Příloha č.3. k bakalářské diplomové práci STARCI NA CHMELU DOBOVÁ RECEPCE FILMU

Transkript

1 k bakalářské diplomové práci STARCI NA CHMELU DOBOVÁ RECEPCE FILMU Rozhovor č.1.: Eliška: Je pedagožkou operního zpěvu. [...] J.K.: Myslím, že zmiňovanou knihu mám. 1 E.: To byla bezvadná kniha. J.K.: Takže vy jste byli celkově hudebně založená rodina? E.: No, totiž to byl tak nakažlivý film, že ty děcka jej taky měly rády. My jsme na to byli asi desetkrát v kině [...] no a když to jde teďka v televizi, tak se na to vždycky dívám. Mě se to strašně líbí. Mě ten film pořád má co říct. No a pan Pucholt je vlastně lékařem v Americe a já jsem si pořád myslela, že zůstane jako herec. O byl na tu roli tak nevinně bezvadný, takový čistý člověk. Já si ho pamatuju z tehdejších filmů. Většinou hrál takového dobrého četníka [...] a tam byl skvělý. [...] J.K.: A viděla jsi i West Side Story? E.: Jo, viděla. Všecky ty filmy. Já jsem na ně chodila s děckama. My Fair Lady, West Side Story a všechno co se u nás po tom šedesátém osmém promítat [...] předtím se to nesmělo. To se uvolnilo až po šedesátém osmém na chvíli a pak byly zase zákazy a příkazy. A když se to tak trochu uvolnilo, i my jsme mohli dokonce hrát My Fair Lady. J.K.: V divadle. E.: Jo, to se to hned využilo a hráli jsme My Fair Lady, Hello Dolly, na West Side Story jsme neměli obsazení, protože to je strašně náročné, ale hrál to Karlín [...] To jsou krásné věci. A ti Starci na chmelu jsou nepřekonatelní. J.K.: A proč byli Starci tak zvláštní, jiní, tak nepřekonatelní? E.: No, byl báječně udělaný, byla tam nádherná hudba [...] já nevím, ale mně to připadalo tak študácky bezvadný děj [...] v té době to šlo. Chodilo se na chmelové brigády, tehdy byla jiná doba než teď, a ty děcka byly aktivnější, brigád bylo vždycky hodně a na těch chmelových 1 BLAŽEK, Vratislav (1965): Starci na chmelu. Praha: Nakladateství politické literatury

2 brigádách vznikaly takové všelijaké legrace. Protože jsem taky byla na chmelu, tak vím jak to bylo (smích) a ten muzikál, když vyšel, no [...] já si myslím, že to byl jeden z našich vrcholných muzikálů, že fakt se řadil mezi špičku jako byla My Fair Lady, West Side Story. A najednou ti Starci přišli jako něco velkého. Jednak báječně udělané choreograficky, ten balet, celé to žilo [...] no hrozně se mi to líbilo [...] byli tam báječní herci. Pro mě to zatím byl takový vrchol. To všecko co přišlo potom, co už dnes je, jsou pro mě odvary. Ty už moc nemusím, ty Kleopatry, Golemy. To mi nic neříká. Ale Starci, to byl opravdu muzikál. To když přišlo a člověk viděl třeba tu West Side Story nebo My Fair Lady, tak to k tomu tak nějak patřilo. Fakt dobře udělané. To se mi hodně líbilo a strašně ráda si to vždycky pustím. J.K.: Takže to máš i na cd? E.: Ne, když je to v televizi. A já jsem měla tu knihu a zpívali jsme si ty písničky, ale cd nemám, ani dvd nemám, ale uvažuju, že si ho koupím, protože to je odlehčení takové, že když má člověk blbou náladu a pustí si to, tak musí mít hned dobrou náladu. Já nevím, mě se ti Starci strašně líbili. A byli tam samí mladí. Harapes tam začínal jako tanečník a pak z mnohých těch lidí vyrostli velikáni. [...] J.K.: S jakými společenskými nebo politickými situacemi se ti Starci spojuji? E.: No, období padesátých let, kdy chlapec s dívkou téměř nesměli mluvit. Já jsem ještě zažila období, že jsem chodila do dívčí třídy. Já jsem chodila na měšťanku, kde byly dívčí třídy a chlapecké třídy. A tehdy, když jsme se potkali ve škole na chodbě, tak jsme měli poznámky a dvojky z mravů. To se trestalo. A ve Starcích je to taky dané. Vlastně úplně nevinné lidi pokazili svým hloupým přístupem k nim. Protože, kdyby jim uvěřili, že si jen povídali, četli verše nebo něco takového, tak by se mezi těmi lidmi nic takového nikdy nestalo, co by třeba kazilo morálku. Ale oni jim to taky krásně řekli, že? Do včera jsme byli nevinné děti, ale ode dneška už nejsme. J.K.: A zdáli se ti Starci politicky provokativním filmem? E.: Já nevím. Já jsem to tak necítila. Já jsem to cítila jako jeden bezvadný nápad. Prostě bezvadná hudba, která byla spjata s pěkným dějem, výborní herci tam hráli, tak já jsem to brala spíš jako kumšt. A jako kumšt mě to oslovovalo velmi. Politicky jsem to nějak [...] oni pořád říkali, že ti tři kytaristé, které tam na začátku jsou v těch černých oblecích, že to je propagace západu. Proto se to pak taky ne moc smělo hrát. To bylo jedno období, kdy se to de facto nehrálo [...] A na stranické schůzi nám taky říkali, jestli vidíme, že je to ruka západu - 2 -

3 a propagace západu, ti tři, ale pro mě to politicky [...] pro mě to byl kumšt. A tenkrát jsem byla ještě dost mladá a politika mě nezajímala. Ta je a byla pro mě něčím špinavým, o co se nestarám a co mě nezajímá. Na to bych ani nešla. J.K.: A bylo uvedení filmu něčím výjimečné? E.: Nevím jestli to dávali k nějaké příležitosti [...] já když jsem to viděla, že je to muzikál, mě se to líbilo. Já jsem tehdy byla spanfrnělá do muzikálů, protože jsem měla to štěstí hrát Lízu v My Fair Lady, tak mě muzikály táhly. Mě se strašně líbily. Mě oslovovaly. J.K.: Takže s jakými osobními událostmi se ti spojují Starci? Právě s muzikálem nebo ještě s něčím jiným. E.: S takovým mým krásným životním obdobím v divadle, z mládím. Jo, mi to vždycky připomene tu krásnou dobu mládí. J.K.: A proč jsi chtěla Starce vidět? E.: Proč jsem chtěla Starce vidět? No, jednak to byl muzikál, jednak ta hudba, jednak tam byly úžasně krásné herecké výkony, byl tam supr udělaný balet a to do té doby u nás naši lidé neměli. My jsme to viděli z těch západních filmů, ale u nás nic takového nebylo. To byla taková muzikálová prvotina, no a právě, že skloubení toho všeho [...] ty atributy byly hrozně vyrovnané. Či hudba, či ten balet, či to slovo, ty herecké výkony. Bylo to také svěží, barevně jásavé. Tam byli ti tři, což mě přišlo takové osudové, jako když někdo někomu předpovídá špatný osud. A jinak se mi líbili. Pro mě to bylo osvěžení. Tak proto jsem to viděla opravdu mnohokrát. A vždycky se na to ráda podívám. Však nedávno to běželo v televizi a já si to vždycky zapnu. J.K.:A pamatuješ si na nějakou propagaci Starců? Nějaké plakáty a takové záležitosti? E.: Já si vzpomínám, že ta kniha vyšla, tu jsem si koupila [...] no a obrovské plakáty byly. Byly na sloupech a v kinech. Však to bylo správně si myslím, to tak mělo být. J.K.: A do jakých žánrů bys Starce zařadila? E.: Do dnešních muzikálových věcí. Právě k těm My Fair Lady, Hello Dolly, West Side Story, prostě do toho bych dala ty Starce. J.K.: A s jakými dalšími filmy se ti spojují jména herců? E.: Paní Kačírková se mi spojuje třeba s jejími divadelními rolemi, či rozhlasovými. Ji jsem měla ráda, její hlas. Nebo pana Kemra. Toho jsem viděla v mnohých filmech [...] prostě já jsem si jich strašně vážila. Pro mě to byli velikáni kultury. No a Harapes [...] vždycky když jsem jej viděla, on dělal tanečníka v Národním divadle, a vždycky když jsem šla na pana - 3 -

