6/2012. Diamant za málo peněz. Armádní generál Vlastimil Picek se po jednačtyřiceti letech loučí s armádou

Transkript

1 6/2012 REPORT Diamant za málo peněz Armádní generál Vlastimil Picek se po jednačtyřiceti letech loučí s armádou

2 Památné dny resortu Ministerstva obrany Ministr obrany Alexandr Vondra dne 24. května podepsáním rozkazu vyhlásil 11 památných dnů české armády, které připomínají významná výročí naší vojenské historie, a to od husitských bojů až po druhou světovou válku. Česká republika nepochybně své hrdiny měla a má a je naší povinností si je tyhle konkrétní lidi připomínat, řekl Alexandr Vondra před podepsáním rozkazu a dodal: Armáda je důležitým symbolem státní suverenity, a jak již říkal prezident Masaryk: Národ, který si neváží svých hrdinů, je bude brzy potřebovat. V rozkazu ministra obrany z 24. května se mimo jiné uvádí: Připomenutí památných dnů se organizuje podle rozhodnutí vedoucího organizačního celku resortu Ministerstva obrany zpravidla formou slavnostního nástupu a přednesením slavnostního rozkazu anebo jiným vhodným uctěním památného dne. 8. březen první vystoupení československých vojáků na východní frontě v boji proti nacistickému Německu a jeho spojencům v roce květen první významné vystoupení Roty Nazdar, jednotky českých dobrovolníků v rámci francouzské Cizinecké legie, během ofenzivních bojů v kraji Artois v roce květen atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, provedený v roce 1942 příslušníky československých výsadkových skupin vyslaných z Velké Británie 2. červenec vítězství československých legií v bitvě u Zborova v roce červenec první střetnutí mezi husitskými vojsky a bojovníky křížových výprav v bitvě na Vítkově v roce září úspěšná účast československých letců v kulminačním dni bitvy o Británii roku září vítězná bitva československé divize na kótě Doss Alto v severní Itálii v roce září vyhlášení všeobecné mobilizace československé branné moci v roce říjen jednotky 1. československého armádního sboru v SSSR v roce 1944 vstoupily v prostoru Dukelského průsmyku na území republiky 24. říjen vojáci Československého pěšího praporu 11 se v roce 1941 připojili k obráncům severoafrického přístavu Tobruk 28. říjen úspěšný útok československé samostatné obrněné brigády na německou posádku severofrancouzského přístavu Dunkerque v roce 1944 obsah HOST Diamant za málo peněz 2 Rozhovor s náčelníkem Generálního štábu AČR armádním generálem Vlastimilem Pickem personalistika mise Informace pro vás 5 Co mají lidé v hlavě? 27 Nikdy nevstoupíš dvakrát do téže řeky 6 Nejlepší tým 30 zbrojní veletrh výcvik IDEB Společně do afghánské mise 14 Zbraně jsou až za vojákem 18 Studenti dosáhli na jaguára 20 technika a výzbroj historie Lehké kolové obrněné vozidlo IVECO M65E 4 4 LOV (dokončení) 23 MiG-29 Fulcrum 43 Ruční granáty RG-4, RG-Cv 5, RG-Cv Zbraně pro atentát (dokončení) 32 Hoši od Zborova 36 tělesná příprava Požadavek? Tělocvikář-voják! 38 Mezinárodní kurz vojenského lezení 40 my a nato Potřebujeme armádu, která dokáže prosadit svou vůli 47 a děti budou dány na náležité vychování Osudy lidických dětí. Těch, které přežily, ale i těch, které se konce války nikdy nedočkaly. O jejich smrti bylo zřejmě rozhodnuto podle předem připraveného nacistického plánu současně s vyhlazením Lidic. O lidických dětech, ale i o dalších nových skutečnostech vypráví dokumentární film s názvem 105 od Jiřího Hokůva z odboru komunikace a propagace MO. Atentát na zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě Reinharda Heydricha 27. května Nenáviděného tyrana českého národa zlikvidovali parašutisté Jan Kubiš a Jozef Gabčík, vojáci, kteří byli vysláni z Anglie. Za tento hrdinský čin zaplatili životem. Ale nejen oni. Krutý osud postihnul i malou středočeskou vesnici Lidice. Život v ní se v noci z 9. na 10. června před sedmdesáti lety zastavil. A to doslova. Byla vypálena, muži byli zastřeleni, ženy skončily v koncentračním táboře. A děti? Právě osud lidických dětí je ještě i dnes mnohým nejasný a do dnešních dnů jsou poslední dny těch, které nepřežily, nedostatečně jasně interpretovány, říká Jiří Hokův. Dodnes mnozí přejímají úřední zprávu vysílanou v pozdních hodinách 10. června 1942, kde se mimo jiné říká: a děti budou dány na náležité vychování. Není to totiž pravda. Většina z nich byla zavražděna. V dokumentu dominují především vzpomínky lidických dětí, které se však prolínají s hranými scénami dětí z dramatického oddělení Základní umělecké školy v Kladně, a onou špetkou koření je pak faktický, ale i osobní pohled podplukovníka Eduarda Stehlíka, vojenského historika a zároveň čestného občana Lidic. Natočeno bylo velké množství velmi cenného materiálu, konstatuje autor dokumentu. Jen strhující výpovědi lidických dětí vydaly na šest a půl hodiny hrubého záznamu. A vybrat to nejzajímavější, to byl opravdu oříšek. A nejtěžší okamžik pro tvůrce? Pro mě, ale i pro celý natáčecí štáb byly nejtěžší chvíle v polském Chelmnu, tedy v místě posledních dnů dětí z Lidic, svěřuje se Jiří Hokův. Dojít totiž s kamerou na místo vraždy, ke krematoriu, kde se denně spalovalo přes tisíc mrtvých těl, s vědomím, že všude kolem je rozptýlen popel dalších obětí, to bylo a asi i navždy zůstane spojeno s natáčením. V tu chvíli jsem se rozhodoval, jestli s natáčením neskončit, jestli budeme schopni tyto strašlivé scény profesně ustát. Několikrát jsem musel kameru i odložit, prostě jsem nemohl točit. Teprve až tam jsme si na plný pecky totiž uvědomili, že přestože neexistuje žádný listinný důkaz, byla to předem připravená vražda nevinných dětí nevinných rodičů. Premiéra dokumentu se odehrála v tělocvičně kladenského gymnázia 7. června 2012, tedy v místě, kde se životy lidických žen a jejich dětí rozdělily. U některých navždy. Text: Jana Deckerová Foto: Eliška Kuželová armáda a veřejnost Den s velkým D 48 Military English 41

3 host Armádní generál Vlastimil Picek se po jednačtyřiceti letech loučí s armádou Diamant za málo peněz Armádní generál Vlastimil Picek končí po více než pěti letech ve funkci náčelníka Generálního štábu Armády České republiky. V pátek 29. června 2012 předá u prezidenta ČR Václava Klause nejvyšší armádní funkci svému nástupci generálporučíkovi Petru Pavlovi. Při této příležitosti nám poskytl následující rozhovor. Vlastimil Picek: Nemyslím si, že člověka změní generálská hvězda na rameni. Vždycky jsem rád mluvil s lidmi a vyslechl jejich názory. S jakými pocity odcházíte po jednačtyřiceti letech z armády? Člověk, který řeší každodenní problémy, většinou říká, už abych byl v důchodu. Když ale ten okamžik skutečně nastane, tak je mu najednou trochu smutno... Asi to tak je. Vojenskému řemeslu jsem věnoval vlastně celý život. Začínal jsem v patnácti letech na vojenské střední škole. Tehdy mne ani náhodou nenapadlo, že se dostanu tak daleko. A že jednou budu náčelníkem Generálního štábu, to už vůbec ne. Splnil jsem si vlastně svůj klukovský sen. Už od základní školy jsem totiž chtěl být voják. Práce v armádě mě bavila, a možná proto jsem jí věnoval hodně času, a to bohužel i na úkor rodiny. Moji synové vyrostli tak rychle, že jsem si je ani nestačil užít. Mám teď desetiměsíčního vnuka a chtěl bych se mu naplno věnovat. A užít si tak alespoň roli dědečka. To ale neznamená, že až svléknu uniformu, budu jen koukat z okna. Chtěl bych ještě pracovat. Ale abych odpověděl na vaši otázku smutný z odchodu nejsem. Myslím, že je čas skončit. Pět let ve funkci náčelníka Generálního štábu člověka skutečně vyčerpá. Často se dnes mluví o kariérním řádu. Co byste doporučil vojákům, kteří chtějí být úspěšní jako vy? Je to i o š těstí a o tom, být ve správný čas na správném místě? Samozřejmě. Kromě toho je ale potřeba se své práci naplno věnovat a hlavně dělat to všechno srdcem. Kariérní řád armáda nezbytně potřebuje. Krátce řečeno každý voják by měl přece vědět, kam až to může dotáhnout a kdy jeho služba skončí. Kterého ze svých předchůdců ve funkci náčelníka Generálního štábu jste si nejvíce vážil? Z koho jste čerpal nejvíce inspirace? Snažil jsem se vzít si z každého něco. Nejvíc mě asi formoval generál Šedivý, s nímž se mi velice dobře spolupracovalo. Během čtyř let, které jsem strávil na Hradě, mě asi nejvíc ovlivnil prezident Václav Klaus. Také rád vzpomínám na generála Nekvasila. S ním jsem spolupracoval ještě v době, kdy dělal náčelníka štábu protivzdušné obrany státu. Byl jsem tehdy jeho spojař. Řadu věcí jsem si odnesl i od něho. Bylo pro vás těžké přijít na Generální štáb a zorientovat se ve všech těch složitých vztazích? Na vyšších postech už to není jen o odbornosti, člověk musí pracovat především jako manažer. Spoustu věcí jsem se naučil už ve funkci náčelníka sekce velení a řízení. Čtyři roky na Pražském hradě mi navíc poskytly nejen nadhled, ale i trochu jiný pohled na armádu. Když se člověk stane generálem v nejvyšší funkci, asi ho to nějak změní. Třeba jen tím, že se k němu začne jinak chovat jeho okolí. Jak jste se s tím dokázal vypořádat? Nemyslím si, že člověka změní generálská hvězda na rameni. Vždycky jsem rád mluvil s lidmi a vyslechl jejich názory ať pro mne byly jakkoliv nepříjemné. A to mi zůstalo. Dodnes se snažím s tím, co se dozvím, pracovat, poučit se z toho a vyvarovat se případných chyb. Osobně si myslím, že jsem zůstal takový, jaký jsem byl. Nejsem člověk, který vyhledává a libuje si v konfliktech. Snažím se vždy s každým domluvit. Zbývá vám vůbec čas promluvit si s obyčejnými vojáky? S lidmi se musí mluvit. Protože když jim chybí informace, mají zkreslené představy a dochází k nedorozumění. A právě proto s nimi musí nejen náčelník Generálního štábu mluvit. Totéž očekávám od všech velitelů. Komunikovat se ale musí nejen s podřízenými, ale v mém případě i s politickým vedením a ústavními činiteli. Dá se to všechno časově stihnout? Je to časově náročné. Ale pokud to chcete dělat pořádně, musíte mnohé obětovat. Jak jsem říkal, věnoval jsem se práci často na úkor rodiny a volného času. Pracoval jsem dvanáct čtrnáct hodin denně, o sobotách i nedělích. Když jste od generála Štefky přebíral funkci, předával vám, jak s nadsázkou říkal, nevybroušený diamant. V jakém stavu je nyní? Rád bych to uvedl na pravou míru. Armádu jsem přebíral v roce 2007 v určité situaci a s daným rozpočtem, který odpovídal tehdejším možnostem státu. Vzhledem k ekonomickému vývoji každý rok od té doby armádní rozpočet klesal. Snažil jsem se s finančními prostředky, které 2 3

4 host personalistika jsme dostali k dispozici, udržet schopnosti a ambice armády. Mnohé jsme sice museli upravit a přiškrtit, ale přesto si myslím, že ozbrojené síly jsou v dobré kondici. Jak se situace bude vyvíjet dál, závisí v prvé řadě na penězích. Nicméně jsem přesvědčený, že další snižování už není možné. Pak bychom totiž museli přistoupit ke změnám nejen ve vojenské strategii, ale především v politicko-vojenských ambicích. Nehledě na výši finančních prostředků vidíte rozdíl mezi armádou v roce 2007 a v roce 2012? Co do kvality se armáda jednoznačně zlepšila. Lidé, kteří v armádě slouží nyní, jsou zodpovědní, vzdělaní a výborně vycvičení. S těmi, kteří měli například problémy s chováním či jinak nenaplňovali požadavky, které jsou na vojenského profesionála kladeny, jsme se rozloučili. Když se ohlédnete zpět, na co jste nejvíc pyšný? Armádu se nám podařilo reorganizovat. Zredukovali jsme rozsáhlé štáby a změnili systém velení a řízení, omezili úřednické a podpůrné činnosti. Zároveň jsme posílili jednotky. Jsem hrdý na to, že jsme od základu vybudovali dva lehké motorizované prapory, které se připravují na nasazení v zahraniční operaci. Těch pozitivních věcí je celá řada. Například jsme nasadili naše nadzvukové letouny v rámci Air Policing v Pobaltí, vyčleňujeme síly pro spojenecká uskupení NRF a EU BG. Zvýšilo se rovněž procento nasaditelných sil, a to dokonce nad požadovanou hranici. I přes omezený zdrojový rámec se podařilo prosadit základní rozvojové programy a vyzbrojit armádu novou technikou a zbraněmi, jako jsou obrněné transportéry Pandur, Iveco, Dingo a vozidla Tatra. Postupně se začíná realizovat projekt Voják 21. století. Vzdušným silám jsme pořídili dopravní letouny Airbus A 319 Corporate Jet a transportní letouny Casa. Došlo i k částečné modernizaci vrtulníků Mi 171Š. V České republice jsme vytvořili spojovací jednotku NATO a mezinárodní koordinační logistické centrum. A tak bych mohl pokračovat. Jedním z hlavních úkolů, který jste si vytyčil při nástupu do funkce, bylo vybudování poddůstojnického sboru. Byla to jedna z mých základních priorit. Jednalo se o zdlouhavý proces, ale podařil se. Myslím si, že náš hodnostní sbor je dnes na odpovídající úrovni a srovnatelný s vyspělými armádami. Vraťme se ještě k úpravám rozpočtu. Vojáci měli možná chvílemi pocit, že jste za ně málo bojoval Vím, že někteří vojáci si to skutečně myslí, a dokonce mne podezírají z kapitulace. Ale opak je pravdou. Není možné se na tyto věci dívat pouze z horizontu vojáků na nižších funkcích. Musíte to brát globálně. A to není vždy snadné. Přesto jsem se vždycky ze všech sil snažil bojovat. Na Facebooku se lze dočíst, že spíš než voják jste lev salónů. Nemrzí vás, že vás takto někteří lidé vnímají? Tohle se se mnou táhne už od nástupu do funkce. Tehdy se psalo o tom, že diplomat vystřídal buldozer. Šlo mi hlavně o to, aby spolu lidé slušně komunikovali a aby jeden druhého respektoval. Souvisí to možná i s tím, že jsem se několik let pohyboval v blízkosti prezidenta republiky. Během vašeho funkčního období se naše armáda takříkajíc přelila z Kosova do Afghánistánu, kde během nasazení zemřelo několik českých vojáků. Jak složité to pro vás bylo? Asi jsem byl prvním náčelníkem Generálního štábu, který z bojové mise přivezl mrtvého vojáka. Myslel jsem si, že jsem poměrně tvrdý člověk, kterého něco podobného nerozhodí. Přesto mne to velmi ovlivnilo. Často vzpomínám na rozhovor s maminkou rotmistra Kolji Martynova. V zahraničních operacích nyní dochází k určitému útlumu. Přitom mnohé zájemce o službu láká právě zahraniční nasazení jako určitá adrenalinová záležitost. Nemůže to mít například vliv na nábor? Musíme si uvědomit, k jakému účelu primárně naše armáda slouží. V první řadě je předurčena k obraně České republiky. Tím, že se účastníme zahraničních operací, plníme závazky, které jsme dali spojencům. Ministerstvo obrany přišlo s koncepčními myšlenkami shrnutými v Bílé knize. Ztotožnil jste se se vším, co se v dokumentu objevilo? Jsem spokojen s tím, že byly brány v úvahu i názory vojáků. I když je Bílá kniha podepsaná ministrem obrany, výrazně jsme se na ní podíleli i my. Myslím si, že se povedla. Problém je jen v tom, že byla zpracovaná na určité finanční zdroje. A právě ty jsou v současné době zpochybňovány. Nemrzí vás, že už neuvidíte, jak se závěry Bílé knihy naplní? Také jsem dokončoval řadu projektů po svém předchůdci. Tak už to chodí. Nikdy se nezačíná úplně od začátku. Armáda je živý organismus, který se neustále vyvíjí. Myslím si, že můj nástupce řadu mých projektů důstojně dokončí. Termín vyhlášení reorganizace a dalšího snižování počtů se shoduje s vaším odchodem z funkce. Budete tyto kroky vysvětlovat ještě vy, nebo to přenecháte svému nástupci? Řadu věcí už jsem vysvětlil. Řada věcí bude dokončena v červnu. Vlastní realizace ale bude už na mém nástupci. Mohu nicméně s plnou odpovědností prohlásit, že všechny kroky, které dělám, už s ním konzultuji. Považuji to za fér i vůči němu. Platí tedy, že 30. června letošního roku bude oznámena podoba připravované reorganizace a nová struktura armády? Ještě je před námi několik kroků. Předpokládám, že do konce června vypracujeme definitivní podobu vojenské části. Řada kroků se bude dělat, tak jak to vyhlásil ministr obrany, až k 1. lednu Další pak budou následovat v průběhu roku Na co by si měl dát pozor váš nástupce? Jakých chyb by se měl vyvarovat? Asi bych mu poradil, že by v některých směrech měl být razantnější, než jsem byl já. Kromě toho by měl co nejvíce naslouchat lidem a vážit si práce každého vojáka. Jste první náčelník Generálního štábu, který odchází do důchodu. Zároveň jste ale řekl, že se ještě na odpočinek nechystáte. Můžete prozradit, čemu se chcete věnovat? To je předčasná otázka. Z funkce odcházím k 30. červnu, ale můj kontrakt končí až vypršením mého závazku, tedy koncem října letošního roku. O tom, co budu dělat, až uniformu svléknu definitivně, nechci spekulovat. Informace pro vás V prvním letošním čísle A reportu vám byl v článku s titulkem Povstaňte, informace přicházejí představen projekt Interní komunikační portál. Portál má za sebou úspěšný pilotní provoz. Ten potvrdil opodstatněnost takovéhoto komunikačního kanálu pro kvalifikované sdílení věrohodných informací mezi vedením resortu a zaměstnanci. Jen v průběhu pilotního provozu se zaregistrovalo takřka 800 uživatelů. Zájem o tento portál potvrzuje i počet položených dotazů a zveřejněných odpovědí na ně. V průběhu pilotního provozu byl portál naplněn 37 právními předpisy, 15 vnitřními předpisy (vše v aktuálním a platném znění) a 12 pomůckami, které nejsou veřejně dostupné. I nyní, v tzv. rutinním provozu, dochází k rozšiřování uvedené nabídky o nové předpisy a aktualizaci těch, které již byly zveřejněny. V průběhu pilotního provozu bylo zodpovězeno 103 dotazů a otevřeno 6 diskuzních témat, ke kterým bylo podáno 63 příspěvků a komentářů. Vzhledem k tomu, že v průběhu pilotního provozu jsme se věnovali takřka výhradně problematice související s personalistikou, jak je ostatně deklarováno i na úvodní straně portálu, to není špatná bilance. I tak se na přípravě odpovědí podílela řada složek Ministerstva obrany a Armády České republiky, včetně Vojenské policie. Těm všem chce vedení projektu IKP touto cestou poděkovat za dosavadní spolupráci a vstřícnost při přípravě odpovědí na dotazy uživatelů portálu. Rovněž si zaslouží poděkování příslušníci SKIS MO a 34. zkis, kteří zabezpečují technickou podporu projektu. Je pravdou, že ani IKP se neubránilo některým dětským nemocem, kterými trpí nové projekty. Asi nejvážnější byl problém s bezpečnostním certifikátem. Ten původně instalovaný neumožňoval bezproblémový přístup všem zájemcům na náš web. Při přístupu z některých prohlížečů byli uživatelé varováni před nezabezpečeným webem. To sice nebyla pravda, ale jistě to odradilo nejednoho zájemce o přístup na web. Tento problém se nakonec ve spolupráci s SKIS MO a 34. zkis podařilo vyřešit. Pilotní provoz také ukázal, které stránky portálu jsou nejvíce navštěvovány. Jednoznačně vedou Často kladené dotazy, na které směřovalo 30 % všech návštěv webu. Další v pořadí je Inzerce spolu s Předpisy a dokumenty. Přibližně stejná návštěvnost (12 13 %) je u ostatních stránek: Systém řízení kariér, Diskuzní fóra a Aktuality. Ukončení pilotního provozu a přechod na rutinní provoz samozřejmě neznamená konec dalšího vývoje IKP. Pilotní provoz nám ukázal, že je stále co vylepšovat. Začít musíme u propagace tak, aby portál měl co nejširší základnu uživatelů, kterými jsou zaměstnanci resortu. Tím vytvoříme předpoklad pro co nejširší dostupnost informací zaměstnancům, a to zejména těm, kteří nemají přístup na ŠIS, ISSP a ostatní intranetové informační kanály Ministerstva obrany. Převzali jsme od redakce A reportu personální inzerci. V rámci personální inzerce zveřejňujeme i vyhlášení výběrových řízení, která jsou v resortu vypisována. Navázali jsme spolupráci s VLRZ a na stránkách portálu zveřejňujeme aktuální nabídku zvýhodněných rekreací pro zaměstnance resortu včetně možnosti účasti rodinných příslušníků vojáků z povolání na preventivní rehabilitaci. Počítáme s rozšířením části Ankety tak, aby bylo možné provádět dotazníková šetření, která by měla umožnit například provádění sociologických průzkumů mezi uživateli portálu. Připravuje se i rozšíření možností části Systém řízení kariér. Během několika týdnů bude zdokonalen vyhledavač pozic pro modelování kariéry vojáka. K dlouhodobějším cílům patří i plánované vytvoření aplikace podobné EPINAV, která by umožnila značné rozšíření poskytovaných služeb v části Předpisy a dokumenty. Zaměstnanci resortu by tak měli prostřednictvím internetu přístup k většině vnitrorezortních předpisů a norem. Portál by měl sloužit ke zveřejňování návrhů personálních opatření, které budou výsledkem práce komisí v rámci výběrových řízení v novém systému řízení kariér. Naším cílem je postupně umožnit registraci a přístup na web ještě širšímu okruhu zaměstnanců resortu a příslušníkům v aktivní záloze. Dovolte mi, abych využil této příležitosti a poděkoval všem doposud registrovaným uživatelům IKP za jejich zájem o portál a podnětné nápady a návrhy, které redakci zasílají. Chci také pozvat všechny čtenáře A reportu k návštěvě našeho portálu. Plně platí to, co je uvedeno na titulní straně portálu. Nabízíme vám prostřednictvím internetu přístup k zajímavým a mnohdy unikátním a potřebným informacím, zejména z oblasti pracovního a služebního práva, a zprostředkujeme vám snadnější orientaci v uvedené problematice. Najdete nás na Text: Jan Procházka a Vladimír Marek Foto: Vladimír Marek a Jana Deckerová 4 5 Jaroslav Jochec, redaktor IKP

