Křesťanské církve. 2. Specifika katolické církve

Transkript

1 Křesťanské církve v občanské společnosti 2. Specifika katolické církve Východní církve a římskokatolická církev Organizace církve v rámci ČR Světové ústředí Vatikán Papežství a papežové Kanonické právo Problém laiků a kléru Katolická církev Západní římská (jednotná) Východní celkem 21 církví sjednocených pod vedením římského papeže (stejná věrouka, jiná liturgie): V ČR Řeckokatolická církev, Praha, Haštalské nám. 4, katedrála sv. Klimenta, apoštolský exarcha Ladislav Hučko (hierarchický organizační systém: 1 exarchát pod přímou pravomocí Apoštolského stolce, 7 děkanství, farnosti) CCEO (1990 Kodex canonum ecclesiarum orientalium) Řeckokatolická církev v ČR BISKUP - APOŠTOLSKÝ EXARCHA: MONS. LADISLAV HUČKO Katedrála sv. Klimenta v Praze Římskokatolická církev v ČR Nejvyšší orgán v ČR (kolektivní vedení): Česká biskupská konference, Praha, Thákurova 3 (statutární orgán: předseda ČBK arcibiskup Jan Graubner); diecéze biskupové, vikariáty/děkanáty, farnosti 2 církevní provincie v čele biskup metropolita (arcibiskup): Čechy Praha; Morava Olomouc Místní biskupové: Papež buď svobodně biskupy jmenuje nebo zákonně zvolené potvrzuje (can. 377). Podmínky biskupského svěcení: alespoň 35 let, 5 let knězem, doktor nebo alespoň licenciát teologie nebo opravdu zběhlý v těchto oborech (378). Diecézní biskup je povinen každých pět roků podat papeži zprávu o stavu své diecéze (399). Po dovršení 75 roků se zřekne svého úřadu do rukou papeže, který po zvážení všech okolností učiní opatření (401). Orgány diecéze: diecézní kurie, ekonomická rada (jmenuje a předsedá biskup, alespoň tři kvalifikovaní křesťané 492), ekonom (zodpovídá se ekonomické radě a biskupovi 494); kněžská rada (asi polovinu volí kněží, zbytek jmenuje biskup; má

2 pouze poradní hlas) a sbor poradců (6 12 členů, jmenuje biskup z členů kněžské rady). Římskokatolická církev v ČR Katolická církev v České republice se dělí na dvě církevní provincie: 1. Českou církevní provincii tvoří: - Arcidiecéze pražská - Diecéze českobudějovická - Diecéze královéhradecká - Diecéze litomeřická - Diecéze plzeňská 2. Moravskou církevní provincii tvoří: - Arcidiecéze olomoucká - Diecéze brněnská - Diecéze ostravsko-opavská Třetím subjektem je Apoštolský exarchát, organizačně a právně církevní útvar pro katolíky byzantskoslovanského obřadu (řeckokatolíky), kteří žijí na území České republiky. Světové ústředí katolické církve: Vatikán Vatikánský stát: katolická církev jako jediná ze současných náboženských institucí může jednat jako politický partner na úrovni států. Díky tomu může vyvíjet politický i morální tlak, a tak mít vliv např. na destrukci autoritativních režimů (komunismus), rozvoj lidských práv, řešení sociálních problémů rozvojového světa apod. Jelikož jde o církevně-politickou absolutistickou monarchii, mocensky zcela závislou na osobě papeže, závisí také kvalita jejího vlivu na konkrétním papeži. Díky osobnosti Jana Pavla II. tento vliv v posledních 27 letech vzrostl. Vedle politického a morálního tlaku na státy a veřejnost obecně vyvíjí Vatikán také přímý tlak na členy své církve, a to formou právních norem, které jsou pro ně závazné. Ty se týkají jak roviny osobní (nauka víry a mravů) tak institucionální (organizační a mocenské záležitosti). Tento tlak je často v rozporu s postmoderní mentalitou a stále více členů církve ho vnímá jako nepřiměřený a odmítá se mu podřídit. Prestiž církve proto ve světovém měřítku klesá. Vatikánský stát Vatikánský organizační systém Papež: biskup římský, zástupce Krista na zemi, nástupce apoštola Petra, pastýř celé církve, služebník služebníků Božích; má nejvyšší, plnou, bezprostřední a obecnou řádnou moc v církvi; je volen sborem kardinálů. Tutéž moc má biskupský sbor spolu s papežem a nikdy bez papeže (336); slavnostním způsobem ji vykonává na obecném sněmu koncilu (337). Jedině papež svolává obecný sněm, pouze biskupové mají právo a povinnost účastnit se sněmu s hlasem rozhodujícím (338). Biskupský sněm synod je shromáždění biskupů, kteří byli vybráni z různých zemí světa, a scházejí se, aby pomáhali papeži radami i projednáváním otázek, které se týkají činnosti církve ve světě (342). Koncil i synod se přerušují při uvolnění stolce papeže. Kardinálové tvoří zvláštní sbor, jemuž přísluší volba papeže; rovněž pomáhají papeži projednáváním závažných otázek nebo zastáváním různých úřadů (349). Za kardinály jmenuje svobodně papež muže alespoň s kněžským svěcením; kdo ještě není biskupem, je povinen přijmout biskupské svěcení (351). Římská kurie, jejímž prostřednictvím vyřizuje papež obvyklé záležitosti celé církve a která plní své úkoly jeho jménem ve prospěch a k službě církvím, sestává ze státního čili papežského sekretariátu, Rady pro veřejné záležitosti církve, kongregací, soudů a jiných složek (360). To vše se zahrnuje pod pojem Apoštolský stolec nebo Svatý stolec (361).

