Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra trestního práva. BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Okolnosti vylučující trestní odpovědnost. Josef Hříbek 2007/2008

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra trestního práva BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Okolnosti vylučující trestní odpovědnost Josef Hříbek 2007/2008 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Okolnosti vylučující trestní odpovědnost zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Josef Hříbek

2 OBSAH: I. Úvod Obecné vymezení problematiky Věk Příčetnost Okolnosti vylučující trestnost činu v zákoně výslovně uvedené Nutná obrana Obecné vymezení Podmínky a meze nutné obrany Vybočení z mezí nutné obrany Krajní nouze Obecné vymezení Podmínky a meze krajní nouze Vybočení z mezí krajní nouze Zvláštní případy krajní nouze Srovnání institutu nutné obrany a krajní nouze Shodné znaky charakteristické pro nutnou obranu a krajní nouzi Vymezení rozdílů mezi institutem nutné obrany a krajní nouze Oprávněné použití zbraně Okolnosti vylučující trestnost činu v zákoně výslovně neuvedené Svolení poškozeného Výkon práva a plnění povinností Splnění závazného rozkazu Dovolené riziko Okolnosti vylučující trestní odpovědnost de lege ferenda Závěr...28 II. Resumé...30 Seznam použité literatury, judikátů, internetové zdroje a články

3 I. Úvod Cílem mé práce je popsat okolnosti vylučující trestní odpovědnost. Toto téma jsem si vybral z toho důvodu, protože problematika okolností vylučujících trestní odpovědnost patří mezi tradiční otázky, kterými se právní praxe i právní věda zabývá již dlouhou dobu. Jde totiž o jednu ze základních otázek, která se týká právní odpovědnosti a to především odpovědnosti trestní. Hlavní důraz jsem kladl na institut nutné obrany a krajní nouze. Institut nutné obrany a krajní nouze upravuje kromě trestního zákoníku i občanský zákoník a další předpisy. Právo bránit sebe nebo jiné v nutné obraně má kdokoliv, nejen ten, proti němuž útok směřuje. Je však zejména pro širokou veřejnost důležité vědět, jak se zachovat v dané situaci. I když je cesta proniknutí do spektra problému dosti obtížná, je jistě dobré znát odpověď alespoň na několik základních otázek. Jak důrazná může být tato obrana? Kdy naopak nejde o nutnou obranu? Jaký je rozdíl mezi nutnou obranou a krajní nouzí? Na tyto i další otázky se pokusím odpovědět v mé práci. I když člověk nikdy dopředu přesně neví, jak by se v dané situaci zachoval, seznámení s touto problematikou může jeho chování a reakce určitým způsobem ovlivnit. Okolnostmi, které vylučují trestnost činu, rozumíme důvody stanovené zákonem, pro které čin, který má jinak znaky trestného činu, nelze postihnout. Platný trestní zákon upravuje výslovně z okolností vylučujících trestnost činu jen nutnou obranu ( 13), krajní nouzi ( 14) a oprávněné použití zbraně ( 15). Mezi další okolnosti, které vznikaly postupně v praktické i teoretické rovině patří svolení poškozeného, výkon práva a plnění povinností, splnění závazného rozkazu, dovolené riziko. Tyto okolnosti, které nejsou v zákoně přímo uvedeny mohou být užity, neboť analogie ve prospěch pachatele je v trestním právu dovolena. Tyto skutečnosti způsobují, že čin, který jinak naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu není pro společnost nebezpečný a proto není ani trestným činem. Schází mu materiální znak trestného činu tj. společenská nebezpečnost. Ochrana vlastních zájmů, zájmů státu a společnosti jsou hlavním důvodem pro existenci těchto skutečností. Mezi nejvýznamnější patří samozřejmě nutná obrana, protože stav nutné obrany může nastat kdykoliv u kohokoliv. I z toho důvodu je tato problematika velmi aktuální. Přestože nám zákon umožňuje v rámci určitých mezích bránit se případnému ohrožení svých zájmů a potřeb, stále mezi lidmi převládá určitá nejistota, kam můžou v rámci této obrany až zajít. Pokud došlo ze strany obránce k odvrácení útoku, působí 3

4 toto i výchovně na útočníka a to ihned, na rozdíl od trestu, který nastupuje až po určité době od spáchání činu. V úvodní části této práce se budu věnovat obecnému vymezení této problematiky, a to co se týká osoby pachatele a jeho odpovědnosti za spáchaný čin. Ve druhé kapitole rozeberu problematiku okolností vylučujících trestnost činu (protiprávnost), které jsou uvedeny přímo v trestním zákoně. Zaměřím se zde především na institut nutné obrany a krajní nouze. Ve třetí kapitole se budu věnovat okolnostem vylučující trestnost činu, které nejsou v trestním zákoně výslovně uvedené, ale upravují je další předpisy. Připravované rekodifikaci trestního zákona a jeho části upravující okolnosti vylučujících trestní odpovědnost a protiprávnost bude pojednávat čtvrtá kapitola s názvem de lege ferenda. Na závěr mé práce bude určité zhodnocení. 4

5 1. Obecné vymezení problematiky Pachatelem (subjektem) trestného činu je fyzická osoba, která v době spáchání nebo páchání tohoto trestného činu dovršila zákonem požadovaný věk a byla příčetná. Ve zvlášť zákonem stanovených případech musí též vykazovat zvláštní způsobilost či postavení nebo zvláštní vlastnosti. Věk a příčetnost patří mezi faktory podmiňující trestní odpovědnost jedince a jsou obligatorními znaky tohoto subjektu. V trestním zákoně (dále jen TZ) jsou tyto znaky uvedeny v 11 věk a 12 nepříčetnost Věk Aby fyzická osoba byla způsobilá spáchat trestný čin, je nezbytné aby dosáhla zralosti takového stupně, že bude schopna za tento trestný čin nést odpovědnost. Zákonodárce stanovil věkovou hranici, u níž se předpokládá, že jejím dosažením může být již trestně odpovědný za své chování. V 11 trestního zákona je uvedeno - kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný. Lhůta k stanovení věku se počítá způsobem uvedeným v 89 odst. 15 TZ, tzn. trestní odpovědnost nastává prvý den po patnáctých narozeninách. Dovršením věku 15 let však nevzniká trestní odpovědnost v plném rozsahu, jako je tomu u pachatelů dospělých, jedná se o tzv. relativní trestní odpovědnost. Článek 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod garantuje ochranu dětí a mladistvích. I z toho důvodu je v trestním právu upraveno trestání mladistvích pachatelů. Jsou to osoby, které již dovršily 15 let, ale nepřekročily 18 let. Trestní odpovědnost mladistvích je upravena v zákoně o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů č. 218/2003 Sb. Ve všech těchto případech se myslí věk matrikový. Kromě toho se hovoří ještě o tzv. věku mentálním. Mentální věk vyjadřuje celkovou vyspělost pachatele, která zahrnuje bio psychicko sociální a mravní úroveň. V ideálním případě odpovídá matrikový věk věku mentálnímu. U některých jedinců tomu ale tak být nemusí, poněvadž proces mentálního zrání jedince je obtížně právně formalizovanou skutečností, vypomáhá si zákonodárce tím, že využívá souvislosti mezi věkem matrikovým a mentálním.osoby mladší 15 let jsou ve smyslu obecné části trestního zákona trestně neodpovědné. Někdy se pro ně používá výraz děti Příčetnost Hovoříme-li o deliktní způsobilosti pachatele a schopnosti být trestně odpovědným za své jednání, jedná se o tzv. příčetnost. Pokud někdo s ohledem na svoji 5

