9/2011. Foto FLICKR. design Ondřej Košťák

Transkript

1 9/2011 cena 39 Kč / ročník 43 Foto FLICKR design Ondřej Košťák

2 Inzerce

3 Obsah Milí čtenáři, po prázdninové přestávce se opět setkáváme nad stránkami časopisu Brána. Zářijové číslo jsme věnovali příběhům ze života. Jejich autoři se s notnou dávkou odvahy svěřují s prožitými životními situacemi, které se vyvíjely jinak, než jak by si jejich aktéři zpočátku přáli nebo představovali. Asi v životě každého z nás by se taková událost našla. Můžeme přemýšlet o tom, zda to nakonec dopadlo dobře nebo špatně. Každý z nás by měl před sebou raději jistou budoucnost než těžkopádné klopýtání přes životní překážky. Pán Bůh nás ale někdy vede cestami, které bychom si sami nevybrali, a přesto nakonec pokorně rozpoznáváme, že byly pro nás těmi nejlepšími. Nedávno jsem měl možnost seznámit se s výsledky výzkumu priorit obyvatel některých evropských států. Lidé v České republice uvedli na předních místech touhu být bohatý, mít moc a kontrolu nad jednáním lidí ve svém okolí. Tedy žít takový život, ve kterém se mohou cítit zajištěni a který pevně drží ve svých rukou. Naproti tomu severští Finové podle výsledků tohoto výzkumu nejvíce touží po nových životních výzvách, rádi vyhledávají dobrodružství, riskují a mají rádi překvapení. Zdá se tedy, že zvolání: všechno je jinak může být pro někoho spíše stresující a pro jiného naopak stimulující událostí. Věřím, milí čtenáři, že Vás potěší sdělení, že časopis Brána (dá-li Pán) bude v příštím roce vycházet tak, jak jste zvyklí. Vzhledem k chystaným a mediálně široce probíraným změnám v sazbách daně z přidané hodnoty, které nás čekají v příštím roce, bychom rádi uzavřeli předplatné na další období ještě v roce Jsme pevně rozhodnuti zachovat i jeho stávající cenu. Prosíme Vás, přihlaste se do začátku října u Vašich sborových distributorů nebo v případě individuálního odběru na adrese redakce. Jen tak Vám budeme moci spolu s listopadovým číslem zaslat faktury na rok 2012 a zajistit, že alespoň v otázce ceny časopisu Brána zůstane všechno stejné. Přeji Vám hezké čtení. Váš Jiří Sedláček, vydavatel 04 Pokračujme, vytrvejme! 06 Rozhovor Dotýkat se ruky Boží 10 Téma Všechno je jinak 20 Zápisník Badegas Castillo de Monjardin 22 Nekrolog J. R. W. Stott Globální křesťan 24 Do Písma Ale my kážeme Krista ukřižovaného 30 Polemika Stvoření a naturalismus 36 Modlitba Hyderabad příště tiráž Interpretace Bible Pavel Hošek Číslo 9/2011, ročník Bratrské rodiny 43, Českobratrské rodiny 68 Vyšlo Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík Redakční rada: Mgr. Matěj Hájek, Mgr. Miloš Hejzlar, Bc. Anna Chrásková, ing. Peter Komrska, Jana Matulíková, PhDr. Daniela Sedláčková, Hedvika Benáková, Mgr. Petr Grulich j.h. Výtvarník: Ondřej Košťák Sazba: Olga Kutílková Vydavatel: Jiří Sedláček IČ Ev. č. MKČR: E 5080 ISSN X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, Praha 1 tel brana@cb.cz

4 SLOVO Židům 10,32-39 Pokračujme, vytrvejme! List Židům je adresován křesťanům ze židů. Byl napsán zřejmě krátce před zničením Jeruzaléma Římany v roce 70 n.l. - již započala židovská válka někdy kolem roku 67. Tito věřící byli těmito událostmi zmateni, zpochybněni ve své víře. Přihlásila se únava, deprese i určitá beznaděj. Mnohé si neumějí vysvětlit, jsou unaveni a frustrováni. Někteří zřejmě museli opustit i svoje domovy, přichází krize víry. Křesťané ze židů se k válce nepřipojili, prožívají tuto situaci velice citlivě, židé je nazvali zrádci, hrozí jim i pronásledování od státní římské moci, někteří již pronásledování v různé formě zažili. Hrozí únava, vlažnost, povrchnost, dokonce odpadnutí návratem k judaismu a k spoléháním na obětní systém určité zákonictví, návrat k překonané minulosti, ztráta živé, účinné víry. Tak i ztráta věčné odměny, pro tlaky současnosti kolísají ve víře! Naše situace Myslím, že jsme v mnohém v podobné situaci. Nějak se nám vytrácí počáteční zápal. Již jsme mnohé prožili, prošli jsme si svými dětskými nemocemi. Tlačí na nás pres doby, určité zpochybnění jasnosti víry, bezbřehost názorů a hodnot, která se dostává i do církve. Vkrádá se i krize autorit, kdy duchovní autority ztrácejí skutečnou možnost vést, upevňovat, povzbuzovat, napravovat, napomínat ty, které mají vést, a za něž nesou zodpovědnost. Naše křesťanství je i vlivem chvatu jaksi řídké, vyprázdněné, povrchní. Zůstávají nám, jako záchytné body, jen ta největší témata naší víry, menší, avšak neméně důležitá, se vytrácejí, jako při rychlé jízdě autem či v rychlíku, kdy zaznamenáváme jen ty největší a nejvýraznější objekty, budovy apod. Na službu je málo času, a věnují se jí především ti, kteří jsou již v důchodu, studenti či ti, kdo si jasně předem vymezili službu jako prioritu, ostatní se vezou a doufají, že bude někdy lépe, volněji, ale ono to nepřichází. Také procházíme krizí víry, i když z trochu jiných důvodů. Staré výhry a zápasy Autor listu obrací zrak adresátů k tomu, co prožili po obrácení. Jaké těžké zápasy už mají za sebou, jaký jasný postoj víry dříve zaujali. Jak je Bůh podržel, čím vším je provedl a v čem všem obstáli. V těžkostech, v pochybách, stagnaci či únavě je dobré se obrátit a zavzpomínat na to, jak jsme smělou vírou vítězili v minulosti, co těžkého nám již dal Pán přečkat, v čem všem zvítězit z Jeho milosti a Jeho mocí. Čteme tu: Rozpomeňte se na dřívější dny (Jen si vzpomeňte ČEP, Připomínejte si - ČSP) ve smyslu: ohlédněte se zpět, vzpomeňte si, uvědomte si, co už jste s Bohem prošli - kolik zápasů a utrpení jste po svém osvícení museli podstoupit! Myslím, že když čteme tento seznam těžkostí a trápení (v ), jen málokdo se mu můžeme i jen přiblížit svými zápasy a starostmi zkusme si to porovnat! Proto jsme i my povzbuzováni k pokračování takového přístupu, takové víry: září 2011

