Dobrovolnictví v nemocnici jako možnost duchovní podpory pacientů

Transkript

1 JABOK VYŠŠÍ ODBORNÁ ŠKOLA SOCIÁLNĚ PEDAGOGICKÁ A TEOLOGICKÁ Absolventská práce Anna Botková Dobrovolnictví v nemocnici jako možnost duchovní podpory pacientů Vedoucí práce: Mgr. Michael Martinek, ThD. Praha 2016

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem absolventskou práci Dobrovolnictví v nemocnici jako možnost duchovní podpory pacientů zpracovala samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů a literatury. Tuto absolventskou práci nepředkládám k obhajobě na jiné škole. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla pro studijní účely zpřístupněna dalším osobám nebo institucím prostřednictvím Knihovny Jabok a v elektronické podobě prostřednictvím IS Jabok Anna Botková Toto dílo je licencováno pod licencí Creative Commons Uveďte autora- Neužívejte dílo komerčně- Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika licencí. Pro zobrazení kopie této licence, navštivte nebo pošlete dopis na adresu: Creative Commons, 171 Second Street, Suite 300, San Francisco, California, 94105, USA. 2

3 Anotace Tato absolventská práce si klade za cíl, popsat možnosti naplňování duchovních potřeb pacientů hospitalizovaných v nemocnicích a jiných zdravotnických zařízeních prostřednictvím dobrovolníků. Značný prostor je věnován popisu duchovních potřeb pacientů a následně popisu subjektů, kteří na tyto potřeby reagují. Teoretická tvrzení jsou doplněna o dotazníkové šetření, které mapuje konkrétní postoje dobrovolníků k možnostem poskytování duchovní podpory pacientům v rámci dobrovolnictví v Nemocnici Šumperk a.s. Klíčová slova Duchovní služba ve zdravotnictví, spirituální potřeby, dobrovolník, kaplanství Annotation The aim of this graduation thesis is to describe opportunities of fulfilment the spiritual needs of patent adamitted to hospital and other medical facilities through volunteers. Considerable part of the thesis is dedicated to the characterization of spiritual needs of the patients and to a description of persons who provide spiritual care. The theoretical claims are followed up by the questionnaires surveying the views of the volunteers on the possibilities of providing the spiritual support to the patients in the Šumperk hospital. Key words Spiritual care in healthcare, spiritual needs, volunteer, chaplaincy 3

4 Poděkování Ráda bych touto cestou vyjádřila poděkování vedoucímu práce Mgr. Michaelu Martinkovi, ThD. za pomoc při zpracování této práce, trpělivost a čas, který mi věnoval. Dále bych chtěla poděkovat nemocniční kaplance v šumperské nemocnici paní Mgr. Lence Topolanové za cenné rady a především za umožnění a pomoc získat prostřednictvím dotazníkového šetření mezi dobrovolníky podklady pro účely této práce. 4

5 Obsah Úvod Duchovní péče o nemocné Vymezení pojmů Historická pojetí duchovní péče o nemocné Vývoj duchovní služby v nemocnicích v ČR po roce Spirituální potřeby pacientů Reakce na nemoc a její přijetí Změny přicházející s nemocí Nejčastější potřeby spojené s nemocí a umíráním Hledání smyslu utrpení Ohlížení se za životem Urovnání vztahů Modlitba Svátosti Kdo zajišťuje naplňování potřeb Nemocniční kaplan Dobrovolník v duchovní péči Běžný dobrovolník Kdo je běžný dobrovolník Hlavní činnost dobrovolníka Smysl v maličkostech Šetření dobrovolníci Nemocnice Šumperk a.s Metoda šetření Obecná charakteristika respondentů Výsledky šetření Shrnutí výsledků

6 Závěr Seznam zdrojů Seznam zkratek Seznam tabulek a grafů Přílohy

7 Úvod Cílem této práce nazvané Dobrovolnictví v nemocnici jako možnost duchovní podpory pacientů je popsat, jak mohou být naplňovány duchovní potřeby nemocných, především hospitalizovaných pacientů, prostřednictvím dobrovolníků, kteří jsou v poskytování duchovní péče laiky. Toto téma jsem si pro svou práci zvolila proto, že jsem sama po dobu dvou let působila v šumperské nemocnici jako dobrovolnice na ošetřovatelském úseku následné péče. Během této doby jsem se při rozhovorech s pacienty nesčetněkrát dotkla témat, která lze souhrnně nazvat existenciálními a duchovními. Přesto, že jsem v této oblasti nebyla odborníkem, měla jsem pocit, že mohu pacientům alespoň v malém množství poskytnout jistou formu podpory. Vzhledem k tomu, že je mi nejbližší prostředí katolické církve, vycházím ve své práci především z tradice této církve, ačkoliv jsem si vědoma toho, že duchovní podpora nemocným by měla být poskytována v ekumenickém duchu. Práci jsem tedy rozdělila na dvě části. V první, teoreticky zaměřené části, se budu věnovat vymezení duchovní péče o nemocné jako takové. Zdůrazním některá historická pojetí této péče a konkrétněji rozeberu vývoj duchovní péče v České republice po roce Poměrně velký díl této části se budu zabývat duchovními potřebami pacientů, a to již od fáze zjištění nemoci. Zde se budu opírat především o publikace E. Kübler-Rossové a M. Svatošové. Následně na to přejdu k subjektům, kteří mohou na tyto duchovní potřeby pacientů reagovat. Uvedu, kdo je nemocniční kaplan a dobrovolník v duchovní službě a na základě jakých dokumentů je jejich pozice upravena. V poslední části se zaměřím na dobrovolníka laika a na to, jakým způsobem může i on být pro pacienty v duchovní oblasti přínosný. Tato teoretická tvrzení se potom v druhé části pokusím doložit na výsledcích dotazníkového šetření, uskutečněného za pomoci nemocniční kaplanky paní Lenky Topolanové, mezi dobrovolníky v Nemocnici Šumperk a.s. Šetření je zaměřeno na zjištění toho, zda jsou si dobrovolníci vědomi duchovních potřeb pacientů, za kterými docházejí a zda si dovedou představit, že by jim v této sféře mohli nabídnout podporu. 7

8 1 Duchovní péče o nemocné Dříve než se budu věnovat konkrétním potřebám pacientů a možnostem, jak mohou být tyto potřeby naplňovány prostřednictvím dobrovolníků, ráda bych stručně uvedla, co si pod pojmem duchovní péče o nemocné představit. Také se zaměřím na různá pojetí, jak byla duchovní péče v historii realizována, včetně změn, kterými prošla po přelomovém roce 1989 v České republice 1.1 Vymezení pojmů Třemi hlavními pojmy, které v této části vymezím, jsou: nemoc, jakožto stav člověka, ve kterém mu přicházíme nabídnout podporu; duchovnost jako jeden z rozměrů člověka a duchovní péče jako prostředek, jímž je podpora v nemoci realizována. Nemoc Světová zdravotnická organizace (WHO) poskytuje jasnou definici toho, co je to zdraví. Zdraví je stav úplné fyzické, duševní a sociální pohody, ne pouze nepřítomnost nemoci nebo postižení 1. Nalézt stejně přehlednou definici nemoci je ovšem obtížnější. Nejčastější definicí nemoci je, že se jedná o opak zdraví. 2 Nemoc lze tedy chápat jako absenci minimálně jedné složky uvedené v definici zdraví. 3 Toto pojetí ukazuje, že v soudobé společnosti již není na nemoc nahlíženo pouze jako na fyzickou poruchu organismu, ale člověk je vnímán celostně, tedy s ohledem i na jeho psychickou, duševní a sociální stránku. To je dáno zejména 1 Preamble to the Constitution of the World Health Organization as adopted by the International Health Conference, New York, June, 1946; signed on 22 July 1946 by the representatives of 61 States (Official Records of the World Health Organization, no. 2, p. 100) and entered into force on 7 April NEČAS, Emanuel. Obecná patologická fyziologie. 3. vyd. Praha: Karolinum, ISBN S 16 3 Hospice.cz: Slovník pojmů: zdraví [online]. [cit ]. Dostupné z: 8

9 tím, že člověk je v nemoci ovlivněn nejen nemocí samotnou, ale také svým aktuálním psychickým stavem, osobnostní výbavou, rodinou a jinými sociálními kontakty a také dalšími socioekonomickými podmínkami, jako je zaměstnání, zajištění rodiny, apod. Duchovní rozměr Než vysvětlím pojem duchovní péče, zaměřím se nejprve na to, co si představit pod slovem duchovní. Uchopení tohoto přídavného jména se mnohdy zdá být nejasné. Jako jeho synonymum je často označován pojem duševní, přestože se tato slova se ve svém významu liší. Člověk je v dnešní době chápán jako jednota několika dimenzí (biologické, psychologické, sociální a spirituální). Právě v kontextu těchto rozměrů člověka lze pozorovat rozdíl mezi pojmy duchovní a duševní. Výrazem duševní můžeme charakterizovat dimenzi psychologickou. Ta zahrnuje: prožívání věcí, emocí, motivací, zájmů, (sebe)hodnocení, poznávání. 4 Pojem duchovní je zase pojen s dimenzí spirituální. Tou se rozumí niterné otázky člověka, jistoty a nejistoty, vztahy a vazby, které jsou uschovány v hloubce člověka. 5 Duchovní dimenze se nemusí nutně vázat na určitou náboženskou tradici. Opatrný ale uvádí, že otázky, jistoty a vztahy, které mají náboženskou podobu, jsou častěji formulovány a reflektovány, a to právě ve výrazech dané víry. 6 Jako duchovní tedy označujeme takové otázky a myšlenky, které člověka přesahují. Nacházíme je u každého člověka, ačkoliv tato dimenze a její reflexe může být rozvinuta na různých stupních. 7 4 KŘIŠŤAN, Alois in MARTINEK, Michael a kol. Praktická teologie pro sociální pracovníky. 2. vyd. Praha: Jabok, ISBN S 23 5 OPATRNÝ, Aleš. Duchovní rozměr dlouhodobě nemocného [online]. [cit ]. Dostupné z: Ing-Ales-Opatrny-ThLic.html 6 OPATRNÝ, Aleš. Duchovní rozměr dlouhodobě nemocného. Ref 5 7 OPATRNÝ, Aleš. Duchovní rozměr dlouhodobě nemocného. Ref 5 9

