MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ ZAHRADNICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Transkript

1 MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ ZAHRADNICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE BRNO 2007 VERONIKA BABÍČKOVÁ 7

2 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Zahradnická fakulta Ústav biotechniky zeleně Německé trvalkářství historický vývoj a soudobé tendence v používání trvalek Bakalářská práce Vedoucí práce: Ing. Jiří Martinek, Ph.D. Vypracovala: Veronika Babíčková Brno

3 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Německé trvalkářství historický vývoj a soudobé tendence v používání trvalek vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana ZF MZLU v Brně. dne. podpis.. 9

4 PODĚKOVÁNÍ Ráda bych poděkovala svému vedoucímu práce Ing.Jiřímu Martinkovi, Ph.D. za nasměrování mých kroků na správnou cestu a mé rodině za jejich podporu mého studia. 10

5 Obsah 1. Úvod 7 2. Cíl práce 8 3. Současný stav řešené problematiky Terminologie Historie používání trvalek a jejich třídění Postup třídění trvalek Postup třídění dle Josefa Siebera a kol Zkušební zahrady a metodiky hodnocení Shromažďování a evaluace dat Systém životních okruhů Postup třídění dle Richarda Hansena a Friedricha Stahla Životní okruhy Životní okruhy dle Josefa Siebera a kol Životní okruh les (něm. Gehölz, G) Životní okruh okraj lesního porostu (něm. Gehölzrand, GR) Životní okruh otevřená půda (něm. Freiflächen, Fr) Životní okruh záhon (něm. Beet, B) Životní okruh plochy s kamenem (něm. Steinanlagen, St) Životní okruh okraj vody (něm. Wasserrand, WR) a životní okruh voda (něm. Wasser, W) Životní okruhy dle Richarda Hansena a Friedricha Stahla Životní okruh les (něm. Gehölz) Životní okruh okraj lesního porostu (něm. Gehölzrand) Životní okruh otevřená půda (něm. Freiflächen) Životní okruh skalka (něm. Alpinum) Životní okruh záhon (něm. Beet) Životní okruh okraj vody a mokřady (něm. Wasserrand) Životní okruh voda (něm. Wasser) Soudobé tendence používání trvalek v urbanizovaném prostředí Projekt Stříbrné léto (něm. Silbersommer) Projekt Směs trvalek (něm. Perennemix) 49 11

6 3.6 Analýza sortimentu rostlin trvalkové školky PERENY Diskuse Závěr Resume Seznam použité literatury Seznam obrazových tabulí Seznam tabulek Přílohy 65 12

7 1. ÚVOD Používaní vytrvalých bylin má dlouhou historii a je v dnešní době samozřejmou věcí. Trvalky jsou používány ve veřejné zeleni, v soukromých zahradách, v interiérech, dají se běžně koupit (i jako řezané květiny), obklopují nás a doplňují náš život. Jsou různé, liší se barvou listu, barvou květu, velikostí, texturou, strukturou, dobou kvetení a jistě i mnohými dalšími věcmi. Vzhledem k jejich rozmanitosti a obrovskému množství je obtížné vyznat se v sortimentu vytrvalých bylin, a proto nastává potřeba je nějakým způsobem uspořádat třídit, za účelem jejich efektivního využití ve výsadbách. Používání trvalek má totiž své zákonitosti. K tomu, aby se rostlinám dařilo, aby spolehlivě rostly, kvetly a prospívaly, vedou dvě cesty. Buď se o rostliny můžeme intenzivně starat, hnojit je, plít, zalévat, s láskou je udržovat a ochraňovat od vlivu okolních rostlin a stanovištních podmínek, nebo je můžeme použít na takovém stanovišti, na kterém se jim bude dařit samo o sobě. Znamená to vysadit trvalku na stanoviště podobné tomu, na kterém by se nalézala ve svém přirozeném výskytu. Tam bude prosperovat za minima vnější údržby a postupně vytvoří harmonii s okolními rostlinami. Dochází k tomu díky shodnosti ekologických nároků vytrvalých bylin se stanovištěm (platí jak pro trvalky domácí, tak introdukované). S tím je blízce spojeno jedno úskalí, a to, jak poznat správné stanoviště a jakou rostlinu na něj použít. Na tento problém se již delší dobu snaží najít odpověď němečtí trvalkáři, a to kolektiv pod vedením Josefa Siebera, který byl následován prací Richarda Hansena a Friedricha Stahla. V současné době se na zkušenosti výše zmíněných trvalkářů snaží navázat tvůrci trvalkových směsí vhodných pro různé životní okruhy v městském prostředí. Již provedené výzkumy v Německu jsou důležité zvláště pro Českou republiku a to díky podobným klimatickým podmínkám obou zemí. Tedy práce provedená německými vědci může být plně využita i v tuzemsku, kde výzkum tak velkého a dlouholetého rozsahu nebyl zatím proveden. 13

8 2. CÍL PRÁCE Hlavním cílem této bakalářské práce je zaměřit se na třídění vytrvalých bylin dle Josefa Siebera a kol. a Richarda Hansena a Friedricha Stahla, dále pak pokusit se zpracovat vzorové sortimenty trvalek pro jednotlivé životní okruhy dle vybrané trvalkové školky. Následně se pokusit objasnit, zda lze třídění trvalek využít při pěstování vytrvalých bylin v urbanizovaném prostředí. 14

9 3. SOUČASNÝ STAV ŘEŠENÉ PROBLEMATIKY 3.1 Terminologie Trvalky (vytrvalé rostliny) jsou rostliny, které jsou v našich klimatických podmínkách buď zcela otužilé nebo uspokojivě přezimují pod přiměřeným zimním krytem; zahrnují byliny, keře, polokeře, stromy (HIEKE, 2006). jsou takové vytrvalé byliny, které jsou v našich klimatických podmínkách mrazuvzdorné a schopné plnit svoji funkci a kompoziční záměr několik vegetačních sezón. Jsou to trvalky okrasné květem, listem či plodem (včetně okrasných trav a kapradin), ale i takové cibulnaté a hlíznaté rostliny, které není nutné každoročně v našich klimatických podmínkách vybírat z půdy (ŠIMEK, 2006). Letničky jsou rostliny, které překonávají nepříznivé roční období v podobě semen. Ta v příznivých podmínkách vyklíčí, vyrostou z nich rostliny, vykvetou, přinesou plody a semena a celý cyklus se opakuje. Zahrnují i rostliny v našich podmínkách se jako letničky chovající, i když ve své domovině jsou trvalkami (RYBKOVÁ, 2002). Životní okruh (něm. Lebensbereiche) či zahradní stanoviště (angl. garden habitat) je specifické místo, plocha, která svými stanovištními podmínkami odpovídá a vyhovuje určité skupině rostlin. Jednotlivé životní okruhy (zahradní stanoviště) se od sebe liší hlavně takovými parametry jako je intenzita oslunění, obsah vody v půdě, obsah živin v půdě, expozice, kyselost nebo zásaditost půdy, přítomnost či absence stromů respektive keřů, přítomnost či absence kamenů, a jiné (BABÍČKOVÁ, 2007). Životní okruh (něm. Lebenbereiche) a zahradní stanoviště (angl. garden habitat) jsou však termíny shodnými, jejich rozdílnost v pojmenování je způsobena překladem (překlad z jazyka německého v případě práce Josefa Siebera a překlad z jazyka anglického v případě práce Richarda Hansena a Friedricha Stahla). Přikláním se k pojmenování životní okruh, proto bude tento 15

