Spotřebitelské smlouvy

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Spotřebitelské smlouvy Bakalářská práce Autor: Taťána Herklocová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Jiří Matzner PhD. Praha duben, 2010

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury. V Praze, dne Taťána Herklocová

3 Poděkování: Děkuji svému vedoucímu bakalářské práce JUDr. Jiřímu Matznerovi za poskytnutý čas a podněty k předkládané práci.

4 Anotace V této bakalářská práci se autorka pokusila zaměřit na problematiku spotřebitelských smluv, které jsou relativně novým pojmem v českém právním systému. Čtenář se dozví, co vlastně spotřebitelské smlouvy jsou, s jakými nejčastějšími typy spotřebitelských smluv se setkáváme, kdo můţe být účastníkem spotřebitelsko-smluvních vztahů. Dále se seznámíme s organizacemi, které spotřebiteli poskytují ochranu jak na území ČR, tak i v zemích EU. Nezmíněny nezůstanou ani smlouvy uzavírané s bankovními institucemi, protoţe i klient banky je slabší smluvní stranou. Nedílnou součástí této práce jsou vzory smluv, a to konkrétně smlouva kupní, nájemní smlouva a smlouva o kontokorentním úvěru. Annotation In this bachelor s thesis, the author has tried to focus on the issue of consumer contracts, which are a relatively new concept in the Czech legal system. The reader can learn what consumer contracts mean, what are the most common contracts they will face when involved in Consumer-contractual relationships. In addition, we meet with organizations that provide protection to consumers in the CR, and in EU countries. Also mentioned are contracts with banking institutions as the client is the weaker party here too. An integral part of this work are models of contracts, namely the purchase agreement, rental agreement and the agreement on bank overdraft.

5 Obsah ÚVOD LEGISLATIVNÍ ÚPRAVA SPOTŘEBITELSKÝCH SMLUV V ČR Vývoj spotřebitelské legislativy v Evropské unii Spotřebitelská legislativa v ČR SPOTŘEBITELSKÉ SMLOUVY OBECNĚ Co se rozumí spotřebitelskými smlouvami? Kupní smlouva Smlouva o vkladu Smlouva o dílo Nájemní smlouva Pojistná smlouva Cestovní smlouva Smlouva o ubytování Smlouvy o přepravě Smlouva o běžném účtu Smlouva o vkladovém účtu Smlouva o úvěru Smlouva o inkasu Smlouva o bankovním uložení věci SPOTŘEBITEL A BANKA Teorie Kontokorentní úvěr Spotřebitelský úvěr Hypotéční úvěr OCHRANA SPOTŘEBITELE Státní orgány v ochraně spotřebitele Parlament České republiky Ministerstvo průmyslu a obchodu Státní inspekční orgány Ochrana spotřebitele a Evropská unie Evropské instituce Evropské spotřebitelské organizace Finanční arbitr Koncepce spotřebitelské politiky na léta 2006 až ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY SEZNAM POUŽITÝCH GRAFŮ A TABULEK SEZNAM PŘÍLOH PŘÍLOHA Č. 1 KUPNÍ SMLOUVA PŘÍLOHA Č. 2 NÁJEMNÍ SMLOUVA PŘÍLOHA Č. 3 SMLOUVA O KONTOKORENTNÍM ÚVĚRU

6 Úvod V posledních letech je stále častěji skloňována otázka spotřebitelské problematiky, resp. fenoménu ochrany spotřebitele. V kaţdodenním ţivotě se naprostá většina z nás ztotoţňuje s rolí spotřebitele, ne jen při nákupu zboţí či výrobku, ale i při vyuţívání nabízených sluţeb. Znalost rizik a dlouhodobých důsledků vyuţívání jednotlivých produktů je ale zatím relativně nízká, ačkoli finanční rizika se stala jedním z hlavních témat dnešního světa. I proto je v současné době daleko více potřebná znalost práv spotřebitele. K rozvoji ochrany spotřebitele přispívá také do značné míry Evropské společenství tím, ţe problematiku ochrany zahrnulo do svých cílů, čehoţ dosahuje úpravou a vydáváním směrnic, které jsou členské státy povinné harmonizovat a implementovat do práva svých států. Jedná se o členské státy EU. V České republice se začátky ochrany spotřebitele objevují v 90. letech minulého století, kdy se na našem území budoval demokratický právní stát. Nejprve vznikala veřejnoprávní ochrana spotřebitele, která se soustředila zejména na kvalitu a nezávadnost výrobků a sluţeb, způsob prodeje výrobků a sluţeb. Vytvářel se tedy systém zřízený na veřejnoprávní ochraně. Právní úprava postupně reagovala na zneuţívání jednání profesionála z pozice silnější smluvní strany. Hlavním problémem byl zejména obsah právního úkonu, kdy spotřebitel měl stanoveny povinnosti v značném nepoměru k jeho právům. Pozice smluvních stran se vyrovnaly tím, ţe do právního řádu, v soukromoprávní oblasti se jedná občanský zákoník, se zavedly kogentní ustanovení (to znamená ustanovení, od kterých se smluvní strany nemohou odchýlit). Jak vyplývá z výše uvedeného ochrana spotřebitele má stále větší význam, a to nejen v České republice, ale poutá pozornost i ostatních států Evropy a světa, proto jsem si pro předkládanou práci vybrala téma spotřebitelské smlouvy. Ty představují těţiště soukromoprávní ochrany spotřebitele, pozornost bude také věnována tolik diskutované ochraně spotřebitele. Tato práce je rozdělena do 4 kapitol, jejím hlavním cílem je bliţší seznámení se spotřebitelskými smlouvami, jejichţ nejčastější typy zmiňuje kapitola 2 a problematikou ochrany spotřebitele, na kterou jsem se zaměřila v kapitole 4 níţe. 6

