my underground Abbé J.Libánský text: Vratislav Brabenec Václav Havel Ivan Magor Jirous Svatopluk Karásek

Transkript

1

2

3 Abbé J.Libánský my underground text: Vratislav Brabenec Václav Havel Ivan Magor Jirous Svatopluk Karásek rodinné fotoalbum * family album * familienfotoalbum 1972/82

4

5 5--

6 --6 Vše leží na zemi. Materiál připravený k přestěhování do depozitáře - napsal kdysi Eugen Brikcius. Má pravdu. Zvedl jsem materiál a přestěhoval do depozitáře a nyní - po čtvrt století - opět oprášil. Jenom oprášil. Bez vylepšení a retuše: ani nás nikdo neretušoval, a ta uplynulá doba je na nás vidět. Stejně jako my, prošly negativy tou dobou se vším, co k tomu patřilo - včetně sklepů, stodol, poloúspěšného schovávání před státní policií a nakonec vystěhování. Ať zůstanou tak, jak jsou. Doufám, že i my jsme zůstali - alespoň částečně - takoví, jací jsme byli. Dovolil jsem si ten luxus, vydat své rodinné album - není to nic jiného, než krabice plná subjektivních pohledů, bez ladu a skladu, bez chronologie a nároku na úplnost. Ale je z nich vidět, že jsme v tom marasmu žili - ve sklepích a po vazbách, s hromadou dětí na koncertech, svatbách, výstavách a vůbec... Omlouvám se všem, kteří se tady nenajdou. Buďto jsem je nevyfotil, nebo jejich fotky pohltil čas nebo StB. Těšme se spíš z těch, kteří by se tu našli, kdyby tady ještě byli: Jarda Kukal, Šálek, Jirka Němec, Stáňa Karásková, Peťák, Nikolaj Stankovič, Šárka nebo Mejla Hlavsa. Abbé L.

7 Everything is scattered on the floor - stuff ready to be moved to the depot this was once written by. Eugen Brikcius. He is correct. I have picked up the material and moved it to the depot. And now, a quarter of a century later, I have dusted it off again. Just dusted it off. Without corrections and retouching: We have also not been retouched, the signs of time show on us. Just like us the negatives have passed through time including all that went along with it: the cellars, barns, hiding (unfortunatly not always successful) from the Statepolice - and the exil. They shall stay as they are. I hope that we as well, at least partly, have stayed as we were. I have afforded myself the luxury to release my family album. It is nothing but a heap of subjective pictures without chronological order and claim to being complete. But one can see in the pictures that despite the societal depravity we LIVED. Not only in the cellars and prisons but with many children at concerts, weddings exhibitions, and all that. I apologize to all who cannot find themselves here. Either I did not photograph you or the pictures have been swalloed by time or the police. Let us enjoy the pictures of those who would have found themselves here if they were still with us (Jarda Kukal, Šálek, Jirka Němec, Stáňa Karásková, Peťák, Nikolaj Stankovič, Šárka nebo Mejla Hlavsa). Abbé L. Alles liegt am Boden herum - Material zur Übersiedelung ins Depot bereit - hat irgendwann Eugen Brikcius geschrieben. Er hat recht. Ich habe das Material gehoben und ins Depot überführt, und jetzt - ein Vierteljahrhundert später - wieder abgestaubt. Nur abgestaubt. Ohne Nachbesserungen und Retusche: Auch uns hat niemand retuschiert, die Zeit sieht man uns an. So wie wir, sind auch die Negative durch die Zeit gegangen - mit allem, was dazu gehörte: den Kellern, Scheunen, sich verstecken (leider nicht immer erfolgreich) vor der Staatspolizei - und dem Exil. Sie sollen bleiben, wie sie sind. Ich hoffe, dass auch wir, zumindest teilweise, geblieben sind, wie wir waren. Ich habe mir den Luxus erlaubt mein Familienalbum zu veröffentlichen - es ist nichts anderes als ein Haufen subjektiver Bilder, ohne chronologische Ordnung und Anspruch auf Vollständigkeit. Aber man sieht in diesen Bildern, dass wir trotz all dem gesellschaftlichen Elend GELEBT haben. Gelebt, nicht nur in den Kellern und Haftanstalten, sondern auch mit vielen Kindern auf Konzerten, Hochzeiten, Ausstellungen, und überhaupt. Ich entschuldige mich bei allen, die sich hier nicht finden. Entweder habe ich Euch nicht photographiert, oder die Bilder wurden von der Zeit oder der Staatspolizei geschluckt. Freuen wir uns über die Bilder derjenigen, die sich hier gefunden hätten - wenn sie noch unter uns wären (Jarda Kukal, Šálek, Jirka Němec, Stáňa Karásková, Peťák, Nikolaj Stankovič, Šárka nebo Mejla Hlavsa). Abbé L. 7--

