Kře ř sťans n ké s ké cí rkve r v o v bčanské n ské sp ole l čno čn st o i st Praktická teologie pro r n eteology g

Transkript

1 Křesťanské církve v občanské společnosti Praktická teologie pro neteology

2 3. REALIZAČNÍ FUNKCE CÍRKVE

3 Realizační funkce církve MARTYRIA - svědectví (služba slova) LEITURGIA - slavení (bohoslužba) DIAKONIA - služba (sociální práce, zdravotnictví, školství) KOINONIA- společenství (budování obcí a správa církve) Svědectví o Ježíšovi (J 21,24) Ježíšův příkaz (Mt 28,16-18) 18) Šíření v římské říši (Skutky) Předávání víry v církvi Misie od 15. století Nová evangelizace Ježíšova večeře (všechna evang.) Slavení Večeře Páně Křest a další bohoslužby Liturgická pluralita Odlišný vývoj v různých církvích Obnova liturgie na 2.vat.koncilu Ježíš: sociální cítění, přikázání lásky (Mt 22,34-40) 40) Církev: skutky tělesného milosrdenství, hlavní nositelka sociální práce, zdravotnictví a školství ve středověku Ježíš: volba apoštolů (Mt 4,18-22) Skutky:zakládání církevních obcí Různé modely organizace církve Preevangelizace Evangelizace Katechizace Vyučování náboženství Kázání Přípravy na svátosti Duchovní doprovázení Večeře Páně mše Křest Další svátosti (katol., prav.) Společná četba Písma Bohoslužebná architektura, výtvarné umění, hudba Sociální práce Zdravotnictví Školství a výchova Pastorační poradenství Pastorační péče Vedení a animace církevních obcí (farností, sborů) Pastorace sociálních skupin Ekonomika Organizace a management 3

4 SLUŽBA SLOVA Křesťané považují za svou povinnost svědčit o tom, co poznali a prožili: svědectví, předávání, hlásání víry = martyria, jedna ze čtyř základních činností církve. Důvody: Zážitek,, zkušenost setkání s Kristem tak důležitá událost, že o ní spontánně chci mluvit; přesvědčení, že to je to nejlepší pro všechny lidi. Výzva Ježíše a apoštolů v Bibli (např. Mt 28 Jděte do celého světa ) Cíle: 1. probuzení víry a života ve víře (evangelizace), 2. jejich trvalé prohlubování a zkvalitňování (katechizace). Za obsah i proces hlásání nese odpovědnost celá církev, proto reflektuje svou nauku, v situaci sporů autoritativně určuje její obsah a koordinuje proces předávání. 4

5 Prameny víry Jediným psaným primárním pramenem víry všech křesťanů je Bible SZ a NZ. Rozdíly ve způsobu výkladu a v chápání vztahu mezi Písmem a tradicí vedou k pluralitě církví i názorů uvnitř církví. Základní pohledy v současné době: Protestantský: sola scriptura jediným pramenem víry je psaná Bible,, křesťané jsou jí podřízeni a mají se snažit o její stále aktuální výklad a jeho realizaci v životě: Za jediné pravidlo víry a života uznává (církev) Boží slovo dosvědčené v Písmech Starého a Nového zákona (Církevní zřízení ČCE). Pravoslavný: pramenem víry je svatá tradice = vlastní život církve inspirovaný a vedený svatým Duchem. Jejím nejpřednějším projevem je svaté písmo, dále spisy svatých otců, bohoslužba, životy svatých a vyznání víry (nicejsko- cařihradské). Katolický: existují dva prameny víry Písmo a tradice (= život církve včetně jeho psaných projevů), které jsou v neustálé živé interakci: Kristus svěřil církvi poklad víry, aby zjevené pravdy zkoumala, věrně sdělovala a vykládala (Can ). 5

6 Formulace obsahu víry Nicejsko-cařihradské cařihradské vyznání víry (325, 381) dnes společné pro všechny křesťany Ekumenické koncily: : shromáždění k rozhodování o zásadních věcech, na něž jsou pozváni všichni biskupové církve; doposud 21, východní církve uznávají 7, reformované pouze první čtyři. Neomylnost církve (can. 749): platí pouze ve věcech víry a mravů a při jejich slavnostním vyhlášení. Týká se papeže samotného nebo sboru biskupů spolu s papežem. Současný zásadní katolický dokument: : Katechismus katolické církve (KKC, 1993) závazný obsah víry; určen především biskupům jako podklad pro vytváření místních katechismů. Evangelický pohled: : reformace odmítla tradici a neomylnost v katolickém smyslu, za jediný zdroj pravdy víry považuje Písmo. V praxi každá církev preferuje nějaký způsob jeho výkladu a vytváří své vlastní vyznání. 6

