Omezení volného pohybu zboží v judikatuře SDEU

Transkript

1 ŠKODA AUTO VYSOKÁ ŠKOLA, O.P.S. Studijní program: N6208 Ekonomika a management Studijní obor: 6208T164 Globální podnikání a právo Omezení volného pohybu zboží v judikatuře SDEU Bc. Barbora Černá Vedoucí práce: JUDr. Václav Šmejkal, Ph.D.

2 Tento list vyjměte a nahraďte zadáním diplomové práce

3 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury pod odborným vedením vedoucího práce. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná a v práci jsem neporušila autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském a o právech souvisejících s právem autorským). V Mladé Boleslavi dne

4 Děkuji JUDr. Václavu Šmejkalovi, Ph.D. za odborné vedení diplomové práce, především za jeho ochotu a trpělivost při poskytování rad a informačních podkladů. 4

5 Obsah Seznam použitých zkratek a symbolů... 6 Úvod Volný pohyb zboží v EU Definice zboží Právní rámec volného pohybu zboží v EU Omezení volného pohybu zboží Kvantitativní omezení a omezení rovnocenným účinkem Kvantitativní opatření Opatření s rovnocenným účinkem ( ORUKO ) Pojem opatření rovnocenným účinkem Příklady ORUKA Technické požadavky Princip vzájemného uznávání Výjimky ze zákazu opatření s rovnocenným účinkem na základě Smlouvy Konkrétní důvody výjimek Shrnutí Aktuální judikatura SDEU Kvantitativní omezení Podmínky způsobu prodeje Přístup na vnitřní trh Formality při dovozu Omezení použití Závěr Seznam literatury

6 Seznam použitých zkratek a symbolů EU SD EU ORUKO ORUC SFEU Evropská unie Soudní dvůr Evropské unie Omezení rovnocenná účinkem kvantitativnímu omezení Opatření rovnocenná účinkem clům Smlouva o fungování Evropské unie 6

7 Úvod Jednotný vnitřní trh EU představuje rozsáhlý ekonomický prostor bez vnitřních hranic, který naplňuje čtyři základní svobody: volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob. Volný pohyb zboží, jehož cílem je zajistit obchod mezi členskými státy je jedním ze základních projektů Evropské integrace a patří mezi základní principy EU. Princip svobody volného pohybu zboží je zakotven ve Smlouvě o fungování Evropské unie. Svoboda volného pohybu zboží poskytuje spotřebitelům přístup k široké nabídce zboží a podnikům nabízí obchodní příležitosti ve všech 28 členských zemí EU. Volný pohyb zboží je zajištěn odstraněním cel a množstevního omezení a zákazem opatření rovnocenné účinkem clům nebo množstevnímu omezení. Základy projektu vnitřního trhu byly položeny v roce 1957 Smlouvou o Evropském hospodářském společenství (EHS), která měla za cíl odstranit cla a kvóty mezi členskými státy a zavést jednotný celní sazebník 1. Svobodě volného pohybu zboží, ale nadále brání zejména opatření rovnocenným účinkem clům, opatření rovnocenným účinkem množstevnímu omezení a odlišné vnitrostátní předpisy členských států. První kapitola této práce se obecně zabývá vnitřním trhem, který funguje na principech nediskriminace, harmonizace vnitrostátních předpisů členských států, volného přístupu na trh a principu vzájemného uznávání. Nadále tato kapitola popisuje definici zboží, právní základ volného pohybu zboží a základní omezení volného pohybu zboží, které spočívá ve stanovování cel, opatření rovnocenným účinkem clům, vnitrostátní diskriminační zdanění, kvantitativní omezení a omezení rovnocenným účinkem. Kvantitativní omezení a omezení rovnocenným účinkem je blíže popisováno v druhé kapitole. Kvantitativní omezení a omezení rovnocenným účinkem kvantitativnímu omezení představují účinné nástroje k omezení svobody zboží, neboť se mohou přesně stanovit podle potřeb členského státu. Tyto omezení spadají do působnosti článků 34 a 35 SFEU, které zakazují kvantitativní omezení vývozu a opatření rovnocenným účinkem kvantitativního omezení vývozu (článek 35) a kvantitativní omezení dovozu a opatření rovnocenným účinkem kvantitativního omezení dovozu (článek 34). Definice kvantitativního omezení není 1 Nařízení Rady 950/68 ze dne 28.června 1968 o společném celní sazebníku 7

8 stanovená ve SFEU, ale toto omezení je snadněji rozpoznatelné oproti opatření rovnocenným účinkem kvantitativního omezení, proto se práce blíže zabývá tímto pojmem. Opatření rovnocenným účinkem kvantitativního omezení také není definován ve SFEU, ale definici tohoto pojmu blíže přibližuje judikatura SDEU. Opatření rovnocenným účinkem kvantitativního omezení je vykládán ve smyslu rozsudku Dassonville 2, kde SDEU dospěl k závěru, že veškeré obchodní právní úpravy členských států, které by mohly přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potencionálně narušit obchod uvnitř Společenství je nutno považovat jako opatření rovnocenná účinkem kvantitativného omezení. Výklad tohoto pojmu je nadále rozváděn v judikátu Cassis de Dijon 3, který stanovil zásadu, že výrobkům, které jsou legálně vyráběny a uváděny na trh v některém členském státě, musí být umožněn přístup na trh všech členských států. Tento rozsudek podporuje princip vzájemného uznávání i v oblastech, které nejsou doposud harmonizovány, což znamená, že členské státy jsou povinni umožnit volný pohyb a prodej zboží, které je legálně uváděno a prodáváno na vnitřním trhu jiného členského státu i v případě neexistence harmonizačních právních předpisů. Další omezení působnosti článku 34 SFEU je judikát Keck 4, který stanovil, že určité podmínky prodeje, které nejsou diskriminační, spadají mimo působnost výše uvedeného článku. Opatření, které jsou uznány jako kvantitativní omezení a omezení rovnocenným účinkem jsou sice zakázané a představují překážku volného pohybu zboží, jsou ale odůvodnitelná na základě článku 36 SFEU nebo na základě existence tzv. kategorických požadavků ve veřejném zájmu. Článek 36 předkládá taxativní výčet případů na základě, kterých mohou být opatření odůvodněna. Jedná se o obecné důvody nehospodářské povahy např. veřejná morálka, bezpečnost, zdraví, Tyto výjimky jsou vykládány velice striktně. Vnitrostátní opatření nemohou být prostředky svévolné diskriminace nebo skrytého omezování obchodu mezi členskými státy. Vedle důvodů, které jsou výslovně uvedeny v čl. 36, existují ještě další faktory, které umožňují omezení volného pohybu zboží. Jde o tzv. kategorické požadavky, 2 Rozsudek SDEU ve věci Dassonville, 8/74, Recueil 1974, s Rozsudek SDEU ve věci Rewe-Zentral (Cassis de Dijon), 120/78, Recueil 1979, s Rozsudek SDEU ve spojených věcech Keck a Mithouard, C-267/91 a C-268/91 8

