Jelena Niţňanská. Podnikání zahraničních osob v České republice a v Ruské federaci

Transkript

1 Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta Jelena Niţňanská Podnikání zahraničních osob v České republice a v Ruské federaci Diplomová práce Olomouc

2 Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: Podnikání zahraničních osob v České republice a v Ruské federaci zpracovala samostatně a citovala jsem všechny pouţité zdroje. V Olomouci 31. srpna

3 Děkuji tímto doktoru Černému, a to nejen za odborné rady, ale také za pochopení, které mi laskavě poskytl. 3

4 Obsah Pouţité zkratky Úvod Základní pojmy a vývoj podnikání zahraničních osob Definice základních pojmů v právní úpravě ČR a RF Historický exkurz podnikání zahraničních osob Vývoj právní úpravy podnikání v ČR Vývoj právní úpravy podnikání v RF Systém práva podnikání zahraničních osob Právní úprava podnikání zahraničních osob v ČR Právní úprava podnikání zahraničních osob v RF Výkon podnikatelské činnosti zahraniční fyzickou osobou Registrace zahraniční fyzické osoby Registrace zahraniční fyzické osoby v ČR Registrace zahraniční fyzické osoby v RF Povinnosti cizinců pro vstup a pobyt na území druhého státu Povinnosti cizinců pro vstup a pobyt na území ČR Povinnosti cizinců pro vstup a pobyt na území RF Podnikání zahraniční osoby prostřednictvím organizační sloţky podniku Podnikání zahraniční osoby prostřednictvím organizační sloţky podniku v ČR Podnikání zahraniční osoby prostřednictvím organizační sloţky podniku v RF Výkon podnikatelské činnosti prostřednictvím společnosti s ručením omezeným Registrace společností s ručením omezeným Registrace společností s ručením omezeným v ČR Registrace společností s ručením omezeným v RF Majetková účast zahraniční osoby ve společnosti s ručením omezeným Majetková účast zahraniční osoby ve společnosti s ručením omezeným v ČR Majetková účast zahraniční osoby ve společnosti s ručením omezeným v RF Převod obchodního podílu Převod obchodního podílu v právní úpravě ČR.54 4

5 5.3.2 Převod obchodního podílu v právní úpravě RF Přemístění sídla zahraniční právnické osoby do druhého státu v právní úpravě ČR a RF 58 6 Ochrana majetkových zájmů zahraničních osob při podnikání na území ČR a RF Subjektivní práva zahraničních osob a jejich ochrana pomocí práva hmotného a procesního Související oblasti práva a instituty mající vliv na výkon práva v druhém státě Závěr Pouţitá literatura Resumé

6 Použité zkratky CiZ ČR EU EHP FNS FZ ObchZ ObčZ OOO RF RSFR RVHP ŢZ Cizinecký zákon Česká republika Evropská unie Evropský hospodářský prostor Federální daňová správa Federální zákon zákon č.513/1991 Sb., obchodní zákoník zákon č.40/1964 Sb., občanský zákoník společnost s ručením omezeným Ruská federace Ruská sovětská federativní republika Rada vzájemné hospodářské pomoci zákon č.455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ŢZ) 6

7 1 Úvod V souvislosti s rozvojem trhu jak v České republice, tak i ve velké většině suverénních států roste zájem podnikatelských subjektů, tedy fyzických i právnických osob, rozšířit své podnikatelské aktivity do teritoria druhého státu. Mobilita podnikatelských subjektů pozitivně ovlivňuje výkonnost ekonomik, zvýšení konkurenceschopnosti, coţ ve svém důsledku vede k postupnému utváření celosvětového trhu. Moţnosti a podmínky podnikání zahraničních osob v jednotlivých státech jsou do značné míry vymezeny opatřeními přijatými státem v souladu s prosazováním a ochranou jeho zájmů. Konkrétní opatření jednotlivých států jsou pak zakotvena v jejích právních řádech, které se od sebe více či méně liší. Právní úprava podnikání zahraničních osob v posledních několika letech doznala podstatných změn v právních řádech České republiky i Ruské federace. Tyto změny byly vyvolány zejména postupným přechodem obchodních vztahů od ochrany národních trhů pomocí tzv. protekcionizmu k jejich současné liberalizaci. Cílem mé diplomové práce je analyzovat a vzájemně srovnat rozhodující normy právní úpravy podnikání zahraničních osob v právním řádu ČR a RF, jejich odlišnosti a způsob překonávání problémů vznikajících při podnikání zahraničních osob v důsledku existence těchto dvou různých právních řádů. V úvodní části práce se zaměřím na vymezení stěţejních pojmů - podnikatel, podnikání, zahraniční osoba, tj. pojmů, které jsou běţně pouţívány jak v české tak ruské právní úpravě a na stručný exkurz vývoje právních úprav podnikání zahraničních osob v České republice a v Ruské federaci. V hlavní části práce se budu zabývat charakteristikou systému práva podnikání zahraničních osob v ČR a v RF v právních úpravách obou států, srovnáváním právních norem pro výkon podnikatelské činnosti zahraničních fyzických a právnických osob na území druhého státu zejména pak na podnikání zahraničních osob prostřednictvím společnosti s ručením omezeným. Rovněţ se zaměřím na otázky majetkové účasti státního příslušníka druhého smluvního státu při zaloţení a po vzniku společnosti s ručením omezeným na území druhého státu, moţnostmi převoditelnosti obchodních podílů a ochrany majetkových zájmů zahraničních osob při podnikání na území druhého státu. 7

