Vynález knihtisku historiky kultury odjakživa fascinoval.

Transkript

1 TIŠTĚNÁ KNIHA V ŽIDOVSKÉ KULTUŘE 15. A 16. STOLETÍ 1 Pavel Sládek Toto se stalo jednomu zbožnému muži, jenž zemřel a zanechal po sobě překrásné svaté knihy. Dědicové je všechny prodali cizím lidem. Když to viděli jiní zbožní lidé, tuze se na ně mrzeli, že otcovy svaté knihy prodali do cizích rukou. V tom městě byl jeden velký učenec a ten zbožným lidem řekl: Netrapte se příliš, že knihy toho zbožného muže prodali cizím. Povím vám, proč k tomu došlo. Nikdy totiž žádnou knihu nepůjčil říkal, že je starý člověk, když bude knihy půjčovat, setřou se v nich prý písmena, a on jako starý člověk už dobře nevidí. Prý:»Zničí mi mé knihy! Proto nikomu žádnou nepůjčím!«a nechával je ve skříni. Něco takového dělat nemáme, je totiž lépe knihy půjčovat, i když se písmo setře, nežli je nechávat ve skříni, s tím, že z nich lidé nebudou studovat. Proto se to tomu zbožnému muži stalo. 2 Vynález knihtisku historiky kultury odjakživa fascinoval. Zejména v okamžicích, kdy dochází k převratným změnám v šíření textů a jejich recepci, obnovuje se zájem intelektuálů o dějiny tohoto klíčového vynálezu, a je proto zvláštní shodou okolností, že výročí hebrejského knihtisku v Praze si připomínáme v době, kdy nová elektronická média mění pozici tištěné knihy a s tím také způsob čtení. Když roku 1962 vydal Marshal McLuhan knižní studii nazvanou The Guttenberg Galaxy: The Making of Typographic Man, zamýšlel se nad fenoménem orality a textovosti v době nástupu elektronických médií, jejichž rozvoj a význam pro šíření informací předpověděl, i když některé závěry jeho knihy byly v 70. letech kritizovány. 3 McLuhanovi, jehož výrok medium is the message se stal pověstným, se však podařilo ukázat, že charakter média není zdaleka jen technologickou záležitostí a že médium vstupuje do komplikovaných vztahů s poselstvím, které nese (McLuhan sám čerpal z objevných studií klasicisty Erica A. Havelocka o písemné a orální komunikaci a z komunikační teorie Harolda Innise). 4 McLuhan tak nasměroval zájem badatelů od dějin technologie k sociálním a kulturním souvislostem tisku. McLuhanovy pozice se pokusila z historické perspektivy revidovat Elizabeth Eisensteinová, jejíž dvousvazková studie The Printing Press as an Agent of Change (1979) je často označována za základní práci definující dané téma a i dnes vymezující směřování odborné debaty o sociokulturních dopadech vynálezu tištěné knihy. 5 Její přístupy podrobil zásadní metodologické kritice Adrian Johns, jeho výhrady však bohužel tváří v tvář klasickému podání Eisensteinové nejsou brány dostatečně v úvahu. 6 Teprve se zpožděním a v důsledku zájmu, jejž vyvolaly práce McLuhanovy a Eisenteinové, si badatelé uvědomili význam studie Henri-Jean Martina L apparition du livre (1958), iniciované představitelem francouzské historiografické školy Annales Lucienem Febvrem. Nikoli náhodou mění anglické vydání (The Coming of the Book: The Impact of Printing ) titul knihy týmž směrem, jakým se v době jeho vydání (1976) ubírali McLuhan a Eisensteinová. 7 Počátek nového století přinesl debatu o možném konci tištěné knihy a jejím nahrazení knihou elektronickou. Tato problematika však již není zpravidla zkoumána kulturní historií a patří do oblasti studia nových médií (New Media Studies). Důležité výjimky představují poslední práce již zmíněného Adriana Johnse a Anthony Graftona, patrně největšího žijícího odborníka na severský renesanční humanismus. Johns se pokusil propojit historický pohled se současnou problematikou v knize Piracy: The Intellectual Property Wars from Gutenberg to Gates (2009). V témže roce vydal Anthony Grafton pod názvem World Made by Words: Scholarship and Community in the Modern West sérii esejí, v jejichž centru stojí tvrzení, že samotný fakt technologické změny směrem k elektronickým médiím nemusí nutně znamenat kulturní pokles (Grafton jako historik argumentuje mimo jiné 1 Za upřesnění některých faktografických detailů patří dík Olze Sixtové, Alexandru Putíkovi a Danielu Polakovičovi. 2 Majsebuch aneb Kniha jidiš legend a příběhů, sv. 2, Plzeň: Jindřich Vacek, 2006, s Etiologický narativ, jehož zdrojem je Sefer chasidim (ed. Wistinetzki, č. 178), uzavírá celou sbírku Majsebuchu. 3 Literatura k McLuhanovi je dnes již nepřehledná. K možným rozvinutím McLuhanova myšlení viz např. GROSS- WILER 1998 nebo KRUPNICK HAVELOCK 1963 a Na Havelocka navázal Walter J. Ong zejména ve své vlivné knize Orality and Literacy: The Technologizing of the Word (1982), jejíž český překlad nesmyslně vynechává první část názvu a spokojuje se s podtitulem (ONG 2006). Z Innisových prací ovlivnily McLuhana zejména knihy Empire and Communications (1950) a The Bias of Communication (1951); srov. McLuhanovu předmluvu k této knize z roku Eisensteinová opakovaně připouštěla, že McLuhan ji inspiroval tím, že poukázal na kulturněhistorický význam objevu knihtisku. Jako historička však nemohla tolerovat McLuhanova často neověřitelná tvrzení (srov. EISEN- STEIN 1979: 129 a 151). 