5 rubrika Nikdy nevstoupíš dvakrát do téže řeky 6 7

6 mise Příslušníci 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar Armády České republiky pod velením plukovníka Antonína Gensera, zástupce velitele 4. brigády rychlého nasazení, převzali plnění operačního úkolu od svých předchůdců v úterý 14. února 2012 a navázali tak na již téměř čtyři roky intenzivní práce Čechů v Lógaru. Mnozí se přitom vlastně vraceli do již důvěrně známých míst, ale v Afghánistánu platí snad víc než kde jinde, že nikdy nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Jádro 9. jednotky PRT Lógar tvoří příslušníci 42. mechanizovaného praporu Svatováclavského z Tábora ze 4. brigády rychlého nasazení. Do provinčního rekonstrukčního týmu se 42. mechanizovaný prapor vrátil podruhé jako vůbec první a zároveň i jediná jednotka v historii, protože jeho příslušníci stavěli již organizační jádro 4. jednotky, tehdy pod velením plukovníka Milana Schulce. Jednotku řádově dvou set táborských vojáků pak do celkového počtu 293 osob doplňují specialisté z dalších jednadvaceti vojenských útvarů a zařízení doslova napříč celou Armádou České republiky. Kamzík, nebo Pandur? Provincie Lógar je tvořena centrální plošinou, položenou ve zhruba metrech nad mořem, kterou ze všech stran obklopují vysoké sklaní hřebeny, tyčící se do výšek okolo metrů nad mořem, některé vrcholy dosahují dokonce i bezmála hranice metrů nad mořem. Příkladem jedné z mnoha patrol mimo základnu, kdy se vojáci s technikou pohybují skutečně ve vysokohorském terénu, byla i cesta do distriktu Khoshi k pozorovacím stanovištím Afghánské národní armády na hřebenu Jerowbay. Pohoří, které se zvedá směrem do distriktu Azra, zde dosahuje výšek téměř metrů nad mořem a právě na jeho hřbet zamířili naši vojáci s civilními experty, aby zde projednali a vyměřili jeden z dalších rozvojových projektů na posílení bezpečnosti v oblasti. Vojáci si ze sestavy patroly pro závěrečný výstup vybrali čtyři vozidla MRAP MAXXPRO a jeden kolový obrněný transportér Pandur. Jejich volba nebyla vůbec náhodná. MAXXPRO a Pandur jsou totiž nejsilnějšími stroji ve výzbroji české jednotky. Pandur pak má kromě moderních pozorovacích přístrojů a účinné zbraňové stanice i nejlepší prostupnost terénem ze všech strojů, kterými česká jednotka v Afghánistánu disponuje. Tedy přesně to, co tentokrát vojáci spolu s vysokou přepravní kapacitou potřebovali. Posledních několik set výškových metrů bylo nutné překonat po úzké a velmi strmé kamenité terénní cestě, vhodné spíše pro pěší výstup nebo karavanu mul než pro těžkou vojenskou techniku. I s ní si však vozidla poradila. Pandur, ač o něco těžší než vozy MAXXPRO, jednoznačně těžil z výhody nižšího těžiště a čtyř hnaných náprav, díky nimž mu dlouhé příkré stoupání v terénu nedělalo žádné obzvláštní problémy. Při pohledu na fotky z úzkého hřebene je až neuvěřitelné, kudy se dá díky mistrovství řidičů projet. Jen pro dokreslení, během plnění úkolu se táborští vojáci se svou těžkou technikou pohybovali v nadmořských výškách těsně pod metrů nad mořem. V náročném terénu Pandur nezapřel svůj alpský původ a o více než metrů pokořil i naši nejvyšší horu Sněžku, jejíž vrchol se nalézá z tohoto úhlu pohledu ve výšce pouhých metrů nad mořem. CIMIC pomáhá především ve školství a zdravotnictví Nepočetná skupina CIMIC působící v rámci provinčního rekonstrukčního týmu dělá v Lógaru ohromné množství práce. Realizací takzvaných projektů rychlého dopadu, zaměřených zejména na oblast vzdělávání a zdravotnictví, nejenže pomáhá potřebným, ale také v praxi otvírá srdce místních komunit českým vojákům. Bez pomoci druhých by ale ani CIMIC neuspěl, protože jeho činnost je ve finanční rovině v mnohém závislá na pomoci od sponzorů a humanitárních hnutí. Jedním z hlavních partnerů je pro armádu již tradičně dětské hnutí Na vlastních nohou Stonožka, v jehož čele stojí Běla Gran Jensen. Vzájemná spolupráce se datuje již od dob válečných konfliktů na Balkáně, Ministr obrany s doprovodem navštívil české jednotky v Afghánistánu Koncem května navštívili ministr obrany Alexandr Vondra, 1. zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálmajor Miroslav Žižka a skupina poslanců a senátorů české vojáky působící ve strukturách sil ISAF v Afghánistánu. Po přistání v Kábulu delegaci přivítal velitel 4. úkolového uskupení AČR ISAF plukovník generálního štábu Ján Kožiak v doprovodu velitelů podřízených jednotek, které působí na mezinárodním letišti KAIA (národní podpůrný prvek, polní chirurgický tým, tým pro výcvik pilotáže a chemická jednotka). Přijel jsem po nějaké době opět do Afghánistánu, abych podpořil české vojáky, kteří zde odvádějí perfektní práci. Té si vysoce cení i naši spojenci. Navíc jsem přijel v době, kdy se bude rozhodovat o prodloužení mandátu AČR v zahraničí. Mandát na další léta byl schválen vládou a nyní ho čeká cesta Parlamentem České republiky. Afghánistán je stále nebezpečné místo, o to jsem raději, a musím to zaklepat, že letošní rok je bez obětí na životech českých vojáků, řekl ministr Vondra. Do konce plnění vašeho operačního úkolu chybí několik dní. Je nutné nepovolit v režimu a zabezpečit řádné předání povinností novému kontingentu a dovézt všechny lidi domů živé a zdravé, zdůraznil při rozhovoru s plukovníkem Kožiakem generálmajor Žižka. Ministr obrany s doprovodem postupně navštívili 9. jednotku PRT v Lógaru, příslušníky 4. OMLT ve Wardaku a setkali se také s vojáky ze 3. jednotky Vojenské policie na základně ITC ve Wardaku. zdroj kde Stonožka pomáhala po boku našich vojáků například v Bosně a Hercegovině či Kosovu. Pro humanitární projekty realizované skupinou CIMIC 9. jednotky PRT Lógar darovala Stonožka dolarů, které budou použity na nákup učebnic a dalších školních pomůcek pro vybrané základní a střední školy v regionu, na nákup malířských potřeb pro místní děti a na vzdělávací kurzy pro ženy zaměřené zejména na rozvoj dovedností v domácích pracích a na podporu výuky čtení a psaní. Podobně důležitým partnerem jako Stonožka jsou pro CIMIC i vojenští kaplani a jimi doma realizované charitativní sbírky v jednotlivých farnostech. Kromě pomoci v dívčích a chlapeckých školách, zejména v distriktech Puli Alam, Muhammad Aghah a Khoshi, pořádají čeští cimikáři pro děti ve spolupráci s místními rozhlasovými stanicemi také různé vědomostní soutěže. Ve zdravotnictví pak CIMIC pomáhá ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví provincie Lógar především distribucí základního zdravotnického materiálu pro místní nemocnice a polikliniky. Část této pomoci pak míří i přímo k afghánským vojákům a policistům v Lógaru a Wardaku jako osobní zdravotnické balíčky pro poskytnutí první pomoci. Obvazy a další materiál přitom vojákům opět poskytly české děti, které se účastnily sběru starých autolékárniček. Dobanday, nejkrásnější Lógarské údolí Část z vodohospodářských projektů civilní části provinčního rekonstrukčního týmu leží i v jednom z nejkrásnějších koutů provincie, v údolí řeky Dobanday. Jednoho z výjezdů na kontrolu jezu Abtak, zdejšího betonového přiváděcího kanálu a nedaleké malé vodní elektrárny se ujala 2. mechanizovaná četa posílená o dva kolové obrněné transportéry Pandur a další nezbytné prvky ze sestavy jednotky. Převážná část cesty tímto směrem do distriktu Koshi vede po hlavních asfaltových komunikacích, a tak ten fyzicky nejnáročnější úkol čekal vojáky až po sesednutí z vozidel na hraně nad údolím. Sestup dolů totiž vede příkrými srázy, které musí vojáci často překonat pěšky. S následným přesunem na jednotlivá místa projektů je tedy čekala poměrně solidní vysokohorská tůra. Výchozí bod se nalézal zhruba ve výšce metrů nad mořem. Z něj bylo nutné nejprve sestoupit několik set metrů dolů na dno údolí, jím pokračovat na jednotlivá zájmová místa a pak se znovu vrátit nahoru k vozidlům. Naplánovaná trasa sice nebyla příliš dlouhá, řádově jen šest kilometrů, ale celkové převýšení ji činilo opravdu náročnou. Navíc se vojáci musí mimo základny vždy pohybovat v úplné balistické ochraně, se zbraněmi, pozorovacími a spojovacími prostředky. Každý z nich tak nese zátěž řádově 25 kilogramů. Při cestě dolů i na dně vlastního údolí procházeli vojáci kolem jednotlivých 8 9

