Fischer, Otokar HorÍGÍ ker PG FiJ-8H6

Transkript

1 Fischer, Otokar HorÍGÍ ker PG 5038 FiJ-8H6 1918

2

3 T o K A R FISCHER O 1 C i KER

4

5 OTOKAR FISCHER "^ r r v HORICI KER B A S N E 1 9 1

6

7 ZEMI Jak poskvrnn je svt! Však my jsme mládi a z hloubi vydechujern, ty a já, když veer prsty zlatými nás hladí, nás oba, vi, má zem panenská! Já dlouho bloudil. Nejen z luk a les, já k tob pišel z dusna lidských cest. Svt sáhl na mou píse, již ti nesu, já ml ti jeho prach a popel nést, A pece, vím, jsem tvj. Až k tob dol se nakloním, ty dík mi pošeptáš, ty pijmeš mne v své náruí a spolu nás houpat bude veer, otec náš

8 P I S E N Lze život ješt žít, kde umírat se žádá? Pojd v roztesený tpyt, když msíc na sníh padá, poj, neslyšný kde srp svou mrtvou žatvu kosí a se smuteních vrb mží zá iak výdech rosy. Hle, vlak, ienž jede kol, a msíní to mléno i mlící tvj bol to vše je neskuteno, a labu ervenc a rže u jezera, stín mrtvých milenc i zpv, jenž zpíval vera

9 to žije z vcí všech, to procitá té chvíle, kdy zem stájí dech, kdy všechny dti milé si k prsm tiskne svým a v dtský zrak se dívá, kdy bh i život zdim' a jenom smrt je živa.

10 STROM ŽIVOTA Co v rcse slz, já všecky vyplakal. Mí ptáci odlétli, mé listí sváto. Den vlek' se za dnem, tichnul smích a žal, mé roucho svatební mi navždy sato. Kal s krví zadusily šávu míz a projaly mne hnilobou a plísní, V mé koruné smích boh šumél kdys, te prázdné nebe posmichem ji tísní. Je soumrak mrtvolný, A nehmí hrom a vichice mne nevyrazí z koen. Pro tlím a hynu, života já strom? Já, zázrak stvoení, pro byl jsem stvoen? 10

11 vzpomínka,, Nech hostitelé žijí!",, Mnohá léta!",,le iako tanec po ledu náš krok!",,a láska hej!",,až do skonání svta!" Ve pun, A cinkla íše. Nový rok, A zatím, slyš, cos tajemného zvení se ozvalo. Svist bruslí? Nebo ston? A mlením zas pohlcen zvuk tení a vábivéjší než sám houslí tón. My vyšli pod hvzdy, iež tuhly. Snžná plá rybníka je. Pole samý sníh. Co mihlo se to kol? Jak paní knžna, Smrt jede po saních. Smrt jede po saních a slvka nedí a nepohnuta zírá do kraje. Kdo z nás to, na niž oko její hledí? Kdo prvý jejím dechem roztaje? 11

12 Zpt pod jmelí a k vínu, v pokoj svétlý! Nech hudba hrá, nech znova zvoní íš! Jsme mládi, horcí jsme a nedokvetlí Ty zdráv bu, jenž nás první opustíš! 12

13 NA uvítanou Je stále týž ten svét, kam iste se navrátili od smrti, z mrazu, z bd: Istný, hebký, lozpustilý jak duben zahrá si a dovádí jak dít, mák zatkne ve vlasy a zapláe si skryt: však svdn voní zem a nadosmrti krásné nám slunce nad nebem plá, shasíná i shasne. Je stále týž ten svt, kam jste se navrátili: jenž v lásku míchá jed a pro polibek šílí, pln dík dá se bít, je sluhou, je-li pánem, a na smrt-li má jít, zataní pod akanem. Ta zem je stále táž, i v úsmvu i lkáni, a všechen život náš je jedno umírání. 13

14 v MSÍNÍ ZÁI Mé srdce, když zmaten záí stojím, na rozvtí cest ty ozvi se a dám se vést plnoním zvukem tvojím. Sám mezi stromy pod snéhem bych nemusil se rdíti, bych zdusil stud, že ješt jsem mé srdce, kudy jíti? Kam povede nás cesta, kam? Jdem na smrt? V hanbu jdemie? Já ticho snhu v duši mám a srdce, srdce nmé. 14

