Poznáváme JARNÍ HOUBY. Michal Mikšík

Transkript

1 Poznáváme JARNÍ HOUBY Michal Mikšík

2 2 POZNÁVÁME JARNÍ HOUBY Kačenka česká (Ptychoverpa bohemica)

3 Poznáváme JARNÍ HOUBY Michal Mikšík Grada PublishinG

4

5 5 OBSAH Úvod Skupiny jarních hub Charakteristika některých skupin hub rostoucích v jarním období Askomycety smržovité houby Ekologické nároky smržovitých hub Základní rozlišovací znaky kačenek, smržů a ucháčů Ostatní druhy askomycetů Lupenaté houby hnojníky, křehutky a slzečníky Muchomůrky Holubinky a ryzce Lupenaté houby rostoucí ze dřeva v jarním období Hřibovité houby Podzemní houby (podzemky) Faktory ovlivňující růst hub Biotopy, ve kterých můžeme nalézt houby rostoucí v jarním období Lužní lesy (luhy) Pralesy Jehličnaté lesy Listnaté lesy a háje Dubiny, dubohabřiny Bučiny Lipové porosty Hložiny, jasaniny, osikové a březové hájky, vrbiny a křoviny Travnaté okraje lesů, louky, stepi, pastviny, pole Křoviny Sady, zahrady, dvory a ruderální stanoviště ATLAS JARNÍCH HUB Baňka velkokališná...48 Masečník kulovitý...50 Krasočíška žlutá...52 Zvoneček pohárkovitý...54 Terčovnice síťnatá...56 Terčka šišková...58 Ušíčko černé...60 Ohnivec černý...62 Ohnivec zimní...64 Ohnivec rakouský...66 Destice chřapáčová...69 Ucháč obrovský...72 Ucháč svazčitý...75 Ucháč obecný...77 Ucháčovec šumavský...80 Kačenka česká...82

6 6 POZNÁVÁME JARNÍ HOUBY Kačenka náprstkovitá...86 Smrž polovolný...88 Smrž obecný...91 Smrž tlustonohý...94 Smrž jedlý...96 Smrž kuželovitý...98 Smrž vysoký (špičatý) Smrž pražský (zahradní) Kališník (chřapáč) obecný Chřapáč rýhonohý Chřapáč bělonohý Chřapáč jamkatý Chřapáč kalíškovitý Chřapáč Quéletův Chřapáč černý Stopečka pýřitá Housenice štíhlá Čapulka bahenní Míhavka vodní Vodnička potoční Jehnědka olšová Hlízenka sasanková Kornice otrubičnatá Černorosol bukový Boltcovitka bezová Rosolovka mozkovitá Rosolovka listovitá Rozpuklec hruškovitý Palečka zimní Palečka brvitá Hvězdovka Pouzarova Hvězdák vlhkoměrný Lžičkovec šiškovitý Choroš šupinatý Sírovec žlutooranžový Závojenka jarní Závojenka podtrnka Závojenka sadovka Vláknice začervenalá Čepičatka hlízonohá Kržatka zimní Křehutka hnědošedá forma jarní Penízovka jarní Penízovka sametonohá Penízovka smrková Penízovka nahořklá Helmovka šiškomilná Strmělka štěničná Strmělka kořínkatá Strmělka ojíněná Tmavobělka žlutavá Čirůvka májovka Muchomůrka jarní Polnička raná Šťavnatka březnovka Kalichovka zvonečková Hlíva hnízdovitá Houževnatec šupinatý Houževnatec pohárovitý Houževnatec přivázlý Zásady správného houbaření Seznam houbařských a mykologických poraden Použitá a doplňující literatura Zajímavé internetové stránky o houbách a houbaření Rejstřík českých jmen Rejstřík slovenských jmen Rejstřík latinských jmen

7 Ú VOd 7 Úvod Houbaření patří v České republice mezi jednu z nejoblíbenějších volnočasových aktivit, které se věnují aspoň jednou ročně více než dvě třetiny Čechů, což je v porovnání s jinými zeměmi skutečně veliké číslo, nemající mezi evropskými státy pravděpodobně konkurenci. Podobnou statistikou se pochopitelně může pyšnit také Slovensko. Houbaři vyrážejí do lesů zejména v létě a na podzim, kdy roste nejvíce druhů konzumních hub, hlavně hřibovitých, ale i druhů z dalších skupin, jako jsou holubinky, ryzce, muchomůrky apod. Zejména v podzimních měsících pořádá mnoho mykologických a houbařských klubů a kroužků po celé republice celou řadu výstav živých hub a významným způsobem tak přispívají k osvětě houbaření a mykologie tedy vědy o houbách. V České republice existuje několik desítek takových zájmových sdružení. Mykologické výstavy jsou většinou hojně navštěvovány běžnými houbaři, kteří zde mohou poznat nové druhy hub pro kuchyňské použití, odborníci jim zde určí donesené houby a také jim např. ukáží ty smrtelně jedovaté, které by měl každý houbař bezpečně znát. Díky těmto výstavám, přednáškám a také pochopitelně díky různým internetovým stránkám a fórům, jež se houbám věnují, dochází k poměrně široké houbařské osvětě. Rozšiřují se tak řady těch, kdo se naučili poznávat a sbírat širší spektrum jedlých hub, které předtím míjeli v lese bez povšimnutí. Mnozí houbaři se již naučili sbírat i takové druhy hub, které rostou mimo hlavní období, a tak se může stát, že při zimní nebo jarní vycházce do přírody potkáme houbaře s košíkem. Vyrážejí za druhy, které jsou z kulinářského hlediska mnohdy nejen srovnatelné třeba s hřibovitými houbami, ale mnohdy jsou i cennější. Výjimečnost těchto druhů spočívá např. v jejich specifické chuti a je dána také poměrně krátkým obdobím jejich růstu, proto jejich nalezení vyžaduje určité znalosti o biologii a ekologii těchto druhů. Tato kniha se jako vůbec první, a to nejen v rámci České republiky, ale i Evropy, věnuje výhradně druhům hub, které můžeme najít v jarním období. A nejedná se jen o houby jedlé, zajímavé zejména pro houbaře, ale i nejedlé, neméně zajímavé z hlediska jejich ekologie, zbarvení, vzácnosti apod. Většina čtenářů možná netuší, že na jaře roste několik desítek druhů hub, které jsou vázány jen na toto období. Na konci jara (květen) se pak objevují i běžné konzumní druhy, které můžeme nalézt v průběhu celého léta nebo i na podzim. Ty pak pomyslný seznam jarních druhů hub výrazně rozšiřují až na cca druhů. Publikace věnuje pozornost zejména pravým jarním houbám, tedy těm druhům, které rostou jen v jarním období, od března do května, ale představuje rovněž i mnoho druhů z té skupiny, jejíž růstové období v jarním období začíná, nebo naopak končí. Celkem je v knize, ať již v úvodních kapitolách, nebo v její atlasové části, představeno či zmíněno více než 250 druhů hub, s kterými se můžeme na jaře setkat. Zvláštní důraz je kladen zejména na smržovité houby a jejich ekologii, protože představují hlavní skupinu hub, za nimiž houbaři v jarních měsících vyrážejí. Kniha se skládá z úvodní části, kde jsou popsány jednotlivé skupiny jarních hub a jejich specifické ekologické nároky. Čtenář zde získá cenné informace, které by mu měly pomoci tyto houby v přírodě nalézt. Součástí úvodních kapitol jsou proto i neocenitelné fotografie biotopů některých význačných skupin a druhů jarních hub. Hlavní částí knihy je pak samotný atlas, který podrobně představuje více než 80 druhů hub, přičemž mnoho dalších je zmíněno v textu u popisů jednotlivých druhů. Texty k jednotlivým druhům jsou doprovázeny názornými fotografiemi předních českých i zahraničních fotografů. U některých druhů hub čtenář nalezne také fotografie podstatných rozpoznávacích znaků, které jsou důležité pro vzájemné rozlišení mezi podobnými (např. i jedovatými) druhy. Poslední část knihy seznamuje čtenáře se zásadami sběru hub. Samozřejmostí je rovněž základní seznam rozšiřující literatury pro zájemce o hlubší studium (nejen) jarních hub. Slovenští čtenáři v knize nejspíše ocení slovenský rejstřík druhů, které jsou zahrnuty v atlasové části knihy.

8 8 POZNÁVÁME JARNÍ HOUBY Veliké poděkování patří především mé rodině, která se mnou měla trpělivost při psaní knihy, dále všem fotografům, kteří do knihy poskytli své fotografie, a v neposlední řadě nakladatelství Grada, které umožnilo tuto knihu realizovat. Poznáváme jarní houby je svým zaměřením unikátní publikace, která se jako jediná věnuje určité skupině hub podle jejich růstového období v roce, a proto by určitě neměla chybět v knihovně žádného houbaře a zájemce o hlubší poznání hub. Pochopitelně je určena všem čtenářům, kteří se zajímají o přírodu, zejména o nádherný a fascinující svět hub. Michal Mikšík

9 1 SkUPi NY JARNÍc H HUB 9 1 Skupiny jarních hub Druhy tzv. velkých hub (makromycetů), které nacházíme v jarních měsících, lze rozdělit dle určitých kritérií do jednotlivých skupin. První kritérium, na jehož základě můžeme jarní druhy hub dělit, je jejich hlavní růstové období v roce, na základě čehož nám vzniknou následující 4 skupiny, z nichž pro tuto knihu nejdůležitější můžeme označit jako pravé jarní houby. Do této skupiny patří takové druhy nebo skupiny hub, které rostou výhradně v jarních měsících (březen duben) a jen zcela výjimečně je najdeme v jiných měsících, např. na podzim. V této skupině jsou dominantní a mezi houbařemi také nejoblíbenější bezesporu smržovité houby (smrže, kačenky), ucháč obrovský (Discina gigas), destice chřapáčová (Discina perlata), terčovnice síťnatá (Disciotis venosa) a některé typicky jarní druhy lupenatých hub, zejména čirůvka májovka (Calocybe gambosa), závojenka podtrnka (Entoloma clypeatum), šťavnatka březnovka (Hygrophorus marzuolus) nebo penízovka smrková (Strobilurus esculentus). Především na skupinu pravých jarních hub je zaměřena atlasová část knihy, kde jsou všechny tyto a další druhy vyobrazeny na mnoha fotografiích s detailním popisem, aby je mohl každý jednoznačně rozpoznat. Další skupinu tvoří druhy, jejichž fruktifikační (růstové) období na jaře končí a hlavní období jejich růstu je na podzim nebo i v zimě. Do této skupiny bezesporu patří penízovka sametonohá (Flammulina velutipes), hlíva ústřičná (Pleurotus ostreatus) a např. ohnivci z rodu Microstoma a Sarcoscypha. Třetí skupina zahrnuje druhy, u kterých jejich růst sice začíná v pozdních jarních měsících (květen), ale hlavní období v roce, kdy je můžeme najít, je léto nebo i podzim. Do této skupiny již náleží odhadem mnoho desítek druhů, protože za příznivých meteorologických podmínek (průměrně vyšší teploty a dostatečné množství srážek) může značná část typicky letních druhů hub vyrůst i v květnu. Pro houbaře jsou v rámci této skupiny pochopitelně nejoblíbenější Klanolístku obecnou můžeme najít po celý rok, tedy i na jaře JLF

10 10 POZNÁVÁME JARNÍ HOUBY hřibovité houby, zejména tzv. pravé hřiby, které se objevují na vyhřátých lokalitách již počátkem května, např. hřib dubový (Boletus reticulatus), hřib borový (Boletus pinophilus). Z dalších hřibů pak na jaře vyrůstají hřib kovář (Boletus luridiformis), hřib koloděj (Boletus luridus), výjimečně i vzácný a státem chráněný hřib královský (Boletus regius) a některé další druhy. Dále můžeme z hřibovitých na jaře najít některé druhy kozáků a křemenáčů (rod Leccinum). První hřibovité houby se objevují od začátku května, ale každý rok se podaří nalézt např. kozáka březového (Leccinum scabrum) a hřiba kováře (Boletus luridiformis) i na konci dubna. Z lupenatých hub patří do této skupiny různé druhy holubinek (rod Russula), muchomůrek (rod Amanita) a dalších rodů nebo skupin hub. Z chorošovitých druhů patří do této skupiny např. dva druhy jedlých chorošů: choroš šupinatý (Polyporus squamosus) a sírovec žlutooranžový (Laetiporus sulphureus). Vzhledem k množství druhů v této skupině uvádím jen některé, zajímavé např. z kulinářského hlediska. Poslední skupinu tvoří druhy, které vyrůstají v průběhu celého roku. Tato skupina není, co se týče počtu druhů, příliš bohatá, řadíme do ní zejména druhy, které vyrůstají ze dřeva. Patří sem většina druhů chorošovitých hub, rostoucích celoročně na živých i mrtvých kmenech listnatých a jehličnatých stromů. Jde řádově o stovky druhů, které nejsou pro houbaře zajímavé. Z jiných skupin bychom do této skupiny mohli zařadit např. pařezník obecný (Panellus stipticus) a klanolístku obecnou (Schizophyllum commune), které najdeme hojně na mrtvých a odumírajících větvích různých druhů listnatých stromů. Jiné členění jarních hub je možné z hlediska systematického. Houby, které jsou hlavním předmětem zájmu houbařů, označujeme jako tzv. veliké houby, v odborné literatuře jsou uváděny jako makromycety. Patří sem takové druhy, které můžeme pozorovat lidským okem. Odhaduje se, že v České republice roste druhů makromycetů. Tato veliká skupina hub se dále dělí na mnoho dalších skupin a podskupin, z nichž pro potřeby této knihy nám postačí rozdělení na dvě veliké skupiny. První skupina se nazývá houby vřeckovýtrusné (Ascomycetes), které co do počtu Pařezník obecný (Panellus stipticus) MM

