Univerzita Karlova v Praze. Právnická fakulta. Ústav autorského práva, práv průmyslových a práva soutěžního

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Ústav autorského práva, práv průmyslových a práva soutěžního Kolektivní správa autorských práv a práv s právem autorským souvisejících Terezie Theinová, 5. ročník U družstva Život 2, Praha 4 JUDr. Alexandra Wünschová - Pujmanová

2 Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. 2

3 KOLEKTIVNÍ SPRÁVA AUTORSKÝCH PRÁV A PRÁV S PRÁVEM AUTORSKÝM SOUVISEJÍCÍCH OSNOVA: 1. Obecná část Pojem autorského práva Pojem práv s právem autorským souvisejících Pojem kolektivní správy Historie Vývoj autorského práva obecně Vývoj kolektivní správy autorských práv Vývoj české a československé právní úpravy kolektivní správy autorských práv Způsoby užití díla typicky kolektivně spravované 14 2 Zvláštní část Prameny české právní úpravy autorského práva Rozsah kolektivní správy Práva povinně kolektivně spravovaná Práva dobrovolně kolektivně spravovaná Kolektivní správce Vztah kolektivního správce k nositelům práv Dohled nad činností kolektivních správců Kolektivní a hromadné smlouvy 32 3

4 2.9 Vyplácení vybraných odměn Soutěžní právní problematika kolektivní správy Jednotliví kolektivní správci působící v ČR OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o.s DILIA INTERGRAM Ochranná organizace autorská - Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl GESTOR Ochranná asociace zvukařů autorů (OAZA) Kolektivní správa k hudebním dílům v USA 56 Seznam použité literatury 59 Resumé 62 Klíčová slova 63 4

5 1. Obecná část 1.1 Pojem autorského práva Dle 2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen AZ ) chrání autorské právo dílo literární a jiné umělecké dílo a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora. Předmětem autorskoprávní ochrany jsou tedy výtvory, jež mají charakter nehmotných statků. Jedná se o imateriální výsledek tvůrčí činnosti člověka, jenž bývá vyjádřen prostřednictvím nějakého hmotného substrátu. Jak i zákon dále v 3 stanoví, výsledek tvůrčí činnosti člověka je vyjádřen v jakékoliv vnímatelné podobě, včetně podoby elektronické. K vlastnostem nehmotných statků patří tzv. potencionální ubikvita, která vyjadřuje schopnost být vnímán a užíván nezávisle na hmotném substrátu, jehož prostřednictvím bylo původně dílo vyjádřeno. S tím souvisí též relativně snadná možnost vytvářet méně či více dokonalé rozmnoženiny autorských děl a tyto dále šířit. Obzvláště se tento jev, který je současně vnímán stejně tak jako výhoda tak i jako problém, projevuje v dnešním světě informačních technologií a to hlavně u děl vyskytujících se právě v elektronické podobě. V souvislosti s tématem práce a definicí díla jako takového považuji za vhodné poznamenat, že pouhým vytvořením díla jeho autor ještě žádnou majetkovou hodnotu nezískává, pomineme-li specifika tzv. děl zaměstnaneckých. Hospodářský prospěch přináší až užívání díla. Míra hospodářského prospěchu pak závisí na způsobu užití onoho díla, na samotném druhu díla a též na technickém vývoji. Důležitou charakteristikou autorských práv je jejich časová omezenost, jež se uplatňuje z důvodu regulace nepřiměřených překážek pro společenský pokrok. Další omezení spočívá v teritorialitě. Autorská práva se nabývají a jejich ochrana je poskytována jen pro oblast daného právního řádu. 5