6 Viz zejména jeho vyjádření ve fóru s Anthony Graftonem a Elizabeth Eisensteinovou (GRAFTON EISEN- STEIN: ). Pro monografické zpracování Johnsových názorů viz JOHNS V českém prostředí stojí za zmínku pronikavá kapitola Předměty a knihy Zikmunda Wintera v jeho knize Život a učení na partikulárních školách v Čechách v XV. a XVI. století. Kulturně- -historický obraz (WINTER 1901: ). Winter zde pojednává o knihách v kulturně-historickém kontextu způsobem, který v mnohém předběhl svou dobu. bojem proti tištěné knize, jejíž oponenti zastánci rukopisů přinášeli v 15. a 16. století velmi podobné argumenty jako dnešní nepřátelé digitálních nosičů textu). Dále Grafton, sám milovník tištěné knihy a knihoven, 9

2 přesvědčivě ukazuje, že ani dnešní rozmach elektronických médií patrně nepovede ke konci tištěné knihy, jejíž místo v euroamerické kultuře se půl století od McLuhanova proroctví elektronického věku nijak nezmenšilo. Zájem o budoucnost tištěné knihy vyvolal rovněž obnovení výzkumu kultury tištěné knihy z hlediska kulturních dějin. V nedávné době tak vyšla celá řada důležitých studií, v mnohém upřesňujících naše porozumění tomuto fenoménu (v českém prostředí je třeba zmínit zejména práce Mirjam Bohatcové a v současnosti Petra Voita). 8 Studium hebrejského knihtisku mělo poněkud jinou dynamiku a vyvíjelo se často bez přímé vazby na metodologické trendy ostatních humanitních věd. I když teprve v poslední době se daří témata související s hebrejským knihtiskem dostatečně kontextualizovat, 9 v některých momentech výzkum tohoto tématu předběhl svou dobu. Již středověká židovská historiografie soustřeďující se na rekonstrukci přenosu posvátné tradice v sobě obsahovala zárodky moderní bibliografie. Páteř posvátných dějin totiž představovala genealogie učenců a jejich spisů. 10 V raně moderní době pak objev talmudické a zejména potalmudické literatury křesťanskými hebraisty (Reuchlin a později oba Buxtorfové) znamenal patrně nejvýznamnější pokus o demytizaci Židů. Později v 19. století, když se judaistika začala formovat jako samostatný obor, omezovala se především na intelektuální dějiny Židů, což se sice později ukázalo jako výrazný hendikep, znamenalo to však současně rozvoj hebrejské bibliografie (Moritz Steinschneider) 11 a studia židovského písemnictví (Leopold Zunz, Abraham Geiger aj.). 12 Historikové židovské kultury si proto mnohem dříve uvědomili provázanost knihtisku jakožto technologické inovace s kulturním a společenským kontextem. Za symptomatickou můžeme v tomto ohledu označit studii Abrahama Berlinera Ueber den Einfluss des Ersten Hebräischen Buchdrucks auf den Cultus und die Cultur der Juden z roku V přítomné studii se pokusíme popsat místo tištěné knihy v židovských kulturních dějinách v samém počátku, tedy na sklonku 15. a především v průběhu 16. století. S ohledem na zaměření této publikace se soustředíme zejména na region střední a východní Evropy, kde v 16. století žila převažující většina aškenázských Židů. Jak postupně uvidíme, města jako Praha, Krakov nebo 8 VOIT 2006, 2007, , 2009 a Srov. například RAZ-KRAKOTZKIN 2007 a zejména HACKER SHEAR Viz SLÁDEK 2012: Vedle zpracování hebraik ve fondech mnoha evropských knihoven, především oxfordské Bodleian Library (vzhledem k zásadní důležitosti díla právě pro pražský hebrejský knihtisk citujeme bez udání roku jako STEIN- SCHNEIDER, pozn. ed.), Steinschneider již roku 1858 založil a do roku 1882 redigoval periodikum Hebraeische Bibliographie Blätter für neuere und ältere Literatur des Judenthums (Berlín: Julius Benzian). 12 Srov. svazek studií Zur Geschichte und Literatur (ZUNZ 1845a), obsahující mj. průlomovou studii věnovanou dějinám hebrejského knihtisku v Praze Druckereien in Prag. Annalen der hebräischen Typographie von Prag ( ) a GEIGER K charakteru židovských studií v 19. století viz SLÁDEK 2012: a literaturu uvedenou tamtéž. 13 Použili jsme hebrejský překlad (BER- LINER 1969) původní německé studie (BERLINER 1896). I některé další Berlinerovy práce týkající se hebrejského knihtisku mají přesah do kulturních dějin (srov. BERLINER 1977 a 1913). 14 Srov. EISENSTEIN 1983; první kapitolu knihy The Printing Press as an Agent of Change ostatně Eisensteinová nazvala Unaknowledged Revolution. Srov. také odpověď Eisensteinové na kritiku Adriana Johnse (EISEN- STEIN 2002). V souvislosti s hebrejským knihtiskem použil tohoto výrazu již BERLINER 1969). 15 FEBVRE MARTIN PETTEGREE 2002: PETTEGREE 2002: 79 (naše kurzíva). Lublin patřily nejen k nejdůležitějším aškenázským obcím, ale ekonomické, politické a také intelektuální vazby, pro něž hrála tištěná kniha zcela klíčovou roli, je zároveň spojovaly s židovskými centry v Itálii a v zemi Izraele. Knihtisk v kontextu raně moderních dějin Zatímco Elizabeth Eisensteinová opakovaně zdůrazňovala revoluční charakter objevu knihtisku, 14 novější výzkum, aniž by popíral dalekosáhlý vliv tištěné knihy jakožto nového komunikačního média, zdůrazňuje společensko-kulturní a technologický kontext tohoto objevu, přihlíží k pomalosti změn v raně moderní době a vrací se tak k interpretaci objevu knihtisku jako výsledku postupných společensko-kulturních změn, jak jej popsal již H.