8 V závěru stručně shrnu základní charakteristiky současné právní úpravy podnikání zahraničních osob v obou zemích s návrhem změn právní úpravy de lege ferenda. 8

9 2 Základní pojmy a vývoj podnikání zahraničních osob 2.1 Definice základních pojmů v právní úpravě ČR a RF K detailnějšímu zkoumání problematiky podnikání zahraničních osob je nezbytné přesně vymezit základní pojmy, související s daným tématem jak v právní úpravě ČR tak RF, a to zejména pojmy podnikání, podnikatel, zahraniční osoba. Jedním z nejdůleţitějších ustanovení obchodního zákoníku a obchodního práva vůbec je vymezení pojmu podnikání. Podmínky a omezení práva podnikat mohou stanovit pouze zákony. Podnikáním podle ustanovení 2 odst. 1 českého obchodního zákoníku se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosaţení zisku. Uvedená definice podnikání obsahuje pět pojmových znaků, které musejí být splněny současně. Pokud některý z těchto znaků chybí, nejedná se o podnikání. Znak soustavnost v souvislosti s podnikáním nelze chápat pouze jako činnost nepřetrţitou a trvalou, protoţe tomuto znaku odpovídá i činnost, která je prováděna sezónně nebo s přestávkami, přičemţ však musí jít o činnost, která má opakující se nebo pokračující charakter, i kdyţ nikoli nutně dlouhodobý. 1 Z uvedeného vyplývá, ţe za soustavnou činnost nelze povaţovat tu, která je vykonávána pouze výjimečně či nahodile. Za samostatnost v podnikání povaţujeme pouze takovou činnost, v níţ si podnikatelské činnosti rozhoduje sám podnikatel, který není nucen jednat na příkazy někoho jiného. Zjednodušeně řečeno, osoba, která činnost provádí, má moţnost rozhodovat podle vlastní úvahy o době a místě vykonávané činnosti, o organizaci vykonávané práce bez zařazení do organizační struktury jiné osoby. 2 Z tohoto hlediska se však nejedná o samostatnost absolutní, nýbrţ o samostatnost relativní. V této souvislosti je nezbytné upozornit na skutečnost, ţe v některých podnikatelských profesích je patrná určitá smluvně podmíněná závislost na poţadavcích zákazníka. Tak je tomu kupříkladu v činnosti advokátů, kteří se ve vztahu ke klientovi řídí jeho pokyny, přičemţ vlastní podstatu činnosti určuje sám advokát. Podnikání na vlastní riziko vylučuje moţnost odpovědnosti za své jednání někoho jiného neţ samotného podnikatele. V případě porušení právní povinnosti podnikatelem, nese tento za takové porušení odpovědnost s tímto spojenou. Odpovědnost vůči třetím osobám vzniká 1 FALDYNA, František a kol. Obchodní právo. Praha : ASPI, 2005, s ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš a kolektiv. Obchodní zákoník. Komentář. 11.vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 6 ( 2 ObchZ). 9

