5. DIALOG KŘESŤANSKÝCH CÍRKVÍ SE SOUČASNOU SPOLEČNOSTÍ 2

Transkript

1 KŘESŤANSKÉ CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI ETF UK 2014

2 5. DIALOG KŘESŤANSKÝCH CÍRKVÍ SE SOUČASNOU SPOLEČNOSTÍ 2

3 3

4 Situace církví ve společnosti proces sekularizace V průběhu 19. a 20. století se zásadně změnilo postavení církví ve společnosti proces sekularizace: Ztráta politického a morálního vlivu křesťanských církví na většinu populace Snižování počtu členů církví a počtu účastníků bohoslužeb Snižování autority církví před vlastními věřícími důraz na svobodu svědomí Na tuto situaci se církve snaží reagovat. 4

5 2. Vatikánský koncil , Jan XXIII., Pavel VI. Asi 2500 účastníků (biskupové a hosté) Cíl: aggiornamento = zdnešnění reakce na sekularizaci zvýšení věrohodnosti církve před společností aktivizace členů církve demokratizační prvky sebereflxe církve zdůraznění základů Podobným procesem procházely i evangelické církve 5

6 Dokumenty 2. vatikánského koncilu čtyři konstituce: : o církvi, o liturgii, o Božím zjevení a o církvi v dnešním světě devět dekretů: : o pastýřské úloze biskupů, ekumenismu, katolických východních církvích, službě a životě kněží, výchově kněží, řádovém životě, misiích, laickém apoštolátu a hromadných sdělovacích prostředcích tři prohlášení: : o náboženské svobodě, nekřesťanských náboženstvích a křesťanské výchově. 6

7 Myšlenky 2. vatikánského koncilu Lumen gentium (LG Světlo národů): změna modelu církve, důraz na pravomoci místních církví decentralizace (dnes předmětem živé diskuse): koinoniální model církve Sacrosanctum concilium (SC Posvátný koncil): aktivní účast věřících na liturgii,, domácí jazyk, částečná pluralita Gaudium et spes (GS Radost a naděje): antropologický obrat v teologii církev už nechce pouze předávat svou pravdu a bránit se před zlým světem, ale chce se cítit součástí tohoto světa, podílet se na jeho radostech i bolestech, vést s ním dialog a nabízet mu svou pomoc v oblastech, kde je k tomu kompetentní Dei Verbum (DV Boží slovo): historicko-kritická kritická metoda výkladu Bible Christus Dominus (ChD Kristus Pán): zvýšení pravomoci místních biskupů a biskupských konferencí (dříve pouze nástroje k realizaci centrálně daných směrnic); autonomie místních (lokálních, partikulárních) církví (decentralizace) Presbyterorum ordinis (PO Řád kněžství): nový obraz kněze při zachování paradigmatu pastýře koordinátor, facilitátor, animátor. 7

8 Myšlenky 2. vatikánského koncilu Apostolicam actuositatem (AA O apoštolátě laiků): zásadní dokument přisuzující laikům lidskou rovnoprávnost a akční spoluodpovědnost v pastoraci (nedotažen právně a organizačně): rovnoprávnost laiků v církvi Unitatis redintegratio (UR Obnovení jednoty): magna charta ekumenismu úsilí o jednotu jako program, zrušení předsudků, nepřátelství, odsuzování, lítost nad historickými chybami a přiznání, že současní členové mohou dojít spásy ve svých církvích, uznání, že jsou v určitém společenství s katolickou církví, i když ne dokonalém : Ad Gentes (AG K národům): nová výzva k misiím,, ale s respektem v místním kulturám a náboženstvím s láskou a bez násilí Inter mirifica (IM O sdělovacích prostředcích): chvála médií a výzva k šíření evangelia a zároveň k pozornosti k nebezpečím Gravissimum educationis (GE O křesťanské výchově): vychovávat k aktivní a kritické účasti na veřejném životě, k hodnotám, k odpovědnosti, výchova je záležitost celého života, ne jen dětství a mládí Nostra Aetate (NA V naší době): klíčový obrat koncilu uznání hodnoty jiných náboženství a možného obohacení církve skrze ně: mezináboženský dialog Dignitatis Humanae (DH O lidské důstojnosti): přiznává právo na volbu vlastního náboženství jako základní právo každého člověka: náboženská svoboda 8

