Manuál č. 1. Projekt Vzdělávání pedagogů k realizaci kurikulární reformy (CZ.1.07/1.3.05/ )

Transkript

1 Manuál č. 1 NÁZEV HODINY/TÉMA: PROJEVY MLUVENÉ A PSANÉ Časová jednotka (vyuč.hod.): 1h (45min.) Vyučovací předmět: Český jazyk a literatura Ročník: druhý Obor vzdělání: 4letý Použité metody: T-graf (upravený), Skládankové učení, ANO/NE Situace (začlenění do kontextu výuky): V předcházejících 2 hodinách se třída připravovala na moderování diskusí co to diskuse je, pravidla pro moderátora i diskutující, prostředky mimojazykové (neverbální komunikace). V následující hodině si žáci vylosují témata diskusí každý žák má za úkol připravit si na vylosované téma moderování diskuse. Klíčové kompetence: Žák: - čte text s porozuměním a přetransformuje ho - samostatně zpracovává výpisky - jasně a srozumitelně formuluje své názory - aktivně pracuje v týmu, práci v týmu podněcuje svými návrhy Cíle (výsledky vzdělávání): Žák: - definuje pojem psaný a mluvený projev, vysvětlí rozdíly - uvede klady a zápory psaného projevu, doloží na příkladech - uvede klady a zápory mluveného projevu, doloží na příkladech Pomůcky: - text - Hoffmannová, J. a kol.: Komunikace a sloh, učebnice českého jazyka pro SŠ, str ), papír s předkresleným T-grafem (pro skupinu i jednotlivé žáky), vytištěné tabulky ANO/NE, minutka (popř. stopky), fixy, tabule, křída POSTUP EVOKACE: 10 min. - metoda T-graf (viz příloha č. 1) žáci se rozdělí do domovských skupin (max. 4-5 žáků) podle barev - modrá, žlutá, zelená (papírky s barevnými značkami), ve skupině se pak snaží vymyslet co nejvíce znaků obou projevů (mluvené, psané), ty zapíší do společného T-grafu (jeden pro celou skupinu). 5 min. Poté učitel do předem nakresleného T-grafu na tabuli zapisuje vše, co mu skupiny nadiktují (učitel nehodnotí jejich nápady, maximálně koriguje jazykovou správnost, popř. formulace). Po skončení zápisu na tabuli učitel s žáky prochází každý z nadiktovaných znaků a označí ty, se kterými některá ze skupin (popř. jednotlivec) nesouhlasí. 5 min.

2 UVĚDOMĚNÍ SI VÝZNAMU: 20 min. Skládankové učení Učitel rozdá žákům papíry s textem (viz. příloha č. 2) - 3 skupiny = 3 různé texty. Každý text je označen číslem 1 3. Podle čísel se žáci rozdělí do expertních skupin. Každý žák si přečte svůj text a vyhledá v něm charakteristické znaky pro mluvený a psaný projev (může si do textu dělat poznámky, podtrhovat apod.). Členové expertní skupiny se domluví na společných znacích pro oba projevy a každý člen si je zapíše do nového T-grafu (viz. příloha č. 1). Nakonec se skupina domluví na strategii předávání informací. 10 min. Členové expertních skupin se vrátí do domovských skupin (podle původních barev), každý jednotlivec naučí ostatní členy skupiny informace ze svého textu vysvětlí a předvede část obsahu, na který je expert. Postupně si zapíší do svých T-grafů informace z jiných skupin. 10 min. REFLEXE: 11 min. - metoda ANO/NE - učitel rozdá do domovských skupin předem připravenou tabulku s otázkami (viz. příloha č. 3). Žáci společně ve skupině zaškrtávají správné odpovědi. 3 min. Následuje společná oprava úkolu. 4 min. V poslední fázi se učitel vrací s žáky k T-grafu na tabuli a společně vyhodnocují, zda jejich teze byly pravdivé či nikoli. 4 min. DOPORUČENÍ: - pečlivě si připravit dopředu všechny materiály text, T-grafy, tabulky apod., - před hodinou si zjistit přesný počet žáků ve třídě usnadní to rozdělení do skupin, - dopředu jasně vysvětlit pravidla, - užívat minutku, popř. stopky zvukový signál je pro žáky jasným znamením, že čas na úkol vypršel, většinou už s učitelem nediskutují, aby ho prodloužil, - nehodnotit nápady žáků v evokační činnosti, nevyvracet je pokud jsou špatné, žáci si na to musí přijít v průběhu práce sami (popř. ve skupinách), - v případě, že je ve třídě hodně žáků, vytvořit více skupin se stejným textem.