10 termín ve zbytku práce používán i v souvislosti s dílem Richarda Hansena a Friedricha Stahla. Třídění trvalek je jejich záměrné uspořádávání do skupin dle ekologických nároků rostlin, např. kvůli zpřehlednění širokého sortimentu rostlin (SIEBER, 1990). Trvalková školka je místo, kde se pěstují vytrvalé rostliny za účelem prodeje, nebo místo, kde se trvalky šlechtí, pozorují a podobně. 3.2 Historie používání trvalek a jejich třídění Lidé používali vytrvalé byliny již odpradávna. K tomu, aby se začaly používat pro jejich estetické hodnoty však muselo proběhnout mnoho času. Až do 18. století se trvalky pěstovaly okrajově převážně jako potraviny ve vesnických zahradách či pro jejich léčivé a aromatické vlastnosti. Ve velkých zahradních úpravách, jako např. v italských a francouzských zahradách, dominovaly do té doby (18. století) výsadby směsí letniček s ostatními rostlinami. Používání vytrvalých bylin kvůli jejich estetické hodnotě se objevuje až v Anglii, a to s rozvojem parků a veřejné zeleně od konce 18. století. Jedním z průkopníků používání trvalek byl Joseph Spence ( ), který preferoval použití domácích rostlin hlavně podél porostních okrajů a cest. Jeho myšlenky ovlivnily např. Thomase Whatelyho, jenž používal trvalky jako lemy keřů, malých stromů či živých plotů (MARTINEK, 2004). Prvním architektem, který ve své práci použil klasický trvalkový záhon, byl Shirley James Hibberd ( ) v zahradě Arley Hall v Chesire. Snažil se uplatňovat především tematické zahrady, jako růžové zahrady, skalky a zahrady z kapradin. V této době ještě dominovaly letničkové záhony, přesto však Hibberd tvrdil, že trvalkové záhony jsou tou nejlepší, nejcharakterističtější a nepostradatelnou součástí každé květinové zahrady (MARTINEK, 2004). William Robinson ( ) přišel ve své době se zcela novou myšlenkou, a to myšlenkou přírodní zahrady. Jeho práce byla založena na studiu přírodních společenstev a na chování rostlin ve volné přírodě. Zahrady by podle Robinsona měly být z domácích i exotických rostlin. Zaměřoval se převážně na 16

11 společenstva lesů, okrajů porostů, křovinaté porosty, živé ploty, příkopy, pobřeží potoků a bažiny, tedy na formální zahradou opomíjené plochy (Obrazová tabule 1). Stal se zakladatelem a propagátorem zahradničení na ekologických principech (MARTINEK, 2004). Významnou osobností v použití a pěstování trvalek se stala Gertrude Jekyll ( ). Jekyll navázala na Hibberda a Robinsona a jejím nejcharakterističtějším projevem je trvalkový záhon. Proslula svými důmyslně promyšlenými kompozicemi založenými na pozorování přirozených rostlinných společenstev ve volné přírodě. Používala dlouhé úzké záhony lemující prvky v zahradě. Známé jsou především její trvalkové záhony, kde byla uplatněna především barevnost, a to jak záhony v jedné barvě, tak v přechodu několika různých barev. Používala také krátkodobě kvetoucí záhony v zahradě (Obrazová tabule 1). Prvním zahradníkem, který hovoří o zahradě nepostavené na estetických základech, ale na základech ekologických, je Willy Lange ( ). Zahrada by se podle něj měla podřídit okolní krajině, vyčleňuje ze své tvorby exotické trvalky a cizí jehličnaté stromy (Obrazová tabule 1). Jeho představa zahrnuje čtyři kategorie biotopů: vlhký, suchý, luční a podrost (MARTINEK, 2004). Myšlenka přírodní zahrady nebyla vlastní pouze Evropě, rozvíjí se i ve Spojených státech amerických. Zde vznikaly různé spolky zabývající se vytvářením zahrad založených na přírodních principech, takováto zahrada může být nalezena u domu Franka Lloyda Wrighta. V USA vzniká i tzv. prérijní škola, což je model vysoko-stébelné prérijní krajiny (MARTINEK, 2004). Bylo zjištěno, že na začátku 20. století ve vzrušující době objevování nových druhů jezdili lovci rostlin po celém světě a posílali své objevy do Evropy. Zahradníci v Evropě začali šlechtit tyto nové byliny, a tak postupně vzniklo velké množství nových odrůd. Sortiment začal být nepřehledný a v té době vznikla potřeba nějakým způsobem trvalky třídit. V této době žil Karl Foerster ( ), který prosazoval přírodní styl v zahradě. Zpočátku zdokonaloval v té době populární kultivary, protože byl nespokojen s jejich dosavadní kvalitou. Své kultivary vybíral po dlouhé době zkoušení a pozorování, snažil se pochopit charakter trvalky a podle toho s ní nakládal, zaměřoval se převážně na vytrvalost stonků, odolnost k nemocím, dlouhou dobu kvetení, jasné a čisté barvy a dlouhou životnost bylin. Aby svoje myšlenky podpořil a zdůraznil, napsal 17

12 více než 30 knih, první školku na trvalky založil roku 1903, roku 1910 byla přestěhována do Potsdami, kde je dodnes (Obrazová tabule 2). Jeho přínos spočívá především v jeho literární činnosti, v celoživotním fotografování rostlin, sbírání a pěstování nepřeberného množství trvalek, okrasných trav a keřů. Napsal: Rostliny v zahradě jsou noty celá zahrada je jako hudba. (NÄSER, 1999). Dle HERTLE (2000) tak ve třicátých letech dvacátého století položil základní kámen k budoucímu třídění trvalek, tudíž třídění trvalek má v Německu téměř osmdesátiletou tradici. Hlavní myšlenkou třídění bylo usnadnit pěstitelům trvalek výběr vytrvalých bylin ze širokých nabídek a také pomoci zahradním architektům a krajinářům s výběrem těch nejvhodnějších trvalek pro jejich zahradnická a krajinářská díla. První zkušební zahrady na pěstování a ohodnocování trvalek byly založeny během Říšské zahradnické výstavy (něm. Reich Garden Show) roku 1939 v parku Killesberg (něm. Killesberg Park) ve Stuttgartu. Začínající zkoumání vytrvalých bylin však přerušila druhá světová válka. Po jejím konci vyvstala opět potřeba ohodnocování a třídění trvalek, s ohledem na zvyšující se množství a jejich vzrůstající oblibu. Roku 1948 založil Richard Hansen první zkušební zahrady ve Weihenstephanu. V návaznosti na tuto událost vedl Hansen Komisi pro výběr a pěstování kvetoucích trvalek, která byla založena roku Tato organizace, podporovaná Ministerstvem výživy, zemědělství a lesnictví, se později stala Komisí pro ohodnocování trvalek v oddělení Skupiny vytrvalých rostlin Centrální zahradnické asociace. Dnes se skupina stala Federací německých trvalkových školkařů (HERTLE, 2000). Kolektiv specialistů pod vedením Josefa Siebera vytvořil systém třídění trvalek do životních okruhů (něm. Lebensbereiches). Josef Sieber plnil od roku 1965 funkci Registrátora mezinárodního registru trvalek v rámci Mezinárodního trvalkového svazu (něm. Internationale Stauden-Union), (FORTGENS, 1999). Roku 1998 předal Josef Sieber svou celoživotní práci mladšímu kolegovi Berndtu Hertlovi. Ohodnocení vytrvalých bylin a klasifikace skupin nových trvalek do struktury ustanovené Hansenem a Müsselem (1972) s životními okruhy za modifikace Sieberem se stalo standardem, dnes byly životní okruh a optimální pěstební podmínky přiděleny prakticky všem vytrvalým bylinám na trhu (HERTLE, 2000). Byly stanoveny tyto životní okruhy rostlin (SIEBER, 1990): 18

