'/éllcl: I :. i,.j S Y I ' >

Transkript

1 1^ '/éllcl: I :. i,.j I ' > ', S Y

2 Ptirchased for the LIBRARY of the UNIVERSITY OF TORONTO from the KATHLEEN MADILL BEQUEST

3

4

5

6 SEBRANÉ SPISY Karoliny Svtlé XXIV. ASOVÉ OHLASY v PRAZE. NÁKIiADEM J. OTTY

7 ASOVÉ OHLASY. OD Karoliny Svtlé. v PRAZE. NÁKLiADEM J. O T T Y

8 m VKSKERA PRAVÁ VYHRAZENA. -^^AKÝ fí I.ÍÁR ^^ÍÍ.TY Oí ^f^ Tiskem eské gr;ifické spolenosti»un]e«v Praze.

9 PLEVNO. VNOVÁNO MARII A BRONISLAVOVI GRABOWSKÝM.

10

11 I. I adlo?" ozvalo se za spuštnými záclonami alkovny v netrplivém toužebném rozechvní. Ješt se Blažej z Prahy nevrátil," konejšiv znlo zpt vedle z pokoje alkovny. Kde pak ten lovk zas dnes vzí?" Musí nejspíše opt ekati. Stžuje si Blažej každodenn, že v redakcích noviny díve po íslech nevydávají, dokud si zásilky na poštu neodbudou. Ostatn tu ješt býti nemže, nebo není ani sedm hodin.",,to je jen taková výmluva, že musí v redakcích ekati, a zatím kdo ví kde se cestou zastavuje a posiluje, nic nedbaje mého napomenutí, aby aspo v téhle významné dob svého zpropadeného pití zanechal. Pec mne zná a ví, že až se vc rozhodne, mu jeho ranní projížky jak se patí vynahradím.",, Spolehni se na to, tatínku, že tu ješt býti nemže. Venku je dosud irá tma, a cesty jsou, jak víš, ted tak špatné, že mu nelze kon popohánti, jak by chtl.",,ty se ho vždycky zastáváš..., ale slyš! Nezdá ti, jakoby te povoz do dvora vjíždl?" se

12 8 Pjdu se podívat." Na ochotné nabídnutí to zašustiiy po pokoji lehké kroky, tapetní A^e zdi dvíka zavrzla, a za nimi z pi\tiího patra pímo do pízemních jizeb vedoucí schdky zaskípaly pod spšnými skoky malých nožek. Podobný hovor s nepatrnými jen odchylkami a promnami rozpádal se po celý podzim r každé ráno v zámeku Lesnovském asi na míli od Prahy vzdáleném mezi jeho obyvateli, panem Jauem Srdeným a jeho jedinou dcerou Lubnou, kteráž mezi tím, co si otec ješt v alkom hovl, vedle v pokoji u stolu lampou ozáeného aj k snídaní pipravovala. Netroufal si pan Srdený za píinou své pakostnice tak záhy z rána z postele, avšak vypuzoval neodolatelnou svou 'touhou po zprávách z bojiš na poloostrov balkánském pravideln svou dceru, s toutéž toužebností jako on zprávy z Prahy oekávající, liknavému Blažeji na dvr vstíc. Ale po mnoho již nedl k nmu se vracívala s neveselou novinou :,, Blažej sice již pijel, ale PhAaio ješt nepadlo." Vysílal totiž pan Srdený svého nádvorníka každý den asn z rána na pryce do Prahy, aby mu odtamtud pinášel veškeré eské v Praze vycházející noviny; neb cekati Laž do poledne, když ze stanice železniní pošta kolem zámku jela, se zásilkami svými se zastaaiijíc ne, toho by nebyl snesl. I dnes vrátila se Lubna s noviiuuni v ruce, ale se sklopenou hlavou. Ješt nepadlo," opt dnes si vzdychla, položivši zdola pinesené listy s mrzutým posufikem na stl a poínajíc