6 Sočasný autorský zákon obnovil dualistickou koncepci autorského práva vycházející z kontinentálního práva a oddělil režim osobnostních a majetkových autorských práv. Majetková práva autora přecházejí na dědice a nezcizitelná osobnostní práva autora zanikají jeho smrtí a nelze se jich vzdát. Ochrany práv se po smrti autora mohou domáhat dědicové autora a ochranné organizace autorské - právnické osoby oprávněné zastupovat autory při výkonu jejich práv. Majetková práva autora trvají 70 let od jeho smrti. 1.2 Pojem práv s právem autorským souvisejících Práva s právem autorským související představují práva výkonných umělců k jejich uměleckým výkonům, která můžeme dále rozdělit na výlučná práva osobnostní a výlučná práva majetková. Dalšími právy s právem autorským souvisejícími jsou právo výrobce zvukového záznamu k jeho záznamu, právo výrobce zvukověobrazového záznamu k jeho prvotnímu záznamu, práva rozhlasového a televizního vysílatele a právo nakladatele na odměnu v souvislosti se zhotovením rozmnoženiny pro osobní potřebu jím vydaného díla. Jedině práva výkonných umělců jako práva s právem autorským související obsahují též složku práv osobnostních. Ve všech ostatních případech se jedná pouze o práva majetková. Práva osobností jsou spojena s osobou výkonného umělce a jeho smrtí zanikají stejně jako osobnostní práva autora. Mezi tato osobnostní práva můžeme zařadit právo výkonného umělce rozhodnout o zveřejnění svého uměleckého výkonu nebo právo na to, aby jeho umělecký výkon nebyl užit způsobem snižujícím jeho hodnotu. Majetkovými právy jsou pak právo výkonného umělce užít svůj umělecký výkon a udělit jinému smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva ( 71 odst. 1 AZ). Výkon tohoto práva pak představuje právo na vysílání a jiné sdělování živého výkonu veřejnosti, právo na záznam živého výkonu, právo na rozmnožování zaznamenaného výkonu, právo na rozšiřování rozmnoženin zaznamenaného výkonu, právo na pronájem rozmnoženin zaznamenaného výkonu (např. videopůjčovna), právo na půjčování rozmnoženin zaznamenaného výkonu a právo na sdělování zaznamenaného výkonu veřejnosti. Dalším majetkovým právem výkonného umělce je právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním jeho zaznamenaného výkonu pro osobní potřebu podle 25 AZ, jemuž se podrobněji věnuji v kapitolách následujících. Majetková práva výkonného umělce trvají padesát let od vytvoření výkonu. 6

7 Aby byla autorská díla vůbec za taková díla považována, je k jejich vyjádření v objektivně vnímatelné podobě většinou nutná právě činnost výkonného umělce, tedy hudebníka, zpěváka, tanečníka, dirigenta, sbormistra atd. Tím může samozřejmě být i autor sám. Výkonným umělcem je ve smyslu zákona fyzická osoba, která umělecký výkon vytvořila. V oblasti děl hudebních se tak problematika práv výkonných umělců k jejich výkonům a tím pádem i kolektivní správa práv výkonných umělců objevuje velice často. 1.3 Pojem kolektivní správy Kolektivní správu autorských práv a práv s právem autorským souvisejících můžeme definovat jako určitou činnost vykonávanou kolektivními správci v rámci pověření od nositelů těchto práv. Kolektivní správci tuto činnost vykonávají za podmínek stanovených zákonem a na základě oprávnění získaného v případě České republiky prostřednictvím Ministerstva kultury ČR. Právě vzhledem k nutnosti získání oprávnění udělovaného jednotlivými národními úřady se v oblasti kolektivní správy uplatňuje princip teritoriality ještě zřetelněji než v jiných oblastech práva duševního vlastnictví. Kolektivní správci tak spravují, uplatňují a chrání majetková práva autorská a majetková práva s právem autorským související. Kolektivní správa představuje jednak činnost, jež kolektivní správci vykonávají vlastním jménem na účet nositelů práv spočívající ve výběru odměn od povinných osob a dále v uzavírání hromadných a kolektivních smluv s uživateli děl, uměleckých výkonů, zvukových záznamů a zvukově obrazových záznamů. Předmětem kolektivních smluv je poskytování uživateli oprávnění k užití všech předmětů ochrany (tzv. repertoáru předmětů ochrany), jejichž nositele práv konkrétní kolektivní správce zastupuje. Kolektivní správa tak usnadňuje výkon práv na náhradní odměnu a práva na užití předmětu ochrany ze strany nositelů práv, kteří nejsou schopni konkrétní práva vykonávat sami. Usnadňuje tak též získání oprávnění k užití předmětů ochrany v rozsahu celého repertoáru, jejichž nositele opět zastupuje konkrétní kolektivní správce. Dozor nad výkonem kolektivní správy práv kolektivními správci provádí Ministerstvo kultury ČR. Neopomenutelným účelem kolektivní správy je též působení ve veřejném zájmu, tedy v zájmu kulturním na šíření těch tvůrčích výtvorů, kterým náš právní řád poskytuje zákonnou ochranu absolutní právní povahy. 7

