Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra dějin státu a práva. Diplomová práce POLITICKÉ PROCESY Z 50. LET MINULÉHO STOLETÍ

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra dějin státu a práva Diplomová práce POLITICKÉ PROCESY Z 50. LET MINULÉHO STOLETÍ Kateřina Palová 2007/2008 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Politické procesy z 50. let minulého století zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. 1

2 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. JUDr. Ladislavovi Vojáčkovi, CSc. za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce. 2

3 Chtěl jsem s Tebou v malé chatě žít, chtěl jsem Tě mít rád, dnes však musím v cele na Pankráci, za vlast, život umírat. A proto jen, že jsem měl svou zem tak rád, dělí nás ostnatý drát. A proto jen, že jsem měl svou zem tak rád, dělí nás Sovětský svaz. Sloka z jedné z nejproslulejších písní muklů v padesátých letech. 1 Obsah Poděkování Radosta, P. Protikomunistický odboj. EGEM, 1993, str. 8. 3

4 Obsah... 3 Úvod... 5 I. HISTORICKÝ NÁSTIN... 6 I.1 Situace v Československu během a po II. světové válce... 6 I.2 Únor 1948 nástup komunismu... 8 I.3 Období po únoru 1948, doba politických procesů Heliodor Píka Číhošťský zázrak II. PRÁVNÍ PŘEDPISY II.1 Ústava 9. května II.2 Zákony Zákon č. 231/1948 Sb., zákon na ochranu lidově demokratické republiky Zákon č. 232/1948 Sb., zákon o Státním soudu Zákon č. 247/1948 Sb., zákon o táborech nucené práce Zákon č. 319/1948 Sb., zákon o zlidovění soudnictví II.3 Všeobecná deklarace lidských práv III. TI, KTEŘÍ ZDE VLÁDLI III.1 Komunistická strana III.2 Sovětští poradci III.3 Ministerstvo spravedlnosti III.4 Státní bezpečnost III.5 Bezpečnostní pětky IV. JUSTICE IV.1 Stav justice v 50. letech minulého století IV.2 Prokuratura IV.3 Soudy IV.4 Obžalovaní IV.5 Obhajoba TRESTNÍ ŘÍZENÍ V.1 Trestný čin V.2 Přípravné řízení Zatýkání Vyšetřovací vazba Vyšetřování V.3 Hlavní líčení V.4 Důkazy V.5 Svědci V.6 Rozsudky V.7 Tresty V.8 Výkon trestu V.9 Amnestie VI. REVIZE PROCESŮ - náprava křivd VI.1 Rehabilitace VI.2 Jednotlivé vlny rehabilitací První vlna Druhá vlna Třetí vlna VI.3 Procesy s tehdejšími vyšetřovateli, prokurátory

5 VI.4... a stále spousta otazníků Přílohy Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Résumé Použité zdroje Knižní díla Sborníky Právní předpisy Soudní rozhodnutí Elektronické publikace Úvod V padesátých letech minulého století položili komunisté spolu se Sovětským svazem naši zemi, právo a lid na lopatky. Bylo to období lží, nezákonností, teroru, vražd. O tom, jak se 5

6 povedlo komunistům zabít demokracii v naší zemi, zneužít justici a právo k dosažení svých cílů, jak po čase vítězství přišel čas pomsty, jak tato pomsta vypadala, pojednává tato práce. Roman Cílek ve své knize Čas triumfu, čas pomsty píše: Pouze moudrý a vznešený vítěz se dokáže v okamžicích, kdy získá moc, obejít bez pomsty. Ti kteří triumfovali v únoru 1948 a měsících následujících, měli ke vznešenosti dál než ke hvězdám. Nemohlo to být tedy jinak: Po čase triumfu nadešel, musel zákonitě nadejít, čas pomsty. 2 Komunisté se mstili krutě, velmi krutě. V tomto smutném období naší nedávné minulosti docházelo k justičním vraždám, které nemají v naší historii obdoby. Politické procesy, při kterých byly stovky občanů popraveny, desetitisíce odsouzeny k doživotnímu či dlouholetému žaláři, vytvořila komunistická strana dle vzoru Sovětského svazu. Cílem této práce je podat stručný, ale výstižný obraz o politických procesech v 50. letech minulého století z pohledu právní úpravy a skutečného dění v dané době, včetně společenských příčin a následných hodnocení těchto procesů. I. HISTORICKÝ NÁSTIN I.1 Situace v Československu během a po II. světové válce 2 Cílek, R. Čas triumfu, čas pomsty. Praha: Tempo, 1997, str. 7. 6

7 strany. 4 V Ústavě 9. května nalezneme poděkování sovětům za jejich osvobození naší země. Komunisté a Sovětský svaz využili politickou situaci, která zde panovala během protektorátu a války. V roce 1943 (12. prosinec) uzavřel Eduard Beneš 3 v Moskvě smlouvu se Stalinem o přátelství, vzájemné pomoci a spolupráci a zahájil jednání s komunisty týkající se poválečného uspořádání republiky. Již v době osvobození si pojistili orientaci naší poválečné politiky nedovolením Američanům osvobodit Prahu. Po válce byl oslavován Sovětský svaz jako náš zachránce. Nezapomněli nám připomenout, že právě Sovětský svaz je pro nás tím pravým spojencem, který nám pomůže dojít k socialismu řádu, v němž nedochází k vykořisťování člověka. KSČ vytěžila maximum z frustrace, způsobené mnichovskou kapitulací a léty okupace, z frustrace, jež se v květnu 1945 proměnila ve zběsilou pogromistickou nenávist. Tuto nenávist KSČ cílevědomě a promyšleně podporovala a kanalizovala ji potřebným směrem, její propaganda soustavně naznačovala spojení mezi nacisty a kolaboranty a nynějšími odpůrci V této listině nalézáme zmínku o tzv. Mnichovské zradě, jako zradě buržoazie, při které nás západní spojenci nechali napospas Hitlerovi, jen aby se vyhnuli nevyhnutelné válce. Došlo tím k zákeřnému přepadení našeho mírumilovného státu. 5 Zásluhy západních spojenců byly záměrně opomíjeny. Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie, všechna tato proslulá města i s obyvatelstvem jejich zemí se ocitla v oblasti, kterou musím nazvat sovětskou sférou a všechna jsou vystavena nejen té či oné formě sovětského vlivu, ale i vysoké a v mnoha případech rostoucí míře ovládání z Moskvy. 6 Těmito slovy W. Churchill vystihl v březnu 1946 ve svém fultonském projevu světovou politickou situaci, jíž z počátku mnoho politiků nevěřilo. Bohužel se to stalo pravdou na více než dlouhých čtyřicet let. V květnu roku 1946 bylo zvoleno Národní shromáždění přímými volbami podle zásad poměrného zastoupení jako jednokomorový parlament. Po těchto volbách, ze kterých vyšla KSČ jako nejsilnější strana, obsadila KSČ nejvýznamnější ministerstva (vnitro, národní obranu, informace). 3 Eduard Beneš - druhý Československý prezident ( v letech a ), zemřel 7. června Hejl, V. Zpráva o organizovaném násilí. Praha: Univerzum Praha, 1990, str Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky, úvodní prohlášení. 6 Citováno podle: Esner, J.: Fultonský projev [citováno ]. Dostupný z: 7