13 Znly 9 loviiali píkusky k aji na talíe s ervenými a inodrýini kraji, ty eským lvem, ony eskou korunou ozdobené. Xevytrpel totiž pan Srdený, horoucí a nad jiné osvdený to vlastenec z doby pedbeznové, ve svém dom žádný jiný talí, žádný jiný šálek, vbec žádnou jinou nádobu 3iež erveným a modrým proužkem okrášlenou a jakýmsi znakem slovanským opatenou. Totéž platilo o jeho nábytku, kobercích, alounech atd. Všude mly slovanské barvy estnou nad jinými pednost, a kamžkoh upel lovk zrak, odevšad se na zaskvl slovanský jakýsi symbol. Samo sebou se rozumí, že pi tomto smru jeho nebylo v pokoji jiného obrazu ani jiné sochy spatiti krom takových, jež se vztahovaly bud k djinám, k národu ínui, domácínui neb pírodnímu životu kmene toho, k nnmž že náleží, pana Srdeného nejvtší hrdostí a slastí naplovlo. To není možné!" rozkikl se i dnes, vztyuje se na svém širokém, bohat vystlaném v alkovn loži tak prudce, že jen solidní jeho konstrukci lze dkovati, že se s ním neproboilo, a navzdor výstražnému volání dceinu, že neukazuje teplomr ješt 18 tepla mu nevyhnutelných, jestli že vstávaje nemá nastydnouti, vrhl se do svého u stolu kesla, bera sám noviny do ruky, jakoby byl jist, 'že se musí zcela neho jiného v nich doísti než jeho Lubna, na jejížto bystrozrak pec jindy s dvrou skuten otcovsky slepou zlaté stavíval hrady. Ale (jeho ruka k lamp s novinan pozdvižená po petení telegram pádn na stl klesla.,, Nepadlo, skuten ješt nepadlo. Kdo by to byl tak nadjn, tém ekl. podle verejších zpráv! již vítzn, a dnes vše dosud pi starém,"

14 10 zahoekoval pan Srdený plný upímného žalu. se tam budou musiti ti,,jak dlouho nebozí pobratimci naši ješt pachtiti, trápiti, muiti s tmi pohany tureckými? Kolik šlechetné krve ješt tam se proleje? Kolik drahocenných život tam ješt zahyne, než poctivá vc zvítzí, pakli zvítzí vbec!" Jak jen mžeš takhle mluviti, tatínku," plísnila dcera otce se zrakem planoucím.,, Pobratimci naši zvítzí, zajisté ^vítzí. Jsem o tom svatosvat pesvdena. Vždyí by pak ani lovka život tšiti nemohl, kdyby tolik hrdinství, tolik sebezapení, tolik obtavosti mlo pijíti na zmar. Žádný vk dle zdání mého nedoznal skutk tak skvle bohatýrských, tak opravdov rytíských. Co zamýšleli kdy jiní národové, pouštjíce se do válek, než výboj, rozšíení moci a slávy své vlasti? Avšak tam v prsmycích balkánských se cedí bratrská krev za bratrskou krev, umírá bratr za mravní osvobození bratra svého. Nepodobá se ti, ote, že jen naši Husité, hynouce nadšen na bojišti za ro\aiost všech lidí a svobodu svdomí, mohou k nim býti pirovnáni, že jen oni stojí ješt výše, žádný národ jiný?" A Lubn zanikl hlas v slzách. Otec na ni zíral s velou láskou, s hlubokým pohnutím, a jeho pohled odvrátiv se od její mladistvé postavy, zabloudil k obrazu, jenž visel naproti nmu na stn nad pohovkou. Byla to táž mladistv lepá postava jako dceina, kteráž na nho s obrazu se zaskvla, v ervený jsouc odna kabátek téhož stihu, v jakémž si roku 1848 libovaly naše vlastenky. S hlavy jí splývaly rovnž tak tmavé, bohaté vrkoe jako jeho Lubn, jen že byly hojn propleteny stužkami v slovanských barvách; a tytéž to

15 11 byly hledy plamenné, kteréž zpod bílého, smle vyklenutého íela na se upíraly, a táž ústa tak jemn nachovtá jako ržové poup práv rozvité, kteráž jako u Lubny na se usmívala. Každý, kdo na obraz ten se podíval, za podobiznu Lubninu jej považoval. Poád matce podobnjší nejen co do tváe, ale i co do srdce," zašeptal pan Srdený tak tiše, že slova ta mu splynula se rt pouze jako vzdech, a sklopil hlavu na prsa. Pipomínal si v duši pln sladkého bolu, jak si ho Lubnina matka, nepatrného to správíka na statku bohatého ujce, mezi celým houfem švarných a dobe postavených nápadník za ženicha zvolila pro vlastenecké jeho smýšlení, pro lásku jeho k národu. Jak zmužile to snášela, že se za píinou tou od\tátila od ní celá její rodina, a ujec, jenž si ji byl vyhlídl za budoucí ddiku jmní svého, tak na ni zanevel, že od té doby nikdy již ji neml za bodnu pohledu. Nesmíil se s ní za živa. Teprve když umíral, na dcei splnil, co matce sliboval; odkázal Lesnov Lubn. Ba, ráda byla v bohatství v\'- hýkaná slena vše snášela, lásk-^-pln se vpravujíc do skrovných svých pomr, neustále jej ubezpeujíc za tch málo Jet, které mu osud popál jí po boku prožíti, že není nad ní ženy šastnjší, spokojenjší. Bylo pak divu, že podruhé se neženil, a mladému tenkráte ješt vdovci se všech stran nevsty pkné a zámožné se nabízely? Nebyl nikdy s to, aby na první a jedinou milenku srdce svého, na zbožovanou dnižku život-a. na ženu nade vše mu drahou dosud ani jediný okamžik zapomnl, a kdvby mu nebyla zstavila droruškii, kdfi ví, zdali by byl její ztrátu vbec pežil.