-J. Martin. 15 Andrew Pettegree k tomu říká: Tradiční popisy dějin 16. století by bylo možné označit za zdůrazňující pokrok. Soustřeďují se na ty rysy společnosti 16. století, jež obsahují zárodky modernity, a to často za cenu přeceňování těchto raných a spíše křehkých výhonků. Je třeba si proto připomenout, [...] že množství základních struktur života neprodělalo v 16. století žádné zásadní proměny. Na poli výživy, zdravotní péče nebo veřejné hygieny nedošlo k žádným průlomům. Pro převážnou většinu Evropanů zůstal život i nadále tvrdý a spojený s omezeními fyzického prostředí. Nedošlo k žádným hlubokým změnám ve způsobech pozemní dopravy. Přesun zboží po zemi byl stále ještě nákladný a riskantní, což tvořilo bariéru rozvoje spotřební společnosti. Stejná omezení platila v oblasti informací. Se zavedením poštovních koní kolem roku 1400 bylo dosaženo přirozeného limitu pro zkrácení času. Pošta v 16. století sice zlepšila hustotu sítě, promyšlenost a spolehlivost tohoto typu komunikace, ale doba jízdy mezi Paříží a Florencií zůstala stejná. Vezmeme-li toto vše v úvahu, je zřejmé, že důležité technologické změny 16. století byly ve své podstatě pozvolné. Neodehrála se žádná průmyslová revoluce, žádné nové zdroje energie neproměnily životní podmínky. Avšak použití trpělivé vynalézavosti přineslo některá významná vylepšení existujících technologií, jež měla vysokou důležitost pro podmínky lidského života. 16 Pettegree v souvislosti s napojením 16. století na předcházející období dále poznamenává, že tisk byl vrcholným úspěchem středověké technologické vynalézavosti. 17 Mnoho autorů si povšimlo těžko postižitelné synergie mezi růstem gramotnosti v raně novověkých městech a vznikem knihtisku: tištěná kniha jako předmět obchodu předpokládá poptávku na straně publika, jež tvoří již gramotní, současně však snazší dostupnost textu ve formě tištěné knihy hraje roli při rozšiřování gramot- 10

3 nosti. Z diachronického hlediska je však zřejmé, že vznik knihtisku jako komplexního propojení a transformace již známých technologií byl podnícen již existující poptávkou po knihách. 18 I když v centru vynálezu knihtisku skutečně stojí idea sazby, složené z jednotlivých písmen, jež mohou být opakovaně použita, H.-J. Martin upozornil, že podmínkou úspěchu tištěné knihy bylo zdokonalení a zlevnění výroby papíru, související zase s vylepšením mlýnské technologie. 19 Teprve v druhé řadě přichází objev sazby, nového typu inkoustu a tiskařského lisu. Takto komplexní podnikání nemohlo existovat bez rozsáhlých finančních investic, v počátku knihtisku často poskytovaných tichými partnery, a stavělo tedy na předpokladu existující poptávky a potažmo návratnosti vložených prostředků. Skutečnost, že tištěná kniha byla v okamžiku svého objevu odpovědí na existující hlad po textu, potvrzují nejen předcházející pokusy o sériovou produkci rukopisů, jež jsou dobře doloženy zejména na některých univerzitách 1. poloviny 15. století, 20 ale také indicie, že pokusy s uměním umělého psaní (ars scribendi artificialiter) probíhaly již od přelomu 30. a 40. let na několika místech západní Evropy současně. 21 Doslova bleskové rozšíření nového vynálezu navíc prudce kontrastovalo s již zmíněným obecně pomalým tempem změn; alespoň v tomto ohledu se zdá být výraz revoluce skutečně na místě. 22 Jak upozornil Andrew Pettegree, i zde se historikové dopouštěli závažného zkreslení: Hořkou realitou rozmachu knihtisku v 15. století byla skutečnost, že honba za novinkou nechala vzniknout tiskárny v mnoha městech, kde produkce knih nebyla z obchodního hlediska životaschopná. Trh byl pro malé producenty příliš rozsáhlý a rozptýlený. Tato tvrdá pravda se začala projevovat v posledních desetiletích 15. století, jak se tisk více stával plně komerční aktivitou. V těchto letech se geografie evropského tisku zcela proměnila. Produkce tištěné knihy se postupně soustředila do malého počtu významných center, kde se tisk stával čím dál více záležitostí nemnoha velkých firem. Hloubku této transformace 02 Jaakov ben Ašer: Arbaa turim. Orach chajim. S poznámkami a v redakci Avrahama ben Avigdora. Praha, skrze Geršoma Kohena a v jeho domě The Bodleian Libraries, University of Oxford, Opp. fol. 754 (1), výřez titulního listu. zakrývalo soustředění se [historiků] na rychlý rozvoj knihtisku. 23 Židovská společnost v 16. století V době vynálezu knihtisku se židovská společnost nacházela v mnoha ohledech ve fázi stagnace, způsobené otřesy 14. a první poloviny 15. století, jež na menšinovou společnost dopadaly silněji a s dlouhodobějším vlivem než na společnost většinovou. Během 14. století zasáhlo aškenázské Židy dvojí vyhnání z Francie (1306 a 1394), následující 18 PETTEGREE 2002: FEBVRE MARTIN 1990: RICHARDSON 1999: 6 7 a prameny uvedené tamtéž. 