MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Transkript

1 MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE BRNO 2015 KAROLÍNA ŠVECOVÁ

2 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství Výskyt krvavce totenu (Sanguisorba officinalis L.) jako hostitelské rostliny modráska bahenního a očkovaného v EVL Soutok Podluží Bakalářská práce Vedoucí práce: Prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc. Vypracovala: Karolína Švecová BRNO 2015

3 Zadání

4 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem práci: Výskyt krvavce totenu (Sanguisorba officinalis L.) jako hostitelské rostliny modráska bahenního a očkovaného v EVL Soutok Podluží vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle 60 odst. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše. V Brně dne:.. podpis

5 Poděkování Ráda bych tímto poděkovala především svému vedoucímu bakalářské práce panu prof. RNDr. Zdeňku Laštůvkovi za vedení práce, poskytování cenných informací a zdrojů. Další dík patři paní Ing. Petře Štěpánkové, Ph.D za poskytnutí podkladů a odborných rad.

6 Abstrakt Výskyt krvavce totenu (Sanguisorba officinalis L.) jako hostitelské rostliny modráska bahenního a očkovaného v EVL Soutok Podluží Předmět této práce spočívá v popisu území Soutok Podluží, rostliny krvavce a modráska bahenního a m. očkovaného a současně v průzkumu jejich potenciálního výskytu. Bakalářská práce shrnuje informace o geologii, geomorfologii, flóře a fauně studovaného území. Je předložena charakteristika krvavce totenu a modrásků rodu Phengaris. Terénní průzkum byl proveden v roce Krvavec toten byl zjištěn na 3 místech, většinou na plochách o rozloze 10m². Modrásci zjištěni nebyli. Klíčová slova: Soutok Podluží, krvavec toten, modrásek bahenní, modrásek očkovaný Abstract Occurrence of Sanguisorba officinalis as host plant of Phengaris nausithous and P. teleius in the EVL Soutok Podluží The thesis deals with description of the area Soutok Podluží, of the plant Sanguisorba officinalis and butterflies Phengaris nausithous and P. teleius, and at the same time with research of their potential presence. The bachelor thesis summarizes basic information on geology, geomorphology, flora and fauna of the study area. Characteristics of Sanguisorba officinalis and two Phengaris species are presented. Field research was conducted in Sanguisorba officinalis was recorded at 3 locations, mostly on areas of about 10m². Two Phengaris species was not found. Keywords: Soutok Podluží, Sanguisorba officinalis, Phengaris nausithous, Phengaris teleius

7 Obsah 1 ÚVOD CÍL PRÁCE LITERÁRNÍ PŘEHLED Vymezení a charakteristika zájmového území Geologie, geomorfologie a geografické vymezení Historie vzniku lužního lesa a nivy Moravy a Dyje Vývoj a současné složení vegetace a fauny Krvavec toten (Sanguisorba officinalis L.) Podrobná charakteristika Ekologické nároky na prostředí Výskyt v České republice Modrásci rodu Phengaris Modrásek očkovaný Phengaris teleius (Bergsträsser, 1779) Modrásek bahenní Phengaris nausithous (Bergsträsser, 1779) METODIKA VÝSLEDKY DISKUSE ZÁVĚR POUŽITÁ LITERATURA PŘÍLOHY... 36

8 1 ÚVOD Hlavním důvodem psaní této práce je nejen problematika dána především z názvu, ale zároveň účel ochrany vzácných či běžných druhů, žijících na území České republiky. Dnes je velmi důležité chránit rostlinné a živočišné druhy, protože je to jediná a poslední příležitost pro člověka uchovat všechny významné prvky pro život na Zemi. Než začne člověk chránit druhy, je potřeba poznat jejich vývoj a způsob života, rozmnožování a jejich přirozené biotopy. A aby je důkladně poznal a věděl vše, co potřebuje k jejich ochraně, musí druhy monitorovat a charakterizovat. V dnešní době je monitoring na vysoké úrovni a proto je snadné poznat detailně život vybraného druhu. Sledování má za účel vyhodnotit stávající stav početnosti a náročnosti na životní podmínky a tím napomáhat k dosažení přirozeného výskytu daného druhu díky podrobnému poznání. Ochrana druhů rostlin a živočichů se staví na přirozenou nutnost dnes již velmi obávaného úbytku a mizení některých druhů. Příčina úbytku je zcela jasná a má ji na svědomí člověk v podobě degradace a ztráty stanovišť v důsledku činnosti zemědělské, lesnické či průmyslové. Bohužel legislativa je dodnes značně nedostatečně komplementována, a tudíž dochází k porušování zákonů v oblasti ochrany přírody a krajiny, rostlin a živočichů. Zájmovým územím této bakalářské práce je oblast Soutoku Podluží, který je součástí evropské soustavy Natura Konkrétně je vyhlášena Evropsky významnou lokalitou, která je dána směrnicí o stanovištích. Na Soutoku jsou další lokality jako například Národní přírodní rezervace Cahnov-Soutok, ptačí oblast Soutok-Tvrdnicko. Sledovanou rostlinou v této oblasti je krvavec toten (Sanguisorba officinalis L.). Rostlina je výjimečná svým nápadným vzhledem, svými bohatými léčivými účinky a v neposlední řadě v návaznosti na jedinečný vývoj a způsob života několika druhů motýlů, zejména modráska bahenního (Phengaris nausithous) a m. očkovaného (P. teleius). 7

9 2 CÍL PRÁCE Cílem bakalářské práce je zhodnocení stávajících poznatků o území EVL Soutok- Podluží, krvavci totenu a modráscích rodu Phengaris s následujícími dílčími cíli: - shrnout geomorfologické, geologické, floristické a faunistické poznatky o území Soutok-Podluží jako součásti fenoménu lužního lesa soutoku Moravy a Dyje; - zpracovat charakteristiku krvavce totenu, ekologické nároky a celkové rozšíření v České republice; - shrnout stávající poznatky o modrásku bahenním a m. očkovaném, zejména se zřetelem na možnosti jejich ochrany; - provést orientační průzkum výskytu krvavce totenu a obou druhů modrásků ve sledovaném území. 8