7 Proces předávání víry Preevangelizace: vedení ke křesťanským hodnotám bez přímého hlásání Krista Evangelizace: svědectví o Kristu a evangeliu Katechizace: doprovázení na cestě víry a pomoc k jejímu růstu (katechumenát příprava na křest, vyučování náboženství, vzdělávání v církevních školách, přípravy na svátosti, osobní doprovázení apod.) 7

8 Evangelizace Základní cesta předávání víry: : výchovou v rodině. Vedle toho však křesťané vždy cítili poslání přinášet evangelium (dobrou zprávu) těm, kdo ho neznali. Misie (lat. missio poslání, vyslání): proces hlásání evangelia a ustanovování místních církví. Dějiny šíření křesťanství: : do 3. stol. středomoří, do 10. stol. celá Evropa kromě Skandinávie, do 13. stol. Skandinávie; stol. Čína, zároveň křižácké války a snaha o znovuobrácení muslimů; stol. Amerika, Asie, Afrika. Centralizace v katolické církvi: : Do zač. 17. stol. bylo řízení misií závislé na politických vládcích, pak se ho centrálně ujala církev Svatá kongregace pro šíření víry (Řehoř XV. 1622), dnes Kongregace pro evangelizaci národů. Krize: : Do přelomu 18. a 19. stol. neporušené přesvědčení, že křesťané jsou posláni dobýt svět ve jménu své víry a kultury. Od 19. století: Konfrontace s vyspělými kulturami a náboženstvími Asie: postupný přechod od jednosměrných misijních aktivit k mezináboženskému dialogu. Proces sekularizace: ztráta masové podpory církve/církví a příslušnosti ke křesťanství v západním světě. Reakce katolické církve: nová evangelizace, inkulturace. Klíčové dokumenty: Ad Gentes (II. vat. koncil 1965), Evangelii nuntiandi (Pavel VI. 1975), Redemptoris missio (Jan Pavel II. 1990). 8

9 Teologie náboženství Modely vztahu křesťanství k jiným náboženstvím: exkluzivní (křesťanství proti ostatním náboženstvím): nekřesťanská náboženství jsou modloslužbou, tedy zlem (překonaný) inkluzivní (křesťanství nad ostatními náboženstvími): všechna náboženství mají pozitivní hodnotu, přináší částečný pohled na Boha a mohou k němu vést, ale jedině křesťanství nabízí úplnou pravdu a skrze Krista spásu (oficiální katolický) pluralistický (křesťanství vedle ostatních): každé náboženství má svou hodnotu a přináší nedokonalý pohled na Boha, žádné nenabízí plnost pravdy ani spásy, ta je zde na zemi nemožná proto jsou si náboženství vzájemně rovna. Deklarace Nostra aetate (1965), Dokument Mezinárodní teologické komise Křesťanství a ostatní náboženství (1996); dokument Kongregace pro nauku víry Dominus Iesus (2000). 9

10 Katechizace Systematické doprovázení na cestě víry Základní činnost církve od počátku její existence, navazuje na evangelizaci, slouží trvalému zkvalitňování osobní víry křesťana činnost církve dovnitř. Praxe: katecheze sociálních skupin (např. vyučování náboženství ve škole ), svátostná (příprava na první přijímání a zpověď, na manželství, biřmování, křest dětí nebo dospělých katechumenát), veřejná (např. biblické hodiny). Dokumenty: : VDK, Katechetické směrnice ČBK; ČCE Řád pro kazatele čl. 19; Řád výchovy a vzdělávání v církvi. 10