9 které vyvinul SDEU na základě své judikatury (rozhodnutí ve věci Cassis de Dijon), a které představují legální možnost omezení volného pohybu zboží. Cílem harmonizace národních předpisů je odstranění překážek volného pohybu zboží, které spočívá v rozdílných vnitrostátních předpisech. Harmonizace práva EU dvěma navzájem odlišnými způsoby, které mohou být použity současně. Jde o způsoby minimální a maximální harmonizace. Minimální harmonizace zavádí s nutným odůvodněním minimální nutnou úroveň ochrany, kterou všechny členské státy musí začlenit do svých právních řádů (tzv. transpozice) a současně je musí na svém území prosazovat. Minimální harmonizace poskytuje všem fyzickým a právnickým osobám jistotu, že právní regulace a omezení je požadovaná a prosazovaná na celém území EU. Oproti tomu maximální harmonizace zavádí s nutným odůvodněním maximální možnou úroveň právní ochrany, kterou členský stát ve svých národních předpisech nesmí překračovat nad stanovenou hranicí. Zvýše uvedeného vyplývá, že judikatura SDEU má velký vliv na problematiku omezení volného pohybu zboží. SDEU má pravomoc rozhodovat v řízení předběžné otázce o výkladu práva EU a o platnosti aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. Za omezení volného pohybu zboží se považuje i nečinnost státu, který se zdrží přijetí pravidel, které jsou nutná k dosažení volného pohybu zboží. V takovém případě lze podat žalobu na nečinnost. Pokud je nečinnost v rozporu s právem EU, tak odpovědný orgán, instituce nebo jiný subjekt je povinen přijmout náležitá opatření. Poslední kapitola uvádí některé rozsudky SDEU za poslední čtyři roky, které se týkaly omezení volného pohybu zboží. Právo na volný pohyb zboží se vztahuje jednak na zboží pocházející z členských států, tak i na zboží ze třetích členských států, které jsou ve volném oběhu v členských státech. Neodůvodněná omezení vnitřního trhu EU jsou zakázána, ale aktuální judikatura SDEU v oblasti volného pohybu zboží odráží skutečnost, že dosavadní snažení neodstranilo všechny překážky bránící volnému pohybu zboží. Cílem této diplomové práce je zpracovat problematiku omezení volného pohybu zboží a pomocí aktuální judikatury zjistit zda SDEU posunul své úvahy ohledně pojmu omezení rovnocenné kvantitativního omezení. 9

10 1 Volný pohyb zboží v EU Vnitřní trh se obecně definuje na základě čl. 26 odst. 2 jako trh, který zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu v souladu s ustanovením Smluv. Budování vnitřního trhu je založeno na čtyřech základních svobodách. Jednoduše řečeno, tyto svobody by měly zajistit, aby se zboží, osoby, služby a kapitál, mohly volně pohybovat mezi jednotlivými členskými státy EU, bez jakýchkoliv překážek. Vnitřní trh funguje na základě několika principů, mezi které především řadíme zákaz diskriminace podle státní příslušnosti, harmonizace práva, přístup na trh, princip vzájemného uznávání. Princip nediskriminace je vymezen článkem 18 SFEU a znamená, že zboží, služby, osoby a kapitál z jiných členských států by měly požívat stejná práva jako tuzemské. Pravidla pro volný pohyb zboží se aplikují na jednání členských států, nikoli na jednání soukromých subjektů. Na jednání soukromých subjektů se bude uplatňovat právo hospodářské soutěže. V souvislosti s volným pohybem zboží je pojem členský stát vykládán v širším slova smyslu a zahrnuje všechny orgány země, ať už jde o ústřední orgány, orgány federálního státu nebo jakékoliv uzemní orgány. 5 Předpokladem pro aplikaci evropského práva na sporná vnitrostátní opatření je existence tzv. přeshraničního prvku, tudíž čistě vnitrostátní opatření, která se týkají jen domácího zboží, spadají mimo působnost článků SFEU. Dřívější judikatura SDEU podmiňovala uplatnění článků SFEU na volný pohyb zboží za předpokladu, že byla splněna podmínka přeshraničního prvku. Novější judikatura však zakazuje i nediskriminační překážky volného pohybu zboží a navíc vyžaduje, aby byl všeobecně zajištěn volný pohyb zboží, a to nejen v rámci obchodu mezi státy, ale i šířeji na celém území Unie (363/93 Lancry a C-72/03 Carbonati Apuani). 6 Volným pohybem zboží tedy tradičně rozumíme přechod zboží přes hranice členských států, aniž by docházelo k jeho diskriminaci podle původu zboží 5 Evropská komise, generální ředitelství pro podniky a průmysl, Volný pohyb zboží, Příručka k uplatňování ustanovení Smlouvy upravující volný pohyb zboží, Úřad pro publikace Evropské unie 2010; str Tomášek M, Týč V. a kolektiv, Právo Evropské unie. Praha: Leges, 2013, str

11 v některém členském státu. 7 Tato svoboda by měla umožnit prodej výrobků na vnitřním trhu, tak jako kdyby to byly výrobky domácí. Pokud chtějí členské státy zabezpečit bezproblémový prodej výrobků v rámci vnitřního trhu EU, je třeba se dohodnout na sladění základních předpisů. Existují dva přístupy k technické harmonizaci: nový a starý. Starý (sektorový) přístup se týkal jen omezeného počtu výrobků (potraviny, léčiva, motorová vozidla, ) tedy takových výrobků, které se dotýkají veřejného zdraví a bezpečnosti. V Roce 2008 byl vytvořen nový legislativní rámec, který upřesňuje postupy vzájemného uznávání 8, stanoví požadavky na akreditaci a dozor nad trhem 9 a určuje společný rámec pro uvádění výrobků na trh. 10 Vnitřní trh by měl fungovat tak, aby umožnil volný přístup všem subjektům na trhy členských států. I v případě, že vnitrostátní opatření není diskriminační, musí být vždy umírněné k danému cíli, musí být tedy přiměřené a nezbytné, aby nedocházelo ke zbytečnému omezení volného pohybu zboží. Velkou roli v problematice volného pohybu zboží hraje judikatura SDEU, která vymezuje a vysvětluje některé otázky evropské integrace a tím výrazným způsobem ovlivňuje právní stránku celé věci Definice zboží Nejdříve je třeba vysvětlit, co se rozumí pod pojmem zboží, na co se tedy svoboda volného pohybu zboží vztahuje. Pojem zboží není definován v primárním ani v sekundárním evropském právu a byl definován judikaturou SDEU. Nejvíce pojem zboží definuje rozhodnutí SDEU ve věci Komise vs. Itálie 12, ze kterého 7 Tomášek M, Týč V. a kolektiv, Právo Evropské unie. Praha: Leges, 2013, str NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (ES) č. 764/2008 ze dne 9. července 2008, kterým se stanoví postupy týkající se uplatňování některých vnitrostátních technických pravidel u výrobků uvedených v souladu s právními předpisy na trh v jiném členském státě a kterým se zrušuje rozhodnutí č. 3052/95/ES 9 NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (ES) č. 765/2008 ze dne 9. července 2008, kterým se stanoví požadavky na akreditaci a dozor nad trhem týkající se uvádění výrobků na trh a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 339/93 10 EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY č. 768/2008/ES ze dne 9. července 2008 o společném rámci pro uvádění výrobků na trh a o zrušení rozhodnutí Rady 93/465/EHS 11 Institut předběžné otázky umožňuje vnitrostátnímu soudu členské země při řešení problému s komunitárním prvkem obrátit se na SDEU s otázkou na výklad evropské práva či platnost evropské normy 12 Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Itálie, C-110/05, Sb. rozh. 2009, s. I