6 psychiku netuší proč je za svůj čin odpovědný, netušil by ani proč je za něj trestán a tím by účel trestu ztrácel na významu. V 12 trestního zákona je stanoveno kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Zákonodárce nedefinoval příčetnost pozitivně, ale negativně, vymezením podmínek, za nichž je příčetnost vyloučena. Nepříčetnost je podmíněna naplněním dvou kritérií. A to kritériem psychiatrickým a juristickým v užším smyslu neboli časovým. Psychiatrické kritérium spočívá v duševní poruše, jíž trpí pachatel. Otázkami duševních poruch se zabývá psychiatrie. Pod pojem duševní poruchy se řadí duševní chorobné stavy, duševní choroby a duševní poruchy krátkodobé. Její funkčnost je závislá na dvou složkách, které musí být přítomny současně. Složka rozpoznávací, tzn. že pachatel musí vědět, že je jeho jednání nebezpečné pro společnost a rozpoznat to. Neschopnost rozpoznat (někdy se taky nazývá neschopnost rozumová) nastává i v případě, že osoba sice vnímá dané skutečnosti, ale není schopna posoudit společenské souvislosti, smysl a dopad daného jednání. Dále to je složka ovládací, kdy pachatel musí být schopen své jednání ovládnout. Chybí-li některá z nich, nemůže jít o pachatele příčetného, musí však jít o stav vyvolaný duševní poruchou přítomnou v době činu. Schopnosti rozpoznávací a ovládací je třeba posuzovat se zřetelem k povaze spáchaného trestného činu. Aby samotné psychiatrické hledisko nevedlo k širokému záběru nepříčetnosti, je třeba jej korigovat hlediskem časovým. Z pohledu nepříčetnosti je třeba, aby psychiatrické hledisko existovalo v době spáchání nebo páchání trestného činu. O vyloučení trestní odpovědnosti nepůjde v případě, pokud osoba nepříčetná před spácháním činu je v době jeho spáchání příčetná. Pokud se osoba stane nepříčetnou až po spáchání činu, může to mít význam trestněprocesní. V trestním právu se pracuje i s otázkou zmenšené nepříčetnosti. V důsledku zmenšené nepříčetnosti může soud uložit jiný druh trestu, nebo k ní přihlédne při výměře trestu, nebo může mít za následek upuštění od potrestání. Trestní odpovědnost pachatele se zjišťuje vždy ke konkrétnímu činu. Posouzení otázky nepříčetnosti je otázkou právní a vyžaduje, aby bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie, nestačí je založit jen na tvrzení lékaře. Znalecký posudek je jedním z podkladů hodnocení soudu. Soud však musí otázku nepříčetnosti hodnotit i v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi. Duševní porucha, respektive stav nepříčetnosti musí být nezaviněný. 6

7 Pokud si nepříčetnost zavinil pachatel sám, je trestný podle ustanovení 201 odst. a) TZ. 7

8 2. Okolnosti vylučující trestnost činu v zákoně výslovně uvedené 2.1.Nutná obrana Obecné vymezení Mezi hlavní úkoly každého státu patří ochrana oprávněných zájmů jednotlivce. Pokud je chrání, není to jen z důvodu významu pro jednotlivce, ale pro jejich význam jako celek. Nutná obrana patří mezi ty případy, u nichž stát umožňuje aktivní zásah ze strany občanů, protože zde sám fakticky zasáhnout v daném okamžiku a na daném místě nemůže a hrozí nebezpečí nevratného následku. V trestních zákonech prakticky všech právních států jsou zakotveny podmínky pro jednání v nutné obraně. Stát musí omezit okruh případů, v nichž je možné nutnou obranu realizovat, aby zabránil vzniku bezpráví a vzájemnému vyřizování účtů. Čím precizněji jsou stanoveny podmínky pro jednání v nutné obraně, tím větší právní jistotu poskytuje tento institut občanům a tím více roste jeho význam pro společnost. Obecně řečeno, nutná obrana by měla být omezena na okolnosti, při kterých je účelná a prospěšná jak pro občany, tak i pro stát. V úvahu přichází případy nebezpečí, ve kterých stát a státní orgány zakročit nemohou, nebo to bezdůvodně odmítnou. Chránit své zájmy před případným útokem je však jen právem každého občana, nikoliv jeho povinností. Dochází zde ke kolizi zájmu útočníka na vyvolání protiprávního stavu a zájmu obránce, který proti němu zasahuje. Chybí zde některý z obligatorních znaků trestného činu - protiprávnost a společenská nebezpečnost. Pokud jsou dodrženy určité právem upravené meze nutné obrany, tak náš právní řád takové obranné jednání legalizuje a zbavuje odpovědnosti za následek vzniklý v rámci této obrany. Nutná obrana není pomstou, protože kdo jedná v nutné obraně se musí pohybovat v rámci těchto mezí a ne se řídit svým subjektivním pocitem. Při nutné obraně se čelí útoku trvajícímu nebo hrozícímu, který ještě nelze přesně vymezit, proto nejde o trest za tento útok. V některých případech je lepší se útoku vyhnout, než aby došlo ke vzniku ještě větších následků než které hrozily použitím nevhodně zvolené obrany. O právní povahu, důvod a pojetí nutné obrany se vedly v minulosti tuhé spory. Je to pochopitelné, neboť každý jednotlivý případ musí být řešen a jeho řešení musí vycházet z určitého jednotného světonázorového základu, na druhé straně každá diskuze o těchto základech ovlivňuje bezprostředně rámec, v němž je možno práva nutné obrany využít. 1 1 Kuchta, J. Nutná obrana. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s

