Reportáž z činnosti 9. jednotky

Transkript

1 9/2012 REPORT Šest perných měsíců v Lógaru Reportáž z činnosti 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar

2 obsah MEDAILON Dokázal se poprat se životem 2 O životních osudech armádního generála v. v. Tomáše Sedláčka MISE HOST Vzlet do patnácti minut! 4 Vaší práce si vážím 9 Šest perných měsíců v Lógaru 10 Musíte vidět celý les 6 LEGISLATIVA Čest jeho památce HISTORIE Odboj bez důkazů nelze uznat 12 Osudných dvě stě metrů 12 O krok vpředu 30 Zrození našich výsadkářů 14 Vlast se k němu obrátila zády 34 Čelní představitelé České republiky, generalita Armády České republiky, Československé obce legionářské, České obce sokolské, váleční veteráni a další významní hosté se v úterý 4. září rozloučili s generálem Sedláčkem, který zemřel 27. srpna ve věku 94 let. Smuteční akt se konal ve slavnostní síni Národního památníku na Vítkově. Smutečního rozloučení se zúčastnili a věnce i smuteční kytice k jeho vystavené rakvi položili prezident republiky Václav Klaus, představitelé státu, ministr obrany Alexandr Vondra, náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel a další hosté, mezi nimiž bylo mnoho osobních přátel zesnulého. Generál Sedláček s úsměvem říkal, že je starší o deset měsíců než naše republika. I když musel během svého dlouhého života překonat mnohé překážky a vybojovávat nesnadné bitvy, nezahořkl a dokázal si zachovat optimistický pohled na svět. Byl to skutečný voják hájící čest důstojnického stavu a vyzařující prvorepublikovou armádní noblesu. Dokázal oslovit, dokázal inspirovat. Byl osobností, která se významně zasloužila o naši vlast, řekl ve smutečním projevu prezident Václav Klaus. Ministr obrany Alexandr Vondra uvedl, že český národ ztratil v osobě generála Tomáše Sedláčka jednoho z významných synů. Tomáši, tvé chápání důstojnosti budiž vzorem důstojníkům dnešním i budoucím. Vnímal jsi, že důstojníka netvoří pouze znalost vojenského řemesla, řádné chování a uniforma. Dobře jsi věděl, že neméně důležitá je schopnost odlišovat dobro od zla a odvaha zlu a špatnosti se postavit, podtrhl nad rakví zesnulého ministr Vondra. Náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel si generála Sedláčka vážil jako člověka, který uměl být kamarádem pro vojáky i ve svém vysokém věku a který dokázal mnohé inspirovat svým příkladným životem. Byl kamarádem, kterému jsme rozuměli a on rozuměl nám, který mluvil stejným jazykem. Prost okázalosti a velkých slov. S jeho odchodem jako by končila jedna etapa naší historie. Troufám si tvrdit, že hodnoty, kterými se celý život řídil, nejen vystihovaly novou armádu, ale stávaly se pevnou součástí jejích základů. Mezi našimi současnými vojáky se objevují jeho pokračovatelé, na které by byl jistě hrdý. Dík za to, kamaráde, že jsme tady po celou dobu mohli být s tebou a že jsme se toho tolik mohli od tebe naučit, dodal generál Petr Pavel. V odpoledních hodinách se v obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích uskutečnil soukromý pohřeb s vojenskými poctami. Se jménem Tomáše Sedláčka jsou neoddělitelně spjata slova čest, věrnost a odvaha. Generál Sedláček byl čestným občanem francouzského města Agde, čestným občanem Městské části Praha 6 a čestným příslušníkem Posádkového velitelství Praha, prvním předsedou obnovené Československé obce legionářské, nositelem Řádu M. R. Štefánika, Řádu T. G. Masaryka, dvojnásobným držitelem Čs. válečného kříže 1939 za statečnost v boji a Čs. medaile Za chrabrost před nepřítelem, nositelem řady zahraničních vyznamenání i nejvyšších vyznamenání Ministerstva obrany ČR. Byl voják tělem i duší, jenž vždy plnil slova vojenské přísahy a při obraně vlasti mnohokrát nasadil na bojišti svůj život. Byl čestným člověkem, který ctil Masarykovy zásady. Byl hrdina a vzorem pro mladou generaci. Text: Miroslav Šindelář Foto: Radko Janata PREVENCE Pomoc při odstraňování nedostatků 16 Rozhovor s generálním inspektorem ředitelem Inspekce ministra obrany Jaroslavem Zobačem ZDRAVOTNICTVÍ Armáda dává naději 18 Připravte MEDEVAC! 28 MY A NATO Tři písmena mezi životem a smrtí 20 TECHNIKA A VÝZBROJ Global Hawk dokončení 23 Zbraně pro Jaroše 38 Mi-1 Hare 43 Ruční granát F-1 45 AKTIVNÍ ZÁLOHY Povodně naštěstí jen na sucho 32 LOGISTIKA Služba zvaná stravování 36 Military English 41 Inzerce 47 Historické čestné názvy 48

3 Čest jeho památce Ve věku 94 let zemřela významná osobnost a příslušník našich zahraničních armád za druhé světové války armádní generál v. v. Tomáš Sedláček DOKÁZAL SE poprat se životem V motolské nemocnici zemřel 27. srpna 2012 armádní generál v. v. Tomáš Sedláček. O jeho nemoci jsem věděl, ještě tento víkend jsem ho navštívil v nemocnici. I přes vážný stav jsem věřil, že tak, jak to dokázal mnohokrát ve svém životě, se s chorobou dokáže poprat a zvítězí, komentoval tuto smutnou událost ministr obrany ČR Alexandr Vondra. Generál Sedláček byl výraznou osobností moderních českých dějin. Tím výraznější, že nikoho takového už nemáme. Pojďme si tedy tuto výraznou vojenskou osobnost připomenout. Tomáš Sedláček se narodil 8. ledna 1918 v rodině důstojníka ve Vídni. Naši bydleli ve Vídni dvakrát. Poprvé to bylo v roce 1911, v té době tam byl tatínek na intendančním kurzu. Podruhé pak koncem války. Otec totiž sloužil jako konzulární důstojník v Kosovu a rodinu raději nechal v tehdejší metropoli Rakouska-Uherska, vzpomínal na první léta svého života generál. Z Vídně jsme se stěhovali do Toušeně, odkud pocházela maminka. Tam jsme bydleli asi čtyři roky. Otec musel dojíždět do Prahy, kde byl služebně zařazen, a tak rodina šla za ním. Tomáš Sedláček senior byl intendančním důstojníkem, nejdříve rakousko-uherské a později československé armády. Postupně dosáhl hodnost plukovníka. Tomu odpovídala i výchova v rodině. Ze čtyř synů dva absolvovali Vojenskou akademii v Hranicích. Po přestěhování do Prahy všichni vstoupili do vinohradského Sokola. A tak byl Tomáš Sedláček již od dětství veden ke sportu. V sedmnácti letech absolvoval reálku a ihned po maturitě se jako dobrovolník přihlásil k prezenční službě u 1. dělostřeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova v Praze-Ruzyni. Když jsem měl za sebou první rok vojny, chtěl jsem jít na Vojenskou akademii v Hranicích, asi jsem se jim zdál ale příliš mladý, nevzali mě. Musel jsem ještě rok počkat. líčil. V roce 1938 byl vyřazen z hranické akademie jako poručík dělostřelectva. To v té době bylo hipomobilní, a tak nemalá část výcviku byla věnována jezdectví. Tomáš Sedláček bral v té době jízdu na koni jako jeden ze sportů, kterým se věnoval. Hrozně ho to bavilo. Na jaře roku 1940 odešel přes Slovensko, Maďarsko a Sýrii do Francie. Do Marseille se dostal 13. května Tedy v době, kdy Německo zaútočilo na Francii. Byl zařazen do náhradního oddílu, a tak se zde do bojů již nedostal. Také po ústupu do Velké Británie ho čekalo určité rozčarování. Naše brigáda měla příliš mnoho důstojníků, byl tedy začleněn do důstojnické dělostřelecké baterie. Myslím si, že tento problém se dal řešit poněkud jinak. Kdyby nás rozdělili do britského dělostřelectva, využili by daleko lépe naše znalosti a schopnosti. A my bychom přitom získali nové zkušenosti, rozčiloval se i po letech generál Sedláček. Tato možnost mu byla nabídnuta až později, ve druhé polovině roku V té době byl zařazen do 112. britského královského lehkého dělostřeleckého pluku v Eastbournu. Sedláček absolvoval ve Velké Británii i řadu speciálních výcviků. Jedním z nich byl tzv. assault kurz, kterým prošel v osamělé vilce na pobřeží poblíž Fort William. Kromě náročných pochodů, prakticky výhradně za deště, se zde učil zacházet s trhavinami a pudovou střelbu. Součástí této přípravy bylo i tiché zabíjení. Na letišti Ringway pokračoval jeho výcvik parakurzem. Začali teoretickou přípravou. Na maketě letounu se učili nasedat a vyskakovat. Seznamovali je s tím, jak se otevírá padák a jak mají udělat parakotoul. Jeho první seskok byl spojen s prvním letem v životě letadlem. V podlaze byla díra, tenkrát se to dělalo tak, že si člověk sedl na její okraj, odrazil se a padák měl zachycený karabinou na lanku v letadle. Jak výsadkář padal, popruh vytáhl padák a ten se otevřel. Než k tomu ale došlo, člověk prožíval poměrně velké napětí. Jakmile jsem ale nad sebou uviděl bílý vrchlík, bylo to dobré, docela jsem si to užíval. Skákalo se asi z osmi set metrů, což byla moc malá výška na to, aby se padák uklidnil. Při přistání bylo nutné, abychom dopadli na obě nohy současně a udělali kotoul. Jinak to s vámi praštilo o zem. Při třetím seskoku mě praštila nějaká přezka přes nos, tekla mi krev. V létě roku 1944 byl převelen na východní frontu. Přes Gibraltar, Haifu, Bagdád a Baku se dostává do Černovic, kde je náhradní těleso našich jednotek. S ohledem na dobrou fyzickou kondici a skutečnost, že má za sebou výsadkový výcvik, je zařazen do funkce náčelníka štábu dělostřelectva 2. čs. paradesantní brigády. Přímo z chodu, ještě v polobotkách a bez polních doplňků je společně s brigádou nasazen do bojů v Karpatech. Naštěstí je po několika dnech rozhodnuto o jejím přesunu na Slovensko. Na pomoc Slovenskému národnímu povstání jsem letěl dvakrát. Poprvé to bylo někdy 14. září. Nad letištěm Tri Duby byla ale mlha, nedalo se přistát. A tak jsme se vrátili. Sedli jsme na polní letiště u Lvova a čekali, až se zlepší počasí, vypráví generál. Nepřetržitě jsme drželi hotovost k přeletu, pořád se ale nic nedělo. Teprve šestého října jsme konečně odstartovali. Nad letištěm Tri Duby byla ale situace úplně stejná jako při prvním letu. Všude ležela mlha. Přesto jsme šli na přistání. Paradesantní brigáda byla nasazena na těch úsecích fronty, kde to nejvíce hořelo. Bojovala u Svatého Kříže, Zvolenu a nakonec i Banské Bystrice. Kryla ústup povstaleckých jednotek. To už ale všem bylo jasné, že povstání mele z posledního. V pátek 27. října 1944 začali lidé v Banské Bystrici drancovat lihovar. V ulicích byla spousta namazaných, mezi nimi i můj pucák Pišpéty, který záhy zmizel a už se neobjevil. Do toho obrazu naprostého zmaru jsme se začali stahovat z města směrem na Donovaly. Tam stály zbytky slovenských jednotek, které se ještě nerozutekly. Cesta do hor byla ucpaná, stejně jako celé údolí. Do toho na nás nalétávaly německé štuky (Ju-87 Stuka pozn. red.), proti kterým ještě střílela protiletadlová baterie pod vedením Josefa Bernklaua. Po ústupu povstalců do hor absolvoval Tomáš Sedláček se zbytky brigády soustředění na Soliskách a smrtelný ústup přes Chabenec. Vycházeli jsme z pokynů, že bychom se podél svahů Nízkých Tater mohli dostat k frontě. Ty vzdálenosti ale byly poměrně velké, navíc se výrazně zhoršilo počasí. Napadl sníh. Přejít těch sto kilometrů se najednou jevilo jako nemožné, vzpomínal Tomáš Sedláček. V té době jsem měl vynikající fyzickou kondici, s pochodem jsem neměl potíže. Byli však mezi námi lidé, kteří měli velké problémy. Společně s několika důstojníky a spojkami jsme se přidali ke skupině Ivana Pazderky. Postupovali jsme po vrstevnici v nadmořské výšce asi tisíc metrů. Pak už to ale dál nešlo, museli jsme sestoupit více dolů. Objevili jsme dřevorubeckou chatu, ve které se skrývala židovská rodina. V tomto úkrytu skupina přežila až do listopadu 1944, kdy je vystěhoval Slánský se svými lidmi. Poblíž si museli postavit zemljanku, ve které vydrželi až do února Uvnitř si topili, když ale napadl čerstvý sníh, teplem se rozpouštěl, takže jim dovnitř zatékalo. Podařilo se jim sehnat velký pytel plný fazolí, kterými se živili. I ty jim ale po čase došly. Museli tedy shánět jídlo dole ve vesnicích. Někdy začátkem února 1945 přepadla skupina Ivana Pazderky na směru k Breznu za použití granátů německý transport. Pod dojmem jejich úspěchu jsme se rozhodli, že provedeme něco podobného. Doma zůstal jenom Nanda, ostatní jsme vyrazili na cestu. Po svazích Nízkých Tater jsme se přesunuli nad Hornou Lehotu. Měli jsme totiž informace o německé dělostřelecké baterii, která byla údajně dislokovaná ve směru na Čertovici. Cestou ale začalo sněžit, napadlo skoro půl metru nového sněhu, což náš postup velmi ztížilo. Strávili jsme tedy noc v kolibě. Když jsme dorazili na místo, nebylo po Němcích ani památky. Museli jsem se tedy vrátit s nepořízenou zpátky. Když se v únoru přiblížila fronta, podařilo se jim ji bez problémů přejít až do Brezna. Zbytky brigády se potom soustředily v Kežmarku. Československé velení uvažovalo o jejím doplnění a následném využití k další výsadkové operaci na československém území. Moskva s tím ale nesouhlasila, a tak byl svazek transformován v pěší brigádu. Podle plánu se měla zapojit do bojů až v samém závěru války. Dne 7. května dostala brigáda rozkaz, aby se z Kežmarku přesunula do Valašského Meziříčí. Na cestě mezi Ružomberkem a Žilinou ji zastihla zpráva o skončení války. Velení dostalo rozkaz obsadit jednotlivé posádky na jižním a středním Slovensku a přikrýt tak hranici s Maďarskem. Velitelství brigády bylo v Banské Bystrici. Tomáš Sedláček tam působil ještě asi dva měsíce, než se dozvěděl, že má nastoupit do Vojenské akademie v Hranicích a zajistit tam výuku bojové zdatnosti. Po skončení Vysoké válečné školy v roce 1948 se Tomáš Sedláček stal přednostou operačního oddělení 11. pěší divize v Plzni. O tři roky později ho zatkli a obvinili ze špionáže a vlastizrady. Ve vykonstruovaném procesu dostal doživotí. O co tenkrát ve skutečnosti šlo, jsem se vlastně nikdy nedozvěděl. Jedním z mých podřízených v Plzni byl Josef Kučera. Ten byl v kontaktu se spolužákem Ženíškem. Co tenkrát organizovali, to dodnes nevím, řekl nám generál Sedláček. Postupně prošel proslulým domečkem, Pankrácí, Valticemi, Mírovem, Leopoldovem. Nakonec skončil v uranovém dole Bytíz. Pustili ho na amnestii v květnu Rok před tím se s ním rozvedla manželka. Vzpomínám si, jak nás vezli autobusem. Projížděli jsme příbramskými ulicemi, všechno mi připadalo hrozně zpustlé. Za těch devět let, co jsem strávil ve vězení, se všechno změnilo, musel jsem se učit znovu žít. Na plnou rehabilitaci musel ale čekat dalších třicet let, až do roku Text: Vladimír Marek Foto: autor a publikace Vydržet! Paměti generála Tomáše Sedláčka 2 3

4 mise Od prvního zářijového dne střeží vzdušný prostor nad Pobaltím kontingent Armády České republiky Vzlet do patnácti minut! Ze vzletové a přistávací dráhy letiště litevského Šiauliai postupně startují hotovostní letouny zařazené do aliančního systému integrované protivzdušné obrany (NATINADS). Nejprve dva polské MiG-29, poté dvě české stíhačky JAS-39 Gripen. O pár minut později, již semknuty v efektní formaci, prolétají nad hlavami čestných hostů slavnostního převzetí operačního úkolu v misi Baltic Air Policing. s francouzskou stíhačkou Mirage 2000C zničena jedna litevská devětatřicítka ), sedm dopravních letounů (mimo jiné C-27J Spartan) a osm vrtulníků Mi-8. Do organizační struktury ozbrojených sil Litvy jsou začleněny tři letecké základny, a právě Šiau liai vyhovuje normám NATO. Dlouhodobá příprava na misi Letecký přesun do tisíc kilometrů vzdáleného místa nasazení byl zahájen 21. srpna Z čáslavské základny taktického letectva na litevské letiště Šiauliai přepravil skupinu přípravného týmu dopravní letoun CASA C-295M vzdušných sil Armády ČR. Další transfery se uskutečnily 23. a 30. srpna. Na přepravě se kromě letounů 24. základny dopravního letectva Kbely podílel i litevský transportní stroj C-27J Spartan. Potřebný materiál a technické vybavení, čítající také dvanáct kontejnerů, záložní elektrocentrály a tahače letounů, byly přepraveny pozemní kolonou. Tuto přepravu zabezpečovala ve dnech 20. až 25. srpna svými silami a prostředky 14. brigáda logistické podpory s velitelstvím v Pardubicích. Předposlední srpnový den provedly přelet čtyři víceúčelové nadzvukové bojové letouny JAS-39C. Z domovské základny jim to netrvalo více než jednu hodinu. Před odletem první skupiny 2. kontingentu Armády České republiky v misi Baltic Air Policing se přijel s jejími příslušníky rozloučit zástupce ředitele Společného operačního centra Ministerstva obrany brigádní generál Jaroslav Kankia. Tři roky od prvního nasazení českého kontingentu v Pobaltí považujeme za optimální rotační na tak vysoké úrovni, že i tento zdvojený úkol zdárně splní. Jsme nuceni omezit plánovaný letecký výcvik. Klíčová bude provozuschopnost letecké techniky, říká stroze, ale naprosto výstižně. Příklad alianční solidarity Pátek 31. srpna. V hangáru Quick Reaction Alert (QRA) neboli ostré hotovosti na letecké základně v Šiauliai stojí nastoupené dvě vojenské jednotky, polská z 22. základny taktického letectva Malbork a česká z 21. základny taktického letectva Čáslav. Naproti nim zaujali místa vrcholní představitelé Estonska, Lotyšska a Litvy v čele s litevským ministrem zahraničí Audroniusem Ažubalisem a ministryní národní obrany Litevské republiky Rasou Juknevičienéovou. Přítomni jsou rovněž členové diplomatického sboru, generalita ozbrojených sil a politická reprezentace. Delegaci Ministerstva obrany České republiky vede ministr obrany Alexandr Vondra a jejími členy jsou jak senátoři Parlamentu České republiky, tak zástupci sekce obranné politiky a strategie, sekce vyzbrojování a Společného operačního centra MO. Na úvod si přítomní vyslechnou slavnostní projevy. Zapojení České republiky do mise Baltic Air Policing považuji za velice pozitivní. Nejenže se jedná o projev spojenecké solidarity a nedělitelnosti alianční bezpečnosti, ale čeští stíhači si tímto nasazením zvyšují svoji profesní připravenost v reálných situacích, říká A. Vondra a poukazuje na to, s jakým vysokým kreditem jsou čeští profesionálové v Pobaltí spojováni. Před třemi roky zde splnili svoji misi na výtečnou a já do 3. ledna 2013 mají zodpovědnost za ostrahu prostoru odpovědnosti. Ve skutečnosti to pro ně znamená patnáctiminutovou časovou normu ke vzletu hotovostní dvojice Gripenů k narušiteli. Pro úplnost zbývá upřesnit, že 2. kontingent Armády ČR je tvořen čtyřiašedesáti příslušníky ze čtyř vojenských útvarů 21. základny taktického letectva Čáslav, Velitelství Vojenské policie Olomouc, spádového vojenského zdravotnického zařízení Vyškov a sekce rozvoje druhů sil operační sekce Ministerstva obrany Praha. Jádro úkolového uskupení je postaveno na létajícím a pozemním personálu čáslavské 211. taktické letky. Rotace většiny příslušníků kontingentu se uskuteční na přelomu října a listopadu Velitelem kontingentu je velitel 21. základny taktického letectva v Čáslavi plukovník gšt. Petr Lanči. České Gripeny nad Pobaltím Reminiscence za nasazením příslušníků Armády České republiky v Pobaltí je následující: 1. kontingent AČR v misi Baltic Air Policing střežil vzdušný prostor a teritoriální vody pobaltských států, Estonska, Lotyšska a Litvy, v rámci aliančního systému integrované protivzdušné obrany (NATINADS NATO Integrated Air Defence System) od 1. května do 31. srpna Pětasedmdesátičlenné uskupení profesionálů AČR z pěti vojenských útvarů, z většiny postavené na létajícím a pozemním personálu čáslavské 211. taktické letky, plnilo úkol z litevského letiště Šiauliai. Místem působení byla také Karmelava u Kaunasu, kde na tamním středisku řízení Se vstupem sedmi nových členských zemí do NATO v roce 2004 bylo schváleno dočasné řešení k zabezpečení střežení vzdušného prostoru (air policing) v zemích, které nevlastní odpovídající prostředky k jeho zajištění. V současné době je air policing poskytován ze strany spojeneckých zemí dlouhodobým (více)národním příspěvkem Slovinsku a Albánii, na rotační bázi pak Islandu a pobaltským zemím. Střežení nad územím a teritoriálními vodami tří pobaltských států, Estonska, Lotyšska a Litvy, začalo v březnu 2004 a doposud se na něm podílelo čtrnáct zemí v celkovém počtu jedenatřiceti rotací. Jako první plnili tento úkol Belgičané s letouny F-16AM Fighting Falcon. Česká republika se do této mise již zapojila, a to v roce 2009 s Gripeny JAS-39C. Zájmový prostor tak chránily různé typy letecké techniky provozované ve vojenských letectvech Severoatlantické aliance. Mimo již vzpomínaných efšestnáctek z Belgie, Dánska, Norska, Nizozemska, Spojených států amerických, Turecka a Portugalska také například F-4F Phantom a Eurofighter Typhoon německého Luftwaffe, francouzské Mirage 2000C, rumunské MiG-21, polské MiG-29 nebo americké F-15C Eagle. Air policing v Pobaltí má v současné době vypsány termíny rotací do konce roku Po čáslavských stíhačích z 211. taktické letky (září až prosinec 2012) to budou kontingenty z Dánska, Francie, Belgie a Spojených států amerických. O dalším konkrétním nasazení rotací se bude jednat na globální konferenci ke generování sil, která proběhne v listopadu letošního roku. Důležité je však říct, že je schváleno působení mise Baltic Air Policing do roku 2018 s možností dalšího prodloužení. Avšak současně s prodloužením mise se spojenci shodli, že do roku 2014 musí být rozpracován koncept sdílení střežení vzdušného prostoru také ze strany pobaltských zemí. Pro zajímavost například litevské letectvo nedisponuje stíhacími stroji a má pouze minimální počet dopravních letounů a vrtulníků. Konkrétně se jedná o tři letouny L-39 Albatros (vloni byla při srážce cyklus, konstatoval a upřesnil, že příprava na misi byla dlouhodobějšího rázu a v maximální možné míře se při ní využily zkušenosti prvního kontingentu AČR. Realitou je, že nadcházející čtyřměsíční mise v Pobaltí znamená dvojí nasazení čáslavských pilotů v rámci NATINADS. Velitel 211. taktické letky podplukovník Jaroslav Míka je však přesvědčený, že profesní připravenost příslušníků jeho jednotky je jsem zcela přesvědčený o tom, že tomu tak bude i tentokrát, zdůraznil ministr obrany České republiky. Součástí slavnostní ceremonie je i symbolické předání dřevěného klíče od vzdušného prostoru tří pobaltských států. Z rukou polského lídra podplukovníka Leszka Blacha jej přijal velitel českého úkolového uskupení plukovník gšt. Petr Lanči. Od soboty 1. září 2012 devíti hodin místního času a uvědomování (CRC Controlling and Reporting Centre) sloužili dva čeští specialisté. Pro plnění operačního úkolu byl kontingent AČR vyzbrojen čtyřmi víceúčelovými nadzvukovými bojovými letouny JAS-39 Gripen. Během čtyřměsíční mise nalétali hotovostní piloti (QRA Quick Reaction Alert) celkem 404 letových hodin při 336 vzletech, přičemž provedli osm takzvaně ostrých startů (Alfa Scramble), při nichž zasahovali proti civilním i vojenským letounům v prostoru odpovědnosti, které nedodržovaly pravidla letů po tratích civilních letových služeb. Velitelem prvního kontingentu AČR v Pobaltí byl velitel 211. taktické letky major Jaroslav Míka. Text a foto: Pavel Lang 4 5