12 vyplývá, že zbožím se rozumí výrobky, jejichž hodnota je vyjádřena v penězích a jež mohou být předmětem obchodní transakce. Z dalších rozsudků SDEU se za zboží také považuje zemědělské výrobky (48/74 Charmasson), umělecké předměty (7/68 Komise v. Itálie), odpadky všeho druhu (C-2/90 Komise v. Belgie), produkty s poskytovanou službou jako je např. voda nebo elektřina (45/87 Komise v. Irsko, 6/64 Costa), předměty duševního vlastnictví. 13 Naopak za zboží nemohou být považovány věci, s nimiž je zakázáno obchodovat (např. drogy, lidské orgány). Nadále z rozhodnutí SDEU v případu Perche 14 za zboží nejsou považované ani věcné dary. Právní úprava z hlediska původu zboží se vztahuje i na zboží, které pochází ze třetích zemí a jsou ve volném oběhu v členských státech (tzn., splnilo dovozní záležitosti) 15. To znamená, že pravidla volného pohybu zboží se vztahují i na zboží, které splní dovozní záležitosti a dostane se do volného oběhu v členských zemích EU, dovezené např. z Číny. 1.2 Právní rámec volného pohybu zboží v EU Cílem svobody volného pohybu zboží je zajistit, aby zboží vyrobené v jednom členském státě EU mohlo být bez jakéhokoliv omezení a překážek dováženo do jiných členských států EU a bylo zde za stejných podmínek jako domácí zboží prodáváno. Dosažení volného pohybu zboží má být především díky odstranění cel a opatřením rovnocenným účinkem clům při dovozu či vývozu zboží, kvantitativního omezení dovozu nebo vývozu a opatření rovnocenným účinkem kvantitativního omezení a odstranění vnitrostátního diskriminačního zdanění dovozu a vývozu mezi členskými zeměmi. Obecně se rozlišuje 5 základních překážek volného pohybu zboží, z nichž je každá předmětem úpravy SFEU: vývozní a dovozní cla a opatření rovnocenným účinkem (čl. 30 SFEU) 13 Tichý, Luboš a kolektiv, Evropské právo. Praha: C.H.BECK, 2011, str Rozsudek SDEU ve věci Persche C-318/07 15 čl. 29 SFEU 12

13 kvantitativní omezení dovozu a vývozu a opatření rovnocenným účinkem (čl. 34 a 35 SFEU) vnitřní diskriminační zdanění dováženého a vyváženého zboží (čl SFEU) Státní podpory (čl. 107 a 108 SFEU) Státní monopoly obchodní povahy (čl. 37 SFEU) 1.3 Omezení volného pohybu zboží Členský stát může bránit volnému pohybu zboží několika způsoby. Aktivní překážky volného pohybu zboží představují závazná ustanovení právních předpisů členských států (národní opatření). Omezení volného pohybu zboží v EU může dojít i v důsledku nečinnosti členského státu, tzn. v případě, kdy se členský stát zdrží přijetí opatření, která jsou nezbytně nutná k odstranění překážek volného pohybu zboží. Např. Francie 16 byla obviněna za akce francouzských zemědělců, kteří usilovali o omezení dovozu zemědělského zboží ze sousedních členských států tím, že zastavovali nákladní automobily, jež toto zboží přepravovaly. Skutečnost, že vnitrostátní orgány proti těmto činům nezasáhly, byla považována za omezení volného pohybu zboží, protože členské státy jsou povinni zajistit volný pohyb produktů na svém území tím, že přijmou nezbytná a vhodná opatření k tomu, aby zabránily jakýmkoli omezením v důsledku jednání soukromých osob Cla Zrušení cel je základním předpokladem fungování vnitřního trhu a byla odstraněna v roce EU je jednotné celní území, ve kterém byl přijat jednotný celní sazebník pro obchod s třetími zeměmi 18. Členské státy tedy nemohou bránit dovozu zboží z jiných členských států tím, že na toto zboží uvalí clo, protože v takovém případě by přímo porušily ustanovení čl. 30 SFEU. 16 Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Francie, C-265/95 17 Evropská komise, generální ředitelství pro podniky a průmysl, Volný pohyb zboží, Příručka k uplatňování ustanovení Smlouvy upravující volný pohyb zboží, Úřad pro publikace Evropské unie 2010; str čl. 28 SFEU 13

14 Pojem clo SDEU blíže nedefinuje, ale za clo se obecně považují peněžité dávky vybírané v souvislosti s přechodem zboží přes hranice Opatření s rovnocenným účinkem clům ( ORUC ) Pokud by SFEU zakazovala pouze zavádění cel, členské státy by tento zákaz obcházely zaváděním dávek, které by nebyly označeny jako cla, ale měly by obdobný účinek. Proto SFEU zakazuje i poplatky rovnocenným účinkem clům. Definice ORUC není ve Smlouvě rovněž uvedena a je definována judikaturou SDEU. Poměrně přesnou definici pojmu můžeme nalézt ve výše zmíněném rozsudku Komise vs. Italie, ve kterém SDEU definoval ORUC jako jakýkoliv peněžní poplatek, jakkoliv malý, bez ohledu na to, jaké je jeho určení nebo způsob vybírání, jímž je jednostranně zatíženo domácí či zahraniční zboží z důvodu jeho překročení státní hranice a jenž není celním poplatkem v pravém slova smyslu i když není odváděn do státního rozpočtu, i když není diskriminační nebo ochranářské povahy a i když výrobek, který je poplatkem zatížen, nekonkuruje žádnému domácímu výrobku. Z rozhodnutí vyplývá, že ORUC nemusí být přímo hrazen na hranici, ani nerozhoduje výše stanoveného poplatku a rozhodujícím rysem není diskriminující prvek, ale samotná existence ORUC. Na rozdíl od kvantitativního omezení nelze připustit z opatření rovnocenným (celním) účinkem výjimku Vnitrostátní diskriminační zdanění Zboží dovezené z jiných členských států může být diskriminováno i na základě zavedení vnitrostátních diskriminačních daní, které by dovezené zboží znevýhodňovaly ve vztahu k zbožím domácím. Takovýto postup je na základě článku SFEU zakázán. Základem právní úpravy vnitrostátního diskriminačního zdanění je článek 110 SFEU. Věta první tohoto článku znamená, že je zakázáno rozdílné zdanění podobných domácích a dovážených výrobků, pokud toto zdanění znamená větší daňové zatížení pro dovážené zboží z jiného členského státu EU než pro domácí 19 Tichý, Luboš a kolektiv, Evropské právo. Praha: C.H.BECK, 2011, str