3 Příloha č. 1

4 Příloha č. 2 Text č. 1 Mluvené projevy (hlavně dialogy) jsou silně vázány na situaci a na přímý, bezprostřední kontakt partnerů; bez znalosti situace by byly někdy zcela nesrozumitelné. Při psaném projevu může být adresát (resp. Příjemce) od autora, pisatele značně vzdálen v prostoru i v čase. To platí u literárních děl, ale neplatí to už u našich dnešních výměn ů, SMS, při chatování apod.; vzdáleni v prostoru být můžeme, v čase jde o rychlé výměny, někdy úplně bezprostřední reakce. Psaný text obecně vzato bývá uspořádanější, přehlednější, členitější, neboť při psaní se můžeme lépe soustředit, více se nad textem zamyslet, rozvrhnout si i náročnější téma do jednotlivých částí. Nepřipravený dialog je naproti tomu často neuspořádaný, nepřehledný, účastníci skáčou z jednoho tématu na druhé; nemá výrazné členění, formulace jsou nehotové, neurčité, výpovědi nedokončené Mluvený projev bývá konkrétnější, osobnější, u partnerů se projevuje větší zaujetí tématem, vyjadřují se emocionálně. Psaný projev bývá objektivnější, méně osobní, ne tak citově zabarvený (zase až na některé naše maily či krátké textové zprávy, v nichž dáváme průchod svým citům prostřednictvím smajlíků ). Pokud si mluvený projev nepřipravíme a nepromyslíme předem (zejména u dialogů většinou takovou možnost nemáme), nevyhneme se tomu, že leccos opakujeme. Teď máme na mysli opakování bezděčné, nezáměrné nikoliv to záměrné, kdy chceme posluchačům něco zdůraznit, připomenout. A také se často opravujeme: v případě, že jsme se přeřekli, nebo se nám napoprvé nepodařilo vyjádřit se přesně, výstižně, zvolit vhodný výraz. V psaném textu se opakování vyhýbáme (nebo aspoň výraz nahrazujeme synonymem apod.); a pokud jsme se v průběhu psaní opravovali, není to ve výsledném textu patrné, zde by měly být už formulace definitivní. Text č. 2 Pro mluvený projev (dialogický i monologický) je charakteristická vyšší míra neurčitosti. Projev je prostoupen množstvím slov a spojení typu ňák, ňákej, takovej, tak ňák, takovej ňákej, takovej ten, tak jako, že jako; částic typu no, jo, žejo, prej; a významově vyprázdněných vycpávek (většina mluvčích má nějakou oblíbenou : teda, takže, jaksi, prostě, vlastně ). Psané projevy (aspoň ty oficiálnější, více připravené, na kterých nám záleží) bývají mnohem určitější, obejdou se bez uvedených výrazů, měly by užívat hlavně přesně volených slov plnovýznamových. Z hlediska přirozené techniky mluveného projevu nejsou opakované výrazy, opravy ani slůvka neurčitá či vycpávková ničím zbytečným nebo nadbytečným; je ovšem pravda, že zvětšují rozsah mluveného textu, ten jimi jaksi bobtná, nabývá ve srovnání s úsporně formulovaným a výrazově sevřeným textem psaným. Psané a mluvené texty se značně liší i svou skladbou. V psaném textu (odborném, administrativním, často i uměleckém) jsme zvyklí na rozsáhlá, složitě prokomponovaná souvětí, v nichž se myšlenka postupně rozvíjí prostřednictvím řady vedlejších vět, logické vztahy mezi nimi jsou vyjadřovány přesně volenými spojkami. Tak je tomu ovšem i v monologických mluvených projevech, které si řečník pečlivě připravuje po stránce strategické i formulační, ve snaze dosáhnout zamýšleného účinku na posluchače. Naproti tomu v nepřipravených mluvených projevech jsou k sobě syntaktické jednotky často jen volně přiřazovány, projev je jakoby neustále nastavován, spojky úplně chybí nebo se užívá nanejvýš stereotypního a, tak. A jestliže se na jedné straně pořád nastavuje, něco se přidává, doplňuje, na druhé straně se zase leccos vynechává, hojné jsou elipsy, apoziopeze Přes tuto uvolněnou, chaotickou skladbu však obvykle v dialogu partnerům rozumíme na základě sdílené situace, předchozích kontaktů s partnery, a také díky výše probraným mimojazykovým prostředkům, které mluvený projev doprovázejí. Roli, kterou plní v mluvených projevech mimojazykové prostředky, plní v projevech psaných jen zčásti interpunkční znaménka (jako signály intonace, pauz), dále např. grafické prostředky jako typy písma (naznačují zdůraznění) aj.

5 Text č. 3 Dříve byly mluvené projevy spojovány především s dialogy, psané texty s monology. Existence mluvených monologů se ovšem nikdy nezpochybňovala (patří k nim přednášky, kázání, řeči, resp. Proslovy politické, soudní či slavnostní, aj.); a dnes se stále více rozmáhají i psané dialogy, konverzace, které na rozdíl od dřívější zdlouhavé korespondence vedeme někdy vyloženě on-line. Navíc hranice mezi monologem a dialogem zdaleka není nepropustná. Vždyť i řečník na mítinku, přednášející nebo herec vedoucí monolog mají větší nebo menší kontakt s publikem, obracejí se k němu, dorozumívají se s ním pohledy, čekají na potlesk; jejich monologický projev je tedy do značné míry dialogizován. A nakonec: dialog odcizených partnerů může vlastně přecházet spíše ve dva monology, které se vzájemně míjejí. A podobně jako nemůžeme spojit jednoznačně dialog s mluvenými projevy a monolog s psanými, nemůžeme ani jednoznačně přiřadit psaným textům spisovnost a mluveným projevům nespisovnost. Naopak: jazykové útvary, jako je v našem prostředí především spisovná čeština, obecná čeština a regionální, případně sociální nářečí, jsou využívány v nejrůznějších komunikačních situacích často nepředvídaným způsobem; dochází i k jejich míšení, přepínání z jednoho na druhý (pokud si např. při určitém polooficiálním jednání uvědomíme, že partner mluví spisovněji a kultivovaněji než my, a snažíme se mu přizpůsobit). A elektronická komunikace, které dnes radostně a v maximální míře využívají hlavně mladí lidé? Jde přece o mluvenou korespondenci, o spontánní psaní, o texty sice psané, ale situací a typem kontaktu partnerů se velmi blížící dialogům mluveným; nemůžeme čekat, že budou spisovné, i když trochu jazykové sebekontroly, korekce překlepů a pravopisných chyb by neškodilo. Měli bychom se tedy vždy snažit o vyjadřování přiměřené situaci a pokud možno kultivované, přičemž kultivovaným vyjadřováním nemyslíme nutně jen projev založený na spisovné češtině.

6 Příloha č. 3