5 Musíte vidět celý les Na podzim roku 2010 uspěl ve výběrovém řízení na funkci ředitele divize logistiky a zdrojů aliančního Mezinárodního vojenského štábu příslušník AČR generálmajor Jaroslav Kocián. Od srpna loňského roku sedí v budově hlavní centrály NATO v Bruselu a řídí tuto důležitou oblast. O tom, co tato práce obnáší, si s ním povídáme v následujícím rozhovoru. Jaké to bylo, když jste sem před rokem přišel a převzal odpovědnost za takovýto mnohonárodní celek? Práce na velitelství NATO je výrazně odlišná od našeho národního prostředí. Po roce stráveném v této funkci to mohu hodnotit, jako že jsem úspěšně ukončil první ročník alianční univerzity. Když jsem sem nastupoval vloni počátkem srpna, zaměstnávala nás operace na pomoc Libyi. Naplno běžela řada dalších operací počínaje ISAF v Afghánistánu a konče protipirátskou operací v Africe. Byla schválena nová organizační struktura NATO. Jakmile se ocitnete v takovémto prostředí, je to stejné, jako když nastoupíte do rozjetého vlaku. Máte maximálně ten srpen, kdy je zde poněkud volnější pracovní tempo, na rozkoukání. Pak již musíte jet naplno. To už jste v rychlíku. Ta dynamika je zde hrozně rychlá. Je nezbytné okamžitě velice flexibilně reagovat na zdejší prostředí. Jako od ředitele divize se od vás očekává stoprocentní výkon. Jestli se nemýlíme, jste prvním příslušníkem AČR, který zaujal pozici takovéto úrovně? Rozhovor s ředitelem divize logistiky a zdrojů aliančního Mezinárodního vojenského štábu generálmajorem Jaroslavem Kociánem 6 7 host Ano, poprvé v historii máme pozici ředitele této úrovně. Vnímám to především jako úspěch celé naší armády. Bez její podpory by nebylo možné zvládnout výběrové řízení. Tyto pozice jsou nabízeny všem členským zemím NATO. Každý stát může delegovat svého kandidáta. Komise pak posoudí jeho odborné kvality a předpoklady. Já osobně jsem se výběrového řízení zúčastnil na podzim roku Do této pozice mne pak schválil Vojenský výbor NATO počátkem prosince Jak moc vám při nástupu do toho pomyslného rychlíku pomohly zkušenosti z Brunssumu? Bez nich by to vůbec nešlo. Jednou z podmínek je, že musíte mít podobnou zkušenost. To, že jsem v letech 2005 až 2008 sloužil na operačním velitelství NATO na pozici ředitele divize logistiky, bylo naprosto klíčové. Bez této zkušenosti by se to nedalo prakticky zvládnout. Naše stálá zastoupení v NATO si mezi sebou předávají čeští zástupci, vy jste přebíral funkci od Poláka. Je to složitější? Nemyslím si, že by v tom byl až tak velký rozdíl. V mé divizi jsou zástupci dvaceti států. Pětaosmdesát procent příslušníků divize nejsou rodilí mluvčí. Každý z nás musí v angličtině uvažovat a zvládat veškerý manažerský přístup. Neměl jsem tedy žádný problém s přebíráním funkce od generála Falkovského. Zmínil jste zastoupení dvaceti členských zemí. Jak vás vaši podřízení vnímají jako Čecha? Myslím si, že pozitivně. Je to dáno především tím, že Česká republika má v NATO velice dobré jméno, a to zejména ve vztahu k plnění závazků. Podporujeme ty nejdůležitější alianční aktivity. Nikdy se nestavíme proti. Zapojujeme se do práce všech výborů. A právě na základě toho, že Česká republika je v Alianci velice dobře hodnocena, ten rozjezd byl pro mne daleko snadnější. Obdržel jste nějakou radu do začátku? Bylo mi řečeno, že problém musím chápat v širokém kontextu komplexního přístupu politicko-vojenského rozměru. Na strategické úrovni se musíte oprostit od taktických záležitostí. Rada zní: Nemůžete vidět pouze jeden strom, ale musíte vidět celý les. Z jakých složek se skládá vámi řízená divize logistiky a zdrojů? Začal bych trochu více ze široka. Divize neboli sekce, kterou řídím, je jednou ze šesti divizí Mezinárodního vojenského štábu (International Military Staff). Což je výkonný orgán, tedy jakýsi generální štáb, nejvyšší alianční vojenské autority Vojen ského výboru NATO. Sekce logistiky a zdrojů plní úkoly integrovaného zdrojového managementu. Tvoří ji šest odborů a jedno oddělení: odbor logistiky, vyzbrojování, zdravotnictví, personalistiky, personálního auditu, infrastruktury a financí a oddělení vnitřní správy. Jaká je vůbec v aliančních strukturách vaše role coby ředitele této divize? Jsem přímo podřízen vrchnímu řediteli Mezinárodního vojenského štábu. Zároveň dělám poradce pro Vojenský výbor v otázkách zdrojů, logistiky a vyzbrojování. Řídím výbory, komise a skupiny se členskými státy Aliance v nejrůznějších formátech. Jako předsedající nemám hlasovací právo, nemůžu nutit státy k přijetí nějakého rozhodnutí. Mým úkolem je koordinovat diskuzi s cílem pomoci jednotlivým zemím dosáhnout konsenzu. Musím tedy nejen rozumět problematice, ale i umět naslouchat, připravovat návrhy a dělat kompromisy, které jsou všemi akceptovatelné. Zároveň předávám Vojenskému výboru hlášení o dosažených výsledcích. Pokud tyto dokumenty potvrdí, tak je dále předkládá jako vojenská doporučení ke konečnému schválení Severoatlantické radě. Můžete přiblížit váš běžný pracovní den? Musím zvládnout poměrně široký rozsah činností. Výkon funkce ředitele divize není pouhým zaměstnáním, ale spíš posláním, které rozhodně není ohraničeno osmihodinovou pracovní dobou. Vyžaduje vysoké pracovní nasazení. Denně se účastním několika zasedání výborů, komisí či pracovních porad. Musím například vyřídit až sto ů a zvládnout celou řadu dalších jednání. Největším motivem pro moji práci je vysoká profesionalita mých podřízených. To vás nutí trvale studovat a mít neustálý přehled. Výdaje České republiky na obranu se již řadu let neustále snižují. V současné době se blíží jednomu procentu hrubého domácího produktu. Jak je tento trend vnímán zde, v centrále NATO? To je velice ožehavá otázka. Ve svém portfoliu mám totiž mimo jiné i oblast financí. Jsem tedy Vojenskému výboru zodpovědný za vojenský rozpočet. Samozřejmě, že tyto věci zde analyzujeme. Z našeho posledního přehledu vyplývá, že pouze tři státy naplňují alianční doporučení na výdaje na obranu ve výši dvou procent HDP. Je to USA se 4,8 procenta, Velká Británie s 2,6 a Řekové s 2,1. Ke dvěma procentům se ještě blíží Turecko, Francie a Estonsko. Největší množství zemí se pohybuje kolem 1,5 procenta. Česká republika je bohužel s 1,1 procenta třetí od konce V této souvislosti bych ale připomenul strategickou koncepci USA pro jednadvacáté století, která byla publikována v lednu letošního roku. V ní jsou nově strategické zájmy USA definovány do prostoru Asie a Pacifiku. Zde je jasný vzkaz evropským spojencům, že by měli více přispívat na svou obranu a nespoléhat se jen na případnou pomoc USA. I když evropští spojenci neustále snižují své rozpočty, přesto Američané zůstávají nadále v Evropě. V letošním roce náklady NATO jsou ze tří čtvrtin financovány USA. Přitom ještě před pouhými pěti lety to bylo jen z poloviny. Evropská ekonomika je ale v krizi, všichni musí šetřit, Alianci nevyjímaje... Ano, trend snižování obranných rozpočtů je pro většinu členských zemí NATO společný. Snažíme se na to reagovat nejrůznějšími opatřeními. Jedním z nich je i projekt tzv. chytré obrany Smart Defence. V současné době rovněž probíhá reforma organizační struktury NATO. Ta má jediný cíl: přinést úspory ve výši až dvaceti pěti procent. V současné době jsme ve fázi přípravy aliančního střednědobého plánu pro roky 2013 až 2018 a na základě toho připravujeme zároveň rozpočet na rok Zní to možná trochu paradoxně, ale v příštím roce budeme mít větší náklady než letos. Musíme totiž financovat přechod na novou organizační strukturu. To si vyžádá navýšení finančních prostředků. NATO sníží počet svých velitelství. Musíme zcela ukončit činnost velitelství v Lisabonu, Heidelbergu, Madridu a v Izmíru. V tomto tureckém městě ale namísto toho vytvoříme nové velitelství pozemních sil. Tohle všechno si vyžádá nemalé prostředky. Již od roku 2016 by nám však tato opatření měla každý rok přinášet finanční úsporu. Zmínil jste projekt chytré obrany, tedy specializace jednotlivých armád na určité oblasti. To je záležitost, na kterou se naše armáda orientuje již deset let. Znamená to, že v tomto směru jsme poněkud vepředu? Myslím si, že tato prozíravost se České republice vyplatila. Už od roku 2002 se orientujeme na určitou specializaci především v oblastech ochrany proti zbraním hromadného ničení, vojenského zdravotnictví a následně i logistiky. Také pro některé další státy není ale projekt Smart Defence ničím novým. Málokterá země si dokáže udržet takové schopnosti, aby mohla naplnit veškeré požadavky. A právě proto se musí přistoupit ke specializaci a užší spolupráci. Do těchto projektů již jdou i tak velké státy, jako je Velká Británie, Francie, Německo a USA. Jde o to, dosáhnout co největšího efektu za co nejméně finančních prostředků.

6 host mise Letos na jaře se v Chicagu konal summit NATO. Jaké úkoly postavil před vaši divizi? Summit vydal tři deklarace: jednak k Afghánistánu, k projektům Smart Defence a pak k rozvoji spolupráce. Mise v Afghánistánu bude v roce 2014 ukončena. Čeká nás složitý plánovací proces zaměřený na stažení vojsk. Je potřeba si uvědomit, že v této zemi máme sto třicet tisíc vojáků a téměř osm set základen. Je tam sto dvacet pět tisíc velkých kontejnerů a více než sedmdesát tisíc kusů techniky. Za strategickou koordinaci odsunu lidí a materiálu odpovídá naše divize. Nyní jsme ve fázi zplánování této operace. Probíhají jednání s jednotlivými členskými zeměmi. Čekáme na jejich příspěvky. Každý stát by měl deklarovat harmonogram odchodu. V souvislosti s projekty Smart Defence, o kterých jsem již hovořil, bych připomenul, že významnou roli v této oblasti zaujímá Mezinárodní logistické koordinační centrum se sídlem v Praze. To se podílí například na řízení výstavby společného velitelství logistické podpory na regionální úrovni, mezinárodního logistického partnerství pro oblast pohonných hmot, mezinárodní podpory operací, na vybudování mezinárodní spolupráce pro mobilní muniční skladování a na vybudování mezinárodní spolupráce pro zásobování a distribuci pitnou vodou. Vyvrcholením těchto aktivit by mělo být mezinárodní logistické cvičení Capable Logistician, které se uskuteční v příštím roce na Slovensku ve vojenském výcvikovém prostoru Lešť. Myslím si, že v tomto případě se jedná o velký příspěvek k interoperabilitě. Zmínil jste Afghánistán, kde současná operace skončí v roce Už se ví, co bude po tomto datu? Na podzim letošního roku začne plánování nové operace, která by měla navázat na tu současnou. Dnes už víme, že to nebude bojová operace, ale mise zaměřená na podporu afghánských bezpečnostních sil. Zatím je však předčasné mluvit o dalších podrobnostech. I tuto novou operaci bude zajišťovat NATO? Předpokládáme, že ano. Je ale potřeba splnit dvě podmínky. Jednak musí existovat pozvání afghánské politické reprezentace. Navíc se tato mise také neobejde bez nového mandátu OSN. Od poloviny roku 2013 by si Afghánci měli zajišťovat bezpečnost v zemi vlastními silami. To by měl být zároveň jakýsi startovací moment pro stahování jednotlivých národních kontingentů z této země. Jednotky NATO navážely materiál do Afghánistánu řadu let, nyní bude potřeba ho stáhnout během relativně krátkého období. Tento obtížný úkol se vás bezprostředně týká. Kdy začne tato etapa a jak dlouho bude trvat? Země, které přišly o mandát vlastní politické reprezentace, tedy Nizozemsko a Kanada, proces odsunu vlastně již ukončily. Další země tento proces připravují. Na základě zkušeností těchto dvou zemí jsme si celý odsun vymodelovali. Došli jsme k závěru, že od zahájení plánování do odchodu posledního vojáka to bude trvat osmnáct měsíců. Předpokládáme, že tedy začneme v polovině roku 2013 a skončíme do konce roku Má se jednat o ryze národní záležitost, anebo se tímto procesem budou zabývat nadnárodní logistická centra? Tento proces musí být pochopitelně koordinovaný. V opačném případě by na dopravních koridorech vypukl chaos. Tento úkol má na starost Vrchní velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAPE) v Monsu. V současné době se to všechno plánuje tak, aby se nestřetávaly zájmy jednotlivých kontingentů a nevytvořili jsme 1. července 2013 frontu na hranicích Afghánistánu. Každý stát musí definovat, jakou část materiálu stáhne domů a jakou bude nadále používat pro novou operaci. Mnohé z věcí se ale ekonomicky nevyplatí odvážet. Přeprava by totiž byla dražší, než je jejich hodnota. Pro tento materiál se budou v Afghánistánu vytvářet centra, která budou mít za úkol ho předávat zástupcům místní správy a nevládním organizacím. Může se jednat i o celé základny. Předpokládáme, že největší množství materiálu odvezeme po železnici a lodní dopravou. Jen zlomek, především strategického charakteru, bude přepraven letecky. Také většina vojáků by domů měla být přepravena tímto způsobem. Když směřoval materiál do Afghánistánu, sehrával mnohdy významnou roli čas, proto také byla mnohem více zastoupena letecká doprava. Znamená to, že teď hledáte nové pozemní komunikace, které by byly schopny absorbovat takovéto množství techniky a vybavení? Největší přirozenou překážkou je pohoří Hindúkuš, které se nachází uprostřed Afghánistánu. To nás samozřejmě limituje. V současné době máme připraveny tři hlavní komunikace. Jednak je to jižní cesta, která vede do největšího pákistánského přístavu Karáčí. Předpokládáme, že tudy bude dopravován materiál nejen z jižních a východních částí země, ale zřejmě i ze západních. Pro tuto variantu jsme zvolili dva hraniční přechody mezi Afghánistánem a Pákistánem. V listopadu 2011 došlo v důsledku leteckého útoku NATO k úmrtí pákistánských vojáků. Následovala blokáda pákistánské zásobovací cesty. Díky usilovným jednáním se nám ji ale podařilo opět otevřít. První kontejnery již počátkem července překročily hranici. Další je cesta severní přes Uzbekistán, Kazachstán a Rusko. Ta se bude týkat severních provincií země. Zároveň proběhla úspěšná jednání s ruskou stranou, že v případě zablokování této trasy by se stal komerčním překladištěm Uljanovsk. Sem bychom přepravovali náklad letecky a odtud po železnici. Tuto kombinovanou dopravu by však nemohli zajišťovat vojáci, ale výhradně civilní firmy. Nyní to vypadá na otevření ještě jedné cesty, označované jako střední. O ni mají zájem především turečtí a španělští vojáci. Ta by vedla přes Uzbekistán, Kazachstán, Kaspické moře do Ázerbájdžánu, Gruzie a přes Černé moře a Středozemní moře. Pokud se týká té malé části letecké přepravy, bude mít Aliance dostatečnou kapacitu, anebo ji bude muset shánět mezi civilními dopravci? Myslím si, že se bude opět jednat o určitý mix. Velké země jsou soběstačné. Česká republika si zřejmě opět bude komerčně pronajímat Iljušiny (IL-76) a Ruslany (Antonov-124). Předpokládáme ale, že zde bude existovat i podpora vedoucích zemí a spolupráce mezi menšími zeměmi. Stahování vojsk z Afghánistánu má představovat samostatnou operaci. Bude pro ni zřízeno i samostatné velitelství? Za tímto účelem, jak jsem řekl, je trvale zřízena složka na SHAPE v Monsu, která má na starost koordinaci mezinárodní vojenské dopravy. Všechno ostatní ale budou muset zvládnout současné velitelské struktury. Přesto hlavní zodpovědnost za stažení vlastních vojsk ponese každá daná země. Jedna věc je stěhování a druhá likvidace základen. Budou se muset tyto prostory uvádět do původního stavu? Pokud k tomu dojde, budeme postupovat podle norem běžných ve světě. Teď hovořím o ekologické likvidaci. A to stejným způsobem, jako jsme ji dělali v případě základny Šajkovac v Kosovu. Česká republika je právě na tomto případě dávána všem ostatním za vzor. Text: Vladimír Marek a Jan Procházka Foto: Vladimír Marek Vaší práce si vážím Počátkem září navštívil české vojáky v Afghánistánu předseda vlády České republiky Petr Nečas v doprovodu náčelníka Generálního štábu AČR generálporučíka Petra Pavla. Po příletu do Kábulu se nejprve na Velitelství mnohonárodních sil ISAF setkal se zástupcem velitele sil ISAF generálporučíkem Adrianem J. Bradshawem. Společně diskutovali otázky týkající se zejména vývoje bezpečnostní situace, procesu přebírání odpovědnosti za bezpečnost své země samotnými Afghánci a vojenských aspektů působení mise ISAF v Afghánistánu. Česká republika tady vystupuje jako velice solidní a spolehlivý partner. Jednoznačně jsme přesvědčeni, že máme jít podle strategie společně dovnitř, společně ven, uvedl po jednání premiér Nečas. Jsme také schopni velice flexibilně reagovat na požadavky. Česká republika například posílila letecký poradní tým tady v Kábulu o třicet specialistů na údržbu vrtulníků. Máme své vojáky také v Lógaru a Wardaku. Chceme být skutečně spolehlivým spojencem a máme také jasnou představu, co s těmi jednotkami udělat dál, tzn. transformovat je do vojenských poradních týmů, řekl po jednání předseda vlády. Nad rámec toho, co jsme přislíbili, padl požadavek, abychom ještě jednou zvážili možnost vyslání policejního poradního týmu, případně kombinovaného týmu, který by měl schopnost provádět základní výcvik policisty, upřesnil požadavek velení ISAF generál Pavel s tím, že by se mělo jednat o tým zhruba 30 až 40 osob. Musíme to zvážit, zda jsme schopni tento požadavek zrealizovat v kontextu našeho schváleného mandátu, konstatoval generál Pavel. Na základně KAIA premiér Nečas společně s generálem Pavlem také dekorovali české vojáky z jednotek 5. úkolového uskupení dislokovaných v Kábulu medailí NATO Non-Article 5 za službu v silách ISAF. Premiér Nečas navštívil také Provinční rekonstrukční tým v Lógaru. Po příletu na základnu Shank přivítal premiéra české vlády velitel 10. jednotky PRT plukovník Josef Kopecký, který ho následně seznámil s plněním hlavních úkolů jak vojenské, tak civilní části PRT. Informoval ho o aktuální bezpečnostní situaci v provincii, o průběhu projektů rychlého dopadu, výcviku příslušníků afghánských bezpečnostních složek a podílu českého PRT na celkovém rekonstrukčním procesu provincie. Vaší práce si obrovským způsobem vážím, protože díky vám jsme považováni za spolehlivého spojence a za zemi, která ví, co chce, uvedl premiér Nečas při neformálním setkání s vojáky jednotky. Kamkoliv přijedu, když přijde řeč na Armádu České republiky a její působení v misích, slyším jen slova uznání. Udělali jste České republice vynikající jméno. Když jsem jednal s prezidentem Obamou v Oválné pracovně nebo na Downing Street s britským premiérem Davidem Cameronem, zdůrazňovali, jak velký přínos české jednotky v Afghánistánu znamenají, jak jsou potřebné a užitečné. Chtěl bych vám poděkovat, pokračoval premiér Nečas a ocenil, že měl možnost se na vlastní oči seznámit s podmínkami a prostředím, ve kterých čeští vojáci pracují. Na jeho slova pak navázal generál Pavel, který vojáky informoval o změnách, jež armádu čekají v nejbližším období. Petr Nečas se na základně Shank setkal také s velitelem 4. jednotky OMLT podplukovníkem Martinem Botíkem. Činnost provinčního rekonstrukčního týmu bude ukončena na počátku příštího roku. V provincii Lógar ho nahradí vojenský poradní tým, tzv. MAT, jehož hlavním úkolem bude výcvik a poradenství Afghánské národní armádě. Text a foto: plk. Jana Růžičková, oddělení komunikace s veřejností, Generální štáb AČR 8 9