10 Duchovní péče Hovoříme-li o duchovní péči o nemocné, jedná se o jeden z dílků, který zapadá do nadřazeného pojmu pastorace. Pojem pastorace má svůj původ v latinském pastor neboli pastýř. 8 V kontextu Nového zákona shledáváme dobrého pastýře v postavě Ježíše Krista. Vnímání pojmu pastorace se v průběhu dějin měnilo. I dnes nacházíme několik možných pojetí tohoto pojmu. V souvislosti s tématem této práce je pastorace chápána jako souhrn činností, které vedou k plnému rozvoji člověka a kvalit jeho života ve všech jeho dimenzích. 9 Konkrétnější definici toho, co se rozumí duchovní (spirituální) péčí o nemocné, uvádí ve své publikaci Malá příručka pastorační péče o nemocné Aleš Opatrný: Pastorační péčí o nemocné a trpící v širším slova smyslu rozumíme takové jednání s člověkem, ve kterém ho respektujeme v jeho jedinečnosti, přistupujeme k němu z pozice věřících křesťanů, doprovázíme ho v jeho nemoci, utrpení či umírání a pomáháme mu k lidsky důstojnému zvládnutí jeho životní situace, včetně smrti a to na jemu dostupné úrovni víry. 10 V praxi se pastorační péče projevuje tak, že člověk poskytující tuto péči chápe a přijímá duchovní stránku pacienta a aktivně se snaží o uspokojování jeho potřeb v této oblasti (konkrétní potřeby jsou uvedeny dále). Důležitým aspektem duchovní péče je, že nesdílíme s pacientem jen jeho radosti, ale nejsou nám lhostejné ani strasti, které pacient prožívá. Protože se předpokládá, že nahlížíme na duchovní péči z hlediska křesťanské víry, vidíme člověka, jako Bohem milovaného. Jako bytost, o kterou Bůh pečuje a za kterou se k němu můžeme modlit. V tomto ohledu je nezbytné myslet na výše citovou úroveň víry nemocného, které se přizpůsobujeme a tím dáváme pacientovi najevo naši úctu k němu KŘIŠŤAN, Alois in MARTINEK, Michael a kol. Praktická teologie pro sociální pracovníky. Ref 4. S 20 9 KŘIŠŤAN, Alois in MARTINEK, Michael a kol. Praktická teologie pro sociální pracovníky. Ref 4 S OPATRNÝ, Aleš. Malá příručka pastorační péče o nemocné. 2. (doplněné) vydání. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, S 8 11 OPATRNÝ, Aleš. Malá příručka pastorační péče o nemocné. Ref 10 S

11 1.2 Historická pojetí duchovní péče o nemocné Stejně tak jako se měnilo chápání pojmu pastorace, měnila se i forma poskytování duchovní péče o nemocné. Cílem této práce není podat podrobný přehled dějin charitativní činnosti církve. Přesto bych ale ráda alespoň stručně uvedla některá stěžejní pojetí péče o nemocné v průběhu dějin. Již od počátků církevních dějin nacházíme prvky péče o nemocné a trpící. V nemocných byl viděn obraz trpícího Krista. 12 I jeho skutky během života, kdy byl trpícím nablízku a uzdravoval je (srov. Mt 4,23-25; Mt 11,4-5) byly výzvou a motivací pro pomoc nemocným a šíření milosrdné lásky v péči o ně. Ve starověku považujeme za hlavní aktéry charity biskupa a církevní obce. Během prvního století se také rozšířil stav tzv. diakonek, ženských služebnic, které zastupovaly jáhny ve službách týkajících se žen. 13 Od roku 313, kdy došlo Ediktem Milánským k získání náboženské svobody, se zintenzivňuje charitativní péče církve, zvyšuje se její podíl na sociálním programu státu a začíná se poskytovat ve speciálních zařízeních. 14 Obdobím velkého rozvoje institucionalizované péče o nemocné je středověk. Vznikají první špitály, za jejichž zrodem stojí především rytířské řády, dále pak klášterní spolky, bratrstva a duchovní hnutí. Na našem území se jedná především o Rytířský řád Křížovníků s červenou hvězdou založený zásluhou sv. Anežky Přemyslovny. 15 Na přelomu 16. a 17. století začaly vznikat nemocnice v takovém slova smyslu, jako je známe nyní. Docházelo ale k zaměření se na tělesný mechanismus a jeho poruchy (nemoc) a opouštělo se od zájmu o duchovní stránku člověka. 16 V 18. a 19. století dochází ke snaze o systematický přístup a vzájemné propojení jednotlivých charitativních subjektů. Od konce 19. století se pro církevní aktivity 12 HORÁKOVÁ, Gabriela in Duchovní péče ve zdravotnických zařízeních: Teologické texty, zkušenosti, čísla. Praha: Synodní rada ČCE a UK v Praze, S HORÁKOVÁ, Gabriela in Duchovní péče ve zdravotnických zařízeních: Teologické texty, zkušenosti, čísla. Ref 12 S DOLEŽEL, Jakub in MARTINEK, Michael a kol. Praktická teologie pro sociální pracovníky. Ref 4 S DOLEŽEL, Jakub in MARTINEK, Michael a kol. Praktická teologie pro sociální pracovníky. Ref 4 S HORÁKOVÁ, Gabriela in Duchovní péče ve zdravotnických zařízeních: Teologické texty, zkušenosti, čísla. Ref 12 S 30 11

12 sociálně diakonického 17 rázu, začal používat termín charitas, 18 česky charita. Moderní charitní práce se pak na našem území zrodila v Olomouci počátkem 20. století Vývoj duchovní služby v nemocnicích v ČR po roce 1989 Je patrné, že během komunistické éry nebyl pro poskytování duchovní péče ve zdravotnictví ani jiných odvětvích prostor. Svého rozkvětu se tedy nemocniční kaplanství dočkalo až po sametové revoluci v roce Evropská síť nemocničního kaplanství (ENHCC), jejímž je Česká republika členem, popisuje pokrok v oblasti katolické péče o nemocné v ČR po roce 1989 jako komplikovaný a pozoruhodný. 20 Odcizení státu, potažmo společnosti a církve v období před rokem 1989 však přeci jen vedlo k jisté nedůvěře, nepochopení a zkreslení představ o poskytování služeb podobného rázu. Poměrně dlouho byla duchovní služba v nemocnicích a jiných zařízeních neorganizovaná a závisela především na možnostech a iniciativě místních farářů. 21 K výraznému posunu došlo v listopadu 2006, kdy byla mezi Českou biskupskou konferencí (ČBK) a Ekumenickou radou církví v České republice (ERC) uzavřena Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví. Tato dohoda si klade za cíl vytvořit prostor pro uskutečňování duchovní péče prostřednictvím 17 Diakonia = jeden ze čtyř konstitutivních prvků církve (vedle liturgie, koinonie a martyrie). Stručně je diakonie vykládána jako služba potřebným, která má svůj základ ve svědectví o lásce. Vede ke schopnosti sebedarování a angažovanosti se pro druhé. Zdroj: ALBERICH SOTOMAYOR, Emilio a Ludvík DŘÍMAL. Katechetika. Praha: Portál, ISBN S Charitas (lat.) překládáno (podobně jako řecké agapé) jako milosrdná a nezištná láska k bližnímu. Zdroj: Slovník cizích slov: heslo: caritas (lat.) [online]. [cit ]. Dostupné z: 19 DOLEŽEL, Jakub in MARTINEK, Michael a kol. Praktická teologie pro sociální pracovníky. Ref 4 S European Network for Health Care Chaplaincy: Catholic Health Care Chaplaincy in Czech Republic[online]. [cit ]. Dostupné z: 21 HORÁKOVÁ, Gabriela in Duchovní péče ve zdravotnických zařízeních: Teologické texty, zkušenosti, čísla. Ref 12S 34 12

13 vysílání kaplanů a dobrovolníků do zdravotnických zařízení s cílem prospět trpícím v těžké situaci bez ohledu na jejich vyznání. 22 Nejdůležitějším mezníkem byl rok 2011, kdy byl vytvořen dodatek k této Dohodě, jenž nabyl platnosti k Dodatek vymezuje pozici nemocničních kaplanů a dalších osob, které mohou poskytovat jistou formu klinické spirituální péče. Současně se tehdejší ministr zdravotnictví Leoš Heger zavázal, že Ministerstvo zdravotnictví převezme oficiální záštitu nad poskytováním této služby, kterou vidí jako velmi prospěšnou nejen pro pacienty a zasadí se o legislativní zakotvení přítomnosti nemocničních kaplanů ve zdravotnických zařízeních. 23 Nárok na duchovní podporu ve zdravotnických zařízeních je tedy v současné době pacientům garantován zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotnických službách a podmínkách jejich poskytování. Podle 28 tohoto předpisu má pacient právo přijímat duchovní péči a podporu od duchovních církví, náboženských společností registrovaných v ČR a dalších pověřených osob. Poskytnutí této péče musí být v souladu s vnitřním řádem zařízení, nesmí omezovat či porušovat práva ostatních pacientů hospitalizovaných v daném zařízení. Případné neumožnění této duchovní péče ze strany poskytovatele služby je podle 117 citovaného zákona považováno za správní delikt. 24 Od roku 2011 po současnost nedošlo k žádným dalším legislativním změnám, co se týče poskytování duchovní péče ve zdravotnických zařízeních. Stěžejními dokumenty pro tyto účely tedy zůstává Dohoda mezi ČBK a ERC včetně dodatku a citovaný zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotnických službách a podmínkách jejich poskytování. 22 Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví v České republice. [online]. [cit ]. Dostupné z: 23 Ministerstvo zdravotnictví ČR: Tisková zpráva: Ministerstvo zdravotnictví podpoří nemocniční kaplany[online]. Praha, 2011 [cit ]. Dostupné z: 24 Zákon č. 372/2011Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). In: Sbírka zákonů České republiky [online]. [cit ]. Dostupné z: 13