3 Papež jmenuje své vyslance do místních církví a států (papežský nuncius), ti tam pak jednají papežovým jménem ( ). Státní sekretariát (v čele státní sekretář) řídí celý systém, druhá osoba po papeži, papežem jmenován, smrtí papeže jeho funkce zaniká. Devět kongregací: rozhodují o vnitrocírkevních věcech, v čele stojí kardinálové, další kardinálové jsou členy (někdy i více kongregací). Význam spíše náboženský než politický, hlavní ministerstva církve. Jedenáct rad: nové vznikly po 2. vat. koncilu, sjednoceny pod tento název reformou r. 1988; smysl podobný jako u kongregací, nemají však tak silný právní dopad vydávají orientační dokumenty, ne však právně závazná rozhodnutí. sv. Pius X Benedikt XV Pius XI Pius XII Jan XXIII (Giuseppe Roncalli) Pavel VI (Giovanni Montini) Jan Pavel I (Albino Luciani) Jan Pavel II (Karol Wojtyla) Benedikt XVI. od 2005 (Josef Ratzinger) Joseph Ratzinger, Papežové XX. století Papež Benedikt XVI. nar. 16. dubna 1927 v bavorském Marktl am Inn studium teologie a filozofie na univerzitě v Mnichově 1951 vysvěcen na kněze 1959 vyučuje teologii na univerzitě v Bonnu, 1963 v Münsteru, 1966 v Tübungenu, 1969 v Regensburgu se účastní 2. vatikánského koncilu jako teologický poradce 1977 jmenován mnichovským a freisingským arcibiskupem a kardinálem jmenován prefektem Kongregace pro nauku víry 19. dubna 2005 zvolen papežem, přijímá jméno Benedikt XVI. Situace církví ve společnosti proces sekularizace V průběhu 19. a 20. století se zásadně změnilo postavení církví ve společnosti proces sekularizace: Ztráta politického a morálního vlivu křesťanských církví na většinu populace Snižování počtu členů církví a počtu účastníků bohoslužeb Snižování autority církví před vlastními věřícími důraz na svobodu svědomí Na tuto situaci se církve snaží reagovat. 2. Vatikánský koncil , Jan XXIII., Pavel VI. Asi 2500 účastníků (biskupové a hosté) Cíl: aggiornamento = zdnešnění reakce na sekularizaci zvýšení věrohodnosti církve před společností aktivizace členů církve demokratizační prvky sebereflxe církve zdůraznění základů Podobným procesem procházely i evangelické církve

4 Dokumenty 2. vatikánského koncilu čtyři konstituce: o církvi, o liturgii, o Božím zjevení a o církvi v dnešním světě devět dekretů: o pastýřské úloze biskupů, ekumenismu, katolických východních církvích, službě a životě kněží, výchově kněží, řádovém životě, misiích, laickém apoštolátu a hromadných sdělovacích prostředcích tři prohlášení: o náboženské svobodě, nekřesťanských náboženstvích a křesťanské výchově. Myšlenky 2. vatikánského koncilu LG: změna modelu církve, důraz na pravomoci místních církví decentralizace (dnes předmětem živé diskuse): koinoniální model církve SC: aktivní účast věřících na liturgii, domácí jazyk, částečná pluralita GS: antropologický obrat v teologii církev už nechce pouze předávat svou pravdu a bránit se před zlým světem, ale chce se cítit součástí tohoto světa, podílet se na jeho radostech i bolestech, vést s ním dialog a nabízet mu svou pomoc v oblastech, kde je k tomu kompetentní DV: historicko-kritická metoda ChD: zvýšení pravomoci místních biskupů a biskupských konferencí (dříve pouze nástroje k realizaci centrálně daných směrnic); autonomie místních (lokálních, partikulárních) církví (decentralizace) PO: nový obraz kněze při zachování paradigmatu pastýře koordinátor, facilitátor, animátor. AA: zásadní dokument přisuzující laikům lidskou rovnoprávnost a akční spoluodpovědnost v pastoraci (nedotažen právně a organizačně): rovnoprávnost laiků v církvi UR: magna charta ekumenismu úsilí o jednotu jako program, zrušení předsudků, nepřátelství, odsuzování, lítost nad historickými chybami a přiznání, že současní členové mohou dojít spásy ve svých církvích, uznání, že jsou v určitém společenství s katolickou církví, i když ne dokonalém : AG: nová výzva k misiím, ale s respektem v místním kulturám a náboženstvím s láskou a bez násilí IM: chvála médií a výzva k šíření evangelia a zároveň k pozornosti k nebezpečím GE: vychovávat k aktivní a kritické účasti na veřejném životě, k hodnotám, k odpovědnosti, výchova je záležitost celého života, ne jen dětství a mládí NA: klíčový obrat koncilu uznání hodnoty jiných náboženství a možného obohacení církve skrze ně: mezináboženský dialog DH: přiznává právo na volbu vlastního náboženství jako základní právo každého člověka: náboženská svoboda Obsah víry Po celé dějiny vytváří křesťané formulace obsahu víry, které jsou závazným zdrojem hlásání v jednotlivých církvích. Jediným psaným primárním pramenem víry všech křesťanů je Bible SZ a NZ. Rozdíly ve způsobu výkladu a v chápání vztahu mezi Písmem a tradicí vedou k pluralitě církví i názorů uvnitř církví. Schéma základních pohledů v současné době: Protestantský: sola scriptura jediným pramenem víry je psaná Bible, křesťané jsou jí podřízeni a mají se snažit o její stále aktuální výklad a jeho realizaci v životě: Za jediné pravidlo víry a života uznává Boží slovo dosvědčené v Písmech Starého a Nového zákona (CZ ČCE). Pravoslavný: pramenem víry je svatá tradice = každodenní život Božího lidu. Jejím nepřednější projevem je svaté písmo, dále spisy svatých otců, bohoslužba, životy svatých a vyznání víry (nicejsko-cařihradské). Katolický: existují dva prameny víry Písmo a tradice (život církve a jeho psané projevy), které jsou v neustálé živé interakci: Kristus svěřil církvi poklda víry, aby zjevené pravdy zkoumala, věrně sdělovala a vykládala (Can ).