21 RICHARDSON 1999: 3; srov. FEBVRE MARTIN 1990: 50 54, především s. 52, kde je citován dokument nalezený v Avignonu z r. 1446, ve kterém se zlatník Procopius Waldvogel z Prahy zavazuje Židu Davidu Caderousseovi, že zajistí zařízení k reprodukci latinských a hebrejských (!) textů: viginti septem litteras ebreaycare formatas, s[c]isas in ferro bene et debite juxta scientiam et practicam scribendi [...] una cum ingeniis de fuste, de stagno et de ferro [...] ingenia et instrumenta ad scribendum artificialiter in littera latina. 22 Srov. EISENSTEIN 1979: 33 a K rozšíření knihtisku v 15. století viz BMC , především předmluvy k sv K vyváženému zhodnocení revolučnosti rozšíření knihtisku v jeho počátcích je třeba vzít v úvahu ještě další faktor, jímž byla absence funkční distribuční sítě. Důsledkem byl zánik mnohých tiskáren. 23 PETTEGREE 2010: 54; viz analýzu této krize tisku (A. Pettegree) TAM- TÉŽ:

4 po desetiletích zhoršování politické a ekonomické situace. Židé žijící v městských obcích politicky roztříštěného Německa trpěli již na sklonku 13. století pokusy císařské moci získat Židy pod svou nadvládu. 24 Drtivě zasáhla 24 K důvodům zhoršování podmínek Židů v říši viz AGUS 1947: 1/ a passim (viz ještě ZIMMER 1978: a ZIMMER 1970). 25 Existující zprávy sice naznačují, že Německo ve svém celku bylo černou smrtí postiženo o něco méně než například mnohá italská města (HECKER 1860: 24 25), avšak ve spojení s masakry Židů, jež epidemii v Německu doprovázely, byl dopad na židovskou populaci devastující. 26 Nejnověji viz COHN 2007 (studie obsahuje podrobnou bibliografii). 27 PĚKNÝ 1993: 38 42; KIEVAL K tomu viz například CHABERT 1972: a další stati v témže svazku (srov. BRAUDEL 1977: 83 84). Febvre a Martin indikují vliv růstu cen po roce 1550 na poklesu kvality výtvarného doprovodu tištěných knih (FEBVRE MARTIN 1990: 99). 29 HOSZOWSKI 1972: , Srov. JANÁČEK 1960: a také MILLER 2008: a literaturu citovanou tamtéž. 31 Pro popis ekonomické geografie 16. století viz BRAUDEL 1972: Ke vztahům českých zemí a Itálie viz důležité práce Jaroslava Pánka, především PÁNEK Viz zajímavý případ z roku 1603, kdy pražští Židé žádali ve Frankfurtu n. M. o finanční pomoc německých obcí (ZIMMER 1978: ). Charakter vazeb mezi německými a polskými obcemi a Prahou z politického hlediska osvětluje DAVIS 2011: RUDERMAN 2011: německé obce morová epidemie ( a dále), 25 která navíc vyvolala vlnu protižidovských masakrů na základě obvinění z otravování studní. 26 V českých zemích měly podobný důsledek husitské bouře a následující období nestability, charakterizované sérií vyhnání (roku 1454 byli Židé vyhnáni z moravských královských měst). 27 Není proto divu, že když se od 60. let 15. století začaly objevovat první hebrejské tisky, stalo se tak mimo oblast střední Evropy. Téměř všechny hebrejské inkunábule, z nichž nejstarší datované jsou z roku 1475, byly vydány v Aragonu (Ixar/Híjar), Kastílii (Guadalajara, Zamora), Portugalsku (Faro, Lisabon, Leiria) a v Itálii (Řím, Reggio di Calabria, Piove di Sacco, Ferrara, Boloňa, Mantova, Soncino, Neapol, Brescia aj.). Od počátku 16. století se situace začala nejprve zvolna a později rychleji obracet. Státy severní Itálie zažívaly ekonomický pokles způsobený válečným vyčerpáním a rostoucí mocí Španělska, jemuž území v Novém světě přinášela do té doby nevídaný objem drahých kovů. 28 Naopak rakouské země díky své dynastické vazbě na novou velmoc a rozvoji lokálního merkantilismu zažívaly od poloviny 16. století do vypuknutí třicetileté války ekonomický růst. 29 Průsečíkem obchodních cest se v rámci středoevropského regionu stalo v popisovaném období Slezsko, kde se setkávali obchodníci cestující z Konstantinopole, Gdaňska, východní Evropy i z jižního Německa a Itálie. Praha byla propojena na jedné straně se Slezskem, na straně druhé s jihem Německa a s Lincem, 30 jejich prostřednictvím pak také s Itálií, s níž české země pojily úzké kulturní kontakty. 31 Židovská Praha 16. století proto měla úzké vazby na staré i novější obce německé (Worms, Frankfurt n. M. aj.), současně však také na obce polské (Krakov, Poznaň, Lublin) a italské (Benátky). 32 Další vazby navíc propojovaly Prahu s nově obnovenými židovskými centry v Jeruzalémě a zejména v Safedu. Dynamika židovského duchovního života v 16. století byla posílena zvýšením mobility osob, 33 jež působila v synergii s obecně extrateritoriálním prvkem židovského myšlení, stavícím v neposlední řadě na používání 03 Perec Jechiel ben Netanel Trabot: Makre dardeke. Neapol, Josef ben Jaakov Aškenazi Gunzenhausen ŽMP, inv.č , fol. [1b 2a]. 12

