Chleba Matouš 14:14-21 Exodus 23: 25

Transkript

1 Chleba Matouš 14:14-21 Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto. I uzdravoval jejich nemocné. Když nastal večer, přistoupili k němu učedníci a řekli: "Toto místo je pusté a je už pozdní hodina. Propusť zástupy, ať jdou do vesnic koupit si jídlo." Ale Ježíš jim řekl: "Nemusejí odcházet, dejte vy jim jíst! Oni odpověděli: "Máme tu jen pět chlebů a dvě ryby." On však řekl: "Přineste je sem!" Poručil, aby se zástupy rozsadily po trávě. Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům a učedníci zástupům. I jedli všichni a nasytili se; a sebrali nalámaných chlebů, které zbyly, dvanáct plných košů. A jedlo tam na pět tisíc mužů kromě žen a dětí. Exodus 23: 25 Budete sloužit Hospodinu, svému Bohu, a on požehná tvému chlebu a tvé vodě. Vzdálím od tebe nemoc; ve tvé zemi nebude ženy, která by potratila nebo která by byla neplodná; obdařím tě plností let. Pošlu před tebou svou hrůzu a uvedu ve zmatek všechen lid, k němuž přicházíš; obrátím před tebou všechny tvé nepřátele na útěk. Také se rozčilujete, kvůli zdražování chleba? Někdo nad tím mávne rukou. Jíst se musí a těch pár korun navíc pro mě nic neznamená. Jenže to nepatrné zdražení základní potraviny, které pro nás bohaté středoevropany nic neznamená, znamená v tzv. třetím světě pro většinu obyvatel katastrofu a hladomor. Chléb je základní lidskou potravinou. Surovinou pro jeho přípravu jsou obilniny. Obilniny především pšenice na západě a rýže ve východních civilizacích- jsou základním zdrojem potravy lidstva. Dokonce dnes se obilninami krmí i zvířata, ze kterých následně jíme maso. Tím více se obilnin spotřebovává. Protože na výrobu 1 kg masa se spotřebuje tolik obilí, které by stačilo pro jednoho člověka na měsíc, spotřeba obilovin na výrobu masa enormě narůstá snad až 8x rychleji, než kdyby se jimi živili jen lidé bez krmení masných zvířat. V přirozených kulturách se zvířata živila bylinami a ne zrním. Kromě toho se stále více orné půdy zabírá pro pěstování rostlin na biopaliva i u nás místo pšenice vidíme na jaře žluté lány řepky. Tak se někteří vědci obávají, že hrozí potravinová krize. K devíti stům milionů lidí trpících dnes hladem přibudou nejspíš další stamiliony. Lidstvo je totiž ve své potravinové základně kolem 80% závislé na produkci obilovin. Krizi prohlubuje způsob obchodování s obilninami a umělé spekulativní nadhodnocování jejich ceny na finančních burzách. K tomu se ještě přidávají změny klimatu, které způsobují záplavy nebo sucha a zase jsou s největší pravděpodobností na vině bohaté země, které vypouštějí do atmosféry skleníkové plyny. Tak se stává, že lidé v chudších zemích prostě nemají dost peněz, aby si mohli koupit chleba. Hladových a podvyživených lidí na světě přibývá. Ne proto, že by bylo málo potravin, ale proto, že bohatí chtějí ještě více zbohatnout na úkor chudých. Ti boháči pocházejí převážně z našeho západního takzvaného křesťanského světa. Tím se prohlubuje propast mezi chudými převážně islámskými zeměmi a my jsme v Evropě vystaveni útokům teroristů, kteří se snaží zničit bohatou západní civilizaci. Ano, v pozadí je právě skutečnost, že bohatá část světa, která zahrnuje cca do 10% obyvatel planety, trápí 1