9 Pastorační koncepce Koncil zrušil dosavadní názorovou jednotu katolické církve. Začaly se hledat nové způsoby chápání světa a činnosti církve v něm pluralismus. Pastorační koncepce je způsob chápání praxe církve v reakci na konkrétní problémy doby a místa.. Každý z nich vyjadřuje částečný úhel pohledu, nemusí být protichůdné, ale mohou se navzájem doplňovat a kombinovat. Všechny uvedené koncepce probíhají napříč různými křesťanskými církvemi a všemi světadíly jsou nadřazeny konkrétním pastoračním činnostem stávají se kritériem pro vytváření pastoračních projektů, kterákoliv z nich může ovlivnit např. pastoraci ve farnosti, pastoraci mládeže či sociální službu církve. vyvinuly se ve 20. století hlavně v jeho druhé polovině, jsou reakcí na kulturní a technologické změny, především sekularizaci, vyjadřují zápas křesťanství o nalezení nové identity a o znovunabytí vlivu na jedince a společnost reagují na vnější problém (např. odkřesťanštění Evropy, psychická labilita člověka, chudoba rozvojového světa, ekologické ohrožení ) a staví na systematicko-teologické teologické reflexi, příp. také reflexi humanitních věd jsou dnes živé a aktuální,, procházejí bouřlivým vývojem a ostrou teologickou diskusí 9

10 Nová evangelizace Historie: Jsme svědky selhání tradičních forem hlásání evangelia lze chápat i jako selhání koncilu, aggiornamenta, pokud jeho cílem bylo zvýšení počtu křesťanů. Proto vyhlásil papež JAN PAVEL II program nové evangelizace.. Měla by být nová svým nadšením, svými metodami a svými výrazy. Nová evangelizace je oficiálním názorem církve,, i když má odpůrce v táborech tradicionalistů (zdá se jim příliš moderní) i modernistů (zdá se jim příliš v zajetí starých způsobů myšlení). Papežské dokumenty: RM 1990, ChL 1992, TMA 1994, NMI Podstata: Nová evangelizace chce reagovat na postmoderní paradigma v kultuře: : subjektivismus, pluralismus, konzumismus, drama odluky mezi evangeliem a kulturou (sekularizaci).. Dříve všechny tyto jevy odsuzovala a nahrazovala je svou konstantní pravdou (viz předchozí klasické paradigma, monologické). Dnes vidí jejich slabé i silné stránky a vede s nimi dialog. Tuto cestu otevřel koncil antropologickým obratem. Cíl: přivést lidi ke Kristu, dát jim pochopit sebe sama ve světle evangelia. Metoda: nikoli jednostranné přesvědčování, nýbrž snaha odpovídat na skutečné otázky a touhy člověka, především otázku po Bohu a touhu po spiritualitě, které jsou prokazatelně aktuální i mezi současnými mladými lidmi. Odpovídat na skutečné touhy znamená vnímat je, naslouchat současnému člověku, brát ho vážně evangelizace tedy přestává být monologická a stává se dialogickou = praktický důsledek koncilní změny eklesiologie. Důsledky: : přijetí názorové (teologické) plurality jako normální reality v církvi; nabourání monolitické pevnosti vedlo k frustraci mnoha členů církve a jejich odchodu jinam (srov. Latinská Amerika); podobně krize kněžských a řeholních povolání. 10