5 04 David Gans píše o vynálezu knihtisku ve své kronice Cemach David. Praha, Šlomo ben Mordechaj a Moše ben Josef Becalel Katz ŽMP, sg , díl 2, fol. 95b. hebrejštiny jakožto jednotného učeneckého jazyka, jenž v raně moderní době propojoval aškenázské, sefardské i orientální židovské učence. 34 Z výše uvedeného vyplývá, že období několika desetiletí mezi polovinou 16. století a vypuknutím třicetileté války představovalo pro pražskou židovskou obec jeden z vrcholů, umožněný nejen relativní vnitřní stabilitou země, ale v oblasti duchovních dějin zejména napojením židovské Prahy na polská a italská centra, kde se vedle Prahy odehrávaly nejvýznamnější intelektuální posuny. Na následujících stranách ukážeme, jakou roli v židovském intelektuálním dění 16. století hrála tištěná kniha a jak se v ní toto dění odráží. Knihtisk jako požehnání, nebo symptom úpadku? Pro hebrejské tiskaře stejně jako pro tiskaře křesťanské platí, že si od samého počátku uvědomovali jak kontinuitu mezi rukopisnou a tištěnou produkcí knih, tak inovační rysy nové technologie. Způsob, jakým o své práci hovořili tiskaři nejstarších hebrejských inkunábulí, potvrzuje slova Curta F. Bühlera: Kdo se zabývá nejstaršími tisky, měl by pokud možno nahlížet nový vynález stejně jako první tiskaři, totiž jednoduše jako jiný způsob psaní. 35 Výrazu psát (katav) užívá v závěru nejstaršího datovaného hebrejského tisku jeho vydavatel Avraham ben Garton ben Jicchak. 36 Také Avraham ben Šlomo Conat v kolofonu jiného z nejstarších datovaných hebrejských tisků tvrdí, že píše mnohými pery bez pomoci zázraku (kotev be-kama kulmusim be-lo maase nisim). 37 V téže době lze naopak nalézt i tiskaře, kteří se nerozpakovali zdůrazňovat diskontinuitu mezi rukopisnou a tištěnou knihou: Já jsem moudrost, diadém vší moudrosti, skrytost uzavřená nad všechny tajnosti. Bez pera jsem se vyjevila, nejsem nakreslena, bez písaře jsem byla ve svazek soustředěna. Jedním tahem byl nanesen inkoust na mne, i bez linkování je písmo rovné! 38 Mnozí tiskaři si uvědomovali, že nová metoda výroby knih umožňuje radikálně snížit pořizovací cenu. 39 Současně byli hotovi využít technologických možností tisku a nabídnout nejen stále relativně nákladná velká vydání, ale také knihy menších formátů, octavo (8 ) a duodecimo (12 ), jež byly určeny k soukromému užití čtenářů, kteří nepatřili mezi vrstvu učeneckých elit. 40 V kolofonu jednoho z prvních vydání hebrejské Bible (Brescia 1494) říká vydavatel Geršom ben Moše Soncino: Chudé jsou peníze, jež získá člověk svými nástroji a v ruce mu nezbude nic, aby si koupil knihy a jimi se zaobíral. Proto já, Geršom, syn učeného Mošeho, památka spravedlivého budiž k požehnání, jehož přízvisko je v italštině Menclin ze Soncina, jsem se dnes rozhodl vytisknout Dvacet čtyři knih [tj. hebrejskou Bibli] [...] v malém formátu, aby je každý člověk měl ve 34 Nejpodrobnějším českým pojednáním o židovských kulturních dějinách v raně moderním Aškenázu je má studie Širší kontext pražské židovské renesance (SLÁDEK 2011b). Některé nové pohledy obsahuje můj článek Studium filosofie v renesanční židovské Praze (SLÁDEK 2011a). Množství souvisejícího materiálu obsahuje DAVIS BÜHLER 1960: Šlomo Jicchaki (Raši): Peruš ha-tora. Reggio di Calabria, Avraham ben Garton ben Jicchak 1475 (cit. BERLINER 1969: 113). 37 Jaakov ben Ašer: Arbaa turim, Orach chajim, dokončeno 14. sivanu 5336 (6. června 1476), kolofon (cit. BERLI- NER 1969: 114). 38 Jaakov ben Ašer: Arbaa turim, dokončeno 28. tamuzu 5335 (3. července 1475), kolofon (cit. BERLINER 1969: 113). 39 Pro přehled ekonomické problematiky raného knihtisku viz FEBVRE MARTIN 1990: Srov. paralelní vývoj v obecných dějinách knihtisku FEBVRE MARTIN 1990: Exemplář v NLI kolofon nemá, cit. podle BERLINER 1969: , pozn. 5. Právě tohoto vydání použil ke svému překladu Martin Luther (z Lutherova výtisku, který býval uložen v Berlíně, kolofon citoval A. Berliner) [srov. také HELLER 1998/99]. dne i v noci, mohl se jimi zaobírat a nikdy neušel více než čtyři lokty bez Tóry, jež takto bude s ním a on si v ní může číst dnem i nocí

6 Výrazy, jichž tiskaři 15. a 16. století zcela plošně používali pro označení svého řemesla, jen dokreslují význam, který knihtisku přikládali: svaté dílo (mlechet kodeš), nebeské dílo (mlechet šamajim) nebo svatá služba (avoda kdoša). Na samém vrcholu pojednávaného období, kdy byla tištěná hebrejská kniha již běžná, věnoval objevu knihtisku pražský historik, matematik a astronom David Gans ( ) ve své kronice Cemach David (Praha 1592), o níž ještě uslyšíme, zvláštní zmínku, již tiskař typograficky zvýraznil korunkou, vyhrazenou jinak jménům panovníků: Vynález knihtisku K vynálezu knihtisku došlo ve městě Mohuči prostřednictvím křesťana jménem Johannes Guttenberg ze Štrasburku. Stalo se to v prvním roce vlády spravedlivého císaře Friedricha roku 5400, což je rok 1440 podle křesťanů. Požehnán budiž Ten, kdo milostivě udílí člověku vědění a učí lidi poznání. Požehnán budiž Ten, kdo nám ve svém milosrdenství prozradil tak neobyčejný vynález [tachbula] ku prospěchu všech