15 výrobky. Není tedy možné, aby kterýkoliv členský stát zatěžoval dovoz zboží z jiných členských států na svůj vnitřní trh tím, že bude zdaňovat toto zboží vyšší daňovou sazbou, než je u domácího zboží. Podobné výrobky představují všechny výrobky, které mají v očích spotřebitele stejné vlastnosti a slouží ke stejným potřebám. Druhá věta článku 110 SFEU zakazuje znevýhodňující zdanění dovezených výrobků ve vztahu k domácím výrobků, i když si nejsou podobné, ale jsou ve vztahu konkurence, protože podobná zdanění dovezených výrobků by poskytovala nepřímou ochranu domácích výrobků. Článek 111 SFEU doplňuje výše uvedenou úpravu a zakazuje podporu vývozu domácího zboží prostřednictvím refundace dávek při vývozu, která je vyšší než vnitrostátní zdanění. Výše zmíněné články nepředstavují zákaz zavádění vnitrostátních daní, ale zákaz diskriminace zboží z jiných členských států na základě vyššího vnitrostátního zdanění Státní monopoly obchodní povahy Článek 37 SFEU obsahuje pravidla o úpravě státních monopolů obchodní povahy. Tento článek stanovuje, že státní monopoly obchodní povahy by měly být upraveny tak, aby nedocházelo k diskriminaci. Obecně řečeno článek 37 SFEU se používá tehdy, když určité opatření státu: 1) poskytuje výhradní práva nákupu nebo prodeji a tím umožňuje regulaci dovozu nebo vývozu, 2)poskytuje státnímu podniku, státní instituci nebo prostřednictvím delegování - soukromé organizaci. Evropská unie se snaží v rámci vnitřního trhu eliminovat veškeré celní bariéry, které brání volnému pohybu zboží, ale také necelní bariéry, které jsou překážkou volnému pohybu zboží Evropská komise, generální ředitelství pro podniky a průmysl, Volný pohyb zboží, Příručka k uplatňování ustanovení Smlouvy upravující volný pohyb zboží, Úřad pro publikace Evropské unie 2010; str

16 2 Kvantitativní omezení a omezení rovnocenným účinkem Cla, dávky rovnocenným účinkem a vnitrostátní diskriminační zdanění nejsou jedinými způsoby, kterými lze narušit volný pohyb zboží v rámci EU. Kvantitativní omezení (ve formě dovozních či vývozních kvót) a omezení rovnocenným účinkem jsou účinným nástrojem pro omezování svobody volného pohybu zboží. Mnohdy tato omezení jsou účinnější než cla, dávky rovnocenným účinkem clům a vnitrostátní diskriminační zdanění, protože rozsah omezení lze stanovit podle potřeb daného členského státu. Na základě článku 34 a 35 SFEU jsou veškerá kvantitativní omezení a omezení s rovnocenným účinkem dovozu a vývozu jsou zakázány. Hlavní rozdíl mezi článkem 34 a 35 je, že článek 34 zakazuje jak rozdílně či nerozdílně aplikovatelná opatření, zatímco článek 35 zakazuje pouze rozdílně aplikovatelná opatření, což znamená diskriminaci určitého zboží. Tato zásada vyplynula z rozsudku Groenveld 21, ze kterého vyplývá, že článek 35 se týká pouze vnitrostátních opatření, jejímž cílem je vytvářet rozdíl v zacházení mezi obchodem uvnitř členského státu a vývozem, tak aby byla poskytnuta výhoda domácímu trhu. Např. v rozsudku Delhaize 22 z roku 1992 byla povinnost stáčet láhve vína v oblasti produkce označena jako opatření rovnocenným účinkem postihující vývoz. Později ve své judikatuře SDEU v případě Belgie versus Španělsko 23 uznal povinnost stáčet lahve vína v oblasti produkce tohoto vína, pokud to má za cíl chránit reputaci v této oblasti. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno v judikatuře Consorzio del Prosciutto di Parma 24, kdy soud potvrdil italský právní předpis, který ukládal povinnost balení a krájení parmské šunky v oblasti produkce. Článek 35 SFEU má spíše bránit privilegování domácích výrobků omezováním vývozu. I přesto, že tyto články tvoří základní právní rámec pro volný pohyb zboží, nebudou se uplatňovat na výrobky, kde je jejich volný pohyb plně harmonizován konkrétnějšími právními předpisy EU tj. pokud existují technické specifikace daného výrobku nebo podmínky prodeje předmětem harmonizace prostřednictvím 21 Rozh. Č. 15/79 Groenveld BV v. Produktshap voor Vee en Vlees (1979) ECR Rozh. Č. 47/90 Ets Delhaize et Cie Le Lion (1992) ECR Rozh. Č. 47/90 Belgie v. Španělsko (2000) ECR Rozh. Č. 108/01 Consorzio del Prosciutto di Parma (2003) ECR

17 směrnic přijatých EU. Články 34 a 35 SFEU se tedy vztahují na oblasti, ve které neexistuje úplná harmonizace práva na úrovni EU. 2.1 Kvantitativní opatření Kvantitativní omezení dovozu a vývozu jsou na základě článků 34 a 35 SFEU zakázána. Definice kvantitativního omezení není SFEU vymezena, ale vyplývá z judikatury SDEU. Z rozsudku Geddo v. ENTE Nazionale Risi 25 vyplývá, že kvantitativní omezení představuje: jakékoliv opatření, které vede k úplnému nebo částečnému omezení vývozu, dovozu nebo průvozu zboží. To znamená, že stanovení množství dovozu a vývozu do nebo z členského státu, jsou tedy zakázána. Rozloha území, na které se omezení vztahuje, není důležitá, tedy např. zákaz dovážet zboží, který je platný pouze pro určitou část státního území (C-1/90 Aragonesa a 86/90 O Brien) 26. Judikatura SDEU považuje kvantitativní omezení např. zákaz dovozu, systém kvót, dovozní a vývozní licence. Kvantitativní omezení jsou dobře rozpoznatelná a byly odstraněny spolu se cly v roce Opatření s rovnocenným účinkem ( ORUKO ) Definice opatření s rovnocenným účinkem množstevního omezení není tak jednoznačná, jako pojem množstevního omezení. Podrobnější definici tohoto pojmu přinesla až judikatura SDEU a dodnes tento pojem není zcela ustálena. Poprvé byl tento pojem definován Komisí ve směrnici 70/50/EHS z 22. prosince Pojem opatření Komise definovala zákony, nařízení, správní předpisy, administrativní postupy a všechny nástroje orgánů veřejné moci. Tato směrnice postihovala nejen opatření, která připouštějí rozdílný postup vůči domácímu a dováženému zboží, ale i ta, která se nerozdílně aplikují na domácí i importované zboží. Tato směrnice platila pouze po určitou přechodnou dobu, ale nadále bývá používaná jako důležitý zdroj k pochopení této problematiky. 25 Rozh. Č. 2/73 Riseria Luigi Geddo v. Ente Nazionale Risi (1973) Tichý, Luboš a kolektiv, Evropské právo. Praha: C.H.BECK, 2011, str