7 1 Legislativní úprava spotřebitelských smluv v ČR 1.1 Vývoj spotřebitelské legislativy v Evropské unii Historie Evropské unie začíná v roce 1951, kdy Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemí podepsaly v Paříţi Smlouvu o zaloţení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Těchto šest států se v ní zavázalo společné postupovat v rozvoji dvou klíčových odvětví těţby uhlí a výroby oceli. Vzhledem k tomu, ţe ustanovení zakotvená ve smlouvě se dařilo naplňovat, z čehoţ měly zakládající členské státy zřetelný prospěch a uţitek, dohodly se tyto státy v r na vzniku Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Smlouvy o zřízení obou těchto společenství byly podepsány 25. března 1957 v Římě. Římské smlouvy, jak se těmto smlouvám téţ říká, byly postupně rozšiřovány a doplňovány: v únoru 1986 byl podepsán Jednotný evropský akt (účinnost od 1. července 1987), v únoru 1992 Smlouva o evropské unii (známá jako Maastrichtská smlouva i ), v říjnu 1997 Amsterdamská smlouva (účinnost od 1. května 1999) a v prosinci 2000 Smlouva z Nice (účinnost od 1. března 2002). Hlavním smyslem Společenství bylo vytvoření společného trhu zaloţeného na celní unii a dodrţování čtyř základních svobod, jimiţ jsou volný pohyb zboţí, sluţeb, osob a kapitálu. Nezbytnou součástí společného trhu bylo jiţ od počátků zavedení a dodrţování společných soutěţních pravidel, aby nebyla hospodářská soutěţ na společném trhu narušována. Vznikly také tři společné politiky zemědělská, obchodní a dopravní. Významným prvkem bylo vytvoření společných institucí (dnes známých jako Evropská komise, Rada, Evropský parlament a Soudní dvůr) a tvorba právních norem platných a vynutitelných ve všech členských státech, jejichţ základní funkcí je sbliţování národního práva s cílem dosáhnout řádné fungování společného trhu. Problematika ochrany spotřebitele v počátcích integrace chyběla, i kdyţ má pro naplnění a fungování vnitřního trhu zásadní význam. Přestoţe ve Smlouvě o Evropském hospodářském společenství nebyla o ochraně spotřebitele ţádná zmínka a Společenství nemělo v této oblasti ţádné pravomoci ani rozpočtové zdroje, dostala se do pozornosti vrcholných představitelů jiţ začátkem 70. let poprvé tomu bylo na paříţském summitu v roce 1972, kdy hlavy států a vlád vyzvaly k politické akci v této oblasti. Krátce nato představila Evropská komise Předběţný program EHS o ochraně spotřebitele a informační 7

8 politice (v dubnu 1975). 1 Tento dokument, který se stal později základem spotřebitelské legislativy Společenství, shrnul pět základních práv spotřebitelů: ochrana zdraví a bezpečnosti, ochrana ekonomických zájmů, náhrada škody, informace a vzdělávání, zastoupení. Konkrétně k ochraně zdraví a bezpečnosti napomáhají přísné normy na výrobu potravin, léčiv a dalších výrobků, poţadavky na značení zboţí. Ekonomické zájmy jsou chráněny např. opatřeními proti klamavé reklamě, nepřiměřeným smluvním podmínkám, podomnímu obchodování, ustanoveními o spotřebitelském úvěru, apod. Informovanost a vzdělávání zajišťuje Komise především podporou spotřebitelských organizací, které sestavují přehledy cen a testují kvalitu výrobků. Posiluje se také způsob, jakým se můţe spotřebitel soudně domáhat náhrady škody, kterou utrpěl zakoupením nekvalitního výrobku, ať jiţ ve svém domovském nebo v jiném členském státě 2. JUDr. Věra Knoblochová uvádí, ţe v programu dále zaznělo, ţe spotřebitelská politika má průřezový charakter a uvedené cíle byly postupně začleňovány do zvláštních politik Společenství (např. do hospodářské politiky, společné zemědělské politiky, politiky ţivotního prostředí, energetické a dopravní politiky, aj.). Po tomto Předběţném programu následovaly další programy, nicméně aţ Jednotný evropský akt a následně přijímanou legislativu lze označit za skutečný začátek komunitární spotřebitelské politiky. Jednotný evropský akt, který pevně stanovil, ţe vnitřní trh musí vzniknout do konce roku 1992, zakotvil poprvé v primárním právu pojem spotřebitel. Čl. 100a (dnes čl. 95) Smlouvy zmocnil Evropskou komisi navrhovat opatření na ochranu spotřebitelů, přičemţ základem měl být vysoký stupeň ochrany. Toto zplnomocnění je upravené v Amsterdamské smlouvě v čl. 95 odst. 3: Komise bude ve svých návrzích podle odstavce 1 týkajících se zdraví, bezpečnosti, ochrany ţivotního prostředí a ochrany spotřebitele vycházet z vysoké úrovně ochrany a přihlédne přitom zejména k novému vývoji 1 KNOBLOCHOVÁ, Věra. Vývoj oblasti ochrany spotřebitele v EU od počátků v r aţ do současnosti, Dostupný z WWW: 2 KNOBLOCHOVÁ, Věra. Strategie spotřebitelské politiky na unijní úrovni, Dostupný z WWW: 8

9 zaloţenému na vědeckých poznatcích. V rámci svých pravomocí usilují o tento cíl téţ Evropský parlament a Rada. 3 Po Předběţném programu následovaly další programy/strategie, které na něho v zásadě navazovaly: pro léta , , , , , , První programy obsahovaly priority, jako jsou reprezentace spotřebitelů, jejich informovanost nebo bezpečnost výrobků. Po přijetí Maastrichtské smlouvy v roce 1992 se dostaly do popředí zájmu přístup spotřebitelů ke spravedlnosti, prodej spotřebitelského zboţí a související záruky, smlouvy sjednávané na dálku, srovnávací reklama, přeshraniční transakce, ţaloby na zdrţení se jednání v oblastech ochrany spotřebitele, finanční sluţby, vzdělávání spotřebitelů. V posledním období, v návaznosti na narůstající přeshraniční aktivity a vztahy, byla pozornost věnována oblasti nekalých obchodních praktik a spolupráci dozorových orgánů. Stávající program obsaţený v rozhodnutí č. 1926/2006/ES má dva základní cíle: (1) zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitele, zejména prostřednictvím kvalitnějších dokladů, lepších konzultací a lepšího zastupování zájmů spotřebitelů; a (2) zajistit účinné pouţívání právních předpisů v oblasti ochrany spotřebitele, především prostřednictvím spolupráce při jejich vymáhání, poskytování informací, vzdělávání a prostřednictvím právních prostředků nápravy. Program uvádí pro oba cíle celkem jedenáct akcí, pomocí nichţ (samostatně či jejich vzájemnou kombinací) mají být cíle dosaţeny. Výše finančního příspěvku z rozpočtu Evropské unie byla určena na 156,8 miliónu EUR, přičemţ z této částky budou vyhrazeny téţ prostředky na chod výkonné agentury. Dalším významným dokumentem strategické povahy, který s výše uvedeným také souvisí, je Komisí schválená Strategie spotřebitelské politiky EU (z 13. března 2007). Strategie označuje spotřebitelskou politiku za křiţovatku, kde se protínají na jedné straně konkurenceschopnost (tj. růst a zaměstnanosti) a podpora práv občanů EU na straně druhé. 4 Povědomí o významu spotřebitelských zájmů, a to jak obecně, tak pokud jde o dopady oblasti ochrany spotřebitele na vnitřní trh, se stát od státu liší. Rovněţ organizační aspekt ochrany spotřebitele je značně různorodý. To je dáno nejen tradicemi jednotlivých států či regionů nebo rozdíly mezi starými a novými členskými státy, ale i skutečností, ţe 3 Amsterdamská smlouva. Dostupný z WWW: 4 KNOBLOCHOVÁ, Věra. Strategie spotřebitelské politiky na unijní úrovni, Dostupný z WWW: 9

