Syrský konflikt a možnosti jeho vývoje s ohledem na roli mezinárodního společenství

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Humanitní studia Mezinárodní vztahy Syrský konflikt a možnosti jeho vývoje s ohledem na roli mezinárodního společenství Bakalářská práce Lenka Martínková Vedoucí práce: JUDr. PhDr. Marek Čejka, Ph. D. UČO: Obor: Humanitní studia, FSS-FF (MVE-AJ) Imatrikulační ročník: 2010/2011 Brno, 2014

2 Prohlašuji, že jsem svoji závěrečnou bakalářskou práci Syrský konflikt a možnosti jeho vývoje s ohledem na roli mezinárodního společenství vypracovala zcela samostatně a uvedla jsem veškeré použité zdroje. V Brně dne 25. dubna 2014 Lenka Martínková

3 Ráda bych poděkovala svému vedoucímu JUDr. PhDr. Marek Čejka, Ph.D. za vedení této bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat Mgr. Eva Taterová, M.A. za ochotu a cenné rady. Také bych ráda poděkovala panu Chalidu Bitarovi a jeho setře Sandře za motivaci, kterou mi poskytli k napsání této práce na dané téma a za jejich vášnivou oddanost ke své rodné zemi Syrské republice a k právu člověka na důstojný život ve státě dodržujícím lidská práva.

4 Anotace Bakalářská práce s názvem Syrský konflikt a možnosti jeho vývoje s ohledem na roli mezinárodního společenství se zabývá především vlivem, který mají v konfliktu státní i nestátní terciární aktéři. Práce stručně mapuje příčiny a průběh konfliktu v Sýrii a představuje aktéry, kteří se přímo či nepřímo do konfliktu zapojili a projevují své zájmy v rámci jeho vývoje. Práce se na základě těchto poznatků snaží poskytnout nástin pravděpodobného vývoje situace a možné řešení konfliktu v dlouhodobé perspektivě. Annotation Bachelor thesis is called Syrian conflict and the perspectives of its development with the respect to the role of international community and the thesis is about to provide an analysis of the influence, which state and non-state tertiary actors pursue in the conflict. The thesis describes causes and the course of the conflict in Syria and presents actors whom are directly or indirectly involved. These are expressing their interests during the development of the conflict. According the information included the thesis shows an outline of probable progress of the situation and possible solution of the conflict in the long-term perspective.

5 1. ÚVOD ARABSKÉ JARO KONFLIKT V SÝRII SYRSKÁ KRIZE A PŘÍČINY KONFLIKTU OBČANSKÁ VÁLKA RADIKALISMUS V KONFLIKTU ROLE NÁBOŽENSTVÍ AKTÉŘI KONFLIKTU FORMOVÁNÍ OPOZICE A PRIMÁRNÍ AKTÉŘI KONFLIKTU Islamistická hnutí v konfliktu Fronta An-Nusrá Islámský Stát v Iráku a Levantě SEKUNDÁRNÍ AKTÉŘI KONFLIKTU OSN Liga arabských států TERCIÁRNÍ AKTÉŘI KONFLIKTU Hizballáh Irán Izrael Rusko Turecko Spojené státy Americké DALŠÍ VÝVOJ KONFLIKTU CHEMICKÉ ZBRANĚ A HROZBA INTERVENCE OSN a Organizace pro zákaz chemických zbraní ZAMÍTNUTÍ INTERVENCE ŽENEVSKÁ JEDNÁNÍ PRAVDĚPODOBNÝ VÝVOJ ZÁVĚR ZDROJE TIŠTĚNÉ ZDROJE ELEKTRONICKÉ ZDROJE PŘÍLOHY... 46

6 1. Úvod Cílem mé bakalářské práce je stručný popis konfliktu v Sýrii, zahrnující podstatné příčiny jeho vzniku a mapující hlavní mezníky konfliktu a následná analýza vlivu jednotlivých aktérů mezinárodního společenství na vývoj konfliktu. Z charakteru zadaného tématu bude tedy práce především deskriptivní analýzou založenou na interpretaci vybraných prostředků jednotlivých aktérů konfliktu k prosazení svých politických a ideologických zájmů v regionu. Deskriptivní metoda je pro potřeby práce nezbytná, jelikož je nejvhodnějším způsobem k udržení kontinuity práce při procesu vysvětlení navazujících analytických částí. V průběhu práce bude nastíněno nejpravděpodobnější mírové řešení konfliktu, které by bylo možné aplikovat s ohledem na pravomoci a postavení OSN v dané situaci. Následně se pokusím analyzovat dopad tohoto předpokládaného vývoje na ostatní aktéry konfliktu a zahrnout jejich reakce. Vzhledem k roli OSN v konfliktu uvažuji jako jediné přípustné řešení konfliktu ukončení mírovou dohodou a zastavení bojů. Z důvodu vyrovnanosti sil, která způsobuje délku probíhajícího konfliktu a je pravděpodobně způsobena terciárními aktéry, je vítězství jedné ze stran v krátkodobém horizontu nepravděpodobné a z pohledu vitálních zájmů zahraničních aktérů také nežádoucí. Ačkoli všichni státní aktéři konfliktu jsou členy OSN pro potřeby analýzy je tento jejich statut druhořadý a je zahrnut do oficiálních stanovisek a kroků OSN. Státní aktéři v konfliktu upřednostňují své vitální zájmy před oficiální politikou OSN. Protože konflikt v Sýrii je rozsáhlým problémem strategicky důležitého blízkovýchodního regionu, o možnostech jeho řešení se stále jedná na půdě OSN, avšak vzhledem k aktuálnosti tématu budou v práci uvažovány pouze události odehrávající se do 31. března roku 2014, pozdější dění nebude komentováno. První část práce se zakládá na dostupnosti nezaujatých zdrojů přibližujících jednotlivé fáze a průběh konfliktu až do současného stavu. Záměrem práce je nastínit možné varianty vývoje s ohledem na roli aktérů, jež jsou v práci uvažováni jako relevantní součást konfliktu na základě zvoleného teoretického dělení dle významného politického teoretika, poradce prezidenta Cartera, Samuela Huntingtona. Výběr aktérů je limitován jejich reálnou schopností do vývoje zasahovat a popřípadě získat politické výhody ze samotné existence konfliktu, nikoli jejich geografickou polohou. Z důvodu nepřehlednosti konfliktu jsou primární aktéři charakterizování v průběhu celé práce. Především kroky režimu prezidenta Assada jsou z velké části klíčové pro vznik a rozvoj konfliktu do současné podoby. V druhé části práce je rozvíjena hlavní teze, která se zakládá na neopomenutelném vlivu zahraničních aktérů na vývoj a na průběh analyzovaného vnitřního konfliktu. Součástí teze mojí práce je také přijetí názoru, že z pohledu mezinárodních vztahů jsou zahraniční aktéři zasahující do 6

