KRONIKA 309. oddíl skautů Střelka 309. smečka vlčat Lišáci

Transkript

1 KRONIKA 309. oddíl skautů Střelka 309. smečka vlčat Lišáci

2 Slovo úvodem 3 Slovo úvodem Vážení přátelé, dostává se vám do ruky kronika z činnosti 309. oddílu skautů Střelka a 309. smečky vlčat Lišáci z období let 2003 až Za vznik této kroniky vděčíme kromě autorům jednotlivých příspěvků i existenci webových stránek oddílu, na nichž jeho vedení po celou dobu příspěvky shromažd uje, a Lokali zpravodaje 35. střediska Junáka, pod vedením ATRIho Karla Skály a Tecklise Marka Soukupa, který podpořil vznik velké části příspěvků. Kronika zdaleka nepopisuje veškerou činnost oddílu, jednouše řečeno popisuje to, co se podařilo zachytit a při jejím vzniku nalézt. Tento nepatrný střípek v popisu historie bych chtěl věnovat nedávno zesnulému bratru Chrobákovi Václavu Havlovi, který se svým působením jako skaut, autor divadelních her, disident v době komunistické totalitní vlády v Československu, přirozený vůdce sametové revoluce a prezident Československé a později i České republiky vždy bojoval proti bezpráví a svůj život zasvětil dvěma nejvyšším hodnotám, které ctí i skauti a jsou jim připomínány ve skautském slibu pravdě a lásce. V Praze 8. ledna 2012, Tomáš Hejda Mudrc, vedoucí oddílu

3 4 Historie oddílu Historie oddílu Dne 2. února 1962 svolal v OU TOS Vlád a Zmrhal zájemce o turistiku k sobě do kabinetu. Sešlo se 6 lidí (mezi nimi i Standa, který je členem doposud) a dohodli se o založení oddílu, tehdy 3. turistického oddílu při TJ Dynamo Strašnice. Druhý den se konala první schůzka, a pak následovalo množství schůzek, výletů, vycházek, návštěv kulturních akcí, brigád, závodů, plavání... Vybudovala se také první klubovna Nad Primaskou 43. Ta byla pak předána oddílu 35. střediska, který vedl Atri Skála to když náš oddíl vybudoval klubovnu novou ve Věšínově 255 a přešel do TJ Tatran SZP (ČAFC). Pak přišel rok 1968 a obnovil se Junák. Náš oddíl ale přišel o klubovnu Věšínova byla zbourána a místo ní postaven panelák. Ze zapojení do skautingu sešlo. Oddíl živořil na ulici. V roce 1972 (to již byl Junák spojen do jednotné mládežnické organizace PO SSM ) jsme získali klubovnu v Záhřebské 23. Založili jsme družiny dětí školního věku (při 91. PS, ZŠ V Olšinách) a stali se Turistickým oddílem mládeže TOM Přijali jsme název STŘELKA. Roku 1973 začala dlouholetá tradice veřejně prospěšné práce pro ochranu přírody čištění Meandrů Botiče, patronátem nad nimi a později i nad částí Naučné stezky Povodí Botiče. Roku 1976 došlo k omlazení oddílu vytvořením nových družin (to při 117. PS Paprsek při ZŠ Jahodová na Zahradním Městě až do roku 1990). Střelka dosahovala velkých úspěchů, nejen při ochraně přírody (měla jednu specializovanou družinu ochránců přírody), ale i při různých závodech a akcích, při výletech, putovních táborech, sportovních a kulturních akcích. Oddíl byl známý nejen v rámci Prahy 10, ale i v rámci celé Prahy. Třikrát až čtyřikrát do roka o nás psal některý tisk, natáčela s námi i televize. Vzniklo několik tradičních oddílových akcí, které vydržely až do dneška. Vedle čištění Botiče například Mikulášské putování za čertem Barnabášem, nebo Pochod Dr. Šumavského okolo Prahy (který dosáhl celostátního významu). V roce 1991 jsme navázali spolupráci s 35. střediskem Junáka a stali se 309. skautským oddílem, kde jsme si ponechali náš název Střelka. Změnil se systém práce oddílu. Začalo se pracovat podle skautského výchovného systému, tábory putovní jsme vyměnili za stálé. Snažili jsme se aby program byl zajímavý, různorodý a táhnul. Většinou se nám to dařilo. Ve vedení oddílu střídá Standu Zemena jeden ze členů oddílu, Mirek Váňa Iron. Oddíl se stěhuje do klubovny Černokostelecká 50, a ve skautském duchu pořádá schůzky, výpravy, tábory,... V roce 2003 oddíl přejímá několik členů oddílu z Uhříněvsi a Spořilova, mezi nimi i současného vedoucího, Toma Hejdu Mudrce. Zbývá podotknout, že pro dodržení tradice jsme nejen 309. oddílem skautů, ale část členů je ještě registrována jako KČT PRAHA KARLOV STŘELKA. Standa a Mudrc

4 Skautský rok 2002/2003 Letní Tábor Třemešné Letní tábor v tomto roce byl poznamenán řadou změn ve srovnání s jinými roky. Předně oddíl jel na tábor po dlouhých letech poprvé sám, bez smečky. Tím praskla další a asi nejsilnější nitka spojující oddíl a smečku. Na táboře se skauti a vlčata poznali, naučili se spolupracovat a vzájemně se respektovat, vlčata zjistila jak to u skautů chodí a co dělají. Jejich přechod do oddílu nebyl pak již tak problematický. Skautů na letošním táboře bylo neuvěřitelných devatenáct, což je nejvíce v historii oddílu po vstupu do Junáka v roce Na vedení oddílu to byl docela nápor a ještě k tomu docházelo k častému střídání dospělých na táboře. Pro letošní tábor jsme zvolili stejné schéma, které se používalo a osvědčilo v několika minulých letech, a to kombinaci cyklistického putování a stálého tábora. Putovali jsme na západ Čech a projeli republiku skoro až k hranicím s Německem u Rozvadova. Jako stálé tábořiště jsme si zapůjčili louku střediska Bílá labut z Boru u Tachova. Mírně nakloněná louka uprostřed lesů relativně daleko od civilizace se srubem, který slouží jako kuchyně a je možné ho použít i jako dočasné ložnice a skoro kompletní vybavení základny nám poskytlo dobré zázemí. Ze skladu táborového vybavení jsme tak nemuseli odvážet skoro nic. Na tábořišti jsme vystřídali Vlčáky a Sýkory z našeho střediska. Počasí bylo v letošním horkém létu nádherné a nebýt jednoho nepříjemného deště, který nás chytl na kolech a jednoho krupobití přímo na tábořišti mohli bychom říci, že lepší počasí jsme si ani nemohli přát. Škoda jen, že v blízkém okolí tábořiště není nějaký rybník, ve kterém by se dalo koupat. Přeci jenom jsme z minulých let na blízkost vody zvyklí (Sedlo, Strakonice, Myslkov). Je sice pravda, že okolo tábora tekl potok, ale byl dobrý tak na umytí, ale plavat se v něm nedalo. Náplastí na tuto bolístku byl alespoň 6 km vzdálený bazén se saunou, který jsme sice ne příliš často, ale přeci jen využívali. Na tábor jsme odjížděli v sobotu 12. července od klubovny a přes Kunratice, Barrandovský most, Radotín, Černošice, Dobřichovice, do Řevnic přes Berounku na hřebeny Brd, na Skalku nad Mníškem pod Brdy. První noc byl trošku problém s ubytováním, neměli jsme domluvené tábořiště, a tak jsme museli přenocovat v lese, což při tolika lidech byl problém. Následující dny jsme nocovali na tábořišti v Nižboru, na statku v Cheznovicích, dvě noci jsme strávili u skautů v Plzni, předposlední (překvapil nás nepříjemný déšt ) v klubovně v Boru u Tachova a již v pátek večer jsme dorazili na tábořiště do Třemešné. Celkem jsme najeli cca 320 km. Cestou se nám stal jeden úraz, kdy Šparta narazil do batohu stopařky a zlomil si malíček na ruce, vysloužil si tak pěknou sádru. Jinak se sice z kol sem tam padalo, ale bez vážnějších následků. Možná únava či pocit bravurity, že se mi přeci nemůže nic stát způsoboval, že pády byly stále častější. Dokonce ve čtvrtek po dešti se staly

