DIPLOMOVÁ PRÁCE. Základy procesního kanonického práva

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra ústavního práva a politologie DIPLOMOVÁ PRÁCE Základy procesního kanonického práva 2006 Ivana Martináková

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Základy procesního kanonického práva zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.. Ivana Martináková 2

3 Touto cestou chci poděkovat vedoucímu práce JUDr. Michalu Lamparterovi, Ph.D. za pomoc při zpracování diplomové práce. Mé poděkování patří také soudnímu vikáři Diecézního soudu v Brně ICDr. Mgr. Karlu Orlitovi, diecéznímu soudci ThLic. ICLic. Vladimíru Filovi a dalším zaměstnancům soudu za cenné rady a připomínky a poskytnutí některých obtížně dostupných pramenů. Děkuji rovněž diecéznímu biskupovi Mons. ThLic. Vojtěchu Cikrlemu za umožnění odborné praxe na Diecézním soudu v Brně. 3

4 1 ÚVOD POJMOVÉ VYMEZENÍ KANONICKÉHO PRÁVA KODEX KANONICKÉHO PRÁVA Z ROKU 1983 (CODEX IURIS CANONICI) CIC 1983 obecně CIC 1983 vnitřní členění a systematika Mimokodexové právo KANONICKÉ PRÁVO PROCESNÍ Pojem a právní úprava v CIC Druhy řízení obecně Soudní řízení sporné (kán ) Trestní řízení (kán ) Administrativní (správní) řízení (kán ) Soudy Pravomoc církevních soudů Příslušnost církevních soudů Nepříslušnost církevních soudů Struktura soudů stupně a druhy soudů Soudy prvního stupně Diecézní soudy Arcidiecézní soudy Interdiecézní soudy Soudy druhého stupně Soudy třetího stupně Soudy Apoštolského stolce Apoštolská penitenciárie Římská rota Nejvyšší soud Apoštolské signatury Situace v České republice Obsazení soudu Diecézní biskup Soudní vikář a viceoficiál Diecézní soudce Způsob rozhodování soudu Vyšetřující Ochránce spravedlnosti Obhájce svazku Notář Přísedící Zpravodaj

5 Kurzor a tlumočník Procesní strany a jejich zástupci Způsobilost procesních stran Právní zástupci a advokáti Právní zástupce Advokát Ukončení funkce zástupce a sankční opatření Stálý zástupce podle kán CIC Řádné soudní řízení sporné a jeho průběh Zahájení řízení Zjištění předmětu sporu (litiskontentestace, litis contestatio, Streitfestlegung, dosvedčenie sporu) Stav sporu (litis instantia, Rechtshängigkeit, nastolenie sporu) Důkazní řízení Závěr řízení Soudní rozhodnutí Řádné opravné prostředky proti soudnímu rozhodnutí Odvolání (kán ) Stížnost na neplatnost rozsudku (kán ) Právní moc rozhodnutí Návrat do právně původního stavu (kán ) Výkon rozsudku (kán ) Sporné řízení ústní Trestní řízení Přípravné řízení Vlastní trestní řízení Administrativní řízení Zvláštní řízení Řízení ve věcech manželských Řízení ve věci prohlášení neplatnosti manželství Důvody neplatnosti manželství Odloučení za trvání manželství (tzv. separace) Zrušení platného a nekonzumovaného manželství Řízení ve věci prohlášení předpokládané smrti manžela Privilegium Paulinum Rozvázání manželství ve prospěch víry (privilegium petrinum) Řízení ve věci prohlášení neplatnosti svátosti svěcení Odvolání a přeložení faráře podle kán CIC Podstata a zařazení v CIC Důvody odvolání a přeložení Procesní postup při odvolání Procesní postup při přeložení ZÁVĚR

6 6 RESUMÉ PRAMENY A LITERATURA Prameny Literatura Příspěvky publikované ve sbornících Časopisecká díla a elektronické publikace

7 1 ÚVOD Právo v objektivním smyslu je možno vymezit jako souhrn závazných pravidel chování (norem) časově a prostorově působících vůči vymezeným subjektům. Předmětem práva obecně je lidské chování. Protože člověk nežije izolovaně, nýbrž vstupuje každodenně do společenských vztahů, lze jinými slovy říci, že předmětem práva jsou společenské vztahy. Každá společnost či společenství lidí má potřebu upravit určitým způsobem jednak své vnitřní vztahy a poměry, ale rovněž vztahy vůči subjektům, které se nacházejí vně této společnosti. Platné i nadále zůstává známé latinské úsloví Ubi societas, ibi ius ( Kde je společnost, tam je právo. ). Také na církev můžeme nahlížet jako na společnost specifické povahy a prohlásit o ní, že má společenský charakter. Jeví se proto jako nezbytné, aby i církev měla pravidla (normy), které by závazným způsobem regulovaly vztahy vznikající v souvislosti s její existencí a působením. Pro soubor závazných pravidel chování pro katolické křesťany se používá označení kanonické právo. Je tedy právním řádem katolické církve, který lze považovat za zvláštní vnitřně uspořádaný a zároveň diferencovaný systém. Vnitřně se člení na subsystémy, které jsou v sekulárním právu označovány jako právní odvětví. Účelem předkládané práce je seznámit se základy nikoliv celého složitého systému kanonického práva, ale pouze s jednou z jeho výsečí, a to s kanonickým právem procesním. Již v samotném úvodu je vhodné a podstatné výslovně zmínit, čím se v této práci budu zabývat a co naopak předmětem mého zájmu a zkoumání nebude. Mým cílem je poskytnout v rámci jednotlivých kapitol základní přehled o právní úpravě kanonického práva procesního podle Kodexu kanonického práva z roku 1983, který je nejvýznamnějším právním předpisem platného univerzálního kanonického práva. Při vypracování práce budu po dohodě s vedoucím postupovat od obecného ke specifickému. Upozorňuji na to proto, že ze zásad pro vypracování diplomové práce, které jsou součástí jejího zadání, lze nabýt dojmu, že bych měla volit postup opačný, což však nepovažuji z důvodů didaktických, ale i ryze praktických za vhodné. Jsem totiž toho názoru, že čtenáři této práce, zvláště z řad studentů brněnské právnické fakulty, určitě uvítají, když budou moci proniknout do problematiky kanonického práva procesního postupně, protože pro mnohé je oblastí, o které nemají žádné znalosti, 7

