50. léta a videosvědectví dětí politických vězňů

Transkript

1 MIROSLAV BREITFELDER HELENA VÝCHODSKÁ 50. léta a videosvědectví dětí politických vězňů Metodický materiál pro pedagogické pracovníky

2 MIROSLAV BREITFELDER HELENA VÝCHODSKÁ 50. léta a videosvědectví dětí politických vězňů Metodický materiál pro pedagogické pracovníky 2009

3 DMS, o. s., 2009 Foto na obálce Jaroslava Matoušková, 2009

4 OBSAH Úvod (Miroslav Breitfelder) HISTORICKÝ PŘEHLED (Miroslav Breitfelder) Období : lidová lidovláda Únorový puč Vražedná padesátá léta Směr socializmus Předjaří Pražské jaro a počátek normalizace Normalizace VIDEOSVĚDECTVÍ Úvodní slovo (Miroslav Breitfelder) Stručné obsahy svědectví (Zuzana Dražilová) Nabídka projekcí a besed na školách (Zuzana Dražilová) NÁMĚTY PRO PRÁCI UČITELE (Helena Východská) Úvod Příklady dobré praxe

5

6 Vážené kolegyně, ctění kolegové, nejnovější české a československé dějiny, stále úzce propojené se současností, nebývají vždy oblíbeným tématem výuky dějepisu nejen u žáků a studentů, ale pohříchu i nás, pedagogů Někdy z důvodů časových, někdy pro nedostatek pomůcek, někdy i z důvodů estetických. Dějiny 20. století skutečně nejsou příliš hezké. Malý časový odstup navíc může vzbuzovat jisté rozpaky jakým způsobem danou látku uchopit a zařadit do kontextu národních i obecných dějin. Na druhé straně je zřejmé, že poznání nedávné minulosti usnadní žákům a studentům pochopit problémy a konflikty současného světa. Projekt Dcery 50. let, který zachycuje audiovizuální svědectví dcer politických vězňů, by k tomuto poznání chtěl přispět: Dokumentární filmy i přímá svědectví v sobě skrývají velký potenciál, který bezpochyby dokáže nejen vzbudit zájem, ale i vyvolat četné otázky a potřebu nalézat odpovědi. Také proto je jejich koncepce v souladu s RVP a umožňuje začlenění do výuky řady dalších předmětů. Příběhy žen, jejichž rodiče byli v padesátých letech vězněni komunistickým režimem a které jako děti prožívaly ztrátu svých nejbližších a strach o jejich osud, tuto možnost dozajista poskytují. Ovšem projekt je veden snahou nabídnout ještě více. Proto kromě zmíněného filmového svědectví zahrnuje stručný historický přehled poválečných československých dějin spojený s metodickým materiálem, powerpointovou prezentaci k okamžitému použití, slovníček nejdůležitějších pojmů, jakož i náměty pro práci pedagogů se studenty a žáky. V případě zájmu může být naše nabídka ještě obohacena, a to o besedu s jednou z dcer. Veškeré předložené nabídky směřují k aktivnímu zapojení žáků do výuky, především však k probuzení trvalejšího zájmu o nejnovější české a československé dějiny. 5

7

8 Historický přehled Historický přehled OBDOBÍ : LIDOVÁ LIDOVLÁDA O osudu a charakteru poválečného Československa se rozhodovalo dosti dlouho před koncem druhé světové války, zejména při jednáních prezidenta Edvarda Beneše v Moskvě v letech 1943 a Na názor národa, ba ani představitelů domácího odboje, se nikdo neptal. Sám prezident přišel s pojmem lidová demokracie. Občas jej zaměňoval za pojem socializující či regulovaná demokracie. Popsán je v programu první poválečné vlády, vedené sociálním demokratem a tajným komunistou Fierlingerem. Dle údajného místa vzniku byl nazván Košickým vládním programem. Ve srovnání s teroristickými poměry, které komunisté nastolili po únorovém puči, se období od května roku 1945 do února roku 1948 jevilo jako téměř idylické, svobodné, ba demokratické. Asi i proto si byl jen málokdo ochoten připustit, že mnohé věci a události vzaly svůj základ již v době počátků lidově demokratického zřízení. Ovšem náplň tomuto pojmu dali výlučně komunisté. Zamýšleli od základu změnit systém výkonné moci. Tak vznikla Národní fronta, uzavřený klub čtyř českých a dvou slovenských politických stran, který se usnesl vyřadit z politického života jiné politické strany, včetně agrární. Tím byla odstraněna politická reprezentace téměř poloviny českých a slovenských voličů. Nekomunističtí politici souhlasili i s vyloučením opozice, že tak do ní nikdy nebudou zahnáni. Komunisté dle vzoru sovětů prosazovali spontánní vznik národních výborů jako orgánu státní správy a jakési samosprávy a dokonce měly dbát o veřejnou bezpečnost. Tak byla popřena právní kontinuita republiky a za podpory Sovětské armády vznikl nový správní aparát. Ovšem obnova státnosti a právního řádu nebyla prioritou ani nekomunistických politiků většina z nich měla v plánu zajištění likvidace existence národnostních menšin, především sudetských Němců. Tzv. odsun probíhal neorganizovaně již před Postupimskou konferencí v červenci Lidštější formy nabyl až po ní. Do doby odsunu Němci zdarma nádeničili v přechodných, internačních, pracovních a kárných táborech jako lidé bez jakýchkoli práv. Tak se s nimi také jednalo a zacházelo. Českoslovenští kolaboranti i jiní pomahači nacistů měli být souzeni dle tzv. retribučních dekretů. Dle nich ovšem byla obviněna a odsouzena i velká řada zcela nevinných občanů. Řadu údajných kolaborantů umučili nejrůznější pováleční partyzáni a revoluční gardisté bez jakéhokoli soudu. Rozdíl mezi lidovým soudem a lynčem však byl jen nepatrný. V rozporu se stále formálně platící ústavou svolané Prozatímní národní shromáždění pak tato zvěrstva sankcionovalo zákonem č. 15/1946 Sb. Do tohoto zákonodárného sboru vyslaly své zástupce politické strany Národní fronty (z nichž byly dvě komunistické) a tzv. 7