5 6 Skautský rok 2002/2003 hned tři kolize na dva kilometry dlouhém úseku silnice. Velice příjemné bylo, že od středy za námi jel Berdy s autem, a tak jsme vezli pouze část zátěže a v dešti nám vezl všechny cyklistické tašky. Dík mu patří i za pomoc při opravách kol, zvláště pak ve čtvrtek. Časté opravy nás tak vytrénovali, že ke konci našeho putování jsme zkřivená kola tzv. osmičky spravovali naprosto bravurně. Na tábořiště jsme dorazili v pátek odpoledne, ale noc jsme strávili na louce nad tábořištěm, abychom se s Vlčáky a Sýkorami vzájemně nerušili. Večer byl ve znamení odpočinku. Stálý tábor začal v sobotu dopoledne přebráním tábořiště. Nejdříve jsme přestavěli všechna týpka, protože tyče byly neopracované a týpka na mnoha místech potrhala. Tyče jsme očistili a díry v plachtách provizorně opravili. Jak jsme zjistili, stavbu týpek musíme ještě hodně cvičit. Oprava týpek nám zabrala celkem tři dny, což je neúměrně dlouho. Dlouho nám trvalo i vybudování dalších staveb umývárny (konstrukci David vyrobil za dvě hodiny její dokončení se odkládalo několik dní), brána se zvedala až další týden. Hned od začátku jsme se snažili, aby se běžný táborový život rozběhl co nejdříve. Na letošním táboře jsme hráli dvě velké táborové hry Stavba pacifické železnice a Hrad. Stavba pacifické železnice začala již v prosinci na Vánoční výpravě a trvala celou zimu a jaro. Hrad začal až na táboře a hra byla na motivy Dračího doupěte. Tuto hru připravil tým lidí pod vedením Šmudly a Doktora a byla velmi úspěšná. Bylo sice trošku náročné, skloubit obě hry a další táborový program, ale na závěr jsme všechno stihli. Z klasických táborových aktivit, když vynecháme rozcvičky, táborové ohně a podobné aktivity jsme hráli asi pouze vodní bitvu a konala se tombola. Na táboře jsme zavedli novinku, a to trénink táborových znalostí a dalších dovedností. Jednotlivé tréninky probíhali vždy dopoledne v cca 1,5 hodinových blocích. Tématem bylo např. broušení nožů a seker, vázané stavby, zdravověda atd. V průběhu stálého tábora jsme jízdní kola využívali pouze sporadicky. Jednou jsme na nich odjeli do bazénu se vykoupat a občas na nich služba jela na nákup. Přestože stálý tábor trval pouze 14 dní, uskutečnili se tři táborové ohně, úvodní, slibový a závěrečný. Skautský slib složil na táboře Sekera. Během tábora se Marek a Špagetka pokusili splnit zkoušku Tři orlích per. Letošní tábor byl ve znamení výsadků. Vlastně všichni starší členové si výsadek vyzkoušeli, at již jako pochodující nebo jako zasvěcený doprovod. První týden tábora probíhalo stravování obvyklým způsobem, totiž najedli jsme se vždy přímo u obchodu, kde jsme nakoupili potraviny. Na večerní vaření se nakoupilo vždy těsně před zavírací hodinou v poslední vesnici či městě, kterou jsme projížděli. Večerní teplé jídlo si vařili táborníci po skupinách. Druhý týden se ve vaření střídali vedoucí dne společně se službou, a tak vznikali občas komplikace s koordinací nákupů. Občas se stalo, že něco na vaření chybělo nebo naopak jsme surovin měli až až. Poslední týden si vaření a nákupy vzal na starost David s Blankou a Halí a poté Davida a Blanku vystřídal Ivan s Jitkou. O zásobování se starali střídavě David, Ivan, roveři a já. Družinový systém fungoval na táboře standardním způsobem. Co doznalo zásadních změn bylo vedení jednotlivých družin. Šmudla a Davy přestali být rádcem a podrádcem družiny Vlků. Jejich místo převzali Marek jako rádce a Doktor jako jeho zástupce. Vedení družiny Rysů zůstalo beze změn Orlík rádce, Achil podrádce. Sekera se stal rádcem družiny Medvědů (původně se jmenovala Mravenci, ale na táboře jsme ji pře-

6 Letní Tábor Třemešné, jmenovali) a Kopírák podrádcem. Šmudla, Davy a Mudrc společně s Jimim založili roverskou družinu, která by si do budoucnosti měla žít trochu vlastním životem s vlastním programem, i když jeho nedílnou součástí by měla být pomoc při práci oddílu. Šmudla byl navíc jmenován do funkce oddílového rádce. Pochopitelně na táboře probíhalo jako vždy bodování. V bodování úklidu se na 1. místě umístilo týpí obývané Jardou, Kopírákem, Sekerou, Smíškem a Myšákem; na 2. místě týpí obývané Orlíkem, Piškotem a Bobrem a na třetím týpí Achilovo, Doktorovo a Markovo. Pokud bych měl hodnotit pořádek globálně, nemám důvod být spokojený. Někteří bráškové, i ti zkušenější, mají s úklidem svých věcí velké problémy. V bodování jednotlivců byl na 1. místě Jarda, 2. Doktor a na 3. místě se umístili Smíšek a Kopírák. Pochopitelně na táboře probíhaly služby. Pro letošní tábor se rádci služeb stali Marek, Jarda, Orlík a Sekera. V bodování služeb byla nejlepší služba ve složení Jarda, Sysel, Piškot a Kopírák. Zdravotní stav účastníků byl výborný. Když pominu běžné oděrky a odřeniny a kromě výše již zmíněného úrazu Šparty se nikomu nic nestalo a ani žádná nemoc nikoho nepostihla. O zdravotní stav se průběžně staral Jimi, kterého po jeho odjezdu v této práci vystřídala Halí. Na úplný závěr byl chtěl poděkovat Standovi a všem dalším, kteří mi pomáhali s přípravou nebo vlastní realizací tábora. Iron

7 Skautský rok 2003/2004 Výprava do Vestce Odjížděli jsme nádraží Strašnice. Iron jel autem předem a vezl s sebou Smíška. Cestou nám Šmudla mlhavě vysvětlil další postup. Ve třech skupinách, tedy ze tří různých nádraží, míříme na stejnou zříceninu. Skupina pod vedením Šmudly se v troskách opevnila a úkolem nás, zbylých dvou družin, bylo vyřadit obránce a podpálit svíčky poschovávané ve zdech. Cesta vedla podél Sázavy a za okamžik jsme přešlapovali pod cílovým kopcem. Rozhodli jsme, že počkáme na druhou vlnu útočníků a do té doby se můžeme občerstvit ze svých zásob. Šmudla nás zblejsknul a pozval nás pod hradby. Mezitím, co jsme svačili, druhá vlna pod velením Sekery se převalila pod kopcem a mířila dál, aniž by si všimla, že přešli. Když už se začalo stmívat zkontrolovali jsme mobilem jejich pozici a zjistili, že jsou až někde u pramenů. V totální tmě jsme se setkali, tentokrát nepřešli, protože Mudrc vytáhl kytaru a řezal do ní až se lesy zelenaly a pak červenaly. Jakmile jsme byli pohromadě, nasadili jsme si šátky, jako životy, a obránci zaujali místa. Vydrápali jsme se nahoru, kde nás obránci zasypali smrtonosnou sprškou čtyř papírových koulí. V druhém kole se ztratil Achil, a vyděsil nás pak svým BAF!, až jsme dostali chutě shodit ho do řeky. Štěstí mu přálo a unikl se suchou nohou. Pobrali jsme pak bagáž a nechali za sebou zříceninu nevypálenou. Mudrc se ještě musel vrátit protože kromě zříceniny nechal za sebou i kytaru, a jak na něj čekali, zapomnělo si nějaké trdlo pro změnu mikinu. Dlouhou cestu jsme absolvovali raketovým tempem, ve kterém se krajina postupně měnila z lesíka přes chatové oblasti až po městečko. Řeka však zůstávala stále po pravé ruce a určovala směr. Cesta po silnici a ve městě byla rovněž nepříjemná, naštěstí jsme my vzadu měli na zádech cyklistické blikačky. Putování vzhůru do kopce před Vestcem je dlouhé a nepříjemné ve dne a tak v noci s tolika mílemi v nohou také není zrovna procházka růžovou zahradou. Před vesnicí jsme potkali Irona a ten varoval před jistou nerudnou osobou, kvůli které se máme proplížit jako stíni. V chatce žádné zbytečné prodlužování hajdy do hajan. Odpočinutí vstali jsme do nového rána. K snídani jsme měli možnost pochutnat si na chlupatých chlebech. Jedno z vlčat (opravdu nevím které, jestli Hastrman či Vodník nebo jiné) si dopřálo nedobrovolné chladné ranní koupele v sudu s dešt ovou vodou za asistence Puňti jako lázeňského mistra. A pak, protože byl tento weekend převážně pracovní: hurá do práce! Naší povinností bylo zabezpečit oplocení parcely a posekat trávu. Ve vzdálenostech cca čtyři metry jsme zatloukali kůly. Tedy kovové tyče o délce okolo půl třetího metru a na pomoc jsme měli stůl, z kterého během práce průběžně odletovaly nohy i kusy desky, dále jakousi lavičku a vyviklané štafle. Tři trojčlenné skupiny zatloukaly tyče a práce šla vesele od ruky. Zvláště když Šmudla se Sekerou zatloukali společně jedním kladivem. Dokonce se na nás přijel podívat i Maik, ale tvrdou práci