7 mise Šest perných měsíců v Lógaru Dne 14. srpna 2012, na den přesně po šesti měsících operačního nasazení, mohl velitel 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar plukovník Antonín Genser nahlásit do Prahy, že devítka úspěšně ukončila svou činnost v Afghánistánu a předala plnění operačního úkolu 10. jednotce. V žádném případě to nebylo snadných šest měsíců Nahlédneme-li do suchých statistik, zjistíme, že příslušníci 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar za tu dobu zrealizovali více než 330 pěších, vozidlových, aeromobilních a kombinovaných patrol. V součinnosti s koaličními silami a afghánskými bezpečnostními složkami se čeští vojáci v Lógaru podíleli také na osmi bezpečnostních operacích a v mnoha dalších případech byl nasazován český pyrotechnický odřad (EOD). Za tím vším však musíme hledat mnohem víc než jen suchá čísla uvedená v přehledových tabulkách především vysokou profesionalitu, odhodlání, odvahu a um našich vojáků. To jim spolu s vojenským štěstím umožnilo úspěšně projít všemi náročnými zkouškami. Je pochopitelné, že takto intenzivní operační činnost českých vojáků se nemohla obejít bez kontaktů a střetů s opozičními bojovníky. Ostatně provincie Lógar spolu se sousedními provinciemi Wardak a Ghazni nyní patří co do intenzity ozbrojených střetů a povstaleckých aktivit k jedněm z nejrizikovějších v celém Afghánistánu. Míra nebezpečí navíc letos v Lógaru postupně gradovala od tradičně klidnějších zimních a jarních měsíců, kdy činnost povstalců a zejména jejich zahraničních bojovníků blokuje tuhá zima a neprůchodné, sněhem zaváté horské hřbety a údolí, až po ze všech úhlů pohledu žhavé letní měsíce. Čeští vojáci z 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar se tak střetli se všemi zde obvyklými typy útoků a bezpečnostních incidentů. K nejzávažnějším situacím, kterým museli čelit, bezesporu patřila obrana předsunuté koaliční základny v hlavním městě provincie Lógar, v Puli Alam, na niž byl podniknut komplexní útok povstaleckých skupin 15. dubna 2012 v rámci takzvaného zahájení letošní jarní ofenzivy Tálibánu. Česká jednotka, která měla na starost ochranu a obranu této základny, se ocitla zejména v prvních okamžicích širšího koordinovaného útoku povstalců pod intenzivní palbou z ručních zbraní a RPG, vedenou z nedaleké rozestavěné výškové budovy a z několika dalších směrů. Zvrat přineslo až zasazení zbraňových systémů kolového obrněného transportéru Pandur a následná podpora letectva. Boje příslušníků afghánských h bezpečnostních sil a jejich koaličních partnerů však pokračovaly v těsném okolí základny až do ranních hodin dalšího dne, kdy byla hrozba všech sebevražedných útočníků definitivně zažehnána. S nastřelením ručními zbraněmi, kulomety, útoky RPG, střelbou odstřelovačů i improvizovanými výbušnými zařízeními (IED Iprovised Explosive Device) se museli příslušníci devítky úspěšně vyrovnat také při některých ze svých četných výjezdů mimo základny Shank a Puli Alam, zejména během účasti v koaličních bezpečnostních patrolách a při výjezdech českého EOD na společné patroly určené k vyhledání výbušných hrozeb a nástrah na komunikacích a v jejich okolí (RCP Route Clearance Patrol). Nejkomplikovanější bylo působení v distriktu Baraki Barak, kde se jednou četou 9. jednotka Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar zúčastnila prohledávací operace Welcome Home, a v distriktu Kherwar, kde působila menší česká úkolová uskupení ve třech operacích v součtu prakticky po celý jeden měsíc. Úspěchy v operační činnosti, na níž se čeští vojáci za uplynulého půl roku v Lógaru podíleli, byly značné. Například po operaci Welcome Home mohl Tálibán po úspěšném zásahu skupiny s českými vojáky odepsat své výcvikové středisko s kompletním vybavením sloužícím k instruktážím o způsobech pokládání v Afghánistánu velmi nebezpečných a zákeřných IED. Při dalších operacích s českou účastí se podařilo odhalit a zničit tři skrýše zbraní a munice užívané povstalci. Čeští pyrotechnici zlikvidovali na 40 IED, která byla na komunikacích nastražena na projíždějící vozidla nebo byla namířena proti pěším patrolám a z vozidel sesedlým vojákům. Velmi úspěšná byla jejich činnost i při takzvaných povýbuchových analýzách na místech incidentů. Našimi experty získané informace a důkazy vedly v několika případech k úspěšnému rozkrytí povstaleckých buněk a jejich následnému pozatýkání bezpečnostními silami. To vše výše uvedené nejenže významně přispělo k posílení bezpečnostní situace v provincii Lógar, ale zároveň i českým vojákům přineslo velmi cenné a pro další profesní růst a rozvoj vojenských dovedností a taktiky nenahraditelné přímé praktické zkušenosti, které budou spolu s ostatními získanými poznatky po komplexním vyhodnocení účelně přeneseny do dalšího výcvi ku a přípravy jednotek nejen k působení v zahraničních operacích. Stěžejním úkolem vojenské části provinčního rekonstrukčního týmu je však zajištění bezpečnosti pro české civilní experty podílející se v Lógaru na rekonstrukčním procesu. K jejich projektům proto mířilo z výše uvedených patrol téměř 200 výjezdů. Ke zlepšování podmínek v provincii a pozitivnímu vnímání koaličních sil ISAF místními obyvateli však nepřispívají jen aktivity civilní části. Velmi účinným nástrojem velitele vojenské části PRT v této oblasti je také skupina civilně-vojenské spolupráce CIMIC/PSYOPS. Její příslušníci jen za uplynulých šest měsíců v Lógaru realizovali celkem 21 projektů rychlého dopadu, zaměřených především na oblast vzdělávání a zdravotnictví. Při nich bylo rozděleno a distribuováno řádově 1,5 tuny různých školních pomůcek, hraček a sportovních potřeb místním dětem a školám a také zhruba 2,5 tuny pomoci ve formě zdravotnického materiálu mířícího od českých vojáků do lógarských nemocnic a k příslušníkům afghánských bezpečnostních sil. Při této závěrečné sumarizaci činnosti 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar nelze opomenout ani příslušníky výcvikové skupiny Vojenské policie, kteří v často nelehkých bezpečnostních podmínkách mentorovali tři základní kurzy pro více než 150 nových policejních rekrutů, příslušníků uniformované složky Afghánské národní policie v areálu policejního výukového střediska přiléhajícího k základně Shank. Ani po návratu z prostoru na domovskou základnu Shank nemohli příslušníci 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar zcela polevit v pozornosti. Základna Shank patří totiž dlouhodobě k povstalci nepřímou střelbou nejvíce napadaným základnám srovnatelné velikosti a typu v celém Afghánistánu. Dochází zde k útokům raketami ráží 107 mm a 122 mm, střelami z minometů či bezzákluzových kanonů ráže 82 mm. Následky ostřelování jsou však s ohledem na sofistikované výstražné systémy a husté rozmístnění úkrytů a jiných ženijních opevnění na základně obvykle zanedbatelné. Na Shanku zažili příslušníci devítky i sebevražedný útok nákladním vozidlem naplněným výbušninami, ke kterému došlo 7. srpna 2012 v dopoledních hodinách. Z českých vojáků při něm naštěstí nebyl nikdo zraněn. Po tomto ohlédnutí za šestiměsíčním působením 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar, jehož jádro tvořili příslušníci táborského 42. mechanizovaného praporu, je jistě možné konstatovat, že čeští vojáci v této náročné zkoušce znovu se ctí obstáli. Byli na svůj úkol dobře připraveni, odvedli po všech stránkách dobrou práci a upevnili tak oprávněný respekt a důvěru v naše jednotky vkládanou nejen ostatními koaličními vojáky, ale i místními obyvateli. V mnoha okamžicích při nich stál i pořádný kus štěstí, které je v Afghánistánu také nezbytné. Text: major Jan Šulc tiskový a informační důstojník 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar Foto: Archiv 9. PRT Lógar 10 11

8 legislativa Odboj bez důkazů NELZE UZNAT Téměř pětina vyřízených žádostí o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Taková je bilance Ministerstva obrany po desíti měsících usilovné práce Další tři tisíce žadatelů čekají, než archivy dohledají potřebné důkazy. Bez nich však nelze o žádosti rozhodnout. Klíčové je pro nás zejména stanovisko Archivu bezpečnostních složek, které obsahuje zejména materiály Státní bezpečnosti. To jsou často stovky archivních materiálů, které pak musíme prostudovat, popisuje složitost agendy zákona o třetím odboji náměstek ministra obrany pro personalistiku Michael Hrbata. Jen tak se dá zabránit tomu, abychom osvědčení a s tím spojený finanční příspěvek nevydali někomu, kdo s komunistickým režimem spolupracoval, ale přesto se dnes tváří jako největší odpůrce komunismu. Zákon č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, totiž nejen vymezuje formy odboje a odporu proti komunismu, ale i stanovuje překážky, kdy nelze osvědčení vydat. Vidina stotisícového finančního příspěvku často žadatelům vymaže z paměti, že před třiceti čtyřiceti lety vstoupili do KSČ, Lidových milic, nebo dokonce podepsali akt spolupráce s StB. A teď se na nás zlobí, proč jejich činnost prověřujeme, když nám svůj odboj jasně popsali, vysvětluje náměstek Hrbata, proč Ministerstvo obrany oslovuje vedle Archivu bezpečnostních složek též Národní archiv, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a soudní, vojenské i další archivy. Dohledávání podkladů pro rozhodnutí má často mezinárodní charakter, neboť po rozpadu federace zůstala velká část archivních dokumentů (např. osobní spisy vojáků) na Slovensku. Ostatně i zde platí obdobný zákon o třetím odboji, který má na starosti Ústav pamäti národa, tj. slovenská obdoba Ústavu pro studium totalitních režimů. Žádost o pomoc již obdržely i americké či německé archivy Rádia Svobodná Evropa. Akorát CIA a další zpravodajské služby demokratických zemí nám neodpoví, neboť ty si své spolupracovníky chrání často i déle než předepsaných padesát let. Pokud s nimi žadatel v období komunismu spolupracoval a není o tom zmínka v rozsudku či archivech StB, musí je oslovit sám. Odboj bez důkazů nelze uznat, to ostatně platí i pro druhý odboj, připomíná náměstek Hrbata, že ministerstvo jmenovitě odbor pro válečné veterány má již s vydáváním osvědčení dle jiných zákonů bohaté zkušenosti: vyřešilo přes žádostí politických vězňů a účastníků národního boje za osvobození za 2. světové války, téměř žádostí o potvrzení služby u PTP a žádostí dle zákona o válečných veteránech. Určit, kdo je dle zákona účastníkem odboje a odporu proti komunismu, není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Nestačí, že osoba byla vězněna či jinak perzekvována, ale důležité je to, co proti komunistickému režimu učinila. Zároveň se musí jednat o jednu ze sedmi zákonných forem odboje a odporu. Nestačí tedy například, že se někdo pokusil neúspěšně emigrovat Osudných dvě stě metrů Heleně Šidákové, která svým dětem splatila dluh napsáním knihy s charakteristickým názvem Přetržené roky, by nikdo nehádal, že se narodila v roce Štíhlá a stále vitální šedovlasá žena prožila nevšední život zasvěcený lásce ke svému manželovi Zdeňkovi. Ten byl hned po maturitě na Vyšší průmyslové škole v Praze v roce 1944 totálně nasazen do Vídně, kde se dostal do kontaktu s rakouskou podzemní skupinou Blitz, která měla spojení s ústřední odbojovou organizací Černý lev v Praze. Po atentátu na Hitlera se však cosi pokazilo. Zdeněk byl zatčen a vyslýchán na gestapu. Po výsleších byl propuštěn a v srpnu 1944 uprchl z Vídně do Prahy, kde se pod cizím jménem ukrýval do konce roku Po získání věrohodnějších dokladů stále ve spojení s Černým lvem nastoupil do zaměstnání v protektorátním rozhlase. Po osvobození republiky se Československý rozhlas stal osudným pro něho i jeho budoucí ženu Helenu, která sem nastoupila v roce Chodila jsem také do technického oddělení, kde pracoval jeden mladý modrooký technik, který kromě zaměstnání studoval na VŠT slaboproud. Mé návštěvy se stávaly častějšími, až jsme se sblížili natolik, že v únoru 1946 se z nás stal zamilovaný pár spojený na život a na smrt, přiblížila a dostal za to dvacet let. Důležité je, zda se tak stalo ve snaze přenést zpravodajsky důležitou informaci nebo převést někoho za kopečky, zdůvodňuje Hrbata, proč třetinu zamítnutých žádostí tvoří političtí vězni odsouzení za pokus o překročení hranice. Neúspěšní jsou rovněž žadatelé, kteří okolnosti seznámení se s budoucím manželem paní Helena. Dne 12. března 1947 byla svatba a 28. prosince 1947 se novomanželům narodil prvorozený syn, který dostal jméno po otci Zdeněk. Zdálo se, že šťastnou rodinu nemůže nic ohrozit. Jenže přišel únor 1948, konec radosti a stěstí. Od samého počátku, kdy jsem Zdeňka poznala blíže, jsem tušila, že se stýká s nějakými podivnými lidmi. Nelíbilo se mi to. Manžel mi postupně řekl několik jmen svých přátel. Dostala jsem od nich dopis, kde se mi snažili, aniž by řekli moc, vše vysvětlit. Musím věřit, že jde o správnou věc, povzdechla si Helena Šidáková, když vyprávěla o špionážní činnosti svého muže. Naznačila tak, že byl od roku 1948 spolupracovníkem americké CIC a později i kurýrem této zpravodajské služby. Po únoru 1948, čekal Zdeňka Šidáka vyhazov z rozhlasu i z vysoké školy. Rozhodl se tehdy jako mnoho dalších studentů pro emigraci. Přátelé ze zpravodajské skupiny ho varovali, že mu hrozí nebezpečí. Helena se ale riskantního přechodu hranice s malým Zdeněčkem v náručí bála. Pomohla nám náhoda, přiznala Helena Šidáková a pokračovala: Manžel dostal povolávací rozkaz a my se domluvili, že pojede jako na vojnu. Dohodli jsme se, že Zdeněk emigruje a později se pro nás vrátí. z politických důvodů nemohli dostudovat, byli propuštěni z armády nebo v opilosti rozbili výlohu. U desetiny zamítnutých byly důvodem již výše zmiňované zákonné překážky. Za zmínku stojí i marná snaha o uznání trestného činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a dalších kriminálních deliktů. Osvědčení se naopak vydává všem, kdo se aktivně zapojili do činnosti odbojové skupiny. To, že až 70 % účastníků odboje bylo organizováno v odbojových skupinách, svědčí o tom, že odpor proti komunismu byl celospolečenský. Doplatil však často na zradu z vlastních řad či přílišnou důvěřivost v neznámé lidi, ze kterých se následně vyklubali provokatéři StB, uvedl náměstek. Mezi nejčastější formu odboje patří letáková či samizdatová činnost, a to jak v 50., tak i v 70. letech. Čtvrtina oceněných pak získala status válečného veterána. Ten se dle zákona uděluje za odboj, při kterém šlo skutečně o život: agenti-chodci, spolupráce se západními zpravodajskými službami či sabotáže. Až na jednu dvě výjimky se u žádného žadatele nedá hovořit o přímém ozbrojeném boji proti komunismu, i když je o něm zmínka v odborné literatuře. Důvodem je možná skutečnost, že tito odbojáři skončili na popravišti nebo se jednoduše ocenění nedožili, dodává náměstek. Právě vysoký věk žadatelů vyvolává často neoprávněnou kritiku ze strany médií na rychlost vyřizování žádostí. Nutno ale Čtrnáct dní po Zdeňkově fingovaném odjezdu na Slovensko na vojnu musela mladá paní Helena vysvětlovat na národním výboru, kde je její muž. Dobře jsem věděla, že odjíždí za hranice, ale neprozradila jsem jej, svěřila se šedovlasá žena. Zdeněk se počátkem roku 1949 vrátil z exilu coby agent-chodec a zorganizoval útěk celé rodiny i dalších osob. Akce však byla prozrazena a Helena s malým synkem byla spolu s dalšími ženami, které se pokoušely o útěk, dopadena a uvězněna v klatovské věznici. Brzy ji propustili. Státní bezpečnost však byla jejímu muži na stopě. Helena odcestovala do Starého Knína, kde se u známých ukrýval její manžel. dodat, že téměř 80 % žadatelů je starších 70 let, přičemž nejstarší oceněný se již dožil 97 let a nejmladší jen 48. Již několikrát jsme otázku zrychlení dohledávání archivních materiálů řešili s vedením Archivu bezpečnostních složek, ale ten i po přijetí příslušných opatření nám nezašle více než sto osvědčení za síc. Tomu přirozeně odpovídá i náš mě- počet rozhodnutí, sdělil náměstek. Je nutno dodat, že na kompletních archivních důkazech trvá i Etická komise pro oceňování účastníků odboje a odporu proti komunismu, která je odvolacím orgánem pro neúspěšné žadatele. Jedná se o kolektivní orgán, jehož jednotlivé členy jmenuje Parlament ČR, vláda, prezident republiky a Ústav pro studium totalitních režimů. Ministerstvo jí zatím postoupilo asi třicítku odvolání. Z dosavadních jednání Etické komise můžeme me konstatovat, že její členové jsou přinejmenším stejně přísní, jako jsme my. I to je možná důvod, proč si odvolání podává jen každý desátý neúspěšný žadatel, uvedl Hrbata. Ve spolupráci s PhDr. Viktorem Mecou, Ph.D., vedoucím oddělení vydávání osvědčení, připravila redakce Netušili, že tajná policie má mezi jejich přáteli ženu, která spolupracuje s StB. Netrvalo dlouho a do chalupy vrazila horda estébáků. Helena se jim i s dítětem v náruči postavila do cesty. Chtěla je zdržet. Povedlo se jí to, jenomže Helenu na místě zatkli. Bláhově se domnívala, že ji zakrátko, tak jako v Klatovech, pustí. Nadělali tam hrozný nepořádek. Rozbili, co se dalo rozbít. Prý hledali vysílačku, která tam samozřejmě nebyla. Hrozně řvali, že jim Zdeněk utekl, a vyhrožovali, že jej stejně brzy dopadnou. To se jim také povedlo, řekla se smutkem v hlase paní Šidáková. Zdeňka Šidáka dopadla StB v Jizerských horách. Komunistický soud byl nemilosrdný. Rozsudek zněl doživotí. Tvrdé výslechy se nevyhnuly ani paní Heleně. Důsledek: trvale poškozené zdraví. Po jednom z nich se nemohla postavit na nohy. Vypadala jsem asi hrozně, když mě táhli dlouhou chodbou vězení, protože si pamatuji, že lidé, kteří tam čekali na sepsání protokolu, při pohledu na mě bledli a odkláněli ode mě zrak, svěřila se paní Šidáková. S nostalgií vzpomíná na chvíle, kdy manželovi pomáhala. Poté co jí vylíčil svou protikomunistickou činnost a požádal ji o spolupráci s vyřizováním nejrůznějších vzkazů, předala několik dopisů a dokázala zorganizovat schůzky s lidmi zasvěcenými do odboje. Za tuto činnost byla odsouzena ke dvaceti letům těžkého žaláře. Byla Ministr obrany Pam amětní odznak účastníka odboje oje a odporu proti komunismu vězněna v ženských věznicích v Novém Jičíně a Pardubicích. Propuštěna byla bl na amnestii prezidenta Antonína Zápotockého, který ji prý bez vědomí Moskvy vyhlásil pro matky s dětmi do deseti let v roce Nebylo nás, matek, ve vězení mnoho, přesto nás nepustili najednou. Šla jsem domů asi ve třetí skupince dalších dvou či tří žen, skoro zašeptala paní Helena. Manželovi zůstala věrná, ačkoliv jí několikrát nabízel, aby se s ním rozvedla. O tomto kroku nechtěla ani slyšet. Čekala na něj dlouhých čtrnáct let, až do roku Potom se opět přetrhané roky spojily. Rodina byla společně. Zakrátko se narodil druhý synek Martin. Zdeněk Šidák se sice dočkal pádu komunismu, ale již v létě roku 1990 zemřel na mozkovou příhodu. Paní Helena žije dodnes na pražském Žižkově a nedávno obdržela osvědčení o 3. odboji podle zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu (zákon č. 262/2011 Sb.). Ještě jsem klukům o tom ani neřekla, leží ten dopis v šuplíku, s jiskřičkami v očích se svěřila paní Helena. Ještě přidá vzpomínku na to, jak ji potěšili mladí lidé, kteří chtěli slyšet její životní příběh a navštívili ji. Prý chtěli, aby se její vyprávění dostalo do televize. Proti tomu se ale energická žena prý postavila. Připravil: Miroslav Šindelář nar. V Praze dne : Ministr istr obrany ČR 14. srpna 2012 Číslo : uděluje HELENĚ ŠIDÁKOVÉ 6. května