5 Nezahazujte proto svou smělou důvěru (víru) Pokračujme, vytrvejme!!! Potřeba vytrvalosti Už jsme si jako věřící prošli lecčíms. Jsme už unavení, v mnohém nám došel dech a síly se krátí. Ně-které starosti nám přerostly přes hlavu. Možná nám již ledacos zevšednělo, jedeme jen ze setrvačnosti, ze zvyku. Někde jsme ztratili hloubku, upřímnost, opravdovost. Snad ze spěchu, z přemíry starostí, z životních těžkostí či radostí. Proto potřebujeme slyšet toto povzbuzení, toto napomenutí, vrátit se na pevný základ, kterým je sám Pán Ježíš. Potřebujeme oprášit, prohloubit, obnovit, aktualizovat náš vztah s ním. Povzbudivé je, že máme na co navazovat. On se nezměnil, to my jsme někde odbočili, zpomalili či se zastavili. Ale On je věrný, nezapomněl na nás a na naši víru, potřebujeme se rozpomenout. Rozpomeňte se na dřívější dny tak zní tato povzbudivá slova. Nezahazujte proto svou smělou důvěru (víru) Autor odkazuje také na odměnu, která je již připravena na velká zaslíbení. Jde i o podstatu věcí budoucích oproti nynějším. Jde o trvalost a pevnost, jistotu věčnosti, oproti nejistotě, proměnnosti, nestálosti a slabosti toho současného. Roman Cimbulka (37) Vyučil se strojním zámečníkem, dodělal si maturitu, dálkově vystudoval ETS. Byl kazatelem ve Sboru CB v Písku, nyní 2. kazatelem v CB Tábor. S manželkou Markétou mají syna Jakuba a dceru Johanku. Pán brzy přijde A zde je to, co by nás mělo povzbudit. Je to zaslíbení, které mění náš pohled na vše, co se kolem nás i v nás děje: Pán brzy přijde! - jako spojnice se zaslíbeními, přiblížení odměny. Už velmi, velmi brzy přijde ten, který má přijít, a neopozdí se. (Abk 2,3-4) A tak v této zvěsti: Pán brzy přijde je opravdová dvojsečnost. Jako totéž evangelium ( zvěst o kříži ) je jedněm zprávou záchrany a mocí Boží a druhým odsouzením a bláznovstvím (1K 1,18), tak je to i zde. Pán velmi, velmi brzy přijde! To pro nás nemá být výhrůžka, ale má to být povzbuzení pro ty, kteří vytrvale odolávají nátlaku světa, těla a toho Zlého a vytrvale naplňují Boží vůli ve svém životě. Ano, klopýtnou, ale jsou znovu obnovováni, vstanou, nechají se očistit, posílit, proměnit a jdou dál! Ale zároveň je to předzvěst hrozného soudu pro ďábla, pro jeho služebníky a pro všechny lidi, kteří nežijí pro Boha. Ano, pro odpadlíky, nevěrné, hříšné, cizí, je to opravdová hrozba odpadlík je mi však z duše protivný. (v.38b) - říká Pán! Vírou Zde je to ale míněno jako povzbuzení pro ty, kteří, možná unaveně a z posledních sil, ale drží to, co jim Pán dal za zodpovědnost, za úkol. Je to vlastně zpráva: Už brzy to skončí! Všechna nespravedlnost, utrpení, těžkosti, nemoci, smrt, smutek, únava, pronásledování, pýcha, ubližování a nadutost, věznění, okrádání,, všechny těžkosti - to vše skončí! Vytrvejme! Klíčem k úspěchu, k vytrvalosti, k vítězství, je tu to, co již dobře známe: je to víra! Nic více a nic méně: Můj spravedlivý bude žít z víry (v.38a). Nemusíme být dokonalí (ani tady na zemi nebudeme), ale potřebujeme žít z víry, mít stejnou víru (stejného druhu), jako na začátku, kdy bylo ještě všechno před námi. Tak to bylo na začátku, tak to vždy v našem životě s Bohem pokračovalo a tak to má pokračovat i nyní. Vírou se uchopme Božích zaslíbení! Přijměme pomoc Božího Ducha svatého! Nechme se jím naplňovat! On je nám tu na pomoc - vede, nese, sílí nás. Tato moc Ducha je nám k dispozici, pokud není blokována nějakým hříchem v našem životě. Pokud jsme takto zablokovaní, je tu znovu ten stejný způsob, jaký již dobře známe. Opusťme to špatné, čiňme pokání, obraťme se, vyznejme to a přijměme odpuštění, dejme se očistit! Vždyť my chceme žít s Bohem. A to nyní i na věčnosti. Nic nám nestojí za to, o tento plný život s Bohem v Kristu Ježíši přijít! My ovšem neodpadáme k záhubě abychom opustili Boha, propadli odsouzení. My totiž věříme k záchraně. (patříme k těm, kdo věří a dosáhnou života. - ČEP) To je naše vyznání, naše pozice, naše snaha a náš zápas víry! Proto tyto verše z konce 10. kap. pokračují hned v následující 11. kapitole takto: Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme. (Žd 11,1) Ano ještě je nevidíme, ale jsou již za dveřmi, Pán je blízko Přijde včas, neopozdí se! Vytrvejme, pokračujme, nechme se obnovit! Amen. září 2011

6 rozhovor Rozhovor s Markem orko váchou Dotýkat se ruky Boží Někteří lidé mají mimořádný potenciál zvládat ve svém životě spoustu činností, a to tak dobře, že je i přes jejich jasně deklarované křesťanské postoje zná a respektuje i sekulární prostředí. Jedním z nich je Marek Vácha seznamte se! Kdo jste? Pocházím z tradiční katolické rodiny z Brna a jsem té tradiční katolické výchově svých rodičů velmi vděčný. V pěti letech mne dali ministrovat do kostela sv. Tomáše, kde jsem tehdy ještě nedokázal domyslet sílu a specifičnost a unikátnost toho společenství vzdělaných, přemýšlivých, velmi inteligentních lidí, mezi kterými mně bylo dáno vyrůstat. Velkou část mé výchovy přebralo právě toto společenství; řekl bych, že na mne mělo rozhodující vliv. Takže: Kdo jsem? Křesťan. Kde všude působíte dnes? Mým hlavním pracovištěm je Třetí lékařská fakulta UK, Ústav etiky, což znamená práci od pondělka do pátku. Paralelně s tím jsem farním vikářem u Nejsvětějšího Salvátora, v kostele, který vede Tomáš Halík. A o víkendu mám svoji maličkou farnost na jihu Moravy, v Lechovicích u Znojma. Ta farnost je zaprvé tak malá, že je tam mše svatá opravdu jen P. Mgr. Marek Vácha, Ph.D. (45) Římskokatolický kněz, teolog, přírodovědec, pedagog a spisovatel. Je administrátorem lechovické farnosti u Znojma, kaplanem Římskokatolické akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora a přednostou Ústavu lékařské etiky na 3. lékařské fakultě UK. Publikuje v řadě odborných i populárních periodik, napsal osm knih. v neděli; přes sobotu a neděli odpoledne se pak dají zvládnout i křty, pohřby a svatby. A zadruhé, ten kostel v Lechovicích je poutní, takže lidé tam opravdu chodí do kostela jenom v tu neděli. Co obnáší funkce farního vikáře u sv. Salvátora? V zásadě to pro mě znamená dva večery týdně věnovat Salvátoru, což je poměrně hodně na to, že ještě typicky v pátek beru různé přednášky od muzeí přes různé kongresy až po pozvání jednotlivých sborů nebo farností. (K tomu možná poznámka pod čarou: Je neuvěřitelné a pro mě velmi signifikantní, že když dostávám pozvání na přednášku z neakademických sfér, přichází od protestantů a katolíků v poměru zhruba 1:1, což je zvláštní vzhledem k tomu, kolik je tady katolíků a kolik protestantů.) Volné večery mám tedy v Praze jenom čtyři, z nichž dva spolkne Salvátor: v úterý tam je mše svatá a po mši svaté tzv. Kurz základů víry. Ten vede Tomáš Halík, ale protože bývá poměrně často v zahraničí nebo má nějaké jiné povinnosti, jsme tam dva kaplani, kteří za něho zaskakujeme. Ve čtvrtek pak je od 20 do 22 hodin příležitost k duchovním rozhovorům či ke svátosti smíření; přijít může úplně kdokoli, může se zeptat na cokoli nebo může jít ke svaté zpovědi. Řeší se tam nejrozmanitější typy problémů, potkávám nejkurióznější situace a životní propletence. Vy jste ale původně studoval něco jiného než teologii Já jsem asi od tří, čtyř let, kdy jsem začal brát rozum, chtěl být biologem a cestovatelem. Když jsem v roce 1984 odmaturoval, podařilo se mně dostat se na tehdy poměrně nový a mladý obor molekulární biologie a genetika. Nám už to dnes tak nepřijde, ale v těch osmdesátých letech ještě dozníval lysenkismus (Lysenko umřel v sedmdesátém druhém) a genetika ještě nesla patinu buržoazní pavědy. Nás v těch pionýrských dobách studovalo tenhle obor deset a byli jsme mezi ostatními biology za exoty. Dnes je situace úplně jiná, molekulární biologie představuje mainstream biologie a naopak systematičtí biologové jsou teď v menšině. Byla to taková vysněná škola, překrásné spojení chemie a biologie. září 2011

7 Foto Bronislav Matulík Fascinuje mě, že ve hmotě je skryto potenciálně nekonečné množství nových organismů, které vlastně stále a stále vznikají. Řekl bych, že to bylo i jedno z nejkrásnějších období mého života. Dopadlo to tak krásně, že když jsme byli v páťáku, přišel rok V září devadesát jsem už začal studovat teologii. Jaký obor biologie je Vám dnes nejbližší? Určitě evoluční biologie. Fascinuje mě ze zorného úhlu filosofie, teologie. Fascinuje mě, že ve hmotě je skryto potenciálně nekonečné množství nových organismů, které vlastně stále a stále vznikají. Velmi mě zajímá (spíš opravdu z pohledu věřícího člověka) představa, že hmota je taková, že je schopná generovat nové a nové formy života. Já si myslím, že se v evoluční biologii možná víc než jinde (nebo možná zřetelněji než jinde) člověk jakoby dotýká ruky Boží. Co bylo tím rozhodujícím momentem, který Vás přivedl ke studiu na semináři? Asi to, že jsem vyrůstal u sv. Tomáše. To bylo pozoruhodné místo, kde se soustřeďovali umělci, architekti, přírodovědci a podobně; po revoluci se ukázalo, že tam byla i velká koncentrace takzvaně tajně svěcených kněží. Účastnili jsme se i něčeho, co bych dneska mohl nazvat bytové semináře, ale bylo to něco naprosto jiného, než co se dělo v Praze. Jeden týden proběhla nějaká přednáška z teologie a druhý týden na ni navázala modlitební skupina, ve které jsme se snažili téma přednášky nějak promýšlet a modlit se. Člověk vidí teprve zpětně, že jsme tenkrát dostali překrásný průřez moderní teologií, která navíc byla spojena i s vlastním duchovním životem. Řekl bych, že ty semináře mi daly podstatně víc než potom celých pět let studia na teologické fakultě. V rámci jednoho takového modlitebního setkání jsem se rozhodl, že bych měl jít do semináře a stát se knězem. Máte za sebou i zkušenost z řeholní komunity. Jak ta Vás ovlivnila? Nikdy jsem se nechtěl stát mnichem a nikdy jsem k tomu necítil žádné povolání. Dokonce jsem nikdy ani neváhal, jestli bych se měl nebo neměl stát mnichem. To v žádném případě. To je opravdu povolání určené úzkému okruhu lidí, mezi které se bytostně září 2011