14 2 Spirituální potřeby pacientů V předchozí kapitole jsem uvedla, co je to duchovní péče a jak je její poskytování garantováno státem. Abych se dále mohla zabývat tím, jakým způsobem a kým je tato péče zajišťována a jakým přínosem při tomto procesu mohou být dobrovolníci, je nutné si vymezit, jaké jsou duchovní potřeby pacientů, na které je třeba reagovat. V této kapitole se tedy zaměřím nejprve na vlastní proces přijetí nemoci, dále na změny v potřebách, které spolu s nemocí přicházejí a závěr této kapitoly věnuji konkrétním potřebám a tématům, které pacienti řeší. 2.1 Reakce na nemoc a její přijetí Reakce na nemoc je vždy zcela subjektivního rázu. Každý jedinec reaguje na zprávu o svém onemocnění odlišným způsobem. Tato reakce závisí na mnoha okolnostech. Jednak na charakteru a závažnosti onemocnění a prognózám, které lze z jeho aktuálního stavu usuzovat. Dále hrají roli také prvky jako je osobnostní výbava jedince, jeho dosavadní životníc zkušenosti, podpora přicházející z okolí a podobně. Přestože různí lidé reagují na stejné zprávy jinak, můžeme velmi obecně popsat možný proces reakce na nemoc a její přijetí. Nejvíce rozšířeným, takto přehledným a uceleným popisem je ten, jenž podává ve svých knihách lékařka a odbornice v oblasti thanatologie 25 Elisabeth Kübler-Rossová. Ta ve své teorii popisuje pět fází od okamžiku zjištění skutečného zdravotního stavu pacientem až po jeho přijetí a smíření se s ním. Mezi tyto fáze patří negace, agrese, smlouvání, deprese a smíření. 25 Thanatologie = Nauka o umírání a smrti. Je většinou definována jako interdisciplinární vědní obor o smrti a o všech fenoménech, které jsou s ní spojeny. Název je odvozen od jména řeckého boha smrtelného spánku a smrti (zdroj: Hospice.cz: Slovník pojmů: thanatologie [online]. [cit ]. Dostupné z: 14

15 Tabulka 1: Fáze přijetí nemocni podle Kübler-Rossové 26 První fáze: Negace (též popírání a izolace) K negaci mívají sklon téměř všichni pacienti a jedná se o typickou reakci na prvotní šok z nově zjištěných skutečností, o kterých pacienta otevřeně informoval lékař, nebo na ně přišel postupem času sám. Jedná se o obrannou strategii, která pacientovi pomáhá tlumit účinky nenadálé zprávy. Pacient v této fázi odmítá přijmout svou diagnózu a snaží se o racionální vysvětlení toho, proč není možné, aby se toto přihodilo právě jemu. Není neobvyklé, že žádá lékaře o nové přezkoumání jeho zdravotního stavu, o nová vyšetření nebo zkontrolování toho, zda nedošlo k záměně informací. Kübler-Rossová uvádí, že Odmítání, negace, obvykle bývá jen dočasnou obrannou strategií a je záhy vystřídána částečným přijetím skutečnosti Tabulka přejata z: SVATOŠOVÁ, Marie. Hospice a umění doprovázet. 5., dopl. vyd. Praha: Ecce homo, 2003, 150 s. ISBN S KÜBLER-ROSSOVÁ, Elisabeth. O smrti a umírání. První vydání. Turnov: Arica, ISBN S 37 15

16 V této fázi je důležité navázat s pacientem určitý vztah a ukázat mu, že je možné pastoračnímu pracovníkovi důvěřovat. Postupně dozraje do bodu, kdy bude schopen otevřeně hovořit o své nemoci, či obavě ze smrti s dalšími lidmi. 28 Druhá fáze: Agrese (též zlost) Na rozdíl od první fáze, kdy si pacient nepřipouští, že je nemocný, v druhé fázi si je naopak plně vědom toto, že je to právě on, koho nemoc postihla. Pacient si klade otázky typu: Proč zrovna já? ; Proč ne někdo jiný? Popírání nemoci je vystřídáno pocitem zlosti a vzteku na celé okolí. Pacient je často podrážděný a svůj hněv a agresi si vybíjí na kohokoliv v jeho blízkosti. Zdravotnický personál často viní z neschopnosti a je nespokojený s péčí, která se mu dostává. Často se také dožaduje stále větší pozornosti. 29 Tento pacientův stav se může promítnout také do momentálních vztahů s rodinou a jinými blízkými. Pokud podrážděnost přetrvává i během návštěv, může dojít k tomu, že příbuzní budou reagovat smutkem nebo dokonce začnou návštěvy u nemocného omezovat. Je tedy nutné, aby se všichni aktéři dostatečně zamysleli nad příčinami pacientova rozpoložení, nebrali si jeho projevy zlosti příliš osobně a dali mu tak najevo, že ho přijímají a naslouchají mu. 30 Třetí fáze: Smlouvání Kübler-Rossová přirovnává přechod z druhé do třetí fáze k dítěti, které něco chce. Nejprve se dané věci po rodičích dožaduje, vzteká se, zavírá se do pokoje. Poté o ni ale prosí s příslibem, že pomůže s něčím v domácnosti, že bude hodné apod. O podobné vyjednávání se snaží i pacienti s cílem oddálit 28 KÜBLER-ROSSOVÁ, Elisabeth. Hovory s umírajícími. 1. vydání. Hradec Králové: SIGNUM UNITATIS, ISBN S KÜBLER- ROSSOVÁ, Elisabeth. O smrti a umírání. Ref 27 S KÜBLER- ROSSOVÁ, Elisabeth. O smrti a umírání. Ref 27 S

17 nevyhnutelné. Smlouvají, uzavírají dohody, slibují, a to jak blízkým, zdravotníkům, tak Bohu. 31 Třetí fáze je sice zpravidla kratší než předešlé dvě, ale přesto je nutné, brát ji stejně vážně. Opět platí zásada maximální trpělivost při práci s pacientem a nebýt lhostejni k tomu, co pacient říká. 32 Čtvrtá fáze: Deprese Osou, která se prolíná celou čtvrtou fází, je ztráta. Ať už ztráta již prodělaná nebo obava z té, která teprve může přijít. Pacient se ve svých myšlenkách zabývá tím, o co již kvůli nemoci přišel. Propojují se zde především oblasti financí a rodiny. Zejména pacient, který je dlouhodobě hospitalizovaný, může z důvodu své pracovní neschopnosti přijít o zaměstnání. Kvůli tomu se u něj pak vyskytují pocity sklíčenosti spojené s jeho neschopností finančně přispívat k zabezpečení rodiny. V tomto případě může pacientovi pomoci spolupráce s rodinou, pomoc vyřídit vše potřebné a následné ujištění, že je vše potřebné obstaráno. 33 Druhým typem deprese pacienta je ta, která je způsobená strachem z nadcházející ztráty. Pacient, jehož nemoc je tak závažného charakteru, že je v podstatě nevyhnutelné úmrtí, a to v jakémkoliv časovém horizontu, trpí představou ztráty všeho, co ho doposud obklopovalo. Pomoc pacientovi z tohoto stavu není jednoduchá. Na jedné straně se nabízí motivovat ho k tomu, aby si všímal pozitivních stránek života a světlých bodů kolem sebe. Nesmíme však být příliš urputní, protože se z naší podpory může stát překážka na cestě ke konečnému smíření. Důležité je být přítomni, naznačit naši podporu uchopením ruky, společným tichem nebo modlitbou KÜBLER- ROSSOVÁ, Elisabeth. O smrti a umírání. Ref 27 S KÜBLER- ROSSOVÁ, Elisabeth Hovory s umírajícími. Ref 28 S KÜBLER- ROSSOVÁ, Elisabeth. O smrti a umírání. Ref 27 S KÜBLER- ROSSOVÁ, Elisabeth. O smrti a umírání. Ref 27 S

18 Pátá fáze: Smíření (též akceptace) Dojít až do páté, poslední fáze vyžaduje čas. Někteří pacienti do ní dospějí sami, jiní za pomoci rodiny, zdravotníků, duchovních. Vyznačuje se určitým klidem a úbytkem napětí. Pacient plně přijímá to, co bude následovat. Neznamená to však, že by byl šťastný. Kübler-Rossová používá pro popis fáze akceptace slova jejího pacienta: je to poslední odpočinek před dlouhou cestou. 35 I v této fázi se mění chování pacienta. Jsou zde jemné nuance mezi tím, kdy se jedná o rezignaci a kdy o přijetí. Na tyto rozdíly je třeba si dávat pozor. Pacient ve fázi smíření je najednou tišší a uzavřený více do sebe. Komunikace se stává spíše neverbální. Nestojí o přílišné návštěvy a chce mít klid jen sám pro sebe. Protože je tedy možné, že bude občas odmítat dlouhá setkání se svými blízkými, měla by být věnována pozornost také jim. Ve fázi smíření je dobré dát pacientovi naší blízkostí a neverbálním gesty najevo, že nezůstane sám. 36 Všech pět fází je popsáno ve sledu, jakým na sebe nejčastěji navazují. Není ale dáno, že pacient projde všemi fázemi, že v některé neustrne nebo že se do některé z nich nevrátí. Stejně tak je důležité mít na paměti, že obdobným procesem prochází nejen on, ale také jeho rodina a blízcí, kteří se ale mohou nacházet v jiném úseku cesty. Například, když pacient již dojde ke smíření, rodina může být stále ve fázi agrese. Je tedy zapotřebí, na tuto možnost nezapomínat a pracovat nejen s pacientem, ale také s jeho nejbližšími KÜBLER- ROSSOVÁ, Elisabeth. O smrti a umírání. Ref 27 S KÜBLER- ROSSOVÁ, Elisabeth. O smrti a umírání. Ref 27 S 100nn 37 SVATOŠOVÁ, Marie. Hospice a umění doprovázet. Ref 26 S 24 18

19 2.2 Změny přicházející s nemocí Člověk, který prochází těžkou fází života jako je nemoc, se často stává jiným, než jakým býval před příchodem nemoci. Podíváme-li se na člověka jako na bytost biologicko- psychologicko- sociálně- spirituální, nacházíme ve všech dimenzích něco, co se s příchodem nemoci mění. Z hlediska biologického se člověk stává slabším a dochází k úbytku jeho tělesné energie. Více času věnuje odpočinku a spánku. Z pohledu psychologického můžeme hovořit například o ztrátě zájmu o věci, které dříve míval rád (například čtení knih, luštění křížovek, sledování televizních pořadů apod.). Stejně tak se pro něj mění vnímání času. Čas, který kdysi býval naplněn aktivitou, se stává časem nejistoty. Sociální složka člověka prochází také změnou. Člověk se postupně začíná stahovat z vnějšího světa. Často přerušuje kontakty se svým širokým okolím a uzavírá se pouze do kruhu těch nejbližších. V některých případech chce dokonce zůstat úplně sám, sám se sebou. A právě tímto se dostáváme do roviny duchovní, neboli spirituální. V té se odráží všechny výše zmíněné změny. Člověk se obrací do sebe. Ohlíží se za svým životem, rekapituluje ho a vyhodnocuje. Snaží se najít v sobě vnitřní uspokojení a vnitřní smíření se se svým životem. 38 Dohromady tyto charakteristické rysy, tyto změny vyvolávají v člověku nové a nové potřeby. Upouští od potřeb, které míval, a zaměřuje se na ty nové. Obecně můžeme tvrdit, že často lidé opouští od potřeb materiálních, biologických a zaměřují se právě na potřeby psychické a duchovní. V pacientech se otevírají existenciální otázky, jejichž řešení můžeme zahrnout právě do roviny spirituální. Je to oblast, kde se člověk opírá o své nejhlubší jistoty ŠPINKOVÁ, Martina. Jak být nablízku: provázení posledními týdny a dny života. 3. vyd. Překlad Aranka Gärtnerová. Praha: Cesta domů, c2013, 26 s. ISBN S OPATRNÝ, Aleš. Jak zmírnit niterná trápení nemocných?: informace pro zdravotníky o saturování spirituálních potřeb vážně nemocných. V Kostelním Vydří: Karmelitánské nakladatelství, ISBN S 12 19