8 Průlom do výše zmíněného principu teritoriality, alespoň v rámci Evropského společenství přináší Doporučení Komise ze dne 18. května 2005 o kolektivní přeshraniční správě autorského práva a práv s ním souvisejících pro zákonné on-line hudební služby, 2005/737/ES. Účelem právní úpravy postavené na předmětném doporučení by totiž měla být ochrana nositelů práv bez ohledu na to, kde jsou práva ustanovena, na státní hranice a na způsob užívání. Budoucí komunitární úprava by měla dále umožnit on-line uživatelům hudebních děl získání licence platné na území více členských států. Doporučení tak dále počítá s pluralitou on-line kolektivních správců v rámci Společenství a svobodou jak uživatelů tak nositelů práv v případě jejich výběru. Rýsuje se nám zde tedy možnost reálného soutěžního prostředí. Mezi dalšími požadavky budoucí právní úpravy uvádí doporučení dosažení vyšší míry racionalizace a průhlednosti 1 kolektivních správců, aby se jak uživatelé, tak nositelé práv mohli kvalifikovaně rozhodovat. Cílem doporučení je, aby členské státy podporovaly vytváření právního prostředí co nejvhodnějšího pro správu autorského práva a práv s ním souvisejících pro poskytování zákonných on-line hudebních služeb na úrovni Společenství 2. Ve výsledku by měl mít nositel práv možnost výběru, kterému kolektivnímu správci svěří jaká z on-line práv nezbytných k provozování zákonných online hudebních služeb a v rozsahu pro jaká území v rámci Společenství. V posledních letech se jistě nejen v Evropě ukazuje, že zásadní změny autorskoprávních úprav jsou zapříčiněny velice rychlým technologickým vývojem, jež umožňuje šíření určitých skupin uměleckých děl bez jakýchkoliv obtíží po celém světě neznaje hranic a dále technologie umožňující levně a jednoduše vytvářet velice kvalitní až dokonalé kopie. 1.4 Historie Vývoj autorského práva obecně Vznik a utváření autorského práva celkově patří spíše k novodobým dějinám práva. Například z antiky, a to i přes vyspělost této kultury, vysokou úroveň jejího soukromého práva a bohatou tvůrčí činnost tehdejších občanů, nemáme žádné zmínky o něčem, co 1 Doporučení Komise ze dne 18. května 2005 o kolektivní přeshraniční správě autorského práva a práv s ním souvisejících pro zákonné on-line hudební služby, 2005/737/ES 2 Doporučení Komise ze dne 18. května 2005 o kolektivní přeshraniční správě autorského práva a práv s ním souvisejících pro zákonné on-line hudební služby, 2005/737/ES 8