10 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Vymezení a charakteristika zájmového území Zájmové území leží v Jihomoravském kraji v katastru obcí Břeclav a Lanžhot. Je vymezeno do tvaru trojúhelníku, kdy sever hranice je železniční trať podél jižního okraje Břeclavi, východní hranice je les táhnoucí se k obci Lanžhot, na západě řeka Dyje vytváří hranice s Rakouskem a na jihovýchodě řeka Morava, která rozděluje Českou a Slovenskou republiku. Celé území má rozlohu 50 km² z čehož 42 km² náleží lesním porostům a přibližně 8 km² nelesní (luční) vegetaci (Vicherek a kol., 2000). Obecně lze vymezenou oblast charakterizovat jako lužní ekosystém na soutoku Moravy a Dyje, který patří k posledním pozůstatkům fenoménu niv dolních toků řek v celé střední Evropě. Na první pohled se zdá být území takřka přírodního charakteru, a přesto měl člověk velký podíl na vytváření této krajiny. V posledním tisíciletí člověk pozměňoval krajinný ráz výstavbou vodohospodářských staveb a umělým napřímením koryt řek. Klima zájmové oblasti je teplé a suché (klimatická oblast T4), průměrné roční teploty vzduchu se pohybují kolem 9 10 ºC a úhrn srážek v rozmezí mm. Typické pro zdejší klima bývají teplotní inverze, které odlišují klima vlastní nivy od okolních říčních teras. Inverze jsou podmiňovány lesnatostí a velkým množstvím vodních a mokřadních ploch (Vicherek a kol., 2000) Geologie, geomorfologie a geografické vymezení Evropsky významná lokalita (EVL) Soutok-Podluží spadá k jižní části Dolnomoravského úvalu, který náleží biogeografické oblasti panonské pánve. Jedná se o rozsáhlý komplex lužních lesů a luk mezi obcemi Břeclav, Lanžhot, Kostice, Tvrdonice, Týnec, Mikulčice a řekami Morava a Dyje. Soutok řek Moravy a Dyje zde tvoří hranici států Slovenska, Rakouska a České republiky. Údolní nivy Moravy a Dyje leží se svými lužními lesy a loukami v oblasti mladé třetihorní vídeňské pánve sahající až do Dolního Rakouska. Vídeňská pánev je na západě oddělena paleogenním ždánickým pásmem s Pavlovskými vrchy od miocenní karpatské předhlubně. V oblasti vídeňské pánve po dobu posledních 24 milionů let probíhal složitý geologický vývoj ropoplynotvorných struktur, které dnes patří k velmi významným zdrojům zemního plynu a ropy. Nejen těžbou ropy a zemního plynu, jež dnes probíhá, je vídeňská pánev 9

11 bohatá, ale také je to lignit, který vznikl v mladších třetihorách díky rozšíření bažin, kde se nahromadila uhelná hmota lignitových slojí (Hrib& Kordiovský, 2004). V geologicky nejmladším období, ve čtvrtohorách, kdy se vystřídalo několik studených a suchých ledových dob s teplými a vlhkými dobami meziledovými, došlo k výmolovým a akumulačním fázím, které daly dnešní krajině morfologické tvary. Vznik morfologicky výrazné stupňovitosti teras především na pravém břehu Dyje dalo zahlubování toků řek s následným ukládáním říčních písků a štěrků. Pozůstatky těchto starších říčních teras je možné na území pozorovat dnes jako občasné vyvýšeniny. Během chladných ledových dob byly štěrky a písky hluboce zmrzlé, ale nastoupením krátkých letních oteplení a působením silných větrů byly přenášeny na více než stovky kilometrů, kde docházelo k jejich uložení a tím vznikaly na pravém břehu Dyje mezi Milovicemi a Lednicí vápnité spraše a zároveň naváté písky na říčních terasách Dyje a Moravy (Hrib & Kordiovský, 2004). Vystřídáním teplých a vlhkých dob došlo k pokryvu krajiny vegetací a vznikaly různé typy půd (Hrib & Kordiovský, 2004). Dnes se v půdním pokryvu nejčastěji nacházejí fluvizemě doplněné gleji a stagnogleji, na hrúdech převažuje kambizem arenická ( ). Písčité štěrky se ukládaly ve čtvrtohorách v dnešní údolní nivě řek Moravy, Kyjovky a Dyje v podmínkách tzv. divočící řeky, kdy se tok často překládal ve vlastních štěrcích v celé šíři nivy. Tyto štěrky byly bez vegetačního pokryvu a tak často docházelo k převívání a ukládání navátých písků, které tvořily protáhlé duny většinou souběžně s tokem, dnes nazývané hrúdy. Tok se tak později měnil v meandrující řeky, kde dále pokračovalo přemisťování říčních písků a písčitých štěrků. Přemisťování a následné ukládání písků a štěrků způsobilo vývin mladé nivní půdě paternia (= fluvizem) na lokalitě Pohansko a pro mladší čtvrtohory docházelo k ukládání navátých písků v soutokové oblasti Moravy, Dyje a Kyjovky (Hrib & Kordiovský, 2004). Duny navátých písků ( hrúdy ) byly strategicky a hospodářsky významné do 12. století n. l., kdy se staly neobyvatelnými kvůli intenzivnějším povodním. Údolní nivy dnešní podoby byly vytvořeny v nejmladším období (svrchní holocén) ukládáním povodňových hlín a jílů a na jejich povrchu v oblasti soutoku jsou často nápadná slepá ramena jako pozůstatek bývalých koryt. 10

12 Niva je z geologického a geomorfologického hlediska nejmladší výtvor řeky ze sedimentů uložených postupně za jednotlivé záplavové fáze. Faktory ovlivňující nivu se sestávají z velikosti toku, konfigurace údolí, tvaru a velikosti povodí, charakteru vegetačního (rostlinného, případně člověkem vytvořeného pokryvu povodí) krytu povodí a na klimatických poměrech. Jsou typické hojným výskytem povodní, vysokou hladinou podzemní vody a migracemi koryt vodních toků. V časových obdobích se v nivě odehrávají procesy, které formují, stěhují a přeměňují geologické útvary a formy reliéfu. Je tvořena mozaikou erozních, akumulačních a tranzitních objektů lišící se navzájem stavebním materiálem, původem povrchu, obsahem vláhy, mikroklimatem, půdním pokryvem a biotou. Pro přírodní objekty je typické posouvání se po směru toku a napříč údolním dnem. Během povodní (záplav) niva vykazuje autoregulační schopnosti díky proudící vodě v podobě likvidace jakékoliv lidské činnosti v tomto prostoru, pokud není činnost obnovována (Hrib & Kordiovský, 2004) Historie vzniku lužního lesa a nivy Moravy a Dyje Na dnešní podobě lužního lesa a nivy se vcelku velkou měrou podílel člověk. Je známo, že niva byla osídlena již v neolitu a eneolitu. Osídlení bylo už v té době poměrně husté ze dvou důvodů a první z nich byl důležitý zdroj vody a za další se jednalo o obživu, poněvadž řeka nabízela dostatek ryb. Jelikož byla hustota osídlení poměrně vysoká, značí, že niva nebyla postihována povodněmi. Taková situace trvala do století. Součástí území byla oblast Pohansko centrum Velkomoravské říše, které tvořilo opevněný velmožský dvorec, kostel a hospodářské zázemí. Patří mezi další důkazy, že v té době nedocházelo k záplavám. Vodní režim byl tehdy vyrovnaný a záplavy probíhaly v rámci bezprostředního okolí říčního koryta. Typický byl členitější reliéf nivy, podstatně větší rozsah vysokých písčitých vyvýšenin (hrúdy), které měly zásadní hospodářský význam. Na území se vegetace podobala dnešním xerotermním trávníkům na hrúdech, jež jsou stopou bývalých původních dun. Les zabíral mnohem menší plochu, než jak je tomu dnes. Naznačují to nálezy plevelných rostlin, které vyrůstají díky zemědělskému využívání a nálezy křovin nasvědčující sekundární bezlesí. Část lesní vegetace byla tvořena tvrdým luhem, část dubohabřinami a teplomilnými doubravami. Zastoupeny byly i slatinné olšiny, ačkoliv se v současnosti na území nevyskytují, ale důkazem jejich přítomnosti může být dnešní existence zbytku bezkolencových luk. Měkkým luhem byl tvořen úzký lem podél řek, kde osídloval náplavy (Vicherek a kol., 2000). 11