8 Výprava do Náchoda, zdvořile odmítl. Motorovou kosou pak krátil trávník v místech nedotčených sekačkou. Se Šmudlou se dohodli, že z kosy jde zajisté vymáčknout větší výkon a předělali ji dle svých představ. Ironovi pak oprava trvala jen hodinku. Vlčata v čele s Puňt ou mezitím sebrala kdesi v lese plné hrsti kaštanů a volné chvilky si krátila metáním těchto plodů z okna, což jsme jim vydatně vraceli. K obědu byla jakási tvorba z rajčat, o které nemám bližších zpráv. Natáhli jsme na kůly pletivo a plot byl z velké části hotov. Abychom si odpočinuli od práce a všudypřítomného vedra sebrali jsme se a ztratili v lese. Po nejspíš posledním pokusu o hru na černou vysílačku jsme válčili nějakou dobu o vlajky. Po občerstvení v chatě jsme se vrátili zpět do stinného lesa a shromažd ovali jsme chamajdu a rovněž odvlekli několik klád na oheň. Udělali jsme výjimku a klády na oheň jsme rozporcovali motorovou pilou. Následovala krátká přestávka na večeři rizoto. Pokud mé zdroje sahají, oheň byl dokončen bez zvláštních události. Rovněž zcela klidně jsme rozšířili řady skautů o vlčata. Tím oddíl dosáhl rekordního počtu členů 29 a pěti družin, z toho jedné roverské. S novými silami jsme se dali do dalšího dne. Chvíli jsme ve stínu lesa hráli trojnožku, pak jsme lovili Sekeru, Sysla a hlavně Achila coby medvědy. Po stažení Achila z kůže jsme se vrátili a svačili a poslouchali Mudrce a jeho kytaru. Vypili jsme hrnec čaje, sbalili se a opustili základnu. Cesta uběhla klidně a v pokoji jsme se rozešli za svými všedními povinnostmi. Marek Výprava do Náchoda Nedávno uplynulo 66. výročí od Mnichovské dohody, na jejímž základě jsme byli nuceni postoupit naše pohraničí Německu, Polsku a Mad arsku. Naše říjnová výprava byla celá zaměřena k připomenutí událostí podzimu Odjezd z Prahy se nám trošku zkomplikoval, když Marek nestihl přijít včas na sraz a musel jet za námi autobusem. Ono vůbec řadě lidí se nepodařilo na sraz přijít včas, ale vlak jim, na rozdíl od Marka, neujel. No, holt to chce vyrazit z domova o trošku dříve. Cesta proběhla celkem v pořádku. Nebyli jsme sice všichni pohromadě, seděla jen část skautů a po 45 minutách jsme se střídali. Škoda jen, že na to sedící nepřišli sami a musel jsem je k tomu vyzývat, a dokonce použít mírného násilí. Venku se zatím snesla tma a lilo a lilo. Naštěstí těsně před Náchodem pršet přestalo a do klubovny náchodských skautek a skautů jsme se přesunuli pouze za deště ze stromů. Po ubytování a večeři se hned rozjela večerní hra po městě po družinách. Bohužel v páteční večer na výpravě byl přítomen pouze jeden medvěd (Smíšek přijel až v sobotu ráno), a tak byl Kopírák přiřazen k Rysům. Ze skautů se zničehonic stali dvě čety vojáků a čas se přesunul o 66 let zpět, těsně po obsazení našeho pohraničí. Vojáci měli najít šifrovanou zprávu na náchodském zámku a k ní klíč na Husově náměstí. Svoji totožnost museli prokázat tajným heslem. Cestu vojákům komplikovali hlídky četnictva a německé policie. Oběma četám se povedlo šifru i klíč vyzvednout a zprávu vyluštit. Horší to už bylo s určením místa, kam se mají druhý den dostavit. Ale nakonec se obě čety dostavili na správné místo, i když jsme jim museli radou pomoci. To už ale předbíhám událostem.

9 10 Skautský rok 2003/2004 Asi ve 23 hodin se obě čety vrátili do kasáren a po krátkém zazpívání jsme se uložili do spacáků. Po večerce proběhla ještě porada k organizaci dalšího dne. V ložnici byl takový klid, že tam musel vlítnout i Šmudla, a to už je co říci. Ještě před budíčkem jsme se Šmudlou vyrazili na nákup do Alberta, a tak chlapečkové měli k snídani čerstvé rohlíčky s paštičkou. To už Rajka s Hejkalem a Smíškem bušili na dveře. Po jídle začalo velké chystání na cestu. Velmi mile mne překvapili rádcové, jak se postarali o své členy a jejich vybavení na cestu. To nemělo chybu! Vojáci po četách vyrazili na cestu. Jejich cílem byl pěchotní srub Březinka. K němu jsme dorazili za chvilku. Snad náročnější byl jedině výstup do prudké stráně ke srubu. Po chvilce odpočinku se vydáváme na prohlídku srubu. To co jsme spatřili nám vzalo dech. Očekávali jsme pouze beton případně makety zbraní a fotografie. Ale vstoupili jsme reálně do roku 1939 do vybaveného pěchotního srubu. Nechybí vzduchotechnika, radiostanice, elektrický agregát, zbraně. Nejen makety a kopie, ale i střelbyschopné zbraně (k nim chybí pouze úderníky, které jsou v trezorech), vybavení světnic. Prohlídka, která trvá normálně 3/4 hodiny nám trvala přes dvě hodiny. Všichni si chtěli vše sami vyzkoušet a osahat. Bylo to překrásné. Když jsme byli s prohlídkou hotovi, přesunuli jsme se kolem protitankových protipěchotních zábran k několik set metrů vzdálenému dalšímu srubu Lom, ve kterém je výstava fotografií a předmětů vztahujících se dané době. Dokonce jsme shlédli i videozáznam s krátkým projevem prezidenta republiky Dr. Edvarda Beneše. Po prohlídce se domlouváme, že nebudeme ted vařit oběd, ale přesuneme se k tvrzi Dobrošov, je již odpoledne a mohli bychom přijít až po prohlídkách. Za chvilku již stojíme před pevností. Máme ale trochu smůlu. Do další prohlídky máme čas skoro hodinu. Tento čas trávíme prohlídkou výstavy Čs. armáda první republiky, návštěvou stánku s občerstvením a obhlídkou srubu Zelený. Pevnost Dobrošov nás překvapila svou rozlehlostí a impozantností, i když jsme byli po prohlídce Březinky trochu zklamaní. Srubem Můstek jsme po několika stovkách schodů vyšli na povrch (zázemí pevnosti je umístěno 40 m pod zemí). Už značně hladoví jsme se přesunuli kousek dál od pevnosti, kde jsme na louce pod cestou uvařili polévku a pojedli chleby namazané máslem. V tu dobu jsme se snažili se Šmudlou obhlídnout místo pro velkou hru, ale nedaří se. Potřebujeme několik malých srubů kousek od sebe, ale vhodné místo nenacházíme. Bud jsou sruby daleko nebo jsou zcela zničené. A čas pracuje proti nám. Musíme se vrátit. Kluci jsou už po jídle a na louce dovádějí. Vyrážíme zpět do Náchoda. Cestou se se Šmudlou odpojujeme, abychom prohlédli tábořiště náchodských skautů. Tma a skutečnost, že jediné klíče od klubovny mám v kapse nás nutí jít přímo ke klubovně. Kluci už na nás čekají, ale pouze krátce. Večer je ve znamení vaření večeře. Podmínky pro vaření pro tak velkou skupinu jsou špatné. Nefunkční varná konvice, jeden větší hrnec a dva kotlíky, plynový dvouvařič ve kterém ještě ke všemu došel plyn a museli jsme ji dojít k benzinové pumpě vyměnit. Jsme nuceni trochu improvizovat a vaříme dokonce jeden hrnec na třech terénních vařičích najednou. Následkem všech těchto komplikací se večeře neúměrně natahuje a též program skomírá, dostavuje se únava a je až zbytečně emočno. Avšak teplým jídlem se situace trošičku lepší. Po jídle chceme zachránit program kytarou a zpěvem, ale není to ono. Mudrc, který už skoro spal, se snaží. Kluci sedí okolo, ale nezpívají. No, radši to utínáme a posíláme všechny spát.