9 by se autorskému právu jakkoliv přibližovalo. Tehdejší autorská díla byla sice stejně jako dnes předmětem obchodu ovšem pouze s ohledem na svou hmotnou podobu. Autorskou odměnu tak nahrazovala pouze kupní cena. V této souvislosti jistě stojí za zmínku podřadné postavení autorů otroků. V lepším postavení z hlediska alespoň jakési autorskoprávní ochrany byla na rozdíl od děl literárních díla dramatická a hudební. Naznačuje to například pořádání veřejných soutěží, jejíchž pravidla již dávají rozpoznat počátky ochrany osobnostních autorských práv. Bylo například zakázáno měnit obsah díla, z čehož je možno usuzovat na jeho nedotknutelnost. Ve vývoji autorského práva sehrály významnou roli cechovní předpisy a stejně tak významným bylo v této souvislosti šíření knihtisku. Na vysvětlenou nutno dodat, že právě ochrana vydavatelů předcházela v historickém vývoji ochranu autorů. K tomu jistě přispěla skutečnost, že zpočátku byla vydávána prakticky pouze díla antických autorů, tedy taková, jež dnes nazýváme díla volná. Vydavatelská práva byla vymezována nejen privilegii ale i cenzurními předpisy 3, dělo se tak na žádost církve a účelem takovéhoto počínání bylo zabezpečit vydavatele před nekalosoutěžním jednáním jiných osob. V renesanci se ovšem prosazoval názor, že takovéto jednání, tedy takzvané patisky, je nutno povolit, a to z důvodu co největšího veřejného rozšíření literárních děl. I v této době samozřejmě existovaly určité zákazy týkající se nakládání s autorskmi díly. Bylo postihováno jednání v podobě krádeží, loupeží a podvodů, ovšem zmiňované zákazy se objevovaly pouze v rovině práva soutěžního nikoliv autorského. Postupem času se objevuje v privilegiích určitá doložka, výhrada či podmínka, která se týká svolení autora právě s vydáním díla a pozdější předpisy již nařizovaly, že vydavatelská oprávnění nelze na trhu realizovat bez smlouvy s autorem díla 4, což ovšem v praxi i tak naráželo na stále silnější postavení vydavatelů. Autorskoprávní ochraně nepřidal ani názor, že autorovo nadání má sloužit všem. V této souvislosti by možná stálo za to myšlenku porovnat s dobou současnou, jako dobou postkomunistickou, kdy mnozí současní autoři mohou mít pocit, že takováto myšlenka 3 Telec, I., Tvůrčí práva duševního vlastnictví, Doplněk, 1994, str Telec, I., Tvůrčí práva duševního vlastnictví, Doplněk, 1994, str. 73 9

10 byla uplatňována právě v době minulé a někteří uživatelé od této myšlenky stále ještě neustoupili. Průlom v autorském právu přinesla až přirozenoprávní teorie, která vysvětlovala souhrn autorských práv pomocí teorie vlastnické, tedy z autorova vlastnictví své vlastní osoby vychází i vlastnictví věcí, které vytvořil a tudíž i práva autora jako práva vlastnická nejsou časově omezena. Tak dochází k ústupu privilegiální vydavatelské teorie a práva autorská se stávají právy základními a práva vydavatelská jsou již právy odvozenými. Vzniká tak teorie osobní povahy autorských práv, jinak též teorie injurie 5. Tato teorie vychází z potřeby ochrany před zásahy do jmen umělců. V 18. stol. již byla přijímána úprava, která spočívala i v úpravě ochrany hmotných zájmů autora. Do poloviny 16. století fungovaly odměny autora pouze ve formě barteru. Peníze se v takovýchto případech příčily tehdejší morálce. Autoři tak dostávali čestné dary (honoráře). Odměna byla řešena též dedikováním určitého díla, což v sobě skrývalo právě požadavek na odměnu. O legálním vývoji autorského práva můžeme hovořit teprve od roku 1709, kdy byl přijat anglický autorský zákon vycházející z vlastnického pojetí. Tedy neuveřejněné dílo je vlastnictvím autora a vznik práva k němu je vázán na registraci a je časově omezen. Dalším autorským zákonem, který byl vydán je až francouzský zákon z r V 19. stol. se vyvíjí osobnostní pojetí autorských práv, které bylo ovlivněno i teorií I. Kanta, jež spočívala v rozlišení hmotného substrátu díla a díla samotného Vývoj kolektivní správy autorských práv Kolektivní správa autorských práv se poprvé objevuje ve Francii, kde byla roku 1777 založena dramatikem Beaumarchaisem kancelář na obranu dramatiků. Dalším takovým počinem bylo založení společnosti spisovatelů roku Průlomový význam ve vývoji autorského práva a v souvislosti s jeho kolektivní správou mělo rozhodnutí francouzského soudu ve sporu hudebních skladatelů a textaře na jedné straně a pařížského varieté na straně druhé. Orchestr varieté hrál jejich skladby, aniž by oni jako autoři (a zároveň návštěvníci) obdrželi autorskou odměnu za užití jejich děl. Soud těmto autorům právo na odměnu za užití děl přiznal v roce 1850 došlo k založení společnosti, 5 Telec, I., Tvůrčí práva duševního vlastnictví, Doplněk, 1994, str