15 AVE, A N I M A (Za Otakarem Theerem) Kde jsi, ó duše? Rozvanuta? Vzlétlá?,, Spíš? Prach vesmíru? Jsi slunci svému blíž? i strh t jícen bez tvar a svtla? Jsi v orkánu? Jsi v dlani boha?, Spi. Dobrou noc. Zrak dohas. Dokonáno. Spi, nejdražší. Tvj s ela seten pot, tvá hvzda v teskuté se tese ráno a kídlem bije.., Vyšší nad život je blaho smrti, bolem vykoupené, a svatý mír a velkost zániku. Kdo pochopí tvé hoe nevyené, ó duše hrdinská? Mj básníku.,. 15

16 MASKA MRTVÉ MLUVÍ Když v naci pode mnou se msto rozevelo, mé oko tajemnou se mocí rozhoelo a já jsem kráela, zíc bolest ve tvém líci, d já se snášela, já bez tla, já bdící, blíž tvému lžku, níž, kde mdloba hmotou zmítá. Což ješt nevidíš, zá oblohou jak svítá, což netoužíš, svou dla bych kladla na tvé elo, bych promluvila: vsta a nové oblec tlo? Mír, jejž mj dotek dá, je šastných vtr vání, mnou souzvuk protéká jak smrt a milování: Mj píteli, tvj žeh, mým dotýkán jsa hledem, v mj pemní se dech. Ted, v písvitu tom bledém. 16

17 blíž na mne pohlédni, mdlou ješt zalit krví. Tvj pohled poslední, tvj pohled já jsem prvý. Dvé bílých pode mnou se tváí rozhoelo. Tvé oko tajemnou se záí rozevelo... 17

18 setkaní Sníh mkce slitoval se nad nahou a strádající zemí. Oblil mhou, co skalnat se v dálkách rýsovalo, co bolem drsných ernalo se skal, Pa závoj v smysly. Tichem, které tálo, let váhavých jen tepotal se vran. Smrt zadýchala. V tichý kraj to Jde bílým snhem prvod pohební. zní. Zvon z tajemná se rozhoupal. Bim bam. Jdou bledé pízraky. Ty stíny znám. Tak tiše, plaše jdou, jak by se mrazem i studem choulily. Jdou trpn tak. Je písn upen, prohešené na zem z pod chorých el jich rozhoelý zrak. Jen dvé zím hlav, jež svrhly mnišskou kápí a pohansky se tyí vánicí: ten jeden zor se vláhou posud stápí, ten druhý je již zcela záící, ten jeden zor se vera hroužil v Lethe, ten druhý dávno již se dívá v jas. Co kynete mi? Co mi, drazí, chcete? 18

19 Mám s vámi odejít? Mj pišel as? Ne? Pozdrav jen?,. Ó ty, jenž's dávno zjasnn! Jak díve vždy, hrá úsmv kol tvých rt, jak díve vždy, tvj šastný duch je zasnn, zí slunce zá, kde jiný temiiotu, tam, kde jsou všichni zkehlí, jarem dýše a lehkou myslí klame samu smrt. Tvou stopou jdu. Své štstí zcela tiše a žal svj nesu výbojn a hrd. Však ty, ó hoký! Lehce schýliv hlavu, jak chodíval jsi vždy, jdeš stranou davu, rty písn seveny, jaks vždy je ml. Zpod snhu jícen zíš, jenž ern zel, mha nehalí ti dsu dne, jenž drtí, máš sílu zírat v tvrdou pravdu smrti, lstí nechceš lichocení, lék ni lež. Mn vyítáš, sluch mj že rád se spíjí tou zasnžené ztichlou melodií, ty krutou nahost zem vidt chceš: ty káráš mxne, že sladce vzdán jsem snní, ty do vichru mne vedeš burácení. 19

20 Vy dva mne chrate! Ruce vaše bílé nech nevidny vedou mne v m.ou dál. Vy mrtví, bdte nade mnou, by míle i jenom krok mi život ješt pál, Sám sob neznám, vás však potkav, drazí, jdu cestou snhu, tajemství a tuch, a jdu-li v noc, mne temnem doprovází, jenž vzal i dal vás, neznámý mj bh. :o