10 Roveři na Americe, V neděli brzy ráno, kdy ještě všichni spí, si balíme se Šmudlou věci a odcházíme si prohlédnout tábořiště náchodských skautů, což se nám včera nepovedlo. Pokud bychom se nevrátili do odjezdu vezmou nám kluci batohy na nádraží. Byla to ale zbytečná starost. Tábořiště nebylo příliš daleko a už na první pohled bylo pro nás nevhodné. Je pro nás příliš malé a je moc blízko města. Přesto jdeme na louku a seznamujeme se s vlčaty a světluškami, kteří jsou zde na výpravě. Jsme pohoštěni čajem a vánočkou. Tu ale s díky odmítáme. Máme v kapse svoji vlastní. Kluci zatím v náchodské klubovně vstali a jsou po rozcvičce a hygieně a zrovna snídají. Následuje balení a úklid celé klubovny. Každá družina má své vymezené prostory, které má uklidit a je na rádcích a podrádcích jak si to zařídí. Těsně před odjezdem zbylo trochu času na družinový program. V 11 hod. odjíždíme vlakem do Prahy. Cestou ještě plníme test na znalosti o pevnostech a roce 1938 a 1939 a obědváme. Na pražském Hlavním nádraží se rozcházíme krátce po 14 hodině. Iron Roveři na Americe Již dlouho se roveři připravovali, že uspořádají vlastní výpravu. Ve Vestci jsme určili termín, pak jsme se se Šmudlou na následující výpravě dohodli na místě, totiž, že po vzoru oddílu vyrazíme i s rovery na Ameriku. Sraz jsme si dali v sobotu v 5:30 ráno. Návrat neurčitý určitě do půlnoci doma. Po ospalé, asi půlhodinové cestě vlakem jsme za svítání dorazili do Karlštejna. Krpálu na hrad jsme se vyhli a už si to razíme pod hradem po žluté směr Amerika. Chtěli jsme se podívat na Velkou Ameriku, a tak jsme cestu mírně zalomili doprava. Ocitli jsme se na louce, kde po dolech nebylo ani stopy, jen asi 200 metrů před námi byl nějaký objekt, který jsme později identifikovali jako vápenku. Nevěděli jsme, kudy dál, a tak jsme to vzali přibližně směr Malá Amerika, abychom se našli. U ní jsme podle plánů podzemí nabrali správný směr, znovu nalezli žlutou, a ta nás zavedla přímo k Mexiku (to je název jednoho dolu). Abych pravdu řekl, důl vypadá celkem zajímavě. Šmudla konstatoval, že do Mexika se slézt nedá, a tak jsme šli na Velkou Ameriku. Abych pravdu napsal, Velká Amerika je opravdu velká. Podle papírů, které měl Šmudla s sebou, měl tam někde být slez. Tytéž papíry ale tvrdily, že tudy se tam nedostanem bez lana tedy dolů jo, ale zpátky ne. Tak jsme se vydali na druhou stranu. U silnice jsme si všimli podezřelé svažující se cesty. Jedna zatáčka a před námi se tyčily vrata odhadem tak tři na čtyři metry. Samozřejmě zamčená. Na těchto vratech nás asi nejvíce zaujaly nápisy např. velmi výstižné Jdu vokolo... V duchu tohoto nápisu jsme šli zpět na okraj Velké Ameriky. Zprvu jsme si říkali, že to, že tady je nějaký slez, je snad jen žert. Pak jsme ho ale našli. Ted se divím, že jsme měli obavu ze slézání Supíku či Pust áku. Zdroje tvrdily, že je za sucha slezitelný bez lana, a tak jsme se do toho pustili a už jsme byli dole naštestí bez sebemenšího škrábance. První naše kroky vedly jednou šachtou šest na šest metrů, která končila u již zmiňovaných vrat, ale zevnitř. Pak jsme se snažili vylézt do Východních štol, leč marně. Téměř kolmou stěnu přes pět metrů vysokou jsme nevylezli, a tak jsme se vydali po břehu jezírka směr Vodní štola. Zprvu se štola ani nezdála býti Vodní, ale po té, co Davy nadskočil se zvoláním Jé, vono to studí (či něco v tom duchu), jsme dobrým pohledem na druhý konec štoly vedoucí do Mexika zjistili, že štola

11 12 Skautský rok 2003/2004 dokáže být vodní až tak, že člověku pomůže už leda ponorka. Cestou zpět do Velké jsme narazili na odbočku byla to svážná štola vedoucí pouze do jednoho okénka ve stěně lomu. Vylezli jsme zpět k jezírku a po menším obědě jsme se vydali prozkoumat ještě komín, kterého jsme si předtím všimli, a pak jsme ho i našli v plánech. Se Šmudlou nás Jezerní štoly vedoucí až pod jezírko lákaly, Maikovi s Davym se ale nechtělo, a tak jsme se vrátili nahoru nad lom. Lomy Velká Amerika a Mexiko jsme tentokrát obešli z druhé strany, minuli zavřený vchod do lanovky a šli zkusit štěstí v Mexiku. Po sestupu do mezipodlaží lomu jsme nalezli pouze dvoje zavřené dveře a jeden slez dolů, který jsme ale považovali za neschůdný. Vydali jsme se tedy do západní oblasti na Malou Ameriku. Po sestupu nám již dobře známým Supíkem jsme se ocitli v Hlavní štole, kterou jsme došli až do galerie na Malé Americe, kde jsme dali oběd. Plni sil a oběda jsme se vydali dál přítomnost obrovského množství lidí ve štole napovídalo, že je otevřený průchod do vápenky. A taky, že jo. Na vápence však mnoho k vidění není, tak jsme šli na druhou stranu a po neprozkoumání Růžových štol (nejsou zmapované) jsme šli na druhou stranu se skauty jsme skončili u prvních závalů, a i když byly prokopané, bylo už pozdě, takže jsme se dál nevydali. Tentokrát jsme měli času dost, a tak jsme se jali přelézat hned první zával. Všichni pěkně špinaví jsme se octli na druhé straně závalu, kde na nás však čekalo jen bahno a další zával tentokrát neprokopaný. U dalšího závalu jsme byli úspěšnější. Za ním totiž následovaly kolejnice, vyhýbky, a podobné žhavé zbytečnosti. Štola se větvila a obě větve končily v závalu. Jeden z nich byl prokopaný, v plánech byly za tímto závalem nakreslené jen črty jakýchsi štol a otazníky. My sami jsme se taky dál nepouštěli, otvor v závalu byl na druhé straně dobré dva metry nad hladinou vody ve štole a měli jsme obavy jak o hloubku vody, tak o to, že bychom se už nemuseli vyšplhat zpět na zával. Šli jsme tedy zpátky přes zával směr Supík, prozkoumali jsme ještě kousek štoly směr Soví, která opět končila závalem. Po vylezení opět na denní světlo a alespoň částečném očištění svých zevnějšků jsme šli do Pust áku a Jižního kříže, které jsou odříznuté od zbytku štol železnou mříží, a potom směr Srbsko na vlak (rozhodli jsme se vrátit jinou trasou) a domů. Se Šmudlou jsme si řekli, že ještě je co prozkoumávat, a že se sem tedy musíme někdy vrátit. Mudrc Jak jsem přežil expedici Vše začalo, jak už to tak bývá, na nádraží. Na odjezdu nás doprovázel Iron, chyběl však nedostavivší se Myšák, jehožto doprava zradila. Počet se tedy o jden snížil. Nasednem do vláčku, cesta pěkně ubíhá, a Šmudla zjišt uje, že koupil lístky jen do Lovosic místo do Kravařů, museli jsme tedy lístky dokupovat. Konečně vysedáme v Kravařích z vlaku na místním nádraží (tedy, spíše zastávce). K učinění posledních úprav na bagáži nám posloužila místní jediná lampa. Plni sil jsme se vydali na cestu. Optimismus se však zkončil pohledem na kopec Ronov, na najž jsme se rozhodli vylézt. Ve vlaku jsme totiž promýšleli různé varianty cesty, a rozhodli jsme se, že vylezem na kopec a uvidíme, jestli tam přespíme. Oněch circa 200 m převýšení jsme zvádli asi za hod ku. Na kopci zjišt ujeme, že se nám už nechce dál, a tak rozbalujem stan, vaříme čaj, a pomalu usínáme...

