Nevidomý farář Ondřej Kováč: Jak se řekne romsky Bůh strana 11

Transkript

1 Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 5/2013 Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč Nevidomý farář Ondřej Kováč: Jak se řekne romsky Bůh strana 11

2

3 EDITORIAL Bloudění Zpočátku to vypadalo skvěle. Nevidomá dívka s vodicím psem se blížila k eskalátoru, dav kolem se rozestupoval a dělal jí místo. Pak ale dívka vyjela nahoru a evidentně nevěděla, kudy dál. Bloudila po vestibulu metra, dokonce zamířila zpět k nahoru jedoucím schodům. A dav se opět rozestupoval. Bylo jasné, že se kolemjdoucí stydí dívku oslovit, každý raději spěchal za svým. Přitom se stačilo zeptat, kam jde, a poradit cestu. Když to konečně jeden muž udělal, slyšel tichou omluvu na adresu vodicího psa: Víte, my tudy jedeme poprvé a ona ještě neví, kudy kam. Příště už mě povede. Kvalifikovaný odhad říká, že na světě žije 40 milionů nevidomých. Lékaři tvrdí, že zhruba 70 až 80 procentům z nich může být zrak vhodnou léčbou částečně obnoven. Medicína i technika se snaží, a tak například na Kostnické univerzitě vznikl projekt NAVI (Navigational Aids for the Visually Impaired), který umožňuje nevidomým vidět pomocí malé kamery umístěné na hlavě a propojené s počítačem na zádech. Tato chytrá osobní navigace bez jakýchkoliv drátů nevidomého hlasem naviguje a díky identifikátorům přilepeným na stěnách může dokonce sdělovat libovolné informace. Další zajímavou pomůckou je Thimble neboli náprstek, který vyvinuli studenti designu ve Washingtonu. Zrakově postižený si jej navlékne na prst a díky připojení bluetooth na mobil pak může číst SMS, y i delší texty. Ty se totiž automaticky překládají do Braillovy abecedy a text se pomocí elektrických impulzů vyťuká na bříško prstu. Náprstek má i mikrokameru, takže tak lze číst i noviny. Díky počítačovému softwaru si ostatně nevidomí mohou číst i Můžeš. A tak zatímco svět se snaží nevidomým pomáhat, jako protimluv zní zpráva, že v současné době je v Saúdské Arábii a Íránu ještě uzákoněn a praktikován trest oslepení. Vůbec tak nepomáhá vzpomínka ze školních škamen, že nevidomý Homér dokázal složit Illias a Odysseu, Jan Lucemburský bez zraku skvěle vládl, Jaroslav Ježek skládal úžasnou hudbu a Stevie Wonder či Andrea Bocelli zpívají tak, že se tají dech. Bylo by skvělé, kdybychom si lidí s tímto postižením (a tudíž i sami sebe) vážili natolik, že je nenecháme bloudit. Přeji vám inspirativní čtení. Jindřich Štěpánek obsah Dobré zprávy Kurz pro asistenty pedagoga Postiženi normalitou Neodhalení na vlastních nohou Cesta za snem 4 5 Anketa Jakou největší bariéru jste musel bez zraku překonat? 6 Téma: Nevidomí Martin Filipec: O českých, čili evropských očích 8 10 Bratr Ondrejko Anna Kulíšková: Když skončila škola, nastalo peklo Závodí pořád a vlastně v čemkoliv Názory Nevidomí potřebují hlavně šanci let Konta BARIÉRY Na začátku byl pád Umělci Konta BARIÉRY René Roubíček: Sklo je ten pravý génius Na cestách Cestovatelská vášeň na vozíku Charita součástí podnikání Neobyčejní mužové s obyčejnou pravdou Nové zahraniční technologie Robotická ruka, která cítí Poradna Problematika skaret pro mentálně postižené osoby Sleva na dani z příjmu Kdy lze použít sanitku k cestě na vyšetření Kritériem k získání příspěvku na nákup automobilu pro mentálně postižené je jejich IQ Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1 Další tvář Nadace Charty Auto-Moto Nové kombíky ze Ženevy Tip na výlet Výtahem až do oblak Vaše fotografie V jednoduchosti je síla 35 SENSEN Písecká brána seniorům otevřená 37 Křížovka Cesta na sever 38 Martin Filipec: O českých, čili evropských očích str let Konta BARIÉRY: Na začátku byl pád / str. 18 Nové zahraniční technologie: Robotická ruka, která cítí / str. 26 Vydává: Sdružení přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek ( jindrich.stepanek@muzes.cz, mobil: ) Redakce: Zdeněk Jirků ( zdenek.jirku@muzes.cz), Pavel Hrabica ( pavel.hrabica@muzes.cz), Radek Musílek ( radek.musilek@muzes.cz), Jan Šilpoch ( jan.silpoch@muzes.cz) Manažerka redakce: Kateřina Uhrová ( katerina.uhrova@muzes.cz, mobil: ). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, Praha 1 Mobil: Telefon: Web: info@muzes.cz Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN Toto číslo vychází v květnu Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch Auto-Moto: Nové kombíky ze Ženevy / str. 30 Partneři redakce: 3

4 DOBRÉ ZPRÁVY časopis pro ty, kteří se nevzdávají Kurz pro pracovníky UK Univerzita Karlova připravuje na práci se studenty s postižením. Foto: archiv Specifika vysokoškolského studia studentů se zdravotním postižením tak se jmenuje vzdělávací kurz pro pracovníky Univerzity Karlovy. Uskuteční se ve dvou vlnách: 2. května pro kontaktní osoby a pracovníky studijních oddělení, 7. května pak pro vyučující. V obou případech je místem konání Zelená posluchárna v Celetné 13, Praha 1. Čas konání hodin. Jelikož studenti se zdravotním postižením tvoří specifickou populaci vysokoškolských studentů, rozhodla se Kancelář pro studenty se speciálními potřebami IPC RUK připravit kurz, který má zajistit kvalitu podpůrných služeb poskytovaných těmto studentům. Cílem je zajistit srovnatelné podmínky studia jako studentům bez postižení. Tematický obsah kurzu: Studenti se zdravotním postižením na vysoké škole, studenti s postižením tělesným, zrakovým a sluchovým, studenti se specifickými poruchami učení a s psychickými poruchami, inkluzivní výuka, zásady efektivní komunikace, systém podpůrných služeb na UK, právní úprava zdravotního postižení, financování podpůrných služeb pro studenty se zdravotním postižením. Další informace naleznete na Postiženi normalitou Centrum současného umění DOX v pražských Holešovicích chystá na 23. květen začátek výstavy Postiženi normalitou. Projekt se připravuje ve spolupráci s Jedličkovým Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis. Čtěte Můžeš na Vážení čtenáři, své postřehy a názory nám pište na info@muzes.cz nebo na adresu redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, Praha 1. ústavem a školami, který slaví sto let od svého založení. I proto výstava potrvá sto dnů, do 29. srpna. Tématem bude vztah společnosti k lidem s postižením, otázky jinakosti, normality apod. K vidění budou umělecké reflexe života s postižením i příběhy lidí, kteří prošli Jedličkovým ústavem. Jako součást výstavy se plánuje i doprovodný program v podobě různých projekcí a besed. Více informací hledejte na Neodhalení na vlastních nohou Putovní výstava odhaluje vozíčkáře doslova i obrazně. Foto: Robert Vano V šatech i nazí, s vozíkem či bez něj. Pořád jsme to my. To říká soubor třinácti velkoformátových fotografií s názvem Neodhalení. Snímky vozíčkářů jsou z dílny uznávaného fotografa Roberta Vana a společně s kolekcí Umíme se postavit na vlastní nohy jsou k vidění od 9. dubna do 31. května v sídle Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR v Orlické ulici 2/2020 na Praze 3. Výstava je otevřena v pracovní dny PO, ST 8 17 hod., ÚT, ČT 8 16 hod., PÁ hodin. Iniciátorem projektu je Česká asociace paraplegiků CZEPA. Výstava je putovní a zájemci o její prezentaci se mohou obrátit na pořádající sdružení. Více informací na Simulante Bande Oceňované taneční vystoupení chodících a lidí na vozících. Foto: archiv Aleny Jančíkové V inscenaci SIMULANTE BANDE zkoumají VerTeDance neotřelé možnosti pohybového vyjádření zdravého a fyzicky handicapovaného člověka, relativnost pojmu handicap i křehký kosmos mezilidských vztahů. Své často neviditelné limity přetavily netanečnice Alena Jančíková a Zuzana Pitterová do neuvěřitelných výkonů, ve kterých jim asistují profesionální tanečníci Helena Arenbergerová a Petr Opavský. Autorskou hudbu k představení vytvořila skupina DVA. VerTeDance jsou držiteli ceny Divadelních novin za taneční inscenaci sezony 2011/12. Dva zdraví, dva handicapovaní tanečníci. Něžné doteky, razantní údery a pády. Kde je hranice, kterou někdy nazýváme konvencí? Co se smí? Co je zakázáno, co povoleno? O čem se nemluví? Výsledkem je velmi ojedinělé, hluboké a oduševnělé dílo, které diváky zcela jistě zaujme, a to nejen po obsahové, ale i po estetické stránce. To říká v jedné z recenzí Johana Mücková z ČT 24 na představení, které můžete opět vidět 19. a 20. května od v Divadle Archa. Bližší informace na cs/predstaveni/vertedance-a-divadlo-archasimulante-bande/?date=