7 mise v krajině rozsetých kalátů. Kalát je typická forma afghánského obydlí. Jedná se o dům s čtvercovým či obdélníkovým dvorem obehnaným vysokou hliněnou zdí, která dříve sloužila k obranným účelům. V jednom kalátu obvykle žije i více vzájemně příbuzných rodin. Obživu pak místním zajišťují okolní políčka a sady napájené z vod říčky Dobanday. Oproti holé planině nad srázy je toto místo doslova zelenou oázou. Tomu udržet ji živou pomohli Češi opravou jezu Abtak, aby vydržel jarní povodně, a vybudováním přívodního kanálu k elektrárně, zařezávajícího se v některých místech ostře do skalního úbočí. Koryto kanálu přitom může sloužit nejen k přívodu vody do elektrárny, ale i na pole místních zemědělců. Česká stopa v údolí Dobanday je tedy více než hmatatelná, přesto život v něm není a ještě dlouho asi nebude snadným. Nicméně do krás jeho scenerií je velmi snadné se zahledět i na fotografiích. Vidět je v reálu však stojí pořádnou dávku potu. Česko-afghánská spolupráce přes minomety Zcela novou činností, kterou zahájili Češi v Lógaru, se stala spolupráce na výcviku obsluh minometů 1. kandaku 4. brigády Afghánské národní armády na základně Altimur. Výcviku se ujali do sestavy 9. jednotky PRT zařazení příslušníci minometné baterie 42. mechanizovaného praporu pod velením kapitána Viktora P. Jako první poskytli Afghánci našim vojákům k otestování minomet M69 ráže 82 mm a od této zbraně se tedy vzájemná spolupráce odrazila. Prvnímu kandaku k této zbrani podobně jako k dalším minometům chybí vycvičené obsluhy i jakékoliv informace o ní. Museli jsme proto začít úplně od začátku, říká kapitán Viktor P. a dodává: Hodně nám v tom pomohli kolegové z Vyškova, kteří mají i zkušenosti z mentoringu afghánských vojáků ve Wardaku a sehnali nám ke zbrani anglickou příručku. Právě od ní se mohli táborští minomeťáci odrazit. Dle slov kapitána Viktora P. se v případě minometu M69 jedná ve své třídě o velmi dobrou zbraň: Standardní dostřel má metrů, se speciální raketovou municí až na 5,5 km a zkušená obsluha z něj dokáže vypálit 20 ran za minutu, komentuje na ráži 82 mm velmi slušné parametry a dodává, že ke zbrani mají Afghánci i nově vyráběnou moderní bulharskou munici. Po pečlivé technické kontrole zbraně a min mohli Češi vyrazit na střelnici. Za cíl si zvolili asi 800 metrů vzdálenou úžlabinu. Stranové zaměření minometu nebylo pomocí optických mířidel při přímé viditelnosti cíle žádným problémem. Komplikovanější již ale bylo nastavit správný úhel, protože ke zbrani a munici chyběly příslušné střelecké tabulky. Neměli jsme jinou možnost než podle dílčích dostupných technických údajů zkušebně parametry pro střelbu dopočíst, říká kapitán Viktor P. To, že své práci Táborští rozumí, dokázal o chvíli později výbuch první střely jen několik desítek metrů za zvoleným cílem. Druhou ránu pak Češi poslali úmyslně takzvaně zkrácenou, tedy před cíl, aby si ověřili výpočet jak pro zkrácení, tak prodloužení dálky. Třetí tříštivá mina po tomto zarámování již šla ke spokojenosti všech přímo do středu cílové plochy. Úspěšnými zásahy a zdařilým propočtem si naši vojáci vysloužili nejen obdiv místních, ale prokázali, že budou i dobrými a zdatnými instruktory v dalším již společném výcviku s určenými příslušníky 1. kandaku. Zbývá dodat, že doma příslušníci minometné baterie 42. mechanizovaného praporu používají tažené minomety české výroby vz. 82 ráže 120 mm s dostřelem osm kilometrů. K nim jsou užívány tříštivotrhavé miny české či sovětské výroby. Mentoring pro afghánské policisty Poměrně málo známým faktem z historie provinčního rekonstrukčního týmu je skutečnost, že to byli právě jeho příslušníci, kteří jako první z českých vojáků začali v roce 2009, za působení 4. kontingentu PRT, s trvalým programem výcviku pozemních složek afghánských bezpečnostních sil, konkrétně s vedením základních kurzů pro příslušníky Afghánské národní policie. Byli to Táborští ze 42. mechanizovaného praporu, kteří výuku odstartovali a od nichž ji následně převzali příslušníci Vojenské policie, kteří ji provádějí dodnes. Také v rámci 9. jednotky PRT Lógar je zařazena výcviková a poradní skupina Vojenské policie složená z příslušníků velitelství Vojenské policie Tábor a Stará Boleslav. Oproti počátkům se situace změnila a Čechům se podařilo v Lógaru postupně připravit instruktorský personál přímo z řad afghánských policistů. Od přímé realizace veškerého výcviku tak mohli naši vojenští policisté přejít k jeho mentoringu dohledu a metodickému řízení hodin, které si již vedou sami Afghánci. Ani tak to není v žádném případě práce snadná a představuje ji každodenní praktická pomoc afghánským instruktorům, zejména s metodickou přípravou a vedením jednotlivých zaměstnání. O tom, že však přináší úspěchy a že si v ní Češi vedou dobře, nejlépe svědčí slova velitele afghánské policejní školy na základně Shank nadporučíka Mohommada Bassira Stánekzího, který stojí v čele této akademie již jeden a půl roku: S vašimi policisty spolupracuji velmi rád a nemáme vzájemně žádné problémy. Jsem hrdý na to, čeho jsme zde společně dokázali. Vždyť když zde před několika lety výuka začínala, museli Češi přímo vést všechna zaměstnání, ale nyní již máme své vlastní instruktory, které jste nám pomohli vycvičit. Oni dnes vedou přípravu našich nových policistů a čeští instruktoři jim jen radí a pomáhají. Nemám slov, jak vám za to vše poděkovat. V rámci základního kurzu patrolování se noví afghánští policisté seznamují se vším, co budou při praktickém výkonu policejní služby v terénu a na stanicích potřebovat. Jak upřesňuje velitel skupiny Vojenské policie 9. jednotky PRT Lógar major Luboš Š.: Mezi probíranými praktickými tématy nechybí kromě základní tělesné a nezbytné pořadové přípravy ani postupy aplikované při zadržení podezřelých osob, způsoby jejich bezpečného prohledání či provádění kontroly vozidel a základy praktického fakta Od převzetí plnění operačního úkolu v polovině února do konce druhé třetiny května, tedy za zhruba tři měsíce činnosti, realizovali příslušníci 9. PRT Lógar téměř 150 aeromobilních, vozidlových, kombinovaných i pěších patrol a 11 rotací týmů vyčleněných k trvalé ochraně a obraně předsunuté koaliční základny v Puli Alam. Dále se vojáci PRT podíleli na pěti bezpečnostních koaličních operacích v provincii Lógar, průběžně zajišťovali vyčleněnými specialisty EOD hotovost a součinnost při patrolách RCP (pyrotechnický průzkum a čištění komunikací) a uskutečnili také řádově 40 letů bezpilotního průzkumného prostředku RAVEN. Devátý PRT Lógar se dále trvale podílí na ochraně a obraně základny Shank a drží i jednotku rychlé reakce. Skupina Vojenské policie mentorovala výuku dvou běhů základních kurzů pro příslušníky Afghánské národní policie a skupina CIMIC realizovala či zahájila 18 projektů rychlého dopadu. Zcela novou aktivitou 9. PRT Lógar je i spolupráce při výcviku obsluh minometů 1. kandaku 4. brigády Afghánské národní armády. Hlavní technikou užívanou při plnění operačního úkolu jsou lehká obrněná vozidla IVECO a Dingo, kolová bojová vozidla pěchoty Pandur a americká vozidla MRAP MAXXPRO. Z ručních zbraní užívá jednotka modernizované samopaly SA vz. 58, kulomety Mk. 48 MINIMI, odstřelovačské pušky Sako TRG-22 a Falcon, brokovnice Benelli, pistole Glock G17 a CZ 75 SP-01 Phantom, pancéřovky RPG-7 a granátomety AGS. Příslušníci 9. PRT Lógar jsou jako vůbec první kompletní jednotka Armády České republiky v zahraniční operaci vyzbrojeni také novou českou útočnou puškou CZ 805 BREN ráže 5.56 NATO s příslušenstvím a poděsným granátometem CZ 805 G1. vyšetřování a objasňování trestné činnosti. S ohledem na bezpečnostní situaci je velká pozornost věnována i střelecké a zdravotní přípravě a vzhledem k obecně nízké úrovni gramotnosti afghánské populace i výuce čtení a psaní. Dále se v kurzu pochopitelně probírají také afghánské zákony a základy dopravní služby a řízení provozu. Jak uzavírá major Luboš Š.: Přípravu nyní vede šest afghánských instruktorů, kteří již získali certifikaci, která je opravňuje k vedení výuky pod dohledem. Cílem českých instruktorů je proto nejen pomáhat jim s výukou, ale zároveň s nimi v odpoledních hodinách pokračovat v jejich dalším vzdělávání a přípravě, aby uspěli v dalších zkouškách, které je již budou opravňovat ke zcela samostatnému vedení výuky. Někteří z nich jsou již tak zkušení, že tohoto stupně během působení 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar pravděpodobně dosáhnou. Text a foto: mjr. Jan Šulc, tiskový a informační důstojník 9. PRT Lógar 10 11

8 zbrojní veletrh Český export přijel podpořit náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Vlastimil Picek. Na snímku se slovenským prezidentem Ivanem Gašparovičem. Trhákem veletrhu bylo zodolněné BVP-1 společnosti EXCALIBUR Army se zbraňovou stanicí TURRA 30 společnosti EVPÚ Defence Čtvrtý veletrh obranného průmyslu IDEB 2012 (International Defence Exhibition Bratislava), který se konal ve dnech 2. až 4. května, se vyznačoval řadou specifik a zajímavostí. Připomeneme si je přehledem fakt a krátkou fotoreportáží. Ocenění miniroboti společnosti Recon Robotics se návštěvníkům úspěšně pletli pod nohama Především je třeba uvést, že IDEB stejně jako v minulém roce IDET postihla hospodářská krize, která dopadá v první řadě na ozbrojené složky. Ty dostávají méně peněz, takže omezují akvizice, případně podporu vývojových projektů. To vše se projevilo na obou veletrzích. Účast zahraničních výrobců s novinkami byla nižší a celková nabídka užší. Veletrhy obranného průmyslu byly a stále jsou především místy prezentace novinek a podepisování kontraktů. Jedná se o prezentaci vývojářů a výrobců všemožných produktů, jež mají sloužit armádám, případně jiným ozbrojeným formacím. Armády, především zahraniční, na nich participují v omezené míře, nebo se vůbec neprezentují. Státy většinou zastupují obchodní organizace, které se zabývají exportem a importem sledovaného materiálu, případně jeho kontrolou. Jak IDET, tak IDEB však byly z velké části prezentací domácí armády, čímž se liší od většiny světových veletrhů obranného průmyslu. Čtvrtý veletrh IDEB se konal na ploše m², za účasti 221 vystavovatelů z 24 zemí. Oficiálně bylo představeno 30 novinek. Slovenská armáda se předvedla dynamickou ukázkou některých typů techniky a zajímavou expozici mělo rovněž Vojenské muzeum z Piešťan, které je součástí slovenského Vojenského historického ústavu. O úspěch české účasti se zasloužili někteří reprezentanti vrcholového vedení resortu a rovněž činnost týmu OKP, který pracoval v architektonicky velmi dobře vyřešeném centru AČR. Za velmi dobrý a v praxi úspěšný nápad náměstka pro personalistiku Michaela Hrbaty lze považovat sportovní prezentaci Dukly, kde se dlouhá léta setkávali čeští a slovenští sportovci. V oboru zbraní byl za naši republiku opravdovou novinkou pouze lehký minomet ANTOS LR, který prezentoval VOP CZ. Ocenění získaly některé novinky, ale i zavedené produkty. V první řadě je třeba jmenovat tříštivotrhavý granát ráže 152 mm se zvýšeným dostřelem (152 mm EOFd DV), který představila ZVS Holding, a. s., Dubnica nad Váhom. Tento granát je součástí modernizačního projektu samohybné kanonové houfnice vz. 77, kterou realizuje česká společnost EXCALIBUR Army. Ta přivezla trhák veletrhu modernizované bojové vozidlo pěchoty BVP-1 s několikastupňovou zvýšenou odolností. Dále můžeme připomenout dálkově ovládanou zbraňovou základnu TURRA 30 (výzbroj BVP-1 společnosti EXCALIBUR), kterou předváděla slovenská společnost, přesněji výzkumné pracoviště EVPÚ (Elektrotechnický výskumný a projektový ústav), a. s., Nová Dubnica, nebo Tatrapan 8 8 nosič kontejnerů společnosti Vývoj Martin, a. s. Z automobilní techniky se objevily další dvě novinky, a to pancéřová verze typu MAN pro přepravu kontejnerů společnosti TANAX Trucks, a. s., Bratislava a Tatra Phoenix, která měla v Bratislavě premiéru. Do oblasti dopravy spadá rovněž oceněný Multifunkční elektronický vozidlový informační systém M-EKLVIS 24 společnosti Akerman electronics Praha, spol. s r. o. Z oboru robotiky získal ocenění malý americký pozemní typ Recon Scout společnosti Recon Robotics, předváděný společností INTERLINK CS, spol. s r. o., Praha. Jako zajímavý a perspektivní počin lze označit Slovenské průmyslové dny NATO, které měly dopomoci k rozšíření kontaktů slovenských výrobců s agenturami Aliance. Text a foto: Martin Koller Náměstek ministra obrany pro personalistiku Michael Hrbata zabodoval prezentací Dukly před neustále plným centrem českého sportu K novinkám na veletrhu patřil lehký minomet ANTOS LR, výrobek společnosti VOP CZ Ve společné expozici společností Tatra a Vývoj Martin mohli návštěvníci vidět nový nákladní automobil Tatra Phoenix 12 13

9 České a chorvatské posádky vrtulníků Mi-17/171 absolvovaly na letecké základně Zemunik Donji společnou přípravu v premiérovém kurzu Air Advisor Team Pre Deployment Training Course Společně do afghánské mise Máme-li společně bojovat, musíme spolu cvičit to je motto česko-chorvatské iniciativy, jejímž cílem je příprava posádek dopravních vrtulníků Mi-17/171 a pozemních specialistů z obou států před vysláním do dalších rotací leteckého poradního týmu AAT, který má na starosti výcvik příslušníků afghánských vzdušných sil (Afghan Air Force AAF) na letišti v Kábulu. Kvůli sjednocení operačních Až doposud byl pro nás chorvatský Zadar pouze vyhlášeným turistickým letoviskem. Kouzlo Jaderského moře a pohoří Velebit si tady ročně užívají stovky Čechů. Od května letošního roku je tento přímořský klenot Dalmácie také hostitelským městem pro příslušníky vrtulníkového letectva vzdušných sil Armády ČR. Na nedaleké letecké základně (Zrakoplovna baza Zadar Zemunik Donji) absolvují společnou letovou přípravu s Chorvaty před nasazením do jednotky Air Advisor Team (AAT), která cvičí létající a pozemní personál afghánského letectva na kábulském mezinárodním letišti. postupů pro používání strojů řady Mi a pro vyšší zefektivnění práce instruktorů byla připravena na základě bilaterálních jednání mezi Českou republikou a Chorvatskou republikou série přípravných kurzů pod názvem Air Advisor Team Pre Deployment Training Course (AAT PTC). Pilotní projekt byl zahájen v dubnu úvodní týdenní teoretickou částí na mošnovském letišti a poté pokračoval čtrnáctidenním praktickým výcvikem z chorvatské letecké základny Zemunik Donji. Unikátní výcvikový program, prozatím v trvání dvou roků, je rozdělen do šesti kurzů. První byl ukončen v polovině května a absolvovali jej převážně příslušníci jednotky AAT, která převezme operační úkol v Kábulu na přelomu července a srpna. Začátek druhého kurzu se předpokládá na podzim letošního roku. Přípravný kurz je plně koncepčně podporován americkou stranou, která pro společný výcvik česko-chorvatských posádek vrtulníků Mi-17/171 vyčlenila svoje experty a letové instruktory. O finanční náklady, konkrétně 1,56 milionů eur, se podělily Norsko, Dánsko a Nizozemsko (každá země poskytla půl milionu eur), jakožto i Švédsko a Finsko. V dokumentu technického ujednání, takzvaném technical arrangementu, mezi ministerstvy obrany České republiky a Chorvatské republiky byla dohodnuta vzájemná bezplatná podpora a servis poskytovaný hostitelskou zemí. Toto ustanovení výrazně snižuje náklady nutné pro pobyt příslušníků kurzů obou zemí v zahraničí. Pro českou stranu z toho konkrétně vyplývá uhradit týdenní pobyt chorvatské jednotky v ČR po dobu výše uvedených šesti kurzů během dvou let. Pro tyto účely AČR alokuje částku ve výši necelých čtyři sta tisíc korun. Realita, která těší Charakteristickým znakem, který nově vzniklý projekt od samého počátku provází, výcvik je stálá podpora vrcholných činitelů ozbrojených sil obou států. Na mošnovském letišti ji při zahájení kurzu AAT PTC zřetelně deklaroval první náměstek ministra obrany České republiky Jiří Šedivý: Afghánce dnes cvičí několik národů a každý má trochu jiné osnovy, což pak dělá potíže při samotném provozu a operačním nasazení. Sjednocení výcvikových postupů, které jednotlivé týmy AAT uplatňují, je třeba provést co nejrychleji. Standardizací norem pro vrtulníky ruské provenience typu Mi-17/171 bezpochyby zvýšíme efektivitu výcviku afghánského pozemního a létajícího personálu vzdušných sil. Pozitivní hodnocení společné přípravy českých a chorvatských instruktorů opakovaně zaznělo také při VIP dnu (10. května) na vojenském letišti Zemunik. To, co společně děláme, je v duchu alianční iniciativy Smart Defence neboli takzvané chytré obrany. Realizujeme něco, co Severoatlantická aliance aktuálně potřebuje. Že jde o správný a efektivní záměr, nás ubezpečuje kladná reakce našich partnerů v NATO. Zájem o výcvikový kurz už projevily další země. Sjednocení výcviku českých a chorvatských posádek vrtulníků považuji za ten nejlepší důkaz alianční spolupráce. Toto je realita, která nás velice těší, řekl exkluzivně pro A report chorvatský ministr obrany Ante Kotromanovič, který v doprovodu náčelníka Generálního štábu ozbrojených sil Chorvatské republiky generálplukovníka Drago Lovriče za cvičícími vojáky na Zrakoplovnu bazu Zadar Zemunik Donji přijel. Spokojenost byla znát také na české straně. Společnou přípravu hodnotím velice pozitivně a nemám pochyby o tom, že je dobrým základem pro nadcházející rotaci jednotky AAT. Čeští a chorvatští piloti dopravních vrtulníků Mi-17/171 spolupracují na kábulském mezinárodním letišti KAIA už několik roků a tato iniciativa je tím nejlepším krokem k dalšímu progresu. Dnes jsem viděl piloty v akci a nemám obavy. Budou dobře sehraný tým, konstatuje první zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálmajor Miroslav Žižka a pochvaluje si skutečnost, že se o přípravný kurz před afghánskou misí zajímají jak členské země NATO, tak partnerské státy. Nejdále prozatím pokročila jednání s Maďary a Litevci, dodává generál a vyslovuje přesvědčení, že ani po realizaci některých organizačních opatření v AČR nebudou vize AAT PTC utlumeny. Organizační změny se převážně týkají struktur velení a řízení. Nepředpokládáme omezovat schopnosti transportního vrtulníkového letectva. Ze slov ředitele sekce rozvoje druhů sil operační sekce Ministerstva obrany brigádního generála Bohuslava Dvořáka vyplývá, že se s nasazením leteckých poradních týmů Armády ČR v Kábulu počítá minimálně do roku Naším společným cílem je připravit afghánské vzdušné síly k převzetí operačních úkolů. Jakmile se nám to podaří, naše mise bude naplněna. Společným úsilím se nám podaří vycvičit afghánské kolegy daleko lépe. O to rychleji budou vytvořeny vhodné podmínky k předání bezpečnosti Afghánistánu do rukou samotných Afghánců, argumentuje gen. Dvořák a připomíná, že v jednotce AAT působí dvě mezinárodní expertní skupiny: česko-chorvatská na transportních Mi-17/171 a česko-maďarská na bitevních Mi-24/35. Naším zájmem samozřejmě je, aby se do přípravných kurzů před nasazením zapojili i příslušníci letky Mi-24/35. Jisté představy máme, některá jednání už proběhla. Situace je však nelehká, a to především z hlediska finančního rámce, který máme v současné době k dispozici, říká ředitel SRDS-OS MO. Není tajemstvím, že přípravný kurz AAT PTC je jakousi prvotní fází k daleko vyšším metám resortu obrany České republiky. Tento česko-chorvatský projekt považujeme za základní stavební kámen k mnohem ambicióznějšímu cíli, kterým je mezinárodní středisko leteckého výcviku pro létající a pozemní personál vrtulníků řady Mi neboli Multinational Aviation Training Centre (MATC), dodává generálmajor M. Žižka a doplňuje, že projekt zároveň umožní