12 Jak jsem přežil expedici, Kosa. Šílená kosa. Tedy údajně (mě to nepřišlo, ale to nesmíte brát vážně). Vylézáme ze stanu, a zjišt ujeme, že kosa nám byla asi hlavně kvůli průvanu, nebot jsme si inteligentně postavili stan přimo proti bývalé bráně. Zbalili jsme si svých pár švestek a vydali se na hrušky. Budu konktrétní: Hned za druhou vesnicí, jíž byla Hvězda, jsme našli ovocný sad. První strom, jež padl pod ruku byla hruška, a o ochutnání několika, podle Šmudly s Achilem výborných zmrzlých švestek, jsme se také k hrušce vrátili a pár hrušek jsme si nazbírali (asi dvě kila). Pak jsme se dostali do první skalisté oblasti. Při jedné svačince jsme konstatovali, že jsme asi větrofilní, nebot kde si sednem či lehnem, tam je doslova průvan. Po pár blbnutích na šutrech jsme se dostali k místu, kde jsme chtěli přespat. Zajím tam byla parta výletníků s černým pejskem, o té se ještě jednou zmíním. Rozhodli jsme se, že zajdeme pro vodu, v jednom údolíčku byl značen pramen. Tedy přesněji studna, jak jsme později zjistili. Šmudla se ujal svého řemesla a všechny lahve na vodu byly rázem plné. Studnu jsme po sobě zase uklidili, a šli se ubydlet pod Tisícový kámen, doufaje, že tam nikoho nepotkáme. A potkali. Jednak onu černopejskou skupinu dětí, druhak bandu lidí, evidentně zamýšlejích si zde zakalit. Oboji naštěstí brzy vypadli, a tak jsme se jali zhánět dříví. Žádný strom si před námi nebyl jistý, ale nakonec to odnesli jen tři. Po jejich částečném odnošení pod převis jsme vařili večeři. Přesněji čínské polífky a pak také hrušková povidla. Ta se povidla. Můj chudáček ešus to odnesl půlcentimetrovou vrstvou zuhelnatělého karamelu. Šmudla rozhodl, že povidla necháme na ráno a šli jsme spát. Ráno bylo příjemnější, než minulý den. To bude asi tím, že jsme se poučili, a spali jsme zaprvé zastrčeni a zadruhé namáčknuti jeden na druhého, takže když se Achil na jednom konci v noci vzbudil, tak při usínání probudil mne, tedy Mudrce, a tak dále, takže se nakonec vzbudil i Doktor úplně na druhé straně. Ráno jsme udělali čaj, snědli povidla, zbalili si svý saky paky a Páček shledáček, Tísícoví kameni, spalo se tu hezky. Dál jsme se vydali na jih. Po cestě se nic moc zajímavého nedělo, možná až na to, že jsme se poprvé za expedici umyli. Respektive smočili obličej v potoce. Pak jsme již mířili k jistému převisu, kde jsme chtěli přespat. Cestou jsme se snažili sehnat vodu, což byl trochu problém. V jedné chatce nám doporučili jakýsi pramen nahoře na kopcích přibližně naším směrem. Nejspíš mojí vinou se stalo, že jsme na jedné křižovatce odbočili jinam, a tak jsme pak kvůli vodě ušli asi 5 celkem zajímavých kilometrů. Nakonec se nám povedl najít jiný pramen. Rychle k převisu, nazbírat dříví a udělat si hamu papu. Zrovna jsme vařili, když nahoře na asi sto metrů vzdálené cestě slyšíme celkem početnou skupinu. Bylo nám jasné, že nás musí vidět. A taky že jo. Po chvíli přišli dva jejich zástupci a ptali se, jestli tu bude pro osm lidí místo. My jsme je briskně odkázali na sousední převis, na který jsme narazili hledaje dříví. Po chvíli kolem nás prošla celá osmičlenná skupina. Asi za čtvrt hodiny se znenadání objevil jakýsi mladý, pravděpodobně vysokoškolský pár a sháněl se po místu k přespání. Ty už jsme neměli kam poslat, a tak u nás museli zůstat. Říkali jsme si, že z nás museli být trochu paf, zvláště vzhledem k našemu věku a našim zvykům. Přeci jen, potkat v sedm večer v lese pod převisem patru čtyř lidí, z nichž ani jeden nevypadá na osmnáct, a jen jeden na patnáct, zvláště když si ze všeho dělají nehoráznou psinu, musí být zážitek na dost dlouho. Po chvíli jsme ulehli podobným způsobem jako pod Tisícákem a velmi rychle usli... Ráno bylo podobně příjemné, jako to předešlé. A také podobně líné. První jsem se zvedl já s tím, že udělám čaj. K tomu jsem se již nedostal, protože mne ostatní velmi

13 14 Skautský rok 2003/2004 rychle následovali, a tak jsem čaj přenechal vrchnímu čajmistrovi, Dr. Doktorovi. Poté jsme byli oním párem tázáni, zda nevíme něco o tom prameni, co je nahoře, a tak mne Šmudla vyslal, abych to skouknul. Vrátil jsem se s konstatováním, že ačkoli to umyvadlo (ted mi vypadlo to vhodné slovo) páchne strašně, voda ze studánky zdá se býti nezávadná. Rychle (spíš pomalu) jsme si zbalili a vyrazili směr Dubá, kde jsme obsadili místní krám i cukrárnu. (Šmudla konstatoval, že cukrárnu by i s prodavačkou za zachování cen přestěhoval k němu do baráku, což se mu však zatím nesplnilo.) Vydali jsme se tedy na další cestu. Asi po dvou kilometrech jsme narazili na soustavu dvou rybníčků, a začali jsme řádit. První, co jsme objevili, byla boční strouha, již jsme celou prozkoumali, a na jejím konci objevili možnost zamezení přítoku vody do rybníků. To jsme hbitě a za nadávání Doktora učinili. Šli jsme zpět, když Achil zvolal: Hele, kapr! (Kapr se nalézal přímo ve strouze.) Tím začal asi půlhodinový kaprolov, jenž skončil neúspěchem. Pak jsme šli zpátky. Už jsme byli na odchodu, když Šmudla objevil nedaleho jedné roury pytel s pískem. Opakované povodně byly toho přímým následkem. Po vyřádění jsme šli dál po červené. Podle mapy značka měla uhybat do našeho směru, tedy vpravo, ta však šla dále rovně. Asi po půl kilometru jsme si řekli, že velký kopec po pravici se nám z druhé strany obcházet nechce, a tak jsme si to střihli. Zjistili jsme, že značka byla odkolěna za účelem vybudování přírodně identického prostředí za pomoci těžké techniky. V hromadě rákosu se tedy nalézala jakási jezírka plná místo vody motorového oleje. Dorazili jsme do jakési osady, kde jsme se ptali po vodě. První domorodci nám dali jakousi zmatečnou zprávu o místním prameni, ještě zmatečnější však byla jejich zpráva o místu, kam jsme se chystali. Tvrdili totiž, že v onom převisu jsou kamna a že tam kolem nich pravidelně chodí bandy trampíků. To nás trochu zarazilo, ne však natolik, abychom se dále nesháněli po vodě. Obyvatelé následujícího domu nás velice adresně a přesně odkázali na onen pramen, kde jsme načerpali skutečně čistou vodu přímo tekoucí zpod povrchu. Pak jsme se vydali hledat nocleziště. To nebyl naštěstí problém, žádná kamna ani nic podobného zde však nebylo. Evidentně tu alespoň měsíc nikdo nespal. Toto místo mělo své mnohé mouchy: Doktora neustále nenechávalo klidným světlo naproti ve vsi, mě zase vadilo vrzání stromů (byl to pro mne úkaz naprosto nový). Ulehli jsme jako vždy, nepřikytí celtou, jen tak ve spacácích, což se nám tenokrát vymstilo. Vyspali jsme se dobře. Tedy ne moc dobře. Tedy spíše nejhůře, protože nám v noci pěkně zmokly spodky spacáků. Dohodli jsme se, že to tedy zabalíme o den dříve, protože by pokračování akce mohlo mít zdravotní následky. Kontaktoval jsem svého bratra, jenž nám našel spoj z asi 10 kilásků vzdálených Doks do Prahy, Šmudla pak jel ještě za známými kamsi na severní pól či kam. V Bakově jsme se rozloučili se Šmudlou a cesta na nádraží pak uběhla rychle a bezstarostně. Mudrc