5 Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 3/2013 M03_2013.indd 1 Jednotlivý výtisk 30 k č / Předplatitelé 20 k č 2/15/2013 1:28:14 PM Cesta za snem I díky Cestě za snem může být Simonka Smutná veselá. Foto: archiv Cesta za snem Pod hlavičkou občanského sdružení Cesta za snem se uskuteční charitativní projekt na podporu Simonky Smutné s názvem Výstup na Sněžku pro Simonku. Akce proběhne na Den dětí, tedy 1. června Expedice odstartuje na vrchol hory Sněžky z několika míst z Pece pod Sněžkou, z Boudy pod Sněžkou a dalších. Současně s hlavním výstupem na nejvyšší českou horu bude připraven doprovodný program formou happeningu s ohledem na den konání, tedy na Den dětí. Hry, soutěže, zpívání nebo malování, tím vším se budou děti bavit. Dospělí budou moci změřit síly ve sportovních a vědomostních kláních. Vítáni jsou všichni bez rozdílu pohlaví, věku nebo zdravotního stavu. Čtyřletá Simonka Smutná z Mladé Boleslavi musela po onkologické léčbě podstoupit amputaci levé nohy v půlce stehna. Podle odborného lékařského posouzení, které holčičku zařadilo do prvního stupně postižení, je však téměř zdravá. Pro svůj handicap ale nebyla přijata do klasické mateřské školky. Pokud by rodiče na přijetí trvali, musela by školku navštěvovat s osobním asistentem, kterého by si ale museli hradit ze svého. Simončini rodiče se spojili s ostatními rodiči podobně postižených dětí a snaží se situaci změnit. Sepsali petici. Jedním z lidí, kteří chtějí Simonce pomoci, je paralympionik Jaroslav Petrouš. Příběh Simonky ho zaujal už proto, že sám řeší obdobné problémy v roce 2011 podstoupil amputaci levé nohy. Společně s kamarádem Mirkem Formánkem vymyslel projekt výstupu na nejvyšší českou horu, jehož výtěžek bude určen na nákup nejnutnějších kompenzačních pomůcek, příspěvek na asistenta či na pokrytí dalších nezbytných nákladů na zkvalitnění Simončina života. Amputář Jaroslav Petrouš se rozhodl, že podnikne tuto extrémní cestu, aby tak po mohl čtyřleté Simonce a jejím rodičům, ale také aby upozornil na problém, který tíží více lidí v podobné situaci. Chce inspirovat a vyzvat k podpoře každého, kdo není lhostejný. Výtěžek ze sponzorských darů a z prodeje upomínkových předmětů a triček bude předán rodičům Simonky na pořízení kompenzačních pomůcek a zajištění osobního asistenta. Další podrobnosti se dočtete na Z REDAKČNÍ POŠTY Ztraceno v překladu, aneb Myšlení úřednické Dobrý den, přátelé, jako obvykle jsem si s chutí přečetl sloupek Jiřiny Šiklové, tentokrát na téma Reformy v řeči jednoduché. Na konci se píše, že by bylo pěkné, kdyby se úřední texty překládaly do češtiny, které budeme rozumět i my ostatní. Jen aby to neskončilo podle názvu jednoho filmu Ztraceno v překladu. Problém ale není v tom, že nechápeme úředníkův jazyk, ale hlavně jeho myšlení. Jsou nám totiž předkládány normy, které normální člověk nechápe, jak někdo mohl vymyslet. Hezký den! Karel Novotný, Pardubice Vážený pane Novotný, díky za vaši glosu. Paní Šiklovou jistě potěší, že si s chutí čtete její sloupky. Lidé často bezpochyby nerozumějí ani řeči úřední, ani záměru celé normy, kterou někdo navrhl. Je však problematické ohánět se pojmem normální člověk. Těžko říct, kdo se za tím skrývá. (red) Zase ty skarty! Chaos a zase chaos Pozoruhodný život rodiny Galóových Vážená redakce, cítím potřebu se s někým podělit o výkřik: Už zase ty skarty! Pořád se kolem toho nadělalo, kolik peněz už to muselo stát a teď se z televize dozvídám, že se na to tedy asi vykašleme. Zkusili jsme to, nepovedlo se, nevadí, jedeme dál Česká spořitelna buď dostane, co si nechala podepsat, nebo na Českou republiku podá arbitráž a my to všichni zaplatíme, aniž by se našel jeden odpovědný člověk, který za tím vším stojí a pod smlouvy dal svůj podpis. Z mého pohledu by měl největší odpovědnost nést bývalý ministr Drábek, ale pochybuji. Já vlastně nemohu říct, jestli jsem odpůrce nebo přívrženec skaret, jen mě fascinuje ten chaos a neprůhlednost, které kolem toho všeho panují. Neuvěřitelný amatérismus v rozhodovacích a legislativních procesech, kdy se nadhodí nedomyšlený polotovar a ono to snad nějak dopadne, uvidíme za pochodu. Vysvětlení pro veřejnost je mizerné. Není divu, že se pak konají demonstrace proti zavedení prakticky obyčejné průkazky, která vám navíc umožní vybírat peníze. Kdyby se takhle zmateně a živelně nechoval stát, ale nějaký uživatel sociálních služeb, tak si řeknu: fajn, má na to na nárok. Ale kdo má dělat opatrovníka státu? Co kdybychom si pro změnu do jeho vedení někdy postavili kompetentní profesionály? S pozdravem Petr Svítil, Mladá Boleslav Vážený pane Svítile, chápeme vaše postoje a jistě s nimi nejste sám. V době uzávěrky tohoto čísla nevíme, jak bude projekt skaret strana 11 Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry pokračovat. Tuto větu jsme už bohužel museli v našem měsíčníku napsat mnohokrát. Na neschopnost státu vysvětlovat reformy si ve svém sloupku stěžovala i Jiřina Šiklová, na niž shodou okolností reaguje další čtenář. (red) Nízké ceny půjčoven jsou vstřícnou službou Dobrý den, když jsem si přečetla článek o kompenzačních pomůckách, překvapily mě nízké ceny půjčovného. Například elektrický vozík stojí 45 korun na den. V současné době na něj mám nárok jednou za sedm let. Když tedy použiji jednoduchý výpočet 365 (počet dní v roce) násobeno sedmi a to násobeno 45, dostanu částku Kč. Za to přece nemohou nový vozík vůbec pořídit, natož ho ještě opravovat. Jak je to možné? To by vyšlo levněji si vozík na sedm let půjčit než si pořídit vlastní! Zdraví Helga Volfová, Chomutov Vážená paní Volfová, půjčování kompenzačních pomůcek není ziskové podnikání, ale spíše vstřícná služba. Fungování je často dotované z rozpočtu organizace, která půjčovnu vede. Poplatky za pronájem přitom jen částečně kryjí provozní náklady. Ceny zápůjček musejí být na takové úrovni, aby byly pro uživatele dostupné. Teoreticky tak může sedmiletá zápůjčka vyjít levněji než vlastní nový vozík, ale není to tak jednoduché. Jednak vozík nebude ušit vám na míru a zároveň vám nikdo na sedmiletý pronájem nepřispěje. Nehledě na fakt, že na takový výhodný pronájem bude muset někdo celou dobu připlácet za uživatele. (red) Vozík pro chudé Dobrý den, díky za článek Štěpána Beneše o vozíku pro třetí svět. Člověk si při pohledu na ty fotky uvědomí, v jaké bavlnce si tady žijeme. Rychle jsme si zvykli na kvalitní materiální vybavení a zapomínáme na dřevní doby před rokem 1989, kdy byl člověk rád, že vůbec nějaký vozík má. Jsme za dnešní stav dost vděční? S pozdravem Ondřej Bauer, Klatovy Vážený pane Bauere, díky za vaši poznámku. Pro pokrok je určitě dobré poměřovat se s těmi před námi. Máte však pravdu, že vděčnost a pokora za to, čeho už jsme dosáhli, je také potřeba. (red) Své postřehy a názory nám pište na info@muzes.cz nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova Praha 1. 5

6 ANKETA časopis pro ty, kteří se nevzdávají Mário Bihári hudebník Protože vystupujeme na různých místech, mění se sály, pódia, neobejdu se bez cizí pomoci. To je bariéra, kterou se mi nikdy asi nepodaří překonat. Jako hudebník se potýkám například s tím, že nemohu číst noty a akordy, když hraji s jinými hudebníky, musím mít všechno důkladně naposlouchané. Teď například vystupuji se skupinou Plavci, a zatímco jako vidící bych si stáhl jejich písničky s akordy z internetu, musím si je přehrávat a učit se akordy, což je časově náročnější. Josef Cerha ředitel Tyfloservisu V životě jsem musel a musím překonávat celou řadu bariér. Která je ta největší, je ale těžké říct. Hodně vždycky bolí ta, před kterou právě stojíte. Stále mě trápí informační bariéra. Nemohu si na stole před sebou rozložit pět tlustých knih a z nich si elegantně, snadno a v přiměřeném čase udělat potřebné výpisky. Ani digitalizace dostatečně neléčí. Stále je to nepřehledné, dlouhotrvající a únavné. Při veřejných vystoupeních bych si přál mít možnost jen tak komentovat powerpointovou prezentaci. Je velmi stresující být ve společnosti sám, bez někoho blízkého, kde není osoba empatická a obětavá. Často nevím, jací lidé jsou přítomni, jaké pokrmy nebo jaké tiskoviny se podávají, kde je WC. Poslední dobou si nějak víc uvědomuji omezené možnosti vnímání výtvarného, resp. vizuálního umění. Jakou největší bariéru jste musel bez zraku překonat? Jaroslav Pata Český svaz zrakově postižených sportovců Pro mě bylo a je největší bariérou to, že jsem po úraze přišel o zrak. S tím se vyrovnávám neustále, ale naučil jsem se s tím žít. Daleko snadnější jsou architektonické bariéry, které rovněž jsou a budou neustále. Díky práci organizací, které se zabývají právě odstraňováním těchto bariér, je náš život a pohyb snadnější než před léty. Velkým problémem jsou např. lešení a výkopy. Díky různým proškolováním a propagaci v médiích, především v časopisech vydávaných SONS, se osoby se zrakovým handicapem seznamují s novinkami, které usnadňují samostatný pohyb. Dalším důležitým faktorem je zdravá veřejnost, která je k nám někdy poněkud lhostejná. Ale i v tomto je díky propagaci vidět markantní zlepšení. Vím, o čem píši, neboť jsem dnes a každý den ve styku s těmito lidmi. Milan Pešák senátor Nějaké bariéry jsou přede mnou pořád. Něco překonáš a naučíš se a zjistíš, že potřebuješ zase něco dalšího. Platí to i v chůzi. Učil jsem se chodit jako nevidomý ještě na gymnáziu, kdy jsem zrak už ztrácel, ale ještě viděl. Trénoval jsem s klapkami na očích. Pak jsem přestal vidět na počítač. Bylo těžké navázat kontakt například s holkama na zábavě na internátu. Stále mám potíž při jednáních vůbec poznávat lidi, kde právě jsou. I když se sedí u stolu, často přebíhají, musím se orientovat, kde právě sedí nebo stojí. Když chci s někým hovořit důvěrněji, nepoznám, jestli je právě na druhém konci místnosti sám. DOBRÉ ZPRÁVY Kurz pro asistenty. Kurz vhodný pro asistenty pedagoga začíná v Praze, bližší informace najdete na www. simp.cz. Kurz má omezenou kapacitu, přihlásit se je třeba co nejdříve na simp@simp.cz. Tábor se slevou. S dostatečným předstihem nám dal na vědomí Petr Vysuček informace o letošním táboře určeném především pro pokročilé a začínající tlumočníky českého znakového jazyka. Tábor je naplánován na do rekreačního střediska Věšín u Příbrami. Jet mohou neslyšící i jejich rodinní příslušníci, kteří se chtějí formou hry jazyk učit. Podrobnosti najdete na internetových stránkách organizátorů (Pevnost České centrum znakového jazyka, Institut Neslyšících pro specializované vzdělávání): com/tabor. Ti z tlumočníků, kteří se účastnili běhů v roce 2011 a 2012, dostanou slevu 500 Kč (za jednu účast sleva 300 Kč). Knihovna i pro nevidomé. Součástí nové městské knihovny v Hradci Králové je i samostatné zvukové oddělení pro nevidomé. V budově, která dříve sloužila jako textilní továrna Vertex v centru města, se vyřádil známý architekt David Vávra. Industriální objekt přeměnil na otevřené kulturní centrum, zvýšil využitelnou plochu původní stavby ze 4500 na 5600 metrů čtverečních. To umožnilo sestěhovat do nové knihovny fondy z více skladů rozptýlených po městě. Jste zaměstnatelní? Otestujte se! V rámci mezinárodní kampaně Get Online Week 2013 je v české verzi zpřístupněn testovací nástroj pro uživatele internetu, kteří si chtějí ověřit své schopnosti v oblasti informačních technologií. Tyto dovednosti jsou často klíčové při hledání zaměstnání. Na internetové adrese naleznete srozumitelný test Skillage, v němž se po zodpovězení jednotlivých otázek rovnou dozvíte správné odpovědi. Dotazník, jehož vyplnění vám nezabere více než pět minut, napomůže lepšímu vyhodnocení kampaně. Květen plný akcí. S květnem nepřichází jen láska, ale také kupa konferencí, veletrhů a akcí. Od 14. do se v Brně odehraje Rehaprotex, tradiční veletrh poskytovatelů zdravotní, rehabilitační a sociální péče. Ve dnech 23. až se můžete vydat do Pardubic na Národní abilympiádu, každoroční celorepublikovou soutěž pracovních schopností a dovedností osob se zdravotním postižením. Mezinárodní konferenci aplikovaných pohybových aktivit lze navštívit od 23. do 24. v Brně ve zdejším univerzitním kampusu. Za volantem snadněji. Opel v ČR zavádí unikátní program HANDYCARS. Cílem našeho projektu je skutečně komplexní podpora osob se zdravotním postižením od prvotního poradenství při výběru vhodného vozu přes zařízení jeho přestavby na ruční řízení až po financování a pojištění, tvrdí Pavel Šilha, ředitel českého zastoupení značky Opel. Kromě osob se zdravotním postižením je projekt Opel HANDYCARS určený také pro organizace pro zdravotně postižené, neziskové a charitativní organizace a také pro válečné veterány. (ph) 6