8 vzhledem k tomu, že tento předmět je na brněnské právnické fakultě pouze předmětem volitelným. V souladu s výše uvedeným nejprve vymezím velmi obecně pojem kanonické právo, poté uvedu základní informace o stěžejním pramenu, z něhož budu v celé práci vycházet. Tím je již zmiňovaný Kodex kanonického práva z roku V meritorní části práce se budu věnovat kanonickému právu procesnímu, a to od seznámení se základními pojmy a instituty, strukturou, činností a obsazením církevních soudů až po jednotlivé druhy řízení, včetně řízení zvláštních. Zmíním na tomto místě ještě jednu skutečnost. Budu-li se v práci zabývat církevním manželstvím, pak pouze z hlediska procesního, tzn. pozornost věnuji zejména úpravě zvláštních řízení ve věcech manželských. Kdybych se totiž v práci věnovala komplexně církevnímu manželskému právu, výsledná práce by nebyla sourodá a netvořila jednolitý celek. Navíc bych tím značně přesáhla stanovený rozsah diplomové práce, protože hmotně-právní regulace církevního manželství je samostatným subsystémem kanonického práva, který je upraven na jiném místě Kodexu kanonického práva, než kde se nachází úprava procesních otázek. Chci rovněž zdůraznit, že se nejedná o práci srovnávací. Nebudu srovnávat platnou kanonicko-právní úpravu s úpravou obsaženou v Kodexu kanonického práva z roku 1917, ani se nebudu věnovat komparaci kanonického práva procesního s českou sekulární právní úpravou. 8

9 2 POJMOVÉ VYMEZENÍ KANONICKÉHO PRÁVA Kanonické právo (ius canonicum) je právem či právním řádem katolické církve, která je jeho autorem i adresátem. Je starším označením pro katolické církevní právo (ius ecclesiasticum). Dle některých autorů má však pojem kanonické právo užší význam než pojem katolické církevní právo. Za kanonické právo považují pouze to, co je obsaženo v kánonech. Církevní právo je podle jejich názoru tvořeno kromě kánonů i dalšími normami celocírkevního významu, jakož i normami partikulárního práva 1. Na kanonické právo lze nahlížet ve dvojím smyslu, a to v objektivním a subjektivním. Kanonické právo v objektivním smyslu je možno vymezit jako soubor závazných pravidel chování pro katolické křesťany či jako souhrn norem vydaných katolickou církví, jež slouží zejména k úpravě vnitřních vztahů, institucí a činností v katolické církvi. Naproti tomu kanonické právo v subjektivním smyslu je souhrnem možností (oprávnění) a povinností, které pro fyzické a právnické osoby v katolické církvi vyplývají z objektivního kanonického práva. Kanonické právo upravuje práva a povinnosti osob výlučně v postavení členů církve, aniž by tím zasahovalo do jejich právního postavení coby občanů určitého státu. Kanonické právo je specifickým a svébytným normativním systémem, tzn. systémem sui generis, který stojí mimo rámec sekulárních právních odvětví právních řádů jednotlivých států. Právně reguluje jinou oblast vztahů než právo sekulární. Jedná se o vztahy, které vznikají v rámci katolické církve. Adresáty norem kanonického práva jsou křesťané katolické církve, a to v důsledku jejich příslušnosti ke katolické církvi. Kanonické právo je právem platným, které opravňuje a zavazuje katolické křesťany na celém světě. 2 Z hlediska etymologického je slovo kanonický odvozeno od slova kánon, jež je řeckého původu a znamenalo původně šňůru ( canna ), která pomáhala správně vyměřit základy domů. Později se tohoto termínu začalo užívat ve smyslu pravidla, normy či vzoru. V katolické církvi se tento pojem objevuje již ve 4. století a sloužil k označení ustanovení v předpisech, které katolická církev sama vydává. V dnešní době je kánon základním stavebním prvkem základních zákonů a nejvýznamnějších pramenů práva katolické církve Kodexu kanonického práva (Codex Iuris Canonici) z roku 1 Srov. TRETERA, J. Církevní právo. Praha: Jan Krigl, 1993, s Srov. HRDINA, A. Kanonické právo. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2002, s.64-73; BALÍK, S., HRDINA, A.Kanonické právo. Dějiny, teorie, obecná část. Plzeň: Vydavatelství ZČU, 1997, s

10 a Kodexu kánonů východních církví 4 (Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium) z roku O tomto dokumentu bude pojednáno v následující kapitole. 4 Východními církvemi se zde rozumějí katolické východní církve sjednocené s Římem (tzv. uniaty). V současné době existuje třiadvacet těchto církví. 5 První kodifikací východních církví byl Codex Iuris Canonici Orientalis (ve zkratce CICO ), jenž byl vyhlášen papežem Piem XII. po částech (v letech ). V roce 1972 byla papežem Pavlem VI. ustanovena komise pro revizi CICO. Roku 1989 bylo schéma kodexu předloženo papeži Janu Pavlu II. Kodex kánonů východních církví (ve zkratce CCEO 1990) promulgoval papež Jan Pavel II. apoštolskou konstitucí Sacri Canones dne 18.října 1990, účinnost stanovil na 1.říjen NEMEC, M. Základy kánonického práva. Bratislava: IURA EDITION, 2001, s

11 3 KODEX KANONICKÉHO PRÁVA Z ROKU 1983 (Codex Iuris Canonici) CIC 1983 obecně První úplnou kodifikaci kanonického práva v dějinách katolické církve latinského obřadu představoval Codex Iuris Canonici, zpracovaný z příkazu papeže Pia X. a vyhlášený z autority papeže Benedikta XV. 8. Tento kodex byl vyhlášen za pontifikátu papeže Benedikta XV. v roce 1917 apoštolskou konstitucí Providentissima Mater Ecclesia, nabyl účinnosti dne 19. května CIC 1917 je považován za významný mezník v dějinách kanonického práva. Stal se jedinou a výlučnou sbírkou zákonů pro celou latinskou církev ledna 1959 papež Jan XXIII. v bazilice sv. Pavla za hradbami v Římě poprvé oznámil své rozhodnutí provést reformu kanonického práva obsaženého v CIC 1917 a vyhlásil, že svolává synodu římské diecéze a všeobecný koncil pro celou církev, který zasedal ve Vatikánu v letech a je označován jako 2. Vatikánský sněm (častěji koncil). V březnu 1963 ustanovil Jan XXIII. po prvním zasedání koncilu Papežskou komisi pro revizi kanonického práva, jejímž předsedou jmenoval kardinála Petra Ciariaciho, později v práci jím započaté pokračoval kardinál Pericle Felici. Komise slavnostně zahájila práce na novém kodexu po skončení 2. Vatikánského koncilu 20. listopadu V roce 1967 byly vypracovány Společné zásady pro revizi kodexu (tzv. rekodifikační desatero), schválené biskupským synodem. V pracích se pokračovalo i za papeže Jana Pavla II., který na poslední fázi příprav přizval další kardinály a biskupy. V roce 1980 mu bylo předloženo schéma kodexu. Nový Codex Iuris Canonici vyhlásil (promulgoval) papež Jan Pavel II. dne 25. ledna 1983 apoštolskou konstitucí Sacrae disciplinae leges, účinnosti nabyl dne 27. listopadu V případě CIC 1983 se jednalo o důkladnou revizi, reformu, opravu či obnovu kodexu z roku 1917, a to v duchu 2. Vatikánského koncilu, na rozdíl od CIC 1917, kdy bylo hlavním úkolem uspořádat všechny platné zákony do jediné sbírky. Práce na sestavení nového kodexu trvaly téměř dvacet let. K přípravě nového kodexu byli 7 Dále jen CIC Dále jen CIC Srov. FILO, V. Kánonické právo. Úvod a prvá kniha. Bratislava: Rímskokatolícka cyrilometodská bohoslovecká fakulta, 1997, s Srov. FILO, V. cit. 9, s. 31; Constitutio Apostolica Sacrae disciplinae leges. In Kodex kanonického práva. Úřední znění textu a překlad do češtiny. Přeložil Miroslav Zedníček. Praha: Zvon, 1994, s