9 historie Od vybudování naší první poválečné výsadkové jednotky, pěšího praporu 71 Československých parašutistů, uplynulo šedesát pět let Zrození našich výsadkářů První myšlenky na vybudování československého výsadkového vojska se objevily v hektických dnech tzv. druhé republiky. Dříve, než se však mohlo přikročit k jejich realizaci, přišel 15. březen 1939, rozbití zbytku republiky a vytvoření protektorátu. Maketa letiště za útoku 71. pvpr na pražském Strahově v roce 1948 Také u naší zahraniční armády ve Velké Británii se uvažovalo o vytvoření výsadkové jednotky nejméně o síle roty. Nakonec ale všechny tyto úvahy skončily pouze u výsadkového výcviku jednotlivců. A tak první skutečně realizovanou myšlenkou na vytvoření československého organizačního výsadkového celku byl vznik 2. čs. samostatné paradesantní brigády v Sovětském svazu. I v tomto případě však existují určitá ale. Tato jednotka během své poměrně krátké historie nebyla nikdy vysazena k plnění bojového úkolu ze vzduchu. Její příslušníci absolvovali pouze výcvikové seskoky na sovětských padácích. V září 1944 byli jako pěšáci nasazeni v karpatsko- -dukelské operaci. Později byli přepraveni letecky na Slovensko. Po ústupu do hor a přečkání krutých zimních měsíců bylo torzo jednotky doplněno a zreorganizováno na pěší brigádu. Po skončení druhé světové války se zdálo, že vytvoření československých výsadkových sil již nestojí nic v cestě. Kurz padákových skokanů, zorganizovaný bývalým velitelem paradesantní brigády generálem Vladimírem Přikrylem v Milovicích, však nedopadl nejlépe. Pro nevyjasněnost koncepce a především nedostatek materiálu byl počátkem roku 1946 rozpuštěn. Nic na tom nezměnila ani Přikrylova studijní cesta do Francie, kde se měl seznámit s obdobnými výcvikovými zařízeními francouzské armády. Šťastnější ruku měl až plukovník Karel Paleček, který od března 1946 stál v čele přípravné skupiny pro vytvoření jednotek dopravovaných vzduchem. Výsledkem řady jednání, studií a teo retických návrhů bylo zřízení pěšího praporu 71 Československých parašutistů, který vznikl 1. října Toto datum je také považováno za den založení čs. výsadkového vojska. Prvních padesát dobrovolníků Už v květnu sedmačtyřicátého roku dorazilo do Stráže pod Ralskem prvních 50 vybraných dobrovolníků. Byli rozčleněni do dvou čet výcvikové roty po pětadvaceti vojácích. V červenci 1947 byl v celé naší armádě vyhlášen další nábor dobrovolníků k výcviku seskoků padákem. V této době budoucí velitelství výsadkových jednotek hledalo intenzivně prostory vhodné pro dislokaci těchto jednotek. Zvažoval se Doupov, Milovice, nakonec ale zvítězila oblast v okolí Mimoně. Poměrně složitý byl i výběr vhodných lidí na velitelské funkce. Snahou bylo obsadit je důstojníky s bohatými válečnými výsadkovými zkušenostmi. Ne všichni z oslovených byli však ochotni jít na poměrně nízké funkce ve vznikajícím praporu. Velitelem praporu se stal major Oldřich Talášek a jeho zástupcem major František Vrzal. Jako velice šťastná volba se ukázalo ustanovení kapitána Josefa Černoty do funkce velitele výcvikové roty. Počátkem září přišlo 32 vojáků do Zákup na Českolipsku. Koncem měsíce je doplnilo dalších 170 dobrovolníků. Původní představa o organizační struktuře praporu v podobě štábu, týlové části, velitelské roty, úderné výsadkové roty, dvou výsadkových rot, roty těžkých zbraní, výcvikové roty a náhradní roty byla s ohledem na nedostatek lidských zdrojů nakonec zredukována na velitelskou a výcvikovou rotu. Dobrovolníci totiž nemohli nastoupit k výsadkovému vojsku přímo, ale až po absolvování základního výcviku u svých zbraní. A tak teprve v dubnu 1948 došlo k naplnění dalších jednotek. V atmosféře improvizace a nedostatku materiálního zabezpečení vznikla především ve Stráži pod Ralskem a v Hradčanech velice důmyslná výcviková zařízení. Velitelský sbor čerpal inspiraci z výcvikových základen commandos, kterými mnozí z těchto důstojníků prošli za druhé světové války ve Velké Británii. Z dostupné dřevěné kulatiny a dalšího materiálu byly vybudovány důmyslné překážkové dráhy, můstky pro výcvik doskoků, ženijní cvičiště, cvičiště pozemní přípravy, makety trupů letadel, prostor na používání ostrých ručních granátů a samozřejmě střelnice pro pudovou střelbu. Budovaly se a opravovaly také ubytovací prostory. Čerpali z přírody Paralelně v tomto přípravném období probíhalo rovněž organizování jednotlivých odborných kurzů. První byl zahájen již 13. října Absolvovalo ho celkem 54 budoucích instruktorů. Za pouhý půlrok své existence prapor připravil celkem třináct kurzů. Díky nim byl vyškolen dostatečný počet instruktorů. Počátkem dubna 1948 se podařilo prapor z velké části naplnit, a tak je konečně zahájeno výcvikové období. Výsadkové vojsko nemělo v té době samozřejmě žádné předpisy ani učebnice. Metodika výcviku vycházela pouze z výcvikových směrnic vyda ných velitelstvím výsadkových jednotek a především z bohatých zkušeností našich válečných výsadkářů. Pozemní výcvik měl na starost kapitán Josef Černota. Tento účastník odboje ve Velké Británii, absolvent speciálních kurzů a člen výsadku Wolfram, byl jednou z největších legend našeho výsadkového vojska. Základem výcvikové fáze byla střelba. Každý z výsadkářů vystřílel stovky nábojů z širokého spektra vlastních i protivníkových zbraní. O ty po válce díky bohatému kořistnímu materiálu nebyla u nás nouze. Vojáci stříleli z běhu, ze stromu, z okna a především na pohyblivé cíle. Cvičili jak pudovou, tak letmou střelbu. K tomu využívali brokovnice a stříleli na asfaltové holuby. Každý z výsadkářů byl cvičen i jako odstřelovač. Při výcviku se kladl důraz na to, aby vojáci i z automatických zbraní stříleli pokud možno jednotlivými náboji. Vštěpovala se jim tak zásada, že během nasazení budou nedostatečně zásobováni veškerým materiálem a budou nuceni improvizovat. Velmi dobrou úroveň měl rovněž výcvik v boji s trhavinami. Ten byl zaměřen především na ničení mostů, komunikací, železničních svršků a těžkých zbraní. Výsadkáři se učili pracovat nejen se standardními armádními výbušninami, ale i s plastickou trhavinou a především s různou trofejní municí. Důležité bylo zaměření výcviku na život v přírodě. Právě z ní musel voják čerpat nouzové prostředky a v ní musel i za nepříznivých klimatických podmínek přežít. Výsadkáři se v tomto případě učili nejen orientovat v krajině, pracovat s mapou a buzolou, ale i budovat provizorní přístřešky, lehké úkryty, ohniště a připravovat stravu z místních zdrojů. Dále museli umět jezdit s celou řadou různé automobilové techniky, zvládnout vedení boje s plamenomety, zastírání, maskování, partyzánský výcvik, zásady první pomoci a úderný výcvik. V tomto případě se učili připravovat léčky, přepady a bojovat zblízka. Podle dosahovaných výsledků v základním výcviku byli vybíráni vojáci pro speciální výcvik. Maturita na sokolském sletu Vrcholem veškeré této pozemní přípravy, včetně výsadkové, byly seskoky. Ty parašutisté absolvovali na letišti Hradčany. Skákalo se většinou z německých letounů Ju 52 a amerických C-47. Samozřejmostí bylo zvyšování obratnosti a především tělesné zdatnosti. K tomu kromě výcvikových zařízení a překážek, přezdívaných výsadkáři opičí ráj, sloužily především náročné pochody na dlouhé vzdálenosti. Například během rotních cvičení museli vojáci absolvovat stovky kilometrů přesunů. Velmi obtížné bylo také rotní cvičení s přechodem k partyzánskému boji, které se uskutečnilo v listopadu Během něho mezi sebou soupeřily dvě roty praporu. Rota poručíka Františka Mansfelda představovala partyzánskou skupinu, která rozvíjela zpravodajskou a sabotážní činnost. Proti ní působila kombinovaná jednotka poručíka Adolfa Štětky. Ta se ve spolupráci se stanicemi Sboru národní bezpečnosti v kraji snažila zabránit partyzánským akcím a zlikvidovat protivníka. Cvičení přitom nemělo pevně stanovený plán. Vojáci co nejvíce improvizovali, museli totiž okamžitě reagovat na vývoj situace. Díky těmto netradičním metodám a obrovské náročnosti se podařilo první domácí československou výsadkovou jednotku vycvičit z velké části již během roku Její příslušníci se představili veřejnosti počátkem léta tohoto roku na závěr XI. všesokolského sletu, a to seskokem na plochu strahovského stadionu spojeným s bojovou ukázkou obsazení letiště. Po skončení této akce ale velmi dobře rozjetý výsadkový vlak začínal postupně skřípat. Velitelé s válečnými zkušenostmi byli propouštěni z armády a obviňováni z prosazování zápaďáckých metod výcviku. Na svou dobu velice progresivní československý výsadkářský materiál a výstroj byly nahrazovány unifikovaným sovětským vybavením. Také organizační a dislokační změny, které následovaly, byly výhradně pod sovětskou taktovkou. To už je ale jiná kapitola. Text: Vladimír Marek Foto: archiv Petra Čejky 14 15

10 prevence Rozhovor s generálním inspektorem ředitelem Inspekce ministra obrany Jaroslavem Zobačem Pomoc při odstraňování nedostatků Název nejvyššího vnitřního kontrolního orgánu v resortu Ministerstva obrany vyvolává u leckoho úzkost. Pamětníci dob minulých zmiňují i případy, byť sporadické, kdy v okamžiku příjezdu jeho příslušníků volily kontrolované osoby nejbližší únikovou cestu vyskakovaly z oken v nižších podlažích a prchaly pryč z kasáren. Naprosto bezdůvodně. Inspekce ministra obrany (IMO) není nástrojem represe ani iniciátorem sankcí. Právě naopak. V rámci své činnosti poskytuje kontrolovaným útvarům metodickou pomoc a působí preventivně tak, aby se v budoucnu vyvarovaly opakování zjištěných nedostatků. Nejen na toto téma jsme hovořili s generálním inspektorem ředitelem Inspekce ministra obrany Jaroslavem Zobačem. Generální inspektor ředitel IMO Ing. Jaroslav Zobač (vpravo) a manažer projektu Mgr. Zoran Nerandžič Více informací o konferenci naleznete na Po mnoha letech se naše armáda vrací k funkci generálního inspektora. Jaký je důvod? Prvotní inspirace pro znovuzavedení funkce, jejíž počátky v samostatné Republice československé byly spojeny se jmenováním doktora Scheinera prvním generálním inspektorem československých vojsk (jmenovací dopis byl prezidentem Masarykem datován k 31. prosinci 1918), pramenila z poznatků soustředěných IMO v souvislosti s připomínkou 90. výročí tohoto počinu. K oživení myšlenky na návrat k historií prověřené funkci pak naplno došlo při přípravě nového rozkazu ministra obrany o IMO, který měl nahradit již přežitou normu z roku 2000 (RMO č. 20/2000 Věstníku MO). Pan ministr jej svým podpisem schválil dne 17. dubna 2012, účinnosti nabyl 7. května letošního roku vyhlášením ve Věstníku MO, který mu shodou okolností zachoval číslo shodné s původním. Stávající RMO č. 20/2012 Věstníku tak v porovnání s předchozí úpravou zevrubněji a výslovně ošetřuje postavení nejvyššího kontrolního orgánu MO, jakož i oprávnění a povinnosti generálního inspektora. Z pojmenování IMO vyplývá, že jste výsadním orgánem ministra obrany. Je tomu tak i ve vaší praxi? Ministr obrany je jediným funkcionářem, který může rozhodnout o provedení kontroly z úrovně IMO. Obdobnou výlučnou pravomoc má i v oblasti vyřizování stížností, kdy toliko on může generálnímu inspektorovi určit podání k řešení. IMO předkládá panu ministrovi každoročně ke schválení plán své kontrolní činnosti, vedle něho pak pochopitelně flexibilně reaguje i na operativní úkoly, které jí zadává v průběhu roku. Takovýchto kontrol je v řádu desítek ročně. Co se s vašimi zjištěními děje? V souladu s předpisem o vnitřní kontrole jsou součástí protokolů o kontrolních zjištěních návrhy na konkrétní opatření, tzv. doporučení k odstranění zjištěných nedostatků. S těmi se musí kontrolovaný útvar vypořádat a ve stanovené lhůtě podat IMO zprávu o učiněných krocích. Kontrola iniciovaná panem ministrem je pak ukončena předáním informační zprávy pro nařizujícího funkcionáře, v níž jsou souhrnným způsobem definovány poznatky kontrolního orgánu. V nejzávažnějších případech, nasvědčují-li učiněná kontrolní zjištění podezření na trestnou činnost, dochází k neprodlenému oznámení orgánům činným v trestním řízení. O důvod víc, proč se Inspekce ministra obrany bát Obavy jsou zbytečné. Cílem kontrolní činnosti, tak jak jej vnímá a prosazuje IMO, rozhodně není kriminalizace odpovědných osob. Naší prioritou je ve výsledku efektivní, hospodárná a účelná kontrola, jež na vedoucího kontrolovaného útvaru klade minimální možnou zátěž za současné garance maximálně objektivních výsledků, které mu umožní další zkvalitnění vlastní činnosti. S ohledem na preventivní roli kontrol je ostatně jejich převážná většina oznamována kontrolovaným útvarům a osobám s předstihem. Kolika kontrolory resort obrany disponuje? Z údajů obsažených v ISSP vyplývá, že v resortu Ministerstva obrany existují zhruba čtyři stovky pozic, které ve svém názvu obsahují označení jako kontrolní pracovník, inspektor a podobně. Tento údaj však při bližším srovnání vykonávaných činností nemá plně vypovídající hodnotu. Nejedná se i tak o primát resortu obrany v počtu kontrolních pracovníků na metr čtverečný? Nezasvěcená osoba může nabýt dojmu, že si u kontrolovaných útvarů podává kliku od dveří jedna kontrola za druhou. Co na to řeknete? Váš dotaz týkající se hustoty zalidnění resortu obrany kontrolory musím momentálně ponechat bez odpovědi, byť se jedná o vtipnou a zřejmě i čtenářsky atraktivní vsuvku. Nicméně odlehčení není právě v daném případě příliš na místě tzv. překontrolovanost je problémem, který stojí ve středu našeho zájmu a aktuálně se jej snažíme za přispění odborníků z Univerzity obrany Brno řešit. Tento pojem přivedla ostatně na svět IMO. Považujeme za ni nadměrnou zátěž vedoucích pracovníků plynoucí z četných a někdy i v čase a místě se sbíhajících kontrol a jako takovou ji vnímáme jako vysoce nežádoucí. V minulosti jsme proto vlastními silami zřídili tzv. integrovaný kontrolní web, jehož úkolem bylo koordinovat na základě plánů kontrolní činnosti od stálých kontrolních orgánů resortu a průběžného vkládání operativně nařizovaných kontrol jednotlivé kontrolní orgány v místě a čase tak, aby nedocházelo ke kolizím a plánování vysokého počtu kontrol na jednom kontrolovaném objektu. Výsledky nebylo však možno označit za optimální, a proto jsme hledali řešení. Nalezli jsme ho ve výzvě č. 59, která byla pro orgány státní správy vypsána v roce 2010 v rámci prioritní osy Smart administration a jež nám umožnila získat pro naše snahy finanční podporu ze strukturálních fondů EU. Můžete být konkrétnější? Jedná se o projekt Efektivní vnitřní kontrola v resortu Ministerstva obrany, jehož cílem je nastavit vnitřní kontrolní mechanismy tak, aby se zvýšila efektivita a kvalita vnitřní kontroly. Běží od dubna loňského roku, ukončení je stanoveno na 31. března V jeho rámci je kalkulováno jak s výzkumem již zmíněné překontrolovanosti, počítaje v to samozřejmě i návrh řešení její eliminace, tak například s vytvořením profilu kontrolního pracovníka, se zpracováním jednotného, uživatelsky přátelského předpisu pro vnitřní kontrolu (tzv. kontrolního kodexu) nebo s návrhem optimalizace informačního prostředí vnitřní kontroly. S ohledem na působnost svěřenou IMO v oblasti boje proti korupci je jednou z klíčových aktivit projektu rovněž návrh aktivního prvku ke snižování korupčních rizik. Realizujete projekt s podporou Evropské unie. To je v resortu Ministerstva obrany vskutku specifická záležitost Česká republika považuje téma Smart administration efektivní správní úřad za jeden z dílčích cílů, jimiž má být dosaženo objektivnějšího, profesionálnějšího a transparentnějšího fungování státní správy. Vzhledem k popsaným problémům, které jsme během naplňování vlastní působnosti identifikovali, jsme se výzvy vypsané v rámci Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost chopili a naše projektová žádost byla úspěšná, mimochodem jako jediná z Ministerstva obrany coby ústředního orgánu státní správy. Máme alokovány finanční prostředky na šestatřicet měsíců, což je jedna z výhod financování dlouhodobých projektů. V okamžiku, kdy nám byly takzvaně evropské peníze schváleny, netýkají se jich žádná restriktivní opatření. Zkrátka, máme je jisté a můžeme je vynaložit na poskytovatelem dotace schválené aktivity sledující shora nastíněné cíle. Nelze se nezeptat, o jakou finanční částku se jedná. Souhrnně byla na základě projektové žádosti IMO přidělena Ministerstvu obrany dotace v celkové výši korun. Pětaosmdesát procent z této částky k nám plyne z Evropské unie, zbývajících patnáct procent ze státního rozpočtu jako povinné spolufinancování. Zdůrazňuji, že podpora evropských fondů umožňuje Ministerstvu obrany realizovat tento projekt v době celospolečenských finančních škrtů, aniž by to na jeho kapitolu mělo jakýkoli negativní vliv. Jak je s výše uvedenými zdroji nakládáno? Nadmíru efektivně a v široké škále reálných opatření. Aktuálně je jedna klíčová aktivita ukončena, dalších šest probíhá a výsledky začínají nabývat hmatatelnou podobu. Jak bylo již naznačeno, na aktivitách s realizačním týmem spolupracují i odborníci z Univerzity obrany Brno a mimoresortní externisté. Je pochopitelné, že projekt není pouze interní záležitostí IMO. K podílu na naplňování jeho cílů je přizvána i odborná resortní veřejnost, počítáno je samozřejmě s aktivním zapojením velitelských stupňů. Jako příklad mohu uvést nejen právě se rozbíhající dotazníkové šetření k vnímání zátěže představované působením kontrolních orgánů na kontrolovaných objektech, ale především nadcházející konferenci. Řeknete nám o ní něco bližšího? Půjde o první resortní konferenci zaměřenou na téma manažerská a institucionální kontrola. Považujeme ji za určitou průlomovou záležitost, čemuž jsou přizpůsobeny i diskuzní panely a především zapojení hlavních řečníků. Jsou jimi zástupce náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ředitel Společného operačního centra Ministerstva obrany generálmajor Ing. Aleš Opata, rektor-velitel Univerzity obrany Brno plukovník prof. Ing. Bohuslav Přikryl, Ph.D., a nejvyšší státní zástupce JUDr. Pavel Zeman. Konference se uskuteční 17. října 2012 v Domě armády Praha. Určena je jak vedoucím příslušníkům a zaměstnancům resortu Ministerstva obrany, kteří odpovídají za výkon kontrolní činnosti ve své podřízenosti, tak i vedoucím kontrolovaných útvarů coby adresátům výstupů uskutečňovaných kontrol. Samozřejmě že s jejím průběhem a především výstupy následně seznámíme armádní veřejnost. Text: Pavel Lang a Jan Procházka Ilustrační foto: archiv Inspekce ministra obrany 16 17

