První vydání CB Maják, Vsetín Vydáno pro vnitřní potřebu církve.

Transkript

1

2 První vydání CB Maják, Vsetín Vydáno pro vnitřní potřebu církve. Originally published in the UK under the title Gospel Living Copyright The Porterbrook Network Published by The Porterbrook Network, an initiative of WEST Portebrook, Sheffield, UK 215 Sharrow Vale Road, Sheffield, S11 8ZB, UK Naposledy aktualizováno 20. června 2011 v Sheffieldu. Veškerá práva českého překladu vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být v jakékoliv formě publikována bez písemného svolení vydavatele. Není-li uvedeno jinak, jsou biblické citáty převzaty z Českého ekumenického překladu podle vydání z r ČBS, Praha. Překlad: Tomáš Kadlec Revize: Dan Drápal Sazba: Tomáš Kolman Distribuce: Sbor Církve bratrské ve Vsetíně Maják, Smetanova 1140, Vsetín, info@majakvsetin.cz

3 Obsah 1. Život pro Boha Láska k Bohu Pohled zpět: na kříž Pohled kolem sebe: na křesťanské společenství Pohled dopředu: k věčnosti Můj život: rozhodování Můj život: přátelství Můj život: obzory Můj život: majetek... 54

4 Kapitola 1 Život pro Boha Základním kamenem celého kurzu je následující modul o charakteru. Často se totiž přehlíží fakt, že klíčovým prvkem služby je právě charakter. Často se důraz klade na charisma či obdarování člověka, nicméně pro učednictví je zásadní charakter. Každá oblast mého života má oslavovat Boha Tento první princip je vidět v 1. Korintským 10,31: Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží (srov. Římanům 12,1; Filipským 1,27). Ústředním tématem celého listu 1. Korintským je podstata opravdového duchovního života (viz komentář Gordona Feeho). Kapitoly 8 10 se zabývají oslavou Boha z jiného úhlu pohledu. V 8. kapitole se Pavel vyjadřuje k tehdejšímu problému s masem obětovaným modlám a několika dalším zásadním otázkám: lidské sebestřednosti, osobní svobodě a dopadu těchto věcí na ostatní lidi (verš 11). V 9. kapitole dává Pavel za příklad správného využití svobody sebe (verš 19). Sám sebe vnímá jako naprosto svobodného člověka. Jedinou věcí, která ho zotročuje, je potřeba vidět další lidi přicházet ke Kristu (verše 22-23). V 10. kapitole vybízí Korintské, aby se vyhnuli chybám, které udělal Izrael, a vyjadřuje se k otázce chrámového uctívání. Nakonec shrnuje vše, co řekl (10,31 11,1): Bůh je oslaven, když žiji svůj život pro druhé, protože je to jedině on, kdo v nás dokáže vyvolat takové jednání. Na první pohled se tento princip jeví jako něco, nad čím není nutné příliš přemýšlet. Pokud ho však vezmeme vážně, zjistíme, že žádný jiný princip neodporuje naší kultuře a intuici tak jako tento. Takový princip totiž začíná Bohem. Definuje mě ve vztahu k němu. Říká, že já a můj život je pouze o něm. O mně je jen v souvislosti s ním. To staví mě tam, kam patřím. Evangelium nás ale ujišťuje, že pro nás neexistuje lepší místo. Našemu egu se to ale vůbec nelíbí.

5 Například v Římanům 9 se Pavel řeší nesnadnou otázku predestinace. Úvod kapitoly věnuje formulaci a popisu problému a nakonec ve verši 19 vznáší námitku. Místo, aby na ni odpověděl, se však ptá: Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? (verš 20) Důvodem, proč si Pavel může dovolit zaujmout takto radikální a takřka přezíravý postoj k tématu, které je pro mnoho lidí náročné, je zkrátka to, že vždycky vychází od Boha. Nikdy Boha nebrání ani neospravedlňuje. Pokud vyjdete od Boha, pak všechny nejasnosti zmizí, protože Bůh stejně udělá, co bude chtít. Začnete-li však u sebe, pak se Bůh ocitá na lavici obžalovaných. Na tomto zdánlivě obyčejném tvrzení je radikální to, že odporuje všemu, v čem jsem byl vychováván, a čemu jsem chtěl věřit. Jsem středem svého vesmíru a vidím všechny a všechno ze své perspektivy. Když už o Bohu přemýšlím, mám sklon definovat ho ve svém smýšlení v souvislosti se sebou. Například Bůh je spravedlivý pouze tehdy, když já jsem přesvědčen o jeho spravedlnosti. Bůh je láska, pokud svou lásku projevuje způsobem, který vyhovuje mně. A tak Bůh nakonec denně stojí před soudem lidského rozumu a předpojatosti a musí se zodpovídat za údajné přestupky a chyby. Když vyjdeme od Boží slávy, stává se měřítkem všeho on. Já pak rozumím spravedlnosti a lásce pouze ve vztahu k němu. Pokud má můj život sloužit jen k jeho oslavě, již nezastávám tak stěžejní a určující místo. Máloco na světě je tak osvobodivé jako toto poznání! Je-li můj život určen pouze k jeho oslavě, stává se tato skutečnost neměnným principem, kterým poměřujeme vše ostatní. Co tedy znamená, že Bůh je oslaven mým životem? To, kdo jsem, jak žiji svůj život i věci, které dělám, musí vyzdvihovat Boha v očích ostatních lidí i andělů (Efezským 3,10). Znamená to, že jsem výsledkem jeho milosti. Neexistuje jiné vysvětlení toho, kým jsem a jak žiji, kromě svrchovaného a nadpřirozeného díla trojjediného Boha. Tohle všechno znamená, že život, který oslavuje Boha, je výjimečným životem, který počítá s věčností. Představte si okamžik, kdy přijdete do nebe. Všichni andělé jsou připraveni, aby vás přivítali. Všichni svatí, kteří vás předešli, čekají, až projdete branami, aby mohli oslavovat. Lidé, kteří vás znají, sedí v první řadě a vy okamžitě poznáváte jejich obličeje, přestože jsou nyní mnohem krásnější, než si pamatujete. Všude se rozléhá ohlušující hlahol a vás přemáhá pocit, že jste konečně doma. Zprvu si myslíte, že to všechno je tu kvůli vám a v určitém slova smyslu tomu tak i je. Ale najednou si uvědomíte, že vás nikdo neplácá po zádech a nikdo neříká: Dobrá práce. Nezazní ani jedna gratulace. Všechna radost je určena Bohu. Všechna sláva je namířena na něj, pro jeho úžasné dílo, když vzal