12 pozváni biskupové a jejich sbor, rovněž znalci z oboru teologie, dějin a kanonického práva z celého světa. Papež Jan Pavel II. v promulgační konstituci Sacrae disciplinae leges 11 zdůrazňuje, že byť se kodex zakládá na jeho papežské autoritě, a proto má primátový charakter, má být považován i za dílo sborové spolupráce odborníků a institucí celé církve. CIC 1983 je základním zákonodárným dokumentem katolické církve, podle okruhu působnosti jeho norem spadá do obecného (univerzálního) kanonického práva 12. Zavazuje pouze členy katolické církve latinského obřadu 13, není součástí právních řádů jednotlivých států CIC 1983 vnitřní členění a systematika Text CIC 1983 je rozdělen do sedmi knih: I. kniha: Všeobecné normy II. kniha: Boží lid III. kniha: Učitelský úřad církve IV. kniha: Posvěcující služba církve V. kniha: Majetek církve VI. kniha: Církevní tresty VII. kniha: Soudní a mimosoudní řízení Některé knihy se dále člení na části, oddíly, statě, hlavy a články. Základní stavební jednotkou celého kodexu jsou tzv. kánony, přičemž některé kánony se ještě člení na paragrafy a odstavce. 3.3 Mimokodexové právo Pro úplnost je třeba uvést, že součástí univerzálního kanonického práva je i velké množství právních norem, které nejsou součástí CIC 1983 a nachází se ve zvláštních předpisech 15, jelikož upravují specifický okruh problémů a z důvodu přehlednosti a rozsahu by nebylo vhodné jejich zařazení do CIC V současnosti se jedná například o tyto předpisy: apoštolská konstituce Pastor bonus z roku 1988 (upravuje 11 Constitutio Apostolica Sacrae disciplinae leges. In Kodex kanonického práva. Úřední znění textu a překlad do češtiny. Přeložil Miroslav Zedníček. Praha: Zvon, 1994, s Oproti právu partikulárnímu či místnímu, které je souborem právních norem, jehož účinky se vztahují jen na určité vymezené území (např.diecéze, církevní provincie). 13 Viz Kán. 1 CIC Srov. HRDINA, A. Kanonické právo. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2002, s Tzv. nekodifikované právo. 12

13 poslání, strukturu a organizaci Římské kurie), apoštolská konstituce Divinus perfectionis Magister z roku 1983 (o postupu při blahořečení a svatořečení), apoštolská konstituce Spirituali militum curae z roku 1986 (o vojenské duchovní správě), apoštolská konstituce Universi dominici gregis z roku 1996 (o uprázdnění Apoštolského stolce a volbě papeže), apoštolská konstituce Ex corde Ecclesiae z roku 1990 (upravující vznik, činnost a působení katolických univerzit), apoštolská konstituce Sapientia Christiana z roku 1979 (o studiu na katolických univerzitách), apoštolský list Ad tuendam fidem z roku 1998 (doplňuje některé normy CIC 1983 a CCEO 1990) aj NEMEC, cit. 6, s

14 4 KANONICKÉ PRÁVO PROCESNÍ 4.1 Pojem a právní úprava v CIC 1983 Kanonické právo procesní je součástí platného kodexového práva. Právní úpravu nalezneme v poslední, tedy sedmé knize CIC 1983, nazvané Soudní a mimosoudní řízení, a to v kán Z hlediska systematického je zařazení procesního práva na závěr kodexu správné, jelikož procesní právo slouží k prosazení a uskutečňování práva hmotného, proto je vhodné, aby regulaci procesně-právních otázek předcházela úprava hmotně-právní. Procesní právo je často používáno coby protiklad k právu hmotnému. 17 Procesní právo je nástrojem, jenž má prosadit realizaci subjektivních práv a povinností vyplývajících z norem objektivního práva, a to přesně stanoveným postupem (processus). Samotný pojem proces (processus) ve smyslu postupu k určitému stanovenému cíli byl zaveden ve středověku vědou kanonického práva. 18 Procesní právo můžeme zjednodušeně rozdělit do dvou částí. První část bývá označována jako statická (pars statica). Týká se organizace kanonického soudnictví (zahrnuje pravomoc, příslušnost, druhy, obsazení církevních soudů aj.) se zřetelem na osoby, které se procesu účastní. V CIC 1983 se jedná o kán Druhá, část dynamická (pars dynamica), obsahuje úpravu jednotlivých druhů řízení. V CIC 1983 jsou jí věnovány kán Procesní právo plní tři základní úlohy. První z nich je autoritativní zjištění, popř. konstatování právní situace nebo existence nějakého kanonicko-právního vztahu a rozhodování o právech a povinnostech subjektů, což se uskutečňuje v řízení nalézacím. Další úlohou je zajistit prosazení práv, a to cestou vykonávacího řízení. Procesní právo je také prostředkem právní jistoty subjektů právních vztahů. Na základě toho můžeme procesní právo definovat jako soubor právních norem, které upravují postup soudů a jiných orgánů 19 při zjišťování, určování a uskutečňování práv a povinností subjektů kanonicko-právních vztahů a rovněž zajišťují právní jistotu uvedených subjektů. 20 Kanonické právo procesní obsažené v CIC 1983 je závazné pro všechny církevní soudy. Soudy Apoštolského stolce se řídí vlastními předpisy Procesní právo (formelles Recht) versus hmotné právo (materielles Recht). 18 Římské právo užívalo termínů lis, iurgium (spor), iudicium (soud). 19 Tj. osob vybavených řídící administrativní (správní) mocí. 20 LÜDICKE, K. Münstericher Kommentar zum Codex Iuris Canonici. Essen: Ludgerus Verlag, 1999, Einleitung vor 1400/ 1-10 (Dez. 1988). 21 Kán CIC