10 výcvik zúročení všech dílčích aktivit v souladu s plánovanou koncepcí rozvoje vrtulníkového letectva Armády ČR a také mezinárodních iniciativ zaměřených na výcvik létajícího a pozemního personálu, včetně standardizačního výcviku Air Advisor Team Pre Deployment Training Course. V této souvislosti je třeba dodat, že ani tímto unikátním vrtulníkovým projektem český vklad vůči Afgháncům nekončí. Pokud náš záměr schválí Parlament České republiky, vyšleme příští rok do Afghánistánu opět českou vrtulníkovou jednotku, dodává brigádní generál Bohuslav Dvořák. Taktické mise na simulátoru Třiašedesát hodin. To je teoretická porce premiérového přípravného kurzu českých a chorvatských posádek vrtulníků. Odstartovala drilem ve výcvikovém centru akciové společnosti Helicopter Training Point (HTP) Ostrava CZ na mošnovském letišti. Zpočátku řadou přednášek, ve kterých byly doslova rozpitvány jak specifika nadcházejícího prostoru nasazení, tak profesní zvláštnosti při plnění operačního úkolu. Teoretické znalosti si posádky vrtulníků ověřovaly na letovém trenažéru, který je vybaven špičkovými simulačními technologiemi pro vrtulníky řady Mi. Dokáže věrně napodobit jakékoliv podmínky letu a činnost stroje, včetně krizových situací nebo zvířeného prachu při vzletu a přistání, říká podplukovník Rudolf Straka, pilot-instruktor z 22. základny letectva Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou, který kábulský vzdušný prostor dobře zná z předcházejících nasazení v českém výcvikovém týmu. V přípravě se postupovalo od zdánlivě jednoduchých až po ta nejsložitější zadání. Výjimkou nebyly ani taktické mise. Posádky dostaly operační úkol a ten zevrubně rozpracovaly. Poté na simulátoru provedly požadované lety. Vše odpovídalo realitě Afghánistánu, včetně identického pojmenování předsunutých základen v horách. Náročnost výcviku se postupně zvyšovala. Do scénářů se zapracovávala například nečekaná střelba protivníka ze země nebo zvláštní případy za letu, upřesňuje pplk. R. Straka. Jeho zkušenosti jsou vítány. I když byli v pilotním kurzu AAT PTC někteří jednotlivci, kteří afghánskou misí již prošli, stále jim má co říct. To proto, že v Afghánistánu nelze nic podcenit. Létat v krizové oblasti vyžaduje neustálou maximální soustředěnost a perfektní přípravu. Tam se nerozlišuje, zda se jedná o výcvikový nebo operační úkol. Před každým letem si každá posádka vrtulníku připravuje takzvané vyhodnocení risku. V něm se zvažují všechny faktory daného nasazení, počínaje počasím a konče zpravodajskými informacemi. Je to bodovací systém. V konečném součtu bodů zjistíte, nakolik je váš let riskantní, a podle toho přijímáte konkrétní opatření, aby se sebemenší nebezpečí ještě minimalizovalo. Každý faktor rozhoduje o způsobu provedení letu, vysvětluje podplukovník Straka a konstatuje, že stoprocentní bezpečnost však nelze zaručit v žádné bojové operaci. Zajímavým zjištěním je, že obsah přípravných kurzů nebude identický. Pilotní kurz podrobně vyhodnotíme. Do druhého cyklu, který předpokládáme zahájit v září letošního roku, již zapracuje další aktuální poznatky. Jednotlivé AAT PTC tedy budeme upravovat v závislosti na konkrétní situaci v místě nasazení. Náš společný výcvik musí vést k tomu, aby začlenění do operačního úkolu bylo co nejrychlejší. V Kábulu už jde o velice dynamický proces. Tam už jste konfrontováni s každodenní realitou, říká major Miloslav Synek ze sekce rozvoje druhů sil operační sekce Ministerstva obrany. Škarohlídové mohou namítnout, že význam tréninkových kempů se může míjet účinkem, když se v případě AAT jedná o zkušené vojenské piloty-instruktory. Tyto společné kurzy považuji za velice přínosné. Je to ten nejlepší systém přípravy. Seznámil jsem se s výukovým plánem a říkám, že je na vysoké profesní úrovni. Z vlastní praxe mohu potvrdit, že jisté rozdíly v poradenství příslušníkům afghánských vzdušných sil existují. Já jsem sloužil v páté jednotce AAT na kábulském letišti a určitě bych obdobnou průpravou před nasazením rád prošel. Dalším benefitem je vzájemné poznání a vědomost o tom, s kým budete čtyři měsíce v leteckém poradním týmu pracovat, argumentuje pilot vrtulníku major Peter Smik, který se z Afghánistánu nedávno vrátil. Věrohodná kopie Afghánistánu Z Ostravy do Zadaru neboli z letového simulátoru do kabiny vrtulníku Mi-171Sh. Po týdenním nácviku na leteckém simulátoru v Česku přichází čtrnáctidenní akademický a letecký výcvik v Chorvatsku. Proč právě na letišti Zemunik Donji? Kvůli jisté podobnosti s prostředím a meteorologickými podmínkami v oblasti nadcházejícího nasazení Air Advisor Teamu. V okolí této letecké základny je dostatečný počet pracovních zón, v nichž lze plnit operační úkoly. Blízkost hor umožňuje intenzivní výcvik v přistávání na plochách omezených rozměrů. Využívat lze i nedalekou leteckou střelnici, vyjmenovává některé z důvodů velitel chorvatské vrtulníkové letky podplukovník Michael Križanec a upřesňuje, že plánovaný nálet na pilota je sedm hodin. Jeho další slova přerušuje hluk z roztáčejících se rotorových listů dvou stosedmdesátjedniček na stojánce Zrakoplovne bazy Zadar. Během následujících deseti minut posádky provedou motorovou zkoušku a zkontrolují funkčnost všech systémů na palubě vrtulníků. Po povelu od řídícího létání začínají pojíždět na místo vzletu. Je přesně devět hodin, když se Mi-171 s trupovým číslem 226 a kapitánem Robertem Rajtmajerem a majorem Krešimirem Matanem v kokpitu odpoutá od země a udělá kontrolní zavisení zhruba v pěti metrech nad ranvejí. Vzápětí stroj provede vzlet středem dráhy a po dosažení asi stodvacetikilometrové rychlosti začíná pozvolna stoupat a provádět zatáčku doleva. O pár minut později se situace opakuje. Jenom s tím rozdílem, že startuje dvěstědvacetdevítka s další česko-chorvatskou posádkou major Josef Kořínek a kapitán Dalibor Ivelja. Také oni se v nadcházejících dvou hodinách nejprve zaměří na nácviky vzletů a přistávání pod různými úhly při maximální vzletové hmotnosti a potom v pracovních zónách na řešení nouzových situací za letu. Z profesního hlediska sice nejde o těžký úkol, avšak jeho neustálým opakováním se de facto veškeré postupy smíšených posádek v kabině automatizují. Piloti se k sobě navíc chovají tak, jako kdyby v reálu instruovali Afghánce. Každý zdařilý detail je posouvá k cíli jednotky AAT připravit afghánské posádky vrtulníků na operační let. Netřeba zdůrazňovat, že veškerou činnost příslušníků kurzu pečlivě monitorují američtí instruktoři. Ve skutečnosti současní nebo bývalí vojenští piloti s bohatými zkušenostmi z bojových operací v různých částech světa. Letové úsilí je den ode dne náročnější. Vrcholí operačními misemi s taktickým námětem. Jednoduše řečeno úkoly takřka totožnými s těmi, které je čekají za pár měsíců v Kábulu. S podplukovníkem Petrem Kratochvílem jsme zahajovali mentorovací činnost na Mi-17 v Kábulu. To bylo v listopadu Byli jsme tam čtyři a půl měsíce a každý z nás nalétal přibližně sto třicet hodin. Proto jsem si zpočátku kladl otázku, nakolik pro mě může být AAT PTC ještě přínosem. Zdokonalovat se však člověk musí neustále. Piloti nejsou výjimkou. V Afghánistánu je to skutečně létání nadoraz. V horském terénu, za vysokých teplot a prašnosti, s maximální váhou stroje, v krizové oblasti, kde je jistý stupeň ohrožení. Tento společný výcvik určitě zkvalitní naši připravenost k plnění úkolů, říká kpt. R. Rajtmajer. Bezmála tříhodinová letová mise končí a Mi-171Sh postupně přistávají na ploše letiště. Na předsunuté základně jsme vyzvedli skupinu vojáků a přepravili je do místa určení. Během letu a přistání na ploše nás kryly bitevní vrtulníky, vysvětluje při vystupování z kabiny mjr. Kořínek a společně se svým chorvatským kolegou odchází na poletový brífink. A report dostává pár minut od palubního střelce. Do Afghánistánu půjdu už počtvrté a vždycky jako palubní střelec. Bude to již moje osmá mise v zahraničí, šokuje na úvod sympatický profesionál a zdůrazňuje, že ani tato skutečnost jej neopravňuje k sebemenší laxnosti. Plně koncentrovaný musíte být každou vteřinu a v každé situaci. Já jsem další pár očí pro pilota. Nejsem na palubě jenom proto, abych mačkal spoušť kulometu, ale jako člen posádky vykonávám i jiné činnosti. Střelba, to už je taková ta třešnička na dortu. Trvá pár sekund, navíc v pohybu, a v žádném případě to není o tom, že budu mít třeba dvě minuty cíl na mušce. Můj úspěch ve vzduchu je podmíněn nejen předvídavostí, ale především zkušenostmi, které lze získat jedině dlouhodobou praxí. Musíte dokonale zvládat zbraň a mít toho hodně nastříleno. Tento kurz splňuje přesně to, co je třeba pro nasazení do zahraniční mise. K vrtulníkům přicházejí chorvatští a čeští technici, které vede kapitán Ondrej Pecha. Po svých odbornostech začínají připravovat stroje k dalšímu letu. Odpolední mise mají naplánovaný vzlet na třetí hodinu fakta Na květnovém summitu v americkém Chicagu Severoatlantická aliance schválila vznik mezinárodního střediska leteckého výcviku pro létající a pozemní personál vrtulníků řady Mi Multinational Aviation Training Centre (MATC). Výstavba českého příspěvku do iniciativy označované Smart Defence vzejde z kapacit Centra leteckého výcviku (CLV) v Pardubicích. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

11 výcvik Plukovník Josef Kopecký: Do budoucna bych rád viděl větší rotaci personálu mezi 4. a 7. brigádou, jen tak si můžeme intenzivněji předávat zkušenosti. Zbraně jsou až za vojákem Novým velitelem 7. mechanizované brigády se vloni na jaře stal plukovník Josef Kopecký. V současné době se s 10. jednotkou provinčního rekonstrukčního týmu chystá do afghánského Lógaru. Při této příležitosti jsme ho požádali o rozhovor. Jaké je v současné době vaše hodnocení 7. mechanizované brigády? Velitelem 7. mechanizované brigády jsem od března Myslím si, že již v té době měla brigáda velmi dobrou úroveň. Jsou ale samozřejmě věci, ve kterých musíme pokračovat a posunout je dál. Vojáky jako jednotlivce a jednotky do úrovně útvar máme dobře vycvičené. Jsou schopni plnit úkoly nejen doma v České republice, ale i v zahraničních operacích. Na základě toho, jak nás v misích hodnotily nadřízené stupně, je zřejmé, že se nemáme za co stydět. Jsem ale přesvědčen, že se musíme zaměřit na činnost štábů, a to především štábu brigády. Aby byl schopen plnohodnotně plánovat, řídit a udržet operace. Brigáda jako bojová síla přitom musí být schopna splnit operace nejen v zahraničí, ale i doma. Prioritně je povinna být připravena k obraně České republiky. Již delší dobu spolu se čtvrtou brigádou tvoříte páteř zahraničních misí naší armády. Nezatěžuje vás to příliš, neodvádí vás to od systematické práce na zkvalitňování výcviku brigády? Je pravda, že v minulosti existovaly určité tendence, kdy se všechno podřizovalo tomu, že se vyjíždí do misí. Ostatní úkoly musely být na úkor toho často opomíjeny. V posledních letech se proto intenzivně věnujeme i přípravě na vedení útočných a obranných operací, které jsou neméně důležitou součástí tzv. plného spektra operací. Abychom byli schopni válčit jako mechanizovaná brigáda, musíme všechno tohle beze zbytku zvládnout. Stěhování velitelství 7. mechanizované brigády do Přáslavic se několikrát odsunulo. Je tato myšlenka stále ještě aktuální? V současné době nemám žádné informace o tom, že by chtěl někdo stěhovat velitelství brigády. V minulosti tady samozřejmě byly nejrůznější snahy. V letech 2002, 2003 se uvažovalo o vytvoření velkokapacitních základen amerického typu. Z toho nakonec sešlo. V současné době u brigády necítíme potřebu se někam stěhovat. Je sice pravda, že nežijeme v úplně ideálních podmínkách. Nepotřebujeme však žádné horentní částky na to, abychom si v námi užívaných objektech udrželi stav, jaký máme, případně udělali potřebné úpravy. Současná dislokace brigády je celkem ideální. Odpovídá možnostem a potřebám takového území, jako je Morava. Pro potřeby výcviku máme velice krátké přepravní vzdálenosti do prostorů Libavá a Březina. A to nemluvím o posádkových zařízeních, která využíváme. Osobně tedy nevidím žádný smysl v nějakých dislokačních změnách. V červenci letošního roku odjíždíte do Afghánistánu s kontingentem, jehož základ tvoří 74. lehký motorizovaný prapor. Znamená to, že brigáda má v tomto okamžiku čtyři plnohodnotné prapory, že výstavba tohoto útvaru byla již definitivně ukončena? Skutečně nyní máme čtyři plnohodnotné prapory: dva mechanizované, jeden tankový s mechanizovanou rotou a jeden lehký motorizovaný. Všechny jsou na zhruba stejné úrovni. Plně vybavené a vyzbrojené. Zbraně, kterými brigáda disponuje, odpovídají úkolům, jež by měla plnit. Bučovický prapor je útvar, který je kapacitně i kvalitativně jednoznačně schopen zajišťovat úkoly jak v rámci brigády, tak i se zahraničními partnery. V poslední době jste dostali celou řadu nové výzbroje. Co vás v tomto směru čeká, jakou technikou byste chtěli vaše jednotky ještě přezbrojit? Pokud hovoříme o mechanizovaných praporech, jejich hlavní techniku představují bojová vozidla BVP-2. Jsou to spolehlivé zbraňové systémy, které nám fungují a na které máme vycvičené vojáky. Podle mého názoru tady není žádný problém. Co se týče tankového praporu, tak po prvních dětských nemocech nové tankové výzbroje, do které se mimochodem investovalo hodně peněz, je v současné době již všechno doladěné. Také tato technika se osvědčila. Nemáme žádnou potřebu něco měnit. Lehký motorizovaný prapor je doplňován novými obrněnými vozidly Iveco. Ta opět plně odpovídají charakteru této jednotky. Pokud se týká ručních zbraní, přecházíme nyní na pistole Phantom a útočné pušky BREN. Zatím je s nimi ta největší spokojenost. Brigáda rychlého nasazení dostala nové kolové transportéry Pandur, vy máte stále ještě techniku sovětské provenience. Jak dlouho vám ještě budou bojová vozidla pěchoty BVP-2 vyhovovat, případně čím by je bylo možné nahradit? Naše technika má samozřejmě pásy. Dnes je trend mít obrněné transportéry většinou na kolech. Přesto si myslím, že pro předpokládané, tedy středoevropské válčiště jsou pásy plně vyhovující. A to nehledě na to, že je to těžší technika. Také třicetimilimetrový kanon je velice výkonný. Ostatně to potvrzuje rovněž skutečnost, že tato ráže se používá i na té nejmodernější současné technice. Samozřejmě systémy, kterými jsou vybavena vozidla Pandur, se nacházejí někde jinde. Ale pro samotné vedení pro nás zásadní bojové činnosti jsou naše bojová vozidla plně vyhovující. Před třemi týdny jsme měli vyvedení na Libavou. Při nočních střelbách mě potěšil střelec operátor BVP ze 71. praporu, když za pohybu měl na vzdálenost metrů z pěti výstřelů pět zásahů. A to nebyl jediný, kdo takové výsledky dosahoval. Myslím si, že to už o něčem svědčí. A což takhle modernizovat tuto zbraň v budoucnu novou palebnou věží, neuvažuje se o něčem podobném? Určitá nevýhoda stávajícího BVP-2 je ve starším střeleckém systému, spojovacích prostředcích a protitankové řízené střele. Tyto části BVP-2 by se určitě daly modernizovat. Záleží však na tom, jakým směrem se bude chtít naše armáda v budoucnu ubírat a zda budou prostředky a vůle něco takového udělat. Znovu opakuji, s tím, co máme, jsme schopni své úkoly splnit. Role vojáka, tedy člověka obsluhujícího tyto systémy, je na prvním místě, zbraně či stroje jsou až za ním. Diskuze o tom, zda naše armáda má mít tankový prapor, anebo ne, se neustále vrací. Jaký je váš názor na tento problém? Prostě ty tanky tady jsou. Investovaly se do nich nemalé prostředky. Je to tanková technika tři a půlté generace. Snese tedy srovnání s konkurencí. My ji používáme a používat budeme. To, co s těmito tanky dokáží naši vojáci, není v porovnání s obdobnými jednotkami o nic horší. Navíc pro povahu našich operací je jejich palebná síla nenahraditelná. Spojenci v NATO využívají rovněž tanky. Nevidím tedy žádný problém v tom, nechat si je i v budoucnu. Existuje určitá životnost těchto zbraňových systémů a tu bychom se měli snažit vyčerpat. Kdysi tady bývala určitá rivalita mezi 7. mechanizovanou brigádou a 4. brigádou rychlého nasazení. V poslední době se nám ale zdá, že mnohem více spolupracujete a pochopili jste, že tvoříte základ této armády a navzájem si nekonkurujete V minulosti tady asi jistá rivalita byla. Ta se možná ještě zvětšovala její určitou medializací. V současné době má naše armáda dvě bojové brigády. Myslím si, že úroveň vycvičenosti vojáků se srovnala. Mezi vojákem čtvrté a sedmé brigády nevidím téměř žádný rozdíl. Každá z brigád má jistá specifika. U čtyřky mohou být hrdí třeba na své výsadkáře a my například na své tankisty. Osobně se ale nějakému srovnávání nebo přílišnému vyzvedávání vyhýbám. Jsem přesvědčen, že voják na každé funkci u sedmičky je důležitý. Podobné je to určitě i u čtyřky. Navíc velitelem 4. brigády je člověk, který prošel řadou funkcí mimo čtvrtou brigádu a část své profesní kariéry prožil i na Moravě. Nastavili jsme si tedy určitá pravidla spolupráce, navzájem se podporujeme. Navíc ani na úrovni velitelů praporů neexistuje žádná rivalita, jsou zde dobré vztahy a vzorná součinnost. Do budoucna bych rád viděl větší vzájemnou rotaci personálu, což je samozřejmě spojené s předáváním zkušeností. Na řadě věcí se dokážeme domluvit, aniž bychom k tomu potřebovali nadřízené. Možná že by se někde něco našlo, ale to jsou vysloveně počiny jednotlivců, kterými nemá smysl se zabývat. Existuje nějaká vize, kam byste chtěl posunout 7. mechanizovanou brigádu v budoucnu, až ji jednou budete předávat svému nástupci? Když jsem zhruba před rokem nastoupil do funkce, přednesl jsem na nástupu všem útvarům určité teze. Vedle těch obligátních věcí, jako je výcvik, kázeň a všechno to rutinní, co musí voják splňovat, jsem uvedl, že hodnota brigády je v lidech. Na nich všechno závisí. Důležité je i to, kdo a jak vojákovi velí. Snažím se vojáky vést k respektu k velitelům a štábům. Profesionální armáda má jiný rozměr než ta záklaďácká. Proto zajišťujeme plnění úkolů nejen po velitelské linii. I řadový voják by měl mít možnost komunikovat a vyjádřit se. Pokud vnímáte jeho názory a berete na ně zřetel, rozvíjí se a je schopen vést určitou činnost samostatně. Veliteli pak stačí udat základní směr a nemusí ho na každém kroku navádět. Zde vidím také nenahraditelnou roli našich vrchních a vedoucích praporčíků, jakož i celého praporčického sboru. Přál bych si, aby brigáda byla plně funkční ve všech směrech, a to včetně oblasti velitelské a štábní. Aby brigádní a praporní štáby byly schopné přijmout úkol, zplánovat ho a naplnit. Teď mám samozřejmě na mysli z hlediska vojenských operací, do kterých nasazujeme naše lidi, ne administrativní činnost. V minulosti se tato oblast podceňovala, takže nyní, jak jsem již řekl, zde určité problémy jsou. My jsme si v tomto směru stanovili v ročních plánech nějaké cíle a využíváme každou příležitost, abychom si tyto procesy secvičili. Text a foto: Vladimír Marek 18 19