11 zdravotnictví Armáda dává naději Čím více dárců, tím větší šance pro nemocného. Transplantace krvetvorných buněk z kostní dřeně od zdravého člověka mu dává mnohem větší naději na uzdravení. Dobrovolníků ochotných pomoci není nikdy dost. Registr dárců je tedy třeba neustále rozšiřovat. Zahraniční mise je pro vojáka Armády České republiky zkušenost. Zkušenost, kterou nelze popsat několika slovy a omezit se ve výkladu pouze na výčet úkolů, které voják plnil. Každý vojenský profesionál se ze zahraniční operace vrací s příběhem své mise, s mozaikou, kterou poskládal po více než půl roce služby v zahraničí. Náš příběh je o Afghánistánu, o jeho současnosti, bolestech a smutku, ale i radostech dětí a obyvatel, kteří v této vzdálené zemi žijí. Vypráví také o vojácích, kteří poznávali prostředí provincie Lógar, naslouchali místním lidem a vnímali jejich každodenní život. ŽIVOT S NADĚJÍ. Autory snímků jsou rotný Tomáš Johanides ze 43. výsadkového mechanizovaného praporu v Chrudimi, součásti 4. brigády rychlého nasazení, a majorka Jolana Fedorková z Velitelství společných sil v Olomouci. Všechny fotografi e vznikly při realizaci ac i rozvojových projektů českého provinčního rekonstrukčního týmu, který místní vládě a obyvatelstvu pomáhá v oblastech bezpečnosti, zemědělství, vodního hospodářství, školství, zdravotnictví apod. Proč jsme se rozhodli uspořádat takovouto výstavu? Už po první misi v roce 2009 jsem chtěl udělat expozici fotografi í z Afghánistánu a upozornit tím mimo jiné na Nadaci pro transplantace kostní dřeně. Od 18 let daruji krev. Z letáku v transfuzní stanici jsem se dozvěděl o Českém národním registru ru dárců dřeně, kam jsem se nechal zapsat. Po několika letech jsem ve Fakultní nemocnici v Plzni jejich pacientovi daroval krvetvorné Právě touto myšlenkou se inspirovaly vhodných dárců kostní dřeně. Jelikož je mezi lidmi tisíce a tisíce růz- buňky. Nadace ac pro transplantace kostní dřeně podporuje nejen toto managementy Vojenské zdravotnické služby a Ústřední vojenské nemocnice Vojenské fakultní nemocnice Praha. Čtvrtým zá- je poměrně obtížné najít vhodného ných kombinací tkáňových znaků, dárcovství, ví ale i pacientské kluby, vzdělávání v hematologii, investice do vybavení pracovišť a příslušný výzkum. A k tomu potřebuje prostředky řijovým dnem zahájily projekt Armáda dává jednotlivce s identickými transných naději, jehož cílem je získat nové možné plantačními znaky, odborně řečeno i spolupracovníky. Napadlo mě tedy pokusit se oslovit potenciální dár- dárce kostní dřeně z řad profesionálů AČR, s HLA antigeny. HLA znaky jsou ce kostní dřeně příslušníky Armády České republiky ve věku od 18 případně občanských zaměstnanců resortu dědičné, a proto se nemocným hle- do 35 let, aby se nechali zapsat do Českého národního registru dárců obrany. Jedná se o cílenou kampaň, kterou dá potenciální dárce nejprve v jejich příbuzenstvu, nejčastěji mezi oslovujeme armádní veřejnost. Akci máme dřeně, a podpořit tak projekt ARMÁDA DÁVÁ NADĚJI, říká autor časově rozplánovanou, aby její účinnost sourozenci. To je však u necelé třetiny lidí s vážnými nemocemi krve. většiny fotografi í. byla maximální. Nejprve jsme instruovali A je tu druhý příběh Života s nadějí. S nadějí pro nemocné leukémií management Vojenské zdravotnické služby, Zbylé dvě třetiny nemocných pří- poté uspořádali informační brífink pro příslušníky Generálního štábu AČR a velitele díž jsou odkázáni na registr dárců buzenského dárce nenajdou, a tu- u nás i v zahraničí. Jestliže první příběh, jehož momentky si můžete prohlédnout na výstavě instalované v prostorách ÚVN Praha, prožil vojenských útvarů a zařízení a na závěr dali dřeně, vysvětluje primář M. Bokým voják, ten druhý příběh můžete prožít vy sami. pokyny spádovým vojenským zdravotnichoněk a vyzývá armádní veřejnost zařízením a posádkovým ošetřovnám, ke kolegialitě. Dárcovství kostní jak postupovat se zájemci o dárcovství dřeně je považováno za největší dar Darujte ŽIVOT S NADĚJÍ, připojte se k našemu příběhu kostní dřeně, říká ředitel odboru vojenského člověka člověku. Nic nevynahradí zdravotnictví Ministerstva obrany ten pocit, že jste někomu zachránili náčelník Vojenské zdravotnické služby život. pořídili rotný Tomáš Johanides a majorka Více informací na plukovník MUDr. Božetěch Jurenka. Projekt Armáda dává naději má plnou Jolana Fedorková během nasazení v afghánské misi. Jejího slavnostního zahájení v atriu a Armádní populace je pro dárcovství kostní podporu také náčelníka Generálního štábu dřeně de facto ideální. Její podstatnou Armády ČR generálporučíka Petra Pavla. pražské vojenské nemocnice se zúčastnili součástí je velká skupina mladých a zdravých Považuji to za iniciativu, která je navý- generální sekretář Ministerstva obrany Jan lidí, navíc mužů. Dárce by neměl být sost žádoucí a chvályhodná. V dnešní době Vylita, náčelník Generálního štábu AČR starší pětatřiceti let a musí se jednat o člověka se až tak často nevidí, že někdo dělá něco generálporučík Petr Pavel, ředitel Ústřední zdravého, který splňuje požadavky pro nezištně, prostě jenom pro dobro věci. Těší vojenské nemocnice Vojenské fakultní ne- dárce krve. Navíc je prokázáno, že mužská mě angažovanost armády v tomto projektu, konstatuje generál Pavel a posteskne si, ředitel Českého národního registru dárců mocnice Praha plukovník Miroslav Zavoral, populace má v tomto směru lepší předpoklady k dárcovství kostní dřeně, dodává že mu už není méně než pětatřicet. Zaprvé dřeně Daniel Pagáč a dvojnásobná olympij- ŽIVOT O S NADĚJÍ primář oddělení hematologie, biochemie proto, že by to bylo fajn, a zadruhé proto, ská vítězka v hodu oštěpem a členka ASC a krevní transfúze ÚVN VFN Praha podplukovník MUDr. Miloš Bohoněk. a určitě by rád šel příkladem. že by se vešel do věkového limitu dárců Dukla nadporučice Barbora Špotáková. Tisíce osob evidovaných v národních nebo S projektem Armáda dává naději je spojena také putovní výstava fotografií, které Foto: autor a rtn. Tomáš Johanides Text: Pavel Lang zahraničních registrech se nerovná tisícům 18 19

12 my a nato Představujeme trenčínské Centre of Excellece specializující se na oblast EOD, na jehož činnosti se podílí i naše armáda TŘI PÍSMENA mezi životem a smrtí Afghánští povstalci nečekaně zaútočili na malou spojeneckou základnu Nathan Smith rozkládající se uprostřed městské aglomerace Kandahár. Vojáci NATO se ale okamžitě postavili na tuhý odpor. Útočníci se stáhli, vypadalo to, že tentokrát dostali za vyučenou. Před vchodem však zůstalo opuštěné vozidlo, které tu jakoby v panice nechali v okamžiku, kdy pod palbou ustupovali. Na této základně již delší dobu působí jako součást mnohonárodního praporu Paladin slovenský tým Explosive Ordnance Disposal (EOD). A právě jeho příslušníci začali okamžitě zkoumat podezřelé vozidlo. Nejdříve vyslali dálkově ovládaného robota, který vnitřek auta prozkoumal. Potvrdilo se, že je v něm uloženo velké množství výbušnin. Jejich odpálení bylo navíc několikanásobně jištěno. Nakonec slovenským pyrotechnikům nezbylo nic jiného, než se vydat k automobilu a na místě celý nástražný systém nevýbušným způsobem zneškodnit. Za svůj nesporný hrdinský čin obdrželi od velitele brigádního uskupení CJTF Paladin ocenění Hrdinové bojiště Regionálního velitelství Jih a medaili Bronzová hvězda. Zabránili totiž likvidaci velké části základny a značným ztrátám na životech koaličních vojáků. Slovenští pyrotechnici neboli EOD operátoři začínají mít ve světě mimořádný zvuk. Kořeny toho, proč se naše armáda rozhodla specializovat právě na oblast EOD, sahají do devadesátých let minulého století. Tehdy mělo Československo v misi UNPROFOR na Balkáně ženijní prapor. Po rozdělení republiky pokračovalo Slovensko v nasazování ženijních jednotek na Balkáně, v Africe, Iráku a Afghánistánu. Balkán byl v té době známý velkým množstvím minového materiálu. A právě na něm se naši vojáci takříkajíc vyučili, vysvětluje současný ředitel Centre of Excellece zaměřeného na oblast EOD se sídlem v Trenčíně plukovník Jaroslav Bieleny. Později jsme v tomto trendu pokračovali. V roce 2004 převzala Slovenská republika v rámci NATO úlohu vedoucí země v oblasti likvidace výbušnin. V říjnu 2007 vzniklo v Novákách národní centrum zaměřené na oblast EOD. Z toho se v dalším období začalo budovat alianční Centrum of Exellence zaměřené na oblast EOD. V dubnu 2011 jsme získali akreditaci a statut alianční mezinárodní organizace. Zapojilo se již šest zemí V současné době se na práci trenčínského centra podílí šest zemí. Kromě domovského Slovenska se jedná o Francii, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Českou republiku. Celkem by centrum mělo mít 43 odborníků. Naplněnost je ale zatím kolem padesáti procent. V současné době se o případném připojení jedná s Estonskem, Německem, Itálií a Španělskem. Pro začlenění amerických specialistů na EOD a postupně i dalších zemí Aliance je nezbytné podepsání dodatkové smlouvy mezi Velitelstvím spojeneckých jednotek v Evropě a Slovenskou republikou. Ta by měla pomoci dořešit některé legislativní problémy. Věřím, že i tuto překážku brzy překonáme. Zaměřujeme se na několik oblastí, první z nich je výcvik. Odborné kurzy organizujeme nejen v našich prostorách s významnou podporou národního centra EOD, ale v případě požadavku jsou k dispozici i mobilní týmy. V minulosti jsme takto proškolovali odborníky například v Bosně a Hercegovině. Pro danou zemi to může být jak ekonomicky, tak i organizačně výhodné. Může si tak nechat vyškolit více lidí, než kdyby je byla nucena někam posílat, argumentuje plukovník Bielený. Věnujeme se rovněž shromažďování potřebných informací. Vytvořili jsme nástroje, s využitím kterých může alianční EOD komunita všechny tyto údaje včetně našich analýz sdílet na síti. Třetí oblastí je tvorba konceptů doktrín a podpora standardizace. V tomto směru mimo jiné pomáháme obdobnému německému centru, jako je to naše, sídlícímu v Ingolstadtu, v tvorbě několika koncepcí a ženijní doktríny. V mnoha zemích aliance je EOD přímo součástí ženijní podpory. Poslední oblastí, na kterou se zaměřujeme, je sledování vývoje technologií a testování parametrů produktů, jež v naší oblasti vyvíjejí komerční subjekty. Z tohoto důvodu jsme také v září 2010 zorganizovali na výstavišti EXPO Center v Trenčíně NATO EOD Demonstrations and Trials zaměřené na ukázky a testování technologií a zařízení pro EOD a letos na něj navážeme již druhým ročníkem. Snažíme se takto dostat pod jednu střechu vědce, odborníky na EOD a zástupce průmyslu a umožnit jim výměnu těch nejnovějších informací. Budou školit školitele Armádu České republiky zastupuje v trenčínském centru kapitán Petr Tomiczek. Po tříletém působení svého předchůdce sem nastoupil počátkem srpna letošního roku. Trenčín jako posádkové město se mu líbí. Co se týká mimopracovních záležitostí, je to prý na Slovensku jednodušší než v aliančních strukturách v jiných zemích. Předně neexistuje jazyková bariéra. Navíc je tady kulturní příbuznost, většina věcí je hodně podobná jako u nás. A to je samozřejmě pro Čecha výhoda. Po skončení Univerzity obrany jsem nastoupil k 151. ženijnímu praporu v Bechyni, kde jsem se věnoval EOD problematice. Nejvíce jsem ale pronikl do této sféry během tří afghánských misí. V roce 2006 jsem sloužil na kábulském letišti, kde jsme se podíleli především na likvidaci nevybuchlé munice. Výjezdů mimo základnu k výbušným nástražným systémům bylo tehdy poměrně málo. Když jsem byl v letech 2008 až 2009 a potom ještě 2012 v Lógaru, převládaly již výrazně výjezdy k improvizovaným výbušným systémům nad likvidací nevybuchlé munice. Na tom je vidět, jak se bezpečnostní situace v Afghánistánu posunuje, říká kapitán Tomiczek. Také spolupráce s Američany je mnohem intenzivnější, což nám samozřejmě výrazně pomáhá. Jde nejen o to, že nám poskytují techniku a vybavení, které zatím ještě nemáme, ale především jsme se dostali k informacím a k výměně zkušeností. V poslední misi jsme s nimi dokonce bydleli v jedné části základny. Sdíleli jsme s nimi prostor čtyřiadvacet hodin denně. Měli jsme možnost vidět, jak ta druhá strana pracuje. A právě to nás posunulo výrazně dál. Od působení v Trenčíně si kapitán Tomiczek slibuje další odborný růst. Byl zařazen na místo zástupce náčelníka oddělení, které má na starosti přípravu lidí a organizování nejrůznějších kurzů. A právě to je podle něho oblast, ze které může naše armáda bezprostředně čerpat. Skutečnost, že podobné pracoviště vzniklo právě na Slovensku, navíc v bezprostřední blízkosti hranic s Českou republikou, může být i pro nás výhodou. V současné době připravuje centrum výcvik EOD instruktorů, kteří by pak školili vojáky odcházející do misí. Pokud by se v této záležitosti šest zemí spojilo, bylo by to mnohem efektivnější, a tím pádem i ekonomičtější. Musí to být i koníček Zatím jsem zde stále ještě ve fázi seznamování. Za tak krátkou dobu jsem neměl prostor skutečně seriózně porovnat slovenské EOD s naším. Z toho, co vím, tak je to ale velmi podobné. Na Slovenku je vyčleněné mimo ženijní vojsko, kdežto u nás je jeho součástí. Slovenská armáda má tu praktickou část EOD soustředěnou v Novákách v podobě samostatné jednotky EOD, říká Petr Tomiczek. Mým hlavním úkolem bude podílet se na přípravě a vedení kurzů. Nepůjde přitom jen o odborné, ale i o organizační a administrativní záležitosti. V minulosti jsem se pedagogické práci rozhodně nevěnoval pravidelně. Občas jsem udělal někde nějakou přednášku, ale to bylo také všechno. Budu tedy muset věnovat pozornost i této oblasti. Pyrotechnik se neustále učí. Kromě toho, že by to měl být rozvážný člověk, kliďas, musí se pro něho tato práce stát koníčkem. Rozhodně nezačíná v půl osmé ráno a nekončí ve čtyři odpoledne. Tím nemyslím, že dotyčný má pracovat doma po nocích. Měl by se ale o danou problematiku zajímat i ve svém volnu. V této branži se prolíná řada oborů, ať již se jedná například o konstrukci munice, minový materiál, taktiku atd. Je to hluboké spektrum, které se navíc dynamicky vyvíjí. Když srovnám například rok 2006 se současností, posunula se tato oblast neuvěřitelným způsobem dopředu. Aby na to člověk dokázal reagovat, je potřeba se tomu věnovat víc, než má předepsáno v náplni práce. Zaměřeno na detekci Podle plukovníka Bieleného se dynamický vývoj v oblasti EOD, který zažíváme v posledních letech, samozřejmě nezastaví. Nejvíce zřetelný bude nejspíš v oblasti detekce. Hlavní incidenty tohoto charakteru se totiž odehrávají v prostorách masového shromažďování lidí. Právě na ně se budoucí vývoj zaměří a bude se snažit najít prostředky, které zjistí, zda se zde nachází podezřelé systémy. Právě tato detekce je ze všeho nejdůležitější. Ze všeho nejvíce jde totiž o to, předejít teroristickým činům. V současnosti je detekce při vstupu do všech důležitých objektů, musí se ale zdokonalit dálková detekce. A to ať již na bázi zjišťování chemických prvků indikujících použití výbušných látek, či jakýchkoli anomálií. Ne náhodou se právě této problematice budeme věnovat i na naší letošní akci NATO EOD Demonstrations and Trials, která se koná ve dnech 18. až 20. září. Je mimořádná již tím, že je přístupná všem zemím, jež se zapojují do nejrůznějších forem partnerství s NATO. Na konci tohoto zaměstnání organizujeme na bázi Rady NATO Rusko seminář zaměřený na oblast EOD po roce Právě tento rok totiž představuje významný mezník v Alianci. Přitom jeden z nejdůležitějších vědeckých projektů na této ose je zaměřen na dálkovou detekci výbušnin. Vystoupí zde významné vědecké osobnosti specializující se na oblast detekce, profesor Kuzntsov a doktor Groshkov, dodává plukovník Bielený. Jedině spojení operačních, výzbrojních a technologických subjektů z oblasti EOD ze zemí NATO, případně PfP může poskytnout odpovídající základnu, kterou Aliance potřebuje v boji proti terorismu. V souvislosti s rozvojem výpočetní techniky, IT technologií a nekontrolovanou komunikací na internetu může dojít rovněž k tomu, že v budoucnu budou k teroristickým útokům v daleko větší míře využívány nekonvenční prostředky. Návody na domácí výrobu výbušných látek a chemických zbraní v menších objemech jsou dostupné a prý poměrně jednoduché. V této souvislosti jsme zjistili, že máme nedostatek EOD specialistů, kteří by byli schopni identifikovat a následně neutralizovat nástražné výbušné systémy, které obsahují chemické látky, aby nedošlo k ohrožení životů civilního obyvatelstva. V tomto směru plánujeme v budoucnu navázání užší spolupráce s vaším Centre of Exellence ve Vyškově zaměřeným právě na oblast zbraní hromadného ničení (CBRN EOD). Do roku 2015 bychom chtěli připravit výcvik takovýchto specialistů, upozorňuje plukovník Bielený. V toto směru by mohl určitou roli sehrát i náš zástupce v trenčínském centru kapitán Tomiczek. Vím, že tyto otázky se řešily na národní úrovni již před několika lety. Jednalo se tehdy s příslušníky 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany. Po několika sezeních se ale zjistilo, že je to velice komplexní oblast náročná nejen doktrinálně, ale i na vybavení. Dovedu si však představit, že pokud o tom bude rozhodnuto na národní úrovni, mohl bych sehrát roli určitého prostředníka, podobně jako slovenský zástupce v JCBRN Defence Centre of Exellece ve Vyškově. Text: Vladimír Marek Foto: autor a archiv CoE EOD Trečín 20 21