11 která pro autory jejich autorské odměny vybírala. Ve 20. letech 20. stol. takové společnosti hojně přibývaly a v červnu roku 1926 byla založena mezinárodní konfederace společností autorů a skladatelů (CISAC, Confederation inernationale de societes d auteurs et de compositeurs). U nás založení podobné společnosti navrhoval počátkem 20. stol. Jan Lıwenbach. Řada českých umělců v té době ale již byla zastupována a to buď vídeňskou AKM nebo berlínskou společností STAGMA. Na druhé straně bylo ovšem stále dost a to i významných umělců nebo jejich dědiců, kteří zastupováni nebyli vůbec. První českou ochrannou organizaci/kolektivního správce se pokoušel v roce 1918 založit K.B. Jirák. Ten se ovšem setkal s odporem již organizovaných umělců a nakladatelů, kteří se obávali snížení honorářů v důsledku nákladů na vytvoření takovéto nové organizace. Situaci nakonec napomohly historické události, tedy hlavně vznik ČSR. Zastupování zahraničními organizacemi již bylo nespolehlivé. Tak bylo v říjnu roku 1919 ustaveno v Praze valnou hromadou skladatelů, spisovatelů a hudebníků Ochranné sdružení československých skladatelů, spisovatelů a nakladatelů zapsané společenstvo s ručením obmezeným v Praze. V této souvislosti sehrál významnou roli též podpis Saint-Germainské úmluvy, kterým se ČSR mimo jiné zavázala k ochraně autorských práv a k členství v Bernské unii, jež byla založena Bernskou úmluvou o ochraně literárních a uměleckých děl roku ČSR k Bernské úmluvě přistoupila roku Zpočátku bylo důvodem vzniku takovýchto společenství hlavně úsilí autorů vymoci si existenci svých práv nejprve na zákonodárci a na základě toho též jejich respektování samotnými uživateli. Velký zlom ve vývoji zmiňovaných organizací přinesl vývoj techniky v počátcích dvacátého století. Jedná se hlavně o nosiče zvuku a rozhlasové vysílání. Byl to vlastně počátek masového užívání autorských děl, kdy již autoři absolutně nemohou být sto takováto užití kontrolovat. Na druhé straně ovšem ani uživatelé nemohli získat nebo získávali jen s velkými obtížemi svolení k jakémukoliv užití autorského díla. Vytvoření jakéhosi prostředníka mezi autory a uživateli se tudíž stalo nutností. Z výše naznačených důvodů význam organizací založených jako ochránce kolektivních práv 11