9 Podmínky a meze nutné obrany Aby jednání, kdy jedinec bere ochranu zájmů do vlastních rukou nebylo zneužíváno, je třeba stanovit přesná pravidla upravující takové jednání. Klíčovým ustanovením upravujícím podmínky nutné obrany je 13 TZ, kde je nutná obrana definována jako: čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. 2 V rámci tohoto paragrafu zákon nespecifikuje blíže konkrétní zájmy, k jejichž ochraně je nutná obrana přípustná. Zájmy chráněné trestním zákonem jsou souhrnně uvedeny v 1. Zájmy, které trestní zákon nechrání, nemohou být chráněny nutnou obranou podle 13 TZ ve smyslu beztrestnosti. Není však vyloučena nutná obrana v mezích jiného právního předpisu. Zákon o přestupcích dovoluje nutnou obranu na ochranu zájmů chráněných jakýmkoliv zákonem. Listina základních práv a svobod ve svém čl. 23 zakotvuje právo občanů postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže by činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků byly znemožněny. Tato obrana je chápána jako subsidiární a ochranu tohoto druhu nelze patrně analogicky rozšiřovat na další politické zájmy. V občanském zákoníku je předmětem ochrany v rámci nutné obrany jak osoba fyzická (zejména zdraví a majetek), tak i majetek osoby právnické nebo státu. Jestliže právní řád dává občanům právo nutné obrany, musí stanovit i podmínky, při jejichž splnění lze takto jednat. Požadavek přesného vymezení těchto podmínek je v souladu se zásadou zákonnosti. Stanovení těchto podmínek zaručuje občanům, kteří tyto podmínky dodrží, že nebudou voláni k trestní odpovědnosti ani jiné odpovědnosti, na druhé straně je pak zárukou, že pod rouškou těchto institutů nebudou páchány trestné činy. 3 Protože ve většině případů nemá konkrétní jedinec v dané situaci příliš mnoho času se rozmýšlet, zda jeho jednání má všechny znaky nutné obrany, musí se na objektivní podmínky nahlížet vždy podle konkrétního případu. Obecně lze říci, jedná-li občan v nutné obraně musí splnit současně několik objektivních podmínek tohoto jednání. Mezi které patří: - útok přímo hrozící a trvající 2 Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. 3 Kuchta, J. Nutná obrana. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s

10 - útok směřující proti zájmu chráněnému trestním zákonem - nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená útoku Útok - naše trestně právní nauka pojem útoku blíže nerozebírá. Judikatura však předpokládá dva nezbytné znaky, mezi které patří společenská nebezpečnost a protiprávnost jednání, které má být útokem. Za útok lze považovat pouze protiprávní úmyslné jednání fyzické osoby, a to buď konání nebo opomenutí, Tímto jednáním dochází porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Není vyloučen ani útok zvířete za předpokladu, že zvíře bylo poštváno fyzickou osobou. Pokud by se tak nestalo, proti samotnému útoku zvířetem by bylo nutno jednat podle zásad krajní nouze. Útočí-li více osob, je nutná obrana dovolena vůči každému útočníkovi. V případě, když však na sebe vzájemně útočí více osob a obrana střídá útok, nejde zde o nutnou obranu. Protiprávnost útoku spočívá především ve společenské nebezpečnosti. Ustanovení 13 TZ zmiňuje pojem útok na zájem chráněný trestním zákonem. Aby se jednalo o nutnou obranu, musí být samotný útok pro společnost nebezpečný. Společenská nebezpečnost útoku však může být také nižší než je společenská nebezpečnost, potřebná pro trestnost činu. I v případě, kdy jednání které ohrožuje zdraví jiného nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví, lze použít nutnou obranu. Je však nutné aby byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Pomoc v nutné obraně se připouští a je i žádoucí. Jedná-li se o útok na život nebo zdraví nutná obrana se připouští i proti vůli toho, proti němuž útok směřuje. V případě řešení otázek zavinění útoku je nutno alespoň nedbalostní zavinění. Dle ustanovení 13 TZ musí jít o trvající nebo přímo hrozící útok. Útok přímo hrozí tehdy, když je zřejmé a očividné, že v nejbližší době musí nevyhnutelně začít porušování chráněných zájmů, že útok a porušení zájmů budou nevyhnutelně a okamžitě následovat za hrozbou. Pomocným kritériem může být vývojové stádium, do něhož se útok dostal. Jednání mající charakter přípravy zpravidla nelze považovat za přímo hrozící útok, pokus pak již za přímo hrozící útok zpravidla považovat lze. 4 Za širší pojem lze považovat způsob útoku, který zahrnuje i jiné okolnosti, které musí obránce a později i soud hodnotit. Mezi ně patří způsob provedení útoku, osoba útočníka, jeho úmysl, ale i další podmínky např. použitá zbraň, hrozba touto zbraní 4 Kuchta, J. In Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné obecná část, 3. vydání, Brno: Masarykova univerzita, 2006, s

11 atd. Solnař sem zahrnuje i poměr hrozící a způsobené škody, protože je třeba zvážit i to, co za dané situace bezprostředně hrozí. 5 Za způsob provedení útoku se považuje pouze způsob, jakým útočník jednal. V rámci způsobu útoku je nutné i posuzovat použité prostředky při útoku. Z nich může obránce odhadnout intenzitu útoku. Přiměřenost obrany není závislá na použitém prostředky při ní, ale na způsobu jeho použití. Z toho vyplívá, že i když proti neozbrojenému útočníkovi obránce použije zbraň, může jít o případ nutné obrany. Samotná obrana, tedy odražení útoku, může mít formu konání, nebo taky opomenutí (např. napadené osobě přijde na pomoc její cvičený pes a tato osoba jej neodvolá ani nezadrží). Útok je možno odvracet s použitím nějakého předmětu, vlastnoručně, zvířete, pomocí jiné osoby apod. Obrana proti útočníkovi může směřovat přímo, ale i nepřímo. Směřuje-li nepřímo může být vedena např. na útočníkův nástroj. Jednání obránce se nemusí omezovat pouze na tzv. pasivní obranu (odrážení ran, ustupování apod.), ale obránce může v průběhu střetu postoupit dopředu a být aktivní. Tímto jednáním se z obránce nestává útočník. Mezi judikáty týkající se nutné obrany patří např. i rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 7 Tdo 461/2004-I, kterým zrušil předchozí rozsudky Vrchního a Krajského soudu. V této věci byl těmito rozsudky z trestného činu vraždy obviněn muž, jinak voják z povolání, který v prostoru lázeňského parku po předcházející slovní a fyzické potyčce s účastníky diskotéky, která se stala podnětem pro to, aby přinesl ze svého osobního automobilu nelegálně drženou pistoli a uvedl ji do stavu pohotovosti. Když se k němu přiblížila skupina účastníků potyčky, tak proti ním ze vzdálenosti zhruba 20 metrů nejméně pětkrát varovně vystřelil, přičemž když se k němu na bezprostřední vzdálenost jeden z nich přiblížil, vystřelil proti němu, zasáhl ho další střelbou do hrudníku tak, že střela pronikla do srdce a plic a dotyčný na místě zemřel. Poté, co se ho další muž snažil odzbrojit, tak ho střelil do břicha. Vrchní soud konstatoval, že nutná obrana nemůže být vyloučena proto, že obviněný se útoku nevyhnul např. včasným útěkem v době, kdy se mu stalo zřejmým, že mu v případě opětovného setkání s poškozenými a dalšími osobami z jejich skupiny hrozí napadení, tj. útok. Stejně tak není podmínkou nutné obrany ani to, že ze strany obránce jde o náhlé či nepřipravené jednání, které je jen okamžitou reakci na situaci vyvolanou útokem. V posuzovaném případě tedy nutná obrana nebude vyloučena proto, že obránce se na útok předem připravil tím, že si vzal zbraň a že ji uvedl do stavu způsobilého ke 5 Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Nakladatelství ORAC, 2003, s

