... KontaK t y Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Praze 6-Střešovicích. Náměstí Před Bateriemi 22, Praha 6

Transkript

1 Sborový program HlaSité amen FARNÍ SBOR ČESKOBRATRSKÉ CÍRKVE EVANGELICKÉ v Praze 6 Střešovicích Náměstí Před Bateriemi 22, Praha 6 E va n g E l í K A Bůh pokoje, který vyvedl z mrtvých našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém. epištola Židům 13, Úterý 10:00 setkání maminek (1., 3. a příp. 5. úterý v měsíci) 17:00 mladší konfirmandi / 17:30 starší konfirmandi 19:00 mládež (liché týdny) 19:30 sbor. diakonie (1x za 2 měsíce) 20:00 třicátníci (1x měsíčně) Středa 15:00 děti 19:00 mládež (sudé týdny) Čtvrtek 15:00 senioři (1x měsíčně) 17:00 biblická hodina 19:30 studijní biblická hodina (1x měsíčně) Neděle 9:30 bohoslužby souběžně nedělní škola pro děti Zveme vás na bohoslužby o Velikonocích Květná neděle 9:30 bohoslužby, následuje výroční sborové shromáždění Zelený čtvrtek 19:00 pašije s vysluhováním sv. večeře Páně Velký pátek 18:00 bohoslužby s vysluhováním sv. večeře Páně Boží hod velikonoční 9:30 bohoslužby s vysluhováním sv. večeře Páně Bible čtená Páté představení cyklu literárně-hudebních večerů Bible, kniha čtená, nazvané Matoušovo evangelium Milosrdenství, se koná 25. dubna v 19:30. Vybrané biblické texty do historického i literárního kontextu uvede a večerem provází biblista Jiří Mrázek. KontaK t y Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Praze 6-Střešovicích Náměstí Před Bateriemi 22, Praha 6 telefonní spojení: fara a farář Pavel Pokorný , farářka Lenka Ridzoňová , kurátor Tomáš Fendrych sboru: stresovice@evangnet.cz sborová internetová adresa: osobní setkání a úřední záležitosti po telefonické domluvě Byl jsem onehdá na bohoslužbách v malém sboru. Sešlo se nás sotva dvacet. A přece to byly dobré bohoslužby. Nejenže se kazatel zhostil svého úkolu důstojně, ale shromáždění též zaujatě naslouchalo a procítěně zpívalo. A také což myslím přispělo k tomu příznivému dojmu odpovídalo hlasitým AMEN na každé amen kazatelovo. Vlastně na tohle hlasité sborové AMEN myslívám už nějaký čas při našich střešovických bohoslužbách. Že by se mi líbilo, kdyby i u nás tak zaznívalo. Shodujeme se v tom se sestrou farářkou Ridzoňovou. Nechtěl bych vám to ovšem předepisovat, zavádět jako nějakou novou povinnost. Nenechte se nutit, ale můžete se nechat pozvat a povzbudit. Mělo by zaznít svobodně a od srdce od každého, kdo se chce k prosbám i vyznání víry svým amen připojit AMEN, to jest ANO, BUDIŽ TAK, VPRAVDĚ, STANIŽ SE. A přispět tak svým málem k tomu, že bohoslužba bude věcí společnou a nadějnou. Pavel Pokorný

2 biblická úvaha o KonícH a lidech Loni na podzim jsme s přáteli ze sboru v Sibiu vyrazili na výlet. Cestou jsme na Císařském ostrově uviděli koně. Nebyl to ledajaký kůň. Byl to kůň sportovec. Stál přivázaný vedle stáje, pod ním ujížděl pás a on běžel, aby neupadl. Trénoval. Není to úžasná úspora času? Nikdo nemusí na koni sedět a někde ho prohánět a kůň se přesto hýbe... Kůň se musí hýbat. A člověk taky. Potřebujeme občas vstát od svých počítačů, vystoupit z auta. Ale potřebujeme ještě něco. Vydat se na cestu. Bojím se, že jezdící pás nestačí. Nestačí jen bezmyšlenkovitě hýbat nohama a nehnout se z místa. Hned tu první velikonoční neděli v dějinách se dva z učedníků vydali na cestu. Šli do Emaus. Potřebovali se pohnout. Neměli v Jeruzalémě stání, možná jim tam bylo příliš těžko, dusno. Jdeme. Třeba se nám cestou urovnají myšlenky. Budeme mít klid spolu mluvit o tom, co se stalo. Ukřižování, hrob a najednou ta zpráva, že hrob je prázdný. Nerozumějí, nevěří, diví se, jsou smutní. Jsou na cestě. Nešlapou na místě na jezdícím pásu. Jdou, hledají. Přidá se k nim někdo další. Jdou společně. Odněkud někam. Odhodlali se vykročit ze svého smutku. Ten pocestný, který se k nim přidal, byl vzkříšený Ježíš. Naslouchal jejich rozhovoru, začal vysvětlovat, jejich oči se otevíraly. Smutek z nich odpadával jako osychající bláto, zůstával na cestě za nimi. Až došli do vesnice Emaus, vešli do domu a společně jedli. Jejich průvodce vzal chleba, vzdal díky a začal jim rozdělovat... Poznali, že to byl Ježíš. Provedl je jejich cestou, otevřel oči, pomohl uvěřit. Rádi bychom se vydali na cestu. Nestáli jen na jezdícím pásu. Možná máme strach z nového, z neznámého. Možná nás něco poutá jako ohlávka, tíží, táhne k zemi, drží zpátky. A pás přitom jede. Co je ten náš jezdící pás? Tlak doby? Zvyků, povinností, toho, co je nutně potřeba stihnout, vědět, mít? Můžeme z toho pásu nějak vykročit ven? Vyrazit do Emaus, začít hledat, ptát se? Něco nechat být? Převzít odpovědnost za svoje kroky a jejich směřování? Cesta je s rizikem. Začátkem března nad Prahou krásně vyšlo slunce a začalo rozpouštět sníh. Vyrazila jsem ven. Šla jsem na chvíli běhat. Sníh se postupně měnil v břečku a bláto. Mokře to čvachtalo. Vrátila jsem se dost špinavá. Ale stálo to za to. Je to jiné než sterilní jezdící pás. Byla jsem na cestě. Potkala jsem slunce. Lenka Ridzoňová nový zákon ten restituční V loňském roce se dohodla vláda s církevními představiteli na vzájemném vyrovnávání. Srovnala tak dluh táhnoucí se od devadesátých let, který předchozí vlády nedokázaly vyřešit a pro který byl Parlament napomínán Ústavním soudem za nečinnost. Zdálo by se, že konečně nastane klid. Nenastal, spíše naopak. Proč dohoda vlády s církvemi nepřinesla kýžený efekt? Nejčastěji zaznívá námitka, že církve dostaly víc, než by si zasloužily (skutečně tu asi nejde o fakta a čísla, ale spíš o ten pocit, o hodnocení církve dnes). Mnozí členové církve naproti tomu mají pocit nedocenění a obavy, že církev čekají těžké časy. Zákon totiž není jen obrácen do minulosti, ale také do budoucnosti, v níž se církve s neúprosnou jistotou budou muset postarat samy o sebe. Jiní členové církve (zvláště v ČCE) jsou zase nespokojeni s tím, že se naše církev vůbec k té dohodě připojila a že je ochotna přijmout i náhradu za majetek, který nikdy nevlastnila. Navíc se vyjednáváním o majetek a peněžní náhradu a jejich přijetím zpronevěřuje svému poslání především svobodně zvěstovat Slovo Boží. Mám dojem, že se do těchto vzrušených debat promítá mnoho faktorů, z nichž některé si nepřiznáváme a některé ani neuvědomujeme. Myslím na možný pocit křivdy, že úloha církví jako relativně svobodného a alternativního prostoru v totalitě nebyla dodnes doceněna. A podobně mají možná mnozí (křesťané) dojem, že není doceněno jejich úsilí vnášet duchovní rozměr do konzumní společnosti. Mezi lidmi v církvi je také rozšířena nedůvěra, zda stát svoje sliby splní a slíbenou náhradu skutečně vyplatí. Na druhé straně, v necírkevní veřejnosti, panuje nedůvěra, jak s těmi prostředky církve naloží a zda nebudou s jejich pomocí uplatňovat politický