8 Při nabídce USA k přistoupení Československa k Marshallovu plánu 7 na obnovu poválečné Evropy byli nuceni čeští politici odmítnout. V červenci 1947 se Jan Masaryk 8, účastnil jednání o tomto plánu se Stalinem 9 v Moskvě. Masaryk po návratu prohlásil: Jel jsem do Moskvy jako ministr zahraničí suverénního státu a vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek. 10 Marshallův plán naši politikové, pod nátlakem z Moskvy odmítli. E. Beneš již v roce 1945 požadoval po demokratických ministrech, aby se dohodli s komunisty. Komunistická strana bohužel vždy prosadila svou na úkor ústupků demokratických ministrů. Již na podzim 1947 se objevovaly zprávy o tom, že se KSČ chystá převzít moc v republice. Po únoru 1948 se vše radikálně změnilo. I.2 Únor 1948 nástup komunismu Událostí, kterou začala tzv. únorová vládní krize, bylo Dybalovo 11 odvolání osmi nekomunistických důstojníků Sboru národní bezpečnosti v Praze, načež dr. Petr Zenkl 12 na 7 tzv. Marshallův plán - vletech poskytly USA 13 miliard dolarů západní Evropě, Marshall byl oceněn Nobelovou cenou za mír. 8 Jan Masaryk syn T.G.Masaryka, ministr zahraničních věcí v letech ), zemřel za dosud nevyjasněných okolností ( teorie vraždy a sebevraždy) 10. března Josif Vissarionovič Džugašvili vlastním jménem, vládce Sovětského svazu v letech Citováno podle: Fajmon, H.: Česká republika a USA: země blízké nebo vzdálené [citováno ]. Dostupný z: 11 Dybal - pplk., zemský velitel SNB. 12 Petr Zenkl byl předsedou národně socialistické strany. 8

9 zasedání vlády požadoval po ministru vnitra Noskovi 13 dne 13. února 1948 vysvětlení. Komunisté byli přehlasováni a vláda se usnesla, přijmout je zpět na funkce, které vykonávali před propuštěním. Nosek však toto usnesení nesplnil. Nekomunističtí ministři podali 20. února demisi (národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté) a 25. února se k nim přidali ještě další (sociální demokraté). 17. února obsadilo SNB pražský rozhlas. Prezident Eduard Beneš byl pod nátlakem komunistů a Sovětského svazu. Již v lednu Kreml Benešovi připomněl, že v roce 1935 schválil tajný protokol o spolupráci sovětské a československé výzvědné služby a později tajný protokol o postoupení Zakarpatí Sovětskému svazu, dále také to, že v roce 1938 dostal od SSSR 10 tisíc dolarů na přesídlení do Londýna. Pokud by Beneš vzdoroval, Moskva byla připravena tyto informace zveřejnit. 14 Beneš nakonec tuto demisi přijal a Gottwald rekonstruoval vládu. Doplnil ji komunisty a loajálními ministry z řad nekomunistů. Toto byl konec demokratického Československa, do exilu odchází během jediného roku přibližně šedesát tisíc lidí, teror má zastrašit všechny, kteří nechtějí přijmout únorový diktát a vše s ním související. Únor 1948 byl vyvrcholením vývoje po boku SSSR od smlouvy Formální stránka února 1948, ve které část vlády podává demisi a předseda vládu doplňuje, probíhá ústavně, ale mimoústavní a protiústavní faktory hrají rozhodující roli. Těmito faktory byly: 1. milice ( ozbrojená pěst dělnické třídy ) - komunistické vojenské útvary civilistů, které vznikly nezákonným způsobem a byly používány KSČ proti vnitřnímu nepříteli. Milice sehrály důležitou roli při organizaci manifestací, jako nástroj nátlaku na dělníky. Milicionáři byli dobře placeni (4000 Kčs měsíčně v průměru). Karel Kaplan uvádí, že milice měly k dispozici desetitisíce pušek, tisíce samopalů, dokonce desítky tanků, akční výbory, které dělají čistky ve většině organizací (podnicích, úřadech, školách), 3. nátlak komunistů a Kremlu na prezidenta Eduarda Beneše, aby demisi přijal. Pražští studenti, kteří vyšli manifestovat na podporu demokratické vlády byli zadrženi Lidovými milicemi a policií. Následovalo zatýkání velké části z nich a vyloučení z vysokých škol. Přišlo na řadu budování totalitního politického systému, došlo k uzavření hranic ministerstvem vnitra. 13 Václav Nosek ministr vnitra v letech Pernes, J., Foitzik, J. Politické procesy v Československu po roce 1945 a případ Slánský. Sborník příspěvků ze stejnojmenné konference, pořádané ve dnech dubna 2003 v Praze. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2005, str Kaplan, K. Nebezpečná bezpečnost. Státní bezpečnost Brno: Doplněk, 1999, str. 54 9

10 Zatýkání Státní bezpečností začalo již před koncem únorové krize. Pravděpodobně prvními zatčenými byli národní socialisté Němeček a Teichmann (později odsouzeni). Budou následovat další zatčení především v justici, bezpečnosti a armádě. I.3 Období po únoru 1948, doba politických procesů Benešovým přijetím demise došlo k převzetí moci KSČ ve státě. Dne 7. června 1948 prezident Beneš abdikoval, krátce poté ( ) zemřel. Prezidentem se stal Klement Gottwald. Po únorových událostech (všesokolský slet 1948, demonstrace při pohřbu E. Beneše) požadovala 10

11 část komunistů, aby byli zatýkáni a souzeni političtí protivníci bez ohledu na míru jejich provinění. Hlavní pokyn k procesům přišel však ze Sovětského svazu. Čistky prováděné akčními výbory Národní fronty byly důkladné. Z armády odešla 1/3 důstojnického sboru, svá místa musela opustit polovina podnikových ředitelů, školy opustily tisíce studentů a propuštěno bylo 100 vysokoškolských profesorů a docentů. Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně byla zrušena vládním nařízením č. 81/1950 Sb. (viz. příloha č.1) z 27. června Došlo k zřízení tzv. právnických škol pracujících, které po několikaměsíčním školení opouštěli dělničtí, ideologicky čistí prokurátoři i soudci. V následujících letech přišlo tisíc dělníků z výroby do administrativy, armády a bezpečnosti. Masová nezákonnost, která se v plné míře rozvinula v naší zemi po únorových událostech roku 1948, vyvrcholila politickými procesy. 17 Cílem těchto procesů bylo zastrašení všech, kteří by se chtěli nově nastolenému režimu postavit na odpor. Nejvíce se obávali důstojníků, účastníků dřívějších odbojů a inteligence. Karel Kaplan o nich napsal: 1. sloužily k prosazení mocenského monopolu a k zajištění režimu; bylo zdánlivým paradoxem, že v zakladatelském období působily jako stabilizační faktor režimu, později však zcela opačně; 2. napomáhaly k prosazení záměrů moci a též sovětských velmocenských plánů, dokonce pro hlubokou a rychlou přestavbu všech společenských oblastí v letech se stávaly politické procesy nezbytnými; 3. fungovaly jako způsob řešení trvalého napětí mezi společností, občany a mocenským monopolem, jako způsob likvidace skutečných i vymyšlených odpůrců režimu, kritiků oficiální politiky a též řešení sporů a konfliktů, které vznikaly v řadách nositelů a vykonavatelů moci; 4. měly ideologické poslání, poskytovaly,důkazy' o správnosti oficiální politiky zahlazovaly skutečné příčiny neúspěchů, protiklady mezi vyhlašovanými proklamacemi, sliby a skutečností, a vydávaly je za dílo nepřátel socialismu, a nikoli oficiální politiky; 5. působily jako nejúčinnější zdroj psychózy strachu a vytvářely tíživou atmosféru podezřívání, politické hysterie,,agentománie'. 18 Základ nezákonností a perzekuce se nalézal v oficiální politice: v usneseních ÚV KSČ a vlády, ve vnitřních více či méně důvěrných směrnicích komunistických orgánů a jejich aparátu, někdy i v zákonech června 1950 byla popravena na nádvoří pankrácké věznice popravena JUDr. Milada Horáková. 17 Francek, J. Zločin a trest v Českých dějinách. 2. vydání. Praha: Rybka Publishers, 2000, str Citováno podle: Francek, J. Zločin a trest v Českých dějinách. 2. vydání. Praha: Rybka Publishers, 2000, str Kaplan, K., Paleček, P. Komunistický režim a politické procesy v Československu. Brno: Barrister & Principal, 2001, str