11 Inkulturace Historie: komunikace křesťanství s antickou kulturou a dalšími kulturami, kam přicházelo, později popření (misie v Latinské Americe), v současnosti znovuobjevení. Podstata a cíl: Slavorum apostoli (SA, 1985, čl. 21): "vštěpení evangelia do domácí kultury spolu se začleněním této kultury do života církve." Metoda: dialog. Dvojí směr inkulturačního procesu: církev se mění, když přijímá prvky kultury, které nejsou cizí evangeliu kultura se mění, když přijímá hodnoty evangelia, které jí nejsou cizí. Inkulturace je analogií inkarnace.. Inkarnace, vstoupení Boha do těla, je předpokladem a vzorem pro inkulturaci, vstoupení církve do kultury. Inkulturační princip označuje takový způsob života a praxe církve, v němž komunikace evangelia s kulturou je analogií komunikace Boha s člověkem v události vtělení. Kritika: může znamenat rozmělnění křesťanství, přílišné přizpůsobování, ztrátu originality a identity. Možné důsledky inkulturace v našem prostředí: změna modelu církve, nová nabídka duchovních hodnot, společné vytváření kultury. 11

12 Politická teologie Hlavní představitel J. B Metz, řeší otázku, zda vůbec se církve křesťané mají angažovat ve veřejném životě,, za změnu politických a hospodářských struktur, a pokud ano, tak jak. Reakce na sekularizaci a následnou privatizaci náboženství,, která budila dojem, že křesťanství už nemá co dát společnosti a nemůže přispět k řešení jejích problémů důsledek Osvětimi a poválečné situace v Evropě (ani křesťané tomu nedovedli zabránit ). Křesťanství bylo bezradné, když ztratilo politickou moc jde o nový návrh, jak ovlivnit veřejné struktury v rámci pluralismu a demokracie. Teologicky: jde-li v křesťanství pouze (primárně) o eschatologii, nemá smysl zabývat se tímto světem. Jaký je vztah mezi spásou a kvalitou pozemského života? Nové odpovědi proti dosavadnímu spiritualismu, eschatologismu a dualismu: Ježíš je solidární s druhými, je Bohem živých a chce, abychom ho následovali idea lásky (agapé) a služby. Dosud chápána především z hlediska osobní zásluhy pomáhajícího tzv. dobrý skutek (bez milosti posvěcující nulová hodnota vůbec se nebral v úvahu pomáhající čin jako takový), nyní také z hlediska hodnoty pomoci samotné. jde o jeden život, nedělitelný, hmotný i duchovní, časný i věčný (imanentní spiritualita) nespravedlivé politické struktury (chudoba, nesvoboda) brání člověku ve směřování k Bohu Hlavní idea: vyvést teologii z uzavřeného kruhu teorie a dualismu k angažovanosti za zlepšení struktur tohoto světa.. Změny v praxi: od důrazu na vlastní spásu k odpovědnosti za svět; od etnocentrizmu a ekleziocentrismu k otevřenosti (problém politické angažovanosti za komunismu: boj za svobodu pro církev církve nebo za svobodu pro všechny?); od priority víry (misie) k prioritě lásky (služba) Důsledky: vznik dalších teologií zaměřených na aktivní změnu struktur, nejzávažnější latinskoamerická teologie osvobození. 12

13 Církve a politika, křesťané a politika Od doby, kdy se církve vzdaly přímé účasti na politické moci, panuje všeobecná zásada přímo jako instituce do politiky nezasahovat (např. zdržet se veřejných volebních preferencí, nemít vlastní politické strany ani žádné přímo nepodporovat, potažmo oficiální představitelé církví by neměli být aktivními politiky CIC to přímo zakazuje, v ostatních církvích benevolence, ale vždy jako soukromé osoby, nikoli jménem církve). CIC: silně zaměřen dovnitř církve, myšlenky politické teologie do něj nepronikly politická angažovanost připuštěna jen nepřímo v can , duchovním výslovně zakázána: can ,4; can Aktivně: 1. církev jako instituce může (má, chce) být nadprůměrně aktivní ve službách (vzdělání, zdravotnictví, sociální práce) a v občanském sektoru (je zřizovatelem mnoha institucí v těchto oblastech). Zároveň se přímo nebo skrze své instituce vyjadřuje k jakýmkoliv otázkám veřejného života, zvláště v oblasti etiky. V českém ateistickém prostředí problém: vycítit hranici, kdy už by mluvit neměla, aby to národ necítil jako neoprávněné ovlivňování! 2. jednotliví křesťané jsou vyzýváni k přijímání přímé politické odpovědnosti na všech úrovních a k prezentaci křesťanských hodnot, které tam ovšem prezentují jako osoby, sami za sebe (Piťha, Bublan, Kopřiva, Schneider, Talíř, Lux, Smetana, ale taky Bartončík ). Problém: jsou-li zvoleni, měli by prosazovat zájmy svých voličů, které nemusí být vždy v souladu s jejich přesvědčením. 13