13 K radikálním změnám došlo po pádu Velkomoravské říše, kdy člověk pronikl do vyšších poloh povodí a rozsáhle vypaloval lesy, aby mohl rozšířit zemědělskou činnost. Výsledkem takového chování byla změna hydrologického režimu řek, zmenšení retenční kapacity povodí, eroze a následná sedimentace (usazování) půdy v zájmovém území tedy při dolní části povodí. Vlivem zmenšení retenční kapacity povodí došlo ke vzniku záplav a tím také k pomalému snižování osídlení přibližně v 10. století. Niva se postupem času stala neobyvatelnou, protože se povodně po odlesnění i podhorských oblastí začaly objevovat častěji. Plochy písčitých dun byly zčásti rozplaveny a nahrazeny mohutnou vrstvou povodňových hlín. Písčité duny se zachovaly pouze v podobě hrúdů, které povodeň téměř nezasáhla. Na takových plochách se zachovala xerotermní vegetace z předzáplavového období a tudíž má charakter reliktu. Odlesněním vegetace tvrdého luhu vznikla později vegetace aluviálních luk. Měkký luh byl rozšířen v mělkých sníženinách. Ve středověku bylo osídlení minimální. Území se začalo využívat především lesnicky, myslivecky a rybářsky díky nástupu Lichtenštejnů a jejich panství a některé plochy byly ponechány v nelesním stavu pro lukařství. Rozsáhlou činností byla i pastva zejména na loukách, nejspíš také v lesích. Louky podél toku Dyje byly ponechány zemědělcům z dolnorakouských obcí ležících na pravém břehu z důvodu snazšího přístupu. Pastva byla postupně ukončena pod vlastnictvím Lichtenštejnů a na území probíhala intenzivní těžba dřeva. V roce 1873 panství vyhrálo spor o pastvu a od té doby docházelo jen k omezeným zásahům v současných rezervacích Cahnov a Ranšpurk (minimální těžba dřeva, odvoz padlých stromů). Současná podoba území je z velké části zalesněna, výrazné zastoupení mají plochy luk, ostatní plochy náleží vodním tokům a antropogenním stanovištím. Zátěží pro toto území představuje od počátku zásahů člověka změna vodního režimu a jeho narušení regulací vodních toků, vznik Novomlýnských nádrží a nadměrný stav vysoké zvěře, která způsobuje neúměrnou zátěž vzácných luk a poškození lesních porostů (Vicherek a kol., 2000) Vývoj a současné složení vegetace a fauny Botanické výzkumy na Soutoku započaly až po konci druhé světové války. Před rokem 1945 v řešeném území nebylo možné provádět jakékoliv studie, protože převážná část patřila rodu Lichtenštejnů, kteří zde vybudovali rozsáhlé statky a využívali území jako oboru. Na vstup do obory existovala určitá byrokratická pravidla a povolení. 12

14 V období po druhé světové válce do roku 1948 byly uskutečněny terénní botanické exkurze, ačkoliv jich bylo pomálu, některé z nich úspěšně splnily účel výzkumu. Byly nalezeny převážně jarní geofyty z důvodu časné návštěvy území. Návštěvu uskutečnili v dubnu roku 1946 S. Staněk a J. Holub. Průzkumy odezněly a nebylo možné je provádět po dlouhou dobu, protože území se stalo součástí pohraničního pásma v roce O stavu lužních lesů, jejich obhospodařování a o přítomnosti některých vzácných vyšších rostlin rostoucích ve vodě pojednává publikace od bývalého ředitele tehdejšího Lesního závodu Břeclav B. Lošťáka, který zde působil v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století. Tato publikace se zařazuje mezi první výzkumy týkající se složení flóry na řešeném území. Během několika let až do současnosti byly provedeny komplexní průzkumy fauny a flóry, ale nejen díky průzkumům jsou známé tyto složky přírody. Vzhled a vývoj přírody je zjištěn především pylovými zrny uchovávanými v sedimentech a archeologickými nálezy. Bádání, která probíhala na území, se týkala změn ve vegetačním krytu a v jeho zvířecích obyvatelích způsobených klimatickými změnami neovlivněnými člověkem (Vicherek a kol., 2000). Z historického hlediska byla vegetace zprvu tvořena kontinentálními druhy (dodnes přetrvávají jen na určitých lokalitách jako relikty) z čeledí merlíkovitých, brutnákovitých a brukvovitých. Na místech dnešního lužního lesa byla v době ledové vegetace lesního charakteru s výskytem borovice, olše, břízy a vrby. Jakmile došlo k mírnému oteplení v období preboreálu (před lety) se stepní vegetace začala přeměňovat na lesní porosty. Nejvíce rozšířená byla borovice lesní (Pinus sylvestris) s příměsí dubů (Quercus), bříz (Betula), jalovce obecného (Juniperus communis) a rakytníku řešetlákového (Hippophae rhamnoides). V následném období boreálu se složení lesů skládalo převážně z listnatých dřevin, jako jsou lípy (Tilia), javory (Acer) a jilmy (Ulmus). Místo jalovce nastoupila líska obecná (Corylus avellana). Jelikož bylo pro toto období typické teplejší klima, docházelo k šíření teplomilných bylin. Před lety docházelo k ústupu jehličnanů a duboborové porosty se zachovaly pouze na určitém půdním podkladu (písky a štěrkopísky). Na konci tohoto období zvaném atlantiku došlo k hustému osídlení území díky blízkosti řek Moravy a Dyje. Osídlení mělo za následek, že vznikaly člověkem vytvořené pastevní lesy a menší plochy polních kultur a také dalo vzniku luk toho typu, který je na tomto místě známý dodnes. Krajina nivy řek Moravy a Dyje se stala díky člověku kulturní, kde na nejsušších vyvýšených místech a v místech pastvy se rozprostíraly teplomilné doubravy. 13