15 4.2 Druhy řízení obecně CIC 1983 rozlišuje tři druhy řízení soudní řízení sporné, trestní řízení a administrativní řízení Soudní řízení sporné (kán ) V soudním řízení sporném se fyzické nebo právnické osoby domáhají ochrany svých ohrožených 22 nebo porušených 23 subjektivních práv před soudem, anebo žádají, aby soud autoritativně zjistil (vyhlásil) určitou právní skutečnost (právní situaci) Účastníky tohoto řízení jsou vždy žalobce a žalovaný v postavení procesních stran. Uplatňuje se zde zásada rovného postavení procesních stran. Řízení končí vynesením rozsudku, proti němuž je přípustný opravný prostředek. Sporné řízení soudní je tzv. modelovou procesní úpravou (obecným řízením), které se podpůrně užívá i v jiných druzích řízení Trestní řízení (kán ) Podstatou kanonického trestního řízení je zjištění viny a uložení nebo úřední prohlášení trestu pro pachatele těch trestných činů, které jsou regulovány normami kanonického práva 27. Církev v trestním řízení vystupuje v pozici žalobce. CIC 1983 jí v kán přiznává právo trestat věřící, kteří spáchali trestný čin (žalovaní). Uložení trestu je krajním prostředkem (ultima ratio) řešení situace a nastupuje pouze v případě nejzávažnějších protiprávních jednání, kde je to nutné pro obnovení církevního pořádku nebo pro nápravu pachatele. I v případě uložení trestů existují možnosti jeho prominutí. V kanonickém trestním právu se tedy výrazně projevuje zásada kanonické umírněnosti. Tresty by měly být ukládány v rámci trestního řízení soudního. Kán CIC 1983 však připouští uložení nebo úřední prohlášení trestu v mimosoudním, tedy správním 22 Např. majetková žaloba. 23 Např. žaloba o náhradu škody. 24 Např. žaloba na neplatnost manželství. 25 Kán CIC HRDINA, cit. 14, s Z výčtu skutkových podstat (v kán n. CIC 1983) je patrné, že jsou postihována zejména ta jednání, kterými je porušován či ohrožován život církve ( skutkové podstaty jsou rozděleny do šesti skupin podle chráněného objektu, a to na trestné činy proti náboženství a jednotě církve, trestné činy proti církevním představeným a svobodě církve, trestné činy proti církevním úřadům, trestné činy proti dobré pověsti a proti veřejným listinám, trestné činy proti zvláštním povinnostem duchovních a řeholníků a trestné činy proti lidskému životu, zdraví a svobodě). Ostatní práva a právem chráněné zájmy církev ponechává sekulární trestněprávní úpravě. 15

16 řízení, pokud provedení soudního řízení brání spravedlivé důvody. 28 Na toto ustanovení trestního práva hmotného navazuje úprava procesní v kán n. CIC 1983, která počítá s použitím nejen soudního, ale i mimosoudního řízení Administrativní (správní) řízení (kán ) Předmětem správního řízení v užším slova smyslu je projednávání a rozhodování sporů vzniklých na základě aktů vydaných subjekty řídící výkonné moci 30, tj. individuálních správních aktů. Jedná se tedy o řízení odvolací, jež směřuje proti vydanému individuálnímu správnímu aktu. V širším slova smyslu lze pod pojem správní řízení nadto zahrnout i tzv. správní řízení v prvním stupni 31, které končí vydáním individuálního správního aktu 32. Ve správním řízení v užším slova smyslu vystupují nikoliv žalobce a žalovaný, nýbrž odvolatel a příslušný správní orgán, který rozhoduje o opravném prostředku proti správnímu aktu. Subjekty správního řízení se nacházejí v nerovném postavení, jsou ve vztahu mocenské nadřízenosti a podřízenosti. V CIC 1983 je obsažena úprava jediného opravného prostředku, a to odvolání proti správnímu rozhodnutí. 33 Z ustanovení kán však vyplývá, že tento opravný prostředek lze použít nejen proti správnímu rozhodnutí, ale proti všem individuálním správním aktům s výjimkou těch, které vydal papež nebo obecný sněm. 29 Srov. HRDINA, cit. 14, s. 321, 335, 353, Kán. 135 CIC 1983 dělí moc řídící na zákonodárnou, soudní a výkonnou (exekutivní, administrativní). Moc výkonná je činností podzákonnou, která se uskutečňuje v mezích zákonů a slouží k jejich provedení. V rámci moci výkonné se rozlišuje mezi činností normotvornou (tj. obecné prováděcí předpisy, instrukce kán CIC 1983) a aplikační, která spočívá ve vydání aktů aplikace práva v podobě individuálních správních aktů. 31 Srov. HRDINA, cit. 14, s Správní řízení v prvním stupni není v CIC 1983 nijak obecně upraveno a mnohdy spadá časově i věcně v jedno s vydáním individuálního správního aktu. Problematice vydávání individuálních správních aktů se věnují kán CIC Jsou zde upraveny jednak obecné náležitosti, dále pak jednotlivé druhy individuálních správních aktů. Individuální správní akty dělíme na tři druhy. CIC 1983 v kán. 35 hovoří o dekretech, příkazech a reskriptech. Kompetence vydávat individuální správní akty přísluší církevním orgánům, které mají výkonnou moc. Základními orgány v církvi, kterým přísluší plná moc, včetně výkonné, jsou papež, biskupský sbor a diecézní biskup. Pomocné (zástupní) správní orgány jsou: římské kongregace, papežští vyslanci, generální vikář, biskupský vikář, diecézní ekonom, děkan, farář a moderátor diecézní kurie. (GÓRECKI, E. Obecné normy Kodexu kanonického práva Jana Pavla II. Část I. 1.vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1993, s. 98) Zvláštní případy vydávání individuálních správních aktů nalezneme v sedmé knize CIC 1983 (jedná se o udělení dispenze od platného a nedokonaného manželství /kán n./, prohlášení manžela za mrtvého /kán. 1707/, prohlášení neplatnosti svátosti svěcení /kán n./ a rozhodnutí o zbavení farářů úřadu či o jejich přeložení /kán /. 33 Viz kán CIC