16 12 Musila,Lubiia utci v tklivých onch upomínkách poliiíženému,asi ptkrát pipomenouti, že mu aj zajisté vystydne, pakli jej nechá tak dlouho netknutý ped sebou státi, než se opt vzpamatoval, povšimnuv si jejího napomenutí. II. Po sníd;mí navlékl pan Srdený svoje bufy, svj kožich, pokryl si hlavu ohromnou vydrovkou a ubezpeuje dceru, že nemá dnes vlastn do nieho chuti za píinou dosud nepíznivých z bojišt zpráv, šel se podívat na dvr, kterak se mafí jeho lidé ku práci. Jedni hýli ve stodole pi mlátícím stroji, druzí dlali v pístodolku ezanku. Když se mezi nimi objevil, v práci i v hovoru náhle ustali, napjat na nj pohlížejíce..již vdli od Blažeje, jenž oišoval pod kolnou bryku, na níž se te tak piln projíždl, že je na bojišti balkánském vše pi starém, a tušili, jak to pana Srdeného asi zarmucuje, podle toho, jak je samy zpráva ta dopalovala. Dozvídali,se od svého chlebodárce den co den, co válka byla zapoala, o se jedná, jak se vci mají, eho lze oekávati, eho jest se obávati atd., nebo peítával a.vykládal jim sám nejdležitjší z novin lánky, situaci na Balkán líící, a každý odtamtud ruch zaléhající do tohoto zapomenutého zákoutí eského v nm vyvolával ohlas nejživjší, neupímnjší. Ale dnes nechával pán noviny v kapse, nejsa patrn naladn k obyejné politické své pednášce. Zamyšlen stál mezi svou eládkou a to tak dlouho a nehnut, že se cítil konen šafá jtovinna neutšené to mlení peru-

17 : 13 šiti a sklíenou niysi j)áiiíjvu iiuvorem ne-li osvžiti, tedy aspo.oživiti. Uinil to ovšem zpsobem rovnž vhodliým jak obratn-vaii. Poítám, že nepijde-li jim" njaký potentát ku pomoci, do jednoho muže v tch roklích balkánských zahynou,",s tázaxtm pohledem jej oslovil. Pan Srdený pokril truchliv ramenoma, ka Skoro se tomu tak podobá." Oni ^e nikoho o pomoc neprosí," kiel Blažej ze své klny otevenými do stodoly vraty. Ale a se proti nim" neobracejí, a na n" nejdou, a tm pohaum všude nenadržují, a jich nezásobují dly, runicemi, koni." Je to pravá hanba," pizvukoval mu šafá,,.že všichni národové Turkovi proti kesanm pomáhají, žo žádný z nich pro kesanskou vc do boje se nehotovuje. Vru, podobá se, jakoby nebylo žádné víry práv mezi tmi. kteí nejvíce o ní hluku nadlají.",,ba, poznávají ti tam dole," kýval k ei šafáov mlatec Jakub, jak lze spoléhati na lidskou poctivost, na lidský cit. Celý svt se proti nim puntuje, zdvihá, ozbrojuje. A pro? Že se o to zasazují, aby jiným se dlo po jejich svatém právu." A pak se divme páteru Luciánovi," nesmle prohodil nejmladší z eledínu jménem Valentin.,,Kdo pak se mu diví?" proti nmu se ozval nikoli bez ostrosti šafá. Vždy práv ted jsem ekl, že není mezi lidmi žádné pravé víry. Nedopovdl jsem, co o nm ješt íci jsem zamýšlel, nebo zro^^la jsem vidl pana Srdeného pes dvr k nám picházeti." K vli mn jste svj hovor o páteru LuciánoW perušiti nemusili." pravil pan Srdený.,,.liž <llouho jsem

18 14 o nm nieliu neslyšel. Zdržuje se dosud v Giuieíicích na statku rodiny své? Znal jsem jej vlastn blíže jen jako mladíka, neboc te se stranil, jak známo, všech lidí a to i nme, a musím se vyznati, že jsem se setkal s málo lidmi tak dvtipnými a schopnými. Tuze jsem litoval, dozvdv se o jeho neblahé chorob." Již má po všem trápení. Za njakou tvrthodinku zde okolo nás jej ponesou, aby se do Cimeic nikdy již nevrátil." Ponesou? Jak to?" Inu, má dnes poheb. Bude pochován na našem hbitvku, protož jsme si také na nj vzpomnli. Valentin ví o nm samé jen spletené vci. I jal jsem se mu tedy vykládati, jak vše v pravd s ním se dlo, kterak se 00 hoch do hezké dívky zamiloval, a když rodie její i jeho satku toum se vzpouzeli za píinou sporu o njaké záhony, o jiné dívce slyšeti nechtl a na knžství se dal. Práv než jste ráil pijíti, k tomu jsem se dostal, jak poal vzbuzovati mezi svými posvcenými pány bratry v kláštee nemalé pohoršení, chtje, aby byly ve víe zavedeny jakési novoty, z ehož povstalo v eholi takové jítení, že byl milý páter Lucián dán do blázince, aby jej tam z jeho vrtoch vyléili. Nemýlím-li se, tož tam ztrávil plných deset let.",,ano," svdil mu Jakub, plných deset let žil jako blázen mezi blázny, a pec prohlašovali lidé, že slyšeli od jeho hlída, že má málokterý lovk tak bystrý rozum a tak dobrý náhled jak o vcech svtských, tak o v- cech duchovních jako on." Tak ise asi jevilo pouze v nkterých jasných jeho okamžicích, jichž mívá každý choromyslný," rychle mu