8 ROZHOVOR nepočítám. Nicméně když jsem v jedné chvíli velmi akutně potřeboval udělat čáru za životem a stopnout ten běh, rozhodl jsem se, že šest měsíců života strávím v kontemplativním klášteře trapistů. Ne víc, a ne míň a to se zdařilo. Já jsem měl velkou výhodu v tom, že jsem věděl, že to všechno je na těch šest měsíců. To je psychicky naprosto odlišné od situace, kdy člověk už má věčné sliby a ví, že další stanicí bude až smrt. Ta zkušenost byla velmi cenná a vzpomínám na ni rád; považuji to za jedno ze šťastných rozhodnutí svého života. Proč byla tak cenná? Považuji kontemplativní řády za jeden z nejinteligentnějších nápadů, které Evropa měla, co se týče hledání smyslu života. Celý život, den co den, je tam opravdu zaměřen na hledání Boha. Bratři mají pravidlo ora et labora, modli se a pracuj. Práce, která je fyzicky náročná, v zemědělství, pod volnou oblohou (je důležité, aby mnich pracoval v dešti a ve slunci apod.), je kompenzována hodinami (denně přes deset hodin) života uvnitř kláštera; do toho jídlo a spánek. Tak to jde den za dnem. Klášter je laboratoří, kde se duše mnicha opravdu opracovává. I hranice mezi dnem a nocí jsou setřeny, protože se chodí spát v osm večer, a vstává se ve tři hodiny ráno, takže v létě se chodí spát ještě za světla, ale vstává se za tmy. Ty nejcennější hodiny modlitby jsou právě od třetí hodiny ráno do řekněme sedmé; neuvěřitelně dlouhé modlitby. Tam to ale začíná fungovat. Mniši spolu nemluví, domlouvají se jenom znakovou řečí, takže klášter je opravdu tichý a třeba i ty kapuce slouží k tomu, aby člověk opravdu nebyl nijak rušen. Celé je to postavené tak, aby se budoval vztah člověka k Bohu. Vraťme se ještě k biologii. Dnes jste známý jako člověk, který staví mosty mezi biologií a teologií, mezi světem vědy a světem víry. Co je pro Vás důvodem tyto dvě oblasti propojovat? Znovu se musím vrátit ke sv. Tomáši, kde mezi vědou a vírou nikdo neviděl problém. My, kteří jsme tam žili od nejútlejšího dětství, jsme byli v této atmosféře vychováváni. Byli jsme vychováváni v tom, že lidský rozum je dar od Boha a že studium je způsobem modlitby, jakousi formou kontemplace. To byla jedna věc, která byla zřejmě rozhodující. Pak to druhé, co chci říct s určitým chvěním: Po dvou letech, kdy jsem dělal kaplana ve Velkém Meziříčí, jsem dostal nabídku učit na brněnském gymnáziu hodiny náboženství. Mnohem později jsem tam začal učit i biologii, ale to je mnohem jednodušší než výuka náboženství. Děti jsou motivované, známkuje se to, ony pak chtějí studovat třeba medicínu, veterinu, biologii, což je motivací k tomu, aby se učily. K tomu, aby se učily náboženství, žádnou motivaci nemají. V tomto smyslu začalo být vyučování náboženství strašlivým zápasem o každou minutu pozornosti každého studenta. Člověka to nutilo k tomu, aby všechna témata znovu a znovu promýšlel, aby je projasňoval, aby hledal správná slova, příklady, formulace a aby velmi dopodrobna cizeloval každé slovo, které v té hodině řekne. Tohle byla škola, kterou normální učitel chemie, biologie, angličtiny nebo češtiny vlastně nemá. To byla ještě ta druhá věc, která mně velmi pomohla. Křesťanství má velmi mnoho co nabídnout, protože se vždycky ve svých dějinách staralo o lidi handicapované, staré, nemocné, outsidery, žebráky, bezdomovce... Má promýšlení tématu stvoření vliv i na samotné chápání celého biblického textu? Samozřejmě. Tady bych chtěl velmi hlasitě říct, že studium je opravdu modlitba a zejména studium biologie je jednou z důležitých cest, kterou se člověk může dostat k Bohu. To je myšlenka XIII. století, představa Tomáše Akvinského: Bůh jako umělec a příroda jako umělecké dílo. Tedy, kdybych měl Tomáše trochu parafrázovat: Pokud se procházím v neděli parkem, procházím se vlastně po obrazu, a čím více se toho dozvídám o tom obrazu, tím víc mi to otevírá oči pro krásu Stvořitele. Kdybych měl napsat článek o nějakém malíři, nejdříve bych se podíval na to, co namaloval. Čím víc porozumím obrazům, tím víc mně to otevře oči pro samotného malíře, tím víc mi to odhalí třeba jeho citový život apod. A totéž je studium biologie. Řekl bych, že čím víc člověk do této oblasti proniká, tím více se setkává s Bohem, Stvořitelem. Dnes působíte v oblasti lékařské etiky. Který z problémů v této oblasti dnes pokládáte za nejaktuálnější? Kdybych měl říct jeden, tak je to problematika ochrany života na obou jeho koncích; a kdyby to září 2011

9 Foto archiv M. O. Váchy Poslední den tábora pro středoškoláky. Od skautských let provází Marka Váchu přezdívka Orko (Orlí oko). měl být opravdu jeden, tak je to definice toho, kdo je to osoba. Je to velmi triviální otázka. Když budu citovat z Dekalogu Nezabiješ, koho tím vlastně myslím? Starověk, středověk i novověk tu otázku osoby řešil tak, že se ptal, jestli osobou je i člověk, který se mnou není příbuzný, člen nějakého jiného kmene, nebo dokonce jestli to je i člověk jiné barvy pleti, dítě, žena, mentálně nemocný, fyzicky nemocný apod. Ve druhé půlce XX. století jsme byli konfrontováni s toutéž otázkou, ale v úplně jiné rovině. 25. června 1978 se narodila Luisa Brownová, první dítě ze zkumavky. Dnes máme po Evropě minimálně milión embryí, která jsou v tekutém dusíku, a my najednou vlastně nevíme, co to je. Je to osoba, která má právo dědit? A když řeknu nezabiješ, platí to i na to embryo, které držím v ruce? Pro samotné maminky je to najednou dosti hrůzné, protože maminka velmi dobře ví, že z těch pěti zmražených embryí to šesté teď právě chová v náručí a kojí. Před pár měsíci to bylo totéž zmražené embryo. Argumentace lidí pracujících s lidskými embryi tady selhává. To byl první konec Druhým pólem je opačný konec lidského života, kdy jde o otázky někdy extrémně bolestivé. Tady už neřešíme problém osoby. Bohu díky, komunita lékařských etiků, ať sekulárních nebo židovských či křesťanských zastává názor, že člověk je člověkem opravdu až do smrti, že i v persistentním vegetativním stavu je člověkem, jako jsme my. V otázce konce lidského života ale vyvstává jiný problém: My typicky léčíme dál a dál a máme za to, že tím lékařským dobrem je navrátit člověku zdraví, zlepšit mu kvalitu života, ale také (a možná zejména) prodloužit mu život. A tady dochází ke zvláštnímu paradoxu: my velmi agresivním způsobem držíme toho člověka dál a dál při životě, ale ten člověk sám by už třeba chtěl umřít v kruhu rodiny. Najednou se dotýkáme nesmírně citlivé otázky, kam až ještě léčit, když pacient sám už třeba dlouhé měsíce není schopen svůj názor artikulovat. Má dnes křesťanství nějaké řešení? Domnívám se, že křesťanství má obecně, v obou těchto případech, velmi mnoho co nabídnout, protože se vždycky ve svých dějinách staralo o lidi různým způsobem handicapované, o lidi staré, nemocné, o různé outsidery společnosti, žebráky, bezdomovce, slepé a chromé apod. Odtud tedy i dnes plyne ta přirozená křesťanská nervozita a obava o život, který ještě nebo už není schopen artikulovat svá práva. To jsou ty otázky třeba kolem potratů nebo euthanasií nebo právě statusu lidského embrya. A znovu se nám to dotýká i té etiky environmentální, protože dneska křesťanští environmentální etici říkají: Ano, křesťanství vždycky stálo na straně těch bezmocných, utlačovaných, starých, nemocných, kteří z různých důvodů nejsou schopni artikulovat svůj názor a nemáme tady skupinu bytostí, kterým říkáme němé tváře, které taky z určitých důvodů nejsou schopny svůj názor artikulovat? Řekl bych, že zejména v té oblasti environmentální etiky má křesťanství obrovské rezervy. Petr Raus září 2011