20 2.3 Nejčastější potřeby spojené s nemocí a umíráním V předchozích částech jsem popsala, čím vším si pacient v nemoci prochází a jaké změny to přináší. Nyní bych se chtěla zaměřit na nejtypičtější konkrétní spirituální potřeby. Vybrala jsem pět, které považuji za stěžejní Hledání smyslu utrpení Americká lékařka Ch. M. Puchalski prosazující integraci spirituální podpory do lékařské péče ve svém článku The role of spirituality in healt care 40 uvádí citát V. Frankla: Člověka neničí utrpení, ale utrpení beze smyslu. 41 Ať už je našim utrpením cokoliv, vždy se ptáme, proč tomu tak je a jaký to má důvod. Často pokud najdeme smysl našeho utrpení, daří se nám ho lépe snášet. 42 Někteří pacienti, kteří pátrají po smyslu svého utrpení v nemoci, se obrací ve svých myšlenkách a otázkách k Bohu. Někteří vidí svou nemoc jako Boží trest. 43 Toto pojetí nemoci a utrpení popisuje také Jaro Křivohlavý, který ale dodává, že nemoc nelze vždy považovat jednoznačně za důsledek hříchu, ale je nutné ji chápat z vyššího hlediska (srov. Ž 94,12.) 44 Pro jiné pacienty může utrpení nemoci znamenat změnu jejich vztahu s Bohem, a to buď ve smyslu výtek k němu, nebo v pocitu hlubšího spojení se s ním. 45 Papež František se k tomuto ve svém poselství k 24. světovému dni nemocných vyjadřuje takto: V těchto situacích (utrpení v nemoci) bývá víra v Boha na jedné straně vystavena zkoušce, ale zároveň se ukazuje její pozitivní potencialita. Nikoli proto, že by díky víře odešla choroba a bolest anebo otázky, které s sebou nese, ale proto, že nám nabízí klíč, díky němuž můžeme odkrývat nejhlubší smysl toho, co prožíváme; klíč, jenž 40 V překladu: Role spirituality v péči o zdraví 41 PUCHALSKI, Christina M. The role of spirituality in healt care. Baylor University Medical Centre Proceedings. 2001, 14(4), [cit ]. Dostupné z: d=79889 S KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Křesťanská péče o nemocné. Praha: Advent, S PUCHALSKI, Christina M. The role of spirituality in healt care. Ref 41 S KŘIVOHLAVÝ, Jaro Křesťanská péče o nemocné. Ref 42 S CIKRLE, Vojtěch. Smysl bolesti a utrpení [online]. [cit ]. Dostupné z: S 2 20

21 nám pomáhá vidět, že nemoc může být cestou, po níž se lze více přiblížit k Ježíšovi, který kráčí po našem boku a nese na sobě kříž. 46 Tázání se po smyslu utrpení může být pro mnohé pacienty velmi důležitým prvkem na cestě ke smíření se s nemocí. Pokud ale tento smysl nelze nalézt, není nutné, a dokonce ani vhodné jej uměle pro pacienta vytvářet. V tomto případě je často lepší sdílet spolu s ním jeho těžkosti, což může mít nakonec stejný efekt jako nalezení smyslu samého Ohlížení se za životem Podle teorie Erika Eriksona o duševním vývoji člověka je poslední osmé stádium charakteristické mimo jiné tím, že člověk je schopen ohlédnout se za svým životem a zažívat přitom pocit osobního uspokojení a úspěchu. Pokud se člověk není schopen ohlédnout za svým životem s dobrým pocitem, nastupuje zoufalství. 48 Marie Svatošová také uvádí: Každý člověk potřebuje vědět, že jeho život měl a až do poslední chvíle má smysl. Nenaplněnost této potřeby smysluplnosti se rovná skutečnému stavu duchovní nouze. 49 Z toho je tedy patrné, že tato potřeba rekapitulace života je často pro pacienty velmi důležitá. I pacienti, kteří během svého dosavadního života nežili ve víře, mají potřebu ohlédnout se za tím, co po sobě doposud zanechali. Lidé touží po tom, aby po nich po jejich odchodu v pozemském světě něco zůstalo. Puchalski tuto touhu podkládá výsledky výzkumů, které ukazují, že lidé chtějí být zapamatováni. Toho se nejčastěji snaží dosáhnout buď prostřednictvím rodiny, nebo svých životních úspěchů. 50 Proto je důležité, abychom při rozhovoru nebrali jako vychloubání vyprávění pacientů o tom, kolik mají vnoučat, jaké dobré zaměstnání měli, než 46 Poselství papeže Františka je světovému dni nemocných 2016 [online]. [cit ]. Dostupné z: 47 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Křesťanská péče o nemocné. Ref 42 S DRAPELA, Victor J. Přehled teorií osobnosti. Vyd. 1. Praha: Portál, ISBN S SVATOŠOVÁ, Marie. Víme si rady s duchovními potřebami nemocných?. 1. vyd. Praha: Grada, ISBN S PUCHALSKI, Christina M. The role of spirituality in healt care. Ref 41. S

22 jim nemoc znemožnila jej vykonávat nebo jaký žili řádný křesťanský život. Třeba právě v tom nacházejí smysl života. Ne života obecně, ale jejich konkrétního, a to je právě to důležité. A těm, kteří tápou a za svou minulostí se ohlížejí neradi, můžeme pomoci náznaky úcty za něco, co my takto vidíme, ale je to nemusí vůbec napadnout Urovnání vztahů Bolestnou zkušeností bývá v mnoha případech život ve vědomí, že už nemůžeme udělat nic pro zemřelého, který nám ublížil nebo jemuž jsme ublížili my. Už ho nemůžeme poprosit o odpuštění ani mu nemůžeme své odpuštění dát 51 Takto píše o smíření se zemřelým Józef Augustyn. V předchozí části jsem nastínila, že lidé se v nemoci a zejména na sklonku svého života obrací za tím, co prožili. Mohou zde nalézt rány, které dosud nejsou zahojeny. Často se stává, že pacienti mají nedořešené vztahy se svou rodinou a blízkými a velmi si přejí je před svým odchodem urovnat. Je jasné, že odpuštění je dlouhodobý proces, který zahrnuje několik fází. Je motivováno rozhodnutím odpustit. Předchází ho znovuotevření ran a rozvzpomenutí se na to, co má být odpuštěno. Vžití se do druhého a zřeknutí se msty. 52 Odpuštění ale nutně neznamená smíření se. Odpuštění je jen krokem ke smíření. Smíření vyžaduje přijetí tohoto odpuštění a jeho vzájemnou výměnu. Odpuštění je naší vnitřní osobní záležitostí, a proto můžeme odpustit bez ohledu na to, zda je naše odpuštění žádáno. 53 U pacientů ale častěji vnímáme potřebu oboustranné účasti na tomto aktu. Proto je nutné myslet na to, že tento proces vyžaduje čas a že není dobré snažit se ho násilím urychlit. 54 Někdy odpuštění či naprosté smíření není možné, ale je důležité myslet na to, že tuto potřebu pacient může mít. Proto například 51 AUGUSTYN, Józef. Křivda, odpuštění, smíření. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, Pomoc v životě. ISBN S ILIBAGIZA, Immaculée. Odpuštění má uzdravující účinky: převzato z knihy Odpustila jsem [online]. [cit ]. Dostupné z: 53 AUGUSTYN, Józef. Křivda, odpuštění, smíření. Ref 51 S AUGUSTYN, Józef. Křivda, odpuštění, smíření. Ref 51 S 87 22

23 zprostředkování kontaktu s blízkými, ke kterým tuto potřebu cítí, může pro pacienta znamenat více, než si myslíme Modlitba Potřeby, které jsem zmínila výše, můžeme pozorovat i u pacientů, kteří nemají hlubší náboženský základ. Pro ty pacienty, pro něž je víra v jejich životě důležitá, je velmi častým prostředkem pro vypořádání se s jejich aktuálními těžkostmi modlitba. Výsledky výzkumu The American Pain Society 55, jehož respondenty byli dlouhodobě hospitalizovaní pacienti, ukázaly, že osobní modlitba je nejčastějším nemedikamentózním způsobem, jak se pacienti vyrovnávají s bolestí. 56 Modlitba nemocného člověka je naplněna otázkami, prosbami, ale také pochybnostmi a výtkami. Pacient se v ní zcela otevírá Bohu a je to pro něj příležitost a prostor, kde se může svěřit se všemi svými myšlenkami, pocity i obavami. Křivohlavý uvádí, že v modlitbě nachází nemocný člověk úlevu, posilu a osvobození. 57 Modlitba tak může pacientovi pomoci vypořádat s mnohým výše uvedeným, jako je hledání smyslu utrpení nebo smíření se s nemocí. Často se stává, že kromě osobní modlitby, kterou pacient provádí sám v soukromí, požádá o společnou modlitbu rodinu, zdravotníky, dobrovolníky či jiný personál nemocnice. Nebo také naopak, společná modlitba může být pacientovi nabídnuta. Není třeba se takovéto modlitby obávat. Záleží na předchozí domluvě s pacientem, kdo ze zúčastněných modlitbu pronese, za co se společně pomodlí a podobně The American Pain Society = společnost, která se díky multidisciplinární spolupráci snaží zvýšit vědomosti o bolesti a transformovat je do praxe, jež má vést ke snížení strádání pacientů, které je zapříčiněno bolestí. Zdroj: The American Pain Society: About us [online]. [cit ]. Dostupné z: 56 PUCHALSKI, Christina M. The role of spirituality in health care. Ref 37. S KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Křesťanská péče o nemocné. Ref 42 S STOFF, Georg. Dobré slovo u lůžka nemocných. 1. vyd. v KN. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, ISBN S 25 23