7 konfliktu pro další vývoj klíčoví. Budoucnost Syrské republiky není závislá pouze na primárních účastnících konfliktu, ale na zapojení jejich externích spojenců do boje a především na materiální podpoře. Z konceptualizace práce by mělo být zřejmé, zda je právě materiální a neoficiální vojenská pomoc v konfliktu nejdůležitějším aspektem. Vedlejším efektem konfliktu je pak také nutnost deproliferačního procesu na území Sýrie, z toho důvodu je do práce zařazena i část zabývající se tímto milníkem občanské války a stručný popis řešení situace. Pro potřeby práce je pak analyzován dopad deproliferačního procesu na zmíněném území. V závěru práce bude vyhodnoceno, jakého vlivu dosahují aktéři a předpokládaný vývoj konfliktu, který je v současné době za zkoumaných podmínek a možností nejpravděpodobnější. V rámci práce tedy bude zhodnoceno potenciální ukončení konfliktu z hlediska mezinárodních vztahů v regionu. 7

8 2. Arabské jaro V prosinci 2010 se objevil fenomén, který významně narušil téměř celou strukturu blízkovýchodního regionu a je nepřesně, ale shodně nazýván Arabským jarem. Tento termín vytvořila západní média 1, sumarizující, jinak ojedinělý jev, na základě několika málo podobností s použitím metody kulturalismu 2, jenž je pro zveřejňování a posuzování dění v regionu příznačný. Název je však odvozen z historické zkušenosti střední Evropy v 19. a 20. století. Je připomínkou projevu boje za svobodu a demokracii 3 v roce 1848 ve formě národních revolucí napříč Habsburskou říší a v roce 1968 v Československu, jež má svou vlastní zkušenost s totalitním režimem. (Benčík, 1998; Weigl, 2012, 11-16; Shanaáh. 2013, 88-90) Jedná se o protesty, které usilují o změnu vnitřní situace v zemi. Především o uvolnění totalitních a konzervativních postupů, které režimy 4 uplatňovaly a s tím související potlačování základních lidských práv, ukotvených ve Všeobecné deklaraci lidských práv OSN. Problémem byl především fakt, že státy Blízkého východu a severní Afriky nejsou ve své podstatě demokratickými státy a jako takové z principu autoritářského režimu tato práva ani prakticky poskytovat nemohou. Hnutí arabského jara, tedy mělo za cíl přiblížit občany arabských a severoafrických zemí k demokracii a k uvolnění poměrů v jejich zemi. Díky překvapivému lidovému a neorganizovanému charakteru se do protestů nijak výrazně nezapojila žádná radikální ani jiná islamistická hnutí, ani političtí lídři. První změny se tak nesly pouze v duchu boje za svobodu mladé generace, o níž nikdo netušil, že je takovéhoto aktu schopna, vzhledem k historii oblasti, kde v podobném stylu nikdy nic takového neproběhlo. (Jiránková 2013, 23-25; Gombár 2012,27-36) Počáteční jiskrou bylo zoufalé sebeupálení tuniského občana Muhammada Búaziziho ve městě Sidi Búzid dne 17. prosince 2010, které spustilo vlnu nesouhlasu s chováním režimu. Díky sociálním sítím a dalším druhům médií se tato informace nekontrolovatelně rozšířila. Po celém regionu spustila vlnu protestů, demonstrací a ve svém důsledku i revolucí. (BBC 2014a) 1 Je těžké určit, které z médií použilo termín jako první, protože se vyskytuje mnoho dohadů a sama média si nejsou zcela jista, kde se tento název objevil poprvé, ale nejpravděpodobněji to bylo ve Foreign Policy Magazine, jak uvádí mimo jiné také OSN, v reportáži Marca Lynche Obama s Arab Spring ze dne 6. ledna 2010, (dalšími médii, která termín v lednu použila byl například Der Spiegel). 2 Jedná se o přesvědčení, že velká část chování obyvatelstva je determinována kulturou (arabsko-muslimskou), jíž je možné definovat a uvažovat v jejím rámci celistvě s ohledem na dědičnost. 3 Inspirací byla doba nazývaná Pražské jaro, období politického uvolnění v roce 1968 v komunistickém Československu, jež bylo do té doby tvrdě dirigováno moskevskou centrálou. Tento pokus o přiblížení k západní demokracii se stal celosvětově známým, protože se jednalo o první zemi východního bloku, kde se takovéto tendence objevily a podkopaly tak dojem, který Sovětský svaz prezentoval navenek, o dokonalosti svého režimu a spokojenosti svých obyvatel; na základě těchto faktorů pak bylo Československo obsazeno vojsky Varšavské smlouvy a veškeré snahy o uvolnění byly tvrdě potlačeny. Dalším motivem pro toto pojmenování je pak také rok 1848, kdy v Evropě probíhali revoluce proti monarchistickým režimům, z jedné země se tak povstání šířilo do další. 4 Tunisko (Ben Alí), Libye (Kadáffí), Egypt (Mubarak), Sýrie (Assad), Jemen (Saleh), Bahrajn (král Hamad bin Ísa Chalífa) 8

9 Demokratické požadavky na svobodu a standardní model lidsko-právní společnosti a k nim nesouhlasný postoj režimu, jsou základními prvky arabského jara, které mají téměř všechny státy, jichž se tento jev dotknul, společné. Dalším charakteristickým rysem je již zmiňované použití moderních technologií, díky nimž se staly demonstrace téměř nezastavitelné a nebylo možné zabránit koordinaci revolucí. Použití tohoto druhu komunikačního prostředku zapříčinil nízký průměrný věk protestujících. Realitou je významné množství občanů arabských zemí, kteří se nyní nacházejí ve věkovém rozmezí od 15 do 30 let. (BBC 2013a, Beránek 2013, 10-13) Výsledkem tohoto jevu jsou po třech letech revoluce, které v Egyptě, Libyi a Tunisku vyústily v transformaci a s trochou optimismu lze říci, že změnily orientaci státu směrem k uvolnění poměrů a nastolení demokracie (nejúspěšněji v Tunisku). Ačkoli termín demokracie se může zdát poněkud silným, mluvíme-li o případech Egypta a Libye, kde jsou současné režimy stále neúspěšné ve snaze o nastolení pořádku a započetí procesu rekonstrukce a aplikaci dalších demokratických prvků do fungování státu. Bohužel v mnoha zemích není stále jasné, zda povstání vyvolaná arabským jarem budou mít pozitivní dopad na obyvatele. V Bahrajnu vedla povstání k tvrdému potlačení a za podpory vojsk Saudské Arábie k částečné stabilizaci situace. Naopak v Sýrii se povstání rozrostlo z poklidných demonstrací a ukázek dětinského vandalismu několika školáků v konflikt o rozsahu občanské války. 5 (Shanaáh 2013, 89; Geneva Academy of IHL and HRs, 2012; BBC 2013b) 5 Mezinárodní vyšetřovací komise pro Sýrii, zřízená OSN, přiznala situaci v Sýrii statut vnitrostátního ozbrojeného konfliktu, díky této definici, má nyní RB OSN v ruce jednoznačný řád, podle nějž lze v případě Sýrie postupovat (mezinárodní humanitární právo a Ženevské konvence). 9