vliv. Paradoxní je, jak tato dohoda, poměrně vzácný jev mezi lidmi vůbec, přinesla spoustu rozčarování a neklid a prohloubila neporozumění a nepřátelství mezi necírkevní a církevní veřejností, jakož i uvnitř církví samých. O faktech, číslech a otaznících nad budoucím hospodařením církve a našeho sboru budeme mít příležitost mluvit také na výročním sborovém shromáždění v neděli 24. března a jistě i potom. Pavel Pokorný výroční Sborové SHromáždění svolává staršovstvo na neděli 24. března 2013 od 9:30. Sborové shromáždění může činit platná usnesení za jakéhokoliv počtu přítomných. Účastnit se rozpravy, podávat návrhy a hlasovat o nich smí pouze člen sboru zapsaný do seznamu členů s hlasovacím právem. Staršovstvo zapíše do tohoto seznamu všechny členy sboru starší 18 let, kteří se činně podílejí na životě sboru, především též účastí na jeho shromážděních. Námitkami se může každý člen sboru domáhat, aby byl seznam opraven buď zápisem jeho osoby nebo dalších členů sboru nebo vypuštěním členů neprávem zapsaných. Staršovstvo přijímá námitky do šesti dnů před konáním sborového shromáždění a rozhodne o nich. Proti jeho rozhodnutí je přípustné odvolání (dále viz Jednací a volební řád). Program: 1. bohoslužby 2. ustavení shromáždění (volba předsedy, zapisovatele, verifikátorů, skrutátorů) 3. zpráva o životě sboru v roce hospodářská zpráva za rok návrh rozpočtu na rok zpráva revizorů 7. rozprava k předneseným zprávám, schválení rozpočtu a usnesení 8. volba revizorů (na dva roky) 9. současná (církevní a veřejná) diskuse k přijatému restitučně-odlukovému zákonu 10. rozprava 11. modlitba a píseň Jako zvláštní bod programu (č.9) rozhodlo staršovstvo zařadit informaci o Zákonu o zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody, o vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církví a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů a otevřít o něm rozpravu vzhledem k jeho významu pro budoucnost církve. staršovstvo

3 zpráva o životě Sboru v roce O sborovém životě Náš sbor žije. Odehrává se v něm celá řada různých setkání a aktivit. Viditelná je účast na bohoslužbách, kdy je zpravidla kostel plný. Ale probíhají i méně nápadná menší shromáždění. Můžeme se zamýšlet nad tím, co vlastně tím životem sboru míníme, odkud se bere, čím se živí, prohlubuje. (?) Snad je jedním z jeho podstatných zdrojů touha po Slovu Božím, očekávání, které spojujeme s živým nasloucháním lidskému slovu kázání. Je nám posilou a radostí bohoslužebné slavení, společenství spojené písní, modlitbou. Docela určitě životu sboru svědčí předivo osobních vztahů mezi jeho členy, vzájemný zájem, péče jedněch o druhé. Možná hraje roli nabídka různých setkání s paletou poutavých programů anebo už sama skutečnost, že se nás vždycky sejde dost na to, abychom se necítili sami a ztraceni. Možná hrají roli i takové přízemní okolnosti, jako dostatek parkovacích míst před kostelem anebo absence tíživých existenčních starostí, s nimiž se jiné sbory třeba potýkají. Za život a živost našeho sboru jsme vděčni. Uvědomujeme si totiž, že při všech našich úvahách a snahách cosi podstatného zůstává pro nás neuchopitelné přijímáme to jako nesamozřejmý Boží dar. K životu patří také ztráty myslíme na ty, kdo zesnuli, a také na ty, kdo se našemu sboru vzdálili. Možná jsme někoho zklamali, s někým se minuli, na někoho zapomněli. Vánoční pohádka Vánoční pohádka - moucha Tse-tse Co se ve sboru dělo stručný přehled Funkce se ujal nový kurátor Tomáš Fendrych. Na roční vikariát nastoupil vikář Ondřej Zikmund. Konala se dvě sborová odpoledne na prvním (v lednu) jsme poděkovali dosavadní kurátorce Lydii Roskovcové, na druhém (v září) jsme vzpomněli 80 let od vzniku našeho sboru. Podvečerní sborová debata byla věnována chystanému (a posléze schválenému) restitučně-odlukovému zákonu a jeho dopadu na život sboru a církve. Vedle nedělních bohoslužeb jsme se scházeli jednou měsíčně ve středu večer k bohoslužbě v duchu ekumenické komunity Taizé. V únoru byly přenášeny bohoslužby z našeho kostela Českým rozhlasem. Sborové shromáždění uložilo staršovstvu podarovat děti na vánoce dárky nekomerční povahy (děti tedy dostaly med) a dalo možnost farářům používat při bohoslužbách s výjimkou svátků alternativní vyznání víry (o vyznání víry se dále ve sboru debatovalo viz článek v Evangelíku 44). Při mezinárodní Noci kostelů (otvírání kostelů pro veřejnost) v červnu navštívilo náš kostel 130 lidí. Největší zájem byl o vyhlížení z věže. Hrála se také každoroční vánoční pohádka (Troufalá sázka Philease Fogga). Děti se scházely v nedělní škole během bohoslužeb a na biblických hodinách v týdnu. Několikrát přespávaly v kostele, v létě jely na týdenní tábor a o adventu hrály vánoční divadlo. Nejmenší děti se svými maminkami se také vídaly na zvláštních setkáních. Konfirmandi se chystali ke konfirmaci ve dvou skupinách každý týden. Také se zúčastnili seniorátního polovíkendu, navštívili sbor v Nosislavi a hostili u nás skupinu konfirmandů ze Šumperka. Dále pokračovaly schůzky mládeže (mladí se též účastnili v roli vedoucích dětského tábora), třicátníků a seniorů. Vedle pravidelné biblické hodiny se jednou měsíčně konaly též biblické hodiny studijní (probíráme texty kázání na nejbližší neděli) a nově se začala jednou měsíčně konat biblická hodina v Domě seniorů Hvězda na Bílé hoře. Sešli jsme se na ekumenickém shromáždění s našimi sousedy, římskými katolíky, starokatolíky a československými husity, navštívili jsme komunitu sester benediktinek na Bílé Hoře. Kázal u nás prezident Francouzské reformované církve a také bratr farář Hans-Georg Junesch z německého luterského evangelického sboru v rumunském Sibiu (Hermannstadtu), s nímž udržujeme přátelské vztahy. Hostili jsme také skupinu sester a bratří z našeho partnerského sboru v Oss (Nizozemí), přičemž jsme se mj. loučili s jejich dlouholetou farářkou Alke Liebich, která odešla na jiné působiště. Později jsme byli zasaženi zprávou o její nemoci, s níž dosud zápasí. Schůzku mládeže navštívil bratr Wojtek z Taizé. Pokračovali jsme v pořádání Koncertů na kopci s grantovou podporou úřadu Prahy 6 a Tříkrálový charitativní koncert žáků Základní umělecké školy Jana Hanuše v Břevnově. Dobrovolné vstupné z těchto koncertů bylo určeno pro středisko Diakonie ČCE Ratolest v Praze 10 ( Na faře a v kostele jsme mohli shlédnout výstavy obrazů Krišana Petrescu, fotografií z Etiopie (z pomocného díla Diakonie ČCE), řezeb Magdaleny Smělé a keramiky z dílny Hmateliér. Dále se u nás sešli pátečníci, sdružení Víra a světlo a skupina bývalých konfirmandů a sdruženců. Mnozí naši členové vyhledávají společné pobyty zářijový sborový víkend v Chotěboři, zimní rodinný víkend v Křížlicích, víkend tatínků s dětmi, silvestrovské setkání ve sv. Janu pod Skalou.