14 Teologie osvobození Návaznost na politickou teologii: : přesvědčení, že i vnější (materiální) podmínky života člověka jsou důležité pro jeho spásu. Vznikla v Latinské Americe,, navazuje na prorocký proud koloniálních misionářů. Jsme členy IUS,, polovina všech IUS na světě je v Latinské Americe.. Navazují na teologii osvobození a čerpají z jejích názorů, i když v současné době už ji vidí kriticky. Východisko: zjištění, že místní chudoba je změnitelná,, neboť její příčinou je jednak nespravedlivá společenská struktura místní, jednak bohatství prvního světa, tedy nespravedlivá společenská struktura světová. Osvobození je párový pojem se závislostí,, platí v nejširším smyslu: úroveň politická osvobození politické (demokracie x totalitní režimy), sociální (změna struktur, aby byly spravedlivější v rozdělování bohatství); psychologická osvobození osobní (od alkoholu a drog, konzumu atd.); teologická duchovní (osvobození od zla, hříchu, věčného zavržení). Osobnosti: Gustavo Gutiérrez (Peru 1968), Leonardo Boff (Brazílie, 1972), Oscar Romero, Raúl Silva Henriquez (příklad Chile Iglesia Liberadora) Kontinentální synody: : Medellín (1968), Pueblo (1979), Santo Domino (1992) Reakce Vatikánu: : Dokumenty Kongregace pro nauku víry 1984, 1986 (kard. Ratzinger) první odmítnutí marxismu, druhý zdůraznění priority spásy v teologickému aspektu, osvobození psychologické a strukturální je až druhotné. Realita po třiceti letech: vznik dalších teologií osvobození černá, feministická, ekologická; ovlivnění teologie jako celku už nelze myslet teologicky, aniž by se bral v úvahu rozměr osvobození. Současný problém evangelikálních sekt v Latinské Americe: přestože katolická církev pomohla lidem ke zlepšení jejich sociální situace, ztrácí v současnosti mnoho svých členů. Co lidé skutečně potřebují? 14

15 Další koncepce Monologická pastorace: staví na pojmu pravda, která je jediná, absolutní, daná člověku z vnějšku Bohem, člověkem neovlivnitelná a nezměnitelná. Tuto jedinou pravdu poznává filozofie logickým myšlením, její nadpřirozenou část zjevil Bůh v Bibli a vysvětluje církev v dogmatech, v plnosti ji vlastní výhradně katolická církev. Charismatická pastorační koncepce: křest Ducha svatého a jeho důsledky mimořádné dary Ducha = charizmata (uzdravování, proroctví, rozlišování duchů, jazyků), obnova v Duchu svatém modlitba, setkání s Bohem jako prožitek: to je zároveň pastorační metodika i cíl, jde jim o zkvalitnění křesťanského života jako celku. Evangelikální pastorační koncepce: důraz na lidskou zkaženost a spásu skrze Ježíše Krista kdo ho nepřijme, nemůže být spasen; nepřipouští možnost kvalitního života bez této radikální víry, odmítají pozitivní přínos východních a jiných spiritualit. Proto kladou důraz na obnovené misijní úsilí. Feministická teologie: Teologický princip rovnosti muže a ženy (i přes patriarchální pojetí SZ), nové hledání tváře Boha, která je otcovská i mateřská, návrat k principu jin jang. Specificky církevní problém: postavení ženy v církvi, nerovnost zvláště v katolickém pojetí Ekologická teologie: proti dosavadnímu Podmaňte si zemi (nepřímý důvod ničení přírody ze strany křesťanské kultury) nastupuje úcta ke stvoření, jehož autorem je Bůh (stejně tak podložená Biblí). Ten je zároveň mimo přírodu (transcendence) i uvnitř, jako duch, který všechno oživuje (imanence) = panenteismus. Vztah člověka k ostatním přírodním bytostem (rostlinám, živočichům) se stává vztahem dvou subjektů, nikoli subjektu k objektu, jak to bylo dosud chápáno. To je odstup od hierarchického chápání přírody (Bůh člověk živá neživá) k síťovému (vzájemná závislost). 15