8 --8 Mnohokrát jsem se přesvědčil o tom, že naše osudy silně ovlivňují věci na první pohled nezřetelné, veřejně neakcentované, dávající o sobě vědět spíše jen skrze náš vnitřní neklid a nutkání, než racionálním zdůvodněním. Představuji si je jako trochu tajemný spodní proud, vyvěrající ze samé podstaty života a jsoucí jí proto blíž. Underground a život v něm takovým proudem byl a nikdo z nás jej v sobě nemůže potlačit či zapomenout, jako nelze zapomenout a potlačit touhu po svobodě. I have often experienced that our fate is strongly influenced by things that are at first glance hard to define, they do not manifest themselves clearly in public. Things that show themselves through our inner inquietude and our urges rather than through rational reasoning. I imagine it as a somewhat mysterious undercurrent that arises from the pure essence of life, and is therefor closer to it. The Underground and the life in it was such a stream, and nobody can suppress or forget it within himself. No more than one can forget and suppress the desire for freedom. Oft habe ich die Erfahrung gemacht, dass unser Schicksal stark von Dingen beeinflusst wird, die auf den ersten Blick nur schwer definierbar sind, sich öffentlich nicht klar manifestieren. Dinge, die eher durch unsere innere Unruhe und unser Drängen in Erscheinung treten als durch rationale Begründung. Ich stelle sie mir als eine etwas geheimnisvolle Tiefenströmung vor, die aus der reinen Essenz des Lebens entspringt, und ihr deshalb näher ist. Der Underground und das Leben in ihm war so ein Strom und niemand von uns kann ihn in sich selbst unterdrücken oder gar vergessen. Ebenso wenig wie man die Sehnsucht nach Freiheit vergessen und unterdrücken kann. Praha září 2004

9 9--

10 --10 "Lidé jsou tak fantastičtí. Nemůžete udělat špatný snímek." Andy Warhol Warholova slova použitá v záhlaví tady nestojí kvůli tomu, aby snižovala estetické zásluhy Jaroslava Abbé Libánského. Napadla mne proto, že mi Abbého fotografie připomínají nepochybně nejkrásnější doby mého života, kdy jsme pobývali ve společenství, které pro nás znamenalo mnohem víc než pokrevní vazby, s nimiž jsme byli spojeni na jiných místech. Není třeba ronit slzy nad tím, jak a kam se tato společnost paprskovitě rozstříkla, ani nad těmi, kteří již mezi námi nejsou (především Jarda Kukal a Mejla Hlavsa). Abbého fotografie jsou všechno jiné než efektní: civilistní by byl myslím nejpřesnější příměr. Možná právě proto vystihují atmosféru tohoto zprofanovaného slova undergroundu: vždyť i my jsme žili obyčejné životy - a především obyčejné životy naplněné tuhým zápasem o přežití v dusné atmosféře tuhnoucí normalizace. Nicméně přerušované našimi církevními svátky, jimiž byly radostné poutě na čím dál tím řidší koncerty podzemních kapel a truchlivější poutě na soudní procesy. Naplněné však přesto hlubinnou radostí z toho, že jsme pořád spolu. Tak jako nás dočasně ubývalo do vězení, přicházeli mezi nás noví. A především - rodily se děti, které - ať si o tom dnes myslí cokoliv - prožily dětství plnější a hodnotnější než jejich vrstevníci. Díky Abbému i my pamětníci můžeme tehdejší doby připomenout. A ti, kteří to nezažili, mohou snad trochu nahlédnout, jak jsme žili. Kdysi jsem přijel do Staré Říše s Juliánou a Žluťákem, vezl mne z nějakého vězení. A druhý den se Juliánini katoličtí příbuzní pohoršovali nad tím, že na městečku viděli nějakého divného člověka (Pepa Hrubý měl dlouhou pletenou černou šálu, vláčel ji za sebou po zemi). A Juliánina maminka jim řekla: "Co na tom záleží, jak vypadá? Kdybyste věděli, jak oni se mají rádi! Měli byste se od nich učit." Abbé, tak fotografuj dál ostrůvky lásky, které mezi námi ještě zbyly. Ivan Magor Jirous V Prostředním Vydří 1.října 2004