24 Ačkoliv jsem úvodem uvedla, že modlitba je základním nástrojem zejména pro věřící pacienty, Marie Svatošová dokládá na konkrétním příběhu, že modlitba může pomáhat i pacientům ostatním. Uvádí příklad, kdy je možné se po předchozí domluvě modlit ne s pacientem, ale v jeho přítomnosti za něj. V tomto konkrétním příběhu pak byla pronesená modlitba za pacienta zpečetěna společně vyřčeným amen. 59 Samozřejmě je nezbytné se předem ujistit, že pacient o takovýto akt stojí Svátosti Mezi typické duchovní potřeby nemocných, kteří jsou upoutání na nemocniční lůžko, patří bezesporu přijímání svátostí. Mým cílem v této části není popsat všech sedm svátostí, které jsou přijímány v Římskokatolické církvi, ale spíše vyzdvihnout ty, které jsou ve spojení s nemocnými nejběžnější a zdůraznit, proč jim mohou mýt přínosné. Eucharistie Eucharistie je v nemocnicích nejčastěji slavenou svátostí. Neznamená to, že kněz slouží mši přímo na pokoji každého pacienta, ale svátost jim donáší. Pro pacienty, kteří byli zvyklí pravidelně navštěvovat mše a být účastni svatého přijímání, může tato možnost znamenat pocit, že jsou stále plně účastni na životě jejich společenství. 60 Pomazání nemocných Je z vás někdo nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně. (Jak 5,14) 61 Takto čteme 59 SVATOŠOVÁ, Marie. Víme si rady s duchovními potřebami nemocných? Ref 49 S OPATRNÝ, Aleš. Jak zmírnit niterná trápení nemocných?: informace pro zdravotníky o saturování spirituálních potřeb vážně nemocných Ref. 39. S Nový zákon: text užívaný v českých liturgických knihách přeložený z řečtiny se stálým zřetelem k Nové Vulgátě. 4. vyd. V Kostelním Vydří: Karmelitánské nakladatelství, ISBN S

25 o svátosti pomazání nemocných v Novém zákoně. Pro mnoho pacientů je ale tato svátost zažita pod názvem poslední pomazání, což v nich často vyvolává negativní emoce spojené s jejich blížícím se a nevyhnutelným koncem. Je tedy nutné, aby bylo pacientovi vysvětleno, že svátost pomazání nemocných chápeme také jako pomoc v nemoci a ne pouze jako přípravu na smrt. 62 Tato svátost je udělována biskupem nebo knězem a nemůže tedy být udělena nemocničním kaplanem (pokud se zároveň nejedná o vysvěceného kněze). 63 Svátost smíření Již jsem zmiňovala pacientovu potřebu urovnat si vztahy, odpustit nebo přijmout odpuštění. Stejně tak je pro některé pacienty velkou úlevou, pokud mají ve své nemoci možnost svátosti smíření. Přijetí svátosti smíření může přinést pacientovi jednak úlevu ale také pocit plného odpuštění. S ohledem na zdravotní stav pacienta je velmi důležité myslet také náležitosti technického rázu. Například zajistit takové místo, kde by měl pacient jistotu, že zde může nahlas mluvit (důležité zejména u pacientů se sluchovými obtížemi). Dále myslet na to, že některým pacientům jejich zdravotní stav nedovoluje svátost přijmout, například pokud nejsou schopni komunikace. 64 V tomto případě je dobré nabídnout alternativu ve formě přijetí svátosti pomazání nemocných. ( modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchu, bude mu odpuštěno. Jak 5,15). 65 Samozřejmě mimo tyto tři svátosti je možné, aby pacienti přijali i svátosti další. Není výjimkou, že pacienti v terminálním stádiu toužící po tom, být pokřtěni, mohou i v nemocnici přijmout svátost křtu. V případě nutnosti rychlého jednání, kdy není jiná možnost, není ani nutné, aby křtil duchovní katolické 62 OPATRNÝ, Aleš. Jak zmírnit niterná trápení nemocných?: informace pro zdravotníky o saturování spirituálních potřeb vážně nemocných Ref 39. S SVATOŠOVÁ, Marie. Víme si rady s duchovními potřebami nemocných? Ref 49 S SVATOŠOVÁ, Marie. Víme si rady s duchovními potřebami nemocných? Ref 49 S Nový zákon: text užívaný v českých liturgických knihách přeložený z řečtiny se stálým zřetelem k Nové Vulgátě. Ref 61 S

26 církve, ale kdokoliv, kdo od křtěného přijme jeho vyznání víry. 66 Stejně tak je možné zajistit na přání pacienta kněze k přijetí svátosti manželství. Jak je tedy vidět, nacházíme celou škálu různých spirituálních potřeb, které mohou nemocní lidé pociťovat. Není ale možné vykládat si spirituální potřeby pacientů čistě jako uspokojování náboženských potřeb věřících. 67 Je patrné, že některé z nich nemůžeme nutně spojovat s tím, zda označíme pacienta jako věřícího či nikoliv (existenciální otázky, ohlížení se za životem a jeho hodnocení, aj). Vždy je ale třeba tyto potřeby u pacienta vnímat a snažit se s nimi pracovat, a to ať už z pozice zdravotnického personálu, duchovního v daném zařízení, dobrovolníků nebo rodiny a jiných blízkých pacienta. 66 SVATOŠOVÁ, Marie. Víme si rady s duchovními potřebami nemocných? Ref 49 S SVATOŠOVÁ, Marie. Víme si rady s duchovními potřebami nemocných? Ref 49 S 23 26

27 3 Kdo zajišťuje naplňování potřeb V poslední části první kapitoly jsem se věnovala tomu, jak je v České republice v současné době garantována duchovní péče v nemocnicích. Záměrně jsem neuvedla, jaké konkrétní osoby tuto péči poskytují. Kdo tedy reaguje na výše uvedené duchovní potřeby pacientů? V této kapitole se budu věnovat tomu, jaké jsou a jak se od sebe liší jednotlivé subjekty, které duchovní službu nemocným poskytují. 3.1 Nemocniční kaplan Soudobá forma poskytování duchovní péče je zajišťována především prostřednictvím sítě nemocničních kaplanů, sdružených v Asociaci nemocničních kaplanů, založené v roce Tato Asociace sdružuje fyzické osoby, které jsou svými církvemi pověřeny k výkonu duchovní služby ve zdravotnických zařízeních. Asociace je založena na spolupráci mezi jednotlivými církvemi, a to na základě již zmíněné Dohody o duchovní péči ve zdravotnictví. 68 Mimo Asociaci nemocničních kaplanů jsou nemocniční kaplani sdružováni například také Katolickou asociací nemocničních kaplanů založenou v roce 2013, která k registrovala 81 nemocničních kaplanů. Na evropské úrovni se pak jedná o již zmíněnou Evropskou síť nemocniční kaplanské služby (kapitola 1.3), založenou v roce Nemocniční kaplan je tedy duchovní, který je pověřen vlastní církví k výkonu duchovní služby ve zdravotnických zařízeních, přičemž se nemusí jednat o vysvěceného kněze. S daným zařízením má kaplan vlastní smlouvu určující rámec jeho práv, povinností a vymezující konkrétní podobu poskytované péče. V zařízení je pak kaplan považován za člena multidisciplinárního týmu, který má zajišťovat celistvou péči o pacienta. 68 Asociace nemocničních kaplanů: Stanovy [online]. [cit ]. Dostupné z: 27

28 Dodatek k Dohodě (viz. kapitola 1.3) vymezuje konkrétní kvalifikační předpoklady pro výkon služby nemocničního kaplana. Mezi ně patří: 69 Pověření vlastní církví. Ukončené vysokoškolské vzdělání v oblasti teologie na magisterském stupni. Minimálně tři roky působení v obecné pastorační péči. Specializovaný kurz nemocničního kaplanství nebo odpovídající vzdělání zahrnující: o znalosti obecných zásad a základů organizace pastorační péče v katolické církvi a v jednotlivých členských církvích ERC (včetně přesného názvosloví); o základní znalosti o církvích a náboženských společnostech registrovaných v ČR, o světových náboženstvích, nových náboženských hnutích a sektách působících v ČR; o znalosti bioetiky, zejména lékařské a zdravotnické etiky; o znalosti organizace zdravotnictví a nemocnice; o znalosti právního minima v oblastech sociální péče a zdravotnictví; o kurs komunikace, zejména v obtížných situacích; o minimálně jednoměsíční praxi, nejlépe však tříměsíční. Standardy pro poskytování nemocniční kaplanské služby v Evropě, vytvořené Evropskou sítí nemocniční kaplanské služby, vymezují okruh činností nemocničních kaplanů, kteří splnili výše uvedené kvalifikační podmínky a byli svou církví pověřeni k výkonu duchovní služby. Podle těchto standardů jsou nemocniční kaplani k dispozici nejen pacientům, ale také jejich příbuzným a dalším blízkým a nemocničnímu personálu Dodatek č.1 k Dohodě o duchovní péči ve zdravotnictví mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví v České republice. [online]. [cit ]. Dostupné z: 70 Standardy pro poskytování nemocniční kaplanské služby v Evropě: Evropská síť nemocničních kaplanů[online]. [cit ]. Dostupné z: Evropska-Asociace/index.htm 28

29 V rámci duchovní služby se nemocniční kaplani snaží o: 71 ochranu hodnoty a důstojnosti každého člověka a neustálé připomínání duchovního rozměru utrpení a uzdravující sílu náboženské víry. naplnění spirituálních potřeb uvedených osob při zachování respektu k jejich náboženství a osobnímu přesvědčení. poskytnutí podpory prostřednictvím empatického naslouchání působení v roli prostředníků a smírčích osob rozšíření povědomí o potřebách lidí, o které pečují zajištění konání obřadů a udělování svátostí, podle tradic své církve Mezi další činnosti nemocničních kaplanů v současnosti patří také sdružování a koordinace činnosti dobrovolníků, kterých je ve velké míře využíváno a kteří mohou být v této službě také nápomocni. 3.2 Dobrovolník v duchovní péči Rozlišujeme různé typy dobrovolnické činnosti. V oblasti duchovní péče o nemocné v poslední době můžeme hovořit o jakýchsi dobrovolnících specialistech. Přesně jsou označováni jako dobrovolníci v duchovní péči. Tuto pozici stejně jako pozici kaplana upravuje dodatek k Dohodě. Podle těchto dokumentů se dobrovolníkem v duchovní péči rozumí člověk, který se ve svém volném čase pod vedením nemocničního kaplana podílí na duchovní péči ve zdravotnických zařízeních na základě pověření daného svou církví Standardy pro poskytování nemocniční kaplanské služby v Evropě Ref Dodatek č. 1 k Dohodě o duchovní péči ve zdravotnictví. Ref 69 29