10 TÉMA Foto archiv, ilustrace Ondřej Košťák 10 září 2011

11 Život starého rabína se nachýlil ke konci. I sešli se u jeho postele příbuzní s nejbližšími přáteli a věrnými žáky. Chtěli znát, k jaké moudrosti se studiem tóry, talmudu a kabaly dobral. S posledním dechem jim zanechal svůj odkaz: Všechno je jinak, a skonal. Jisté je, že rabínova moudrost vedla jeho žáky k otevřenosti novému poznání již poznaného a k sebereflexi. Protože je-li tomu tak, pak nestačí pouhé konstatování, že všechno je jinak. V tom netkví celá moudrost. Zůstaneme-li u tóry, pak na samotném začátku knihy Genesis čteme, s jakou odvahou dovedli Izraelci mnoho století před Kristem čelit asyrským a egyptským naukám o vzniku světa (kosmogonii) Stačí se ohlédnout o deset, dvacet i více let nazpátek. Možná ne všechno, ale zcela jistě mnohé je jinak v celé společnosti, v církvi ale především v našich osobních životech. Do nejskrytějších, snů a tužeb o partnerských vztazích, o škole, profesi i víře vstupovaly nepředvídané okolnosti, které leckdy radikálně přesměrovaly naši cestu. Zůstává jen Bůh, který se nemění. a naukám o samotném světě (kosmologii), když se nebáli astrální božstva prezentovat jen jako lampičky na obloze k určování času, a když radikálně demytizovali celý kosmos, takže umožnili člověku vědecký výzkum světa. V pojetí biblických autorů bylo všechno docela jinak než u větších a mocnějších sousedů. Za vším stál moudrý Hospodin a nikoliv chladný osud, pustá náhoda či dokonce střet sil dobra a zla. Jenomže všechno bylo jinak i tehdy, když o mnoho století později církevní zastánci geocentrické teorie museli ustoupit pojetí heliocentrickému. Ovšem i to pak vzalo za své, neboť dnes víme, že ani slunce není středem celého vesmíru, a nijak toto zjištění nenarušuje naši víru. Inu všechno je jinak a našemu vědění není ještě konce. Svůj pohled ale přeostřeme od dalekých galaxií s miliardami hvězd a planet na naši zem. Zaměřme se na člověka a jeho životní příběh. Neboť k rabínské moudrosti patří i to, že v životě by bylo od základu všechno jinak, kdyby Kdyby si některé děti s sebou nemusely vláčet břemena nepřijetí, rodičovské nemoudrosti, neporozumění a ponižování. Kdyby se jiné děti nemusely až do smrti vyrovnávat se sexuálním zneužíváním a s neochotou naslouchat jim v jejich bezmocném neštěstí. Kdyby další děti daly na moudré rady dobrých rodičů a poučily se z jejich chyb. Kdyby se už dospělé děti dovedly včas, v lásce a důsledně oddělit od svých rodičů a nenechaly sebou manipulovat. Kdyby se zároveň další děti neunáhlily a dobře se oženily či vdaly, protože po svatbě je všechno opravdu jiné než v čase zamilované neznámosti. Všechno by bylo zajisté jinak i tehdy, kdyby nebylo válek, totalitních režimů, kriminálních zločinů, bezpráví v rouše demokracie, anebo kdyby nebylo jiných fatálních událostí, které člověk jen stěží může ovlivnit. To když do rodiny přijde vážná nemoc, úraz, smrt, ztráta majetku vlivem přírodní katastrofy atp. Spisovatel Ivan Klíma v jedné povídce vzpomíná, že byl od dětství odhodlán, pokud by se nestal lékařem nebo spisovatelem, vyučit se malířem. Jeho život se však odvíjel jinak, než si představoval. Za války nesměl chodit do školy, a nedostalo se mu tedy poučení o žádném oboru lidské činnosti s výjimkou žalářnictví a masového vraždění v koncentračním táboře. Skoro všechno bylo jinak. Děti pozorují svět a tvoří si představy o životě. Maminka pětiletého Daniele mně prozradila, jaké plány má její syn. Chce jet do Turecka se zbraní a střílet, zatímco jeho kamarád Honzík tam bude dělat misionáře. Chce být muzikantem, policistou a lupičem. Bude mít hodně peněz a koupí si mercedes, ale nebude moc pracovat, protože si bude doma hrát se svými dětmi. Dětské sny a touhy bývají úsměvné včetně toho, jak se je nebojí odvážně prezentovat. To studenti středních a vysokých škol jsou mnohem střízlivější, protože už vědí, že leccos je v jejich životě jinak a ještě i bude. Nesnadno se jim o tak intimních věcech mluví. Zato lidé ve středním věku a ve věku, kdy už lze hovořit o konci života, ti už dovedou mnohé z problematiky života přesně pojmenovat. Manželství, mateřství, všelijaké náhody, které ovlivnily jejich rozhodování Poučme se z příběhů, které byly i nebyly jinak. Bronislav Matulík září

12 TÉMA Manželství Začalo to na zelené louce, kde v kruhu obdivovatelek seděl mladý muž, hrál na kytaru a zastřeným tenorem zpíval romantické písničky bratří Mikolášků. Jedné z obdivovatelek bylo o deset let méně; do té doby si mladíka moc nevšímala a myslela si o něm, že je to takový hodný starší strýček. V tu chvíli se ale strýček proměnil v prince a narodila se láska. Láska byla jako z pohádky. Rostla a sílila, překonala řadu překážek a za tři roky přivedla mladý pár až k manželskému slibu. Za další tři roky přidala ke svým darům ještě kočárek s novorozenou dcerou a Tady bychom měli příběh opustit a nahradit ho třeba pohádkovým a žili šťastně až do smrti. Ale nebylo tomu tak. V dalších třech letech stáli třikrát u rozvodového soudu. Nesplnitelná očekávání, neporozumění potřebám druhého ani těm svým, nefungující komunikace (a nejenom to) stála za rozpadajícím se vztahem, který už neměl mít žádné pokračování. Avšak tam na Vysočině, na zelené louce, nebyly pouze obdivovatelky a mladý muž. Ani manželský slib nebyl slibem pouze ženicha a nevěsty. Dokonce ani u rozvodových stání nebyli jen dva zklamaní lidé. Stále s nimi byl Bůh, který má svoje vidění, svoje plány a úmysly, ten, který neopouští a přetavuje: Nuže, tak praví Hospodin zástupů: Hle, budu je přetavovat a tříbit. Co si mám počít, když je můj lid takový? (Jeremiáš 9, 6) Zvláště u toho posledního stání, o kterém nevěděl nikdo, jen navrhovatel a odpůrkyně a jejich věrný průvodce a duchovní opora, byl Bůh. Navrhovatel už nechtěl jít dál v manželství. Nedůvěřoval mu. Chtěl Tereza (26) Jak si představuješ svůj život? Jaké máš plány ve věci školy, práce, kariéry a také jaké máš sny a představy ohledně svého partnera a manželství? O budoucnosti určitě svoje představy mám, a jejich součástí je to, abych žila podle Boží vůle a dělala to, co se líbí Bohu tak je možné, že ty moje současné představy se zbortí (a to je ta lepší, i když ne vždy jednodušší varianta). Škola už se mě tolik netýká už jsem zapojená v pracovním procesu (mám vystudovanou vysokou školu a pracuju jako odborný pracovník v laboratoři v nemocnici). Je pro mě důležité, abych byla v práci nějakým způsobem užitečná a něco přinášela, ale kariéra pro mě není to hlavní beru práci spíš jako možnost, jak získat potřebné finance pro život, s tím, že by to nemělo být nutný zlo. Mimo pracovní dobu mám dost aktivit, a proto jsem ráda, že nemám zaměstnání, které by po mně vyžadovalo trávit prací spoustu hodin denně, a naopak mohu mít čas jednak pro sebe, ale i zároveň na službu ve sboru. Nyní ale určitým způsobem bilancuji, uvědomila jsem si, že bych ráda pro Boha dělala něco víc než teď, třeba i jako zaměstnání. To se ale snadno přeje a představuje, ale realita může být jiná, a nemusí to vůbec být shodné s Božími představami - proto se snažím hlavně stát dobře na tom místě, kde jsem nyní (a navíc vím, že je víc oblastí, ve kterých můžu jít dál a hodně se naučit i v mojí aktuální situaci) a uvidím, co bude dál. K asi nejhůř popsatelné části součástí mých představ o budoucnosti nebo o životě je život s partnerem, a tedy i manželství. Druhá polovina by určitě měla být křesťan (v tom smyslu, že jde v životě s Bohem). To je základ, ale v konkrétnějších rysech bych byla ráda, kdybychom chodili do jednoho sboru (jako rodina takže pokud by partner pocházel z jiné denominace, tak bych chtěla se dohodnout, kam budeme chodit) a abychom se shodovali v nějakých základních ohledech (například otázka služby, ale i určité pohledy na víru). 12 září 2011