15 Na podkladu písků a štěrkopísků se nejvíce zachovaly lesní porosty, protože jsou takové půdy neúrodné a nebyl tedy důvod porosty mýtit. Na nejvlhčích místech se vyskytoval lužní les okolo toku a při mrtvých ramenech. Mrtvá ramena byla vhodným prostředím pro měkký luh s vrbami a topoly, který pak vystřídaly porosty dubů, jasanů a jilmů. Plochy mrtvých ramen byly lokality vodních a bažinných rostlin. Před lety do osídlené krajiny člověkem vstoupil jako poslední habr (Carpinus betulus). Tyto dubohabrové porosty měly charakter nízkého lesa a dominovaly v nich druhy: dub (Quercus), lípa srdčitá (Tilia cordata), jilm habrolistý (Ulmus minor) a samozřejmě habr, z keřů to byl dřín (Cornus mas), kalina tušalaj (Viburnum lantana), řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica) a hloh (Crataegus). Odlesněná místa patřila loukám, pastvinám a polím, kde lidé pěstovali obilniny či luštěniny. Tato druhová skladba nivy byla téměř neměnná do 10. století (Hrib & Kordiovský, 2004). Po pádu Velkomoravské říše vzrůstal počet obyvatel a zdejší příznivé klimatické podmínky přispívaly k nárůstu zemědělské činnosti. Mýcení lesů, které zemědělství doprovázelo, způsobilo snížení retenční schopnosti krajiny a tím ke vzniku záplav. Záplavy zcela změnily a snížily druhovou rozmanitost biotopů. Největší zastoupení měly lesy a louky, z přírodních biotopů se zachovaly mokřady a vodní plochy (toky, meandry, mrtvá ramena). Orná půda, sady, sídla a zahrady byly jen v malém měřítku. Během posledních 50 let došlo k výrazným změnám vegetačního pokryvu. Změny byly způsobeny spoutáním řek Moravy a Dyje do koryt a výstavba Nových Mlýnů. Tím byla zničena příroda ve velké části nivy. Dodnes je část říční nivy pokryta lesem. Na trvale zamokřených místech jsou porosty měkkého luhu s převahou vrby bílé (Salix alba), vrby křehké (Salix fragilis), často provázeno výskytem topolu bílého (Populus alba), jasanu úzkolistého (Fraxinus angustifolia) a vzácně s topolem černým (Populus nigra). V bylinném patře jsou zastoupeny vlhkomilné rostliny jako například popenec obecný (Glechoma hederacea), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), ostružiník ježiník (Rubus caesius) a vrbina penízková (Lysimachia nummularia). Pro měkký luh je nejvzácnější rostlinou bledule letní (Leucojum aestivum). Na místech pravidelně krátkodobě zaplavovaných se nachází vegetace tvrdého luhu s nejvýznamnějšími dřevinami jako je dub letní (Quercus robur), jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia), javor babyka (Acer campestre), jilm habrolistý (Ulmus minor) a jilm vaz (Ulmus laevis). V bylinném patře dymnivka dutá (Corydalis cava), sněženka jarní (Galanthus nivalis), sasanka hajní (Anemone nemorosa), česnek medvědí (Allium ursinum), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides), sasanka pryskyřníkovitá (Anemone 14

16 ranunculoides), orsej jarní (Ficaria verna), křivatec žlutý (Gagea lutea), ladoňka vídeňská (Scilla vindobonensis), hrachor lecha (Lathyrus vernus), plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), ostřice přetrhovaná (Carex divulsa), z orchidejí kruštík polabský (Epipactis albensis) a kruštík Nordeniův (E. nordeniorum). Na nezaplavovaných místech v nivě se nacházejí dubohabřiny s dominantním habrem obecným (Carpinus betulus) a javor babyka (Acer campestre) s dubem letním (Quercus robur) a lípou srdčitou (Tilia cordata), typickým keřem je řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica), v bylinném patře dymnivka nízká (Corydalis pumila), křivatec maličký (Gagea minima). Keřové patro je převážně tvořeno vrbami. Pro nivu je typická vodní vegetace s výskytem okřehku menšího (Lemna minor), rdestů (Potamogeton), žebratky (Hottonia), hvězdoše (Callitriche) a lakušníků (Batrachium). Nivní louky se vyznačují základním typem porostů svazu Cnidion venosi, pro který jsou známé svým výskytem rostliny jako řeřišnice Matthiolova (Cardamine matthioli), violka nízká (Viola pumila), pampelišky (Taraxacum) apod. rostliny typické pro louky. V tomto svazu se na řešeném území vyskytuje také krvavec toten (Sanguisorba officinalis) (Hrib & Kordiovský, 2004). Pro území je významná také fauna. Žijí zde dva druhy vzácných vážek klínatka rohatá (Ophiogomphus cecilia) a k. žlutonohá (Gomphus flavipes). Vodní stanoviště zde obývá známý bobr evropský (Castor fiber) a ve vodách žijí bolen dravý (Aspius aspius), drsek menší (Zingel strebel) a větší (Z. zingel), ježdík dunajský (Gymnocephalus baloni), hořavka duhová (Rhodeus sericeus amarus). Z bezobratlých jsou zde velmi významní brouci jako například tesařík obrovský (Cerambyx cerdo), lesák rumělkový (Cucujus cinnaberinus), krajník pižmový (Calosoma sycophanta) a krasci (Acmaeodera degener, Agrilus ater, Anthaxia deaurata) a střevlík Carabus clathratus (Mackovčin et al., 2007). 3.2 Krvavec toten (Sanguisorba officinalis L.) Rod Sanguisorba L. je v České republice zastoupen dvěma druhy: krvavec toten (Sanguisorba officinialis L.) a krvavec menší (Sanguisorba minor Scopoli). K. menší má dva poddruhy - krvavec menší pravý a krvavec menší měkkoostenný. Od S. officinalis se liší nižším vzrůstem, méně karmínovými květy spíše narůžovělými s kratšími klasy. Velký význam rodu Sanguisorba L. je v lidovém léčitelství, kde sloužil jako zdroj tříslovin především oddenek, rostliny se používaly k přípravě salátů, koření a směs se přidávala do bylinných vín a žaludečních likérů (Skalický, 1995). 15

17 Důležitý význam vykazuje Sanguisorba officinalis L. ve vývoji motýlů rodu Phengaris. Představuje živnou rostlinu pro modráska bahenního (Phengaris nausithous) a modráska očkovaného (Phengaris teleius), kteří se na krvavci vyvíjejí a živí se rostlinným nektarem a proto je rostlina nezbytnou součástí jejich života. Krvavec toten patří do čeledi Rosaceae, řádu Rosales a třídy Rosopsida Podrobná charakteristika Krvavec toten (Sanguisorba offcinalis L.) je vytrvalá bylina dosahující centimetrové výšky, s velmi dlouhým stonkem a kulovitým květenstvím. V podzemí se nachází oddenek, který roste většinou horizontálně, což bývá pro rostlinu výhodou, lépe se uchytí v půdě a zaručí rostlině vytrvalost ( ). Krvavec má oddenek často velmi dlouhý, tmavě hnědý, asi 1 cm tlustý s několika mm tlustými svislými tmavě hnědými kořeny, odumřelými bázemi řapíků, lodyh a s přízemní růžicí listů (Skalický, 1995). Nadzemní část - lodyha (bylinný stonek) - je dlouhá, přímá a ve střední až horní části se obvykle větví, je zelené barvy a na dotyk působí kulatě neboli oble. Lodyha nese listy a tvoří tak dohromady prýt. Listy jsou lichozpeřené, lístky přízemních listů jsou asi mm velké, obvykle kopinaté až vejčité, na bázi srdčité, na vrcholu tupé, často palistnaté s zuby na každé straně. Lístky lodyžních listů menší, zpravidla úzce kopinaté, na bázi uťaté, ale i klínovité, většinou bezpalistné, kratčeji řapíkaté a s 8 17 zuby na každé straně. Barva listů na líci je tmavě zelená a na rubu sivozelená. Žilnatina listu je síťovitá, u krvavce dobře viditelná. Výjimečný květ mezi bylinami dává krvavci svůj půvab. Je karmínově červený, v době dozrávání spíše kulatý, jinak má tvar elipsoidu a připomíná hlávku. Při plné zralosti se může prodloužit v podlouhlý až válcovitý klas. Průměrně dosahuje 3,5 cm délky a 1 cm šířky. Krvavec má květy oboupohlavné, které se skládají z tyčinek a pestíku; kalich 4četný, kališní lístky eliptické. Krvavec toten vytváří v květech češule, což je miskovitý tvar, který vzniká srůstem spodních částí kalicha, koruny a tyčinek, což je typické pro čeleď růžovité (Rosaceae). Češule jsou ve zralosti opadavé později zdřevnatělé, tmavě hnědé, asi 4 mm dlouhé s 2 mm plodem dlouhou hnědou nažkou Ekologické nároky na prostředí Z obecného hlediska krvavec toten nepatří mezi příliš náročné rostliny. Vyskytuje se na půdách hlubokých, střídavě vlhkých, vlhkých nebo až mírně zrašeliněných, nejčastěji 16