10 samotnému podnikateli z čehoţ plyne, ţe jednání podnikatele a jeho důsledky přičíst jinému subjektu. 10 nelze Z výše uvedeného lze dovodit, ţe samotnou majetkovou účast ve společnosti nelze dle našeho obchodního zákoníku povaţovat za podnikání, a proto nelze povaţovat za podnikání činnost společníka, který jedná jménem společnosti, protoţe práva a povinnosti z takové činnosti vznikají společnosti. 3 V tomto smyslu je chápán společník i v judikátu č. SJ 12/1998, kde se uvádí, ţe Společník společnosti s ručením omezeným není z důvodu účasti v této společnosti podnikatelem. 4 Podnikáním za účelem dosaţení zisku se rozumí činnost zaměřená na získání majetkového prospěchu, přičemţ majetkového prospěchu nemusí být ve skutečnosti dosaţeno, avšak dosahování zisku musí být alespoň záměrem a motivem podnikatele. 5 K přesnému definování pojmu podnikání je nezbytné vymezit rovněţ pojem podnikatel. Podle 2 odst. 2 č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů je podnikatelem osoba zapsaná v obchodním rejstříku, osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu. Status podnikatele je ustanovením 23 ObchZ přiznán téţ zahraničním osobám, které mají právo podnikat v zahraničí. K rozhodnutí o skutečnosti, zda je moţné osobu vykonávající činnost povaţovat za podnikatele, bude rozhodující, jestli má tato osoba určité oprávnění, jeţ vzniká na základě veřejnoprávních skutečností. Z uvedeného plyne, ţe osobu, která sice podniká, ale nemá příslušné oprávnění, nepovaţujeme z hlediska obchodního zákoníku za podnikatele. 6 Podle ustanovení 3a zák. č. 513/1991 ObchZ ve znění pozdějších předpisů právní úkony uskutečněné osobou, jeţ nemá oprávnění k podnikání, budou platné a budou se řídit stejnou právní úpravou, jako kdyby taková osoba oprávnění k podnikání měla. To znamená, ţe takové úkony budou nejen úkony platnými, ale také budou podléhat obchodnímu reţimu. 7 Ustanovení 3a odst. 2 zák č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů zakotvuje odpovědnost takové osoby za škodu. 3 ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš, a kolektiv. Obchodní zákoník.komentář. 11.vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 6 ( 2 ObchZ). 4 ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš, a kolektiv. Obchodní zákoník.komentář. 11.vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 10 ( 3 ObchZ). 5 ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš, a kolektiv. Obchodní zákoník.komentář. 11.vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 6 ( 2 ObchZ). 6 PELIKÁNOVÁ, Irena. Obchodní právo. 1.díl. Praha: ASPI, 2005, s Tamtéţ s

11 Osoba podnikající na základě ţivnostenského oprávnění, i kdyţ není zapsána do obchodního rejstříku, je rovněţ povaţována za podnikatele. K osobám, které podnikají na základě jiného neţ ţivnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů patří zejména osoby vykonávající svobodné povolání, např. advokáti, lékaři, umělci apod. Podnikateli jsou taktéţ fyzické nebo právnické osoby provozující zemědělskou výrobu. Tyto osoby jsou podle zvláštních předpisů zapsány do evidence. Podle 23 ObchZ se zahraniční osoba, to znamená fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem mimo území České republiky, která je oprávněna podnikat v zahraničí, pokládá za podnikatele i podle obchodního zákoníku. Přímo ze zákona je tedy kaţdá zahraniční osoba, jeţ je oprávněna podnikat v zahraničí, podnikatelem ve smyslu 2 odst. 2 ObchZ. 8 Označení takovéto osoby za podnikatele ještě neznamená, ţe můţe podnikat i na území České republiky. Za podnikání zahraniční osoby na území České republiky se povaţuje její podnikání jen tehdy, má-li podnik nebo jeho organizační sloţku umístěnou na území České republiky. Oprávnění této osoby podnikat na území České republiky pak vzniká ke dni zápisu této osoby, popřípadě organizační sloţky jejího podniku, v rozsahu předmětu podnikání zapsaném do obchodního rejstříku. 9 Z hlediska vymezení pojmu podnikatel v obchodním zákoníku, lze říct, ţe je jím kaţdá fyzická i právnická osoba, která buď podniká na základě oprávnění uvedeného v 2 odst. 2, anebo je zapsána do obchodního rejstříku, popř. je zahraniční osobou podnikající na základě 23 ObchZ 10 Obdobnou definici pojmu podnikatel lze nalézt v 5 zák. č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon) ve znění pozdějších předpisů. Ten povaţuje za podnikatele fyzickou nebo právnickou osobu, splní-li zákonem stanovené podmínky. Podnikatelem tak můţe být jak právnická tak fyzická osoba. Podnikatelem se tedy rozumí osoba, která provozuje podnikání a je na základě této činnosti evidována v některé z evidencí podnikatelů. Podnikatelem je osoba zapsaná v obchodním rejstříku (obchodní společnost), osoba podnikající na základě ţivnostenského oprávnění, osoba podnikající na základě jiného neţ ţivnostenského oprávnění podle zvláštních zákonů a osoba provozující zemědělskou výrobu. 8 HOLEJŠOVSKÝ, Josef. Obchodní rejstřík a další rejstříky vedené soudy. Praha: C.H. Beck, 2003, s Tamtéţ s PELIKÁNOVÁ, Irena. Obchodní právo. 1.díl. Praha: ASPI, 2005, s