9 Historický přehled jednotné masové organizace, především z protektorátních kolaborantských odborů vzniklé Revoluční odborové hnutí. Před svoláním PNS vláda vydávala prezidentské dekrety s platností zákona. V předvečer prvního zasedání PNS podepsal prezident republiky dekrety o znárodnění, kterými byly zestátněny banky, pojišťovny, doly, potravinářský průmysl a větší továrny. Znárodnění podléhalo přes 60 % veškerých průmyslových podniků vyrábějících 75 % československé produkce. Odškodnění se jaksi nekonalo. Již v květnu 1945 začala první etapa pozemkové reformy. Týkala se konfiskace půdy Němců, kolaborantů a zrádců. Celkově bylo vyvlastněno tisíc ha půdy, nejvíce v českém pohraničí. Všechny Benešovy dekrety schválilo PNS bez jakékoli diskuze najednou. Všechny tak zůstaly v platnosti. Dekret o provinění proti národní cti mohlo proto zneužít komunisty ovládané ministerstvo vnitra v parlamentních volbách v roce 1946: kdo obdržel obsílku, nesměl volit. Volby mohly toliko přerozdělit posty v rámci systému Národní fronty, kdo s ním nebyl spokojen, mohl hlasovat bílým lístkem. Pro většinu nekomunistických politiků bylo překvapením velké volební vítězství KSČ v českých zemích, které však nestačilo na absolutní většinu. Komunisté se museli vyrovnat s výrazným neúspěchem na Slovensku. Téměř okamžitě proto začali pracovat na oslabování asymetrického modelu, tedy pravomocí Slovenské národní rady a Sboru pověřenců. Současně zaútočili na vítěznou Demokratickou stranu a obvinili ji ze separatizmu. České politické strany prohlédly záměr komunistů až na podzim roku 1947, kdy komunisty ovládaná nová policie Sbor národní bezpečnosti připravila a realizovala tzv. spiknutí na Slovensku. Nebyla to ostatně ani zdaleka jediná provokace zinscenovaná SNB a především její tajnou složkou Státní bezpečností. O ovládnutí bezpečnostních složek se komunisté úspěšně snažili od konce války. Stávající policie byla protizákonně, ovšem s oporou v Košickém vládním programu, rozpuštěna. Na její místo nastoupily různé ozbrojené tlupy Národní milice, Revolučních gard a pohotovostních pluků. Velení spadalo pod bezpečnostní referenty národních výborů, z 90 % komunistů. Existenci ozbrojených band významně podporovaly i odbory, vedené komunistou Zápotockým: jejich přeměna na SNB probíhala přímo v budově jejich vedení. Nejdůležitější bylo ovládnutí ministerstva vnitra, a to již v Moskvě na jaře roku Jeho oddělení F, založené na popud Rudolfa Slánského, mělo za cíl diskreditaci odpůrců a infiltraci nekomunistických politických stran. Ovládnutí armády komunistům usnadnil tajný člen jejich strany, ministr národní obrany, generál Ludvík Svoboda. Tomu nahrával Košický vládní program svojí výlučnou orientací na výstavbu armády dle sovětského vzoru. Na veterány ze západní fronty tak zbyla jen pokud vůbec podřadná místa. Neméně významnou pozici si KSČ vybudovala ve vojenském obranném zpravodajství OBZ, organizaci založené protiprávně rozkazem generála L. Svobody v lednu roku 1945 na doporučení sovětského generála Mechlise. V období jeho prvního velitele, záložního nadporučíka Beřicha Reicina, bylo OBZ jedním z hlavních nástrojů komunistické infiltrace armády. Riziko vyplývající z totálního ovládnutí mocenského aparátu komunisty si záhy uvědomili i představitelé ostatních politických stran. Koncem roku 1947 to došlo i sociálním demokratům, kteří v některých, zejména bezpečnostních záležitostech, hlasovali ve vládě proti komunistům. A protože KSČ obdržela již na podzim roku 1947 prostřednictvím 8

10 Historický přehled nově založeného Informbyra z Moskvy rozkaz skoncovat s hrou na demokracii, převzít v ČSR absolutní moc a zemi vydat Sovětskému svazu, bylo poslední střetnutí na dohled. Nebylo náhodou, že se odehrálo na pozadí boje o několik posledních velitelů SNB nekomunistů Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha Rupnik, J.: Dějiny Komunistické strany Československa. Od počátku do převzetí moci. Praha Tigrid, P.: Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Praha Feierabend, L., K.: Politické vzpomínky III. Brno Staněk, T.: Perzekuce Praha