12 Mezi nejznámější zinscenované politické procesy z padesátých let, jejichž aktéři jsou zástupci jednotlivých, nejvíce komunisty pronásledovaných a perzekuovaných okruhů osob, patří: 1. proces s generálem Heliodorem Píkou (vojáci), 2. Číhošťský zázrak farář Toufar (katolická církev), 3. monstrproces s vedením záškodnického spiknutí Horáková a spol. (demokratické politické strany, aktivní odbojáři během protektorátu), 4. proces s vedením tzv. protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským (proces s lidmi z vlastních řad). 12

13 Heliodor Píka Jednou z prvních obětí politických procesů se stal generál Heliodor Píka, který se narodil ve slezské Štítině 3. července Dne 5. května 1948 byl zatčen a obviněn z velezrady, ze spolupráce s anglickou zpravodajskou službou během války i po ní a ze sabotáže organizace našich jednotek v SSSR. K trestu smrti byl odsouzen Státním soudem v Praze dne 28. ledna Pikův obhájce dr. Váhala - podal zmateční stížnost, která však byla zamítnuta, podobně dopadla žádost o milost. Nepomohla ani intervence ministra národní obrany Ludvíka Svobody, který tvrdil, že jej zná již dlouhou dobu a že se Píka nedopustil žádného ze zločinů, které se mu kladou za vinu. Generála převezli z pankrácké věznice na Bory, kde byl popraven 21. června Před popravou se dopisem rozloučil s rodinou. V dopise psal: Netruchlete pro mne, svědomí mě nehryže... Pokud jde o můj,zločin', který mám smýt krví, věřte, že v těchto tragických dnech nezatěžuji svědomí hříchem a lží, když Vám pravím, že jsem zcela nevinen a že se za mne nemusíte stydět. Vězte, že jsem obhajoval ze všech sil, všemi použitelnými prostředky a schůdnými cestami svůj národ, náš stát a jeho nezávislost, a že jsem se vystříhal vždy všeho, co by mohlo národu a státu uškodit. Ve válce jsem se snažil sjednotit veškeré úsilí všech proti hitlerismu, aby národ byl co nejrychleji osvobozen. Spojil jsem se se všemi, kteří nám v tomto úkolu pomáhali. Řešit věci vnitřní a stranické politiky jednak nepříslušelo vojáku, nýbrž národu doma, jednak nesměli jsme se tím oslabovat a rozpolcovat. Věřil jsem prezidentu republiky, plnil jsem rozkazy vlády a nadřízených jako poctivý voják, jenž měl to štěstí svobodně bojovat za ujařmený národ. Dokumenty, svědkové a historici později jasně dokáží, že jsem pro urychlení spojeneckého vítězství přispěl měrou nemalou, že jsem udržoval víru v Sovětský svaz a jeho vítězství po celou válku a první dvě léta snad jediný vůbec, v době, kdy celý svět nevěřil a očekával zhroucení SSSR. Když moje předvídání se vždy v kritických dobách splnila, nabývali ve spojeneckém světě taktéž důvěry a účinně Sovětskému svazu pomáhali. Historie se nedá tak lehce zfalšovat Generálova rehabilitace, o kterou usiloval Pikův syn a dr. Váhala, se uskutečnila až v roce 1968, kdy byl Vyšším vojenským soudem v Příbrami zrušen rozsudek Státního soudu. Bylo konstatováno generálovo zproštění v plném rozsahu obžaloby bývalého státního prokurátora v Praze, důvod zproštění bylo neprokázání skutků, pro něž byl stíhán Francek, J. Zločin a trest v Českých dějinách. 2. vydání. Praha: Rybka Publishers, 2000, str Rozsudkem Vyššího vojenského soudu v P. ze dne , sp. zn. VVS T 3/68.

14 Číhošťský zázrak Důvodem k perzekuci katolické církve byla obava z možnosti církve stát se základnou protistátní činnosti. K. Gottwald přednesl v červnu na schůzi ÚV KSČ, že je třeba odpoutat katolickou církev od Vatikánu. Dostat je tak daleko, aby se s Vatikánem rozešli a stali se národní církvi... Žádné nové spory rituální vést nechceme, ale pryč od Říma a směrem k národní církvi. To je ovšem úloha velmi těžká,... je nutné církev neutralizovat a dostat ji do svých rukou tak, aby sloužila režimu. 22 Tento cíl se straně však nepodařilo uskutečnit a proto následovaly provokace a represivní opatření. Tzv. Číhošťský zázrak, který zinscenovala státní bezpečnost byl jedním z nejznámějších příkladů. Využito bylo vhodné polohy kostela Nanebevzetí Panny Marie v obci Číhošť, kde byl farářem Josef Toufar. V neděli 11. prosince 1949 došlo k pohnutí oltářního kříže během adventního kázání. To vidělo devatenáct lidí kromě faráře. Do Číhoště putují věřící, pracovníci ONV a StB. 28. ledna je Toufar zatčen a odvezen do Jihlavy. Další den je převezen do Valdic se speciálním vyšetřovacím oddělením. Josef Čech a Ladislav Mácha při výsleších se snažili mučením přimět kněze k přiznání manipulace s křížem. Přesolená polévka a následné zabránění pití, posazení faráře s mokrým ručníkem kolem hlavy k horkým kamnům, nespočet facek a kopanců, surové bití koženými důtkami - tím vším se snažili faráře zlomit. Nepodařilo se jim to. 23. února byl Toufar převezen do Číhoště k rekonstrukci. Byl zde natáčen dokumentární film. Toufar se tam však zhroutil a po převezení do sanatoria na následky poškození ledvin a vnitřnímu krvácení při výsleších zemřel dne 25. února Pohřben byl po rychlé pitvě 28. února 1950 do hromadného hrobu v Ďáblicích. Příbuzní se o tom dozvěděli oficiálně až počátkem šedesátých let. Jeho vyšetřovatel, bývalý důstojník StB Ladislav Mácha byl koncem roku 1998 odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 6 k pětiletému vězení za porušování pravomoci veřejného činitele a za ublížení na zdraví. Toufarův případ byl pouze začátkem tažení proti katolické církvi. Další proces, při kterém bylo devět církevních hodnostářů odsouzeno za usilování o zničení lidově demokratického zřízení, hospodářské a společenské soustavy, začal 27. listopadu Soud odsoudil Opaska 23 k doživotí, ostatní obvinění byli odsouzeni k trestům odnětí svobody od deseti do pětadvaceti let. Přišli také o své jmění a navíc jim byly uloženy pokuty ve výši od do Kčs 22 Francek, J. Zločin a trest v Českých dějinách. 2. vydání. Praha: Rybka Publishers, 2000, str Jan Anastáz Opasek opat (později arciopat) benediktinského kláštera v Břevnově (Praha), český katolický duchovní, básník a teolog, amnestován v roce 1960, rehabilitován v roce 1969, žil v exilu, zemřel v roce