18 2.2.1 Rozdílně aplikovatelná opatření Rozdílně aplikovatelná opatření rozlišují mezi domácím a importovaným zbožím 27. Tato opatření dovoz přímo znemožňují, znesnadňují nebo jej prodraží oproti domácím produktům. Jedná se o opatření, která se týkají speciálních formalit při dovozu jako provádění různých kontrol, udělování licencí. Dále jde o opatření, která zvýhodňují národní produkty oproti importovaným jako např. kampaně k nákupu domácího zboží, pravidla označování původu zboží Nerozdílně aplikovatelná opatření Nerozdílně aplikovatelná opatření se aplikují bez rozdílu na importované i domácí zboží, ale ve skutečnosti zatěžují více importované zboží, protože domácí produkt musí splňovat jen vnitrostátní pravidla, ale importované zboží musí dodržovat nejen vnitrostátní ustanovení členského státu, kde je vyrobeno, ale i ustanovení členského státu, kam je importováno. Tato opatření do určité míry zvýhodňují domácí výrobky. Jedná se opatření týkající se uvádění výrobků na trh, které se stanovují požadavky na tvar, velikost, hmotnost, složení a označení výrobku. Další opatření, která omezují trh zboží je stanovení minimální a maximální ceny daného zboží. V případě Tasco 28 ESD připustil možnost stanovení maximální ceny nerozdílně na importované a domácí zboží za předpokladu, že stanovená cena byla tak nízko, že by způsobovala určitou nevýhodu importovaným produktů, nebo by jim zamezilo importovat daný produkt do členského státu. ESD ve svém pozdějším rozsudku v případu Libro 29 připustil, že stanovení maximální ceny může spadat do určitých prodejních opatření. 2.3 Pojem opatření rovnocenným účinkem Konkrétnější definice pojmu vychází z případu Dassonville, který pochází z roku a stanovuje, že opatření s rovnocenným účinkem jsou jakákoliv opatření, 27 Rozh. č. 251/78 Firma Denkavit Futtermittel GmbH v. Minister für Ernähung, Land-wirtschaft und Forsten des Landes Nordrhein-Westfalen (1979) ECR Rozh. č. 65/75 Criminal Proceedings against Riccardo Tasca (1976) ECR Rozh. č. C-531/07 LIBRO Handelsgesellschaft mbh (2009) ECR I-000, para Rozsudek Soudního dvora ve věci Dassonville, 8/74, Recueil 1974, s

19 jež mohou skutečně nebo potenciálně, přímo nebo nepřímo narušit pohyb zboží uvnitř Unie. Evropský soudní dvůr tedy interpretuje zákaz opatření s rovnocenným účinkem jako zákaz omezení. 31 Pojem opatření zahrnuje v zásadě každý akt přijatý členskými státy, tj. jak obecně abstraktní úpravu, tak konkrétně individuální zákrok. 32 V případě Dassonville belgická legislativa vyžadovala od importérů whisky certifikát vydaný britskými úřady. Whisky byla nejprve dovezena ze Skotska do Francie, která tento certifikát nevyžadovala, a proto importér dovážející whisky z Francie do Belgie nemohl belgickým úřadům žádnou dokumentaci předložit. Pouze přímý importér ze Skotska může tedy tuto podmínku bez problémů splnit. ESD zdůraznil, že z hlediska článku 34 SFEU není již diskriminační aspekt opatření rozhodujícím faktorem, ale účinek opatření, což znamená, že nejen zjevně diskriminační opatření mohou tvořit překážky volného obchodu mezi členskými státy. Tento rozsudek nerozlišuje mezi rozdílně a nerozdílně aplikovatelná opatření a pojem ORUKO byl vykládán příliš široce a v praxi činil značné problémy Případ Cassis de Dijon Případ Cassis de Dijon přinesl posun v chápání pojmu ORUKO. Předmětem sporu Cassis 33 bylo, že produkt s obsahem 15-20% alkoholu byl ve Francii volně prodáván jako likér, kdežto v Německu tomu chtěla Spolková správa lihovarnického monopolu zabránit prodej tohoto produktu, protože zboží nevykazovalo minimální obsah alkoholu 32% stanovený tehdejším zákonem, který platil bez rozdílu na tuzemské nebo cizozemské zboží. Požadavek minimálního obsahu alkoholu byl ospravedlňován důvody zdraví a ochrany spotřebitele. Omezení volného pohybu zboží tedy spočívalo v rozdílech mezi vnitrostátními pravidly členských států. ESD uvedl, že takováto opatření nemohou být akceptována. Tento rozsudek vedl k omezení principu země původu a podstatným způsobem rozšířil působnost tehdejšího článku 28 (nyní článek 34 SFEU). Jde vlastně o upravenou Dassonvillskou definici. V souvislosti s touto judikaturou 31 Veronika Outlá a kol., Právo Evropské unie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o.,str Rozsudek Soudního dvora ve věci Rewe-Zentral Věc C-120/78 33 Rozsudek Soudního dvora ve věci Rewe-Zentral (Cassis de Dijon), 120/78, Recueil

20 začalo být užíváno tzv. pravidlo rozumu. Tzv. Dassonvillská definice SDEU stanovila v polovině 70. let příliš široce dosah zakázaných opatření s rovnocenným účinkem jako kvantitativní omezení pohybu zboží, byla totiž často aplikována bez ohledu na další skutečnosti. Tímto rozhodnutím má SDEU za to, že použití opatření obecného dopadu (tj. na zboží jak dovážené, tak i vlastní) nemusí být porušením čl. 28 Smlouvy ES (nyní článek 34 SFEU), je-li nutné k ochraně určitých kategorických požadavků členských států spadajících do oblasti tzv. veřejného zájmu. Avšak SDEU konstatoval, že německý předpis přece jen není v souladu s ustanovením Smlouvy, i když byl přijat v zájmu zdraví obyvatelstva, ochrany spotřebitele a poctivostí obchodních transakcích, neboť dané ustanovení nebylo nezbytné pro dosažení požadovaného cíle. Téhož cíle mohlo být dosaženo řádným označením vlastností výrobku. Tento závěr, který je plně v souladu se směrnicí Komise č. 70/50/EHS, znamenal vznik druhého principu Cassis, který říká, že bez řádného důvodu nesmí být bráněno tomu, aby zboží vyrobené a komercializované v souladu s právem v jednom smluvním státě mohlo být uvedeno na trh jiného smluvního státu Případ Keck a Mithourd Principy stanovené judikaturou Dassonville byly pozměněny rozhodnutím Keck a Mithouard (C-267 a 268/91). Tímto rozhodnutí byla modifikována definice ORUKO. Základem sporu byla interpretace francouzského zákonného zákazu dále prodávat zboží se ztrátou. Obchodníci Keck a Mithouard tento zákon nerespektovali a byli za toto porušení trestně stíháni. Pánové Keck a Mithouard argumentovali tím, že ustanovení podobného typu představují překážky volného pohybu zboží. SDEU však rozhodl, že podobná ustanovení členských států nejsou opatření rovnocenným účinkem jako množstevní omezení. Z výše uvedeného rozsudku vyplývá, že SDEU připustil regulaci trhu za předpokladu, že se na domácí i dovážené výrobky vztahují stejná pravidla - státy tedy nesmějí vytvářet normy bránící dovozu zboží z jiných zemí (Cassis de Dijon), 20