4 Harapese, viděla jsem ho ve Starcích. Jo jak začínal [...] takže takové asociace. Jsem si ho vybavovala jaký byl mladíček [...] on tam začínal, to byl snad prvním rokem na konzervatoři. J.K.: A pomocí jakých slov bys charakterizovala Starce? Třeba umělecký, zábavný nebo nudný nebo cudný [...] E.: No, pro mě to byl zábavný muzikál na vysoké umělecké úrovni. J.K.: A lišila se hudba použitá ve Starcích od běžné populární hudby? Byla něčím nová? E.: Nový styl hudby byly právě ty tři kytary. To byla hudba, která přicházela ze západu. Já nevím [...] můj syn poslouchal ty [...] J.K.: Beatles? E.: To jsme poslouchala i já [...] Black Sabath. J.K.: S jakými pocity si spojuješ divácký zážitek ze Starců? E.: Radost a hrozně moc pravdy, to co mi dneska mnohdy chybí. A tam to byla opravdu pravda. Pěkný názor na tu dobu, ve které jsem žila a vyrůstala. To byl takový zdravý názor jak to bylo, jak jsme to prožívali. J.K.: Zažívala jsi podobné pocity u některých dalších českých filmů? E.: Jedině u pohádek (smích). U Pyšné princezny [...] prostě pohádky miluju. Ikdyž jsem dneska stará a běží pohádka nebo přírodopisné filmy, já nechám všechno stát a dívám se. J.K.: A srovnávala jsi svůj život s hrdiny ve Starcích? E.: No ti říkám. Já jsem to zažívala. Měla jsem z toho dvojku z mravů, že jsem se kamarádila s jedním chlapcem, se kterým jsme se bavili na chodbě. Ikdyž jsme spolu bydleli v jednom baráku, ve škole jsme spolu nesměli mluvit, víš? Byly dívčí třídy a my jsme měly jedno poschodí a chlapci měli druhé poschodí [...] J.K.: A jak na tebe působil závěr filmu? Bylo to hrdinské nebo jiné? E.: Právě jsem obdivovala tu čestnost dvou lidí. Že se dokázali veřejně postavit proti všem, říct si pravdu a že suverénně a krásně odešli. Mě se to šíleně líbilo. J.K.: A ovlivnil tě film v oblasti módy nebo oblékání? E.: No tehdy se to nosilo. Ty šaty, co nosila hlavní představitelka, tak takové jsem taky měla. Ty spodky se mi naneštěstí ztratily, ale úplně přesně jako ona jsem měla šaty s těmi širokými spodničkami. To se nosilo, to bylo super. Pro mě to byla hezká doba, mě se to líbilo. J.K.: A vznikla nějaká fandovská skupina? E.: To víš, že byly! Samozřejmě. J.K.: A jak se to projevovalo? - 4 -

5 E.: Hlavně tím, že když se ten film objevil, tak psali hercům nebo před kinem stáli a lákali mladé lidi: pojďte. Někteří propagovali tu hudbu, jako že nový styl, u nás do té doby zakazovaný, protože Beatles se moc nepropagoval. J.K.: Znali ten film ve tvém okolí mladí lidé? E.: Samozřejmě, děcka na to chodili houfně. Protože to bylo něco nového, že. A takové filmy přicházely opožděně. My Fair Lady se hrála všude na světě jedenáct let před tím než přišla k nám. K nám přišla vlastně v 60. letech. J.K.: A nazývali se Starci jinak než Starci na chmelu? E.: Ne, neznám jiný název. J.K.: Třeba East Side Story? E.: Ne to nepoznám. Možno, že tady jo. Na Slovensku ne. Já jsem žila na Slovensku, tak nevím co se dělo tady v Čechách, ale tam se tomu nijak jinak neříkalo. J.K.: Myslíš si, že Starci patří do kulturního dědictví? E.: Já si myslím, že určitě. J.K.: A myslíš, že jsou fenoménem? E.: No, já si myslím, že hodně ovlivnil i ty další všechny skladatele a že pak mnozí začali dělat muzikály. Já si myslím, že právě na základě toho. Že to byla taková první vlaštovička, kde se odvážili a pak se přidávali další. Takže já si myslím, že určitě. [...] I na Slovensku pak začaly vznikat bezvadné muzikály. A fakt na základě toho se lidé osmělovali, a už bylo možno vidět tu West Side Story, My Fair Lady, Hello Dolly, ta přišla o hodně později po Starcích, a to všechno mělo určitě vliv. Třeba teď naposledy jsem viděla Chicago, ale [...] víš, tam už je moc té špíny, té mafie a to se mi už nelíbí [...] neoslovil už mě tak jako ty ostatní. Třeba West Side Story můžu vidět dnes a denně. To Chicago mi stačilo jednou. J.K.: A přitom je to taky dobře udělaný muzikál. E.: Je to úžasně udělané. Třeba taneční výkony, herecké, všecko. Ale už mě to neoslovuje. Je to strašně moc kanálové. A to nemám ráda. Kdežto West Side Story je jako Romeo a Julie. To je prostě něco krásného. A ještě doplněné tou bezvadnou hudbou a úžasnými výkony. Všechny výkony byly perfektní. [...] fantazie. To člověka inspirovalo. Podle toho si se mohl učit. Když jsem dělala ty opery [...] nechal se inspirovat: to jsou krásná, krásně si sedá [...] nebo Chorus Line. Ten film jsem viděla desetkrát. Já mám prostě ráda takový film. Mám ráda, když jsou věci perfektní, ikdyž někdo řekne, že je to limonáda. Mě to nevadí, ale ty výkony jsou úžasné. A ten balet, ta přísnost [...] tak to má vypadat. [...] - 5 -

6 Rozhovor č.2.: Eva: Je uznávanou pedagožkou jevištního pohybu. [...] E.: Tehdy (ve svých 20 letech) jsem pojímala film jako příběh, na který se dívám. Byla jsem nadšena příběhem i muzikou, a jak by dneska mladí řekli, bylo to trendy. Ale dneska se na to dívám z jiného pohledu. Na základě zkušeností, vzdělání a dalších věcí, kdy vidím jak to dílo tím režisérem bylo úžasně uchopeno, jak to má všechno to co to má mít. Ale to jsem schopna dneska po těch čtyřiceti letech. Tehdy to bylo, že jsem to téma prožila, v podstatě ten chmel. Taky jsem byla na chmelu, taky se tam dělali různé skopičiny [...] ale abych mohla jaksi hodnotit, to vůbec nepřichází v úvahu. J.K.: [...] S čím se ti film spojuje? E.: Zase s prožitkem toho chmelu, tehdy jsem to taky absolvovala, tehdy na gymplu, a že si vlastně vybavuju některé momenty s toho filmu, když to oprostím od těch tanečních věcí. Prostě tam ty příběhy běžely. Takže tím, že člověk sám to absolvoval, je mu to bližší. Když něco prožiješ a pak vidíš umělecké zpracování ve filmu, máš pocit, že jseš toho účasten. J.K.: A nebyl tohle právě moment, že byli Starci tak populární? Že vycházel z dobové situace? E.: Já nevím jak teď pojímáme dobovou situaci. Mě se to líbilo, že najednou to byl první nějaký [...] já vůbec nevím jestli se tomu v té době říkalo muzikál. Hudební film se tomu asi říkalo. J.K.: Taky se tomu tak říkalo. E.: Tzn. hudební film. A jelikož to byl první svého druhu, co jsem viděla, tak už proto jsme byli nadšeni. Že najednou to nejde jenom v té rovině činoherní, ale že tam jsou písničky, že tam jsou zakomponovány způsobem jakým jsou, navíc to byla bezvadná muzika, bezvadné texty. J.K.: A spojují se ti Starci s nějakou politickou situací? E.: Mě určitě ne. Politika běžela kolem mě tak hodně vzdáleně, takže opravdu ne. J.K.: A proč jsi chtěla Starce vidět? - 6 -