13 les (něm. Gehölz, G) okraj lesního porostu (něm. Gehölzrand, GR) otevřená půda (něm. Freiflächen, Fr) plochy s kamenem (něm. Steinanlagen, ST) skalka (něm. Alpinum, A) záhon (něm. Beet, B) okraj vody (něm. Wasserrand, WR) voda (něm. Wasser, W). Na práci Josefa Siebera a kol. navázali autoři knihy Trvalky a jejich stanoviště v zahradě (angl. Perennials and their garden habitats) Richard Hansen a Friedrich Stahl. V jejich práci jsou - mimo jiné - rozšířené a opravené jednotlivé charakteristiky trvalek. Stanoviště v zahradě jsou primárně rozdělena na (HANSEN et al., 1993): les (něm. Gehölz) okraj lesního porostu (něm. Gehölzrand) otevřená půda (něm. Freiflächen) skalka (něm. Alpinum) záhon (něm. Beet) vodní okraj a bažina (něm. Wasserrand) voda (něm. Wasser). Dle současných tvůrců systému třídění vytrvalých bylin Josefa Siebera a Richarda Hansena a Friedricha Stahla se trvalky zařazují do životních okruhů (něm. Lebensbereiches) či zahradních stanovišť (angl. garden habitats). 3.3 Postup třídění trvalek Postup třídění dle Josefa Siebera a kol. Většina informací v této kapitole (3.3.1) pochází z originálního díla - Třídění trvalek (něm. Die Sichtung der Stauden) od Josefa Siebera - psaného v jazyce německém a byly přeloženy do češtiny. Citace je proto uvedena již na konci tohoto odstavce a spadá do ní celá kapitola Postup třídění dle Josefa Siebera a kol.. (SIEBER, 1990) 19

14 Všechna data týkající se tohoto systému třídění trvalek nyní spadají pod Mezinárodní trvalkový svaz (něm. Internationale Stauden-Union = ISU), který byl založen roku Pod touto organizací můžeme nalézt Mezinárodní registr trvalek, kde jsou nově vyzkoušené a ohodnocené trvalky registrovány. Hlavním registrátorem byl až do roku 1998 Josef Sieber, který byl následován Berndtem Hertlem. Tento systém je již od počátku založen na myšlence předávání a konzultování informací mezi mnoha odborníky a institucemi. Před tím, než je rozhodnuto o konkrétní charakteristice vytrvalé byliny či její odrůdy, a před jejím zařazením do určitého životního okruhu, je uskutečněn hromadný sběr dat. Sběr dat probíhá následovně: 1) sbírání zkušeností s trvalkami (zahrnuje např. vyplnění Bonitovacího listu (něm. Bonitierungsliste) a Formuláře pro zachycení doby kvetení rostliny (něm. Blütenkalender) ve zkušebních zahradách, zahradníky specializovanými na pěstování trvalek či uživateli trvalek) 2) přenos informací do centrály ve Weihenstephanu 3) zpracování dat pro zasedání pracovního kolektivu 4) diskuze pracovního kolektivu 5) usnesení na hodnocení a pokynech pro použití bylin či doporučení k jejich používání 6) zpracování výsledků třídění 7) předání informací pěstitelům trvalek, uživatelům trvalek a majitelům zahrad 8) zveřejnění výsledků třídění, pokynů pro použití bylin či doporučení k jejich používání Zkušební zahrady a metodiky hodnocení V počátcích systému třídění, tedy před druhou světovou válkou, existovalo jen několik zkušebních zahrad: Stuttgart Killesberg (pod vedením Lea Jelitta) Hamburg Planten und Blomen (pod vedením Fritze Nobise) Hannover Berggarten Herrenhausen (pod vedením K.H.Meyera). Po druhé světové válce byla založena zahrada ve Weihenstephanu (pod vedením Richarda Hansena). 20

15 Nyní jsou v činnosti zkušební zahrady v těchto městech: Hannover, Heidelberg, Osnabrück, Ofterschwang, Veitshöchheim, Weinheim, Weihenstephan, Düsseldorf, München. V Sieberově práci je uvedeno, že pracovníkovi zabývajícímu se tříděním trvalek pomáhají dva listy. Mají za úkol zpřehlednit a urychlit hodnocení. Jsou to tzv. Bonitovací list (něm. Bonitierungsliste) a Formulář pro zachycení doby kvetení rostliny (něm. Blütenkalender). V jednotlivých sloupcích jsou pro každou odrůdu jednotlivého druhu byliny v Bonitovacím listu (něm. Bonitierungsliste) vyplněny tyto údaje: Obecné údaje: lokalizace vytrvalé byliny v rámci zahrady, datum sázení Růst: síla růstu, výška bez květu, výška rostliny s květem, průměr rostliny s listy, velikost listů, barva listů, odolnost rostliny, odolnost vůči zimě, jakost rostliny (během zimy, jara, léta a podzimu) Květenství: počet květenství, délka květenství, šířka květenství, hustota květenství, počet květních stopek (délka, kvalita, rozvětvení květních stopek) Květy: velikost, pevnost, plnost, barva, citlivost na počasí, samočisticí schopnost, nemoci a podoba s jinou odrůdou. (Obrazová tabule 3) Formulář pro zachycení doby kvetení odrůd jednotlivých druhů (něm. Blütenkalender) se pro odrůdy zpracovává každoročně. Ze Sieberovy práce vyplývá, že se odrůda hodnotí k určitému datu, a to tak, že je odhadnuta plocha květů v %, kterou květy zakrývají listy. + = květy zakrývají plochu listů méně než 1% 1 = květy zakrývají plochu listů v rozmezí 1 5% 2 = květy zakrývají plochu listů v rozmezí 5 25% 3 = květy zakrývají plochu listů v rozmezí 25 50% 4 = květy zakrývají plochu listů v rozmezí 50 75% 5 = květy zakrývají plochu listů v rozmezí % (Obrazová tabule 3) Barvy vytrvalých bylin jsou určovány dle Atlasu barev rostlin (něm. Pflantzenfarben Atlas) od E. Biesalského, poté podle Listů barev charty zahradnictví (něm. Farbblättern der Horticultural Color Chart, HCC) a nakonec 21