19 15 skoil,pan Srdený do ei, nechtje patrn, aby se zpíma l)i'oneslo, ^e páter Lucián tam, kde ztiávil tolik let, vlastn dopraven Jjýti neml, obžaloba to, kteráž by se byla jeho dobráckého srdce velmi Citliv dotkla a již si tedy nepál míti odvodnnu. Ale dopovzte pec, šafái, Valentinovi, jak se vci dále mly, když po tom tak velice dychtí." Na puntík to ovšem nevím," pokraoval šafá ostýchavji než až posud, nobof vidl, že Jakubova zmínka o bystrém rozumu pátera Luciána v ústav choromyslných projevovaném byla od jeho pána velmi odmítav pijata.,,jest mi pouze známo jako každému jinému, že bývalá milenka jeho byla od rodi pemluvena k satku s nuižem v celé krajin nanejvýš neoblíbeným a že za nkolik let zemela, zstavujíc mu jediného synáka, taktéž Lucián nazvaného, což by arci o tom svdilo, že nepestávala na pátera imeického vzpomínati. Ovšem, ovšem," soucitn si vzdychl Valentin. Ale jen dál." Jest mi jen ješt dodati," vyhovoval mu šafá,,,že z blázince nebyl již nazpt vzat do své ehole, nýbrž poslán na statek rodiny své, aby prý tlesn díve jak se patí se posilnil, než úad svj posvátný opt nastoupí. Na svých procházkách setkal se prý náhodou s malým T.uciánem, jejž poznal podle jeho nápadné s nebožkou matkou podoby. Oslovil jej, aby se pesvdil, že se nemýlí, a hoch prý již po prxmích slovech jeho tak k nnm pilnul, jako druhdy nebožka jeho matka, s tím však rozdílem, že se nedal již žádnou mocí od nho odtrhnouti. Knz si ho vzal také do takové lásky, jakoby byl z vlastní jeho krve, a konen musil Maluryn, tak se totiž jme-

20 u nu je oto Luciáauv, k tonni svolili, aby k nmu zcela se pisthoval." Nehnval se asi na to," zasmál se Jakub, nebo se podruhé oženil, a macecha synovi nepála, ponvadž byl statek, na nmž hospodaila, vlastn jeho po matce zddný a nikoli mužv, jenž však také má svých hezkých pár groš. Nejspíše se i ona na to také píliš nehnvala, když poal Lucián asem blednouti, hlavu všeti a nejen ke své rodin, ale i k ostatním lidem poád mén a mén se hlásili, když se již ani doma neukazoval, jakoby tam nenáležel, stále jen s páterem v knihách tak horliv se pehrabuje, že s ním nad tím zapomínal jísti, spáti a vycházeti, promuje se znenáhla z hocha iperného a hezkého v mladíka vyzáblého, vzezení nepohledného.",,co to budeme dlouho kroutiti," perval šafá Jakubovi e.,, Propustili knze z blázince, že je prý vyléen,a on asi pec jen vyléen nebyl, emu ostatn i nasvduje, ^e si ho do kláštera zpt nepovolávali, akoli jej.picházeli odtamtud obas navštívit. Rozumoval nejspíše,0 svých vrtochách s chovancem, jenž jsa na takové vci (ješt píliš mladý a mkký, na duchu se pemrštil. Jesti te zpsob tak podivínských, plachých a nkdy i divokých, že se skuten zdá, jakoby byl zdravých pozbyl smysl. Poítám, že te, když synovi ochránce zemel, zajisté (nebude Maturyn leniti, aby jej dal prohlásiti za nepíetnéiio, aby se ^tal nejen jeho poruníkem, ale i správcem jeho statku, což pi jeho povaze vypoítavé a sprosté bude (Znamenati asi tolik, jako kdyby byl již sám nad ním pánem." Škoda, [že známo není, jaké by byl chtl páter Lucián zavádti ve víe novoty," iníiiil Valentin.