13 být sám a věnovat se své profesi a koníčku autům. Byl otrávený, unavený a chtěl mít klid, který mu manželský život nezaručoval. Když se předseda senátu zeptal: Pane navrhovateli, proč se vlastně chcete rozvést?, udělalo se tázanému zle. Tentokrát fyzicky duševně mu bylo už dlouho. Začal se pomalu sesouvat k zemi. Odpůrkyně běžela k němu a za udivených pohledů mu pomáhala sednout si. Jednání bylo na čtvrt hodiny přerušeno. Všechno bylo jinak. Když se senát vrátil a chtěl obnovit přerušené jednání, uslyšel pouze, že navrhovatel bere svou žádost zpět. A do roka a do dne se narodila druhá holčička a za šest let třetí. Samozřejmě, že nebylo vše růžové a jiskřivé. Dalo by ale se říct, že vše bylo funkční a to byl velký důvod k vděčnosti. A Bůh pracoval dál. Když byly poslední dceři tři roky, poslal manžele na týdenní kurs Manželská setkání a tam se začal psát nový příběh. Vztah se začal probarvovat a proteplovat. Přicházela pozvání ke službě po několika letech manželé péči o Manželská setkání převzali. Založili občanské sdružení na podporu rodiny a začali se této oblasti věnovat. A za další hromádku let se z navrhovatele, který už nechtěl s manželstvím mít nic společného, stal tajemník odboru pro rodinu v Církvi bratrské. Chce být svědectvím o tom, že je někdy všechno jinak proto, aby mohlo být všechno jinak. Že v Něm je možné všechno i to, co by se dříve zdálo úplným nesmyslem Bohuslava Horská a Josef Horský Obrna, historie a matematika Loňského roku byl v Janských Lázních odhalen malý památníček. Na kamenném podstavci stojí model molekuly viru, který je původcem infekční dětské obrny (poliomyelitis anterior acuta). Poliovirus napadá ty buňky míchy, které přenášejí informaci z míchy do svalových vláken. Poškození nebo zničení těchto buněk má za následek částečné nebo úplné ochrnutí. Asi v deseti procentech je tato nemoc smrtelná, a u těch, kteří nemoc přežili, přetrvávají její následky do konce života. Po desítkách let poměrné stabilizace se asi u osmdesáti procent začne zdravotní stav postupně zhoršovat, říká se tomu postpoliosyndrom. Janskolázeňský pomníček, dar obrnářů lázním, má připomínat, že už padesát let, od srpna 1960, nebyl v Československu díky úspěšnému očkování zaznamenán ani jeden případ tohoto onemocnění. Byli jsme první zemí světa, kde se to podařilo. Já jsem prý byl velmi čilý klouček, ale jen prvních devět měsíců života. Pak během jedné noci se z čiperného chlapečka, který už vesele poskakoval kolem stolu, stala sotva dýchající loutka, která slabě pohybovala jednou ručičkou, zbytek těla byl bezvládný. Diagnóza: polio. Po odeznění akutního onemocnění se mi sice funkce některých svalů alespoň částečně vrátily, jiné svaly však byly nenávratně ochrnuty. Možnosti léčení následků polio byly tenkrát dost omezené. Účinnější metody byly vyvinuty až v souvislosti s velkými epidemiemi po 2. světové válce. Některé problémy bylo možno řešit alespoň operativně. Prvou operaci jsem podstoupil ve dvou letech, druhou v osmi. Po válce jsem se opakovaně léčil v Janských Lázních. Nevím, jestli jsem někdy rodičům poděkoval za to, že jsem prožíval dětství a mládí tak, jako kdybych žádný hendikep neměl. Přede mnou ani před okolím ho nezdůrazňovali, takže jsem svůj omezený pohyb prožíval zcela samozřejmě, jako když někdo třeba nosí brýle nebo falešně zpívá. Když se dvakrát nebo třikrát za celé mé dětství přece jen stalo, že se mne dotkl nějaký posměšek nebo nešetrné slovo jiných dětí nebo i dospělých, maminka mne rychle svou moudrostí vyléčila z pocitu ukřivděnosti, a zabránila tak tomu, že jsem září

14 TÉMA nezahořkl a neztratil proto kamarády. Byla to pro mé rodiče veliká zkouška víry, při níž museli přebudovat všechny své představy o budoucnosti a obstáli v ní. Děkuji. Od raného dětství mě velice vábila historie a byl jsem rozhodnut se jí věnovat. Ale jednoho krásného jarního dne před maturitou, když jsem při cestě ze školy domů nejel jako obvykle tramvají, ale šel pěšky, jsem asi v půli cesty potkal staršího kolegu z gymnázia, kterého jsem vlastně ani neznal. Už z dálky mne Kamila (16) Jak si představuješ svůj život? Jaké máš plány ve věci školy, práce, kariéry a také jaké máš sny a představy ohledně svého partnera a manželství? Kdybych řekla, že jsem nad touto otázkou nikdy nepřemýšlela, tak bych lhala. Ale zas nemohu říci, že bych to měla nějak extra naplánované. V nejbližší budoucnosti bych se chtěla věnovat hlavně studiu. Nejdřív dostudovat střední školu, pak pokračovat na VŠ. To je pro mě teď asi zásadní. Navíc mě vzdělávání i baví. Konkrétně asi humanitní vědy a umění. Tak doufám, že i moje práce mě bude bavit, uspokojovat a že v ní najdu vybití a zároveň mě zajistí pro život. A v té práci chci být dobrá a poctivá. Nikdy jsem asi neměla sen typu, že si otevřu květinářství nebo malou kavárnu. Takže ke svému vysněnému povolání, musím asi ještě cestu najít! Jen vím, že nechci skončit zavřená v kanceláři. Raději chci dělat něco akčního, pracovat s lidmi a užívat si to. Časem se plánuju určitě také osamostatnit. Sama nebo s partnerem. To je ten další bod. Partner pro život je pro mě důležitý (tím nemyslím teď žádnou pojišťovnu). Mít po boku někoho, kdo mi bude rozumět a pomůže mi nést moje těžkosti a sdílet mou radost. S tím člověkem pak založit rodinu. A předávat kus mě zase dalším. Ale to je pro mě až moc dávná budoucnost. Asi neumím přesně teď říct, že bych chtěla dům, tři děti a psa. Protože věřím, že Bůh to má pro mě připravené lépe, než bych si to zvládla nalajnovat já. Ale asi bych chtěla tady na zemi po sobě něco zanechat. Protože vím, že na zemi nejsem bezdůvodně a mám tu svůj úkol. zdravil a hned se ptal, co chci po maturitě dělat. On že studuje matematickou statistiku a zval mne, abych se příští sobotu přišel podívat na den otevřených dveří, které jeho fakulta pořádá. Jeho nadšení a moje zvědavost a možná také obavy, jak bude studium na filozofické fakultě vypadat (psal se rok 1950) mne přivedly k tomu, že jsem se na fakultě byl podívat. Matematika patřila také k mým oblíbeným předmětům. Můj dojem byl tak silný, že jsem se pro toto studium rozhodl. A bylo to dobře. Kamarád, se kterým bych si konkuroval, v oboru historie pracuje dosud a líp, než bych to dokázal já. Díky tomuto setkání se mně otázky kolem teorie pravděpodobnosti a řešení problémů týkajících se rozhodování na základě neúplných informací (a to je vlastně pořád) staly celoživotní láskou. A na konec: Dobré-liž jen věci bráti budeme od Boha, zlých pak nebudeme přijímati? (Job 2,10) Těch dobrých věcí bylo v mém životě mnohem, mnohem víc než zlých. Miloš Jílek Mateřství Ano, je to tak. S hlubokou, těžko sdělitelnou vděčností můžu napsat, že je v mém životě skoro všechno naruby už druhým a brzy dokonce již třetím rokem. Někteří a dokonce snad mnozí pozorní čtenáři Brány už můj příběh znají. Po závažném zdravotním kotrmelci jsem v jednadvaceti letech zůstala částečně ochrnutá a odkázána na pohyb na vozíku. Můj život se ubíral často hlemýždím tempem, které určovaly nekonečně dlouhé rehabilitační pobyty na neuvěřitelně odlehlých místech a také série operací a různě rafinované léčby Ne, nebyly to jenom jobovky, a to především díky mým blízkým a akčním přátelům, kteří neváhali investovat volné (i méně volné) minuty, kilometry, čas a invenci, aby mi zvedli náladu. V momentech kdy jsem si troufala snít (což mi již od dětství moc nejde), jsem nekončila, ale přála si žít dál a naplnit svou velkou touhu být maminkou. Někdy to bylo téměř sci-fi uvažování, jindy dokonce zakázaná eventualita v kontextu mé léčby. Ani naše manželství po nějakou dobu nevypadalo jako vhodný prostor pro rodinu. Zvlášť těžké pro mě bylo zjištění, že mě někteří vnímali jako člověka odepsaného, který by měl být rád, že je rád, a neuvažovat o dítěti. Obecně je v naší kultuře rodičovství lidí s nějakým omezením vnímáno spíše za troufalost. Přesto se mi dostalo výsady, že 14 září 2011