21 v I G I L I E Kolik je nás, druzi? Pt? i deset? Sotva vzhledném, o jednoho mí. Koho nám to z veerních zas besed odváželi v neúprosnou sí? Kdo by v plá se rozplynout moh' mkký! Bez moci jsme. Nezhojíme ran. Vzduch je ztuchlý obvazy a léky Zotvírejme okna dokoán! istý mráz a zadýchá nás prudce! Kolik je nás? Rozhlédni se kol. Osielí, podejme si ruce! Kde jsme dva, tam tetí s námi bol. Co ti zbylo? Posud v nitru zebe bez útchy ráno Vzpomínáš? Neprocitlo slunce, ztuhlo nebe zapome! Den jediný je náš. 21

22 Posud skuhrá žalozpv nám v sluchu, posud ke nás otupuje zlá Hmoty nech! Však z mystéria duch urvi vše, co urvati se dá! Den je náš. Jsme na stráži, A bdíme. Plane duch jak láskou vzatý pe. Odejdem. Však než se rozlouíme, jiným podáme svou pochode. Neuhasí žár našich voda, nesrazí prak slaboch náš let, z trní vnec duši neubodá, jež až za smrt bude chválu pt: Chválu ohn, triumf svému hoi, poctu dni a trýznitelm vzdor, lásku tvrci, jejž si sama tvoí, slunci dík, než klesne za obzor. 22

23 ,, Jak LEGENDA Sevela srdce trpkost veliká. Trpí je moudrost má, než lidé tuší. Pes život k hrobu marná oklika. Oklikou téla daleko je k duši, Sotva že ptáka smrti zaplašíš, do mozku bolest zaklove se nová. Bh ztracen v dálkách, K bližním není blíž, V krvi je svt. A zbytená jsou slova. Hluboká tm.a. A nikde svítání, K smíchu jsou vštci, apoštolé, rádci, O step svých sn se prorok poraní, Z hlubin jen výkik na poušti se ztrácí. Blouznivé víry vzdej se na vždycky, skutek že spasí bídu kletých tvor. Zekni se slov, svtec indický vvrvi se lidem, uzavi se v horu. 23

24 S duše své setes tžký silnic prach. Zapome, zapome, co chodce hntlo. Krutostí ducha vzpla! Jen v myšlenkách spása je zítku, nezrozeným svtlo. Vzdává se dnešek bez záchrany tmám, o starý hích proud života se tíští, V horu svou zaklet, poustevníku, sám myšlenek silou vykup svty píští! Z ducha co k duchu bez okliky tl zasrší zpíma, nepropadne zmaru: vidina dobra, jíž jsi zahoel, na jedné z hvzd se dožít musí tvaru. Co na tom, že jsi zoufalý a cho, umuen lidmi, k smrti smýkán tlem! Vzhru, ó duchu, vzhru! V srdci hor, poznáním chvácen, sta se stvoitelem! 24

25 19 16 Když krve mhou se noní prodral tpyt, já uzel tlo, pikované k nebi. To Kristus, na oblohy klenbu vbit. A kruté hvzdy byly jeho heby. Kdys, vložen v hrob, se vznesl do nebes. Shlé znova zem a znova zemel za ni. V kíž vbili ho kdys lidé, otec dnes. Kam vzlétnout, není. Není z mrtvých vstání. 25

26 M E R L I N Tak nízko visí hvzdy, že bych je trhal rukou, tak blízko u srdcí jsem, že posloaichám, jak tlukou, tak sniv láká plnoc, bych s mladou zemí srost, a pece jsem tu cizí a jsem tu jenom host, V svou pravou domovinu já nikdy nezavítám; tep lidství nehovoí ni láska nehoí tam, jen vyddnc nákem tam lkají ozvny. Já v dusné svojí krvi mám touhu j^ehenny. Hvzd kytky jsou tak nízko, však nedosáhnu k nebi. Tak lidsky tlukou srdce a na mne smrt se šklebí: tak rád jí podám ruku, le nezdusí mne žal a ze všech živl svta mne žádný nepojal. Když plamen má mne sžehnout, já znova zrozen vstanu, já pod hladinou proud jak ecký ohe vzplanu. Jsem bolest nehynoucí, já, pekla padlý syn, jsem tžká vina otc, jsem píštích ráj stín.., 26