2 hladem ostatních 90 % chudších a chudých obyvatel země. Je to sice zjednodušené konstatování, ale v podstatě pravdivé. Z Bible známe příběhy, které jednoznačně vypovídají o tom, že lidé byli na produkci obilovin závislí odpradávna. Všichni známe Josefův příběh z knihy Genesis. Josefův vzestup na záchrance Egypta nastal právě díky tomu, že Hospodin prostřednictvím Josefa zachránil Jákobovu rodinu a celý Egypt od smrti hladem. Archeologové, kteří zkoumají historii zaniklých civilizací, většinou vždy spojují jejich zánik s potravinovou krizí. V Bibli čteme mnoho zaslíbení, ve kterých je za věrnost Hospodinu zaslíbena i hmotná hojnost a pokoj pro naše pozemské přebývání. Přesto se hladomory nevyhnuly ani upřímným a věrným Božím vyznavačům. Žijeme totiž uprostřed světa a sdílíme osudy nevěřících. Jsme na jednom poli. Rosteme jako klasy uprostřed koukolů a čekáme na žeň. Až přijde čas žně, teprve budeme odděleni a umístěni do nebeské sýpky, zatímco plevel bude spálen ohněm. Četli jsme o nasycení zástupů. Pán Ježíš zázračným způsobem rozmnožil chléb a ryby. To nám připomíná skutečnost, že jediný, kdo by mohl vyřešit naše potravinové problémy, je právě Pán Ježíš. Není pro něj problém nasytit lidstvo. On vlastně vytvořil již při stvoření všechny podmínky pro to, aby se všichni obyvatelé planety uživili. Jestliže s tím nyní máme problémy, je to proto, že lidstvo nežije v Boží blízkosti a jím dané zákony nerespektuje. Jedni žijí na úkor druhých a neslyší a nechtějí slyšet slova Pána Ježíše: Dejte jim najíst! Pán Ježíš nepřišel na svět proto, aby nasytil lidstvo chlebem z obilí. On přišel, aby nám ukázal cestu z našich problémů a vysvobodil nás z nevěry pro život věčný. Kdybychom žili všichni v jeho blízkosti a podle jeho přikázání, nebylo by lidstvo v potravinové krizi. Proto Pán Ježíš nevystupuje jako zázračný kouzelník, ale jako Spasitel světa. Jestliže v Galileji rozmnožuje zázračně chléb, má to své podmínky. Učedníci museli dát k dispozici Pánu Ježíši to málo, co vlastnili. Museli se toho vzdát - obětovat své vlastní zásoby - ve prospěch ostatních. Museli své zásoby vložit do Ježíšových rukou. Museli poslechnout Pána Ježíše a jednat jinak, než bývá běžné. Pokud přemýšlíme o své situaci a situaci našich bližních svým vlastním rozumem, nenacházíme řešení. Zástupy ani učedníci ještě neumíraly hlady. Nicméně neměli k tomu daleko. Jak bychom se zachovali v případě, že by nám osobně hrozil nedostatek? Určitě bychom si dělali zásoby. Křečkovali bychom. Křečkům- těm malým polním hlodavcům se stává, že v době hojnosti nadělají tolik zásob, že je mnohdy ani nevyužijí, a zapomenou přes zimu, kde ty své nory s nacpaným zrním vlastně mají. Tuto vlastnost máme stejnou se zvířaty. Pud sebezáchovy bývá tak silný, že v případě vlastního ohrožení přestáváme brát na zřetel potřeby svých bližních. Svačinu z naší torby vytáhneme jen tehdy, když nám to poručí ten, komu důvěřujeme. Důvěra v Pána Ježíše tak předchází naši poslušnost. Teprve když učedníci učinili ten skutek poslušnosti a vytáhli své drobky, které by jim možná o pár dní mohly prodloužit život, kdyby již všichni okolo zemřeli hladem; teprve pak, v rukou Ježíšových se stává neuvěřitelné. Stává se zázrak. Prožívají něco nepochopitelného, co 2