4 (již páté ostré) Pánské Šití Osobními vazbami je náš sbor spojen s některými lidmi a místy: vedle již zmíněných (Ratolest, Hmateliér, Víra a světlo, Sibiu, Oss) jsou to Ústav pro klientky s kombinovaným postižením ve Vlašské ulici, věznice ve Vinařicích a sdružení Křestané proti mučení ACAT. Přehled o roce 2012 jména a čísla 58x bohoslužby, průměrná účast x nedělní škola, průměrná účast x večeře Páně, průměrná účast křtů: Filip Matyáš Nadrchal, Zuzana Horáčková, Šimon Pospíšil, Birgit Syručková, Petr Syruček, Sofie Syručková, Jana Anežka Jindrová, Miroslava Burianová, Tomáš Burian, Josef Fendrych, Marie Čechová, Matěj Čech, Filipa Zdeňka Štajfová, Adam Veselý, Matouš Dolejš, Antonie Barbora Vondrášková. 6 pohřbů: Věra Hoffmanová, Michael Popel, Milena Bezdíčková, Pavel Míča, Libuše Jeřábková, Blahoslav Čermák (dále zesnuli: Jana Böswartová, Jiří Krblich, Jaroslav Šimecek, Ladislav Škarban, Drahoslava Štolcová). 7 svateb: Prokop Dvořák a Barbora Veselá (Sázava), Tomáš Přibyl a Eva Dubjáková (vojenský kostel na Hradčanech), Petr Mazur a Romana Uherková, Tomáš Tichý a Dora Plíšková, Branislav Holiček a Vendula Štíchová (sv. Jan pod Skalou), Mikko Kalevi a Olga Nováková, Tomáš Česálek a Kristina Kurnasová, ekumenická svatba: Dominik Plíšek a Magdalena Trlifajová. Přistoupili: Petr Mazur a Romana Uherková. Vystoupili: Jan Hájek, Naďa Kočnarová. Poděkování Pavlu Gregorovi za varhanní doprovod Jiřímu Schneiderovi za vedení pěveckého sboru a hudební doprovody pěveckému sboru a dalším hudebníkům, též dětskému pěveckému sboru Jaroslavu Vetterovi, Pavlu Kočnarovi, Magdaleně Trgalové, Pavlu Rumlovi, Joelu Rumlovi a Petru Mazurovi za hostovská kázání Miloši Janáčkovi a Ludmile Pospíšilové za pokladnickou službu učitelům nedělní školy sestře Štamberské za vedení sborové kroniky brigádníkům za úklid ruzyňského hřbitůvku a za opravu kostela sestrám ze sborové diakonie za návštěvy (zvláště nemocných a nemohoucích) a za organizaci setkání seniorů mnohým dalším, kteří přispěli rozmanitými službami a pomocí sborovému společenství. březen 2013, staršovstvo příspěvky n a Sborové potřeby Do sbírek můžete přispívat při návštěvě kostela, všechny ostatní formy včetně saláru (s výjimkou nedělní chrámové sbírky) je možno vyřídit též individuálně u našich pokladníků (sestra Ludmila Pospíšilová nebo bratr Patrik Pospíšil) nebo bankovním příkazem. Sbor má nový účet u Fio banky, starý účet bude zrušen. Číslo: /2010 variabilní symbol (vyjadřuje účel) salár 684 Jeronymova jednota 911 varhany (údržba, opravy) fond oprav sborová diakonie fond Irena (viz dále) Fond dostavby má účet /2010. Specifický symbol (není nutný, napomáhá však identifikaci dárce) použijte své osobní číslo (pod kterým jste evidováni jakožto členové našeho sboru); toto číslo najdete na titulní straně velkého Evangelíka na adrese vedle svého jména; také vám je na požádání sdělí bratr farář Pokorný (tel nebo , stresovice@evangnet.cz) Nový účet u Fio banky č /2010 přináší i změnu ve způsobu placení. Staršovstvo rozhodlo netisknout a nerozesílat složenky, neboť jejich tisk je nákladný a poplatky vysoké. Doporučujeme využívat bankovní příkaz k úhradě (je zdarma) nebo platit hotově u našich pokladníků, případně příkazem na poště. Nebude-li vám žádný z těchto způsobů vyhovovat, můžete si také vyžádat osobní návštěvu faráře či pověřeného člena sboru. Fond Irena V pondělí 22. října 2012 zemřela po dlouhé nemoci sestra farářka Irena Škeříková. Protože v našem sboru měla řadu přátel, rozhodlo staršovstvo zřídit fond, z něhož by bylo možno podporovat její tři děti. Správou fondu byli pověřeni vedle faráře Pokorného členové našeho sboru Ireně blízcí Pavel Kočnar, Jaromír Plíšek a Jiří Schneider. Vzhledem k tomu, že děti jsou již dospělé, vyplácíme z prostředků fondu pravidelný příspěvek pouze studující Abigail, zatímco dvěma starším, Pavlovi a Janovi, přispíváme jednorázově v mimořádných případech, o nichž rozhodujeme jednotlivě. Do tohoto fondu je možno přispívat na náš běžný účet u Fio banky /2010, variabilní symbol Hospodaření Fondu Irena je součástí hospodaření sboru a bude o něm podána zpráva na výročním sborovém shromáždění. Pavel Pokorný zašedlý ležák, nebo živá KniHa? n aše Sborová KniHovna.. V kostele skříň, ve skříni police, v polici knihy v šedomodrém papíře, na hřbetě číslo... Tak nějak mi z dětství utkvěla v paměti sborová knihovna. Jak vypadá sborová knihovna ve Střešovicích? Knihy nejsou zabaleny v papíře, vypadají barevněji. Ale stejně pláčou. Je jim líto, že leží a nikdo je nečte... Knih máme na osm set, většina z nich je v místnosti pokladníků, můžete se podívat. Katalog knih je vyvěšen na sborových nástěnkách a nyní také na webových stránkách sboru. Knihy vám zapůjčí pokladníci nebo faráři. Vždyť knihovna nemusí být jen skanzenem popsaného papíru. Lenka Ridzoňová

5 rohlíčky ze Svaté HElEny..... Emu a Jiřího Janečkovy známe s mým mužem zdávna, z cest do českých vesnic v Rumunsku. Ema se narodila na Svaté Heleně, v jedné z šesti českých vesnic rumunského Banátu na jihozápadě země; Jirka pochází z vesnice Peregu Mare (Velký Perek) blízko hranice s Maďarskem. Když se ale asi před rokem zčistajasna ukázali v našem střešovickém kostele, nechtěli jsme věřit vlastním očím. Je to opravdu naprostá náhoda: hledali si v Praze, kde jsou už přes dvacet let zakotveni, nové bydlení a odpověděli na inzerát; ten inzerát ale napsala sestra Nečásková, členka našeho sboru, a tak se Janečkovi octli na Bateriích avneděli zavítali k nám do kostela. Že se tam potkáme, netušili ani oni. Zdomácněli v mžiku. Eminy rohlíčky už zná každý, přinesla jich jen tak ke kávě po bohoslužbách už několikrát celé krabice. Rohlíčky se staly po Praze známé ale už dřív. To když manželé provozovali restauraci v Nerudově ulici a tamní peněz lační konkurenti jim přirozeně nepřáli. Bodejť jo, když u okýnka do ulice začali prodávat rohlíčky za deset korun a štrůdl za dvacet pět, zatímco norma na štrůdl v této části města je spíš šedesát. A tak okýnko dráždilo udavače z okolí a