12 střelbě. V teorii a praxi trestního práva se za nutnou obranu nepovažuje jednání pachatele, který v úmyslu jiného usmrtit záměrně vyprovokuje útok, aby si tak vytvořil podmínky pro zdánlivou obranu, při níž pak útočníka usmrtí. Nutná obrana obvykle má znaky úmyslného trestného činu s tím, že tu je úmysl jednající osoby daný i ve vztahu ke způsobenému následku. Znakem nutné obrany v žádném případě není jen nedbalostní způsobení následku. Forma zavinění, jímž je zahrnut následek způsobený jednající osobou, není kritériem nutné obrany Vybočení z mezí nutné obrany Pokud v rámci nutné obrany nebyly splněny všechny podmínky, jedná se o vybočení z mezí nutné obrany (exces). Posouzení zda jde nebo nejde o vybočení z mezí nutné obrany záleží na existenci zavinění. Např. v případech, kdy útok již netrvá a je proti němu zaměřena obrana, je třeba zjišťovat, zda jde o nedbalostní či úmyslné překročení mezí nutné obrany. Svou roli při tom má, a je nutno k ní přihlížet i rozrušení obránce z útoku. Rozlišují se dva základní typy excesu: Exces intenzivní jde o situaci, kdy nutná obrana byla zcela zjevně nepřiměřená povaze útoku. Může jít o nepoměr v intenzitě nebo způsobené škodě. Exces extenzivní jde o vybočení z mezí nutné obrany kdy nebyly dodrženy časové podmínky mezí nutné obrany týkající se doby zákroku. Obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo trval nebo hrozil. Útok buď už skončil, nebo ještě nezačal. Ten kdo se při obraně proti útoku neomezí jen na odvracení útoku, ale bez odůvodnění nutností obrany podniká další útočné činy a vyřizuje si účty s útočníkem, nemůže se později dovolávat, že šlo o nutnou obranu. V praxi bývá dosti nesnadné rozlišit nutnou obranu od vzájemného napadání. Problém vzájemně je rozlišit vyvstává ze dvou skutečností. Jednak z faktu, že obránce se může bránit aktivně a jednak z faktu právem připuštěné preventivní obrany proti již hrozícímu útoku. 7 Významná pro tuto problematiku je judikatura, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu R 25/1976, kde se uvádí, že na vybočení z mezí nutné obrany ve smyslu 13 trestního zákona nemožno usuzovat jen z toho, že napadený útočníka zranil a případně ho i usmrtil, přičemž sám neutrpěl nějaké zranění, jestliže tím 6 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 7 Tdo 461/2004-I. 7 Mlčák, M. Nutná obrana IV obrana, [citováno 10.března 2008]. Dostupný z 12

13 odvracel útok přímo hrozící nebo trvající a takováto obrana nebyla zcela zřejmě nepřiměřená povaze útoku. 8 Některé úpravy ještě rozlišují exces jarý (stenický) a chabý (astenický). V prvním případě pachatel jednal ze zlosti, pomstychtivosti a z podobných pohnutek, trestnost bývá vylučována nebo omezována v případě druhém (právo německé, rakouské), kdy pachatel jednal z leknutí, ze strachu apod. 9 Aby se jednalo o nutnou obranu, je nutná existence útoku v realitě, nejen ve fantazii obránce. O domnělou (putativní) nutnou obranu jde tehdy, pokud reálný útok chybí, obránce se však domnívá, že útok přímo trvá nebo hrozí. Jednání v putativní obraně je nebezpečným pro společnost a proto se proti němu připouští nutná obrana. Náš TZ uvádí v 33 písm. f) jako jednu z polehčujících okolností, spáchal-li někdo trestný čin odvraceje útok, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany. K těmto polehčujícím podmínkám je možno přihlédnout v případě excesu při výměře trestu podle individuální povahy jednotlivého případu Krajní nouze Obecné vymezení I když institut krajní nouze stojí z pohledu laické veřejnosti poněkud stranou vedle mediálně zajímavější nutné obrany, je třeba jí věnovat pozornost. Zvláště když v poslední době, když nám příroda ukazuje na přírodních katastrofách, jak je mocná. Např. v době povodní, když je třeba v zájmu záchrany několika domů a lidských životů obětovat jeden dům. Účelem krajní nouze je poskytnout možnost občanům chránit své vlastní zájmy, zájmy jiných osob, zájmy státu i společnosti. V případě poruchy hrozící těmto zájmům a ostatním zájmům chráněným trestním zákonem, není totiž možné v daném případě na místě takové události, která se odehrává v konkrétním čase a za určitých podmínek zajistit odvrácení poruchy jiným způsobem. Stavem krajní nouze se označuje takový stav, kdy možno chránit zájem, který chrání též právní řád, jen tím, že se obětuje jiný takový zájem. Této situaci se staví na roveň stav kolize právních norem a jimi zakotvených povinností, kdy lze jednu povinnost plnit jen při porušení povinnosti jiné Koucký, R. K problematice nutné obrany. Právní fórum, 2006, č. 12, s Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Nakladatelství ORAC, 2003, s Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Nakladatelství ORAC, 2003, s