30 Mezi kvalifikační předpoklady dobrovolníka v duchovní péči patří: 73 Pověření vlastní církví a ověření způsobilosti kaplanem Teologické minimum a znalost obecných zásad a základů organizace pastorační péče v katolické církvi a jednotlivých členských církvích ERC Základní znalosti o církvích a náboženských společnostech registrovaných v ČR a dalších světových náboženstvích Základní znalost organizace zdravotnictví a nemocnice Schopnosti komunikace, zejména v obtížných situacích Základní znalosti z bioetiky, lékařské a zdravotnické etiky. Předpoklady zájemce o dobrovolnickou službu posuzuje daný nemocniční kaplan. S ohledem na ráz Dohody je důležité dbát na osobní kvality uchazeče a na jeho otevřenost vůči poskytování péče v ekumenickém duchu, tedy k otevřené spolupráci mezi jednotlivými církvemi. Na rozdíl od nemocničního kaplana jsou kompetence dobrovolníka při poskytování duchovní péče omezené. To se týká především oblasti zajišťování náboženských obřadů a poskytování svátostí. Kurz dobrovolníka v pastorační péči, který je nabízen Arcidiecézí Olomouc, uvádí jako možnost pastorační služby zejména: 74 Rozhovor a modlitbu s nemocným Čtení Bible nebo jiné křesťanské duchovní literatury dle přání nemocného Doprovod do nemocniční kaple a na bohoslužbu Činnost dobrovolníka se samozřejmě také odvíjí od dohody s nemocničním kaplanem daného zdravotnického zařízení. 73 Dodatek č. 1 k Dohodě o duchovní péči ve zdravotnictví. Ref Arcidiecéze Olomoucká: Informace ke kurzu pro dobrovolníky v pastorační péči [online]. [cit ]. Dostupné z: 30

31 4 Běžný dobrovolník Jak jsem uvedla v předchozí kapitole, o duchovní péči se stará především nemocniční kaplan, který má na pomoc speciálně proškolené dobrovolníky. Vzhledem k výše uvedeným duchovním potřebám nemocných je patrné, jaký přínos má pro pacienta přítomnost a péče těchto osob. Jak ale může přispět k naplnění těchto potřeb běžný dobrovolník, který není specializován na poskytování duchovní péče? 4.1 Kdo je běžný dobrovolník Kromě nemocničního kaplana a nově se rozrůstající pozice dobrovolníka v duchovní péči se v nemocnicích a jiných zdravotnických zařízeních setkáváme s dobrovolníky bez speciálního výcviku v duchovní péči. I tito dobrovolníci však mohou být, a často jsou, velkým přínosem pro pacienty. Dobrovolníkem je každý, kdo ze své vlastní vůle a ve svém volném čase, bez nároku na odměnu vykonává činnost, která je prospěšná jiným lidem než dobrovolníkovi samotnému. 75 Dobrovolník vykonává svou činnost na základě smlouvy s daným zařízením. Spadá pod dobrovolnický program zařízení a je veden koordinátorem dobrovolníků nebo nemocničním kaplanem. Běžný dobrovolník je součástí psychosociální péče o nemocné. Ač je laikem, může svou péčí přispět k znovuobnovení duševní pohody a vztahové a sociální rovnováhy. Důležité je, že dobrovolník se nezaměřuje na nemoc pacienta, ale snaží se posilovat to zdravé. Orientuje se na lidský kontakt a na to, co pacient i přes svá omezení může vykonávat. Pro kontakt s pacientem nemusí být dobrovolník seznámen s jeho diagnózou, pokud to není potřeba k zajištění bezpečnosti při výkonu činnosti. Úkolem dobrovolníka není nahrazení odborného 75 NOVOTNÝ, Michal a Ivana STARÁ. Dobrovolníci v nemocnicích: metodický manuál pro zdravotnická a sociální zařízení. Vyd. 2. dopl. Praha: Hestia, ISBN S. 7 31

32 personálu. Snaží se o doplnění drobných, leč často významných mezer, čímž podporuje celkové zlepšení situace pacienta Hlavní činnost dobrovolníka Mezi hlavní činnosti dobrovolníka patří výplň volného času pacienta. Protože se dobrovolníci využívají především na odděleních, kde se nacházejí dlouhodobě hospitalizovaní pacienti, je nasnadě, že každá chvíle s dobrovolníkem je pro pacienta rozptýlením. Díky návštěvám dobrovolníků dochází k udržení dalších sociálních kontaktů pacienta. Dobrovolník se může stát pacientovým spojením, mostem s okolním zdravým světem. 77 Většina dobrovolníků tráví čas s pacienty tím, že si s nimi povídají a co je důležitější, že jim naslouchají. Otevírají prostor pro to, aby pacient mohl alespoň na chvíli vystoupit z šedi každodenního stereotypu, který v nemocnici zažívá. Mezi další činnosti lze zařadit například čtení knih, často i Písma a rozhovorech o nich. Pro některé pacienty je také vhodnou možností zařazení volnočasových kreativních, tvůrčích aktivit, kde mohou pacienti využít to, co jim nemoc ještě nevzala. Mezi nejčastější aktivity tohoto typu patří například: výtvarné a hudební dílny, hraní společenských her, aj. Zapojení tvořivých aktivit také přispívá k procvičení jemné motoriky, jejíž funkce bývá u mnoha pacientů poškozená. Kromě zmíněných aktivit se mezi často volené činnosti řadí také trénink paměti a mozku, například za pomoci speciálních pomůcek, či jen pomocí recitace básně nebo zpívání písní Dobrovolnické centrum FN v Motole: Kdo je dobrovolník [online]. [cit ]. Dostupné z: 77 NOVOTNÝ, Michal a Ivana STARÁ. Dobrovolníci v nemocnicích: metodický manuál pro zdravotnická a sociální zařízení. Ref 75 S.8 78 Dobrovolník.cz: Osvědčené typy dobrovolnických činností ve zdravotnických zařízeních [online]. [cit ]. Dostupné z: 32

33 Při zvolení vhodné aktivity může mít tato činnost pozitivní dopad na duševní a emoční rozpoložení pacienta. Stejný vliv může mít i procházka s pacienty, u nichž to zdravotní stav dovoluje Smysl v maličkostech Otázkou zůstává, kde v těchto činnostech hledat prostor pro duchovní podporu pacientů. Stěžejní činností je v tomto případě rozhovor. Aleš Opatrný uvádí, že poskytnout základní duchovní pomoc může v podstatě každý zralý člověk. Prostředkem pro to je chápající rozhovor. 80 Dokonce tvrdí, že není dobrým řešením ihned delegovat pomoc v této oblasti na odborníky. Dobrovolník je ten, kdo je v dané chvíli přítomen. Je pacientovi nablízku, a pokud pacient sám při rozhovoru otevře tato témata, je patrné, že je chce sdílet právě s dobrovolníkem. 81 Při rozhovoru je třeba být si vědomi některých skutečností. Například to, že duchovní podporou může být běžný dobrovolník tehdy, dokáže-li pacientovi řádně naslouchat. Marie Svatošová označuje umění naslouchat za nejdůležitější dovednost. 82 Je potřeba si ale uvědomit, že naslouchat neznamená slyšet. Mezi významy těchto zdánlivě podobných slov je obrovský rozdíl. Naslouchám-li pacientovi, neznamená to jen, že slyším, co říká a dokáži jeho slova přesně parafrázovat. Pokud pacientovi opravdu naslouchám, vnímám nejen to, co říká, ale také detaily, jakým způsobem to říká. Jaké sdělení mi vyjadřuje neverbálně skrze mimiku, gesta, slzy, tónem hlasu, apod. Nasloucháním se dozvíme daleko více než pouhým slyšením. Nesmíme ale zapomínat, že to, co odkrývá pacient nám, ukazujeme i my jemu. I on na nás může vidět, zda jsme otevřeni tomu mu naslouchat a jak, byť třeba mlčky, reagujeme na to, co říká. 79 NOVOTNÝ, Michal a Ivana STARÁ. Dobrovolníci v nemocnicích: metodický manuál pro zdravotnická a sociální zařízení. Ref 75 S 8 80 OPATRNÝ, Aleš. Péče o existenciální a spirituální potřeby pacienta [online]. [cit ]. Dostupné z: 81 OPATRNÝ, Aleš. Péče o existenciální a spirituální potřeby pacienta. Ref. 80 SVATOŠOVÁ, Marie. Víme si rady s duchovními potřebami nemocných? Ref 49 S 50 33

34 Již po krátkém kontaktu lze rozeznat, zda bylo vytvořeno bezpečné prostředí pro pacientovo sdílení, kde se cítí být respektován. V rozhovoru, kde se s dobrovolníkem pacient dělí o své existenciální a duchovní otázky, životní zážitky a těžkosti, není prostor pro to, aby byl pacient dobrovolníkem nijak hodnocen, byť dobrovolník nemusí se vším, co slyší souhlasit. Stejně tak nesmí dobrovolník násilně vnucovat své vlastní pocity, ale měl by nechat volný průchod pro pocity prožívané v danou chvíli pacientem. Ten může svou náladu během rozhovoru několikrát změnit a není vhodné ho za to kárat nebo mu naši nelibost dávat jakkoliv najevo. 83 Přestože jsem uvedla, že není nutné ihned předávat pacienta do rukou odborníka, je samozřejmé, že existují určité hranice, za které by se dobrovolník pouštět neměl. Vyslechnout si pacienta, dát mu empaticky najevo, že je zde s ním nebo se společně pomodlit. To vše je v moci běžného dobrovolníka. V řadě situací si ale dobrovolník nemusí být svými schopnostmi jistý, nebo vycítí, že by byla vhodnější pomoc odborníka. V tomto případě je vhodné po předchozí domluvě s pacientem kontaktovat kompetentnější osobu, ať už nemocničního kaplana či dobrovolníka v duchovní službě, který může být pacientovi nápomocen více než dobrovolník. 84 V činnosti dobrovolníka je nutné hledat drobnosti, které mohou vést alespoň k částečnému uspokojení duchovních potřeb pacienta. Zejména jedná-li se spíše o existenciální témata. Dobrovolník, především skrze rozhovor, může jednak poskytnout podporu v této oblasti, nebo alespoň identifikovat pacientovi potřeby, se kterými může dále pracovat odborný pracovník. 83 OPATRNÝ, Aleš. Péče o existenciální a spirituální potřeby pacienta. Ref SVATOŠOVÁ, Marie. Víme si rady s duchovními potřebami nemocných? Ref 49 S 50 34