17 Na tomto místě učiním zmínku taktéž o správním soudnictví, které plní funkci záruky zákonnosti individuálních správních aktů. V současné době není možný soudní přezkum vydaných individuálních správních aktů na místní úrovni. Jediný orgán, který je příslušný přezkoumávat individuální správní akty soudní cestou, je Nejvyšší soud Apoštolské signatury ve své druhé sekci 34. Je tedy jediným správním soudem, který v katolické církvi působí. 4.3 Soudy Pravomoc církevních soudů Pravomocí církevních soudů se rozumí souhrn oprávnění, jimiž jsou vybaveny, a právních povinností, jež jsou těmto soudům uloženy. Jinými slovy vyjádřeno, jde o sumu práv a povinností, kterou kanonické právo těmto soudům přiznává k plnění jejich úkolů. Je to soubor právních prostředků, které mají církevní soudy k realizaci své působnosti. Tato pravomoc je zakotvena v kán CIC Nárok církevních soudů rozhodovat výlučně a výhradně o určitých věcech vyplývá ze svébytnosti a samostatnosti kanonického práva. Církev si prostřednictvím církevních soudů nárokuje rozhodovat jednak v právních záležitostech, které se týkají věcí duchovních 36 a věcí s nimi spojených 37. V daném případě se jedná o soudní řízení sporné, v němž se fyzická či právnická osoba domáhá svých práv nebo žádá soud, aby autoritativně konstatoval určitý právní stav. Dále církevním soudům náleží rozhodování ve věcech porušení církevních zákonů a o každém hříšném jednání, ovšem pouze za předpokladu, že za ně lze uložit nebo úředně prohlásit církevní trest (tj. v řízení trestním) a taktéž o sporech vzniklých na základě aktů vydaných orgány řídící výkonné moci (jde o rozhodování soudů ve správním soudnictví). 38 V kán CIC 1983 je obsaženo negativní vymezení pravomoci církevních soudů. Tento kánon se týká procesů svatořečení a blahořečení, které jsou upraveny 34 O činnosti tohoto orgánu bude pojednáno v rámci kapitoly Soudy Apoštolského stolce. 35 Srov. LÜDICKE, cit. 20, 1401/1 (März 1988); HRDINA, cit. 14, s Duchovní věcí se rozumí ty skutečnosti, které, aniž by byly hmotnými předměty, se mohou stát předmětem práv, a sice do té míry, nakolik jsou nositeli duchovních hodnot nebo k jejich dosažení směřují. Do této kategorie lze zařadit např. udělování svátostí, hlásání Božího slova, církevní úřady apod. (LÜDICKE, cit. 20, 1401/1(März 1988 ). 37 Věci, jež jsou spojeny s věcmi duchovními, jsou hmotné předměty, které díky svému významu pro duchovní účely či vyznání lidí, nabývají zvláštní duchovní charakter. Patří sem např. církevní stavby, relikvie, oltáře apod. (LÜDICKE, cit. 20, 1401/2 (März 1988 ). 38 Viz kán a 1401 CIC

18 zvláštním papežským zákonem 39, nikoliv CIC Pro záležitosti svatořečení a blahořečení je věcně příslušný správní orgán, konkrétně Kongregace pro záležitosti svatých. Z toho plyne, že tyto procesy nejsou procesy soudními Příslušnost církevních soudů Pojem příslušnost označuje v kanonickém právu zásadně dvojí: - povinnost příslušného nositele funkce na žádost příslušného navrhovatele (žadatele) být činný (aktivní); této povinnosti odpovídá nárok navrhovatele na projednání jeho záležitosti příslušným nositelem funkce; - právo příslušného nositele funkce být činný; ten, kdo je příslušný, má právo ve věci jednat, ale pouze v mezích stanovených zákonem 40 ; Normy o příslušnosti soudů stanoví, o kterých žalobách smí a musí soudce jednat a zároveň poskytují informaci žalobci o tom, na kterého soudce se může obrátit. Normy o příslušnosti slouží objektivitě a nezávislosti rozhodování církevních soudů a také ochraně žalovaného. Vylučují, aby si žalobce mohl vybrat soudce podle zvláštní přízně, obliby, ze známosti apod. 41 Příslušnost soudů tedy určuje, který článek ze soustavy soudů a soud kterého stupně má konkrétní věc projednat a rozhodnout. Stanovením příslušnosti soudu zjistíme, který soud je povolán v dané věci provést řízení. Soud může být ve věci činný, jen pokud je pro ni ze zákona příslušný. 42 Jde o vymezení rozsahu působnosti mezi soudy navzájem, a to z hlediska věcného, místního a funkčního. Tato hlediska slouží k určení soudu příslušného k projednání a rozhodnutí konkrétní věci. Podle těchto hledisek pak rozlišujeme příslušnost věcnou, místní a funkční. V teorii se setkáme i s dělením na příslušnost obecnou (řádnou) a zvláštní (mimořádnou). Věcná příslušnost vymezuje rozsah působnosti mezi jednotlivými druhy soudů v rozhodování v prvním stupni, tzn. soud kterého druhu je soudem prvoinstančním. 43 Kán CIC 1983 stanoví obecnou věcnou příslušnost, podle něhož je v prvním stupni zásadně příslušný diecézní biskup či diecézní soud. V případě sporů mezi řeholníky se uplatní ustanovení kán CIC Zvláštní (výlučná) věcná 39 Tímto zákonem je apoštolská konstituce papeže Jana Pavla II. Divinus Perfectionis Magister z roku LÜDICKE, cit. 20, 1404/1 (März 1988). 41 LÜDICKE, cit. 20, 1404/1 (März 1988). 42 Příslušný pro všechny případy a celý svět je jedině Apoštolský stolec. Naproti tomu žádný soud není příslušný, aby soudil papeže. (POLÁŠEK, F. Procesní právo. Olomouc: Univerzita Palackého, Cyrilometodějská teologická fakulta, 2003, s. 11). 43 HRDINA, cit. 14, s

19 příslušnost je dána ve věcech nejvyšších státních představitelů, kardinálů, vyslanců Apoštolského stolce a biskupů v trestních věcech. V těchto záležitostech je podle kán příslušný pouze papež, jenž může pověřit (delegovat) k provedení šetření jiné osoby. Papež si navíc z titulu svého prvenství (primátu) může nárokovat rozhodnutí jakékoliv jiné záležitosti. Zvláštní (výlučná) věcná příslušnost náleží podle kán CIC 1983 rovněž Římské rotě, a to tehdy, když rozhoduje jako soud první instance. 44 Jedná-li se o práva nebo majetek právnické osoby, kterou zastupuje diecézní biskup, je v první instanci příslušný odvolací soud. 45 Funkční příslušnost určuje, který soud je povolán k řízení o opravném prostředku. Jedná se tedy o projednávání a rozhodování téže věci po sobě v různých instancích, soudy různého druhu. 46 Této otázce se věnují kán a a kán CIC Místní příslušnost vymezuje rozsah působnosti mezi soudy stejného druhu. Odpovídá na otázku, který z prvoinstančních soudů je příslušný k řízení. Obecná místní příslušnost je upravena v kán CIC Podle tohoto kánonu podává žalobce žalobu u soudu strany žalované. Soudem žalovaného je v první řadě soud jeho trvalého nebo přechodného kanonického bydliště 49 (kán CIC 1983). U bezdomovců je to soud určený podle místa, kde momentálně pobývají (kán CIC 1983). Zvláštní místní příslušnost 50 upravují kán CIC 1983 na základě různých kritérií. Jestliže přichází v úvahu v konkrétním případě více kritérií, ponechává se volba soudu 44 O činnosti tohoto soudu Apoštolského stolce viz dále v kapitole věnující se zvlášť problematice soudů Apoštolského stolce. 45 Viz kán CIC HRDINA, cit. 14, s V podrobnostech v kapitole Soudy druhého stupně. 48 Blíže v kapitole Soudy Apoštolského stupně. 49 Trvalé bydliště (domicilium) podle kán CIC 1983 získává fyzická osoba takovým pobytem na území nějaké farnosti nebo diecéze, který je buď spojen s úmyslem trvale tam zůstat, pokud ji odtamtud nic neodvolá, nebo skutečně trval plných pět let. Přechodné bydliště (quasidomicilium) získává osoba podle kán CIC 1983 pobytem ve farnosti nebo diecézi, když je tento pobyt spojen s úmyslem zůstat tam po dobu tří měsíců, pokud tomu nic nezabrání, nebo skutečně trval plné tři měsíce. Trvalé bydliště se neztrácí jeho prozatímním opuštěním s úmyslem vrátit se zpět. Pokud by někdo byl trvale vázán dvěma různými místy, lze hovořit o jeho dvou trvalých bydlištích. Stejně tak je možné, aby osoba měla několik přechodných bydlišť. Úmysl zůstat na určitém místě je možno dovodit z různých okolností např. výkon zaměstnání, koupě domu či bytu, denní studium na vysoké škole apod. Trvalé či přechodné bydliště podle státních předpisů nelze s těmito pojmy kanonického práva zaměňovat. (GÓRECKI, E. Obecné normy Kodexu kanonického práva Jana Pavla II. Část II. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1994, s.13, 14). 50 Jde o zvláštní místní příslušnost alternativní. Tou se rozumí, že k řízení v prvním stupni je vedle (nikoliv místo něj to by byla zvláštní místní příslušnost obligatorní, takovou CIC 1983 nezná) soudu obecně místně příslušného ze zvláštních důvodů příslušný soud jiný. (HRDINA, cit. 14, s.360). 19