7 Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 4/2013 M04_2013.indd 1 Jednotlivý výtisk 30 k č / Předplatitelé 20 k č 3/14/2013 6:00:08 PM Soutěž o kartu Handy Card! Jak se jmenuje nový projekt Konta BARIÉRY, který pomáhá lidem s postižením vybírat vhodné automobily? Odpovědi na tuto otázku zasílejte do 15. následujícího měsíce na adresu redakce: Melantrichova 5, Praha 1 nebo na mailovou adresu: info@muzes.cz. Odpovědi označte slovem SOUTĚŽ. Minulou otázku správně zodpověděla Karla Křepelková z Jistebníku. Vylosovaný autor správné odpovědi získá kartu Handy Card. Ta přináší velké množství slev, kromě jiného na servis aut a pohonné hmoty. Předplaťte si časopis Výhodné předplatné na dva roky za 380 Kč! Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 280 Kč. Objednávám předplatné časopisu Můžeš JMÉNO a příjmení: Časopis pro ty, kteří se nevzdávají Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry 5/2013 Jednotlivý výtisk 30 k č / Předplatitelé 20 k č Nevidomý farář Ondřej Kováč: Jak se řekne romsky Bůh strana 11 Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry Mentálně postižení mají velkou šanci na delší život strana 8 ulice: M05_2013 kopie.indd 1 4/16/ :59:26 AM M03_2013.indd 1 2/15/2013 1:28:14 PM Časopis pro ty, kteří se nevzdávají Pozoruhodný život rodiny Galóových strana 11 Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry 3/2013 Jednotlivý výtisk 30 k č / Předplatitelé 20 k č číslo popisné: roční předplatné za 240 Kč název organizace: PSČ: město: dvouleté předplatné za 380 Kč Forma úhrady: složenkou převodem fakturou telefon: Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Melantrichova 5, Praha 1 Proč si předplatit časopis Můžeš: 1. Přispějete tím na Konto BARIÉRY. 2. Ušetříte, při předplatném na dva roky je to 380 Kč. 3. Můžete vyhrát mobilní telefon a kartu Handy Card. Chcete-li roční předplatné změnit na zvýhodněné dvouleté, kontaktujte bezplatnou linku České pošty

8 Téma: Nevidomí O svém zraku rozhodujeme do velké míry sami. Přibývá seniorů, přibývá makulární degenerace. Vymizí dědičná poškození zraku? Martin Filipec: O českých, čili evr Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch V jakém stavu jsou české oči? Ve stejném jako v jiných evropských zemích. Když vezmeme v úvahu jisté genetické předpoklady, trochu jiná situace je třeba v Asii, kde je populace mnohem více krátkozraká. Na druhé straně my trávíme více času v klimatizovaných prostorech, takže například více trpíme tzv. suchým okem. A jak se chováme ke svým očím my, vaši potenciální pacienti? Stejně jako k celému svému organismu. Všichni vidíme a rádi vidíme, že se opravdu mění přístup ke zdraví. Ale ještě dost pomalu. V celé Evropě jako by přetrvávala použiji možná expresivní výraz jistá infantilita. Máme představu, že se o nás někdo postará. Ovšem opravdu špičková péče, a zrak takovou jistě potřebuje, je finančně docela náročná. Takže jde o důležitou investici a tu už zřejmě jen veřejné finance přestávají zvládat. Když říkám investice, musím jako oftalmolog připomenout, že dobrý, funkční zrak je předpokladem vykonávání mnoha zaměstnání. A v době, kdy volných pracovních míst není mnoho, mohou právě nemocné nebo poškozené oči představovat velkou nevýhodu na pracovním trhu. To je souvislost, kterou ještě mnoho lidí nechápe. Rád bych viděl, kdyby si mnohem více lidí uvědomovalo vlastní možnosti, jak chránit své zdraví, tedy i oči. Pomalu se mění zaběhané návyky ve stravování, pomalu se mění vztah ke zdravému pohybu, nijak výrazně neklesá počet kuřáků cigaret. A právě tyto nedobré tradice pak docela jasně ukáže při vyšetření oko pacienta. Jaká největší nebezpečí pak na naše oči čekají? Některá ovlivnit můžeme, jiná ne. Velká část patří bohužel do skupiny druhé. Největší hrozbou jsou onemocnění sítnice. Nejčastěji je to věkem podmíněná makulární degenerace neboli změny v místě nejostřejšího vidění, ve žluté skvrně. Máme už ale řadu možností, jak tento proces zastavit nebo zpomalit. Glaukom, zelený zákal, dnes umíme včas odhalit a předejít trvalým poškozením. A šedý zákal je dnes velmi častou a úspěšnou operací. Nicméně vyžaduje precizní provedení. Co tedy může pacient pro svůj zrak udělat sám? Strava, především dostatek vitaminu D, tedy mořských ryb. A pak je tu práce osm hodin před monitorem počítače opravdu škodí. Zejména v klimatizované místnosti. Klimatizace a oči? Nová souvislost? Klimatizace může vyvolat vážné oční problémy, zejména u lidí, kteří mají narušený slzný film. Při dlouhodobé práci se ještě k tomu sníží frekvence mrkání, oči pálí a horní vrstva oka může být poškozena. Jak často nám hrozí úplná slepota? Mnohem méně než před čtyřiceti padesáti lety. Dříve jsme se setkávali se slepotou způsobenou očními úrazy, především poleptáním očí při hašení vápna. Takových úrazů dnes výrazně ubylo. Dokonce ani někdy kritizované adrenalinové sporty nám ordinace nezaplňují. Kuriózně se občas objeví úraz po úderu tenisového míčku, ještě řidčeji po zasažení míčkem golfovým. To jsme dřív neznali vůbec. O glaukomu jsem už mluvil, diagnostické i léčebné možnosti se výrazně zlepšily, informovanost pacientů je mnohem lepší, takže i tady úplná slepota hrozí mnohem řidčeji. Tradiční příčinou slepoty bývala cukrovka. A dosud stále je u těch lidí, kteří nechodí na preventivní prohlídky k praktickým lékařům, nezdravě se stravují, trpí nadváhou nebo obezitou. Diabetes je info Kdo je prof. MUDr. Martin Filipec, CSc. Zakladatel a hlavní lékař Evropské oční kliniky Lexum. Toto pracoviště je dnes součástí mezinárodní sítě špičkových oftalmologických zařízení Optegra. Profesor Filipec působil několik let jako přednosta Oční kliniky 1. lékařské fakulty UK. Studoval ve Francii, pracoval i na Harvardově univerzitě. Přední světový oční chirurg, pravidelně operuje ve Velké Británii a je členem mnoha mezinárodních odborných společností. Profesor Martin Filipec dnes patří stejně jako další čeští špičkoví oftalmologové k uznávaným mezinárodním autoritám. 8

9 časopis pro ty, kteří se nevzdávají Genová léčba je stále ještě v začátcích. Výzkum v celém světě je rozsáhlý, ale naše možnosti zasáhnout přímo do poškozených genů jsou zatím dost malé. opských očích 9