16 Pastorálně-psychologické přístupy Dialog mezi psychologií a teologií: od 30. let 20. století, později samostatný obor praktické teologie pastorální psychologie. Oboustranné ovlivňování: Teologie využívá psychologii zejména tak, že aplikuje psychologické poznatky a psychoterapeutické metody do své pastorační praxe. Psychologie potřebuje teologii k tomu, aby mohla hlouběji chápat a interpretovat výsledky svých výzkumů, aby svůj často redukcionistický obraz člověka mohla rozšířit na obraz celostním, do nějž bude integrálně pojata i jeho spirituální dimenze. 16

17 Pastorační poradenství Metoda pastoračního rozhovoru, která má vést k uzdravení a k osobnímu rozvoji klienta. V roce 1925 teolog A. T. Boisen spolu s lékařem R. C. Cabotem poprvé umožnili studentům teologie v USA praxi na nervové klinice: Clinical Pastoral Training (CPT) pomoc nervově a psychicky nemocným osobám, později také pomoc lidem s běžnými problémy - Pastoral Counseling (PC). Integrovány některé prvky terapie orientované na klienty C. R. Rogerse; pro svou vzájemnou podobnost se dnes tyto dva přístupy často mylně ztotožňují. Terapeuticky orientovaný, metodicky vedený pastorační rozhovor. Cíl: uzdravení pastorovaného, kterého se dosahuje růstem zevnitř. Pastorace jako odkrytí a podpora růstových tendencí klienta je tvůrčí proces, který vede k nové osobnostní syntéze. Duchovní specifikum: celostní antropologie, která věří stejně tak v moc Boží jako v existenci životního plánu, který je určen pro konkrétního klienta a směřuje k jeho růstu. Tento plán však není žádnému účastníkovi pastoračního rozhovoru známý, takže pastorační poradenství probíhá jako společné hledání skrze společné naslouchání. Základní předpoklad the art of listening (umění naslouchat). Vzhledem k vysokým nárokům na pastoračního pracovníka i k velké možnosti zneužití je v současné době tato metoda institucionalizována: V USA musí být kvalifikovaní pastorační poradci sdruženi v American Association of Pastoral Counselors (AAPC). Příslušnost k této asociaci předpokládá akademické vzdělání, tři roky pastorační praxe v nějaké církevní obci, 3-6 měsíční kurs a hodin praxe pod supervizí. V Evropě odpovídá těmto kvalifikujícím odborným sdružením holandská Rada pro pastorační poradenství a Německá Společnost pro pastorální psychologii. V ČR dnes mnoho církevních institucí koná kurzy pastoračního poradenství postavené na rogersovské metodice, podobná profesní asociace jako v uvedených státech u nás však zatím neexistuje. 17