12 V ruské právní úpravě je pojem podnikání upraven v 2 odst. 1 Občanského zákoníku Ruské federace z č. 51-FZ ve znění pozdějších předpisů, v němţ je podnikání chápáno jako samostatná činnost uskutečňovaná na své riziko, zaměřená na systematické získávaní zisku pomocí vlastního majetku, prodejem zboţí, vykonáním práce nebo poskytováním sluţeb osobami zákonem stanoveným způsobem registrovanými. 11 Pojem podnikatel v ruské právní úpravě není samostatně vymezen, svým obsahem je však vázán na pojem podnikání občana. Jde tedy o osobu vykonávající podnikatelskou činnost zaregistrovanou zákonem stanoveným způsobem. Nejobecnější řád uskutečňování podnikatelské činnosti občanem upravuje 23 Občanského zákoníku Ruské federace z č. 51 FZ ve znění pozdějších předpisů, ve kterém dle odst. 1 občan má právo vykonávat podnikatelskou činnost bez založení právnické osoby jako soukromý podnikatel v okamžiku státní registrace; dle odst. 2 vedoucí farmářského hospodářství, vykonávající činnost bez vytvoření právnické osoby ( 257), se stává podnikatelem okamžikem státní registrace farmářského hospodářství; zákon dále stanovuje, že na podnikatelskou činnost občanů, uskutečňovanou bez vytvoření právnické osoby, se odpovídajícím způsobem použijí ustanovení tohoto občanského zákoníku, upravující činnost právnických osob, jež jsou obchodními organizacemi, pokud ze zákona či z jiných právních předpisů nebo z podstaty právního vztahu nevyplývá něco jiného. Odst. 4 stanoví, že osoba vykonávající podnikatelskou činnost nikoli jako právnická osoba, porušením ustanovení 23 odst. 1, není oprávněna odvolávat se ve vztahu k jím uzavřeným smlouvám na skutečnost, že není podnikatelem. Ve vztahu k takovým smlouvám může soud aplikovat normy občanského zákoníku upravující povinnosti spojené s výkonem podnikatelské činnosti. Uvedené ustanovení 23 Občanského zákoníku RF podmiňuje podnikání fyzické osoby její státní registrací a v případě zemědělského hospodářství, státní registrací tohoto hospodářství (farmy). Podnikání fyzických osob (individualnych predprinimatelej) se řídí normami Občanského zákoníku RF, které upravují podnikání právnických osob, pokud zákon nebo jiný právní akt (např. výnos prezidenta RF) nestanoví něco jiného. Zákon uvádí, ţe i v případě podnikání fyzické osoby bez státní registrace, je tato odpovědna za své závazky v souladu s normami Občanského zákoníku RF spojenými s výkonem podnikatelské činnosti. V ruské právnické literatuře se běţně pouţívá pojem ekonomická činnost, který je totoţný 11 LAPTEV, Vladimir. Predprinimatelskoe (chozjajstvennoje) právo. Moskva: Wolters Kluver, 2006, s

13 s podnikatelskou činností. Subjekty podnikání, to znamená podnikateli, podle ruské právní úpravy mohou být jen osoby zaregistrovány zákonem stanoveným způsobem v souladu s ustanoveními Federálního zákona o státní registraci právnických osob a individuálních podnikatelů z 8. srpna 2001 č. 129-FZ ve znění pozdějších předpisů. K nim patří fyzické osoby, podniky, výrobní druţstva, jiné obchodní organizace a taktéţ jiné obchodní i neobchodní organizace, mající právo podnikat v souladu se svými zakládajícími dokumenty. Z uvedeného plyne, ţe podnikat v Ruské federaci nemohou jakékoliv subjekty, ale jen subjekty, které jsou zaregistrovány zákonným způsobem. Pojmem zahraniční osoba se pro účely obchodního zákoníku rozumí fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem mimo území České republiky ( 21 odst. 2 ObchZ). Pro to, zda je osoba zahraniční osobou, je tedy rozhodujícím kritériem sídlo u právnické osoby nebo bydliště u fyzické osoby. 12 Rozhodujícím kritériem rozlišujícím mezi českou a zahraniční osobou je podle obchodního zákoníku sídlo právnické, resp. bydliště fyzické osoby. Ţivnostenský zákon charakterizuje zahraniční osoby podobně jako obchodní zákoník. Právnická osoba musí při svém zřízení určit sídlo. Z ustanovení 19c odst. 2 ObčZ lze vyvodit, ţe sídlo musí být určeno adresou, kde právnická osoba skutečně sídlí, tedy místem, kde je umístěna její správa a kde se veřejnost můţe s právnickou osobou stýkat. 13 Určení zahraniční fyzické osoby podle obchodního zákoníku vychází z principu trvalého bydliště nikoli z principu občanského. Z čehoţ plyne, ţe při posuzování, jedná-li se o zahraniční fyzickou osobu či nikoli, není rozhodné, zda je občanem cizího státu, ale zda má trvalé bydliště mimo území České republiky. Pro cizince platí reţim zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky ve znění pozdějších předpisů (cizinecký zákon), který v ustanovení 1 odst. 2 stanoví, ţe cizincem je fyzická osoba, která není státním občanem České republiky, to znamená, ţe podle cizineckého práva pro určení zahraničního občana je na rozdíl od obchodního práva rozhodující jeho státní příslušnost. Podle tohoto zákona se pobyt zahraničních osob na území České republiky rozlišuje na přechodný a trvalý pobyt. Ve smyslu 3 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů je bydlištěm fyzické osoby místo trvalého pobytu. Z výše uvedeného lze za zahraniční fyzickou osobu povaţovat cizince, který nemá místo trvalého pobytu na území České republiky, bez 12 HOLEJŠOVSKÝ, Josef. Obchodní rejstřík a další rejstříky vedené soudy. Praha: C.H. Beck, 2003, s ŠVARC, Zbyněk a kolektiv. Základy obchodního práva. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s