16 podle Vějíře barev (něm. Farbfächer) od Královské zahradnické společnosti (angl. Royal Horticulture Society, RHS) Shromažďování a evaluace dat Zahradníci specializovaní na pěstování trvalek Kromě výše uvedeného systému je tento doplněn o informace, které jsou centrále ve Weihenstephanu poskytnuty zahradníky, kteří jsou specializovaní na pěstování trvalek. Každému z nich je doručen seznam otázek a tím, že je vyplní, přispívají svým dílem k systému třídění. Uživatelé trvalek Dle SIEBER (1990) i uživatelé trvalek poskytují informace podstatné pro správné charakteristiky trvalek a pro zařazení do životního okruhu. Diskuze pracovního kolektivu Všechna takto nasbíraná data, zvláště pak data z Bonitovacího listu (něm. Bonitierungsliste) a Formuláře pro zachycení doby kvetení rostliny (něm. Blütenkalender), jsou využita při zasedáních pracovního kolektivu a jsou shromážděna ve zvláštním listu. Tyto listy slouží jako podklady a pomoc při rozhodování během diskuze o vytrvalých bylinách. Zasedání se koná každoročně na začátku února. Pracovní kolektiv je složen z představitelů jednotlivých zkušebních zahrad, zainteresovaných trvalkářů a uživatelů trvalek, stejně jako specialistů na trvalky. Během zasedání se pracovní kolektiv rozhoduje o jednotlivých charakteristikách vytrvalých bylin, určuje převažující a popřípadě dodatečný životní okruh Systém životních okruhů O začlenění vytrvalých bylin do jednotlivých životních okruhů se nejvíce zasloužil Richard Hansen a Hermann Müssel pomocí systému čtyř cifer a to roku 1977: 1. cifra - životní okruh 1) les 2) okraj lesního porostu 3) otevřené plochy 22

17 4) záhon 5) plochy s kamenem 6) okraj vody 7) voda 2. cifra - výběr skupiny, dle forem růstu a požadavků vytrvalých bylin 3. cifra - stanovištní nároky, dle požadavků vytrvalých bylin na půdu, světlo a teplo 4. cifra - zvláštní pokyny pro použití, dle vzrůstových forem vytrvalých bylin, schopnosti konkurovat a dlouhověkosti. Tento systém byl roku 1978 upraven Josefem Sieberem, byl zjednodušen a zpřehledněn. K přehlednosti slouží kresba vytvořená Josefem Sieberem (Obrazová tabule 4). Konečné tabulky, ve kterých je možné nalézt ohodnocení každé jednotlivé trvalky, hodnotí či uvádějí tyto vlastnosti druhů a odrůd: latinské a německé jméno trvalky, čeleď hodnocení trvalky převažující výskyt v životním okruhu dodatečný výskyt v životním okruhu počet bylin do skupiny / doporučená vzdálenost bylin od sebe výška (cm) čas kvetení (měsíc) barva květu původ, rok či pěstitel, poznámky. (Obrazová tabule 5) Takovéto hodnocení vytrvalých rostlin (SIEBER, 1990) zahrnuje rozsáhlý systém značek a zkratek, proto jsou zde uvedeny a vysvětleny. Je tomu tak proto, aby bylo možno se v hodnocení jednotlivých druhů a odrůd jednodušeji orientovat. G životní okruh: les (něm. Gehölz) GR životní okruh: lesní okraj (něm. Gehölzrand) Fr životní okruh: otevřené plochy (něm. Freiflächen) St životní okruh: plochy s kamenem (něm. Steinanlagen) A životní okruh: skalka (něm. Alpinum) 23

18 B životní okruh: záhon (něm. Beet) WR životní okruh: okraj vody (něm. Wasserrand) W životní okruh: voda (něm. Wasser) w velmi vzácné divoké trvalky w vzácné divoké trvalky (w) kultivovány pro zvláštní účel *** vynikající odrůda ** velmi hodnotná odrůda * hodnotná odrůda Li trvalka pro znalce trvalek S trvalka hodící se k řezu V hodnocení platí pouze pro rostliny z originálního osiva O nepotřebná odrůda LB životní okruh (něm. Lebensbereiche) SH stepi vřesoviště (něm.freiflächenpflanzen mit Steppenheidecharakter) H vřesoviště (něm. Freiflächenpflanzen mit Heidecharakter) M štěrkoviště (něm. Matten (Felsmatten)) MK koruny suchých zdí (něm. Mauerkronen) FS skalní step (něm. Felssteppen) SF spáry mezi kameny (něm. Steinfugen) WR1 bažinné rostliny od vlhké po mokrou půdu (něm. Wasserrand) WR2 rákosovité rostliny pro trvale mokrou půdu (něm. Wasserrand) W1 vodní rostliny s listy stojícími nad vodní hladinou (něm. Wasser) W2 rostliny s plovoucími listy (něm. Wasser) W3 ponořené rostliny (něm. Wasser) 1 suchá půda 2 čerstvá půda 3 vlhká půda b odrůdy si navzájem podobné formou růstu či stanovištními nároky (N) rostliny použitelné pro nově založené plochy Výška rostliny: př.1: (rostlina je vysoká 50 cm až 70 cm) 24

19 př.2: 50/70 (listy rostliny dosahují výšky 50 cm první číslo a květ či květenství výšky 70 cm druhé číslo) Doba kvetení: př.1: V-VII (rozmezí doby kvetení v měsících) př.2: f = časně, m = středně časně, sp = pozdně Postup třídění dle Richarda Hansena a Friedricha Stahla Informace v této kapitole (3.3.2) pocházejí z originálního díla Trvalky a jejich stanoviště v zahradě (angl. Perennials and their garden habitats) od Richarda Hansena a Friedricha Stahla psaného v jazyce anglickém a byly přeloženy do češtiny. Citace je proto uvedena již na konci tohoto odstavce a spadá do ní celá oblast Postup třídění dle Richarda Hansena a Friedricha Stahla. (HANSEN et al., 1993) Práce (třídění) Hansena a Stahla výrazně navazuje na třídění trvalek, které bylo zpracováno Josefem Sieberem a kol., při vytváření jejich díla Trvalky a jejich zahradní stanoviště (angl. Perennials and their garden habitats) docházelo ke spolupráci výše uvedených autorů se Sieberovým kolektivem. V tomto systému třídění je každé vytrvalé bylině přiřazen jeden, maximálně dva životní okruhy. Posloupnost pro plánování pěstování trvalek je pak následující: rozpoznat stanoviště v zahradě vybrat správný seznam druhů pro dané stanoviště vybrat trvalky ze seznamu za účelem vytvoření atraktivního a životaschopného rostlinného společenstva. Autoři knihy připouští určité problémy s rozpoznáním správného zahradního stanoviště a s přechodnými stanovišti, dále se však problematikou nezaobírají. Metodika samotného třídění trvalek není v knize Trvalky a jejich zahradní stanoviště (angl. Perennials and their garden habitats) více specifikována. Trvalky a jejich odrůdy jsou po začlenění do zahradního stanoviště uspořádány v tabulkách, přičemž v levém sloupci se nachází latinský název rostliny, převážně pocházející ze Zanderova díla Příručka pojmenování rostlin (něm. 25

