POZNEJ KULTURNÍ DĚDICTVÍ PRŮVODCE PO MONTÁNNÍCH PAMÁTKÁCH STŘEDNÍHO A VÝCHODNÍHO KRUŠNOHOŘÍ

Transkript

1 POZNEJ KULTURNÍ DĚDICTVÍ PRŮVODCE PO MONTÁNNÍCH PAMÁTKÁCH STŘEDNÍHO A VÝCHODNÍHO KRUŠNOHOŘÍ Europäische Union. Europäischer Fonds für regionale Entwicklung: Investition in Ihre Zukunft/Evropská unie. Evropský fond pro regionální rozvoj: Investice do vaší budoucnosti

2 Obsah Slovo úvodem Brandov... 5 Ciboušov národní přírodní památka... 9 Hora Svaté Kateřiny Hora Svatého Šebestiána Hrob Kovářská Krupka Měděnec Mikulov Místo Moldava Osek Přísečnice Vejprty Výsluní Děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie Historický přehled vzniku hornických měst Vraťme se do časů, kdy se v našich horách krušilo. Kdy prospektoři stoupali do svahů a v údolí horských potoků pátrali po stopách vzácných kovů. Začalo to na sklonku dvanáctého věku, kdy první osadníci opustili nekončící koloběh zemědělského života a vydali se s vidinou šťastného nálezu k hřebenům Krušných hor. Nevíme, zda na ně působil nějaký dochovaný zlomek tradice pravěké těžby v kraji, nebo nálezy z rýžovišť na dolních tocích potoků stékajících z hor. Bohatství rud bylo rozmanité, avšak příběhy jeho dobývání obsahují podobné motivy. Nejvíc těženým drahým kovem bylo stříbro, nálezy zlata sice existují, ale nepřesáhly příliš rozměry náhodných nálezů. Hlavním předmětem zájmu horníků však ve východním Krušnohoří byly ložiska rud barevných kovů, ať šlo o cín v Krupce nebo měď nalézanou kde jinde než v Měděnci. Neobvyklým nalezištěm je Ciboušov se svými jaspisy a ametysty, které obdivujeme na stěnách Karlštejna. Rozvoj těžby znamenal také příchod nových obyvatel a zakládání nových měst. Ve starším období vznikala většinou samovolně, seskupením usedlostí podle náměstí, nebo průchozí cesty jako třeba Krupka. V pozdějším období, především v 16. století, se utvořil typický tvar hornického města se čtvercovým náměstím a pravidelnou šachovnicovou sítí ulic. Ten můžeme najít na Výsluní, Hoře Sv. Šebestiána, Hoře Sv. Kateřiny a na řadě dalších míst. Představuje typ města bezprostředně spojený s dějinami krušnohorského hornictví. Výnosné horní podnikání bylo ve svých počátcích svázáno především s místní šlechtou, v naší části Krušných hor to byli hlavně Lobkovicové. Rozmach těžby znamenal ovšem také zvýšený zájem státu, který vedl k povyšování nově vzniklých měst na královská horní města. Výhody s tímto stavem spojené vedly pak v dobách útlumu těžby některá města k udržování alespoň jedné funkční štoly. V průběhu 18. století došlo na většině míst k postupnému omezování těžby, hlavními hospodářskými činnostmi se stávala textilní výroba a výroba hraček. Hornictví z Krušných hor však nezmizelo, využívána jsou ložiska magnetitu, antracitu nebo fluoritu a to až do konce 20. století. Příběh krušnohorského hornictví tak zahrnuje víc než osm století a takřka nekonečnou délku vykutaných a vyražených štol a chodeb. Přiblížit se hornickému životu můžeme ve zpřístupněných důlních dílech v Krupce ve štole Starý Martin, Mikulově ve štole Lehnschafter, Hoře Svaté Kateřiny v Mikulášské štole a v Měděnci jednak ve štole Marie Pomocné a v budoucnu také v nově zpřístupněné štole Země zaslíbená. 3

3 Brandov Tento průvodce vznikl v rámci projektu Středoevropská kulturní krajina Montanregion Erzgebirge/Krušnohoří cesta ke světovému dědictví UNESCO, který je realizován od roku 2010 prostřednictvím Programu přeshraniční spolupráce mezi Českou republikou a Svobodným státem Sasko Cíl 3/Ziel 3, financovaným Evropskou unií; Evropským fondem pro regionální rozvoj: Investice do vaší budoucnosti. V rámci tohoto projektu došlo k odbornému zhodnocení hornických památek celého Krušnohoří z hlediska mimořádných univerzálních hodnot požadovaných k zápisu do UNESCO. Z české části Krušných hor byly jako nejvýznamnější vytipovány objekty z Krupky, Měděnce, Jáchymova, Horní Blatné, Božího Daru a Abertam. Tyto statky mají, spolu se 43 statky z německé části Krušných hor, potenciál dosáhnout zápisu na prestižní Seznam světového kulturního a přírodního dědictví (zápis do UNESCO). A k tomuto budou směřovat společné aktivity Ústeckého a Karlovarského kraje v následujících letech. Dědictví našich hor tak bude trvale chráněno a zachováno pro budoucí generace. Zůstane jim tak možnost vrátit se skrz zpřístupněné štoly k dějinám hornického obyvatelstva Krušných hor. Jejich práce zanechala své stopy v krajině, dispozici měst a jejich specifické architektuře, ale i v hornickém právu a tradicích. To vše utvářelo hornickou komunitu působící v Krušnohoří po staletích bez ohledu na změny hranic nebo politických režimů. Obec Brandov, německy Brandau, leží v krušnohorském pohraničním výběžku na soutoku vodotečí Svídnice, Flájský potok a Načetínský potok v nadmořské výšce 564 m a byla součástí panství Červený Hrádek. Navazovala na ni osada Zelený Důl (Böhmische Grünthal), která se rozkládala zcela při saské hranici. První písemná zmínka o Brandovu se váže k roku Základ místního názvu vychází z německého slova Brand, což znamená žár, požár, pálení, když tímto způsobem byla získávána také zemědělská půda pro nové osadníky. Jméno vzniklo pravděpodobně v souvislosti s kácením lesa a výrobou dřevěného uhlí pro potřeby důlních a hutních zařízení v kateřinském báňském revíru. V brandovském výběžku se na jiných místech usadili dřevaři a uhlíři, kteří zde založili vsi Malý Háj a Rudolice v Horách. Již koncem 16. století byl Brandov vsí ulicového typu s naznačenou návsí v horní části, která se rozvinula podél cesty směřující k saské hranici. Existence kostela je zmiňována v roce V letech proběhla výstavba nového kostela zasvěceného Archandělu Michaelovi, jehož barokní podoba zůstala zachována do současnosti. V roce 1780 byla v Brandově nově zřízena fara. Na konci 19. století je Brandov uváděn jako ves o počtu 1168 německých obyvatel, jejichž obživa spočívala vedle horského zemědělství a chovu dobytka také v řemeslné výrobě, dále v dobývání kamenného uhlí a hračkářské výrobě, která byla rozhodujícím odvětvím až do poloviny 40. let 20. století. Brandov 4 5