11 Humans are so fantastic! They cannot make a bad picture. Andy Warhol Warhol s words are not being quoted here at the beginning to diminish the aesthetic quality of Abbé Jaroslav Libansky s work. They came to my mind because Abbé s picture remind me of the undoubtedly most beautiful time of my life: When we lived a kind of community that meant definitly more to us than bloodties which connected us to other places. One does neither need to shed tears about how and when this community scattered nor about those who are no longer amongst us (first of all Jarda Kukal and Mejla Hlavsa). Abbé s photographs are anything else but upfront effective. Civil is in my opinion the most accurate description. This is possibly why they reflect the term Underground : We also lived ordinary lives lives filled with the tough struggle for survival in the suffocating atmosphere of an increasingly tight society of normalitation. Nevertheless they were interrupted by our church services: The cheerful pilgrimmages to increasingly rare concerts of underground bands, and those downbeat ones to court appearences. Despite all that our lives were filled with the deep joy of always being together. We were often temporarily reduced in number due to various prison sentences, but new ones also joined us. And most of all: Children were born into this world who, however they may think of it today, had a richer, more prosperous childhood than their peers. Thanks to Abbe we participants can call those times into memory. Those who did not experience it may possibly gain a little insight into our past lives. At that time I came with Juliana and Zlutak to Stará Říše, he had just picked me up from prison. The next day Juliana s catholic relatives gossiped about the strange individuals that they had seen in the small town Pepa Hrubý wore a long, black woolen scarf which he dragged behind on the ground. And Juliana s mother said to them: Who cares what they look like? If you only knew how much they all like each other! You should learn from them. So, Abbé, keep fotographing those islands of love that still remain for us. Ivan Magor Jirous Prostřední Vydří 1st October

12 --12 Menschen sind so fantastisch! Man kann von ihnen keine schlechten Aufnahmen machen. Andy Warhol Warhols Worte werden hier nicht am Anfang zitiert um die ästhetische Qualität von Jaroslav Abbé Libanskys Arbeit zu mindern. Sie sind mir deshalb in den Sinn gekommen, weil mich Abbés Bilder an die zweifellos schönste Zeit meines Lebens erinnern: Als wir eine Gemeinschaft lebten, die für uns weitaus mehr bedeutete als Blutsverwandtschaften, welche uns mit anderen Ebenen verbanden. Man muss darüber keine Tränen vergießen, wie und wohin sich diese Gemeinschaft zerstreut hat, auch nicht über jene, die nicht mehr unter uns sind (vor allem Jarda Kukal und Mejla Hlavsa). Abbés Fotographien sind alles andere als vordergründig effektiv. Zivil wäre meiner Meinung nach die treffenste Bezeichnung. Möglicherweise reflektieren sie gerade deshalb die Atmosphäre des mittlerweile banalisierten Begriffs Underground : Auch wir haben gewöhnliche Leben geführt Leben die voll waren vom beinharten Überlebenskampf in der erstickenden Atmosphäre einer sich immer verkrampfter normalisierenden Gesellschaft. Nichtsdestotrotz waren sie unterbrochen von unseren kirchlichen Feiertagen: den heiteren Pilgerfahrten zu immer seltener gewordenen Konzerten von Underground Bands, und den bedrückenden zu Gerichtsverhandlungen. Dennoch waren diese Leben erfüllt von der tiefen Freude über unser ständiges Beisammensein. Wir wurden zwar vorübergehend aufgrund von diversen Gefängnisaufenthalten weniger, aber es kamen auch Neue zu uns. Und vor allem es kamen Kinder zur Welt, die, wie auch immer sie heute darüber denken mögen, eine erfülltere, reichere Kindheit erlebten als ihre Altersgenossen. Dank Abbé können wir Beteiligten uns diese Zeiten in Erinnerung rufen. Jene, die es nicht erlebt haben, können vielleicht einen kleinen Einblick in unsere damaligen Leben gewinnen. Damals kam ich mit Juliana und Žluťák nach Stará Říše, er holte mich gerade aus irgendeinem Gefängnis ab. Am nächsten Tag entrüsteten sich Julianas katholische Verwandte über den seltsamen Typen, den sie im Städtchen gesehen hatten Pepa Hrubý trug einen langen gestrickten schwarzen Schal, er schleifte ihn am Boden hinter sich her. Und Julianas Mutter sagte zu ihnen: Wen kümmert es, wie sie aussehen? Wenn ihr wüsstet, wie gern sie sich alle haben! Ihr solltet von ihnen lernen. Abbé, fotografiere weiter jene Inseln der Liebe, die uns noch geblieben sind. Ivan Magor Jirous Prostřední Vydří 1.Oktober 2004