18 hlinitých až jílovitých, slabě alkalických až mírně kyselých, spíše chudších na dusík (Skalický, 1995). Nejvhodnějšími stanovišti jsou vlhké louky a pastviny, travinné porosty podél silnic a cest, plochy, které jsou občasně podmáčené a minimálně ročně kosené. Lokality s vyhovujícími klimatickými podmínkami pro krvavce se nacházejí téměř ve všech klimatických regionech od velmi teplých, suchých až po chladné, vlhké regiony (Skalický, 1995). Je to světlomilný druh, proto upřednostňuje prosvětlené louky, kde po velkou část dne svítí přímo a nestíní slunečním paprskům objekty jako stromy nebo keře. Rozšíření na vlhčích lokalitách je od nížin do podhůří, výjimečně ve vyšších polohách (do 900 m). Běžně se vyskytuje ve svazu Molinion, pro který je typické extenzivně obhospodařované, střídavě vlhké nehnojené louky na oglejených půdách se silně kolísající hladinou podzemní vody ( ). Často je krvavec v řádu Molinietalia a Arrhenatheretalia, v menší míře ve svazu Trifolion medii. Vstupuje však i do některých typů porostů svazu Cnidion venosi a přežívá i v rozvolněných jasanových porostech (Vicherek a kol., 2000) Výskyt v České republice Krvavec toten patří v České republice k hojně rostoucím vyšším cévnatým rostlinám. Nároky na biotop nejsou tak výrazně vysoké jako je tomu u modrásků, využívajících krvavce jako živnou rostlinu. I když je krvavec vázán na vlhké louky, na dané půdy a klimatické podmínky, dokáže růst podél silnic, na loukách nepříznivě ovlivněných lidskou činností. Podmínky pro jeho růst nejvíce ovlivňuje roční kosení. Pokud je kosení prováděno v nevhodnou dobu, krvavci není umožněno vyrůst. Nejvhodnější termín sečení pro rostlinu je v červnu nebo pak na podzim, tedy v čase, kdy neprobíhá vegetační (sezónní) období. 17

19 Obr. 1. Výskyt druhu Sanguisorba officinalis v jednotlivých periodách podle záznamů v nálezové databázi ochrany přírody (ND OP, 2015). Podle nálezové databáze agentury ochrany přírody a krajiny nejsou zřejmé velké úbytky výskytu krvavce totenu. Jedná se o různé datové záznamy. Do roku 1949 byl krvavec zaznamenán na 74 polích, v letech na 436 polích, nálezy od roku 1990 až do roku 2009 zaznamenaly výskyt na 568 polích a nálezy od roku 2010 jsou na 466 polích (obr. 1). Česká republika má pole síťového mapování, kdy je užita čtvercová síť vytvořená pro středoevropské mapování rostlin. Rozměry síťových polí jsou km. Jednotlivá pole jsou označená kódem, jehož první dvě čísla odpovídají zeměpisné délce, druhá dvě čísla zeměpisné šířce. Na území České republiky je 675 čtverců (Beneš et al., 2002). Z dané mapy výskytu vyplývá, že je krvavec rozšířen téměř po celé České republice. Výskyt nebyl zaznamenán na severozápadě od Prahy, kde protéká řeka Ohře. Další oblast, kde nebyl krvavec spatřen, se týká jihovýchodní strany od Brna. Z počtu 675 čtverců se krvavec historicky nevyskytuje na 28 čtvercích. 18

20 3.3 Modrásci rodu Phengaris V České republice je v čeledi modráskovití (Lycaenidae) známo druhů motýlů. Modráskovití zahrnují 15 rodů. Rod Lycaena (ohniváčci) představuje 6 druhů (a další dva vymizelé). V přírodě lze snadno ohniváčky poznat pro jejich zářivě červenou barvu křídel na líci. Zástupci ohniváček celíkový (Lycaena virgaureae), ohniváček černokřídlý (L. phlaeas), o. černočárný (L. dispar), o. černoskvrnný (L. tityrus), o. modrolemý (L. hippothoe) a ohniváček modrolesklý (L. alciphron). Následují ostruháčci u nás s 8 známými druhy: ostruháček ostružiníkový (Callophrys rubi), o. březový (Thecla betulae), o. dubový (Favonius quercus), o. švestkový (Satyrium pruni), o. trnkový (S. spini), o. jilmový (S. w-album), o. kapinicový (S. acaciae) a ostruháček česvinový (S. ilicis). V podčeledi modrásci je známo 31 druhů, patří mezi nejrozsáhlejší skupinu v čeledi. Mají úzkou ekologickou valenci a nepatrná změna stanoviště znamená pro modráska problém se adaptovat, často na takovém území vymizí. Z čeledi jsou již tři druhy vymřelé a to modrásek stepní (Polyommatus eroides) od roku 1957, ohniváček janovcový (Lycaena thersamon) spatřen naposled v 80. letech minulého století a ohniváček rdesnový (Lycaena helle). U ohniváčka rdesnového se prováděla umělá introdukce na Šumavě na konci 90. let 20. století, přirozeně byl naposled spatřen na slatiništi Černovír v okolí Olomouce v roce 1952 (Beneš et al., 2002). Rod Phengaris tvoří čtyři zástupci: modrásek hořcový (Phengaris alcon), m. černoskvrnný (P. arion), m. očkovaný (P. teleius) a m. bahenní (P. nausithous). P. alcon, jak už z druhového jména vyplývá, modrásek hořcový se vyvíjí a živí na hořcích (Gentiana). Mateřídouška (Thymus spp.) je živnou rostlinou modráska černoskvrnného. Motýli jsou dnes považováni za velmi vzácné druhy České republiky. Důvodem vysoké ohroženosti těchto motýlů představuje především zarůstání jejich přirozených stanovišť, ukončení pastvy skotu, koz a ovcí. Další problém spočívá ve způsobu obhospodařování, jako je odvodňování zamokřených půd. Meliorací byla narušena většina vhodných lokalit. Na záchranu motýlů P. alcon a P. arion je potřeba zvolit vhodný management, který bude odpovídat přirozeným biotopům. Vzhledem k tomu, že jejich přirozené biotopy vznikly v podstatě lidskou činností (minulá pastva či kosení trav), správný zásah člověka je proto nutný a Česká republika má mezinárodní závazek k ochraně těchto druhů. Pro tyto motýly je typická myrmekofilie. Myrmekofilie je způsob vývoje a života motýla, kdy je jeho celková bionomie a stadium vývoje podmíněn přítomností 19