obyvatel země, jaký se již neobjevil a jemuž není mezi všemi vynálezy rovno ode dne, kdy Hospodin na zemi stvořil člověka. Nejen pro disciplíny božského učení a ostatních sedm disciplín, ale také pro ostatní obory, jež jsou pouze časové: řemeslníci, dělníci, zlatníci, stavitelé, tesaři, kameníci a další budou sdělovat těm, kteří v daných oborech pracují, každého dne a bez přestání množství zlepšení a vynálezů tím, že budou tisknout nespočetné knihy GANS 1592: 95b. 43 Srov. ABRAVANEL 1592, jehož titulní strana zmiňuje, že dva rabíni, Menachem Azarja mi-fano a Šmuel Frances poskytli rukopisy spisu tiskařům, zatímco jistý Jicchak Geršom na základě dvou verzí připravil text pro tisk. Šmuel Frances byl rovněž majitelem lékařského rukopisu z 15. století (Paříž, Bibliothèque Nationale, MS heb. 1176); Cion ben Šmuel Frances, jehož zmiňuje BONFIL 1987: 53, pozn. 43, byl nejspíše jeho synem. 44 Pozornost byla sice věnována opozici rabínských autorit vůči publikaci určitých textů nebo jejich kategorií (např. kodifikací halachy, zejména Šulchan aruchu Josefa Kara a kabalistických textů), existenci odporu vůči knihtisku jako takovému v židovském prostředí badatelé dosud spíše tuší (srov. BERLINER 1969: 118). 45 Chajim Friedberg 1711: 4a-b. K autorovi viz SHERWIN REINER 1997: REINER 1997: 88. Tisk, rukopis a orální kultura Zdá se, že většina rabínských učenců měla k tisku jakožto nové technologii šíření textů obecně pozitivní vztah. Učenci se různým způsobem do produkce knih zapojovali, a to nejen jako autoři a editoři, ale také jako náboženské autority, jež prostřednictvím aprobací (haskama, pl. haskamot) vydání zaštiťovali (viz příklady níže) nebo jakožto vlastníci důležitých rukopisů, jež zapůjčovali vydavatelům a napomáhali tak jejich vydání tiskem. 43 Při popisu vztahu rabínských autorit k tištěnému médiu je však současně třeba vzít v úvahu nebezpečí anachronismu, spočívajícího v hodnocení problému ze stanoviska vítěze lze předpokládat, že hlasy případných tehdejších odpůrců tisku nebyly tímto médiem šířeny a nejsou tedy v dokladech tištěné povahy zastoupeny. Otázka postoje rabínských autorit k tištěné knize nebyla zatím systematicky zpracována, proto se na tomto místě omezíme jen na dvě poznámky. 44 I když se nejpozději od počátku 20. let 16. století stal hebrejský tisk poměrně běžným, je zřejmé, že pouze menší část rabínských učenců publikovala své spisy prostřednictvím tohoto média. Důvody byly jistě mnohdy ekonomické: autor si nemohl dovolit vydání sám financovat a existující vydavatelé nepovažovali investici do vydání za návratnou jinými slovy nepředpokládali na straně čtenářského publika dostatečný zájem (viz níže o případu Luriova spisu Jam šel Šlomo, na nějž upozornil Elchanan Reiner). Skutečnost, že i někteří významní učenci nevydali své spisy tiskem, však mohla mít i jiné důvody. Maharalův bratr Chajim ben Becalel z Friedberka se bránil kopírování a vydávání svých spisů, z nichž žádný nakonec za jeho života tiskem nevyšel. V úvodu polemického spisu Vikuach majim chajim, který byl vytištěn teprve roku 1711, rabi Chajim píše: Každému je dovoleno, aby si, pokud uzná za vhodné, shromažďoval zápisky všeho, co ho při studiu starších zákonodárců [poskim] napadne, a to podle příslušného pořádku, aby mu to sloužilo proti zapomnění. [...] Také já jsem si asi před šestnácti lety usmyslel, že si sesbírám všechny zákony kategorie isur ve-heter z knih zákonodárců, [neboť jsou rozptýleny] jeden tu a jiný onde. Vhodně jsem je uspořádal, takže jsem je měl jako na dlani, zcela zestručněné. Poté jsem je uzavřel a uzamkl ke svým soukromým věcem. Avšak studenti, kteří tehdy bydleli v mém domě, mi [onen rukopis] ukradli a tajně si jej opsali. Když jsem se o tom dozvěděl, sebral jsem jim kopii s velkým hněvem, neboť jsem [onen spis] sepsal pouze pro sebe, jako pomůcku sloužící proti zapomnění, a nikoli proto, aby na něm někdo jiný stavěl. 45 Elchanan Reiner, který upozornil na význam citovaného textu pro pochopení vztahu raně moderních aškenázských Židů k šíření knih, 46 ukázal, že v pojednávaném období rukopisná nebo tištěná kniha nebyla autoritativním textem, i když zde bylo nebezpečí, že by takovým způsobem mohla být nahlížena. Autorita knihy odvisela od jejího autora, jenž byl jejím jediným legitimním čtenářem. Byla mu pomůckou a bez něj neměla význam. [...] Text je odrazem jiného, orálního textu, který jediný je autoritativní. Pramenem autority textu je pak skutečnost, že je předáván z učitele na žáka. 47 Přestože profesor Reiner hovořil především o náboženskoprávních textech, pro dějiny raně moderní židovské knižní kultury má přítomnost silného podílu orality obecnou platnost. Ve spisu Sefer elim (1629), pojednávajícím o astronomii, matematice, geometrii, mechanice a dalších disciplínách, píše Josef Šlomo Delmedigo, který pocházel z Kréty: 14

7 05 Moše ben Majmon: Mišne tora. Aškenaz 1444, rukopis na pergamenu. ŽMP, Ms 84, fol. [128a].