4 Těžba antracitu v brandovské pánvi Brandov šachta Zdař Bůh První pátrání po kamenném uhlí v brandovské pánvi proběhlo v roce Při prvních hloubkových vrtech se však uhlí nalézt nepodařilo. V následujícím roce byly provedeny další vrty, které byly již úspěšné a stopy antracitového uhlí byly nalezeny v lese na Koňském potoku. Brzy nato vznikla důlní společnost, v níž dominantní podíl měla majitelka panství Červený Hrádek, hraběnka Gabriela Buquoyová. Vedením bylo pověřeno ředitelství železáren v Kalku, které zahájilo těžbu roku Uhelná šachta dostala na počest hraběnky jméno Gabriela. Počátkem 60. let se těžba značně zvýšila, když však roku 1863 hraběnka zemřela, dostaly se brandovské doly do úpadku. Například v roce 1876 zde pracovalo pouhých 6 horníků, do roku 1890 se tento nízký počet dokonce ještě snížil na polovinu. Rozvoj těžby po předchozím úpadku nastal až od roku 1893, kdy z majetku červenohrádeckého panství, které bylo v držení rodu z Hohenlohe-Ledenburgu, brandovský důl odkoupil Jan Schlutius, majitel rytířského statku na Karově v Meklenbursku. V červnu roku 1898 byla u šachty také postavena dráha na kozách a násypka. K této šachtě náleželo 16 dvojitých dolových měr. Počet horníků na dole postupně vzrůstal, k roku 1900 jich zde bylo již 92. Firma pro ně proto postupně zbudovala hornickou kolonii. V blízkosti dolu tak do roku 1902 vznikla nová část Brandova. K roku 1910 pracovalo na dole již 172 horníků. V roce 1901 byla vyhloubena jáma Jan (Johannes), která byla vybavena parním těžním zařízením. Počátkem roku 1902 vyhořela strojovna, přesto se nadále těžilo svážnou hlavní štolou nebo Gabrielou. Nová těžní jáma Glück auf (Zdař Bůh) o hloubce 140,6 m, s rozsáhlou budovou s kancelářemi a byty pro úřednictvo, byla zprovozněna v roce 1907 a těžilo se zde do roku Šachta Zdař Bůh byla spojena visutou lanovou drahou v délce 4 km se železniční stanicí Olbernhau-Grünthal v Sasku, kde v nedaleké místní části Leubnitz-Dörfel byla postavena úpravna, jíž tvořily třídírna, prádla a briketárna a závod nesl název Olbernhauer Anthrazit-Werke GmbH. Upravené brandovské uhlí bylo odtud dopravováno dále do světa pod názvem Olbernhauské antracitové uhlí. V roce 1921 byly práce na dolech na několik měsíců zastaveny. Důvodem bylo zhroucení německé marky, kvůli němuž se těžba pro firmu stala nerentabilní. Protože se finanční situace v sousedním Německu nadále zhoršovala, byla uplatňována úsporná opatření, která měla za následek dvoumilionový daňový dluh vůči československému státu. Důl Gabriela byl dán do dražby, k níž sice nedošlo, protože vláda ČSR schválila majitelům daňovou úlevu. Ještě roku 1924 v brandovských dolech pracovalo 73 dělníků. Téhož roku však firma propustila všechny zaměstnance a rozhodnutím oznámila definitivní ukončení těžby brandovského antracitu. Následujícího roku bylo zařízení dolu demontováno. V souvislosti s poválečnou finanční a hospodářskou krizí v Německu byly zrušeny také antracitové závody v Olbernhau. Mnoho obyvatel Brandova si muselo najít jiné povolání. Řada zdejších horníků se poté uplatnila jako stavební dělníci, tesaři či soustružníci dřeva. Někteří horníci byli přijati na vzdálených dolech severočeského Brandov pohlednice z roku Z leva: kostel, škola, klášter, obecní úřad, pošta, továrna na zpracování antracitu a celkový pohled. 6 7

5 Ciboušov Národní přírodní památka Brandov zkamenělina, kapradina Corynepteris sternbergii, karbon, cca 310 milionů let uhelného revíru pod horami. Další našli zaměstnání u metalurgické firmy Sächsische Kupfer- und Messingwerke F. A. Lange Grünthal, která od 80. let 19. století provozovala pobočku na českém území mezi Brandovem a Zeleným Dolem při soutoku Svídnice s Flöhou. Počátkem druhé světové války v Brandově probíhal průzkum antracitových zásob, který měl ověřit možnosti obnovy těžby ve prospěch německého válečného hospodářství. Důlní práce však byly v roce 1942 definitivně zastaveny. V obnovené ČSR byly opětně provedeny tři průzkumné vrty v roce 1957, které též nepodpořily obnovu těžby antracitu, protože nejkvalitnější partie ložiska byly již nechybně vytěženy. Brandovská antracitová pánev přestala být hospodářsky zajímavou lokalitou, avšak o studium paleobotanického materiálu z brandovského karbonu je stále zájem. Pískovcové polohy v sousedství uhelných slojí obsahovaly často kmeny přesliček a zejména plavuní, mezi nimiž nechyběly ani vybrané druhy kaproďorostů, proto jsou jejich nálezy roztroušeny po nejrůznějších středoevropských sbírkách. Národní přírodní památka Ciboušov o celkové výměře 4,96 hektarů se rozkládá při patě Krušných hor severně od stejnojmenné osady. Lokalita je významným mineralogickým nalezištěm ametystů a jaspisů v okolí zavalené středověké šachtice. Národní přírodní památka Doupňák o rozloze 12 hektarů se nachází také při patě Krušných hor ve vrcholové partii Holubího vrchu a přilehlých svahů. Je rovněž historicky významným mineralogickým nalezištěm ametystů a jaspisů, které není příliš vzdálené od Ciboušova. Za národní přírodní památky byly obě lokality vyhlášeny roku Podloží obou národních přírodních památek tvoří horniny krušnohorského krystalinika, jež jsou zde zastoupené drobnozrnou až středně zrnitou muskovitickou a dvojslídnou ortorulou. Křemenné žíly s drahokamovými odrůdami křemene, zejména jaspisu a ametystu, se v rule vytvořily při opakovaných tektonických procesech z hydrotermálních roztoků na zlomech a puklinách. Rulou prochází hydrotermální žíla, která nevystupuje na povrch. Její úlomky, které jsou tvořeny zejména nápadně cihlově a masově červeným hematitickým křemenem-jaspisem, se na Doupňáku nacházejí na hromadách rulových balvanů na zalesněném svahu, které sem byly sneseny při kultivaci půdy a zemědělské činnosti během 14. až 18. století. Obě lokality byly známé již ve 14. století. Byly zde v muskovitických a dvojslídných ortorulách nalezeny mocné křemenné žíly s drahokamovými odrůdami, zejména ametystem a jaspisem. Od té doby Ciboušov 8 9

6 lokalitami evropského významu. Výjimečnost těchto lokalit tkví především v bohatosti výskytu drahokamových odrůd křemene a v jejich uplatnění ve středověkém umění. Ametysty a jaspisy z Ciboušova byly drahé kameny na křemenné žíle intenzivně těženy hlavně ve 14., 16. a na počátku 19. století. Pozůstatky po této těžbě nalezneme ještě dnes v podobě odvalů a zbytku těžební rýhy. Obě naleziště byla opětovně odhalena v 80. letech 20. století, kdy zde byl proveden rozsáhlý a několik let trvající archeologický průzkum. K jejich objevení přispěly přípravné práce, které předcházely restaurátorským pracím na inkrustacích v obou kaplích na Karlštejně a kapli sv. Václava v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Při průzkumu stavu obkladových destiček v kaplích se jevila nápadná shoda s nálezy kamenů v Ciboušově. Následně bylo prokázáno, že středověké kameny, kterých bylo v karlštejnské kapli sv. Kříže osazeno 2496 a sv. Kateřiny 1138, pocházejí ze stejného naleziště v Krušných horách. Po šesti stoletích bylo znovu objeveno naleziště a vzájemná totožnost ve středověku dobývaného a na Karlštejně používaného materiálu byla prokázána mineralogicky i archeologicky. K inkrustacím byla krátce před rokem 1357 žilovina připravována z hrubých vylámaných balvanů rozřezáním na tenké destičky o tloušťce od 8 do 15 mm. Již ve středověku byla řezba prováděna důmyslným a výkonným mechanismem. Různě velké destičky byly na jedné straně dokonale vybroušeny a vyleštěny. Po finální úpravě se pak destičky vsazovaly do předem vysekaných lůžek v již nahozené omítce. Spáry mezi drahokamovými destičkami byly dále štukově upravovány. Stylově a materiálově jsou středověké inkrustace tvořené obklady drahými kameny v karlštejnských kaplích a svatováclavské kapli světovým unikátem. V architektuře zaalpského středověku nemají ani vzory a s výjimkou kaple na hradě Tangermünde u Magdeburgu, kde na ně bezprostředně navazují, ani obdobu. Není divu, že již od svého vzniku vzbuzovaly pozornost. Národní přírodní památka Ciboušov, stejně jako blízká národní přírodní památka Doupňák, jsou mineralogicko-archeologickými Stěna svatováclavské kaple na Pražském hradě zdobená leštěnými jaspisy a ametysty z Ciboušova 10 11