11 1 SkUPi NY JARNÍc H HUB 11 druhů představují vůbec nejpočetnější skupinu hub s více než na celém světě, přičemž každý rok jsou popisovány nové rody i druhy. Název této skupiny je odvozen od útvaru, který vzniká při jejich pohlavním rozmnožování, a nazývá se vřecko. Můžeme si ho představit jako vakovitou buňku, ve které se vytvářejí rozmnožovací orgány houby výtrusy, jichž je zpravidla 8 v každém vřecku. U askomycetů tyto výtrusy odborně nazýváme askospory. Zralá vřecka se otevírají víčkem nebo štěrbinou a výtrusy se dostanou ven. U některých druhů tvoří vřecka palisádovitou vrstvu označovanou jako rouško (hymenium). Vřecka se mohou nacházet na téměř celém povrchu plodnice, na její ohraničené části nebo i uvnitř plodnice. Tvar askomycetů je velmi rozmanitý, plodnice ho mívají např. miskovitý, káčovitý nebo terčovitý, u některých skupin je výrazněji oddělena plodná část (kterou můžeme označit jako klobouk) od sterilní (neplodné) části, na níž je plodná umístěna. Tu označujeme jako stopka nebo třeň. Plodnice askomycetů odborně nazýváme askokarpy (mn. č.). Mezi askomycety, které mají miskovitý tvar, patří i význačné jarní rody askomycetů, např. destice (rod Discina), terčovnice (rod Disciotis s jediným druhem), některé druhy řasnatek (rod Peziza) a mnoho dalších rodů. Zároveň sem řadíme i druhy, u nichž je plodná a neplodná část výrazněji oddělena, např. smrže (rod Morchella spp.), kačenky (rod Verpa), chřapáče (rod Helvella) a ucháče (rody Discina, Gyromitra a Pseudorhizina). Mezi zástupce askomycetů patří i některé podzemní rody hub, jako např. jelenka (rod Elaphomyces) nebo lanýž (rod Tuber). Druhou velikou systematickou skupinu tvoří houby stopkovýtrusné (Basidiomycetes), u nichž se rozmnožovací orgány výtrusy (v odborné literatuře označované jako bazidiospory) vytvářejí na vrcholu tzv. bazidií ve výtrusorodé vrstvě (roušku, hymeniu). Hymenium se nachází na hymenoforu, který má podobu rourek (u hřibovitých a chorošovitých hub), lupenů (u lupenatých hub např. u muchomůrek, holubinek, ryzců apod.), ostnů (lošákovitých hub), vzácněji i jiných tvarů. Bazidie jsou různého tvaru, většinou bývají válcovitě kyjovité, na vrcholu s krátkými stopečkami, které se nazývají sterigmata, na nichž se po redukčním dělení tvoří výtrusy. Výtrusy vznikají na sterigmatu bazidie v místě zvaném hilum, po oddělení od stopky zůstává na výtrusu v této části drobný výrůstek, odborně označovaný jako apikulum nebo též hilární přívěsek. Na každém sterigmatu vyrůstá jeden výtrus a u většiny druhů se na bazidii nacházejí 4 nebo 2 sterigmata, každé s jedním výtrusem. O těchto druzích potom uvádíme, že mají tetrasporické (se čtyřmi výtrusy) nebo bisporické bazidie (se dvěma výtrusy). Výtrusy a další mikroskopické struktury jsou pro mykology důležitými znaky, na jejichž základě lze rozlišit jednotlivé druhy, protože každý druh má odlišný soubor těchto znaků. Zejména u askomycetů je přesné určení mnoha druhů bez mikroskopického rozboru znaků a pečlivého porovnání s podobnými druhy prakticky nemožné. Výtrusy jsou důležité při určování hub, patří mezi důležité mikroskopické struktury, u kterých si všímáme jejich velikosti, struktury povrchu a zbarvení. Vzhledem k velikosti měříme jejich rozměr pomocí mikroskopu v mikrometrech (tisícinách milimetru značka µm). Pro přesné určení je ale potřeba i přesného popisu makroskopických znaků, tedy tvar, velikost, barva, konzistence, vůně, chuť, na jejichž základě je tvořena většina atlasů hub pro širokou houbařskou veřejnost. Vzhledem k tomu, že mnoho druhů lze v terénu poměrně dobře určit jen na základě makroznaků, je možné sbírat houby i bez hlubších znalostí, a také proto je houbaření tak oblíbené. V atlasové části této publikace je u každého druhu uveden detailní makroskopický popis a stručný popis mikroznaků, aby kniha byla užitečná jak laické veřejnosti, tedy houbařům, tak i amatérským nebo profesionálním mykologům. Poslední v knize uvedené hledisko, dle něhož můžeme dělit jarní druhy hub do specifických skupin, je na základě jejich způsobu získávání živin z okolního prostředí (způsobu výživy), tedy jakým způsobem daný druh získává živiny pro svůj růst. Těmto procesům a zákonitostem se věnuje obor, který se nazývá ekologie hub nebo také mykoekologie. Houby patří mezi tzv. heterotrofní organismy, které si neumí vytvářet organické látky samy, ale musí je čerpat z okolního prostředí. Z hlediska způsoby výživy můžeme houby rozdělit na čtyři základní ekologické skupiny:

12 12 POZNÁVÁME JARNÍ HOUBY 1. houby saprofytické (saprotrofní), 2. houby parazitické, 3. houby saproparazitické, 4. houby mykorizní (mykorhizní). Houby syprofytické získávají živiny z rozkládající se organické hmoty, např. dřeva, opadaného listí a jehličí nebo ze zbytků rostlin. Tuto schopnost mají díky specifickým enzymům. Mezi saprofytní druhy patří askomycety i bazidiomycety, z jarních druhů askomycetů jsou typickými zástupci saprofytních druhů např. kačenky, smrže, ucháče a další druhy. Z jarních druhů, které patří do skupiny hub stopkovýtrusných, jsou typickými zástupci např. čirůvka májovka, strmělky z rodu Clitocybe a penízovky z rodu Strobilurus. Na rozdíl od saprofytů čerpají houby parazitické živiny na úkor svého hostitele, kterého minimálně výrazně oslabí, ale často jej postupně zahubí. Parazitické druhy najdeme zejména u chorošovitých hub (Polyporales), např. u sírovce žlutooranžového (Laetiporus sulphureus), u něhož je hostitelská dřevina prakticky odsouzena k zániku. Mezi zajímavé parazity patří také housenice (rody Ophiocordyceps, Cordyceps aj.), parazitující na larvách i dospělcích různých druhů hmyzu nebo i jiných hub. Např. na podzemním druhu askomycetu jelence obecné (Elaphomyces granulatus) parazituje housenice Rouxova (Elaphocordyceps rouxii). Na druhé straně existuje celá řada fakultativních (příležitostných) parazitů. Mají schopnost využívat hostitele jak živého, tak i mrtvého, a nazývají se saproparazité. Výsledkem působení saproparazita je většinou usmrcení části nebo celého hostitele (v této fázi roste jako parazit): poté jeho mrtvá hmota slouží jako zdroj živin a houba pak na hostiteli roste saprofytně. Typickým zástupcem saproparazitního druhu je např. choroš šupinatý (Polyporus squamosus). Poslední skupinu hub představují houby mykorizní. Mykoriza je druh symbiotického vztahu, který je mezi houbou a rostlinou, kdy kořenový systém a mycelium houby je vzájemně propojeno a probíhá zde vzájemný transfer různých druhů látek. Zatímco houba získává od svého mykorizního partnera (stromu, keře) zejména organické látky, strom čerpá z těla houby vodu a některé anorganické prvky, především fosfor a dusík. U velkých hub je nejčastějším typem mykorizy tzv. ektotrofní mykoriza (ektomykoriza), při které jsou kořínky symbiotické rostliny obaleny myceliem, které tvoří na povrchu kořene plášť. Některé hyfy přitom prorůstají do mezibuněčných prostorů povrchových buněk kořene. Tento typ mykorizy najdeme zejména u stopkovýtrusných hub. Typickými zástupci ektomykorizních druhů jsou např. hřibovité houby, holubinky, muchomůrky, ryzce a další skupiny hub. Vzácněji ji vytváří i některé askomycety, např. lanýže z rodu Tuber. První mykorizní druhy hub se začínají objevovat většinou až koncem jarního období (v květnu).

13 2 Charakteristika některýc h skupin hub rostouc í C h v jarním období 13 2 Charakteristika některých skupin hub rostoucích v jarním období 2.1 Askomycety smržovité houby Mezi vřeckovýtrusné druhy hub (Askomycetes), které rostou v jarních měsících, patří tyto charakteristické rody a druhy smrže a kačenky (rody Morchella, Mitrophora a Verpa), ucháče (rody Gyromitra, Discina a Pseudorhizina), chřapáče (rod Helvella), dále různé druhy destic (rod Discina), hlízenek (rod Dumontinia), jehnědek (rod Ciboria), řasnatek (rod Peziza) a např. druhy askomycetů rostoucí ve vodě na ponořených větvích a kmenech. Mimo tyto rody mezi ně patří i několik dalších, které tvoří zejména drobnější ploché nebo miskovité plodnice, které mají často miniaturní rozměry v řádu několika milimetrů. Přesné určení většiny druhů askomycetů je možné jen na základě studia jejich mikroskopických znaků. Některé z nich jsou však (např. i díky větším plodnicím) přesto dobře poznatelné i na základě vnějších znaků, např. baňka velkokališná (Sarcosphaera coronaria), krasočíška žlutá (Caloscypha fulgens), masečník kulovitý (Sarcosoma globosum). Smržovité houby, především samotné smrže z rodu Morchella, patří mezi tvarově velmi proměnlivé druhy hub a pojetí jednotlivých druhů je v literatuře velmi nejednotné. Ale pro houbaře není přesné určení podstatné, neboť všechny druhy smržů představují dobré jedlé houby. Často jsou jednotlivé druhy uváděny jako synonyma jiných druhů, nebo jsou naopak jednotlivé formy a variety klasifikovány jako druhy apod. Někteří mykologové zastávají užší pojetí, kdy uznávají jen několik druhů, a v jejich rámci poukazují na výraznou variabilitu. Jiné pojetí (zejména francouzských mykologů) zase každou odchylku klasifikuje jako samostatný druh, formu nebo varietu. Přesto v obou pojetích můžeme najít jakýsi průsečík, do něhož náleží druhy, které jsou dlouhodobě akceptovány a v literatuře prezentovány v poměrně ustáleném pojetí. Mezi ně patří zejména smrž obecný (Morchella esculenta), smrž vysoký (Morchella elata), smrž kuželovitý (Morchella conica), smrž tlustonohý (Morchella crassipes) a smrž polovolný (Mitrophora semilibera), i když pochopitelně i tyto druhy jsou v literatuře prezentovány někdy odlišně, např. pod různými vědeckými jmény. Variabilitu jednotlivých druhů dokazují různé formy a variety, např. u smrže kuželovitého jsou známé variety: M. conica var. deliciosa (Fries ex Fries) Phill., M. conica var. distans Fries; M. conica var. intermedia Boudier; u smrže vysokého M. elata var. nivea Konrad; M. elata var. purpurascens (Krombholz) Boudier; u smrže obecného M. esculenta var. alba Pilát, M. esculenta var. rigida Krombholz, M. esculenta var. rotunda f. alba Mérat, M. esculenta var. rotunda Persoon ; M. esculenta var. umbrina (Boudier) Marchand, Morchella esculenta var. vulgaris a další. Mnohé z těchto uvedených forem a variet ale zase můžeme v literatuře najít jako samostatný druh apod. Výrazný posun v mykologické taxonomii a systematice představují v současné době molekulární studie, které mohou poukázat míru příbuznosti jednotlivých druhů nebo prokázat existenci nových druhů, či naopak mohou odhalit, že některé druhy klasifikované samostatně jsou ve skutečnosti shodné s jiným druhem, který má např. výraznou ekologickou nebo geografickou variabilitu. Například molekulární studie smržů ze Severní Ameriky a Kanady, kterou publikoval v roce 2012 specialista na tuto skupinu hub Michael Kuo, prokázala existenci 14 nových druhů, jež jsou také v jeho práci vědecky popsány. Nezávisle na této studii byla v roce 2012 publikována francouzským mykologem Philippem Clowezem komplexní taxonomická revize smržů. V této práci jsou všechny popsané druhy smržů revidovány a je představeno autorovo pojetí (platnost druhu či synonymizace s jinými druhy) všech druhů smržů popsaných v rámci celého světa. Součástí práce je popis několika desítek nových druhů, forem a variet. Cílem této knihy každopádně není si