27 kouzelník Mít jeden bod, jenž nehnut v kosmu tkví a vlí mou se klenba pohne hvzdná. Ten bod jsem hledal v stedu tajemství, jež bez tvaru jest a jak moe bez dna; ten bod jsem vkládal v boha, v nic a skon, pak v srdce lidí: v dým a v mlhovinu. Já pokynul, však svt milion se nad mou hlavou smálo mému kynu. Proud. Zdání, Kyv a vír. Jak vn, tak v nás. Vše pechází. Vše kolísá. Vše tee. Cos mnl svou vrou, vysmeká se zas. A není snu^ jenž zhojil by t z kee. 27

28 praní Když se mne ptáte, kde chci zítra spát A kdekoli. Vždy duše nedlí v hrob. A pec mi slibte: ty, jenž mls mne rád, i vy, iež pro mne pláete, vy cb, že z msta pry mne dáte vynésti, kde bylo dusno tak a tolik prachu. Když trpl jsem, já mlel, V neštstí jsem vzpímen stál a pa jsem beze strachu. a A tak chci ležet: Ne, kde stená stesk pod závojem erným nuda zívá. Chci na pahorku spát, kam bije blesk a dcera nebes, vichice, kde zpívá. Kdo ke mn jde, a stoupá v strmý svah. Nech zemi dkuje, kdo po mn touží. A s mého hrobu v hloub zí po lukách. A duch mj mrak a zpv a nad ním krouží. 2S

29 v BLUDNÉM KRUHU Nuž dál! A znovu do života! A rovnou v hích! A byt i v hloub! Zvdavá žena ctného Lota se promnila v solný sloup, že chtla zít, jak msto zmírá a jak se ítí pohroma. A také za mnou prší síra. A také za mnou Sodoma! Jak? Cítím posud ke a mdlobu? Svdectví staré poroby! Což neprchl jsem z kraje hrob? Nech mrtví mrtvé pohrobí! Jen dál! A by tu láska mela, a nech mi otec umírá Já se svého chci servat tla smrt, pissátého upíra. 29

30 Le slyším smích; Sm.rt se ti hnusí? A za hích bys ji mnil rád? Ó, živého bys tla kusy s tou pijavicí musil rvát! Je vera mocnjší než zítra. Jsou v tob vrstvy tlících dob. Ne za tebou: je v nitru nitra tvj hích, tvá Gomora, tvj hrob! 30

31 NEVRNY Ano, jsem sobec. Nebudu lhát. Neml jsem práva, neml jsem hrát se srdcem, s hoícím kvtem. íkají, že jsem námoní hoch; divoch a zloboh a neznaboh Zabrate hráti si dtem! Šeptaly se mncu laskavé. Vadly mi v lesích a v pístave. Plané i planoucí rže! rudých stop, Kudy mne cesta kudy mne vodí, zeje hrob Chlapec však nevyspél v muže. Pijede, pozdraví, potrápí, horkou svou hlavu potápí v chladivou vlnu klína. Pohra si, orve, pohodí, vydechne, odjíždí na lodi, ujíždí, nevzpomíná. 31

32 Nedozrá, nezmoudí, nestárne. Srdce-li má, srdce nezmarné cbétmi nedá se zlákat. Necítí s lidmi lidských ran, trpí ien, údl že není mu dán trpt a ekat a plakat. kvt má ruka zlá Mnoho již bez citu, bázn urvala, slzí však neumí stírat. Ano, jsem sobec. Však pijde den, zaniknu na vlnách, neželen, bez lásky, bez bolu, pirát. 32

33 NEVRNA Klobouek v dešti a bílý pod mraky chce se ša+; mi tancovat. Dlouho jsem byla ticha jak pna, trápí mne píse nedopná. Nese mne vítr a lehounká krev. Zrcátko, povz a pravdu zjev: pdy dotkne mé tlo. Sotva se Pro by se do vtru nerozletlo? Láká mne motýlí rej a šum. Usednu na rty milencm. Zakroužím oknem. Kdo by mne chy? Zavíím pod cizí lampy svit. Hlídej mne. Chytej mne. Nejsem tvá. Nií já nejsem, jsem nevrná. 33

34 Kdo by mne svíral obietím, vznesu se, vzlétnu, odletím. Kdo by mne mocí zdržet chtél, s kídel mi sete prach a pel. mnou pohlédne zlehýnka, Kdo za zbude mu víivá vzpomínka. 34