7 Hora Svaté Kateřiny Hora Svaté Kateřiny vznikla ve vrcholném období urbanizačního procesu na české straně Krušných hor v těsné blízkosti hranice se Saskem, proto je její historie úzce spjata s těžbou rud, zejména mědi a stříbra. Území, na kterém se Hora Svaté Kateřiny nacházela, náleželo panství Červený Hrádek. Vedla jím stará cesta podél Flöhy ke Svídnickému a Kateřinskému potoku a dále přes horský průsmyk až ke Komořanskému jezeru, doložená již ve 12. století. Předpokládá se, že cesta zpřístupnila místa v okolí soutoku obou potoků, kde prospektoři objevili rudná ložiska na konci 13. století. Pro sledování první nalezené žíly zvané Nanebevzetí Panny Marie (Himmelsfahrtergang) měli být údajně povoláni zkušení horníci z Míšeňska. K prokázání báňské činnosti a stabilního osídlení na území Hory Svaté Kateřiny chybí fakticky průkazný materiál pro další dvě století. Rozhodujícím mezníkem byl rok 1473, kdy červenohrádecké panství koupil Lorenc Glac ze Starého Dvora, známý krupský patricij, který zkušenosti získané z tamějšího dolování cínu začal uplatňovat na svých nově nabytých pozemcích. To mělo pro vývoj kateřinského osídlení zásadní význam. K témuž roku se poprvé uvádí jméno Catternperg, a proto zde můžeme předpokládat malou hornickou osadu v údolí Kateřinského potoka pod Městským vrchem. K roku 1480 je doložena těžba mědi ve třech nejdůležitějších dolech, a to Beim Reichen Geschiebe, Eliseasgang a Georgsgruben, kde stávala také Hora Svaté Kateřiny Hora Svaté Kateřiny pohlednice z roku 1920 tavící huť. Lorenc Glac ze Starého Dvora zemřel v roce 1516 a ve své závěti odkázal panství Červený Hrádek jediné dceři Anně, která byla provdána za Šebestiána z Veitmile, tehdy rovněž známého báňského podnikatele. Tím začíná nová fáze rozvoje kateřinského dolování. V roce 1517 oddělil Šebestián z Veitmile horní dílo zvané Kupferhall na Hoře Svaté Kateřiny od ostatního svého majetku a udělil mu zvláštní privilegované postavení. Krátce poté byla na Městském vrchu objevena i stříbrná ruda. Tyto okolnosti zřejmě pohnuly Šebestiána k založení městečka, kterému vykázal místo přímo na Městském vrchu, zatímco původní osídlení bylo situováno v údolí Kateřinského potoka, kde se říkalo im Grunde. Český král Ferdinand I. potvrdil jeho vznik 2. února 1528 a poskytl mu právo místního a výročního trhu, právo pečetit zeleným voskem a užívat městský znak. Postupně byly nacházeny další rudné žíly, dolování se rozšiřovalo a spolu s ním i osídlení, které pokračovalo dále z údolí Kateřinského potoka do údolí potoka Svídnice. Střed vlastní lokality na kopci tvořilo velké čtyřúhelníkové náměstí, jediné ploché místo městského areálu. Celý půdorys středové části byl pravoúhlý s excentricky postaveným kostelem. Pravoúhlé uspořádání ulic však nemohlo být provedeno do důsledku, protože ulice vycházející z náměstí musely překonávat příliš velkou terénní nerovnost. S úpadkem hornictví v šedesátých letech 17. století byli nuceni Kateřinští se zajímat o náhradní zdroj obživy, kterým v první fázi bylo plátenictví a punčochářství. Obě řemesla měla koncem 18. století 12 13

8 v Hoře Svaté Kateřiny vlastní cechovní organizaci. Zboží vyrobené pláteníky zůstávalo v tuzemsku, zatímco punčocháři měli po jistou dobu zajištěn vývoz svých výrobků do zahraničí. Když na počátku 19. století přijatá celní opatření negativně postihla odbyt punčochářského zboží, začalo se intenzivněji uplatňovat jiné náhradní zaměstnání, kterým byla dřevovýroba a výroba hraček. V následných desetiletích se hračkářství stalo charakteristickým výrobním odvětvím ve středním Krušnohoří. Hora Svaté Kateřiny se tak stala přirozeným centrem pro celou hračkářskou oblast. Těžba rud Nejvýznačnějším horním dílem v kateřinském revíru byla štola sv. Mikuláše, ležící na tzv. Staré měděné žíle, s jejímž jménem se poprvé setkáváme v roce Druhým měděným dílem byl důl Sv. Jana, neboli Starý obecní důl. Měď se těžila také na dolech Staré ženy, Veselá mysl a Telecí hlavy. Stříbro se v Hoře Svaté Kateřiny získávalo jednak z mědi, jednak se těžilo přímo ze stříbrné rudy z Městského vrchu v několika dolech. Na protilehlém svahu proti Malému Háji se stříbro těžilo ve štole sv. Blažeje a na Sv. Kříži. V 16. a 17. století se nedolovalo v Hoře Svaté Kateřiny pouze stříbro a měď, ale na Lesním potoce se krátký čas rýžovalo také zlato. Celkový přehled horních děl v období podává nejúplněji horní kniha Hory Svaté Kateřiny. Hora Svaté Kateřiny Mikulášská štola v roce 1936 Mikulášská štola v době jejího zpřístupnění v roce 1936 Zejména okolnost, že se v Hoře Svaté Kateřiny těžila měď, na kterou byly ostatní části Krušnohoří chudé, dopomohla k tomu, že vynikl její význam. Zhruba od čtyřicátých let 16. století dodávala Hora Svaté Kateřiny tuto surovinu i na mezinárodní trh. To byl jeden z důvodů, proč byl kateřinský revír v letech řazen mezi nejbohatší naleziště stříbronosných rud v Čechách. V Hoře Svaté Kateřiny sídlil také báňský úřad, který zde byl ustaven zřejmě záhy po roce První doklad o jeho činnosti je datován rokem Pod jeho pravomoc spadalo území vymezené lokalitami Kalek, Boleboř, Jirkov, Kundratice, Jezeří, Černice, Klíny, Osek, Hrad Osek, Dlouhá Louka, Fláje, Český Jiřetín a zemskou hranicí. Rozloha území se v jednotlivých obdobích báňského vývoje měnila a postupně zmenšovala. V letech 1714 až 1786 se území dokonce zkoncentrovalo do dvou lokalit, Hory Svaté Kateřiny a Brandova. Průběh dolování v kateřinském revíru ovlivnilo období třicetileté války. Od roku 1634 až do roku 1713 měla těžba v Hoře Svaté Kateřiny minimální rozsah. V roce 1808 byl kateřinský revír uzavřen. V této souvislosti došlo k ukončení činnosti zdejšího báňského úřadu a jeho agenda byla předána báňskému úřadu v Hrobu. Doly byly převedeny na obec, která je udržovala, aby neztratila privilegia horního města. Několikrát byly podniknuty pokusy o znovuoživení těžby. Kolem poloviny 19. století obnovila důlní činnost ustanovena společnost Katharina-Frisch Glück-Gewerkschaft, kterou tvořili zejména místní občané. Ovšem po smrti hlavního aktivisty a sponzora v roce 1858 došlo k opětovnému útlumu. Poslední pokus o oživení 14 15