11 Nová evangelizace Reakce na postmoderní paradigma v kultuře: : subjektivismus, pluralismus, konzumismus, odluka mezi evangeliem a kulturou (sekularizace). Zaměřena na oblasti, v nichž je křesťanství součástí kultury, ale v současné době se o něj ztrácí zájem. JAN PAVEL II. 1983: program nové evangelizace.. Měla by být nová svým nadšením, svými metodami a svými výrazy. Nová evangelizace je oficiálním názorem církve. Papežské dokumenty: RM 1990, ChL 1992, TMA 1994, NMI Cíl: přivést lidi ke Kristu, dát jim pochopit sebe sama ve světle evangelia. Metoda: nikoli jednostranné přesvědčování, nýbrž snaha odpovídat na skutečné otázky a touhy člověka, především otázku po Bohu a touhu po spiritualitě, které jsou prokazatelně aktuální i mezi současnými mladými lidmi. Odpovídat na skutečné touhy znamená vnímat je, naslouchat současnému člověku, brát ho vážně evangelizace tedy přestává být monologická a stává se dialogickou = praktický důsledek koncilní změny eklesiologie. 11

12 Inkulturace Historie: komunikace křesťanství s antickou kulturou a dalšími kulturami, kam přicházelo, později popření (misie v Latinské Americe), v současnosti znovuobjevení. Podstata a cíl: Slavorum apostoli (SA, 1985, čl. 21): "vštěpení evangelia do domácí kultury spolu se začleněním této kultury do života církve." Metoda: dialog. Dvojí směr inkulturačního procesu: církev se mění, když přijímá prvky kultury, které nejsou cizí evangeliu kultura se mění, když přijímá hodnoty evangelia, které jí nejsou cizí. Teologický model: inkarnace vtělení = základní princip křesťanství: Bůh se stal člověkem, přijal na sebe vše lidské kromě hříchu, aby nám byl blízko, abychom nemohli mít dojem, že člověku nerozumí. Plně přijal tělesnou omezenost člověka, včetně bolesti a smrti, stejně jako kulturu, v níž žil. Mohl ji přetvořit právě tím, že se stal její součástí. Kritika: může znamenat rozmělnění křesťanství, přílišné přizpůsobování, ztrátu originality a identity. Možné důsledky inkulturace v našem prostředí: změna modelu církve, nová nabídka duchovních hodnot, společné vytváření kultury. 12

13 Evangelikální model Historie: Křesťané z různých protestantských církví, kterým šlo o radikální hlásání evangelia v rámci nerozděleného křesťanství (ekumenismus), založili Evangelikální alianci V ČR 1992, sdružuje církve, sbory i jednotlivce. Principy: důraz na lidskou zkaženost a spásu skrze Ježíše Krista kdo ho nepřijme, nemůže být spasen; nepřipouští možnost kvalitního života bez této radikální víry, odmítají pozitivní přínos východních a jiných spiritualit. Proto kladou důraz na obnovené misijní úsilí. Cíl a metody: co největší množství lidí získat pro víru v Krista; evangelizace na ulicích a stadionech, zakládání sborů; k tomu se využívají moderní technologie a metody managementu, fundraisingu a mediálních kampaní. Kritika: nejsilnější monologický proud v současném křesťanství, alternativa vůči tradicionalistickému a moralistickému monologismu. Důvody úspěchů: velká motivace, nadšení a kázeň jejich aktivních členů, jednoduché a jasné odpovědi na životní otázky vhodné hlavně pro lidi, kterým chybí zakotvení a nemají potenciál na hlubší reflexi a vlastní svobodné rozlišování a rozhodování. Nepřijímá sekularizaci, odmítá pluralismus a hledání spirituality v jiných zdrojích než křesťanském. Nebezpečí fundamentalismu a sektářství. 13

14 LITURGIE Společná bohopocta církve Slovo liturgie pochází z řečtiny (leitourgia) a označuje služby athénských občanů pro společenství. V raném křesťanství se liturgií rozuměl úřad pro obec. Historie: zprávy o Poslední večeři Nového zákona a poslání křtít od Ježíše Krista = hlavní dvě události, které si církev připomínala společnou bohoslužbou a vždy věřila, že v nich přímo působí Bůh, nezávisle na kvalitě udělovatele i přijímajícího. Postupně vznikaly další společné modlitby, obřady, žehnání a svátosti pluralita. 20. stol. liturgické hnutí (Pius Parsch), Pius XII. Mediator Dei 1947 legalizuje liturgické hnutí, dává možnost domácího jazyka při udělování svátostí; koncil: Sacrosanctum concilium a následné instrukce. Liturgická reforma = nejviditelnější a nejtrvalejší reformní dílo koncilu (Pesch 107) nezměnila podstatu a chápání liturgie, ale její vnější podobu. 14