35 TROUVEROVA PÍSE (Z Pemyslovc ) Bud Žehnán bh, náš Bud mei pán est a Bud pannám ctným a Jsem bludný rytí. dík. slitovník. paním hold. Dejte žold. Jsem bludný rytí. V ší i dál jsem cizím krajem putoval, a v siré prázdno prsou mých mi nikdo teple nezadých'. A jestli se mne tážete, pro jsem se toulal po svt, co štvalo mne a co mne štve já hledám srdce, srdce své. Já hor se ptal i moe, žel, a nikde jsem ho nenašel Snad stal se zázrak, bože, sud, že zalétlo mi v jinou hrud. 35

36 tam zakleto \e a marn jsem v kraj daleký a je cizí na vky marn svtem putoval, chléb a pl svj žal? Bu žehnán bh, náš Že dom ve mne zas, slitovník. mj dík. Bud mému bratru est a hold. To písn žold. Mým srdcem bud! 36

37 PYGMALION Ty, která spalas, peletavá nho, tvj bílý úsmv sen mi vzal a klid; já jsem t probudil, však pro jiného, já líbal t a nebudu t mít. Jsem ten, jenž daruje a mimo kráí, sám neprocitlý, neobdarován. Mn blaho dívích rt, mn oko v jak vážka vzlétne, zmizí jako van. plái Stín pa mi na srdce, jež, rozsiotipeno, v své prázdno marn láká bol i slast; jen bílý úsmv tvj, ó nho, ženo, se bude v nm jak nad propastí tást. 37

38 PROROK Oi tvé mne slepcem uinily. Slepý zrak ti, pane, dkuje. Krví svou i ložem provinilý, vybhl ísem ráno ze sluje. Hrza svdomí mne vzhru štvala, jako bratra zabitého hlas; pod nohama drolila se skála, v levo, v právo chechtal se mi sráz, Z dusna hor jsem prchal svému stínu, neb tvá pomsta zahryzla se v týl; se svých beder shazoval jsem vinu, tvému nebi pstmi zahrozil:,, Hešil jsem; jak ty jsi tvoil: za tmy. Nevidomý! Bez tvar! Spi dál! Netroufáš si okem v oku stát mi? Do hávu své temnoty se hal! Slepá zbablost už nezotrcí, ukrutnice, bdlých, svtlých, nás!" 38

39 z modra nebes šlehl blesk. Tvé oi zel jsem, pane. Mj zrak híšný zhas. Oi tvé jsem zel a zít je budu, sám až s pozemských mne vzneseš hrud. Nebo dotkl se tvj blesk mých údú. Nezeme, kdo bleskem ožehnut. Oi tvé i dílo tvého blesku šlehají v mých zrak vénou še. Cedry dva jsi v bouném srazil blesku. Na blízku však šeptal nízký ke. A ten ke, tvým ohném doten, plane, svítí, hoí, neshoí, však plá, a mé oi vyhaslé jej, pane, v údolí a v horstva nesou tvá. A tvj ke, jenž temno ze sna budí, o trestu i lásce hovoí, A tvj ke já nesu ve své hrudi. Bílým žárem žhne a neshoí. 39

40 v RODNÉM KRAJI To všechno je mé. Tich šumí tu proud, sto vzpomínek ze zem tryská. Chci v objetí asu spoinout, neb minulost je tak blízká. Jsem hoch jako dív. Znám kouzla. Jsem král, Spím v loktech rodného kraje. Zas, jak by své housle do rukou bral, bh k zemi se sklání a hraje. 40

41 S T R o M Zas myslím na strom, jenž se v okno dívá, jak topol hrd a teskn jako jíva, tak vášniv, že tlo ze sna ruší, a zpvn tak, že ukolébá duši, tak drav, jak by z koen rval sple úd, tak sladce, jak by zulíbat chtl pdu. Hle, ím jsem já? Má koruna se níží a zmítá se a vlá svou vlastní tíží. Též já jsem strom. Já koeny jsem všemi a snem i mízou k matce pissát zemi. Vše záchvvy, jež osudem jsou pány, a slunce polibek, a vichru rány, mlh jitní pozdrav, istou mluvu snhu, krev oblak, zpv pták, bou i nhu 41