20 Handwörtenbuch der Pflanzennamen). Křížek před rodovým jménem či po něm znamená kultivar. Ve středním sloupci je uvedena průměrná výška v metrech (pokud je to nutné, výška olistění a květního stvolu je uvedena odděleně - např. Tiarella cordifolia 0,10/0,20, kdy první číslo značí výšku listů a druhé číslo za lomítkem výšku květního stvolu) a pod ní barva květu. Třetí (pravý) sloupec vede k identifikaci, druhovým vlastnostem a požadavkům, užitečným kultivarům a blízko příbuzným druhům. Na prvním místě ve třetím sloupci je uvedeno období kvetení, a to v západní Evropě. Je označeno římskými číslicemi. Pokud je zde uvedeno několik měsíců, nemusí to znamenat délku kvetení, ale např. regionální varianty doby kvetení. Další charakteristiky, které jsou zde uvedeny zastupuje například barva a tvar listů, vzhled plodů, doporučení pro určitý typ půdy, nároky na slunce (byliny pro plné slunce, slunce, od slunce odkloněné plochy, polostinné, stínomilné) a vláhu (suché, čerstvé, vlhké a mokré půdy). Pokud je u některé charakteristiky uveden znak +, znamená to více, pokud znak -, znamená to méně. Tolerance vůči ekologickým podmínkám je vyjádřena slovy: náročný či nenáročný druh (Obrazová tabule 5), (HANSEN et al., 1993). 3.4 Životní okruhy Životní okruhy dle Josefa Siebera a kol. Veškeré informace v této kapitole (3.4.1) pochází z originálního díla Třídění trvalek (něm. Die Sichtung der Stauden) od Josefa Siebera - psaného v jazyce německém a byly přeloženy do češtiny. Citace je proto uvedena již na konci tohoto odstavce a spadá do ní celá oblast Životní okruhy Josefa Siebera a kol.. (SIEBER, 1990) Životní okruh les (něm. Gehölz, G) Životní okruh les může být nalezen jen v některých rozlehlejších zahradách a parcích, je tomu tak proto, že tento životní okruh potřebuje dostatečně velký prostor. Pro vytvoření takového životního okruhu, jako je les, je nutný dostatek 26

21 času na vyvinutí korun stromů a dosažení potřebného vzrůstu keřů. Než se tomu tak stane, je vhodné používat robustní trvalky na pokrytí půdy, toto platí pro nově založené plochy. Takovými trvalkami jsou např. Epimedium pinnatum ssp. colchicum, Epimedium x perrachicum, Lamiastrum galeobdolon a Waldsteinia ternata, z travin pak Carex morrowii a Luzula sylvatica. V životním okruhu les je důležité používat na jaře kvetoucí cibuloviny a trvalky pro oživení stanoviště a vytvoření jarního efektu. Pokud je již půda dostatečně vyzrálá, nastávají v tomto životním okruhu podobné podmínky jako ve skutečném lese. Jedná se především o půdní podmínky a intenzitu oslunění. Zde se dají již použít náročnější druhy a odrůdy. Mezi jinými jsou to např. Actaea pachypoda, Asarum europaeum a Galium odoratum. Celkově se životní okruh les rozlišuje jednak dle zralosti porostu a jednak dle půdních podmínek na životní okruh les se suchou půdou G 1, životní okruh les s čerstvou půdou G 2 a životní okruh les s vlhkou půdou G 3. Kromě rozsáhlého hodnocení druhů a odrůd výčet obsahuje zvláštní popis a hodnocení těchto rodů: Epimedium, Hosta, Polygonatum, Pulmonaria, Rodgersia a Vinca Životní okruh okraj lesního porostu (něm. Gehölzrand, GR) Životní okruh okraj lesního porostu může být nalezen již ve větším množství zahrad a parků. Rozlišuje se dle dvou hledisek. Prvním hlediskem je půdní vlhkost, vzniká tak životní okruh okraj lesního porostu se suchou půdou GR 1, životní okruh okraj lesního porostu s čerstvou půdou GR 2 a životní okruh okraj lesního porostu s vlhkou půdou GR 3. Druhým hlediskem je orientace ke světovým stranám. Na sever orientované okraje lesního porostu jsou stinnější a chladnější vůči na jih orientovaným okrajům lesního porostu, které jsou více osvětlené a teplejší. Dokonce i uvnitř každé expozice se kontinuálně mění podmínky v závislosti na vzdálenosti vytrvalé byliny od stromu či keře. Současně se předpokládá určitá korelace mezi intenzitou osvětlení a půdními podmínkami. Pokud je rostlina zařazena do GR 1, čili okraje lesního porostu se suchou půdou, vyplývá z toho její použitelnost pro jižní orientace, které jsou více osvětleny a více otevřeny. Naopak, pokud je rostlina zařazena 27

22 do GR 2 či GR 3, tedy okraj lesního porostu s čerstvou či vlhkou půdou, vyplývá z toho její použitelnost pro severní orientace, které jsou stinné či polostinné. Kromě rozsáhlého hodnocení rozmanitých vytrvalých bylin obsahuje životní okruh okraj lesního porostu zvláštní popis a sortiment těchto rodů: Aconitum, Ajuga, Anemone, Aquilegia, Aster, Astilbe, Bergenia, Campanula, Cimicifuga, Digitalis, Geranium, Helleborus, Heuchera, Lamium, Ligularia a Polygonum Životní okruh otevřená půda (něm. Freiflächen, Fr) V tomto životním okruhu je nejprve dle abecedy uspořádán přehled všech vytrvalých bylin a odrůd, které do tohoto životního okruhu náleží. Až v dalších částech jsou rostliny a odrůdy rozlišeny dle možností jejich použití. Tento systém je zvolen z toho důvodu, že většina vytrvalých bylin a jejich odrůd v tomto životním okruhu nemá převažující výskyt jen na jednom stanovišti, jedná se tedy o zpřehlednění systému. Životní okruh otevřená půda je takový životní okruh, kde se buď nevyskytují stromy a keře, nebo nemají na danou plochu určující vliv. To znamená, že tento okruh zahrnuje i takové životní okruhy jako voda a okraj vody. Jedná se ale o natolik odlišné okruhy, že je vhodné je z životního okruhu otevřená půda vyčlenit. Podobně jako předešlé životní okruhy je tento velmi různorodý ve smyslu podmínek na stanovišti. Tyto rozdílnosti jsou zejména v půdních podmínkách. Půda se liší od mělké po hlubokou, obsahem živin a obsahem humusu. Významným faktorem ovlivňujícím tento životní okruh je zásoba vody v půdě, poté se jedná o otevřené půdy se suchou půdou Fr 1, otevřené půdy s čerstvou půdou Fr 2 a otevřené půdy s vlhkou půdou Fr 3. Pokud se jedná o trvalky se záhonovým charakterem, je ke zkratce přidáno písmeno b, vzniká tak kombinace Fr 1 b, Fr 2 b a Fr 3 b, pokud písmeno b chybí, jedná se o rostliny či odrůdy s divoce rostoucím charakterem. Dalším faktorem je orientace plochy ke světovým stranám. Otevřené půdy (Fr) se dělí do tří významných kapitol: Životní okruh otevřená půda v užším slova smyslu (Fr) Stepi a vřesoviště (SH) Vřesoviště jako taková (H). 28