11 Historický přehled ÚNOROVÝ PUČ V lednu 1948 dalo ústředí KSČ pokyn nižším organizacím, aby obdobně jako před volbami 1946 provedly průzkum volebních preferencí. Nadsazený výsledek průzkumu předpovídal 55procentní vítězství komunistů v příštích volbách. Nekomunistické strany stále počítaly s porážkou komunistických mocenských záměrů ve volbách. Nevylučovaly však střetnutí ještě před volbami, které by volby nenahrazovalo, pouze je urychlilo a zlepšilo výsledky v jejich prospěch. Nekomunistická opozice se snažila učinit předmětem předvolebního střetnutí boj o zachování demokracie, proti policejnímu státu a za kontrolu bezpečnosti. Pro požadovanou nápravu poměrů v bezpečnosti mohli nekomunisté získat podporu sociální demokracie. Boj proti policejnímu státu a komunistickým praktikám v bezpečnosti byl nezbytnou součástí celkového zápasu proti komunistickému monopolu moci. Nikdo z nekomunistických politiků ovšem netušil, že komunisté již obdrželi z Moskvy rozkaz nepřistoupit v žádném střetu či sporu na kompromis a naopak vyvolat zásadní mocenské střetnutí, během něhož by za přispění sovětské armády získali veškerou moc v zemi. 13. února 1948 došlo na zasedání vlády k politickému zemětřesení, když sociálně demokratický ministr Majer ohlásil, že dostal informaci o rozkazu zemského velitele SNB pplk. Dybala o změně na osmi místech obvodních velitelů SNB v Praze. Vláda se proti hlasům komunistických ministrů usnesla tento rozkaz zrušit a do vyřešení případu žádné další změny ve velitelském sboru Bezpečnosti neprovádět. Poté co Gottwald a ministr vnitra Nosek odmítli provést usnesení vlády, rozhodli se ministři stran národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté podat demisi. Ovšem bez sociálních demokratů a nezávislého ministra zahraničí J. Masaryka a tajného člena KSČ, ministra národní obrany L. Svobody. Tím zůstala Gottwaldovi většina a KSČ vystoupila s požadavkem přijetí demise a doplnění vlády nové o ministry dle vlastního výběru, tedy bez konzultace s vedením ostatních politických stran. Během vládní krize pak nepokrytě přistoupili k politickým čistkám, propouštění ze zaměstnání, omezovali svobodu tisku a shromažďování, zatýkali funkcionáře ostatních stran atd. Velkou roli v tomto procesu sehrály Akční výbory NF, které byly vytvořeny zcela protizákonně a jejichž činnost byla v naprostém rozporu s ústavou. Staly se ovšem hlavním aktérem provedeného puče, neboť prováděly rozsáhlé čistky ve všech orgánech i organizacích od ministerstev po zahrádkářské spolky. Komunisté během celé vládní krize disponovali velkým počtem ozbrojených sil. K okamžitému zásahu byly připraveny oddíly Bezpečnosti, Lidových milicí, pohraničních pluků, na Slovensku byli aktivováni partyzáni ze Svazu slovenských partyzánů (připraveni táhnout na Prahu). Komunisté tak měli ve zbrani tisíce lidí. Je zřejmé, že v případě potřeby by tyto ozbrojené síly neváhali pro prosazení svých zájmů okamžitě použít. Za této situace mohl prezident Beneš vypsat nové volby, jmenovat úřednickou vládu, leč demisi nepřijmout nemohl: byla podána do rukou předsedy vlády Gottwalda. Beneš pod- 10

12 Historický přehled lehl obavám z občanské války a vládu dle návrhu KSČ jmenoval. 25. února ovšem nedošlo ke státnímu převratu zásadního významu. Mnohem zřetelnější je kontinuita s vývojem před i po únoru. Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha Kaplan, K.: Pět kapitol o únoru. Brno Ripka, H.: Únorová tragédie. Brno Táborský, E.: Prezident Beneš mezi Východem a Západem. Praha Hora, O.: Svědectví o puči II. Praha