15 (Jarolímek 24 zemřel krátce po procesu pravděpodobně na následky drastických výslechů). Při rehabilitačním řízení (1969) došlo ke zrušení původního rozsudku v plném rozsahu, neboť bylo prokázáno, že se žádného trestného činu nedopustili. 25 Monstrproces s vedením záškodnického spiknutí Horáková a spol. Nejznámější monstrproces byl vytvořen ve spolupráci se sovětskými poradci. Komunistickou stranou byly organizovány podpisy rezolucí (několika tisíc) s požadavkem nejpřísnějších trestů, které stejně již byly předem připraveny. Skupina Milady Horákové byla obžalována vesměs z velezrady a z vyzvědačství. Horáková umírala na šibenici se slovy, která již dopovědět nestihla: Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám, přeji vám to, přeji vám Poté bylo vykonstruováno 35 následných procesů, které měly ukázat šíři záškodnického spiknutí. Na lavici obžalovaných zasedlo 639 osob. Státním soudem bylo vyneseno 10 trestů smrti, 48 trestů těžkého žaláře na doživotí, součet dalších trestů ve vězení činil 7830 let. 27 II. PRÁVNÍ PŘEDPISY 24 P. ThDr. Stanislav Bohuslav Jarolímek byl opatem strahovského kláštera. 25 Francek, J. Zločin a trest v Českých dějinách. 2.vydání. Praha: Rybka Publishers, 2000, str Tamtéž, str Hejl, V. Zpráva o organizovaném násilí. Praha: Univerzum Praha, 1999, str

16 II.1 Ústava 9. května V souladu s teorií právní kontinuity byla po skončení 2. světové války v Československu obnovena platnost ústavy z roku 1920 (č. 121/1920 Sb.), doplněná a změněná ústavními dekrety a ústavními zákony (dekret prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku). Přijetí nové ústavy bylo plánováno k 3. výročí osvobození Československa (9. května dle toho její neoficiální název), toto však bylo zmařeno Benešovým nepodepsáním. Podepsána byla až po Benešově odstoupení (7. června 1948) předsedou vlády K. Gottwaldem, který byl do prezidentské funkce uveden 14. června Tento ústavní zákon č. 150/1948 Sb. byl účinný v době , nahrazoval demokratickou ústavu z roku 1920, v základních dvanácti článcích zakotvil revoluční vymoženosti dělnické třídy, 28 mezi které patřilo hlavně tzv. socialistické vlastnictví a národní výbory jako nositelé a vykonavatelé státní moci. Ústava 9. května byla nahrazena Ústavou Československé socialistické republiky z roku 1960, ve které byl článek o vedoucí úloze KSČ 29 ve společnosti. V ústavě 9. května nalézáme prvky kontinuity s ústavou z roku 1920 (v některých částech dokonce shodná formulace - například ustanovení o občanských právech a prezidentu republiky), avšak instituty v ní dostaly nový obsah. Občanská práva a svobody jí zaručené byly státní mocí porušovány, pošlapávány, dokonce omezovány až ke svému popření normami nižší právní síly ( 7 ústavy 9. května zakotvující svobodu pohybu, v rámci které mohlo být právo vystěhovat se do ciziny omezeno jen na základě zákona, bylo 40 zákona č. 231/1948 Sb. téměř znemožněno). Tato ústava byla jen jakousi Potěmkinovou vesnicí. 30 V úvodním prohlášení stojí za povšimnutí slova:... jsme pevně rozhodnuti vybudovat svůj osvobozený stát jako lidovou demokracii, která nám zajistí pokojnou cestu k socialismu. 31 S odstupem času dnes již víme, jaká byla pokojná cesta. Hned v následujícím odstavci se píše o odhodlání bránit všemi svými silami vymoženosti naší národní a demokratické revoluce proti 28 CD ROM encyklopedie UNIVERZUM A-Z, Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky. 30 Vorel, J., Šimánková, A., Babka, L. Československá justice v letech v dokumentech. Díl II. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2004, str Ústavní zákon č. 150/1948., Ústava Československé republiky. 16

17 veškerým snahám domácí i zahraniční reakce, jak jsme znovu před celým světem osvědčili svým vystoupením na obranu lidově demokratických řádů v únoru Jediným zdrojem moci ve státě je dle ústavy výhradně lid. Všem občanům je zaručena svoboda osobnosti. Soudy mají být při svém rozhodování nezávislé a vázané pouze právním řádem. Základní práva a svobody jsou ústavou zaručeny, vyjma případů, kdy jsou zákonem omezeny. 172 ústavy vyslovuje neplatnost zákonů, které budou vytvořeny a nebudou v souladu s ústavou, žádný orgán však nebyl ústavou pověřen kontrolou tohoto souladu (ústava nepočítala s Ústavním soudem). Ústava byla měněna a doplňována ústavními zákony (č. 47/1950 Sb., č. 64/1952 Sb., č. 81/1953 Sb., č. 12/1954 Sb., č. 26/1954 Sb., č. 33/1956 Sb. a č. 35/1960 Sb.), které přebíraly sovětské vzory (ústavní zákon č. 47/1950 Sb., o úpravách v organizaci veřejné správy zrušil zřízení, změnu působnosti i zrušení ministerstev zákonem, nově bylo toto v kompetenci vlády, formou nařízení, ústavní zákon č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře nově vymezil prokuraturu dle sovětského vzoru. Z úřadu veřejné žaloby se stal orgán střežící socialistickou zákonnost). Tato ústava byla obcházena, porušována a svévolně interpretována. Příkladem tohoto může být odbourání nezávislé justice a demokratických pravidel občanské společnosti, hrubé omezování občanských práv a svobod, degradace parlamentu na bezmocný prvek. II.2 Zákony Vina za procesy nespočívala pouze v samotných zákonech. Kdyby se postupovalo přesně dle zákonů, nemohlo by k procesům dojít v takové míře, jak se tomu stalo. Justice byla zneužita 32 Ústavní zákon č. 150/1948., Ústava Československé republiky. 17