8 16 06 Šlomo ben Jechiel Luria: Jam šel Šlomo. V redakci Eleazara Altschula-Perelse. Praha, Avraham ben Šimon Heida [Lemberger] ŽMP, sg , titulní list.

9 Toužil jsem získat znalost všech zmíněných disciplín u pramene, přímo ze rtů vynikajících mistrů, z nichž každý je vždy zběhlý ve svém oboru. Vždy jsem je následoval z města do města a ze země do země, aniž bych sám sebe pasoval na mistra. A nevstupoval jsem s nimi do sporů, jak mají ve zvyku horkokrevní mladíci, avšak byl jsem jako houba a nasával jejich slova. [...] Tak jsem si vytříbil mysl a nalezl sílu [více než ze] stovek knih, jež jsem četl. Poznal jsem totiž dobře rozdíl mezi studiem s učitelem a četbou. 48 Jak ukázal Elchanan Reiner na jiném místě, i v 16. a 17. století docházelo v židovské společnosti zcela běžně k opisování textů: 49 [Opisováním] si studenti talmudických akademií vytvářeli svoji základní knihovnu textů. Knihy si do svých zápisníků opisovali také po objevu knihtisku, neboť i když byly některé texty k dispozici v tištěné podobě, pro mladé muže byly příliš drahé. K nejpopulárnějším textům patřily talmudické pasáže a především komentáře k Talmudu a náboženskoprávní autority. Propojení mezi výukovým procesem a vznikem textů je zřejmé i v těch případech, kdy byl daný text nakonec vytištěn. Příkladem může být aprobace Mordechaje Jaffeho k základní gramatice Josefa Heilprina, ke které se níže vrátíme v jiné souvislosti: Na vlastní uši jsem slyšel a na vlastní oči jsem spatřil vše toto: otázku kmene hofalu [vysvětlenou] od malých sedmiletých chlapců, kteří byli žáky přítomného autora. Znali celé časování sloves v souladu s gramatikou a čistotou jazyka, jak je psáno hned na počátku této knihy. To považuji za vynikající, neboť je to nová věc a dobrá pomůcka k tomu, aby si malí chlapci zvykli pracovat s gramatikou jazyka. Nikdo dosud nic takového nespatřil. Protože jsem tedy viděl, jak veliký užitek tento spis chlapcům přináší, vzal jsem na sebe dnes roli toho, kdo oznámí a dosvědčí mnohým lidem, že autorova slova jsou správná a pravdivá. Každý učitel, jemuž se do rukou dostane tento spis, nechť spěchá a neotálí s tím, aby své malé žáky vyučoval podle toho, co je v tomto spise psáno. Požehnání nechť se dostane tomu, kdo si získal zásluhy tím, že tuto knihu vydal tiskem. Tak pravil níže podepsaný v úterý, 26. dne měsíce avu roku 5356 (20. srpna 1596). Zde ve velkém královském městě, ve svaté obci Poznani, ve městě slavném a korunovaném. 50 I když se tedy hebrejské tisky staly v průběhu 16. století relativně běžnou záležitostí, rukopisy a rukopisná kultura nepozbyly ještě na dlouhou dobu své důležitosti. 51 Jak poznamenal David McKitterick, nová technologie nenahrazuje starou, ale rozšiřuje ji a nabízí alternativy. 52 Význam, který si rukopisy zachovaly v raně moderní době, ať už z důvodů ekonomických, nebo vlivem přetrvávající preference ústního přenosu učební látky, je důležitý nejen sám o sobě, ale také při hodnocení raně moderní literární produkce: historik kultury si musí být vědom skutečnosti, že nikoli nepodstatná část textů tiskem nevyšla a vinou ztráty rukopisů zmizela z našeho zorného pole. Symptomatický případ tohoto druhu popsal Elchanan Reiner v souvislosti s pražským studentem Eleazarem Altschulem. 53 Roku 1592 si Altschul během studia v lublinské ješivě opsal komentář Jam šel Šlomo rabi Šloma Lurii k talmudickému traktátu Bava kama. Luria tuto část komentáře dokončil již roku 1548, první vydání tiskem se však objevilo teprve roku 1616 právě péčí zmíněného Eleazara Altschula, tedy po šedesáti osmi letech od dokončení. 54 Než si v 18. století rabínské publikum uvědomilo epochální význam Luriova spisu, sedm z šestnácti částí, o nichž hovoří Altschul, se nenávratně ztratilo. 55 Hebrejský tisk a rozšíření rabínského učebního plánu Tiskaři 15. a 16. století, kteří byli zpravidla současně i vydavateli hebrejských knih a nesli tedy břemeno nutné investice, hráli zcela klíčovou roli v nasměrování rozvoje židovské učenosti v raně moderní době. Jak ukazuje i případ Prahy, nejstarší dochované tisky sice představují povětšinou užitnou literaturu pro nejširší vrstvu existujících zákazníků, tzn. studenty, rabíny i zbožné muže: hebrejské Bible, halachické kodexy a liturgické texty, přesto se tehdejší vydavatelé nebáli rozšířit nabídku o tituly, jež pevnou součástí rabínského kurikula před zavedením knihtisku nebyly, a příliv nových titulů vyvolal na straně čtenářského publika odezvu, jež zpětně ovlivňovala vydavatelskou politiku. Příkladem může být vydání hebrejského lexikonu Davida Kimchiho Sefer ha-šorašim (ed. princ. Řím cca 1470), který vyšel podruhé již o dvacet let později (Neapol 1490) a potřetí hned následujícího roku 48 Elim, , ed. Oděsa (BARZI- LAY 1974: 45; srov. TAMTÉŽ: 45, p. 4 pro podobná vyjádření nežidovských učenců). 