13 13--

14 --14 O českém undergroundu Jak definovat nedefinovatelné, jak popsat nepopsatelné? Možná fotografie zachytí vzpomínku lépe než slovo. Fotka zachytí atmosféru a ta byla podstatná. Ta zvláštní atmosféra setkávání, kdy nikdo nevěděl předem, co bude, co se stane. V té atmosféře byla určitá úzkost. Bylo vždy velmi pravděpodobné, že dojde k razantnímu zásahu policie, že dojde k zatýkání a rozehnání, ale v té úzkosti nebyl strach, byl spíše přítomen pocit společného překonávání strachu. Ano, přijde postih a přesto se sejdeme, přesto budeme hrát a poslouchat muziku, kterou chceme. Musíme si na tom trvat, jinak nám vezmou všechno. Žili jsme svobodu v nesvobodě, vypadalo to uboze, ale byla to nádhera. Někdy se řádilo a byl rachot, zatímco jindy například když Londýn vybrnkával na kytaru bylo i v půl druhé v noci několik set posluchačů tak ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Pro me byla setkání českého undergroundu velkým přínosem a už asi nikdy nic takového nezažiju, ale mohu s tímto obohacením žít až na věky. Svatopluk Karásek, srpen 2004 About the Czech Underground How can one define the undefinable, describe the undescribable? Possibly Photography is able to better capture a memory than the Word can. A photograph captures the atmosphere and that was vital. The special atmosphere of the meetings when nobody knew what will be, what might happen. A certain sense of anxiety hung in the air. A stormy police intervention was always very likely. Also arrests and violent dispersal were likely. In this anxiety we had no fear, rather the feeling of overcomming fear together dominated. Yes, the police repression will come but we will meet despite of it. Nevertheless we will play and listen to the music we like. We have to insist, because otherwise they will take everything away from us. We lived freedom in bondage. It had the semblance of misery but it was glorious. Sometimes we acted up and made quite some racket. At other times - when for example Londyn plucked the guitar strings hundreds of people were even at two o clock in the morning so quiet that you could hear a needle drop. For me those meetings of the Czech Underground were a great enrichment and I will most likely never experience such moments again. But I can live with this enrichment forever. Svatopluk Karásek, August 2004

15 Über den tschechischen Underground Wie kann man das Undefinierbare definieren, das Unbeschreibliche beschreiben? Möglicherweise vermag es die Fotographie besser eine Erinnerung einzufangen als das Wort. Ein Foto erfasst die Atmosphäre und die war entscheidend. Die besondere Atmosphäre der Begegnungen, als niemand zuvor wusste, was sein wird, was geschehen wird. Eine gewisse Beklommenheit hing in der Luft. Ein stürmischer Polizeieingriff war stets sehr wahrscheinlich. Ebenso wie Verhaftungen und gewaltsame Zerstreuung wahrscheinlich waren. In dieser Beklommenheit hatten wir jedoch keine Angst, vielmehr dominierte das Gefühl, gemeinsam Angst zu überwinden. Ja, die polizeiliche Ahndung wird kommen und wir treffen uns trotzdem. Wir werden trotzdem spielen und Musik hören, die wir wollen. Wir müssen darauf bestehen, sonst nehmen sie uns alles weg. Wir lebten die Freiheit in der Unfreiheit. Es hatte den Anschein der Trostlosigkeit, aber es war herrlich. Manchmal haben wir uns ganz schön aufgeführt und Lärm gemacht. Andere Male zum Beispiel, wenn Londyn die Gitarrensaiten zupfte waren einige hundert Besucher noch um halb zwei in der Nacht so still, dass man eine Nadel beim Aufschlag gehört hätte. Für mich waren die Begegnungen des tschechischen Undergrounds eine große Bereicherung und ich werde so etwas wahrscheinlich nie wieder erleben. Aber ich kann mit dieser Bereicherung auf ewig leben. Svatopluk Karásek, August