7 E.: Dneska ti vůbec nejsem schopna říct, jestli jsem je chtěla vidět. Jako že v Polance je kino, a že jsem do toho kina chodila, protože je to takové příjemné menší kino. A my jsme byli zvyklí v té době chodit do kina a lístek stál osm korun. To byla taková velmi přístupná kultura, vedle divadla. Seběhla jsem kopeček a chodila jsem. A že jak dneska, že je něco hit, tak se všichni ženeme [...] to ne. Tehdy se opravdu hodně do kina chodilo. To neexistovalo, že bylo v kině prázdno, to musel být nějaký propadák. [...] nakonec tady byli filmy, běžně za socialismu: Buňuel, Fellini, Visconti. Ty filmy taky běžely. A to dneska zpětně považuju, že to byla tehdy špica [...] a na nějaké hloupé filmy jsem nechodila. Vždycky jsem si vybírala [...] J.K.: A pamatuješ si na propagaci nějakého toho filmu? E.: Víš, to je nesrovnatelné s dneškem. Dneska na tebe všude působí plakáty a všechno. Dříve byla skříňka kina, tam byly čtyři obrázky a kdy se to hraje. A nebylo potřeba [...] společnost neměla moc jiné možnosti a chodila do kina a do divadla. Každý si přečetl poutač [...] J.K.: S jakými žánry se ti Starci spojují? E.: Tak je to hudební film. Víc než bych řekla, že muzikál. Opravdu jako hudební film. J.K.: A s jakými dalšími filmy či žánry se ti spojují jména autorů Rychmana a Blažka. E.: Dáma na kolejích. Vždycky se sice říkalo, že už jako po těch Starcích, že to nebylo tak ono, ale naopak já si myslím, že ukročili někam dál. Dali příležitost Bohdalové a já to považuju za velmi dobrý film. Prostě je jiný. Jiný v tématu [...] J.K.: Se kterými zahraničními filmy se ti spojují Starci? E.: Až mnohem později, to už jsem učila na ZUŠce, jsem viděla, to bylo v sedmdesátém osmém, jsem viděla West Side Story. No a to jsou věci, které se nedají srovnávat. Ti Starci jsou spíše hudební film a je poplatný české mentalitě, českému přístupu k určitému tématu, kdežto West Side Story jsem brala opravdu jako muzikál, protože tam převažovala ta složka taneční a ač už ten film byl tehdy letitý, tak vím, že mě jaksi rozvrátil [...] přesně si vybavuju některé věci, protože tehdy jsem už učila taneční obor, tak jsem oceňovala určité věci, které v tom filmu byly udělané tak nadčasově. Jak tam jdou ti kluci [...] to je normální chůze, ale tak dynamická [...] jsem na to hleděla. Takže jednoznačně West Side Story. Jednoznačně. J.K.: A za jakými filmy se ti spojují jména herců? E.: Tak snad jedině ten Pucholt, který po nějaké době působil v činoherním klubu, pak emigroval, protože vlastně nesměl..hlavně ten Pucholt mi utkvěl v paměti. A pochopitelně - 7 -

8 Kačírková a Kemr, kterého jsem měla možnost vidět v dalších filmech a uvědomovala jsem si kvalitu toho herce, úžasnou pracovitost. On tam dělal předsedu, ne? Vůbec jsem si to s politikou nespojovala. Asi to bylo i v postavě toho Kemra, toho způsobu jak to zpracoval. Přišel mě lidský, tak jak je to na vesnici. J.K.: Jakými adjektivy by si Starce charakterizovala? Jestli umělecký, nudný [...] E.: Umělecký po všech složkách. Jak ve zpracování námětu, v režii, v práci kamery, ve výběru hlavních protagonistů. A vůbec v té kompozici toho celku. Naprosto umělecké dílko. A ten čas to prověřil. Teď když to opakovali, zase jsem si to uvědomila. J.K.: A zdají se ti Starci, ve srovnání s dalšími díly tehdejší doby, něčím výjimeční? E.: Nevím, jestli se dá říct jednoznačně výjimeční, ale vždy když se ve filmu objevovala muzika, byla poplatná náladě, kdežto tady muzika začala tvořit něco úplně jiného. Stala se jakousi důležitou výrazovou složkou nejenom nálady, ale vůbec celé mladé společnosti. Ukazovala přes muziku, čemu oni fandí, co je pro ně teď jaksi nosné. Čili něco úplně jiného než normální filmová muzika. J.K.: Souvisela ta muzika s populární hudbou tehdejší doby? E.: Určitě souvisela, ale zase jsem si cenila těch lidí, kteří tu hudbu dělali, že to bylo s ohledem na kompozici toho filmu. Ono mnohé ty písničky jakoby zlidověly, ale pořád měly velice úzkou vazbu na ten film [...] J.K.: A znala si texty a zpívala sis je? E.: Já jsem zas nebyla takový ten fanda a ty melodie [...] ale že bych se učila nazpaměť ty texty, to určitě ne. J.K.: S jakými vnitřními, osobními pocity se ti spojuje zážitek ze Starců? E.: To vůbec. To by bylo příliš falešné. Dneska po čtyřiceti letech mluvit jaké zážitky. To když jsem dneska ten film viděla, tak se tomu člověk zasměje, protože se mu vybavují určité životní etapy, ale abych ti řekla nějaký konkrétní zážitek, to ne [...] J.K.: A srovnávala si ve svých dvaceti letech svůj život s hrdiny? E.: Určitě ne. Nikdy jsem neměla nějaké idoly. Vždycky mě to přišlo hrozně srandovní. J.K.: Jak na tebe působil závěr filmu? E.: To ti zas nemůžu říct. To bylo strašně dlouho [...] ale maximálně schvaluju, že si ty děcka zachovaly osobnosti. Když to ti dospělí nezvládli [...] Mě to přijde, že ti mladí se zachovali naprosto fér, ale i v pohledu toho Kemra a i té Kačírkové, která si nechtěla připustit, že jaksi - 8 -