49 REINER 2000: HEILPRIN 1702: 1b. Také Josef ben Elchanan Heilprin se v závěru své předmluvy (TAMTÉŽ: 2b) označuje za obyvatele Poznaně. 51 Z hlediska obecných dějin knihtisku sdílí hebrejská knižní kultura stejný osud jako knihy v řečtině a notové zápisy, u nichž rovněž vzhledem k nižší poptávce a vyšší náročnosti na technické vybavení přežívalo šíření v rukopisných kopiích (viz M KITTERICK 2003: 11). 52 M KITTERICK 2003: REINER 2007 a REINER 2007: REINER 2007: FEBVRE MARTIN 1990: (Neapol 1491), v průběhu 16. století pak ještě pětkrát. Uvážíme-li, že běžné náklady se od 70. let 15. a v 16. století pohybovaly v řádu 400 až 500 výtisků a jen zřídka přesahovaly výtisků, 56 znamená to v našem případě přinejmenším tři nebo čtyři tisíce exemplářů v celkem osmi vydáních. Kimchiho lexikon Sefer ha-šorašim ve svém vydání z roku 1491 obsahuje také chválu spisu ze strany vydavatele, typickou ve své snaze sugerovat použitelnost knihy pro široké vrstvy čtenářů: Dnešní den je dnem radosti a my spěcháme k vám, lidé! Můj hlas volá k lidem zkušeným i k adeptům moudrosti, 17

10 k starým, mladým i úctyhodným, k mužům i k ženám: Seberte své stříbro, dejte na hromadu zlato! Bez konce je vědění, které naleznete v těchto Kořenech nově přichystaných, zatímco všechny dosud vytištěné knihy k tomuto tématu jsou bez chuti a nic neříkající, jako čočkový nákyp (Gn 25,34). 57 Již klasická studie Isadora Twerského Talmudists, Philosophers, Kabbalists 58 ukázala, že od sklonku 15. století, tedy právě v době nástupu tištěné knihy, rostl zájem o jiné než čistě náboženskoprávní disciplíny filozofii, jež v raně moderní době zahrnovala i přírodní vědy a matematiku, a také historiografii a mystiku. Twersky formuloval tezi, podle níž tyto disciplíny rozšiřovaly existující rabínský studijní plán, aniž by narušily centralitu náboženského práva (halachy). Proto Twersky navrhl souhrnné označení meta-halachické disciplíny. 59 Je jasně patrné, že od 30. let 16. století v prostoru střední a východní Evropy a ještě dříve v Itálii můžeme sledovat zvýšený zájem o středověkou židovskou filozofii a další mimohalachické disciplíny. Zejména studium Maimonidova More nevuchim, který měl v aškenázském studijním plánu sice pevné, avšak velmi omezené místo, 60 se nejpozději od 50. let 16. století stalo pro rabínské učence natolik běžným, že tibonovský idiom hebrejštiny si osvojili nejen autoři, kteří se k židovské filozofii stavěli pozitivně nebo alespoň ambivalentně (Maharal), ale i autoři, kteří se prezentovali jako její oponenti (Ješaja Horowitz). 61 Stejně tak se i židovská mystika stala téměř nutnou součástí vzdělání i těch učenců, kteří k ní původně zaujímali rezervovaný postoj (Jom Tov Lipmann Heller) a mezi lety 17. století se ve 57 KIMCHI 1491: [167b]. 58 TWERSKY TWERSKY 1983: 431 a passim; DA- VIS 2009: REINER 1997: ; pro obecný přehled viz DAVIS 2009: 80 96; srov. KUPFER 1973, SADEK 1988, 1985 a nověji VISI 2009 a literaturu uvedenou tamtéž. 61 Podrobněji k tomuto problému viz SLÁDEK 2011a. 62 DAVIS 2011: a GERSONIDES 1470: [3a]: Daniel byl [...] velkým učencem ve všech disciplínách (Hine haja Daniel [...] chacham gadol be-chol chochmot). 64 BHB a Putování Izraelitů pouští. Ilustrace podle nákresu Mordechaje Jaffeho k oddílu Masaej v Josef ben Jissachar Ber Miklis: Josef daat. Praha, Geršom ben Josef Becalel Katz ŽMP, sg , fol. 128b. své luriánské formě prosadila natolik, že potlačila studium filozofie a ostatních exoterických mimohalachických disciplín. 62 Již jeden z prvních dochovaných hebrejských tisků, Gersonidův komentář k Danielovi, poukazuje naznačeným směrem, když výrazy znalost a pochopení (mada ve-haskel) v první kapitole interpre- tuje jako komplex přírodních věd a proroka Daniela vykresluje jako univerzálního učence. 63 V téže době vyšel také Nachmanidův komentář k Tóře, jenž staví na konceptech středověké kabaly (Řím cca 1470). Maimonidův More nevuchim i kodex Mišne Tora, obsahující rozsáhlou nábožensko-filozofickou část Sefer ha-mada, byly vydány roku 1480 a komentář k Pirkej avot (včetně pojednání o duši s názvem Šmona prakim) kolem roku I zběžný pohled do hebrejských bibliografií odhalí, že během dlouhého 16. století byla tiskem vydána řada textů, které tvořily páteř zmíněného rozšířeného rabínského kurikula: spisy Davida Kimchiho, Chasdaje Crescase, Šem Tov ibn Šem Tova, Menachema Recanatiho, Josefa Alba, Jicchaka Aramy, Mošeho Alšecha, Jicchaka ben Jehudy Abravanela, Jedaji Bedersího, Avrahama ibn Ezry, Bachji ben Josefa, Jony ben Avrahama Gerondiho a dalších. Společným jmenovatelem tohoto korpusu textů je překročení úzkého rabínského kurikula směrem k náboženské filozofii, přírodním vědám a hebrejské filologii, popřípadě k mystice a pietismu. 18