14 Jestli je cíl krajní nouze, tak jak je zakotven v 14 TZ správný nebo příliš krutý k obyčejným lidem je otázka k zamyšlení. Je těžké na čí stranu se přiklonit, zda k osobě jejíž zájmy byly poškozeny, nebo k člověku, který nebezpečí odvracel Podmínky a meze krajní nouze Podle platného práva se dle 14 TZ krajní nouzí rozumí: Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. 11 Je třeba rozlišovat mezi podmínkami krajní nouze a mezi pojmem meze krajní nouze. Za podmínky se považují objektivní skutečnosti, které zakládají možnost jednat v krajní nouzi. Podmínky krajní nouze jsou na rozdíl od nutné obrany vázány dosti přísnými omezeními. Zejména při kolizi rovnocenných zájmů je třeba zdržet se jednání odvracející nebezpečí. Odvracení nebezpečí jako podmínka jednání v krajní nouzi Nebezpečí jako pojem je zde chápan šířeji než pojem útoku při nutné obraně. Pramenem nebezpečí mohou být přírodní síly, napadení zvířetem, kolize povinností, technické nedostatky. Nebezpečí, které občan odvrací v krajní nouzi, může spočívat i v nebezpečném lidském jednání, např. útoku. V takovém případě jde o krajní nouzi nikoliv o nutnou obranu tehdy, jestliže jednáním jinak trestným je způsobena škoda jinému než útočníkovi. 12 Nebezpečí musí hrozit přímo, bezprostředně. Jsou to případy, kdy sled událostí spěje k poruše zájmu, nebo jsou splněny podmínky aby porucha nastala. Nejde o krajní nouzi, jestliže nebezpečí již pominulo. Nebezpečí musí být skutečné. Domnělé nebezpečí, tj. nebezpečí, které existuje jen v představě osoby, která jej odvrací, nebo nebezpečí, které nedosahuje předpokládané intenzity (tzv. putativní krajní nouze), se posuzuje podle zásad o skutkovém omylu. Jestliže tu byly podmínky krajní nouze pouze v představě pachatele a nebyly překročeny meze této domnělé krajní nouze, nemůže být pachatel odpovědný za úmyslný trestný čin. Je však třeba zkoumat, zda nejde o trestný čin z nedbalosti Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. 12 Solnař, V., Fenyk, J. Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Nakladatelství ORAC, 2003, s Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s

15 povinností. Nebezpečí lze odvracet i opominutím, vznikl-li stav krajní nouze z kolize Podmínka subsidiarity jednání v krajní nouzi Další podmínkou krajní nouze je, že nebezpečí nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak. Možno-li se nebezpečí vyhnout např. útěkem, tj. bez způsobení škody, je třeba tento způsob využít. Zpravidla se jednající osobě nabízí více variant řešení, spojených s různými výšemi škod. Podle zásady subsidiarity platí, že pokud mezi možnostmi existuje jedna, která nebezpečí odvrací bez způsobení škody, musí být tato možnost zvolena. Pokud taková cesta neexistuje, jednající nemusí vybrat ten způsob, který způsobí nejmenší škodu, protože ustanovení o krajní nouzi nevyžaduje, aby bylo zvoleno jednání se způsobením nejmenší škody ze všech. Vyžaduje se pouze jedna podmínka škoda způsobená při odvracení nebezpečí musí být menší než ta, která hrozila. Do této hranice škody je jednání společensky prospěšné, protože vzniku větší škody zabraňuje způsobením škody menší. Z toho lze vyvodit závěr, že jde o krajní nouzi, jestliže nebezpečí nelze odvrátit bez způsobení a v konečném důsledku je způsobená škoda menší než ta, která hrozila (způsobený následek není zřejmě stejný nebo závažnější než ten, který hrozil). 14 Tato podmínka subsidiarity (podpůrnosti) je důležitá z toho důvodu, že odvracením nebezpečí v krajní nouzi jsou dotčeny zájmy osob, které na vzniku nebezpečí nemají žádnou vinu, proto lze-li toto nebezpečí odvrátit jinak bez dotčení jejich zájmů, je povinnost tuto možnost využít. Judikáty č. 1999/25 Sb., 6358/39 Sb., 172/49 Sb., jsou z doby, kdy zákonné ustanovení o krajní nouzi žádnou podmínku subsidiarity neobsahovalo. Přesto shodně uvádějí, že o stavu nouze (neodolatelného donucení) lze hovořit jen tehdy, nebylo-li možno nebezpečí odvrátit jinak, než spácháním trestného činu. 15 Podmínka proporcionality jednání v krajní nouzi Při jednání v krajní nouzi nesmí být způsobený následek zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Srovnáváme přitom chráněný a obětovaný zájem. Krajní nouze je vyloučena tam, kde je zřejmé, že podle individuálního i průměrného úsudku je obětovaný zájem rovnocenný nebo dokonce závažnější než zájem ohrožený. Z toho důvodu např. nesmí ohrožená osoba 14 Kuchta, J. In Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné obecná část, 3. vydání, Brno: Masarykova univerzita, 2006, s Kubová, O. K některým otázkám krajní nouze. Bulletin advokacie,1998, č.10, str

16 zachraňovat svůj život obětováním života cizího, lze však patrně jediný život obětovat k záchraně života mnoha lidí. 16 Podmínka proporcionality vůbec působí určité potíže a budí pochybnosti. Srovnání významu zájmu chráněného a obětovaného je třeba provádět jak z objektivního hlediska tak i z hlediska subjektivního. Při posuzování této podmínky je nutno vycházet ze situace, jak se jevila v době činu. Podmínky krajní nouze mohou být tedy splněny i tehdy, jestliže tento předpoklad, založený na hodnocení situace, dodatečně nesplní. Pojem zřejmě je kategorie subjektivní. 17 V pořadí důležitosti zájmů dle zakotvení ve zvláštní části zákona je na prvním místě zájem na ochraně života a zdraví, poté svoboda a lidská důstojnost, zájem na ochraně ústavního zřízení a pořádku ve věcech veřejných a zájem na ochraně majetku. Při hodnocení je třeba vycházet i z výše škody, která hrozí těmto zájmům, podle stupně pravděpodobnosti vzniku škody. Srovnáme-li právní úpravu krajní nouze u nás a v jiných zemích, najdeme takové, které se s ní shodují, ale i takové, které se od ní liší. Mírnější je např. v polském trestním zákonu, kde čl. 26 říká obětovaná hodnota nesmí být na první pohled vyšší než zachráněná. Ve francouzském trestním zákoně dle čl není důležitá proporcionalita hrozící a způsobené škody, ale sleduje se přiměřenost použitých prostředků k závažnosti hrozby. Dle kap. 24, 4 švédského trestního zákona se přihlíží k činu vzhledem k povaze nebezpečí, škodě způsobené jinému a všeobecným okolnostem. Pokud by se naše zákonná úprava krajní nouze přiblížila 34 a 35 trestnímu zákonu SRN vznikl by určitý kompromis. Zákonodárce by totiž rozlišil skupinu člověku nejbližších zájmů (život, zdraví), při jejichž ohrožení by toleroval i způsobení stejného a nikoliv zřejmě stejně závažného a závažnějšího následku. 18 Z výše uvedeného je patrno, že pro posuzování zásady proporcionality je možná značná různost názorů a požadavek zřejmě stejně závažný tuto skutečnost jen potvrzuje. Vyloučení krajní nouze u toho, kdo je povinen nebezpečí snášet V dnešním platném trestním zákoně není v 14 přímo toto vyloučení upraveno. Všeobecně akceptovatelný by byl požadavek, aby tento paragraf výslovně 16 Kuchta, J. In Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné obecná část, 3. vydání, Brno: Masarykova univerzita, 2006, s Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Nakladatelství ORAC, 2003, s Kubová, O. K některým otázkám krajní nouze. Bulletin advokacie,1998, č.10, str