42 chci vzrušen pijímat, v den léta, zimy brát rozechvn, co život pináší mi a v okno, jež se vzhru ke mn dívá, necha se déš mých písní tiše schvívá. 42

43 ŠVANDA DUDÁK Dudy moje, dudy mé, na smrt spolu pjdeme? Svta kus my ušli spolu, když jsem neznal slz ni bolu. Já si vážil vás tak málo, ted však po vás toužívalo srdce moje ubité; kdo vás pines, neví ani, jaké teskné putování bylo bez vás, dudy mé, A když vás tak laskám opt, chtlo by se zase žít, chtlo by se píse dopt, kterou jste mi zaly znít. Šláp' jsem na vás. Odpuste mi. A já ml vás tolik rád. Ztupil jsem vás, hodil k zemi, že jsem nesml na vás hrát. 43

44 Když jste se mi navrátily, pojte mi zas v náruí, a se mi mj život milý rozpláe a rozzvuí! 44

45 S BOHEM (Za Klárou Baušovou) Vbh' iarní vánek oknem po špikách a na svou sestru zvdav se dívá, jak leží tu v svých zlatých stevíkách, tak smíen, tak mlad, jako živá, jak by se vydat chtla na cestu, jíž radostno jí, voln bude jíti. Zím zmaru prázdnou tvá? Spíš nevstu, jež v lásce k srdci tiskne chumá kvítí. Jde, nikdo nezná kam. Jak pišla kdys, a sotva víme, z kterého k nám kraje. Le kudy šla, kraj omlád' v dechu míz, a kdo ji miloval, ml svátek máje. Je smír i v bolu. Vnc trpký pach a slzí sladká útcha nám splývá. Smrt nemá hrz. Pták dole v zahradách svou jitní píse na cestu ti zpívá. 45

46 REKVIEM Hlas chrámu šeptá: kle na pokání v popelavém šat!",, Barvám odumi, Dívej se za všechny, kdož neuzí," zá o ruku mi zazvonila zlaté,,, dívej se za toho, kdo vera byl, tvou jedinou bud modlitbou tvé žití!" A já se dívám. Jak bych zá tu pil, jak bych ji oima mel mrtvých vpíti. ím zírám v svtlo, není jen mnou tisíc oí shasnuvších se dívá, mné jásá duha v oknech:,, Pamatuj, že olejem já temnoty jsem živa!" zrak mj, Nech ve vnou se lampu promní má zmatená, má duše milující, jež nezemdlena kmitá v rozchvéní, jak vzduch se tese nad rozžatou svící, 46

47 kéž vidním se plní slunená, však lidsky slabá moje zítelnice: Druh kráí za druhem. Až pjdu já, mé oko vzlétni v blesk té blýskavice, jež na asy se od pradávna dní v svých hích pokoe, v své pýše zbožné nám na obloze našich oí chví a jednou pec až v smrti zrak se prožhne. 47

48 VEERNÍ MODLITBY Opojení Vy kídla! Poslové! Vy svtlé hlasy ech! Vy stíny motýlí, jichž roj se na mne slétá! Vy slova neznámá mých píštích bratí všech! My nejsme z tohoto svta, Hle, zem usíná. A my-li pjdem spát, zas k jitru procitnem, v den vyšší vykoupeni. Kde, smrti, osten tvj? Náš triumf a náš pád z tohoto svta není. Vy echa dávných dn, vy sladká mámení, jež prochvíváte mnou, vy kídla! písn! bratí! My víme, že nám, kdo žijem v plameni, království ducha patí. 48

49 Prosba Jak strmé stoupal svah, když osud nás ved k ženám, kol nichž se stíbrn pás jitní mlhy chvl! Však nejstrmjší z cest je ta, kdy zdálo se nám, že ohnm opásán se zvedl archandl, že vyzývá nás v boj, by požehnal i sžehl, že heslem voláme, jež vložil do nás bh. Jsou nejstrmjší z cest, kde živý plamen šlehl, a nejdražší jsou ty, jež poznamenal duch. Mne osud miloval. Déš vní v cestu stásá, sen v tlo promnil a jiskru v milenku. Jenž zmámil jsi nás vším, co váše, tpyt a krása, smrt za stín vna pej, za velkou m^ šlenku! 49