15 Ta správná škola jsem maminkou a zažívám v každodenním životě zcela nový rozměr. Neberte můj příspěvek jako líbivé marketingové pojednání na objednávku o idylce životních změn, ale jako nahlédnutí do života, ve kterém je svým způsobem opravdu všechno jinak po velmi hlubokém auditu, který v podobě nemoci mým životem nepřehlédnutelně zatřásl. Při cestě do blízkého obchodu Tesco mě nedávno pečlivě rentgenovým pohledem pozorovaly dvě sobotně naladěné dámy, jak svištím na mém rychlém elektrickém vozíku a zároveň vezu kočárek s Davidem. Polohlasem pak s útrpným pohledem konstatovaly, že: Toto je také dost hrozné. Tak ráda bych je ubezpečila, že hrozné je v mých očích něco úplně jiného. Kdykoli se snažíme nafouknout kufr našeho Focusu pro naložení mého vozíku i Davídkova kočárku, nebo když po kapsách nacházím dudlíky a dětská autíčka (a dokonce i bagry), musím znova žasnout nad tím, jak velké změny Pán Bůh daroval do mého života tam, kde jsem si už netroufala ani doufat. On je Bohem změn, které nejsou nahodilou hrou s lidskými osudy, ale jednotlivými puzzle životních obrazů, které budou jednou kompletní. Pán Bůh je Bohem zázraků právě v situacích, kdy to už na zázraky ani nevypadá. Všechno je jinak a nejen v tom happyendovském pohledu, On je Bohem, který jedná. Není jen jakýmsi statickým přísedícím v kontrolní komisi nad našimi životy. Někdy jedná na náš vkus snad až příliš akčně, až pochybujeme, že jedná On milující Otec. Pavla Habrdová Je podzim 2003, mně je dvacet jedna a začínám nový život. Stěhuju se od rodičů, čeká mne svatba a do mého života pozvolna vstupuje Bůh. Žiju tím vším a taky školou. Studuji bohemistiku a historii na Filozofické fakultě. Baví mne to a dá se říct, že jsem velmi dobrá studentka. Škola mne bavila vždycky, učení mi šlo tak nějak samozřejmě. Ostatní měli koníčky, hráli na piano nebo sportovali. Mně stačila škola. A knížky. Teď při studiu si jich opravdu užívám. Studuju zkrátka to, co jsem vždycky chtěla, a baví mne to. Sbírám jedničky a dvojky. Co chci dělat po škole, vlastně moc neřeším. Kam mne vlny studia donesou, tam přistanu. Tento rok mne čeká souborná zkouška na úrovni bakalářských státnic. Bojí se jí všichni, hodně se vyhazuje. Vstupní test prý napoprvé napíší jen opravdoví borci. Sbírám podklady, obstavuji byt knihami a vrhám se do učení. Bude měsíc stačit? Jsem odjakživa pečlivka a tak procházím všechno možná až moc poctivě. Nejsou vypsány žádné okruhy, zkoušet se bude zkrátka ze všeho. Učím se denně i šest hodin, ale čím víc se učím, tím větší mám ve všem zmatek. Topím se v informacích a nestíhám. Termín zkoušky je za dveřmi a mě přemáhá horečka a slabost. Žádná chřipka, jen teploty přes 39 stupňů. Učím se v posteli, když jsou síly, ale je to marný boj. Zabijácký literárněhistorický písemný test mě knokautuje z prvního termínu. Chce se mi brečet, ale co. Napoprvé projdou jen borci, za čtyři měsíce bude další termín a mezitím to všechno doženu. Mám už za sebou přeci měsíc učení. Na jaře další stěhování a pak svatba. Štěstí a láska, i Bohu se cítím blíž. Další termín se blíží a já se znovu vrhám do učení. Modlím se a planě se uklidňuju, že je to jen škola. Není se čeho bát. Měsíc učení, panika a pak zase horečka. Jsem na pokraji sil. Učit se vlastně už ani nejde. Co když to neudělám? K čemu bude můj dosavadní život plný studijních úspěchů? Co když zakopu tu hřivnu, kterou Bůh položil na můj práh? Test jsem napsala, hurá! Následuje pět hodin čekání na chodbě školy, pak nevelký kabinet plný zkoušejících. Dostávám otázky a kolabuju. Nejsem s to ze sebe dostat slovo, v hlavě prázdno. Krčím rameny a mám co dělat, abych se nerozbrečela. Ze školy jdu s pláčem, není se čeho chytit. Tuším, že útěcha třetího termínu je vlastně jen formalita. Dopadne to stejně. Pomalu začínám přemýšlet, co bude, když to oprav- září

16 TÉMA du neudělám. Nic mne nenapadá, krok do prázdna. S tímhle jsem ve svém životním scénáři nepočítala. V září opět vysoká horečka, test a pak sedím na stejné chodbě a čekám. Třesu se, ale jinak jsem vlastně klidná. Jsem si skoro jistá, že to dopadne stejně, ale už se nebojím. Když Bůh dá, udělám to. Přála bych si to, ale není to už v mých rukou. Možná mě chce někde jinde. Kde asi? Je vlastně dost vzrušující, co bude pak. Úplná volnost, žádné vlastní představy, jen Boží vedení. Nová práce? Jaká? Úplně jiná škola? Noví lidé a nové zkušenosti Když dostávám otázky, je mi jasné, že Bůh má pro mne skutečně jinou cestu. Ujišťuji zkoušejícího, že mi opravdu nevadí vyhazov ze školy. Je mi lehko. Poslední měsíce byly bolestná křeč, teď přichází uvolnění. Jdu domů, s manželem na procházku babím létem a těším se strašně moc, co bude zítra. Anna Duchková Miroslav (24) Jak si představuješ svůj život? Jaké máš plány ve věci školy, práce, kariéry a také jaké máš sny a představy ohledně svého partnera a manželství? Svůj budoucí život si asi jako každý představuji dost růžově, ale vím, že takový nakonec stejně nebude. Konec konců skutečnost, že přesně nevíme, co nás v budoucnosti čeká, je přesně to, co dělá život zajímavým. To, že se člověk v životě musí mnohým probojovat a s lecčím se vypořádat, je právě tím, co nás formuje a posiluje. Osobně se snažím být vždy připraven, že mi Bůh určí jinou životní cestu, než o jaké sním. A mým největším snem by bylo vždy tu cestu najít a s pokorou přijmout. Ze zkušeností ale vím, že hledání Boží vůle a řízení se Boží vůlí je komplikovaný proces a člověk si často chce nechat nějaké to místečko, kam Pána nepustí a rozhodne si po svém. Toho bych se rád v budoucím životě co možná nejvíce vyvaroval. Teď ale k těm konkrétním snům a představám, které mám. Chtěl bych žít spíše skromnějším životem a upřednostňovat vždy rodinu před prací. Co se týče školy, tak už žádné velké plány nemám. Rád bych ji dokončil ve standardním čase příští rok a v ideálním případě nastoupil do práce. S výběrem školy jsem se dlouho zaobíral. Bakalářské studium jsem dokončil v oboru ekonomie a managementu a původně jsem plánoval ve stejném zaměření i pokračovat a později pracovat ve finančním sektoru či nějaké větší společnosti. Dlouho jsem hledal, kde by si mě přál mít Bůh a postupně jsem zjišťoval, že někde jinde, než jsem si přál já. To mne nakonec vedlo ke změně oboru a magisterské studium nyní dokončuji v oboru mezinárodního ekonomického rozvoje. Tento obor se zabývá problematikou rozvojových zemí a efektivní mezinárodní pomocí, která je do těchto zemí směrována. Co se týče zaměstnání, tak bych se rád v tomto oboru uchytil. Nejraději bych pracoval v některé nevládní organizaci, neziskové organizaci nebo mezinárodní organizaci, ale nebránil bych se ani zaměstnání ve veřejném sektoru, odkud je mezinárodní pomoc také směrována. Chtěl bych dělat práci, která by mne bavila a naplňovala. Chtěl bych, aby pro mne byla práce výzvou a aby za mnou byly vidět výsledky. Ideální by bylo, kdyby má práce měla ve společnosti větší prestiž, ale tento obor se v naší zemi zatím velkému veřejnému uznání netěší. To se však může v budoucnosti změnit. Považuji se za celkem rodinný typ, a tak bych rád v budoucnu rodinu měl. Na druhou stranu jsem i otevřený tomu, že mohu zůstat i sám. Mojí hypotetickou partnerku, respektive manželku, bych si idealizoval tak, že by mne duševně, duchovně i fyzicky přitahovala. Duchovní přitažlivostí myslím to, že bych se dokázal ztotožňovat s jejím vnímáním Boha a s jejím duchovním životem. Její víra by byla živá a zasahovala by do každodenních starostí a radostí. Představoval bych si, že bychom byli nejlepšími přáteli a mohli se ve všem sdílet. Nechtěl bych, aby jeden z nás byl ve vztahu příliš dominantní a ten druhý submisivní. Chtěl bych, aby mne má žena respektovala a doplňovala a aby naše rozhodnutí byla na bázi konsensu. Smysl pro humor a pro realitu by také určitě nebyl k zahození. Musela by být schopná a ochotná věcně řešit problémy. Byla by laskavá a ochotná pomáhat druhým a byla by mi milující ženou. V případě, že bychom měli děti, tak bych si představoval, že bychom měli dvě vlastní děti a jedno adoptované. Chtěl bych, aby mne mé děti respektovaly, abych pro ně byl vzorem, ale nechtěl bych je vychovávat příliš přísně. Chtěl bych je výchovou směrovat k Bohu, ale zároveň jim nechávat vlastní prostor k rozhodování a přemýšlení o duchovních věcech. Chtěl bych na ně mít vždy dost času a být jím blízkým člověkem, za kterým by se nemuseli bát ani stydět přijít, když je něco trápí. Chtěl bych, aby v mé rodině panovala vždy upřímnost a otevřenost. 16 září 2011