5 Apoštolské a Nicejsko-cařihradské vyznání víry dnes společné pro všechny křesťany (důležité z hlediska ekumenického) společné prohlášení představitelů všech hlavních církví v Německu o letnicích Nejednota trvá pouze ve filioque. Současný zásadní katolický dokument: Katechismus katolické církve (KKC, 1993) závazný obsah víry; určen především biskupům jako podklad pro vytváření místních katechismů. Neomylnost církve a hierarchie pravd Neomylnost (can. 749) platí pouze ve věcech víry a mravů a při jejich slavnostním vyhlášení. Týká se papeže samotného (v praxi vždy vyžaduje souhlas biskupů) a sboru biskupů na koncilu nebo mimo koncil spolu s papežem. Hierarchie pravd (poprvé v UR, pak CIC ): 1. Boží zjevení psané nebo tradicí sdělené, zároveň slavnostně vyhlášené nebo řádně předkládané magisterem: nutno věřit vírou božskou a katolickou, souhlas plný a neodvolatelný (750), všichni jsou POVINNI vyvarovat se každého učení, které je s ním v rozporu; 2. učení hlásané magisteriem jako platné, ale nevyhlášené definitivně může se dalším vývojem poznání změnit: vyžaduje se poslušnost rozumu a vůle z nábožnosti, ne však souhlas víry (752), křesťané SE SNAŽÍ varovat se toho, co se s ní neshoduje; 3. rozhodnutí biskupů, společně i jednotlivě (753): křesťané jsou povinni s nábožnou poslušností přijmout věrohodný učitelský úřad svých biskupů. Od odpovědných činitelů v církvi (biskupové, představení řádů, nositelé teologických vědeckých titulů a učitelé teologie) se vyžaduje slib naprostého souhlasu se vším, co církev učí (Professio fidei). Učitelský úřad církve: CIC Nová evangelizace Historie: Jsme svědky selhání tradičních forem hlásání evangelia lze chápat i jako selhání koncilu, aggiornamenta, pokud jeho cílem bylo zvýšení počtu křesťanů. Proto vyhlásil papež JAN PAVEL II program nové evangelizace. Měla by být nová svým nadšením, svými metodami a svými výrazy. Nová evangelizace je oficiálním názorem církve, i když má odpůrce v táborech tradicionalistů (zdá se jim příliš moderní) i modernistů (zdá se jim příliš v zajetí starých způsobů myšlení). Papežské dokumenty: RM 1990, ChL 1992, TMA 1994, NMI Podstata: Nová evangelizace chce reagovat na postmoderní paradigma v kultuře: subjektivismus, pluralismus, konzumismus, drama odluky mezi evangeliem a kulturou (sekularizaci). Dříve všechny tyto jevy odsuzovala a nahrazovala je svou konstantní pravdou (viz předchozí klasické paradigma, monologické). Dnes vidí jejich slabé i silné stránky a vede s nimi dialog. Tuto cestu otevřel koncil antropologickým obratem. Cíl: přivést lidi ke Kristu, dát jim pochopit sebe sama ve světle evangelia. Metoda: nikoli jednostranné přesvědčování, nýbrž snaha odpovídat na skutečné otázky a touhy člověka, především otázku po Bohu a touhu po spiritualitě, které jsou prokazatelně aktuální i mezi současnými mladými lidmi. Odpovídat na skutečné touhy znamená vnímat je, naslouchat současnému člověku, brát ho vážně evangelizace tedy přestává být monologická a stává se dialogickou = praktický důsledek koncilní změny eklesiologie. Důsledky: přijetí názorové (teologické) plurality jako normální reality v církvi; nabourání monolitické pevnosti vedlo k frustraci mnoha členů církve a jejich odchodu jinam (srov. Latinská Amerika); podobně krize kněžských a řeholních povolání. Inkulturace Historie: komunikace křesťanství s antickou kulturou a dalšími kulturami, kam přicházelo, později popření (misie v Latinské Americe), v současnosti znovuobjevení. Podstata a cíl: Slavorum apostoli (SA, 1985, čl. 21): "vštěpení evangelia do domácí kultury spolu se začleněním této kultury do života církve." Metoda: dialog. Dvojí směr inkulturačního procesu: církev se mění, když přijímá prvky kultury, které nejsou cizí evangeliu kultura se mění, když přijímá hodnoty evangelia, které jí nejsou cizí. Inkulturace je analogií inkarnace. Inkarnace, vstoupení Boha do těla, je předpokladem a vzorem pro inkulturaci, vstoupení církve do kultury.