17 řešil otázku, zda se v krajní nouzi může nacházet osoba, která je povinna nebezpečí snášet. V letech byl v 9 odst. 2 TZ jako negativní podmínka krajní nouze tento požadavek zakotven. Možná i z toho důvodu ji i přes absenci v dnešním platném zákoně i nadále soudci a autoři knih nadále uznávají. V polském trestním zákoně je výslovně upraveno, že v krajní nouzi může jednat i taková osoba, zachraňuje-li hodnotu vyšší, než je ta, kterou musí ochraňovat. Některé subjekty mají v popisu své práce povinnost snášet rizika pro své zdraví či život, v souvislosti s výkonem svých profesí. Mezi tyto subjekty patří lékaři, vojáci, hasiči, policisté atd. Nemůže se tedy např. na krajní nouzi odvolávat hasič, který odmítne zasáhnout při požáru, nebo policista, který odmítne zasáhnout proti pachateli trestného činu, i když by tak vystavili své životy ohrožení. Má-li ohrožený povinnost nebezpečí snášet, není přípustná ani pomoc v krajní nouzi. 19 Zvláštním problémem současné úpravy krajní nouze je skutečnost, zda v krajní nouzi může jednat i ten, kdo sám nebezpečí zavinil. Ať už úmyslně nebo nedbalostně. Dle občanského práva ten kdo stav krajní nouze vyvolal a posléze v ní jednal, odpovídá jak za škodu způsobenou vyvolaným nebezpečím, tak i za škodu způsobenou jeho odvracením. V trestním zákoně žádná taková úprava není, z čehož se dá vyvodit, že jednání v krajní nouzi v takovém případě přípustné je. Naproti tomu Solnař vylučuje vznik stavu krajní nouze na základě nebezpečí záměrně vyprovokovaného jednajícím s cílem ujít trestu za jednání vlastní. 20 Schubert uvádí: O jednání v krajní nouzi nejde, jestliže někdo způsobí nebezpečí, aby využil situace a jinému způsobil škodu (vyprovokovaná krajní nouze). Kuchta pak rozlišuje úmyslné jednání směřující k nebezpečí, u kterého stav krajní nouze vylučuje a nedbalostní jednání směřující k nebezpečí, u kterého stav krajní nouze připouští Vybočení z mezí krajní nouze Podmínky, které jsou uvedeny výše dávají občanům jistotu, že pokud budou jednat v krajní v krajní nouzi a dodrží je, nebude takové jednání považováno za trestné. K vybočení z mezí krajní nouze dochází, pokud tyto podmínky splněny nebyly. Nedostatek podmínek krajní nouze může být jednak ještě před zásahem osoby odvracející nebezpečí, nebo až po zásahu této osoby. Před jejím zásahem může 19 Kuchta, J. In Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné obecná část, 3. vydání, Brno: Masarykova univerzita, 2006, s Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Nakladatelství ORAC, 2003, s Kubová, O. K některým otázkám krajní nouze. Bulletin advokacie,1998, č.10, str

18 jít o jednání, kdy nebezpečí přímo (bezprostředně) nehrozilo. Až v době po zásahu osoby odvracející nebezpečí je z mezí krajní nouze vybočeno v případě, pokud způsobený následek je zřejmě stejně závažný, nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Dalším případem je, jestliže nebezpečí bylo možno odvrátit jinak, a to bez následků nebo aspoň s méně závažnějšími následky, nebo byla-li tu povinnost nebezpečí snášet. Trestní zákon řeší v 33 písm. f) krajní nouzi stejně jako u nutné obrany. Jde zde o polehčující okolnost, kdy při výměře trestu se přihlédne zejména k tomu, že pachatel spáchal trestný čin odvraceje útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze. Pokud dojde k vybočení z mezí krajní nouze je toto jednání pro společnost nebezpečné a trestné Zvláštní případy krajní nouze Ty jsou uvedeny v souvislosti s trestnými činy dle 166/2 nadržování, 167/2 nepřekažení trestného činu, 168/2,3 neoznámení trestného činu, 207/1 a 208 TZ u neposkytnutí pomoci. V případě nadržování není trestný ten, kdo spáchá uvedený čin ve prospěch osoby blízké, u nepřekažení není trestný ten, kdo nemohl překazit tam uvedený trestný čin bez značných nesnází nebo aniž by sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání. Podobně je formulován zvláštní důvod vyloučení trestnosti u neoznámení trestného činu. Shodnou logiku má i zvláštní případ krajní nouze v návaznosti na neposkytnutí pomoci, jestliže se tak stalo proto, že pachatel potřebnou pomoc neposkytl jen proto, že tak nemohl učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Zcela specifické případy krajní nouze vyplývají ze střetů zájmu na oznámení závažné trestné činnosti a zájmu na zachování povinné mlčenlivosti advokátů či zpovědního tajemství. Ke zvláštním případům krajní nouze patří též důvod beztrestnosti policejního agenta, uvedený v 163c odst. 1 TZ. V zájmu odhalení pachatele trestné činnosti spáchané ve prospěch zločinného spolčení se takovému agentovi dovoluje např. účastnit se činností takového zločinného spolčení, tedy páchat čin jinak trestný podle 163a odst. 1 TZ. Hranice tohoto zvláštního případu krajní nouze vymezuje 163c odst. 2 TZ. Jestliže je policejní agent překročí, již není beztrestný Kuchta, J. In Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné obecná část, 3. vydání, Brno: Masarykova univerzita, 2006, s