18 Vztah mezi psychoterapií a pastorací Metoda pastoračního poradenství nikdy nebyla přijata a doporučena jako oficiální metoda odpovědnými autoritami katolické církve. Ani teologové si s ní často nevědí rady a teologická reflexe vztahu mezi psychoterapií a pastorací je plná zvratů a protichůdných názorů. V praxi je však pastorační poradenství hojně užíváno a jeho schopnost přispět k osobnostnímu i duchovnímu a morálnímu rozvoji člověka je nepopiratelná. Důvod tohoto rozporu: důraz pastoračního poradenství na subjektivitu člověka, na nedirektivní přístup a na absenci morálního hodnocení. To může být na jedné straně těžko přijatelné pro církev, která vždy kladla na morální hodnocení lidských činů silný důraz. Na druhé straně v tom však lze vidět návrat ke skutečně biblickému evangelnímu přístupu: zásadní odmítnutí dogmatizace je blízké bezpodmínečné lásce Ježíše k hříšníkům, celníkům, prostitutkám. Právě to může vést k osvobození služby pastýře k pravé, biblické, na Krista orientované pastoraci (Faber). 18

19 Další oblasti pastorální psychologie Biblická teologie může získat inspiraci z psychoanalytických výkladů biblických textů (Drewermann), teologie liturgie může integrovat psychologické aspekty náboženských symbolů (Drewermann); morální teologie může pracovat s psychologickým zdůvodněním některých mravních požadavků (Augustyn); v pastorační práci lze využít také některých psychiatrických poznatků: náboženskou psychopatologii výklad patologických forem náboženství (Kašparů), pastorační psychiatrii metodiku pastorační pomoci psychicky nemocným (Kašparů). 19

20 Církev a psychologie Donedávna církev i teologové považovali psychology za jedny ze svých největších nepřátel. Příčina: moc. Ten, kdo rozumí lidské duši, může člověka snadno ovládat. Po staletí byly křesťanské církve, a konkrétně jejich duchovní, vnímáni jako jediní experti na lidskou psychiku. Jejich základní perspektiva byla moralistická. Psychologie však na základě svého vhledu do lidské psychiky začínala lidem nabízet jiný druh pomoci: ukazovala jim, že skutečné příčiny jejich problémů nemají jen morální charakter, ale často je třeba je hledat v genetické výbavě člověka, v jeho výchově, vztahové historii atd. Psychologie tedy přinášela osvobození, aniž by musela v člověku podporovat pocity viny, často ho naopak zbavovala zbytečných výčitek svědomí. Proto v ní křesťanské církve viděly vážné ohrožení svého vlivu na široké vrstvy lidí. 20

21 Role faráře a role psychologa Někdy je zdůrazňováno jednoznačné oddělení těchto rolí, jindy se naopak považuje za prospěšné, aby každý kněz měl základy psychologické kvalifikace včetně terapeutického výcviku, a každý psycholog aby měl vhled do teologie a byl schopen s klientem reflektovat i jeho spirituální situaci. Argumenty pro první názor: i když se psycholog a farář ve svých rolích částečně prolínají, jejich základní přístup je odlišný. Farář není za tuto službu placen nestojí ve smluvním vztahu vůči klientovi, ale vykonává svůj úřad; vidí klienta ve světle Krista, neřeší jeho zdravotní ani psychiatrické problémy. Ani ten farář, který prodělal výcvik v pastoračním poradenství, není zaměnitelný s psychologem liší se od něj svým způsobem utváření vztahu, očekáváním, která za ním stojí, i úlohou a zodpovědností radícího. Argumenty pro druhý názor: pastorace jako vlastní úloha psychoterapeuta. Pastorace je pro něj svaté umění, ne věda. Psychologie a spiritualita, duchovní praxe a terapie, které se od sebe tak často oddělují, by se měly spojit. Psychoterapeuti by v sobě měli více pěstovat spirituální rovinu a duchovní by měli studovat psychologii tak mohou obě tyto skupiny lépe splnit svůj úkol. Účinnost práce jak duchovního tak psychologa vždy také silně závisí na osobnosti toho, kdo ji provádí. Proto nemůže být daná otázka jednoznačně zodpovězena. 21