9 by pedagogicky prohrála, že to tam je. Že měla pocit, že nemůže jaksi ukročit jinak, ale cítila, že se stala chyba. J.K.: A ovlivnil tě film nějak v oblasti módy a oblékání? E.: Víš, ta doba byla tak jednostrunná, ne jak dneska jsou různé trendy. Tehdy to opravdu byla móda těch širokých sukní, to jsem si zažila v tanečních. My jsme to tak nosili. Já jsem to tak nevnímala. Dneska je to tak vyhraněno, to je móda, to už není móda. Dřív jsme nežili v takových jakoby extrémech [...] buď jsem měla širokou sukni a měla jsem tam tři spodnice nebo jen jednu spodnici. J.K.: Vznikla nějaká fandovská skupina kolem Starců? E.: Vůbec si nepamatuju. J.K.: Měla znalost toho filmu nějaký význam pro tvé okolí mezi mládeží? E.: Toto si vůbec nepamatuju. Tím, že jsme kolektivně do toho kina chodili, pak jsme si o něm povykládali, ale že by to nějakým způsobem zalomcovalo, to ne [...] J.K.: Zaznamenala jsi nějaký jiný slangový název pro Starce? E.: To si vůbec nepamatuju [...] J.K.: Určitě si viděla film vícekrát. E.: Tehdy ani nevím, zda jsem ho viděla vícekrát, ale dvakrát jsem ho za tu dobu určitě viděla [...] ten Pucholt s tou Hankou [...] to jsou tak úžasně poetické věci, které se tak často nevidí. Takže člověk si to tak trochu užije, že je možné mít poetiku, lyriku, mluvu, chování. Spíše dnes oceňuju co nevidím normálně. J.K.: Myslíš, že starci patří do českého kulturního dědictví? E.: Samozřejmě. J.K.: A dala bys Starcům punc fenoménu? E.: Já ti nejsem na takový silný slova. Prostě mi to vadí. Ne, já to považuju za kvalitu, kterou prověřil čas a patří mu určité místo a hlavně patří místo těm tvůrcům, protože ta doba nemyla jednoduchá. A oni se nebáli s něčím takovým přijít a udělat dobrý film. Rozhovor č.3.: [...] Jiří: makrobiolog v důchodu J.K: A byl jste v té době na Starcích v kině? - 9 -

10 J.: Ano [...] tenkrát jsem končil v Olomouci a vím, že byli ukázky v týdeníku, že se připravuje první český muzikál, jo [...] to před každým filmem byl československý týdeník, to byly takové šoty z kultury, no a pak tam byla ukázka jak nacvičovali ty baletní scény, jak ta hlavní hrdinka odhazuje ten svůj slaměný klobouček, no a taky ta písnička [...] no, kdo ji napsal [...] Laufer. To tenkrát byla éra bigbeatu, ale toho bigbeatu tam moc nebylo. Já na muzikály moc nejsem a nijak zvlášť jsem nebyl, ale zvědavost a pak mě tam zaujal Pucholt, že jo. A vůbec ta dějová linka. J.K.: A spojujete si Starce s nějakými veřejnými či společenskými situacemi? J.: No, víte, my jsme měli povinný marxismus. A jenom pokud někdo doma neměl Masaryka, já jsem tehdy odebíral antickou knihovnu, kde byli Seneca, Schopenhauer [...] ikdyž jsme měli liberální učitele marxismu-leninismu, to byla polovina 60. let, ale stejně mě překvapilo, jak on tam v tý knihovně říkal: Masaryk, Marx, Schopenhauer, Seneca. A to mě taky dojalo, jak se ptal tý profesorky: Je Bůh? A ona říká: Není. A on ji říká: Jak to víte? [...] jo, takže to bylo takové, to byla bomba! Vy si to nedokážete představit [...] jenomže to bylo to uvolnění v těch 60. letech. To byly moje nejsilnější vzpomínky na ten film. I potom ten příběh. Jak oni je vlastně donutili, aby se spolu vyspali. Ikdyž, jak to zpívají v té písničce, chodili spolu z čisté lásky, že [...] J.K.: Takže pro Vás byli Starci politicky provokativním filmem? J.: No, [...] v určitém smyslu ano, jak tam byl ten Masaryk, to rozhodně. J.K.: A přišlo Vám uvedení Starců něčím výjimečné? J.: No, v té době ani moc ne. Tenkrát byly skvělé filmy, že jo. Točil Menzl a Schorm, Máša [...] já už to mám trošku posunuté, ale Ostře sledované vlaky, Škola otců nebo Obžalovaný, tam jsem viděl poprvé Menzla, že jo [...] ale rozhodně to byl výjimečný film. J.K.: S jakými osobními záležitostmi se Vám Starci spojují? J.: Právě ta dvojice, jo, mi byla velice sympatická. J.K.: A srovnával jste život hrdinů se svým? J.: Ano, ano srovnával. Rozhodně jsem chtěl něco podobného, ano rozhodně [...] v té čistotě toho vztahu a v tom zájmu co měl, o co se zajímá. Jak on jí tam předčítal, jak ona mu pletla ten svetr, že jo. To bylo úžasné. A ta ženská, ikdyž tomu nerozuměla, říkala, že by to měl říkat i jinde, ne jen jí. A pak, když jsem to viděl v 84., myslím že to bylo nějaké výročí, prostě taková bomba, to soudruhování [...] no a potom [...] já jsem nikdy nebyl na chmelu, my jsme jezdili na brambory. Ale to prostředí, které tam bylo, v těch tělocvičnách jak jsme

11 spali, včetně kantorů. Tam profesoři spali jinde, ale u nás kantorka spala na posteli a učitel pod ní na žíněnce [...] a bomba pro mě byla, když tam přišla v těch šatech. My jsme pyžama neměli, jsme spali v teplákách, že jo. J.K.: A ovlivnil ten film nějak módu? J.: To si nějak nevzpomínám. Já akorát vím, to jsem chodil do druhých tanečních na vysoké škole, to byl Charelston a Twist. Hlavně ten Charelston, který jsem se nikdy pořádně nenaučil [...] a módu jako odívání spíše ne. To spíš ten film kopíroval módu, která byla. J.K.: Do jakého žánru byste Starce zařadil? J.: [...] ta největší síla byla ty knihy Masaryka a Senecy [...] trochu tam byla taky nadsázka [...] ale spíše hudebně dramatický film [...] tenkrát se točily takové bojovecké krávoviny, ikdyž to ustávalo. V tom filmu byla taková lehká ironie: chmel je naše zlato. To buď to černé zlato nebo bílé zlato. J.K.: A s jakými dalšími filmy se Vám spojují Starci? J.: Těžko říct, nic podobného bych s tím nespojoval. Ikdyž Tisíc klarinetů [...] ale nespojoval bych to. V určitém smyslu to byl pro mě výjimečný film. Pak bych jej spíše později spojoval s Pucholtem. Toho jsem miloval. Buď jako Černý Petr nebo Svatba jako řemen, jak hrál toho policajta. A viděl jsem ho v činoherním klubu, jak hrál Penzion pro svobodné pány [...] J.K.: A pamatujete si samotnou propagaci toho filmu? J.: To bylo v literárních novinách a potom v tom týdeníku. Asi to prosadili, když to byl první československý muzikál, to byl myslím dost dlouhý šot nebo dokonce krátký film k tomu, protože týdeníky byly černobílé a tam byly barevné ukázky. Ale nevím opravdu přesně jestli to nebyl nějaký krátký film [...] J.K.: A zaregistroval jste nějakou politickou reakci na Starce? J.: Myslím, že jsem nějaké, tenkrát jsem si občas četl ve Frontě a Rudé právo, a tam byly také nějaké..ale že by nějaké razantní kritiky [...] J.K.: Jak byste ten film charakterizoval? J.: [...] pokud jde o muzikálovou stránku, tak asi typicky český, stejně jako parodie na kovbojky stylu Limonádový Joe, tak něco takového. Já bych na muzikál nikdy nešel, ale tam dali to, co bylo pro středoškolskou mládež běžné, co prožívali. Různé brigády, ten chmel, ta indoktrinace prostě pořád [...] naše zlato a takové věci, jo [...] a že to naroubovali na muzikál. Tam jsou pěkné písničky, to samozřejmě [...] ale zajímalo by mě, jestli dnešní mladí