10 Téma: Nevidomí SLOUPEK Daniely Filipiové A pak je tu práce osm hodin před monitorem počítače opravdu škodí. Zejména v klimatizované místnosti. svého druhu epidemie. Neléčená, nekompenzovaná může vést ke ztrátě zraku, poškození srdce, ledvin i k nepříjemným amputacím končetin. Ale musím říci, že možnosti diagnostiky i léčby tzv. diabetické retinopatie se v očním lékařství v uplynulých letech podstatně zlepšily a dnes už se diabetik v zásadě nemusí bát slepoty. Ale opakuji diabetik ukázněný, léčený a spolupracující. Vidíte nové problémy v dnešní běžné praxi místo k lékaři chodíme k optikovi, tam nás vyšetří, předepíší brýle a čas v ordinaci jsme ušetřili? Tato praxe je běžná a není škodlivá. Většina optometristů, kteří v prodejnách působí, má dobrou kvalifikaci a dokáže rozpoznat, zda oko potřebuje jen korekci brýlemi nebo čočkou. Skoro bych si byl jist, že když zjistí symptomy vážnějšího onemocnění, navrhne vám návštěvu lékaře. Ale musíte se chovat zodpovědně, máte-li v rodině zelený zákal, nečekejte na cizí pokyny a nechte se odborně vyšetřit. Dříve neřešitelná oční onemocnění pomáhá léčit technika. Lékařova zkušenost je však nenahraditelná. Co byste poradil lidem, kteří mají vážně poškozený zrak vrozenými vadami a chtějí přivést na svět děti? Mají se bát? Myslím, že tady máme v Česku ještě dost velký dluh. Žádné pracoviště, které by se specializovalo na genetická oční onemocnění, nemáme. Centrum, které by shromažďovalo informace o všech pacientech, bylo i v kontaktu se zahraničními laboratořemi a měli jsme možnosti přesnější diagnózy, a tedy i případného preventivního zákroku, bychom jistě potřebovali. Můžeme se dočkat vymýcení těchto vad? Genová léčba je stále ještě v začátcích. Výzkum v celém světě je rozsáhlý, ale naše možnosti zasáhnout přímo do poškozených genů jsou zatím dost malé. Takže zatím umíme poradit, ale léčit moc ne. Jak znám přední špičková pracoviště, možnost opravy genetického kódu bude zcela jistě dříve nebo později možná. Jsem si tím téměř jist. Vaše proslulost se neopírá jen o odborné výsledky, ale také o zvláštní humanitární aktivitu jezdíte léčit a operovat do nejchudších afrických zemí. Je to pro vás stále důležité? Určitě je. Všichni bychom si měli občas připomenout, v jak dobrých a (z pohledu většiny světa) možná i komfortních podmínkách žijeme. Před pěti lety jsme založili Světlo pro svět a jsme součástí evropské organizace, která tuto aktivitu rozvíjí. Takže s kolegy s Rakouska, Belgie a Nizozemska se snažíme, aby např. v Etiopii, Burkině Faso a dalších zemích dostali někteří alespoň kousek pomoci, která je u nás naprosto samozřejmá a dostupná všem. My tam můžeme jen trochu nahradit úplně chybějící péči a tak trochu zlepšit životní šance našich pacientů. Rozhodně nevyřešíme příčiny tamější chudoby a zaostalosti. Ale lékař má léčit vždycky, když to jen trochu jde. Lékaři se musí učit Poslední měsíce se řeší problém skaret. Tento systém souvisí, jak všichni víme, se způsobem výplaty sociálních dávek. Projekt jako takový, jeho základní myšlenka, rozhodně nebyl a není špatný. Centralizace výplaty dávek, a zejména úspora za poštovné je správná úvaha. Bohužel realizace projektu měla a má své mouchy. Nechci zde diskutovat o tom, zda je výhodnější projekt zcela zrušit nebo jej upravit tak, aby byl jednak pro stát úsporný, ale především aby byl výhodný pro klienty. Elektronizace výplaty dávek nás stejně v budoucnu nemine. Je ale třeba realizovat systém tak, že nebude klienty zatěžovat a ještě jim komplikovat život. V souvislosti s dávkami mě však trápí jiná věc, a sice nárok na příspěvek na péči a jeho výše. Systém, který zákon o sociálních službách zavedl, svým způsobem zachoval plošnost výplaty, respektive nároku na dávku. Znám mnoho lidí, kteří jsou v různých stupních závislosti, a vím, že mnozí tento příspěvek nepoužívají na nákup služeb (což je jeho smysl). Tím ze systému utíká nemalá částka, ze které by mnohé organizace vyžily, rozuměj přežily, a tak mohly poskytovat klientům své služby. Na druhou stranu lidé ve vyšších stupních závislosti, především ti ve čtvrtém, mají velké finanční problémy s tím, aby si mohli zajistit nutné služby. Navíc je zde stále ještě problém s přiznáváním stupně závislosti posudkovými lékaři, kteří neumějí posuzovat klienta a jeho potřeby celkově, tedy i se sociálním aspektem. Neumějí posuzovat podle evropských standardů (i když se podle mých informací blýská na lepší časy ministerstvo zdravotnictví školí posudkové lékaře tak, aby tento typ posuzování zvládali). Jde o to, že při přiznávání dávky se musí vycházet nejen ze zdravotního stavu míry handicapu, ale i z konkrétních potřeb klienta, prostředí, ve kterém posuzovaný žije apod. Pokud se opravdu začne tím, že se lékaři naučí posuzovat klienty takto komplexně, bude to jen krok k tomu, aby se dávky nestanovovaly pevnou částkou, ale aby byly finance poskytnuty ve výši skutečných, ale zejména potřebných nákladů. Vydělají na tom obě strany klienti i stát. Autorka je senátorka. 10

11 časopis pro ty, kteří se nevzdávají Nevidomý romský evangelický farář Ondřej Kováč pět let marně hledá farnost. Úspěšně vystudoval vysokou školu, oženil se, má tři děti. Na Vysočině proti romskému faráři sepsali farníci petici. Bratr Ondrejko Text: Pavel Hrabica Foto: Jan Šilpoch Letos na jaře Ondřej Kováč kázal věřícím evangelické církve dvakrát v Táboře. Osmatřicetiletý Ondřej Kováč z Jindřichova Hradce překročil ve svém životě hodně Rubikonů a vysokých zdí. Pochází z Chomutova, je Rom, ve třech a půl letech přestal vidět. Přesto vystudoval teologickou fakultu, oženil se, má tři děti, stal se farářem evangelické českobratrské církve a rodina úspěšně překonala těžkou nemoc nejstaršího syna. V současnosti však svou profesi nevykonává. Už když se hlásil na vysokou školu, slyšel od zástupců církve, v níž chtěl po vystudování vykonávat práci faráře, že studovat může, ale z jejich pohledu farářem českobratrské církve být nemůže. Nikdo mi to nedal písemně. Tehdejší synodní senior tvrdil, že bych se, protože nevidím, nemohl starat o sbor, nemohl bych ho řídit, křtít, pohřbívat. Neuměl si to představit. Ať studuji, když mám o to zájem, ale nic víc, popisuje složité začátky. Na seznam čekatelů, kteří se mohou hlásit o uvolněná místa farářů, ho prý nezapíšou. Církve nemají jasnou koncepci Ondřej přesto školu s úspěchem vystudoval. Poctivě absolvoval, jak říká, minimálně devadesát procent přednášek. Jinak to ani nešlo. Nosil jsem s sebou diktafon, všechno si nahrával, na koleji pak přednášky přehrával. Později získal příspěvek na počítač, získával potřebné texty a přehrával je zvukovým editorem. Jeho diplomová práce patřila k pozoruhodným počinům. Objel celou republiku, hovořil s faráři různých církví i s Romy a výsledkem byla studia zabývající se přístupem církví k Romům. Už je to deset let, situace se možná změnila, možná ne. Tehdy jsem zjistil, že Romové měli o křesťanství zájem, že jim dalo naději na pozitivní budoucnost. V jednotlivých církvích začaly vznikat ostrůvky, kde se o Romy zajímali, lidé se jim věnovali hlavně v sociální oblasti, vytvářeli pro Romy kluby. Byly to však individuální projekty jednotlivců či malých skupinek. Domnívám se, že osmdesát procent těchto aktivit už neexistuje. Lidé, kteří se tomu věnovali, kteří tomu dali mnoho vlastní energie, ale nebyla odezva. Chybu jsem viděl v tom, že nebyli podporováni vlastní církví. Občas je vedení pochválilo, ale neviděl jsem u církví jasnou koncepci v přístupu k Romům. To jsem ve své diplomové práci kritizoval, vzpomíná Ondřej Kováč. Po absolutoriu se situace obrátila. Změnil se synodní senior, církev uznala, že Ondřej úspěšným absolvováním fakulty i přístupem je člověkem způsobilým k vykonávání farní činnosti. Byl zapsán na seznam farářů, musel si však najít sbor, kde by mohl absolvovat cosi jako zkušební, zaváděcí období. Dohodl se s farářem v Šumperku, rok prožil pod jeho dohledem a byl komisí uznán jako úspěšný absolvent praxe. Petice: Prý by přivedl jiné Romy Přesto nebylo vše bez potíží. V Šumperku nebyla ani tak výhrada k jeho původu, zpočátku někomu vadilo, že ne všechny postupy běžné v evangelické církvi vykonává tak, jak byli věřící zvyklí. Byly to maličkosti, že například nedělám ty pohyby, které bych jako evangelický farář měl při mši dělat, ale měl jsem dobrého vedoucího, který takové připomínky přešel. Při hledání vlastního sboru po této praxi však narazil na skutečné problémy. Kandidoval do jednoho sboru na Českomoravské 11