14 14 POZNÁVÁME JARNÍ HOUBY všechny tyto druhy smržů v knize detailně představit, není to možné ani z prostorových možností, tyto studie ovšem výrazně dokazují tvarovou a druhovou diverzitu této skupiny hub. V atlasové části knihy jsou představeny ty druhy, které můžeme najít v České republice, jež jsou relativně dobře poznatelné a jsou uváděny i v dalších atlasech hub, zejména v těch od českých a slovenských autorů. Z českých autorů se smržovitými houbami zabýval např. Svatopluk Šebek, který také jako jediný vydal v roce 1973 drobnou monografickou publikaci České chřapáčovité a smržovité houby. V ní podrobně popisuje mnoho druhů smržů, včetně jejich variet, a dále chřapáče a další druhy z této skupiny. Smrže patří mezi saprofytní askomycety a z hlediska ekologického je najdeme v různých typech biotopů. V mnoha zemích jsou velmi vyhledávanými gastronomickými pochoutkami, nejvíce jsou ceněny hned za lanýžemi ve Francii, kde se ze smržů vyrábí mnoho různých produktů, např. různé pasty, krémy, sýry, nakládané a sušené smrže apod. Na trzích ve Francii se čerstvé smrže prodávají i za cenu několik desítek a stovek EUR za kilogram. Málokdo ví, že smrže jsou také velmi oblíbenou houbou v USA (zejména v oblasti Západu a Středozápadu), kde se sbírají v jehličnatých lesích, které byly postiženy požárem. Jedná se o tzv. antrakofilní druhy smržů, rostoucí výhradně v tomto specifickém biotopu. V období, kdy smrže rostou, se na místa vydávají stovky sběračů. Často jsou mezi jednotlivými skupinami i vážnější potyčky, které musí řešit místní policejní složky. Smrže pak ale od sběračů neputují do domácností, nýbrž do výkupen, kde se za ně platí velmi vysoké částky (cca $ za libru = 0,453 kg), takže mnoho lidí si takto sezónně přivydělává. Tato činnost má v Americe i specifické označení moreling nebo se také používá spojení morels hunting. Smrže se ve vypálených lesích objevují v jarních měsících, stejně jako jiné druhy smržů. Nezřídka v těchto lesích vyrůstají smrže někdy i po stovkách plodnic na několika desítkách metrů čtverečních. Smrže patří mezi tvarově velmi proměnlivé houby JP

15 2 Charakteristika některýc h skupin hub rostouc í C h v jarním období 15 Popularita a vysoká cena smržů pochopitelně vedla brzy k bádání, jak je pěstovat. V Americe v roce 1966 dokonce na určitý způsob přišli, v současné době je pěstování smržů v mnoha zemích oborem, který je předmětem četných výzkumů a jsou na něj vynakládány značné finanční prostředky. Pěstování smržů není tak jednoduché jako u ostatních druhů hub, např. u hlív, houževnatců, penízovek, korálovců apod. Smrže totiž postrádají enzymy, s jejichž pomocí dokáží jiné houby rozkládat dřevní lignin nebo celulózu, a také zcela postrádají tzv. proteolytické enzymy schopné štěpit bílkoviny. Poradí si proto jen se substrátem, který už jiné organismy (bakterie, dřevokazné nebo parazitické houby) natrávily a nasytily jednoduchými cukry a aminokyselinami. Existuje několik patentovaných metod pěstování, např. pomocí naočkovaného mycelia do sazenice dřeviny ovocného stromu. Při pěstování smržů je nutná elementární znalost biologie těchto hub. U smržů, podobně jako u některých dalších askomycetů, se vyskytují tzv. sklerocia, do nichž probíhá skrz myceliová vlákna transfer živin. Sklerocium má různou velikost v závislosti na jednotlivých druzích (1 mm až 5 cm) a skládá se z tzv. tlustostěnných buněk. Díky sklerociu může houba přečkat nepříznivé podmínky, např. v průběhu zimních měsíců. Sklerocium pak může za příhodných podmínek vytvořit nové mycelium, nebo může produkovat i samostatné askokarpy, tedy plodnice smržů. V rámci pěstování smržů většinou není problém aktivovat sklerocium k vytvoření nového mycelia, ale je velmi obtížné vytvořit v umělém prostředí takové podmínky, aby vytvářelo plodnice. Mezi důležité faktory, které toto ovlivňují, patří výživnost substrátu, vlhkost, hladina oxidu uhličitého a teplota. Všechny tyto podmínky musí být v určitém poměru dodrženy, aby docházelo k fruktifikaci (růstu plodnic). Při dodržení správného postupu a podmínek roste mycelium smrže velice rychle, za několik týdnů je již schopno tvořit sklerocia a následně plodnice. Pokud se nám již podaří, aby sklerocium tvořilo plodnice, je nutné mít na paměti, že nejnáchylnější jsou v počátečním (primordiálním) stadiu, kdy se jejich růst často Smrž druhu Morchella snyderi byl popsán teprve v roce 2012 ze Severní Ameriky CHS

16 16 POZNÁVÁME JARNÍ HOUBY zastaví, protože podmínky, které je nutné dodržet v době, kdy se již vytvářejí plodnice, bývají odlišné od těch, které jsou specifické pro předcházející fázi. Každopádně s růstem plodnice, ať již v přírodě, nebo v umělých podmínkách, sklerocium zaniká. V současné době se pro umělé pěstování využívá mulčovací kůra (štěpka). Jedná se o jednoduchý postup, kdy v obchodě zakoupenou mulčovací kůru vysypeme na větší plochu, nejlépe na zahradě do záhonů. Rok nato se často začnou na místě, které je pokryto štěpkou (mulčovací kůrou) objevovat smrže, které jsou u nás obecně označovány jako jeden druh smrž pražský (Morchella pragensis). Výskyt plodnic na mulčovací kůře je způsoben tím, že v mnoha těchto štěpkách, které se komerčně dodávají v igelitových pytlích, jsou již obsažena sklerocia smržů, a ta se pak za příhodných podmínek aktivují a vytvářejí plodnice. Není ovšem dodnes zcela jasné, jakým způsobem se sklerocia do štěpky dostávají. Co se týče druhové pestrosti, současné výzkumy zatím prokázaly, že na těchto substrátech neroste jediný druh, ale celý komplex druhů, v němž jsou pravděpodobně i zatím nepopsané druhy, geneticky odlišné od smržů, které můžeme u nás najít na lokalitách ve volné přírodě. Bylo rovněž prokázáno, že smrž pražský je druh, který, přestože roste na těchto stanovištích, není geneticky s touto skupinou příbuzný. Od ostatních druhů se také výrazně liší velikými, až 40 cm vysokými plodnicemi. Smrž druhu Morchella elatoides ze Španělska MPG

17 2 Charakteristika některýc h skupin hub rostouc í C h v jarním období Ekologické nároky smržovitých hub Smrže najdeme jak na přírodních, tak i na lidmi ovlivněných (synantropních) stanovištích. V přírodě se nejčastěji vyskytují na okrajích listnatých lesů, v lužních lesích, sadech, hájích, parcích, na loukách, vlhkých místech podél potoků apod., a to hlavně v teplých nížinách. Spíše vzácněji rostou ve vyšších polohách a v jehličnatých lesích, zejména na horských loukách, podél lesních cest nebo v místech, kde se zpracovávalo dřevo. Zpravidla smrže najdeme na okrajích lesů, na slunných místech. Smrže jsou téměř výhradně vázány na vápenité půdy, ať už se na lokalitě vyskytují přirozeně, nebo je to vlivem působení člověka, např. v okolí cementáren, vápenek, starých ruin a skládek. Nacházíme je pod jasany, hlohy, jilmy, pod ovocnými stromy nebo v porostech devětsilu. Některé druhy jsou však vázány na zcela specifické biotopy, např. smrž dunový (Morchella dunensis) roste výhradně v písčitých dunách u mořského pobřeží ve Francii a ve Španělsku. Klobouk i zbarvení smrže dunového se velmi podobají smrži obecnému (Morchella esculenta), proto je některými autory klasifikován jen jako jeho varieta, ale makroskopicky se liší zejména v substrátu hluboce zakořeněnou a výrazně zprohýbaně rozšířenou bází třeně. Smrž stepní (Morchella steppicola) je dalším dobře poznatelným druhem, neboť povrch jeho klobouku je výrazně hustě laločnatě zprohýbaný, zejména u mladých plodnic. Na rozdíl od ostatních druhů smržů má dutý pouze klobouk a dutina je ve tvaru trojúhelníku. Třeň je plný, s výraznými podélnými komůrkami a dutinami, takže na příčném i podélném řezu je místy dutý. Báze třeně bývá někdy výrustkovitě rozvětvená. Povrch třeně je výrazně vločkatý. Smrž stepní roste na otevřených stepních lokalitách. V současné době je znám z Ruska, Ukrajiny, Maďarska a jedna lokalita byla objevena i na jižním Slovensku. Kačenky můžeme na rozdíl od smržů najít na neutrálních, vzácněji i mírně kyselých půdách, nejčastěji pod jasany, osikami, trnkami a růžokvětými ovocnými stromy. Dobrým pomocníkem při hledání smržovitých hub jsou fytoindikátory. Doba růstu kačenek a např. smrže kuželovitého, který je nejčasnějším druhem smrže, se kryje s dobou, kdy začínají vyrážet dřín, dřišťál, jahodník a zejména petrklíč. Doba, kdy jsou petrklíče plně rozkvetlé, je zase obdobím, kdy růst kačenek končí a začínají růst smrže, zejména smrž obecný. Vliv na výskyt smržovitých hub mají i další faktory, např. bylo vypozorováno, že kačenky jen výjimečně rostou na stráních a vyhledávají spíše závětrné, stinné a spíše rovinné lokality. Pokud by chtěl houbař nalézt ve svém okolí vhodné lokality podle geologického podloží, může využít např. internetové stránky české geologické služby na Na těchto stránkách stačí zadat cílenou oblast a zvolit geologický typ mapy. Podle zbarvení jednotlivých částí na zvoleném území pak můžete dle klíče blíže určit typ podloží a vyhledat si tak o něm detaily. Tento způsob, aniž bychom byli odborníky na geologii, nám může výrazně pomoci při hledání lokalit smržovitých hub. Smržovité houby jsou velmi citlivé na meteorologické podmínky, a vzhledem k jejich krátkému růstovému období je důležité, aby se v době jejich růstu sešly ideální meteorologické podmínky, optimální teplota vzduchu, vzdušná vlhkost, množství vody v půdě aj. Vzhledem k tomu, že růstové období smržovitých hub spadá jen do relativně krátkého časového úseku roku, ve kterém jsou navíc značné meteorologické výkyvy, stává se, že plodnice můžeme najít např. ve sněhu při náhlé jarní sněhové přeháňce. Na základě uvedených faktorů je pochopitelné, že ne vždy se sejdou vhodné podmínky pro jejich růst nebo se např. houby objeví v rámci jednoho týdne a potom už kvůli radikální změně počasí další nevyrostou. Dlouhodobá pozorování houbařů i mykologů potvrzují, že smržovité houby jsou velmi citlivé na náhlé změny v průběhu jejich růstu (zejména na náhlé výkyvy teplot) a vyžadují také specifický poměr uvedených faktorů, který, pokud nenastane, nemusí v některých letech vůbec vytvářet plodnice. Je známé, že na některých lokalitách se objevují smrže ve větším množství jen v některých letech a mezi jednotlivými plodnými roky bývá delší časová mezera i v řádu několika let. Příčiny těchto růstových výkyvů nejsou přesně známy.