21 17 Nebylo idrý v nich nieho proti Bohu, žádné rouhání, ni svatých vcí zlehování," ubezpeoval Jakub. Spíše bylo všecko namíeno proti lidem, jejich neestem a špatným z nich plynoucím skutkm, a kterak by bylo lze na lepší je pipraviti cestu. Není se mu diviti, že mu takové pomysly v hlav kolotaly a pokoje nedaly, když vlastní rodie jen ze sobectví a svéhlavosti veškeré štstí života mu zniili a do kláštera ho veštvali, když rodie jeho milenky ji také jen ze svéhlavosti a sobectví k muži nešlechetnému donutili, ím jí snad vykopali hrob, od dítte, jež se mohlo státi pro ni zas útchou a radostí, takto ji odervavše, a když za nejlepší svou snahu, vymysliti, kterak by si mli knží poínati, aby v lidech uením svým lepší city vzbudili byl uvznn." Jak pak to zas mluvíte, Jakube?" plísnil jej pan Srdený. Kdo pak pátera Luciána vznil? Bylt mladý knz, jenž nešastnou láskou ochuravl, dán do pimeného ústavu k vyléení, což pece vazbou nazývati se nemže. Škoda, že jsem to vera nevdl, že bude míti páter Cimeický dnes poheb. Byla by musila Lubna pro íunusníky upraviti ádný obd, k emuž te ovšem již pozd. Pospíchám k ní, abych se podíval, co v dom máme, bychom vymrzlým a unaveným úastníkm prvodu pohebního pece nco na zub k posilnní mohli podat.",,te neodcházejte, pane Srdený!" volal Blažej, jenž byl již hezkou chvíli do dálky naslouchal. Již jsou s ním tu. Hnedlinko budou v úvoze ped samými vraty." A již bžci, aby vrata otevel, aby nejen pan Srdený, ale i ostatní nepišli o vzácnou podívanou, nebo oekával vším právem, že poheb knze, lena to jedné z nej- K. SVÉTLÁ: asové ohlasy. I. 2

22 : 18 zámožnjších statkáskýcli na okolí rodin, bude nejen d- stojný, ale i okázalý. Neslyše ni hudby, ni zpvu, domníval se, že uinna ted pestávka, aby hudebníci a zpváci tím více se proslavili na hbitov. Avšak zmýlil se milý Blažej i ti, kdož ve dvoe totéž jako on oekávali, že totiž uhlídají nádherný poheb, vzácné to v Lesnov divadlo. Spatili na rozmrzajících y poledním vzduchu kolejích vozové cesty, vroubené poli plnými špinavého, mokvajícího snhu, nad nimiž nepokojn kroužilo hejno krákorajících vran, pod olovným, zádumivým neb.mu listopadovým obraz tak neutšený, jakoby se byl zrodil z nálady krajiny, jížtd se stával hlavním bodem : žebinový vz nejen neochvojený, ale i beze všeho znaku smutku, na nmž sem tam se zmítala z erných prken prost sbitá rakev, na jejímžto víku byl žlutým pakostem naten kíž. Ped vozem kráeli pouze ministranti a fará lesnovský. Nikde stopy ni po muzikantech, ni po zpvácích, ba ni po tunusnících. Kráelo totiž za vozem jen dvé mužv. Jeden postava zavalitá, s hrubou, erven nabubenou tváí, se lstivýma malýma oima, neustále kolkolem slídícíma; druhý, nieho si nevšímající, vysoký, k uleknutí hubený, se svšenou hlavou, pokrytou pouze jen dlouhou hívou plavých, vtrem zcuchaných vlas svých, které tém z úplná tvá mu zahalovaly, nebo nebylo jediného tahu jeho urit rozeznati. To je Maturyn se s-^mem,".takub Valentina pouoval. Sotva se piblížil podivný prvod ten ke dvoru na doslech, již zaal muž se zardlou tváí ni pana Srdeného, v ele jeho lidí se smeknutými apkami ve vratech jej oekávajícího, co v nm lilasu bylo, volati