23 Životní okruh otevřená půda v užším slova smyslu (Fr) Jak již bylo výše uvedeno, tyto okruhy se dále rozdělují především dle obsahu vody v půdě a byliny v těchto okruzích jsou členěny na: Otevřená půda se suchou půdou (Fr 1 ), (např. Antennaria plantaginifolia, Artemisia ludoviciana, Artemisia pontica, Coronilla varia, Potentilla neumanniana) Otevřená půda od suché po čerstvou půdu (Fr 1-2, Fr 2-1 ), (např. Aster laevis, Aster sedifolius, Aster umbellatus, Campanula rotundifolia, Echinops ritro, Hieracium auranticum) Otevřená půda s čerstvou půdou (Fr 2 ), (např. Boltonia asteroides, Echinops banaticus, Lychnis viscaria) Otevřená půda od čerstvé po vlhkou půdu (Fr 2-3, Fr 3-2 ), (např. Alchemilla mollis, Chrysogonum virginianum, Veronica longifolia) Otevřená půda s vlhkou půdou (Fr 3 ), (např. Achillea ptarmica, Iris sibirica, Trollius europaeus). Stepi a vřesoviště (SH) Tento životní okruh zahrnuje trvalky jednak z v létě vysychajících, na sever exponovaných, vápenatých i kyselých, písčitých i jílovitých polosuchých trávníků, jednak ze skalních stepí (FS) a otevřených, teplých, slunečných a suchých okrajů lesních porostů (GR 1,so). Okruh stepi a vřesoviště se dále člení dle obsahu vody v půdě na: suchou půdu (SH 1 ) a na suchou až čerstvou půdu (SH 1-2 ). Vřesoviště jako takové (H) Vřesoviště (H) se dělí na dvě části. První část je formována rostlinou Erica herbacea (Erica carnea). Rostliny z této části upřednostňují na humus bohatou rašelinnou půdu, jsou však schopny tolerovat i určité množství vápníku. Jejich častými sousedy jsou modříny a borovice. Druhá část je formována rostlinou Calluna vulgaris, která upřednostňuje písčité, kyselé od suchých po vlhké půdy. V jejich sousedství se vyskytují borovice, jalovce a kručinky. 29

24 Životní okruh záhon (něm. Beet, B) Tento životní okruh zahrnuje kromě klasických záhonových trvalek (např. Delphinium, Aster) i trvalky, které pravé záhonové trvalky připomínají (např. Aconitum, Salvia). Mají podobné vlastnosti jako habitus, bohatost a pestrost květů, ale hlavně podobné nároky na stanoviště. Tyto je možno integrovat mezi záhonové trvalky dokonce ve velkém rozsahu a některé se dají použít k řezu. Samotný životní okruh záhon (B) je celkově označován jako stanoviště otevřené, převážně slunné s kvalitní půdou, vždy je však potřeba zvážit nároky bylin, které budou pro každý určitý záhon použity. Půda tohoto životního okruhu je převážně středně těžká, hlinitá, kyprá s dostatečným obsahem humusu a živin a s příznivou vlhkostí. Tyto plochy je možné hnojit a zavlažovat, aby trvalky prosperovaly více. Při samotném třídění trvalek z tohoto životního okruhu byla velká pozornost věnována nejen odolnosti vytrvalých bylin, barvě květů, bohatosti kvetení, tvarům listů či barvě listů, ale především konkurenceschopnosti, chování trvalky po odkvětu, vzhledu trvalky s přibývajícím věkem a její vytrvalosti. V průběhu třídění trvalek byly v životním okruhu záhon (B) zkoumány tyto rostliny podle následujícího časového sledu: 1953: Helenium 1954: Delphinuim Phlox paniculata 1955: Aster novi-belgii Aster novae-angliae Aster dumosus-hybridy Aster amellus bylinné astry a malým květem 1956: Astilbe Chrysanthemum coccineum 1958: Trollius Solidago Heliopsis 1959: Erigeron Chrysanthemum maximum 30

25 1960: Anemone 1963: Monarda 1964: Scabiosa 1965: Rudbeckia 1967: Kniphofia 1968: Paeonia 1969: Hemerocallis Chrysamthemum indicum 1970: Iris sibirica hybridy 1971: Aconitum 1972: Papaver 1973: Achillea filipendulina hybridy 1974: Doronicum orientale 1978: Geum 1979: Salvia nemorosa 1988: Aquilegia hybridy 1990: Coreopsis Životní okruh plochy s kamenem (něm. Steinanlagen, ST) Životní okruh plochy s kamenem je okruhem velice různorodým. Různorodé jsou i trvalky, které Josef Sieber a kol. v této části hodnotí. Tento celek nezahrnuje jen stanoviště typická, jako zahrady s kamenem či skalky, ale také mnohá jiná stanoviště, jako plochy za korunou suché zídky (MK), spáry mezi kameny zdi (SF) nebo okraje větších kamenů či skal. Patří sem i plošné zakládání mělkých půdních vrstev nad kameny a také střešní zahrady. Jsou zde zahrnuty i trvalky s rozdílnými požadavky na stanoviště, světlo a vlhkost půdy. Na rozdílnost životního okruhu plochy s kamenem se nejvíce podílejí: expozice, úhel sklonu plochy, typ půdy, množství, velikost a typ kamenů a zeměpisná šířka. Díky rozsáhlosti tohoto životního okruhu je tento rozdělen na několik částí. Jedná se o: Skalní step (FS) Koruna suché zdi (MK) 31

26 Štěrkoviště (M) Spáry mezi kameny (SF) Od slunce odkloněné plochy s kamenem (absst) Skalka (A) Všeobecně plochy s kamenem (St). Samotnému rozdělení a charakteristice výše uvedených částí předchází hodnocení celkového sortimentu vytrvalých bylin. Skalní step (FS) Mnoho hygrofobních, suchomilných, teplomilných, heliofilních bylin s šedostříbřitým vybarvením listů upřednostňuje stanoviště skalnatá step (FS). Často to jsou byliny s trichomy či s malou listovou plochou, které jsou schopny redukovat vlastní transpiraci. Tyto trvalky jsou vhodné jak pro životní okruh plochy s kamenem (ST), tak pro jiné životní okruhy jako otevřené plochy (Fr) či stepi a vřesoviště (SH), někdy jsou dokonce pro tyto životní okruhy vhodnější. Přesné určení životního okruhu pro jednotlivé vytrvalé byliny je ale často nemožné a bylo by zavádějící. Rostlinami skalní stepi jsou např. Acaena caesiiglauca, Nepeta x faassenii, Raoulia australis, Slavia lavandulifolia a jiné. Koruna suché zdi (MK) Byliny z této skupiny jsou velmi vázány na přítomnost kamene. Za samotnou korunou zdi lze pěstovat i převisající druhy, jako je např. Aubrieta hybridy, Campanula portenschlagiana, Iberis sempervirens a Phlox subulata. Mnohé z těchto trvalek se dají použít v uskupení spáry mezi kameny (SF) a dodatečně v koruně suché zdi (MK), jde např. o Euphorbia capitulata a Geranium dalmaticum. Některé vytrvalé byliny preferují blízkost větších kamenů, o které se buď opírají nebo po nich poléhají a někdy je takřka zakrývají, jsou to rostliny z uskupení skalní step (FS), které jsou použitelné i pro koruny suchých zdí (MK), jako např. Dryas octopetala a Paronychia kapela. Štěrkoviště (M) 32