19 2.3. Srovnání institutu nutné obrany a krajní nouze Podstata těchto institutů je shodná, což je dokumentováno i jejich sousedícím postavením trestním zákoně. Kuchta k tomu uvádí, že instituty nutné obrany a krajní nouze jsou vzájemně spjaty a do určité míry se prolínají. V jistém smyslu je nutná obrana zvláštním případem krajní nouze (pojem nebezpečí v krajní nouzi v sobě zahrnuje i nebezpečí způsobené protiprávním lidským jednáním), naopak při konstrukci podmínek subsidiarity a proporcionality je krajní nouze zvláštním případem nutné obrany, poněvadž obsahuje více omezujících podmínek, Nutná obrana a krajní nouze jsou tedy vzájemně nezaměnitelné. 23 Při jednání v nutné obraně i krajní nouzi je nutno dodržet určité podmínky a meze, při jejich dodržení není toto jednání trestným činem, schází tu protiprávnost i společenská nebezpečnost. U nutné obrany jednající odvrací útok přímo hrozící nebo trvající na zájem chráněný trestním zákonem a to proti tomuto útočníkovi, na rozdíl u krajní nouze jednající odvrací nebezpečí hrozící tomuto zájmu jinak než jednáním proti útočníkovi. V tomto smyslu je nutná obrana speciálním případem krajní nouze. Chráněn může být zásadně objekt jakéhokoliv trestného činu, ať proti jednotlivci či proti státu, vždy však jen proti bezprostředně hrozícímu nebezpečí. Nezáleží na tom, zda je subjektem zájmu jednající či někdo jiný Shodné znaky charakteristické pro nutnou obranu a krajní nouzi Nutná obrana i krajní nouze jsou společensky prospěšné, vylučují protiprávnost, trestnost a společenskou nebezpečnost. Motivy jednání jsou pro oba tyto instituty shodné jak je uvedeno v 1 trestního zákona, je jimi snaha chránit zájmy společnosti, ústavního zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob. Smyslem je ochrana individuálních i společenských zájmů, u nutné obrany k tomu do popředí ještě vystupuje princip prosazení práva proti bezpráví. Není přípustná obrana proti jednání v krajní nouzi a naopak. Jednání v nutné obraně i krajní nouzi je až na některé výjimky, které stanoví trestní zákon pro občana právem, ne jeho povinností. I když nejsou vymezeny subjekty jednající v nutné obraně a krajní nouzi, existují skupiny osob, které jsou povinny v nutné obraně a krajní nouzi jednat bez ohledu na nebezpečí hrozící jejich osobě. Právní úprava nutné obrany a krajní nouze umožňuje v širokém rozsahu všem občanům účinně vystoupit na 23 Kuchta, J. Nutná obrana. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Nakladatelství ORAC, 2003, s

20 ochranu napadených a ohrožených zájmů nejen svých vlastních, ale i zájmů ostatních spoluobčanů a celé společnosti. V tomto smyslu plní uvedené instituty též preventivní roli Vymezení rozdílů mezi institutem nutné obrany a krajní nouze I když mají nutná obrana i krajní nouze hodně společného, přesto existují mezi nimi i odlišné znaky, které je rozdělují do dvou příbuzných, v něčem však přece jen odlišných institutů. Nejpodstatnějším rozdílem, podle něhož jde rozeznat, zda jde o podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, je zaměření jednajícího. Je-li zaměřeno proti útočníkovi, a tomuto útočníkovi je až na některé výjimky vždy způsobena škoda, jde o nutnou obranu. Směřuje-li jednání proti třetí osobě, která se na útoku nebo vzniku nebezpečí nepodílí, nenese na něm taky žádnou vinu, mnohdy nebývá ani na místě činu přítomna, jedná se v tomto případě o krajní nouzi. Nutná obrana je jednáním, jimž se odvrací útok fyzické osoby na zájmy chráněné trestním zákonem, musí však být splněny podmínky uvedené v příslušném ustanovení tohoto zákona. V krajní nouzi se může jednat i o jiné skutečnosti a události jako jsou např. přírodní síly a katastrofy, selhání technických zařízení. U nutné obrany je možno se bránit ihned a není třeba brát tolik ohled na útočníka a je spravedlivé, aby se především on podílel na škodě. Proto při dodržení podmínek nutné obrany jednající nenahrazuje škodu způsobenou útočníkovi. Na rozdíl od toho při krajní nouzi je možno způsobit škodu třetím osobám jen tehdy, nelze-li nebezpečí odvrátit jinak. Proto je právní úprava krajní nouze přísnější a musí být dodržena zásada subsidiarity jednání. Škoda vzniklá při krajní nouzi se až na výjimky dané zákonem nehradí. Mezi tyto výjimky patří např. když nebezpečí vzniklo vlastním zaviněním jednajícího, ten je povinen nahradit škodu, která odvracením tohoto nebezpečí vznikla jiným občanům (např. kdo z nedbalosti způsobil požár svého domu, hradí škodu, která vznikla při hašení domu na majetku jiných osob). Rozdíl tkví i v odlišné konstrukci požadavku proporcionality. V nutné obraně se porovnávají způsob obrany a útoku, přičemž obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená ke způsobu útoku. U krajní nouze se uplatňuje proporcionalita v pravém slova smyslu, kdy se porovnávají 25 Vokoun, R. Vybrané aktuální otázky nutné obrany a krajní nouze. Praha: Univerzita Karlova, 1989, s

21 následky, resp. výše způsobené škody, tzn. že způsobený následek nesmí být stejně závažný nebo závažnější než ten, který hrozil Oprávněné použití zbraně Trestní zákon upravuje použití zbraně v 15, kde se uvádí, že trestný čin nespáchá ten, kdo užije zbraň v mezích zmocnění příslušných zákonných předpisů. Tyto předpisy upravují postavení určité kategorie osob. Mezi ně patří zejména tyto osoby a k nim se vztahující zákony: - vojáci, 42 zák.č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky - policisté, 39 zák. č. 283/1999 Sb., o Policii České republiky - obecní policisté, 20 zák. č. 553/1991 Sb., o obecní policii - celníci, 40 zák.č. 13/1993 Sb., celní zákon - vězeňská služba a justiční stráž, 18 zák. č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži - příslušníci BIS, 5 zák. č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě Z těchto speciálních předpisů pak vyplývají podmínky užití, které jsou ve své většině konkrétnějším rozvedením obecného ustanovení o nutné obraně. Na rozdíl od nutné obrany se zpravidla vyžaduje dodržení zásady subsidiarity (nejprve je třeba vyčerpat mírnější donucovací prostředky: výzvu, varovný výstřel), dále je tu požadavek přiměřenosti, když pro některé případy je užití střelné zbraně výslovně zakázáno. Skutečnost, že se od příslušníků těchto ozbrojených složek vyžaduje, aby odvraceli útoky na právem chráněné zájmy (tyto osoby jsou k tomu v mezích předpisů povinny), aby snášeli a odvraceli zvýšené nebezpečí, které je s nimi spojeno, je důvodem poskytnutí účinnější právní jejich ochrany. 27 Vedle výše uvedených osob existují i osoby, které mají zbraň k individuální osobní ochraně na základě zbrojního průkazu. Tyto osoby mohou použít střelnou zbraň pouze v mezích nutné obrany na základě 13 trestního zákona. 26 Kuchta, J. Nutná obrana. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s Kuchta, J. In Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné obecná část, 3. vydání, Brno: Masarykova univerzita, 2006, s