12 vidí v tom filmu to co jsem tenkrát viděl já [...] že třeba Karel IV přivezl víno a ne chmel. To mi připadne velice vtipné. J.K.: Připadalo Vám, že jsou Starci srovnáváni s některými zahraničními filmy? J.: To nevím. Já jsem viděl West Side Story po dvanácti letech, koncem 60. let to uvedli, a už to bylo zastaralé a já jsem tím byl úplně nadšený. To je muzikál. To byla pro mě bomba. A to srovnání? To ne [...] ikdyž je to v podstatě Romeo a Julie bez tragedie, tam je jen vyloučili ze školy. J.K.: A lišila se hudba Starců od tehdejší populární hudby? J.: Lišila se, až na ty úvodní kytary. To byl bigbeat. A ty romantické písničky, byl to muzikál, no [...] Já jsem muzikálový žánr neznal, tak jsem nevěděl co mám čekat, ale byl to muzikál. Ty vstupy byly beatové [...] J.K.: Znal jste texty písní a zpíval jste si je? J.: No, to Svět je krásný. A to jsme parodovali v té době (smích). A nebylo to příliš půvabné. Ty písničky mě nějak nedržely, jo. Mě spíš ten děj. Ten vztah těch dvou k ostatním, pak kladná a záporná role, ale ty písničky nijak ne. J.K.: S jakými vnitřními pocity si spojujete samotný filmový zážitek? J.: [...] sympatie k hlavnímu hrdinovi a jak se za něho ta holka postavila. Žádný konformista. Jak on to tam říká, cynický pohled: Vím co dělám a říkám jen to co chtějí slyšet. [...] podobně jako v Každý den odvahu od Kačera. J.K.: Připadal vám čin těch mladých lidí hrdinský? J.: Hrdinský ani ne. Ikdyž on chtěl žít podle toho co říkal a podle toho se choval. To bych za hrdinství nepovažoval. A za dvacet, třicet let by se tak nechoval. Takže to byla výsada mládí [...] to mi bylo velice blízké, ale za hrdinství ne. Spíše upřímnost mladého člověka k sobě samému. J.K.: A vznikla nějaká fandovská skupina kolem filmu? J.: Nevím, to jsem nezaregistroval. Myslím, že ne. J.K.: A patřila znalost Starců ke všeobecnému povědomí tehdejší doby? J.: [...] ten film byl o nás. A se svoji dívkou jsme se o tom bavili, to jo. J.K.: Ona ten film taky viděla? J.: Jo, ona studovala o rok níž než já. J.K.: A jaký na to ona měla pohled? J.: Podobný jako já. Když jsme se o tom bavili, tak reagovala úplně podobně

13 J.K.: A viděl jste film vícekrát? J.: Jo, v té době jo. Asi dvakrát, třikrát. A pak jsem to viděl jak ho opakovali, když to bylo uvolněné. J.K.: Používal se v hovorové řeči nějaký jiný název pro Starce? J.: Ne, ne. To jsem nezaregistroval. J.K.: Myslíte si, že Starci patří do českého kulturního dědictví? J.: Myslím si, že jo. Určitě. J.K.: A zařadil byste jej pod fenomenální nebo kultovní film? J.: No, tak to ne. Nadprůměrný bych řekl. J.K.: A pamatujete si na nějaký jiný názor vaší slečny na ten film? J.: No, víte, my jako svazáci (smích) jsme v tom probírali hlavně toho Masaryka a Senecu [...] to si dneska nedovedete představit. Třeba na těch marxistických seminářích jsme se mohli pouštět do diskuzí, kde jsme zpochybňovali ateismus a tak. Měl jsem štěstí na neblbce, kteří na to po šedesátem osmém doplatili, jak jsem se dověděl. Jinak oficiálně všude marxismus-leninismus [...] a pak vyšla Aristotelova Dialektika. J.K.: Takže ten film vás nakop k většímu zájmu [...] J.: Ne, to jsem se už před tím o takové věci zajímal. Ale to bylo potvrzením, že se něco děje. To se pak plně projevilo [...] tam sice citoval ze Senecy [...] a jen kladná zmínka o Masarykovi. To se psalo jako oklepané klišé, že Masaryk nechal střílet do dělníků [...] a Masaryk to bylo tabu. [...] ve škole ho bagatelizovali, že to byl eklektik a ne filozof [...] J.K.: Myslíte si, že Starci nějakým způsobem přispěli k uvolněnější atmosféře? J.: No, [...] tady byla cenzura a ani vždycky zkoušeli, jestli to projde nebo ne. Pokud si toho nikdo nevšiml, tak dobré, ale pokud ano, tak letěl i ten cenzor [...] i ten bigbeat se dal brát jako revoluční [...] měli půl hodinku v rádiu a pouštěli beatové věci, což bylo úžasné. J.K.: A objevily se písně ze Starců v rádiu? J.: Jo, jo. Hlavně ten Svět je krásný, ten Gott co tam zpíval, i ta Bossa nova [...] Chodili spolu z čisté lásky, dost to hráli. [...] J.: Já jsem byl sám překvapený, že po těch třiceti letech co jsem to viděl, to má stále sílu, opravdu. [...]

14 J.: Ne, do smíšené třídy. Na brigádách jsme pochopitelně spali odděleně. To bylo tak jako ve Starcích na chmelu. J.K.: Takže Starci jsou takovou dobovou kronikou. J.: Určitě, já jsem na chmelu nebyl, my jsme jezdili na brambory nebo na řepu [...] chmel byl výběrová záležitost, tam se daly vydělat peníze [...] to si starší brácha za to koupil boty za 600 korun. To bylo peněz. Kdežto brambory byly korunovou záležitostí. [...] 12 korun.. [...] Rozhovor č.4.: Otto: Důchodce, vyhazovač se zájmem o kulturní dění. J.K.: [...] a zdali jste jej v době uvedení viděl v kině. O.: Tak jednak to byl bestseller v té době, to v první řadě, jednak se tam objevil Semafor, takže to mou generaci lákalo. A potom si myslím, že to byl dobře udělaný film. Vlastně to byl jeden z prvních muzikálů, které se u nás natočili...samozřejmě, že to bylo trošku poplatné době [...] ale přesto z toho unikl a udělal kouzelnou záležitost. Jako řadový konzument to vnímám, že se na to dalo jít. J.K.: A spojují se vám Starci s nějakými politickými nebo společenskými události? O.: Určitě. Hlavně s politickými. To tam přímo naznačoval. Americká armáda atakdále. Svým způsobem to byl revoltní film. Bylo až překvapivé, že to tehdejší cenzurou prošlo. To jsme se byli dívat jak to, že to prošlo [...] Byl vlastně výsměch tomu systému [...] J.K.: V čem jste viděl tu revoltu? O.: [...] Všechno udělali Rusové [...] a tam byla připomínka toho, že historie je trochu jiná, že půl republiky osvobodili Američani. To tam nebylo přímo takhle, ale ten tvůrce myslím to chtěl tímto říct nebo chtěl, aby to tak lidi vnímali [...]. J.K.: A bylo uvedení toho filmu něčím výjimečné? O.: My jsme to vnímali, že je to první muzikál, který u nás je. A ještě navíc s polit. podtextem [...] na to chodili davy. J.K.: S jakou osobní situací se vám Starci asociují? O.: [...] Mnoho osobních situací [...] my jsme byli generace, kdy naši otcové byli živnostníci [...] a mě to způsobilo, že jsem se ještě více naštval na ten systém [...] můj otec, přesto že byl