13 Historický přehled VRAŽEDNÁ PADESÁTÁ LÉTA Čistky, které masově prováděly akční výbory ještě dlouho po únorovém puči, se moskevským vládcům Československa jevily jako nedostatečné: V Moskvě totiž projevovali s liberální a prý málo třídní politikou československého vedení nespokojenost. Tyto hlasy zesílily po zveřejnění roztržky mezi vedením sovětských a jugoslávských komunistů v červnu Výtky, že se nedostatečně uplatňuje teorie zostřování třídního boje při přechodu k socializmu v politice KSČ, vyslechl zřejmě také Klement Gottwald při své návštěvě Sovětského svazu v září roku 1948 od Stalina. Rudolf Slánský oznamoval vedení KSČ, že po Gottwaldově návratu budou muset dosavadní politiku korigovat. Ostrý kurz v politice vyhlásil oficiálně Ústřední výbor KSČ v listopadu Avšak již před tím komunistické vedení vyzvalo k perzekučním zákrokům proti těm, kdo na sokolských cvičeních a sletu v létě a při pohřbu prezidenta Edvarda Beneše v září 1948 projevili odpor proti režimu. Ve skutečnosti politicky motivovaná soudní líčení začala již na jaře roku 1948 procesy proti představitelům slovenské Demokratické strany. Zákony, dle kterých proběhly první procesy, ovšem nebyly pro komunistickou stranu příliš vhodné, neboť ukládaly trest smrti jen ve výjimečných případech. Proto KSČ nařídila parlamentu schválení zákonů nových. Třídní zákony, které měly poskytovat politickým procesům alespoň zdání legálnosti, byly vydány převážně v letech , v období tzv. právnické dvouletky, řízené ministrem spravedlnosti JUDr. Čepičkou. Hned v jejím úvodu byl vydán proslulý zákon na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb., dle něhož (spolu s první hlavou zvláštní části trestního zákona č. 80/1950 Sb.) byly vynášeny rozsudky ve většině politických procesů. Dalším počinem této dvouletky bylo zřízení Státního soudu a Státní prokuratury pro agendu tzv. protistátní činnosti. 25. října 1948 byl vydán zákon č. 247/1948 Sb. o táborech nucené práce, kam byli občané posíláni administrativní cestou, bez soudního rozsudku. Byl vypracován jakýsi rozvrh represe. Nejdříve bylo třeba si vyřídit účty s předúnorovými politickými partnery komunistů, slovenskými demokraty počínaje. Pak přišli na řadu potenciální odpůrci bolševického režimu: od šiřitelů letáků, přes důstojníky až po velké rolníky. V roce 1950 byl inscenován proces s vedením záškodnického spiknutí, v němž byly vyneseny čtyři rozsudky smrti, mezi nimi nad Miladou Horákovou, někdejší poslankyní národně socialistické strany. Bezpečnost navíc chtěla dokázat velký rozsah spiknutí, a tak v následných procesech bylo odsouzeno přes 600 lidí, z toho deset k trestu smrti. Následovali kněží jen v roce 1950 bylo internováno 1910 mnichů a přes deset tisíc jeptišek. Likvidaci klášterů předcházel proces s představiteli řádů. Ten se konal začátkem dubna roku 1950 v Praze. Žaloba vinila obžalované z největších zločinů proti republice, mimo jiné ze špionáže pro Vatikán, z přechovávání zbraní, z nenávisti k režimu, z přípravy protistátního převratu, a dokonce ze spolupráce s gestapem. Průběh procesu se od jiných monstrprocesů odlišoval chováním obžalovaných. Ti při procesech odvolávali 12

14 Historický přehled své výpovědi vynucené Státní bezpečností. Soud toto počínání kvalifikoval jako výmluvy a nebral je v úvahu. Prokurátor požadoval pro čtyři trest smrti. Když svůj návrh vyslovil, z obecenstva se ozvaly hlasité projevy souhlasu a potlesk čtyř set přítomných účastníků. Proticírkevní ofenzíva pokračovala internací biskupů v jejich sídlech, což znamenalo úplné přerušení jejich styků s vnějším světem. Několik desítek kněží bylo odvezeno do internačních klášterů, pokud odmítli složit slib věrnosti republice, jak předpisoval církevní zákon, a spolupracovali nadále s biskupy nebo je obhajovali. Tzv. církevní šestka, kterou komunistické vedení pověřilo akcemi proti církvím, se rozhodla pro dva velké monstrprocesy a ostatní duchovní soudit na procesech s vyloučením veřejnosti. Jeden proces se měl konat v Praze a druhý na Slovensku. Politická koncepce procesů vyrůstala z tehdejších záměrů církevní politiky: odhalit před věřícími a nižším duchovenstvem vysokou hierarchii jako nepřátele státu, vyřadit neposlušné vyšší duchovenstvo a okolí téměř všech biskupů a vytvořit si podmínky pro případný úder přímo proti biskupům. V další fázi procesů přišli na řadu trockisté, sociální demokraté, kulaci a vnější nepřátelé. Poté došlo na sabotéry, povětšinou židovského původu, na důležitých místech ekonomických i policejních. V souvislosti s jugoslávskou krizí bylo na sovětský rozkaz odhaleno protistátní spiklenecké centrum ve vrcholných orgánech komunistické strany. Proces s Rudolfem Slánským, bývalým generálním tajemníkem KSČ, skončil na konci roku 1952 jedenácti rozsudky smrti. V tomto procesu se v souladu se sovětskou režií projevil silný antisemitizmus. Od roku 1949 se režie procesů odehrávala pod taktovkou sovětských poradců, pozvaných Slánským. Jejich úkolem bylo zavést sovětský způsob řízení jednotlivých úseků společnosti. V procesu sovětizace Československa zaujímalo působení poradců klíčovou pozici. Největší roli sehráli sovětnici v československé komunistické bezpečnosti a v armádě. V těchto hlavních mocenských útvarech totiž nepůsobili jednotlivě, nýbrž jako ucelený útvar. V čele útvaru stál poradce ministra, který měl své zástupce a kterému podléhali všichni ostatní poradci, včetně nižších složek, tj. i mimo ministerstvo. Vedoucí fakticky rozhodoval o příchodu dalších poradců. Přítomnost poradců jako organizovaného útvaru, který pronikl do všech klíčových funkcí, a jejich rozhodující mocenské postavení vedly k tomu, že poradci oba rezorty zcela ovládali a zajišťovali jejich podřízenost moskevskému ústředí. Obdobně tomu bylo i v plánování, řízení a organizaci hospodářství, zejména ve zbrojním průmyslu. Do rezortu bezpečnosti zavedli nové metody. Hned od počátku totiž kritizovali měkkost československé bezpečnosti a jali se vylepšovat metody vyšetřování. Fyzické násilí při výsleších prováděli dílem sami, dílem k němu pobízeli své československé soudruhy. Poradci rovněž přinesli výrobní technologie politických procesů. Poprvé byla použita v procesu s tzv. Direktoriem československého odboje (Miladou Horákovou a spol.). Poradci jej koncipovali jako velký monstrproces se záměrně sestaveným ústředím a řadou procesů následných. V tomto procesu se také začalo s přípravou obžalovaných, totiž s probíráním otázek, které budou u soudu kladeny a odpovědí, které se učili odříkávat. Dle obdobného vzoru se odehrávaly i další monstrprocesy, včetně procesu s protistátním spikleneckým centrem, na jehož přípravě měli poradci rozhodující podíl. 13