9 hornické činnosti provedla Mostecká uhelná společnost (Brüxer Kohlenbergbau-Gessellschaft) v letech Provedla nový báňský průzkum na části žíly Mikuláš a na žíle Gottfried, dále vyčistila vodotěžnou jámu a prohloubila ji na úroveň 5. patra, tj. do hloubky 124 m, pod úroveň dědičné štoly Mikuláš. Výsledky nebyly nadějné, protože rudné žíly směrem do hloubky chudly a zrudnění nebylo kompaktní. Po dalších méně úspěšných rozrážkách byly nakonec práce zastaveny a do konce roku 1904 veškerá důlní zařízení zlikvidována. Nově byla důlní díla v Hoře Svaté Kateřiny zpřístupněna roku 1951, kdy podnik Uranové doly hledal smolinec, avšak s negativním výsledkem. Mikulášská štola V roce 1936 byla štola Sv. Mikuláše zpřístupněna široké veřejnosti jako turistická atrakce, která měla přispět ke zvýšení počtu návštěvníků města. O málo let později byly prohlídky ukončeny, protože během druhé světové války štola sloužila místnímu obyvatelstvu jako protiletecký kryt. Po roce 1945 již nebyla zpřístupněna. Zájem o štolu se zvýšil v 90. letech 20. století v souvislosti s hledáním jantarové komnaty, která zde měla být údajně ukryta. Z Mikulášské štoly je sanováno v současné době cca 420 m. Město Hora Svaté Kateřiny má trvalý zájem ji zpřístupnit jako návštěvnickou štolu a k tomu otevřít hornicko-geologické muzeum. Budova bývalé radnice a okresního soudu Budova bývalé radnice a okresního soudu Památkovým objektem, který se váže na hornickou minulost a život obyvatel Hory Svaté Kateřiny, je budova radnice. Když byla roku 1850 zavedena nová veřejná státní správa a provedena nová územní reorganizace, došlo k ustanovení politického okresu Most, jehož součást tvořil soudní okres Hora Svaté Kateřiny. Kateřinský soudní okres zahrnoval horskou část, do jehož obvodu patřily obce Brandov s osadou Zelený Důl, Hora Svaté Kateřiny, Nová Ves v Horách s katastrálními obcemi Mikulovice a Lesná a s osadou Mariánské Údolí, Rudolice v Horách s katastrální obcí Malý Háj a od roku 1923 také Mníšek. Město Hora Svaté Kateřiny se stala sídlem okresního soudu, notářství, berního úřadu, poštovního a telegrafního úřadu, policejní stanice a finanční stráže. Mikulášská štola v současnosti 16 17

10 Hora Svatého Šebestiána Nejstarší písemné zprávy o Hoře Svatého Šebestiána jsou doloženy v urbářích chomutovského panství z let 1558 a Jeho majitel Šebestián z Veitmile znovu zreorganizoval zdejší dolování, v osadě nechal postavit kostelík, který byl zasvěcen jeho patronu sv. Šebestiánovi. Toto jméno poté převzala i samotná osada, kterou roku 1558 povýšil na městečko. Díky své výhodné poloze u obchodní cesty a rychlému rozvoji rudného hornictví městečko v těchto letech zažívalo velký rozmach a jeho renesanční šachovnicový půdorys se dochoval dodnes. V roce 1563 udělil český král a římský císař Ferdinand I. Hoře Svatého Šebestiána řadu výsad a svobod, mezi nimi byly např. právo prodeje soli, vybírání cla, pořádání dvou výročních trhů a užívání městského znaku. V roce 1571 chomutovské panství získal Bohuslav Felix z Lobkovic a Hasištejna a následně přešlo na jeho syna Bohuslava Jáchyma, oba se zasloužili o rozšíření protestantství a stejně jako předchozí vlastníci podporovali hornictví. Koncem 16. století však končila konjunktura dolování a postupnému úpadku nezabránilo ani povýšení města v roce 1597 na královské horní město, ani odpuštění berní císařem. K celkovému oživení rudného dolování v krušnohorských báňských městech měl také pomoci císařem vydaný horní řád s řadou výsad. Po jeho vydání Hora Sv. Šebestiána zažívala nový rozmach, který však neměl dlouhodobého trvání. V první polovině 17. století Evropu zachvátila třicetiletá válka, která byla také pro Horu Svatého Hora Svatého Šebestiána Novodomské rašeliniště Šebestiána pohromou, z níž se město dlouhodobě vzpamatovávalo. Na počátku 18. století vkládalo naději do oživení důlní činnosti, která však nenabyla trvalejšího rázu. Po zániku hornictví se hlavním zdrojem obživy obyvatel staly služby, které se zaměřily na poměrně živý obchod se Saskem, nebo některé druhy domácké výroby. Určité zlepšení životních podmínek přinesla až stavba železniční trati v letech 1871 až 1874 a její zprovoznění s napojením na saskou dráhu. Spojila nejen Chomutov s Vejprty, ale odbočkou z Křimova do Reitzenhainu i s Horou Svatého Šebestiána. Železnice přispěla také k rozvoji obchodu s drůbeží a vepřovým dobytkem v samotném městě. Ustávající obchod s dobytkem poté nahradilo košíkářství. Výroba košíků se od roku 1902 vyučovala v Hoře Svatého Šebestiána nejen ve státních dílnách pro košíkáře, ale až do 1. světové války také na Odborné průmyslové škole pro košíkáře. Dalším zdrojem výdělků byla těžba a zpracování rašeliny, nebo od 20. let 20. století práce v továrně na výrobu krajek. Těžba rud a doly na tzv. Císařském pásmu Těžba byla orientována především na stříbronosné, měděné a olověné rudy, vedle kterých se vyskytovaly v malém množství i rudy cínu. V nepatrném množství byly zjištěny i rudy kobaltu, zinku, niklu, vizmutu, které ale nebyly využívány. Nejdůležitější doly byly na tzv. Císařském pásmu u Nové Vsi na jitřních žilách se stříbrnými a kobaltovými rudami v šedé rule. Dalším důležitým dolem byl Svatý Kříž nacházející se v jižní části Nové Vsi. Vedle nich severně 18 19