10 právní úprava je úpravou minimální. Minimální úprava znamená, ţe členské státy mohou zachovat stávající nebo přijmout novou přísnější právní úpravu, která jde nad rámec komunitární úpravy. Významným posunem jsou však nově přijímané předpisy, které obsahují jiţ úpravu maximální Spotřebitelská legislativa v ČR Spotřebitelské smlouvy jsou oblastí, která byla našemu soukromému právu ještě před pár lety takřka neznámá. Jejich právní úprava je nutná pro kompatibilitu našeho právního řádu s legislativou Evropských společenství, kde cílem je především poskytnout ochranu slabší smluvní straně, coţ je výrazným trendem moderního soukromého práva. V České republice došlo k výraznému posunu v této oblasti teprve po roce Právní úprava spotřebitelských smluv byla do našeho právního řádu implementována zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se změnil zákon č. 40/1964 Sb., ObčZ., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tímto zákonem č. 367/2000 Sb. došlo v oblasti spotřebitelských smluv k promítnutí tří směrnic Evropských společenství do našeho právního řádu, a to: směrnice rady 93/13/EHS z o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách; směrnice rady 85/577/EHS z o ochraně spotřebitele při smlouvách sjednávaných mimo obchodní provozovnu; (podle této směrnice se spotřebitelem rozumí fyzická osoba, která úkony, na něţ se tato směrnice vztahuje, činí za účelem, ke kterému nelze přičítat ani podnikatelský ani jiný výdělečný charakter); směrnice Evropského parlamentu a rady 97/7/ES z o ochraně spotřebitele z hlediska smluv uzavřených na dálku; (tato směrnice zas definuje spotřebitele jako kaţdou fyzickou osobu, která v rámci smluv spadajících pod tuto směrnici jedná za účelem, který nepatří k její výdělečné činnosti). Směrnice nemá obecnou závaznost ve vztahu k jednotlivcům. Je to právní akt, který zavazuje subjekty, jímţ je adresován, a to jsou výhradně členské státy. Směrnice určuje pouze cíl, jehoţ má být dosaţeno. Jakou formou či metodou, bude poţadovaného výsledku dosaţeno, zůstávají plně v kompetenci státu. 5 KNOBLOCHOVÁ, Věra. Vývoj oblasti ochrany spotřebitele v EU od počátků v r aţ do současnosti, Dostupný z WWW: 10

11 Spotřebitelské smlouvy jsou v občanském zákoníku obsaţeny následovně: v ustanoveních 53 a 54 jsou upraveny tzv. smlouvy sjednané na dálku; v ustanoveních 57 je provedena úprava tzv. smluv uzavíraných mimo provozovnu; ustanovení 55 a 56 jsou obecná pro všechny smlouvy, v nichţ vystupuje dodavatel a spotřebitel; Mohou být uzavírány nejen podle občanského zákoníku, ale také podle obchodního zákoníku, a to v souladu 262 ObchZ. V obchodním právu rozlišujeme tzv. absolutní obchody, to jsou závazkové právní vztahy, které se řídí vţdy obchodním zákoníkem, a tzv. absolutní neobchody, tzn. smluvní vztahy, které upravuje občanský zákoník popř. zvláštní právní předpis k občanskému zákoníku. Další kategorií jsou relativní obchody, coţ jsou právní vztahy upravené jak občanským tak obchodním zákoníkem. Dle povahy subjektu je právní vztah upraven dle občanského nebo dle obchodního zákoníku. Nutno podotknout, ţe v případě tzv. fakultativních obchodů, si strany smlouvy mohou zvolit, zdali se jejich projev vůle v podobě spotřebitelské smlouvy bude řídit občanským nebo obchodním zákoníkem, coţ je ve smyslu ust. 262 odst. 1 obchodního zákoníku moţné. Tuto svoji volbu musí promítnout do smlouvy, a to v případě, ţe se dohodli na obchodním zákoníku, v opačném případě se má za to, ţe smlouva se řídí ustanoveními občanského zákoníku. 6 Dovoluji si zdůraznit, ţe pokud se spotřebitelská smlouva bude řídit ustanoveními obchodního zákoníku a směřuje-li ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je taková spotřebitelská smlouva povaţována za neplatnou resp. její příslušná ustanovení. Toto ustanovení odst ObchZ, které říká Strany si mohou dohodnout, ţe jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v 261 ObchZ, se řídí tímto zákonem. Jestliţe taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná 7 je kogentní a nelze ho proto smluvními stranami měnit. 6 Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN Pramen: 262 Obchodního zákoníku 11

12 2 Spotřebitelské smlouvy obecně 2.1 Co se rozumí spotřebitelskými smlouvami? Existuje několik různých, ačkoliv podobných, definic pojmu spotřebitelské smlouvy, zejména za účelem definování tohoto pojmu pro příslušný právní předpis. Spotřebitelskými smlouvami jsou smlouva kupní, smlouva o dílo, případně jiné smlouvy upravené v části osmé občanského zákoníku, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel ( 52 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník). Dodavatelem je v tomto vztahu osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. 8 Nutno poukázat na to, ţe ustanovení týkající se spotřebitelských smluv nelze aplikovat na inominátní smlouvy (smlouvy, které nejsou výslovně upraveny občanským zákoníkem v části osmé). Jde o smlouvy uzavírané ve smyslu ustanovení 51 občanského zákoníku (účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláštně upravena, a to za předpokladu, ţe taková smlouva nebude odporovat obsahu nebo účelu občanského zákoníku). Bez výjimky, pro všechny typy spotřebitelských smluv platí, ţe se nesmí odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele a zároveň se spotřebitel nemůţe platně vzdát práv, která mu zákon poskytuje, či nemůţe jinak zhoršit své smluvní postavení. Takovéto případné ujednání by ve smlouvě zapříčinilo neplatnost. Dalším důleţitým prostředkem k ochraně slabší smluvní strany, čili spotřebitele, je ustanovení 56 odst. 1 občanského zákoníku, které říká, ţe nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s poţadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (toto se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění nebo cenu plnění). Občanský zákoník v ustanovení 56 odst. 3 udává výčet nepřípustných smluvních ujednání. Pro vyloučení pochybností s ohledem na význam spotřebitelských smluv platí vţdy výklad pro spotřebitele příznivější - opět jeden z instrumentů ochrany slabší smluvní 8 DUPAL, Libor; NOVÁK, Karel; SLOSSBERGER, Otakar. Rádce spotřebitele 2. Brno, 2005, ISBN