15 Historický přehled Záměry moci byly nejen podnětem a ideovým iniciátorem procesů, ale určovaly i jejich politickou koncepci či ideologii. Tu měl každý proces a u velkých procesů byla určována sestava obětí a charakter vykonstruovaných zločinů. Politická koncepce zrcadlila úmysl či cíl, který výrobci procesů sledovali. Škála úmyslů byla rozsáhlá: od donucení rolníka ke vstupu do JZD až k politickému odhalení temných piklů a plánů světového imperializmu. Podle toho proběhly procesy s působností okresní, národní, celostátní i mezinárodní. Předem vybrané procesy probíhaly veřejně a s organizovanou účastí obyvatel, a to i procesy okresní, které např. měly odhalit zločiny vesnických boháčů nebo vlastizradu bývalých funkcionářů nekomunistických stran. Mimořádnou důležitost přisuzovali organizátoři monstrprocesům, koncipovaným jako velké politické divadlo, s organizovanou účastí posluchačů a s rozsáhlou propagandou. Jejich posláním bylo odhalovat zradu a hanebnost obžalovaných, jejich protinárodní cíle, jejich zaprodanost imperializmu atd. Velké procesy měly společné charakteristické rysy: obžalovaní v nich byli složeni tak, aby tvořili centrum velkého spiknutí, jehož nebezpečnost zvyšovaly tzv. procesy následné, navazující na centrum. Žaloba a mučením vynucená doznání obsahovaly takové množství nejhrůznějších zločinů, aby veřejnost šokovaly, a byly takového druhu, že mohly být vyneseny jen vysoké a nejvyšší tresty. Pro údajné politické delikty bylo v letech odsouzeno přes sto tisíc lidí, z toho přes čtyřicet tisíc k trestům delším deseti let. K trestu smrti bylo od října 1948 do ledna 1953 odsouzeno 232 osob, popraveno 178. Kromě Sovětského svazu nebyl v žádné z jeho kolonií postižen třídní justicí a popraven takový počet lidí jako v ČSR. K tomu je ovšem třeba připočítat i desítky tisíc odsouzených pro údajné hospodářské delikty, zásobovací přestupky, třídní původ rodičů, pro víru či přátelství a příbuzenský vztah s exulanty. Několik set tisíc lidí bylo bez soudu internováno v táborech nucené práce (TNP) nebo museli sloužit v pomocných technických praporech (PTP). Sovětský faktor má pro hodnocení kampaně státního teroru na přelomu 40. a 50. let podstatný význam. V jeho světle obecná represe, zahrnující inscenované soudní procesy, věznice, pracovní tábory a popravy, byla provázena mimořádnou brutalitou a krutostí, přestávají být jen projevem prvoplánové politické deviace, ale jeví se jako extrémně pragmatický způsob konzolidace satelitního státu, jehož surovinové a pracovní zdroje potřebovala Moskva ke své politice vůči Západu. Příprava na vojenský úder proti Západu vyžadovala od tábora míru maximální úsilí všech porobených zemí. Podobně jako v ostatních zemích bloku i v Československu můžeme pozorovat snahu využít typicky sovětskými bezohlednými metodami hospodářský potenciál země. Represe úvodní fáze budování socializmu je nutné vidět především v této souvislosti, jejich mrtví, věznění a jinak postižení nebyli tolik oběťmi na oltáři monumentálního historického projektu, ale spíše více či méně použitelným materiálem. Absurditu příprav na třetí světovou válku dokresluje přijetí zákona na ochranu míru v prosinci roku 1950, stejně jako fakt, že se Praha stala sídlem Světové rady míru, i v lednu 1951 uskutečněný první sjezd Obránců míru. Manipulace lidmi byla předpokladem zahájení rozsáhlých strukturálních změn československé společnosti. V ekonomice to znamenalo komplexní vymazání soukromého sektoru a také soukromnické mentality, ať již formou likvidace nebo převýchovy jejích představitelů. Jestliže ještě v roce 1947 vytvářel soukromý sektor po předchozích 14