11 Hrob od Hory Svatého Šebestiána ležely doly Požehnání boží a Kníže nebes. Odtud na severovýchod leželo v tzv. Geren Grund několik dalších šachet s dědičnou štolou Palmbaum. Severovýchodně od města bylo ústí štoly Leopold, která měla být ražena až k Císařskému pásmu. Z roku 1665 pochází zpráva, ve které se uvádí, že obyvatelstvo dolovalo na jednom obecním dole na vlastní náklady, zatímco výnos daní byl věnován na provoz přísečnické štoly Dům rakouský. Na začátku 18. století obec otevřela jeden důl, na kterém prováděla drobné průzkumné práce, které byly brzy ukončeny. K roku 1771 je dokladována jediná hornická činnost, kterou je čištění staré štoly na Císařském pásmu. Roku 1787 byl v provozu důl Palmbaum, na přelomu 18. a 19. století se pracovalo na štolách Leopold a Matouš. Práce byly ale nevýnosné a byly brzy ukončeny. Těžba a zpracování rašeliny Od 19. století se v okolí Hory Svatého Šebestiána rozšířila těžba rašeliny, která zde dosahovala až 10 m vrstvy. Na okraji byla postavena tovární budova a rašelina se začala těžit a zpracovávat ve velkém. V r zde byl dokonce založen výzkumný ústav, jediný svého druhu v rakousko-uherské monarchii. Téhož roku bylo v budově košíkářské školy zpřístupněno muzeum rašeliny, které prezentovalo téměř 2000 exponátů, jejichž prostřednictvím byla dokumentována těžba a využití rašeliny. V dané době se využívala ke zpracování dehtu, oleje, parafínu, asfaltu, koksu a jiných produktů. Vyráběly se z ní také rašelinové brikey, tzv. borky, a milířové uhlí, které sloužily jako palivo. Nedaleko Hory Svatého Šebestiána těžba rašeliny přetrvává do současnosti. Od roku 1967 jsou Novodomská rašeliniště chráněnou přírodní památkou, která byla vyhlášena na celkové výměře 574, 80 hektarů, z níž 185,90 hektarů tvoří ochranné pásmo. Předmětem ochrany je rozvodnicové vrchoviště s mohutnými podzemními prameny, které je tvořeno dvěma samostatnými rašeliništi Načetínským a Jezerním, které jsou propojeny podmáčenou a rašelinnou smrčinou. Tato rašeliniště jsou jednou ze zastávek naučné stezky, která vede po okolí Kalku a Hory Svatého Šebestiána. Hrob Nejstarší dochovaný záznam o Hrobu, německy Klostegrab, je datován kupní smlouvou z roku 1282, kterou abatyše benediktýnského kláštera v Teplicích prodává Hrob a Verneřice Theodorovi, opatu cisterciáckého kláštera v Oseku. Název tohoto místa pochází pravděpodobně od jam a příkopů, které zde vznikaly v dávných dobách při povrchovém dobývání stříbrné rudy. Město vzniklo počátkem 14. století v souvislosti s rozvojem těžby stříbra poblíž staré obchodní solné stezky vedoucí z německého Halle an der Saale do Prahy. Roku 1458 získal Hrob od krále Jiřího z Poděbrad první privilegium, které umožnilo konání městského trhu. Touto výsadou získal Hrob městský charakter. Roku 1594 byl císařem Rudolfem II. povýšen na královské horní město. V předbělohorském období se Hrob stává místem, kde dochází k vážným sporům mezi katolickou vrchností a hrobskými měšťany, kteří byli v převážné míře stoupenci luteránské víry. Významnou památkou v obci jsou základy luteránského kostela z roku 1614, jehož zboření katolíky v roce 1617 patřilo k příčinám počátku třicetileté války. Osudné následky se dotkly také města Hrobu. Odchodem protestantského obyvatelstva do Saska došlo k ochromení hospodářského života, který byl postaven na těžbě stříbra. Po bitvě na Bílé hoře byl Hrob zbaven privilegií horního města. Pomsta katolické reakce vyvrcholila roku 1623, kdy byla popravena celá městská rada v čele s purkmistrem. Ani obnova těžby po ukončení třicetileté války nevrátila městu jeho význam v rudném dolování

12 Sám hrabě sepsal v oseckém klášteře žádost o kutací právo a stal se hlavním těžařem. Účastnil se 30 důlními podíly, občané Hrobu 20, obce Duchcov, Horní Litvínov a Záluží 20 a osecký opat Littwerich 15 podíly. Přestože bylo s pracemi započato ihned, z nashromážděné rudy nebyly výsledky tavících zkoušek zřejmě uspokojivé, protože po roce 1722 nenásledují již další zprávy a tím zřejmě končí Valdštejnovy pokusy o obnovu rudného dolování v hrobském revíru. Těžba kovů zcela zanikla v 19. století, ale do 20. století se zpracovávalo olovo a těžily stavební hmoty, hlavně kámen, písek a jíly. V krajině jsou viditelné četné zbytky po těžební činnosti (odvaly, jámy, štoly, propadliny). V průběhu 19. století se prosadil zájem o těžbu jiné nerostné suroviny, kterou bylo hnědé uhlí. Hrob základy zbořeného luteránského kostela Těžba rud Dobývání rud zažívalo rozkvět v 16. a počátkem 17. století. První horní kniha je vedena od roku 1547, kdy zde platil jáchymovský horní řád. Zároveň byl vytvořen samostatný báňský revír spravovaný horním úřadem v Hrobu. Těžily se hlavně stříbronosné rudy a cín. Na počátku 18. století se pokusil rozvinout těžbu hrabě Jan Josef z Valdštejna. Roku 1719 došlo na jeho popud k založení těžařstva na dole sv. Jan Nepomucký, sv. Zikmund a sv. Václav v Hrobu. Hrobské podzemí O historii důlních děl, jejichž pozůstatky se skrývají v podzemí města Hrobu, nemáme mnoho informací. O jejich rozsahu trochu více napověděl jejich průzkum, který proběhl v roce Přestože rozvoj zástavby města zcela zakryl stopy po těžbě stříbra, zůstalo alespoň částečné povědomí o dole Českoněmecký dům, který sloužil jako dědičná štola, do níž byl vstup vlevo nad Tržním náměstím. Vstup do dolu již není vůbec znatelný, protože se samotný vchod do štoly nachází asi 5 metrů pod povrchem. Další důl Stará lázeňská štola se Hrob Královská výšina nad nádražím patřila v historických dobách k místům intenzivní těžby, pohlednice z roku 1911 Hrob Stará lázeňská štola 22 23

13 Kovářská Umělá štola v Hornickém muzeu v Hrobu nachází vpravo nad Tržním náměstím. Kolem roku 1700 se zde těžilo stříbro. Na povrchu již po něm nenalezneme žádný pozůstatek. Vstup do druhé patra dolu je možné nalézt v podstatě na stejném místě jako do dolu Českoněmecký dům. Když byla v roce 1816 budována ulice Horní, došlo k zaklenutí výtoků z těchto dolů a následně byl upraven terén tak, aby zde mohla být vybudována silnice a zahrady. Jediným pozůstatkem v místě původních vchodů je obyčejný kanálový poklop, pod kterým se skrývá 10 metrů hluboká šachta, kterou protéká voda z obou dolů. Průzkumem byl zjištěn rozsah podzemí s řadou zajímavostí spojených s důlní činností. Průzkum České speleologické spolčenosti AGRICOLA zdokumentoval další štoly v Hrobě: dědičná štola Marie Terezie (Theresia Erbstollen) ražena v 70. letech 18. století, Důl Čtrnácti svatých pomocníků (14 Nothelfer Zeche) těžba stříbra v 18. století, Důl Ober Martin a Unter Martin a důl Leopoldine, zde se těžilo stříbro v století. Možnost zpřístupnění hrobského podzemí široké veřejnosti by určitě přilákalo mnoho zájemců o historii rudného dolování. Historii těžby a dolování rudy přibližuje expozice a autentická maketa štoly v Hornickém muzeu v Hrob. V údolí Černého potoka, zvaného též Černá voda, v nadmořské výšce zhruba 800 m n. m. leží obec Kovářská. Za svůj vznik vděčí dolování a zpracovávání železné rudy, protože již ve 14. století byly v jejím blízkém okolí hamry. Pramenný materiál dokládá přímo na dnešním území obce celkem 5 hamrů, které patřily rodu Šumburků. Český název Kovářská vznikl překladem německého názvu Schmiedeberg, který se utvořil podle velkého hamru, jež zde stával. Roku 1595 postavili Lobkovicové v Kovářské pec, označovanou jako vysoká. Byla to ale jen tzv. dýmačka. O čtyři roky později zde však byla postavena skutečná vysoká pec, jedna z prvních v Čechách. S rozvojem výroby železa nastal i rozkvět obce. Ten však byl přerušen pobělohorskými konfiskacemi a následnou rekatolizací, během níž protestanti raději odcházeli do Saska, aby se nemuseli vzdát své víry. Na Kovářskou dolehla velmi těžce hlavně třicetiletá válka, a to zejména v letech Po válečných útrapách se železářství vzpamatovalo poměrně brzy. Dokládá to nejen berní rula z roku 1654, podle níž žilo v Kovářské 26 chalupníků a 30 tzv. zahradníků, z nichž byli dva kováři, dva uhlíři, jeden havíř a jeden kaničkář. Podle urbáře z roku 1664 bylo v obci šestnáct domů, císařský hamr s vysokou pecí, třemi kovářskými hutěmi, mlýn a statek s privilegiem výseku masa a výčepu piva. V blízkém okolí byly roztroušeny další domky Kovářská 24 25