14 ohledu na to, zda má na území České republiky povolen jiný, neţ trvalý pobyt (tedy zda má povolen přechodný pobyt). 14 Z uvedeného lze dovodit, ţe cizinec pobývající na základě povolení k trvalému pobytu na území České republiky, tedy osoba mající trvalý pobyt a tím i bydliště v ČR, není ve smyslu 21 odst. 2 ObchZ zahraniční osobou. Obchodní zákoník v 21 odst. 2 definuje zahraniční osobu buď jako fyzickou osobu s bydlištěm mimo území České republiky, nebo právnickou osobu se sídlem mimo území České republiky. Na rozdíl od sídla právnické osoby, které je v našem právním řádu definováno, ani občanský ani obchodní zákoník neváţí podnikání fyzické osoby na sídlo, nýbrţ pouze na adresu, viz ustanovení 2 odst. 3 ObchZ, které stanoví, ţe místem podnikání fyzické osoby je adresa zapsaná jako její místo podnikání v obchodním rejstříku nebo v jiné zákonem upravené evidenci. Podnikatel je však podle uvedeného ustanovení povinen zapisovat do obchodního rejstříku své skutečné sídlo podnikání. Obvykle bývá bydlištěm fyzické osoby označováno místo, kde se tato osoba trvale vyskytuje a k němuţ ji poutají rodinné, event. pracovní svazky. 15 V ustanovení v 19c zák. č. 40/1964 Sb., ObčZ ve znění pozdějších předpisů je stanoveno stanoví, ţe sídlo právnické osoby musí být určeno při jejím zřízení a uvedeno její skutečné sídlo. Pro obchodní vztahy 2 odst. 3, věta druhá zákona č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů stanoví, ţe podnikatel je povinen zapisovat do obchodního rejstříku své skutečné sídlo podnikání. Charakteristika pojmu zahraniční osoba z hlediska podnikání v ruském občanském zákoníku v podstatě chybí. Přesto v ustanovení 2 odst. 1 Zákona o právním postavení zahraničních občanů v Ruské federaci z 21. června 2002 č. 115-FZ ve znění pozdějších předpisů je vymezen pojem zahraniční občan jako fyzická osoba, která není občanem Ruské federace a která je schopna prokázat občanství zahraničního státu. V souladu s tradičním pojetím jsou zahraničními podnikateli zahraniční občané a právnické osoby zaloţené podle zákonů cizího státu. federální zákon o zahraničních investicích v Ruské federaci, v ustanovení 2 přiřazuje k zahraničním podnikatelům zahraničního občana, osobu bez občanství, právnickou osobu; organizaci, která není právnickou osobou, právní způsobilost, které je dána v souladu se zákonodárstvím státu, ve kterém je zaloţena, a která je oprávněna v souladu se zákonodárstvím daného státu 10 ELIÁŠ, Karel a kolektiv. Kurz obchodního práva, obecná část. Soutěžní právo. 5. vydání, Praha: C.H. Beck, 2007, s