12 výcvik Studenti dosáhli na Každoroční účast dvou studentů příslušníků skupiny Commandos Univerzity obrany v kurzu přežití v džungli Francouzské Guyany je pro ni prestižní záležitostí. Letos tuto příležitost dostali dokonce čtyři studenti, kteří zde na přelomu března a dubna absolvovali dvoutýdenní výcvik zaměřený na přežití a boj v džungli. Výcvik pořádá 3. pluk pěchoty Cizinecké legie se sídlem v Kourou. Legionářský pluk má vyčleněno třicet instruktorů pro Centrum výcviku v rovníkových oblastech (CEFE) se základnou přímo v amazonském pralese poblíž městečka Regina, odkud se vyráží do náročných terénů. Tam se také prvních deset dnů po příletu účastníci kurzu připravují intenzivním výcvikem, než začne samotný čtyřdenní maraton tropickou džunglí. Výcvik začal ve čtyři hodiny třicet minut budíčkem. Následovalo přezkoušení, které jaguára mělo odhalit fyzické schopnosti jednotlivých účastníků kurzu. Poučení o chování v džungli a informace o místní flóře a fauně byly doprovázeny praktickými ukázkami. K tomu účelu existuje na základně malá zoo logická zahrada, ve které žije většina místních živočichů, pavouky a hady počínaje a jaguárem konče. V džungli provázelo studenty Univerzity obrany rotného Daniela Buršíka, četaře Petra Topinku, Jakuba Rozsypala a Lukáše Chroumala všudypřítomné vlhko, někdy hlad i žízeň. Největší nebezpečí ovšem představoval hmyz. Komáři zde totiž přenášejí malárii. Nebezpečné bývá uštknutí hadem, kousnutí pavoukem, bodnutí štírem či kontakt s jedovatou žábou. Po pár dnech přestanete nebezpečí vnímat a soustředíte se jenom na výcvik, říká Lukáš Chroumal, který sice v pralese potkal dva jedovaté hady, ale naštěstí se nic nestalo. Praktický výcvik je zaměřen především na osvojení si návyků nezbytných pro přežití v místních nehostinných podmínkách. Ne nadarmo jsou součástí Francouzské Guyany známé Ďábelské ostrovy. Účastníci kurzu se učí orientovat v džungli, plaví se na pirogách, získají základní dovednosti při práci s mačetou, procvičí si budování improvizovaných přístřešků i vorů a naučí se získávat prostředky k obživě z místních zdrojů. Po celou dobu jsou pod neustálým dohledem instruktorů a musí opakovaně zdolávat místní obávanou soustavu čtyř překážkových drah vybudovaných v džungli, které jsou jakousi třešničkou na legionářském dortu. Stezka sviní představuje soustavu překážek vedoucích přes rozbahněné slepé rameno řeky. Vojáci na ní procvičují přelézání, balancování, podlézání, šplhání, skoky, potápění a plavání. Stezce lián se mezi frekventanty kurzu říká opičí. Tvoří ji především lana, sítě, stromy a dřevěné konstrukce. Je zaměřena na šplhání, ručkování, skoky a balancování. Nejdéle trvá zdolání týmové stezky, a to většinou přes dvě hodiny. Jedná se o devět překážek vyžadujících spolupráci celé skupiny, tedy nejméně sedmi lidí. Opět ji tvoří bahno, stromy a obří hladká stěna. Poslední prověrkou je transport raněného skupinou minimálně sedmi lidí. Ten je přivázaný co nejpevněji k dlouhé kládě. Takto ho musí vojáci přepravit přes náročný rozbahněný terén, který střídá značné převýšení. Nekonečné pěší přesuny v pralese a překážkové dráhy ve vodě, v bahně i na stromech, to jsou ty nepříjemné části kurzu přežití, protože jste neustále mokří a od bláta. Jedinou šancí, jak mít alespoň jedno relativně suché oblečení na noc, je přenášet ho v utěsněném barelu. V džungli totiž vlhkost dosahuje až 98 procent. Drsné byly všechny dny, vzpomíná četař Lukáš Chroumal. Běžné byly odřeniny, opruzeniny, spálené ruce od lan. Spávali jsme ve vlastnoručně zhotovených přístřešcích ze stromů a palmových listů. Ukládali jsme se brzy, protože se stmívalo kolem sedmé a jediným světlem byl oheň. Většinu nocí propršelo. Teploty přes den se pohybovaly od třiceti do pětatřiceti stupňů Celsia. Vrcholem náročného kurzu však byla čtyřdenní mise s hlavním cílem přežít. Přežití v džungli předcházela příprava, kterou vedl domorodý indián jménem Narcis, jenž pracuje pro zdejší jednotku Cizinecké legie. Vojákům ukázal, které plody se dají jíst 20 21

13 výcvik technika a výzbroj a jak si je mají připravit, jak opatřit stravu lovem, jak zhotovovat vrše na ryby a pasti na zvěř. Vojenští instruktoři nás vysadili v džungli bez jídla a bez vody. Měli jsme jen brokovnici s deseti náboji na ochranu, tablety na úpravu vody, sůl, jednoduché rybářské náčiní, barely, buzolu a píšťalku. Dokonce nám vzali i trička a tkaničky od bot, vypočítávají četaři Jakub Rozsypal a Lukáš Chroumal. Živit se měli tím, co si sami uloví. Tým Jakuba Rozsypala ulovil opici, která se sice kvůli parazitům nesmí jíst, ale vyměnil ji za tři čtvrtě kila rýže pro dvacet lidí! Naštěstí byl ve skupině jeden kluk, který vyrostl v podobném prostředí a znal plody džungle, a tak nás naučil, co můžeme jíst, říká četař Rozsypal. Tým, jehož členem byl Lukáš Chroumal, ulovil jen pár drobných mokřinových krabů. Uvařili jsme z nich polévku. Byla téměř nepoživatelná. Nebylo v ní snad žádné maso. Bylo to mastné a slané, tak jsme alespoň doplnili minerály, popisuje netradiční jídelníček četař Lukáš Chroumal. Ani s vodou to nebylo jednodušší. Brali jsme ji z řeky, ale i když jsme ji vyčistili tabletama, zůstala zabarvená do hněda. V řece jsme se také koupali, myli samopaly, prali v ní maskáče a holili se, vzpomíná četař Rozsypal. Zajímavou zkušeností byl i simulovaný útok na vyzbrojenou základnu ilegálních těžařů zlata či drogové mafie. Útok jsme pouze simulovali na připravenou imitovanou základnu. Přesto byla celá akce kvůli složitému pohybu v pralese velmi náročná, líčí četař Lukáš Chroumal a upřesňuje, že vysekat v džungli kilometr s výstrojí trvá skoro dvě hodiny. Velitel 3. pěšího pluku plukovník Lardet byl s výkony českých vojáků spokojen a ocenil také jejich dobrou fyzickou připravenost a psychickou odolnost. Zároveň vyjádřil přání, aby se studenti brněnské Univerzity obrany kurzu přežití ve Francouzské Guyaně zúčastnili i v příštím roce. Na základně se naši vojáci setkali i s legionáři českého původu, kteří se k nim chovali velice vstřícně a snažili se jim pomáhat. Bohužel četař Petr Topinka kvůli zranění kurz nedokončil. Při pohybu v džungli je snadné utrpět nějaké zranění a tělo v těch podmínkách reaguje jinak než normálně. V mém případě se tak stalo a zranění nohy spolu s infekcí mě vyřadilo do konce kurzu. I tak mám spoustu cenných zkušeností pro svoji budoucí profesi, říká četař Topinka. Studenti Univerzity obrany a kadeti z vojenské školy l Ecole Spéciale Militaire de Saint-Cyr, kteří kurz dokončili, složili závěrečné zkoušky. Nyní na svých uniformách mohou nosit odznak jaguára, který získali za absolvování kurzu ve Francouzské Guayně. A také vzpomínat na pocity úlevy, štěstí a vítězství, které se u všech dostavily poté, co náročný kurz přežití absolvovali. Text: Pavel Pazdera Foto: archiv CEFE Lehké kolové obrněné vozidlo IVECO M65E 4 4 LOV Mimořádně úspěšná vozidla IVECO se stala součástí výzbroje naší armády. Vývoj pokračuje několika dalšími verzemi pro AČR v kooperaci s domácími firmami. Technický popis Italští konstruktéři při vývoji LMV/Lince, stejně jako například u vozidla Terrier, využili maxima komerčních dílů. Tím snížili jak vývojové náklady, tak akviziční cenu. LMV/Lince je řešen jako klasické terénní čtyřkolové vozidlo, s motorem vpředu a náhonem 4 4. Základem konstrukce je čtyřdveřová karoserie lisovaná z ocelového plechu. Její součást tvoří ocelový rám, zpevňující celou konstrukci. Hlavní částí karoserie je kabina osádky se dvěma řadami sedadel za sebou, označovaná jako citadela. V první řadě jsou dvě sedadla s místem řidiče (vlevo u kontinentální a vpravo u britské verze). Za nimi jsou další tři vedle sebe. Základem konstrukce sedadel je výlisek z ocelového plechu, zesílený trubkami. Uvedená konstrukce je pohyblivě uchycena do ocelového rámu a ten k zesilující trubkové konstrukci kabiny. Součást každého sedadla tvoří rozměrná opěrka hlavy a pětibodové bezpečnostní pásy. Toto provedení spolu s možností vertikálního pohybu sedačky částečně eliminuje účinek tlakové vlny exploze miny nebo výbušné nástrahy či systému pod vozidlem. V podstatě se jedná o stejný princip jako u havarijních sedaček crashworthy seats, kterými jsou vybaveny pilotní kabiny vojenských vrtulníků pro eliminaci účinku dopadu kokpitu na zem. Zadní část karoserie tvoří shora otevřený nákladní prostor. Jedná se o malou korbu, krytou buď plachtou, nebo plastovým krytem navazujícím na předchozí část karoserie. Záď tvoří velké manipulační dveře. V uvedeném provedení je LMV/Lince terénní vozidlo bez zvláštní ochrany proti účinkům různých zbraní. Tu poskytují až bloky modulárního přídavného pancéřování, které se upevňují na základní karoserii. Jedná se o patentem chráněnou konstrukci kompozitových panelů s různým stupněm odolnosti. V nejnižším poskytují ochranu před střelami ráže 5,56 mm, v nejvyšším 12,7 mm. Součástí soupravy jsou i panely s neprůstřelnými skly. Ochranu před ženijními minami až do hmotnosti 6 kg trhaviny zesiluje dno kabiny tvarované z několika vrstev materiálu a dnové pancéřování tvarované do V za účelem rozkladu tlakové vlny do stran. Praxe však ukázala, že LMV dokáže ochránit osádku i před podstatně silnějšími náložemi. Například jedno z vozidel AČR ochránilo naše vojáky v Afghánistánu při explozi improvizovaného výbušného systému s hmotností trhaviny minimálně 50 kg. Pravděpodobnost detekce LMV pomocí infrapřístrojů pracujících v infračerveném pásmu spektra snižuje vedení výfuku mezi podlahami vozidla v rámu až na záď. Nejteplejší části motoru, například turbokompresor, jsou odstíněny tepelnými kryty snižujícími vyzařování v infračervené části spektra. Kabina je efektivně odhlučněna. Použití plastových dílů a nespecifikovaný druh nátěru údajně omezují i pravděpodobnost detekce vozidla radiolokátorem. Výrobce mluví o stealty provedení. Palivová nádrž se nalézá na zádi mimo kabinu. Důležitým bezpečnostním prvkem je automatický hasicí systém. Organickou součástí výbavy vozidla je klimatizace, umožňující činnost při teplotách od -32 C do +49 C. Pohon zajišťuje dokončení přeplňovaný vznětový motor IVECO F1 C o objemu 3 l se vstřikováním Common rail (systém přímého vstřikování nafty vznětových motorů s tlakovým zásobníkem) o výkonu 140 kw při otáčkách. Je uložen v přední části karoserie. Jeho točivý moment převádí permanentně na všechna čtyři kola šestistupňová automatická převodovka ZF6HP26 6 pomocí kardanových hřídelí a diferenciálů. Vozidlo nemá v základní verzi organickou výzbroj. Do kruhového krytu ve stropě však lze uchycením na zesilovací trubkovou konstrukci instalovat lafety různých zbraní, především kulometů a automatických granátometů. Jedná se například o dálkově ovládanou zbraňovou stanici se zaměřovačem Defender SDWS (Self Defence Weapon Station) od izraelské firmy Rafael nebo ENFORCER s kulometem ráže 12,7 mm, kterou jsou vybavena některá vozidla britské armády. Technicky má LMV čtyři vojenské verze, které však mohou mít široké spektrum speciálního vybavení. Jedná se o verzi základní pro osádku 1 + 4, kterou používá i naše 22 23