10 3. Konflikt v Sýrii Dle oficiálních zpráv konflikt v Sýrii začal dne 15. března 2011 v provincii Daráa 6, kdy se nepokoje v regionu přelily přes hranice Syrské republiky a rozrostly se ve zpočátku poklidné demonstrace, jež se ale pod tlakem autoritářského režimu prezidenta Bašára Al-Assada transformovaly v krvavé střety civilistů a armády. Prezident Assad převzal vůdčí pozici v zemi v roce 2001 po svém zesnulém otci Háfizi Al- Assadovi a pokračoval v jeho šlépějích v souladu s programem vládnoucí strany Baas. 7 Výsadní postavení a také silnou oporu v armádě získala rodina Al-Assad, především díky své příslušnosti k allávitské 8 menšině, která si vlivem klientelistického prostředí trvale udržuje všechny hlavní státní posty a také dominuje ekonomice v zemi. Syrská podoba protestního arabského socio-ekonomického hnutí se od ostatních liší především způsobem, kterým se režim vypořádává se svými oponenty. Průběh protestů v každé zasažené zemi se totiž odvíjel od míry volnosti v projevu, který daná země poskytovala, ale syrský režim, jenž převládal ve všech důležitých ohledech života svým občanů 9, vytvořil z hnutí za svobodu projevu a demokratickými principy velmi obtížný úkol s nebezpečnými konsekvencemi pro celé rodiny aktivistů. (Shanaáh. 2013, 91-94; BBC 2013a; Landis 2012,72-84; Reuters 2012a) 3.1 Syrská krize a příčiny konfliktu Nejmocnější silou na světě je touha člověka po svobodě. John F. Kennedy Vypuknutí nepokojů v Sýrii v podstatě nebylo natolik překvapivým úkazem. Znalci moderních dějin této země mohli plně předvídat, že k něčemu podobnému dříve či později dojde. Předzvěstí změn bylo již v roce 2000 takzvané Damašské jaro 10. První vyjádření veřejné nespokojenosti se situací v zemi a přístupem režimu. Mnozí občané a především aktivisté vkládali naděje do nástupu mladé generace, nynějšího prezidenta Bašára Assada, který měl díky západnímu vzdělání šanci nastolit přijatelné kroky k transformaci země a vstupu do nového milénia. Bašár 6 Syrská republika se celkem skládá ze 13 provincií, např. Damašek, Daráa, Homs, Hamá, Latakíje, Aleppo 7 V Sýrii je vládnoucí Socialistická strana arabské obrody, dříve Arabské sekulární hnutí; kombinuje panarabismus, socialismus a nacionalismus, v Sýrii je vládnoucí stranou od roku Allávité jsou muslimská náboženská sekta, patřící do větve šíitského islámu, menšinově zastoupena v Sýrii, Turecku a Libanonu; většinou Sunnity vnímána jako kacířská. 9 Režim plně dominoval v otázkách politické orientace, odborových hnutí a v provozu mediálních společností. stejně tak provozoval vesměs všechny neziskové organizace, jež tak mohli přijímat granty mezinárodního společenství. Díky provizi, kterou to poskytovalo privilegované části společnosti. 10 Název pro období intenzivního aktivismu a váhavé politické liberalizace, které následovalo v roce 2000 po smrti prezidenta Háfize Assada. Vyznačovalo se požadavky politických, legislativních a ekonomických reforem. Některé byly precizně představeny, předtím než museli být staženy. 10

11 Assad z počátku některé reformy přijal za své a byl zahájen dialog o liberalizaci země. 11 Prezident se ale pod tlakem okolností brzy začal obávat o svou pozici a začal posilovat svou autoritu represivními činy proti politické opozici v zemi. (Carnegie Endowment, 2014a; Shanaáh 2013, ; Ziadeh 2011,47-51;) Tyto nedořešené problémy z minulosti, ale plně nevymizely a posléze dostaly nový impuls vlivem šířící se atmosféry liberalizace v regionu v roce Syřané, inspirovaní u svých egyptských sousedů, získali důkaz, že revoluce je řešením, a protože jejich nespokojenost a frustrace zapříčiněná zmařenými nadějemi z předešlé dekády, nabraly na intenzitě, jejich protesty byly nyní mnohem výraznější a Syřané neoblomně trvali na změnách. Za těchto podmínek musel doposud sebejistý Assad přistoupit na kompromis a provedl několik marginálních změn. 12 Národ poučen z předchozích nezdarů Damašského jara se však odmítl spokojit jen s těmito minimálními změnami a neustoupil. Hlavním důvodem lidové nevraživosti bylo vytrvalé ekonomické plenění, 13 kterým si režim pro své stoupence a příbuzné zajišťoval bohaté živobytí a především silnou oporu v oligarchii, jež si sám vytvořil. Syrská společnost se tak organizovala na principu klientelismu veřejné správy a korupce. 14 Završením pomyslné pyramidy ekonomického umu vládnoucí elity je využívání neziskových organizací. Ty mohly jako jediné čerpat zahraniční pomoc a granty mezinárodních organizací, přesto však existence těchto organizací, musela být nejprve schválena vládou. Není tak překvapením, že tyto organizace spadaly majoritně pod správu Asmy Assadové, manželky prezidenta Bašára. (Ditrych 2013,176; Ziadeh 2011,61-75; Tabler 2011,49-52) V tomto prostředí pak narůstal státní dluh, horšily se ekonomické podmínky pro obyvatelstvo, nepředvídatelně stoupala cena potravin a v neposlední řadě rostla nezaměstnanost. Kromě ekonomických důvodů vedly k nenávisti k režimu také motivy společenské a náboženské. Sýrie je nejen nábožensky ale i etnicky velmi různorodá země 15 s více než 21 miliony obyvatel, a tyto rozdíly se ukázaly být dalším podnětem pro již probíhající střety. Bezpečnostní složky, jež byly pověřeny nastalé problémy vyřešit, mají ve vedoucích pozicích příslušníky allávitské menšiny a tedy pouze inkompatibilitu zvětšují. Za těchto okolností se krvavé střety civilistů s prorežimními složkami přelily do ozbrojeného konfliktu a nakonec do regulérní občanské války 16. (Mundy 2012) 11 Po nástupu Bašára Assada se jednalo o změně formy prezidentské volby a dalších politických a ekonomických reformách. Posunem ke zlepšení situace bylo také stažení vojsk z okupovaného Libanonu v roce Po 48 letech byl zrušen výjimečný stav v zemi, který umožňoval bez udání důvodu vzít občana do vazby. Dalším ústupkem bylo zavedení zákonu o existenci dalších politických stran. 13 Termín ekonomické plenění je znám již z 90. let 20. století.(beránek et al. 2013) 14 Jedním z nejvýraznějších případů je Assadův bratrance Ramí Machlúf, nejprominentnější podnikatel v zemi, který nemá žádný oficiální vládní post, přesto je mluvčím režimu v současné krizi a také největším terčem povstalců, hned po Bašáru Assadovi ( Český rozhlas, 19. března 2011) 15 Na území Sýrie se díky koloniální minulosti vyskytují Arabové (90%), Kurdové (9%), Arméni, Turkmeni, Čerkesové a z náboženského hlediska je oblast majoritně sunnitská (70%), allávité (12%) spadají do šíitské části, dále jsou zde drúzové(4%) a křesťané (10%). 16 V souvislosti s oficiálním vznikem ozbrojené FAS (Svobodné syrské armády). Ta bojuje na straně opozice v počtu cca mužů, od března 2012 (číslo je neoficiální a dle mínění médií, se jedná o menší počet). Členy FAS jsou převážně sunnitští dezertéři. 11