15 podnikat na území Ruské federace. 16 Právní status zahraničních osob na území Ruské federace je upraven v Ústavě Ruské Federace a dále federálním z 25. července 2002 č FZ zákonem o právním postavení zahraničních občanů v Ruské federaci ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti je nutno zdůraznit, ţe ustanovení 34 odst. 1 Ústavy RF, které stanoví, ţe každý má právo na svobodné využití svých schopností a majetku k podnikatelské i jiné zákonem nezakázané ekonomické činnosti, se vztahuje nejen na občany RF, ale i na zahraniční občany a osoby bez občanství. 17 V souladu s ustanoveními 62 odst. 3 Ústavy Ruské federace a podle 4 federálního zákona o právním postavení zahraničních občanů v Ruské federaci z 25. července 2002 č. 115-F3 ve znění pozdějších předpisů, zahraniční občané mají v Ruské federaci stejná práva a stejné povinnosti jako občané Ruska, kromě případů stanovených federálním zákonem nebo mezinárodní dohodou. Jinými slovy, uvedené ustanovení Ústavy RF poskytuje cizincům na území RF tzv. národní reţim, tedy takový právní reţim, který je stejný jako právní reţim ruských občanů, avšak s určitými výjimkami a omezeními stanovenými zákonem. V této souvislosti je nutné zdůraznit, ţe výjimky z národního reţimu poskytovaného zahraničním osobám na území RF, mohou být stanoveny jenom federálními zákony RF. Zákonodárství subjektů Ruské federace nemůţe stanovovat jakékoliv omezení práv zahraničních osob. 2.2 Historický exkurz podnikání zahraničních osob Vývoj právní úpravy podnikání v ČR Současná právní úprava podnikání zahraničních osob v ObchZ nahradila podstatnou část zákona č. 42/1980 Sb., o hospodářských stycích se zahraničím, ve znění pozdějších předpisů a rovněţ zákon o podniku se zahraniční účastí. 18 Postavení zahraničních osob upravovala část III. uvedeného zákona s názvem Obchodní zastupitelství zahraničních osob. Obchodním zastupitelstvím byla podle ustanovení 37 odst. 1 zák. č. 42/1980 Sb., v původním znění, organizační složka zahraniční osoby zřízená pro její hospodářskou činnost nebo pro podporu této činnosti na našem území. Pokud zákon nestanovil výjimku, bylo pro zřízení obchodního zastupitelství vyţadováno povolení, které bylo vydáváno v součinnosti federálního ministerstva zahraničního obchodu, 16 LAPTEV, Vladimir. Predprinimatelskoe (chozjajstvennoje) právo. Moskva: Wolters Kluver, 2006, s BORISOV, Aleksandr. Kommentarij k Graždanskomu Kodexu Rossijskoj Federaciji. 9-e izdanie. Moskva : Kniţnyj mir, 2009, s. 29 ( statja 23 Graţdanskogo Kodexa). 18 PELIKÁNOVÁ, Irena. Obchodní právo. 1.díl. Praha: ASPI, 2005, s

16 federálního ministerstva financí, federálního ministerstva dopravy a Státní banky československé. Obchodní zákoník rovněţ nahradil zákon č. 173/1988 Sb., o podniku se zahraniční majetkovou účastí, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 1989 a který upravoval podnikání zahraničních osob na našem území. Tento zákon upravoval podmínky pro zakládání podniku, na němţ se majetkově účastnila zahraniční osoba, a jeho postavení při hospodářské činnosti na našem území. Podnikem se zahraniční majetkovou účastí byla podle tohoto zákona právnická osoba s hospodářskou činností, která měla sídlo na území ČSFR, pokud se na zaloţení nebo po tomto zaloţení na jejím podnikání podílel zahraniční účastník. Zahraničním účastníkem se pro účely tohoto zákona rozuměla právnická osoba se sídlem a fyzická osoba s bydlištěm mimo území ČSFR, která se podílela majetkovým vkladem na podniku. Tuzemským účastníkem se rozuměla právnická osoba se sídlem a fyzická osoba s bydlištěm na území ČSFR, která se podílela vedle účastníka na podniku. Ustanovení tohoto zákona se vztahovala i na případy, kdy podnik zakládal nebo se na jeho podnikání podílel výlučně zahraniční účastník. Vznik, právní forma, právní poměry a zánik podniku se řídily československým právem. 19 Uvedený zákon platil jen do , kdy byl zrušen a nahrazen zákonem č. 513/1991 ObchZ. 1. ledna 1992 byl rovněţ zrušen zák. č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodních obchodních stycích (zákoník mezinárodního obchodu), který komplexním způsobem upravoval majetkové vztahy v mezinárodním obchodním styku. Z hlediska právní úpravy podnikání zahraničních osob navázal ObchZ především na zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním a doplnil jej. Ve srovnání s celkově soukromoprávní orientací obchodního zákoníku však ustanovení o podnikání zahraničních osob obsahují silné prvky veřejnoprávní. 20 V souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie došlo ke změnám v právní úpravě podnikání zahraničních osob v obchodním zákoníku Vývoj právní úpravy podnikání v RF Utváření a formování zahraničního podnikání v Rusku vyţadovalo podstatných změn v právní regulaci hospodářské činnosti země. V posledních dvou desetiletích bylo přijato mnoho zákonů a normativních aktů, které vytváří právní podmínky v oblasti zahraničního 19 LOCHMANOVÁ, Ludmila, a kol. Podnikání zahraničních osob v České republice. Olomouc: Hanex, 1998, s PELIKÁNOVÁ, Irena. Obchodní právo. 1.díl. Praha: ASPI, 2005, s