23 19 Takíové to chtl iníti. Co tomu iíkát;^? Vlastnorun tlo závti napsal, žo chce býti na zdejší libitov dovezen a nikoli donesen, že nemá býti pi jeho pohbu ni zpvu, ni hudby, ni svtel, Jii áborii a píkiov, ni na rakvi zlatého kíže, že nemá býti poheb ni pátelm oznámen, ni žádný z nich vyzván, aby se ho súastnil. Nuže, tedy se mu vyhovlo. Vide umírajících má prý býti každému obzvlášt svatou. Ani já bych ho nedoprovázel, kdyby m nebyl bratr jeho, jenž je churav, požádal, abych zde na fae vše za nj zapravil." Dovolte, abych navzdor vli nebožtíkov tak ur't vyslovené pec jen jeho pozstatky k hrobu doprovoditi sml," pravil pan Srdený vážným hlasem a pohledem,,,a zárove prosím, abyste se po vyízení svých na fae záležitostí s panem faráem a zde se svým panem pniv«)drím u mne na lžíci polévky zastaviti si neobtžoval.'" A pan Srdený vzkázav dcei po Valentinovi, aby se chystala k obdu na hosty, kteréž mu jmenoval, následoval žebinový viiz a houpající se na nm rakev po boku onoho nei)íje!imélio mluvky, jenž pozvání jeho s pilinou (xdiotou a s hlubokými úklonami pijímal, kdežto jeho soudruh nebyl ani vzhlédnul, ba ani hlavu v stnuiu zámku obrátil, nechávaje si neten bitkým východním vtrem vlasy uchati a jejich drsnými, lém clumdelatýnd prameny tvá ošlehovati. Vyšel-li s njakým kloboukem, nebo s epicí, tož ji byl cestou ztratil; nl)of ruce jeho tak nemotorn podél blikli se klátící, j.ik;)i)y mu ani n. -náležely, byly prázdny.

24 20 III. Nejsem s tebou spokojena, tatínku. Opovdls mi tré host a tecf mi pivádíš jen jediného," zvolala Lubna s vlídnou výitkou, když otec do jídelny vcházel skuten jen s hostem jediným. Lituji, že bylo pouze jen zde panu Maturyno\d možno moje pozvání pijmouti," odtušil otec, uvádje dcei ponkud lhostejn onoho zavalitého, hovoivého muže, jejž byl Jakub pi prvodu pohebním Valentinovi jakožto Luciánova otce oznail, a jenž vyzvdaným svým pohledem po všech v jídeln koutech bloudil mezi tím, co Lubnu s podlízavou, neohrabanou zdvoilostí pozdravoval. Pan fará nás poctíti nemohl," dodal pan Srdený, byv náhle k nemocnému povolán, a syn pán ^Nlaturynv nedal se žádnou mocí pohnouti, aby hrob zesnulého opustil. Musíš mu obd na pozdjší dobu uschovati. Valentin má naízeno, obas k nmu se podívati a sem cestu mu ukázati, až svému žalu dostaten uleví." Lubniny oi bezdn se zarosily. Jak vele asi váš syn nebožtíka miloval, když tak pro nj truchlí," pravila pohnut k jeho otci. Však z té své lásky má, a my všichni s ním," nevrle Matur^Ti hlavou hodil, po pokryté tabuli nedokav se ohlížeje, nebo obady pohební, pi nichž byla sloužena erná mše, byly se nad oekávání prodloužily. Dá"\Tio minula hodina, kdež byl zvyklý obdvati, což ovšem k tomu nepispívalo, nevoli v nm patrn proti nebožtíkovi planoucí zmírniti. Bylt páter Lucián po dlouhá léta vychovatelem nejstaršího, ted na hbitov se obmeškávajícího syna pán

25 21 Maturynova, taktéž Lucián nazvaného," objasoval pan Srdený dcei útok nikoli nžný svého hosta na city synovy, když zrak její tázavé k nmu se obrátil. Avšak konal nejspíš;? úlohu svou píliš horliv," pipojil, veda konené vyhladtivlého pana Matur^ma k urenému pro místu xi stolu, jehož úpravy, dlouhé a chutné hodování pedpovídající, trpkost v nm proti soku kvasící ponkud zase zlahodnily. Hnvá se náš host na zesnulého, že jeho chovanec, jak se podobá, následkem pílišného namáhání duševn zdáidiv ochabnul, kterýžto stav iouto nenadálou ztrátou zajisté aspo pro njaký as se lezlepší. Ale pi jeho mladosti a vlídném ošetování, jehož se mu od jeho rodiny beze vší pochyby v hojné míe dostane, mysl jeho co nevidt opt se vzpruží." Pál bych si, abyste byl dobrým prorokem," zvolal -Maluryn, hltav polévku do sebe srkaje ; ale podobá se, že vaše vštba na mém s-^movi asi se nesplní. Jeho p- stoun nebyl žádný šlechetný nešfastník, jak tak mnczí se domnívají, nýbrž lovk úskoný, jenž se mi mstil, že si vzala moje žena mne místo nho, otravuje mi za to duši syna, jehož bhví jakým umním byl k sob tak pilákal, že mu šel nad rodie, bratry a sestry, ba nad celý svt. Nechtl, aby z nho nco bylo a já radosti na nm se dožil. Churavého, na mysli pomateného slabocha mi vrací místo syna zdravého, krásného, nadjného, jehož jsem mu v nejapné dve, žef mužem božím, neopatrn svil." Lubna pi kruté obžalob té upustila lžíci. Bylaf si jiný obraz utvoila o onom nebohém muži, jehož prvod pohební byla s okna s takovou upímnou soustrastí sic-