18 k vraždám, pomocí kterých se komunisté zbavovali těch, kterých se obávali. Žádný zákon nikdy nemůže vyloučit své překračování byla to pouze otázka moci. Zákony nebyly dodržovány, jejich aplikace a výklad probíhaly s nepřiměřenou tvrdostí. Navíc byly nahrazovány politickými směrnicemi a rozhodováním komunistické strany. 33 Soudce má být při svém rozhodování vázán dle ústavy 9. května nejen zákony, ale celým právním řádem. Vznikl zde chaos vyhlášek, směrnic a interních předpisů, jež se vzájemně překrývaly. Z počátku byly základem trestního práva nadále staré trestní přepisy, pocházející z období Rakouska-Uherska. V této oblasti práva byly navíc vydány předpisy zaměřené na ochranu nových poúnorových poměrů: zákon č. 231/1948 Sb., zákon na ochranu lidově demokratické republiky, zákon č. 232/1948 Sb., zákon o Státním soudu, zákon č. 247/1948 Sb., zákon o táborech nucených prací. Charakter tohoto odvětví práva byl ovlivněn vnitřní i mezinárodní situací, což se odrazilo v jejich výrazně represivním charakteru. Při aplikaci justičních i správních orgánů docházelo k porušování socialistické zákonnosti a neúměrnému či nesprávnému postihu občanů. Zákony v poúnorové době byly přijímány v parlamentu jednomyslně. Toto zákonodárství vytvořilo podmínky k trestní represi, která byla využívána v oblasti politické persekuce. Podle usnesení vlády ze 14. července 1948 byly v rámci tzv. právnické dvouletky zahájeny práce na návrhu trestního zákona. 12. července 1950 schválilo Národní shromáždění osnovy čtyř trestněprávních předpisů: Trestního zákona (zákon č. 86/1950 Sb.), trestního řádu (zákon č. 87/1950 Sb.), trestního zákona správního (zákon č. 88/1950 Sb.) a trestního řádu správního (zákon č. 89/1950 Sb.). V oblasti trestního práva došlo ke sjednocení trestního práva civilního s trestním právem vojenským. Zákon č. 231/1948 Sb., zákon na ochranu lidově demokratické republiky 33 Kaplan,K., Paleček, P. Komunistický režim a politické procesy v Československu. Brno: Barrister & Principal, 2001, str

19 Tento zákon byl jednomyslně přijat Byla zde použita velmi nepřesná formulace skutkových podstat, čímž umožňovala extenzivní výklad, který umožňoval kvalifikovat jako skutek téměř jakékoliv jednání. Ve srovnání s předchozím zákonem č. 50/1923 Sb. v ní byly tresty mnohem přísnější. Trest smrti mohl být uložen v případě velezrady ( 1), nyní již nebylo potřeba použití násilí, zločinu vyzvědačství ( 5), zločinu vyzvědačství proti spojenci ( 6), zločinu válečného škůdnictví ( 10), zločinu válečné zrady ( 11), zločinu útoku na život ústavních činitelů ( 14) a zločinu tělesného poškození ústavních činitelů ( 15/2) - v dřívějším předpise to bylo možné pouze v případě vojenské zrady ( 6/2). Pouze v kvalifikované podstatě 11 byl trest smrti alternativou k trestu doživotí. Zákon č. 231/1948 Sb. zná trestné činy proti státu, trestné činy proti vnější bezpečnosti státu, trestné činy proti vnitřní bezpečnosti státu, trestné činy proti mezinárodním vztahům. Novinkou byla skutková podstata 40 - zločin neoprávněného opuštění republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu. Tresty byly rozmanité - ztráta čestných práv občanských, ztráta státního občanství, přikázání do donucovací pracovny, zastavením tiskopisu. Zákon č. 232/1948 Sb., zákon o Státním soudu Pro celé území Československé republiky byl zřízen zákonem č. 232/1948 Sb. Státní soud se sídlem v Praze. Státní soud byl určen k souzení trestných činů dle zákona na ochranu lidově demokratické republiky. K úkonům veřejné žaloby byla zřízena při Státním soudu Státní prokuratura. Zákon č. 247/1948 Sb., zákon o táborech nucené práce Zákon č. 247/1948., o táborech nucené práce zavádí tábory nucených prací, o zařazení do nich rozhodují tříčlenné komise, jejichž členové jsou jmenováni krajskými národními výbory, je jedním z největších projevů porušování občanských práv a svobod (zbavování svobody bez 19

20 řádného rozsudku, vystěhovávání z bytů). Občané byli do těchto táborů posíláni bez soudního rozsudku pouze administrativní cestou. Zákon č. 319/1948 Sb., zákon o zlidovění soudnictví Na úseku organizace soudnictví byl zákon č. 319/1948 Sb. prvním ze zákonů, které realizovaly zásady Ústavy 9. května. Tento zákon odstraňoval organizační složitost dřívějšího československého soudnictví a přizpůsoboval soudní organizaci krajskému zřízení, tak jak jej předpokládala Ústava 9. května. Později z jeho zkušeností a zásad vycházel trestní řád. II.3 Všeobecná deklarace lidských práv Československá republika byla jako jeden ze zakladatelských členů OSN také signatářem Všeobecné deklarace lidských práv podepsané v New Yorku dne Deklarace byla přijata ve formě rezoluce Valného shromáždění OSN, což znamená, že má charakter doporučení, 20

21 není tedy závazná. Její obsah začal být obecně uznávaným a nabyla závaznosti jako právní obyčej. Prohlašuje za základ svobody, spravedlnosti a míru ve světě uznání přirozené důstojnosti, rovných a nezcizitelných práv všech lidí. Vyhlašuje ve svých 30 článcích základní občanská, politická, hospodářská, sociální a kulturní práva. Zakotvuje rovnost všech lidí v důstojnosti a právech, zákaz diskriminace, právo na život, svobodu, osobní bezpečnost, zákaz držení v otroctví, mučení, nelidskému, ponižujícímu zacházení či trestu, rovnost před zákonem, právo na zákonnou ochranu, právo na účinnou ochranu vnitrostátních soudů, zákaz svévolného zatčení či vyhoštění, právo na řádný a veřejný výslech nezávislým a nestranným soudem, presumpci neviny, právo na obhajobu, zákaz retroaktivity v neprospěch obviněného, právo na svobodu pobytu a na volbu bydliště uvnitř určitého státu, právo svobodného opuštění země, i své vlastní, právo na státní příslušnost, a zákaz svévolného zbavení jí, právo vlastnit majetek a zákaz svévolného zbavení majetku, svoboda myšlení, svědomí, náboženství, právo na svobodu přesvědčení a projevu a rozšiřování informací, svobodu pokojného sdružování a shromažďování, všeobecné rovné hlasovací právo se svobodou hlasování, právo na práci a spravedlivou a uspokojivou odměnu za ni, právo na vzdělání. Výklad této deklarace nesmí směřovat k potlačování práv a svobod zaručených touto deklarací. Nejenže vývoj našeho právního řádu byl ve zjevném rozporu s touto deklarací, ale některé formy uplatňování práv a svobod jí zaručených byly v poúnorovém československém právním řádu považovány za trestný čin, př. uplatnění práva svobodného opuštění země zakotveného v článku 13/2 deklarace je v kontrastu s trestným činem neoprávněného opuštění republiky dle 40 zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. 21