21 mravenců a jejich opatrovnictvím. Motýl je závislý na mravencích v různých vztazích. Mravenci jsou nepostradatelnými hostiteli motýlů a zároveň je mohou chránit před predátory, pak se taková myrmekofilie nazývá fakultativní. Například modrásek rozchodníkový (Scolitantides orion) se kuklí na zemi pod kameny a jako kukla se dostává do mraveniště, aby zde přezimovala a byla chráněna před vnějším nebezpečím, ale jiným způsobem na sebe nejsou vázáni. Naopak obligátní myrmekofilie znamená, že housenka motýla se bez mravenců a jejich mravenišť neobejde a nemůže tedy dokončit svůj vývoj a přežít. U modráskovitých může být obligátní myrmekofilie různá z pohledu vybíravosti určitého motýla na druh mravence (Beneš et al., 2002). Pro rod Phengaris je typická obligátní myrmekofilie. Všechny druhy potřebují ke svému vývoji mravence rodu Myrmica. Hostitelskými mravenci jsou pro Phengaris alcon druhy Myrmica schencki. Pro modráska černoskvrnného (P. arion) a jeho vývoj je důležitá přítomnost mravenišť Myrmica sabuleti (Beneš et al., 2002). Modrásek očkovaný a bahenní budou rozebrány v dalších kapitolách. Mravenci motýlům umožňují přezimovat v jejich mraveništích. Housenky motýlů jsou přeneseny do mraveniště, kde se o ně starají. Můžou nastat dva případy, jak modrásci využívají této příležitosti. První spočívá v tom, že se nechávají pouze mravenci krmit, ale zpětně jim to nijak neoplácí ( kukaččí chování ). Někteří z modrásků přes péči mravenců požírají jejich larvy a chovají se jako predátoři (Beneš et al., 2002) Modrásek očkovaný Phengaris teleius (Bergsträsser, 1779) Modráska očkovaného je možné vidět pouze za nejjasnějšího počasí, bezvětří a hlavně na loukách za přítomnosti rostliny krvavec toten (Sanguisorba officinalis). Vyskytuje se v palearktickém areálu. Izolované populace od západní Francie, přes jižní a střední Německo podhůří Alp, jižní polovinu Polska, Pobaltí, Českou republiku, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Ukrajinu, Kavkaz, Ural, Kazachstán, Sibiř, Altaj, severní Čínu, Mongolsko po Dálný východ, Koreu a Japonsko (Beneš et al., 2002). Morfologická charakteristika a způsob života Pro P. teleius jsou charakteristické skvrny na rubu křídel uspořádané do pravidelného oblouku. Rub křídel je světle hnědý jak u samce tak samičky, liší se od sebe pouze tím, že sameček má skvrny na předním křídle téměř nepoznatelně jinak posunuté. Řada skvrn tak tvoří pomyslné písmeno S. Samozřejmým rozdílem je pohlavní ústrojí. Líc 20

22 je zbarven modře a od kořene ke konci křídel přechází v hnědou barvu. Vytvoří se tak hnědý lem na okraji křídel. V modré části křídla jsou přítomny řady tmavých skvrn. Samec mývá skvrny méně viditelné, na předních křídlech mohou i zcela chybět. Samice modráska má hnědý lem širší než samec a tmavé skvrny tvoří vždy jednu řadu na každém křídle. U obou pohlaví se nachází charakteristická černá příčka zhruba uprostřed na předních křídlech. Rozpětí křídel dosahuje mm. Doba letu imag je od června do srpna. Modrásek očkovaný je univoltinní neboli jednogenerační. Za jedno vegetační období se vyvíjí jedna generace (1 rok/1 generace). Dospělci jsou vcelku krátkověcí, sedentární a protandričtí. Sedentární populace motýlů se vyznačuje usedlým polétáváním na stanovišti, sáním nektaru a posedáváním na živné rostlině. Rozmnožování je komplikováno protandrickým chováním, kdy vrchol letového období samic nastává později než u samců, kteří pak musejí vyhledávat později se objevující samice (Beneš et al., 2002). Způsobem života je vázán na mravence Myrmica scabrinodis (výjimečně M. ruginodis) a na rostlinu krvavec toten (Sanguisorba officinalis). Vzhledem k vazbě modráska na mravence je jeho vývoj doprovázen obligátní myrmekofilií. Proces vývoje zahajuje samice kladením vajíčka do květní hlávky živné rostliny. V tento moment má rostlina téměř zelené květenství, z toho vyplývá, že je pro vajíčko vhodnější fenologicky časnější nerozvinutá květní hlávka. Vnitrodruhová konkurence je v průběhu snižována kvůli kladení pouze jednoho vajíčka. Vajíčko se vyvine v housenku a přežívá v květní hlávce 2 3 týdny po dobu tří instarů (svlékání), a žere v semenících rostliny. Ve čtvrtém instaru housenky vypadávají pod živnou rostlinu. Na zemi začnou vylučovat směs cukrů a aminokyselin z dorzální Newcomerovy žlázy, kterou lákají své mravence. Pokud jsou nalezeny mravenci, následuje dlouhý adopční obřad (30 90 minut) a poté jsou odneseny mravenci do mraveniště. Nalezení je možné pouze za předpokladu, že mraveniště je vzdáleno pouhé dva metry od místa dopadu. V mraveništi housenky přetrvávají zimní období, jsou krmeny a chráněny před predátory. Doba přezimování je asi 10 měsíců a housenka se v mraveništi také kuklí (Beneš et al., 2002). Kromě zmíněných druhů mravenců M. scabrinodis Nylander, 1846 a M. ruginodis Nylander, 1846 byla pozorována přítomnost housenek modráska v mraveništi druhu M. salina Ruzsky, 1905, M. specioides Bondroit, 1918, M. gallieni Bondroit, 1920 a také u druhu Myrmica rubra (Laštůvka, 2012). 21

23 Ekologické nároky Odpovídající podmínky na životní prostředí modráska očkovaného se téměř neliší od živné rostliny (Sanguisorba officinalis). Vyžaduje vlhké až zrašelinělé louky, extenzívně využívané. Louky by měly být alespoň částečně chráněné před větrem, tak aby byl modrásek schopný kontrolovatelného letu. Nejvhodnější louky jsou se zachovalým vodním režimem. Vodní režim bez narušení lidskou činností, který zajišťuje stanovišti své typické vlastnosti například pravidelné jarní záplavy a přirozené podmáčení. Modrásek očkovaný potřebuje členitější mikrostanoviště, mozaiky obhospodařovaných a dočasně neobhospodařovaných pozemků. Kosení luk je přiměřené provádět jednosečně a mozaikovitě. To znamená plochu rozdělit na jednotlivé menší pásy a některé z nich ponechat bez kosení. Kosení by mělo být nejlépe prováděno ručně a mimo dobu letu modrásků (Beneš et al., 2002). Doba letu je od konce června do srpna, proto je vhodné kosení ze začátku června, nebo na podzim. Kromě patřičných luk a výskytu krvavce totenu je pro modráska očkovaného nezbytná přítomnost mravenců rodu Myrmica Latreille, Po vypadnutí housenky pod živnou rostlinu následuje adopce mravenci. Adopce je však velmi obtížná vzhledem k vzdálenosti mraveniště od rostliny. Pokud není vzdálenost do dvou metrů, bývá adopce téměř nulová (Laštůvka, 2012). Rozšíření v České republice, ohrožení a ochrana Do 1. poloviny 20. století byl modrásek očkovaný považován za hojně se vyskytující druh. Následoval však jeho velký úbytek zapříčiněný nevhodným obhospodařováním luk a melioracemi. Dnes je poměrně hojný podle Beneše et al. (2002) v jižních Čechách a na východní Moravě (Vsetínské vrchy, Podbeskydí, Uherskobrodsko, Vizovické vrchy a Bílé Karpaty), (Obr. 2). V ostatních oblastech je vzácný, značný úbytek lokalit modráska se prokázalo v západních a středních Čechách, na jižní a severní Moravě a ve Slezsku. 22