16 Historický přehled znárodňovacích aktech asi 24 % národního důchodu a zahrnoval zhruba tolik pracovních sil, v roce 1951 tento sektor již takřka neexistoval. Podobně dopadlo i zemědělství. Pro československé komunisty byla nemyslitelná existence soukromé, nezávislé zemědělské výroby. Sovětský model kolektivizace představoval pro vedení KSČ jediné možné řešení zemědělské otázky. Zemědělská velkovýroba a zrod družstevního rolnictva představovaly dle KSČ podmínky pro optimální vytváření souladu zájmů vládnoucí dělnické třídy a pracujícího rolnictva. V roce 1949 začalo vyvlastňování majetků nad 50 hektarů, které násilím převedlo většinu půdy do socialistického sektoru. Tzv. socializace venkova byla neoddělitelně spojena s extrémním nátlakem, kdy zvláště oblíbenou metodou, jak přinutit konzervativní sedláky ke vstupu do statku či družstva, bylo nasazování dávek, které nebyli schopni splnit. Kromě nátlaku hospodářského byli rolníci, kteří odmítali vstoupit do JZD, vystaveni politickým perzekucím. Místní funkcionáři je zařadili na černé listiny třídních nepřátel, což znamenalo nesmlouvavý postup úřadů při vymáhání dodávek, vyměřování pokut, přijímání dětí na studia atd. atd. Nejvíce postiženou skupinu představovali tzv. vesničtí boháči kulaci. Hlavní tažení proti nim proběhlo po roce Komunisté kulaky (výměra 20, 15, 12 ha) prohlašovali za největší nepřátele kolektivizace a usilovali o jejich likvidaci jednak řadou úředních opatření zcela nereálný rozpis povinných dodávek, zabavení strojů, daňová a cenová politika, zákaz zaměstnávat námezdní pracovní síly. Logickým důsledkem byl hromadný hospodářský úpadek, trestaný od října 1951 uvalením národní správy, zabráním majetku a vystěhováním majitele z obce i okresu se zákazem návratu. Jen do května 1953 došlo k vystěhování 1077 rodin. Dle seznamu kulaků, povinně, leč naprosto svévolně sestaveného obcemi a předaného okresním úřadům, připravila Bezpečnost sadu provokací (Čihošťský zázrak, Babický případ atp.) a následných procesů s vesnickými boháči, které označovala za sabotéry hospodářského plánu. Prokurátoři a soudci jezdili po všech okresech, aby zjistili, jak se akce proti kulakům realizuje po justiční linii, tedy zda byl odsouzen naplánovaný počet obětí. Základní směry hospodářského a sociálního vývoje nového režimu stanovil první pětiletý plán na léta Jeho definitivní koncepce, schválená v květnu 1949, zcela otevřela československou ekonomiku sovětským příkazům. Ty spočívaly v kombinování jednoznačné orientace na těžký průmysl a militarizace ekonomiky jako celku. V únoru 1950 ÚV KSČ schválil směrnici na urychlenou výstavbu socializmu. Jejím ústředním bodem byla industrializace. Těžké strojírenství se mělo zvýšit až o 400 %. ČSR na sovětský příkaz vynakládala obrovské neefektivní investice do výstavby dolů, hutí a těžkého strojírenství. Ke ztrátovosti přispívala roztříštěnost investic, vysoká rozestavěnost, rozsáhlý geologický průzkum a nerentabilní těžba a zpracování surovin, zvláště nerentabilních rud. Závody spotřebního průmyslu byly zavírány, domácí poptávka po spotřebním zboží zůstávala chronicky neuspokojena. Chybělo zboží elementární denní potřeby. Narůstal bytový problém. Vývoj ekonomiky po roce 1949 znamenal počátek cesty, která zavedla československý hospodářský systém do neřešitelných dilemat, ležících zcela stranou normálního světa. První problémy se začaly objevovat již v letech 1951 a Po únoru 1948 byla ČSR definitivně začleněna do jednotné zahraniční politiky sovětského bloku. Jakákoliv specifikace v mezinárodních vztazích ztratila na významu. V me- 15

17 Historický přehled zinárodních vztazích byly preferovány vojenská síla, ekonomická blokáda a nenávistná propaganda. Stalinizmus dělil svět na dva tábory tábor socializmu a míru s evropskou a asijskou částí, k němuž s nadějí vzhlížejí demokraté celého světa a tábor kapitalizmu, imperializmu a války. Tábor kapitalizmu byl nenáviděným nepřítelem, který musí být v očích masy totálně zostuzen, kriminalizován a posléze vyhuben. Kapitalizmus měl ovšem vzbuzovat nejen nenávist, ale masově vyvolávat strach. K tomu sloužila nepřetržitě šířená psychóza ohrožení válkou ze Západu. Mezinárodní izolace se neustále prohlubovala: ČSR omezila svou činnost v mezinárodních organizacích, ačkoli v řadě z nich byla zakládajícím členem. Zdůvodnění bylo jednoduché: tyto organizace straní zájmům imperializmu. V lednu roku 1950 vystoupilo Československo z UNESCO, v červnu téhož roku z meziparlamentní unie. Západní orientaci nahradil Sovětský svaz zařazením ČSR do východního rámce mezinárodních vztahů. Druhý nejbližší spojenec po SSSR a lidově demokratických zemích východní Evropy byl spatřován v hnutí národů východní Asie, zejména v Čínské lidové republice a Korejské lidově demokratické republice. Východoevropské třídní bratrství demonstrovaly dvoustranné spojenecké smlouvy s Polskem, Bulharskem, Maďarskem a Rumunskem. V říjnu roku 1949 uznalo Československo východní Německo a navázalo s ním diplomatické styky. O rok později proklamovaly vlády obou států deklaraci o přátelství a spolupráci. Hodní Němci byli na světě To vše souviselo s masivní ideologickou indoktrinací. Ideologie vycházela z marxisticko leninské teorie, která sama sebe prohlašovala za jediný racionální systém k vědeckému poznání vývoje lidské společnosti. Učení Marxe, Lenina a Stalina bylo prohlášeno za jedinou státní ideologii, závaznou pro školství, armádu, osvětu, vědu, kulturu isport. Žádné jiné ideologie či myšlenkové proudy nebyly tolerovány. Komunizmus vnutil československé společnosti novou, kulturně a civilizačně cizí hierarchii sociálních skupin a životních hodnot. Na první místo byl postaven manuálně pracující dělník uvědomělý komunista. Příslušníci buržoazie byli označeni za bývalé lidi. Za parazity společnosti platili např. advokáti nebo číšníci. Velmi ostrá kampaň byla vedena proti inteligenci. Gottwald jí vyčítal kastovnictví, odtrženost od života a odpor k fyzické práci. Duševní pracovníci se museli vyrovnat s tím, že výsledky jejich práce nebudou zveřejněny a že budou stále terčem útoků vulgární propagandy. Mnoho z nich se stalo obětí politických procesů a skončilo v koncentračních táborech. Za literaturu se v Československu i popravovalo. Na místa předúnorové inteligence měla nastoupit nová revoluční inteligence z dělnických kádrů. Dělnickými přípravkami prošlo v letech přes studentů. Kurs určený pro řízení továren pro absolventy základních škol trval tři měsíce, na místa okresních a krajských prokurátorů stačilo roční školení. Tak byl uveden do praxe výrok ministra Kopeckého o tom, že pravidelná četba Rudého práva nahrazuje vysokoškolské vzdělání. Do řídících funkcí nastoupilo dělníků. KSČ uvalila na československé občany informační izolaci. Omezila výjezdy do zahraničí. Tisk, rozhlas, ČTK, film, veřejné knihovny, obecní kroniky, plakáty, reklamy, odznáčky, nálepky, známky, vědecká produkce byly vystaveny přísné cenzuře. Téměř sedm miliónů svazků z fondů knihoven bylo dáno do stoupy. Čistkou prošly jen tři milióny svazků. Téměř všechny projevy československé samostatnosti, celé generace nekomunis- 16