první kontrola přišla, když restaurace ještě ani nezahájila provoz. My jsme se s Jirkovým maďarským gulášem a Eminými rumunskými specialitami mohli pochlubit v létě na svatbách dvou z našich dětí. Janečkovi mají dceru Lucii, které je dvacet šest let, a syna Jiřího, jemuž je dvacet jedna. (Protože se rozhovoru účastnili manželé spolu, budu řeč uvozovat počátečním písmenem jejich křestního jména.) Můžu se zeptat, kolik je vám let? E: Mně bylo teď o vánocích padesát a Jirkovi je padesát dva. Váš původ je pro nás neobvyklý, měli byste tedy říct něco ze svého dětství. E: Já jsem na Svaté Heleně žila do roku Až do čtvrté třídy jsem chodila do české školy, rumunštinu jsme měli hodinu týdně. A od páté třídy už byla škola rumunská. Končilo se osmou třídou. Vy jste tedy jako děti s rumunštinou vlastně vůbec nepřišli do styku? A jak jsi se mohla najednou v páté třídě učit všechno v rumunštině?? E: Jako malí jsme s rumunštinou neměli prakticky nic. Tři programy v televizi, na které jsme se mohli koukat, byly ze Srbska, srbštinu jsem uměla dokonale. Ale zas tak hrozné to nebylo. Pravda ale je, že pořádně rumunsky jsem se nikdy nenaučila. A pak? Hlásila jsem se na ekonomickou školu v Rešicích (jihobanátské správní centrum Reşiţa) a ačkoliv jsem na Heleně byla jedna z nejlepších, nevzali mě, neudělala jsem přijímací zkoušku z rumunštiny. Vzali mě pak o rok později. J: No ale povedlo se jí hned za čtrnáct dnů přijet domů i s kufrem se všemi věcmi! E: To je pravda. Cizí, mezi Rumunkami, na internátě, pořádně jsem jim nerozuměla Tak jsem přijela domů a brečela, že tam nebudu, zhubla jsem asi pět kilo. A tatínek mě ztřískal a musela jsem zpátky. Dnes jsem mu za to vděčná. A co ty, Jirko? Já sice pocházím z Velkého Pereku, ale narodil jsem se taky na Svaté Heleně, rodiče tam byli tehdy služebně tatínek byl ředitelem školy a maminka učila. Žili jsme tam do mých šesti let. Pak jsme se vrátili k nám na Perek; chodil jsem ještě rok do školky a v sedmi jsem šel do školy, ale do rumunské, na Pereku jiná nebyla. A potom? J: Střední školu jsem studoval v Aradu specializaci automechanik na elektrotechnickém lyceu. Na vojně jsem dělal automechanika u obrněných transportérů, v městečku Roman v Moldavsku a pak v Bukurešti. V Rumunsku trvala vojna jen šestnáct měsíců. Po vojně jsem pracoval v Aradu, v servisu, kde se opravovaly taxíky. A co bylo, Emo, s tebou po maturitě, po bakalaureátě, jak se v Rumunsku hezky říká? E: Necelý rok jsem pracovala v obchodě a pak jsem se vdala. Jak jste se vlastně vy dva potkali? E: My jsme se znali odmalička. Ze Svaté Heleny. J: Já jsem chodil s jejím bráchou krást k nim do sklepa pantátovi, tchánovi, bužírky. Oplétali jsme s tím lahve. A její dědeček nás nachytal, to byl výprask! E: Ještě je potřeba říct, že dřív byly české vesnice hodně uzavřené komunity, lidi se brali pořád mezi sebou, vlastně byli všichni tak trochu příbuzní. A to není dobré. Tím, že na Heleně začali Jirkovi rodiče učit a lidi tam konečně pochopili, že jsou Češi taky jinde, navázaly se vztahy. Za Jirkovými rodiči šli další, hledat si tam své budoucí manželky. A naopak tatínkova sestra se vdala na Perek. Byla první. Taky třeba maminka Ládi Moravetze, kterého tady dnes všichni znáte, se vdala na Perek, taky pochází ze Svaté Heleny. Jirkovi rodiče začali u nás na Heleně podporovat kulturu. Tatínek tam nechal postavit kulturní dům i obchod, zatáhl do vesnice vodu. A jak to bylo s těmi kostely? Kde byl jaký sbor? E: Na Heleně evangelický sbor zanikl, byli tam pak jen baptisti. A samozřejmě katolíci. My jsme se snažili si evangelickou víru držet, jak jsem jezdila na Perek za tetou, chodila jsem tam na přípravu ke konfirmaci. J: Na Pereku je to jiné: Němci byli katolíci, Slováci a Rusíni byli pravoslavní a Češi byli evangelíci. Velký Perek je, jak známo, tak trochu babylon. Vyjmenuj, Jirko, všechny řeči, které odtamtud umíš, nebo kterými se domluvíš. J: Česky a rumunsky to jsou dvě mateřštiny. Německy, rusínsky, slovensky (táta je Slovák, proto se jmenuji Janečko, maminka ale

6 byla Češka), maďarsky to jsou ty řeči, které jsem se naučil na ulici, jako dítě. Ve škole jsem se učil francouzštinu a angličtinu. A jedna věc byla zajímavá a typická často se v rodinách mluvilo jedním jazykem s tím a jiným jazykem s oním. Bylo to tak zavedené. I když tam všichni znali všechno. Třeba sousedi pod námi byli vlastně Němci, ale ti mladší mluvili mezi sebou jen maďarsky; a moje maminka třeba s bábou Keprtovou(!) mluvila zase jen německy. Keprtovou?! J: No, ono to bylo německy Geppert, ale všichni jsme jim říkali Keprtovi. A co ten tvůj tatínek? Gyuszo bácsi! To je přece na Pereku moc významná osoba! J: Gyuszo bácsi, tak mu říkali všichni. To je maďarsky, česky to znamená strýček Julius, ale on je přitom Jiří! Učil hudbu, snad rumunštinu, a dlouho taky vedl mandolinový soubor. Ty taky přece hraješ, ne? J: Táta mě chtěl učit na mandolinu, na kytaru, na akordeon, já jsem ale nechtěl moc cvičit. Ale ano, něco umím. Po vojně jsem začal hrát na akordeon trochu pořádněji, kluci měli kapelu, to mě donutilo, k tátovi jsem potom chodil sbírat rozumy. E: Ale jistě že umí, vždyť hrál pak v kapele na Pereku sedm let. Emo, ty jsi teď u nás ve sboru známá jako slavná cukrářka, tím jsi se vyučila nějak později? E: Na tom ekonomickém lyceu byl obor gastronomie avněm obory kuchař, číšník a cukrář. A k cukrařině jsem tíhla odmalička. Maminka je cukrář-samouk, na Heleně dělala cukrářku a kuchařku; starala se o každou svatbu. Tak jsem to od ní odkoukala a ve škole mě tohle bavilo. Velká nesnáz ale byla v tom, že zrovna když jsem byla ve škole a měli jsme praxi, byla v rumunsku krize. Začátek osmdesátých let, v obchodech nebylo jídlo a nebylo z čeho dělat! A my jsme dostali zakázku na svatbu a museli jsme vymyslet, jak udělat dort bez másla a bez cukru. A jak jste to dělali? E: Dodnes si pamatuji, jak jsme dělali dort z halvy. Krémy z bramborového škrobu Ale protože mě to bavilo a šlo mi to, mistrová mě posunula dál, pak už jsme vařila i pro velké