14 Skautský rok 2005/2006 Výprava do Dobříše Na výpravu jsme se sešli na Andělu, kde již na nás čekal Iron se svým autem. K našemu údivu naložil všechny bat ohy, čemuž jsme se rozhodne nebránili. Dále jsme pokračovali na Na Knížecí. Zde jsme po krvelačném prodíráním davů na nástupištích zjistili, které je naše. A tak nám už nic, kromě dlouhé fronty, nebránilo nasednout do autobusu směr Dobříš. Po příjezdu do Dobříše nás čekala ještě strastiplná desetiminutová cesta na základnu skautek. Shodou náhod jsme je potkali na nástupišti, jak i oni odjíždějí na výpravu. Základna byla malá, útulná a dokonce na kraji rybníka. Popravdě tolik rybářů na jednom místě jsem nikdy neviděl. Večer jsme zahráli Na slepého indiána, a pak na schovku. Někteří se schovávali za stromem, jiní za chatou, někdo dokonce dělal kámen u kraje plotu. Po hře jsme všichni svorně a postupně ulehli ke spánku. Achil si dokonce splnil ještě 2. stupeň průzkumníka. Další den ráno, samozřejmě po snídani a po příjezdu Špagetky, jsme se vydali na výpravu na Vojnu. Tedy nešli jsme narukovat, ale podívat se do komunistického pracovního tábora. Po cestě autobusem nás čekala cesta podle mapy. Nepřesnosti mapy by se dali vysvětlit jenom tím, že ji někdo strčil obráceně do tiskařského stroje a v půlce tisknutí ji otočil. Proto naše cesta připomínala spíše šneka. Po hodince chůze nás po částech začal nabírat Iron. A tak jsme chtěj, nechtěj dorazili až do tábora. Zde nás už čekali, a tak jsme nemuseli ani čekat a zahájili jsme prohlídku sledováním filmu, který nás zasvětil do tehdejší situace. Dále jsme si postupně prohlíželi celý tábor. Byl oplocený zdmi z ostnatého drátu. Byla zde marodka, ubytovací místnosti, ale i společenská místnost do které se však dostal málokdo. Pro ty co neplnili plán, zde byla budova s neustálým dohledem s nelidskými podmínkami. Zde museli vězni celý den stát, jen od 22 do 5 hod. mohli ležet. Vězni pracovali v uranovém dole pod táborem. Jako taková perlička na dortu, zde byl takzvaný bunkr. Malá podzemní kobka cca 3 na 4 metry. Zde vězni dostávali pouze vodu bez jídla. Když pršelo bylo zde i 10 cm vody, a když svítilo slunce bylo zde nesnesitelné vedro. Největší počet vězňů najednou zavřený v této kobce bylo třicet. Vůbec život zde byl srovnatelný s životem v německých táborech v době války. Na konci prohlídky začalo lít jako z konve. Před hřmotem kapek jsme se schovali do hlavní budovy. Naštěstí brzo přestalo pršet, a tak jsme si šli uvařit oběd a někteří si udělali zkoušky na samopal. Po obědě pokračovala celoroční hra, šli jsme prozkoumat neznámý důl. Při prohledávání lesa jsme uslyšeli sténání neznámého. Našli jsme Špagetku, jak leží pod stromem. Po prohledání nám sdělil že jsme spadli do dolu. A radiace nám poškodila chodidla, už nemůžeme odejít. Naštěstí jsme stihli zavolat druhou četu, která nás vytáhla ven. Sice jsme svítili jako baterka a připomínali spíš bandu tupých trolů, radiace nám poškodila mozek a bylo to na nás vidět, ale byli jsme zachráněni. Pro Špagetku si přišli jeho kumpáni, kteří se po několika bitvách s našimi dohodli.

15 16 Skautský rok 2005/2006 A společně nás zachránili. Bohužel nás nezachránili před deštěm, ale jenom před radiací, a tak jsme zmokli jako slepice. Iron nás dopravil na autobus a jednu skupinku vzal do základny. Autobus jel o pět minut dřív a kolem zastávky profičel nejméně stovkou. A tak nám ujel. Čekali jsme tedy až přijede Iron. Čekání jsme si zpříjemnili čajem. Iron nás vzal postupně do základny, jezdil na pohádky, a tak se dozvěděl jak Červený Iron šel k babičce odnést košíček s náhradními zuby a hromadu jiných pohádek. K večeři byli špagety, svítili jsme si jenom malou lampičkou, a tak jsme ani neviděli co jíme. Podle Šmudly, vrchního kuchaře, to bylo dobře. I tak špagety chutnali moc dobře, dokonce jsem poznal, že to jsou špagety. Další den už se jelo domů, a tak jsme balili, uklízeli a psali šifru pro místní skautky. Šifra mě připadala spíš jako kód Navajo. Zajímalo by mě, jestli ji vyluštily. Po úklidu už následovala cesta domů. Smíšek Výprava do Doks Na závěrečnou výpravu do Doks, které leží na sever od matky všech měst, stověžaté Prahy, jsme se sešli na Masarykově nádraží dne Po cestě vlakem jsme došli ke klubovně, u které jsme museli dávat pozor na vetřelce. Rozložili jsme spacáky a karimatky, najedli se a poměrně náročně jsme stavěli pingpongový stůl, který po nějaké době nakonec stejně skončil rozpláclý na zemi. K večeru nám bylo oznámeno, že si máme sbalit pár věcí a přemístit se na místo v lese, kde má být vetřelci sdělena tajná informace. Když jsme konečně našli dobré místo, rozdělili jsme se na družiny, rozvrhli hlídky a šli spát. Velmi časně ráno vetřelci opravdu dorazili na místo, snažili jsme se k nim přiblížit a zjistit něco, ale přesto nám utekli. Zklamaní jsme šli nazpátek do základny, ovšem vetřelci nás zezadu překvapili a my se museli bránit. Při boji jsme objevili nějaký cizí kufr, který pak skončil na policii. Potom pro nás přiletělo služební letadlo a vrátili jsme se do základny. Druhý den jsme se po náročně akci šli povozit na lodích do blízkého Máchova jezera (je to ve skutečnosti rybník). Měli jsme jeden nafukovací kajak a jeden laminatový a k tomu jsme si půjčili šlapadlo. A protože jsme chtěli potrénovat ramenní svaly, tak jsme využili i zbytek posledního dne k pádlování i vození na kánoích a gumovém člunu. Cesta nazpátek proběhla v klidu vlakem. Hurvínek

16 Skautský rok 2006/2007 Výprava na Kačerovnu Vpátek dne 15. září roku 2006 jsme se sešli v 16,45 hod. na Hlavním nádraží v hojném počtu i s vlčaty. Vlak přijel už značně naplněný, ale nakonec jsme si všichni sedli. Když jsme dojeli po dvou přestupech na naše cílové nádraží, čekalo nás ještě pár kilometrů na základnu. Do našeho cíle jsme dorazili za tmy. Nejdříve jsme se ubytovali, a potom jsme se navečeřeli. Když jsme dojedli a Mudrc nám vysvětlil řád chaty, šli jsme si do lesa zahrát Na bludičku. Bludičky byli tři Šmudla, Doktor a Achil, kterého však nikdo nechytil. Po dohrání hry a následném umytí jsme šli spát. V sobotu ráno po probuzení jsme šli na ranní rozcvičku. Potom jsme se umyli, a pak jsme šli na snídani. Měli jsme snídani pod širým nebem. K snídani byly rohlíky (housky) s marmeládou a kakaem. Po snídani jsme se rozdělili na dvě skupiny, jedna si šla zahrát fotbal, druhá připravovala dřevo na vaření. Po chvíli jsme se vyměnili. A po fotbale jsme si zahráli Sobí šlachu, která nás zavedla do lesa mimo tábor. A když už jsme byli v lese, tak jsme si zahráli na schovávanou. Po dohrání této hry jsme se odebrali na oběd uvařený na polní kuchyni, kterou přivezl Iron z Prahy. K obědu jsme měli hovězí polévku a párky s bramborovou kaší a okurkou. Po jídle jsme měli polední klid. Po konci poledního klidu odešli roveři za svým programem a skauti se rozdělili na skupinky po třech členech. Každá skupinka měla za úkol udělat co nejpřehlednější plán tábořiště. Když byly plány hotové, tak se skupinky odebraly mimo tábor a Iron rozmístil po tábořišti čísla. My jsme si mezitím udělali každý číslo a připevnili ho na sebe na hrudník a na záda. Naším úkolem bylo čísla v areálu najít a zakreslit na plánek, který byl mimo tábor. Ovšem během hledání nám naše čísla nesměla přečíst vlčata, která běhala po tábořišti. Když jsme dohráli, tak jsme začali s přípravou slavnostního ohně. Po večeři, kterou uvařili roveři a ke které bylo rizoto, jsme se oblékli do krojů a šli jsme si sednout k ohni. U ohně si Hurvínek a Šváb složili svůj skautský slib, Kouzelník a Bobr se stali podrádci a rozdali se odborky a služební léta. Program u ohně zpestřila i vystoupení jednotlivých družin. Dala by nazvat Vzpomínka na tábor. U ohně se samozřejmě zpívalo a Mudrc hrál na kytaru. Po nějaké době jsme už šli spát, protože jsme byli unaveni. Ráno po rozcvičce a umytí jsme se nasnídali. Měli jsme chléb s pomazánkovým máslem. Po snídani jsme uklízeli základnu a okolí. Potom jsme měli družinový program. A kolem poledne jsme se vydali na nádraží. Iron nás svážel po trase na etapy, protože na nádraží to bylo 12 km. Zpět jsme jeli pouze s jedním přestupem a ještě k tomu jsme stihli předchozí rychlík, tak jsme byli v Praze už v 15 hod. Kouzelník