17 podnikání na území Ruské federace. Oblast zahraničního podnikání v Ruské federaci prošla ve svém legislativním vývojiněkolika etapami. Ve druhé polovině osmdesátých let minulého století, po nástupu Michaila Gorbačova do vedení sovětského státu, v období perestrojky a glasnosti ve všech oblastech sovětské společnosti byly přijaty první právní akty (leden 1987) připouštějící investování zahraničního kapitálu v Sovětském svazu. Aţ do konce devadesátých let minulého století bylo však jedinou moţnou formou investování kapitálu ze zahraničí zaloţení společného podniku. V souvislosti se zakládáním společných podniků byla pro toto období zvláštní a specifická přísná povolující procedura jejich existence. Existovala řada omezení pro zahraničního podnikatele (maximální účast 49% v základním kapitálu, omezení v účasti na řízení) včetně zvláštní procedury registrace společného podniku. 21 Společné podniky byly první a do roku 1991 jedinou formou vyuţití zahraničního kapitálu v podnikání zahraničních osob na území RSFR. Hlavní problémy v této etapě způsobovala neexistence obchodního zákonodárství v ruském právu. Zvláštního významu proto nabyla smluvní ujednání vztahů zahraničního a sovětského účastníka společného podniku. Devadesátá léta minulého století jsou charakteristická dalším rozvojem zákonnosti, kdy došlo k právní úpravě podnikání v Rusku. V tomto období se právní regulace podnikání zahraničních osob vyvíjela jiţ cestou aplikace zákona. Výnosem Prezidenta Ruské federace z 26. října 1990 mohly zahraniční podniky realizovat investice cestou podílnictví v podnicích organizovaných společně se sovětskými právnickými a fyzickými osobami, coţ rovněţ umoţňovalo získávání majetku, akcií a jiných cenných papírů, právo uţívání půdy a jiných majetkových práv. Byla deklarována moţnost zakládání nejen podniků se zahraniční účastí, ale také podniků, ve kterých zahraniční investice tvořily 100% majetkovou účast. Zákon o zahraničních investicích v RSFR z 4. července 1991 se stal základem zákonodárství v oblasti zahraničního podnikání v Ruské federaci v období přechodu od centrálně řízeného hospodářství k trţní ekonomice. S přijetím tohoto zákona došlo ke změně termínu společný podnik na podnik se zahraničními investicemi, a přijetím Občanského zákoníku RF v roce 1994 a později federálního zákona o zahraničních investicích v Ruské federaci v roce 1999 rovněţ došlo ke změně terminologie. Podniky se zahraničními investicemi jsou nově nazývány obchodními organizacemi se zahraničními investicemi LAPTEV, Vladimir. Predprinimatelskoe (chozjajstvennoje) pravo. Moskva: Wolters Kluver, 2006, s GUŠČIN, Vasilij, OVČINIKOV, Aleksej. Investicionnoje pravo. Moskva : Eksmo, 2009, s

18 Federální zákon o zahraničních investicích v Ruské federaci z roku 1999 stanovil mimo jiné okruh osob, které mohou vystupovat v roli zahraničních investorů na území Ruské federace a také formy působení zahraničních investorů na území Ruska. Zahraniční podnikatel můţe v souladu s tímto zákonem zaloţit právnickou osobu, a to jak zřízením nového podniku, v souladu s ruským zákonodárstvím (samostatně nebo s ruským partnerem), tak i nabýt podílu v jiţ existujícím ruském podniku. 23 Současné ruské zákonodárství obsahuje řadu ustanovení regulujících působnost ruských právnických osob se zahraniční účastí. Zákon charakterizuje obchodní organizaci se zahraniční účastí jako ruskou obchodní organizaci, status které je stanoven zákonodárstvím Ruské federace, v první řadě Občanským zákoníkem Ruské federace a Federálním zákonem z r o zahraničních investicích v Ruské federaci. 24 Celkově lze konstatovat, ţe vývoj práva od konce osmdesátých let minulého století do současnosti, z hlediska podnikání zahraničních osob, ale i právní úpravy podnikání obecně v systému práva České republiky a stejně tak v systému práva Ruské federace, je úzce spjat s přechodem ekonomik obou zemí od centrálně plánovaného hospodářství k trţní ekonomice. 23 GUŠČIN, Vasilij, OVČINIKOV, Aleksej. Investicionnoje pravo. Moskva : Eksmo, 2009, s Tamtéţ s