21 mohou však vydat legislativu, která reguluje domácí trh, pokud tím nedochází k diskriminaci dovážených výrobků. 34 Vnitrostátní pravidla, která obsahují požadavky na přizpůsobení výrobku z jiného členského států domácímu zboží (např. požadavky na složení, obal, označení), jsou považovány jako ORUKO. Oproti tomu úpravy týkající se vlastního prodeje výrobku (např. předpisy o otevíracích dobách obchodů; ustanovení o tom, že zpracované mléčné výrobky pro kojence smějí být prodávány jen v lékárnách apod.) není opatřeními mající rovnocenný účinek jako kvantitativní omezení, jelikož není schopna zabránit vstupu dováženého zboží na trh, ani není diskriminační z hlediska původu zboží - musí být ale aplikována nerozdílně na tuzemské i dovážené zboží. To, zda určité opatření je opatřením mající rovnocenný účinek jako kvantitativní omezení, se vyhodnocuje individuálně případ od případu. 2.4 Příklady ORUKA Judikatura SDEU poskytují typická omezení volného pohybu zboží, které lze považovat za ORUKO. Jsou to zejména: i) Dovozní a vývozní restrikce Typickým příkladem jsou dovozní a vývozní licence, úřední ověřování nebo certifikace. Dalším možným příkladem je stanovování zvláštních podmínek, které se budou aplikovat jen na dovážené zboží, nikoli na zboží tuzemské. ii) Podpora národních produktů oproti importovaným Jednání členského státu, které poskytuje určitou výhodu a podporu domácím produktům oproti importovaným produktům. Typickým příkladem tohoto jednání je státní podpora prodeje domácího zboží. V této souvislosti je často uváděn rozsudek Komise v. Irsko 35 (Kampaň Buy Irish ), ve kterém SDEU odsoudil Irska za své praktiky, protože požadoval po 34 Dauses, Manfred A. Příručka hospodářského práva EU 35 Rozh. č. 113/80 Komise versus Irsko (1981) ECR

22 zahraničních výrobcích suvenýrů, aby výrobky, které zobrazují typické irské památky a monumenty, označili nápisem ze zahraničí iii) Stanovení minimální nebo maximální ceny prodávaného zboží Stanovení minimální nebo maximální ceny může dovozcům z jiných členských států ztížit uplatnění na trhu. Stanovení minimální ceny znamená znevýhodnění dovozců, které jsou ochotni prodávat zboží za nižší cenu než je stanovené. Maximální stanovení ceny představuje znevýhodnění dovozeného zboží, pokud je stanovená bez ohledu např. na dopravní náklady. Dovozce musí ceny zboží snížit na maximální stanovenou cenu a na základě toho ekonomicky tratí. iv) Omezení použití výrobků Omezení použití výrobků představují vnitrostátní předpisy, které povolují prodej produktu, ale zároveň do určité míry omezují jeho použití. Omezení použití spočívá ve stanovení konkrétní metody použití, dobu použití nebo rozsah požití daného výrobku a takováto opatření mohou za určitých okolností představovat opatření s rovnocenným účinkem. V případu Trailers 36 se jednalo o italské opatření, které zakazovala použití přípojného vozidla k motorovým tříkolkám a čtyřkolkám, mopedům a motocyklům. Italské opatření tedy zakazuje používání tohoto produktu. Soud konstatoval, že v tomto případě jde o stanovení způsobu používání daného výrobku, který je v rozporu s čl. 34. Opatření, která stanovují nebo regulují způsob užití výrobku, mohou do značné míry ovlivnit chování spotřebitele, neboť spotřebitel, který ví, že přípojná zařízení, která nejsou konstrukčně řešena pro připojení k motocyklům, by neměl žádný zájem ke koupi takového přípojného zařízení. V tomto případě bylo dané vnitrostátní opatření odůvodňováno ochranou bezpečnosti silničního provozu a soud toto odůvodnění přijmul. Italské státní předpisy tedy mohou zakazovat používání přípojných zařízení motorovým tříkolkám a čtyřkolkám, mopedům a motocyklům a tím omezit poptávku po tomto zboží. 36 Rozh. č. C-110/05 Komise versus Itálie (2009) ECR I

23 2.5 Technické požadavky Další (většinou technické) požadavky stanovené v národních předpisech jednotlivých členských států, které jsou odlišné, vztahují se na ně články 34 a 35 SFEU. 37 Nejčastěji se vyskytují požadavky kladené na dovážené či vyvážené výrobky, jako jsou rozměry, složení, značení apod., jejich cílem je např. ochrana spotřebitele nebo životního prostředí. Harmonizace (sjednocování) národních předpisů členských států EU: Sjednocení neboli harmonizace technických, zdravotních a jiných požadavků v předpisech členských států se proto ukázalo jako nezbytný další krok k úplnému uvolnění pohybu zboží na trzích všech členských států Evropského společenství. Požadavky na výrobky jsou zásadně vyjádřeny v technických předpisech nebo směrnicích a jsou považovány za splněné, byla-li dodržena technická norma Princip vzájemného uznávání Zásada vzájemného uznávání vyplývá již z výše zmíněného případu Cassis de Dijon. Princip vzájemného uznávání je stanoven v článku 53 SFEU. Tento princip zajišťuje svobodu volného pohyb zboží, které není předmětem harmonizace vnitrostátních předpisů členských států a které je zákonně vyráběno a uváděno na trh jednoho z členských států. Členské státy nemohou zakázat prodej zboží, které je vyrobeno v souladu s platnými vnitrostátními předpisy jiného členského státu, i když se tyto předpisy liší od těch, které musí splňovat jejich domácí zboží. Výjimku ze zásady vzájemného uznávání lze odůvodnit na základě článku 36 SFEU nebo na základě tzv. kategorických požadavků. 37 Fiala, P., Pitrová, M.: Evropská unie 38 Dauses, Manfred A. Příručka hospodářského práva EU 23