12 Téma: Nevidomí Lidé se někdy ptají, jestli jsem se už nevzdal. Jestli jsem možnost jednou se opět postavit před sbor jako farář zcela nezavrhl. Na to není snadná odpověď. vysočině. Farníci však proti němu sepsali petici. Důvody odporu? Kdo se o něj jako o nevidomého bude starat a také jako Rom by do obce přitáhl další Romy a s tím i problémy Nevymýšlím si, jsou na to dokumenty, říká Ondřej Kováč, ale ne s lítostí. Jeho spolužáci měli všichni už v tom čase místo, jen on byl stále bezprizorný. Naštěstí se v té době ucházel o svou budoucí ženu a černé myšlenky se mu tolik hlavou nehonily. Ve Mšeně Ondřeje přijali Když se objevil sbor ve Mšeně u Mělníka, přihlásil se a uspěl. Přiznává, že malý sbor farníků byl rád, že se o jejich farnost vůbec někdo ucházel, co je Ondřej zač, zjistili, až když osobně přijel a stal se farářem. Museli jsme oboustranně připustit každý nějaké kompromisy. Rozhodl jsem se, že i když náklady na bydlení v naší církvi hradí faráři sbor nebo farář platí třeba jen desetinu nájmu, převzal jsem placení energií, dohodl jsem si ale, že když někam budu potřebovat zavézt, farníci se o to postarají. Jeho licenci farníci v Mšeně obnovovali každý rok (zvyklostí je, že faráře farnost schvaluje na deset let), pokaždé mu vyslovili svou důvěru. Zvládal svatby i pohřby, evidenci a veškerou administrativu. Co mohl, psal na počítači, se zápisy do úředních knih mu pomáhala manželka. Pochopitelně mě pozorovali, jak se pohybuji po kostele, jak se se vším vyrovnávám. Někteří měli výhrady, ale časem, když viděli, že jsem dobrý farář, mě přijali. Přesto ze Mšena v srpnu 2008 odešli. Příčinou bylo špatné ovzduší, Ondřej Kováč říká, že kvůli smogu, kvůli tomu, že lidé v okolí topili uhlím a kdoví čím ještě, nemohli v noci ani větrat, manželka začala mít problémy s dýcháním, neprospívalo to dětem. Nebylo snadné učinit rozhodnutí, ale zdraví rodiny bylo přednější než Ondřejova vytoužená práce faráře. Ondřej psal na sbory, kde sháněli faráře, ale tentokrát už neuspěl. Někde mu sdělili, že by jako nevidomý práci nezvládl, jinde slyšel, že by se s ním věřící těžko kontaktovali. O skutečných důvodech se mohu jen dohadovat, komentuje marnou snahu. Překonali synovu nemoc Nakonec hledali jen nové bydlení, nové působení neřešili. Rok a půl žili v Humpolci, v bytě, který patřil církvi, ale bylo tam příliš vysoké nájemné, hledali proto dál. Podařilo se jim sehnat byt v Jindřichově Hradci. Se stěhováním jim pomohl zdejší evangelický farář David Balcar, byl vlastně první člověk, kterého ve městě poznali. Byl také první, který jim pomohl v těžkém období. Tři dny po přestěhování do Jindřichova Hradce začal mít syn Timoteus zdravotní problémy lékaři diagnostikovali akutní leukémii. Chlapec strávil sedm měsíců v českobudějovické nemocnici, po celou dobu s ním Ondřej v nemocnici žil; manželka zůstala s mladším Vincentem a pětiměsíční Kristýnou v Jindřichově Hradci. V Jindřichově Hradci jen vypomáhá, přesto se naděje na vlastní sbor zcela nevzdal. Když se synův stav stabilizoval a už mohl být víc doma než v nemocnici, začal jsem hledat možnosti pro nějakou práci ve sboru. Sice jsme se s farářem nedohodli, že bych třeba jednou za měsíc za dva kázal, ale když má dovolenou nebo někam musí jet, přebírám kázání za něj. Ondřej se na učil pohybovat po kostele bez bílé hole, našel si orientační body. Nedělám to kvůli tomu, že by někomu vadilo, že bych ťukal holí. Ale jsem přesvědčen, že když je to možné, má se člověk přizpůsobit podmínkám jako zdraví lidé. Příležitostně proto káže buď v Jindřichově Hradci, nebo dojíždí do Tábora. Příležitostně však v jeho případě znamená dvakrát třikrát v roce, což ho neuspokojuje. Lidé se někdy ptají, jestli jsem se už nevzdal. Jestli jsem možnost jednou se opět postavit před sbor jako farář zcela nezavrhl. Na to není snadná odpověď. Někdy si i se ženou klademe otázku, co dál. Jestli být tady a nepracovat nebo se zase přesunout jinam a zkusit štěstí. Jak se řekne romsky Bůh Manželka, dva synové a nejmladší dcera jsou Ondřejovými pevnými životními pilíři. Dobře ví, že tam, kde žije s rodinou nyní, je nesnadné sehnat práci i pro lidi bez handicapu. V církvi, kde jsem byl ustanoven farářem, je situace tak špatná, že lidé nějak odlišní, jiní, jsou pro ně velkým břemenem. V mém případě je těch handicapů asi hodně. Pro církve je těžké přijmout nebo si představit ve svém středu někoho, kdo je nepochopitelný zevnějškem, svým životem, komu nerozumějí. Řekl jsem si: Proč se neustále někam cpát? Nikdo se ani nezajímá, co handicapovaní mohou a co už ne. Nechtějí takový problém řešit a jsou rádi, že ani já to neřeším, říká hodně otevřeně Ondřej Kováč. Je šťastný, že se synův zdravotní stav hodně zlepšil, chodí do školy, může žít zase běžným životem. Farářem by byl rád, ví, že by to byla určitá stabilizace jejich rodinného života po všem, čím si prošli. Tady ale není žádná jiná práce pro mě mimo církev. Na handicapovaného člověka se dívají obecně špatně, nejen na Roma a nejen v církvi. Ondřej Kováč se proto alespoň částečně realizuje na svých webových stránkách bratr ondrejko.cz. Vedle svých úvah tady sepisuje romsko-český slovník. Myslím si, že je to pro lidi, kteří rádi poznají něco z romského prostředí, z romské kultury a jazyka. Snažil jsem se tam dát věty a slova, která prozrazují něco o běžném životě Romů. Jak se pozdraví, jak se řekne romsky Bůh, Vánoce, aby lidé věděli, že co v češtině běžně používají, je stejně běžné i v romštině. Více fotografií k tématu na 12

13 časopis pro ty, kteří se nevzdávají Úspěšná paralympionička se připravuje na Soči 2014 v kanadském Vancouveru. Úřady jsou k handicapovaným vstřícné, musíte si ovšem sami zjistit, na co máte nárok. Nejtěžší bylo shánění práce, ceny v obchodech jsou ve Vancouveru vyšší než jinde. Anna Kulíšková: Když skončila škola, nastalo peklo Vancouver není pro Annu neznámé místo, závodila tu na paralympiádě v roce Autor: Pavel Hrabica Foto: archiv Anny Kulíškové Jak proběhl let do Vancouveru s vodicím psem na palubě? Co se týče letu, nejsložitější bylo získat informace, co všechno potřebuji k tomu, abych mohla letět s vodicím psem. Vzhledem k tomu, že to není příliš obvyklé, tak o tom nikdo nic neví a nikdo vám neporadí. Když se mi po dlouhých peripetiích podařilo přece jen informace získat, začalo samotné vyřizování dokumentů. Zase se mi potvrdilo, že když narazíte na ochotné lidi, kteří chtějí pomoci, není problém s ničím. Měla jsem strach, aby mi psa někde nezabavili, přestupovali jsme totiž v Británii a tam jsou na všechno velcí pedanti. Komisař v Londýně kontroloval důkladně každé písmenko a číslo ve všech dokumentech, naštěstí jsme prošli. Pes cestoval se mnou v kabině, celý let prospal a letušky se na něj chodily nevěřícně koukat a ptaly se, jestli je pod prášky. Měla jsem strach, jak to vyřešit s venčením, a měla jsem připraveno několik variant. Můj zlatý pejsek vydržel z Prahy až do Vancouveru před letiště ke stromku, celkem to bylo 17 hodin. Jak jste si zvykala na nové prostředí? Hned první den byl naprosto úžasný. Kamarád měl cestu do Whistleru, tak nás vzal s sebou. Prošla jsem si místa, kde jsem trávila čas při paralympiádě, a ve skoro letním počasí se mi tu líbilo ještě více než v zimě. Byl to krásný začátek, člověk byl plný očekávání a nabit pozitivní energií. Vancouver jste si jako místo pro přípravu a současně studium vybrala na základě zkušeností z paralympijských her 2010? Po ukončení vysoké školy jsem si řekla, že je nezbytné udělat něco s mojí mizernou angličtinou. Rozhodla jsem se pro kurz v zahraničí, a protože jsem předtím v Kanadě absolvovala závody světového poháru a nakonec se zúčastnila i paralympiády, zdál se mi Vancouver jako dobrá volba. Říkala jsem si, že se budu moci učit anglicky a při tom lyžovat. Na Vancouveru mě lákalo i to, že během hodiny jste od oceánu na zasněžených kopcích, a také jsem toužila poznat krásnou přírodu Britské Kolumbie. Zatím jsem si nic z toho příliš neužila. Celý podzim a zimu ve Vancouveru pršelo a na výlety nebyla příležitost. Víza mám ale na rok, takže doufám, že zbývajících šest měsíců přinese alespoň pár hezkých zážitků. V čem se liší ve Vancouveru podmínky pro nevidomé? Údajně jste při shánění bydlení měla problémy, aby ubytovatelé přijali vodicího psa. Sehnat podnájem, kde by nebyl překážkou pes, nebylo jednoduché, ale nakonec vše dobře dopadlo. Jinak místní úřady jsou 13