18 18 POZNÁVÁME JARNÍ HOUBY * Smrž stepní (Morchella steppicola) LUZ Smrž dunový (Morchella dunensis) JMM

19 2 Charakteristika některýc h skupin hub rostouc í C h v jarním období Základní rozlišovací znaky kačenek, smržů a ucháčů Smržovité houby jsou pro houbaře hlavní skupinou jarních hub a každý, kdo chce sbírat houby na jaře, by měl tyto druhy dobře znát. Přestože vzhledem ke své ekologii a době růstu je jejich záměna za jedovaté druhy nepravděpodobná, jsou známé případy záměny smržovitých hub zejména za jedovatý ucháč obecný (Gyromitra esculenta), který může způsobit velmi vážné otravy. Na následujících výřezových fotografiích jsou pro srovnání detailně vyobrazeny plodnice kačenky české, kačenky náprstkovité, smrže kuželovitého, smrže obecného, ucháče obecného a ucháče obrovského. Důležité makroskopické znaky, kterých je nutné si všímat pro rozlišení uvedených druhů, jsou zejména tvar klobouku, jeho připojení ke třeni a v neposlední řadě také struktura povrchu klobouku. Kačenka náprstkovitá (Verpa conica) KO Kačenka česká (Ptychoverpa bohemica) KO

20 20 POZNÁVÁME JARNÍ HOUBY Smrž kuželovitý (Morchella conica) KO Smrž obecný (Morchella esculenta) KO

21 2 Charakteristika některýc h skupin hub rostouc í C h v jarním období 21 Ucháč obecný (Gyromitra esculenta) KO Ucháč obrovský (Discina gigas) KO

22 22 POZNÁVÁME JARNÍ HOUBY Ostatní druhy askomycetů Kromě smržů, kačenek, ucháčů, chřapáčů a několika dalších významných druhů askomycetů, které jsou detailně popsány v atlasové části knihy, existují ještě další druhy ze skupiny vřeckovýtrusných hub, které můžeme v jarním období nalézt. Z hlediska počtu druhů je velikou skupinou rod Peziza, který česky nazýváme řasnatky nebo starším názvem kustřebky. Tento rod se vyznačuje miskovitými plodnicemi bez stopky nebo jenom s krátkou stopkou. Můžeme je najít v různých typech porostů v průběhu celého roku, kromě zimního období. V Evropě je popsáno více než 60 druhů řasnatek. Jejich přesné určení je možné, až na některé význačné druhy, pouze mikroskopicky a jejich studium vyžaduje značné zkušenosti s daným rodem. Z hlediska houbařského nejsou zajímavé, neboť se jedná o nejedlé druhy. Některé druhy jsou však poměrně výrazně zbarvené a mohou mít i zajímavou ekologii, např. řada z nich je výlučně antrakofilní rostoucí na spáleništích. Dosti hojným druhem, který roste od (března) dubna do listopadu, je řasnatka zední (Peziza cerea), která se vyznačuje plodnicemi velkými až 20 cm, přisedle miskovitými, na okraji v dospělosti potrhanými. Zbarvení vnitřní části je krémově okrové až světle hnědé. Tento druh je dobře poznatelný podle své ekologie, růstem na holé zemi na vápenité půdě a vlhkých místech, často v blízkosti různých staveb, podél zdí, ve sklepích, garážích, mezi dlažebními kostkami apod. Krásně zbarveným druhem je řasnatka nafialovělá (Peziza violacea). Vyznačuje se fialovou vnitřní částí, drobnými ploše miskovitými plodnicemi, velikými max. 3 cm, a růstem na lesních spáleništích od dubna do listopadu. Řasnatka zední (Peziza cerea) DM Řasnatka vosková (Peziza vesiculosa) DM Velmi hojná je řasnatka vosková (Peziza vesiculosa), která má plodnice zprohýbaně miskovité, dlouho téměř uzavřené, poměrně hluboce miskovité, široké 3 10 cm. Vnitřní strana (rouško) je bělavá až světle naokrovělá, voskovitá. Okraje jsou charakteristicky vroubkované. Řasnatka vosková roste velmi hojně, obvykle v početných skupinách a ve shlucích na výrazně hnojených stanovištích, na kompostech, ve sklenících, v okolí krmelců, na místech, kde byly stohy apod. Existuje ještě celá řada dalších druhů řasnatek, které můžeme najít v jarních měsících. Jejich určení vyžaduje detailní popis mikroskopických znaků a zkušenosti s tímto rodem a v rámci konceptu této knihy je zbytečné tyto druhy zde detailně popisovat. Navíc se nejedná o druhy zajímavé z houbařského hlediska. Z dalších rodů askomycetů můžeme v jarním období nalézt některé zvonkovky (rod Tarzetta), které jsou v Evropě zastoupeny asi pěti druhy. Jedná se o drobné houby s pohárkovitými plodnicemi na drobné stopce. Nejhojnějším druhem je zvonkovka žlutavá (Tarzetta catinus), která roste od dubna do července na holé zemi podél cest v listnatých lesích, parcích a křovinách. Plodničky jsou široké max. 4 cm, světle okrové, pohárkovité až miskovité, vnější strana

23 2 Charakteristika některýc h skupin hub rostouc í C h v jarním období 23 je vločkovitě zrnitá, vnitřní je téměř hladká. Velmi podobná je zvonkovka číškovitá (Tarzetta capularis), která se liší kulovitými a téměř uzavřenými plodničkami, jen s drobným kruhovitým otvorem v horní části. Liší se také odlišným šedavým až béžově našedlým zbarvením. Zvonkovka závojová (Tarzetta velata) se od uvedených druhů odlišuje přítomností bělavé blanky, pokrývající v mládí celou, později horní část plodnice. Svými makroskopickými znaky jsou dobře poznatelné askomycety z rodu bělokosmatka (rody Humaria a Trichophaea), kterých je v Evropě popsáno asi 12 druhů. Zřejmě nejhojnějším druhem je bělokosmatka polokulovitá (Humaria hemisphaerica), rostoucí od konce května do října na humózních půdách v listnatých lesích, podél lesních cest apod. Vyznačuje se drobnými plodničkami, které jsou široké 0,5 3 cm, v mládí téměř kulovité, později ploše miskovité, bez stopky. Vnitřní povrch (rouško) je hladký, bělavě našedlý nebo i namodralý. Vnější strana je okrově nahnědlá s výraznými, hustě uspořádanými, tmavě hnědými chloupky. Okraj plodničky je hustě olemovaný cca 1 mm dlouhými hnědými brvami. Podobná bělokosmatka miskovitá (Trichophaea hemisphaeroides) se liší drobnějšími plodničkami a růstem již od března, výhradně na spáleništích. Posledním zmíněným druhem v rámci této kapitoly je terčka žilnatá (Rutstroemia bolaris), která roste od března do června na tlejících větvičkách habrů, olší a pravděpodobně i dalších druhů dřevin. Vyznačuje se okrovými až žlutohnědými, protáhle kalíškovitými plodničkami s výraznou stopkou. Horní plodná miskovitá část je široká max. 1 cm, celá plodnička je pak vysoká max. 2 cm. Stopka je podélně vrásčitě žilnatá. Řasnatka krátkonohá (Peziza micropus) vyrůstá od května z kousků dřeva ponořeného v zemi, může dorůstat šířky až 6 cm MM Zvonkovka žlutavá (Tarzetta catinus) MN Bělokosmatka polokulovitá (Humaria hemisphaerica) JM Terčka žilnatá (Rutstroemia bolaris) MM

24 24 POZNÁVÁME JARNÍ HOUBY 2.2 Lupenaté houby hnojníky, křehutky a slzečníky Mezi poměrně rozsáhlou skupinu lupenatých hub, které můžeme najít i v jarních měsících, patří hnojníky (rody Coprinus, Coprinopsis, Parasola a Coprinellus), křehutky (rod Psathyrella) a slzečníky (rod Bolbitius). Hnojníky a křehutky jsou blízce příbuzné a poznáme je zejména podle obvykle trsnatého růstu, tmavého výtrusného prachu a od něj tmavě zbarvených lupenů, které jsou v dospělosti šedé, načervenalé, hnědé až černé. Slzečník patří k méně početným rodům, v Evropě je popsáno cca 10 druhů, některé jsou velmi živě zbarvené. Slzečníky najdeme jak na přirozených, tak i na synantropních stanovištích, např. na mulčovací kůře, hnojených místech apod. Všechny tři skupiny patří mezi saprofytní houby, které vyrůstají přímo ze země, dále ze zvířecích exkrementů a také ze zbytků dřeva a rostlin. V Evropě jsou zastoupeny více než 200 druhy, které lze od sebe spolehlivě odlišit jen na základě důkladného studia makroskopických a zejména mikroskopických znaků. Přesto existují druhy i makroskopicky relativně dobře rozpoznatelné, z nichž některé jsou zajímavé i z houbařského hlediska. Hnojníky a křehutky nepatří až na výjimky mezi pravé jarní houby, ale u mnoha druhů začíná jejich fruktifikační období již v dubnu a květnu. Mezi hnojníky, které můžeme najít již v jarních měsících, řadíme zejména hnojník řasnatý (Coprinus plicatilis), hnojník zlatohlavý (Parasola auricoma), hnojník nasetý (Coprinellus disseminatus), hnojník třpytivý (Coprinellus micaceus) a hnojník domácí (Coprinus domesticus). Hnojník řasnatý se vyznačuje drobnými kloboučky širokými do 3 cm, v dospělosti plochými a zřetelně rýhovanými od středu až po okraj klobouku s typickou červenohnědou skvrnkou na temeni. Najdeme jej hojně, zejména v parcích, zahradách, na lesních a polních cestách. Vyhledává především prosvětlená místa. Hnojník zlatohlavý je trochu podobný řasnatému, ale vyznačuje se mohutnějšími plodnicemi a spíše trsnatým růstem. Mladé plodnice mají klobouk úzce vejčitý, světle červenohnědý, na temeni hladký, jinak již od mládí viditelně rýhovaný. V dospělosti je klobouk deštníkovitě rozprostřený, hustě rýhovaný a světleji zbarvený než u mladých plodnic. Hnojník zlatohlavý roste roztroušeně v místech, kde je větší množství tlejících zbytků dřeva, podél lesních cest, ale také na mulčovací kůře, v místech, kde se zpracovává dřevo (pily) apod. Hnojník nasetý je velmi drobný a hojný druh hnojníku, který snadno poznáme podle trsnatého růstu a bělavě naokrovělých rýhovaných kloboučků. Plodnice vyrůstají nejčastěji na bázi pařezů (nebo přímo z nich) listnatých stromů, a to v trsech, které čítají nezřídka desítky nebo i více než stovku plodnic. Hnojník třpytivý je jedním z nejhojnějších druhů hnojníků, který vyrůstá nejčastěji v menších trsech zejména v listnatých lesích, parcích a zahradách kolem pařezů (nebo přímo na nich), z kmenů a z kořenů nejrůznějších listnáčů, především dubů, buků a topolů. Poznáme jej podle okrového až naoranžovělého klobouku (s tmavším načervenalým temenem) pokrytého moučnatě zrnitým velem, které má v dospělosti podobu třpytivých, okrově hnědavých zrnek. Velmi hojný hnojník domácí se vyznačuje krémově zbarveným kloboukem se světle okrově hnědým temenem, později je šedočerný, rýhovaný, se zoubkatě rozpraskaným okrajem. Typickým znakem tohoto druhu je však rezavě zbarvená myceliová plsť, z níž plodničky vyrůstají. Hnojník domácí roste hojně od dubna na mrtvém dřevě, např. na tlejících pařezech listnatých stromů (zejména jasanů a dubů), jak v lesích, tak i v parcích, zahradách apod. Od května (někdy i od konce dubna) můžeme najít i pro houbaře zajímavý druh, kterým je hnojník obecný (Coprinus comatus). Ten má klobouk široký 3 6 cm a vysoký až 12 cm, v mládí je válcovitý až protáhle vejčitý, bílý, hrubě šupinkatý, s naokrovělým šupinatým hrbolem. Později je zvoncovitý s okrajem odstávajícím směrem ven. Lupeny jsou bíle zbarvené, posléze růžové, nakonec až černé. Třeň je vysoký (20) cm a široký 0,7 1,5 cm, bílý, rovný, válcovitý, bělavě ojíněný, s prstenem v horní části. Dužnina klobouku je bílá, poté červená, až nakonec inkoustově černá. Výtrusný prach je černý. Plodnice hnojníku obecného podléhají rychle tzv. autolýze, což se projevuje tak, že dosti brzo od okraje klobouku šednou, černají, až se nakonec roztékají v podobě černé odkapávající tekutiny. Hnoj-