20 v takovém případě žalobci. Podle výše uvedených ustanovení kodexu může být strana žalována u soudu místa: kde se nachází sporná věc, v případě, že je na soud podána žaloba na vydání věci nebo jiná žaloba týkající se věci kde byla uzavřena nebo má být plněna smlouva, jestliže se strany nedohodly na jiném kritériu kde byl spáchán trestný čin výkonu správy, jestliže jde o spory vyplývající ze správní činnosti posledního trvalého nebo přechodného kanonického bydliště nebo pobytu osoby, po níž se dědí nebo o jejíž odkaz se jedná (věci týkající se dědictví a zbožných odkazů) 51 Zvláštní místní příslušnost se uplatní i v soudním řízení ve věcech prohlášení neplatnosti manželství a ve věcech odloučení za trvání manželství. Pro tyto záležitosti platí čtyři kritéria nacházející se v kán CIC V kodexu je řešena i otázka kompetenčních konfliktů. 53 Jestliže je příslušných více soudů z důvodu dřívějšího podání, je oprávněn věc projednat ten soud, který dříve obeslal žalovanou stranu. Vznikne-li mezi soudy podléhající stejnému odvolacímu soudu spor o příslušnost, rozhodne ho tento soud, tj. soud vyššího stupně. V ostatních případech kompetentní konflikty řeší Nejvyšší soud Apoštolské signatury Nepříslušnost církevních soudů S pojmem příslušnost koresponduje pojem nepříslušnost. Procesní právo rozlišuje nepříslušnost relativní a absolutní. Prvoinstanční příslušnosti soudu na místní (partikulární) úrovni odpovídá relativní nepříslušnost jiného soudu s tím následkem, že rozsudek je platný, jestliže nebyla uplatněna námitka nepříslušnosti nebo byla zamítnuta. O námitce nepříslušnosti soudce je povinen rozhodnout sám soudce. 54 Příslušnosti papeže a Římské roty odpovídá absolutní nepříslušnost jiných soudců s tím následkem, že případné rozsudky by měly nenapravitelnou vadu neplatnosti, byly by nicotné NEMEC, cit. 6, s. 159, Více o tom v části věnující se řízením ve věcech manželských. 53 Viz kán a 1416 CIC K relativní nepříslušnosti srov. kán a kán CIC K absolutní nepříslušnosti srov. kán. 1405, kán , kán ). 56 LÜDICKE, cit. 20, 1404/2 (März 1988). 20

21 4.3.4 Struktura soudů stupně a druhy soudů V katolické církvi byl vytvořen celý systém církevních soudů. Na výkonu soudnictví se podílejí především diecézní biskupové nebo diecézní soudy, popř. interdiecézní soudy, metropolitní soudy, papež a soudy Apoštolského stolce Soudy prvního stupně Soudem prvního stupně je soud, který je ze zákona příslušný jednat v konkrétní věci, jež dosud nebyla soudně rozhodována, jako první. Mezi řádné soudy prvního stupně patří diecézní soud, metropolitní (arcidiecézní) soud a soud interdiecézní. 57 Mimořádnými soudy prvního stupně jsou papež a Římská rota v případech, na něž se vztahuje jejich výlučná věcná příslušnost podle kán CIC Zvláštní soudy prvního stupně existují podle kán , 2 CIC 1983 pro procesy řeholníků (pro vnitřní řeholní záležitosti). Navíc je každému věřícímu vyhrazeno předložit každou spornou nebo trestní kauzu v jakémkoliv stádiu řízení a na jakémkoliv se nacházejícím stupni (tedy i v prvním stupni) Apoštolskému stolci, aby ji rozhodl. Toto právo je zakotveno v kán CIC Pravomoc jinak příslušného soudu zůstává zachována a nepozastavuje se do okamžiku, kdy mu Apoštolský stolec oznámí, že věc tímto způsobem převzal. Jestliže Apoštolský stolec převzetí neoznámí, může tento soud pokračovat v řízení a ve věci rozhodnout Diecézní soudy V každé diecézi 60 je pro všechny záležitosti, které nejsou vyhrazeny Apoštolskému stolci a v nichž se nejedná o práva či majetek právnické osoby zastoupené diecézním biskupem, soudcem prvního stupně diecézní biskup. Ten může soudní moc vykonávat buď výjimečně osobně nebo obvykle prostřednictvím svého vlastního diecézního soudu, v jehož čele stojí soudní vikář. Diecézní soud je tedy nejnižším stupněm soudu ve struktuře katolické církve, je soudem diecézního biskupa, 57 NEMEC, cit. 6, s Více v kapitole Příslušnost církevních soudů. 59 Srov. RUF, N. Das Recht des katholischen Kirche nach dem neuen Codex Iuris Canonici fur die Praxis erlautert. 5. vyd. Freiburg im Breisgau: Herder, 1989, s Diecéze jakožto řádná územně správní jednotka církve v čele s diecézním biskupem, která se dále člení na farnosti. Péče o určitou diecézi je svěřena diecézním biskupům. Diecézní biskup je v jemu svěřené diecézi nositelem veškeré řádné, vlastní a bezprostřední moci (s výjimkami uvedenými v kán. 381 CIC 1983) zákonodárné (vykonává osobně, nemůže ji delegovat), výkonné (vykonává sám nebo prostřednictvím generálního či biskupského vikáře) a soudní. 21