50 H a s Šel ohe ped tebou, tys nešel v požáru. Hml vichr ped tebou a bortila se zem, tys nebyl v zmítání, ty nejsi ve zmaru, A potom zve se hlas. Znl tiše a znl temn. Ty, jehož mdlý náš sluch tam zdola neslyší a v njž jsem nevil a jemuž neznám jména, já popel slávu tvou, však hlas tvj nejtišší mne rve a dojímá, mne sklání na kolena. Tvj prorok, promluvím, až sejdu s Horebu, k tm, které boue tvá i šarlat roucha mámí, a pjdu zvstovat tvých temnot velebu, tvých nocí polohlas, tvé ticho nad vodami. Zím s hory ohe žhnout ty nedlíš v požáru. Hmí vichr od moí ty nejdeš v jeho pýše. Je rozpolcená zem ty nejsi ve zmaru, neb ty jsi lásky hlas, jenž temn zní a tiše. 50

51 U T E C H A Když díkem zrosené své oi ob, v nichž tpyt je noci, v sebe noíš nm, když piveš zrak, že hvzdy nosíš v sob, jsi básníkem. Když v nitra svého zasnžených hvozdech svou ztratíš stopu, ztracen zrakm všem, když najdeš se, že svta slyšíš povzdech, jsi básníkem. Když mezi zástupem, jenž tob klne, svou píse vzývat znáš a zhrdat zlem, když nemluvíš, že srdce máš tak plné, jsi básníkem. Když ped madonnou pokleká tvé mužství, však z objetí, jež muž všech je snem, sám pro svých hvzd se vyrveš dobrodružství, jsi básníkem. 51

52 Když modlíš se: Jsem zrezavlý svícen, jej rozlom, pane, ale k sob vem a zachra plápol, jsi básníkem. tebou jenž byl vznícen 52

53 CHVÍLE Jak vzdušné rty se ke rtu chýlí, po mechu klouže stín a svit. Zve vlna mrak, jenž letí; bílý: nechceš mne, hochu, políbit? Strom ke stromu se s šeptem tulí, naslouchat srdce úderm. Zem s veerem se pivinuly, a zlaté pole jeden šum. A láska v každém rosném kvítku se zvedá ze stíbrných par. Je život políbení skítk, a splynutí je sen, i zmar. 53

54 VIRA Když první krpje se zatesou v skel, na západ jež vedou, blyskotání, když louení se vssává do prsou a jako soumrak stesk se vkol sklání, pec veer dýchá mírem nedle, píse Na- shledanou. andlé, pec rozlévá se Když mstem šumí smrtí my víme, že mrtví z hrobu vstanou, a do mrak když zapa slunce vz, my raduj em se, dti, starci, muži, že po noci, jež bude plna hrz, nám východ hodí v okno kytku rží. 54

55 MOTÝL Já stiskl hru. Neb mrtvých pochyb mra, z tmy vyplašena, sedla na srdce. Tu tvého hlasu perlící se šra se rozkutálela mi po ruce. Rte sladkých slov, mj smíre, slibe, smíšku, sne bez mámení, touho nevinná, jež zpvn šla jsi za mnou v sráz i výšku, ty, slávou slunce zpita bez vína! Já hlas mám rád, jenž mru v tmu zas plaší, smích miluji, když sad v mém srdci zpust, však motýl vna se mi na dla snáší, když svtlespící úsmv zím tvých úst, 55

56 UKOLÉBAVKA Padej, padej kol a kol na strá, les a nivy, zavj skálu, vypl dol, snhu spravedlivý. Padej na mne. Zddil jsem smích a hích a rány, padej, a mám v srdci svém stezky zarovnány. Hrbol tam tisíce, zrádná propast zela, s vrchol mi vichice sosny zporážela, Uspi marné nadje, zkonejši, co týrá, mkkounce stul v závje vše, co lhala víra. 56

57 Moje slova ulož v rov na blostné pláni: Dáš-li písn beze slov, dost ie požehnání. Než se v srdce, než se v zem nové jaro vrátí, nech mne pod svým píkrovem spát a spát a spáti. 57