12 Mezinárodní společenství si po zkušenostech z Egypta a Libye bylo ochotno připustit závažnost problému a nutnost řešit situaci. V rezoluci z února 2012 OSN uznalo, že se zde jedná o závažné porušování lidských práv a uvalilo na Sýrii ekonomické sankce, aby podnítilo vládnoucí režim k nápravě a ukončení konfliktu. Přestože Kofi Annan usiloval o intenzivnější řešení ve svém mírovém plánu, který předložil v březnu 2012, nebylo mu vyhověno z důvodu negativního postoje Číny a Ruska v Radě Bezpečnosti OSN. (UN 2014a; BBC 2014a; Rezoluce OSN 66/253; Association for International Affairs /dále jen AMO/ ; NY Times 2012) 3.2 Občanská válka Lépe 60 let tyranie, než jeden den anarchie. (Islámské pořekadlo) Protože Sýrie je jedním z nejdůležitějších hybatelů dění v blízkovýchodním regionu, panovaly velké obavy, že se konflikt rozšíří i do sousedních států a veškerý vývoj je tedy již od prvotních demonstrací pod přímým dohledem světových médií a především mezinárodního společenství. První závažnější střet s demonstranty, následně po zatčení a odsouzení mladistvých vandalů, se odehrál a bylo při něm jednotkami syrského režimu zabito více než 70 demonstrantů. Následně se začali organizovat ozbrojenci na straně opozice. Mezi 3. a 6. červnem 2011 bylo při útocích těchto neoznačených ozbrojenců usmrceno několik desítek členů syrských bezpečnostních složek v Jisr Al-Šugar. (AMO 2012, BBC 2014a) V reakci na události na syrském území se v Turecku zformoval oficiální opoziční blok nazvaný Syrská národní rada (SNC 18 ), která zaujala v jednání roli mluvčího za zájmy povstalců a snažila se zkoordinovat jejich činy a především efektivně využít prostředků, jež měla k dispozici. V Sýrii zatím režim podnikl několik smírných kroků, aby posílil svou pozici. Dne 26. února 2012 bylo uspořádáno referendum o změně ústavy, zavedení jiných politických stran a také ustanovena prezidentská volba. Pokračováním pak bylo uspořádání parlamentních voleb v květnu Volby ale byly opozicí bojkotovány a tak opět jednoznačně zvítězila již vládnoucí strana Baas. (BBC 2014a, Reuters 2013a; Holliday 2012) Syrské jednotky obsadily město Homsu na přelomu února a března 2012 a následné střety po sobě zanechaly téměř 700 mrtvých civilistů. Za účelem zastavení konfliktu, minimalizace ztrát na životech a zprostředkování míru byl Kofi Annan v březnu 2012 pověřen Radou bezpečnosti Organizace spojených národů (dále jen RB OSN) a Ligou arabských států zvláštním zmocněncem pro vyjednávání s Bašárem Assadem a nastolení klidu zbraní, které bude respektováno všemi 17 Asociace pro mezinárodní otázky je nevládní nezisková organizace založená v roce 1997 za účelem výzkumu a vzdělávání v oblasti mezinárodních vztahů. Základním posláním AMO je přispívat k hlubšímu porozumění mezinárodnímu dění. Díky svým aktivitám doma i v zahraničí a dlouholeté historii je AMO vnímána jako čelní nezávislá instituce svého druhu v České republice 18 SNC byla založena 23. Srpna SNC je koalice protivládních skupin a má svoji základnu v Turecku v exilu. 12

13 účastníky konfliktu. Bašár Assad sice na příměří oficiálně přistoupil, ale prakticky nedošlo k jeho naplnění, protože Assad požadoval výměnou písemné záruky ze strany povstalců. Tento přístup byl opozicí razantně odmítnut. V reakci na neúspěch mírového plánu, v srpnu 2012 Kofi Annan na svou funkci rezignoval z důvodu nedostatku snahy o jednotné mírové řešení ze strany členů RB OSN. OSN se nadále angažuje především formou ekonomických a obchodních sankcí, jež byly na Sýrii uvaleny a také přijala rozhodnutí o neposkytnutí vojenské pomoci ani jedné ze zúčastněných stran konfliktu. Nejvíce je aktivita OSN a především spřízněných organizací (např. LAS) od roku 2012 rozeznatelná v orientaci směrem na humanitární pomoc a mezinárodní ochranu lidských práv. (UN 2014; BBC 2012a) Se začátkem konfliktu se podmínky pro život v mnoha oblastech Sýrie zhoršily a velké množství obyvatel 19 se stalo závislé na humanitární pomoci, která je ovšem nedostačující vzhledem k rozsahu války. (BBC 2013c; AMO 2012) 3.3 Radikalismus v konfliktu První známkou represí ze strany režimu bylo zatčení několika aktivistů v roce Tento incident byl ovšem upozaděn následkem událostí z 11. září 2001 v New Yorku a následné válce proti terorismu. Tento trend poskytl prezidentu Assadovi základnu pro jeho tvrzení, že se v Sýrii nejedná o občanskou válku nebo protirežimní povstání, ale o válku proti terorismu a o konflikt s radikálními islámskými skupinami. Tento argument není zcela opomenutelný, protože na straně opozice se skutečně nalézá mnoho radikálních náboženských skupin, z nichž některé se dokonce hlásí přímo k Al-Kaidě. Svou příslušnost k mateřské základně Al-Kaidy netají ani hlavní skupina povstalců nazývající se fronta An-Nusra, bojující proti Baasistické vládě. Na straně opozice stojí také zahraniční vojáci, placení z Kataru a Saudské Arábie, někteří vojáci jsou dokonce radikální džihádisté, kteří se přesunuli na území Sýrie po zkušenostech z předchozích vojenských konfliktů v oblasti (Afghánistán, Irák). (Kalhousová. 2013, ; The Washington Institute 2013a) Je však z objektivního pohledu možné hodnotit postup zvolený vládní garniturou Sýrie proti povstalcům jako odpovídající parametrům boje proti terorismu? Pro potřeby této práce uvažuji základní rozdělení postupů v boji proti terorismu z příspěvku Miroslava Mareše, který rozeznává 6 hlavních postupů. Při komparaci zmiňované definice a informací zobrazující realitu konfliktu, je možné aplikovat pouze jeden z těchto bodů a to číslo pět vojenský postup: proti terorismu jsou nasazovány vojenské síly, ty mají výraznější palebný potenciál než policejní složky, je zde však problém s odlišením teroristických a nezúčastněných cílů (Mareš, 2010, ). V rámci tohoto chápání boje proti terorismu by bylo možné uvažovat o konfliktu v Sýrii částečně jako o boji proti 19 V červenci 2012 je hlášeno cca mrtvých civilistů, více než uprchlíků registrovaných u Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (dále jen UNHCR) 13