17 18 Skautský rok 2006/2007 Sešli jsme se (jako téměř vždy) na Hlavním nádraží. Když jsme dojeli do Ledců, byla už hrozná tma (jako v pytli). To jsme ještě netušili, že nás čeká zdlouhavý pochod. Někteří malí se i nesli. Ale velcí bohužel museli šlapat a někteří padali i do křoví. Když jsme se v sobotu ráno vzbudili, místo rozcvičky byla vybíjená, což bylo prima. Bezva byla také hra s hadrovým míčem a fotbal. Večer byl oheň, který málem podpálil švestky. Ráno nás zase hezky vzbudila Mudrcova písnička. Cesta na nádraží byla tentokrát o moc lepší protože nás Iron kousek svezl. I přesto jsem z nádraží málem nedošel domů. Pavouk P.S. Už mám nové lepší boty, a tak vzhůru na novou výpravu. Výjezd R&R střediska Je příjemné slunečné odpoledne. Všichni účastníci střediskového výjezdu stojí na omšelém nástupišti Hlavního nádraží a čekají na vlak do Pardubic. Ten přijíždí na protější kolej, než u které čekáme, což způsobuje drobné zmatky. Jelikož máme spoustu starostí s rychlým přesunem našich batohů, příliš nepřemýšlíme nad tím, proč na elektronické tabuli nad nástupištěm svítí nápis Kolín, ačkoliv jedeme do Pardubic. Nedělá nám však problém nastoupit a v přeplněných vozech najít alespoň několik volných míst k sezení. Že je zde spousta lidí, ačkoliv měl náš vlak začínat právě na Hlavním nádraží, nám také nepřipadá příliš podivné. Pohodlně se usazujeme, smějíc se těm, na které už nezbyla místa, a se skřípotem přetěžkaných kol vlaku opouštíme Prahu. Že sice jedeme správným směrem, ale po špatné trati, se dozvídáme zanedlouho od paní průvodčí. Cesta se tak protahuje o několik hodin, ale to nám nikomu nevadí. Venku totiž začíná být čím dál tím více sychravo a každá minuta strávená v zadýchaném kupé vlaku je pro nás dobrá. Do chaty přicházíme okolo půlnoci. V rychlosti si zabíráme ta nejlepší místa na palandách. Někteří si čistíme zuby, zatímco ostatní pomalu ulehají ke spánku. Zmoženi namáhavou cestou usínáme relativně brzy. Druhý den ráno, po lahodné snídani sestavené z surovin, jež přinesl každý z nás dle svého uvážení (ovoce, sýry, šunky, bábovky, rolády, řízky, pizza a kokos), začíná tematický program, který následně provází celý výjezd. Jsme rozděleni do dvou týmů, které běhají po lese s úkolem najít a zneškodnit protivníka. Následuje šermířský turnaj, v němž nejvíce překvapuje statečná a urputná bojovnost skautek, vítězem se však stává chrabrý šermíř Doktor. Souběžně s turnajem se jednotliví účastníci chodí podepisovat na prostěradlo, jež posléze slouží jakožto naše standarta. Oběd se skládá z nepřeberného množství špaget. Ačkoliv se Šmudlovi opravdu povedly, je obtížné sníst je všechny. Po jídle následuje krátká pauza a po ní se opět rozjíždí bohatý program. Navečer, unaveni po náročném běhání po lese, usedáme k táborovému ohni, abychom si společně zapěli skautské i neskautské písně. Zatímco Myšák nevěřícně kroutí hlavou nad zvoleným repertoárem, ostatní se po skupinkách ládujeme kuřaty, jejichž výroba nám dala hodně zabrat. Tímto bych chtěl poděkovat Markovi, který celý večer neúnavně otáčel rožněm, nepřejíc si býti vystřídán.

18 Výprava do Lomnice n. Popelkou, Únavy máme po celém dni na rozdávání, tudíž se nám i dnes daří vzorně dodržet večerku. Je pátek, osm hodin ráno. Zatímco někteří z nás už jsou dávno vzhůru, zbytek se snaží ukrojit si z času, který ještě zbývá do budíčku, co nejvíce. V půl deváté stojíme před chatou, připraveni nalít si čaj do našich po včerejšku nepříliš umytých ešusů. Program se rozjíždí nedlouho poté hrou Boj o vlajku. Zatímco jeden tým vsází na důmyslné zamaskování standarty, druhý se soustřed uje spíše na nalezení té soupeřovy. Hra končí vydřeným vítězstvím druhého týmu. Diskutujíc nad nedostatečně upřesněnými pravidly (standarta prvního týmu sice byla od středu kruhu vzdálena dva metry, nicméně ve výšce deseti metrů) odcházíme do chaty posilnit se před další hrou. Po obědě odcházíme do lesa hrát cross-golf vyzbrojeni zahnutými tyčemi představujícími golfové hole. První dvě jamky nepředstavují výraznější problém, zato po jamce číslo tři se průběžné pořadí závodníků hodně zamotalo. Důlek s vlaječkou byl umístěn na vrcholku malé skalky a bylo tudíž třeba strefit se již prvním úderem přímo do greenu. V opačném případě míček dostal tendenci skutálet se zpět na úpatí kopce. Některé týmy dokonce dostali příležitost projít se o několik desítek metrů níže na příjezdovou cestu. Po více jak půl hodině marných snah, plni soucitu nad starodávným Sysifem, odcházíme směrem na další jamku. Vítězem se zanedlouho stává Achilův tým, poté co mu mocný švih Markovy hole odklidil z cesty překážku zabraňující v dosažení poslední jamky. Večer se odehrává v duchu poklidných her založených na konverzaci. Nejprve se ocitáme v protijaderném bunkru. Jsou nám kladeny otázky, mající odhalit míru naší soudržnosti a schopnost rychlého úsudku v mezních životních situacích. Následuje diskuse o roveringu, jejímž cílem je stanovení těch nejdůležitějších hodnot, jimiž nás skauting obohacuje. Zprvu klidná debata se záhy mění v nelítý boj mnoha argumentů, nakonec se však většina z nás shoduje na smírném řešení. Poslední částí programu je posezení v čajovně. Každý zde dostává možnost vyjádřit se k předešlým dnům, povědět ostatním co se mu líbilo či nelíbilo. Celé akci se tak dostává netradičního, avšak velmi příjemného zakončení. Díky společnému výjezdu jsem prožili mnoho neopakovatelných zážitků, navázali nové známosti a dostali motivaci k uspořádání podobné výpravy i do příštích let. Za celé osazenstvo chaty Tyrolák tak mohu říci, že se nám akce líbila. Špagetka Výprava do Lomnice n. Popelkou Původně se mělo jet do Tábora, ale v den odjezdu nám bylo oznámeno, že se pojede na Šmudlovu chalupu v Lomnici nad Popelkou. Sraz jsme měli jako vždy na Hlavním nádraží, cesta vlakem byla relativně zdlouhavá, přestupovali jsme asi čtyřikrát. Když jsme dorazili do Lomnice, byla už tma. Nikdo z nás vlastně pořádně nevěděl, kam máme jít. Nakonec pro nás Šmudla dojel k pumpě a doprovodil nás k chalupě. Někdo po dlouhé cestě zalehl na pec a zbytek usnul na zemi. Příští den jsme se ráno nasnídali, rozdělili jsme se do skupin a šli do práce. Část z nás kopala příkop, kde jsme museli dávat pozor na telefonní kabel, Iron a roveři se pustili do bourání stodoly vedle chalupy a zbytek dělal něco, o čemž nemám ponětí. Odpoledne jsme si na oddych zahráli baseball a fotbal. Už od odpoledne