16 --16 Milý Abbé! Navštívil nás ukrajinský vědec. Hledal magická místa po celém světě. Psal o tom doktorskou práci. Ukázal jsem mu Clayoquot Sound na Vancouver Islandu. Záliv na západním pobřeží ostrova ho okouzlil, ale nebylo to ono. Když přijel podruhé, měl už jakousi magickou krajinu v New Mexico. Vyprávěl složitě o tom, jak na tom kousku světa není vlastně nic vyjímečného, ale přesto má grády, které dlouho hledal. Mám rád podobná vyprávění. Pojedli a popili jsme po slovansku. Vyprávění o nevýrazné, a přesto silné krajině nebralo konce. Pak byla dlouhá, tichá pauza. Měl jsem dojem, že jsem všechny jemnosti jeho výkladu úplně nepochopil. Zeptal jsem se: Adriane, máš přeci nějaké fotografie z toho N. Mexica? A. se hodně rozčílil. Oči zúžil po tatarsku a pak nám výrazně sdělil: Krajinu, kterou zkoumám, přeci nemůžu fotografovat! Najednou jsem to pochopil. Když z krajiny sejmu její obraz, nebude už celá. Trochu z ní ubyde. Od té doby na fotografie koukám jinak. Nemělo by se o tom možná ani psát, aby Adrianovo učení zůstalo vcelku. Pravda, většinou to říkám jen přátelům, kteří také fotografují. Dívají se podobně přísně jako tehdy Adrian, když jsem se ho nesměle tázal na snímky krajiny z N.M. Někteří jen soucitně kývnou hlavou, ušklíbnou se a převedou hovor jinam. Myslí si o mně své. Já o nich taky. Krajiny obličejů jsou vystavené náporu jako ona oblast v N.M. Některé obličeje život přeorá, oseje, zúrodní a nesklidí, jiné ponechá jejich magické jalovosti. Za obličej se dá určitě i obratně schovat. Krajiny vlasů, omítek, nápisů a dětí. Z vyčerpané, ušlapané země vyrostly drzé houbové kreatury. Každá po svém. Hold všem, kteří nejsou k rozeznání! Sláva nebožtíkum! Dík nezúčastněným! Vratislav Brabenec, Praha říjen 2004 P.S. Původně jsem chtěl napsat obsáhlejší studii o nesmyslnosti světelných obrázků. Kdybych se lépe znal a sám sobě nenalhával pracovitost, věděl bych dobře, jak to dopadne. Pokud by někdo měl zájem o další výklad, dovedu rozvést nastíněné na několik neposlouchatelných hodin. Už předem se za to stydím, ale někdy přednáším bez varovaní lidem, kteří o to vůbec nestojí. Vařím z vody a stavím z písku.

17 17--

18 --18 Dear Abbé, A Ukrainian scientist visited us. He was searching for magical places all over the world. He was writing his Ph.D thesis about it. I showed him Clayoquot Sound on Vancouver Island. The inlet on the west coast of the island mesmerized him, but it was not quite it. On his second visit he had discovered a magical landscape in New Mexico. He spoke elaborately about how there really was not anything unique about this part of the world, but somehow it had that magical quality that he had been seeking for so long. I enjoy such conversations. We ate and drank Slavic Style. Our conversation about this plain yet powerful landscape was endless. Then there was a long silent pause. I got the feeling that I had not completely understood all the nuances of his observations. I asked him, Adrian, you must have photos of this landscape in N. Mexico? A. became upset. He squinted his eyes like a Tatar and then told us with great emphasis, I can t possibly photograph a landscape that I am exploring! And suddenly I understood. If one captures a single image of a landscape it will never be complete. A piece will be lost. Since that time I view photographs differently. Perhaps one should not even write about it, so that Adrian s lesson remains complete. True, usually I only tell this to my friends who do photography. They look at me sternly as Adrian did when I had asked about photos of the landscape in N.M. Others simply nod their heads, frown, and change the subject. They have their opinion of me. And I have my opinion of them too. The landscapes of faces are exposed to similar stresses as the landscape in N.M. Life plows, sows, bears fruit that are not harvested and in some cases it maintains the magical barrenness of faces. One can surely and cleverly hide behind a face. The landscapes of hair, plaster, signs and children. Mushroom-like creatures grow defiantly from the exhausted, downtrodden earth. Each according to its own. Hail to all those who cannot be identified! Glory to the departed! Thanks to the non-participants! Vratislav Brabenec, Prague October 2004 P.S. Originally I had intended to write a more detailed study about the absurdity of light images. If I knew myself better, and did not fool myself into thinking that I was hard working, I would have known the result. If someone is interested in a longer explanation I am capable of foreshadowing these thoughts for many intolerable hours. I am ashamed ahead of time as sometimes I am apt to give lectures without warning to those who are not in the least bit interested. I cook with water and build with sand.