15 Bohoslužebné úkony Svátost: Boží dar pro konkrétní životní situaci, symbolizovaný viditelným znamením: materie (hmotný symbol) a forma (slovní formule). Pro všechny křesťany dvě základní křest a eucharistie ustanovené Ježíšem katolická církev celkem 7 odvoditelné z evangelia nebo z praxe apoštolů Svátostiny žehnání Bohoslužba hodin v katol. církvi 15

16 Svátosti Křest: základní svátost, ustanovená Kristem, uznávaná všemi církvemi. Působí přijetí do církve, odpuštění hříchu prvotního i osobních, ospravedlnění a účast na novém životě Ježíše Krista. Má trvalou platnost (křtí se jen jednou), přesně danou formu (trojí ponoření nebo polití a slova), předpokladem je víra, proto mu předchází čas uvádění do víry katechumenát. Malé děti jsou křtěny na základě víry rodičů a kmotrů. Konfirmace biřmování: katol. a vých. svátost, evang. žehnání Eucharistie večeře Páně: různé názvy (EK 163), ustanovená Ježíšem, materie (chléb a víno), forma (konsekrační slova biblická citace); srovnání pojetí katolického, luteránského a reformovaného (Zwingli EK ). 166). Interkomunio. Svátost smíření (pokání zpověď): odpuštění hříchů Bohem, totožnost mezi katolickým a původně luterským pojetím i v otázce individuální zpovědi a kněze jako prostředníka (EK 183) obě pojetí dnes uznávají principiálně obě možnosti. Povinnost dodržet zpovědní tajemství. Ordinace svěcení: ve všech církvích existují tři stupně služby: episkopální, presbyterální, diakonátní ale v různém pojetí: katol., anglikánské a pravoslavné kněžství jako svátost a nezrušitelné znamení v rámci apoštolské posloupnosti; evangelické pověření dává obec, ordinaci Kristus je neopakovatelná. Problém celibátu, svěcení žen Manželství Svátost nemocných: Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li li se hříchů, bude mu odpuštěno. (Jakub 5,14-15) 15) Pomazání olejem spojené se smířením a viatikem. 16

17 Další liturgické pojmy Osoby konající liturgii: : biskup, kněz, jáhen; nevyřešená teologická otázka: možnost aktivní účasti laiků na liturgii Liturgický čas: rok (začíná adventem tuto neděli, další doby se počítají podle data velikonoc pohyblivě, centrum: velikonoce), neděle (oslava vzkříšení, prapůvod chápání liturgického času, v kat. Církvi povinnost klidu a účasti na mši), systém svátků v kat. církvi (svatí podle data většinou úmrtí, kategorizace slavnosti, svátky, památky; příklady mariánské, Cyril a Metoděj, Petr a Pavel, Václav ). Liturgický prostor: historie chrámové architektury (domácí bohoslužby, římské baziliky, historické stavební slohy, logika gotických katedrál a barokního triumfalismu, moderní chrámová architektura příklady); Liturgická hudba: : historie, druhy, zvláštní místo chorálu a varhan, diskuse o moderní hudbě. Liturgické knihy: : misál, lekcionář, obřady svátostí, breviář. Liturgické vybavení (nádoby a materiály): kalich a miska (patena), hostie a víno, konvičky, voda, oleje (nemocných, křtěnců, křižmo); svíčky plátna na oltář, paškál Liturgické oblečení: : alba, štola, ornát (+ liturgické barvy); biskupské insignie: berla a mitra 17