3 nepředpokládali, že by se mohlo stát. To málo, tu nicku, co dali Pánu Ježíši k dispozici, On rozmnožil tak, že to stačí pro všechny. My žijeme v prostředí, kde po nás v podstatě nikdo nevyžaduje, abychom se s něčím nebo s někým sdíleli. Když už možná máme někdy tu snahu dát almužnu, pak nás odradí televizní reportáže o profesionálních žebrácích v Praze a bezdomovcích, kteří žijí tak, jak žijí, jen proto, že se nechtějí vzdát alkoholu. Zprávy o hladovějících v Africe a jinde na světě se k nám sice dostávají, ale přiznejme si, že jim věnujeme velice málo pozornosti. A pak jsou zde potřeby církve, respektive vlastního sboru. Známe ze Skutků apoštolských, jak to fungovalo v prvotní církvi. Jenže dnes je jiný svět. Chudé a potřebné nemusíme, sociálně podporovat, protože funguje státní sociální zabezpečení, většinou mají kde bydlet, a starají se o ně ještě jejich vlastní rodiny. Takže my nepotřebujeme diakony jakým byl Štěpán. Potřebujeme jen hradit provozní náklady církve a nějakou údržbu a rekonstrukce sborových nemovitostí. Své domovy v případě nutnosti otevíráme jen pro církevní návštěvy v průběhu konferencí a pro návštěvy z rodiny. Pokud vím, nikdo z nás nežije pod úrovní životního minima. Ptáme se tedy, co bychom měli dávat Pánu Ježíši k dispozici? V jaké oblasti našeho života bychom potřebovali vidět zázraky? Kde nám hrozí krize? Je pravda, že nemáme mnoho zásob na bankovním účtu. Byli bychom rádi, aby se nám tam penízky namnožily, protože potřebujeme platit nájem za sborové prostory, hradit náklady mládeže na EC atd. Nežijme však ve falešné naději, že Pán Ježíš naše peníze naklonuje. Je v naší moci našetřit si na tyto potřeby. Jen bychom museli mít alespoň trochu toho Ducha, který vládnul v prvotní církvi. Když Pán Ježíš uviděl zástupy, bylo mu jich líto Pánu Ježíši je určitě líto zástupů lidí ve světě, kteří trpí podvýživou chleba, ale i Božího slova evangelia. Zástupy, které chodily v Galileji za ním, byly přece jen trochu rozdílné od zástupů nevěřících v dnešním světě. Všichni věděli něco o Bohu a většina lidí očekávala Mesiáše. Dnes bychom považovali za zázrak již samotnou skutečnost, že by se v našem městě našel nějaký hlouček nevěřících, který by toužil Pána Ježíše více poznat. Když kazatel Nowak kázal před Priorem, bylo tam skoro prázdno. Řekli bychom absolutní nezájem. A kdyby dnešní lidé toužili po tom, aby se stal Ježíš jejich králem, to by už nikdo o zázraku nepochyboval Pán Ježíš, jak se zdá, si této přízně davu moc neváží. Sice lidi nakrmí, ale pak od nich odchází. Vidí, že jejich touha po Něm je až příliš povrchní a jde jim víceméně jen o to pozemské blaho. Zdá se, že mu mnohem více záleží na tom malém zástupu svých učedníků v církvi, kteří neví, jak a co dělat, aby se jejich situace mohla změnit. Zatím jsme, přiznejme si to, jakýmsi ghetem s vlastní tradicí, kterou žárlivě střežíme, a jen málokomu se podaří proniknout skrze naše křesťanství blíž k Bohu. Také bychom potřebovali prožít nějaký zázrak mezi sebou, aby naše víra byla povzbuzena. Pánu Ježíši jde o všechny, 3