13 rubrika 10. mezinárodní veletrh zaměřený na nejmodernějšj í výbavu a technologie vojáka budoucnosti, Smart Defence, obrněná a armádní vozidla, kybernetickou obranu a bezpečnost, leteckou techniku, C4ISR, CBRN, bojové systémy, zbraně, ochranu kritické infrastrukturu y, výcvikové a simulační systémy atd. Pod záštitou: Ministerstva obrany ČR, Armády České republiky, Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu, Asociace výrobců a prodejců zbraní a střeliva ČR, Hradní stráže, AFCEA, Hospodářské komory ČR, Univerzity obrany a Vojenského historického ústavu technika a výzbroj Mimo již testovaných a nasazených bezpilotních letounů RQ-4 byl postupně realizován další vývoj, který vedl k rozšíření ve službách států NATO, především jako program AGS, případně i v letectvech mimo Alianci. Vláda České republiky se k programu AGS připojila svým usnesením č. 615 z 24. května Námořní RQ-4 Block 0 Global Hawk dokončení Za podpory: PVA EXPO Praha Letňany Společně s mezinárodní konferencí organizovanou ve spolupráci s AFCEA DYNAMICKÉ UKÁZKY OFICIÁLNÍ DELEGACE z více než 45 zemí Vysocí představitelé NATO HQ (NATO C&I Agency, NATO Support Agency, NSA, ACO, ACT); NATO Centres of Excellence; EDA; EUROPOL; země NATO, EAPC, PfP, MD a ICI NOVINÁŘI a MÉDIA z více než 27 zemí přes 130 vystavovatelů Hlavní partner Hlavní partner Technický partner Generální partner konference Mediální partneři Zaměstnanci Ministerstva obrany ČR a Armády ČR vstup volný Bezpilotní letoun RQ-4 má v současnosti několik verzí, které se liší dílčími změnami a elektronikou. Rozšířilo se rovněž spektrum úkolů. V řadě případů lze předpokládat používání několika různých verzí souběžně. Verze bezpilotního letounu RQ-4 V současné době existuje devět (oficiálně osm) verzí a subverzí letounu RQ-4. Ne všechny jsou zavedeny do výzbroje různých letectev. Přitom služba v armádě, především toho státu, kde je letoun vyráběn, případně úspěšné bojové nasazení, je vždy nejlepší reklamou pro komerční realizaci každého zbraňového systému. Bez ohledu na verze existují pouze dvě základní provedení, která se liší hlavně rozměry, starší RQ-4A je menší než RQ-4B. Verze RQ-4A je rozdělena z hlediska elektroniky na subverze Block 0 a Block 10. Existují ve třech provedeních, konkrétně: Block 10 (vyrobeno 16 ks v roce 2006), které používá americké vojenské letectvo (USAF), Block 0, který slouží u NASA a BAMS-0, což jsou dva prototypy vyvinuté pro americké vojenské námořnictvo z Block 10. Na podkladě verze RQ-4B byl realizován vývoj specializovaných subverzí, které se liší především elektronikou. Jedná se o Block 20 (první start 2007) a Block 30 pro USAF, který však byl nedávno odmítnut, dále Block 40 pro USAF, Block 20 Euro Hawk určený pro Německo, Block 40 AGS pro NATO a RQ-4C Triton pro americké námořnictvo. Triton se z hlediska tvaru rozměrů draku prakticky neliší od RQ-4B. Hlavní znaky, které umožňují optické rozlišení jednotlivých verzí a subverzí, jsou následující: Verze RQ-4A má zdvojená kola hlavních podvozkových noh, RQ-4B má kola jednoduchá. Subverze RQ-4A mají v prostoru centroplánu zvětšenou hloubku křídla, takže tvoří zub za odtokovou hranou, kdežto subverze RQ-4B mají v tomto prostoru odtokovou hranu rovnou a na spodní ploše křídla kapkovité kryty antén IFF, které ji přečnívají. Subverze RQ-4B počínaje Block 30 mají dvojité kýlové stabilizační plošky pod zádí, zatímco subverze RQ-4A a RQ-4B Block 20 je postrádají. Všechny subverze RQ-4A postrádají zoomový objektiv na přídi, zatímco RQ-4B Block 20, 30 a 40 jej mají, u BAMS a Tritonu jej nahradila stabilizovaná otočná kulová senzorová hlavice. Všechny RQ-4A a RQ-4B Block 20, 30 a Euro Hawk mají menší a zaoblenější spodní část trupu (vanu) pro radiolokátor v prostoru mezi celtroplánem a přední podvozkovou nohou, zatímco Block 40 a AGS mají vanu hranatější a rozměrnější z důvodu využití vertikálně otočných antén. Pouze Euro Hawk má velké kapkovité kontejnery pod křídly. Triton a BAMS mají kratší a rozšířený kontejner pro horizontálně otočnou anténu radiolokátoru. Sériových 54 letounů pro USAF je modernizované verze RQ-4B Block 20/30. Nové nosné plochy, vyvinuté společností Vought Aircraft Industrie, předčí svým rozpětím 43,6 m většinu současných bojových letounů a mají větší hloubku (vzdálenost mezi náběžnou a odtokovou hranou) ve srovnání s RQ-4A. Změn doznalo i senzorové vybavení. Dosah a kvalitu získaných informací radiolokátoru SAR a opto elektronických a infračervených senzorů má zvýšit zdokonalená integrovaná senzorová soustava EISS (Enhanced Integrated Sensor Suite). Vývoj elektroniky dále pokračoval programem nového radiolokátoru MP-RTIP (Multi Platform Insertion Programme System) v hodnotě 888 milionů USD, realizovaným firmou Northrop Grumman. Jeho předností je mimo vyšší kvality informací také možnost sledování vzdušných cílů v reálném čase. Sériová výroba těchto radiolokátorů probíhá od roku U verzí RQ-4A i B je možno instalovat dva závěsníky pro přepravu kontejnerů pod křídly. Zvýšená potřeba elektrické energie je u verze RQ-4 B kryta novým typem generátoru, který tvoří součást pohonné jednotky. Americké letectvo mělo realizovat nákup 54 bezpilotních letounů Global Hawk. Do současnosti však především nahradilo letouny verze A novými verze B. Celkově bylo vyrobeno 17 kusů RQ-4 Block 20. Akvizice dalších začala pokulhávat již v minulém roce, kdy ministr obrany USA došel k názoru, že navýšení jednicové ceny letounů RQ-4 o 25 % je přehnané, a požadoval 22 23

14 rubrika Global Hawk 24 REPORT 25

15 technika a výzbroj po výrobci snížení. V lednu tohoto roku Pentagon pozastavil nákup RQ-4 Block 30 pro USAF s odůvodněním, že cena akvizice a hlavně provozu je výrazně vyšší ve srovnání s pilotovanými letouny U-2. Přitom letouny Block 30 mají nahradit dosluhující Block 10, které operují nad Irákem, Afghánistánem a jinými zeměmi tamní oblasti. V současné době ještě není rozhodnuto, zda se bude realizovat nákup RQ-4 Block 40 pro USAF. Prozatím byla akvizice snížena z 22 na 11 letounů. Již v době nasazení byly RQ-4A nabízeny americkému vojenskému námořnictvu (US Navy) v rámci programu BAMS (Broad Area Maritime Surveillance). Společnost Northrop Grumman realizovala v době přípravy na tento program ve spolupráci s US Navy experimentální program GHMD (Global Hawk Maritime Demonstration). Letouny prováděly dálkové hlídkování nad mořem z pozemních základen a zúčastnily se například cvičení RIMPAC. Proběhly rovněž zkoušky modelu, u kterého byl pod příď trupu instalován kruhový radom s otočnou anténou. Uvedené dva technologické demonstrátory vycházely z původní verze RQ-4A Block 10 a byly vybaveny radomem s otočnou anténou radiolokátoru. Zájem projevila také Austrálie. Na základě kontraktu z března 1999 vyvíjela firma Australian Defence Science and Technology Organisation námořní verzi letounu s novým radiolokátorem, který by měl provádět strategické hlídkování v Pacifiku kolem Austrálie. Zde je předpoklad společné služby letounů P-8A Poseidon a MQ-4C s bojovým jménem Mariner od roku 2018, kdy budou vyřazeny letouny P-3 Orion. Cílem je kontrola a omezení přílivu ilegálních ekonomických imigrantů z problémových oblastí, boj proti pirátství a mezinárodnímu terorismu. V červnu tohoto roku prezentoval výrobce prototyp finálního provedení námořní verze s označením MQ-4C (uváděno také MQ-4N) a bojovým jménem Triton, která vychází z RQ-4B. Americké námořnictvo předpokládá nákup až 70 letounů Triton. Mimo dvou z nich, jež jsou určeny pro testy, by MQ-4C měly z hlediska hlídkování nahradit letouny P-3 Orion. V současné době ještě probíhá vývoj nového námořního radaru s horizontálně otočnou anténou MFAS (Multi-Function Active Sensor). Celková hodnota kontraktu je 1,16 miliardy USD. První letoun by měl RQ-4 Block 20 Euro Hawk dosáhnout operační schopnosti v roce Dalším perspektivním uživatelem RQ-4 je americká pobřežní stráž (US Coast Gard). Probíhají rovněž jednání s Indií, Korejskou republikou a Kanadou, která předpokládá realizaci programu Polar Hawk na bázi RQ-4 Block 30 s vytrvalostí delší než 33 hodin. Dalším partnerem je Německo. Jeho ministerstvo obrany se již před deseti lety rozhodlo nahradit stárnoucí francouzské průzkumné a hlídkové námořní letouny Breguet Br.1150 Atlantic něčím novým. Námořní hlídkování převzaly letouny P-3 Orion. Průzkumnou činnost v elektronické oblasti SIGINT (Signal Intelligence) měly převzít bezpilotní letouny v kombinaci s novým pilotovaným typem Airbus A321, vybaveným rozměrnou anténou nad trupem. Program nakonec pokračoval bez dalšího vývoje pilotovaného letounu. Evropské, či spíše německé konsorcium EADS Deutsch land GmbH realizuje již dvanáct let spolupráci s americkým konsorciem Northrop Grumman v oblasti výškového prostředku elektronického průzkumu, vybaveného systémem ELINT (Electronic Intelligence) v provedení SAR/MTI (Synthetic Aperthure Radar / Moving Target Indicator). Partnerem při realizaci projektu je od roku 2000 evropská společnost EADS Defence and Security. Jedná se o divizi EADS pro obranu a bezpečnost, která byla v minulém roce přejmenována na Cassidian. Pro realizaci projektu byla vytvořena společnost Euro Hawk GmbH, kde mají Northrop Grumman a Cassidian poloviční podíly. Německá verze vychází z typu RQ-4 Block 20, nese označení Euro Hawk (vyskytuje se rovněž RQ-4E) a je vybavena elektronikou evropské výroby systému ISIS (Searching of Images and Signals), přesněji novými optoelektronickými a infračervenými senzory pod přídí a v rozměrných kontejnerech upevněných na spodní plochu křídel. Těmi se na první pohled liší od všech ostatních verzí. V červenci minulého roku přiletěl první funkční demonstrátor Euro Hawk z USA do SRN, přičemž délka letu byla km a konala se většinou ve výšce kolem m. Pokud budou probíhající testy úspěšné, nakoupí Bundeswehr ještě čtyři letouny. Celková hodnota kontraktu má hodnotu 1,2 miliardy EUR. Německé letouny budou tvořit výzbroj průzkumné skupiny AG-51 dislokované na základně Schleswig-Jagel. Operační centrum je součástí ředitelství strategického průzkumu v Nienburgu. Výsledkem realizace exportu RQ-4 do Německa a pro NATO by mohla systémová cena pohybující se kolem 28 milionů USD za kus poklesnout zhruba o třetinu. V případě, že US Navy koupí předpokládaný počet letounů, poklesly by i náklady na výcvik, provoz a logistické zabezpečení v rámci rozpočtu amerického ministerstva obrany. Počátkem roku 2004 vydal americký Federální úřad pro civilní letectví osvědčení COA (Certificate of Authorisation) umožňující použití letounu RQ-4A Global Hawk v rámci civilního leteckého provozu. Jedná se o oblast nasazení ve službách policie, americké národní gardy (USNG), ochrany přírody, hlášení požárů atd. Samostatnou skupinu tvoří dva RQ-4A Block 0, které provádějí vědecký průzkum pro americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA) a Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) v prostoru Pacifiku a Severního ledového oceánu. Jsou vybaveny odpovídajícími meteorologickými senzory a natřeny bílou barvou na všech plochách. Z českého hlediska je nejdůležitější RQ-4 Block 40 programu AGS (první let 2009), do něhož se naše republika zapojila před šesti lety. Prozatím se má jednat o pět letounů, jejichž konstrukce vyplývá z výše uvedeného textu. Celý systém má podle výrobce tvořit osm letounů RQ-4 Block 40 AGS, hlavní základna (Sigonella), čtyři mobilní základny, 15 mobilních komunikačních stanic, 22 stanovišť dálkového řízení letounů, dva trenažéry a 11 mobilních stanic velení a oprav. Jen pro vyhodnocování výstupů získaných RQ-4 AGS bude třeba tým 300 analytiků. Počáteční operační schopnost má být dosažena v roce 2016, plná o rok později. Program AGS je považován za vlajkovou loď NATO z hlediska programu Smart Defence. Na summitu NATO v Chicagu bylo rozhodnuto investovat do něj 1,7 miliardy USD. RQ-4C Triton Základní technický popis RQ-4A Global Hawk je dolnoplošník, který má klasický tvar draku, tvořeného přímými nosnými plochami o velké štíhlosti, trupem a motýlkovými ocasními plochami. Základním konstrukčním materiálem draku jsou hliníkové slitiny. V široké míře však byly použity také speciální slitiny, umělé hmoty a kompozity. Na zemi letoun spočívá na tříbodovém zatahovacím podvozku příďového typu, s hlavními podvozkovými nohami zatahovanými do centroplánu křídel. Pohon zabezpečuje dvouproudový motor Allison Rolls Royce AE3007H o výkonu 33,8 kn (podle jiných zdrojů 31,4 kn). Řízení letu zajišťuje integrovaný počítač pro řízení mise IMMC (Integrated Mission Management Computer). Jeho základ tvoří dva počítače a systém satelitní navigace GPS, vybavený laserovými gyroskopy. Příď až přibližně do třetiny délky trupu zabírá elektronika, především avionika. Horní část tohoto prostoru tvoří snímatelný dielektrický kryt. Pod ním se nalézá otočná anténa družicového spojovacího systému SATCOM (Satelite Comunication). S její pomocí jsou data získaná při průzkumu předávána operátorovi v řídicím stanovišti nebo velitelství, a to kódovaným signálem v reálném čase. Za uvedenou anténou se u verze RQ-4A nalézá anténa identifikačního zařízení k rozlišení vlastních a cizích (přátelských a nepřátelských) letounů IFF (Identification Friend-Foe). Data jsou získávána především pomocí radiolokátoru se syntetickou aperturou SAR (Synthetic Aperthure Radar), umístěného ve spodní části trupu před náběžnou hranou křídel. Dvě obdélníkové pevné antény (RQ-4 Block 0, 10, 20, 30) či dvě pohyblivé antény (RQ-4 Block 40, Euro Hawk, AGS) tohoto radiolokátoru jsou zaměřeny do stran šikmo dolů. V případě pohyblivé antény je její blok vertikálně otočný kolem podélné osy, takže může sledovat prostor v rozsahu více než 180 na jednom boku letounu, případně pod ním. Na rozdíl od klasických radiolokátorů je u SAR anténa pevná a pohyb je zjednodušeně řečeno realizován elektronicky ohýbáním paprsku. Použití uvedeného řešení bylo u starších verzí RQ-4A usnadněno faktem, že radiolokátor byl pouze průzkumný, nikoli také zaměřovací jako u bojových letounů. Nové provedení již umožňuje i zaměření konkrétního cíle. Radiolokátor má dosah kolem 200 km a je vybaven indikátorem pozemních pohyblivých cílů GMTI (Ground Moving Target Indicator). Původní radar HISAR od společnosti Hughes pro RQ-4A měl dosah 110 km. Uvedené řešení bočního snímání je výhodné rovněž z důvodu snížení ohrožení, protože Global Hawk může létat například kolem hranice sledovaného státu a prozkoumávat jeho území, aniž by narušil jeho integritu. Přímo pod přídí před radiolokátorem je v úzkém, vyjímatelném pouzdře umístěna skupina optoelektronických a infračervených senzorů, využívajících společný zoomo vý objektiv s dosahem až 28 km, který je umístěn na přídi draku. Součástí pouzdra je rovněž blok navigace. Radiolokátor a senzory systémově spolupracují. Díky uvedenému vybavení dokáže Global Hawk nasnímat za den prostor o ploše až km². Může pracovat v režimech širokoúhlého i detailního snímání. Rozlišovací schopnost v režimu malého prostoru je kruh o průměru 30 cm. To dostačuje i k identifikaci lidské postavy. Na opakujících se snímcích tak lze sledovat směr, případně rychlost pohybu i konkrétního jednotlivce. Na povrchu draku je ještě vidět pod zádí kapkovitý aerodynamický kryt komunikační antény a na horní straně nad motorem několik malých antén, konkrétně satelitní komunikace a GPS. Námořní verze Triton má spodní komunikační antény dvě. Pozemní pracoviště je dislokováno ve dvou kontejnerech. Řídicí a technické stanoviště se dvěma pracovišti se nalézá v kontejneru 2,6 2,6 3,5 m, zatímco stanoviště operátorů je umístěno v třímístném kontejneru o rozměrech 2,6 2,6 8 m. Kontejnery, vybavené klimatizací, lze přepravovat na korbách nebo návěsech nákladních automobilů. Do systému patří rovněž zdrojové a anténní jednotky. Letoun potřebuje pro start a přistání pevnou plochu o délce nejméně m. Vzhledem k jeho doletu a vytrvalosti však tento fakt nepředstavuje problém. Global Hawk nemá aktivní organickou výzbroj pro vlastní obranu. Je vybaven pouze výstražným radiolokačním senzorem, rušičem a klamným cílem, vypouštěným na laně ze zadní části trupu pod ocasními plochami. Text: Martin Koller Foto a obrázky: EADS, USAF, US Navy, Northrop Grumman Základní takticko-technická data: RQ-4A (Block 0 a 10) RQ-4 B/C (Block 20, 30, 40, Euro Hawk, AGS, Triton) Rozpětí 35,42 m 39,9 m Délka trupu 13,53 m 14,5 m Výška 4,63 m 4,7 m Prázdná hmotnost kg kg Vzletová hmotnost kg kg ( kg) [ kg] Nosnost 862 kg kg [1 452 kg] Rychlost letu 635 km/h 575 km/h Dostup m m [ m] Vytrvalost 42 h 32 h [28 h] Dolet km km ( km) Poznámka: Hodnoty v kulatých závorkách platí pro verzi AGS a v hranatých pro Triton podle materiálů výrobce. Různé informační zdroje uvádějí i odlišné hodnoty