6 Inkulturační princip označuje takový způsob života a praxe církve, v němž komunikace evangelia s kulturou je analogií komunikace Boha s člověkem v události vtělení. Kritika: může znamenat rozmělnění křesťanství, přílišné přizpůsobování, ztrátu originality a identity. Možné důsledky inkulturace v našem prostředí: změna modelu církve, nová nabídka duchovních hodnot, společné vytváření kultury. CÍRKEVNÍ PRÁVO Církevní právo: kanonické (vydané katolickou církví, upravuje vztahy uvnitř církve); ekvivalenty v nekatolických církvích konfesní (vydané státem, upravuje vztah mezi státem a církví) Stručná historie církevního práva: Nejstarší církevní právní sbírka: Didaché (kolem r. 100) Později mnoho dalších dílčích sbírek, většinou omezených na určité území Decretum Gratiani XII. stol., první pokus o sbírku celocírkevně platnou v západní církvi. Základ pro vytváření vlastního samostatného církevního práva v dalších stoletích. Corpus Iuris canonici 1582 papež Řehoř XIII. CIC 1917, nové znění Zavazuje katolické křesťany latinského obřadu. Vedle něj existuje podobný kodex pro katolíky východních obřadů. Specifika kanonického práva Kombinace práva s teologií vychází z teologických principů Vlastní terminologie, nejednotná, odlišná od civilní právní terminologie Zákonodárcem je Bůh, v rámci hierarchické struktury pak papež (nebo obecný koncil schválený papežem) pro celou církev, biskupové pro své diecéze. Prameny práva: primární božské (zjevení Bible), sekundární lidské (ius divinum ius humanum) Forum externum forum internum (morálka, svědomí): ne vždy jasně rozlišeno Kanonická umírněnost: bohatý systém udělování dispenzí (papež biskup farář) vyvažuje celkovou morální náročnost práva, jsou přímo v právu konkrétně stanoveny Obsah CIC Kniha I Všeobecné normy, Kniha II Boží lid (Křesťané, hierarchické zřízení církve, Spo-lečnosti zasvěceného a apoštolského života), Kniha III Učitelský úřad církve, Kniha IV Posvěcující služba církve (Svátosti, Bohoslužba, Posvátná místa a budovy), Kniha V Majetek církve, Kniha VI Církevní tresty, Kniha VII Soudní a mimosoudní řízení. Vybraná ustanovení CIC Příslušnost k církvi vzniká křtem nebo přijetím toho, kdo byl pokřtěn v jiné církvi. Zrušena může být POUZE osobním rozhodnutím (písemně projeveným a zapsaným do matriky křtu). Moc řízení je vázána na platně přijaté svěcení (jáhenské kněžské biskupské, v rámci apoštolské posloupnosti) a zároveň na přijatý církevní úřad (papež, diecézní biskup = ordinář, farář). Papež i ordinář je zároveň nositelem moci zákonodárné, výkonné i soudní. Struktura církve: univerzální církev, partikulární církev diecéze (v rámci státu biskupská konference), farnost základní organizační jednotka. Všechny jsou ze zásady právnickými osobami. Rady na všech úrovních mají pouze poradní pravomoc.