zákazníky, třeba pro ministerstvo, a to se pak vždycky ty suroviny našly. J: To už Ema vařila v největším hotelu v Rešicích. A když bylo před vánoci, zásoby přišly a rozváželo se: řediteli tomu a tomu, starostovi, tajemníkovi strany Pomeranče, alkohol Kde a kdy jste vy dva měli svatbu? E: Na Pereku v roce Oddávala nás maďarská farářka. Moc se snažila; kvůli naší svatbě se trochu učila česky, naučila se Otčenáš a svatební slib. Jirkovi maďarština nevadila, ten v tom vyrůstal, ale já jsem maďarsky neuměla ani slovo. A ty ses, Emo, přestěhovala na Perek. Jak ses tam cítila? E: Dobře. Život na Heleně byl dost těžký. Lidé tam byli hodně soběstační, ale za cenu těžké dřiny. Svoje obilí na svůj chleba Ve tři ráno jsme šli sekat kukuřici, večer v sedm všechno nakrmit, uklidit, ale v osm už jsme byli na zábavě a vůbec nám to nevadilo. Peněz ale bylo vždycky málo. J: Helena byla nekolektivizovaná vesnice. Pořád to byli soukromníci. Pole nahoře na prudkých stráních, to se komunistům nelíbilo. To na Pereku, tam to bylo jiné, v té úrodné rovině. E: No ale pak v té krizi, na začátku osmdesátých let, když nebylo jídlo, museli jsme povinně odevzdávat vejce, mléko, ale i slepice, prasata Když jsem po škole chvíli pracovala v obchodě, měli jsme příděl cukru na počet obyvatel, všechno se přísně evidovalo. A cukr byl jen za protihodnotu, třeba za mléko nebo za sto vajec. Na naši svatbu jsem shromažďovala cukr půl roku dopředu! Když pak Jirkova maminka se strejdou ten cukr převáželi na Perek, zastavili je policajti. Dva pytle cukru! Nějak se z toho vymotali, ale to bylo opravdu nebezpečné, mohla jsem kvůli tomu být i zavřená. Povězte mi něco o vašem odchodu z Rumunska. Kdy to bylo? E: Odešli jsme v 89. roce, ale ještě před revolucí; emigrovali jsme. Opravdu ilegálně přes hranice? E: Já ne. Měla jsem pas na malý pohraniční styk, za hranici se chodilo nakupovat. Ale dvouletou dceru mi do toho pasu nenapsali, abychom neutekli. Tak jsem šla přes hranici sama. V tašce nejnutnější věci. J: A já s Luckou jsme pak jeli na kole. Načerno přes čáru. Bez ničeho, žádný batoh, to bychom vypadali podezřele. Z Pereku rovnou přes pole nejkratší cestou na hranici, je to sedm set metrů. A to šlo? Copak tam nebyli vojáci? J: Ale byli, jenomže my to tam znali, věděli jsme, kdy se střídali, to se pak dalo projet. I když pak stříleli, ale to už jsme byli za čárou. AvMaďarsku jsme se s Emou sešli. Našli jsme si pak práci, žili jsme v Tolně a v Szegedu. Podali jsme žádost, že chceme do Čech, ale dostali jsme se tam až v létě roku 91. Byli jsme v táboře pro uprchlíky v Trmicích, pamatuji si, že tam za námi byl tvůj muž, sehnal nám z evangelického sboru nábytek. J: A jednou se v táboře ukázal starosta ze Zbraslavi, že shání do tamní školy školníka a že by rád pomohl rodině, která mluví česky. Tak jsme se tam odstěhovali a on nám potom přes ministra vnitra, Jana Rumla, zařídil politický azyl. E: Bylo to ale deset měsíců čekání, mně se v lágru narodil Jirka, nebylo to lehké. Jak dlouho jste na Zbraslavi byli? E: Deset roků. Já jsem pracovala na Vyšehradě v hotelu jako snídaňová servírka, Jirka dělal školníka. J: Taky jsem už začínal tlumočit a překládat z rumunštiny, ale nebylo to oficiální, státní zkoušku na tlumočení jsem pak udělal na Filozofické fakultě až v roce E: Práci školníka už pak Jirka nezvládal, měl moc práce kolem rumunštiny, já jsem už byla v Holiday Inn, k tomu dvě malé děti. Byt byl ale služební, tak jsme se odstěhovali do Ďáblic. A jak to bylo s tou tvojí cukrárnou? E: Všichni známí mi pořád říkali, proč já vlastně nemám svou cukrárnu. A v Ďáblicích, v domě, kde jsme bydleli, byl dole volný prostor, tak jsem si dala na magistrát žádost a povedlo se to. No a když se to rozběhlo, postavili nám před vchodem autobusovou stanici, která bránila lidem ve vstupu, ani starosta Prahy 8, můj věrný zákazník, s tím nic neudělal, tak jsem to vzdala a otevřeli jsme rumunskou hospodu v Nerudově ulici. A to jste neměli strach pustit se do takového podniku? A zrovna v Nerudovce? E: Počítali jsme i s pomocí dětí, dceru tohle taky moc baví a má na to školu. Já myslím, že nápad to byl dobrý, dobře se to rozbíhalo, lidi nás vyhledávali. Na čem to tedy nakonec zkolabovalo? E: Účtování elektřiny nebylo vůbec v pořádku přišly daleko vyšší zálohy, než se dojednalo, a pak nedoplatek ! Ukázalo se, že platíme elektřinu i za hotel. Když už se to takhle rozmázlo, má účetní chtěla, aby energetická společnost PRE udělala revizi, a ti

7 řekli, že to nejde, protože my nejsme majitelé baráku. Patová situace. Chtěli jsme si přivést soukromého revizora, majitel se to dozvěděl, řval na nás a okamžitě nás vyhodil. No ale ty peníze jste nezaplatili? J: Nezaplatili. Zatím! V únoru před rokem jsme podali oznámení na policii, dodnes nemáme odpověď. A do dneška taky vůbec nemáme výpovědní smlouvu. E: Ale oni se chovali vždycky šíleně, platili jsme nájem; přitom když se rozbil výtah, museli jsme si jej nechat opravit sami, ačkoliv je to jejich povinnost; kvůli rozbitému výtahu jsme celé vánoce a Silvestr nosili jídla po schodech. Třikrát jsme byli strašně vytopeni, voda v kuchyni po kolena a nic. Během pěti let jsme byli čtvrtí nájemci, to byli všichni špatní? Tak co si o tom myslet?! My jsme tam vydrželi sedm měsíců. A teď to tedy s vámi vypadá jak? E: Jirka tlumočí a já jsem zaměstnána v hotelu, kromě toho vařím pro rumunské velvyslanectví a leccos příležitostně, jak kdo potřebuje, třeba jídlo pro dvě Plíškovic svatby. Jaké je to v tom hotelu? A kde to je? E: Je to malý hotel v centru. Jsem ráda, že mám práci, sama si vymýšlím, co uvařím, dělám snídaně a chystám jídlo pro nejrůznější konference, školení a tak dále. Jedna potíž je ale v tom, že jsem na směně sama, sama dělám třeba padesát obědů nebo víc, sama si myju nádobí. Horší jsou ale pracovní vztahy. No ale teď mám šanci sice dost velké sousto, ale moc ráda bych se do toho pustila, taková zkouška by mě těšila. Jsem zvyklá se nevzdávat. Tak uvidíme Jana Plíšková pomoc n ašeho Sboru diakonii čce