25 2 Charakteristika některýc h skupin hub rostouc í C h v jarním období 25 ník obecný roste velmi hojně od dubna do listopadu na silně pohnojených travnatých místech, v zahradách nebo na okrajích lesů. Vyrůstá jednotlivě, nebo v řídkých trsech, ale také početných skupinách, které mohou čítat i několik desítek plodnic. Dokud jsou plodnice mladé a nevykazují ani malou známku začátku rozkladu, je možné je sbírat. Navíc jsou velmi dobré a chutné, ale vyžadují kvůli rychlému rozkládání plodnic okamžitou úpravu. Hnojník obecný je znám rovněž tím, že obsahuje ve větším množství vitaminy skupiny C, D, B (především niacin) a E. Z minerálních látek pak zejména vápník, železo nebo zinek. Hnojník domácí (Coprinus domesticus) MM Hnojník třpytivý (Coprinus micaceus) MM Příbuzný rod křehutek (rod Psathyrella) zahrnuje také několik druhů, které již můžeme najít v jarních měsících. Křehutky se od hnojníků liší mimo jiné většinou rezavohnědě zbarveným kloboukem, který bývá výrazně hygrofánní. Od března do května můžeme v listnatých lesích v teplejších oblastech najít jarní formu křehutky hnědošedé (Psathyrella spadiceogrisea f. vernalis), která je nejčasnější. Její popis a fotografie jsou uveřejněny v atlasové části knihy. Velmi hojným druhem je křehutka Candolleova (Psathyrella candolleana), která roste od konce dubna do října v menších i větších skupinkách, trsech a srostlicích v listnatých lesích, podél lesních cest, v parcích a zahradách. Vyrůstá buď přímo ze země, nebo z rozkládajícího se dřeva listnatých stromů. Poznáme ji podle hygrofánního, medově nažloutlého klobouku, který je v mládí na okraji ověšený zbytky vela. Za vlhka bývá klobouk tmavší, okrově žlutý až žlutohnědý. Lupeny jsou nejdříve světle zbarvené, v dospělosti jsou pak purpurově hnědé. Křehutka Candolleova je jedlý druh, který lze použít do směsi s jinými houbami, ale je určena spíše zkušenějším houbařům, kteří ji dokáží bezpečně rozpoznat. V květnu můžeme najít mnoho dalších druhů křehutek, které jsou však makroskopicky jen obtížně určitelné a pro houbaře nevýznamné, např. křehutku kuželovitou (Psathyrella conopilus), křehutku orobincovou (Psathyrella typhae), křehutku rozvětvenou (Psathyrella multipedata), křehutku křehoučkou (Psathyrella gracilis) a křehutku opýřenou (Psathyrella pennata). Posledně jmenovaný druh je poměrně dobře rozpoznatelný podle bělavě ochmýřeného povrchu klobouku (zejména u mladých plodnic) a také růstem na spáleništích. Ze slzečníků můžeme na jaře najít především velmi hojný slzečník žloutkový (Bolbitius vitellinus), který roste na zemi z tlejících zbytků rostlin, často na hnojených místech. Vyznačuje se v mládí sytě žlutým kloboukem, zpočátku úzce vejčitým, později kuželovitým až vyklenutým, výrazně hygrofánním. Krásně zbarveným druhem, který najdeme nejčastěji na mulčovací kůře, je slzečník žluťoučký, var. olivový (Bolbitius titubans var. olivaceus), jehož žlutoolivově zbarvený klobouk je na povrchu žilnatě zvrásněný. Dalším druhem, který se objevuje v jarním období, je slzečník síťnatý (Bolbitius reticulatus) vyznačující se nafialověle šedým kloboukem.

26 26 POZNÁVÁME JARNÍ HOUBY Křehutka Candolleova (Psathyrella candolleana) ZT Křehutka opýřená (Psathyrella pennata) MN 2.3 Muchomůrky Muchomůrky (rod Amanita) patří mezi další skupinu lupenatých hub, na jejichž některé zástupce můžeme narazit již v průběhu května, a to zejména v listnatých lesích na jejich prosvětlených a vyhřátých okrajích, vzácněji i v lesích jehličnatých. Téměř všechny druhy muchomůrek jsou mykorizní, s vazbou na různé druhy jehličnatých a listnatých dřevin. Až na výjimku, muchomůrku jarní (Amanita verna), u které je fruktifikační období od konce května do konce června, nepatří muchomůrky mezi pravé jarní houby a jejich hlavní růstové období spadá do letních a podzimních měsíců. Detailní popis muchomůrky jarní je v atlasové části knihy. U některých druhů však jejich růstové období začíná v květnu. Mezi ně patří zejména muchomůrka slámožlutá (Amanita gemmata), na kterou můžeme narazit v jehličnatých (zejména pod smrky a borovicemi) i listnatých lesích (pod duby a buky). Jedná se o drobnější, mírně jedovatý druh, který je dobře poznatelný díky světle nažloutlému klobouku s rýhovaným okrajem a bělavými, nestejně velikými přitisklými bradavkami. Třeň je bílý, v dolní části odsedle kyjovitě rozšířený, bez pochvy. Tento druh muchomůrky vyhledává spíše chudší písčité půdy, ale narazíme na něj v lesích všech typů bez ohledu na podklad. Na vyhřátých okrajích listnatých lesů můžeme od poloviny května narazit i na první plodnice vynikající muchomůrky růžovky (Amanita rubescens), houbaři velmi vyhledávané pro své chuťové vlastnosti. Mnozí ji pokládají za vůbec nejchutnější houbu vůbec. Muchomůrka růžovka je snadno poznatelný druh, který by měl znát každý houbař. Klobouk růžovky je široký 5 15 cm (výjimečně až 20 cm), zpočátku téměř kulovitý, později kuželovitě vyklenutý a nakonec ploše rozložený. Je masitý, v mládí světle růžový, někdy nažloutlý, později masově růžový až červenohnědý, pokrytý bělavými až okrovými bradavkami, někdy seřazenými v pravidelných kruzích, jindy rozloženými nepravidelně. Klobouk bývá někdy na okraji rýhovaný, což je znak, který má i smrtelně jedovatá muchomůrka panterová (tygrovaná). Lupeny jsou vysoké 8 12 mm, husté, dosti křehké, nejdříve bílé, později růžové až červeně skvrnité. Třen je dlouhý 6 18 cm a široký 1,5 4 cm, válcovitý. U mladých plodnic je třeň často velmi tlustý, zakončený kuželovitou hlízou zdobenou několika kruhy bradavek. V horní části třeně pod kloboukem je dobře vyvinutý bílý, nápadně podélně paprsčitě rýhovaný prsten, což je důležitý určovací znak, kterým růžovku odlišíme od jiných druhů. Celý třeň je bělavě narůžovělý, na bázi růžově červenavý. Dužnina je měkká a dosti křehká, bílá nebo bělavá, trpící často červivostí. Na řezu se její barva mění v masově růžovou až hnědě růžovou. Nejvíce je to patrné na hlízovité bázi třeně, která je téměř vždy červivá (její dužnina je perforovaná larvami hmyzu). Chuť i vůně jsou příjemné; chuť je za syrova trochu zemitá.

27 2 Charakteristika některýc h skupin hub rostouc í C h v jarním období 27 Výtrusný prach je bílý. Muchomůrka růžovka vytváří několik forem a variet. Existuje albinotická forma s klobouky téměř čistě bílými, na kterých jsou jen malé plochy s růžovými pigmenty, u jiné formy je zase typické žluté zbarvení klobouku apod. Muchomůrka růžovka tvoří mykorizu s různými druhy jehličnatých a listnatých stromů. Nejčastěji se jí říká lidově masák. Mezi další druhy muchomůrek, na které můžeme narazit v pozdním jarním období, je muchomůrka hnědožlutá (Amanita battarae), která systematicky náleží do rodu Amanitopsis, tzv. katmanek. Tento podrod muchomůrek zahrnuje několik desítek druhů, které jsou často mezi sebou obtížně odlišitelné, a i když se jedná o jedlé druhy, je u nich poměrně výrazné riziko záměny s některými jedovatými druhy muchomůrek. Proto se jejich sběr rozhodně nedoporučuje, navíc se jedná z hlediska gastronomického o druhy s průměrnými chuťovými vlastnostmi. Muchomůrka hnědožlutá se vyznačuje v mládí kuželovitým, poté polokulovitým až nakonec vyklenutým kloboukem, od okraje do zhruba 1/3 rýhovaným. Povrch klobouku je hladký, jen výjimečně se zbytky plachetky. Zbarvení je variabilní, šedavě nahnědlé až olivově nebo načervenale hnědé. Třeň je válcovitý, rovný, zdobený světlými příčnými pásky, na bázi s výraznou pochvou. Muchomůrka hnědožlutá roste poměrně hojně, zejména v jehličnatých, méně často i v listnatých lesích. Muchomůrka slámožlutá (Amanita gemmata) MM Muchomůrka těžká (Amanita ponderosa) MPG Velmi zajímavým druhem je muchomůrka těžká (Amanita ponderosa), která sice v České republice neroste, ale můžeme na ni narazit v nejjižněji položených územích jihoevropských států, přiléhajících ke Středozemnímu moři. V oblastech, kde roste, je místními houbaři v jarních měsících velmi vyhledávaná, zejména na Pyrenejském poloostrově, kde se jí lidově říká El Gurumelo. Prodává se i na místních trzích, kdy cena za 1 kg čerstvých plodnic je cca 50 EUR. Tento druh muchomůrky roste od února do května na xerotermních slunných lokalitách a kromě Španělska a dalších jižních států v oblasti Středomoří její výskyt sahá až do severní Afriky. Z evropských států je nejhojnější ve Španělsku a Portugalsku. Jedná se o robustní muchomůrku, jejíž klobouk je široký 6 15 cm. Celá plodnice zpočátku vypadá jako vajíčko, v tomto stadiu je zcela ukryta pod zemí a není ji vidět, až při dorůstání se zvolna vynořuje na povrch. Plodnice vyrůstá z velikého bělavého kalichu, podobně jako muchomůrka císařka (Amanita caesarea). Nicméně i dospělé plodnice ne vždy zcela prorůstají na povrch a často je prozradí jen specificky nadzvednutá zemina, podle níž se tento druh tradičně hledá, a ti, kdo ji pravidelně sbírají, na její sběr používají speciální kovový hák. Plodnice muchomůrky těžké jsou typicky velmi znečištěné hlínou, rostou často z holé zeminy, třeň i klobouk jsou zbarveny do světle hnědé barvy s tmavě narůžovělými tóny. Je to mykorizní druh, který roste na lokalitách s minimem spodní vegetace, pod dubem cesmínovým (Quercus ilex), dubem korkovým (Quercus suber), často ve společnosti cistu ladanového (Cistus ladanifer) nebo cistu šalvějolistého (Cistus salvifolius), což jsou aromatické polokeře s velikými bílými květy. Jedná se o tzv. semihypogeický druh, jehož plodnice se zčásti vyvíjejí pod zemí.

28 28 POZNÁVÁME JARNÍ HOUBY 2.4 Holubinky a ryzce V průběhu května můžeme najít i první druhy holubinek, kterých je v Evropě známo přibližně 200 druhů, z toho asi 150 bylo zaznamenáno na území České republiky. Holubinky patří mezi mykorizní druhy hub, vázané na různé druhy jehličnatých i listnatých dřevin. Jako s první se na prosvětlených okrajích listnatých lesů můžeme setkat s holubinkou doupňákovou (Russula grisea), která je vázána na duby, buky a habry v nižších teplejších polohách. Je velmi podobná známé holubince namodralé (Russula cyanoxantha). Jedná se o výborný jedlý druh, navíc poměrně hojný, a tak může být vítaným druhem v košíku s dalšími jarními druhy hub. Ve smrčinách se objevuje od května holubinka raná (Russula nauseosa), která je sice také jedlá, ale průměrné kvality. Když jsou teploty v květnu nad dlouhodobým průměrem tohoto měsíce (15,59 C), můžeme najít i další druhy holubinek, jejichž fruktifikační období začíná spíše až v červnu. Mezi takové patří jeden z nejchutnějších druhů holubinka nazelenalá (Russula virescens), dále opět jedlá a vynikající holubinka mandlová (Russula vesca). Z ryzců se v jarním období objevuje prakticky jen ryzec klamný (Lactarius decipiens), který se vyznačuje v dospělosti nálevkovitým, kožově narůžovělým až cihlově červeným kloboukem, vybledávajícím v dospělosti do špinavě žlutorůžové. Lupeny má nažloutlé až masově načervenalé, často skvrnité, s bílým, později žloutnoucím hořkým až palčivým mlékem. Ryzec klamný roste hojně od května do října pod duby a habry v teplých listnatých lesích. Holubinka raná (Russula nauseosa) RS Holubinka nazelenalá (Russula virescens) MM 2.5 Lupenaté houby rostoucí ze dřeva v jarním období Samostatnou ekologickou skupinu lupenatých hub tvoří druhy, které rostou (často trsnatě) na mrtvých nebo i živých kmenech a pařezech listnatých (vzácněji i jehličnatých) stromů. V jarním období můžeme najít i několik desítek takových druhů, z nichž některé si představíme v této kapitole, detailněji jsou někteří zástupci z této skupiny zahrnuty v atlasové části knihy. Mezi nejznámější druhy bezesporu patří dva výborné jedlé druhy hlíva ústřičná (Pleurotus ostreatus) a penízovka sametonohá (Flammulina velutipes), která je detailně popsána a vyobrazena na str Oba druhy jsou houbaři velmi vyhledávané, navíc se jedná o houby léčivé, u kterých byla prokázána existence řady zdraví prospěšných látek, např. s antioxidačními či protirakovinnými účinky. Hlíva ústřičná má klobouk široký (35) cm v průměru, v mládí plochý, později