24 3 Výjimky ze zákazu opatření s rovnocenným účinkem na základě Smlouvy Pokud nějaké vnitrostátní opatření bude shledáno jako kvantitativní omezení nebo ORUKO, i přesto nemusí být v rozporu s článkem 34 a 35 SFEU, pokud půjde o případ, který spadá do působnosti článku 36 SFEU. Článek 36 SFEU uvádí výjimky, kterými členské státy mohou odůvodňovat vnitrostátní opatření, které působí jako kvantitativní omezení nebo ORUKO v rámci volného pohybu zboží. Dovoz, vývoz nebo průvoz zboží lze podle Článku 36 SFEU zakázat či omezit, je-li to odůvodněno: 39 a) veřejnou morálkou b) veřejným pořádkem c) veřejnou bezpečností d) ochranou zdraví a života lidí a zvířat a ochranou rostlin e) ochranou podkladů národního bohatství majících uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu f) ochranou průmyslového nebo obchodního vlastnictví Výčet výše uvedených výjimek je taxativní. Aby se členský stát mohl odvolávat na výjimky stanovené čl. 36, musí splňovat následující podmínky: I. Skutkový stav musí skutečně odpovídat některé z výjimek, II. nesmí se jednat ani o úmyslnou diskriminaci, ani III. o skryté omezování volného pohybu zboží, IV. vnitrostátní omezení jsou přiměřená (princip proporcionality), V. musí jít o neharmonizovanou oblast. 40 SDEU interpretuje výše uvedené výjimky restriktivně. Tato intepretace vychází z výše uvedeného rozhodnutí Komise v. Irsko, kde Irsko (požadavek, aby na typických irských suvenýrech dovážených z jiných členských států byl nápis ze zahraničí ) své národní opatření ospravedlňovalo ochranou spotřebitele. Toto 39 Tichý, Luboš a kolektiv, Evropské právo. Praha: C.H.BECK, 2011, str Svoboda P., Úvod do evropského práva, 4. Vydání, Praha: C. H. Beck, 2011, str

25 ospravedlnění není součástí článku 36 SFEU a SDEU konstatoval, že výjimky vyjádřené v článku 36 nemohou být interpretačně rozšířeny na jiné případy, než které jsou vyjmenovány. Článek 36 stanoví dvě kumulativní podmínky pro uplatnění výjimek: Tyto zákazy nebo omezení však nesmějí sloužit jako prostředky svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy. SDEU v této souvislosti uvádí, že funkcí druhé věty článku 36 SFEU je zabránit tomu, aby se vnitrostátní opatření odvolávající se na výčet uvedených výjimek v článku 36 SFEU odchýlila od svého pravého účelu a byla používána tím způsobem a vede diskriminaci zboží dovezeného z jiných členských států anebo k nepřímé ochraně určitých domácích produktů, tzn. k přijímání protekcionistických opatření. 41 Proporcionalitu (přiměřenost) je možné definovat jako užití nejvhodnějšího prostředku a to co do druhu i síly pro dosažení zadaného cíle. Prostředek ochrany zvolený členským státem tedy musí být omezen jen to, co je skutečně nutné ke splnění sledovaného cíle, a musí být přiměřený tomuto cíli. SDEU v neharmonizovaných oblastech poskytuje členským států prostor pro vlastní uvážení, co se týče přijímaných opatření a požadované úrovně ochrany, jelikož požadavky úrovně ochrany se mohou v jednotlivých členských státech lišit. Nejdůležitějším aspektem pro odůvodnění zavedeného opatření je proto existence alternativního opatření, které by mohlo v menší míře bránit obchodu mezi členskými státy. 41 Evropská komise, generální ředitelství pro podniky a průmysl, Volný pohyb zboží, Příručka k uplatňování ustanovení Smlouvy upravující volný pohyb zboží, Úřad pro publikace Evropské unie 2010; str

26 3.3 Konkrétní důvody výjimek Veřejný pořádek, bezpečnost a mravnost Každý členský stát si může stanovit normy, které umožňují zajistit soulad zboží s vnitrostátními předpisy ohledně veřejného pořádku, bezpečnosti a mravnosti. Tato pravomoc musí být uplatňována v souladu s povinnostmi vyplývajíc z práva EU. Např. jakékoliv zákazy dovozů výrobků, jejichž uvádění na trh je omezeno, nikoliv zakázáno, jsou diskriminační a porušují ustanovení ohledně volného pohybu zboží. Veřejný pořádek je SDEU vykládán velmi striktně a jen zřídka je uznám jako důvod pro odchylku ve smyslu čl. 36 SFEU. Pokud je možné uplatnit alternativní odchylku podle čl. 36 SFEU, SDEU obvykle používá alternativní zdůvodnění nebo zdůvodnění veřejným pořádkem ve spojení dalšími možnými důvody. 42 Jako samotné zdůvodnění veřejným pořádkem bylo přijato v jednom výjimečném případě, kde členský stát omezoval dovoz a vývoz mincí. SDEU rozhodl, že dané opatření je oprávněné z důvodu veřejného pořádku, protože právo ražby mincí je tradičně považováno za oblast, která se dotýká zájmu státu. 43 Většina případů, kde bylo omezení ospravedlňováno veřejnou mravností, se týkala obscénních a nemravných předmětů. V případě Henn a Darby 44 se jednalo o zabavení pornografických materiálů na hranicích z důvodu porušení zákona potírající prodej obscénních předmětů. Dané opatření představuje ORUKO, ale je ospravedlnitelné právě na základě ochrany veřejné mravnosti. 42 Soudní dvůr připustil, že právní předpisy, jejichž záměrem je omezování spotřeby alkoholu za účelem zamezení škodlivých účinků alkoholických nápojů na lidské zdraví a společnost a které se tudíž snaží bojovat proti zneužíváni alkoholu, odrážejí otázky ochrany zdraví a veřejného zájmu uznávané článkem [36 SFEU] rozsudek Soudního dvora ve věci Ahokainen a Leppik, C-434/04, Sb. rozh. 2006, s. I-9171,bod Viz. Rozsudek Soudního dvora ve věci Thompson 7/78, Recueil 1978, s Rozh. č. 34/79 Henn a Darby (1979) ECR

27 Zdůvodnění veřejné bezpečnosti má uplatnění v oblasti trhu EU s energiemi. I toto zdůvodnění je vykládáno restriktivně. S touto výjimkou je spojováno rozhodnutí SDEU ve věci Campus Oil 45. Irsko nařizovalo dovozcům nafty, aby 35% potřebné nafty nakupovalo od tehdy jediné státní rafinerské společnosti za ceny stanovené vládou. Irská vláda se obhajovala tím, že nedostatek surovin může ohrozit veřejnou bezpečnost, protože výpadek dodávek této nerostné suroviny by mělo vliv na chod institucí, veřejných služeb,. SDEU rozhodl, že dané opatření je jasně protekcionistické a představuje porušení článku 34 SFEU. Nicméně je odůvodnitelné na základě ochrany veřejné bezpečnosti, tzn. udržení existence státní rafinérie, která by zajišťovala dodávky ropy v době krize, spadá do výše pojmu veřejné bezpečnosti Ochrana zdraví a života lidí a zvířat a ochrana rostlin (Zásada předběžné opatrnosti) Z judikatury SDEU vyplývá: lidské zdraví a život patří mezi statky nebo zájmy chráněné článkem 36 a je na členských státech, aby v rámci omezení daných Smlouvou rozhodly, jakou míru ochrany chtějí zajišťovat a zejména jak přísné mají být kontroly, které se mají provádět. 46 Na ochranu zdraví se nelze odvolávat, pokud skutečným cílem opatřením je ochrana domácího trhu, i přestože členské státy májí pravomoc v případě neexistence harmonizace zvolit si požadovanou úroveň ochrany. Přijímaná opatření by se tedy měly omezit jen na to, co je skutečně nezbytné k dosažení stanoveného cíle, kterým je ochrana zdraví. Což znamená, že při aplikace tohoto omezení vychází judikatura z důsledného pojetí přiměřenosti. Zásada předběžné opatrnosti Zásadu předběžné opatrnosti poprvé ESD použil ve věci National Farmers Union 47. SDEU prohlásil: pokud panuje nejistota ohledně existence nebo rozsahu práv týkajících se lidského zdraví, může instituce přijmout preventivní opatření, aniž by musela čekat, až se skutečnost a závažnost dotyčných rizik plně projeví. 45 Rozsudek Soudního dvora ve věci Campus Oil 72/83, Recueil 1984, s Rozsudek Soudního dvora ve věci De Peijper, 104/75, Recueil 1976, s Rozsudek Soudního dvora ve věci National Farmers Union a další, C-157/96, Recueil 1998, s. I