24 Obr. 2. Výskyt druhu Phengaris teleius v jednotlivých periodách podle záznamů v nálezové databázi ochrany přírody (ND OP, 2015). Historicky byl modrásek očkovaný (P. teleius) výskytem hojnější než příbuzný modrásek bahenní (P. nausithous), ačkoliv P. teleius je prokazatelně náročnější druh. V začínajícím trendu obhospodařování vlhkých luk se modrásek očkovaný dal drastičtěji na ústup. Ohrožení výskytu představují změny ve způsobu obhospodařování vlhkých luk a to především odvodňování a následné přehnojování nebo zornění ploch. Ničení těchto vhodných stanovišť bylo také způsobeno výsadbou rychle rostoucích dřevin, která je dotovaná státem. Nesprávný přístup k těmto vzácným biotopům ztělesňuje tedy zalesňování anebo odvodňování způsobené lidským konáním. V obhospodařování je také zahrnuto nepatřičné kosení. Strojové sečení luk neprospívá mravencům rodu Myrmica scabrinodis, kteří nedokážou žít na rovném povrchu takto sečených luk a zároveň v trvale zamokřených depresích (Beneš et al., 2002). Populace modrásků očkovaných je nejen ovlivňována vnějšími podmínkami, ale také drsnými a zároveň složitými vývojovými procesy. Už na počátku vývoje, kdy samice klade vajíčko do květní hlávky živné rostliny, není jasné, zda jediné vajíčko bude úspěšně přeměněno v housenku modráska. Od vajíčka k následné adopci mravenci je mortalita výrazná asi %. Pokud byla adopce úspěšná a housenka se nachází 23

25 v mraveništi, na jejím přežití se podílí mnoho faktorů. První z nich se týká záležitosti adopce správnými mravenci příslušného druhu. Nejvýraznější mortalita % jedinců je způsobena tím, že housenky jsou přeneseny do všech mravenišť rodu Myrmica, ale jen v některých mohou dokončit svůj vývoj. Další hrozbu představují predátoři nebo případní parazitoidi. U modráska očkovaného je zjištěn parazitoid Neotypus melanocephalus (Laštůvka, 2012). Ochrana modráska očkovaného vyplývá z uvedených důvodů jeho ohrožení. Pokud je nutná ochrana určitého jedince, je prioritou nejprve znát životní podmínky a způsob života. U P. teleius jsou předpoklady pro vývoj a následné rozmnožování známy a proto může být stanovena správná ochrana. Ta spočívá především v zachování vhodných lokalit, které se vyznačují podmáčenými loukami, členitostí a přítomností krvavce totenu. Podmáčených luk je snadné docílit ponecháním jejich přirozeným procesům a nenarušováním vodního režimu. Následný krok může být viditelný přirozenou vyšší hladinou podzemní vody a při jarních záplavách. Další prioritou modráska očkovaného je členitější stanoviště spočívající v rozdělení území na několik částí obhospodařovaných a neobhospodařovaných ploch. Preferuje tedy heterogennější stanoviště ve větším prostoru a propojený systém populací. Z hlediska legislativní ochrany je modrásek očkovaný zařazen do Červeného seznamu bezobratlých České republiky jako zranitelný druh, v Evropské směrnici soustavy NATURA 2000 směrnice o stanovištích v příloze II a IV, v neposlední řadě je důležité zmínit jeho statut silně ohroženého druhu v kategorii zákonné ochrany ( 2015) Modrásek bahenní Phengaris nausithous (Bergsträsser, 1779) Výjimečný motýl s obdobnými životními nároky jako příbuzný P. teleius. Ačkoliv není zcela tak náročný z možných hledisek na životní podmínky jako příbuzní modrásci, vývoj a život modráska bahenního je mimořádně složitý. Populace modráska bahenního patří k nejrozšířenějším z rodu Phengaris. Areál zaujímá sever Pyrenejského poloostrova, severovýchodní Francii, Švýcarsko, jižní a střední Německo, jižní polovinu Polska, Rakousko, Maďarsko, Českou republiku, Slovensko, Rumunsko, sever Balkánského poloostrova, severovýchod Turecka, Kavkaz, na východ po střední Sibiř a Altaj. Těžiště evropského výskytu P. nausithous je ve střední Evropě, nejvíce v současnosti existujících populací je v České republice, jižním 24

26 Polsku a Německu. V České republice patří mezi nejsilnější populace v některých oblastech (Beneš et al., 2002). Morfologická charakteristika a způsob života Pro rub křídel samce i samice modráska bahenního je základní barvou tmavohnědá. Charakteristický znak pro rub křídel je pouze jedna řada tmavých skvrn (příbuzný druh modrásek očkovaný má řadu černých skvrn a další řadu černých oček). Podobný druh modrásek lesní (Cyaniris semiargus) má skvrny uspořádané téměř stejně, ačkoliv se liší na kořeni křídel namodralou barvou postupně mizející a přecházející v hnědou. Mezi další druh možný k záměně s modráskem bahenním je modrásek černoskvrnný (Phengaris arion), který se dá dobře odlišit rubem křídel stejně jako modrásek lesní. P. arion má na rubu křídel řadu černých skvrn a blíže ke kořeni další řadu větších černých oček, a přímo u kořene část křídel modrou barvou. Líc samce P. nausithous je modré barvy s širokým hnědým lemem a jednou řadou tmavých skvrn. Samička se liší téměř neviditelnou tmavou řadou skvrn a tím, že jsou křídla prakticky celá hnědá. Rozpětí křídel cca mm. Dospělci jsou pohyblivější a přeletují více než P. teleius (Beneš et al., 2002). Vývoj modráska bahenního je jednogenerační a vrchol letového období je od července do srpna. Živnou rostlinou je pouze krvavec toten (Sanguisorba officinalis) stejně jako pro modráska očkovaného. Samice klade do květních hlávek krvavce několik vajíček. Na rozdíl od P. teleius klade více vajíček a do hlávek fenologicky vyvinutějších, to znamená do již karmínově zbarvených květenství. Vajíčka se vyvinou v housenky a ty pak žerou v semenících rostliny 2 3 týdny, možná je vnitrodruhová i mezidruhová konkurence s P. teleius. Housenek přežívá 3 6 v jedné květní hlávce, což je velké aktivum pro populaci než jako u příbuzného P. teleius (1 housenka v jedné hlávce). Následuje vypadnutí housenek ve čtvrtém instaru pod rostlinu, kde jsou po krátké adopci (4 6 minut) přeneseny velmi rychle mravenci do mravenišť. Převážně jsou přeneseny a adoptovány druhy mravenců Myrmica rubra, občas i Myrmica scabrinodis. Mraveniště musí být vzdáleno od místa dopadu do dvou metrů, jinak není adopce možná. Modrásek bahenní využívá strategii v mraveništi jako predátor. Po celou dobu přezimování se živí larvami i kuklami mravenců, což může způsobit nižší počet dokončených vývojů motýlů, protože sežerou veškeré mravence. Naopak při velké populaci mravenců Myrmica rubra může úspěšně přežít až několik desítek housenek P. 25