7 Základní povinností všech členů církve je udržovat stálé společenství s církví. Plné spol. s církví je založeno trojím svazkem: 1. vyznáním víry, 2. společenstvím svátostí, 3. uznáním církevního vedení. Práva: sdělovat pastýřům své duchovní potřeby i názory na zlepšení církve, dostávat od pastýřů duchovní dobra slovo a svátosti, sdružovat se, evangelizovat, dostávat křesťanské vzdělání, svobodně si volit životní stav, právo na nedotknutelnost své pověsti a právní ochranu. Církevní trestní právo Církevní soudy: diecézní (soudy 1. stupně instance), metropolitní interdiecézní (2. instance), Římská rota (všeobecný odvolací soud, alternativa k metropolitnímu, lze si ji vybrat jako 2. instanci). V čele soudu je vždy biskup (papež), v praxi ho zastupuje jmenovaný odborník soudní vikář. Trestní právo: církev plně uznává autonomii civilního trestního práva, její trestní právo se omezuje pouze na vnitrocírkevní věci týkající se víry a církevní autority. Tresty: zabraňování v konání některých náboženských úkonů (exkomunikace, interdikt, suspenze); kázeňské tresty (pouze u kněží a řeholníků: odnětí úřadu, přeložení, propuštění z duchovního stavu). Všechny tresty může příslušná autorita prominout. MANŽELSTVÍ PODLE KANONICKÉHO PRÁVA Historie: 1. tisíciletí: Ideál věrnosti a nerozlučnosti byl od dob apoštolů obecně sdílen, neexistovaly však předpoklady pro formální kontrolu jeho plnění církevní sňatek a zápisy v matrikách. Za uzavření manželství se považovala svatba podle zvyklostí v dané společnosti, což byl často pouze vzájemný slib snoubenců v kruhu jejich rodin a zahájení společného života. IV. Lateránský koncil (1215) nařídil, že se má manželství uzavírat před tváří církve na veřejnosti. Zároveň však nebyla zpochybněna platnost manželství uzavřených soukromě a neexistovala jednotná evidence svateb. Mohlo tedy nekontrolovaně docházet k rozvodům, dalším manželstvím, dvojženství apod. Proto Tridentský koncil dekretem Tametsi ustanovil povinnost uzavírat manželství před vlastním farářem a dvěma svědky, jinak není platné. Toto nařízení vstupovalo v platnost 30 dnů po veřejném vyhlášení v katolických farnostech; tam, kde nebylo veřejně vyhlášeno, platila přechodně stará praxe šlo především o evangelické oblasti. CIC 1917 zavázal každého katolíka ke kanonické formě (od 1970 lze od ní dispenzovat Pavel VI.). Způsobilost k uzavření manželství 1083: věk muž 16, žena 14 let 1084: neschopnost k souloži předchozí a trvalá (nikoli neplodnost ta může být pekážkou podle can. 1098, jde-li o záměrný podvod). 1085: dřívější manželství 1086: pokřtěný s nepokřtěným; biskup však může od této překážky dispenzovat, pokud a) katolická strana učiní upřímný příslib, že se bude snažit, aby všechny děti byly pokřtěny a vychovány v katolické církvi; b) nekatolická strana dá najevo, že si je vědoma povinností a příslibu katolické strany; c) obě strany uznávají účel a podstatné vlastnosti manželství (can. 1126). 1087: svěcení jáhenské, kněžské, biskupské (možnost dispenze od celibátu = laicizace, uděluje papež) 1088: řeholní slib (dispenzovat může jedině papež) 1089: odvedení, zadržování, únos za účelem uzavření manželství 1090: vražda vlastní manželky nebo manžela ženy, s níž chce uzavřít sňatek : příbuzenství v přímé linii vždy, v boční do čtvrtého stupně; švagrovství; konkubinát; osvojení 1095: užívání rozumu Manželský souhlas 1096 minimální znalosti o manželství: vzhledem k obecně přijímané možnosti rozvodu v současné společnosti i civilním právu lze předpokládat, že mnozí snoubenci nejsou dostatečně informováni o křesťanském pojetí manželství tomu by měla zamezit povinná příprava snoubenců omyl co do osoby; 2 omyl ve vlastnostech osoby: člověk si bere partnera pro nějakou jeho vlastnost, bez níž by si ho nevzal, a pak zjistí, že šlo o omyl např. těhotenství partnerky, majetek, zdraví, víra apod. Na tento kánon navazuje následující 1098 podvod.