35 5 Šetření dobrovolníci Nemocnice Šumperk a.s. V předchozích kapitolách jsem teoreticky uvedla, kdo může být pacientům v otázce jejich duchovních potřeb nápomocen. Nemocniční kaplan nebo dobrovolník v duchovní službě přichází do nemocnice již s jistým záměrem. Předběžně ví, jakých oblastí se bude jeho působení zde týkat. Běžný dobrovolník se však s existenciálními otázkami a duchovními potřebami pacientů může setkat zcela nečekaně a přesto, jak jsem zmínila výše, může být i on v tomto ohledu přínosem. Ve svém dotazníkovém šetření jsem se zaměřila právě na dobrovolníky laiky, kteří působí nebo působili v dobrovolnickém programu v Nemocnici Šumperk a.s. Cílem tohoto šetření je ilustrovat pohled dobrovolníků zapojených do dobrovolnického programu při uvedené nemocnici na otázku, zda může být běžný dobrovolník bez speciálního školení pro pacienty přínosem v oblasti duchovní a existenciální. 5.1 Metoda šetření Jako prostředek pro uskutečnění tohoto malého šetření byly použity anonymní dotazníky. Dotazníky byly jednotlivým respondentům předloženy prostřednictvím nemocniční kaplanky Mgr. Lenky Topolanové, a to v elektronické podobě. Dotazníky dobrovolníci tedy vyplňovali dobrovolně, neorganizovaně a bez jakéhokoliv časového omezení. Dotazníky, které respondenti obdrželi, obsahovaly celkem 14 otázek, a to jak uzavřených, tak otevřených. Přičemž některé uzavřené otázky obsahovaly při zvolení určité odpovědi další doplňující otevřenou otázku. Dotazník je možné strukturovat podle zaměření otázek do tří částí. Otázky 1-3 byly identifikačního rázu, v otázkách 4-9 jsem se zaměřila na dobrovolníkovo působení v nemocnici a poslední část, tedy otázky 10-14, se zaměřuje na konkrétní možnosti duchovní podpory pacientů. Na konci dotazníku měli respondenti možnost vyjádřit své postřehy či další připomínky. 35

36 Sběr dat z dotazníků probíhal opět v elektronické podobě. Získaná data byla vyhodnocena a upravena do grafické podoby (kapitola 5.3). 5.2 Obecná charakteristika respondentů Jak jsem již poznamenala, respondenty byli jednotlivci zapojení do dobrovolnického programu při Nemocnici Šumperk. Dobrovolnický program je součástí další péče o hospitalizované pacienty od roku Dobrovolníci vykonávají svou činnost především na dvou odděleních, a to na sociálním a ošetřovatelském úseku. Sociální úsek poskytuje placená sociální lůžka pacientům, zvláště seniorům, kteří nejsou schopni se o sebe samostatně postarat. Tato služba je poskytována do doby, než se podaří nalézt vhodné zařízení poskytující sociální pobytové služby, jako jsou například domovy pro seniory nebo domy s pečovatelskou službou. 86 Na ošetřovatelském úseku se pak dobrovolníci věnují hlavě pacientům chronicky nemocným a dlouhodobě hospitalizovaným na lůžcích následné péče (tzv. léčebny dlouhodobě nemocných). 87 Celkem se šetření zúčastnilo 25 dobrovolníků, což zahrnuje všechny aktuálně činné dobrovolníky a většinu těch, kteří svou účast v programu již ukončili. Vzhledem k počtu respondentů nelze tento vzorek považovat za reprezentativní. Výsledky šetření jsou tedy charakteristické pouze pro dobrovolnický program při Nemocnici Šumperk a.s. a nelze z nich vytvářet závěry obecně platné pro všechny dobrovolnické programy a dobrovolníky. 85 Nemocnice Šumperk a.s.: Dobrovolnictví [online]. [cit ]. Dostupné z: 86 Nemocnice Šumperk a.s.: Sociální úsek [online]. [cit ]. Dostupné z: 87 Nemocnice Šumperk a.s.: Interní oddělení a ošetřovatelský úsek [online]. [cit ]. Dostupné z: 36

37 5.2 Výsledky šetření V této kapitole jsou popsány výsledky jednotlivých otázek dotazníkového šetření. Pro větší přehlednost jsem zvolila také grafické znázornění výsledků. Pod každou otázkou se snažím o zdůraznění nejdůležitějších faktů. U některých otázek zmiňuji také provázanost výsledků s výsledky jiných otázek. Otázka 1: Pohlaví 12% Žena - responzí 22 Muž - responzí 3 88% Graf 1Pohlaví Otázka 2: Věk 24% 24% 0% 52% Méně než 18 let - responzí let - responzí let - responzí 6 Více než 50 let - responzí 6 Graf 2Věk 37

38 Podle identifikačních otázek (1-2) se dotazníkového šetření zúčastnilo celkem 25 respondentů, z toho 22 žen a 3 muži. Věk žen nejčastěji odpovídal věkovému rozmezí let (12 respondentek), věk mužů pak rozmezí let (2 respondenti). Ve věkové skupině nad 50 let byly jen ženy (6 respondentek). Otázka 3: Označil (a) byste se za věřícího člověka? Ano - responzí 12 20% 0% 48% Jistou formu víry mám, ale nehlásím se k žádné církvi - responzí 8 Ne - responzí 5 32% Nechci odpovídat - responzí 0 Graf 3Náboženský základ Otázka č. 3 mapovala náboženské založení respondentů. Jak lze vidět na grafu, téměř polovina (12) respondentů odpověděla, že se považuje za věřícího člověka. (Spojení věřící člověk jsem použila záměrně, vzhledem k ustálené a všeobecně známé povaze tohoto spojení). V doplňující otázce všech 12 těchto respondentů uvedlo, že se hlásí k Římskokatolické církvi. Dalších 8 respondentů uvedlo, že v jejich případě lze hovořit o jisté formě víry, avšak bez příslušnosti ke konkrétní církvi. Tedy u celkem 20 z 25 respondentů lze očekávat jakýsi duchovní základ, byť u některých z nich bez konkrétních opor v učení církve. Co se týče vstupu do dobrovolnického programu. Víra je jedním z témat probíraným při vstupním pohovoru s kaplankou nemocnice. 38

39 Otázka 4: Jak dlouho jste zapojen (a) do dobrovolnického programu? 56% 4% 12% 28% Méně než jeden měsíc - responzí 1 Jeden měsíc až půl roku - responzí 3 Půl roku až rok - responzí 7 Déle než rok - responzí 14 Graf 4Zapojení do programu V další části dotazníku jsem se snažila zmapovat působení dobrovolníků v nemocnici. Ze své zkušenosti vím, že čím déle jsem byla v programu zapojena, tím více jsem si při rozhovorech s klienty byla jistá a méně se bála otevření často i velmi osobních témat. Proto jsem zařadila otázku, kde jsem zjišťovala délku zapojení do programu. Ukázalo se, že více než polovina (14) respondentů je v programu zapojena dlouhodobě, tedy déle než jeden rok, přičemž 3 z těchto respondentů již svou činnosti po více než roce ukončili. Doplňující otázka ukázala, že doba zapojení se u této skupiny pohybuje nejvíce okolo 3 let (6 respondentů). Dále pak: 2,5 roku 2 respondenti 4 roky 1 respondent 5 let 1 respondent 6 let 1 respondent 39

40 Otázka 5: Jakou dobu v nemocnici zpravidla trávíte? 20% 0% 4% Méně než hodinu týdne - responzí hodiny týdně - responzí hodin týdně - responzí 5 76% Více - responzí 0 Graf 5Doba strávená návštěvou pacientů V návaznosti na předchozí otázku jsem se respondentů ptala, jakou dobu v nemocnici tráví. Poměrně drtivá většina z nich uvedla, že týdně u pacientů stráví 1 až 3 hodiny. (Zde bych ráda uvedla, že administrativní nároky na dobrovolníky nejsou téměř žádné, proto lze tuto dobu považovat za čistý čas, který dobrovolník tráví v přímém kontaktu s pacienty.) Co se týče skupiny 5 respondentů, kteří tráví na oddělení nejvíce času, 4 z nich spadají do skupiny, která je v dobrovolnickém programu zapojena déle než rok. Konkrétně v tomto případě minimálně 2 roky. 40

41 Otázka 6: Navštěvujete pravidelně stejného pacienta? 0% Ano, mám svého oblíbence, za kterým chodím pravidelně - 28% responzí 7 Je to různé. Jdu za tím, kdo mě potřebuje - responzí 18 72% Ne, snažím se pacienty střídat - responzí 0 Graf 6Výběr pacienta Šestá otázka se týkala toho, jaké pacienty dobrovolníci nejčastěji navštěvují. Systém v nemocnici je nastaven tak, že sestry, které mají právě službu, po dohodě s nemocniční kaplankou vytipují ty pacienty, pro které by daný den mohla být návštěva dobrovolníka vhodná a přínosná. Dobrovolník si ale sám může zvolit, za kým nakonec půjde. Tedy, zda si nechá sestrami pacienta přidělit nebo navštíví jiného pacienta, se kterým se stýká pravidelně. Dotazník ukázal, že valná většina (18) se snaží vyhovět aktuálním potřebám a navštíví pacienta, kterého vybraly sestry. Dalších 7 respondentů odpovědělo, že má svého oblíbeného pacienta, kterého pravidelně navštěvují. Vezmeme-li v potaz, že až na jednu výjimku tráví dobrovolníci v nemocnici více jak hodinu týdně, je pravděpodobné, že s tímto svým oblíbeným pacientem naváží pevnější, důvěrnější a otevřenější vztah. Díky tomu pak může snadněji vznikat bezpečný prostor pro otevírání osobních témat, včetně duchovních potřeb. S ohledem na kapacitu oddělení, na kterém se dobrovolníci pohybují, je pravděpodobné, že se i s pacienty vytipovanými sestrami budou dobrovolníci vídat častěji. 41