22 III. TI, KTEŘÍ ZDE VLÁDLI... III.1 Komunistická strana Komunistická strana Československa byla založena v Praze. V roce 1938 byla její činnost úředně zastavena, o rok později na Slovensku vznikla osamostatněná KSS, ale v roce 1945 se sloučily opět v KSČ, která byla vládní stranou. V parlamentních volbách získala největší počet hlasů. Ministerským předsedou se stal Klement Gottwald převzala politickou moc ve státě a komunisté vybudovali totalitní politický systém, ve kterém byla veškerá moc soustředěna mezi nejvyšší funkcionáře KSČ, stojící mimo jakoukoli demokratickou kontrolu. 34 Stranické příkazy byly v tomto období našich dějin povýšeny nad zákon. Nejvyšší funkcionáři komunistické strany ovládali po únoru 1948 armádu, bezpečnost, justici, školství, tisk, rozhlas, kulturu. Konečným cílem bylo získání mocenského monopolu a tomuto cíli bylo podřízeno vše, naprosto vše. 35 Komunistický činitel Mráz na jaře 1948 ve veřejném projevu ve Fryštáku: Nechť to slyší ti druzí! Teď se bude tančit v novém duchu a vás už k ničemu nepotřebujeme. Půjdete-li s námi, pochováme vás s muzikou a květinami, a když ne, budou vám muset stačit dva metry hlíny a pár lopat chlorového vápna Citováno podle: Vlček, T.: Komunistická strana Československa [citováno ]. Dostupný z: 35 Hejl, V. Zpráva o organizovaném násilí. Praha: Univerzum Praha, 1999, str Cílek, R. Hrobaři iluzí aneb kdo nepůjde s námi: : výřez z obrazu bezpráví. Praha: Rodiče, 2003, str

23 III.2 Sovětští poradci Stalin poslal do Prahy 23. září 1948 na vynucenou žádost Gottwalda a Slánského, kteří se příjezdu poradců dlouho bránili, poradce Makarova a Lichačova, jejichž úkolem bylo pomoci s organizací velkých procesů. Stalin mě poslal, abych organizoval procesy a já nemohu ztrácet čas. Přijel jsem do Československa nikoli proto, abych diskutoval, ale abych stínal hlavy. Utnu tisíce hlav, jinak setnou hlavu mně, 37 prohlásil generál Lichačov po svém příjezdu do Prahy. Poradci dohlíželi na vyšetřování i přípravu následných procesů. Konečným cílem bylo zinscenovat velký proces, který by předčil procesy v dalších socialistických státech. Poradci plnili své úkoly bezohledně. Dle jejich názoru byla československá bezpečnost měkká, jednala v rukavičkách. 38 Přijeli sem s cílem najít československého Rajka. 39 Poradců zde celkem působilo asi padesát. Vzbuzovali dojem zkušených a českoslovenští komunisté jim důvěřovali. Zavedli zde nové výslechové metody, fyzický a psychický nátlak doprovázený vyhrožováním, výslechové protokoly, učení výpovědí zpaměti a řadu dalších vymožeností skvěle fungujících v Sovětském svazu. Zejména se proslavili v procesu s Miladou Horákovou. Před nástupem L. Kopřivy do funkce ministra odcházejí z Československa Lichačov s Makarovem a za ne dlouho přichází další skupina poradců (Vladimír Bojarskij a jeho zástupce Boris Jesikov - působili přímo u ministra, Smirnov, Galkin, Pětuchov, Alexej Besčasnov, Georgij Gromov, Grigorij Morozov a Ivan Černov). Tito poradci již používali metody zavedené Makarovem a Lichačovem. Ministr se také podřizoval rozhodnutím těchto poradců, samostatně nerozhodoval, podléhal radám poradců. U příslušníků StB vyvolávali pocity nedůvěry vůči kolegům i nadřízeným, často se obraceli přímo na poradce. Poradci se hlavně zasloužili o to, že hlavou dlouho hledaného spikleneckého centra se stal Rudolf Slánský (zřejmě pro jeho židovský původ). Poradci dohlíželi nad výběrem prokurátorů, soudců i svědků v tomto procesu. Ve skutečnosti zde neplnili roli poradců, ale byli vedoucími. Vedení KSČ nemělo žádný vliv na jejich činnost, pouze vykonávalo jejich příkazy. 37 Šnajder, B. Proces proti dvanácti miliónům. Praha: Delta, Tvorba uvádí; sv. 3. str Hejl, V. Zpráva o organizovaném násilí. Praha: Univerzum Praha,1999, str László Rajk maďarský ministr zahraničních věcí, ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen k trestu smrti. 23

24 III.3 Ministerstvo spravedlnosti V době politických procesů stál v čele tohoto ministerstva A. Čepička. 40 Ministerstvo spravedlnosti soustředilo ve svých rukách v období kabinetní justice 41 zásadní a nezákonný vliv na rozhodovací pravomoci soudů. Pokyny ministra spravedlnosti, kterému byl přímo podřízen státní prokurátor, se řídila celá prokuratura. 1. dubna 1949 zrušil nezákonně ministr spravedlnosti A. Čepička institut vyšetřujících soudců, kteří plnili dohled nad vyšetřováním a uvalovali vazbu. V říjnu 1949 dal ministr spravedlnosti soudcům a prokurátorům jasné směrnice: Hlavní je to, co dostanete z ministerstva, zejména prokurátoři. 42 V trestním soudnictví měla prokuratura rozhodující postavení a hlavně jí nadřazené ministerstvo spravedlnosti, kterému byla prokuratura povinna předkládat zprávy o všech případech, které řešila. Prokurátor J. Vieska zastával stanovisko: Ministerstvo spravedlnosti má a musí mít integraci v trestních věcech, má mít konečné slovo např. tam, kde soud dospěl k názoru, že chce vynést u čtyř obžalovaných rozsudek smrti a z hlediska politického to není únosné. Ministerstvo má říci, kolik trestů smrti je únosných Alexej Čepička - zeť Klementa Gottwalda, ministr vnitřního obchodu, ministr spravedlnosti, ministr národní obrany. 41 V kabinetní justici rozhoduje o vině i trestu jiný orgán než soud. 42 Citováno podle: Kaplan, K., Paleček, P. Komunistický režim a politické procesy v Československu. Brno: Barrister & Principal, 2001, str Citováno podle: Kaplan, K., Paleček, P. Komunistický režim a politické procesy v Československu. Brno: Barrister & Principal, 2001, str