15 hluchoněmý, byl velmi dobrý krejčí, měl sedmnáct zaměstnanců, ale v padesátých letech mu to zabavili [...] a Starci na chmelu podporovali všechny tyhle emoce, protože tam byl binec, ve škole do nás duli [...] takže protirežimní. J.K.: Proč jste chtěl Starce vidět? O.: [...] dav říkal, pojďme se na to podívat, to prý je dobrý. Bylo to dobrý [...] mi bylo dvacet [...] jsou v tom Američani a trošku kakají komunistům na hlavy [...] na to, že je to muzikál, je to slušné umělecké dílo, měl obrovský hluboký podtext. Ale hlavně, že se zpívali písničky ze Semaforu, který byl v té době pronásledovaný. J.K.: A jakou propagaci filmu jste vnímal? O.: [...] u nějakého kina byly obrázky ve vitrínách, ale nikdo nevěděl co to jsou Starci na chmelu. Chmelové brigády byly a parta říkala: pojďme na to, to je dobrý. A ono to fakt bylo dobrý. A zjistili jsme, že to vůbec není o brigádách. A k tomu se člověk vracel. V úvahách, při jakýchkoliv příležitostech, v diskuzích. Tak třeba tam byl dobře vidět vztah kantor student, to už ty děti v té škole byly revoltní. A teď jak to ti kantoři brali. Někteří tleskali, ano váš názor je třeba a někteří to tvrdě potlačovali. To všechno v tom filmu bylo. A celkový dojem byl takový, že ukázali jak ta společnost žije. On měl nějakou hloubku. J.K.: Byl jste pravidelným návštěvníkem kina? O.: [...] v 60.letech ano, dnes už ne. To byla vlastně jediná taková kultura, teda mimo četby, ale zase nebylo co číst. Tam jak se kalila ocel [...] ikdyž byla televize. Ale ta ještě neprodukovala tolik filmů, takže do kina se chodilo [...] a pohyboval jsem se spíše ve výtvarných kruzích a scházeli jsme se a pouštěli si Glenn Millera, to se nesmělo, a přitom se diskutovalo o takových věcech jako byli Starci na chmelu. A samozřejmě jsme vyhledávali takové filmy, kde hrála Žerardotka, Alain Delon, to byli naše idoly, Jean Marais [...] a jistě Werich [...] a scházeli jsme se [...] Sláma, Miloš Zapletal, ta původní skupina Plavců [...] měli jsme tady klub v OKD a tam se smělo jen na průkazky. To byla jistota, že tam nikdo nezván nepřijde. No a všichni herci, kteří tady chodili [...] a žádný STBák tam nemohl. A když tak jsme všichni věděli [...] J.K.: Do jakých žánrů byste Starce zařadil? O.: Politická satira [...] dobrá politická satira [...] to byl výsměch tomu systému. Poukázání na nedostatky, a bylo kouzelný, že v té nejtvrdší totalitě tohle vyšlo. Tak to uměli zamaskovat, že i komouši tomu tleskali [...] J.K.: A z jakými dalšími filmy se vám Starci spojují?

16 O.: To je strašně dávno [...] to jsme měli hodně rádi francouzské filmy [...] jakékoliv Gabinovy filmy a Gabin v Bídnících, nepřekonatelný [...] a když se bavíme o těch Starcích, na celou naši generaci to udělalo velký dojem a samozřejmě jsou lepší muzikály než Starci na chmelu, ale to my jsme ani nevěděli. To daleko později, až někdy v roce 1972 přišla My Fair Lady, což byl kouzelný film. Jeden z mých velmi oblíbených filmů, na který se rád, i s odstupem času, podívám [...] a tam se jednalo o propagaci vzdělání. Kdežto Starci na chmelu měli silně politický podtext. J.K.: Jakými slovy by se dali Starci charakterizovat?... O.: Pokud to můžu klasifikovat jako laik, velmi příjemný na emoce. Člověk odcházel s dobrým pocitem, s pocitem, že se něco děje. Nikdo z naší generace to nebral jako prázdný film [...] svým způsobem velmi poučný. Skrytě [...] J.K.: Zdáli se vám Starci něčím výjimeční? O.: Ani moc ne, ale velmi zajímavý, protože v té době, to ještě nebylo v kinech, se hovořilo o West Side Story. Ale nikdo to neviděl. Pak jsme viděli Starce a dobrý. Později West Side Story a ta byla kvalitativně lepší, že jo [...] ale toto (Straci) bylo naše. O nás tady doma. [...] to byla naše West Side Story. O nás, věděli jsme o co jde, atd. J.K.: A lišila se hudba Starců od soudobé populární hudby? Byla něčím nová? O.: Ne, ne. To byla pro nás známá muzika i oblíbená, protože to všechno vycházelo s toho Semaforu [...] a to byla naše česká muzika, která se nám líbila. J.K.: Znal jste texty písní ze Starců? O.: Jo, ale už je to tak dávno, že mi to splývá [...] J.K.: Zpíval jste si je? O.: Ne, ne. Já mám hudební hluch. Já rád zpívám, ale nesmím [...] všichni utečou. J.K.: Pociťoval jste podobné emoce jako u Starců i u jiných filmů tehdejší doby? O.: Ano, ale musíme rozlišit na filmy, které nám dávali informace o světě mimo nás a filmy, které byly o nás. J.K.: A srovnával jste život hrdinů se svým? O.: Velmi často, skoro vždycky. Od toho člověk chodí poznávat nové. J.K.: Připadal vám závěr Starců hrdinský? O.: Bylo to silně odvážné [...] dnešní generace to už nepochopí, ale pokud vezmeme ten děj a měl by proběhnout ve skutečnosti, tak ani jeden z nich nedostuduje [...] prostě skončí. To bylo obrovské hrdinství, jistě

17 J.K.: Ovlivnil film oblast oblékání nebo módy? O.: Jo, určitě. Prostě to byl únik z konvence, určitě. Tak jako dneska mládež, tak tenkrát. J.K.: A vnikla nějaká fandovská skupina kolem Starců? O.: Myslím si, že nějak výrazně ne. Byli skupiny lidí, kteří říkali: Ano, toto je dobrý film. A bavili jsme se o tom [...] ale že by s toho vznikla silná davová psychóza, to ne. Na to, že to byl film o mladých lidech [...] tak byl takový jemný. Tam nebylo násilí [...] a silná revolta vůle proti systému. Tak jsme to chápali my. J.K.: Takže znalost toho filmu byla svým způsobem v kolektivu přátel určující. O.: Ano. Uvedu příklad. Když někdo přišel a řekl, že to je taková blbost, už jsme věděli, že mezi nás nepatří. Protože nechtěl uznávat to [...] J.K.: A ti co Starce neuznávali, byli chápáni s režimem [...] O.: Ano, vznikl okamžitě velmi silný pocit, že je to nebezpečný člověk, který může ublížit, protože nechce chápat [...] a už jsme věděli, že nepatří mezi nás [...] J.K.: Zaregistroval jste, že se Starci v hovorové řeči nazývali i jinak? O.: Jo [...] jo, ale teď už si nevzpomínám. J.K.: A určitě jste viděl vícekrát ten film [...] s čím se vám spojuje opakované sledování. O.: S hudbou a s tím, že jsme skutečně měli Suchého a Šlitra rádi [...] J.K.: Myslíte si, že Starci patří do českého kulturního dědictví? O.: Myslím si, že ano. Ne úplně významného, není to žádný pilíř něčeho, ale je to kus české kultury, určitě v tom je mnoho češství. J.K.: A dal by se ten film nazvat fenoménem nebo kultovním filmem? O.: Fenomén nevím, kultovní s troškou nadsázky ano. Jinak on byl tak strašně jemný, tak přirozený, že se skoro nikde nedá zařadit [...] J.K.: A vnikly v 60. letech písně Starců i do rádií? O.: Ano, samozřejmě. To právě ty písničky dostaly zelenou [...] a každá píseň v sobě měla spoustu informací. To jsme brali jako, že dostáváme pokyn. Takhle se žije, takto je třeba se chovat [...] a když přišel srpen, to začaly děsné čistky [...] J.K.: A byl jste na chmelové brigádě? O.: Ne, to škola nenabízela [...] byli jsme na bramborové brigádě [...] J.K.: Takže se dá říct, že Starci mapují život mladých té doby? O.: Ano, únik z jednotvárnosti, snaha slyšet to co chci slyšet, ne to co musím slyšet. Všechno v tom filmu je. Proto se nám to líbilo [...] Ptal jste se, zda je to kultovní film. To nevím, ale