29 2 Charakteristika některýc h skupin hub rostouc í C h v jarním období 29 v podobě jazyka až vějíře, hladký, lysý, barvy popelavě šedé až modrošedé, někdy s fialovým nádechem. Okraj klobouku je dlouho podvinutý, posléze tupě zakončený. Lupeny jsou sbíhavé, barvy bílé až šedavé. Třeň je až 4 cm vysoký, 0,5 2 cm tlustý, válcovitý, většinou postranní, tuhý, v místě přirůstání ke dřevu plstnatě chloupkatý a kyjovitě zduřelý. Roste od září do května hojně v trsech, nebo střechovitě nad sebou na pařezech listnáčů, hlavně buků a ořešáků, někdy i topolů. Z kulinářského hlediska je všestranně upotřebitelná. Hlíva ústřičná je známá především svými léčivými účinky, pomáhá zvyšovat obranyschopnost organismu, snižovat poruchy metabolismu cukru a tuku, zmírňovat chronické infekce, záněty a únavu, blahodárně působí při alergii, stresu a dalších zdravotních obtížích. Na našem trhu můžete koupit různé produkty z této houby, např. extrakty z hlívy v kapslích. Hlívu ústřičnou můžeme i pěstovat, podobně jako některé další druhy hub. Hlívě ústřičné je podobná hlíva plicní (Pleurotus pulmonarius), která roste od dubna do října a vyznačuje se menšími, světlejšími a subtilnějšími plodnicemi. Klobouk je na rozdíl od hlívy ústřičné bělavý či lehce našedlý a výrazným znakem je také žloutnutí dužniny a lupenů, zejména u starších a zasychajících plodnic. Roste zejména na padlých bukových kmenech, ale i na břízách a dalších listnáčích, podobně jako hlíva ústřičná, nezřídka v bohatých trsech. Dalším druhem hlívy, rostoucím trsnatě i v jarních měsících, je hlíva miskovitá (Pleurotus cornocupiae), která se od předešlých dvou druhů liší zejména krémově žlutavými a na třeň dlouze sbíhavými lupeny, které jsou navzájem výrazně síťkovaně pospojované. Roste vzácně zejména v lužních lesích na padlých kmenech jilmů a topolů. Všechny uvedené druhy hlív se dají pěstovat i uměle na různých substrátech. Od dubna je možné nalézt na živých i mrtvých kmenech smrků, vzácněji i listnatých stromů (dubů, buků, jabloní aj.) hlívu dubovou (Pleurotus dryinus), která vyrůstá jednotlivě nebo v menších trsech čítajících 2 3 plodnice. Vyznačuje se mohutnými masitými plodnicemi, bělavým, vláknitě šupinkatým kloboukem, sbíhavými bělavými lupeny, v dospělosti částečně sírově nažloutlými. Od konce dubna můžeme najít na starých zetlelých smrkových pařezech a padlých (často mechem obrostlých) smrkových kmenech krásně zbarvenou a trsnatě rostoucí kalichovku zvonečkovou (Xeromphalina campanella), která sice není jedlá, ale její zářivě žlutooranžové plodničky jsou nádhernou ozdobou lesa. Detailní popis tohoto druhu je uveden v atlasové části knihy na str Velmi hojným druhem, který roste také již od dubna na pařezech a kmenech jehličnatých i listnatých stromů, je třepenitka svazčitá (Hypholoma fasciculare). Třepenitka svazčitá patří mezi jedovaté druhy, které způsobují tzv. parafaloidní typ otravy, tedy podobný jako muchomůrkou zelenou a jízlivou. Klobouk třepenitky svazčité je široký 2 7 cm, v mládí je zvoncovitý, později polokulovitý až téměř ploše rozložený, ve středu někdy s malým hrbolkem. U mladých plodnic jsou kloboučky obaleny žlutavým, vláknitě blanitým závojem, jehož zbytky zůstávají na okraji a u dospělých plodnic nakonec zcela mizí. Klobouk má ve středu rezavě hnědou barvu, směrem k okraji se barva mění v oranžovou až sírově žlutou. Lupeny jsou husté, zaobleně přirostlé ke třeni, v mládí jsou sírově žluté, později nazelenalé, šedozelené až čokoládově hnědé. Třeň je dlouhý 5 12 (15) cm a široký 1 2 cm, válcovitý, často zprohýbaný, nahoře vločkovitě ojíněný, v mládí s pomíjivým zbytkem závoje, na bázi plstnatý. Má sírově žlutou, ve spodní části rezavou barvu. Dužnina je pružná, má žlutavou barvu. Vůně je nevýrazná, houbová, zemitá, chuť je odporně hořká, svíravá. Třepenitku svazčitou můžeme zaměnit za jedlou a výbornou opeňku měnlivou (Kuehneromyces mutabilis), která roste hojně od (dubna) května do listopadu v listnatých, smíšených i jehličnatých lesích na pařezech a mrtvých kmenech různých listnáčů, zejména buků a lip, výjimečně i smrků. Klobouk opeňky měnlivé je široký 3 5 cm, dosti hygrofánní, rezavě hnědý nebo okrově hnědý až žlutohnědý, střed klobouku je tmavší, hladký. Lupeny jsou v mládí světle okrové, později hnědě rezavé. Třen je dosti tuhý, často mírně prohnutý s blanitým prstenem v horní třetině. Pod prstenem je třeň výrazně hnědě šupinatý, na bázi tmavě hnědý. Dužnina je bělavá, ve třeni narezavělá. Chuť i vůně jsou příjemné. Výtrusný prach je hnědorezavý. Pro opeňku je také cha-

30 30 POZNÁVÁME JARNÍ HOUBY rakteristická značná hygrofánnost (různé zbarvení za vlhkého a suchého počasí) kloboučků, kdy střed postupně vysychá a na okraji po celém obvodě zůstává vodnatý pás. Opeňka je mezi houbaři vyhledávaným druhem, který se hodí zejména do polévek a omáček. Druhově početný rod hub, jehož zástupce můžeme na jaře nalézt na pařezech a kmenech, jsou helmovky (rod Mycena), kterých je v Evropě známo více než 150 druhů. Helmovky se vyznačují většinou trsnatým růstem, drobnými, křehkými plodničkami se zvoncovitým rýhovaným kloboukem a bělavými, řídkými lupeny. Rostou saprofytně zejména na dřevním substrátu. Některé druhy jsou výrazně kontrastně zbarveny. Poměrně hojným druhem, který roste v trsech od října do března na padlých kmenech a pařezech listnatých stromů (např. dubů, olší), je helmovka pařezová (Mycena tintinabulum). Vyznačuje se šedými, šedohnědými až černohnědými klobouky a třeněm v horní části bělošedým, směrem k bázi žlutohnědým až tmavě hnědým. Zcela odlišně zbarveným druhem, který roste od května do července, zejména na mrtvém dřevu buků, je helmovka medonohá (Mycena renati), která se vyznačuje žlutavým až hnědorůžovým kloboukem a lesklým, medově zbarveným třeněm. Helmovka červenobřitá (Mycena rubromarginata) je druh, který roste nepříliš hojně od května do října na pařezech a padlých kmenech jehličnatých stromů, zejména smrků a jedlí. Vyznačuje se šedavě nevýrazně zbarveným kloboukem, ale je dobře odlišitelná díky červenému až hnědočerveně zbarvenému ostří lupenů. Na jaře můžeme najít ještě celou řadu druhů, které jsou ale pro laika obtížně určitelné. Jedná se např. o helmovku tuhonohou (Mycena galericulata), helmovku krvonohou (Mycena haematopus), helmovka hladkou (Mycena laevigata), helmovku ojíněnou (Mycena leptocephala), helmovku modravou (Mycena amicta), helmovku zelenobřitou (Mycena viridimarginata), helmovku lepkavou (Mycena rorida), helmovku tenkonohou (Mycena speirea), helmovku krvavou (Mycena sanguinolenta), helmovku jehličkovou (Mycena acicula) a některé další druhy. Přesné určení většiny helmovek je možné jen na základě detailního studia mikroskopických znaků a ještě k tomu je nutné mít s tímto rodem mnohaleté zkušenosti a dlouhodobě se mu systematicky věnovat. Pro houbaře není jednotlivé rozlišení helmovek důležité, neboť se jedná převážně o nejedlé druhy. Další skupinou lupenatých hub, které rostou saprofytně ze dřeva, jsou štítovky (rod Pluteus), kterých je v Evropě popsáno cca 50 druhů. Rostou na mrtvém i živém dřevě listnatých i jehličnatých stromů, často u paty pařezů a stromů, ale i na větvích, někdy zdánlivě ze země v případech, kdy jsou nějaké zbytky dřeva ponořené pod zemí. Upřednostňují zachovalé nedotčené (pralesovité) porosty, kde se padlé kmeny nechávají na místě ležet až do úplného rozložení hmyzem a různými houbami. Na rozdíl od helmovek nerostou trsnatě, ale spíše jednotlivě, ve dvojicích nebo v menší skupině plodnic. Vzhledem k tomu, že štítovky si berou vodu ze dřeva, nejsou Třepenitka svazčitá (Hypholoma fasciculare) MM Opeňka měnlivá (Kuehneromyces mutabilis) ZT

31 2 Charakteristika některýc h skupin hub rostouc í C h v jarním období 31 závislé na vlhkosti v půdě jako jiné druhy, a proto rostou i za suchého počasí, kdy se houby téměř nevyskytují. Asi nejznámějším a nejhojnějším druhem je štítovka jelení (Pluteus cervinus), která roste velmi hojně od dubna do listopadu na mrtvém dřevě různých druhů listnatých stromů, vzácně i jehličnatých. Má hnědě zbarvený, paprsčitě žíhaný a vláknitý klobouk, husté bílé lupeny a bělavý třeň, na bázi šedavě šupinkatý. Na bucích, dubech a lípách roste od května do října štítovka Romellova (Pluteus romellii), která se vyznačuje žlutohnědým kloboukem, na temeni paprsčitě vrásčitým, a světle žlutým třeněm. Mezi další druhy, které začínají růst v jarních měsících, dále patří mírně halucinogenní štítovka vrbová (Pluteus salicinus), která roste vzácněji na vrbách, topolech a olších, a některé další druhy, např. štítovka žlutozelenavá (Pluteus luteovirens), štítovka vločkatá (Pluteus podospileus), štítovka hlízečkatá (Pluteus semibulbosus) a štítovka síťnatá (Pluteus plebophorus). 2.6 Hřibovité houby Hřibovité houby jsou bezesporu nejpopulárnější skupinou hub, jejichž hlavní růstové období je v létě a na podzim. Přesto houbaři většinou netuší, že mnoho druhů hřibovitých hub mohou najít již od počátku května, za teplého počasí výjimečně i koncem dubna, např. kozáka březového (Leccinum scabrum), kozáka topolového (Leccinum durisusculum) a hřiba borového (Boletus pinophilus). V květnu můžeme najít prakticky všechny zástupce hřibovitých hub, jak hřiby (rod Boletus), suchohřiby z rodu Xerocomellus, kozáky a křemenáče (rod Leccinum) i jeden druh klouzku (rod Suillus). Zatímco některé druhy můžeme na jaře nalézat pravidelně a květen lze označit za počátek jejich růstového období, u jiných druhů je jejich výskyt v tomto období sporadický a ojedinělý. Mezi takové druhy můžeme zařadit hřib smrkový, hřib hnědý a klouzek (hřib) strakoš. Za typické jarní druhy hřibovitých hub lze označit hřib borový (Boletus pinophilus), hřib dubový (Boletus reticulatus), hřib koloděj (Boletus luridus), hřib kovář (Boletus luridiformis), hřib plavý (Hemileccinum impolitum) a kozák březový (Leccinum scabrum). Jedná se o druhy, které se v průběhu května vyskytují pravidelně a jejich růst je z různých lokalit v květnu dlouhodobě zaznamenáván. První plodnice většinou najdeme v listnatých lesích, zejména na jejich vyhřátých okrajích a jižně orientovaných stráních. Počátkem května lze najít také první plodnice hřiba borového, a to jak v jehličnatých lesích pod borovicemi, tak i v čistě listnatých lesích, na jaře spíše pod buky, někdy i pod duby. Od poloviny května začínají růst v teplých dubinách první hřiby dubové (Boletus reticulatus), které bohužel v tomto období trpí značnou červivostí. V parcích pod lípami nebo v teplých listnatých lesích pod duby, habry a lípami lze najít první hřiby koloděje, a také hřib plavý, který považujeme za vzácnější druh nehodící se příliš ke sběru kvůli jeho nepříjemnému pachu. Přesto je houbaři sbírán. Naštěstí se nejedná o tak vzácný druh, jakým je státem chráněný hřib královský (Boletus regius), který na některých lokalitách vzácně vyrůstá již v květnu, zejména na velmi teplých a prohřátých stráních pod duby s vápenitým podkladem. Na místech, kde roste hřib královský, můžeme narazit na dalšího zástupce pravých hřibů, kterým je vzácný hřib bronzový (Boletus aereus). Od ostatních hřibů s bílou dužninou jej poznáme podle tmavě hnědého až temně černohnědého klobouku a dlouze do dospělosti světlými póry rourek. Hřib bronzový je velmi vzácný druh, který bychom neměli sbírat. V květnu jej najdeme jen v některých letech, kdy jsou nadprůměrné teploty, které stihnou půdu dostatečně prohřát natolik, aby mycelium produkovalo plodnice. V květnu můžeme v březových a osikových hájcích, zejména na vlhčích místech, nalézt kozáky a křemenáče březové, pod osikami křemenáče osikové. Ze vzácnějších druhů vyrůstá na jaře ještě kozák topolový. Obecně, pokud na jaře hledáme hřibovité houby, je dobré se vydat zejména do okrajových částí teplých listnatých lesů, dále do parků a hájů, kam může dosta-