25 III.4 Státní bezpečnost Státní bezpečnost byla tajnou politickou policií, která měla chránit lidově demokratickou republiku před vnitřními a vnějšími nepřáteli. Byla jedním z hlavních pilířů komunistického režimu. Vznikla v roce 1945 jako součást Sboru národní bezpečnosti (upravena zákonem č. 149/1947 a později zákonem č. 286/1948 Sb., o národní bezpečnosti). Řízena byla pouze ministrem vnitra. Tvořena byla těmito základními složkami: rozvědka (vykonávala špionáž v nepřátelském zahraničí), kontrarozvědka (bojovala proti vnějšímu a vnitřnímu nepříteli), vojenská kontrarozvědka (bojovala proti zahraničním rozvědkám). Mezi metody používané StB během zinscenovaných politických procesů, které sama vytvářela, patřily provokace, únosy, vydírání, zastrašování, fyzický a psychický teror. Při vyšetřování používala brutální metody (viz. níže). Pohled Dvořákové na státní bezpečnost vypadá následovně: StB a VB byly řízeny vedením KSČ a jejich řady tvořili mladí lidé, straně oddaní komunisté... V mnoha případech se o zatčení a o obsahu vyšetřovacích protokolů rozhodlo na nejvyšších stranických místech a o takových rozhodnutích se nepochybovalo. 44 Co se týče počtu zaměstnanců StB, jejich řady se začaly rychle rozrůstat po únoru 1948, v polovině padesátých let jich bylo více než Současně zde probíhaly rozsáhlé politické čistky. Nejdříve přišli na řadu aktivní členové nekomunistických stran, jen v roce 1948 bylo takto propuštěno 3200 příslušníků. V následujících letech byli propouštěni ti, kteří sloužili již před nebo během války. Po vyhození z práce byli sledováni, mnoho jich bylo odvezeno do táborů nucených prací. Pro nováčky byly pořádány různé kurzy. V roce 1956 dle Kaplana 35,6% pracovníků ministerstva vnitra a bezpečnosti nemělo dokončené základní vzdělání. 45 Veliteli Státní bezpečnosti v nejkritičtějším období padesátých let byli Jindřich Veselý ( ), Osvald Závodský ( ), Jaroslav Hora (únor prosinec 1951). Při oblastní úřadovně StB v Praze vzniklo z iniciativy Slánského a Švába oddělení F v roce 1946, jež bylo tvořeno spolehlivými členy KSČ, časem se stalo zpravodajskou centrálou strany. Jeho hlavním cílem bylo očištění bezpečnostního aparátu od kolaborantů a získávání 44 Dvořáková, Z. Z letopisů třetího odboje. Praha: Hříbal, 1992, str Kaplan, K. Nebezpečná bezpečnost. Státní bezpečnost Brno: Doplněk, 1999, str

26 informací o nekomunistickém odboji a výpovědi proti nekomunistickým politikům od zatčených členů Gestapa. Ve vojenském Obranném zpravodajství si KSČ vybudovala silnou pozici jejím náčelníkem se stal v lednu 1945 Bedřich Reicin (nakonec oběšený v procesu se Slánským v 1952), v květnu téhož roku byl jmenován náčelníkem Hlavní zprávy Obranného zpravodajství (skládalo se z pěti oddělení - I. operativní - pátrací, II. studijní - vyhodnocovací, III. zabývající se prověrkami důstojnického sboru, IV. řídí personální záležitosti důstojníků a zaměstnanců OBZ, V. obrana proti průmyslové špionáži). Příslušníci bezpečnostního oddílu HSOBZ asistovali při zatýkání, domovních prohlídkách i eskortaci zatčených. OBZ byla v 1946 přejmenována na 5. oddělení hlavního štábu MNO náčelníkem byl Reicin, později přejmenováno na Hlavní informační zprávu podléhající ministerstvu národní obrany a dále na Vojenskou kontrarozvědku (1952-3) podřízenou Státní bezpečnosti. Reicinovo 5. oddělení bylo nechvalně známé svými nelidskými výslechovými metodami, které prováděli v domečku (dále níže). 23. května 1950 vzniklo ministerstvo národní bezpečnosti s ministrem Ladislavem Kopřivou. Utvořením ministerstva se posílila pozice bezpečnosti i její vliv v politice. Ministerstvo bezpečnosti se sloučilo s ministerstvem vnitra 11. září V novém sloučeném ministerstvu měla bezpečnost výsadní postavení. Agenda ministerstva vnitra ji pouze doplňovala. Ministrem byl Rudolf Barák. Činnost Státní bezpečnosti byla ukončena 15. února 1990 (rozkazem ministra vnitra Richarda Sachra). StB při své činnosti soustavně porušovala právní předpisy, jejím cílem mělo být potírání trestné činnosti, které se naopak sama dopouštěla. 26

27 III.5 Bezpečnostní pětky Bezpečnostní pětky byly zavedeny jako neoficiální policejně - soudní orgán na základě usnesení bezpečnostní komise ÚV KSČ z 2. února Jejich úkolem byl boj proti třídnímu nepříteli. Působily na krajských výborech KSČ. Jejich členy byli krajský tajemník KSČ, krajský bezpečnostní tajemník, bezpečnostní referent krajského národního výboru, krajský velitel Státní bezpečnosti a krajský velitel Sboru národní bezpečnosti, později i krajský prokurátor. V roce 1950 došlo k jejich reorganizaci. Jejími členy se stali krajský tajemník KSČ, předseda krajského národního výboru, krajský velitel Sboru národní bezpečnosti, krajský bezpečnostní tajemník působil jako zapisovatel a krajský prokurátor byl zván pouze dle potřeby. Ústřední bezpečnostní pětky byly tvořeny generálním tajemníkem KSČ, vedoucím StB, vedoucím bezpečnostního oddělení ÚV KSČ, vedoucím kádrového odboru ÚV KSČ a ministrem spravedlnosti. Ústřední bezpečnostní pětka informovala o své činnosti prezidenta republiky a předsedu vlády, rozhodovala o zatýkání a trestání významných osob. 46 Bezpečnostní pětky kontrolovaly práci, pomáhaly činnosti a řešily personální otázky bezpečnostních orgánů. Později byla jejich činnost rozšířena na projednávání zpráv prokuratury o zásadních otázkách justice a politické a bezpečnostní přípravy důležitých politických procesů. Určovaly místo a čas konání procesu, zajišťovaly účast diváků, propagační využití procesů, rozhodovaly o výši uložených trestů a následně hodnotily výsledky procesů. V příloze č. 3 této práce uvádím zápis ze schůze bezpečnostní pětky. Zanikly na konci roku Dvořáková, Z. Z letopisů třetího odboje. Praha: Hříbal, 1992, str

28 IV. JUSTICE IV.1 Stav justice v 50. letech minulého století Československá justice se spolupodílela s politickými a mocenskými orgány státu na bezpráví, které bylo na občanech pácháno v poúnorovém období. Justice v demokratickém státě symbolizuje spravedlnost. V době politických procesů spravedlnost vymizela. Určující byla vůle lidu reprezentována komunistickou stranou. Nezávislé soudy a soudci byli nahrazováni uvědomělými komunisty, ochránci socialistické výstavby republiky. Někteří ze soudců byli vydíráni pro svoji minulost. Mnoho soudců, státních prokurátorů opustilo justici z morálních důvodů. Odhaduje se, že v poúnorových čistkách bylo nuceno justici opustit pětadvacet procent zaměstnanců. Právo se stalo nástrojem k budování socialismu. Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně byla po čistkách uzavřena, v Praze čistky ustáli jen čtyři profesoři práva. Zůstaly zde právnické fakulty v Praze a v Bratislavě. Novou zásadu, ovládající celou justici, pronesl ministr Karol Bacílek v roce 1952 na celostátní konferenci KSČ: O tom, kdo je vinen a kdo nevinen, kde končí omyly či chyby a kde nastává trestní odpovědnost, rozhoduje strana za pomocí orgánů národní bezpečnosti. 47 Jinak řečeno strana a národní bezpečnost jsou pány nad všemi, soudní moc je jen loutkou, která vykoná vše, co si zamaneme. Soudce musí soudit podle zákona s přihlédnutím k mínění lidu a stanoviskům vlády, 48 slova, kterými K. Gottwald v srpnu 1946 pronesl výklad soudcovské nezávislosti. V kabinetní justici, uplatňované v této době, o výroku o vině rozhoduje jiný orgán než soud již před nebo během procesu. Justičním orgánům je znemožněna kontrola nad vyšetřováním. Prokurátor zde byl nadřazen soudci a podřízen ministerstvu spravedlnosti. Došlo k výraznému oslabení práva obhajoby. V nezávislé justici rozhoduje o vině i výši trestu nezávislý soud. Zde se soudy měly řídit návrhy prokurátora za hlavního líčení, návrhy byly považovány za závazné pro senát. Časté byly před vynesením rozsudku porady na ministerstvu spravedlnosti, kterých se krom předsedy a 47 Cílek, R. Hrobaři iluzí aneb kdo nepůjde s námi: : výřez z obrazu bezpráví. Praha: Rodiče, 2003, str Hejl, V. Zpráva o organizovaném násilí. Praha: Univerzum Praha, 1999, str