18 Liturgie svatého týdne Vrchol církevního roku,, obřady se vyvíjely po celé dějiny, současná podoba daná reformou koncilu (v jiných církvích různě, s podobnými základy). Základ: : výroční oslava Ježíšova vzkříšení, spojená se křtem těch, kdo se na něj připravili křest je aplikací velikonoc na jednotlivce. Květná neděle: úvod do týdenního symbolického rámce, průvod s ratolestmi + pašije (oslavení + ponížení ). Po, út, st biblické texty o trpícím Božím služebníku (Izaiáš). Triduum: od čtvrtka večer do neděle. Zelený čtvrtek: : dopoledne v katedrálách obnova kněžských slibů den ustanovení svátosti kněžství (to konejte na mou památku ). Večer bohoslužba na památku ustanovení eucharistie, spojená se symbolem umývání nohou (jak v praxi )., Velký pátek: : den bez liturgie, pouze symbolická vzpomínka na Ježíšovu smrt, nejlépe odpoledne kolem 15 hod. pašije, uctívání kříže, přijímání z hostií konsekrovaných ve čtvrtek. Bílá sobota: : den zcela bez liturgie; lidová zbožnost: úcta Božího hrobu. Slavnost zmrtvýchvstání Páně: : noční vigilie hlavní oslava celého roku, koncentrace většiny liturgických symbolů do jednoho obřadu, čtyři hlavní části: 1. Bohoslužba světla symbol ohně, chvalozpěv exsultet; 2. bohoslužba slova 8 textů směřujících k vykoupení, závěr zpráva o vzkříšení; 3. bohoslužba vody (křtu) symbol očisty, nového života, křest nových katechumenů spojený s křestním slibem; 4. bohoslužba chleba a vína (eucharistie). 18

19 KOINONIA CÍRKEVNÍ OBEC Církevní obec (farnost, sbor): základní organizační struktura církve Společenství věřících vymezené teritoriálně (příp. personálně), pod vedením duchovního správce (faráře, pastora). Podstatné znaky: : hlásání Božího slova, slavení Večeře Páně, jednota v lásce. 19

20 Historie církevní obce Původ v době apoštolské (Parochia lat., z řec. Paroikia: paroikein bydlet vedle, paroikos soused), se všemi funkcemi, které plní farnost dnes, se setkáváme již v prvních křesťanských obcích (Sk) pravzor farnosti. Od 6. stol. postupně samostatnost díky hospodářské nezávislosti. Znaky, platné dodnes i v ekumenickém kontextu: Zřizovány biskupem a jemu podřízeny (součást diecéze) Vlastní kostel s křtitelnicí Vlastní farář Územní hranice: ne vždy, paralelně vznikaly personální farnosti řeholní, dvorské, národnostní Tridentská reforma: : posílení postavení faráře, zdůraznění jeho osobního vlivu na všechny věřící přizpůsobení velikosti farnosti možnostem faráře, ustanovení faráře pro jednu farnost, povinnost zdržovat se ve farnosti (oficium residentiae); povinnost biskupské vizitace. Zdůraznění hierarchie (pasivita laiků) reakce na reformaci. Josefinská reforma: : farnost jako společensko-správní správní jednotka, nástroj státní moci. Organizačně v rámci tridentské reformy, obsah se posunuje na rovinu sekulární a právní. Vatikánská reforma: farnost je nejen objektem, ale také subjektem pastorace: aktivita laiků; reorganizace farního systému s ohledem na konkrétní potřeby slučování malých a dělení velkých farností; propojení řeholí a hnutí se životem farnosti; farnost jako společenství společenství. 20

21 Farnost podle kanonického práva CIC, can (Kniha II, Hlava 6): definice farnosti a kvazifarnosti, ustanovení a povinnosti faráře, administrátora farnosti, skupiny farářů, příp. faráře a farních vikářů; vedení farní administrativy (matriky), pastorační a ekonomická rada. Farnost zřizuje a ruší diecézní biskup, je právnickou osobou. Definice (can. 515): Farnost je určité, natrvalo zřízené společenství křesťanů v místní církvi, svěřené pod vedením místního biskupa do pastorační péče faráři, jako jejímu vlastnímu pastýři. Farář: je ustanoven biskupem na dobu neurčitou (522), musí být knězem (521), může být více kněží, z nichž jeden je odpovědný (517), jedná jménem farnosti statutární orgán (532), sídlí ve farnosti blízko kostela (533), má povinnost hlásat slovo Boží, slavit svátosti (528), pečovat (doprovázet) o své farníky (529), v 75 letech se musí zříci úřadu (538), při neschopnosti faráře nebo uvolnění farnosti jmenuje biskup administrátora ( ), 540), farní vikář kněz, ustanoven biskupem ( ). 548). Rady: ekonomická povinná (537), pastorační podle diecézního práva (536) 21

22 Sbor v evangelických církvích Podobné principy jako v církvi katolické Zdůraznění laického charakteru církve, význam obecného kněžství. Oddělení oblasti správní a ekonomické od pastorační: ta zůstává faráři, ostatní v rukou demokraticky volených orgánů. Farář/farářka volen/a z kvalifikovaných a církví schválených osob. 22