27 nausithous. Přezimování trvá 10 měsíců a nakonec se zde housenky také kuklí (Beneš et al., 2002). Populační dynamiku může ovlivnit i případný parazitoid, u modráska bahenního byl zjištěn lumek Neotypus pussilus, také Neotypus melanocephalus (Laštůvka, 2012). Imaga modrásků se chovají protandricky, méně sedentárně než modrásek očkovaný. Jsou krátkověká, teoreticky by měl dospělec přežívat po dobu asi 2 3 týdnů, což je téměř nemožné pro modráska z hlediska potenciálních predátorů a dalších vnějších vlivů a nástrah. Podle sdělení od Z. Laštůvky se dospělec udrží při životě zhruba 4 5 dnů. Sají především na živné rostlině krvavec toten a často přelétávají a tvoří jednotlivé mikrokolonie, které bývají navzájem propojené do systémů metapopulací. Ekologické nároky Modrásek bahenní je biotopově vázaný na mezofilní až hygrofilní louky a pastviny. Vyžaduje extenzivně využívané, vlhké a nehnojené louky s výskytem krvavce totenu se zachovalým vodním režimem. Není tak striktně vázán jen na takto obhospodařované stanoviště jako modrásek očkovaný. Dokáže obývat i vlhké příkopy podél silnic a železnic, poddolovaná území, okraje vodních nádrží, negativně ovlivněných a málo diverzifikovaných biotopech a prostorově omezených podmáčených ruderálních stanovišť. Neexistují žádné údaje o výskytu modráska v přírodních stanovištích neovlivněných lidskou činností. Vhodné louky by měly být jednou ročně nebo jednou za dva roky kosené, někdy občas přepásané (Laštůvka, 2012). Rozšíření v České republice, ohrožení a ochrana V České republice patří modrásek bahenní mezi nejrozšířenější motýli rodu Phengaris. Rozšíření je zjištěno po celém území. Nejčastějšími biotopy, kde se modrásek vyskytuje, jsou nivy při dolních a středních tocích řek. Do nejvyšších poloh nevystupuje. Oblast výskytu je na severní Moravě, v jižních a východních Čechách, na Českomoravské vrchovině a v Bílých Karpatech. Z rodu Phengaris je jediný schopný osídlovat podmáčené rumištní biotopy tvořené plevelnými rostlinami (ruderály) vzniklé druhotným působením člověka jako je tomu kupříkladu na Ostravsku a Opavsku (Beneš et al., 2002) (Obr. 3). 26

28 Obr. 3. Výskyt druhu Phengaris nausithous v jednotlivých periodách podle záznamů v nálezové databázi ochrany přírody (ND OP, 2015). V České republice ohrožena populace modrásků bahenních není, ale ochrana je povinností země při ochraně přírodního dědictví celého kontinentu. Úbytek byl zaznamenán v západní Evropě během druhé poloviny 20. století o %. Hlavní příčinou byla změna v obhospodařování vlhkých luk, především jejich odvodňování, přehnojování anebo rozorání a následné přeměnění plochy v pole. V menší míře pak také ukončení hospodaření, které způsobilo sukcesní změny v podobě zarůstání těchto stanovišť. Zásadní ohrožení je také způsobeno výsadbou rychle rostoucích dřevin na plochách výskytu krvavce totenu (Beneš et al., 2002). Ochrana druhu spočívá v péči o jeho lokality. Ty by měly být obhospodařovány mozaikovitě, tak aby se vytvořila jednotlivá členitá mikrostanoviště. Nejvhodnější je kosení prováděno ručně a jednou za rok. Kosení je potřebné mimo období letu modráska bahenního, tedy na začátku června nebo pak na podzim. Pokud není možné zajistit mozaikovité kosení, je třeba lokalitu rozdělit na několik částí kosených střídavě jednou za dva roky nebo alespoň ponechat nekosené příčné pásy nebo širší lemy ( 2015). Z hlediska kategorie zákonné ochrany je modrásek očkovaný silně ohrožený. Je zapsán v Červeném seznamu České republiky jako téměř ohrožený (NT). V evropské směrnici soustavy NATURA 2000 směrnici o stanovištích v příloze II a IV ( 2015). 27

29 4 METODIKA Metodická část bude věnována způsobu monitoringu, trasám pochůzek a termínům návštěv řešeného území. EVL Soutok Podluží lze vymezit jako část lužního lesa s loukami v oboře Soutok v Dyjsko moravské nivě. Na vymezených plochách luk území byl prováděn monitoring krvavce totenu a do přiložené mapy zakreslena místa, na kterých byl krvavec zjištěn. Pochůzky započaly v jarním období, kdy byly navštíveny potenciální stanoviště krvavce totenu (plocha 1, plocha 2, plocha 3). Při sezónním období a potenciální době letu imag modráska bahenního a m. očkovaného bylo realizováno sledování. Datum prvního sledování letu modrásků bylo 24. července Doba letu imag modráska očkovaného připadá na měsíc červen až srpen, u modráska bahenního je vrchol letového období od července do srpna. Monitoring musí být prováděn při vhodných klimatických podmínkách. Bezvětří, jasno a vysoké teploty představují vhodné podmínky pro realizaci průzkumu. Po celý den monitorování se neobjevila téměř žádná oblačnost, obloha byla jasná bez jakýchkoliv klimatických výkyvů. Teplota se pohybovala okolo 29 C. Způsob průzkumu spočíval v pásových pochůzkách po krvavcových loukách a sledování letu modrásků v úrovni květních hlávek. Další monitoring motýlů proběhl v měsíci srpnu. Termín pochůzky se konal 20. srpna Protože docházelo k silnému větru, klimatické podmínky nebyly zcela žádoucí. Trasy pochůzek vedly v podstatě po již zmíněných stanovištím stejným způsobem po pásech, po ploše 1, 2 a 3, kde byl zjištěn krvavec toten. Poslední uskutečnění pochůzky bylo na počátku měsíce září. Na počátku září dne 6. září 2014, kdy se stále teplota pohybovala kolem 25 C, byl realizován poslední monitoring modrásků. Porosty krvavce totenu byly nalezeny na vybraných plochách, ale docházelo již k postupnému konci vegetačního období rostliny. 28