29 členů senátu zúčastňoval také prokurátor. Soudci byli během hlasování sledováni příslušníky Státní bezpečnosti. Nejtragičtějším obdobím československé justice bylo období inscenovaných politických procesů v letech , tedy v období po únorovém převratu. 29

30 IV.2 Prokuratura Politizaci justice, která nastala po únoru 1948, se nevyhnula ani veřejná žaloba. Nové prvky byly vneseny již zákonem č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. Podle zákona č. 232/1948 Sb., byl státní prokurátor podřízen přímo ministru spravedlnosti. Pro veřejnou žalobu zavedly tyto zákony místo názvu státní zastupitelství označení prokuratura. Státní prokuratura (podzim 1948 až konec roku 1952), byla vytvořena zákonem č. 232/1948 Sb. pro řešení soudních případů podle zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky. Komunistická justice zavedla novinku - možnost vyšetřovatele stát se vyšetřujícím soudcem a poté prokurátorem (př. proces s generálem H. Píkou plk. JUDr. K. Vaš). Citace prokurátora JUDr. Urválka v knize B. Šnajdera z procesu se Slánským: Občané soudci! Ve jménu našich národů, proti jejichž svobodě a štěstí zločinci povstali, ve jménu míru, proti němuž se hanebně spikli, žádám pro všechny obžalované trest smrti. Nechť váš rozsudek dopadne jako železná pěst bez nejmenšího slitování Trestní řád (zákon č. 87/1950 Sb.) ve svém druhém paragrafu zakotvoval úkoly prokurátora v trestním řízení. Těmito úkoly byly: péče o zachovávání zákonů lidově demokratické republiky, jejich používání v souladu se zájmy pracujícího lidu, konání přípravného řízení, dohlížení nad spravedlivým potrestáním pachatelů a dohled nad výkonem trestů jim uložených. Ústavní zákon č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře společně se zákonem č. 65/1952 Sb. vytvořil prokuraturu dle sovětského vzoru. Z úřadu veřejné žaloby v trestních věcech se prokuratura stala orgánem střežícím socialistickou zákonnost a zaměřujícím se také na sféru občanskoprávní. Institut vyšetřujících soudců byl zrušen. Náhrada za něj nebyla vytvořena. Prokuratuře příslušel soudní dozor, dle zákona vykonávala však hlavně prokurátorský dozor nad orgány přípravného řízení trestního. Ve skutečnosti však prokuratura nesměla do vyšetřování zasahovat až do podání trestního oznámení. Rozsah činnosti prokuratury na dohled nad místy, kde byla vykonávána vazba, trest odnětí svobody, ochranné léčení a ochranná výchova byl zaveden zákonem č. 65/1956 Sb., o prokuratuře. Generální prokurátor se tímto zákonem stal odpovědným vůči Národnímu shromáždění. 49 Šnajder, B. Proces proti dvanácti miliónům. Praha: Delta, Tvorba uvádí; sv. 3. str

31 Roman Cílek o roli prokuratury v politických procesech napsal: Prokuratura byla střežena shora. Samotného prokurátora by nenechali mluvit s obviněným mezi čtyřma očima, vždy musel být přítomen někdo z Reicinova 5. oddělení. Činnost Státní prokuratury ovlivňovaly bezpečnostní pětky. 50 V ojedinělých případech se prokurátor postavil na odpor proti nezákonným praktikám každodenního života této doby. 50 Cílek, R. Hrobaři iluzí aneb kdo nepůjde s námi: : výřez z obrazu bezpráví. Praha: Rodiče, 2003, str

32 IV.3 Soudy Po válce došlo k obnovení původní předválečné soudní organizace. K potrestání válečných zločinů byly zřízeny mimořádné lidové soudy a Národní soudy. Nadále samostatná vojenská justice zaznamenala v roce 1947 změnu soustavu vojenských soudů tvořily Krajské vojenské soudy, vrchní vojenské soudy a Nejvyšší vojenský soud. Soudnictví byla ústavou 9. května zachována faktická nezávislost jako v roce Mimořádné lidové soudy a národní soudy byly zrušeny. Zachováno zůstalo soudnictví občanské, správní a vojenské. Soustava soudů byla třístupňová a kopírovala územněsprávní členění státu. Soudní řízení bylo zásadně dvojinstanční (místo původního trojinstančního). Na výkonu soudnictví se podíleli soudci z lidu ve všech instancích. Okresní soudy byly základním článkem. Rozhodovaly v prvním stupni o všech trestných činech, pokud nebyla dána pravomoc soudu Státního. Krajské soudy byly pouze soudy odvolacími. Své sídlo v Praze měl Nejvyšší soud, který rozhodoval v trestních věcech jen o stížnostech pro porušení zákona jež byly podávány proti pravomocným rozhodnutím generálním prokurátorem. Vojenské soudnictví prošlo také řadou změn. Vojenské soudy byly přejmenovány na nižší vojenský soud a vyšší vojenský soud. Roku 1948 byl také zákonem opět zřízen Státní soud, jež měl pravomoc stíhat trestné činy dle zákona č. 231/1948 Sb. Ústavní soud nebyl zřízen. Soudci z povolání byli jmenováni natrvalo. Porotní soudy byly zrušeny roku Účast laiků při rozhodování soudu byla novinkou, kterou přinesl trestní řád. Paragrafy 2, 6 a 8 bylo zakotveno rozhodování soudů v senátech. Senáty se dle zákona skládaly u okresního soudu z jednoho soudce z povolání a dvou soudců z lidu, u krajských soudů a Nejvyššího soudu ze dvou soudců z povolání a tří soudců z lidu. Zákon předepisoval rovnost soudců při rozhodování. Dle Alexeje Čepičky nový typ Státních soudů umožňuje rychle a tvrdě potrestat každého viníka. 51 Zákonem č. 319/1948 Sb. o zlidovění soudnictví začal proces revize ústavy 9. května. Během dalších let docházelo k porušování základního a zásadního principu, na kterém je v demokratických zemích postaveno soudnictví principu nezávislosti a navíc k neopominutelným fatálním manipulacím. 51 Dvořáková, Z. Z letopisů třetího odboje. Praha: Hříbal, 1992, str