14 rubrika IVECO M65E 4 4 LOV 24 REPORT 25

15 technika a výzbroj Hlavní takticko-technická data vozidla M65E 19WM 4 4 LOV 50 B se zbraňovou stanicí Protector M151 A2: Délka mm Šířka mm Výška stropu korby mm Rozchod mm Rozvor mm Světlost mm Bojová hmotnost s pancéřováním kg Náklad kg Nebržděný přívěs do hmotnosti kg Bržděný přívěs do hmotnosti kg Maximální rychlost km/h Akční rádius km Brodivost bez přípravy mm personalistika Referát expertních služeb pomáhá zjišťovat a zároveň analyzovat názory lidí sloužících v armádě a odhalovat příčiny případných problémů Co mají lidé v hlavě Pokud velitel potřebuje vědět, jaká je například míra loajality jeho podřízených vůči ozbrojeným silám, jaká je jejich motivace k výkonu, případně jaké jsou jejich postoje k zabití, ztrátě a smrti, není nic jednoduššího. Stačí se obrátit na referát expertních služeb v oblasti lidských zdrojů, který působí třetím rokem v rámci ředitelství sekce personální MO. armáda, dále s krátkou kabinou (short cab) pro dvě osoby a verzi s nákladní plochou nad zadní nápravou. Toto vozidlo může sloužit například jako dělostřelecký tahač nebo základna samohybného minometu. Novinkou je verze s dlouhou kabinou (long cab) 1 + 4, jež má rozvor šasi mm a zajišťuje vojákům na zadních sedačkách větší pohodlí. V minulém roce byla poprvé prezentována otevřená verze pro speciální jednotky LMV SF (Special Forces), kterou mohli vidět návštěvníci veletrhu IDET Jako zajímavost lze uvést, že existuje rovněž civilní verze bez pancéřování, která slouží jako běžný terénní automobil. České verze Naši vojáci používají v Afghánistánu základní verzi vozidla, která je v podstatě shodná s LMV. Výzbroj tvoří zbraňová stanice Protector M151 A2 s velkorážným kulometem M2 QCB ráže 12,7 mm. Tím je získána značná palebná síla a možnost napadat protivníka na vzdálenost větší, než je dostřel běžných ručních zbraní. Součástí zaměřovacího systému stanice je pro denní režim CCD kamera se schopností detekce cíle na vzdálenost až m a jeho zaměření na vzdálenost až m. Pro noční režim slouží termovizní kamera se schopností detekce cíle na vzdálenost až m a jeho zaměření na vzdálenost až m. Elektronickou výbavu vozidla tvoří dvě radiostanice RF-300M-TV FALCON III společnosti Harris, navigační systém GPS/PPS s přijímačem DAGR a identifikačním systémem vlastní-cizí BIFF (Battlefield Identification Friend or Foe) a v neposlední řadě také rušiče vysokofrekvenčního signálu, které eliminují možnost dálkové bezdrátové iniciace nástražných výbušných systémů. Balistická ochrana kabiny osádky anuluje účinek ručních granátů, tříštivé dělostřelecké submunice a dalších prostředků určených proti živé síle. Dále kabina chrání před explozí miny do hmotnosti 6 kg TNT pod vozidlem. Boční ochrana eliminuje účinek exploze 15 kg TNT ve vzdálenosti 2 m ve výšce 1 m nad zemí. Palivová nádrž o objemu 130 l má speciální výplň zabraňující explozi. Součástí pohonné soustavy je palubní systém diagnostiky, který sleduje základní provozní a funkční parametry a signalizuje havarijní stavy. Součástí výbavy je topení a klimatizace. Je třeba krátce připomenout, že první vozidla IVECO LOV v naší armádě nebyla vybavena stanicí Protector. Výzbroj tvořilo shora otevřené pancéřové stanoviště s lafetací pro kulomet nebo automatický granátomet. Vývoj realizovala pro potřeby jednotky SOG společnost LOM Praha. V Afghánistánu již slouží rovněž zdravotnická verze s označením lehké obrněné vozidlo (LOV) zdravotnické (Zdrav) IVECO M65E19WM 4 4. Je určeno k odsunu raněných a nemocných, k poskytnutí základního lékařského ošetření a udržení základních životních funkcí raněných a nemocných. Kabina vozidla je prodloužena na mm, přičemž hmotnost vzrostla na kg při udržení úrovně balistické ochrany. Osádku tvoří řidič a lékař/zdravotník. V nástavbě kabiny lze přepravovat jednoho ležícího a dva sedící raněné. Výbavu tvoří pět vysílaček a široké spektrum zdravotnického vybavení. Málo známá je verze pro elektronický boj, která spadá do režimu utajení. V letošním roce vstoupila do služby verze vyzbrojená zbraňovou stanicí ZSRD 07, která je určena pro jednotky EOD a dělostřelecký průzkum. Ve stadiu zkoušek je chemická verze. Řidiči si pochvalují především dynamickou jízdu a velkou stoupavost vozidla, kterou se IVECO LOV vyrovná výkonným terénním automobilům. Text: Martin Koller Foto a obrázky: autor a IVECO Historie tohoto pracoviště je ale mnohem starší. Již v roce 1998 vznikly v resortu Ministerstva obrany dva týmy pro terénní výzkumy. V té době se náčelníkem Generálního štábu AČR stal Jiří Šedivý. Tedy člověk, který měl zahraniční zkušenosti a moc dobře si uvědomoval, jak důležité je vědět, co si lidé myslí a jaké jsou jejich názory. A proto to byl právě on, kdo stál u vzniku těchto složek. S trochou nadsázky o sobě tehdy prohlašoval, že je vlastně nejbohatším mužem v celém resortu, protože má k dispozici výstupy z těchto dvou institucí a ví, co si vojáci myslí. Získával od nás změřené postoje reprezentativního vzorku různých vojenských jednotek a uskupení. Lidé mají v hlavě postoje, mínění, názory. A od toho je jen malinký krůček k činům, které mohou být v některých specifických případech i nebezpečné. Vedete-li lidské zdroje, je pro vás nadmíru užitečné vědět, co mají lidé v hlavě, říká vedoucí referátu podplukovnice Kateřina Bernardová. Návrat po letech Její původní pracoviště fungovalo v resortu až do roku Pak ale v důsledku reforem zaniklo. Obnovení se dočkalo až v únoru Činnost referátu se neomezuje pouze na výzkum, stejně důležité je vytváření podkladů pro poskytování expertních rad a poradenských služeb, podpora kvality práce v oblasti vedení a řízení lidských zdrojů, podíl na výběru a rozmísťování lidských zdrojů na klíčové pracovní pozice, získávání a analyzování dat z oblasti fungování lidských zdrojů, individuální a skupinové poradenství, přednášky, publikační činnosti a psychologické a psychosociální poradenství. To, co při našich výzkumech změříme, umíme velmi dobře matematicky, statisticky a také graficky vyjádřit. A právě díky tomu je to snadno pochopitelné a uchopitelné pro každého. Jestliže řekneme, že velitel má u útvaru hodně spokojených vojáků, odpoví nám asi, že je to fajn. Ale to je také všechno. Jedná se totiž o naprosto vágní informaci, vysvětluje Kateřina Bernardová. Musíme mu přesně říci, že u jeho útvaru je například osmdesát procent spokojených vojáků a dvacet procent nespokojených. A pokud možno ještě doplnit, proč je těch dvacet procent nespokojených. Dvě procenta si třeba stěžují na špatnou komunikaci, tři na mizerné zabezpečení, čtyři na špatnou organizaci práce atd. Můžeme mu navíc poskytnout tzv. následnou analýzu, na základě které zjistíme, proč si jeho vojáci stěžují například na špatnou organizaci práce. Dostane od nás tedy velmi cenné informace, z nichž on ví nejenom to, že si jeho podřízení stěžují, ale také proč a kde je příčina jejich pocitu nepohody. Tyto výstupy jsou velice důležité pro všechny stupně velení. Vztahy v sociomapách Referát používá pro své výzkumy rovněž sociomapování. Jedná se o unikátní sociodiagnostickou metodu vytvořenou v devadesátých letech minulého století vědeckým pracovníkem jednoho z tehdejších armádních center Radvanem Bahbouhem. Umožňuje velmi přehledné a srozumitelné vyjádření vzájemných vztahů a vazeb v sociální skupině. V případě armády to je nejen uvnitř vojenských jednotek, ale i mezi jednotkami, mezi mužstvem a jeho velením a v neposlední řadě i uvnitř velení. Je možné ji použít jak pro výběr osob při sestavování skupin a týmů, tak pro vlastní sledování dynamiky vývoje vztahů a vazeb v dané skupině vojenských profesionálů. Z obrazového vyjádření mezilidských vztahů ve formě sociomapy je možné velmi zřetelně určit rozdílnost ve výši pozic mezi zobrazenými jedinci, jejich sociální vzdálenosti od sebe i intenzitu a těsnost vztahů. Kromě toho z ní lze vyvodit například úspěšnost spolupráce, komunikace, sdílení informací apod. Výsledky detailní analýzy pak slouží ke zlepšení odhadu úspěšnosti aktivit šetřených skupin. Současbě dochází i k formulování závěrů a doporučení. Jejich cílem je posílení zjištěných pozitivních faktorů a zároveň zmírnění nebo úplné odstranění těch negativních. Pokud se ve vztazích v určité vojenské jednotce či na určitém pracovišti vyskytují jisté problémy, je možné právě upozorněním na ně a systematickou prací se skupinou, ve smyslu jejího rozvoje, dosáhnout jejich 26 27

16 personalistika 1. EXPERTNÍ ČINNOST 6. Psychosociální podpora a KI Přednášky, semináře, workshopy Zdravý životní styl 2. Výzkumná činnost průzkumy, analýzy 5. Zpětnovazební informační systém 3. Podpora managementu při řízení a vedení LZ 4. Výběr a rozmisťování LZ na klíčové pozice zmírnění či úplného odstranění. V případě, že je situace vysloveně kritická, může být řešením i výměna daného jedince. Nalezení slabých míst, která jsou běžnou součástí našeho žití, je velice důležité. Mnohdy totiž mohou být startovními elementy nepředvídaných situací, jejichž důsledkem bývá lidské selhání. V případě ozbrojených sil by následky mohly být doslova fatální, dodává podplukovnice Bernardová. Metoda byla použita i v případě projektu s názvem Úrovně pracovní spokojenosti vojáků nasazených v rámci mise ISAF u 5., 6. a 7. kontingentu AČR PRT, jehož zadavatelem je generálmajor Aleš Opata. Svůj postoj k tomuto modernímu způsobu řízení a vedení lidských zdrojů vyjádřil nejen zadáním projektu, ale i prezentací dílčích výsledků sociomapování v těchto misích v květnu 2011 na mezinárodní konferenci psychologických služeb aliančních partnerů IAMPS ve Vídni. Se zajímavými výstupy z tohoto výzkumu se budou moci čtenáři A reportu seznámit v některém z dalších čísel. Pátrání po příčinách odchodů Pracovníci referátu se mohou pochlubit celou řadou úspěšných projektů. Za všechny jmenujme například zmíněnou analýzu v rámci ISAF nebo analýzu dynamiky a struktury vztahů a vazeb ve skupině kolegia rektora, kterou tento referát zpracovával pro Univerzitu obrany. Od června loňského roku pracují na projektu Příčiny ukončování služebního poměru profesionálních vojáků AČR , jehož zadavatelem je náčelník GŠ AČR armádní generál Vlastimil Picek. Počátečním impulzem pro jeho odstartování byla výraznější odchodovost příslušníků 13. dělostřelecké brigády v Jincích, zřejmě po oznámení, že armáda opustí větší část výcvikového prostoru Brdy. Později se ale předmětem výzkumu staly i další složky armády. Cílem zadání bylo zmapovat situaci spojenou se sníženým zájmem vojáků z povolání o prodloužení služebního poměru a další podmínky a skutečnosti ovlivňující jejich činnost. Zároveň ale sociologové a psychologové chtějí navrhnout realistická opatření k omezení nežádoucích odchodů profesionálních vojáků, ke zvýšení jejich pracovní motivace a zlepšení profesní spokojenosti. Výzkum přináší zajímavé informace o tom, v jaké sociální atmosféře se šest let po skončení profesionalizace naši vojáci pohybují. Odpovídá na otázky, co si myslí, jaké mají hodnoty, jaké zásady jsou pro ně důležité, podle čeho se rozhodují, jak vnímají svou profesi a jaké jsou jejich postoje vůči klíčovým principům západní společnosti. Takzvaným náhodným systematickým výběrem pomocí numerického klíče vybraní respondenti odpovídali na otázky týkající se jejich motivace ke vstupu do AČR, naplnění očekávání od služby v armádě, hrdosti na profesi, podstaty a smyslu jejich práce, spokojenosti s pracovními podmínkami, společensko- -politických souvislostí služby v AČR a postojů k demokracii či cizincům. Bez zpětné vazby to nejde S dílčími výsledky tohoto sociálního výzkumu už byli seznámeni velitelé a příslušníci analyzovaných útvarů, u nichž byl již ukončen. Podle Kateřiny Bernardové je právě tato zpětná vazba naprosto nezbytná. Bez ní by se příště vojáci do výzkumu nezapojili vůbec, anebo pouze formálně. V případě tohoto projektu je na zpětnou vazbu velitelů a jejich vojáků kladen velký důraz. Živě se diskutuje nad výstupy výzkumu, tým odpovídá na řadu dotazů týkajících se běžného života armády a věnuje maximální pozornost i těm vojákům, kteří jej požádají o individuální rozhovor zaměřený třeba na jejich osobní a rodinné problémy. Velitelé se při takové prezentaci výsledků například dozvěděli, proč jejich podřízení vstoupili do armády, jaké bylo jejich očekávání, jak mezi sebou komunikují a jak důvěřují svému nadřízenému. Získali rovněž informace o tom, jak jejich vojáci hodnotí své pracovní podmínky a jak moc jim připadá zajímavá jejich práce. Všechny tyto záležitosti dávají odpověď na to, jaká bude jejich motivace k výkonu a výkon samotný. A to je ze všeho nejdůležitější. Každý velitel potřebuje vědět, zda a jak moc budou vojáci během běžného výkonu služby či v případě nasazení výkonní. V neposlední řadě tato data přinášejí velmi zajímavé odpovědi na příčiny případného ukončování služebního poměru. I v tomto případě se čtenáři A reportu budou moci po ukončení celého projektu seznámit s některými výsledky. Vstřícný přístup Chtěla bych velice poděkovat a ocenit přístup všech respondentů, kteří se doposud do tohoto průzkumu zapojili. Ať se již jednalo o příslušníky z vybraných útvarů sil podpory, včetně 6. a 7. polní nemocnice, 13. dělostřelecké brigády v Jincích, 23. vrtulníkové základny v Přerově, 21. základny taktického letectva v Čáslavi, 152. ženijního praporu v Rakovníku, 26. brigády velení, řízení a průzkumu ve Staré Boleslavi a jejích podřízených útvarů, či Vojenské akademie ve Vyškově. Velení všech dosud analyzovaných útvarů se postaralo o vynikající organizaci sběru dotazníkových dat. Všichni respondenti výborně spolupracovali, kladli značné množství doplňujících otázek. Mohli pouze zakřížkovat odpovědi v dotaznících, ale oni kromě toho ještě psali své názory a postřehy. To nám umožnilo udělat i frekvenční obsahovou analýzu, metodu, která poskytuje značné kvantum zajímavých výstupů, říká Kateřina Bernardová. Když porovnám akce, které jsme dělali před deseti lety, a ty současné, tak je to o několik pater výš. Za tu dobu prošel personál AČR obrovskou kvalitativní změnou. Lidé jsou nejen otevřenější, ale i neuvěřitelně zvídaví, bystří, mají obdivuhodný všeobecný rozhled a dokážou se orientovat i ve společenských vědách, jak dokazují jejich dotazy, ale i konstruktivní připomínky k našemu projektu. Dobrá komunikace Výzkum rovněž zjistil, že uvnitř analyzovaných útvarů existuje velmi dobrá komunikace. Pozitivní hodnocení respondentů v tomto směru dosahovalo osmdesáti až devadesáti procent. To je v dnešní době něco nevídaného. V horizontální vrstvě, tedy na stejné hodnostní úrovni, i na vertikální úrovni, tedy mezi nadřízeným a podřízeným a naopak, jsou v současné době v jednotlivých útvarech naší armády nastaveny velmi dobře komunikační kanály. Podle respondentů je komunikace uvnitř útvarů jasná, přímá, konstruktivní, nekonfliktní a srozumitelná. Přitom komunikace obecně je v dnešní společnosti velký problém. S ní se potýkají i ty největší civilní soukromé firmy. To je něco, co ostatní mohou české armádě doslova závidět, dodává podplukovnice Bernardová. Na druhé straně ale respondenti volají po zlepšení sdílení informací v rámci celé AČR. Překvapily nás i jejich postoje ke kvalitě velitelů a míra důvěry v drtivou většinu z nich, a to na všech stupních velení. V tomto směru udělala armáda v posledních letech obrovský skok. Nacházíme samozřejmě i tzv. slabá místa, ale i proto se tyto projekty realizují. Výzkumy sociální atmosféry a pracovní spokojenosti jsou jedním ze zdrojů informací pro proaktivní rozhodování managementu, umožňují připravit se na problémy včas a adekvátně jim předcházet. Už samotný proces dotazování se personálu je vždy signálem zájmu vedení o podřízené. A o to přece jde nejvíce! Text: Vladimír Marek Foto: autor a archiv referátu expertních služeb 28 29