19 20 Skautský rok 2006/2007 jsme si jako družiny měli rozmýšlet, co ukuchtíme k večeři. Překvapivě obě družiny udělaly pizzu na rysí a vlčí způsob. My Vlci jsme se dozvěděli až po upečení pizzy, že musíme spotřebovat předepsané množství surovin, a tak jsme přebytek smíchali do jednoho hrnce, vznikla zajímavá směs, kterou nakonec s chutí snědl Sysel. V neděli dopoledne byl ještě družinový program, a poté část odešla s Markem na vlak a část, kterou odvezl později Berdy, dopomáhala s dobouráváním stodoly. Hurvínek Expedice Expedice, to je slovy umělce, jako sjet po zadku holou skálu, hodit klíče do kanálu a zároveň vyrábět hradní záhadu. Účastní se jí každý rok lidé, kteří si umí tu jízdu po zadku pořádně užít. Popravdě řečeno mnohem více se chodí po nohou. Chce to zvláštní náturu, aby si člověk užil i ten dvacátý kilometr. Od doby, co se začali emancipovat roveři, se chodí expedice dvě, jedna roverská a druhá skautská. Tento rok došlo k fůzi obou expedicí, aby se Iron mohl zúčastnit jiných povinností. Ale vezměme to od začátku. Nastoupili jsme na autobus. Všichni tři. To byl dobrý začátek. Málem se nepovedl, protože jsme jeli žlutým minibusem a dvě třetiny expediční posádky, Šmudla i Achil, přišli se zpožděním. Žlutý drak má míst málo a někteří (například já) jsme museli sedět na schůdcích. Ty mají svou poezii. Báječný výhled na míhající se krajinu za výkladní skříní prosklených dveří. Řidič dělal vše proto, aby se krajina měnila rychlostí akčního filmu Rychle a zběsile. Naštěstí si zapamatoval, kde vystupujeme, protože jsme tam byli dříve než jsme se stačili rozkoukat a on nás musel přemlouvat, abychom vystoupili. Zorientovali jsme se, pak jsme se zorientovali podruhé, tentokrát správně. A na čtyři dny nás pohltil les. Vlastně ne. Pohltila nás tma, rozšlehávaná projíždějícími kamiony, pak okny vesnice a nakonec vysoko svítícího měsíce. Hlavní starostí bylo najít nocležiště. Neměli jsme štěstí, měli jsme smůlu, netopýři v jeskyni nás mezi sebe nepřijali, takže jsme museli squatovat ve stanu vedle lesní křižovatky. Během noci projelo auto čtyřikrát. Zprava doleva, zpátky, opět zprava doleva a zpátky. Ráno prosvištělo opět směrem doleva. Nikdo si na nás nestěžoval. Jdeme se podívat do Německa. Na prvním restplace jsme svačinoobědvali. Vyfotili jsme se na čedičových varhanách. Kolem poledne jsme dobyli Oybin, hrad budovaný samotným Karlem IV., císařem římským a králem českým. Stojí na obrovském pískovcovém kopci nad městem s parní železnicí. Pýchou evropských standardů jsou nerezová zábradlí, moderní záchod a vrátnice v staré věži s prosklenou nástavbou. V sklepech se může zvědavý návštěvník pokochat historickými zbraněmi, na nejvyšší vížce zase výhledem do Německa a do gotického kostela se střechou ve slohu kabrioletů. Ze všech stran chráněný leží si nehybně malebný hřbitůvek a kolem hradu obchází vyhlídková stezka. Na ní jsme uvařili čaj a Šmudla si v ruce ohřál guláš. Mezitím se k nám dostaly zneklidňující zvěsti o druhé expedici, se kterou jsme se měli večer sejít. Každou zprávou se ukazovala šance na setkání menší a menší. Než jsme vypili čaj (a guláš) protekla nám naděje na cestu vlakem mezi prsty. Osedlali jsme své rychlé nohy a práskli do bot. Do Varnsdorfu je to ubohých deset kilometrů. Prošli jsme kolem parní železnice a zjistili, že na nádražích se lokomotiva nemůže otočit, takže jednu cestu musí vždy frčet pozpátku.

20 Výprava do Tábora, Chvíli jsme se pokoušeli stopovat, pak jsme zvažovali možnost vypůjčit si kolečkové brusle a nakonec jsme před sebou jenom kutáleli jablka z kopce. Odehrál se jeden dramatický západ a setmělo se. Hranice vede skrz město. Německá část byla pustá a temná, za hranicemi (plot, v brance dva balvany) začínal rozsvícený a pustý Varnsdorf. Chytili jsme poslední spoj a po dvou přestupech jsme potkali na nádraží druhou expedici, Opa, Švába, Sysla a loučícího se Irona. Došli jsme do lesa a rozbili tábor. Šest mužů v Českosaském Švýcarsku, o bolavých nohách nemluvě. Achil a Šmudla na základě loňských zkušeností vybrali cestu zajímavou a obtížnou. Zcela dle našich možností a schopností. Cestou jsme pojídali napadané bukvice, stihli se vykoupat v potoce mezi pstruhy, několikrát drobně zabloudit a vždy se elegantně najít. Nejvíce zábavy bylo odpoledne v Myších dírách. Museli jsme slézt mnoho žebříků a protáhnout batohy velice úzkými škvírami. Spaní byl oříšek. Vyhlédli jsme na mapě seník, ale ten tam nebyl. Během cesty k dalšímu jsme zakopli o jeden nezmapovaný a nakonec jsme jej užili za noclehárnu. Teplíčko a měkoučko, ale víte, kam všude se jednomu přes noc dostane seno? Poslední den jsme ho mohli vytřást během různého poskakování z kopce na kopec. Z některých byl báječný výhled, jiné jsme raději obešli, ale s každým kopcem jsme se blížili k nádraží. Čím více jsme se dostávali do vnitrozemí, tím více jsme potkávali lidí. Od davů turistů se dalo velice rychle odvyknout, pomalu se s nimi člověk smiřuje. Trochu jsme se s civilizací urovnali v cukrárně a účty byly vyrovnány, když nás železný oř dopravil do Prahy. Marek Výprava do Tábora Dne 10. listopadu 2006 jsme se sešli na Hlavním nádraží v Praze a jeli jsme vlakem až do Tábora. Po příchodu do chaty jsme se navečeřeli, a poté jsme shlédli rozhovor jednoho velkého mafiánského bosse a našeho velitele. Z rozhovoru vyplynulo, že máme jít přenášet materiál přes hranice. Tak jsme šli hrát pašeráky. Hráli jsme na nedalekém kopci. Po skončení jsme šli spát. Ráno nás vzbudila opět debata velkého mafiánského bosse a našeho velitele. Zjistili jsme, že pod bránou ve městě jsou ukryty instrukce, které nás zavedou k velkému pokladu. Potom jsme se nasnídali, měli jsme chléb s máslem a marmeládou. Během snídaně přišel Marek. Po snídani šli Šmudla s Achilem do města, Myšák a Smíšek šli nakoupit, Kulda a Šíp si plnili s Ironem stezku, Marek snídal a Kouzelník, Hurvínek, Opo, Sysel, Bobr a Ježek vedli diskusi s Mudrcem o životním prostředí. Po skončení diskuse a plnění stezek jsme si šli zahrát fotbal. Když se Myšák a Smíšek vrátili z nákupu, hned se k nám připojili. Po fotbálku jsme měli oběd, buřtguláš s chlebem. Po poledním klidu šel někdo hrát fotbal nebo ragby a někdo hrál v chatě stolní hru Warcraft. Následovala svačina puding a piškoty. Po svačině jsme šli hrát hru do historického centra města. U brány jsme našli obálku s otázkami typu: Druhé písmeno z názvu restaurace v Dlouhé 345. Byli jsme rozděleni na družiny a každá družina dostala 22 písmen z tajenky. Písmeno druhé družiny se dalo získat strhnutím pokrývky hlavy jejímu členovi. Po vyřešení jsme šli na určené místo, a tam jsme našli poklad: truhlu s dvěmi plnými lahvemi dět-