19 3 Systém práva podnikání zahraničních osob 3.1 Právní úprava podnikání zahraničních osob v ČR Současná právní úprava podnikání v České republice vychází z ústavních zásad zakotvených v Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR, zajišťujících rovnost zákonného obsahu a ochrany vlastnického práva všech vlastníků a zpřístupnění podnikání kaţdému. Podnikání zahraničních osob je v českém právu upraveno v šesti ustanoveních v 21 aţ 26 části první, hlavy druhé zákona č. 513/1991Sb., ObchZ obchodního zákoníku. Zákonné pravidlo určující, za jakých podmínek můţe zahraniční osoba podnikat na našem území, je princip národního zacházení. Podnikání zahraničních osob na území ČR je v české legislativě upraveno, jak jiţ bylo výše uvedeno v 21 odst. 1 č. 513/1991Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů. To znamená, ţe zahraniční osoba se co do moţností podnikání na území České republiky staví zásadně naroveň českým osobám. 25 Z uvedeného lze vyvodit, ţe zahraniční osoba má v porovnání s tuzemskou osobou právo poţadovat stejné zacházení. Určité výjimky od obecného cizineckého reţimu pro obchodní vztahy můţe stanovit zákon (např. devizový zákon zákazem prodeje nemovitostí devizovým cizincům), anebo mezinárodní smlouva, kterou je ČR vázána a která je uveřejněna ve Sbírce zákonů ( 756 ObchZ). 26 Odchylkou od reţimu národního zacházení nalezneme v 21 odst. 4 ObchZ o vzniku práva podnikat, jeţ svou povahou náleţí do práva veřejného. Z tohoto ustanovení vyplývá, ţe právo podnikat vzniká zahraničním osobám aţ zápisem do obchodního rejstříku v rozsahu zapsaného předmětu podnikání. Oprávnění zahraniční osoby podnikat na území ČR dle ustanovení 21 odst. 4 zák. č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů vzniká ke dni zápisu této osoby, popř. organizační sloţky jejího podniku, v rozsahu předmětu podnikáni zapsaném do obchodního rejstříku. To znamená, ţe i kdyţ některé domácí osoby mohou mít právo podnikat, aniţ jsou povinny zapsat se do rejstříku, zahraniční osoba musí být zapsána do obchodního rejstříku vţdy a zápis takovéto osoby má konstitutivní význam. Z povinného zápisu do obchodního rejstříku uvedeného v 21 odst. 4 ObchZ jsou 25 ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš a kolektiv. Obchodní zákoník. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 56 ( 21 ObchZ). 26 FALDYNA, František a kol. Obchodní právo. Praha : ASPI, 2005, s

20 ustanovením 21 odst. 5 zák. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů vyjmuty fyzické osoby, které jsou státními příslušníky členských států Evropské unie nebo jiných států tvořících Evropský hospodářský prostor, které podnikají na území České republiky; tyto osoby podléhají stejnému právnímu režimu jako české fyzické osoby, nestanoví-li zákon jinak. Tato právní úprava reflektuje poţadavek rovného postavení občanů členských států EU. Podnikáním zahraniční osoby se podle ustanovení 21 odst. 3 ObchZ rozumí podnikání zahraniční osoby pomocí podniku nebo organizační sloţky umístěné na území ČR, účastí na podnikání české právnické osoby dle ustanovení 24 ObchZ a nebo dle ustanovení 26 ObchZ přemístěním sídla na území České republiky. Uznání zahraniční právnické osoby splývá s přiznáním její právní způsobilosti v hostitelském státě. Osobní statut společnosti můţe být nejobecněji vymezen jako právní řád rozhodný pro posouzení právních otázek, spojených s určitou osobou, tj. právní řád, kterým se řídí vznik společnosti, její právní povaha, právní způsobilost společnosti včetně jednat za společnost, její vnitřní vztahy, zčásti i vnější vztahy, změna a zpravidla i zánik společnosti a případně některé další otázky. 27 V této souvislosti existuje odlišnost mezi uznáním fyzických a právnických osob. Uznání fyzických osob je zaručeno úmluvou o lidských právech a fyzická osoba musí být respektována jako osoba bez ohledu na to, na jakém území pobývá. Určení právního reţimu právnických osob je spojeno s přiznáním jejich právní způsobilosti. Náš právní řád i komunitární právo vychází z automatického uznání zahraniční osoby. To znamená, ţe právní osobnost zahraniční osoby bude respektována, bez nutnosti zvláštního uznávacího aktu. V této souvislosti je nutno uvést, ţe právní řády mohou stanovit určité podmínky uznání, přičemţ významná je vazba na veřejnoprávní předpisy, kdy zahraniční osoba musí splnit stanovené podmínky hostitelského státu jako předpoklad výkonu činnosti např. získání licence. 28 Právní způsobilost zahraničních právnických osob řeší obchodní zákoník v duchu tzv. inkorporační zásady. Podle inkorporačního principu je osobním statutem společnosti právní řád státu, podle kterého byla společnost zaloţena. V souladu s inkorporačním principem upravuje 22 zák. č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů i navázání osobního statutu společnosti. Z uvedeného vyplývá, ţe právem země zaloţení právnické osoby nebo jiného subjektu, který není fyzickou osobou, se řídí i 27 PAUKNEROVÁ, Monika. Společnost v mezinárodním právu soukromém. Praha: Karolinum, 1998, s PELIKÁNOVÁ, Irena. Obchodní právo. I. díl. Praha : ASPI, 2005, s