4 ale přece jen za své učedníky v Getsemane prosí, ne za svět Pak prosí také za ty, kteří jejich prostřednictvím uvěří aby byli jedno. Myslím si, že Pánu Ježíši je líto, jak stereotypní a nepříliš zajímavé jsou naše bohoslužby, možná je mu líto, že se modlí stále jen stejní lidé a většina návštěvníků jen pasivně přichází a zase odchází. Možná je mu líto, že řešíme peníze a účetnictví a neřešíme neznalost Bible duchovních principů. Nejspíš je mu líto toho, že si stále schováváme ty své drobky v kapse s pocitem, že bychom udělali hloupost, kdybychom je dali k dispozici. S největší pravděpodobností ho trápí, že žijeme skoro na zvířecí úrovni jako křečkové, kteří jen hromadí zásoby. Jsou vůbec naším vlastnictvím ty peníze, zahřáté domovy, luxusní auta, plné ledničky, spíže a knihovny, supermoderní televize a počítače? Znalosti a těžce získané schopnosti a oprávnění? Jsou vůbec naším vlastnictvím ty plné skříně ošacení ozdob a voňavek? Máme vlastnické právo na svého partnera a děti? Nazí jsme na svět přišli a nazí odejdeme. Všechno, co máme k dispozici na tomto světě, je nám svěřeno. Pokud to nepochopíme a neodevzdáme Bohu ještě dřív, než nás smrt donutí všechno opustit, nemáme šanci prožít žádný Boží zázrak. Náš život zůstane šedivý, marný a nesmyslný. Pomíjivost nás pohřbí tak, že do věčnosti nepřejde nic. Co je tedy naším úkolem na tomto světě? Počítá s námi nějakým způsobem Pán ve svém záměru spasit tento svět? Určitě ano. Slyšeli jsme jeho výzvu: Dejte vy jim jíst! Takže z toho lze vyrozumět, že Pán s námi přinejmenším počítá při službě našim bližním. Chléb byl upečen z obilí, které lidé sklidili, a rybu někdo ulovil. Lidské ruce ho po rozumné úvaze před dlouhou cestou daly do mošny. Po lidském rozhodnutí v naší hlavě se dostávají chléb s rybou do rukou Božích. A z nich opět putuje do rukou učedníků, kteří ho roznáší potřebným. Zázrak se tedy děje zcela nezázračně. Bůh zasahuje v podstatě jen svým požehnáním. Dobro se mezi námi šíří zcela přirozeně lidskými cestami a způsoby. Je jen třeba, abychom poslušně dělali to, co Bůh žádá. Nejtěžší na tom je z našeho pohledu pochopit, co vlastně Bůh žádá. Učedníci s tím neměli problém. Slyšeli Páně výzvu a udělali to, co měl Pán Ježíš v plánu. Byli blízko a byli zvyklí dělat to, co si Mistr přál. Ze své pozice však vidím, že v dnešním světě i v naší církvi a v každé rodině je to náš největší problém. Poznat, co Bůh žádá, jaký je jeho plán v naší konkrétní situaci. Stává se nám, že to řešíme tak, že řekneme: Buď vůle Tvá. A neuděláme nic - čekáme, až se něco stane. Jenže to je alibismus - tj. zbavování se vlastní odpovědnosti. Na druhé straně hrozí však jiný extrém. To tehdy, když svůj vlastní rozum a svá vlastní rozhodnutí prezentujeme jako Boží vůli. V tomto případě bude správná cesta někde uprostřed. Extrémní chování je špatné chování. Je třeba mít pohromadě rozum i cit. Platí: Ora et labora! (Modli se a pracuj.) 4