14 terorismu. Ke stejnému závěru lze dojít i vzhledem k existenci osy zla 20, do níž byla americkými státníky zařazena mimo jiné také Sýrie. (International Crisis Group 2013 ) 3.4 Role náboženství Neopomenutelnou roli má v konfliktu také element náboženství. Na význam tohoto prvku však existuje velká škála rozdílných názorů napříč všemi obory spjatými s mezinárodními vztahy a teoriemi konfliktu. Použijeme-li k hodnocení situace teoretické ukotvení vycházející z vlastností tohoto konfliktu, spíše než jako náboženskou válku, lze pak tento konflikt z etnického/náboženského pohledu charakterizovat jako povstalecké násilné protesty, jež mohou vyústit ve vážnou hrozbu vnitřní bezpečnosti státu, jak se tomu stalo právě v případě Sýrie s neopomenutelnou rolí ekonomického tlaku na společnost, jež spadá do definice protestů rozvojových zemí, které jsou vyprovokovány zhoršujícími se globálními a ekonomickými trendy. 21 (Prudíková 2010, ) Element náboženství je tedy zastoupen pouze marginálně a je překonán ekonomickými a politickými vlivy. Hlavní problematikou není rozdílnost náboženského vyznání, ale rozdělení společnosti totalitním charakterem režimu a existence společenských elit. Ztotožnění privilegovaných elit s příslušností k převážně allávitskému vyznání je dáno historicky okolnostmi a nikoli založeno na religiózní identitě, jejíž role je pouze okrajová. Stejný závěr naznačuje také rozmanitost opozičních sil, jež se skládají z několika skupin s různými náboženskými přístupy a v neposlední řadě fakt, že Sýrie byla existence schopným jednotným státem i přes velké množství etnických a náboženských společenství, žijících na jejím území v rámci jednoho státu, relativně v míru. 22 (Gombár 2001, 19-81) Podrobněji, je ale možné z geopolitického hlediska uvažovat o válce v Sýrii jako o zástupném motivu politicko-ideologické války mezi Saudskou Arábií a dalších sunnitských států zálivu proti Iránu. Především kvůli hrozbě sektářství, které se z Iránu šíří. Z pohledu Zellina a Smythe je konflikt v Sýrii zjednodušeně chápán jako existenční válka mezi Sunnity a Šíity. (Zellin a Smyth 2014) 20 Termín použit amerických prezidentem Georgem Bushem Jr. v roce 2011 při konceptualizaci protiteroristické politiky USA, v rámci přístupu války proti teroru definoval tzv. osu zla ( axis of evil ), který zahrnuje státy, jež podporují terorismus a aktivně nevystupující proti akcím a členům těchto organizací 21 Podobným případem je pak Kosovo a Argentina 22 Jediným větším vnitřním konfliktem v Sýrii byl v 70. letech střet mezi vládnoucí stranou Baas a Damašskou větví Muslimského bratrstva, které nesouhlasilo s přijetím sekulární ústavy a trvalo na principech práva šária. Muslimské bratrstvo také protestovalo, proti upozadění role náboženství v každodenním životě a jeho důležitost při vykonávání vrcholných politických funkcí. Prezident Assad se prohlásil sunitským muslimem a byl přezkoumán libanonským muftím. K ústavě byl přidán dodatek o nutnosti muslimského vyznání v případě kandidatury na úřad prezidenta. 14

15 4. Aktéři konfliktu Tato kapitola se bude zabývat vztahem aktérů, jenž jsou přímo či nepřímo zapojeni do konfliktu, k režimu v Sýrii a také jejich rolí v aktuálních událostech na území státu Sýrie. Důvodem pro volbu právě těchto aktérů a pro zjednodušení práce vynechání ostatních, je jejich vliv na vývoj událostí a relevantní postavení v mezinárodním vyjednávání, které probíhá na dané téma. V mezinárodních vztazích se vyskytuje velké množství rozdílných přístupů k dělení a chápání role a vlastností aktérů konfliktu. Pro potřeby mé práce jsem využila rozdělení Samuela Huntingtona na primární, sekundární a terciární úroveň, z nichž terciární bude vzhledem k rozsahu a cílům práce hlavním předmětem analytické části textu. Primárními aktéry rozumí Huntington státy, které se přímo účastní bojů a jejich příslušníci (těchto stran, států, hnutí či skupin) se navzájem zabíjejí. Sekundárními aktéry v této práci jsou pak uvažovány státy a organizace, které mají přímý vztah ke stranám primárním (například vlády, organizace). Terciární aktéři jsou ti, kteří jsou od probíhajících bojů vzdáleni, ale s jejich účastníky je pojí civilizační pojítka. (Huntington 2001, ) Důvodem pro volbu právě tohoto členění, je podobnost obecné teorie, kterou autor zmiňuje s aktuálním konfliktem v Sýrii. 23 Dle Yvony Šabacké působí na vývoj dění v Sýrii nejen vnitřní, ale v současnosti také vnější aktéři. Z toho důvodu byly jejich vztahy se Sýrií a také míra vlivu na situaci v tomto státě zahrnuty do mé práce. Dalším důležitým prvkem je podle Šabacké také regionální status quo, ten již byl nastíněn částečně v úvodní kapitole a také v jednotlivých podkapitolách věnovaných aktérům. Blíže se jím proto již zabývat nebudu, protože není více relevantní pro zadanou tezi. Přestože zadaným tématem práce, je vliv mezinárodního společenství, vzhledem ke členství států v OSN, je považuji za aktéry mezinárodního společenství a tedy analýza jejich vlivu na vývoj konfliktu není opětovně zařazena do kapitoly 5. Neboť jmenovaná kapitola se již věnuje pouze nástrojům a postupům, které jsou legislativně ukotvené v rámci pravomoci OSN. (Šabacká 2013) 4.1 Formování opozice a primární aktéři konfliktu Válka vyvěrá zespoda, mír se snáší shůry S. Huntington V této práci jsou primárními aktéry uvažováni na straně jedné režim prezidenta Bašára Assada a na straně druhé militantní frakce a politická hnutí, souhrnně nazývány jako opozice či opoziční 23 Při relativně malém počtu lidí a zbraní nasazených na primární rovině i poměrně nevelkém množství externí pomoci ve formě peněz, zbraní nebo dobrovolníků mohou často významně ovlivnit výsledek války. Ostatním účastníkům konfliktu obvykle jde o něco jiného než účastníkům primárním. Vlády sekundárních a terciárních účastníků však mají navíc zájem na zastavení bojů a také na tom přímo se do nich nezaplést, a tak primární účastníky sice podporují, ale současně se je pokoušejí omezovat a přimět k zmírnění svých požadavků. Obvykle se též snaží vyjednávat se svými sekundárními nebo terciárními protějšky a zabránit tak eskalaci místní války v širší konflikt, do kterého by byly zapleteny i ústřední státy. (Huntington, 2001, ) 15