18 vždycky budu tvrdit, že je to dobrý film, a že to není brak. Kdo se na to podívá, zjistí, jaká byla doba. Bylo to kus umění [...] pro naši generaci byl výjimečný v tom, že žánr muzikálu se objevil u nás poprvé [...] a vzorem revolty u nás byly Spojené státy. A Starci se velmi silně přibližovali revoltě USA [...] Rozhovor č.5.: Alena: laborantka... A.: Starci jsou takoví, jak to na chmelu opravdu vypadalo. My jsme taky bydleli ve staré škole,... J.K.: Zajímalo by mě, kdy jste byla na Starcích v kině. A.: V 64. to bylo natočené, v 68. by se dalo říct.... Jinak já jsem byla na chmelu 74, 75, 76. Kdesi okres Louny, JZD Hřiškov. J.K.: Spojují se Vám Starci s nějakými politickými a společenskými událostmi? A.: Ne. Akorát, že to byla svazácká doba, ale jinak ne. J.K.: Zdál se Vám ten film provokativní? A.: Ne. Tam šlo hlavně o to, že oni v sedmnácti letech chtěli navázat vztah, ikdyž platonický. Oni spolu vlastně nic až tak neměli. A že se přestěhovali na tu půdu a ona si místo Honzy, ten byl jednička ve třídě, zvolila Filipa. On byl hodnější a ona byla taková šoumenka třídy. Spíše o to šlo. Politického tam moc nevidím. Jen to svazáctví, a že se učitelé potom postavili proti nim. Ono je to pochopitelné. J.K.: Když jste Starce viděla tak jste byla na střední škole? A.: Na gymplu. J.K.: A tenkrát jste chodili do kina nějak častěji? A.: Chodili jsme do kina častěji než teď, protože v televizi vlastně nic nebylo. Na novinky jsme chodili. Tenkrát to byl hodně navštěvovaný film.... Potom ještě byly hodně navštěvované Lásky jedné plavovlásky. J.K.: A proč jste chtěla Starce vidět?

19 A.: Tak já jsem chodila na všechny nové filmy i tady do filmového klubu do kulturáku. Takže jsem měla hodně zájem o filmy. J.K.: A spojují se Vám Starci s nějakým jiným filmem? A.: Z chmelu ne, akorát písničkově, Rebelové od Renče. J.K.: Do jakých žánrů byste Starce zařadila? A.: Romantický muzikál nebo tak nějak. J.K.: Spojuje se Vám se jmény Rychman a Blažek ještě nějaký jejich další film? A.: Jéva, to už je dávno... J.K.: A viděla jste tehdy nějaký zahraniční muzikál? A.: Pomádu, West Side Story, Jesus Christ ne, a ještě od Beatles tady byli filmy, ale to už bylo v sedmdesátých letech.... Já jsem si právě našla fotky ze chmelu a úplně jsem zírala J.K.: Spojují se Vám jména herců s nějakými dalšími filmy, ve kterých se objevili? A.: No, Pucholt pak už moc nehrál, Kačírková hrála ve spoustě filmů. J.K.: A jak Vám přišel celkový dojem z toho filmu? A.: Líbil se mi. Hlavně po stránce taneční, písňové, i samotný příběh. J.K.: Hrály se ty písně v rádiu? A.: Hrály a hodně. Hlavně ta závěrečná píseň: Chodili spolu z velké lásky... J.K.: A znáte nějaké hlášky? A.: Manon je růže, manon je včela... J.K.: Kolovaly nějaké hlášky ve škole? A.: Nevzpomínám si. Byl to hodně chválený film a líbil se nám. V těch letech jsme odsuzovali postoj těch profesorů. J.K.: A spojoval Vás ten film např. proti učitelům? A.: To ne. My jsme neměli na gymplu takový režim. U nás to bylo volnější.... Končila jsem v 74. Jen byl problém dostat se na vysokou školu. Já sama jsem chtěla studovat češtinu a dějepis, a protože máti nebyla ve straně a tatík byl ve straně, ale ne velký funkcionář, tak se tam dostala spolužačka, který měla oba rodiče rudé až za ušima, jak se říkalo. A já jsem maturovala na samé jedničky, ona byla mnohem horší a mě řekli, ať si ani přihlášku nedávám. A spousta lidí pohořela na svých rodičích. I někteří rodiče byli tenkrát vyhazováni ze strany, protože měli řeči proti režimu, a mnoho mých spolužáků pak dělalo podřadné školy. To byla špatná doba a já jsem na to doplatila. Šla jsem dělat to co mě vůbec nebavilo,

20 dostudovala jsem chemii, ale nikdy jsem k tomu neměla vztah. Vystudovala jsem ji na přírodě, ale celý život mě táhla čeština a dějepis. Co se dalo dělat, no.... J.K.: Ta čeština a dějepis se moc od filmu neodchyluje. A.: Však já jsem hodně chodila na filmy. Teď si ještě půjčuju dvd, protože taky nechci zaostat. J.K.: A když jste se dívala na Starce, srovnávala jste svůj život s hrdiny tom filmu? A.: Tak já jsem měla podobný osud. Já jsem vlastně chodila od šestnácti s klukem a chodili jsme spolu i na chmel. J.K.: Když jste viděla Starce, to už jste spolu chodili? A.: Byli jsme na ně spolu. My jsme chodili jenom spolu do kina.... Jsem s ním chodila od šestnácti do dvaadvaceti. J.K.:... A byla tam ta identifikace s hrdiny? A.: Bylo to trochu v jiném stylu. My jsme neměli tu místnost na půdě, ale taky jsme se tahali po chmelnici. J.K.: A jak oni spali v tělocvičně, tak u vás to bylo podobné? A.: Jednou jsme spali ve škole, železné, poschoďové postele, a pak dvakrát jsme spali v nízkém domku, který patřil JZD, a spali jsme holky i kluci na jednom pokoji. J.K.: A učitelé vás nějak hlídali? A.: Moc ne. To mě už bylo osmnáct. To jsme už tak večer do hospůdky... Marek (syn Aleny): A intimní vztah jste řešili v korespondenci toho mládí? No je mi sedmnáct, to už taky můžeme zkusit nebo tak? A.: No, ale ne na chmelu. Od šestnácti jsme spolu chodili a před osmnácti jsme to už tak nějak řešili. Dvořák měl osmnáct a já sedmnáct a tři čtvrtě, no. J.K.: Ovlivnil ten film oblékání a módu? A.: To ne.... Oni tam mají takové široké šaty a to my jsme už nosili krátké mini a úzké sukně. A už se začaly nosit rifle. Pro nás to už byl starší styl. Za nás to už nefungovalo.... On byl vlastně natočen deset let před tím, než jsme jeli na chmel a za nás už byl chmel o něčem jiném. My už jsme třeba byli, jak jsme tomu říkali, na válečkách, kluci sundávali štoky, navěšovali a my jsme to třídili. A deset hodin jsme dělali. A v přestávce jsme jen stihli zahrát herecky. J.K.: A pociťovala jste podobné pocity jako u Starců i u některých jiných filmů? A.:...Rebelové, a z těch zahraničních hlavně ta Pomáda