6 porušeného člověka a ukázal na něm, jak ohromující věci dokáže milost. Stejně jako lidé nechodí v galeriích a neříkají plátnu nebo obrazu: Jsi to ale krásné umělecké dílo!, tak nikdo v nebi nebude hledět na mne a chválit mě, jak jsem skvěle žil svůj život. Je to umělec, komu tleskáme, stejně jako je to Bůh, koho chválíme. Ježíš to řekl takhle: Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích (Matouš 5,16). Pavel myslel totéž, když napsal: Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil (Efezským 2,10). Je-li Ježíšův výrok obrazem, který vyjadřuje, jak bude vypadat věčnost, pak Pavel popisuje způsob, jakým máme teď žít: v očekávání věčnosti. Náš život a společenství mají být eschatologickými životy a společenstvími v tom smyslu, že ukazujeme a čekáme na to, až přijde nadcházející věk. Život našeho společenství má být místem, kde bude oslavován Bůh. Můj život má být životem, který vznikl jen na základě milosti a oslavuje pouze Boha, nikoliv mne nebo někoho jiného. Každý dokáže milovat svoje přátele. Pouze milost dokáže stvořit někoho, kdo miluje i své nepřátele a usiluje o to, aby se měli dobře a Bůh tím byl uctíván. Každý dokáže odpustit jeden případ zrady. Jedině milost dokáže odpouštět stále znova, aby člověk oslavil Boha. Každý dokáže občas darovat pár drobných žebrákovi. Pouze milost dokáže vytvořit někoho, kdo prodá všechno, co má, a získané peníze dá chudým, aby oslavil Boha. Každý se dokáže obětovat pro svoji ženu. Jedině milost může vytvořit manžele, kteří mají svůj dům otevřený pro chudé a utlačované, aby oslavili Boha. Dokážeme vůbec ocenit, o jak úžasný princip jde?. Když žijeme pro Boží oslavu, jsme jako Bůh, protože on také dělá všechny věci pro svou slávu. Bůh je posedlý svou slávou, což je zcela opodstatněné, protože je naprosto jedinečný a velkolepý. Na základě Efezským 1, zvláště pak veršů 5-6, 12 a 14, píše John Piper toto: Všechny způsoby, kterými Bůh ukazuje svoji slávu ve stvoření a vykoupení, vrcholí ve chvále jeho vykoupeného lidu. Bůh vládne světu skrze svoji slávu právě proto, aby byl uznáván, obdivován, vyvyšován a chválen. Vrcholem jeho radosti je když se jeho znamenitost odráží ve chválách jeho svatých. 1 1 The Happiness of God, online na (Překlad názvu: Boží radost).

7 Boží láska se projevuje tím, že Bůh se snaží zasáhnout hříšníky, aby ho i oni mohli poznat jako Dokonale Láskyplného a zatoužili nade všechno ostatní po jeho slávě, cti a pověsti. To, jak jsme tento princip vyjádřili, však není zcela dostatečné. Nejenže by každá oblast mého života měla sloužit pro Boží slávu, ale i já bych měl žít svůj život s radikálním a jasným účelem, díky němuž bude každá oblast mého života ctít Boha, který mě stvořil a zachránil. Musíme svůj život neustále promýšlet. Naše činy a slova mnohdy na Boha neberou ohled. V mé církvi někdy mluvíme o tom, že ve svém životě musíme usilovat o to, aby se v něm projevovalo evangelium. Dále pak musíme usilovat o Boží slávu ve všem, co děláme: Jak tohle oslaví Boha? To na nás bude mít obrovský dopad. Když Boha ignorujeme, je výsledkem sobectví, zranění a hřích. Jestliže se právě hádám se svou ženou, mělo by mě napadnout: Jak tohle oslaví Boha? Budou-li se naše myšlenky neustále točit kolem Boha a budeme-li ho stále vidět před sebou, všechny hádky s manželkou nebo kýmkoliv jiným budou mnohem mírnější. Když čelím kritice: Jak tohle oslaví Boha? Když se chystám udělat nějaké rozhodnutí: Jak tohle oslaví Boha? Když vychovávám svoje děti: Jak tohle oslaví Boha? Když hraji fotbal: Jak tohle oslaví Boha? V životě neexistuje žádná oblast, v níž bychom měli tento přístup opomíjet a kde bychom si měli přestat klást otázku: Jak tohle oslaví Boha? Jak říkali Římané: Soli Deo Gloria!