27 Vytrvalé byliny v tomto uskupení jsou pěstovány v mělké půdě, pod níž se nacházejí buď velké kameny nebo štěrkové terasy. V zahradě mohou vzniknout budováním rozsáhlých drenáží u staveb. Z rostlin je to např. Arabis x endresii, Artemisia schmidtiana, Cotula squalida, Gentiana dinarica, Inula ensifolia, Potentilla aurea, Primula frondosa a Saxifraga trifrucata. Spáry mezi kameny (SF) Tyto rostliny se přirozeně vyskytují ve spárách či rýhách skal hornatých oblastí. V jiných stanovištích jsou utlačovány konkurenceschopnějšími bylinami. Vodu čerpají jednak ze vzdušné vlhkosti a jednak z kondenzace vody z v noci vychládajícího povrchu kamenů. Přebytečná voda z takovýchto povrchů snadno a rychle odtéká. Takovéto uskupení trvalek lze v zahradě najít ve spárách zdí (SF). Jako v předchozích uskupeních, byliny z této části nelze přesně vymezit, např. rostliny z koruny suché zdi (MK) mohou volně přecházet do spárů mezi kameny (SF). Některé z bylin mohou trpět hnitím, pokud jsou pěstovány příliš hustě (např. Serpemvivum, Saxifraga). Při pěstování trvalek ve spárách mezi kameny je důležité zvážit expozici zdi a podle ní je potřeba zvolit správné byliny. Pro jižní expozice jsou vhodné např. tyto trvalky: Draba x suendermannii, Erinus alpinus, Euphorbia capitulata, Geranium dalmaticum, Primula auricula, Saponaria ocymoides, Saxifraga a Sempervivum. Pro severní expozice jsou vhodné např. tyto trvalky: Chiastophyllum, Corydalis lutea, Cymbalaria muralis a Primula hirsuta. Od slunce odkloněné plochy s kamenem (absst) Od ostatních ploch s kamenem se tato liší hlavně absencí přímého slunečního osvětlení. Plochy mohou ležet buď ve stínu nebo v lehkém stínu. Tyto plochy jsou charakterizovány přítomností chladu a vysoké půdní a vzdušné vlhkosti. Podmínky pro tyto charakteristiky splňuje i od slunce odkloněné štěrkoviště (M). Typickými rostlinami pro od slunce odkloněné plochy jsou např.: Aquilegia flabellata var. pumila, Aquilegia flabellata Ministar, Aruncus aethusifolius, Calceolaria polyrrhiza, Dodecatheon meadia, Primula saxatilis, Primula 33

28 sectabilis, Ramonda myconi a Semiaquilegia ecalcarata, z kapradin pak: Asplenium trichomanes, Asplenium septentrionale a Gymnocarpium robertianum. Skalka (A) Skalkou je rozuměna přírodě velmi podobná kamenná zahrádka, která je vnitřně diferencovaná a je považována za životní okruh, který je ale závislý na přítomnosti kamene. Proto je životní okruh skalka (A) uveden zde a ne jako samostatná kapitola. Charakteristické podmínky pro skalku (A) jako takovou prakticky neexistují, vyskytuje se zde široké množství variant. Jedná se o slunné, polostinné či stinné světelné podmínky, suchou, čerstvou nebo vlhkou půdu, v létě prosychající či naopak v zimě zamokřenou půdu, na vápník bohatou až chudou, kyselou, humózní, písčitou eventuálně jílovitou půdu. Na skalce (A) se dají používat i méně konkurenceschopné vytrvalé byliny, které by v podmínkách ostatních ploch s kamenem mohly trpět. Některé z trvalek zvláště vhodných pro životní okruh skalka (A) jsou uvedené v následujících řádcích: Armeria juniperifolia, Delosperma cooperi, Helichrysum milfordiae, Leontopodium alpinum, Pleione limprichtii, Potentilla nitida, Primula clusiana a Vitaliana primuliflora. Všeobecně plochy s kamenem (St) Podstata všeobecnosti ploch s kamenem tkví ve faktu, že pro mnoho bylin je obtížné určit převažující životní okruh. Jsou proto uvedeny v této části, např. jako Dryas octopetala L. (FS 2 / M 2, MK 2, A 2 ). Následující dva životní okruhy, čili okraj vody (WR) a voda (W), nejsou bohužel v Sieberově díle detailně zkoumány. Vyskytují se jako součást zvláště vyhrazené kapitoly okrasné trávy (okrasné trávy jsou hodnoceny samostatně dle jednotlivých životních okruhů). Tato práce se proto bude zabývat životními okruhy okraj vody (WR) a voda (W) prostřednictvím kapitoly okrasné trávy Životní okruh okraj vody (něm. Wasserrand, WR) a životní okruh voda (něm. Wasser, W) 34

29 Tyto životní okruhy zahrnují okrasné trávy, které již byly zmíněny v životním okruhu otevřená půda s vlhkou půdou Fr 3. Z celkového sortimentu okrasných trav (ten je obsažen ve zvláštní kapitole okrasné trávy) byly vyčleněny trvalky vhodné pro životní okruh voda (W) o okraj vody (WR). Životní okruh okraj vody (WR) se člení na: Bažinné trvalky od vlhké po mokrou půdu (WR 1 ) Rákosovité trvalky pro trvale mokrou půdu (WR 2 ). Životní okruh voda (W) se dělí na: Vodní trvalky s listy stojícími nad vodní hladinou ( W 1 ) Trvalky s plovoucími listy (W 2 ) Ponořené trvalky (W 3 ) Životní okruhy dle Richarda Hansena a Friedricha Stahla Informace v této kapitole (3.4.2) pochází z originálního knihy Trvalky a jejich stanoviště v zahradě (angl. Perennials and their garden habitats) od Richarda Hansena a Friedricha Stahla psané v jazyce anglickém a byly přeloženy do češtiny. Citace je proto uvedena již na konci tohoto odstavce a spadá do ní celá oblast Postup třídění dle Richarda Hansena a Friedricha Stahla. (HANSEN et al., 1993) Životní okruh les (něm. Gehölz) Životní okruh les tvoří důležitý strukturní prvek zahrady či parku a je přirozeným zakončením sukcesního vývoje přirozené vegetace. Je to velmi široký pojem, zahrnující i malé plochy s dominantním jedním stromem či keřem. Obecně lze toto stanoviště rozdělit na nově založené plochy a na plochy již vyzrálé s vyspělou půdou a již zapojenými korunami stromů. Dle autorů adekvátní náhrada za trvalky, které jsou uvedeny v seznamu pro již vyspělé lesní stanoviště v rozlehlé zahradě či parku neexistuje. Na menším prostoru jsou rozdíly mezi odlišnými stanovišti málo patrné, a tak se např. těžko odlišuje životní okruh les od životního okruhu okraje lesního porostu. Jednou z hlavních myšlenek tohoto okruhu je, že lesní byliny budou prosperovat dobře na stanovišti okraje lesního porostu, ale opačně to již neplatí, byliny z okraje lesního porostu nepřežijí podmínky uvnitř lesního porostu. 35

30 Velké množství přírodních trvalek se samovolně nalézá na vyspělých lesních stanovištích v zahradě či parku, a pokud tomu takto skutečně je, mohou být citlivě doplněny o výsadbu okrasných trvalek. Takové stanoviště poté nevyžaduje dlouhodobou údržbu. Užití podrostových trvalek pod nově vysazenými dřevinami, kde stín je stále řídký a profil země není ještě změněn na surový či živný humus, může být doporučeno pouze ve zvláštních případech, např. u příležitosti zahradnické výstavy nebo jiných expozic, za předpokladu umělého dodání odpovídající složky humusu. Jinak řečeno, půda by měla být bez vegetace po několik prvních let, aby se podpořil růst dřevin a tvorba odpovídajícího půdního profilu. Čerstvě vysazené dřeviny je možné od konkurence ostatních rostlin chránit vhodnou údržbou. Ta zahrnuje např. užití vhodných hnojiv, poskytnutí závlahy a jiné. V návaznosti na tuto údržbu je možné vysázet podrostové trvalky hned na začátku zřízení stanoviště. (Obrazová tabule 6). Životní okruh les se dělí na: Stín a mírný stín v zahradních výsadbách (včetně nově založených ploch) Stín a mírný stín na již vyspělém lesním stanovišti v již založené zahradě či parku Speciální místa ve stínu a polostínu Cibulnaté a hlíznaté rostliny pro lesní stanoviště. Stín a mírný stín v zahradních výsadbách (včetně nově založených ploch) Všechny vytrvalé byliny patřící do této skupiny jsou schopny růst v místech, kde je řídký stín, vlhkost půdy a vzduchu silně kolísá a půda není ještě bohatá na lesní humus, i když by se jim dařilo mnohem lépe v typických lesních podmínkách. Samotné dělení této skupiny pokračuje následujícím přehledem: Nízké, stín tolerující trvalky, které jsou také vhodné pro rozsáhlé půdo-pokryvy (např. Epimedium alpinum, Galeobdolon luteum, Pulmonaria officinalis) Vysoké, stín tolerující trvalky (např. Aruncus sylvestris, Cimicifuga sorty, Senecio nemoralis) Hosta (např. Hosta fortunei Viridis, Hosta plantaginea Grandiflora, Hosta undulata Erromena ) 36