17 Z církve do církve a ven Rodina maminky byla katolická. Komunistický režim ale nebyl k praktikujícím křesťanům příznivě nakloněn. Rodiče se proto obávali chodit veřejně do kostela ve svém městě, aby nepůsobili zbytečné problémy sobě ani svým dětem. Na návštěvě u babičky na malé obci se však o nedělích do kostela chodilo vždy. Jako malou holku mě mše nudily, a proto jsem na ně brzy přestala chodit. Asi ve čtrnácti letech jsem začala o Bohu přemýšlet hlouběji a z vlastní vůle absolvovala svaté přijímání. Na střední škole jsem stále více zjišťovala, že jsem hříšný člověk. Tenkrát jsem se rozhodla, že do kostela nebudu chodit, abych ho neznesvěcovala. Na vysoké škole jsem potkala spolužačku, která mi věnovala první Bibli. Tu a tam jsme zašly na mši. Před zkouškami jsem se občas chodila vyzpovídat a prosit Boha, abych zkoušky udělala. Zpověď před cizím člověkem ve zpovědnici mi však vždycky dělala velký problém. Protože jsem v tom pro sebe neviděla smysl, brzy jsem opět přestala do kostela chodit úplně. Pořád jsem hledala pro sebe jinou cestu, se kterou bych se ztotožnila. Ve druhém ročníku na vysoké škole jsem se setkala s věřícími vrstevníky, jejichž způsob vyznání byl pro mě nový a bližší. Byli to většinou členové ČCE. Obdivovala jsem jejich prosté kostely a rodinná společenství. Účastnila jsem se různých setkání mládeží a cítila v některých lidech něco, co jsem neměla. Ti lidé našli Boha a žili s ním každý den. V mém rodném městě si mě doslova našli a pozvali mě do ČCE. Tam jsem ale začala chodit asi až o rok později. Mezitím jsem se velmi snažila najít Boha. Prosila jsem Ho, aby mě přesvědčil, že existuje, že není jen výplodem lidské fantazie a přání. Po době opravdu intenzivního hledání se mi dal poznat. Od té chvíle jsem jistě věděla, že je, že je se mnou a že je dobrý. V ČCE jsem prožila obrácení k Bohu, první křesťanské zázemí a živé společenství. Dosud mám v srdci pár lidí, kteří mě velmi oslovili a kteří měli velký vliv na můj další život, nikdy na ně nezapomenu. Po vlně prvokřesťanského nadšení přišlo vnímání různých omezení, které s sebou nesla tradiční církev a které na mě, jako mladou s velkými ideály, působilo jako okovy. Již těsně před revolucí se zvedla vlna tzv. charismatického hnutí v křesťanství. Zdálo se mi, že právě tato vlna by mohla mít vliv na překonání hranic tradičních církví. Tato vlna přišla i do našeho sboru, který byl oproti mnohým jiným velmi otevřený novým projevům. Došlo k velkému probuzení a s ním k přílivu nových mladých nezralých lidí s velkým nadšením a malými zkušenostmi. Nebylo snadné dosáhnout jednoty a udržet ji. Docházelo k různým vnitřním rozporům, přestože sbor tenkrát spojoval všechny církve ve městě a byl hlavním organizátorem ekumenických setkání. Později se však vyhrotil směr nového hnutí a došlo ke sporu mezi kazatelem a vedením církve. To vyvrcholilo v oddělení části sboru, kterou tvořili většinou mladí křesťané. V té době vznikaly sbory Křesťanských společenství (KS) a tato nová skupinka se stala jejich součástí. Přestože jsem velmi těžce nesla oddělení, odešla jsem se zbytkem rodiny do KS. Celou dobu jsem však usilovala o to, abychom se omluvili ČCE za způsob, jakým jsme odešli. Toto oddělení s sebou neslo spoustu citových zranění na jedné i druhé straně. Počátky KS byly ovlivněny nadšením a budováním. Vytvářely se nové struktury, zaváděl se nový systém. Bohoslužby byly otevřeny novým hudebním a jiným uměleckým projevům, které odrážely svou dobu. Občas s sebou tato otevřenost přinášela problémy v rozlišování, co je poselství Boží a co je již spíše jen touha lidí. září

18 TÉMA Moje rodina byla úzce propojena se sborem a byl to velký nápor. Byla jsem na spoustu věcí doma sama. Nebyl mi dán moc velký prostor na to, co jsem dělala ráda a kde bych mohla nasbírat nové síly. Žili jsme dlouhodobě v chudobě, ze které jsem neviděla východisko. Když jsem utíkala z tradiční církve kvůli doktrínám, neuvědomila jsem si, že i nový sbor si vytvoří své zákony a doktríny, možná ještě tvrdší, než byly v původní církvi. Jak doma, tak ve sboru jsem se stala vykonavatelem příkazů, co mohu a nemohu dělat, co mohu a nemohu říkat, kam mohu a nemohu jet na dovolenou a podobně. Protože se formovala nová struktura sboru, docházelo k mnoha chybám, které způsobily citová zranění lidí. Veřejně byly řešeny věci, které měly zůstat v úzkém kruhu. Kazatel ze sboru nakonec doslova utekl do zahraničí pro neshody se staršími. Neexistovala řádná kontrola účetnictví, jako v běžných dlouhodobých sborech. Tenkrát jsem už byla tímto vším velmi přetížena a odešla jsem s dětmi jak od partnera, tak ze sboru. Bylo to tehdy z mého hlediska jediné řešení, jak předejít zhroucení. A od té doby, co jsem odešla z Křesťanského společenství, jsem už do žádné církve nevstoupila. Je to dáno pravděpodobně mou povahou. Neunesu omezování ze strany druhých lidí nebo dogmat nad určitou mez. Ještě zvládnu, když jsem přesvědčená, že to se mnou myslí dobře. Pokud ale toto přesvědčení ztratím, snažím se z takového prostředí doslova uletět. Pokud v určitém jednání nenacházím smysl, tak se časem začnu cítit jako bezmocný pták v kleci. Ať je to křesťanské společenství, nebo jiné. Možná se to časem změní. Člověk nikdy neví, co prožije a kam jej to zase nasměruje. Ale už bych nechtěla dělat něco násilím jen proto, že se to tak má dělat. Každý den ale prožívám, že mě Bůh velmi miluje Renáta Ulmannová Prekvapenie vo viere V živote dochádza k mnohým prekvapeniam. Človek sa snaží nahromadiť pre seba čím viacej bohatstva, slávy a moci a nakoniec všetko je inak! Máme tu však aj inú cestu, aby sme sa dožili prekvapenia v kladnom zmysle. To je cesta viery, keď sa vydáme Pánovi ako jeho služobníci a on sa o všetko ostatné postará. Len potrebuje našu dôveru. Chcem vydať svedectvo o tom, ako som ja chodil do takejto školy viery. Vyrastal som u veriacich rodičov a v roku 1943 som sa zúčastnil na konferencii Modrého kríža. Bola tam aj evanjelizácia, na ktorej kazateľ vyzval tých, ktorí sa chcú vydať Pánovi, aby prišli dopredu a modlili sa. Tak som prišiel aj ja, vyznal som Pánovi svoje hriechy a prosil o odpustenie. Po tomto stíšení som bol prekvapený, že ľudia okolo mňa mali veľkú radosť, kým ja som radosť nemal, lebo som nemohol veriť, že mi Pán hriechy odpustil. A neveril som preto, že som nič necítil. Aj keď som prišiel na ubytovňu, bratia sa ma pýtali, prečo som smutný. Tak reku preto, že ja nič necítim. Jeden brat mi povedal: Brat, ja verím, že ti Pán odpustil. Nuž on veril, ja som nemohol. Tak som sa trápil vyše troch mesiacov, až som dostal do rúk malú knižočku, v ktorej ma autor upozornil, že keď Pánovi neverím, tak ho robím klamárom, lebo Písmo hovorí: Ak vyznávame svoje hriechy, verný je a spravodlivý, odpustí nám hriechy.. (1 Jn 1,9). Autor vraví, aby sme nehľadeli na svoje city, ale na to, čo povedal Boh, lebo on drží svoje slovo, či to cítime, či nie. V tej chvíli sa 18 září 2011