21 J.K.: Viděla jste Starce vícekrát? A.: Jednou určitě v kině a pak asi dvakrát v televizi. J.K.: A jaké pocity jste měla při opakovaném sledování? A.: Mě se to líbí pořád. Kdyby byl znovu, pustím si ho. J.K.: Zařadila byste ho mezi fenomenální nebo kultovní filmy? A.: Z té doby určitě. Je to jeden z velmi dobrých filmů. J.K.: A myslíte si, že patří do českého kulturního dědictví? A.: Určitě... kdyby byl obecný dotaz na jeden z nejoblíbenějších filmů šedesátých let, myslím si, že hodně lidí by dalo Starce. J.K.: Proč si myslíte, že by to tak bylo? A.: Námětem, písničkama i tanečně to bylo dobře zpracované. Akorát, že SSM tam vystupovalo...tenkrát jsme tam byli všichni nuceni pracovat. J.K.: A jak jste to brala? A.: Jako nutné zlo jsem SSM brala, i všechny jiné organizace. Když jsem dělala na hygieně, tak mě vyloženě donutili jít do KSČ. A v roce 1989 jsem jako první odevzdala legitku. Já nesnáším takové vynucené schůze, akce. Od té doby nenávidím všechny strany. J.K.: Zaregistrovala jste i jiný, hovorový název Starců? A.: Ne, to ne. J.K.: Ještě otázka na populární hudbu. Byla podobná jako tehdejší populární hudba nebo byla něčím nová? A.: Byla dobová. J.K.: A pamatujete si na nějakou další, která běžela v rádiu? A.: My jsem tenkrát poslouchali spíše Beatles, Deep Purply, Bee Gees, Beach Boys, Juria Hip. J.K.: Připadal Vám konec filmu hrdinský? A.: No, zachovali se na úrovni. Sbalili se a odešli. Bylo to takové statečné. (Prohlížení fotografií viz Příloha č.2) A.: Vždycky jsme tam měli kluky, kteří hráli na kytaru. A přes den jsme se nedostali na ubytovnu, tak jsme jedli z těch kotlíků. J.K.: A zpívali jste písně jako třeba Milenci v texaskách? A.: To určitě. A taky country, Trh ve Scousborow, někde to mám napsané, které jsme tam zpívali a hráli. I ze zpěvníků Já písnička, tam jich je hodně.... Už si nepamatuju, kolik jsme

22 za ten chmel dostávali, ale vím, že to bylo docela dobře placené. Ale deset hodin denně.... To byly vypravovány zvláštní vlaky, pak nás převážely autobusy, ale cestování bylo šílené. V sedm večer se nastupovalo do vlaku, jelo se přes noc a ráno jsme byli na místě. A ta vesnice, to byla ubohost. Pár domků, hospoda a JZD. Rozhovor č.6.: Vladimír: vysokoškolský pedagog, technického směru J.K.: Jak jste vnímal Starce na chmelu a zda-li jste je vůbec viděl v tom šedesátém čtvrtém roce. V.: V šedesátém čtvrtém jsem je určitě neviděl. Víte co je paradoxní? Já jsem je dříve četl než viděl, protože Starci na chmelu vyšli jako knížka...viděl jsem knížku u strejdy, sestřenice ji měla a ta mi právě říká, že je to fantastický film, jo teď jsem viděl ty fotky a ten film jsem vlastně viděl až v osmašedesátém roce, to mi bylo patnáct. Jo, takže to jsem ho viděl poprvé a od té doby jsem ho viděl pětkrát, šestkrát, osmkrát, nevím. Někdy jenom kousky, mám ho dokonce někde na dvd-čku, a protože nemám dvd-čko [...] s nějakou slevou z benzínky mě to nabídli nebo já nevím, a já jsem říkal, že si to vezmu a někdy si pořídím i video [...] J.K.: A s jakými veřejnými, společenskými, politickými situacemi nebo událostmi si spojujete Starce? V.: To jsem tehdy viděl jako film, muzikál [...] já byl takové to dítě, se kterým šili čerti, když slyšel takovou odvazovou muziku, jo a to si pamatuju, rok 64, Barbara, Beach Boys, Beatles [...] to jsem v podstatě nasál a teď ti Starci na chmelu mě zaujali, ta jejich úvodní písnička, ta byla bezvadná, ty černé brejličky, to byla těžká frajeřina, dlouhé vlasy se začínaly nosit [...] oni tam vlastně ještě neměli dlouhé vlasy. Ale jak jsem odcházel na gympl, tak ta rebelie byla doma docela silná, tatík to nesnášel, ten takové blbce nemohl ani cítit [...] on je dechovkář. Takže bych to s ničím nespojoval. Na chmel jsem nejel, protože to v osmašedesátém jsem nastupoval na gympl [...] ale spíš jsem to viděl ještě před srpnem 68, ale ono to spolu nějak nesouviselo a pak jsem ho viděl, mám pocit až na studiích na výšce v nějakém filmovém klubu. X filmů bylo zakázaných a já si nejsem jist, zdali Starci jaksi byli na indexu. Každopádně mám pocit, že když jsem je viděl potom, tak tam některé hlášky chyběly. Ale to

23 bych lhal, kdybych to tvrdil na sto procent. V jiných filmech jako byli třeba Světáci, na kterých jsem také byl, tak to si pamatuju zcela evidentně, že tam chyběla ta závěrečná glosa: Přece vás, hrdiny socialistické práce, nenecháme ve štychu. A to už v těch sedmdesátých letech, kdy to hráli někde v klubu, tak to museli ustřihnout. A mám pocit, že takovéto ano, soudružko a jak Pucholt tam byl ironický tam taky nebylo. Ale nemůžu za to dát krk. Z ničím si to nespojuju [...] až potom, když jsem konečně byl na chmelu, tak jsem si to užil, protože tam jsme taky řádili. Já si totiž do dneška myslím, že s námi byl na chmelu Nohavica, tehdy. Tam byl kytarista, který se mu tak strašně podobal a byl zhruba v tom věku, jak Nohavica má. Tehdy tam přijel a chtěl se přifařit k nám a profesor ho nechal v té latejně, asi šedesát nás tam bylo, plno blech tam bylo a byly tam nějaké postele volné, tak ho tam nechal spát a vím, že vařil na kytáru takové bezva písničky [...] dodneška si myslím, že to byl on. J.K.: A ve kterém to bylo roce? V: Rok sedmdesát, po třetím ročníku to bylo. To jsem tehdy sbalil svou češtinářku a tehdy byla s náma. O to byl celý chmel pěknější. To jsme už byli plnoletí, to byla další obrovská výhoda, možná i nevýhoda, ale film jsme tam určitě neviděli. J.K.: Když jste tenkrát byl na chmelu, spojoval jste si zážitky ze Starců s tím chmelem? V.: No, to bylo takové jiné, protože my jsme byli první nebo druhý rok co se už nečesalo do věrtelů, teda my co jsme byli osmnáctiletí, jsme mohli jít na stroje. My jsme byli na česacím stroji, takže já jsem se ke klasickým věrtelům vůbec nedostal. To mě trošku mrzelo. Ale na druhou stranu to nebylo špatné. To se dělalo na ty směny, jelo se i přes noc nějak. Bylo to fajn. J.K.: A co ta češtinářka? V.: Ta tam byla taky a vždycky jsme se domluvili, že někde za vesnicí se sejdem, no a bylo to (smích). J.K.: Zdáli se Vám Starci být politicky provokativním filmem? V.: Já si myslím, že asi určitě byli v takových těch hláškách. Pucholt tam měl ten jiný styl života, ten pohled. On mi jako neseděl. Já nejsem ten typ, co filozofuje nad něčím, já jsem z něho občas rostl, ale byla to legrace. Bral jsem ho jako postavu, která byla nesmírně sympatická, ale v žádném případě jsem se sním nebyl schopen ztotožnit, protože filozofické uvažování mi bylo cizí. Já jsem žil. Třeba ten jeho velký protivník Honza, ten mi byl samozřejmě krajně nesympatický z pohledu takové jeho vlezlosti a jak to dal najevo, že