5 Přiznejme si, že se nemůžeme vymlouvat na neznalost Boží vůle. V Písmu a z výkladů Božího Slova toho známe tolik, že dobře víme, když něco děláme špatně. Kromě toho nám napovídá i naše svědomí. Jenže problém je v tom, že nám chybí snaha čerpat moudrost k rozhodování a činění z Božího Slova. Málo času věnujeme hledání odpovědí na své otázky. Neotvíráme pravidelně Bibli, zanedbáváme společná shromáždění. Dáváme přednost zábavě před studiem Božího slova a před časem k modlitbám. Někdy nemáme snahu se ani ptát a čekat a hledat odpověď. Opičíme se bez rozmyslu po svém pohanském okolí. Také se nám nejspíš zdá, že starozákonní principy oběti jsou v dnešní době již něco překonaného. Zapomínáme, že celý život a služba Pána Ježíše je obětí. Chléb, který lámeme při VP nám to připomíná. Jeho obětované tělo nás má moc obživit. Je to tajemství zrna, které má člověk již od nepaměti před očima. Jestliže se zrníčko nepohřbí do země, nevyroste z něj klas. Obětí je to, čeho se vzdáváme ve prospěch druhého. Služba bez oběti je nemožná. Znamená to, že svůj život člověk žije pro něco- pro někoho. To znamená, že se v určitých ohledech vědomě omezuje ve prospěch toho, pro koho se obětuje. Křesťan si vybírá z nepřeberné nabídky tohoto světa, ale i z nabídek pro svůj duchovní růst. Je zřejmé, čemu by měl dávat přednost. Učedníci obětovali svůj čas a své soukromé zájmy tomu, aby byli stále se svým Mistrem. Ale i my máme tu šanci. Známe ujištění Pána Ježíše: Já s vámi jsem až do skonání světa. Je na nás, jak si to v životě zařídíme, abychom všude, kde máme plnit své každodenní povinnosti, byli s Ním. Bez obětí a naší snahy být s ním, se nebudou dít žádné proměny s námi ani v našem okolí. Ve starozákonním chrámu stál ve svatyni stůl se dvěma hromádkami chlebových placek po šesti dohromady 12- podle počtu izraelských kmenů. Upečený chléb z obilí, které vyrostlo díky Božímu požehnání, se s vděčností vkládal názorně jako předkladný chléb zpátky do Božích rukou. Proč? Protože jen díky Bohu bylo v Izraeli co jíst. A když bylo co jíst, chtěl být Bůh přítomen u stolu. Pán Ježíš si před zástupy nenárokuje nic jiného než to, co dělal Izrael při své chrámové bohoslužbě. On se jim v té chvíli představuje jako Bůh, který má v moci jejich bytí nebo nebytí, ale také jako ten, kdo chce s nimi stolovat tj. být s nimi v nejbližším obecenství. Zástupy to však nechápou. Vidí v něm jen kouzelníka a snad vysněného mesiáše, který konečně vyžene všechny nepřátele a zajistí jim plná břicha. Ano, mohou se odvolávat na to, že jim to bylo již za Mojžíše přislíbeno. Zapomněli však na to, že všechna tato zaslíbení byla dána s podmínkou. A Hospodin je plnil ze své strany dokonce i tehdy, když na něj Izrael zapomínal. Kamení se může stát chlebem v Božích rukou. Ne však proto, aby bylo naplněno mé nebo tvé a mé břicho, ale proto, aby byla zjevena Boží moc a sláva pro tvou a mou záchranu. Priority jsou jinde. V těle Kristově, v Bohu samotném, v jeho Slově. Ke chlebu našemu každodennímu, za který prosíme a který přijímáme jako Boží dar, patří pak i ten chléb z obilí. Může ho být dost pro všechny. Zatím je ho méně a méně a je dražší a dražší. Nejen proto, že 5

6 lidí přibývá, ale proto, že se jich stále víc a více odvrací od Hospodina Boha Stvořitele a Spasitele. Kéž bychom patřili vždy mezi jeho učedníky, kteří možná někdy měli hlad, ale přesto se svého Pána nezřekli, a nepřestali v něj věřit. Kéž by už brzy nastal čas, který prorokoval prorok Ámos 8:11 Hle, přicházejí dny, je výrok Panovníka Hospodina, kdy pošlu na zemi hlad, ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení slov Hospodinových. Amen 6