8 1098 podvod = záměrné uvedení v omyl ze strany jednoho z partnerů: zamlčená nebo předstíraná vlastnost by mohla vážně narušit manželství, cílem klamání je vylákání manželského souhlasu. Příklady: těžká tělesná nebo duševní nemoc, homosexualita, neschopnost soulože, neplodnost (je-li druhým partnerem očekávána), sociální či majetkový status, dluhy, nemanželské dítě apod vnitřní souhlas: manželství lze prohlásit za neplatné, pokud vyjádřený souhlas byl simulací a ve skutečnosti alespoň jeden z partnerů pozitivním úkonem vůle (nutno dosvědčit!) vylučoval samo manželství nebo některý z jeho podstatných prvků věrnost, nerozlučnost, sexuální život, potomstvo. To je běžná situace mnoha lidí (i pokřtěných katolíků?), kteří dnes uzavírají manželství. 1102: neplatnost manželství pod podmínkou do budoucna 1103: uzavření manželství pod vlivem násilí nebo vážného strachu dotyčný je nucen zvolit manželství, aby se zbavil násilí nebo strachu. 1104: fyzická přítomnost buď osobně nebo prostřednictvím zástupce; 1105: podmínky pro uzavření manželství skrze zástupce Forma uzavření manželství 1108: před farářem nebo pověřeným duchovním a dvěma svědky 1111: ve farnosti, kam místně přísluší alespoň jeden ze snoubenců jinak musí být písemné dovolení místního faráře 1116: nouzová svatba pouze před svědky v nebezpečí smrti nebo za předpokladu, že svědek církve nebude přítomen alespoň měsíc 1118: místo pouze farní kostel, v jiném kostele nebo kapli jen s dovolením faráře nebo ordináře, mimo sakrální prostor jen ordináře 1121: povinný zápis do matriky oddaných; 1122: do matriky pokřtěných Smíšená manželství Manželství mezi nepokřtěnými: platné, nikoli však svátostné = zákonné manželství. Došlo-li k civilnímu rozvodu zákonného manželství, před církví toto manželství trvá. Dostane-li se kterýkoli z partnerů v zákonném manželství konverzí a křtem pod závaznost církevního práva, nemusí uzavírat nový sňatek, ale také se nesmí rozvést (s výjimkou privilegia paulina can ). Manželství katolíka s nepokřtěným: Je neplatné: rozdíl náboženství je zneplatňující překážkou manželství (can. 1086); po udělení dispenze musí být manželství uzavřeno kanonickou formou, jíž je katolická strana vázána = zákonné manželství, může rozvést papež na základě privilegia petrina (není uvedeno v CIC). Manželství katolíka s pokřtěným nekatolíkem: Je zakázáno bez výslovného dovolení biskupa, ten udělí dovolení za stejných podmínek jako v případě svatby katolíka s nepokřtěným (kán. 1086). Katolík je vázán kanonickou formou, biskup však od ní může ze závažných důvodů dispenzovat a dovolit jinou veřejnou formu např. obřad v jiné církvi (relativně nové ustanovení: Pavel VI., Matrimonia mixta, 1970). Princip nerozlučnosti Přijímají ho všechny církve, rozdílně však chápou možnost výjimek: Církve pravoslavné, starokatolické a evangelické na základě Mt 5,32 a Mt 19,9 připouští možnost, že se Boží vůle ohledně manželství vinou některého z partnerů nenaplní, a pak je možná rozluka i další sňatek. Katolická církev chápe smilstvo pouze jako důvod k odloučení za trvání manželství (can. 1152).