17 mise K těm, kteří odvádějí v misích nejnebezpečnější práci, patří příslušníci týmů EOD (Explosive Ordnance Disposal). Sešli se u nich nejlepší pyrotechnici naší armády a získávají ocenění i ze strany spojenců. Nejlepší tým bojové letouny F-16 Fighting Falcon od letectva USAF. Zde však existuje jeden limit. Z humanitárních důvodů se letci vyhýbají bombardování afghánských osad. Spolupracovali jsme především s americkými specialisty od U.S. ARMY. Samostatnou kapitolu tvoří afghánští EOD. V naší oblasti měli dva týmy. Jsou to dobří odborníci a zároveň srdcaři, jdou do toho rukama, doplňuje další zajímavosti Václav Auterský. Vývoj na afghánském bojišti lze hodnotit jako neustálé nalézání útočných prostředků a opatření vůči nim. Obdobné to bylo již za druhé světové války. Příslušníci afghánské ozbrojené opozice se učí a dokážou reagovat na různé technologické změny. Používání rušiček koaličními jednotkami je vede k dálkovému odpalování IED kabelem (Command IED) nebo k jednoduchým, mechanickým, ale velmi spolehlivým metodám. Český tým pracoval s velkým nasazením. V některých dnech v letním období prováděl tři až čtyři výjezdy za den, přičemž jeden týden pracoval pro české vojáky a druhý pro americké spojence. Za dobu naší mise se základna stala terčem raket i minometné munice, případně granátů z bezzákluzových kanonů SPG-9 ruského původu. Jinak se nestalo nic zvláštního, končí Václav Auterský. Text: Martin Koller Foto: Václav Auterský, US Army Cougar JERRV Cougar vybavený rollerem Afghánská noc prozářená hvězdami. Po nebi se prohánějí létavice a konvoj vyráží ze základny. Američtí řidiči obrněných trucků mají dobrou náladu. Jako doprovod dostali český tým EOD, který je na základně považován za jeden z nejlepších. Nechce se ani věřit, že ještě před několika lety se američtí vojáci zcela vážně vyptávali, zda u nás máme barevné televize. Většina přesunů se koná v noci, protože tma znesnadňuje míření střelcům z pancéřovek RPG-7 a odhad odpalovačům různých improvizovaných výbušných systémů IED (Improvised Explosive Device), říká rotmistr Václav Auterský. Právě on velel nepočetnému českému týmu na základně u amerického úkolového uskupení Task Force Paladin a pro mimořádné výsledky se stal mimo jiné hrdinou týdne. Někomu by se takové označení mohlo zdát až komické, ovšem v americké armádě je berou velmi vážně. Služební hodnocení je tam cestou k postupu v jednoznačně daném systému kariérního růstu. Základ tam při posuzování vojáků všech hodností tvoří odborné znalosti, založené obvykle na absolvování speciálních kurzů, a především bojová praxe. Nejčastější problémy vytvářely na komunikacích miny italské a britské výroby, v naší oblasti nejčastěji protitankové Mk.7. Dále se jednalo o improvizované výbušné systémy IED ve formě buď dělostřeleckých granátů, nebo fugasů iniciovaných na dálku nebo tlakovými spínači, pokračuje Václav Auterský. Afghánistán, stejně jako Irák a řada dalších zemí v Asii a Africe, je odkázán na zásobování pomocí nákladních automobilů. Improvizovaný výbušný systém vyrobený z dělostřeleckých granátů propojených bleskovicí Důvodů je řada, počínaje obecnou chudobou země až po následky různých válek, nejčastěji občanských. Železnice byly většinou zničeny, pokud vůbec existovaly, vodní toky mají omezený rozsah a letecký transport je drahý. V zemi zničené jako Afghánistán se část obyvatel prakticky nedokáže uživit, takže je závislá na potravinové pomoci. Ta se dostává k cíli pouze po nekvalitních komunikacích, jež využívají denně desítky konvojů, ale i samostatně jedoucích automobilů a povozů. Takový konvoj má zpravidla kolem 60 velkých nákladních automobilů. Vojenskou část tvořily v naší oblasti především americké náklaďáky a tahače s pancéřovanými kabinami a zvýšenou odolností vůči minám a IED. Civilní část se skládala z nejrůznějších nákladních automobilů, které byly naloženy, co to šlo. Ty samozřejmě pancéřovou ochranu postrádaly, takže řidiči vezoucí potraviny nesli pod palbou tálibánců doslova kůži na trh, dodává Václav Auterský. Vzhledem k délce konfliktu v Afghánistánu, a rovněž v Iráku, dosáhla ochrana konvojů vysoké úrovně a systémovosti. Různé druhy sil si poskytují vzájemnou podporu. Ke každému konvoji lze přivolat bitevní vrtulníky AH-64 Apache nebo bitevní letouny A-10 Thunderbolt II, případně víceúčelové fakta Vozidlo JERRV (Joint Engineering Rapid Response Vehicle / Joint EOD Rapid Response Vehicle) Americké jednotky EOD začaly od konce roku 2004 používat nová specializovaná kolová vozidla odvozená od silně odolných typů programu MRAP (Mine Resistant Ambush Protected). Příslušníci EOD používají nejčastěji vozidla Cougar v konfiguraci 4 4 nebo 6 6, která jsou upravena do verze JERRV. Osádku tvoří zpravidla čtyři vojáci. Pátým členem týmu je robot střední velikosti Talon, který se veze na zádi vozidla. V některých případech patří do výstroje i malý přenosný robot typu Packbot. Ke speciální výbavě patří dále ochranný oblek EOD 9. Úspěšnost při vyhledávání různých improvizovaných výbušných systémů, min a všemožné munice, ale i protivníků v okolí vozidla zvyšuje systém, který kombinuje televizní a termovizní kamery, jež pracují v sedmi režimech. Obraz, který získávají z okolí, se promítá na sklopnou plochou obrazovku. Dalším důležitým prostředkem je systém sledování a kontroly okolí a satelitní komunikace BFT (Blue Force Tracking). Ochranu vozidla před výbušnými nástrahami a sytémy odpalovanými bezdrátově na dálku zesiluje speciální rušič. Pro ničení nalezených trhavin a munice má osádka k dispozici trhaviny a iniciátory. Jako první jede obvykle vozidlo s rollerem, což je systém, který tlakově, případně elektronicky iniciuje miny nebo IED pod povrchem komunikace či terénu. Vozidlo JERRV poskytuje vysoký stupeň ochrany a značný uživatelský komfort. Po většinou tvrdém afghánském terénu se může pohybovat i mimo komunikace Robot Talon Improvizovaný výbušný systém pod povrchem terénu

18 historie Obranný ruční granát Mills (OTIP Bechyně) Zbraně pro atentát Kromě poměrně známého samopalu Sten Mk.II byli parašutisté vybavení pistolemi a různým dalším zajímavým materiálem, který je v některých případech téměř neznámý. Pistole Osobními zbraněmi parašutistů skupiny Anthropoid byly samonabíjecí pistole Colt Model 1903 Pocket Hammerless, jež měly skrytý kohoutek. Konstrukce vycházela z typu Colt Model 1903 Pocket Hammer, který naopak měl vnější palečník kohoutku. Konstruktérem byl John Browning, přičemž výroba modelu Hammerless se realizovala u společnosti Colt v Hartfordu v období 1903 až 1945 ve dvou verzích. Původní měla ráži.32 ACP (7,65 mm Browning), zatímco modernizovaná z roku 1908 měla ráži.380 ACP (9 mm Browning). Ve výzbroji amerického letectva vydržela tato zbraň až do konce války ve Vietnamu. Jako osobní, či spíše jednu z osobních zbraní ji používali generálové Eisenhower, Bradley, Marshall a Patton. Hlavní takticko-technická data pistole Colt Model 1903 Pocket Hammerless: Ráže... 7,65 mm Hmotnost g Délka mm Délka hlavně mm Nábojů v zásobníku Celkem bylo vyrobeno pistolí Hammerless obou ráží. Hlavní nevýhodou zbraně byla nemožnost opakovaného natažení kohoutku při selhané. Střelec musel natáhnout závěr, přičemž vyhodil náboj. Teprve poté mohl znovu vystřelit. Kohoutek však při skrytém nošení představoval riziko zachycení o oděv, což mohlo znemožnit vytažení zbraně například z kapsy. Naši parašutisté byli vyzbrojeni starší verzí, kterou získala Británie z USA v rámci zákona o půjčce a pronájmu. Koncepčně se jednalo o běžnou samonabíjecí pistoli s neuzamčeným závěrem. Ve vztahu k použité munici byla poměrně velká a těžká, a to i ve srovnání s pistolí Walter PPK stejné ráže, kterou byl vyzbrojen Samonabíjecí pistole FN 06 (VHÚ Praha) Samonabíjecí pistole Colt (VHÚ Praha) Hlavní takticko-technická data pistole Browning 1906: Ráže... 6,35 mm Hmotnost g Délka mm Délka hlavně mm Nábojů v zásobníku dokončení Heydrichův řidič Klein. Pistole P 08 vezená v pouzdře všitém do tapetování služebního Mercedesu byla podstatně účinnější. Důležité však bylo střelecké umění, takže rotmistr Kubiš zasáhl Kleina jako první a přerazil mu tím holenní kost. Při boji parašutistů v kostelní kryptě se objevily ještě malé samonabíjecí pistole Browning 1906 ráže 6,35 mm (náboj 6,35 mm Browning). Těmi byla vyzbrojena většina zpravodajských výsadků například Silver A, Silver B nebo Out Distance. Jinou výzbroj neměli naši parašutisté vysílaní z Británie zhruba do roku Obránci krypty tedy svedli svůj poslední boj ozbrojeni pouze několika malými pistolemi ráže 7,65 mm a 6,35 mm. Ruční granáty Skupina Anthropoid byla pravděpodobně vyzbrojena pouze dvěma typy ručních granátů. První byl obranný Mills. Jedná se patrně o nejznámější britský ruční granát. Byl patentován 16. září 1915 W. Millsem, majitelem firmy Mills Ltd., později Mills Munitions Co. v Birminghamu. Je znám také jako Mills Bomb a byl používán za první i druhé světové války. Celkově se vyráběl ve 36 verzích, které se však lišily pouze v detailech. Zajímavostí byla možnost použití kruhové plošky na spodním uzavíracím šroubu, která umožňovala vystřelovat Mills z puškového granátometu. Při výrobě byly postupně používány různé druhy materiálu a další komponenty a rovněž několik druhů pyrotechnických zpožďovačů a rozbušek. Obecně se jednalo o klasický obranný granát typu citron, což je označení používané původně pro francouzský granát F1, vzhledem k tvaru těla. To bylo u obou typů odlito z litiny tak, že povrch je předtvarován pro lepší rozklad při výbuchu. Zdola je tělo granátu Mills uzavřeno rozměrným šroubem, který tvoří základnu časového pyrotechnického mechanismu. Ten se skládá z úderníku drženého proti stlačené pružině pomocí pákové vrhové pojistky. Jejímu uvolnění brání přepravní pojistka tvořená závlačkou opatřenou kroužkem ulehčujícím vytažení. Po vytažení přepravní pojistky a puštění vrhové pojistky tlačí pružina úderník dolů, ten odhodí vrhovou pojistku a dopadne na zápalky, nebo zápalku (podle typu granátu). Tím je iniciován pyrotechnický zpožďovač tvořený v podstatě zápalnicí, která po prohoření iniciuje rozbušku a ta iniciuje trhavinu. Průběžně byla používána řada typů trhaviny, například Amatol. V tom případě bylo tělo granátu označeno zeleným příčným pruhem, zatímco v případě Amonalu nebo Bellitu růžovým. Později byly používány také Abelit, Cilferit, Sabulit, Baratol a Alumatol 2. K laboraci trhaviny slouží otvor v horní části těla, uzavřený šroubem. Přestože granáty Mills byly uvedeny na seznamu výzbroje pro Anthropoid, nenašly se, stejně jako Tree Spigot. Atypické bomby Druhý typ granátu byl vlastně improvizovaný ruční granát označovaný jako bomba. Je třeba říci, že kolem těchto bomb ve výzbroji parašutistů se objevovala řada nejasností. Základ bomby použité při atentátu a dalších tří nalezených následně gestapem tvořila horní část protitankového granátu typu Grenade, hand, No.73, A.T. Mark I. Používá se rovněž zkrácené označení No.73 Mk.I. Německá armáda používala pro ukořistěné granáty označení Handgranate 340 (e). Jednalo se o jednoduchý, rozměrný, těžký a nepříliš oblíbený prostředek k ničení tankových pásů. Výrobce bomby ponechal z původního granátu vrchní část se šroubením pro zapalovač. Dvojitý plechový plášť granátu No.73 byl nedaleko od šroubení víka dosti neuměle odstřižen. Od nepravidelného zbytku pláště, který tvořil obvodový prstenec, směřovaly dolů pouze čtyři pruhy plechu. Prostor mezi plechy byl vyplněn plastickou trhavinou a vše obaleno náplastí či lepicí izolační páskou textilního typu. Bomba se oproti granátu zkrátila přibližně na polovinu. Představa, že některý z parašutistů by předělával již hotový granát, je nepravděpodobná, i když taková manipulace by nebyla extrémně nebezpečná. Ranivý účinek bomby se ve srovnání s původním granátem snížil na méně něž polovinu. Především zmizela většina materiálu, ze kterého mohly vzniknout střepiny. Bomba měla možná proti živé síle menší účinek než výrazně menší československý útočný granát RG-4, který nevyniká velkou ranivou schopností, ale jeho úderky mohou vytvořit víc účinných střepin než uvedená bomba. Výrobci se pravděpodobně spoléhali pouze na účinek tlakové vlny. Je podivné, že s něčím takovým se vedl útok proti osobě v automobilu. Důvodem mohly být snad velké rozměry původního granátu, jež omezovaly možnost ukrytí, ale rovněž snaha omezit možnost zranění útočníků nebo lidí v bezprostředním okolí. Podle vojenského historika Eduarda Stehlíka došlo k úpravě granátů ještě v Anglii před odletem. Bombu zkonstruovali podplukovník Leslie J. C. Wood a major Cecil V. Clarke. Výroba se uskutečnila ve Station XII, tajném zařízení SOE, které bylo dislokováno v Aston House u Stevenage. Granát byl úpravou zkrácen a odlehčen. Kromě toho bylo možné promíchat plastickou trhavinu tvořící náplň s úlomky kovu a skla a tím zvýšit účinek proti živému cíli. To však provedeno nebylo. Vzhledem ke konstrukci bomb vyvstávala otázka, zda parašutisté nevezli pouze základ bomb a nenaplnili je ze zásob plastické trhaviny. Něco Hlavní takticko-technická data granátu Mills: Rok zavedení Délka... 3,75 palce (9 cm) Průměr ,3 palce (6 cm) Hmotnost ,07 libry (0,5 kg) Zbarvení tmavá khaki, červený pruh jeho přezdívka Thermos Flask Bomb. Zapalovač byl iniciován pohybem olověné kuličky po šikmých stěnách. Při dopadu kulička stlačila odpružený úderník, který inicioval roznětku a ta zase rozbušku, která iniciovala plastickou trhavinu nesoucí označení Polar Amon Gelatin Dynamite, v přehledu britských granátů označovanou jako P.A.G.D. Používala se rovněž trhavina Nitro Gelatin, označovaná jako N.G. Úderník byl zajištěn kolíkem s látkovou páskou opatřenou olověným závažíčkem, navinutou kolem těla zapalovače. Pásek, vrhová pojistka, byl proti odvinutí zajištěn šroubovacím bakelitovým víčkem, přepravní pojistkou. Uvedený granát si nezískal velkou oblibu. V průběhu války byl spotřebováván a k jeho vyřazení z výzbroje došlo už v roce Až do roku 1946 se používal jako demoliční nálož. Objevovaly se rovněž spekulace, že při atentátu mohl být použit granát No.82 Gammon, který svojí koncepcí připomínal Kubišovu bombu. Jeho základ tvoří plechový výlisek se závitem pro zapalovač No.69. Po obvodu je upevněn látkový obal ukončený stahovací zašitou gumou. Do obalu se mohla plnit libovolná plastická trhavina. Uvedený granát však nemohl být při atentátu v Praze použit, protože byl zaveden do výzbroje až v květnu Nelze však vyloučit, že jeho vzorem byla právě Kubišova bomba. Jako zajímavost lze uvést, že jedna ze tří později zajištěných bomb byla podle německých informací nefunkční. Takže stačilo, aby rotmistr Kubiš sáhl vedle, a všechno bylo jinak Granát Mills v řezu takového se však nepotvrdilo. Nelze vyloučit, že čtyři bomby pro Heydricha byly jediné originály. Není totiž doložena existence nebo použití jiných takto upravených granátů. Protitankový granát No.73 Mk.I je sběratelsky vzácný. Jeden se vyskytuje ve fondu britského Imperial War Museum, jinde není uváděn. Do výzbroje byl zaveden roku Používali jej i naši vojáci v Africe. Technicky se jednalo o plechovou trubku se švem a dnem uchyceným rovněž zahýbaným švem. Shora se pomocí bajonetového závitu šroubovalo lisované plechové víko. Do jeho středu byl našroubován bakelitový nárazový zapalovač No.69, známý jako All Ways, přičemž izolaci zabezpečoval gumový kroužek. Granát rozměry a vzhledem připomínal termosku, odtud