19 Lieber Abbé, Ein Ukrainischer Wissenschaftler besuchte uns. Er war auf der Suche nach magischen Orten überall in der Welt. Er schrieb seine Doktorarbeit darüber. Ich zeigte ihm Clayoquot Sound auf Vancouver Island. Diese Einbuchtung an der Westküste der Insel hypnotisierte ihn zwar, traf es aber nicht genau. Bei seinem zweiten Besuch hatte er eine magische Landschaft in New Mexico entdeckt. Er sprach ausführlich darüber, dass dort eigentlich nichts Einzigartiges war, aber es trotzdem diese magische Qualität gab, die er so lange gesucht hatte. Ich genieße solche Konversationen. Wir aßen und tranken im Slawischen Stil. Unsere Konversation über diese schlichte, jedoch machtvolle, Landschaft war endlos. Dann gab es eine lange, stille Pause. Ich hatte das Gefühl, nicht alle Nuancen seiner Beobachtungen völlig verstanden zu haben. Ich fragte ihn: Adrian, du musst doch Fotos von dieser Landschaft in New Mexico haben? A. wurde sauer. Er schlitzte seine Augen wie ein Tartar, und sagte dann mit großem Nachdruck, Ich kann unmöglich eine Landschaft fotographieren die ich erforsche! Und plötzlich verstand ich. Wenn man ein einzelnes Bild einer Landschaft einfängt, wird sie niemals komplett sein. Ein Stück wird verloren sein. Seit dieser Zeit betrachte ich Fotographien anders. Vielleicht sollte man nicht einmal darüber schreiben, damit Adrians Lektion komplett bleibt. Richtig, normalerweise sage ich das nur zu meinen Freunden, die sich mit Fotographie beschäftigen. Manche sehen mich so ernst an wie Adrian als ich ihn über die Fotos der New Mexico Landschaft befragte. Andere nicken einfach mit dem Kopf, runzeln die Stirn und wechseln das Thema. Sie haben ihre Meinung von mir und ich habe auch meine Meinung von ihnen. Die Landschaften von Gesichtern sind ähnlichen Spannungen ausgesetzt wie die Landschaft in N.M. Das Leben ackert, sät, trägt Früchte, die nicht geerntet werden, und in manchen Fällen erhält es die magische Unfruchtbarkeit von Gesichtern. Man kann sich sicherlich, und schlau, hinter einem Gesicht verstecken. Die Landschaft des Haars, dem Verputz, den Zeichen, und Kindern. Pilzähnliche Kreaturen wachsen trotzig aus der erschöpften, niedergetretenen Erde. Jedes entsprechend seiner Art. Heil all jenen, die nicht identifiziert werden können! Glorie denen, die weg sind! Dank an die Nichtteilnehmer! Vratislav Brabenec, Prag October 2004 P.S. Ursprünglich war es meine Intention, eine detailreichere Studie über die Absurdität von Lichtabbildungen zu schreiben. Würde ich mich besser kennen, und narrte mich nicht selber in dem Glauben, dass ich hart arbeite, hätte ich gewusst, was dabei rauskommt. Wenn jemand an einer längeren Erklärung interessiert ist, bin ich fähig diese Gedanken für unerträglich viele Stunden ihre Schatten vorauswerfen zu lassen. Ich schäme mich schon im Vorhinein, da ich manchmal dazu neige, ohne Warnung denjenigen Vorträge zu halten, die nicht im Geringsten interessiert sind. Ich koche mit Wasser und baue mit Sand. 19--