22 jehož jménem jedná a jenž je za vlastní soud odpovědný. Diecézní biskup bývá nazýván moderátorem soudu. Tento výraz se sice nenachází v CIC 1983, ale je běžně v praxi používán, např. v dokumentech Nejvyššího soudu Apoštolské signatury. 61 Diecézní soudy rozhodují v prvním stupni i spory mezi fyzickými či právnickými osobami různých řeholních společností diecézního práva 62, spory mezi řeholní osobou a laikem aj Arcidiecézní soudy Titul arcidiecéze je čestným označením pro diecéze při významných městech, v nichž se nachází sídlo metropolity. 64 Arcidiecéze je tedy jednou z diecézí církevní provincie. V čele arcidiecéze stojí diecézní biskup s titulem arcibiskup (metropolita církevní provincie). Ostatní diecéze církevní provincie bývají nazývány sufragánní. Arcidiecézní soud je soudem prvního stupně pouze pro kauzy vlastní arcidiecéze. Soud arcidiecéze však působí i jako soud druhoinstanční, v těchto případech pak pod názvem soud metropolitní Interdiecézní soudy Biskupové více diecézí mohou soudní moc vykonávat taktéž kolegiálně. Místo diecézních a metropolitních soudů mohou ustanovit interdiecézní soudy. Kompetence v této oblasti byly svěřeny Nejvyššímu soudu Apoštolské signatury, který má napomáhat zřizování interdiecézních soudů a schvalovat je. 66 První interdiecézní soudy ustanovil papež Pius XI. v Itálii v roce V současné době existují tyto soudy zhruba v osmdesáti zemích světa. Jedním z důvodů takto rozšířené praxe jejich zřizování je nedostatečný počet osob způsobilých pro výkon církevního soudnictví. Interdiecézní soudy zřizují sami biskupové, kteří o zřízení takové instituce projevili zájem. Oni vystavují a podepisují společné rozhodnutí o zřízení. K takovému kroku však mohou přistoupit až poté, co obdrží od Nejvyššího soudu Apoštolské 61 GROCHOLEWSKI, Z. Štúdie z procesného kanonického práva. Přeložil Ján Duda. Spišské Podhradie: Kňažský seminár biskupa Jána Vojtaššáka, 1995, s. 49, Tj. společnost, která byla zřízena diecézním biskupem a neobdržela schválení od Apoštolského stolce ( srov. kán. 589 CIC 1983). 63 Více v kán CIC V České republice existuje osm diecézí (z toho dvě arcidiecéze pražská a olomoucká), tvořících dvě provincie (českou a moravskou). 65 Srov. HRDINA, cit. 14, s. 235, NEMEC, cit. 6, s. 162, GROCHOLEWSKI, cit. 61, s. 49, Více v kapitole Soudy Apoštolského stolce. 22

23 signatury předchozí souhlas. Apoštolská signatura následně schvaluje i rozhodnutí o zřízení. Nelze vyloučit ani zřízení interdiecézních soudů přímo Apoštolským stolcem. Moderátorem interdiecézního soudu je buď sbor biskupů, který jej zřídil, anebo biskup, jehož biskupové jmenovali 67. Interdiecézní soudy mohou být zřizovány pro jakékoliv záležitosti nebo jen pro určitý druh kauz Soudy druhého stupně Soudy druhého stupně jednají a rozhodují o opravných prostředcích podaných proti rozhodnutím soudů prvního stupně. Soudem druhého stupně je jednak metropolitní soud církevní provincie, a to pro kauzy, které byly v prvním stupni rozhodovány diecézním soudem dané provincie. V kauzách, které rozhodoval v první instanci metropolitní soud, je soudem odvolacím ten, který metropolita sám natrvalo určil. Toto označení potřebuje schválení Nejvyššího soudu Apoštolské signatury. A samozřejmě je požadováno, aby soud, jenž metropolita hodlá označit, s tím souhlasil. Obvykle se označí metropolitní soud jiné provincie, soud některé diecéze působící v rámci stejné církevní provincie 70 nebo interdiecézní soud Jestliže byl ustaven pro více diecézí interdiecézní soud podle kán CIC 1983, je biskupská konference povinna se souhlasem Apoštolského stolce ustavit soud druhé instance, pokud ovšem všechny diecéze nespadají do téže provincie jako sufragánní. 73 Kán se týká rozhodování vnitřních řeholních záležitostí v druhém stupni, navazuje na kán CIC Soudy třetího stupně Řádným soudem třetího stupně je pouze jeden ze soudů Apoštolského stolce, konkrétně Římská rota. Podle norem univerzálního kanonického práva neexistují soudy třetí instance na místní úrovni. Některé národy či církevní oblasti dostaly v minulosti 67 V praxi bývá moderátorem jeden z biskupů, a to zpravidla ten, v jehož diecézi má interdiecézní soud své sídlo. 68 Srov. kán ; zpočátku byly interdiecézní soudy zřizovány jen pro manželské záležitosti, v poslední době je Apoštolská signatura toho názoru, aby byly tyto soudy zřizovány pro všechny záležitosti, a to především z důvodu hospodárnosti. 69 Srov. kán CIC 1983; GROCHOLEWSKI, cit. 61, s Např. pro trnavský metropolitní soud je označen nitranský diecézní soud. 71 Např. pro metropolitní olomoucký soud je označen pražský interdiecézní soud. 72 Kán CIC 1983; GROCHOLEWSKI, cit. 61, s. 50, Srov. kán CIC

24 možnost na základě zvláštního povolení zřídit soud třetí instance nebo rozhodovat kauzy ve třetí instanci před některým ze soudů prvního či druhého stupně. 74 V jednotlivých případech může Nejvyšší soud Apoštolské signatury podle čl. 124 apoštolské konstituce Pastor bonus z vážných důvodů rozšířit působnost nižších soudů, tzn. udělit povolení, aby určitý místní soud prvního či druhého stupně rozhodl kauzu ve třetí instanci. Věc na základě tohoto povolení pak není rozhodována v Římské rotě. K této situaci dochází na základě žádosti procesní strany, kterou je vhodné podat skrze diecézního biskupa nebo soudního vikáře, ti se poté obrací na Apoštolskou signaturu. V žádosti musí strana uvést důvody, pro něž žádá o udělení povolení Soudy Apoštolského stolce Ve struktuře soudů je nejvyšším soudcem pro celou katolickou církev papež. Jeho rozhodnutí jsou konečná a nepodléhají přezkoumání. Soudí sám nebo prostřednictvím soudů Apoštolského stolce nebo prostřednictvím soudců, které pověřil. 76 Existují celkem tři soudy Apoštolského stolce, které jsou součástí struktury Římské kurie. 77 Z hlediska územní a osobní působnosti jsou jedinými univerzálními soudy v katolické církvi. Jsou jimi: Apoštolská penitenciárie (Poenitentiaria sacra) Římská rota (Romana rota) Nejvyšší soud Apoštolské signatury (Supremum Signaturae Apostolicae Tribunal) Právní úprava těchto orgánů je obsažena v kán CIC 1983 a v apoštolské konstituci o Římské kurii Pastor bonus z roku 1988 (dále jen AK Pastor bonus), jíž byla nepřímo novelizována zmíněná ustanovení CIC 1983 týkající se soudů Apoštolského stolce Apoštolská penitenciárie 74 GROCHOLEWSKI, cit. 61, s. 57; příkladem takového dodnes existujícího soudu může být např. pro Španělsko rota Apoštolské nunciatury v Madridu; soud třetí instance ve Freiburgu pro kolínskou arcidiecézi v Německu; v minulosti (v letech ) došlo ke zřízení třetí instance při Metropolitním soudu v Olomouci. 75 POLÁŠEK, cit. 42, s. 18, 19; GROCHOLEWSKI, cit. 61, s Srov. kán CIC Papež není řazen do struktury orgánů Římské kurie. 24