18 Historický přehled tických českých osobností měly být vymazány z národní paměti. V roce 1952 prohlásil Kopecký T. G. Masaryka a E. Beneše za vlastizrádce. Oficiální věda a kultura se staly pouhými služebnými nástroji komunistické ideologie. Za jedinou přípustnou metodu umělecké tvorby byl prohlášen socialistický realizmus. Realistickou formu doplňoval komunistický stranický obsah s optimistickým vyzněním. Umělec byl povinován stát se aktivní součástí socialistické revoluce a svou cílenou tvorbou ji urychlovat. Výsledkem byla připitomělá, schematická tvorba bez uměleckých hodnot. Západní kulturní dědictví bylo ovšem přežitkem, celá česká meziválečná avantgarda úpadkovým uměním. Nedostatek povolených domácích titulů socialistického zaměření byl kompenzován záplavou sovětské literatury. Počátkem 50. let bylo 80 % všech vydaných knih přeloženo z ruštiny či tematicky souviselo se Sovětským svazem. Ke kulturním výdobytkům doby patřil i kult osobnosti J. V. Stalina a v patřičném poměru i K. Gottwalda. Právě v Československu vedle Albánie dosáhlo uctívání Stalina obzvlášť pitoreskních rozměrů. Jako doklad může posloužit nejen vybudování největšího Stalinova pomníku na světě v Praze na Letné, fanatické projevy oddanosti a shromažďování darů u příležitosti Stalinových 70. narozenin (1949), kdy tisk, nakladatelství, rozhlas, film, umělecké svazy, veřejné instituce, organizace Národní fronty, národní výbory a státní aparát dostaly příkaz učinit z holdu Stalinovi svůj ústřední úkol. Stalinovy narozeniny znamenají mezník ve vývoji české a slovenské poezie po válce, tvrdilo se tehdy zcela oficiálně a řada básníků přispěchala se svými ódami a chvalozpěvy. S dary pracujících byl do Moskvy vypraven zvláštní vlak. Samostatnou kapitolu představuje i lidová hysterie spojená se Stalinovým úmrtím. Stalin zemřel v březnu roku Gottwald jej věrně následoval o několik dní později Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí. Praha Hořec, J.: Doba ortelů. Brno Klusák, A.: Kultura a politika v Československu Praha Borák, M., Janík, D.: Tábory nucené práce v ČSR Opava

19 Historický přehled SMĚR SOCIALIZMUS Krátce po návratu ze Stalinova pohřbu zemřel 14. března 1953 i vůdce československých komunistů, Klement Gottwald. V úřadu prezidenta ho nahradil Antonín Zápotocký (toho ve funkci premiéra vystřídal Viliam Široký) a v čele komunistické strany Antonín Novotný, dočasně pověřený řízením sekretariátu ústředního výboru KSČ. Kromě této nedobrovolné personální obměny se v Československu na první pohled a na veřejnosti nedělo příliš mnoho věcí, které by na Stalinovu smrt nějakým způsobem reagovaly. Brzy však přišel šok. Komunistická hospodářská politika přiblížila stát ekonomickému kolapsu. Ten měl být odvrácen měnovou (oficiálně peněžní) reformou, jež zahrnovala znehodnocení vkladů a úplné zrušení vkladů vázaných od minulé měnové reformy (1945). Na konci května roku 1953 pak Národní shromáždění přijalo zákon o měnové reformě, která v rozsahu od 5 : 1 do 50 : 1 měnila vklady a hotové peníze. Měnová reforma i způsob jejího provedení (o stabilitě československé koruny hovořil v rozhlasovém projevu v předvečer měny i prezident Zápotocký) zapříčinily rozsáhlé nepokoje a stávky (půl dne se stávkovalo ve 129 závodech, ještě početnější bylo krátkodobé zastavení práce) téměř po celém území státu. Nevětší bouře propukly v Plzni a na Ostravsku. V Plzni demonstranti opanovali i radnici a proti více než protestujících došlo k nasazení armády, lidových milicí, pohraniční stráže a Státní bezpečnosti. Před krajským soudem v Plzni proběhlo v době od 13. do 22. července 1953 čtrnáct procesů. Tresty se pohybovaly v rozmezí od 6 do 14 let. Celkem bylo odsouzeno 331 osob, z toho 48 žen. Po sérii hlavních procesů následovala vlna vedlejších přelíčení u okresních soudů. Rozhodnutím předsedy Jednotného národního výboru navíc došlo k nucenému vystěhování množství rodin z Plzně do pohraničí. Jenže v Sovětském svazu přišlo období tzv. nového kurzu, kterým chtělo sovětské vedení předejít výbuchům sociální nespokojenosti, jakým bylo československé povstání v květnu roku 1953 i v jiných zemích bloku, pročež zahájilo na začátku června 1953 politickou kampaň, která měla sledovat snižování nahromaděného konfliktního potencionálu. Vedle ekonomických změn, dle nichž teoreticky mělo dojít ke zvýšení výroby spotřebního zboží, investiční podpoře zemědělství, služeb a bytové výstavby. Měnily se i metody teroru, nyní se kladl důraz na formální dodržování socialistické zákonnosti. Nadto bylo požadováno podřízení bezpečnostních orgánů komunistické straně a nastolení principu kolektivního vedení v řídících složkách strany a státu. Nový kurz byl v podstatě pokusem o odpověď na krizové momenty takřka v celém socialistickém bloku. Zasedání ÚV KSČ dne 4. září 1953, na němž byl nový kurz oficiálně vyhlášen, se však usneslo jen na kosmetických úpravách ekonomického a politického systému ČSR. Poněkud jej ovšem narušil Antonín Zápotocký, který dle sovětského vzoru kritizoval ve veřejných projevech 2. srpna a 27. září praxi násilné kolektivizace zemědělství a snahu udržet nerentabilní družstva za každou cenu. Po těchto projevech proběhla 18