16 koalice. Vzhledem k tomu, že kapitola 2 se zabývá i popisem režimu, který je nejlépe postřehnutelný především na jeho vlastních činech, budu se tedy nyní více věnovat druhé straně konfliktu. Konflikt v Sýrii je oficiálně referován jako občanská válka, jak již bylo zmiňováno v podkapitole 3.2. S ohledem na toto pojetí je tedy hlavním primárním aktérem vládní establishment v čele s prezidentem Assadem, který je pro zjednodušení i v této práci, používán jako ikona režimu. O vládnoucím režimu byla již zmínka v předešlých kapitolách a není tedy třeba hlavní body znovu rozebírat. (Joshua 2011) Druhou stranou konfliktu je opozice. Ta je reprezentována především dvěma politickými organizacemi. První z nich je Syrská Národní rada (dále jen SNC), která vznikla v Turecku v říjnu 2011 a skládá se převážně z aktivistů a disidentů, trvale sídlících v exilu a také ze členů Muslimského bratrstva. SNC je majoritně organizací sunnitské komunity a slouží ke koordinaci mezinárodních aktivit na podporu syrského povstání. V současnosti je orgánem jednajícím za celou opoziční koalici. Přesto je však ve svých principech nedostatečně efektivní, to je způsobeno vnitřní nejednotností. Její jednání tak nebudí u mnoha syrských obyvatel důvěru a je domácími opozičními strukturami podezíraná ze spolupráce se zahraničními aktéry za účelem naplnění jejich zájmů v oblasti a usnadnění manipulace dění na území Sýrie. (Syrian National Council, 2012) Konzistentní opozici je možné v konfliktu poprvé rozeznat až po vzniku SNC, avšak mnohem výrazněji se do konfliktu opozice zapojila teprve po vytvoření Svobodné Syrské armády (dále jen FSA). FSA se zformovala v březnu 2012 z dezertérů syrské armády 24, tito byli však pouze spoře vyzbrojeni. Ačkoli turecká vláda uvádí počet až mužů. Vrchní velitel Rijád Al-Asád 25 má podle svých slov k dispozici mužů ve zbrani. Data získaná na území Sýrie zahraničními reportéry ale mohou potvrdit pouze přibližně polovinu tohoto množství. (Al-Jazeera 2013; BBC 2013d) FSA a SNC v současnosti rámcově spolupracují. Přesto se na straně opozice vyskytuje i množství nezávislých skupin, jež sice bojují proti režimu, ale nejsou součástí žádné formálnější politické ani vojenské organizace. Častým úkazem je také příslušnost k radikálnímu či islamistickému hnutí. (Holliday 2012) Dalším tělesem operujícím na mezinárodním poli ve jménu syrské opozice je Národní koordinační výbor pro demokratickou změnu (dále jen NCB). Je založen na aktivitě dlouhodobých disidentů uvnitř Sýrie a zříká se spolupráce s radikálními skupinami a hnutími. Naopak neskrývaně vyjadřuje své obavy z jejich účasti na revoluci a nabádá k opatrnosti vzhledem k dalšímu vývoji. SNC důrazně odmítá jakoukoli možnosti spolupráce s režimem na budoucím vývoji země a trvá na sesazení prezidenta Assada. Naproti tomu NCB je ochoten s prezidentem a vládou vyjednávat 24 Především z vojáků nižších hodností, pro něž je typický neprofesionální výcvik a především sunnitské vyznání. 25 Není v žádném příbuzenském stavu s prezidentem Assadem. 16

17 v zájmu mírového řešení a rekonstrukce země pro budoucí generace. FSA je vojenská organizace, která nevydává oficiální politická stanoviska.(amo 2012, Carnegie Endowment 2014b) Islamistická hnutí v konfliktu V oblasti blízkého východu operuje velké množství radikálních skupin, které mají za svůj cíl nastolit islámský stát popřípadě obnovit islámský chalífát. Není proto výjimkou, že na území Sýrie, která se zmítá v občanské válce, je nyní také hned několik ozbrojených skupin. Tyto skupiny se v rámci konfliktu snaží prosadit své zájmy a získat pomocí boje co nejvíce území, na kterém by mohly uskutečnit své představy o správném islámském státě, ve kterém vládne právo šarí a a vše je podle vůle Boha Všemohoucího. Těchto menších a pro konflikt ne příliš významných skupin se v souhrnně nazývané tzv. Islámské frontě nachází nejméně šest 26. Jednou ze skupin je také Kurdská separatistická organizace, která má trvale za cíl ustanovení kurdského samostatného státu, k dosažení cíle proto využívá příležitost, jež jí konflikt poskytl. Kromě nich jsou pak členy této proti anti-assadovské islámské frakce také Fronta An-Nusrá a ISIL. Tyto dvě větší organizace jsou v konfliktu důležité. (Congressional Research service 2014) Fronta An-Nusrá Fronta An-Nusrá (dále jen Fronta) je největší islamistická skupina operující na území Sýrie. Je považována za nejagresivnější a nevyhýbá se použití teroristických postupů, jako jsou například sebevražedné bombové útoky, kterých v roce 2011 a 2012 údajně spáchala více než pět desítek. Režimem Bašára Assada je označována za teroristickou skupinu a jako taková byla uznána i USA v prosinci Fronta je podle slov svého vůdce Abu Muhammada al-golani syrskou odnoží Al-Kaidy. An-Nusrá však odmítá spolupráci s další významnou islamistickou radikální skupinou v Sýrii nazývanou Islámský stát v Iráku a Levantě, která se na území Sýrie přesunula právě po nedávných zkušenostech s ozbrojenými střety v Iráku. An-Nusrá má s opoziční koalicí napjaté vztahy, přesto však často členové Fronty operují v bojích po boku s vojáky FAS. Cílem Fronty An -Nusrá je nastolit na území právo šarí a. Se zaváděním islámského právního systému začíná An -Nusrá aktuálně na územích, které již obsadila. Odhadovaný počet bojovníků Fronty je mezi a mužů, včetně zahraničních bojovníků. Dle závěrů amerických zpravodajských složek je An-Nusrá pro budoucnost vyjednávání a rekonstrukce státu mnohem kooperativnějším a tedy vhodnějším partnerem než ISIL. (Global post 2013a; Sherlock 2012; Naharnet 2013, Congressional Research service 2014) 26 Islámské hnutí Ahrar al Sham, Brigády Suqur al Sham, Bataliony Ansar al Sham, Jaysh al Islam, Liwa al Tawhid, a Liwa al Haqq. 17

18 Islámský Stát v Iráku a Levantě Islámský stát v Iráku a Levantě (dále jen ISIL) je radikální hnutí, které se snaží o vytvoření islámského státu na území Iráku a Sýrie. Původním působištěm ISIL je Irák, v současnosti se bojovníci zapojují i do konfliktu v Sýrii. ISIL je sunnitskou skupinou vzniklou v dubnu V roce 2013 se jí podařilo obsadit provincii Anbár na západě Iráku. Vůdce ISIL Abú Bakr al-bagdádí byl oficiálně vůdcem Al-Kaidy Zawahírím 27 pověřen skupinu rozpustit a zanechat svých aktivit na území Sýrie. Tak se ale nestalo a ISIL nyní operuje bez vazeb na Al- Kaidu, která svou podporu vyjádřila pouze konkurenční Frontě An-Nusrá. Stejně jako Fronta také ISIL aplikuje na získaném území islámský právní systém. (BBC 2014c; The Daily Star 2013) 4.2 Sekundární aktéři konfliktu V případě konfliktu v Sýrii jsou za sekundární aktéry pro potřeby mé práce považovány vlivné mezinárodní organizace, které mají prostředky a také mandát k řešení situace, a na jejichž dalších krocích záleží oficiální budoucí vývoj konfliktu. Ze svého charakteru používají tyto organizace k vyřešení situace mírové prostředky, především diplomatická jednání OSN OSN přijalo v průběhu minulého desetiletí politiku prevence válečného konfliktu a jako svůj hlavní cíl stanovila ochranu lidského života před státními zájmy. Nejdůležitějším je zabránit maření lidského života byť i jediného. Ochrana civilního obyvatelstva je prioritou a nástrojem ke splnění těchto úkolů jsou především humanitární mise. V posledních letech došlo v mezinárodním společenství ke shodě, že prevence ozbrojených konfliktů je alfou i omegou. Posun od kultury reakce ke kultuře prevence je mnohem efektivnější, a to jak humanitárně, tak finančně. V raném stádiu sporu jsou postoje stran méně polarizované a více flexibilní než po vypuknutí násilí, což přispívá k jejich ochotě řešit vzájemný spor mírovou cestou. Prevence tak nabízí nejlepší možnou šanci postihnout základní příčiny konfliktu, nikoli pouze jeho důsledky, čímž vytváří skutečné podmínky trvalého míru Mým hlavním a prvořadým úkolem bylo, aby se včasné varování v prevence konfliktů staly součástí každodenních aktivit pracovníků OSN, a to jak v jejím ústředí, tak v terénu. (Annan 2000) Bohužel v případě syrského konfliktu v roce 2011 se preventivní kroky OSN uplatnit nepodařilo, a proto přistoupila k uvalení ekonomických sankcí, které ovšem nemají na rozhodování aktérů konfliktu výrazný vliv. Pokud se tento vliv projeví, pak až v dlouhodobém měřítku. Důvodem pro současný rozsah konfliktu, který k březnu 2014 přinesl již civilních obětí, je 27 Ajman Zawahírí je vůdcem militantní teroristické organizace Al-Kaida a na jeho hlavu je vypsaná odměna 25 milionů dolarů. 18