ratolest ve StrašnicícH Když se na jednom jednání staršovstva v roce 2010 probíraly žádosti o finanční pomoc z různých koutů naší církve, vystoupil Ivan Hozák s návrhem, aby pomoc našeho sboru byla méně rozptýlená, ale více systematicky zaměřená a dlouhodobá. Poukázal na situaci stacionáře Diakonie ČCE Ratolest ve Strašnicích, kde pracují dvě členky našeho sboru. V roce 2010 byla tomuto stacionáři přidělena jen poloviční dotace (1,5 mil. oproti 3 mil.). Možností bylo zrušení služeb stacionáře nebo dlouhodobé zadlužení formou úvěru. A tehdy se staršovstvo rozhodlo stacionáři pomoct. Finanční částky zasílané stacionáři se získávají formou dobrovolného vstupného od návštěvníků koncertů na kopci, které se v našem kostele konají alespoň čtyřikrát do roka. Návštěvníkům koncertů je účel sbírky vždy krátce představen a leckdo z nich s vědomím pomoci dobré věci pak ještě při odchodu do košíčku přidává větší finanční částku. Při koncertě se zpravidla podaří vybrat kolem tří tisíc korun. A ke sbírce na Ratolest se přidala i nedaleko sídlící ZUŠ Jana Hanuše, která v našem kostele pořádá pravidelně tříkrálový koncert. Přispívají žáci, profesoři i návštěvníci koncertů. Tím, že náš sbor nezůstal lhostejný k potřebám druhých, ukazuje, že naplňuje svou podstatu, tj. šíření dobrých zpráv a skutků ke slávě Hospodina. Martina Hájková n aše Sbory a příchozí..... V Diakonii ČCE pracuji jako koordinátorka pro práci s uprchlíky, migranty, příchozími. Způsoby práce, její financování, země původu cizinců i jejich potřeby se za dobu mé práce mnohokrát změnily. Co se však nemění, je důraz, který kladu na spolupráci s našimi sbory. Právě možnost obrátit se s žádostí o pomoc a porozumění na konkrétní lidi ve sborech je to, co nás jako Diakonii odlišuje od všech ostatních organizací pracujících v této oblasti. Když jsem před sedmi lety v Diakonii začínala, byla zapotřebí hlavně materiální pomoc uprchlíkům, nyní se na nás obracejí spíše cizinci hledající práci, ubytování, navázání kontaktu s českými lidmi. Hledají v Evropě bezpečí před pronásledováním nebo práci, které se u nich doma nedostává a za jejíž výtěžek budou moci uživit rodinu či platit dětem vzdělání. Většinou u nás tvrdě narazí. Na těžkosti při získávání dokladů, při žádosti o azyl, na diskriminaci v oblasti pracovního trhu či zdravotního pojištění, na nevraživost místních lidí. Loni se nám ve spolupráci se sbory podařilo tíživou situaci několika cizinců zásadně změnit. Vietnamské mamince, žijící se dvěma dětmi několik let v azylových domech, umožnil sbor v Praze bydlení za velmi slušný nájem a dále jí v její nelehké situaci pomáhá. Mladé ženě z Konga jsme sehnali přes církevní kontakty práci i ubytování. Osamělé ženě z Čečenska umožnilo práci středisko Diakonie v Praze. Další matce, samoživitelce z Ukrajiny se šesti dětmi, přispívá skupina žen každý měsíc na velký nákup potravin, pomáhá s financováním kroužků jejích dětí, bere děti na výlety. V několika sborech na Moravě i v Čechách již dlouho pomáhají barmským uprchlíkům. A existují další případy pomoci evangelíků příchozím. Úzce přitom spolupracujeme s Kmotrovstvím o.p.s, které sbírá peníze od dárců a přispívá na vzdělávání dětí a mladých lidí z řad migrantů. Ráda bych zmínila i spolupráci našich sborů s lidmi z muslimského světa, která sice není bez překážek, ale přesto se na některých místech daří. Např. v Liberci se s lidmi z místního sboru již několik let přátelí stará paní z Uzbekistánu, v Pardubicích se lidé ze sboru setkávají s rodinou Čečenců. Zcela specifické jsou pak šicí dílny žen muslimek v prostorách sboru v Mladé Boleslavi. Kazašky a Čečenky si zde mohou šít oblečení pro sebe i své děti, ale setkávají se i na kus řeči s několika českými ženami ze sboru i mimo něj. Prostor bychom v budoucnu chtěli využít i k různým besedám a přednáškám na témata, která ženy muslimky pálí. Uvedla jsem jen pár příkladů toho, jak se občas daří překonat bariéry, které nás dělí, překonat strach z neznámého a cizího, který nám brání otevřít se příchozím, přijmout je mezi sebe. Nabídnout pomocnou ruku a věnovat svůj čas a zájem. Jsem proto vděčna, že se takoví lidé mezi námi najdou a děkuji za jejich odvahu a vstřícnost. Alena Fendrychová

8 Dětské vánoční divadlo náboženst ví Scházíme se ve středu odpoledne a děti vám přiblíží, jak to vypadá... Když přijdeme do kostela na náboženství, nejdřív si trochu povídáme. Potom společně zpíváme ze zpěvníku Svítá. Po zpěvu se rozdělíme do dvou skupin podle věku skupinu starších vede Pavel, skupinu mladších Lenka. V obou skupinkách probíráme stejný příběhy ze Starého zákona. Když probereme příběh, je chvíle na hry. Pak se ještě většinou občerstvíme nějakou sušenkou. Na závěr zpíváme píseň Dál přece nejdeme sami a pošleme si stisk na rozloučenou. Na náboženství chodím velmi rád. Doporučuji ho všem dětem. David Nadrchal Na začátku náboženství nám někdy Lenka řekne něco o věci nebo rostlině, která připomíná některý den v týdnu, nebo měsíci v kterém je probíhající náboženství. Pak následuje zpívání písniček ze zpěvníku Svítá. Jsou to většinou známé písně a zpíváme jich alespoň pět. Potom následuje rozdělení do skupin. Malá skupina, tu učí Lenka a velká, tu učí Pavel a někdy Ondřej. Povídáme si o biblických příbězích, tak jak jsou po sobě. Podle mě ty nezajímavé přeskakujeme, protože všechny, které jsme si doteď povídali, byly zajímavé. Při vyprávění příběhů můžeme klást otázky a případně doplňovat. Po vyprávění příběhů většinou hrajeme nějakou hru. Nedávno jsme hráli šibenici a před tím třeba nervy. Pak máme svačinu a čaj, no a nakonec konečné zpívání a stisk (stisk je to, že Pavel stiskne tomu vedle něj ruku ten tomu dalšímu a tak to putuje kolem celého kola až zpět k Pavlovi). A jde se domů. Někdy se mi tam nechce, protože je to daleko od domova, ale když už jsem tam, stojí to za to. Ani Ryšavá Když příjdeme tak spíváme písně. Pak se rozdělíme na dvě skupiny. Na velký a malí a vyprávíme si biblické příběhy. Pak se postavíme do kruhu a zaspíváme si konečnou píseň, a