28 Tato zásada stanovuje okolnosti, za kterých zákonodárný orgán může přijmout opatření na ochranu spotřebitelů proti zdravotním rizikům, která jsou spojena s určitým produktem nebo službou. Z judikatury SDEU vyplývá, že členské státy před přijetím preventivních opatření podle článků 34 a 36 SFEU musí provádět posouzení rizik. Pokud existuje vědecká nejistota ohledně rizik, a je potvrzena, je na členských státech, jaká opatření chtějí přijmout. Opatření se ale nemohou zakládat na čistě hypotetických úvahách. Pokud tedy členské státy chtějí ponechat v platnosti nebo zavést opatření na ochranu zdraví ve smyslu článku 36 SFEU, je na nich, aby prokázaly nezbytnost takových opatření Ochrana národního kulturního bohatství Do ochrany národního kulturního bohatství spadají položky, které musí mít skutečnou uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu a je na členských státech, aby definovaly, které položky do této kategorie patří. 48 Pomoc při výkladu těchto pojmů může poskytnout směrnice 93/7/EHS, která upravuje navrácení kulturních statků neoprávněně vyvezených z území členského státu. Směrnice uvádí, že národní kulturní poklad může zahrnovat: I. položky zapsané v inventářích muzeí nebo fondů knihoven II. obrazy, malby, sochy a plastiky, III. knihy, IV. dopravní prostředky, V. archivy Směrnice ve své příloze odkazuje na charakteristiky, jako je vlastnictví, stáří a hodnota dané položky, které by měly pomoci při definici položek, které spadají do její působnosti. 48 Směrnice Rady 93/7/EHS ze dne 15. března 1993 o navrácení kulturních statků neoprávněně vyvezených z území členského státu 28

29 Účelem této směrnice není tedy definovat předměty, které jsou považovány za národní a kulturní poklad ve smyslu článku 36 SFEU, ale stanovit jen položky, které je vhodné zařadit do kulturního národního bohatství. Členské státy zavádějí různá omezení vývozu starožitností a jiných kulturních artefaktů. Tato omezení, stejně jako související postupy (např. vyplňování vývozních prohlášení a předkládání příslušné dokumentace) jsou obecně podle článku 36 SFEU považována za odůvodněná. Naproti tomu pokusy členských států zabránit vývozu uměleckých pokladů uvalením daně jsou považovány za neodůvodněné, jelikož takovéto opatření představuje ORUC Ochrana průmyslového vlastnictví Členské státy stanovují míru ochrany poskytované patentům, označení zboží, ochranným známkám, autorským právům, právům na ochranu druhů a právům chráněných vzorů. Práva k průmyslovému vlastnictví, které jsou uděleny na základě právních předpisů členských států, nejsou ovlivňována Smlouvou. Vnitrostátní právní předpisy spojené s nabýváním, převodu a zániku práv k průmyslovému vlastnictví jsou platná, pokud neobsahují prvek diskriminace. Práva duševního vlastnictví jsou vyčerpána, pokud je výrobek právoplatně distribuován na trhu členského státu vlastníkem těchto práv nebo jeho souhlasem 49. Tudíž vlastník těchto práv nesmí bránit dovozu výrobků do kteréhokoli členského státu, ve kterém byl zprvu uveden na trh. Kromě patentů a ochranných známek, autorských práv a práv průmyslových vzorů představují průmyslové a obchodní vlastnictví ve smyslu článku 36 SFEU i zeměpisná označení. 3.4 Kategorické požadavky Výše uvedený rozsudek Cassis de Dijon přináší posun chápání pojmu ORUKO a doplnil dassonvillskou definici ORUKO o dva dodatky. První dodatek je pravidlo rozumu, které povoluje opatření vztahující se na dovozené zboží i domácí, pokud 49 tzv. zásada vyčerpání práv má za následek, že majitel práv k duševnímu vlastnictví nemůže vykonávat svá práva v tom smyslu, že třetím osobám nemůže zejména zakázat dovoz, nabídku nebo prodej výrobků, které byly uvedeny na trh přímo nebo s jeho souhlasem 29

30 jsou nutná k ochraně určitých tzv. kategorických požadavků členských států EU a spadajících do oblasti jejich veřejného zájmu. Kategorické požadavky ve veřejném zájmu, jsou přípustné, jsou-li vzhledem ke svému cíli přiměřené a nezbytné. Druhý dodatek spočívá v respektování principu vzájemného uznávání vnitrostátních předpisů Ochrana životního prostředí Ochrana životního prostředí byl uznán jako kategorický požadavek až v souvislosti se zavedením politiky životního prostředí do zakládací smlouvy Maastrichtskou smlouvou. Ochrana životního prostředí úzce souvisí s ochranou života a zdraví lidí a v důsledku pokroku vědy a většího povědomí veřejnosti se na ni členské státy stále častěji odvolávají. Nicméně SDEU tento důvod nepovažuje vždy za dostatečný k ospravedlnění jakéhokoli opatření. Přesné definice tohoto pojmu neexistuje, ale opěrnými body mohou být ustanovení zakládací smlouvy čl. 174/1,2 50 Z důvodů ochrany životního prostředí Soudní dvůr ospravedlnil celou řadu vnitrostátních opatření. Např. zákaz dovozu odpadu z jiných členských států (C- 2/90 Komise v. Belgie), systém zálohování a vracení obalových nádob (302/86 Komise v. Dánsko), omezení hluku způsobené letadly (C-389/96 Aher Waggon), apod Ochrana spotřebitele Překážky volného pohybu zboží většinou vznikají z rozdílu mezi ustanoveními právních předpisů jednotlivých členských států. Takovéto opatření je nutno akceptovat pokud se vztahují nerozdílně jak na dovážené zboží, tak i na domácí zboží a lze je odůvodnit tím, že jsou nezbytná ke splnění nadřazených požadavků týkající se ochrany spotřebitele nebo poctivého obchodu. Tato stanovení musí být přiměřená danému cíli a neexistuje-li alternativní řešení, které by bylo méně zatěžující pro obchod mezi členskými státy. 50 Tichý, Luboš a kolektiv, Evropské právo. Praha: C.H.BECK, 2011, str