13 strany. Je nutné podotknout, ţe v takovém případě jde o výklad významu příslušné smlouvy, nikoli o přání a představy spotřebitele. 9 Nejčastěji se setkáváme ve spotřebitelských vztazích s těmito typy smluv: A) Podle občanského zákoníku: kupní smlouva; smlouva o vkladu; smlouva o dílo; nájemní smlouva; pojistná smlouva; cestovní smlouva; smlouva o ubytování; smlouvy o přepravě. B) Podle obchodního zákoníku: smlouva o běţném účtu; smlouva o vkladovém účtu; smlouva o úvěru; smlouva o inkasu; smlouva o bankovním uloţení věci. 2.2 Kupní smlouva Kupní smlouva je upravena v ustanoveních 588 aţ 627 občanského zákoníku. Právní úprava je fakticky rozdělena na úpravu obecnou a na úpravu zvláštní. Ta se týká prodeje zboţí v obchodě. Jedná se převáţně o kogentní ustanovení. Z hlediska prodeje zboţí v obchodech jsou významné některé veřejnoprávní předpisy, jeţ zakotvují povinnosti prodávajících vůči spotřebitelům. Jedná se zejména o zákon č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele, a o zákon č. 455/1991 Sb. o ţivnostenském podnikání. 10 V publikaci Rádce spotřebitele 2 autoři uvádí, ţe prodejem se rozumí uzavření smlouvy, přičemţ dochází k nabytí vlastnického práva kupujícím k prodávané věci Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN DUPAL, Libor; NOVÁK, Karel; SLOSSBERGER, Otakar. Rádce spotřebitele 2. Brno, 2005, ISBN

14 Podle ustanovení 588 občanského zákoníku z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu. 12 Z toho vyplývá, ţe podstatnými náleţitostmi takové smlouvy jsou tedy určení předmětu koupě a dohodnutá kupní cena. Předmět koupě je velmi důleţité přesně vyspecifikovat u movitých věcí uvést výrobní číslo, výrobce, rok výroby a u nemovitých věcí uvést u jakého katastrálního úřadu je nemovitost zapsaná, v jakém katastrálním území a číslo nemovitosti. Je skutečně výhodné dopodrobna vypsat všechny součásti věci (předmětu koupě) i všechno příslušenství, předejde se tím případným pozdějším sporům. Co se týče kupní ceny, nestačí uvedení její dohodnuté výše, je potřeba jasně určit způsob úhrady. Například sjednat zaplacení i předání při podpisu, nebo uhradit pouze část kupní ceny s tím, ţe zbytek bude doplacen v budoucnu, nebo je moţno vyjednat splátkový kalendář, v němţ budou uvedena data splátek, jejich výši i způsob zaplacení takových splátek. Dále je v kaţdé smlouvě důleţitá přesná identifikace smluvních stran určit subjekty nově vznikajícího právního vztahu. Vzor kupní smlouvy tvoří nedílnou součást této práce jako její příloha č Smlouva o vkladu Smlouva o vkladu je upravena v ustanoveních 778 aţ 787 občanského zákoníku. Smlouva o vkladu vzniká mezi fyzickou nebo právnickou osobou ("vkladatel") a peněţním ústavem sloţením vkladu u peněţního ústavu a jeho přijetím peněţním ústavem. 13 Úpravu provedenou občanským zákoníkem blíţe řeší vyhláška ministerstva financí č. 47/1964 Sb. o peněţních sluţbách občanům, ve znění pozdějších předpisů. Smlouva o vkladu je smluvním vztahem mezi vkladatelem a peněţním ústavem, který má ve správě vkladatelovy finanční prostředky a vyplácí mu úrok z vkladu. Peněţní ústav vydáním vkladní kníţky nebo vkladního listu potvrzuje smlouvu o vkladu. Vkladní kníţka je vydaná, kdyţ se předpokládá, ţe výše vkladu se bude měnit a vkladní list je potvrzením o jednorázovém vkladu. Od můţe peněţní ústav vystavovat pouze vkladní kníţky a vkladní listy na jméno, nikoliv na doručitele. Vkladní kníţky na doručitele byly zrušeny k s tím, ţe právo vkladatele na vyplacení zůstatku bude trvat po dobu 10 let od uvedeného data. Obecně platí, ţe práva z vkladů se nepromlčují, ale právní úprava smlouvy o vkladu 12 Pramen: 588 Občanského zákoníku 13 Pramen: 778 Občanského zákoníku 14

15 obsahuje speciální právní úpravu, která stanoví, ţe pokud vkladatel po 20 let se vkladem nenakládal ani nepředloţil vkladní kníţku na doplnění záznamu, ruší se vkladový vztah uplynutím této doby. Vkladatel má pak právo na výplatu zůstatku zrušeného vkladu. Na takovou výplatu se pohlíţí jako na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení 451 a násl. občanského zákoníku, a to bezdůvodné obohacení, jeţ vzniklo z právního důvodu, který později odpadl Smlouva o dílo Smlouva o dílo je upravena v ustanoveních 631 aţ 656 občanského zákoníku. Právní úprava je rozdělena na obecná ustanovení o smlouvě o dílo a na zvláštní ustanovení týkající se dvou druhů smlouvy o dílo, a to zvláštní ustanovení o zhotovení věci na zakázku a zvláštní ustanovení o smlouvě o opravě a úpravě věci. Smlouva o dílo představuje závazek zhotovitele vůči objednateli provést dílo na své nebezpečí a závazek objednatele vůči zhotoviteli dílo převzít a zaplatit za něj kupní cenu. Jedná se zde o věc ještě neexistující (předmětem je zadání zhotovení věci), na rozdíl od kupní smlouvy, kde předmětem je jiţ příslušná existující věc. Z toho vyplývá, ţe podstatnými náleţitostmi takové smlouvy jsou tedy dohoda o předmětu díla a jeho ceny. Pokud cena nelze dopředu stanovit, řídí se ujednání o ceně příslušnými ustanoveními občanského zákoníku. Zhotovitel díla odpovídá za vady zhotovené, opravené či upravené věci. Záruční doba podle 645 občanského zákoníku je 6 měsíců (u staveb 3 roky), pokud jde o věci zhotovované, a 3 měsíce (u staveb 18 měsíců), pokud jde o věci upravované nebo opravované Nájemní smlouva Nájemní smlouva je upravena v ustanoveních 663 aţ 723 občanského zákoníku, ve speciálním zákoně č. 116/1190 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor a dále pak některé smlouvy jako třeba například smlouvu o nájmu podniku nebo smlouvu o nájmu dopravního prostředku upravuje obchodní zákoník. Nájemní smlouvy patří mezi absolutní neobchody, s výjimkou zde zmíněných nájemních vztahů, řídící se obchodním zákoníkem, a proto jejich úpravu řeší občanskoprávní předpisy. 16 Zákon říká, ţe nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) uţíval nebo z ní bral i uţitky. 14 Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN

16 Podstatné náleţitosti smlouvy jsou: určení smluvních stran, stanovení výše nájmu a určení doby nájmu. Nájemní smlouvou můţeme pronajmout jak věc movitou, tak věc nemovitou. Vzor nájemní smlouvy tvoří nedílnou součást předkládané práce jako její příloha č. 2. Nájemní smlouva nemusí mít vţdy písemnou formu, pokud se na tom nedohodnou smluvní strany samy. Smlouva, kterou se pronajímá věc jiţ pronajatá, se nazývá podnájemní smlouva. Charakteristickými znaky nájemní smlouvy jsou: dočasnost sjednává se na dobu určitou nebo neurčitou; úplatnost vţdy za úplatu, v opačném případě by se jednalo o výpůjčku; přenechání uţívání věci základní povinnost pronajímatele; konkretizovaná věc Práva a povinnosti smluvních stran Povinností pronajímatele je dle 664 přenechat pronajatou věc nájemci ve stavu způsobilém smluvenému uţívání, nebo nebyl-li způsob uţívání smluven, uţívání obvyklému, a v tomto stavu ji udrţovat na svoje náklady. Dále 665 říká, ţe nájemce je oprávněn uţívat věc způsobem stanoveným ve smlouvě; nebylo-li dohodnuto jinak, přiměřeně povaze a určení věci a pronajímatel je oprávněn poţadovat přístup k věci za účelem kontroly, zda nájemce uţívá věc řádným způsobem. Nájemce je povinen věc uţívat pouze v případě, ţe tak bylo smluveno, nebo ţe neuţíváním by byla věc nehodnocena více neţ jejím uţíváním. Základní povinností nájemce je platit nájemné v souladu s nájemní smlouvu řádně a včas. Nedohodnou-li se strany nájemní smlouvy jinak, můţe nájemce poskytnout věc do podnájmu třetí osobě dispozitivní ustanovení 666 odst. 1 občanského zákoníku. V případě porušení této povinnosti, má pronajímatel právo od smlouvy odstoupit Skončení nájmu Ke skončení nájmu dojde uplynutím doby sjednané v nájemní smlouvě, nedohodnou-li se strany smlouvy na jejím prodlouţení, výpovědí smlouvy, odstoupením od smlouvy nebo zničením věci. V důsledku skončení nájmu je nájemce povinen vydat pronajatou věc zpět pronajímateli, a to ve stavu odpovídajícímu způsobu uţívání věci, pokud byl tento způsob ve smlouvě dohodnut, v opačném případě, pak ve stavu, v jakém ji nájemce převzal od pronajímatele, s přihlédnutím k obvyklému opotřebení. 16

17 2.6 Pojistná smlouva Pojištění je souborem právních vztahů nikoliv pouze soukromoprávní, ale téţ veřejnoprávní povahy. Musíme proto vzít v úvahu celý komplex právních předpisů o pojišťovnictví, a nikoliv pouze dílčí právní předpis. V současné době je pojištění upraveno v soukromoprávní rovině občanským zákoníkem v ustanoveních 788 aţ 828 a zákonem č. 37/2004 Sb. o pojistné smlouvě. 17 Nejedná se o právní předpisy, které existují vedle sebe, tzn. smlouvy, které spotřebitel uzavřel před se řídí příslušnými ustanoveními občanského zákoníku a na smlouvy uzavřené po tomto datu se jiţ plně uplatní zákon o pojistné smlouvě Vznik pojistné smlouvy 18 K uzavření pojistné smlouvy je třeba, aby návrh byl přijat ve lhůtě, kterou navrhovatel určil, a neurči-li ji, do 1 měsíce ode dne, kdy osoba, které byl návrh určen, tento závazek obdrţela (je-li podmínkou uzavření pojistné smlouvy lékařská prohlídka, pak tato lhůta činí 2 měsíce). Návrh pojistitele (tj. pojišťovna) lze přijmout téţ zaplacením pojistného v uvedených lhůtách a ve výši uvedené v návrh. Pojistitel vydá pojistníkovi pojistku jako potvrzení o uzavření pojistné smlouvy Podstatné náležitosti smlouvy: určení pojistitele a pojistníka; určení oprávněné osoby; určení, zda se jedná o pojištění škodové nebo obnosové; vymezení pojistného nebezpečí a pojistné události; výše pojistného, jeho splatnost a údaj o tom, zda se jedná o pojistné běţné nebo jednorázové; vymezení pojistné doby a doby, na kterou byla pojistná smlouva uzavřena; způsob, jakým se bude oprávněná osoba podílet na výnosech pojistitele (bylo-li to v případě pojištění osob dohodnuto). 17 Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN

18 2.6.3 Následky porušení povinností Poruší-li pojistník nebo pojištěný některou z povinností, následkem čehoţ bylo stanoveno niţší pojistné nebo porušení povinností mělo podstatný vliv na vznik, průběh nebo rozsah pojistné události, můţe pojistitel úměrně sníţit pojistné plnění Zánik pojištění: uplynutím pojistné doby - někdy je sjednávána tzv. automatická prolongace - pojištění se automaticky prodluţuje o stejnou dobu, pokud některá ze stran smlouvy 6 týdnů před uplynutím pojistné doby nesdělí druhé straně, ţe na dalším trvání nemá zájem; nezaplacením pojistného - pojištění končí po marném uplynutí lhůty stanovené pojistitelem v zaslané upomínce (nejméně 1 měsíc); vzájemnou dohoda; výpovědí - smlouvu může vypovědět pojistník i pojistitel v těchto případech: a. ke konci pojistného období a to 6 týdnů předem (pojistitel takto nemůţe vypovědět ţivotní pojištění); b. do 2 měsíců od uzavření pojistné smlouvy; c. do 3 měsíců od oznámení vzniku pojistné události (pojistitel takto nemůţe vypovědět ţivotní pojištění). Pojistitel můţe smlouvu vypovědět v průběhu pojistné doby také při zvýšení pojistného rizika (viz výše - práva a povinnosti pojistitele) Pojistník můţe smlouvu vypovědět při převodu pojistného kmene na jiného pojistitele; Odstoupením - pojistník i pojistitel mohou od smlouvy odstoupit, jestliţe při sjednávání pojistné smlouvy byly písemné dotazy zodpovězeny druhou stranou nepravdivě nebo neúplně. Pojistník můţe odstoupit do 14 dnů (do 30 dnů u ţivotního pojištění) od pojistné smlouvy uzavřené na dálku, např. po internetu nebo telefonu (neplatí pro cestovní pojištění kratší neţ 1 měsíc); Odmítnutí pojistitele plnit - pojistitel můţe odmítnout plnění ze smlouvy jestliţe došlo k podání nepravdivých, zkreslených nebo neúplných informací při sjednávání pojištění nebo při uplatňování práva na plnění; Zánikem rizika - jde také o případy zániku pojištěné věci nebo smrti či zániku pojištěné osoby. 18