14 Téma: Nevidomí Najednou jste v cizí zemi, všechno je jiné a nové, se vším se musíte poprat sami a vtom zjistíte, že kvůli handicapu nemůžete nic. Ani mýt nádobí v restauraci. Bylo to pro mě hrozně skličující. Vrátila se (tentokrát i s vodicím psem) na místa svých velkých sportovních úspěchů. První tři měsíce kanadského pobytu se Anna v kurzech zdokonalovala v angličtině. info Kdo je Anna Kulíšková Patří k nejvýraznějším postavám českého sportu handicapovaných, je členkou Českého svazu zrakově postižených. Její zrakový handicap se nazývá trubicové vidění ze zorného pole zdravého člověka vidí jen čtyři stupně. Vystudovala Pražskou konzervatoř Jana Deyla. Rodačka z Plzně (1986) je vynikající lyžařka a má na svém kontě výrazné domácí i zahraniční úspěchy. Medaile sbírá na paralympiádách i ve světovém poháru. Má tři Křišťálové globusy za sjezd s Super-G, stříbro a bronz z paralympiád v roce 2006 a 2010, medaile z mistrovství světa. Letos se na příští paralympijské hry připravuje ve Vancouveru. velice vstřícné, vystavili nám místní průkaz vodicího psa, abychom neměli nějaké nepříjemnosti, a také průkaz na dopravu pro lidi s handicapem. Samozřejmě za vámi nikdo nepřijde, nezaklepe na rameno a neřekne: Slečno, vy asi nevidíte že, tak tady máte, co potřebujete. Nejsložitější je to všechno zjistit, jak to tady funguje, na co mám nárok. Bylo složité zorientovat se v konkrétním místě, najít si určitá místa a trasy? Doma všechno znáte, tady jste najednou vše znovu objevovat a učit se. Velkou výhodou je, že tady jsou téměř všechny ulice na sebe kolmé a vedou z jedné strany města na druhou pod jedním názvem. Já mám celkem dobrý orientační smysl, všechno si najdu předem na mapě, takže vím, že když vystoupím na určité zastávce, půjdu dva bloky po směru jízdy, odbočím a půjdu ještě tři bloky. Taky se díky internetu mohu podívat, jak vypadá budova, kterou hledám. No a zbytek starostí, jako například vyhnutí se sloupu nebo nalezení eskalátorů, za mě vyřeší můj vodicí pes. Také mi pomáhá přítel, který tu se mnou je. Jak se lidé v Kanadě chovají k handicapovaným obecně? Konkrétně ve Vancouveru žije hodně přistěhovalců, takže je to různé a záleží to na konkrétních lidech. Většinou jsou ohleduplní, je znát, že někteří jsou poučeni o komunikaci s handicapovaným, spousta lidí ví, že si vodicího psa nesmějí hladit, ale pak je spousta takových, kteří na psa zamlaskají a pohladí ho při práci nebo mě nechají stát v nacpaném metru, že se ani nemohu chytit tyče. Vloni jste nezávodila, nebo jen minimálně, kvůli financím. Máte ve Vancouveru možnost nějakého výdělku? S hledáním práce to bylo hodně složité. Nakonec jsem narazila na paní z Čech, která tu žije šest let a vybudovala si tu masérské studio. Pracuji pro ni a moc mě to baví. Člověk zkrátka musí mít štěstí na lidi, kteří se nezaleknou toho, že k nim přišel handicapovaný jedinec se psem a žádá ho o místo. Kdy a proč vám bylo nejhůř? Práci jsem sháněla v podstatě od té doby, kdy jsem přijela. Dokud jsem chodila do školy, bylo to fajn, učila jsem se, poznávala nové lidi a věci Po třech měsících mi ale škola skončila a pak nastalo peklo. V té době jsem si uvědomila, že jsem opravdu člověk s omezenými možnostmi a že zkrátka nemohu dělat to, co zdraví. Bohužel (samozřejmě bohu dík, ale ) jsem byla od malička zvyklá dělat to, co mí zdraví vrstevníci a mnohdy být i úspěšná. Najednou jste v cizí zemi, všechno je jiné a nové, se vším se musíte poprat sami a vtom zjistíte, že kvůli handicapu nemůžete nic. Ani mýt nádobí v restauraci. Bylo to pro mě hrozně skličující. Jak nakupujete? A jak trávíte volný čas? Chodíme nakupovat s přítelem, máme vytipované obchody s nižšími cenami, ale i tak je to šílené. Ve Vancouveru je opravdu hodně draho. Volného času moc není, ale když máme štěstí a zrovna vysvitne i sluníčko, jdeme na nějakou delší procházku se psem, podíváme se na hezká místa ve Vancouveru nebo jedeme na hory. Váš kondiční trenér vás trénuje na dálku. Funguje to? Posílá mi tréninky, které plním v posilovně. Dobře mě zná a ví, co potřebuji, já mu pak zase napíšu, jaké to bylo, jak jsem se cítila, nebo konzultujeme po skypu. Funguje to dobře, jsem ráda, že mohu zlepšovat fyzičku, i když jsem pryč. Něco jiného je učit se anglicky a používat jazyk příležitostně a něco jiného je ocitnout se najednou v prostředí na 24 hodin denně. Měla jste zpočátku problémy? Asi nejhorší byl první den ve škole. Po pěti hodinách ve třídě jsem vyšla ven a měla jsem pocit, jako bych právě doběhla maraton. Byla jsem úplně vyčerpaná, opravdu unavená jak po fyzickém výkonu. Asi jsem se nikdy nemusela tolik soustředit tak dlouho v kuse. Postupem času jednak člověk začne rozumět a jednak i získá zkušenosti, zná už konkrétní praktiky, které učitel používá a tak dále. Anna Kulíšková je spolu s Romanem Šebrlem a Martinem Kovářem jednou z tváří projektu Konta BARIÉRY Sport bez bariér, který pomáhá handicapovaným sportovcům shánět prostředky na pořízení vybavení. 14

15 časopis pro ty, kteří se nevzdávají Ivo Budil až do 22 let věřil, že se mu zrak vrátí. Složitá operace se ale nezdařila a musel se ke svému handicapu postavit čelem. Dnes žije spokojený život stal se masérem, hodně sportuje a je otcem dvou dětí. Závodí pořád a vlastně v čemkoliv Ivo Budil je velký sportovec. Lezeckou stěnu nevidomým velmi doporučuje. Text: Michaela Bučková Foto: Jan Šilpoch Největší neštěstí je naděje, říká Ivo Budil, 46letý nevidomý masér, který pracuje v Praze v Nemocnici na Bulovce. Ví, o čem mluví. Narodil se jako zdravé dítě, dobře si pamatuje rozdíl mezi modrou a červenou barvou. O zrak přišel v devíti letech, když po sobě s kamarády házeli klacky. Trefili ho do oka a on o ně přišel. Později se k tomu přidal zánět očního nervu, ophtalmicu, a v jedenácti letech přišel o zrak úplně. Musel nastoupit do slepecké školy a začít se vyrovnávat se svým postižením. Až do 22 let to vlastně bylo jen takové čekání a přežívání. Nebylo to dobré období mého života. Nejhorší byla naděje, že se to zlepší, a tím pádem i odkládání všeho na potom. V jeho případě to bylo čekání na operaci. Ta se uskutečnila, když bylo Ivovi 22 let. Jenže nebyla úspěšná. Když se probral z narkózy, lékař mu oznámil, že už nikdy vidět nebude. Zhroutil jsem se a začal na něj křičet, bylo to strašné, vypráví v pražské restauraci, kam dorazil za asistence své fenky Pepi. Nezbylo mi než se ke všemu postavit čelem, říká. Začal sportovat, vybral si práci, které se věnuje dodnes. Stal se masérem. Byla to trochu z nouze ctnost, ale na druhou stranu biologie mě vždycky bavila. Byla to dobrá volba, dodává. Přiznává ovšem, že díky rozvinutějšímu hmatu umí vnímat napětí ve tkáních, jeho nevýhodou naopak je, že nevidí postavení člověka, nemůže si ho prohlédnout, zda nemá například skoliózu. Další výhodou je, že se holky přede mnou nestydí, dodává se smíchem. Běžky, kolo i lezecká stěna Jeho velkou životní oporou a vášní se stal sport. V zimě jezdí na běžkách, v létě na tandemovém kole. Chodí na lezeckou stěnu, vyzkoušel si sjezdovky, chodí plavat i hrát s kamarády bowling. Ve sportu zvaném goalball, který hrají zrakově postižení, se zúčastnil i paralympiády. Neumím zpívat, tak sportuji. A vlastně závodím pořád, v čemkoliv. Měl štěstí našel si kamaráda, který ho už dvacet let provází sportem. A nic mu nedaruje. Kdybyste slyšela, jak na sebe občas křičíme. Máme strašné kecy. Jindy se mě naopak snaží motivovat jako dítě, usmívá se tento životní optimista. A pak se rozpovídá o své největší vášni o běžkách. Několikrát startoval na Jizerské 50, letos si vyzkoušel i další dálkový závod La Transjurassienne ve Francii a závody v Polsku. Běžecké lyžování je nejlepším sportem pro nevidomé, pouští se do vyprávění. Na běžkách se mohu realizovat, jsou úseky, kde lze střídat techniku, jet soupaž V tomto sportu je to parťák Petr, kdo se mi přizpůsobuje, říká. 15