12 ohromně vzrostl a též se posunul právě směrem ke správě kolektivních práv. V tomto období dochází současně k vytváření vždy jedné dominantní společnosti někdy dokonce i s monopolním postavením v jednom tvůrčím oboru. Zástupci autorů tak získávají velmi silné postavení, což je již na počátku dvacátého století příčinou kolize výkonu autorských práv budovaných na principech výlučnosti s normami práva proti omezení soutěže obzvláště v těch případech, kdy byl autor zastupován ve výkonu svých práv kolektivním správcem - ochrannou organizací Vývoj české a československé právní úpravy kolektivní správy práv První československý autorský zákon byl na základě recepčního zákona převzat z práva rakouského. V zákoně 218/1926 o původském právu k dílům literárním, uměleckým a fotografickým byla upravena závaznost kolektivní, tedy hromadné smlouvy pro členy sdružení a pro ostatní byly vypracovány sazby honorářů schválené ministerstvem školství a národní osvěty. Roku 1936 bylo právě ministerstvu školství a národní osvěty novelizací autorského zákona dána možnost přiznat výhradní právo udílet na území ČSR svolení a) k veřejnému nedivadelnímu provozování chráněných hudebních děl a k veřejnému přednesu takových děl mechanickými nástroji, b) k užití takových děl k přenesení na mechanické nástroje, 3) k šíření takových děl rozhlasem nebo jinými technickými prostředky a dále výhradní právo vybírat za svolení honorář. 7 Na základě zákona tak byla přiznána tato výhradní práva Ochrannému sdružení autorskému československých skladatelů, spisovatelů a nakladatelů, zapsanému společenstvu s r.o. v Praze. Roku 1952 pak byla opět ministerstvem kultury a národní osvěty vydána vyhláška o zabezpečení ochrany původských práv k dílům literárním 8, a to i přesto, že k ní ministerstvo nemělo zákonné zmocnění. Československému divadelnímu a literárnímu jednatelství tak bylo přiznáno výhradní oprávnění udílet svolení k 1) veřejnému provozování děl slovesných, dramatických, hudebně-divadelních, choreografických, pantomimických, 2) užití k přenesení na nástroje mechanického přednesu, 3) šíření rozhlasem nebo jinými technickými prostředky a 4) předvádění zfilmovaných děl. 6 Hartmanová, D., Kolektivní správa autorských práv, Linde, 2000, str Hartmanová, D., Kolektivní správa autorských práv, Linde, 2000, str Blíže viz. tamtéž 12

13 Nový autorský zákon byl vydán v roce 1953 a ve své třetí části obsahoval úpravu ochranných organizací autorských. Ty podléhaly přímo ministerstvu kultury, které jim mohlo přiznat výhradní oprávnění udílet v oboru své působnosti svolení k užití děl, vybírat odměny, příspěvky pro tzv. kulturní fondy a upravit povinnosti osob, které k užití díla potřebují svolení nebo jsou povinny vyplatit odměny. Roku 1954 byly vyhláškou ministerstva kultury ochranným autorským organizacím přiznána výhradní oprávnění a upraveny povinnosti osob, které autorskou odměnu vyplácí nebo potřebují k užití díla svolení organizace. Tyto organizace měly být nevýdělečné. Dále vyhláška upravila zjednodušený režim tzv. malých provozovacích práv. Dle nového autorského zákona měly ochranné organizace formu lidového družstva a jako takové udělovaly svolení k užití děl svých členů, vybíraly autorské odměny, příspěvky na kulturní fondy, dále měly právo zprostředkovat převod majetkových práv do ciziny a některá práva další. Roku 1962 byl Ochranný svaz autorský a Československé divadelní a literární jednatelství přeměněny na tzv. jiné státní organizace v působnosti ministerstva kultury. Nový autorský zákon z r v části Organizace autorů a výkonných umělců konkrétně upravuje postavení socialistických organizací zastupujících autory nebo výkonné umělce. Výhradní oprávnění těmto organizacím opět uděluje ministerstvo školství a kultury. Ministr byl tentokrát oprávněn v rámci svých pravomocí takovouto organizaci zřídit a dále upravovat povinnosti osob, které potřebují k užití díla právě svolení takovéto organizace. Úprava tzv. ochranných organizací byla změněna až v r Nově nazývaným organizacím zastupující autory a výkonné umělce již nemohlo být stanoveno výhradní oprávnění pro zprostředkování převodu práv do ciziny a pro výhradní šíření děl autorů. Dále bylo v zákoně potvrzeno pravidlo dříve vytvořené pouze interpretací, tedy že přiznání výhradního oprávnění těmto organizacím není zákonným zmocněním a že tedy autorské organizace nemohou udílet svolení vybírat odměny pouze na základě vyhlášky, aniž by k tomu byly zmocněny smlouvou s autorem. Výkladové pravidlo vycházelo z historického pojetí, že výhradní oprávnění spočívá v teritoriální výlučnosti vůči autorům, tedy ne ve výlučnosti vůči autorům. Vyhláškou bylo dále stanoveno výhradní oprávnění pro Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním a 13