25 Apoštolská penitenciárie je zvláštní rozhodovací orgán 78, jenž je příslušný pouze pro záležitosti tzv. vnitřního oboru (forum internum), tj. oblast svědomí a pro odpustky. 79 Je rozdělena na dvě sekce sekci oboru svědomí a sekci pro odpustkové záležitosti. V jejím čele stojí kardinál velkopenitenciář, v čele každé sekce pomocník velkopenitenciáře. 80 Do působnosti Apoštolské penitenciárie spadá zejména odpuštění trestů, udělování dispenzí, sanací (náprava neplatných právních úkonů), odpustků a jiných milostí ve prospěch fyzických osob Římská rota Římská rota je soudem s dlouhou tradicí. 82 Římská rota je řádným odvolacím, respektive apelačním soudem Apoštolského stolce 83, který rozhoduje ve druhém stupni kauzy, jež se k němu dostaly cestou řádného odvolání od soudu prvního stupně. 84 Jako soud třetí a další instance projednává a rozhoduje záležitosti, které byly již projednány kterýmkoliv soudem (včetně samotné Římské roty), za podmínky, že o nich dosud nebylo rozhodnuto pravomocně. 85 Římská rota je i soudem první instance, kde soudí např. biskupy ve sporných věcech, nejvyšší představené řeholních společností papežského práva, diecéze a jiné fyzické nebo právnické osoby podřízené přímo papeži a taktéž věci, které jí jsou svěřeny papežem. 86 Římská rota se dle čl. 130 AK Pastor bonus řídí vlastním zákonem. 87 Římská rota je kolegiální sbor skládající se z určitého počtu soudců jmenovaných papežem z různých částí světa. V čele kolegia stojí děkan, kterého papež jmenuje z těchto soudců. 88 Na Římské rotě dále pracují notáři, obhájci svazku a ochránci spravedlnosti. 78 Apoštolská penitenciárie není soudem v pravém slova smyslu, byť je apoštolskou konstitucí Pastor bonus řazena mezi tribunály, jelikož nerozhoduje o vině a trestu, ani nepřiznává práva a neukládá povinnosti srov. NEMEC, M. Vybrané kapitoly z cirkevného práva. 1. vyd. Bratislava: Vydavateľstvo MANZ a Vydavateľské oddelenie Právnickej fakulty UK, 1997, s. 42; GROCHOLEWSKI, cit. 61, s Viz čl. 117 AK Pastor bonus. 80 POLÁŠEK, cit. 42, s NEMEC, M. cit. 78, s Její název se poprvé objevil v jednom rozsudku z roku 1335 a později v bule papeže Martina V. v roce Srov. kán CIC Srov. HRDINA, cit. 2, s. 359; čl. 128 odst. 1 AK Pastor bonus. 85 Srov. kán / 2 CIC 1983; čl. 128 odst. 2 AK Pastor bonus. 86 Srov. kán CIC 1983; čl. 129 AK Pastor bonus. 87 Normis Sacrae Romanae Rotae Tribunalis ze dne 18. dubna Srov. čl. 127 AK Pastor bonus. 25

26 Nejvyšší soud Apoštolské signatury Tento soud Římské kurie je velmi starobylý. Je jisté, že existoval již v první polovině 15. století. V období 18. a 19. století prožíval období úpadku a na určitý čas dokonce zanikl. K oživení činnosti došlo až za papeže Pia X. na počátku 20. století. Papež Pavel VI. značně rozšířil jeho kompetence, mj. zřídil druhou sekci soudu. 89 Apoštolská signatura je nejvyšším soudním orgánem katolické církve. Proti jejímu rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. 90 Svoji působnost vykonává ve třech oblastech, čemuž odpovídá i vnitřní členění na tři sekce. V první sekci zajišťuje dodržování zákonnosti a spravedlnosti v soudní činnosti Římské roty. 91 Rozhoduje o stížnostech na neplatnost rozsudků Římské roty a o žádostech o navrácení do původního stavu proti pravomocným rozsudkům Římské roty, dále o stížnostech ve věcech právního postavení osob, jež odmítla Římská rota přijmout k novému prošetření. Kromě toho v první sekci rozhoduje o námitkách podjatosti soudců Římské roty a o protiprávnosti jejich úkonů při výkonu soudnictví. Řeší i spory o příslušnost mezi soudy, které nepodléhají témuž odvolacímu soudu. 92 V druhé sekci vystupuje Apoštolská signatura v roli jediného správního soudu v katolické církvi. 93 Rozhoduje o odvoláních neboli rekurzech proti individuálním správním aktům, které buď vydaly dikasteria 94 Římské kurie nebo je určité dikasterium Římské kurie schválilo. Apoštolská signatura rozhoduje coby správní soud v prvním a zároveň posledním stupni, protože po vydání rozsudku již žádná ze stran proti rozsudku nemůže podat opravný prostředek. Podání odvolání na druhou sekci Apoštolské signatury musí předcházet podání opravných prostředků k nadřízenému správnímu orgánu či orgánům ( tzv. hierarchický rekurz). Z toho plyne, že Apoštolská signatura nemůže soudit žádný individuální správní akt, který vydala nižší autorita (např. diecézní biskup) a tento nebyl schválen některým dikasteriem Římské kurie. Jestliže tedy chce někdo napadnout určitý individuální správní akt této nižší autority, musí nejdříve podat hierarchický rekurz na příslušné dikasterium Římské kurie a teprve poté, pokud toto dikasterium potvrdí rozhodnutí nižší autority, může podat soudní rekurz na druhou sekci 89 DUDA, J. Náčrt právnej ekleziológie: náčrt Církvi a jej štruktúr z pohľadu Kódexu kánonického práva z roku vyd. Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka, 2002, s Srov. kán CIC Srov. NEMEC, M. cit. 6, s Srov. kán ; čl. 122 AK Pastor bonus; DUDA, cit. 89, s Druhá sekce Apoštolské signatury vznikla v roce 1967 na základě apoštolské konstituce papeže Pavla VI. Regimini Ecclesiae universae. 94 Tento pojem je použit v AK Pastor bonus dikasteriem se podle čl. 2 rozumí státní sekretariát, kongregace, soudy, rady a úřady. 26