14 Podél Černého potoka, na Špičáku a v okolí Kovářské leželo několik železnorudných dolů na žilách. Starým dolem, který byl obnovoven v roce 1840, byl důl František na Špičáku. V letech 1849 až 1850 byla zahájena ražba štoly, která měla podsednout důl v délce asi 200 m. Opuštěn však byl již v roce Na tzv. Hammergebirge ležel důl František Xaverský, který otevíral krevelové žíly štolou raženou od Černého potoka a několika šachtami. Otevírán byl po delší přestávce v 80. letech 18. století. Při velkých nákladech se vyrubalo poměrně málo rudy, neboť krevel byl na žilách často zatlačován křemenem, provoz byl zastaven po roce Podél Černého potoka ležely další doly, jimiž byly Karel Boromejský, Marie Pomocná, Antonie, Požehnání boží a Turecká štola. Kovářská pohlednice z roku 1936 a výrobna barviv postavená v lese pro potřeby dolu na kobaltové rudy. Kolem roku 1730 stálo v Kovářské již čtyřiašedesát domů s 370 obyvateli a ke zdejší železárně patřilo čtyřiašedesát dolů na železnou rudu. Za dalších patnáct let se počet obyvatel zvýšil téměř na sedm set. Železárna měla již čtyři hutě a novou budovu šichtovního úřadu. Období napoleonských válek přineslo stále se zvyšující potřebu železa, proto byla postavena nová vysoká pec. Během války opět došlo k ničení kraje a po skončení bojů, kdy poklesly vojenské poptávky, byla železárna udržována v chodu s velikými obtížemi. Když roku 1832 přísečnické panství i s Kovářskou koupila hraběnka Gabriela z Buquoyů, majitelka Červeného Hrádku, připojila železárnu k železárně v Kalku, ale to ji zachránilo jen na pár let. Roku 1883 byla Kovářská povýšena na městys a o dva roky později byl schválen návrh znaku, představující vysokou pec ve zlatém poli, nesoucí zlatý hornický znak a červený letopočet Do devatenáctého století bylo zpracovávání železné rudy téměř jediným zdrojem obživy zdejších obyvatel. Od poslední čtvrtiny 19. století se místo železářství začala uplatňovat jiná průmyslová odvětví, jejichž rozvoj podpořila výstavba železnice z Chomutova do Vejprt. Jedním z největších podniků ve střední Evropě se stala Kallova továrna na výrobu rybích konzerv. Těžba rud V okolí Kovářské se dobývala v malých rozměrech stříbronosná olověná ruda, a to na přelomu 18. a 19. století na štole Michal na vrchu Milíř. Vedle galenitu se zde vyskytoval i fluorit. Kolem roku 1839 byla nalezena jitřní žíla, jejíž těžbu zajišťoval důl Marie Pomocná. Výtěžkem bylo několik centýřů kobaltu. Železářské hamry a výroba železa Jedním z největších středisek železářské výroby byla od nejstarších dob Kovářská. Zpracovávala se zde železná ruda již v polovině 14. století ze sousedních ložisek v tzv. Krezigeru a snad i z dolů ležících mezi Černým potokem a Přísečnicí. V čele železářství stáli Lobkovicové, kteří ještě na počátku 18. století měli v Kovářské vysokou pec se čtyřmi hamry. Pro jejich provoz dostávali od státu za minimální lesní poplatek ročně sáhů dřeva. Dalším významným provozovatelem železářské výroby byly Rottenhanové, majitelé panství Červený Hrádek. V první polovině 19. století ve svém vlastnictví soustředily postupně četné doly včetně železáren v Kalku Relikty uhelny zbořené vysoké pece v Kovářské 26 27

15 Krupka Vápenka u Kovářské a v Gabrielině Huti. Železářský provoz v Kovářské byl v polovině 19. století pobočkou železárny v Kalku. S 26 zaměstnanci, 11 uhlíři a 10 vozky vyráběl ročně kolem 336 tun surového železa, 30 tun litiny a 56 tun tyčového železa. Provoz byl zastaven pro nerentabilnost roku Přímo v Kovářské dodnes připomíná železářskou produkci bývalá uhelná kolna zbořené vysoké pece. Mezi Kovářskou a Černým potokem se velmi dlouho zachovaly zbytky hutí, vodních náhonů a struskových hald, podle kterých zde byly nejméně tři železárny. Zajímavostí je, že četně dochovaný struskový materiál byl použit na postavení silnice, která spojovala obě místa. Těžba a zpracování vápence Zhruba 2 km jihozápadně od Kovářské, v místech vzdálených asi 1 km od železniční zastávky, vystupuje krystalický zrnitý vápenec v loži směru ZSZ VJV s východním úklonem zhruba 40. Těžen byl ve dvou nevelkých lomech a zpracováván v blízké vápence. Pálené vápno bylo používáno zejména ke stavebním účelům, na hnojení a do místních hutních provozů. Vápenka u Kovářské patří k mimořádným technickým památkám a je nejstarší vápenkou tohoto druhu v České republice. Bohužel, v současné chvíli je postupně devastována, v roce 2004 se zřítila jedna z šachtových věží, kompletně dochována je jen jedna pec a torzo druhé pece. Vznik hornického města Krupky je spojen s dobýváním cínu a počátek jeho historie spadá do 12. až 13. století. Krupka, německy Graupen, je pokládána za nejstarší naleziště cínu ve střední Evropě. Usuzuje se, že dobývání cínu pravděpodobně začalo v téže době jako těžba stříbra ve Freibergu. Název města se odvozuje od staročeského slova krupý, tedy velký, rozlehlý. Často se nesprávně uvádí, že název pochází od krupek cínu, které se zde od pradávna těžily. Poprvé se o Krupce zmiňuje listina krále Václava II. z roku 1305, kde se mluví jen o hoře nebo horní osadě zvané Krupá, kde se kope cín. V listině krále Jana Lucemburského z roku 1330, kterou potvrzoval darování hradu Krupka míšeňskému šlechtickému rodu Koldiců, je zmiňována Krupka jako město. Z báňské osady se pod vlivem prosperity cínových dolů rychle vyvíjelo městečko. Jeho další rozvoj na čas přerušily husitské války, při nichž bylo město rozvráceno. Od roku 1436 postupně získávalo zpět své významné postavení mezi městy. Roku 1478 král Vladislav II. povýšil Krupku na královské horní město. Pro hornictví v krupském revíru byla typická těžba cínu, stříbra, později wolframu a fluoritu. Zhruba do 13. století byl cín získáván rýžováním. Ve 14. století důlní provoz přešel na povrchovou těžbu v tzv. lesních dolech a později na ražbu štol po rudních žilách. V revíru se nacházelo několik desítek dolů a štol, vznikaly i první Krupka 28 29