58 JARNÍ VÝKIK Že byl jsem živ, než jsem byl narozen, to neuhasí žízn, kterou prahnu: je tolik sn a myšlenek a žen, je tolik tajemství, kam nedosáhnu, je tolik vní, rt a tuch a krás a neumím jich sterou trhat rukou; že v smrti dohasnu, že vzplanu zas a zapomenu na dnešek, je mukou. Je mukou, že mám srdce jediné, jež promnit se touží tisíckráte; jak myšlenku svou doštvu, že hlav dvé z ní naráz vyrazí jak z hydry saté; je mukou, že mám jeden život žít, já, mezi svt a sebe vn zdvojen, že jedinými jen smím ústy pít, já, láskou zpit a nikdy nenapojen. 58

59 Té trýzn nesnesl bych. Svta mír mé rozžíznné touze nestail by, mne zadusil by dravý jarní vír, ty kdybys byla s Héliový pílby neslétla na zem, jiskro tanící, ty hvzdo, jež ses v tlo promnila, ty velké oko, nebe zraící, mj modrý plameni a vášni bílá. Jsi má, jsi v dáli? M se mi a m, mou touhu rozdmýchej a ducha rozži, ted bludika, te ke a pochode, jak požár v lese a jak oko boží štvi mne a sebe štvi a nepostúj, mj tvar sta, ho ohnm^ rudé slávy a strhni jednou všechen život mj v žeh duše své, jenž tla naše stráví! 59

60 LEK Šli, druh a družka, teple hovoíce, v pe stromu vryli mladá jména svá, a z nitra kmene vonná pryskyice svou prudkou krví ránu zalévá. Šli, Zmar a Krása, lesní cestou mojí, mn v srdce psali znamení svých dvé, a palivost jich ran se nezahcjí než písnmi, jež tryskly z krve mé. 60

61 PÍSE Jsme každý sám a já, eka, zem a strom, iá láskou petékám a neproniknu k vám, ísem jenom hluchý tón. sám, Co je to? Co se tlaí v mou hru a zpod mých as? Co povelelo spái? Sním? Vzlétl jsem? i plái? Já všechny pojal vás, mnou za vás všechny nm hlas cizí promlouvá; já rozplynul se; ve mn je nebe, noc a zem a já už nejsem já. 61

62 Mnou roste strom stem ramen, mnou pelévá se vzduch, jsem pták a proud a kámen, jsem zmaten, znmožen, zmámen a sám a sám, jak bh. 62

63 SAD Piklo ucho k temnu, k dlani, k listm, k hlín blíž a laž. Nezní to iak táhlé vání? Moe šumt neslyšíš? Vším, co v tichou béeš ruku, vším, co piblížil jsi rtm, duje píval cizích zvuk, jako v mušli huí šum. Všechny vci zem této, k nimž tvj sluch se zbožn klad, dí, že srdce jejich vkleto v podmoský kdys bylo sad. Dávno vlny opadaly, jinam provalil se proud, ty však z dávných dob, ty v dáli píboj vna slyšíš dout. 63

64 CESTOU Já, v mysli ješt nad svtem se chmue, a v srdci vnou smrti otázku, však v oích svtla na borovic ke a tepotání letních blásku, v svém sluchu vítr, jenž se s ptáky honí a k stíbru cikád zvonil pšenicí, idu mýtinou, jež jahodami voní. Je velké ticho. Ticho zvonící. Jdu, sotva dýchám. V plaché nedve se nebem rozhlížím a po lese. Jsem zavržen? i z hoícího kee hlas, jenž je požehnáním, ozve se? Vím, vzývat nelze. Dík ti nelze íkat. Já ekám. Vzhlížím. Trpliv a tich, Ó hlase les, vichice a cikád, af z kee promlouváš, a z prsou mých, 64

65 ien tebou živ, jen tob, duchu duch, svj zrak, svou mysl, srdce své chci vzdát, a tvojich písní šumní v svém sluchu, já pjdu za tebou, já zemru rád. 65

66

67 OBSAH

68 Prorok

69 z HLUBIN Svazek I. OTOKAR FISCHER HOÍCÍ KEk Upravila a vytiskla Pražská akciová tiskárna v Praze 11. Mariánská 3 v Obálku navrhl Alois Moravec Vydalo ^ Zátiší, Knihy srdce i ducha B. M. Klika v Praze 11. Opatovická 9 v íjnu pátého váleného re ku 19 18

70

71

72

73 PLEASE DO NOT REMOVE CARDS OR SLIPS FROM THIS POCKET UNIVERSITY OF TORONTO LIBRARY PG 5038 F48H Fischer, Otokar Morici ker

74