16 Téma: Nevidomí SLOUPEK Jiřiny Šiklové Stal se masérem, protože mu nic jiného nezbylo. Ale svou práci si zamiloval Jinak je to ale při sjezdování. Na svahu totiž musel poslouchat Petra na slovo a přesně zatočit tam, kam na něj zavolal. Jinak je pro něj lyžování nebezpečné. A tak sjezdovky pověsil na hřebík. Závody spolu jezdí i na dvojkole tandemovém kole. Opět s kamarádem Petrem. Petr řídí a já jen šlapu, vysvětluje tréninkovou strategii. Rád se vydává i na lezeckou stěnu na pražský Smíchov. Výhodou je, že tady člověk nemusí mít parťáka, stačí, když ho někdo jistí. Můžu jít třeba se svými dětmi, je to jeden z mála sportů, které můžeme dělat společně. Technologie pomáhají A pak z kapsy vytáhne iphone a rozpovídá se o moderních technologiích. Dostaly ho. Když má srovnat život nevidomého před dvaceti lety a nyní, šokuje mě zajímavou větou: Je to, jako kdybychom právě objevili oheň. Naprosto zásadní revoluce. Najde si idnes.cz a spustí zařízení, které mu přečte zprávy, stahuje si knížky a pak je poslouchá. Můžu si nastavit rychlost, hlasitost. Přečte mi to SMS zprávy. Je to pokrok od dob, kdy mu vychovatelka na internátu nebo hodná sestra předčítaly knihy. Jen na iphone si nemůže zvyknout. Svůj starý telefon dokázal ovládat jednou rukou a za chůze. To není u dotykového telefonu možné. Ivo Budil si chválí i GPS navigaci, kterou také často využívá. Rád chodím po Praze předtím to bylo utrpení, odvaha a velký risk. Musel se spolehnout, že potká někoho hodného, kdo ho doprovodí. Teď je to s GPS a mým úžasným psem Pepi lehké, dodává. Pepinu celou dobu kontroluje, nepřestává ji chválit, hovoří o ní jako o svém novém oku. info Kdo je Ivo Budil 46letý masér z pražské Bulovky přišel o oko při hře s kamarády v devíti letech. Když se k tomu přidal zánět očního nervu, ophtalmicu, přišel v jedenácti letech o zrak úplně. Nepomohla ani složitá operace ve 22 letech. Musel se smířit s tím, že už neuvidí. V tom mu pomohl sport, manželka i dvě děti. Ivo Budil jezdí na kole, na běžkách, chodí na lezeckou stěnu, potápí se, reprezentoval Česko na paralympiádě v goalballu, což je slepecký sport podobný fotbalu. V čem nelze zvítězit Ivo je ženatý (svou ženu potkal, když jednou s pejskem bloudil Kavčími horami) a je tátou patnáctileté Markéty a šestnáctiletého Dana. Mrzí ho, že se jim nemohl věnovat tak, jak by si představoval dělat s nimi sporty naplno. Musel jsem k nim přistupovat jinak. Věřit jim třeba když byli malí a šli jsme po ulici, že mi nevletí pod auto. A taky se musel naučit předcházet konfliktům, protože dobře ví, že když jim bude chtít dát facku a začne je honit kolem stolu, nikdy nemůže zvítězit. Ale myslím, že mého handicapu nikdy nezneužili, dodává. Je to úplně normální chlap s normálním životem, shrnuje Magdalena Nováčková z Leontinky. Po několika letech přátelství vnímám jeho handicap až sekundárně. Pracuje, sportuje, má rodinu Vzbuzuje ve mě respekt a nikoli soucit, dodává. Více fotografií k tématu na Slepota je přijímána nejlépe Nepodívat se již nikdy druhému do tváře, nevidět slunce, orientovat se jen pomocí hmatu, hole, být odkázán na druhé lidi to je strašná představa. A přesto, právě nevidomí lidé jsou v naší společnosti přijímáni nejsnáze. Nejvíce jsou začleněni do skupin ostatních, běžně dneska studují, jezdí veřejnou hromadnou dopravou, na přechodech je pro ně zvláštní signalizace, na stanicích tramvají jsou dokonce zvukové signály, kdy vám neutrální syntetický hlas sdělí, jaké číslo spoje právě vjíždí do stanice. Řidiči sami evidují slepce s bílou holí čekajícího na příjezd tramvaje a otevírají dveře, které jsou pro ostatní zavřeny. V metru, podíváte-li se pořádně na podlahu stanic, jsou v deskách vyryté tři čáry vedle sebe. Jsou tři, aby se slepý člověk mohl dobře orientovat a nemohl náhodou špičkou své hole vjet do spoje dlaždic. A tyto tři čáry, pokud po nich jede svou holí, ho jasně přivedou ke vstupu do dveří. Na mé přednášky na filozofickou fakultu chodil jeden posluchač, který si nahrával, spíše namlouval podstatné body a jeho zvláštní magneťáček mu to pak převedl do počítače v jemu srozumitelném kódu. Nebo to nahrál na další magneťák a dával to svým kolegyním. Byl to velice inteligentní student, tak si takto poznamenával jen to podstatné a jeho zápisky byly lepší, než když si je dělali ostatní. Kéž by byl viděl, jak hezké byly ty jeho kolegyně, co od něho si tyto záznamy braly a podle nich se pak učily. Moudrý slepec patří k archetypálním postavám pohádek a mýtů a stal se symbolem i v učení Carla Gustava Junga. Věštkyně bývaly často v mytologii slepé. Jako by jim právě ta slepota umožňovala poznat podstatu a předvídat budoucnost. Také Spravedlnost je zobrazována jako slepá. Přesto či právě proto jako moudrá a správně rozhodující a ostatní ji poslouchají. Proč ta relativní úcta k nevidomým? Asi proto, že slepých bývalo v lidské společnosti vždy poměrně dost. Byli začleněni mezi ostatní, protože jim rozuměli, slyšeli, sledovali hovory druhých a vyslovovali svoje názory. A taky třeba je to proto, že každý z nás, kdo vidíme, si dovede představit, zavře-li oči nebo zaváže-li si je, jak vypadá svět, pokud nevidíte. To, co si dovedeme představit, je nám bližší. Do takového člověka se dovedeme vcítit, a proto ho laskavěji přijímáme. Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry. 16

17 Názory časopis pro ty, kteří se nevzdávají Ředitel občanského sdružení Okamžik usiluje o vyrovnaný pohled. Jak máme rozumět nevidomým? Moderní technika má i druhou tvář. Nevidomí potřebují hlavně šanci Miroslav Michálek tvrdí, že média ještě nedávno velmi silně zkreslovala život lidí s postižením. Foto: Jan Šilpoch Dvacet let pracuji v organizacích pomáhajících lidem se zrakovým postižením. Za ta léta jsem se naučil, že není dobré chtít porozumět nevidomým, stejně jako jakékoliv jiné skupině lidí, jako celku. Mnoho lidí nás totiž strká do jednoho šuplíku. Prostě vidí bílou hůl a hned mají jasno. Ale nevidomý člověk je vlastně originál jako každý jiný, jen navíc nevidí. Máme sice některé podobné potřeby dané handicapem, ale i v těch se od sebe odlišujeme podle osobních zájmů, schopností a okolností. Tohle šuplíkování může být způsobeno nedostatkem informací, ale také snahou o rychlá a jednoduchá řešení. A taky k tomu někdy přispívá, když si někdo přisvojí právo mluvit za nás za všechny nebo když se naopak mluví o nás bez nás. Co tedy dnes znamená zrakové postižení? Určitě mnoho problémů, ale ne zpackaný život. V jednom článku jsem to pojmenoval nedobrovolně na překážkové dráze. Ale to mne přece automaticky neposouvá do poslední řady, do pocitu neustálého neštěstí a soužení. Od roku 1989 se naštěstí informovanost a hlavně vztah veřejnosti k postiženým pod- info Kdo je Ing. Miroslav Michálek Od r vedoucí centra pomůcek pro nevidomé Tyflokabinet Společnosti nevidomých a slabozrakých ČR, od r vedoucí sítě středisek integračních aktivit Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR, od r předseda a výkonný ředitel sdružení Okamžik ( Narozen 1954, vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, postupně ztrácel zrak, nyní zcela nevidomý. V minulosti člen Republikové rady SONS, správní rady Asociace pro osobní asistenci a výkonného výboru SKOK (asociace neziskových organizací ze sociálně-zdravotní oblasti), angažoval se v oblasti sociálních služeb pro zrakově postižené a dobrovolnictví, autor desítky knih, člen Obce spisovatelů. statně zlepšily. Po revoluci se postižení sice objevili v médiích, ale byly prezentovány hlavně mimořádně úspěšné osobnosti, a ne život většiny postižených lidí. Tak vznikal klamný dojem, že stačí jen trochu chtít a všichni postižení budou úspěšnými podnikateli, sportovci, umělci a borci všeho druhu. A to samozřejmě není pravda, dokonce to poněkud nahrává těm, kteří by témata postižení rádi smetli ze stolu, třeba aby se ušetřilo. Naštěstí samotní lidé s postižením udělali spoustu práce a veřejnost nás dnes bere mnohem více jako svou součást. Nejdůležitější je otevřenost Někdy si říkávám, že je možná někde hluboko v lidské duši uložen podvědomý strach z neznámého, ze smrti, z nemoci a také ze zdravotního postižení. Také strach z jinakosti a nesmyslné pověry možná v lidech přetrvávají mnohem silněji, než si myslíme. Když v Praze vystoupím z metra, často jsou u mne hned dva nebo tři lidé, kteří mi nabízejí pomoc. Když navštívím své malé rodné moravské město, vzbuzuji s bílou holí spíš rozpaky a špatně skrývanou zvědavost. Připadám si tam trochu jako před padesáti lety. Když jsem byl kluk, moje venkovská babička mě občas pohladila po hlavě a řekla: Chuďátko chvapče, za co ťa Pán Bůh potrestal Slepotu tam lidé chápali jako boží trest a dodnes to tam, a nejen tam, tak trochu cítím. Co s tím? Nejvíce pro změnu pohledu veřejnosti na nás můžeme udělat my sami otevřenou komunikací a svým jednáním. Znovu a znovu vysvětlovat, neplakat nad rozlitým mlékem, nejen si nestěžovat, když není situace opravdu bolestivá, ale také se nesnažit za každou cenu urvat něco na úkor druhých. Zkrátka snažit se o docela normální život. Škodlivá je určitě občasná bagatelizace slepoty, a to jak ze strany vidících, tak i ze strany samotných nevidomých. Slepota prostě komplikuje život a tvářit se, že to je jen zanedbatelná podružnost, je zavádějící. Oči nikdo a nic nahradit nemůže a život bez nich je a bude komplikovaný. Slepota ale nevylučuje hledání radosti, pěkných vztahů nebo i úspěchů mezi zdravými. A je mi líto nedomyšlených kroků sociální reformy. Zkusili si její autoři žít jeden den nevidomého v malé vesničce, kam autobus jezdí jednou denně, kde nikdo ani nezauvažoval o bezbariérovém prostoru, kde nejsou asistenti a další služby? A jaké to je přijít o dávky na vodicího psa, když se bez něj nedá dojít ani na nákup? A jak obtížné je jednání na úřadu práce, jak skoro nezvládnutelná je mnohá administrativní formalita Počítače Ale? Někdo si myslí, že z nás zdravé nebo skoro zdravé udělá moderní technika. V něčem je naprosto převratná. Bez počítače s hlasovým výstupem bych nikdy naše občanské sdružení nemohl založit a vést. V naší republice máme například zajímavý orientační systém ozvučené křižovatky, akustické orientační majáky. Anebo mohu pomocí GPS zjistit, kde jsem, jak se dostanu na jiné místo. Na druhé straně masový rozvoj dotykového ovládání je pro nás úplně novou bariérou. Mobil s hlasovým výstupem je dobrá věc, s dotykovým ovládáním je nám k ničemu. Jeden vozíčkář mi jednou řekl, že kdyby dostal zdravé nohy, nejspíš by se uběhal k smrti. Cítím to podobně a přiznávám, že mě slepota v každodenním životě obtěžuje umělý hlas počítače, neustálé hmatání, přetížení sluchu Ale mám rodinu, práci v Okamžiku, literaturu a hudbu. Žiji a vidím, že se vše posouvá vpřed, i přístup společnosti k nevidomým se pozitivně posouvá vpřed, možná pomaleji, než bych chtěl, ale pohyb vidím. To opravdu vidím. (mezititulky a záznam zj) Delší verze textu na 17