19 2.6.5 Vymezení použitých pojmů nahodilá událost skutečnost, která je moţná a u které není jisté, zda nebo kdy v době trvání pojištění nastane; pojistná událost nahodilá událost blíţe označená v pojistné smlouvě, se kterou je spojen vznik pojistitele poskytnou pojistné plnění; pojistná doba doba, na kterou bylo pojištění sjednáno; pojistitel právnická osoba, která je oprávněna provozovat pojišťovací činnost (pojišťovna); pojistník osoba, která s pojistitelem uzavřela pojistnou smlouvu; pojištěný osoba, na jejíţ ţivot, zdraví, majetek, odpovědnost nebo jiné hodnoty se pojištění vztahuje; oprávněná osoba - osoba, které v důsledku pojistné události vznikne právo na pojistné plnění; pojistné nebezpečí moţná příčina vzniku pojistné události; pojistné riziko míra pravděpodobnosti vzniku pojistné události vyvolané pojistným nebezpečím; pojistné úplata za pojištění; běžné pojistné pojistné stanovené za časové období dohodnuté v pojistné smlouvě (pojistné období); jednorázové pojistné pojistné stanovené na celou dobu, na které bylo pojištění sjednáno likvidace pojistné události - šetření pojistitele nutné k zjištění rozsahu plnit. 2.7 Cestovní smlouva Cestovní smlouva je relativně novým smluvním institutem vloţeným do ustanovení 852a aţ 852k občanského zákoníku zákonem č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů. 19 Mgr. Tomáš Hulva uvádí, ţe předchozí právní úprava nebyla důsledná ani díky neexistujícímu dohledu nad cestovním ruchem a kvalitou poskytovaných sluţeb. Po nabytí 19 Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN

20 účinnosti nové právní úpravy zákonem 159/1999 Sb. došlo navíc ke změně v tom směru, ţe jednou z podmínek podnikání v oblasti cestovního ruchu se stalo povinné pojištění cestovních kanceláří a agentur. 20 Zvláštní ochrana spotřebitele uplatňovaná při uzavírání cestovních smluv a v souvislosti se zájezdy spočívá především v těchto dalších skutečnostech: povinné pojištění záruk, informační povinnost vůči spotřebiteli před uzavřením cestovní smlouvy, povinné náleţitosti cestovní smlouvy a kogentnost zákonných ustanovení o cestovní smlouvě. 2.8 Smlouva o ubytování Smlouva o ubytování je upravena v ustanoveních 754 aţ 759 občanského zákoníku. Ze smlouvy o ubytování vznikne objednateli právo, aby mu ubytovatel poskytl přechodné ubytování na dobu dohodnutou nebo na dobu vyplývající z účelu ubytování v zařízení k tomu určeném (hotely, noclehárny, ubytovny a jiná zařízení). Za ubytování a sluţby s ním spojené je objednatel povinen zaplatit ubytovateli cenu ve lhůtách stanovených ubytovacími řády. 21 Ubytovaný má ve vztahu zaloţeném smlouvou o ubytování tato práva a povinnosti: právo pouţívat prostory, které mu k ubytování byly vyhrazeny, jakoţ i uţívat společné prostory ubytovacího zařízení a pouţívat sluţeb, jejichţ poskytování je s ubytováním spojeno; právo odstoupit od smlouvy před uplynutím dohodnuté doby; povinnost nahradit ubytovateli újmu vzniklou z předčasného zrušení ubytování, pokud ubytovatel nemohl zabránit; povinnost zaplatit ubytovateli cenu za ubytování a za sluţby s ním spojené ve lhůtách stanovených ubytovacími řády; povinnost uţívat prostory k ubytování vyhrazené a sluţby s ubytováním spojené řádně; v těchto prostorách nesmí ubytovaný bez souhlasu ubytovatele provádět ţádné podstatné změny. Ubytovatel má ve vztahu zaloţeném smlouvou o ubytování tato práva a povinnosti: právo na úhradu ceny za ubytování a za sluţby s ním spojené ve lhůtách stanovených ubytovacím řádem; 20 Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN Pramen: 754 Občanského zákoníku 20

21 právo odstoupit od smlouvy před uplynutím dohodnuté doby, jestliţe ubytovaný v ubytovacím zařízení i přes výstrahu hrubě porušuje své povinnosti ze smlouvy; povinnost odevzdat ubytovanému prostory jemu k ubytování vyhrazené ve stavu způsobilém pro řádné uţívání a zajistit mu nerušený výkon jeho práv spojených s ubytováním. 2.9 Smlouvy o přepravě Smlouvy o přepravě jsou upraveny v ustanoveních 760 aţ 773 občanského zákoníku, přičemţ právní úprava se člení na dvě zvláštní smlouvy, a to: smlouvu o přepravě osob aţ 764 občanského zákoníku; smlouvu o přepravě nákladu aţ 771 občanského zákoníku Smlouva o přepravě osob Smlouva o přepravě osob zakládá právní vztah, na základě kterého je poskytována sluţba cestujícímu spočívající v přepravě cestujícího a jeho zavazadel dopravním prostředkem do místa určení řádně a včas, za stanovené jízdné. Zavazadlo přitom můţe být přepravováno pod přímým dohledem cestujícího (jako příruční zavazadlo či spoluzavazadlo) nebo odděleně od cestujícího (tzv. cestovní zavazadlo). Rozlišení způsobu, jakým je zavazadlo přepravováno je rozhodné pro odpovědnost za škodu způsobenou na této věci. Je-li zavazadlo přepravováno odděleně od cestujícího, odkazuje zákon na ustanovení o smlouvě o přepravě nákladu. Důleţité jsou prováděcí právní předpisy. Pro smlouvu o přepravě osob je prováděcím právním předpisem vyhláška 1750/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou dráţní a osobní dopravu Odpovědnost ze smlouvy o přepravě osob 23 Odpovědnost přepravce pravidelné přepravy vůči cestujícímu za to, ţe přeprava nebyla provedena včas ( 763 odst. 1 občanského zákoníku). Tato rámcová úprava odkazuje na přepravní řády, které nestanoví právo na náhradu škody. Z toho vyplývá, ţe přepravce neodpovídá za škodu způsobenou nevčasným provedením přepravy. Cestujícímu z tohoto prodlení pouze vyplývají práva jako nárok na zpětnou přepravu, cestování vlakem 22 Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN

22 vyšší kategorie bez příplatku, ujel-li mu přípoj, právo na vrácení jízdného. Práva musí být uplatněna bez zbytečného odkladu, nejpozději do 6 měsíců od doby, kdy mohla být prvně uplatněna (prekluzivní lhůta) ( 763 odst. 3 občanského zákoníku). Odpovědnost dopravce nepravidelné přepravy za škodu způsobenou nevčasným provedením přepravy. Bliţší podmínky a rozsah náhrady stanoví přepravní řády ( 763 odst. 2 občanského zákoníku). Práva musí být uplatněna bez zbytečného odkladu, nejpozději do 6 měsíců od doby, kdy mohla být prvně uplatněna (prekluzivní lhůta) ( 763 odst. 3 občanského zákoníku). Za škodu za přepravy na věcech (které měl u sebe cestující) a na zdraví odpovídá přepravce podle ustanovení odpovědnosti za škodu dle 427 aţ 431 občanského zákoníku ( 764 občanského zákoníku). Za škodu způsobenou na zavazadlech přepravovaných odděleně od cestujícího odpovídá dopravce podle ustanovení o smlouvě o přepravě nákladu ( 764 odst. 2 občanského zákoníku) Smlouva o přepravě nákladu Smlouva o přepravě nákladu je upravena pro občanskoprávní vztahy v ustanoveních 765 aţ 771 občanského zákoníku. Nákladní přepravou se rozumí sluţba poskytovaná odesílateli, jeţ spočívá v přepravě zásilky do určeného místa a v jejím vydání příjemci. Právní vztah vzniká mezi odesílatelem a dopravcem na základě smlouvy, pro niţ není předepsaná písemná forma. Existuje však povinnost odesílatele na poţádání písemně potvrdit objednávku. Stejně tak dopravce je na poţádání odesílatele povinen potvrdit převzetí zásilky. Z hlediska smlouvy o přepravě nákladu je důleţitým prováděcím právním předpisem především nařízení vlády č. 1/2000 Sb. o právním řádu pro veřejnou dráţní nákladní přepravu Odpovědnost vyplývající ze smlouvy o přepravě nákladu 25 Dopravce odpovídá za škodu, která vznikla na přepravované zásilce v době od převzetí k přepravě aţ do jejího vydání ( 769 odst. 1 občanského zákoníku), výslovně se stanoví, ţe na škody takto vzniklé se nepouţije speciální skutkové odpovědnosti za škodu způsobenou povahou dopravního prostředku ( 427 aţ 431 občanského zákoníku). 24 Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN

23 Při ztrátě nebo zničení zásilky je dopravce povinen nahradit cenu, kterou měla ztracená nebo zničená zásilka v době, kdy byla převzata k přepravě. Kromě toho je povinen nést účelně vynaloţené náklady vzniklé v souvislosti s přepravou ztracené nebo zničené zásilky. Při poškození nebo částečné ztrátě zásilky, hradí dopravce částku, o kterou byla zásilka znehodnocena; je-li účelné provést opravu, hradí dopravce náklady na opravy ( 770 odst. 1 občanského zákoníku). Dopravce odpovídá i za jiné škody neţ výše uvedené, jestliţe byly způsobeny překročením dodací lhůty (podmínky a rozsah stanoví přepravní řády) ( 770 odst. 2 občanského zákoníku) Smlouva o běžném účtu Smlouva o běţném účtu je upravena jako absolutní obchod v ust. 708 aţ 715a obchodního zákoníku. Související právní úpravou je zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněţních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (zákon platebním styku). Zákon blíţe konkretizuje práva klientů bank (spotřebitelů) a povinnosti banky ve vztahu k převodům peněţních prostředků a ve vztahu k elektronickým platebním prostředkům. Dalším souvisejícím právním předpisem veřejnoprávní povahy je zákon č. 21/1992 Sb. o bankách, který upravuje vztahy související se vznikem, podnikáním a zánikem bank se sídlem na území ČR a poboček zahraničních bank na území ČR. Účelem zákona je proto především péče o stabilitu bankovního systému v České republice. Předmětem smlouvy o běţném účtu je závazek banky zřídit od určité doby v určité měně pro jeho majitele bankovní účet a na tento účet přijímat platby a z něj téţ platby a výplaty uskutečňovat. Právní úprava výslovně uvádí, ţe účet můţe být zaloţen téţ jako sporoţirový nebo jako kontokorentní. Kontokorentní účet je přitom takovým druhem účtu, kdy lze přečerpat peněţní zůstatek na bankovním účtu do záporného zůstatku. V takovém případě se přiměřeně pro právní vztah mezi bankou a majitelem účtu pouţije téţ ustanovení o smlouvě o úvěru. 26 Ochrana spotřebitele se zde projevuje především veřejnoprávní úpravou, ale také povinnou písemnou formou smlouvy o běţném účtu a zakotvením obligatorních náleţitostí, jeţ musí smlouva obsahovat. 26 Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN

24 Smlouva o běžném účtu musí obsahovat: 27 označení majitele účtu označení PO nebo FO; osoby oprávněné nakládat s peněţními prostředky na účtu a způsob nakládání s nimi; výši nebo způsob stanovení výše úrokové sazby, období splatnosti úroků, které banka platí ze zůstatku peněţních prostředků na účtu jeho majiteli, popřípadě ujednání, ţe úroky nebudou placeny; lhůty, v nichţ oznamuje banka majiteli účtu přijaté vklady a platby a provedené výplaty a platby a výši zůstatku peněţních prostředků na účtu a dále formu tohoto oznámení; výši nebo způsob stanovení výše úplaty a způsob, jakým tuto úplatu majitel účtu bance zaplatí, popřípadě ujednání, ţe úplata nebude bankou poţadována. Výše úplaty lze sjednat i odkazem na ceník banky. Pokud smlouva některou z výše uvedených náleţitostí neobsahuje, je neplatná ve smyslu ustanovení 37 odst. 1 občanského zákoníku a 39 odst. 1 občanského zákoníku, neboť neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonům nebo jej obchází nebo se příčí dobrým mravům Smlouva o vkladovém účtu 28 Smlouva o běţném účtu je upravena jako absolutní obchod v ust. 716 aţ 719b obchodního zákoníku. Jedná se o speciální právní úpravu k úpravě smlouvy o běţném účtu. De facto se jedná i o obdobnou problematiku. Vkladový účet se oproti běţnému účtu liší především dlouhodobou povahou vkladu. Pro běţný účet je charakteristický dynamický tok finančních prostředků, naproti tomu u účtu vkladového zákonodárce předpokládá, ţe majitel účtu tyto prostředky svěřuje bance na delší časové období a umoţňuje tak bance tyto dlouhodoběji investovat a vyuţívat. Této jistotě, kterou spotřebitel bance poskytuje, odpovídá rovněţ vyšší úrok z vkladu. Oproti smlouvě o běţném účtu, jak jiţ bylo výše zmíněno, se předpokládá trvalost z vkladu. Z toho vyplývá, ţe majitel účtu nesmí po určitou, předem dohodnutou dobu peněţní prostředky vybrat. Učiní-li tak, bude sankcionován, a to tak, ţe z částky, jiţ 27 Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN

25 předčasně vybere, neobdrţí ţádné úroky z vkladu. Obsahem smlouvy jsou práva a povinnosti majitele účtu a banky. Jsou obdobné, jako je tomu u běţného účtu Smlouva o úvěru Smlouva o úvěru je upravena téţ jako absolutní obchod v ust. 497 aţ 507 obchodního zákoníku. Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, ţe na poţádání dluţníka poskytne v jeho prospěch peněţní prostředky do určité částky, a dluţník se zavazuje poskytnuté peněţní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 29 Související právní úpravou jsou především zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon, a zákon č. 21/1992 Sb., o bankách 30. Oproti smlouvě o půjčce se smlouva o úvěru liší především tím, ţe úroky jsou u smlouvy o úvěru pojmovým znakem (na rozdíl od smlouvy o půjčce), a také reálnou povahou půjčky jako kontraktu (tzn. smlouva o půjčce je uzavřena okamţikem předání peněţitého plnění, smlouva o úvěru je uzavřena okamţikem podpisu smlouvy smluvními stranami, tj. zavázáním se věřitele na poţádání dluţníka poskytnout dluţníku peněţní prostředky do sjednané výše za sjednaných podmínek). Speciální právní úprava se týká spotřebitelského úvěru. Projevuje se vyšším mnoţstvím kogentních ustanovení, obligatorní písemnou formou, úpravou obsahových náleţitostí smlouvy a informační povinnosti věřitele vůči dluţníkovi. 31 Vzor smlouvy tvoří nedílnou součást této práce jako její příloha č Smlouva o inkasu Smlouva o inkasu je podobně také jako smlouva o úvěru tzv. absolutním obchodem a je upravena v ust. 497 aţ 507 obchodního zákoníku. Inkaso probíhá tím způsobem, ţe na základě smlouvy mezi příkazcem a bankou poţádá banka dluţníka o zaplacení peněţní částky nebo provedení úkonu vyţadovaného podle smlouvy uzavřené s příkazcem. Odmítne-li dluţník poţadovanou částku zaplatit nebo uskutečnit úkon, anebo jestliţe tak neučiní bez zbytečného dokladu, podá o tom banka ihned zprávu příkazci ( 693 odst. 1 obchodního zákoníku). Banka přitom postupuje podle 693 odst. 2 obchodního zákoníku s odbornou péčí, neodpovídá ale za neuskutečnění se inkasa. Po přijetí peněţní částky nebo cenných papírů, jeţ jsou předmětem inkasního úkonu, je banka povinna bez zbytečného odkladu předat tyto 29 Pramen: 497 Obchodního zákoníku 30 Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN

26 příkazci. Banka zároveň odpovídá za škodu způsobenou ztrátou, zničením nebo poškozením těchto dokumentů, ledaţe jim nemohla zabránit při vynaloţení odborné péče. 32 Inkaso rozlišujeme na tzv. hladké inkaso ( 692 aţ 696 obchodního zákoníku) a na tzv. dokumentární inkaso ( 692 aţ 699 obchodního zákoníku) Smlouva o bankovním uložení věci Smlouva o bankovním uloţení věci je téţ absolutním obchodem, je upravena v ust. 700 aţ 707 obchodního zákoníku. Jejím předmětem je závazek banky převzít a spravovat určité věci předané sloţitelem vyjma cenných papírů (pro ty platí zvláštní reţim) a uloţitel se za to zavazuje zaplatit úplatu Práva a povinnosti uložitele 33 právo na převzetí předmětu uloţení bankou do úschovy ( 701 odst. 1 obchodního zákoníku); právo kdykoli poţádat banku o vydání uloţeného předmětu či jeho části a uloţit jej zpět, trvá-li nadále smluvní vztah ( 703 obchodního zákoníku); povinnost platit bance úplatu za uloţení věci ( 700 obchodního zákoníku); povinnost vystavit bance plnou moc, jeţ je potřebná k právním úkonům směřujícím k zachování práv uloţitele, a hradit výlohy, které bance vznikly při plnění její povinnosti ( 702 odst. 2 obchodního zákoníku); povinnost převzít po zániku smlouvy bez zbytečného odkladu předmět bankovního uloţení věci a vyrovnat dluţnou úplatu za dobu uloţení ( 706 obchodního zákoníku) Práva a povinnosti banky 34 právo poţadovat úplatu za bankovní uloţení věci ( 700 obchodního zákoníku), a to ve výši sjednané či obvyklé ( 701 odst. 2 obchodního zákoníku); bance vzniká ze smlouvy o bankovním uloţení věci zákonné zástavní právo k uloţeným věcem a trvá po celou dobu, kdy jsou u ní uloţeny ( 707 obchodního zákoníku); 32 Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN

27 právo banky na úhradu nutných nákladů spojených se správou předmětu uloţení ( 702 odst. 2 obchodního zákoníku); povinnost předmět uloţení převzít a s vynaloţením odborné péče jej chránit před ztrátou, zničením, poškozením nebo znehodnocením ( 701 odst. 1 obchodního zákoníku); povinnost učinit s odbornou péčí veškeré úkony, které jsou nutné k výkonu a zachování práv, jeţ uloţiteli vyplývají z předmětu uloţení, a předat mu bez zbytečného odkladu, co přijala z uplatnění těchto práv ( 702 odst. 1 obchodního zákoníku); povinnost vydat uloţiteli po zániku smlouvy předmět bankovního uloţení věci ( 706 obchodního zákoníku) Odpovědnost za škodu Z hlediska odpovědnosti za škodu odpovídá banka za ztrátu, zničení či poškození nebo znehodnocení věci, ledaţe škodu nemohla odvrátit ani při vynaloţení odborné péče ( 704 obchodního zákoníku). Odpovědnost za škodu bude posuzována podle ustanovení 757 obchodního zákoníku, jeţ odkazuje na právní úpravu o odpovědnosti za škodu obsaţenou v ust. 373 aţ 386 obchodního zákoníku Spotřebitel a banka Na začátku nového tisíciletí jsme svědky nebývale rychlého rozvoje finančních sluţeb a zaţíváme s tím i poměrně významnou změnu chování české populace. Postoj k úsporám a zadluţování se postupně mění, rostou tendence k rychlé spotřebě i ochota občanů k zadluţování. Tyto tendence jsou zcela v souladu se začleňováním České republiky mezi moderní trţní ekonomiky, nejsou však zcela bez rizik a vyvolávají naléhavou potřebu alespoň základní orientace občanů ve světě financí. Bez základních ekonomických a finančních znalostí nelze činit kvalifikovaná rozhodnutí při správě osobních financí a rodinného majetku. To platí jak pro situaci, kdy jednotlivec či rodina potřebuje peníze půjčit, tak pro situaci, kdy naopak zamýšlí finanční prostředky investovat. V této kapitole se proto pokusím mimo jiné zhodnotit a porovnat nabídky vybraných úvěrů určených domácnostem na bankovním trhu v České republice. 35 Mgr. Tomáš Hulva, Právo ochrany spotřebitele, vydání první, ASPI, a.s., ISBN