pak se stiskneme. Honzík Kuboň víra a Světlo Pražské sdružení organizace Víra a Světlo (jeden z programů YMCA Praha) je součástí mezinárodního hnutí, jehož zakladateli jsou Marie-Hélène Mathieu a Jean Vanier. Víra a světlo je společenství rodin s dětmi mentálně a kombinovaně postiženými a jejich přátel (sourozenců a asistentů) a jeho smyslem je zejména provázanost rodin v podobné životní situaci a vzájemná pomoc a podpora v těžkých obdobích; asistenti, mladí lidé, kteří se rozhodli těmto rodinám nezištně věnovat svůj čas a energii, napomáhají integraci handicapovaných do většinové společnosti. Společenství je otevřeno každému bez rozdílu věku, pohlaví, zaměření nebo vyznání, každému, kdo k nám míří s otevřeným srdcem (a trochou odvahy). Scházíme se pravidelně dvakrát měsíčně, takzvané hlavní setkání pak se koná vždy druhou sobotu v měsíci od 14 hodin na evangelické faře ve Střešovicích. Pořádáme také společné výlety a v létě týdenní ozdravný pobyt. Velkou oporou našeho sdružení je sestra farářka Marta Zemánková. Její duchovní provázení a povzbudivá slova pro každého jsou velice obohacující. Víra a světlo organizuje i setkání mezinárodní v loňském roce jsme se setkali ve Lvově, kde jsme společně s přáteli z Itálie, Litvy, Ukrajiny, Gruzie, Slovenska a Ruska slavili čtyřicáté výročí založení organizace. Tak má společenství šanci dát se poznat i okolnímu světu, a to je jedna z podstatných rovin naší činnosti prolnutí světa normálního a nenormálního ; rovnocenné spolužití je pro náš život přece naprosto zásadní. Irena Kovaříková

9 Mezinárodní setkání ve Lvově Tábor v Chotěboři ( Vítězství nad baziliškem") ústav ve vlašské Na pravidelné úterní návštěvy přicházely do ústavu pro kombinovaně postižené ženy ve Vlašské ulici sestry Ludmila Janská, Naďa Kočnarová, Vendula Prokošová a Lydie Roskovcová. Stálé klientky se snaží o co největší samostatnost s doprovodem chodí na výstavy a divadelní představení, učí se, alespoň v malém, nakupovat. Ústav ve Vlašské spolupracuje i s Církví adventistů sedmého dne, v jejímž ústředí v Londýnské ulici se schází klienti většího počtu pražských středisek a společně nacvičují pantomimická představení s biblickým námětem, která se tam pak uskutečňují v malém divadelním sálku v suterénu. Další slibně se rozvíjející činností je malá kavárnička v zahradě ústavu, která je v provozu od dubna do října a zdatnější klientky pomáhají s obsluhou hostí. Lydie Roskovcová názor vězeňského Kaplana: amnestovaní K nám patří.. Co měl prezident učinit, aby amnestie nebyla jen laciným gestem? Právo a bezpečnost Redakce ČESKÉ POZICE Je na amnestii všechno jen špatné? Obdrželi jsme na toto téma úvahu, jejímž autorem je vězeňský kaplan, Pavel Kočnar. Ano, jsem také stržen lavinou kritiky amnestie, kterou prezident v tak nečekaně velkém rozsahu udělil. Dílem z bazální nedůvěry k Václavu Klausovi jako k člověku, který přílišným soucitem nikdy neoplýval, dílem z obavy z toho, že dopad takto vyhlášené amnestie přinese společnosti a to nejen té spořádané víc škody než užitku. Zmaření mnohaleté práce soudců, nárůst trestné činnosti zvýšením počtu delikventů o pluky propuštěných a další přetížení soudů. Zastavení trestního stíhání tunelářů a zkomplikování odškodnění jejich obětí. Zpochybnění nově nastoleného trendu konečně začít soudit neúplatně a neprotekčně. Existenční ohrožení firem, které vězně zaměstnávaly. A tak dále. Ale jde také o negativní dopad na samotné amnestované, kteří jsou absolutně nepřipraveni zvládnout vnější i vnitřní překážky, jež jim nečekaná svoboda s neomylnou přesností nastraží. To jsou všechno na první pohled logické a legitimní námitky a nepřekvapí, že u některých vedou k názoru, že amnestie je vlastně překonaný institut, který společnosti nemůže přinést nic dobrého. Tady se mám však na pozoru. Jako vězeňský kaplan znám zblízka ty, kterých se amnestie bezprostředně dotkla. A z tohoto pohledu si dovolím vznést několik poznámek na její částečnou obhajobu: Pominu odlehčení od přeplněnosti věznic, což je sice nezanedbatelný, ale pouze vedlejší efekt, který navíc nebude mít dlouhého trvání. Co však považuji za její zásadní přínos, je vřazení problematických lidí do neproblematické společnosti. Naše česká společnost, tedy my, si velmi rychle zvykla na to, že problémoví lidé jsou izolováni, vystěhováváni, zavíráni, zkrátka vytěsňováni z jejího zorného pole. A právě amnestie nám může připomenout, že k nám tito lidé patří, že dokonalý není nikdo a že nějakým způsobem každý z nás nese svůj díl viny za bídu světa. Je škoda, že prezident amnestii pouze suše vyhlásil. Propásl tak jedinečnou příležitost ukázat na její hluboký morální potenciál spočívající v odpuštění. Amnestie zas na chvilku k sobě přiblíží trestance a nikdy netrestané svobodné občany a jim i nám připomene složitost života v nebezpečném světě, kterou nelze odstranit zjednodušením na my a oni a před plotem a za plotem. Amnestie může jim i nám pomoct si přiznat, že bezpečí a pohodlí věznice je stejně falešné, jako je falešné bezpečí a pohodlí odpleveleného světa. A třeba pár lidí z obou táborů přiměje zamyslet se a možná i víc. Ale nad to všechno amnestie nese základní a nadějeplné poselství o nezaslouženém odpuštění, které je možné vztáhnout i na viny, které už nelze odčinit. Vězni se k amnestii a milostem upínají právě pro jejich nezaslouženost. Uvědomují si víc než kdokoli jiný, že je-li pro ně ještě šance, tak nikoli v odměně za nejistou nápravu, ale právě v odpuštění, které si neklade podmínky. Je škoda, že prezident amnestii, byť jakkoliv problematickou, pouze suše vyhlásil. Propásl tak jedinečnou příležitost ukázat na její hluboký morální potenciál spočívající právě v odpuštění, které ale není laciné. Takto interpretovanou amnestii by možná aspoň někteří amnestovaní pochopili jako nezaslouženou šanci, která zavazuje ke svému využití a činí jí tak víc než jen laciným gestem. Že se tak nestalo, je další chyba, která nás o to dobré, co by se i na této amnestii dalo nalézt, nejspíš také připravila.