20 ...Nejdůležitější politickou událostí v Československu od nástupu Husákova vedení v roce 1969 bylo nepochybně vystoupení Charty 77. Duchovní klima pro toto vystoupení však nepřipravila žádná bezprostředně politická událost: připravil ji soudní proces s mladými hudebníky kolem skupiny The Plastic People. Proces, v němž proti sobě nestály dvě politické síly nebo koncepce, ale dvojí pojetí života: na jedné straně sterilní puritanismus post-totalitního establishmentu, na druhé straně neznámí mladí lidé, kteří nechtěli nic jiného než žít v pravdě: hrát hudbu, jakou mají rádi, zpívat o tom, čím skutečně žijí, žít svobodně, důstojně a v bratrství. Byli to lidé bez politické minulosti, žádní uvědomělí političtí opozičníci s nějakými politickými ambicemi, žádní bývalí politici, vyloučení z mocenskych struktur. Tito lidé měli všechny možnosti adaptovat se na daný stav, přijmout "život ve lži" a žít si v klidu a v bezpečí. Rozhodli se však jinak. Přesto - nebo přesněji: právě proto - měl jejich případ zvláštní odezvu: dotýkal se vlastně každého, kdo ještě nerezignoval. Navíc přišel jejich případ do doby, kdy po létech čekání, apatie a skepse k různým formám vzdoru se začal objevovat nový úkaz: jakási "únava z únavy", kdy už lidé začínali mít dost tohoto neplodného vyčkávání a pasívního přežívání v naději, že se snad poměry přeci jen obrátí k lepšímu. V určitém smyslu to byla ona poslední kapka, kterou přetekl pohár. A mnoho skupin a proudů, do té doby izolovaných, zdrženlivých nebo angažujících se těžko navzájem slučitelnými způsoby, pocítilo náhle silně a společně nedělitelnost svobody: všichni pochopili, že útok proti českému hudebnímu undergroundu je útokem proti tomu elementárnímu a nejdůležitejšímu, proti tomu, co vlastně spojovalo všechny: proti "životu v pravdě", proti skutečným intencím života. Svoboda rockové hudby byla pochopena jako svoboda člověka, tedy i jako svoboda filosofické a politické reflexe, jako svoboda literatury, jako svoboda vyjadřovat a bránit nejrůznější sociální a politické zájmy společnosti. V lidech se probudil skutečný pocit solidarity a uvědomili si, že nezastat se svobody druhých - byť by jim byli svou tvorbou a svým životním pocitem sebevzdálenější - znamená zříci se dobrovolně i své vlastní svobody... Václav Havel "Moc bezmocných" --20

21 21--

22 ...Undeniably, the most important political event in Czechoslovakia after the advent of the Husák leadership in 1969 was the appearance of Charter 77. The spiritual and intellectual climate surrounding its appearance, however, was not the product of any immediate political event. That climate was created by the trial of some young musicians associated with a rock group "The Plastic People of the Universe". Their trial was not a confrontation of two differing political forces or conceptions, but two differing conceptions of life. On the one hand, there was the sterile puritanism of the posttotalitarian establishment and, on the other hand, unknown young people who wanted no more than to be able to live within the truth, to play the music they enjoyed, to sing songs that were relevant to their lives, and to live freely in dignity and patnership. These people had no past history of political activity. They were not highly motivated members of the opposition with political ambitions, nor were they former politicians expelled from the power structures. They had been given every opportunity to adapt to the status quo, to accept the principles of living within a lie and thus to enjoy life undisturbed by the authorities. Yet they decided on a different course. Despite this, or perhaps precisely because of it, their case had a very special impact on everyone who had not yet given up hope. Moreover, when the trial took place, a new mood had begun to surface after the years of waiting, of apathy and of skepticism toward various form of resistance. People were "tired of being tired"; they were fed up with the stagnation, the inactivity, barely hanging on in the hope that things might improve after all. Im some ways the trial was the final straw. Many groups of differing tendencies which until then had remained isolated from each other, reluctant to cooperate, or which were committed to forms of action that made cooperation difficult, were suddenly struck with the powerful realization that freedom is indivisible. Everyone understood that an attack on the Czech musical underground was an attack on a most elementary and important thing, something that in fact bound everyone together: it was an attack on the very notion of living within the truth, on the real aims of life. The freedom to play rock music was understood as a human freedom and thus as essentially the same as the freedom to engage in philosophical and political reflection, the freedom to write, the freedom to express and defend the various social and political interests of society. People were inspired to feel a genuine sense of solidarity with the young musicians and they came to realize that not standing up for the freedom of others, regardless of how remote their means of creativity or their attitude to life, meant surrendering one s own freedom... Václav Havel "The Power of the Powerless" --22