22 3. Okolnosti vylučující trestnost činu v zákoně výslovně neuvedené 3.1. Svolení poškozeného Svolení poškozeného též vylučuje společenskou nebezpečnost činu, na rozdíl od podobných institutů nebývá však ani společensky prospěšné. Musí zde jít o zájmy jednotlivce, o kterých může rozhodovat sám a jejich porušení se netýká zájmů společnosti. Svolení je učiněno vážně, srozumitelně, dobrovolně, zastoupení není možné. Musí být dáno osobou, která je vhodným způsobem poučena a je schopna učinit závazný projev vůle v tomto směru. Svolení poškozeného musí být dáno před činem, nebo nejpozději současně s ním a toto svolení je možnost i odvolat. Svolení po činu nevylučuje trestní odpovědnost, přihlíží se k němu však v rámci hodnocení společenské nebezpečnosti případu, zejména při úvaze o trestu. Svolení se zpravidla týká zásahů do majetku a některých osobních práv poškozeného jednotlivce. Svolení ve vztahu k poškození života a zdraví sem nepatří. Jednající musí, pokud to má vliv na jeho trestní odpovědnost, o svolení vědět. Neví-li o svolení, lze čin hodnotit jako nezpůsobilý pokus. Pokud svolení jen předpokládal a tento předpoklad byl mylný, platí obecné zásady o skutkovém omylu. Hrozí-li nebezpečí z prodlení a souhlas poškozeného nelze včas opatřit, uznávají někteří jako rovnocenný moment svolení, bylo-li možno podle objektivního úsudku svolení očekávat. Otázka svolení poškozeného je již delší dobu předmětem celosvětové diskuze, zejména v kontextu posuzování případů euthanasie, tj. usmrcení jiného na žádost a ze soucitu k němu Výkon práva a plnění povinností Činem nebezpečným pro společnost nemůže být řádný výkon práva a plnění povinností. Patří sem např. příklady, kde trestní řád, trestní zákon, zákon o výkonu trestu odnětí svobody, jakož i zákon o Policii ČR i jiné zákony dovolují orgánům činným v trestním řízení, orgánům policie nekonajícím v trestním řízení nebo jiným orgánům zákroky proti svobodě občanů, nebo i proti jejich životu. Tak např. nasazení operativně pátracích prostředků, předvedení, zadržení podezřelého, vzetí obviněného do vazby, domovní a osobní prohlídka, odposlech a záznam telekomunikačního 28 Kuchta, J. In Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné obecná část, 3. vydání, Brno: Masarykova univerzita, 2006, s

23 provozu, odnětí věci, zajištění majetku, výkon trestu odnětí svobod, vymáhání peněžitého trestu a trestu propadnutí majetku atd. Uvedenými opatřeními plní orgány činné v trestním řízení své povinnosti a úkony, nejsou proto protiprávní, pokud se pohybují v rámci právních norem. Byly-li však překročeny dovolené meze těchto zásahů, trestní odpovědnost trvá. 29 S výkonem práva je úzce spjat výkon povolání nebo zaměstnání. Při výkonu některých povolání se počítá s určitým nebezpečím pro právem chráněné zájmy. Zvláštní právní normy vymezují opatření, v jejímž rámci se sice připouští možnost vzniku nebezpečí, současně se ale takto sleduje cíl omezit maximálně možnost vzniku nebezpečí. O čin nebezpečný pro společnost jde tehdy, jestliže nedodržením stanovených opatření dojde k nebezpečí a vznikne škodlivý následek. Pokud např. lékař postupuje ve smyslu lékařské etiky a uznávaných léčebných postupů (lege artis), nejde o trestný čin, i když pacient přece jen zemře Splnění závazného rozkazu Splněním závazného rozkazu se zpravidla nemůže dotyčný dopustit trestného činu, poněvadž vyplývá z povinností uložených právními předpisy. Předpokládá se, tento rozkaz vydaný k tomu zplnomocněnou osobou a v rámci předpisů není nebezpečný pro společnost. Domnívá-li se podřízený, že rozkaz jeho nadřízeného je v konkrétním případě v rozporu s právním předpisem, je povinen nadřízeného na to upozornit. Trvá-li nadřízený na splnění rozkazu, je podřízený povinen jej splnit. Potom ovšem nemůže odpovídat za trestný čin takto spáchaný, odpovědný za něj bude jakožto nepřímý pachatel ten, kdo rozkaz vydal. Podřízený je naopak povinen odepřít splnění rozkazu či pokynu nadřízeného jen tehdy, jestliže by jeho splněním zřejmě spáchal trestný čin, protože byl vydán zcela mimo, resp. v rozporu s jakýmkoliv oprávněním dávat rozkazy v určitém směru. Tuto skutečnost ohlásí adresát takového rozkazu bez průtahů vyššímu nadřízenému. Pokud by podřízený takový rozkaz přece jen vykonal, odpovídá za následek spolu s nadřízeným Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Nakladatelství ORAC, 2003, s Kuchta, J. In Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné obecná část, 3. vydání, Brno: Masarykova univerzita, 2006, s Kuchta, J. In Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné obecná část, 3. vydání, Brno: Masarykova univerzita, 2006, s

24 3.4. Dovolené riziko O nebezpečnosti činu pro společnost je třeba uvažovat v souvislosti s účelovým zaměřením jednání. V nejobecnějším smyslu lze riziko považovat za kvalifikovanou, strukturovanou nejistotu výsledků určité rozhodovací či výkonné činnosti. Čím je čin užitečnější pro společnost, čím větší výhody si od něj společnost slibuje, tím větší riziko z něj vznikající je možno ospravedlnit. Podle oblastí lidské činnosti lze o riziku hovořit tam, kde je třeba činit důležitá rozhodnutí. Mezi tyto činnosti patří v lékařství, hospodářství, sportovní riziko, riziko ve výzkumu a vývoji atd. K posuzování oprávněnosti rizik rozpracovala kritéria zejména hospodářské, obchodní a medicínské právo. K základním podmínkám dovoleného rizika především patří: a)riziko plynoucí z jednání musí mít společensko prospěšné zaměření b)subsidiarita, tzn. že výsledků a prospěchu nelze bez rizika dosáhnou nebo jen za neúměrně vyšších nákladů c)určitý poměr mezi možným rizikem a ztrátou d)optimální informovanost a postup lege artis e)zákaz riskovat s lidskými životy f)vymezený okruh osob oprávněných přijímat riziková rozhodnutí g)soulad s požadavky právních norem h)požadavek hodnotit rizika ex ante, nikoliv ex post 32 I když se jedná o významný institut, především z důvodu, že v důsledku provádění jiných prospěšných činností může dojít v konkrétním případě k nechtěnému a škodlivému následku, s kterým je již však předem kalkulováno, do dnešní doby nebylo dovolené riziko zakotveno přímo v trestním zákoně. 32 Kuchta, J. In Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné obecná část, 3. vydání, Brno: Masarykova univerzita, 2006, s