19 Zachovaná bomba výsadku Anthropoid z fondu Vojenského historického ústavu Praha Ženijní a pyrotechnický materiál Kromě plastické trhaviny a iniciátorů byly ve výzbroji parašutistů ještě tzv. časovací tužky. Jednalo se o výrobky vyvinuté pro potřeby sboru pro speciální operace SOE. Autorem byl patrně geniální vynálezce materiálů pro speciální jednotky generálmajor Millis Rowland Jefferis. Pracoviště původně podřízené MIR bylo dislokováno na Portland Place č. 35. K němu byla přičleněna sekce D pod oddělení MIRc. Po leteckém útoku došlo k jeho přestěhování do Firs ve Whitchurch. Pracoviště dostalo označení MD-1 a nepodléhalo přímo SOE. Jefferis vynalézal zhruba rychlostí jeden nápad týdně. Další pracoviště podléhající SOE bylo dislokováno ve Frythe pod označením základna IX. Náplní činnosti byl radiotelegrafický výzkum. Od roku 1941 byla sloučena se základnou XII zaměřenou na oblast využití trhavin. Později byla přejmenována na Experimentální základnu 6, dislokovanou ve Welwyn, která údajně vyvinula chemické časovací iniciátory, označované rovněž jako časovací tužky. Jednalo se o německý a souběžně francouzský vynález z první světové války, používaný v meziválečném období také v Polsku. Britská verze měla označení Switch, time, delay, No.10, Pencil. Hmotnost této tužky byla 18,5 g, délka 127 mm a průměr 8 mm. Skupina ve Firs vyvinula vlastní staticky časovací iniciátor známý jako L-Delay. Oficiální označení bylo Switch, time, delay, No.9. Kterou z těchto tužek měli parašutisté ve výzbroji, není jasné. Chemické iniciátory se vyráběly ve dvou provedeních. První sloužilo k iniciaci zápalnice. Druhé bylo vybaveno zápalnou hlavicí a jednalo se prakticky o jednoúčelový a jednorázový zápalný sabotážní prostředek. Základem konstrukce je trubička z tenkého plechu. V jejím horním konci se nalézá ampulka s kyselinou sírovou, fixovaná proti pohybu a zabezpečená proti rozbití látkou. V dolní části oddělené přepážkou je úderník a na něm předepjatá pružina. Obojí je historie drženo v horní poloze drátkem uchyceným z jedné strany na úderníku a z druhé pomocí šroubu uzavírajícího horní část trubičky. Drátek prochází kolem ampulky s kyselinou. Zmáčknutím horní části trubičky, podle instrukce nejlépe obejetím hranou mince, došlo k rozdrcení ampulky a kyselina leptala drát. Doba leptání do přetržení byla dána tloušťkou drátu a také teplotou okolí. Po přetržení drátku vymrštila pružina úderník proti roznětce v dolní části trubičky, která byla iniciována a sama iniciovala zápalnici nasazenou do odpruženého úchytu na konci trubičky nebo počinovou náplň zápalné hlavice. Pojistku proti nežádoucí iniciaci v době přepravy a manipulace tvořil ohnutý plíšek prostrčený trubičkou zabraňující dopadu úderníku na roznětku. Plíšky měly barvy informující o délce časování konkrétní tužky. Černá znamenala 10 minut, červená 19 minut, bílá 1 h 30 minut, žlutá 6 h 30 minut, modrá 14 h 30 minut. Podle německých testů označovala červená 30 min, bílá 2 h, zelená 3 h, žlutá 8 a modrá 20 h. Iniciátory byly přepravovány po pěti v plechové krabičce. Iniciátory L-Delay byly jednodušší. Základ tvořila opět plechová trubička. V ní se nalézal úderník spojený s předepjatou tažnou pružinou. Konec úderníku byl zalit v bloku z olověné slitiny a zajištěn drátěnou závlačkou opatřenou pojistkou a štítkem, na kterém byla označena doba časování v závislosti na teplotě okolí. Po vytažení pojistky tah pružiny pomalu doslova vytahoval úderník opatřený zápichem z olova, a to po dobu i několika hodin. Kvalita časování byla v tomto případě závislá na kvalitě a struktuře olova, tahu pružiny a teplotě okolí. Po vytržení z olova úderník inicioval roznětku a ta zápalnici uchycenou v odpruženém držáku. Časovacích iniciátorů bylo během války údajně vyrobeno více než 12 milionů. Jako zajímavost lze uvést, že kořistní časovací tužky použil hrabě Stauffenberg při atentátu na Hitlera. Rozněcovač Fog Signal Mk.I je v podstatě upravená železniční třaskavka neboli mlhový signál. Tato jednoduchá pyrotechnická zařízení se používala již ve druhé polovině devatenáctého století a u mnohých železnic, včetně našich, byla součástí vybavení stanic a strážních domků ještě v osmdesátých letech minulého století. U nás je vyráběla společnost Sellier a Bellot, později se dovážely z bývalé NDR. Třaskavky sloužily k signálu pro zastavení vlaku za mlhy, kdy mohl strojvůdce přehlédnout návěstidla a jiné optické signály. Technicky se jednalo o plechovou kapsli naplněnou třaskavinou, která se upevňovala pomocí péra na horní plochu kolejnice. Po najetí kola vlaku došlo k silné explozi. Technici SOE třaskavku vylepšili tak, že součástí kapsle se stala trubička s rozbuškou, která pomocí bleskovice sloužila k iniciaci trhavinové nálože upevněné ke kolejnici. Náloží bylo zpravidla několik a byly propojeny bleskovicí. Takto upravené britské třaskavky byly používány hnutím odporu především v Polsku a ve Francii Protitankový granát No.73: 1 zapalovač No.69, 2 plechové šroubovací víko, 3 přepážka, 4 kombinovaná rozbuška, 5 trhavina, 6 tělo granátu Řez bombou se zapalovačem No.69: 1 držák olověné kuličky s kuželovým vybráním, 2 páska s olověným závažíčkem, 3 tělo zapalovače, 4 zápalková úderka, 5 kombinovaná rozbuška, 6 lepicí páska, 7 šroubovací víčko přepravní pojistka, 8 olověná kulička úderka, 9 úderník, 10 pojistný kolík úderníku, 11 gumové těsnění, 12 roznětka, 13 přepážka, 14 prostříhané plechové tělo granátu Verze protitankového granátu No.73 (služební předpis) Nástražný násadkový granátomet Tree Spigot V soupisu výzbroje se vyskytuje rovněž zbraň označovaná jako Spigot nebo Spigot Mortar. Dále už o ní není žádná zmínka, takže nelze vyloučit, že nakonec do výzbroje výsadku zařazena nebyla. Vzhledem k velikosti se však nemohlo jednat o obrovitý protitankový granátomet Spigot, jenž je v souvislosti s atentátem mylně uváděn v některých informačních zdrojích. Jednalo se o nástražný granátomet či vrhač bomb známý jako Tree Spigot nebo Tree Spigot Bomb, což je nepřesné označení jeho munice. V seznamech materiálu SOE je označován jako Gun, Spigot, Tree Type a jeho katalogové číslo je No.B 116. V přepravním kontejneru byl zpravidla balen jeden vrhač a tři granáty. Pokud byl Spigot součástí vysazené výzbroje, tak doslova zmizel, pravděpodobně mezi příslušníky odboje, kteří tuto novinku ukryli. Poté mohli být popraveni, čímž stopa končí a Spigot možná někde leží ukryt dodnes. Jedná se rovněž Nástražný granátomet Tree Spigot (služební předpis) Rozněcovač FOG Signal Mk.I (služební předpis) Hlavní takticko-technická data granátu No.73: Rok zavedení Délka palců (27,5 cm) Průměr ,25 palce (8,2 cm) Hmotnost libry (1,985 kg) Zbarvení světlá khaki nebo zelená, červený pruh Časovací tužky Switch, time, delay, No.10, Pencil o velmi vzácnou zbraň. Jeden kus je doložen ve fondech britského Imperial War Museum v Londýně. Širší spektrum informací je obtížně dostupné. Délka násadky byla zhruba 30 cm. Celková hmotnost zbraně a náboje je udávána 8 liber, hmotnost granátu 5 liber bez zapalovače, z toho 3 libry trhaviny, průměr hlavice granátu 5 palců, délka granátu 1 stopa. Technicky je Spigot násadkový granátomet, případně bombomet. Koncepčně vychází z některých typů minometů, které byly vyráběny od roku 1912 a používány především v průběhu první světové války. Tyto zbraně nemají hlaveň a její funkci přebírá upravený stabilizátor náboje. Ten se nasazuje na tyčku či trubku, která nahrazuje v tomto případě horní lafetu, jež slouží k udílení náměru a odměru. Vodicí násadka granátometu Spigot obsahuje úderník, pružinu úderníku, odpruženou záchytku stabilizátoru granátu a závlačku s lankem. Je upevněna šrouby ke kruhové kovové základně opatřené rukojeťmi a vrtákem do dřeva. Po zašroubování do kmene stromu se na násadku nasadí granát. Přitom pravděpodobně dochází k předepnutí pružiny úderníku ve vodící násadce. Granát se skládá z vodicí a stabilizační trubky (stabilizátoru) s plechovou základnou, hlavice s dnovým nárazovým zapalovačem. Vodicí Řez časovacími tužkami A Switch, time, delay, No.10: 1 šroubek, 2 těsnění, 3 uzávěr, 4 keramické nebo látkové těsnění, 5 ampulka s kyselinou, 6 tělo, 7 keramické nebo látkové těsnění, 8 přepážka, 9 vrut, 10 drátek, 11 pružina, 12 úderník, 13 pojistka, 14 zápalka, 15 odpružený držák zápalnice B L-Delay: 1 olověný trhací blok, 2 pojistka, 3 úderník, 4 tělo, 5 tlačná pružina, 6 vodicí trubka, 7 zápalka, 8 odpružený držák zápalnice trubka obsahuje roznětku a výmetnou slož. Před střelbou se zapalovač vkládá do jímky v hlavici. Pomocí bajonetového uzávěru o třech plochách se hlavice spojí se základnou stabilizační trubky. Tím je zapalovač zároveň fixován na svém místě. Od závlačky, která udržuje úderník v zadní poloze, s napjatou pružinou, vychází lanko, které se natahuje jako nástraha přes komunikaci. Poté, co na lanko najede vozidlo, dochází k vytažení závlačky a pružina vrhne úderník proti roznětce výmetné slože ve stabilizační trubce granátu, který je vymrštěn vpřed. Existovala rovněž cvičná verze s válcovou inertní hlavicí. Za odbornou pomoc v oboru pěchotních zbraní patří poděkování Janu Skramoušskému, kurátorovi fondu 02 VHÚ Praha. Text: Martin Koller Foto a obrázky: autor a materiály SOE A B

20 historie Od jednoho z nejvýznamnějších bojových vystoupení čs. legionářů za první světové války, od bitvy u Zborova, uplynulo devadesát pět let Hoši od Zborova Začátek léta roku 1917 byl charakterizován nezvykle chladným počasím. Ani v zákopech ruské fronty nebylo příliš horko. Po revoluci a svržení cara se stala pro vojáky obou stran s trochou nadsázky téměř odpočinkovým místem. Obzvlášť Rusové byli demoralizováni, ve většině jednotek mizela autorita důstojníků. Prozatímní ruská vláda socialistů potřebovala rychlý úspěch na frontě. A to nejen proto, aby byl znovu obnoven pořádek a disciplína. Bylo také potřeba ujistit spojence, že se nic nemění, že dodávky materiálu a zbraní mohou pokračovat. Na začátek července byla připravena tzv. Kerenského ofenziva. Pro ni byla vybrána poměrně klidná část jihozápadní fronty. Do ofenzivy měly jít jednotky dobrovolníků, které by svým nadšením strhly ostatní. Měly se řídit heslem: Za svobodu, za půdu a volnost, za právo a mír na celém světě. Se zbraní v ruce kupředu! Poprvé v ní měla také sehrát jistou roli vyšší taktická jednotka našich legií v Rusku předešlého roku zformovaná brigáda. Všechno bude, když si to ukořistíte Již příchod 1. čs. střelecké brigády na frontu představoval pro demoralizované ruské vojáky doslova šok. Naši legionáři totiž pochodovali v sevřeném tvaru, zpívali a nad nimi vlály zástavy a prapory, většinou s husitskou symbolikou. Něco podobného bylo třetí rok války naprosto neobvyklé. Také při přebírání šest a půl kilometru dlouhého frontového úseku (v noci z 21. na ) byli Češi a Slováci svědky rozkladu ruské armády. Jednotky, namísto kterých nastupovali, jim nepředaly potřebný počet kulometů, mnohé z nich navíc byly neschopné střelby. Střeliva se raději zbavily tím, že ho zakopaly. Také zákopové pozice byly vybudovány velice chatrně. Ostatně, když se několik dní před tím ještě v Jezerné ptali legionáři velitele brigády, ruského plukovníka Vjačeslava Platonoviče Trojanova, zda dostanou kulomety, minomety, zda bude dostatek střeliva a munice, odpověděl: Ano, všechno budete mít, když si to ukořistíte. Očekávali jsme zákopy špatné, ale to, co jsme viděli, nás skličovalo. To nebyl zákop, ale široký, mělký příkop, dlouho nečištěný, vzpomínal legionář Josef Kohák. A tak se naši prakticky okamžitě pustili do opevňovacích prací. Legionářskou brigádu tvořilo zhruba tři a půl tisíce vojáků rozdělených do tří neúplných pluků. Jen první pluk měl tři prapory, zbývající dva měly pouze po dvou praporech. Nedostatečná byla i výzbroj. V nasazení kulometů a dělostřelectva převyšoval bránící se protivník naši brigádu zhruba čtyřikrát. Především první pluk pronásledovala již od příchodu do pozic intenzivní dělostřelecká palba nepřítele. Ještě před zahájením útoku přišel o velitele 6. roty Igora Vilímka a pět dalších vojáků. Mnohem více ale bylo těch, kteří byli zranění. Do útoku nemohli v důsledku zranění způsobeného dělostřelbou nastoupit ani legionářské legendy Jan Syrový (právě zde přišel o oko) a Otakar Husák. I přesto vládlo mezi československými vojáky obrovské nadšení a optimismus. V nástupišti k útoku v Jezerné byla dislokována jednotka belgických obrněných Velitel čs. brigády plukovník Trojanov automobilů. Naši si s Belgičany okamžitě domluvili fotbalový zápas. Dohodli se, že ho sehrají ve Lvově. Vůbec jim přitom nevadilo, že ten je ještě pevně v držení Rakušanů. Neohroženě vpřed Ofenziva byla zahájena podle plánu na zcela jiném úseku fronty, než byla dislokována naše brigáda. První den rozhodně nebylo možné označit jako úspěšný. Jediný postup zaznamenaly ruské jednotky u městečka Koňuchy, jižně od Zborova. Pro naší brigádu začíná ofenziva až o den později, druhého července. V ranních hodinách přešla sousední 4. finská divize do útoku. Bojovalo se o dominantu celého úseku, vrch Mohylu. O pouhých 45 minut později se zvedli ze zákopů legionáři I. praporu 1. pluku pod vedením poručíka Čečka. U druhého střeleckého pluku byla situace poněkud složitější. Ruský velitel pluku pplk. Zembalevskij se opil natolik, že nebyl schopen řídit boj. Navíc II. prapor složený z volyňských Čechů odmítl nastoupit do boje. V tomto okamžiku se velice energicky ujal velení pluku nově jmenovaný velitel I. praporu kpt. Radola Gajda. Zvedl vojáky pluku ze zákopů. Ti se okamžitě připojili k útoku prvního pluku. Tyto události byly popsány v plukovní kronice následovně: Když skončila dělostřelecká příprava, která začala okolo šesté hodiny, a bylo viděti již nastupující řetěz 1. pluku, oddíly vyslané vpřed na pravém křídle a výzvědné oddíly 10. a 11. roty přešly v útok na nepřátelské polní stráže. Jakmile velitel v 9 hodin 10 minut obdržel tyto zprávy, dal ihned rozkaz poslati kupředu tři čety od každé roty na celém úseku frontu pluku. Kulometné a zákopnické oddíly tvořily zálohu v první linii. Dík neohroženosti, jakou šlo mužstvo vpřed, jeho nevídané chrabrosti a odvaze, byla první linie v našich rukách v 9 hodin 25 minut a v 9 hodin 45 minut byly již první naše řetězy v chodbách vedoucích do druhé linie a místy již naši útočili na druhou linii. Právě nečekaně úspěšný postup našich vojáků přes tři výborně opevněné zákopové linie fronty, která se téměř rok nepohnula z místa, šokoval sice protivníka i ruské velení, ovšem ne naše vojáky. V jedenáct hodin byl dobyt původní cíl celého útoku kóta 398 Mohyla. Ani zde se postup nezastavil, vojáci pokračovali v útoku na třetí linii nepřátelských zákopů. Ta byla dobyta těsně před polednem. Útok legionářů byl tak prudký, že ruské dělostřelectvo muselo zastavit palbu, aby nestřílelo do vlastních řad. Během útoku bylo 184 legionářů zabito a dalších sedm set zraněno. Více než čtvrtina početních stavů brigády byla tedy vyřazena z boje. V Cecové ale po celou dobu boje pracovalo polní obvaziště. Pro přepravu si zdravotníci vyžádali nejen dvoukoláky, ale také kozáky, kteří přepravovali raněné přímo na koních. To se velice osvědčilo, především pak v případech, kdy byly cesty dělostřeleckým bombardování zcela rozbity. Naše střelecká brigáda získala během útoku přes zajatců. Tedy více, než činil její početní stav. Husitské vojsko Příčiny legionářského úspěchu je možné hledat především v tom, že příslušníci brigády nebyli unaveni léty předchozích těžkých bojů. Do útoku šli s obrovským nadšením. Věděli, že bojují za novou vlast. Naše legie v Rusku žily v té době sokolskou, ale především husitskou tradicí. Vojáci se mezi sebou oslovovali bratře. Nejen že jednotlivé pluky nesly jména husitských hrdinů, ale i jednotliví vojáci si sami vyráběli nejrůznější praporky a zástavy s husitskou symbolikou. Tím, že vojáci vstoupili do legií, spálili za sebou všechny mosty. Museli se bít na život a na smrt. Pro císaře byli zrádci. Možnost zajetí se pro ně rovnala prakticky smrti. Nově jmenovaní čeští velitelé praporů a rot si perfektně rozuměli s mužstvem. Ještě nedávno byli totiž jeho součástí. Významnou roli sehrávala i zvláštní, rozptýlená taktika při útoku. Legionáři do této doby nikdy nebojovali v sestavě brigády. Na ruské frontě působili v malých průzkumných jednotkách. A tomu také odpovídala jejich taktika. Přestože jsme šli do útoku bez jakéhokoliv výcviku v zákopovém boji, vytvořili jsme si bojovou taktiku sami. Nebyli velitelé, byly jen hloučky čtyř pěti lidí, bojujících a útočících podle potřeby tak, jak se jejich vlastní situace utvářela. Každý pracoval samostatně a pudově pochopil, co je potřeba dělat, aby zvítězil, vzpomínal po letech jeden z přímých účastníků bojů. To samozřejmě obránce zaskočilo. Jednalo se v podstatě o podobnou taktiku, díky které se o rok později podařilo překonat zákopovou válku a prorazit německé linie. Tento takzvaný francouzský řetěz spočíval v tom, že se útočilo v zástupu, který se rychle rozvíjel do úderných skupin. Svou roli sehrála i skutečnost, že naši vojáci uměli velmi dobře zacházet i s rakouskými zbraněmi. A tak ukořistěné kulomety ještě v průběhu boje otáčeli směrem k ustupujícímu nepříteli a okamžitě po něm pálili. To všechno více než vynahradilo nedostatečnou výzbroj brigády. Velitel sboru ruský generál Selivačov byl několikakilometrovým průlomem nadšen. Okamžitě poslal záložní 82. divizi, aby jej rozšířila. Legionářský úspěch ale překvapil i Rusy. Jiné záložní jednotky nebyly na tomto úseku k dispozici. A tak se nakonec nepodaří využít tuto výhodu, uskutečnit strategický průlom a postoupit směrem na Lvov. Bez ohledu na to však zborovská legenda okamžitě letěla nejen Ruskem, ale celým světem. Brigáda byla velice rychle rozšířena na divizi. K ní se okamžitě formovala další. Zelenou znamenala tato bitva také pro vytváření našich legionářských jednotek v dalších zemích, konkrétně v Itálii a Francii. Text: Vladimír Marek Foto: VÚA-VHA 36 37