18 20 let Konta BARIÉRY Po pádu z balkonu skončil na vozíku i s částečným postižením rukou. Stal se vrcholovým lukostřelcem, má paralympijské zlato a soutěží i se zdravými. Konto BARIÉRY mu pomohlo posunout se v životě po úrazu dál. Na začátku Poctivý trénink většinou přinese trefu do středu terče, takže je důvod k úsměvu. byl pád TEXT: Radek Musílek FOTO: Jan Šilpoch Příběh Davida Drahonínského je o cílevědomé snaze dostat se ze dna na vrchol. Dnes se může vyhřívat na výsluní sportovních úspěchů. Z Pekingu si za lukostřelbu přivezl zlatou paralympijskou medaili, Londýn mu vynesl stříbro. Druhé místo obsadil i v anketě o nejlepšího handicapovaného sportovce uplynulého roku, další úspěchy nepočítaje. Česká televize o něm natočila 13. komnatu, objevil se i jako tvář podporující jednoho z prezidentských kandidátů. Píší o něm noviny, jezdí po školách besedovat se studenty, bývá hostem různých slavnostních setkání. Tomuto vzestupu ale předcházel pád. A to pád doslovný. Jednoho dubnového dne roku 1999 se tehdy sedmnáctiletý David vrátil z tréninku taekwon-do, kterému se věnoval a v němž ho dost možná čekala úspěšná kariéra. Místo ní se ale druhý den probudil na úrazovém oddělení nemocnice v Českých Budějovicích. Až z vyprávění se dozvěděl, co se stalo. Jako náměsíčný vypadl v noci z balkonu ve třetím patře. Poranil si míchu v oblasti C7, tedy na pomezí hrudní a krční páteře. Úplně tak ochrnul na dolní polovinu těla. Postižení zasáhlo částečně i ruce, naštěstí však jen v menší míře. Přišel také o slezinu, poškozená játra mu lékaři zachránili. Po měsících v nemocnici se přesunul do rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Ve cvičení pokračoval i doma a v centru Paraple. Rodina se mezitím přestěhovala z jižních Čech do Prahy. David se rozhodl, že svůj život nevzdá. Chtěl dokončit střední školu, měl za sebou rok a půl na obchodní akademii v Rakousku. Jelikož v té době potřeboval určitou podporu, rozhodl se pro studia na Obchodní akademii v Janských Lázních. Krutá pravda Svoji reálnou situaci jsem pochopil, když mi primář traumatologie v Budějovicích na vizitě bez obalu oznámil, ať si nedělám žádné plané naděje. Iluze, které jsem živil čtrnáct dní, najednou zmizely jako pára nad hrncem. Do té doby jsem v duchu procvičoval sestavy z taekwon-da. Zbytek dne jsem probrečel a rozloučil se s minulostí. Možná to bylo kruté, ale pomohlo mi to úplně obrátit myšlení a pohled na věc, vzpomíná David na nejtěžší okamžiky. Každý si prý musí sám přijít na to, že je lepší uvědomit si pravdu a žít s ní naplno než se upínat k marným nadějím na uzdravení. David si uvědomuje, jak významnou roli v takových chvílích může pro člověka po úrazu představovat nějaký pozitivní vzor. Vozíčkář s podobným osudem, který to někam dotáhl. Zdá se mi, že dnes už je takových vzorů celkem dost, ale lidé mi připadají nějak línější. My jsme tehdy takové možnosti neměli, hodnotí David situaci. Druhé místo v Londýně bylo pro Davida z počátku zklamáním, ale později docenil význam svého úspěchu. Navíc už má v kapse zlato z Pekingu

19 časopis pro ty, kteří se nevzdávají David rád vyzkouší i jiné sporty. Jedním z nich je golf na speciálním vozítku. Fandila mu Lucie Bílá. V Praze získala Davidova rodina bezbariérový byt. To byl další krok k soběstačnosti. Kromě podpory nejbližších měl ale hlavní podíl na návratu k běžnému životu sport. A že si David vyzkoušel nejeden. Plaval s Kontaktem bb, v Janských Lázních začal hrát bocciu, vyzkoušel i curling a moc rád jezdí na handbiku. Před tím vším ale zvítězila lukostřelba, ve které to dotáhl na úplný vrchol. Když jsem byl v lázních, objevili se tam v tělocvičně manželé Králíkovi s ukázkou lukostřelby. Zkusil jsem si to a všechny šípy skončily v terči. Zeptali se mě, jestli bych nechtěl zkusit závodit, a já souhlasil, vypráví David o svých začátcích. Chromej Rambo Jeho parádní disciplínou je kladkový luk. Ten získal poprvé v roce Do té doby střílel z obyčejného dřevěného luku, který měl Každý si musí sám přijít na to, že je lepší uvědomit si pravdu a žít s ní naplno než se upínat k marným nadějím. půjčený. Nebylo to ale tak snadné. Částečně postižené ruce kvadruplegika nebyly na takovou zátěž trénované. Po prvních nataženích měl pocit, že mu upadnou, a byl úplně vyčerpaný. Začal jsem na sobě makat. Nosil jsem maskáče a střílel z luku s chromejma rukama. Úplnej Rambo, směje se David sám sobě. Ještě v témže roce vyrazil získávat zkušenosti na mistrovství světa. Sice skončil předposlední, ale smutný z toho nebyl. Užíval si pocit, že poprvé letí letadlem, startuje na světovém šampionátu a přitom před čtyřmi lety bojoval o holý život. To pochopí jen ten, kdo to zažil na vlastní kůži, dodává. Po návratu začal zúročovat nabyté zkuše- nosti. Začal technickými úpravami vozíku. Už za dva roky získal na halovém republikovém mistrovství bronz v souboji se zdravými střelci, a venku dokonce zvítězil! Jeho úspěchy vykoupené poctivou dřinou začaly brzy přicházet i na mezinárodním poli. V roce 2007 se stal v týmové soutěži mistrem světa mezi lidmi s postižením. O rok později přišel vrchol v podobě zlata z paralympijských her v Pekingu. Druhý vrchol, obhajoba nejcennějšího kovu v Londýně 2012, utekl jen o kousek. Zklamání z druhého místa se na Davidovi nedalo přehlédnout. Ale později význam druhé paralympijské medaile docenil, i když byla tentokrát jen stříbrná. Došlo mi to asi až v Liberci, kam mě pozvali na vhození buly extraligového hokejového zápasu. Čekal jsem v průchodu s malými kluky, co upravují led, a říkal jsem jim, jestli chtějí vidět medaili, ale že bohužel není z olympiády, ale jen z paralympiády. Ale oni na mě koukali, jako kdyby tam s nimi stál Jarda Jágr, a řekli mi, že jsou na mě hrdí, a medaili osahávali jako vzácnou relikvii. Tehdy byl David skutečně naměkko, vzpomněl si totiž na heslo londýnského klání: Inspirovat generace. A tady se mu to všechno zhmotnilo před očima, stal se pro ty kluky vzorem. Co si přát víc? Uvědomit si podstatné věci je pro dobrý výkon sportovce hrozně důležité. Mně v tom velmi pomohla sportovní psycholožka Katka Kudláčková. Tohle jsou ale okamžiky, na které se nedá připravit. Odpich s Kontem BARIÉRY Ovšem nejen sportem je člověk živ. David vystudoval obchodní akademii, ale také Metropolitní univerzitu v oboru mezinárodních vztahů a evropských studií. Uplatnil přitom i svoje znalosti němčiny, když absolvoval dva semestry na univerzitě ve Frankfurtu nad Odrou. Dnes pracuje ve Všeobecné zdravotní pojišťovně jako koordinátor projektů. I k tomuhle místu mi pomohl sport, usmívá se. Druhý den po státnicích jsem šel na florbal, kde jsem potkal Hanku Potměšilovou z Nadačního fondu pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Slovo dalo slovo a výsledek už znáte. Výraznou roli na cestě od pádu k vrcholu Davida Drahonínského však sehrálo Konto BARIÉRY. Pomohli mi s koupí mého prvního vozíku, tak začaly naše kontakty. Od té doby mi Konto BARIÉRY přispívá každých pět let, ale nejen to, vypočítává David. Pomohli mi koupit handbike i počítač, dostával jsem stipendium na studiích. Díky lidem, kteří za vší tou prací stojí, jsem se mohl odpíchnout a posunout dál. Nejenže mi život zpříjemnili, ale hlavně zefektivnili, pochvaluje si David. Moc si vážím toho, že to všechno dokáže prakticky hrstka nadšenců. Mrzí mě ale, že vlastně musejí suplovat stát, uzavírá David Drahonínský. Více fotografií k tématu na 19

20 Umělci Konta BARIÉRY René Roubíček ovlivňuje české výtvarné sklářství už téměř 70 let. Po Expu 1958 v Bruselu se sklářům otevřely dveře do světa. S Bořkem Šípkem ho spojuje sklo i role poručníka. René Roubíček: Sklo nesmíte znásilňovat, tvrdí René Roubíček. Ne umělec, ale sklo samotné je ten pravý génius! Sklo je ten pravý génius Text: Pavel Hrabica Foto: Jan Šilpoch Coby patnáctiletého nadaného malíře vás prý lákal na akademii samotný Max Švabinský. Jak to tehdy vlastně bylo? Všechno začalo tím, že jsem doma několik měsíců kopíroval Rubensův obraz, pak jsem namaloval ještě pár věcí a otci a dalším lidem se zdálo, že to musí na veřejnost. Tak se postarali o výstavu, psali o tom v novinách a na základě toho si mě pozval Max Švabinský. S tím, že až dokončím střední školu a bude mi osmnáct, mám si podat přihlášku na akademii. Bavilo vás malování? Strašně. Bydleli jsme pod Vyšehradem, já přišel ze školy, hodil učení do kouta a vyrazil do ulic. Ale taky jsme měli na škole výborného učitele výtvarné výchovy, nějakého Severu. On si vždycky na začátku roku očíhl, co komu jde a nejde, a nechal každého dělat především to, k čemu měl talent. Ti méně nadaní navrhovali třeba plakáty, mě nechal celou dobu kreslit například spolužáky při vyučování. A taky si mě, to jsem byl v septimě, jednou vytáhl z vyučování na chodbu, strčil mi do ruky přihlášku na Umprum a diktoval: Hlásím se do školy J. V. Holečka na monumentální malbu a sklo. Já na něho koukal jako blázen, co jako budu dělat se sklem. O to se nestarej, to přijde samo. Takže on a Hitler mohou za nové české sklo. On a Hitler? Svým způsobem. Protože navzdory Švabinského přání přišla válka, Hitler zavřel vysoké školy, akademii pochopitelně taky a jediná výtvarná školy u nás zůstala Umprum, kam mě tlačil už Severa. Tam se za války vlastně sešli všichni, kteří by se jinak rozptýlili po akademii a dalších školách. Tam jsem se ostatně seznámil se svou budoucí ženou a taky se Stanislavem Libenským, který českou sklářskou školu významně ovlivnil. Vy jste po druhé světové válce mnoho let působil na sklářské škole v Kamenickém info Kdo je René Roubíček Sklář, svá díla tvoří s Jiřím Pačinkem z Hutě Lindava. Narodil se v Praze. Za prostorovou expozici na Expo 1958 obdržel Grand Prix. Působil na sklářských školách, především v Kamenickém Šenově a Novém Boru. Spolupracoval se sklářskou hutí Ajeto Bořka Šípka a Petra Novotného. 20