19 mi akoby rozsvietilo veľké svetlo, ktoré mi svieti až dodnes. Všetko bolo inak na veľkú radosť. To bol len začiatok školy viery, lebo som dlho mal Tomášovo zmýšľanie: Ak neuvidím, neuverím. (Jn 20,25) Aj v ďalšom živote som musel odhliadnuť od seba a upierať zrak na Ježiša. (Hb 12,2) Videl som to na príklade: Ak by som náhodou zdedil nejaký dom, tak by som mal radosť, že mám majetok, ale potom zrazu aj strach, lebo dom by potreboval dôkladnú opravu. Ale či je dom môj alebo nie je, o tom rozhoduje úradná listina, nie moje city. To bolo jedno veľké prekvapenie, ktoré som zažil vo viere. Boli však aj ďalšie. Od malička som vyrastal ako slabšie založený a v trinástom roku som dostal chorobu žalúdka a iných vnútorností. Musel som držať diétu a užívať kvapky a piluly. Keď sme z gymnázia robili výlet do Tatier a potom som videl fotku a svoju útlu postavu, tak som bol celkom znechutený. A tak som sa vrhal do učenia, takže som za tých osem rokov hádam len dvakrát bol druhý a ináč vždy prvý v triede. Trochu som dôveroval vo viere, že to Pán nejako urobí. Lenže všetko bolo inak. Na teológii som mal spolužiaka, ktorý sa opíjal skoro každý týždeň. Tak som Pánovi akoby vyčítal: Pane, on je neveriaci a pije, ale bravčové mäso a slaninu môže jesť a ja to nemôžem ani zavoňať. Čo som Ti urobil? Pán mi hneď neodpovedal, ale potom som prišiel na to, že aj Pavol dostal do tela osteň, satanovho posla, aby ma udieral a tak aby som sa nepovyšoval. Za to trikrát prosil Pána, aby to vzal od neho, ale dostal odpoveď: Stačí ti moja milosť, lebo moja sila sa dokonale prejavuje v slabosti. A tak si Pavol obľúbil slabosť, lebo zistil:..keď som slabý, vtedy som silný (2 K 12,7nn). Tak som začal aj ja obľubovať slabosť, lebo som zistil, že som náchylný sa povyšovať svojimi prednosťami. A ono to funguje. Pán ma drží v pokore, ale aj pri živote. Vo februári som sa dožil osemdesať dvoch rokov, kým mnohí moji silní spolužiaci už zosnuli! Pán ma tu prekvapil. Ochránil ma vo svojej službe a dodal všetko potrebné. Všetko je inak! Ľudovít Fazekaš Všechno je jinak Naučit se přijmout, že mnohé nebo dokonce všechno je jinak, je cesta vedoucí k vnitřní vyrovnanosti, ale je to i cesta, kterou šel rabín jménem Ježíš z Nazaretu. Jako dítě to bral možná jako dobrodružství, ale pro jeho matku Marii a Josefa nebylo vůbec jednoduché rodit v cizím prostředí bez i toho nejmenšího komfortu. A už vůbec nebylo snadné přijmout roli uprchlíků, kterým jde o život. První dva roky žil Ježíš v cizí zemi jako bezdomovec. Všechno bylo jinak, než jak by rodiče přáli svému dítěti pro šťastný start do života. Vyučil se tesařem, dělal krovy, možná nábytek. Těžko říct, měl-li jinou možnost? Jisté ale je, že jednoho dne opustil Nazaret, matku i sourozence včetně řemesla a vydal se na cesty jako rabín. Nejprve procházel celou Galilejí, posléze směřoval do Judska. Kázal v synagogách, v přírodě, na lodi i v domech, prostě všude, kde jej přijali jako hosta. Pro jeho rodinu bylo z počátku jeho počínání nesnesitelné. Mysleli si, že se zbláznil, chtěli ho izolovat od společnosti. Možná se za něj styděli, a zcela jistě se o něho báli. Tak moc bylo najednou v nejbližších vztazích všechno jinak. Stalo se, že se za Ježíšem stahovali lidé z širokého okolí. Toužili ho slyšet, chtěli být uzdraveni i nasyceni a byli. Už už to vypadalo na absolutní úspěch, ale pak ho po jednom kázání skoro všichni opustili, takže mu zůstala jen hrstka učedníků a pár žen jako doprovod. Zřejmě ne pro Ježíše, ale pro budoucí apoštoly se věci vyvíjely skutečně jinak, než doufali. Snili o národním Mesiáši, který nastolí politickou i duchovní svobodu, zatímco jejich Učitel mluvil o utrpení a kříži. Jenomže ani pro Ježíše nebyla cesta oběti snadná. Modlil se, aby ho minul kalich utrpení, ale musel se vyrovnat s tím, že všechno bude jinak, než jak by si v duši přál. Pár hodin na to skončil mezi dvěma zločinci popravený na kříži, což bylo neklamným znamením prokletí a zavržení samotným Bohem. I ten ho nakonec opustil. Umíral zraněn a v bolestech za všeobecného posměchu zbožných, navíc předčasně ve třiatřiceti letech. Doslova všechno bylo jinak! Tak brzo se přece běžně neumírá, a když, tak v doprovodu soucitných a milujících lidí, kteří tiší bolesti a nesou člověka na modlitbách. Naučit se přijmout, že i ve víře v Krista je mnohé nebo dokonce všechno jinak, je cesta vedoucí více než k vnitřní vyrovnanosti, je to cesta ke spasení a ke vzkříšení. Neboť tak snadno přehlédneme, že následovat Ježíše znamená nést svůj kříž a umírat na něm. Umírat nejen všem pokušením a hříchům, ale umírat i vlastním snům o životě. Neboť bez smrti vlastního já nikdy nebude vzkříšení a nového života, kde se Boží představy o životě stávají skutečností. Připravil Bronislav Matulík září

20 ZÁPISNÍK Tomáš Hejzlar 47 let, člen Sboru Církve bratrské v Černošicích, pracuje jako vedoucí strategického nákupu a somelier společnosti NAVE s.r.o. Badegas Castillo De Monjardin Při cestách Evropou narážíme na sluncem zalité stráně osázené plazivou liánou, která na sklonku podzimu vydává sladké hrozny. Od pradávna si lidé považovali vinné révy i olivovníku jako cenného daru Božího. Je zajímavé, že velká část španělských vinic leží na náhorních rovinách v poměrně vysoké nadmořské výšce. Španělské vinařství stále drží primát co do osázené plochy vinic, avšak co do produkce zaostává za Itálií a Francií. Je to zřejmě dané tím, že 90 % leží ve vyšší nadmořské výšce, nežli kterýkoliv francouzský vinařský region. Zimy jsou studené a léto horké. Velkým problémem bývá sucho. Země je rozpraskaná žárem a réva je sázena dále od sebe, leckde pěstována v keřích. V pravdě zde platí slovo: V potu tváře své chléb svůj dobývati budeš. Na některých vinicích se sklízejí vína dokonce až v prosinci. Jedním z nejvýznamnějších vinařství oblasti Navara je Bodegas Castillo de Monjardin. Pochází z 11. století a leží přímo na poutní cestě ze Santiago de Compostela. Vinařstvím rovněž prochází hranice bojů křesťanů proti Maurům v 8. století, a jak hrdě sděluje majitel pan Victor, díky nám je Španělsko křesťanské! Je hrdý na svou práci, vinice a olivové sady. Vždyť obhospodařuje celkem 420 hektarů plochy spolu s 15 zaměstnanci. Produkce vín je více jak 1 milion lahví ročně. Manželka Soňa se stará o obchod, personál a skvělou restauraci. Rodina bydlí ve dvou domech z počátku 12. století, třetí sloužil jako nemocnice. Centrem je obývací hala se vstupem do kuchyně, ložnice, rodinná kaple a pracovna. Těsný vztah s Bohem, úcta ke Foto autor Stvořiteli a plná závislost na něm je vzývána na každém kroku. Ne každé vinařství má také románskou baziliku! Věž byla postavena až koncem 18. století z rozhodnutí církve. Škoda, povzdychne si Soňa, nehodí se sem. Architektonická čistota románského stylu, účelnost, chlad v letním žáru a chvíle rozjímání a ztišení jsou oázou vyprahlé duši. Bohoslužby se konají každou neděli a středu. Dojíždí mladý katolický kněz, který má na starosti osm kostelů. Sestupujeme širokými, kamennými schody k vodní hladině. Voda je křišťálově čistá. Stará studna. Maurové byli specialisté na hledání vody. Křesťané uměli zase stavět studně, říká hrdě Viktor. Tradice zpracování vína a olivovníků je předávána z generace na generaci. Velmi kvalitní olivový olej Virgen Extra, odrůdy Arbequina, je běžnou a výtečnou součástí snad všech pokrmů. Prostě léty prověřené suroviny sloužící ke kvalitnímu a zdravému životu. Vlastní šlechtitelská stanice, důraz na kvalitu stále zlepšují umístění a hodnocení vín v degustačních soutěžích. Přesto na každém kroku je vzýváno Boží jméno, protože On dává život, vzrůst i kvalitní sklizeň. Vloni bylo Bodegas Castillo De Monjardin vyhodnoceno jako jedno ze tří nejlepších vinařství Španělska z 500 účastníků a jeho vína se pohybují nad 90 body stupnice Parker ze 100. Setkáte se snimi v nejprestižnějších restauracích v Barceloně, Paříži, Tokiu i Praze. Poutníci a skupiny křesťanů, kteří přicházeli přes Tiera Estella v 11. století k hradu Deyo nazývali tuto oblast Mon jardin, v překladu z francouzštiny Má zahrada. 20 září 2011