19 nejen zanedbání preventivního zásahu do konfliktu, ale také nerespektování zvolené politiky ochrany života jednotlivce na úkor státních zájmů jednotlivých aktérů v regionu. V rámci politiky zachování míru se OSN k situaci vyjádřila výrazněji poprvé až v roce 2012, kdy vyvinula aktivitu k ukončení konfliktu a vyzvala režim k zastavení bojů. Aktivita na diplomatickém poli byla doprovázena humanitární pomocí koordinovanou UNOCHA 28 a také vydáním rezoluce č. 66/176, kde OSN vybízí režim k respektování lidských práv a zastavení násilí. Tato rezoluce ovšem nepřinesla žádný ohlas ze strany režimu a nepodnítila žádnou změnu. (UN 2014) Významněji se OSN zapojila do vývoje konfliktu v roce 2013 z důvodu odstranění chemických zbraní, jak je blíže popsáno v kapitole Liga arabských států Liga arabských států (dále jen LAS) 29 váhala s vyjádřením svého stanoviska až do listopadu 2011, kdy předložila plán k ukončení násilí v Sýrii. Plán 30 byl oficiálně syrským režimem přijat a následně porušen o několik dní později. V reakci na porušení dohody bylo pozastaveno členství Sýrie v LAS a byly uvaleny těžké ekonomické sankce na Assadův režim. Assad demonstroval snahu obnovit jednání a spolupracovat a v prosinci 2011 povolil vstup do země několika komisařům. Ovšem již v lednu 2012, kdy navrhla LAS reformu a požadovala, aby předal Assad vládu svému zástupci a vyjednával s opozicí, režim návrh odmítl. LAS žádala o podporu v RB OSN, tam však byl návrh zamítnut Čínou a Ruskem, kteří odmítají jakoukoli vojenskou intervenci. (AMO 2012, BBC 2013a) Vzhledem k pověsti konzervativní a neaktivní organizace je postoj LAS velmi nezvyklý. LAS se v záležitostech roku 2011 překvapivě zapojila do dění. Rozhodla se vyjádřit k událostem arabského jara. Schválila postup proti Mubarakovi, přivřela oči při potlačení povstání v Bahrajnu, ale aktivně se postavila proti Assadovi. Vůdčí roli v LAS má nyní Katar a jejich premiér šejk Hamad Al-Tháni. Druhým, obvykle stejně vlivným, členem je Království Saudské Arábie (dále jen KSA). KSA je ovšem v současné chvíli v rozhodování pomalejší a Katar tak prozatím získal značný vliv v LAS. LAS je však koncipována tak, aby Katar bez souhlasu ostatních zemí, tedy i Saudské Arábie, nebyl schopen prosadit závažná rozhodnutí sám za sebe. Přesto však může Katar hrát důležitou roli v mírovém procesu, nejen díky zkušenostem, které má katarský premiér Al-Thání jako mírotvůrce, ale také vzhledem k tomu, že Katar není na žádném dalším státu zálivu 28 Úřad pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA) je orgánem OSN ustanoveným v roce Má za úkol koordinovat humanitární pomoc a podpořit tak úsilí OSN při řešení humanitárních krizí vzniklých na základě nastalých, ať už přírodních či člověkem vyvolaných, katastrof. 29 LAS jedna z nevlivnějších organizací na Blízkém východě, skládá se z 22 států regionu BV a Severní Afriky, založena 1945, prohlubuje spolupráci na poli ekonomiky, kultury, politickou a především vojenskou obrannou spolupráci 30 Návrh měl zajisti příměří v oblasti a klid zbraní mezi oběma stranami dokud nebude připraveno jednání o konečném ukončení konfliktu. 19

20 ekonomicky závislý a díky vývozu ropy má mimo jiné i vhodnou pozici pro vyjednávání se Západem a s Asií. (BBC 2013a) Vliv na jednání LAS mělo i nečlenské Turecko. Jeho postup proti Assadovi podnítil LAS k uvržení sankcí. Dalším krokem by mohla být bezletová zóna, po které volá opozice. Hovořilo se dokonce i o pozemních jednotkách, ale jakákoli intervence v oblasti hrozí vážnými následky, přesto však sankce nepostihnou Assada ani jeho režim nijak výrazně, dopadnou především na hlavy syrského lidu. LAS projevuje nyní snahu o řešení situace v Sýrii. Sankce jsou aktualizovány v přísnější variantu jako reakce LAS v souvislosti se zhoršující se situací v Sýrii. (BBC 2013a; BBC 2014a) 4.3 Terciární aktéři konfliktu V případě konfliktu jsou terciární aktéři zapojeni do boje nepřímo či neoficiálně. Této definici odpovídají následující a pečlivě vybraní zahraniční aktéři syrského konfliktu, kteří jsou zvoleni podle míry svého vlivu a pravděpodobnosti, se kterou mohou ovlivnit jeho budoucí vývoj ve prospěch svých vitálních zájmu. Jak již bylo naznačeno, tito aktéři nerespektují svými zásahy do konfliktu oficiální stanoviska OSN. Z následující kapitoly tak bude možné posoudit vliv jednotlivých státních i nestátních aktéru na dopad a především rozsah konfliktu v oblasti. Kapitola 7 podporuje tezi o nezanedbatelném vlivu těchto aktérů na konflikt a také zdůrazňuje, že v případě jejich nezapojení by pravděpodobně konflikt již skončil vítězství jedné či druhé strany. Kvůli této neoficiální angažovanosti je ovšem nyní konflikt v patové situaci Hizballáh Pozice hnutí Hizballáh nebyla zpočátku zcela předvídatelná. Ve svém principu je totiž fundamentálně lidovým hnutím, které si vytvořilo image ochránce slabších a utlačovaných. Z logiky věci by tedy měl libanonský Hizballáh stát na straně povstalců. Také proto, že Sýrie po mnoho let Libanon okupovala a Hizballáh je nyní vládní stranou této země, tedy by měl dbát o případné budoucí hrozby, které takovýto autoritativní a nestabilní režim v sousedství představuje pro každý stát. Postoj Hizballáhu je dán společnou náboženskou příslušností k šíitské větvi islámu a nezanedbatelnou politickou i materiální podporou, kterou allávitský režim poskytoval členům hnutí a také dodávkami zbraní. Navíc Sýrie je klíčovým spojencem Iránu v regionu a navazuje tak na osu Beirút Teherán. (Kalhousová 2013, ; Schenker 2012; Israel project 2013) Hizballáh však dlouho nechtěl být veřejně spojován s podporou Assadova režimu v konfliktu. Jeho veřejné postavení se po oficiálních zprávách 31 o jasné spolupráci s proassadovskou stranou zřetelně zhoršilo a získal množství sunnitských nepřátel. Assadův režim je v roce 2013 a 2014 stále 31 Hizballáh poprvé oficiálně přiznal svou účast v konfliktu v červnu 2013, poté, co tuto informaci uvedla západní média BBC a The Wallstreet Journal. 20