16 Prohlídková štola Starý Martin cínové hutě. Okolo roku 1370 se formovala na vrcholcích hor osada Horní Krupka. Důlní práce začínaly také na nejvyšší kótě Komaří vížce. V roce 1464 získala Krupka horní řád, který byl rozšířen roku Horní řád byl postaven na základě jihlavsko-kutnohorského práva, do něhož pronikly i saské vlivy. V 15. a 16. století došlo k velkému rozmachu těžby a zpracování rud, které se rozšířily směrem k dnešnímu městu Dubí a až na vrcholky Krušných hor k obci Cínovec. Na mnohých místech jsou dodnes znatelné pozůstatky po těchto činnostech. Rudné žíly se táhly na saské území, kde probíhala obdobná těžba. Vzájemné kontakty krušnohorských česko-saských hornických revírů neomezovala hranice mezi oběma státy. Krupští měšťané a těžaři se podíleli na těžbě v saském Altenbergu a v Geisingu a naopak saští těžaři, a to zejména z Freibergu, zase vlastnili doly v Krupce. Krupka udržovala spojení zvláště s Freibergem, ale i s dalšími saskými městy. Příkladem zůstává skutečnost, že vytěžená ruda v krupském revíru se vozila ke zpracování za saskou hranici do Müglitz, protože v revíru byl nedostatek potřebné vody k dalšímu zpracování rudy. Zemská hranice nebyla překážkou ani pro intenzivní obchod s potravinami a ostatním zbožím. Ve druhé polovině 16. století, následkem bohatých nálezů cínu u Horní Blatné, poklesl význam Krupky jako báňského města. Přesto těžba cínu pokračovala s proměnlivou intenzitou až do konce 19. století. Štola Starý Martin Štola Starý Martin je jedno z nejvýznamnějších starých důlních děl krupského revíru. Otevírá severozápadní část cínové žíly Lukáš, která patří k mnoha plochým rudním žilám uložených v rulách tohoto revíru a v historických dobách patřila mezi nejdůležitější. Žíla Lukáš měla výjimečný charakter, její délka je kolem 2 km, a jedná se o nejdelší cínovou rudní žílu ve střední Evropě. Mocnost v průběhu byla průměrně cm. V dolovém poli je žíla Lukáš uložena m pod povrchem terénu. Nejstarší dobývání spadá pravděpodobně do 14. století, ale o báňském provoze nejsou zachovány téměř žádné písemné zprávy. Teprve krupský horní řád z roku 1482 zmiňuje ražbu a udržování hluboké dědičné štoly Dürrholz (místně Duršlovka), která byla zahájena ke konci 60. nebo začátkem 70. let 15. století. Její ústí je cca 30 m pod štolou Martin a její průběh je znám pouze částečně. Dědičná štola dosáhla prostoru dolů pod Komáří vížkou až v polovině 16. století a její celková délka byla cca 1,5 km. V současné době je dědičná štola nepřístupná, ale její spodní úsek odvádí většinu důlních vod z celého prostoru štoly Martin. V roce 1864 koupili krupské doly bánští podnikatelé Schiller a Lewald, kteří se pokusili o modernější a komplexnější otvírku hlavních rudních žil, tento záměr však ztroskotal a provoz byl omezen pouze na nejvhodnější dobývání žíly Lukáš ve štole Martin. Zajímavé bylo zjištění, že vedle starých porubů, kde byla použita prastará dobývací Štola Starý Martin v Krupce 30 31

17 metoda sázení ohněm, staří havíři kutali na slabších žílách blíže k povrchu a větším hloubkám se většinou vyhýbali. Po tomto zjištění se těžba cínových rud v 70. letech 19. století soustředila na dobývání bohatých partií žíly Lukáš ze štoly Martin. V současné době slouží štola Starý Martin jako hornické muzeum a je významnou turistickou atrakcí s ukázkou hornictví v Krušných horách. Hrad Krupka, zv. Růžový hrad/rosenburg K ochraně městečka, dolů v okolí i významné komunikace, která vedla údolím, v němž se rozrůstala Krupka, byl počátkem 14. století vybudován hrad. Jeho založení se datuje rokem 1320, kdy král Jan Lucemburský měl zájem na opevnění hraničního pásu proti tehdejšímu míšeňskému markrabství. Hrad byl založen na výhodném skalním ostrohu protáhlém severojižním směrem a opevněn příkopem. Při husitských válkách byl hrad s městem vypálen roku Hrad je znovu připomínán v roce 1436, kdy byl obnoven Janem z Koldic. V pohusitském období, nejpozději koncem 15. století, proběhla zásadní dostavba hradu. K dosavadnímu celkem nevelkému objektu přibylo nové opevnění, které zabíralo několikanásobně větší plochu. Charakter opevnění byl přizpůsoben tehdy již dosti účinné dělostřelbě. Celý původní hrad se zvětšil natolik, že délka objektu dosáhla asi 140 m. Strategický význam hradu byl podpořen Cínová žíla Lukáš Hrad Krupka i hospodářským významem panství, vzhledem k těžbě cínu v okolí. Od roku 1504 prošel hrad majetkem řady držitelů. V roce 1621 již nebyl obydlen. Po třicetileté válce zůstal hrad pustý. Přestože samotný hrad přestal v 17. století plnit své obranné a obytné funkce a pozvolna se rozpadal, život na ostrožně neustal. V letech 1695 až 1697 Šternberkové nechali postavit ve spodní části někdejšího hradu novou budovu, tzv. úřední dům, jemuž se říkalo Horní zámek. K jeho stavbě byl použit materiál z trosek hradu. V úředním domě sídlila správa krupského statku a vrchnostenský horní úřad. Opuštěné zříceniny hradu objevila doba romantismu v prvních desetiletích 19. století. Úřední budova byla roku 1826 přestavěna a dále využívána jako restaurace. Hradní prostor i s okolím byl upraven a zpřístupněn veřejnosti. Později zde byla zřízena promenádní cesta a postaveny terasy, altán, nová stáj, vodárenský domek a kolna. Krupský hrad se proměnil ve vycházkové a odpočinkové zázemí, kterého využívali zejména lázeňští hosté z Teplic. Obdivovali nejen romantické ruiny hradu, ale i množství růží v panské zahradě, kde jich rostlo přes sto druhů. Podle nich se začalo hradu říkat Růžový hrad (Rosenburg), i když název nesouvisí s historií samotného hradu. Měšťanské domy Historické město bylo vystavěno v příčném údolí, které směřuje na náhorní planinu s Komáří vížkou (806 m), která tvoří jeden z výrazných vrcholů východní části Krušných hor. Krupka je typickým 32 33