16 zdravotnictví Řádově v několika hodinách zvládají příslušníci inženýrsko-letecké služby 241. dopravní letky přestavit interiér letounu Airbus A-319CJ do jakékoliv zdravotní verze Připravte MEDEVAC! Pár minut před úterním polednem zazvoní v kanceláři zástupce velitele 241. dopravní letky telefon. Z velitelského stanoviště kbelské základny přichází pokyn: Připravte MEDEVAC, verze dvě jednotky pro přepravu raněného PTU a dvě lehátka. Předpokládaný čas vzletu je sedmnáct hodin třicet minut. Záhy se začíná na palubě dopravního letounu Airbus A-319CJ provádět přestavba interiéru do požadované zdravotní verze. O pět hodin později již medevakové letadlo vzlétá z ranveje letiště ve Kbelích s úkolem přepravit těžce a lehce zraněné osoby z chorvatského Zadaru. Provedení vzdušného zdravotnického odsunu zraněných zabezpečuje několik organizačních složek, a to nejen z resortu Ministerstva obrany. Jejich vzájemná součinnost, s přesně stanovenými kompetencemi a časovými limity v pracovní i v mimopracovní době, směřuje k jedinému cíli: v co možná nejkratším termínu přepravit zraněné do tuzemských zdravotnických zařízení. MEDEVAC není určen jen profesionálům Armády ČR. V případě akutní potřeby, a to po dohovoru s Ministerstvem zahraničních věcí ČR, lze de facto tímto způsobem transportovat kteréhokoliv občana České republiky bezprostředně ohroženého na životě a zdraví. Svým dílem přispívají do vzdušné repatriace také příslušníci inženýrsko-letecké služby (ILS) z 241. dopravní letky na letecké základně Praha-Kbely. Jakým způsobem? Zástavbou požadované zdravotní verze do letounu Airbus A-319CJ. Provozujeme dva stroje A-319CJ, ale přestavba interiéru na různé verze zdravotní zástavby je možná pouze u letounu s trupovým číslem 3085 neboli u třistadevatenáctky nesoucí historický název Generál J. Ocelka DFC, říká zástupce velitele ILS z 241. dopravní letky major Josef Karbulka a dodává, že druhý Airbus není pro zdravotnický odsun (tzv. MEDEVAC) technicky upravený. Součástí jednotky pro přepravu ležícího pacienta připojeného na lékařské přístroje (PTU Passenger Transport Unit) je kyslíkový systém, jenž se skládá ze čtyř kyslíkových lahví. V případě zvýšení tlaku v lahvích nad povolenou mez dochází k proražení disku a obsah lahve je samostatným vedením vypuštěn skrz trup letounu do okolního ovzduší. Tuto speciální únikovou průchodku má však pouze jeden Airbus, a to Druhou specifikou tohoto letounu je účelový samostatný rozvod elektrické energie pro napájení PTU a následně pak zdravotnických přístrojů. Jinými slovy, na MEDEVAC lze využít pouze tento stroj, vysvětluje mjr. Josef Karbulka a upřesňuje, že identické PTU lze instalovat také do dopravních letounů CASA C-295M, které jsou ve výzbroji 24. základny dopravního letectva Praha-Kbely. Představa o tom, že na palubu Airbusu umístíte libovolný počet zařízení k letecké přepravě raněných, je mylná. Výrobcem letounu jsou v těchto případech certifikovány pouze čtyři varianty interiéru. Jedná se o zdravotní zástavbu jedné jednotky PTU (levá), dvou PTU (levá a pravá), dále dvou PTU a dvou lehátek nebo čtyř lehátek, říká kapitán Zdeněk Špaček, velitel technického roje 241. dopravní letky, a dodává, že přestavbu na MEDEVAC lze konfigurovat v závislosti na počtu sedaček pro cestující (40 79 kusů) do šesti možných verzí. U letky jsou skladována dvě pétéúčka, a to jedno levé a jedno pravé. V gesci specialistů ILS je zabezpečení jejich funkčnosti. Z toho důvodu jsou na nich pravidelně prováděny předepsané práce a testy jako na každém jiném letadlovém celku. Jednotka pro přepravu pacienta připojeného na lékařské přístroje se instaluje do zadní části kabiny cestujících. Pacient je během letu ošetřován identickým způsobem jako v nemocnici. PTU se skládá ze tří samostatných částí. Ve spodní části je instalován kyslíkový systém. Nad ním jsou umístěny ovládací a především elektrické obvody pro zajištění napájení lékařských přístrojů požadovaným napětím, jakožto i prostory pro uložení lékařského vybavení. Nahoře jsou přichycena nosítka pro uložení zraněného, popisuje stroze, ale výstižně kpt. Z. Špaček. Pro lepší představu lze dodat, že celková hmotnost této speciální trojkombinace činí 190 kilogramů, její výška je 0,68 m, délka 2,01 m a šířka 0,68 metru. Samozřejmě že je na palubě letounu i potřebné množství zdravotnického a nezdravotnického vybavení a materiál odpovídající typu požadované léčby, jakožto i počtu repatriovaných zraněných. Zkrátka, vše je podřízeno tomu, aby se pacientovi na palubě Airbusu dostalo toho nejlepšího ošetření. Devětkrát zdravotní zástavba do Airbusu Jednotku pro ležícího pacienta připojeného na lékařské přístroje a kyslík smí do Airbusu instalovat pouze proškolený technický personál podle manuálu pro přestavbu interiéru letounu. K přestavbě na MEDEVAC nemáme vyčleněný žádný speciální tým. Možné verze zdravotní zástavby do letounu A-319CJ je schopno provést pětadevadesát procent technického personálu 241. dopravní letky, tedy v podstatě všichni, kteří byli přeškoleni na tento typ letecké techniky. O postupu prací jsme byli nejprve informováni v rámci přeškolení na tento typ u výrobce letounu, včetně praktických ukázek. V praxi se tato činnost odvíjí podle odborného manuálu, kde je vše zevrubně popsáno. Postupem času jsme získali potřebné profesní zkušenosti a úkol přestavby na MEDEVAC dokážeme v časových normách vždy splnit, konstatuje major Josef Karbulka. O jakých časových normách zástupce velitele ILS 241. dopravní letky hovoří? Samozřejmě že záleží na konkrétní verzi zdravotní zástavby do letounu a částečně i na tom, zda přichází rozkaz k přestavbě v pracovní nebo mimopracovní době, vysvětluje a uvádí příklady z nedávné doby. Nejčastěji se jedná o zástavbu dvou PTU a dvou lehátek. V pěti šesti lidech to zvládáme zhruba za pět hodin od vydání pokynu z velitelského stanoviště. Angažovanost většího počtu personálu by byla na palubě Airbusu neefektivní. Jednotka pro přepravu raněného se však nemontuje pokaždé. Při instalaci čtyř lehátek pro lehce zraněné je časová norma poněkud kratší. Rozhodně to není jenom o tom, že se demontuje potřebné množství sedadel cestujících. Vedle interiérové úpravy to vyžaduje i daleko sofistikovanější postupy, které zaberou jistý čas. Letadlo se musí i takzvaně softwarově předělat. Každá sedačka má svoji konkrétní adresu. Po její demontáži zůstává na místě elektronický blok. Ten je třeba náležitě upravit. Následují další úkony související nejen s funkčností PTU, ale také s programovým vybavením kabiny cestujících. Instalace je zakončena kontrolou a testováním příslušných systémů Airbusu, říká kapitán Zdeněk Špaček. Od roku 2007, kdy jsou dopravní letouny Airbus A-319CJ ve výzbroji 24. základny dopravního letectva Kbely, provedl personál inženýrsko-letecké služby 241. dopravní letky devětkrát přestavbu na MEDEVAC. Přestože je to pro ně víceméně technická záležitost, připouštějí i lidský rozměr svého profesního nasazení. Samozřejmě že jsou v tom i jisté osobní emoce. Na začátku MEDEVAC bylo to vnímání mnohem silnější. Ani dnes se z toho nestala úplná rutina. Máte v povědomí, že jste součástí systému, který dělá maximum možného, aby pomohl zraněnému člověkovi. Svým dílem přispíváte k jeho záchraně. Když se to podaří, je to tak trochu i vaší zásluhou. Bonusem navíc, který nepochybně potěší, je, když nám při ranním brífinku velitel základny poděkuje za MEDEVAC. Je to příjemná zpětná vazba, říká major Josef Karbulka. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba 28 29

17 legislativa Dne 4. června letošního roku vláda České republiky schválila ministrem obrany předložený návrh věcného záměru zákona o vojenském letectví, který zpracovalo Ministerstvo obrany, a uložila ministru obrany vypracovat paragrafované znění tohoto zákona a v termínu do konce března 2013 jej předložit vládě a Legislativní radě vlády k projednání. O krok vpředu Vytvoření koncepčně nového samostatného zákona pro oblast vojenské letectví! To je meta několika subjektů Ministerstva obrany, a to zejména sekce legislativní a právní a odboru vojenského letectví, jež vytvářejí obsahově vyváženou a ucelenou právní úpravu k výkonu státní správy v této oblasti. Jednalo by se o průlomový dokument, který by byl v souladu s ústavním pořádkem České republiky, ale i s mezinárodními smlouvami, jakož i s právními akty Evropské unie. Zkrátka, zavedl by komplexní úpravu pro vojenské letectví v České republice. První úvahy o přepracování současné právní úpravy se datují od roku Ke změně nás tlačilo několik okolností, a to neucelená právní úprava pro vojenské letectví, dále avizovaná příprava přímé regulace civilního letectví ze strany Evropské unie, jakož i plánovaný proces slučování vzdušného prostoru do nadnárodních celků v rámci takzvaného jednotného evropského nebe a příklon NATO k přebírání civilních norem do vojenského letectví. Dobrá výchozí pozice Někdy se lze setkat s názorem, že regulace vojenského létání stojí na vodě. To je však zkreslené, či spíše mylné tvrzení. Stavíme na zákoně č. 49/1997 Sb., který se vztahuje na vojenský letecký personál, vojenská letiště, letecké stavby, užívání vzdušného prostoru a poskytování leteckých služeb, a dále na dvěstědevatenáctce z roku 1999, jež mimo jiné upravuje evidenci vojenských letadel, schvalování způsobilosti právnických a fyzických osob Žijeme v období prudkého rozvoje technologií a letectví. V rámci mezinárodních analýz má hustota leteckého provozu ve středoevropském prostoru v horizontu deseti let prudce vzrůst. To bude vyžadovat jak zvýšené nároky na personál a leteckou techniku, tak na poskytovatele leteckých služeb. Tento vývoj nelze přehlížet. Proto zejména naše legislativní připravenost na úseku vojenského létání je jedním z klíčových předpokladů, jak vytvořit zdravé a funkční podmínky k zvládnutí tohoto úkolu. Jedním z uvažovaných řešení bylo vypracovat společnou právní úpravu pro létání všech státních letadel (vojenských, policejních a celních). Impulz Ministerstva obrany zpracovat tento jednotný kodex letectví nemohl být jednostranným počinem, a proto byly do společného projektu Ministerstvem obrany přizvány další přímo dotčené subjekty Ministerstvo vnitra, Ministerstvo dopravy a Ministerstvo financí. Takto připravovaný projekt však po téměř ročním vyjednávání vyústil v nepřijetí této koncepce uvedenými oslovenými resorty. Od ledna letošního roku se tak jediným nositelem, zpracovatelem a předkladatelem návrhu věcného záměru zákona o vojenském letectví stalo Ministerstvo obrany České republiky. Alexandr Vondra, ministr obrany České republiky nakládajících s vojenskou leteckou technikou a ověřování technické způsobilosti vojenské letecké techniky. Vojenské letectví upravují také některé prováděcí vyhlášky ministerstva obrany a dopravy, říká podplukovník Václav Česal, vedoucí oddělení leteckých pozemních zařízení a licencování odboru vojenského letectví Ministerstva obrany (OVL MO). Výčet právních norem je jedna věc, avšak reálný a účinný legislativní rámec, který skýtají, je věc druhá, konstatuje ředitel sekce legislativní a právní Ministerstva obrany JUDr. Mgr. Miroslav Richter a dodává: Obsah výše uvedených právních předpisů neposkytuje Ministerstvu obrany dostatečný prostor k výkonu státní správy. Úpravu zejména vyžaduje schvalování Vojenský letecký personál dnes velmi často plní úkoly v úzké součinnosti s civilním letectvím, a to jak doma, tak v zahraničí. Vojenský letový provoz nelze úplně oddělit od civilního letového provozu. Potřebujeme získat a udržovat kompatibilitu ve způsobilosti leteckého personálu, letecké technice, ale i v poskytování leteckých služeb k tomu, abychom byli schopni vždy dostát svým závazkům. Připravovaný zákon o vojenském letectví k tomu vytvoří potřebná právní pravidla pro komplexní zajištění výkonu státní správy. Jsem rád, že příprava nového zákona získala zelenou. Generálporučík Petr Pavel, náčelník Generálního štábu Armády České republiky způsobilosti všech kategorií vojenského leteckého personálu, dále právnických a fyzických osob poskytujících letecké služby a civilních provozovatelů vojenských letišť. Podplukovník V. Česal doplňuje, že v rámci Evropské unie není oblast vojenského letectví přímo regulována. Co stát, to originální řešení. Stav právní úpravy výkonu státní správy v oblasti vojenského letectví v jiných členských státech Evropské unie je v důsledku historických vlivů velmi diferencovaný. Více než snaha o komplexní řešení spočívající v jednoznačné a jasné právní úpravě převládá v současnosti spíše trend zřizování národních autorit, v důsledku jejichž činnosti teprve následně dochází k formování a úpravám právního prostředí. Z dostupných podkladů vyplývá, že vznik obdobných úřadů, jakým je v České republice odbor vojenského letectví Ministerstva obrany, to znamená institucí, které zabezpečují výkon státní správy ve vojenském letectví, je v zahraničí záležitostí několika málo předcházejících roků. Viz Nizozemí, Slovensko, Maďarsko, Velká Británie a Francie. V této souvislosti musí zaznít následující poznámka. Zdaří-li se gestorům úkol zadaný vládou a podaří-li se jim projít úspěšně i druhou fází legislativního procesu, bude se jednat o významný profesní precedens, který Českou republiku posune o krok dál před ostatní evropské země a postaví ji de facto v této oblasti do role lídra předznamenávajícího trend celé této významné letecké problematiky. První signály již existují. Slovenští kolegové, konkrétně z bratislavského Úřadu vojenského letectva MO SR, monitorují v rámci bilaterální spolupráce s OVL MO postup prací v České republice na tomto novém zákonu. Souhlas s věcným záměrem zákona Významného ocenění se gestorům zákona i celému Ministerstvu obrany dostalo 4. července 2012, kdy vláda České republiky svým usnesením číslo 484 schválila věcný záměr zákona o vojenském letectví s úpravami podle připomínek uvedených ve stanovisku Legislativní rady vlády, a to i přesto, že v průběhu projednávání věcného záměru zákona v orgánech Legislativní rady vlády došlo k některým ostrým výhradám k této koncepčně nové legislativní normě. Na základě uvedeného usnesení vlády připravuje Ministerstvo obrany již paragrafované znění zákona o vojenském letectví včetně příslušných prováděcích vyhlášek. Dokumenty Ministerstvo obrany posléze předloží vládě a Legislativní radě vlády, které návrh zákona posoudí a rozhodnou o něm. Následně pokračuje legislativní proces o návrhu zákona v Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky, popisuje následný postup právního předpisu ředitel sekce M. Richter a odpovídá tak na principielní otázku týkající se nabytí účinnosti zákona o vojenském letectví. Když se stane součástí právního řádu do konce roku 2013, budeme spokojeni. Víme však, že nám zákon nebude procházet jako nůž máslem. Dá se kolem něho očekávat tvrdá diskuze. Už připomínkové řízení ledacos naznačilo. Ale taková je realita. Může se stát, že návrh zákona v paragrafovaném znění neprojde ve druhém kole, přestože se na právním předpisu pracovalo intenzivně přes tři roky. Uděláme maximum možného, abychom dosáhli cílového stavu, to je přijetí zákona. Jeho obsah musí být jednoznačný v problematice konkrétní působnosti a odpovědnosti, ale musí být i obsahově vyvážený a ucelený, konstatují shodně ředitel sekce M. Richter a vedoucí oddělení pplk. V. Česal. Pro ředitele odboru vojenského letectví MO plukovníka gšt. Petra Broučka je přijetí zákona nesmírně důležitým profesním aktem. Odbor vojenského letectví MO vznikl před jedenácti roky a rozsah jeho působnosti má ve vztahu k rychlému rozvoji letectví vzestupný trend. Některé činnosti však nebylo možné zcela zajišťovat, protože tomu neodpovídala právní úprava. My potřebujeme pracovat v prostředí, kde existuje odpovídající legislativní podpora. Vše je cíleno v prvé řadě na bezpečnost letového provozu, říká ředitel odboru plk. P. Brouček a zdůrazňuje, že nový zákon komplexně řeší veškerou problematiku vojenského letectví. Hlavně potřebujeme zcela jasná pravidla pro naši každodenní práci a tím můžeme maximálně eliminovat případné zpochybňování našich správních rozhodnutí, argumentuje. Nejlepší varianta? Samostatný právní předpis! Experti z Ministerstva obrany navrhli pět variant řešení problematiky vojenského letectví, od zachování současného stavu až po vytvoření zcela nové právní úpravy sloučením veškerého výkonu státní správy v oblasti letectví do jednoho legislativního kodexu. Po zhodnocení všech pro a proti doporučují variantu číslo tři, to jest vytvoření samostatného zákona o vojenském letectví. Vytvoření samostatného zákona o vojenském letectví umožní dopracovat dosud platnou právní úpravu do ucelené podoby, která bude z hlediska aplikace a interpretace práva jednodušší a přehlednější, čímž dojde k zamezení vzniku aplikačních a kompetenčních nejasností. Varianta nemá z hlediska nákladů dopad na státní rozpočet, říkají shodně gestoři zákona ze sekce legislativní a právní MO a z odboru vojenského letectví MO. Předpokládaný obsah zákona v sobě zahrnuje následující systematiku: vojenský letecký personál, vojenská letecká technika, způsobilost právnických a fyzických osob nakládajících s vojenskou leteckou technikou a poskytujících letecké služby, letiště, letecké stavby, užívání vzdušného prostoru, letecké služby, výkon státní správy, druhy úhrad a jejich výše. Komentář ke všem výše uvedeným institutům by vydal na mnohostránkovou publikaci. Pro tentokrát zveřejňujeme pouze několik zajímavostí. Návrh zákona předpokládá tyto kategorie vojenského leteckého personálu: posádka letadla (letová a kabinová posádka) a ostatní personál (personál leteckých služeb, vojenský personál pro řízení bezpilotních prostředků i bezpilotních létajících systémů a vojenský technický personál). Pro jednotlivé kategorie budou stanoveny konkrétní požadavky na věk, vzdělání, dosažení úrovně výcviku a jazykovou způsobilost. Vybrané osoby musejí splňovat i zdravotní předpoklady. Ministerstvo obrany bude vydávat průkaz způsobilosti vojenského leteckého personálu letovým posádkám a ostatnímu personálu. S vydáváním tohoto dokumentu obsluhujícímu personálu návrh nepočítá. Za zmínku stojí i to, že vojenským leteckým personálem mohou být také například příslušníci cizích ozbrojených sil, pro které je zajišťován výcvik v rámci spolupráce Armády České republiky se zahraničními partnery. Ministerstvo obrany bude moci také stanovovat obecné podmínky pro létání vojenských letadel ve vzdušném prostoru České republiky a v zahraničí z hlediska zajištění bezpečnosti letového provozu. Zákon bude rovněž obsahovat definování a členění leteckých služeb pro vojenské účely s bližší specifikací odpovědnosti za jejich poskytování. Text: Pavel Lang Foto: archiv redakce 30 31

18 aktivní zálohy Rota aktivních záloh Krajského vojenského velitelství hlavního města Praha bojovala v polovině srpna během cvičení Staré město 2012 s fiktivní přívalovou vlnou Povodně naštěstí jen na sucho Vojáci pěší roty aktivních záloh (AZ) Krajského vojenského velitelství hlavního města Praha nasadili společně s hasiči doslova vražedné tempo. Od sedmé hodiny ranní, kdy byli povoláni k budování protipovodňových zábran, neuplynuly ještě ani tři hodiny a jejich dílo se blížilo do finále. Turisté proplétající se ranní Prahou nejspíš s obavami sledovali tento povodňový mumraj a uklidňoval je jen pohled na harmonické vlnky pohrávající si s klidnou hladinou Vltavy. Přesto se hrůzy povodní z léta 2002 připomínaly na každém kroku. Kampu zaplavily autentické fotografie pražských ulic dnes již historických okamžiků. Na Žofíně se promítaly filmy s povodňovou tematikou. Bylo zřejmé, že pražský magistrát chce, aby se nezapomnělo na tuto přívalovou vlnu tisíciletí a hlavně aby se díky připravenosti integrovaného záchranného systému co nejvíce eliminovaly do budoucna případné škody. Ne náhodou se cvičení Staré město 2012, pořádané primátorem Hlavního města Praha, koná právě při příležitosti desetiletého výročí povodní v roce Jako šéf operačního střediska Prahy jsem tehdy velel třem akcím. Jednalo se o operace Záchrana, Obnova a Ostraha. Měli jsme na starost tisíc čtyři sta lidí, byl jsem nepřetržitě tři měsíce v práci a už bych to zažít nechtěl, říká zástupce ředitele KVV hlavního města Praha podplukovník Libor Polášek. Aktivní záloha byla v té době ještě v plenkách, přesto jsou mezi námi někteří pamětníci, kteří byli již tehdy nasazeni. Šli samostatně, dobrovolně. Já osobně jsem je začleňoval do protipovodňového systému a prací na odstraňování následků. Pomoc zraněným Celkově se během cvičení Staré město 2012 budovalo pět úseků zábran od Žofína až po Nemocnici Na Františku. Rota aktivních záloh pro tyto práce vyčlenila čtyřicet vojáků. Dalších jednadvacet dala k dispozici Policii České republiky pro posílení pořádkové služby. Snažíme se všechno dělat tak, jako kdyby skutečně došlo k povodňovému ohrožení. Možná to může někomu připadat jako hra, jsem však přesvědčen, že pokud by nás postihla přírodní katastrofa, budeme schopni okamžitě reagovat. Časový termín na povolání jednotky AZ je sice čtyřiadvacet hodin, naši příslušníci by se ale hlásili naprosto spontánně ihned, jak by se o této potřebě dozvěděli. V krizových situacích nemůžete přece čekat, až vám přijde povolávací rozkaz, argumentuje velitel roty AZ nadporučík Ladislav Košťák. V civilním životě je ředitelem bankovní pobočky a ví moc dobře, o čem mluví. Před deseti lety si povodně v Praze prožil na vlastní kůži. V té době byl ředitelem bankovní pobočky v Thámově ulici. Tam voda vystoupala až do čtyř metrů. Když hrozilo povodňové nebezpečí, musel se vrátit z dovolené. Na pobočce se připravovali na nejhorší až do jedné hodiny po půlnoci. Ve tři všechno uzavřeli, blížila se totiž přívalová vlna. Ráno se dozvěděli, že voda všechno zaplavila. Když se na ta místa po týdnu vrátil, bylo to prý hrozné. V každém případě je to ale zajímavá osobní zkušenost. Podle podplukovníka Poláška jsou právě tyto osobní zkušenosti velice důležité. Záleží i na rozmístění lidí, aby někde nepřebývali a jinde naopak nechyběli. Velitel musí mít dokonalý přehled o nich, ale i o technice. U nejnižších velitelů je také důležité nepodcenit střídání odpočinkové fáze s nasazením. Někteří jedinci v té obrovské euforii pracovali až do úplného vyčerpání. A i to byl problém. Velkou výhodou je to, že představujeme poměrně početnou organizovanou a secvičenou skupinu, která má jisté odborné předpoklady pro plnění těchto krizových úkolů. Již vloni jsme se zúčastnili protipovodňového cvičení Holešovice Jednoznačně se ukazuje, že armáda v okamžiku, kdy všechno kolabuje, je naprosto nezbytná. Je zde řízení, velení, zpětná vazba. Jsme vycvičeni nejen na stavbu protipovodňových stěn, ale i na záchranu a evakuaci lidí a ochranu jejich majetku. Jsme schopni jim poskytnou i první pomoc, zdůrazňuje nadporučík Košťák. Když jsme počátkem léta jeli na cvičení, dostali jsme se k dopravní nehodě. Přijížděly právě dva autobusy, takže jsme je zastavili a okamžitě poskytli všem zraněným nezbytnou pomoc. Bylo zajímavé sledovat, jak jsme se z ničeho nic z cvičení dostali do naprosto reálné situace. Pomáhali jsme i v okamžiku, kdy se dostavila záchranka. Přijel totiž lékař a dvě zdravotnice. Auto přitom bylo spadlé ze srázu v poměrně náročném terénu. V takovýchto podmínkách by to jen těžko zvládali, nejspíš by si museli přivolat pomoc. Jedna ze zraněných žen měla zřejmě poraněnou páteř. Kolega, četař Michal Petrus, jí napichoval kapačku, aby mohla dostat fyziologický roztok. Bylo to naprosto profesionální. Většina našich lidí se snaží na sobě maximálně pracovat. Při dopravní nehodě tehdy pomáhalo asi osm vojáků. Největší podíl měl ale právě Michal Petrus. V civilu totiž pracuje u pražské záchranky. Vlastenci bez patosu Poblíž Nemocnice Na Františku právě skupina vojáků dokončuje výstavbu zábran a utahuje poslední šrouby. Protipovodňové stěny jsou konstruovány tak, aby si jejich sestavování nevyžádalo příliš kvalifikovanou práci. Vojáci měli možnost si nacvičit jejich montáž již před třemi lety v centrálním skladu. Vloni pak absolvovali cvičení v Holešovicích. Dá se to poměrně snadno naučit. Pokud by se ale rychle zvedala voda, sehrává svou roli samozřejmě čas. Z toho důvodu je potřeba, abychom si rozdělili práci a vše co nejperfektněji nacvičili a koordinovali, vysvětluje četař Vladimír Palička a zasazuje jednu z posledních stěn. Na naši otázku, proč se jako právník přihlásil do aktivních záloh a ve svém volnu takto fyzicky pracuje, odpovídá: Pro těch pět set korun měsíčně to určitě nedělám. Pak zvážní a říká: Je za tím vlastenectví. Nevíme proč, ale najednou ta slova neznějí vůbec pateticky. Podobné důvody ostatně slyšíme i od ostatních vojáků. Jsou to skutečně srdcaři, prakticky všichni vnímají tento pojem úplně jinak než většina jejich vrstevníků, dodává podplukovník Polášek. Zajímavé jsou i konkrétní impulzy, které tyto lidi přivedly do aktivních záloh. V případě nadporučíka Košťáka za vším stála tak trochu náhoda. Když před léty aktivní zálohy začínaly, oslovil ho spolužák z vysoké školy, že by se mohli přihlásit. Koukal na něj tehdy trochu divně, ale on říkal: Jsme důstojníci, půjdeme do toho. Po letech rozhodně nelituje. Mám dvacet let po vojenské základní službě. V té době byla armáda trochu jiná. Během vojenské přehlídky, tuším v roce 2008, jsem se jako zdravotnický záchranář setkal s vojáky a zjistil jsem, že ti lidé jsou jiní, i armáda je již jinde, a tak jsem se přihlásil. Myslím si, že z mé strany se splnilo očekávání. Mohu využít to, co umím ze své civilní profese. Prostě mne to naplňuje, říká četař Petrus. Během cvičení sice není na nějaké dlouhé úvahy moc času, přesto se řeč dostane i na připravované legislativní změny týkající se aktivních záloh. Na úpravu některých záležitostí týkajících se AZ zoufale čekáme. Potřebujeme především, aby se nějakým způsobem vyřešila operativnost nasazení zálohy. Jak je zde vidět, a říkal to i primátor, počítá se s našimi zálohami pro nasazení, a nyní je tedy potřeba legislativně vyřešit, aby to bylo operativní a v určité časové normě, upozorňuje podplukovník Libor Polášek. Podle nadporučíka Košťáka jde hlavně o to, aby se změnil přístup zaměstnavatelů k zaměstnancům, kteří se přihlásili do AZ. On prý v bance problémy nemá. Horší už je to ale v případě malých soukromých firem. Pokud jsou někteří jejich zaměstnanci povoláni na cvičení, nemají jistotu, že po jeho skončení budou to místo ještě mít. Text a foto: Vladimír Marek 32 33