32 32 POZNÁVÁME JARNÍ HOUBY tek slunečního světla. Až na ojedinělé výjimky jsou všechny hřibovité houby mykorizní, vázané na určité dřeviny, takže je důležité znát vždy mykorizního partnera daného druhu. V květnu jsou nejčastějšími partnery hřibovitých hub duby, lípy, habry, osiky a břízy. V rámci průzkumu mezi houbaři a mykology bylo v jarním období (duben květen) zaznamenáno celkem 24 druhů hřibovitých hub (viz seznam dále). Seznam hřibovitých druhů hub, které byly zaznamenány v jarních měsících (duben květen): 1. Hřib dubový (Boletus reticulatus) 2. Hřib borový (Boletus pinophilus) 3. Hřib bronzový (Boletus aereus) 4. Hřib smrkový (Boletus edulis) 5. Hřib hnědý (Boletus badius) 6. Hřib plavý (Hemileccinum impolitum) 7. Hřib kříšť (Boletus calopus) 8. Hřib Queletův (Boletus queletii) 9. Hřib satan (Boletus satanas) 10. Hřib koloděj (Boletus luridus) 11. Hřib kovář (Boletus luridiformis) 12. Hřib královský (Boletus regius) 13. Klouzek (hřib) strakoš (Suillus variegatus) 14. Klouzek zrnitý (Suillus granulatus) 15. Suchohřib žlutomasý (Xerocomellus chrysenteron) 16. Suchohřib uťatovýtrusý (Xerocomellus porosporus) 17. Suchohřib Engelův (Xerocomellus engelii) 18. Křemenáč březový (Leccinum versipelle) 19. Křemenáč krvavý (Leccinum aurantiacum) 20. Křemenáč osikový (Leccinum albostipitatum) 21. Kozák barvoměnný (Leccinum variicolor) 22. Kozák habrový (Leccinum pseudoscabrum) 23. Kozák březový (Leccinum scabrum) 24. Kozák topolový (Leccinum duriusculum) Hřib dubový (Boletus reticulatus) MM Hřib borový (Boletus pinophilus) MM

33 2 Charakteristika některýc h skupin hub rostouc í C h v jarním období 33 Hřib plavý (Hemileccinum impolitum) MM Hřib koloděj (Boletus luridus) MM Hřib kovář (Boletus luridiformis) MM Kozák březový (Leccinum scabrum) MM 2.7 Podzemní houby (podzemky) Z podzemních druhů hub, které jsou známé také jako podzemky, můžeme v jarních měsících najít několik druhů. Podzemky tvoří početnou skupinu hub, které mají většinou (nepravidelně) kulovitý tvar a jejich zástupci patří jak mezi askomycety, tak i mezi bazidiomycety. V Evropě roste několik set druhů, které jsou zařazeny v desítkách různých rodů. Pro houbaře jsou nejznámější bezesporu lanýže (rod Tuber spp. a další rody), které jsou populární a velmi ceněné zejména ve Francii a některých částech Itálie. Z lanýžů, které patří do skupiny tzv. pravých lanýžů, lze již od května nalézt lanýž letní (Tuber aestivum). Plodnice lanýže letního mají nepravidelně kulovitý tvar a veliké jsou 4 8 (10) cm. Povrch lanýže je různě hrbolatý, posetý až 3 mm velkými, mnohohrannými tmavými bradavkami s vmáčklými vrcholky. Dužnina je bělavá až čistě bílá, později nažloutlá s typickým žilkovitým mramorováním. Chuť i vůně jsou silně aromatické, charakteristicky lanýžovité. Lanýž letní u nás roste velmi vzácně pod listnatými stromy, zejména pod duby a habry na vápenité půdě, cca 1 10 cm pod povrchem. Na plodnice narazíme jen náhodou, pokud kouskem vyčnívají na povrch nebo jsou vyhrabány lesní zvěří. Jedná se o druh, který je v České republice chráněný, a jeho sběr je tudíž zakázán pod hrozbou peněžité pokuty. V jarním období můžeme najít také další druhy z rodu Tuber, např. lanýž skvělý (Tuber fulgens) a lanýž ryšavý (Tuber rufum), které se liší různě zbarvenými (okrovými až červenohnědými) plodnicemi, nerozpraskaným povrchem a kromě mikroznaků také odlišnou ornamentikou dužniny. Někdy již v květnu, ale obvykle později, můžeme narazit na mohutný druh bělolanýž

34 34 POZNÁVÁME JARNÍ HOUBY obecný (Choiromyces venosus), který se vyznačuje plodnicemi nepravidelně kulovitými, výrazně připomínajícími bramborové hlízy. Barva plodnic je okrově nahnědlá s hladkým povrchem. Plodnice v dospělosti většinou částečně vyčnívají nad povrch. Dorůstají velikosti až 20 cm, často však bývají menší, od 5 do 10 cm. Dužnina plodnice je tuhá, tvrdá, bělavá, protkaná žlutými nebo hnědými jemnými žilkami. Mladší plodnice lze využít ke kuchyňskému zpracování, např. je možné je nakrájet na tenké plátky a orestovat na másle, případně se dají kousky lanýže usušit a rozemlít na houbový prášek. Starší plodnice se ke konzumaci nedoporučují, protože výrazně páchnou po myšině. Bělolanýže můžeme najít v jehličnatých i listnatých lesích, zejména v borech a na lesních cestách. Upřednostňuje hlinitopísčité půdy. Od dubna do listopadu lze nalézt obvykle v jehličnatých (zejména v podhorských a horských smrčinách), listnatých a smíšených lesích na kyselých půdách jelenku obecnou (Elaphomyces granulatus), která se vyznačuje kulovitými či mírně stlačenými plodnicemi, velikými 1,5 5 cm. Povrch plodnice je hustě bradavčitý, barvy žlutavě naokrovělé až po různé odstíny hnědé (okrově hnědé až skořicově hnědé). Dužnina je v mládí bělavá, jemně žilkovaná, později postupně tmavne, v dospělosti je černohnědá, prachovitá. Jedná se o nejedlý druh, na který většinou narazíme, když je ze země vyhrabán lesní zvěří, jeleny nebo prasaty. Z dalších rodů podzemek byly na jaře nalezeny také druhy z rodu černoušek (rod Melanogaster), kterých je z Evropy známo cca 8 druhů. Mají tvar drobnější hlízky do velikosti 5 cm, která je okrově až hnědě zbarvená. Vnitřní část plodnice je v dospělosti černá, obsahuje černou mazlavou hmotu s výtrusy. Černoušci se také vyznačují poměrně výraznou aromatickou vůní. U nás byl v jarním období (nejvíce v květnu) zaznamenán černoušek pestrý (Melanogaster variegatus). Pod borovicemi můžeme od května narazit na další druh podzemky, kterým je kořenovec načervenalý (Rhizopogon roseolus), jenž se vyznačuje kulovitými až hlízovitými plodnicemi, širokými 1 4 cm, s hrbolatým, narůžovělým, načervenalým až červenohnědým obalem, který je u starších plodnic charakteristicky rozpraskaný na drobná políčka. Vnitřek plodnice je žlutavý až naokrovělý, drobně komůrkatý. Lanýž letní (Tuber aestivum) MM Jelenka obecná (Elaphomyces granulatus) JH

35 3 Faktory ovlivňujíc í růst hub 35 3 Faktory ovlivňující růst hub Růst hub, respektive vytváření plodnic, ovlivňuje celá řada faktorů, z nichž dodnes mnohé nejsou dostatečně prozkoumané. Vzhledem k tomu, že většina hub je tvořena z více než 90 % vodou, je logické, že voda hraje zásadní úlohu zejména při vytváření plodnic. Prostřednictvím vody probíhají v těle houby transfery důležitých látek, hlavně stavebních, díky kterým může vytvářet plodnice. Vzhledem k tomu, že každá houba vyrůstá z nějakého substrátu, je důležité, aby v něm bylo dostatečné množství vody, ale nezanedbatelná je i určitá relativní vzdušná vlhkost, tedy poměr aktuální vlhkosti k maximální vlhkosti při dané teplotě. Nejvíce houby rostou při vysoké vzdušné vlhkosti. Je to způsobeno tím, že vysoká vzdušná vlhkost omezuje nebo zastavuje vypařování vody z půdy, a tím i případné ochlazování. Je vypozorováno, že houby rostou nejvíce po vydatných srážkách, kdy je půda nebo i jiný typ substrátu dostatečně nasycen vodou a houba tak má ideální podmínky pro vytváření plodnic. Naopak při dlouhodobém suchu, vysokých teplotách a větrném počasí, které napomáhá k vysychání horních vrstev půdy, k vytváření plodnic prakticky nedochází, nebo jen na velmi stinných a vlhkých místech a ve vyšších polohách, kde jsou teploty průměrně nižší. Teplota vzduchu je tak dalším důležitým faktorem, ovlivňujícím růst plodnic. Pro každý druh je charakteristické určité teplotní rozmezí, při kterém houba vytváří plodnice. Při překročení mezních hodnot se biologické pochody v houbě zastavují. Rychlost růstu a metabolických pochodů je nejvyšší při optimální teplotě a klesá směrem k minimu a maximu. Jak již bylo zmíněno, negativním faktorem pro růst hub je rovněž vítr, který ochlazuje vzduch i půdu a zároveň ji také vysušuje, což výrazně škodí podhoubí. Pokud vítr sníží obsah vody v horních vrstvách půdy pod určitou hranici, je to pro většinu druhů z hlediska vytváření plodnic nepřekonatelná překážka. Zatímco značná část druhů hub přestane růst při dlouhodobé absenci srážek a vysokých teplotách, některé druhy, zejména takové, které rostou ze dřeva, se dají nalézt i v suchém období. Čerpají totiž vodu a další látky přímo ze svého hostitele (stromu), který je dokáže uchovat i v nepříznivých podmínkách, a vysoká teplota tak pro ně není negativním faktorem omezujícím jejich růst. Typickým druhem, který můžeme nalézt i za úplného sucha v pozdním jarním období v teplých listnatých lesích, je např. slizečka ocasatá (Xerula radicata), která vyrůstá nejčastěji blízko pařezů. Vodu čerpá přímo z mrtvého dřeva, takže není závislá na jejím množství v půdě. Sucho je tedy určitě nepřítelem číslo jedna z pohledu vytváření plodnic. Je např. známo, že v jižních státech Evropy houby začínají růst na většině území až v podzimních měsících, kdy pomine vlna veder, která tyto státy každý rok sužují a mají na svědomí veliké množství požárů. Přestože vysoké teploty houbám spíše nesvědčí, jsou druhy, pro které je důležitá. Teplomilné druhy hub, např. druhy teplomilných hřibů, vyžadují, aby byla půda dostatečně prohřátá, jinak mycelium nebude produkovat plodnice. Proto tyto druhy rostou v teplých částech území, kde jsou vyšší teploty a další podmínky, které ovlivňují jejich růst, např. vhodné podloží a ph půdy. V České republice jde především o území jako např. Český kras, České středohoří, Polabí a jižní Morava. Jarní houby, např. kačenky nebo smrže, rostou nejvíce v době, kdy je teplota vzduchu konstantní ve dne i v noci a pohybuje se okolo 10 stupňů. U některých druhů jsou nízké teploty podmínkou toho, aby začaly produkovat plodnice; např. penízovka sametonohá (Flammulina velutipes) začíná růst až v době, kdy jiné houby růst přestávají a kdy se teploty pohybují mírně nad nulou. Růst penízovek zastaví jen velmi silný mráz, jinak vyrůstají hojně po celou zimu i pod sněhem Z pohledu jarních hub je kombinace dostatečné vlhkosti a optimální teploty pravděpodobně pro jejich růst klíčová. Protože jarní druhy hub (chápejme tím zejména ty, které rostou výhradně v jarních měsících) fruktifikují jen velmi krátkou dobu, je nutné, aby se v daném období sešly ideální podmínky. Kromě dostatečné vlhkosti, která se odvíjí i od množství vody z roztáté sněhové