31 Stín tolerující trávy a ostřice (např. Carex pendula, Luzula sylvatica, Carex morrowii Variegata ). Stín a mírný stín na již vyspělém lesním stanovišti v již založené zahradě či parku Vytrvalé byliny patřící do této skupiny by při použití v nově založených lesních stanovištích vyžadovaly nadmíru péče. Pro svůj správný růst požadují nižší intenzitu světla, kompost vytvořený z akumulace spadaných listů a lesní mikroklima se stabilními teplotami a vysokou vlhkostí. Samotné dělení této skupiny pokračuje následujícím přehledem: Převážně nízké, temperátní evropské trvalky lesního stanoviště (např. Actaea spicata, Anemone ranunculoides, Allium ursinum) Převážně nízké, mediteránní či neevropské trvalky lesního stanoviště (pro výsadby požadující mírnou údržbu), (např. Anemone blanda, Viola palmata, Smilacina stellata) Lesní ostřice, trávy a sítiny (např. Carex digitata, Carex sylvatica, Melica uniflora) Kapradiny (např. Athyrium filix-femina, Dryopteris dilatata, Blechnum spicant) Trvalky pro pěstování s rododendrony (např. Calluna vulgaris sorty, Gentiana farreri, Rodgersia druhy). Speciální místa ve stínu a polostínu Vytrvalé byliny této skupiny vyžadují ustálené podmínky, jsou však schopny kvést i v nově založených plochách, kde vyžadují péči. Samotné dělení této skupiny pokračuje následujícím přehledem: Studená, částečně stinná, většinou vlhká místa (např. Rodgersia podophylla, Tellima grandiflora, Astilbe japonica) Trvalky pro znalce (např. Gentiana asclepiadea, Saxifraga cortusifolia, Begonia evansiana) Speciální podmínky pro obtížněji pěstované trvalky (např. Cypripedium calceolus, Liriope graminifolia, Primula capitata) Trvalky pro letní sucho pod opadavými stromy (parkový typ údržby), (např. Cyclamen coum, Vinca minor, Waldsteinia ternata) 37

32 Jehličnatý opad pod vyspělými stálezelenými stromy (např. Petasites albus, Montia sibirica, Veronica officinalis) Půdy se surovým humusem pod vyspělým porostem opadavých či stálezelených stromů (např. Luzula pilosa, Oxalis acetosella, Soldanella montana). Cibulnaté a hlíznaté rostliny pro lesní stanoviště Rostliny pro hluboký letní stín (např. Eranthis hiemalis, Galanthus nivalis, Leucojum vernum) Rostliny pro řídký letní stín (např. Narcissus pseudonarcissus, Scilla bifolia, Scilla siberica) Životní okruh okraj lesního porostu (něm. Gehölzrand) Životní okruh okraj lesního porostu je důvěrně spojen s lesním společenstvem. Obecně lze tento okruh rozdělit na otevřený okraj lesního porostu a uzavřený okraj lesního porostu (Obrazová tabule 6). Otevřený okraj lesního porostu zahrnuje kombinaci lesních a lučních rostlin společně s trvalkami a je zde dostatečné množství slunečního světla. Uzavřený okraj lesního porostu je převážně tvořen hustě rostoucími keři a je možné jej přirovnat k živému plotu, který se nachází ve stinných podmínkách. Podmínkou pro výskyt trvalky v tomto stanovišti je její schopnost vyrovnat se s ročním opadem listů stromů. V tomto stanovišti je možné využít efektu jarního kvetení rostlin. Dle HANSEN et al. (1993) je prozatím tento okruh potlačován zejména ve veřejných parcích, kde se do ploch, které by bylo možno využít pro okraj lesního porostu, introdukují exotické rostliny a okrasné kvetoucí keře. Během několika let je schopna tato vegetace vytvořit nevzhledné límce okolo lesních ploch a bránit tak rozvoji přírodní flóry. Společně s pravidelným kosením trávy je poté zabráněno vytvoření řádného oraje lesního porostu. Životní okruh okraj lesního porostu se dělí na: Trvalky přidružené k okraji lesního porostu Trvalky volněji vázané k okraji lesního porostu Trvalky pro speciální podmínky na okraji lesního porostu či blízko něj 38

33 Na jaře kvetoucí cibuloviny a jim podobné trvalky. Trvalky přidružené k okraji lesního porostu Tato skupina zahrnuje půdo-pokryvné trvalky pro různé stanovištní podmínky: Půdo-pokryvné trvalky pro podmínky stinných okrajů lesních porostů (např. Galeobdolon luteum Florentinum, Pachysandra terminalis, Tiarella cordifolia) Velmi se rozšiřující a plazící se půdo-pokryvné trvalky pro slunečná a polostinná stanoviště okraje lesního porostu (např. Fragaria vesca, Geranium endressii, Geranium macrorhizum) Půdo-pokryvné trvalky tolerující kosení (např. Ajuga reptans Purpurea, Glechoma hederacea, Lysimachia nummularia) Nízké, nenáročné půdo-pokryvné trvalky pro zahradní typ údržby ve stínu a mírném stínu na okraji lesního porostu (např. Astilbe chinensis Pumila, Convallaria majalis, Omphalodes verna) Šplhající a rozlézající se trvalky (bez rozšiřujících se oddenků), (např. Clematis integrifolia, Lathyrus latifolius, Humulus lupulus) Trvalky pro stinná a polostinná stanoviště na vlhkých živinami bohatých půdách (např. Anemone canadensis, Primula elatior, Pulmonaria angustifolia Azurea ) Trvalky pro slunná a polostinná stanoviště na otevřených okrajích lesních porostů (mírně suché, hlinité, zásadité půdy), (např. Aquilegia vulgaris, Dictamnus albus, Polygonatum odoratum) Trvalky pro otevřené oraje lesních porostů od suchých po mokré půdy, písčité na silikáty (křemičitany) bohaté půdy na slunci či v polostínu (např. Hieracium pilosella, Sedum sexangulare, Stachys officinalis). Trvalky volněji vázané k okraji lesního porostu Záhonové trvalky pro zahradní typ údržby (např. Aquilegia vulgaris, Dicentra eximia, Geum montanum) Další trvalky méně vázané k okraji lesního porostu (např. Alchemilla mollis, Aster divaricatus, Brunnera macrophylla) 39