21 více závislý na podpoře Hizballáhu. Bojovníci vyslaní Hizballáhem tvoří dokonce od roku 2012 podle amerických zpráv velkou část jednotek na severu Sýrie a operují u města Homsu. Kromě lidských zdrojů poskytuje Hizballáh režimu také zbraně, převážně pocházející z Íránu a především výcvik pro další bojovníky a profesionální odstřelovače. V roce 2013 dokonce Hizballáh zdvojnásobil své úsilí při podpoře Sýrie, z níž je znát stále vstřícnější postoj k Íránským zájmům. Následkem tohoto úsilí bylo bombardování, jímž bojuje opozice proti režimu, rozšířeno i do jižního Libanonu. Hasan Nasralláh, vůdce Hizballáhu byl ve svém komentáři k této otevřené agresi na účet Hizballáhu velmi nekompromisní: Pokud trestáte Hizballáh za jeho roli v Sýrii, tak vám povídám, že pokud budeme chtít odpovědět na exploze v Daiha, tak bychom zdvojnásobili počet našich bojovníků v Sýrii pokud by jich byl pak by se počet zvýšil na 2 000, pokud je jejich počet stane se z něj bojovníků. Prohlásil Nasralláh a nastínil i možnost, že Hizballáh se formálně zapojí do bojů v Sýrii: Pokud přijde den, kdy bude nutné, aby šel Hizballáh a já do Sýrie, pak půjdeme. (Hashem 2013) Irán Írán se zapojil do konfliktu v Sýrii zejména z důvodu ideologie a podpory šíitského náboženského proudu. Kromě těchto motivů, má ale i mnohem praktičtější zájmy v oblasti. Írán má vitální zájem udržet prezidenta Assada u moci, protože Sýrie je významným aktérem v regionu a to nejen díky své poloze na hranicích s Izraelem. Íránská vláda již vyvinula značné úsilí, aby Assada podpořila a podle odborníků je pravděpodobné, že bude ochotna podporovat současný režim do okamžiku, kdy si bude Teherán naprosto jistý svým vlivem na daném území. Íránské bezpečnostní složky se zapojují aktivně do války na straně Bašára Assada. FAS již v konfliktu údajně zadržela bojovníky z Islámské revoluční gardy (dále jen IRGC). Některé zdroje hovoří dokonce o počtu až těchto mužů účastnících se bojů na přání své islámské republiky. Použití jednotek IRGC v zahraničních akcích svědčí o odhodlání Teheránu upevnit svoji pozici na území Levanty a také o schopnostech jejich vojenských sil operovat mimo hranice vlastního státu. (Congressional Research service 2014) Írán poskytuje Sýrii nejen bojovníky, ale také především zásoby a základní vojenské vybavení. K importu dochází především vzdušnou cestou. Opozice úspěšně obsadila většinu pozemních cest z Bagdádu do Damašku. Vzdušný most je však slabým místem íránské strategie. V případě, že by byla zavedena bezletová zóna nad Sýrií, nastanou Íránu velké obtíže s dopravou dalších zásob. Stejně tak v situaci, kdy rebelové získají do vlastnictví protiletadlovou obranu. Současná intenzita podpory by pak nebyla již nadále udržitelná. Vojenské jednotky chránící osobu Assada jsou přitom složeny z íránských bojovníků. Pokud by se Assadovo postavení ještě více zhoršilo, bude kompletně odkázán na pomoc Íránu. Na přání Íránu poskytuje Assadovu režimu pomoc 21

22 a podporu také libanonský Hizballáh. Írán má za cíl být v případě pádu režimu prezidenta Assada připraven zaujmout vůdčí pozici a zajistit pro sebe teritorium Syrské republiky. Z tohoto důvodu údajně na území Sýrie operují také zahraniční jednotky íránské vlády nazývané Al-Kuds pod vedením Kasima Suleimaniho. Ten je považován za skutečného velitele režimní armády nikoli Assad. Pokud by byl tento fakt prokázán, pak je již nyní syrský režim pouze zahraniční aparátem íránské expanzivní politiky. Podle informací, které předkládá Will Fulton et al. ve své studii zabývající se Íránskou strategií pro syrský konflikt, se tento předpoklad prokázal po smrti brigádního generála Hasana Shateriho, který zahynul při atentátu v srpnu roku 2013 na cestě z Bejrútu. Následně bylo vyjednáno propuštění 48 zadržených Íránců bojujících u Damašku. Dodávky zbraní nyní pokračují íránskými letadly z Ruska a Teheránu skrze irácký a ázerbájdžánský vzdušný prostor. Irácký prostor je nyní po odchodu amerických jednotek ze země íránským složkám plně k dispozici. Turecký vzdušný prostor není možné použít z důvodu ochlazení vztahů mezi Tureckem a Íránem. Írán kromě této pomoci také podporuje para-militární skupiny, které operují v rámci syrské armády, která se velmi vyčerpala již v prvním roce konfliktu a bez podpory neoficiálních složek by nyní neměla dostatek sil k dalšímu boji. Shrnutím těchto faktů je přesvědčení, že za děním v Sýrii a kroky Assadova režimu stojí v několika posledních letech konfliktu íránský náboženský vůdce ajatolláh Khamenej nikoli pouze velení jednotek Al-Kuds. (Fulton et al. 2013) Izrael Židovský stát Izrael je se Sýrií od roku 1972 trvale ve válečném stavu, protože nikdy nebyla po skončení Jomkipurské války podepsána mírová smlouva. Na Golanských výšinách panovalo díky silně střežené severní hranici až do propuknutí konfliktu v roce 2011 stabilní příměří. Příchod arabského jara tuto situaci radikálně změnil. (Kalhousová 2013,187) V současné situaci tak jednání o Golanských výšinách není prioritou. Další jednání ze strany Izraele budou možné pouze, bude-li na území Sýrie vystupovat oficiální autorita oprávněná k jednání. Další podmínkou je také nulová podpora a tolerance teroristických organizací na území státu. (Kalhousová 2013,192) V rámci vnitřní bezpečnosti státu Izrael vyzývají bezpečnostní experti a velitelé k přípravě Izraele na zcela novou situaci v regionu, kde nebude možné se spolehnout na dosavadní spojenecká ujednání a postupovat velmi obezřetně v případě navazování nových aliancí. Předpokladem pro budoucí vývoj oblasti je vznik mnoha nesourodých enkláv, které nebudou odpovídat vzoru autokratických a totalitních režimů. V těchto správních celcích pak mohou dominovat různě motivované politické a etnické skupiny s obtížně uchopitelnými motivy. Pro další vývoj mezinárodních vztahů je nyní pozice Izraele v regionu Blízkého východu velmi citlivou záležitostí. 22