26 22 dovála slyšíc od Valentina, hosty jí opovídajícího, co ped chvílí na dvore o nm od svých soudruh. byl slyšel Pan Srdený konejšiv na ni mrkal, snaže se dáti jí 5 tranou posunkem na srozumnou, aby všemu, co Maturyn mluví, víry nepidávala.,,nezazlívejte mi, když se vám vyznám," ujal se zase lova chladnji a odmenji, než míval v obyeji s kým- ];oli, na I;) se svými hostmi mluviti, že vaše mínní o páteru Luciánovi zcela nesdílím. Pipouštím, že se snad zmýlil v prostedcích, jejichžto pomocí chtl z vašeho syna udlati muže vzdlaného a užiteného ; ale že úmysl ten skuten ml, o tom' u mne ni u koho jiného, kdož onoho rovnž zajímavého jak nešastného muže ml píležitost j^n ponkud blíže znáti, není ani nejmenší pochybnosti. Ale te zaveme hovor o nem veselejším, mén vás i'ozihijícím. Povzte nám radji, co máte ve svém okolí nového, o em tu ješt nevíme. Vždy jest vbec známo, že býváte vždy zasvcen do celé kopy napínavých tajností, kterým nepichází jiný tak hned ni stopu." i*()ciilebenstvím tím, ovšem že málo upímn mínným, podailo se panu Si(l.'nému odvra ti liosta svého od úmyslu, k nmuž patrn úvodem svým pedešlým smoval, vylíiti mu synv duševní stav za beznadjný a uinili více mén przranou o tom zmínku, jak s ním naložili hodlá, pi emž by l)yla asi dmínka lesnovské eládky o jeho plánech do budoucnosti pišla ke skvlé platnosti. Sám nevím, ím to jest," s hlunou chloubou zasmál se Maturyn, mna si pi tom okázale ruce, aby lesk prsten velmi hojn je zdobící jeho hostitelm píchal do oí, že pede mnou skuten nic dlouho nezstane tajno.

27 23 J;ik se iia ve poilíváiii, již viilíin, CO na ní, co v ní, a sotva upru na lovka zrak, již mu hledím až na dno duše. Dobro máfe, pane Srdený, eho já se dopcátrám, nikdo jiný lak hned se nedopátrá, nebo spoléhám jen na sebe a nikdy na jiného, nedám se niím ošáliti a zpitomti, nikým za nos voditi a omámiti. Co vidím, to je, a co je, to mi nikdo nevymluví. Dlají ted na ])ríklad s tím jako s horkým koláem, že padne záložna v Libešicíh. Kdo o možnost tu jedinými jen slovem zavadí, toho by tam dali nejradji popraviti. A pece je tomu t<ik." Libešická záložna že padne?" nedviv užasnul pan Srdený.,, Sute sám, jak to s ní asi stojí, až uslyšíte, jakou jsem ml rozmluvu s tamnjším úetním.,, Zapírejte, jak chcete, pánové," " onehdy jsem mu pravil, byv pro jakési ízení v Libešicích pes noc, a vraceje se veer s ním z hostince ;,,,,co nevidti tu budete pece jen míti zempanského komisae, který vám to tu bude osteji l)r{)hlížeti než revisoi vaši a zcela jiné vci na boží svtlo vynese, než jaké jsou ve vaší úetní zpráv vytištny. Tslyšíme za krátký as, o kolik vaše pasiva pevyšují vaše aktiva.'" \'idl jsem pi msíku, jak úetní bledne... ale nemýlím-li se, tož i vy ponkud blednete, pane Srdený. Což váš vklad tam obnáší více než pt set zlatých?" Pan Srdený se byl slíuten mezi eí svého hosta ve tvái ]K)nkud promnil, avšak vida, jak škodolib na zrak svj upírá, a jak poíná následkem jeho poznámky i dcera nepokojn na pohlížeti, snažil se, aby se opanoval.

28 24 Jste také o tom dobe zpraven. Nemám tam skuten více vkladu než pt set zlatých, a nebylo by také zle, kdybych tam ml více," odvtit roztržit ; ale jsou mi známy osoby, které dvujíce ústavu tomu, v nm uložily jmní celé a to jmní jim pouze svené. Ale nevím, pro se nechávám tak hned podsiti. Vždy to ani není možné, aby se záložna libešická viklala, nebo je v rukách samých našinc, muž po okolí vlastenectvím proslulých, na jejichž slova a iny náš lid slepo písahá." Bože, pane Srdený," kižoval se Maturyn s pokryteckým podivením, což jste skuten dnešní? Nevíte, i vdti nechcete, že práv proto, že je vc ta neb jiná v rukou našinc, práv proto že bere za své? Že práv ti mužové, na jejichž slovka a skutky slep písahává náš lid, jenž jsa jejich jmény sveden, svuje podnikm, za nž prý ctí svou ruí, svých mozolovit a krvav nabytých nkolik groš, že práv oni bu hledí vc tu pro vlastní svoje zájmy vykoistiti, nebo ji neten ponechávají správ najatých sil, které pamtlivy jsouce jen zisku vlastního a spojenc svých, jednak nepoctivostí, jednak nedbalostí ji pivádjí k úpadku, ím, jak vám pece známo býti musí, nechcete-li to totiž vlastenecky" zamalovati, již pišlo sta a sta rodin na mizinu. A pro takové záležitosti, pro takové kivdy veejn na celém národ páchané nemají naše noviny ni místa, ni hlasu. Ba pomáhají vše udržovati pod poklikou. Kde bychom byli, kdyby se nás umli tak staten zastávati, jak neúnavn se znají mezi sebou potýkati, kdo nad kým má míti vrch, za ím to hlasem máme jíti a kdo z nich pede vším jest oprávnn nám poroueti, za sebou jako stádo ovcí nás voditi. Však