9 Možnosti odloučení manželů podle CIC: manželství nedokonané (can. 1061) může zrušit papež na žádost obou nebo i jedné ze stran, proti vůli druhé (can. 1142) manželství uzavřené mezi dvěma nepokřtěnými poté, co jeden z nich se nechal pokřtít, může být zrušeno ve prospěch víry Pavlovo privilegium (can : 1 Kor 7,12-15). manželství dvou nepokřtěných, nebo pokřtěného s nepokřtěným, pokud je nenapravitelně rozvráceno z důvodu víry jednoho z partnerů může být zrušeno ve prospěch víry Petrovo privilegium (Ut notum est, 1973, úprava 2001). odloučení (dříve: rozluka od stolu a lože, can ), kdy manželé spolu sice nežijí, ale manželství právně stále trvá a žádný z nich tedy nemůže uzavřít další platný církevní sňatek. uznání neplatnosti manželství od začátku řeší církevní soud: zjistí-li, že nabyly splněny zákonné podmínky při vzniku manželství, může ho prohlásit za neplatné od počátku. Problém laiků a kléru Specifický problém současné katolické církve: vysvětlení je nutné pro pochopení mnoha jejích dalších odlišností a specifik proto po koncilu vzniká teologie laikátu. Etymologicky mimobiblická řečtina: laos = lid, široká vrstva, masa; laikos = lidový, na rozdíl vztahujícího se k vyšším, vládnoucím vrstvám. Biblicky: lid Boží x lid ostatní, k tomuto chápání se vrací LG zdůrazněním církve jak Božího lidu. Definice pouze negativní: v katolické církvi jsou jasně definováni nositelé svěcení v apoštolské posloupnosti ordinovaní jáhni, kněží, biskupové (jedno svěcení ve třech stupních), kteří žijí v celibátu a zároveň jsou nositeli moci. Všichni ostatní jsou laici (= nekněží, neordinovaní): křesťané, kteří nepřijali svátost svěcení (CIC 207 1). Toto rozdělení je dáno definitivně, není prostupnost: kvůli celibátu se většina laiků nemůže stát kněžími, kvůli nezrušitelnému znamení svátosti kněžství se kněz nemůže stát laikem (to všechno je řešitelné pouze výjimečně dispenzemi, částečná prostupnost u jáhnů, kteří ale nemají žádnou účast na moci). Řeholníci a řeholnice: z hlediska svěcení (a tedy také podílu na moci) jsou laiky, z hlediska způsobu života jsou Bohu zasvěcenými osobami (podobně jako kněží celibát). Katolická církev je vedena kněžími a biskupy, na druhé straně je v ní většina laiků církev dvou stavů, do nedávné minulosti ještě jasně teologicky, právně i mocensky odlišených. Leo Karrer (laik, pastorální teolog, děkan teologické fakulty ve Švýcarsku): otázka laiků je klíčová otázka budoucnosti a existence církve. Laici a klérus - dějiny Biblicky: laos používáno pro specifickou skupinu, v NZ křesťanskou obec jako celek v protikladu k nekřesťanům = pohanům. Konstantinovský obrat 313 edikt milánský: křesťanství se stalo lidovým náboženstvím, většina občanů říše byli křesťané, biskupové a kněží získali vysoké společenské postavení, privilegia, účast na moci státu. Pojem laos už nestojí v protikladu k pohanům, ale k vedoucím kruhům v církvi. Laik se stává tím, kdo není knězem, je definován nepříslušností ke stavu kléru. Zůstává však volba biskupa jako zásadní právo obce, kritériem pravověrnosti je lid jako celek, nikoli magisterium biskup nemůže rozhodovat o otázkách víry a mravů bez souhlasu lidu. Zároveň vzniká stav řeholníků na základě rozhodnutí opustit tento svět a žít jen pro Boha, které považovali za dokonalejší než pachtit se za světskými starostmi. Pochází