36 36 POZNÁVÁME JARNÍ HOUBY pokrývky, je důležitým faktorem také teplota vzduchu. Pokud jsou teploty příliš nízké a přes noc klesají i pod bod mrazu, růst těchto hub se zastaví nebo se plodnice vůbec nezačne vytvářet. Stejný důsledek mají i dlouhodobé vysoké teploty, které substrát rychle vysuší, a plodnice také přestanou růst. Vzhledem k tomu, že v jarních měsících dochází nezřídka k vysokým výkyvům počasí i teplot, je pravděpodobné, že na některých místech nebo v některých letech budou tyto druhy růst velmi málo nebo vůbec ne, zatímco jiné roky mohou být pro jejich růst příznivější. Dalším důležitým faktorem ovlivňujícím růst hub je např. ph půdy, které může působit na houby buď přímo (působením kyselého/zásaditého prostředí na povrch buňky), nebo nepřímo (různá dostupnost živin při různém ph). Podle hodnot ph dělíme půdy do tří kategorií: půdy kyselé, acidofilní s ph = 4,5 6,5; půdy neutrální s ph = 6,5 7,3; půdy zásadité (bazifilní), alkalické s ph 7,3 8. Mnoho druhů hub preferuje nebo vyžaduje určité rozmezí ph a podle toho pak dělíme houby na acidofilní a bazifilní. Pro většinu druhů je ideální ph půdy slabě kyselé, tedy 5 až 6,5, nejvyšší diverzita druhů je v půdách kyselejších (ph cca 3 až 6). Pokud známe preferenci určitého ph pro daný druh, významně nám to může pomoci při jejich hledání. Např. je známé, že kačenka česká (Ptychoverpa bohemica) je kalcifilní druh (preferující vápenité podloží, které je výrazně zásadité). Vápenité podloží je charakteristické zejména pro krasová území. Pro mykorizní houby je pochopitelně klíčovým faktorem jejich výskytu přítomnost mykorizního partnera, tedy určitého druhu stromu nebo dřeviny, s nímž daný druh tvoří mykorizu. Významným faktorem nejen pro vytváření plodnic, ale i přítomnost samotného druhu, je pochopitelně existence vhodného biotopu. Některé druhy jsou náročné např. na zachovalé nenarušené lesní porosty, které u nás najdeme většinou už jen v chráněných územích, naopak jiné preferují zase synantropní (člověkem ovlivněná) stanoviště. Určité druhy a skupiny hub jsou např. vázány na biotopy s výskytem teplomilné květeny. Mezi další negativní faktory patří pochopitelně i takové, které přímo ovlivňuje člověk svými zásahy do přírody, jimiž narušuje specifické vazby mezi jednotlivými skupinami organismů. Narušení a zásahy do biotopů nebo jejich částí vedou často i ke zničení lokalit (nezřídka vzácných) hub. Některé faktory, které jsou mezi houbaři známé a zakořeněné, se zase ukázaly i na základě velmi seriózních výzkumů jako zcela nepravdivé, např. přímý vliv Měsíce a jeho fází na růst hub.

37 4 b iotopy, ve kterýc h můžeme nalézt houby rostouc í v jarním období 37 4 Biotopy, ve kterých můžeme nalézt houby rostoucí v jarním období 4.1 Lužní lesy (luhy) Lužní lesy jsou specifickým druhem listnatého lesa vyznačujícím se značnou biodiverzitou. Pro existenci (vznik) lužního lesa je nutná přítomnost vodního toku, která způsobuje výraznou podmáčenost půdy s tzv. záplavovým cyklem, kdy je les pravidelně zaplavován. Díky vysoké vlhkosti není v půdě přítomen dostatek kyslíku a z důvodu specifických chemických procesů, které se v půdě odehrávají, má zelenavé zbarvení a výrazný pach. Tento typ půdy (tzv. glejová) je velmi bohatý na živiny, které řeka naplaví spolu s pískem, zeminou či štěrkem. Důležitým faktorem, proč jsou lužní lesy druhově bohaté, je specifický teplotní poměr, díky němuž mají rostliny oproti jiným biotopům mnohem delší vegetační období. Lužní lesy jsou proto obvykle velmi hustě zarostlé a místy prakticky neprostupné. Z pohledu struktury dřevin jsou nejvíce zastoupeny jasany, topoly, duby, jilmy, olše, vrby a lípy. V rámci lužního lesa rozlišujeme tzv. měkký a tvrdý luh. Toto rozdělení se váže k tvrdosti dřeva převládajících dřevin. Měkký luh je ta část, která bývá dlouhodobě zaplavena. Vyskytují se zde jen takové dřeviny, které jsou schopné v těchto podmínkách prosperovat nebo jsou na nich přímo závislé. Jedná se zejména o vrby, olše a topoly. Naopak tvrdý luh je situován dále od vodního toku a není vystaven záplavám. V lužních lesích roste celá řada hub, zejména saprofytních, rozkládajících mrtvé dřevo (např. padlé kmeny), které zde bývá obvykle ponecháno na místě až do úplného rozkladu, podobně jako v rezervacích. Tento typ biotopu je dnes již na našem území vzácný, nejrozsáhlejší komplex lužních lesů se v současné době nachází na soutoku řek Moravy a Dyje a tvoří zhruba třetinu rozlohy tohoto ekosystému v České republice. Většina lužních lesů nebo jejich fragmentů má na našem území nějaký status ochrany. Měkký luh lužního lesa DS Kalichovka lužní (Omphalina discorosea) je státem chráněná houba, rostoucí na mrtvém dřevě listnáčů MM

38 38 POZNÁVÁME JARNÍ HOUBY Druhy hub lužních lesů s výskytem v jarním období: Kačenka náprstkovitá (Verpa conica) Smrže (Morchella spp.) Čirůvka májovka (Calocybe gambosa) Kalichovka lužní (Omphalina discorosea) Houževnatec tygrovaný (Lentinus tigrinus) Houževnatec pohárovitý (Neolentinus schaefferi) Štítovky (Pluteus spp.) Helmovky (Mycena spp.) Penízovka sametonohá (Flammulina velutipes) Choroš šupinatý (Polyporus squamosus) Sírovec žlutooranžový (Laetiporus sulphureus) Kozák topolový (Leccinum duriusculum) Trepkovitky (Crepidotus spp.) (květen) (květen) (březen) (květen) (květen) (květen) 4.2 Pralesy Pralesy představují takové typy lesního porostu, kde je hospodaření z důvodu zachování původního rázu lesa a biodiverzity omezeno jen na určité činnosti, které navíc podléhají přísným schvalovacím procesům. V pralese jsou veškeré přírodní pochody ponechány bez zásahu člověka, tzn. např. padlé kmeny se nechávají ležet až do úplného rozložení a ani případné zásahy v kontextu s napadením stromů hmyzími škůdci se až na výjimky nerealizují. Pralesy podléhají z hlediska návštěv velmi přísnému režimu. Návštěvníci mají povoleno chodit jen po vytyčených cestách a nesmí trhat žádné přírodniny, včetně hub. Mimo tyto cesty lze ostatní části pralesa navštívit jen za vědeckými účely a na zvláštní povolení. Výsledky výzkumu pak musí být předávány správě parku. V České republice zabírají pralesovité porosty přes 900 ha, což je nepatrný zlomek celkové rozlohy našich lesů. Mezi nejznámější české pralesy patří Žofínský prales a Boubínský prales. Vzhledem k bezzásahovému managementu můžeme v pralese najít značné množství padlých kmenů, zejména buků, jedlí a smrků, které jsou substrátem různých druhů saprofytních a parazitických druhů hub. Vysoká diverzita je zejména v rámci chorošovitých hub (Polyporales), nezřídka velmi vzácných, které jsou často vázány jen na tento typ zachovalého porostu. Z jarních druhů hub patřících do skupiny askomycetů jsou význačné zejména dva: ucháčovec šumavský (Pseudorhizina sphaerospora) a ušíčko jedlové (Pseudoplectania melanea), jejichž popisy a vyobrazení jsou uvedeny v atlasové části knihy. Ze skupiny lupenatých (řád Agaricales) saprofytních a saproparazitických druhů lze nalézt zejména různé druhy helmovek (rod Mycena), štítovek (rod Pluteus) a špiček (rody Marasmius aj.), např. špičku cibulovou (Marasmius alliaceus), která roste od května do listopadu na mrtvých kmenech a pařezech zejména buků ve vyšších polohách. Jak již název napovídá, vyznačuje se výraznou cibulovou vůní. Nejčastěji v opadu bukového listí můžeme od dubna do června hojně nalézt penízovku věšteckou (Gymnopus hariolorum). Její pach je výrazný, připomínající rozkládající se zelí. Typickým zástupcem původních lesů vyšších poloh je saprofytně rostoucí ronivka podhorská (Hydropus subalpinus), která roste od konce dubna do října z menších rozkládajících se větviček listnáčů, nejčastěji buků.

39 4 b iotopy, ve kterýc h můžeme nalézt houby rostouc í v jarním období 39 Boubínský prales PB 4.3 Jehličnaté lesy Jehličnaté lesy jsou typem lesa, kde jehličnaté stromy tvoří 75 90% podíl všech stromů. V České republice je tento typ lesa zastoupen nejčastěji, z celkové porostní plochy více než 65 %. Nejhojnější dřevinou jsou smrky, které se vyskytují spíše ve vlhčích částech, naopak borovice zase vyhledávají teplejší a sušší stanoviště. Méně zastoupeny jsou modříny a jedle. Přirozené jehličnaté lesy jsou u nás velmi vzácné, naopak velmi hojné jsou smrkové monokultury. Jehličnaté lesy jsou biotopem s velikým množstvím mykorizních, parazitických i saprofytních druhů hub. Druhy hub jehličnatých lesů s výskytem v jarním období: Baňka velkokališná (Sarcosphaera coronaria) Masečník kulovitý (Sarcosoma globosum) Smrž kuželovitý (Morchella conica) Ucháč obrovský (Discina gigas) Ucháč obecný (Gyromitra esculenta) Destice chřapáčová (Discina perlata) Závojenka jarní (Entoloma vernum) Helmovka šiškomilná (Mycena plumipes) Lžičkovec šiškovitý (Auriscalpium vulgare) Šťavnatka březnovka (Hygrophorus marzuolus) Ušíčko černé (Pseudoplectania nigrella) (květen) (březen, duben) (březen, duben, květen) (březen, duben, květen)

40 40 POZNÁVÁME JARNÍ HOUBY Krasočíška žlutá (Caloscypha fulgens) Ohnivec černý (Plectania melastoma) Černorosol smrkový (Exidia pithya) Strmělka štěničná (Clitocybe sinopica) Strmělka ojíněná (Clitocybe radicellata) Strmělka kořínkatá (Clitocybe vermicularis) Penízovka smrková (Strobilurus esculentus) Penízovka provázková (Strobilurus stephanocystis) Penízovka nahořklá (Strobilurus tenacellus) Hlíva dubová (Pleurotus dryinus) Třepenitka svazčitá (Hypholoma fasciculare) Hřib kovář (Boletus luridiformis) Hřib borový (Boletus pinophilus) Klouzek zrnitý (Suillus granulatus) Houževnatec přivázlý (Neolentinus adhaerens) Houževnatec šupinatý (Neolentinus lepideus) Kalichovka zvonečková (Xeromphalina campanella) Penízovka širokolupenná (Megacollybia platyphylla) Hnědák Schweinitzův (Phaeolus schweinitzii) (březen, duben, květen) (březen, duben, květen) (březen, duben) (květen) (květen) (květen) (květen) (březen, duben) (březen, duben, květen) (květen) (květen) Penízovka širokolupenná (Megacollybia platyphylla) MM Stará mechatá smrčina biotop masečníku kulovitého (Sarcosoma globosum) (Švédsko) GA Hlíva dubová (Pleurotus dryinus) MM