19 historie Generál Sergěj Jan Ingr se během svého života zapojil nejen do prvního, ale i druhého a třetího odboje Vlast se k němu obrátila zády Armádní generál Sergěj Jan Ingr působil ve funkci ministra národní obrany v čele naší zahraniční armády za druhé světové války. Ne vždy měl ale takovéto postavení. Během svého na události hodně bohatého života zažil i nemálo ústrků a nespravedlivých obvinění. Ingr se narodil v rodině půlláníka a starosty obce Vlkoš u Kyjova na Moravském Slovácku 2. září 1894 a byl pokřtěn po otci Jan. Kromě sedmi sourozenců vychovávala rodina Ingrova ještě jeho sestřenici Anežku Čechovou, které umřeli rodiče. Ve vlkošské jednotřídce patřil Jan k nejbystřejším žákům, a tak se nikdo ani příliš nedivil, že začal studovat osmileté kyjovské reálné gymnázium. Když ho v roce 1913 ukončil, plánoval mu jeho otec úspěšnou kariéru zvěrolékaře, který by v tomto zemědělském kraji našel velice dobré uplatnění. Mladý Jan Ingr se ale chtěl zdokonalit v němčině, a tak se jako jednoroční dobrovolník přihlásil do armády. V polovině září následujícího roku ukončil jako kadet-poddůstojník školu pro důstojníky v záloze v Králově Poli. V té době již zuřila na plné obrátky světová válka. Odjel tedy se svým plukem ve funkci velitele čety na ruskou frontu. Hned v prvním boji byl zraněn do nohy. Legionářská anabáze V září 1915 se poblíž Rovna dostal do ruského zajetí. V té době bylo však pozastaveno přijímání československých legionářů, proto vstoupil do 1. dobrovolnické srbské divize. Ve funkci velitele roty bojoval proti Bulharům na dobrudžské frontě a absolvoval obtížné ústupové boje k Dunaji. V prosinci 1916 byl konečně přijat u našeho náhradní praporu Husitského v Borispolu. Sympatie k ruskému národu a odpor k Habsburkům vyjádřil tím, že v únoru 1917, jako mnozí další legionáři, vstoupil do pravoslavné církve a při křtu si vybral jméno Sergěj. Působil jako velitel čety rozvědčíků, emisar pro nábor dobrovolníků v zajateckých táborech a velitel roty 2. československého pluku Jiřího z Poděbrad. Jako jeden z mála legionářů prošel všemi našimi zahraničními legiemi. Po nasazení v srbské divizi a u čs. legií v Rusku byl přepraven do Francie, kde postupně vystřídal různé funkce v 21., 22. a 23. střeleckém pluku. V srpnu 1918 byl v rámci posílení našeho vojska v Itálii důstojnickými kádry přemístěn k 33. pluku a nasazen v oblasti Doss Alto. Během bojů postoupil z velitele roty na velitele praporu. Se svojí jednotkou se krátce před Vánoci roku 1918 vrátil v hodnosti kapitána do vlasti. Zde se Sergěj Ingr v čele svého praporu podílel na obsazení Bratislavy a později i dobytí Jablunkovského průsmyku. Během ofenzivy maďarské armády v květnu 1919 vedl se svým praporem úspěšné protiútoky v oblasti středního Hronu. Po skončení těchto akcí zůstal nadále v armádě. Doplnil si vzdělání na Válečné škole v Praze a vystřídal řadu velitelských a štábních funkcí. V roce 1934 byl povýšen do hodnosti brigádního generála a o čtyři roky později na divizního generála. Během mobilizace v květnu 1938 mu byla svěřena obrana hraničního úseku mezi Znojmem a jižními Čechami. Při další mobilizaci na podzim 1938 měl bránit úsek mezi Vranovem nad Dyjí a Vltavou. Druhý odboj Obsazení zbytku republiky a vytvoření protektorátu ho zastihlo v Brně. V následujících měsíce se podílel na vybudování odbojové organizace Obrana národa. Již v červnu 1939 ale překročil hranice do Polska, odkud se dostal do Londýna a následně do Francie. Stal se nejvýše postavenou vojenskou osobností našeho odboje v zahraničí. V roce 1940 byl jmenován ministrem národní obrany čs. zatímní vlády v Londýně. Od samého počátku se dostával do konfliktu s velitelem našich jednotek v Sovětském svazu Ludvíkem Svobodou. I přesto se mu prakticky po celou dobu války daří řídit a budovat naše zahraniční jednotky. S blížícím se koncem války se však jeho postavení viditelně zhoršovalo. Mnohé naznačila již druhá polovina roku Na jaře 1945 vrcholily přípravy k přesunu československé vlády přes Moskvu na osvobozené území. Ještě před odletem Edvard Beneš poděkoval vedoucím osobnostem vojenského odboje v Londýně, generála Ingra nevyjímaje. Zároveň je ale upozornil, že nová politická situace vyžaduje nové osobnosti a že jejich postavení v osvobozené vlasti zřejmě nebude takové, jaké by si nejen oni, ale i on přáli. Tím bylo řečeno vše. Počátkem dubna 1944 byla v Košicích ustanovena nová vláda Čechů a Slováků. Post ministra národní obrany v ní zaujal generál Ludvík Svoboda. Dvacátého dubna 1945 byl generál Ingr seznámen s dekretem prezidenta republiky zprošťujícím jej funkce hlavního velitele a zároveň byl odeslán na zdravotní dovolenou. Nepomohla mu ani žádost z počátku května 1945, aby byl společně s generálem Neumanem vysazen nad územím vlasti a pověřen v posledních dnech války organizováním povstání. Nikdo na ni nereagoval. Návrat do vlasti mu byl povolen až v červnu Urna s popelem armádního generála Sergěje Jana Ingra, významného politika, diplomata, ale také účastníka tří odbojů a bojovníka za svobodu a demokracii, byla dne 2. září, za přítomnosti ministra obrany Alexandra Vondry a dalších hostů, slavnostně uložena do památníku na obecním hřbitově v obci Vlkoš Třetí odboj Ani v Československu ale na něj nečekalo zadostiučinění. Polní prokurátor 1. československého armádního sboru převzal od prokuratury naší západní armády v likvidaci podklady týkající se trestného řízení vedeného proti němu pro údajnou vojenskou zradu. Podnět podal Slavomír Bruner, osoba pochybné pověsti, důstojník, který byl zbaven hodnosti a postaven mimo službu z důvodu výtržnictví a alkoholismu. Celá záležitost se nepochopitelně táhla. Proces byl ukončen až 9. listopadu 1945 s tím, že v tomto případě není soudem trestně stíhatelným. Generál Ingr ale zůstával i po tomto datu přes veškeré aktivity a intervence jako nezařazený. Navíc byl vystaven štvavé mediální kampani vedené generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským. Znovu se tedy celým případem začala zabývat ministerská komise. Ani té se ale nepodařilo najít jediný důkaz o In grově vině, a tak doporučila jeho povýšení na armádního generála a pověření funkcí v diplomatickém sboru. Tak se také stalo. V září 1947 byl v té době již armádní generál Ingr pověřen funkcí mimořádného velvyslance a zplnomocněného ministra v Nizozemsku. Zde ho zastihlo v únoru 1948 převzetí moci v Československu komunisty. Od tohoto okamžiku čekal již jen na zprávu o tom, že se i jeho druhý syn dostal v bezpečí za hranice. Rezignoval na svou funkci a odjel do Londýna. Zde byl nucen žít ve velice obtížných ekonomických podmínkách. Přesto se snažil nejen svým vlivem, ale i finančně pomáhat našim důstojníkům vracejícím se v roli emigrantů do Velké Británie. Přitom finanční situace jeho rodiny ležela z nemalé části na bedrech manželky, která se vrátila ke svému původnímu povolání lékárnice. Generál Ingr ještě v Londýně založil přípravný výbor hnutí Svobodné Československo. Po přestěhování do Paříže pak na jaře roku 1950 zřídil zpravodajskou ústřednu Renova, disponující vlastní tiskárnou a vysílačkou. To samozřejmě nezůstalo bez odezvy komunistického Československa. Byla mu nejen odebrána hodnost a vyznamenání, ale také zahájeno proti němu soudní řízení pro trestný čin přípravy úkladů proti republice a vlastizrady. Sergěj Ingr zemřel na náhlé srdeční selhání v Paříži 17. června Plné rehabilitace, vrácení hodnosti a nových vyznamenání se mu dostalo až po roce Při příležitosti sto osmnáctého výročí jeho narození byla za přítomnosti ministra obrany ČR Alexandra Vondry a dalších významných hostů uložena urna s jeho popelem na hřbitově v rodné obci Vlkoš. Text: Vladimír Marek Foto: VÚA-VHA a Olga Haladová 34 35

20 logistika Catering je typickou ukázkou toho, že lze při zvyšování počtů jednotlivých dávek stravy dosáhnout daleko nižších nákladů Služba zvaná stravování Tato milionová čísla doposud znalo jen pár zasvěcených. Díky vstřícnosti ředitele pilotního projektu Reforma systému stravování a zásobování AČR potravinami Ing. Martina Petružálka se je dnes dozví i široká vojenská veřejnost. Jedná se o kusů a korun. První číslo je počet všech stravních dávek v resortu obrany za loňský rok, druhé jsou s tím vynaložené finanční náklady na provoz. Analýza obou údajů rozkrývá celou řadu zajímavostí. A report se zajímal o to, který způsob závodního stravování je v resortu obrany nejvíce využíván a jaké finanční náklady jsou s tím jak pro MO ČR, tak samotné strávníky spojeny. Následující řádky se proto zaměří na tři základní formy stravování (vlastními silami ve vojenských stravovacích zařízeních, catering a příspěvková organizace Vojenská lázeňská a rekreační zařízení) a dvě takzvaně doplňkové (stravovací poukázky a smluvní stravování zabezpečované mimoresortním subjektem, přičemž nejde o catering). Pikantní bude, že počty hlavních jídel (HJ), respektive jednotlivých stravních dávek (SD), se ochutí o klíčovou ingredienci peníze! Catering vítězí nad ostatními Pomyslný předkrm nemůže patřit ničemu jinému než statistice. Pro lepší čtenářskou orientaci v problematice však nahlédneme pod pokličku jenom základním formám stravování. Věřte, že nejvýše figuruje stav, kdy přípravu a výdej jídel zajišťuje civilní firma a náklady na provoz hradí Ministerstvo obrany. Ve skutečnosti se jedná o čtyři cateringové firmy, které v roce 2011 poskytovaly stravování ve prospěch resortu MO ČR, a to Dora Gastro, Sodexho, Zlatá hvězda a Aramark. Je však ještě nutno dodat, že na roky proběhla nová soutěž, což v konečném důsledku znamená změnu některých provozovatelů. Například Aramark nahradil firmu Dora Gastro, GTH zase Sodexho, dále Eurogastro Zlatou hvězdu a v průběhu letošního roku vstupuje do nově vytvořeného provozu firma Arter. V roce 2011 bylo cateringovými firmami připraveno jeden milion pět set šedesát osm tisíc hlavních jídel, což představuje podíl pětatřiceti procent na zajištění stravování v resortu obrany, říká Martin Petružálek a dodává, že vojenské kuchyně vloni vydaly kusů a VLRZ kusů HJ-SD. Pomyslný finanční koláč je pro cateringové společnosti pořádně sladký. Za rok 2011 rovných 54,5 milionu korun. Pro zajímavost, vojenské kuchyně spolkly více než pětapadesát a VLRZ pětatřicet milionů korun. To, že je catering z výše uvedené konkurenční pětice skutečně finančně nejvýhodnější, dokládají i náklady na pořízení jednoho hlavního jídla (v Kč, včetně DPH). U cateringu to činí 37,13 korun. Ve srovnání s vojenskými kuchyněmi (46,67 Kč) a VLRZ (47,07 Kč) je to bezmála o deset korun méně na jedno jídlo, upřesňuje ředitel pilotního projektu z odboru logistického zabezpečení personálu staroboleslavského Velitelství sil podpory. Roční celkové náklady na provoz a na jedno hlavní jídlo nezahrnují peněžní hodnotu dalších věcných nákladů cateringových firem ve výši (náklady na běžnou údržbu včetně DPH) a dalších (nákup drobných předmětů a spotřebního materiálu včetně DPH). Ani to však není konečná. Zmíněná čtveřice podle smlouvy na poskytování stravování ještě hradí likvidaci kuchyňského odpadu a zbytků jídel, včetně odpadních tuků z odlučovače tuků. V žádném případě se nejedná o zanedbatelnou částku. Příklad? V roce 2011 je to stálo Kč. Sečteno a podtrženo, v tomto směru byla úspora resortu obrany za loňský rok bezmála milion korun. Připočteme-li k tomu dalších tři a půl milionu korun, což je souhrn věcných nákladů na provoz závodního stravování hrazených cateringovými firmami od začátku poskytování služby resortu (2007), dostaneme se k číslu, které musí kompetentní armádní funkcionáře nepochybně těšit. Naše analýzy ekonomické výhodnosti nakupované služby jednoznačně prokazují, že se v resortu obrany daří rok co rok snižovat výši ceny průměrných nákladů na jedno jídlo. Prim hraje catering. Již dlouhodobě se jedná o nejvýhodnější formu přípravy jednotlivých dávek stravy. Jakékoliv pozitivum však stojí na daných podmínkách ve smluvním vztahu s cateringovými firmami. Poté musí následovat dostatečná kontrolní činnost, konstatuje M. Petružálek a uvádí, že jedním z nejdůležitějších faktorů, které mají vliv na kvalitu služby, je důsledné dodržování technologických postupů a monitorování potravin armádními orgány na základě předložených kalkulačních listů. A právě v těchto oblastech firmy chybují. Poruší-li dodavatel kteroukoliv svoji povinnost ze smlouvy, je mu uložena pokuta. Za rok 2011 byly v celkové výši Kč. Kde nezaberou ani finanční postihy, lze smluvní vztah vypovědět a takzvaně vysoutěžit novou cateringovou firmu. Není to záležitost trvající roky, nýbrž měsíce. Svoji nezastupitelnou roli v tom mají i samotní strávníci. Kvůli sebemenšímu nedostatku je třeba se ozvat. Nemávnout nad ním rukou a klít až po odchodu z jídelny. Není to o osobní odvaze, nýbrž o požadavku na okamžitou nápravu. Nejste tuctoví strávníci, ale vážení hosté jedné ze čtyř cateringových firem. Vysvědčení po šesti letech poskytování služby Co říci k několikaleté existenci pilotního projektu? Správná cesta! Prokázalo se, že catering rovná se snižování nákladů. Zabezpečením služby cateringem lze dosáhnout výhodnější náklady na provoz, a to i při podstatně rozšířeném poskytování služby, než při zabezpečení vlastními silami s vyšší nebo srovnatelnou kvalitou. V praxi to znamená, že mechanismus je nastaven tak, že při zvyšování počtu jednotlivých dávek stravy dochází ke snižování nákladů na jedno hlavní jídlo. Dalším faktorem je opakování čtyřletého cyklu, na jehož konci nově otevřená veřejná soutěž tlačí na cenu služby. Konkrétně z předešlých 41,62 Kč na stávajících 37,13 Kč. Ředitel projektu ještě dodává, že předpokládá snížení nákladů na jednu stravní dávku ještě tak o dvě až tři koruny, jelikož se v roce 2011 nepromítla soutěžená cena nákladů do celého roku. O dalších metách má pracovní skupina pilotního projektu Reforma systému stravování a zásobování AČR potravinami jasno: jednotná resortní smlouva v působnosti MO ČR, včetně VLRZ a decentrálně plněných služeb. Avšak proto, aby jich bylo zdárně dosaženo, musejí tyto cíle podpořit také vrcholné resortní orgány. Pro zajímavost, v současné době je evidováno dvacet smluv s centrálním plněním na poskytování stravování cateringem, dále čtyři centrálně uzavřené smlouvy, kde službu poskytuje VLRZ, a jedna smlouva s decentrálním plněním. V cílovém stavu by to měla být záležitost jednoho nebo dvou obchodních partnerů Vývoj nákladů na služby cateringu na jedno jídlo ,67 Kč ,25 Kč ,72 Kč ,62 Kč ,13 Kč Podíl jednotlivých forem stravování na celkovém počtu vydaných jídel, ceny služby a ceny jednotlivé dávky stravy Pč. Druh stravování Počty HJ-SD (v ks) 1. Catering Vojenské kuchyně VLRZ Ostatní smluvní stravování Stravovací poukázky Nejeden čtenář si klade otázku, v čem je výhoda jednotné resortní smlouvy. Je variabilní, protože výše úhrad se odvíjí od počtu vydaných jednotlivých stravních dávek, dále je protikorupční, neboť má jednoznačně nastaveny smluvní vztahy zabraňující zvýhodnění jedné strany, odpovídá Martin Petružálek a vyjmenovává některé další ukazatele: Bezproblémově vymáhá plnění smluvních závazků a umožňuje uhrazení jednotlivých dávek stravy dle skutečně odebraných surovin. Na pozitivních zkušenostech z hodnoceného časového období lze stavět i v nejbližším období. Naše úsilí směřuje k tomu, abychom uzavřeli obchodní veřejnou zakázku na zabezpečení stravovacích služeb v letech 2013 až 2017, a to s cílem snížit náklady na jedno hlavní jídlo o dvacet procent oproti předešlému roku, říká Ing. Petružálek a pochvaluje si to, že se osvědčil čtyřletý cyklus v uzavíraní nových smluv a provádění měsíčního monitorování cen potravin v AČR. Čtyřleté období eliminuje možné finanční ztráty vzniklé změnou podmínek. Monitoring garantuje resortu obrany, že dodavatel bude nakupovat potraviny za ceny, které určí resort po průzkumu trhu za optimální, dodává stroze, ale zcela výstižně ředitel pilotního projektu. Pro našince však není rozhodující četnost opatření či směry dalšího rozvoje pilotního projektu, ale jejich realizace na talíři před ním. Pravdou je, že osobní nasazení a zainteresovanost ředitele projektu a jeho týmu spolupracovníků jsou mimořádné, ale nemohou v tom být sami. Každý ze strávníků totiž může (ne)přímo ovlivnit kvalitu služby Text: Pavel Lang Ilustrační foto: archiv