z laiků, ne z kléru: askeze, Církev tak má tři třídy vzájemné oddělené, ale komunikující. Brzy dochází k propojení kněžského a mnišského stavu: požadavek, aby nositelé úřadu měli ctnosti mnichů, aby byli dokonalejší než laici. Mniši se stávali kněžími, kněží přejímali mnišský životní styl. Důsledek: celibát kněží od 6. stol., od 11. stol. povinný. Středověká koncepce: stav kleriků (včetně řeholníků) je ve své podstatě dokonalejší, stav laický je jen ústupek lidským slabostem (srv. Augustinovo učení o sexualitě). Klerici jsou tedy svou kvalitou nadřazeni laikům, proto také jsou v církvi dva vzájemně podřízené stavy: učící a poslouchající. Posíleno uzákoněním celibátu v 11. století. Bonifác VIII.: Laici jsou úhlavními nepřáteli kleriků. Důsledek trvající dodnes: naprostá většina kanonizací! Proti tomuto stavu vznikala od 12. století laická hnutí v církvi, která buď byla tvrdě potlačena nebo se transformovala v řeholní společenství (františkáni). První hnutí, které se dostalo do ostrého

10 konfliktu s církví, bylo husitství, zásadní změnu přinesla až na něj navazující reformace: návrat k původní biblické a prvokřesťanské jednotě Božího lidu. Katolická církev se jí však v této věci vzepřela a potvrdila svou původní nauku (tridentský koncil). Probuzení laiků v ní začalo až v 19. století a vyvrcholilo na II. vatikánu, kde bylo učení o laicích oficiálně přehodnoceno: je jim přiznána stejná osobní důstojnost jako klerikům, možnost dosáhnout stejného stupně dokonalosti, aktivně se podílet na službě a životě církve (LG, AA, nový CIC), právně však zůstává nemožnost jakéhokoliv zasahování do rozhodování v církvi. Laici a klérus současné problémy možnost laiků podílet se na moci v církvi např. větší pravomoci farních a diecézních rad, volba nebo aspoň možnost právního vyjádření k nositelům moci, hlavně biskupům, možnost laiků tvořit a realizovat vlastní církevní činnost nezávislou na kléru, otázka kněžského celibátu a vize kněžství pro změnu: nedostatek kněží, jejich vzdálenost životu, psychologická rizika samoty, proti: nemožnost plně se věnovat službě; hlavní praktický problém: kněžská formace (semináře). krize současné podoby řeholního života: po koncilu musely všechny řády změnit své stanovy princip: antropologický obrat, vzít více v úvahu realitu člověka, jeho biologických a psychologických daností a omezeností (změna chápání především v oblasti autority, konec slepé poslušnosti), reagovat na potřeby současného světa (dynamika oproti dosavadní statice: zdůraznění obnoveného poslání proti lpění na nefunkčních strukturách). proměna reálné podoby papežství: JP II. výslovně vyzval k hledání nové podoby této služby celé ekumenické společenství křesťanů (NMI), kanonizace: JP II. nejvíc ze všech papežů, sice větší podíl laiků, ale stále ještě neúměrně malý oproti řeholníkům a kněžím, laická spiritualita: donedávna odvozována od řeholní hledání Boha v tichu a samotě, mimo starosti světa, tedy méně přístupná laikovi, řeholník mohl mít vždycky náskok, představa o typicky laické spiritualitě propojené se životem je nová; výjimka: František Saleský, Jan Bosko. povolání: dosud chápáno pouze vzhledem k zasvěcenému životu někdo je povolán od Boha a někdo ne. Teprve nová koncepce chápe povolání jako obecnou věc každý je povolán k nějaké podobě odpovědného a angažovaného života.