18 V kapli je instalovaná expozice o vývoji osídlování příhraniční oblasti a rozvoji řemesel. Zároveň je zde uložen kamenný smírčí kříž, který stával u cesty před kaplí. Budova kaple byla zrekonstruována v letech v rámci projektu naučné hornické stezky, avšak bez původního vybavení, neboť se nedochovalo. Kostel sv. Prokopa Kostel sv. Prokopa je považován za nejstarší hornický kostel. Byl založen v době prvotního osídlení u Liščího potoka v blízkosti havířské osady Kirchlice, v níž žili horníci, kteří rýžovali cín. Písemně je kostel zmiňován k roku Konečnou podobu získal roku 1676, kdy byl kompletně přestavěn. Veřejnosti přestal kostel sloužit roku Měšťanský dům čp. 2 sídlo muzea sídelním útvarem ulicového typu, který se svým rozložením v terénu podobá Jáchymovu. Území samotného města již v 16. století vymezovaly hradby. Formování města určovala hlavní osa, kterou tvořila ulice směřující z podhůří ke krušnohorským vrcholkům. V místě, kde se rozšiřovala, se vytvořilo úzké náměstí s ulicovou zástavbou. Do něho se dodnes obrací průčelí bývalých měšťanských domů, které stojí převážně na úzkém gotickém půdorysu. Ve svých počátcích byly stavby většinou dřevěné nebo hrázděné, zděné budovy charakterizovaly gotické, nebo později renesanční štíty. Ve středověku bylo náměstí centrem městského života. Dochované historické jádro Krupky bylo prohlášeno za městskou památkovou zónu, jejíž souhrn památek je nezastupitelným dokladem rozvoje nejstarší městské lokality ve spojení s těžbou a zpracováním cínu, užitkově nejužívanějšího kovu od středověku až po novověk. Kaple sv. Wolfganga Kaple sv. Wolfganga stojí v nadmořské výšce 774 m, zhruba 280 m západně od vrcholu Komáří vížky. Původně byla postavena v gotickém slohu již ve 14. století. Za třicetileté války, roku 1634, byla srovnána se zemí a až v letech se dočkala obnovy. Kapli v barokním slohu postavil zednický mistr H. G. Prűchel na popud Vojtěcha V. ze Šternberka, tehdejšího držitele Krupky. Kaple byla osazena zvonem, kterým se ohlašoval začátek a konec hornických šichet. Zvon se nyní nachází v nedaleké zvoničce v Horní Krupce. Kolem kaple byl později založen i malý hřbitov. Kaple byla zasvěcena sv. Wolfgangovi, řezenskému biskupovi a patronu horníků. Kaple sv. Wolfganga 34 35

19 Měděnec Kostel sv. Prokopa Požár v roce 1939 pohltil jeho veškeré vnitřní vybavení. Sochy sv. Petra a Pavla, které stály po obou stranách hřbitovní brány, byly přemístěny do kostela sv. Anny na Libušíně. Existenci kostela dodnes připomíná zachovalé obvodové zdivo z kamene. Naučná stezka Město Krupka bylo vždy spojeno s historií dobývání cínu. O její existenci se lze přesvědčit při procházce Příhraniční naučnou hornickou stezkou, která byla otevřena v roce Trasa stezky začíná v Krupce u muzea, kde je expozice k historii těžby a zpracování českého cínu. Odtud vede na nedaleký hrad Krupka a dále pokračuje k prohlídkové štole Starý Martin. Poté stoupá na Komáří vížku kolem kaple sv. Wolfganga. Trasa dále směřuje přes Přední Cínovec až na Cínovec. Po přechodu hranice na ni navazuje hornická stezka na německém území směrem na Altenberg a Geising. Její délka je 40 km a turistovi zprostředkovává zhruba 70 atraktivních míst východního Krušnohoří, spojených s hornickou činností a osídlením území. Podél stezky jsou viditelné pozůstatky po různých hornických činnostech (rýžoviště, sejpy, haldy, vstupy do štol). Nejvyššího bodu dosahuje stezka na Komáří vížce, kde stávala těžní věž dolu, která je dnes součástí horského hotelu. Z vrcholu se naskýtá nádherný výhled do podkrušnohorské hnědouhelné pánve a na krajinu Českého středohoří. Vrch Mědník byl jako rudní ložisko znám již na počátku 15. století. V pramenech je prvně uveden až k roku 1449, a to v Deskách zemských pod jménem Steingrün cum Kupperspergk. Druhotně byl název přenesen na hornickou osadu, která pod Mědníkem vznikla. Městečkem byl Měděnec, německy Kupferberg, od roku 1520, kdy obdržel od pánů z Fictumu privilegium svobodného výkupu stříbra. Roku 1577 bylo městečko povýšeno na horní město a v roce 1588 na svobodné horní město. Důvodem k tomuto kroku byla snaha Kašpara z Fictumu zabránit odchodu protestantských obyvatel z obce, a tím i úbytku zapracovaných havířů z dolů. Nejstarší písemné zprávy ze 14. a 15. století potvrzují, že u Měděnce byla intenzívně dobývána železná ruda. Již v roce 1383 bylo v okolí Měděnce postaveno 26 hamrů na zpracování železa, jak dokládá zápis Horního úřadu v Přísečnici. V období rozvíjejícího se dolování v okolí Měděnce u obcí Horní a Dolní Halže a Údolíčko byly pravděpodobně dobývány pouze stříbronosné měděné rudy, které se zpracovávaly na tzv. černou měď s malým obsahem stříbra a teprve později, asi v druhé polovině 16. století, byly dobývány chalkopyrit, pyrhotin a také pyrity pro vitriolovou huť v Horní Halži, kde se z vitriolového oleje vyráběla zelená a modrá skalice. Třicetiletá válka a emigrace protestantských obyvatel do Saska v 17. století měly za následek úpadek dolování v měděneckém revíru. Přispělo k tomu také vypálení Měděnce roku Pokus o oživení těžby v průběhu 18. století nepřinesl očekávané výsledky a v 19. století Měděnec 36 37

20 začaly doly rychle upadat. Roku 1860 byla zastavena těžba kyzových rud společně s vitriolovým závodem. Naproti tomu se zvedla těžba železných rud, k jejímuž omezování docházelo až v 19. století. Mimořádný význam těžby železných rud v okolí Měděnce dokládá i vyspělé železářství v této oblasti Krušných hor, která se zcela právem stala druhou nejvýznamnější železářskou oblastí v Čechách, a to až do poloviny 19. století. Krušnohorská železnorudná ložiska jsou zastoupena dvojicí rozdílných genetických typů. Žilná ložiska se vyznačují výskytem hematitu, oxidické rudy manganu, křemenem, pyritem a fluoritem. Tyto žíly prostupují ruly, ortoruly a migmatity většinou pod strmými úhly. Mocnosti žil jsou velmi nepravidelné, většinou malé, a proto z hlediska těžby mnohdy i nerentabilní. Železorudná lože nebo čočky jsou tvořeny polohami skarnů. Vrch Mědník Vrch Mědník tvoří charakteristickou dominantu města, které se rozkládá při jeho úpatí. Je registrovaným významným krajinným prvkem. Na jeho svazích jsou dodnes patrné stopy po dolování, které zde trvalo několik století. Vévoda František Julius ze Sachsen-Lauenburgu nechal postavit v roce 1674 na temeni Mědníku rotundovou kapličku Neposkvrněného početí Panny Marie jako výraz díků za bohaté výnosy měděneckých dolů. Německý učenec Wilhelm von Humboldt považoval výhled z vrcholu kopce za jeden z nejkrásnějších ve střední Evropě. Štola Marie Pomocné a štola Země zaslíbená Ve středověku se zájem těžařů v Měděnci soustředil zejména na vrch Mědník, kde se na malé ploše ložiska během času vytvořil komplex Vstup do štoly Marie Pomocné důlních děl. Novodobě byla věnována pozornost zejména hlavním dědičným štolám Boží tělo a Marii Pomocné, které v minulosti sloužily nejen k odvodňování, ale i k těžbě rudy. Roku 1910 byla široké veřejnosti zpřístupněna štola Marie Pomocná. Její turistickou atraktivitu zvyšovala prohlídka malachitové jeskyně, která se nacházela v nitru Mědníku. Štola Marie Pomocná jako turistická atrakce sloužila i po dobu 2. světové války, od roku 1939 do roku 1944, než došlo v říjnu k závalu, sloužila jako protiletecký kryt. 9 září 1944 byla štola jako kryt použita při letecké bitvě nad Kovářskou. Teprve počátkem 90. let 20. století byla opět zmáhána, Vrch Mědník Štola Marie Pomocné 38 39