23 ...Unbestreitbar das wichtigste politische Ereignis in der Tschechoslowakei nach dem Beginn der Husak Ära 1969 war das Erscheinen der Charta 77. Das geistige und intellektuelle Klima, das diese Erscheinung umgab, war jedoch nicht das Produkt eines unmittelbaren politischen Ereignisses. Das Klima wurde erzeugt durch den Strafprozess einiger junger Musiker, die aus dem Umfeld der Rockgruppe The Plastic People of the Universe kamen. Dieser Prozess war nicht die Konfrontation zweier unterschiedlicher politischer Kräfte oder Konzepte, sondern von unterschiedlichen Lebenskonzepten. Auf der einen Seite gab es da den sterilen Puritanismus des posttotalitären etablierten Systems, und auf der anderen Seite unbekannte junge Leute, die nichts anderes wollten als in der Wahrheit leben zu können, die Musik spielen, die ihnen Freude machte, die Lieder zu singen, die für ihre Leben Bedeutung hatten, und frei in Würde und Partnerschaft zu leben. Diese Menschen hatten keine Vergangenheit als politische Aktivisten. Sie waren weder hoch motivierte Mitglieder der Opposition mit politischen Ambitionen, noch waren sie ehemalige Politiker, die von den Machtstrukturen ausgeschlossen wurden. Man hatte ihnen jede Möglichkeit gegeben, sich an den Status Quo anzupassen, die Prinzipien eines Lebens in der Lüge zu akzeptieren, und damit das Leben von den Autoritäten ungestört zu genießen. Dennoch entschieden sie sich für einen anderen Weg. Trotzdem, oder gerade deshalb, hatte ihr Fall eine ganz besondere Auswirkung auf jeden, der noch nicht die Hoffnung aufgegeben hatte. Mehr noch, als der Prozess stattfand, hatte nach den Jahren des Wartens, der Apathie und des Skeptizismus gegenüber verschiedener Formen des Widerstands eine neue Stimmung begonnen an die Oberfläche zu kommen. Menschen waren des Müdeseins müde ; sie hatten die Stagnation satt, die Inaktivität gerade eben noch dabei zu bleiben in der Hoffnung, dass sich die Dinge schließlich doch verbessern würden. Auf manche Art war der Prozess der letzte Strohhalm. Viele der Gruppen mit unterschiedlichen Tendenzen, die bis dahin voneinander isoliert geblieben waren widerwillig zu kooperieren oder Formen des Widerstandes verpflichtet waren die, Kooperationen erschwerten, wurden plötzlich von der mächtigen Erkenntnis getroffen, dass Freiheit unteilbar ist. Jeder verstand, dass ein Angriff auf den Tschechischen Musik- Underground ein Angriff auf eine höchst elementare und wichtige Sache war, etwas das faktisch alle miteinander verband: es war ein Angriff auf den grundsätzlichen Gedanken in der Wahrheit zu leben, auf die wahren Ziele des Lebens. Die Freiheit, Rockmusik zu spielen, wurde als eine menschliche Freiheit verstanden und demnach essentiell gleich der Freiheit sich mit philosophischer und politischer Reflektion zu beschäftigen, der Freiheit zu schreiben, der Freiheit, die verschiedenen politischen und sozialen Interessen der Gesellschaft auszudrücken und zu verteidigen. Menschen waren angeregt, ein echtes Gefühl der Solidarität mit den jungen Musikern zu empfinden, und sie begannen zu verstehen, dass nicht für die Freiheit anderer aufzustehen egal wie fern deren kreative Ausdrucksmöglichkeiten oder ihre Einstellung gegenüber dem Leben die Aufgabe der eigenen Freiheit bedeutete... Václav Havel "Die Macht der Ohnmächtigen" 23--