29 25 to jde také s tou dvrou k nim valem s kopce dol. Kdybyste vy chodil mezi lidi, pane Srdený, a škoda, že nechodíte, to byste slyšel, jak o tom zaínají rozumovati, co z toho mají, že skorém ticet let šli za svými vdci, kteí jim toho Bh ví co naslibovali, z ehož se ani jediný puntík dosud nesplnil a také nikdy nesplní." Pan Srdený ve tvái jen jen hoel, také dcera jeho se zapálila. Jen z ohled pohostinství, které byli J\Iaturynovi nabídli, mleli k jeho drzému mudrování.,, Takové vdnosti by se mli tedy dokati naši vdcové za svou vzornou, neúna\tiou obtavost?" konen )an Srdený namítal chvjícím se hlasem.,,ale což jsou ršemohoucími? Nelze jim pemáhati pomry finanní, jimiž netrpíme jen my, nýbrž celý ostatní svt." Vidíte, ted jsem vás chytil!" vítzn zvolal pan Maturyn.,,Když nemohou více než jiní lidé, nejsouce s to, aby dvtipem dále prorazili a vzdláním více dokázali, než ostatní, pro se staví v elo národa, pro nenechají tedy vci bžeti, jak bží, a každého jednati dle vlastní vle a. libosti, pro kií:,, Jen pod naším praporem, ó národe, kyne ti spása?"" Tu máte to jejich veliké, noodinitelné provinní.",, Vždy za nimi nikdo jíti nemusit a nemusí," vyjel pan Srdený již nanejvýš popuzen. Nu nemusil, ale pece šel, ponvadž se mu to v novinách vyliovalo jako poainnost jeho nejsvtjší; já také za nimi jíti nemusil a pece jsem za touto píinou jakožto ádný oban za nimi šel, ale více nepjdu, a sta, ba tisíce jiných také dále nepjdou. Kdo má otevené oi a zárslvý rozum, poznal konen, že je to pravda, co nám Nmci vyítají, že té slovanské krvi nco schází, a to

30 : 26 práv to, co dlá velké muže z tch, v jichž žilách to krouží. Když máme statné nad sebou poruníky a velitele, to jsme také statnými praco^iiíky a vojáky, a není pak v tomto ohledu nad nás. Ale pro samostatnost, jak nám ostatn prý djepis ode dá\tia dokazuje, my Slované naprosto se nehodíme, a to nejen v Cechách, nýbrž, jak události práv v nynjší dob tomu nejjasnji nasvdují, nikde jinde v tom našem svt, nejmén však v Rusku. Tam to sla\ni dopadá! Jak dlouho se bude ten bafuška car ješt blamovati a nás s sebou? ^lyslívalo se u nás obyejn, teba již z nás nic nebude, tož aspo Rusové že ze sebe nco udlají a že v národ tom má jist Slovanstvo budoucnost. Krásná to budoucnost, která mu kyne! Však to také lidé naši poznávají, jak uenci íkají, instinkti\'n, a kteí z nich se ješt cítili Slovany, tcd pi tom stálém nezdaru na bojištích ruskotureckých se zamyslili, pemítali o tom, jak by se synm vedlo, kam by ve svt dospli a eho se domohli, kdyby je v týchž -zásadách vychovali, jakými se dosud nechali vésti sami, a když s nimi ted po prázdninách jeli k zápisu do Prahy, -šmahem je zavádli do nmeckých škol.",,to hrozné, hanebné, jestliže se tak skuten dlo a dje!" rozkikl se pan Srdený netaje se tím více, kterak jej host náhledy, bezohledností tak nestoudnou projevenými, roziluje. Ale na jakém to nebezpeném svahu národního života našeho ostatn jsme se již octli, i kdyby onoho prjevu odpadlictví, o nmž se zmiujete, nebylo, když se ismí u nás veejn takto mkuáti a smýšleti, jak smýšlíte a gnluvíte vy, pane Matur\Tie." l'an ]\Iaturyn si však zjevnou výtku tu málo k srdci bral, pokrauje chvástav