10 pojednání o zbožnosti trestanců vinařických aneb co v tý věznici ten Kaplan vůbec dělá? Probírám se popsanými papírky, podobajícími se psaníčkům, jaká si žáci v ještě bezmobilové době tajně posílali pod lavicemi. Cestou od vězeňské brány do své kanceláře jsem je vytáhl z přihrádky označené štítkem duchovní, která je umístěna na oddělení výkonu trestu, zvaném místním žargonem Pentagon. Doputovaly tam z míst, kde život neplyne, ale drhne. Z vězeňských cel. Většina vzkazů je psána jakžtakž srozumitelně, některé ale působí komicky neohrabaně: žádám o duchovní sezení, touto formou žádám o pohovor s místním Kaplanem, prosim ustalé návštěvi na bohoslužbi, dovoluji si o byblickou konzultaci... Cit pro jazyk jde stranou, zkoumám data, podpisy, identifikační kódy, hledám v databázi, odhaduji motivaci a dělám si pořadí, kterého adepta pozvat k rozhovoru raději dřív a který počká. Je to jen jeden ze způsobů, jak se můžu jako vězeňský kaplan s vězněm potkat tváří v tvář. Další, méně oficiální možnost skýtají mé pravidelné výpravy za vězni na jejich takzvané ubytovny. Odemykám zamřížované dveře jejich současných domovů a nepozván vstupuji. Někdy ignorován, jindy chladně pozorován, většinou ale slušně pozdraven a nezřídka vřele přivítán lesem vztažených rukou. Kterou stisknout a kterou přehlédnout? Pronést bodrou frázi, nebo zachovat odstup, přijmout, či nepřijmout pozvání na čaj magorák? Podaří se oslovit skutečně potřebného, nebo se sám stanu předmětem manipulace? Po neverbálním avšak neskrývaném vyhodnocení potřeb a rizik usedám na oprýskanou železnou stoličku ke stolku v podobném stylu a pouštím se s domácími do řeči. Rodina, návštěvy, dopisy, rozchody, konec trestu, vztahy a poměry v cele a na oddíle, volby, amnestie, církev, majetky, skandály, papež Přetřásáme možné i nemožné jako kdekoli jinde, jen kulisy a kostýmy jsou jiné. Vlastně i tváře. Je nadějné, že se skoro vždycky dostaneme k otázce, kde v tom bláznivém světě a v té konkrétní situaci je Pán Bůh a kde já. A když se někdo odváží hledat odpověď v Bibli nebo mě požádá o osobní rozhovor a začne chodit do kaple na bohoslužby a biblické programy, je to první malé vítězství. Jenže k přiznání vlastní viny, k lítosti a pokání vede ještě dlouhá cesta a na ní musím jako kaplan nakročené vězně doprovázet, povzbuzovat a taky napomínat. Jak? Podobně, jako naši faráři nás. Nemám po ruce víc než Bibli a modlitbu, k nimž musím z vlastních zásob přidat empatii, důslednost a opatrnost. Děje se to nejvíce při osobních rozhovorech, které jsou a zůstanou tím nejpřirozenějším prvkem pastorace. Rozhodující bitva ale přijde až venku a ta bude už beze mne Kaplan je zavedený pojem většina vězňů mě zná, stejně jako mého kolegu z Apoštolské církve. Ve vinařické věznici, patřící do kategorie s ostrahou, tedy třetí nejpřísnější na čtyřstupňové škále, je umístěno asi 850 vězňů (před amnestií 1150); do kaple na bohoslužby konané každou středu odpoledne jich přichází průměrně dvacet z celkem asi čtyřiceti praktikujících, na páteční odpolední biblickou hodinu o něco méně. Písničky s kytarou, modlitby, biblické čtení a kázání (většinou na evangelijní text) šité na míru. Běžná bohoslužba formálně podobná naší střešovické, atmosférou však dosti odlišná. Jakýsi těžko definovatelný dětský neklid, otázky a odpovědi uprostřed kázání jako bezprostřední zpětná vazba, živelný Vězeňský kaplan Pavel Kočnar (vpravo) s Viktorem Žárským zpěv, hlasité sborové amen. Co se přitom ale vlastně děje v hlavách těch, kdo venku programově porušují Desatero ve všech jeho bodech, nikdy přesně nevím. Hodina katecheze se třemi hloubavci, následující hned poté, je milým zakončením nejrušnějšího dne v týdnu. Zajímavou až dobrodružnou zkušeností je pro mě možnost podílet se na terapeutickém programu pro takzvané motivované pachatele násilné trestné činnosti. Dvě až tři hodiny týdně vypjatého rozhovoru s početnou skupinou mravně narušených a nábožensky lhostejných mladých mužů při hagioterapii neboli léčbě posvátnem je těžko popsatelným zážitkem. Základem je práce s biblickým příběhem četba, hledání klíčových pojmů, poučení je-li, či ne a proč. Není těžké si představit, kolik trpělivosti a komunikační lsti je třeba vyvinout, aby tito posvátnem nepolíbení drsňáci neutekli hned z prvního sezení. Dnes, asi po dvou letech setkávání, se na sebe začínáme těšit a jednotlivci projevují zájem o osobní rozhovor. O dalších hudebních a dramatických počinech, které mají funkci spíše doplňkovou a relaxační, se nebudu rozepisovat. Zmiňuji je jen pro dokreslení pestrosti života věznice nebo aspoň její části, která je pro vnější svět asi těžko představitelná. Velkým přínosem a ekumenickým obohacením pastorační péče ve Vinařicích je služba dobrovolníků z církví katolické, apoštolské a Církve adventistů s.d. Všichni přicházejí zhruba dvakrát do měsíce s vlastním biblickým programem. Z našeho sboru pak ve věznici působí sestra Jana Plíšková, která mívá dopoledne pohovory a odpoledne biblický program pro skupinu, nyní o Desateru. Koordinace činnosti dobrovolníků, kterou mám na starosti, je pro mě příjemnou povinností a rozptýlením, osobním obohacením a příležitostí k přímé spolupráci. Jejím vyvrcholením je pak každoroční adventní odpoledne s bohatým programem a hojnou účastí vězňů i hostů zvenku, naše střešovické nevyjímaje. Za pozornost a modlitby děkuje střešovickému sboru jeho člen a kaplan vinařický, Pavel Kočnar