42 Otázka 7: Seřaďte aktivity konané s pacienty od nejčastější po méně častou Individuální rozhovor Čtení knih Výtvarné činnosti Procházky Jiná 5 4,7 4,5 4 3,5 3 2,5 3,2 2,8 2,6 2 1, ,5 0 Důležitost Graf 7Vykonávané činnosti Stejně jako doba, kterou dobrovolníci s pacienty tráví, tak i aktivity, které s pacientem uskutečňuje, nabízí různou míru možností k tomu, aby pacient mohl otevřít téma duchovních potřeb. Podle výsledků dotazníku je patrné, že nejčastěji volenou aktivitou je individuální rozhovor s pacientem. Ten skýtá také nejvíce příležitostí k tomu, aby se pacient dobrovolníkovi otevřel. Možnost rozšíření odpovědí o svou vlastní aktivitu využilo jen 8 respondentů. Mezi další aktivity tedy patří například skupinové rozhovory na pokoji, trénování paměti, zpěv, čtení Písma, aj. Jeden dobrovolník dokonce uvedl jako aktivitu duchovní péči. Je tedy zjevné, že každý dobrovolník přichází se svým osobitým přístupem a volí jiné techniky práce s pacienty. Ve všech se ale může objevit i téma víry. Například jedna dobrovolnice uvádí: S pacienty jsem především vyráběla různé výrobky na procvičení jemné motoriky. Často se mi stávalo, že jsme u tvoření začali probírat téma víry. Proto jsem se několikrát rozhodla vytvořit věci s náboženskou tématikou (například kříž apod.) Bylo to velmi příjemné spojení. Věřící pacienti odcházeli na pokoje se svým vlastním vyrobeným křížem a výrazem 42

43 vypovídajícím alespoň malou úlevu od každodenních strastí. (výňatek z dotazníku) Otázka 8: Narážíte v rozhovorech s pacienty na osobní témata? (rodinné vztahy, víry, pocity prožívané pacientem, ) 4% 8% Ano, často - responzí 22 Ano, ale není to příliš běžné - responzí 1 Ne - responzí 2 88% Graf 8Výskyt osobních témat v rozhovorech Z předchozí otázky vyplynulo, že nejčastěji si dobrovolníci s pacienty povídají. Proto jsem dále zjišťovala, zda se v rozhovorech dotýkají i osobních témat jako jsou například vztahy s rodinou a okolím, otázky víry, hodnocení života apod. Ukázalo se, že 22 z 25 dobrovolníků má zkušenost s rozhovory na tato témata a to dokonce opakovaně. Jeden respondent tuto zkušenost také má, ale není tak obvyklá. Tedy pouze 2 respondenti odpověděli, že na podobná témata s pacientem nenarazila. U jednoho z respondentů to může být ovlivněno krátkou dobou jeho zapojení do programu. Zajímavé je, že druhý z respondentů, kteří odpověděli ne, působí v nemocnici již 4. rokem 43

44 Otázka 9: Pokud jste v předchozí otázce odpověděl (a) ano, kterých témat se dotýkáte nejčastěji? Můžete zvolit více možností. Rodina - responzí 17 Víra - responzí 12 Nemoc - responzí 10 Obracení se za životem a jeho hodnocení - responzí 11 Nedožešené vztahy s okolím - responzí 2 Obavy z toho co bude následovat - responzí 9 Jiné - responzí 0 100,00% 90,00% 80,00% 73,90% 70,00% 60,00% 50,00% 40,00% 30,00% 20,00% 10,00% 0,00% 52,20% 43,50% 47,80% Podíl 8,70% 39,10% 0% Graf 9Témata rozhovorů Na otázku, jakých témat se dotýkají při rozhovorech nejčastěji, odpovídalo 24 z celkem 25 respondentů. Nejvíce z nich (17) uvedlo, že s pacienty rozebírají oblast jejich rodinného soužití. Často se jedná o vztahy s dětmi či vnoučaty. Celkem 12 respondentů vede s pacienty rozhovory v oblasti víry. Zajímavé je, že stejný počet uvedl v otázce č. 3, že se k víře hlásí. Pokud ale porovnám tuto skupinu s výsledky otázky na náboženské přesvědčení, výsledek je překvapující. Ze zmíněného počtu 12 dobrovolníku, kteří vedou rozhovory na toto téma je: 5, kteří se hlásí k římskokatolickému vyznání 5, kteří mají jistou formu víry, avšak bez příslušnosti k církvi 2, kteří by se neoznačili za nijak věřícího člověka 44

45 Co se týče ostatních uvedených témat, četnost jejich výskytu je, až na neurovnané vztahy s okolím, poměrně vyrovnaná. S ohledem na potřeby pacientů, uvedené v kapitole 2, lze tento výsledek očekávat. Možnost doplnit vlastní téma, o kterém je s pacienty veden rozhovor, nevyužil žádný z respondentů. Otázka 10: Přemýšlel (a) jste někdy o duchovních potřebách pacientů? (Spojené s potřebou smíření se se životem, přijetí nemoci a smrti, apod.) 8% Ano - responzí 23 Ne - responzí 2 92% Graf 10Povědomí o duchovních potřebách pacientů K celkem jednoznačnému výsledku dochází otázka 10, která je zaměřena na povědomí dobrovolníků o duchovních potřebách pacientů. Kromě 2 respondentů všichni uvedli, že jim již někdy duchovní potřeby osob, za kterými pravidelně docházejí, přišly na mysl. Dokonce 4 respondenti se v prostoru pro další připomínky vyjádřili v tom smyslu, že by se nikdy na duchovní potřeby pacientů nemělo zapomínat, jak se tomu často děje. 45

46 Otázka 11: Myslíte, že vy jako dobrovolník můžete pacientovi s naplněním těchto potřeb pomoci? 20% 4% Ano, myslím, že je to možné - responzí 19 Spíše ne, protože se nepovažuji za kompetentní osobu - responzí 5 76% Ne, vůbec si to nedovedu představit - responzí 1 Graf 11Možnost poskytnutí podpory dobrovolníkem Již je zřejmé, že téměř celá skupina respondentů má povědomí o duchovních potřebách pacientů. V této otázce jsem se ale zaměřila na to, jestli si sami dobrovolníci dovedou představit, že by to byli právě oni, kdo by na tyto potřeby reagovali. Potěšující je, že tři čtvrtiny dotazovaných se domnívají, že mohou být v tomto ohledu nápomocni. Dalších 5 respondentů dává při poskytování duchovní péče přednost jiným osobám, které v tomto směru lze považovat za kompetentnější. Pouze jeden dotazovaný si nedokáže svůj přínos v této oblasti vůbec představit. Svou odpověď doplňuje vysvětlením, že v této oblasti není vůbec kompetentní. 46

47 Otázka 12: Popište prosím, jak by mohla být vaše pomoc v této oblasti realizována. Tuto otázku považuji za jednu z nejstěžejnějších z celého dotazníku. Právě proto, jsem jako formu zvolila otevřenou otázku, bez limitování délky textu. Mnohé z odpovědí se podobaly, některé téměř shodovaly. Vybrala jsem proto hlavní nástroje realizace duchovní podpory, které se v odpovědích vyskytovaly nejčastěji. Patří mezi ně: Vytvořit prostor pro bezpečné sdílení a vyslechnutí pacienta Sdílení osobní zkušenosti s Bohem Čtení Písma Společná modlitba Povolání kompetentnější osoby Prostor pro sdílení a vyslechnutí - responzí 13 Sdílení osobní zkušenosti - responzí 3 Čtení písma - responzí 6 Modlitba - responzí 6 Povolání kompetentnější osoby - responzí ,10% ,70% 16,70% 22,20% 4 8,30% 2 0 Podíl Graf 12Možnosti realizace Z grafu lze vyčíst, že nejvíce se v odpovědích objevovalo, že dobrovolník může pacientovi zajistit, či spíše nabídnou prostor pro sdílení se. Podle odpovědí to však není myšleno tak, že by dobrovolník naléhal na pacienta, aby se mu začal 47

48 otevírat a sdílet. Jde spíše o vycítění této potřeby, kterou pacient vykazuje a následně na to reagovat právě vytvořením onoho, pokud možno co nejbezpečnějšího prostoru, pro sdílení. Mnozí dobrovolníci se domnívají, že vyslechnout si, co pacienta tíží a jaké otázky se mu honí hlavou, může být to nejcennější, co v této oblasti mohou nabídnout. Druhou nejčastěji uváděnou možností bylo povolání kompetentnější osoby. K tomuto kroku by se respondenti nejčastěji uchýlili právě po vyslechnutí pacientových potřeb a tužeb. Tomuto kroku by předcházela vzájemná dohoda a přicházel by v úvahu až ve chvíli, kdy by pacientovi nestačilo to, co mu může nabídnout dobrovolník. Vím, že nejsem zcela kompetentní osobou pro to, řešit s pacienty veškeré věci týkající se víry a duchovní oblasti. Přesto si myslím, že můžu alespoň vytvořit prostor k tomu, aby mi své potřeby sdíleli. Přečtení pasáže z Bible, vyslechnutí nebo společnou modlitbu pak můžu zvládnout s pacientem sama. K ostatnímu, po jeho souhlasu, mohu povolat kompetentnější osobu. (výňatek z dotazníku) Nemyslím si, že bych mohl přímo pracovat s pacientem na uspokojení jeho duchovních potřeb. Spíše vidím své možnosti v tom, že pacient se mi může svěřit s něčím, s čím může dále pracovat například kaplanka nebo za ním může začít docházet duchovní dobrovolník, které zde také máme. (výňatek z dotazníku) Kromě výše zmíněných možností, jak by mohli dobrovolníci realizovat svou formu duchovní podpory, se objevily také odpovědi, kdy respondent nemá žádnou představu o tom, jak by tato služba mohla být realizována. Četnost těchto odpovědí odpovídá výsledkům otázky

49 Otázka 13: Vnímáte ze strany pacientů, že by podobnou podporu uvítali? 16% 0% 40% 44% Ano - responzí 11 Spíše ano - responzí 10 Spíše ne - responzí 4 Ne - responzí 0 Graf 13Zájem ze strany pacientů Uvedla jsem, že do zavedení rozhovoru na osobní témata, natož pak do roviny duchovní, nesmí být pacient dobrovolníkem nucen. Ve třinácté otázce jsem proto zjišťovala, jestli se dobrovolníci domnívají, že by o podporu v duchovní oblasti pacienti vůbec stáli. (Tyto odpovědi nelze hodnotit jako správné či chybné. Nedisponuji daty od pacientů) Zhruba čtyři pětiny respondentů (21) se kloní na stranu ano/spíše ano, tedy, že je pravděpodobné, že by pacienti zmíněnou podporu uvítali. 11 z nich jsou přitom o této skutečnosti přesvědčeni. Zbývající necelá pětina (4) je toho názoru, že o takovýto typ podpory pacienti tak jednoznačný zájem nejeví. Nelze se přitom opírat o tvrzení, že by takto odpověděli respondenti bez vyznání, kvůli předpokladu, že nejsou těmto věcem tolik otevření. 49