20 Historický přehled vlna návratů k soukromému hospodaření jednalo se asi o deset tisíc rodin, tedy takřka 30 % všech družstevníků a strana a vláda měly plné ruce práce, aby zabránily panickému útěku od zemědělského kolektivizmu. V průběhu několika let byla tato nepříjemnost zlikvidována. Přesto došlo ke zrušení některých pracovních táborů a vojenské útvary PTP byly rozpuštěny. Neznamenalo to ovšem, že by se jakkoliv zpochybnily politické procesy z roku 1952 nebo usnesení celostátní konference z téhož roku. Zápotocký a Novotný dali naopak souhlas k pokračování dalších politických procesů. V letech 1953 a 1954 proběhlo minimálně 10 větších procesů, většinou za zavřenými dveřmi. Po předchozím schválení rozsudků v politickém sekretariátu ÚV KSČ byli protiprávně odsouzeni příslušníci protistátních a protistranických skupin v Bezpečnosti, v armádě, ve stranickém aparátu, tzv. slovenští buržoazní nacionalisté ekonomové atd. Stalinská teorie zostřování třídního boje úměrně dosaženým výsledkům socializmu byla ostatně stále ještě v platnosti. Smrt J. V. Stalina znamenala pro KSČ vlastně výzvu jít důsledně jeho cestou, dokončit dílo mrtvého vojevůdce světového proletariátu. Ekonomické změny vycházely ze sovětské praxe, českoslovenští národohospodáři byli bez ohledu na politickou příslušnost zlikvidováni v procesech. Částečně se alespoň obnovil obchod se západními zeměmi. Odpor obyvatelstva po měnové reformě byl utlumen postupným několikerým snížením cen v letech Snížení se týkalo především průmyslových výrobků spíš než potravin. Kvalita a sortiment byly na velmi nízké úrovni. Postupně vzrostly mzdy, ovšem především ve prospěch nekvalifikované práce. Spotřeba potravin překročila předválečnou úroveň a v roce 1955 se podařilo dosáhnout předválečné úrovně ve výstavbě bytů. Určitá ekonomická stabilita dozajista přispěla k neutrálnímu postoji československých občanů v roce 1956, zejména při maďarském protikomunistickém povstání, které na Chruščovův příkaz zlikvidovaly sovětské tanky. Komunistické vedení nyní proklamovalo zásadu dodržování socialistické zákonnosti. O nápravě justičních vražd i dalších nezákonností z let se přirozeně neuvažovalo, neboť by mohla být podlomena autorita KSČ. Teprve v lednu 1955 byla ustanovena komise, jejímž úkolem bylo přezkoumat některé soudní případy z hlediska výše trestů. Předseda komise Rudolf Barák se ovšem jako ministr vnitra na četných politických procesech podílel. V této atmosféře zapůsobil mezi československými komunisty Chruščovův referát o Stalinovi jako bomba. Vedení KSČ původně chtělo Chruščovou kritiku Stalina pominout mlčením a z XX. sjezdu KSSS akceptovat jen některé sociálně kritické závěry. Interní materiály, které nechal vypracovat Novotný, však již byly vůči Stalinovi poměrně kritické. Pod tlakem obrovského ohlasu Chruščovova vystoupení, které se nedalo utajit, bylo zkrátka nutno přistoupit na diskuzi o osobě a fenoménu stalinizmu i v rámci KSČ. Je samozřejmé, že se během diskuze uvnitř KSČ na jaře roku 1956 nevyslovovaly pochybnosti o základních rysech systému totalitní politické diktatury strany. Axiomaticky se vycházelo z toho, že sám fakt jedinovlády KSČ ve státě je podmínkou výstavby socializmu a komunizmu, stejně jako nebyla popírána teze, že třídní boj předpokládá politickou diktaturu: v pochybnost se braly jen některé metody užívané v praxi, pokud se uplatňovaly proti komunistům samým. 19