14 INTERGRAM, nezávislou společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazový záznamů. Zákonem č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných a o změně a doplnění některých zákonů byla ustanovení týkající se kolektivní správy autorských práv a práv s právem autorským souvisejících vyňata z autorského zákona. I v současnosti se v některých právních řádech tento přístup uplatňuje. Jako příklad možno uvést německou právní úpravu. S přijetím nového autorského zákona v roce 2000 bylo ovšem opět přijato jednotné právně systematické pojetí autorského práva a kolektivní správy práv. Kolektivní správa práv autorských a práv s právem autorským souvisejících není mezinárodním právem upravena a stejně tak nejsou stanovena závazná pravidla v této oblasti na úrovni komunitární. 1.5 Typicky kolektivně spravované způsoby užití díla Jako o typicky kolektivně spravovaných užitích díla jak je též uvádí Revidovaná úmluva Bernská, se zmíním a stručně v následujících řádcích popíši právo na sdělování veřejnosti, tzv. mechanická práva, právo na slušné vypořádání, reprografie a tzv. hometaping. Pod právem na sdělování veřejnosti rozumíme práva na veřejné provozování díla, a to živě nebo prostřednictvím technického zařízení, a na jeho přenos, dále právo na vysílání díla, na přenos vysílání a na provozování vysílání díla. První systém plné kolektivní správy se objevuje právě se správou tzv. performing rights, malých práv k některým kategoriím hudebních děl. Kolektivní správa se typicky a ve většině případů uplatňuje v situacích, kdy právo autora je prostřednictvím tzv. nucených licencí, jak též umožňuje upravit zákonodárstvím smluvních států Revidovaná úmluva Bernská, okleštěno na pouhé právo na odměnu. Tzv. mechanická práva v užším smyslu zahrnují rozmnožování díla jakýmkoliv způsobem a v jakékoliv podobě, zejména prostřednictvím zvukových nebo obrazových záznamů a prodej těchto rozmnoženin. Mechanická práva v širším smyslu pak zahrnují i provozování děl ze zvukových záznamů. Mezinárodní organizace pro ochranu práv 14

15 k mechanickým záznamům děl (BIEM) sdružuje ochranné organizace spravující právě mechanická práva. Tato organizace založená r ve Francii spolu s Mezinárodním sdružením výrobců nosičů zvuku a videa (IFPI, International Federation of the Phonographic Industry) vypracovala kontratypovou smlouvu BIEM/IFPI jako vzor smluv uzavíraných mezi kolektivními správci a výrobci zvukových záznamů nebo jinými osobami, jež svou činností do mechanických práv zasahují. Dalším typicky kolektivně spravovaným právem je právo na slušné vypořádaní, jako právo na odměnu. Je to právo nevýlučného charakteru. Jedná se o nezcizitelné právo autora a po smrti jeho právních nástupců právo na podíl z výtěžku z prodejů originálů uměleckých děl a původních rukopisů, které následují po prvním převodu vlastnictví díla uskutečněném autorem. Důvodem kolektivní správy takovýchto práv je především náročná evidence prodeje originálů děl. Další typicky kolektivně spravovaná práva souvisí především s technickým vývojem současnosti. V tomto případě mám na mysli rozmnožovací zařízení, jež v souvislosti s ochranou autorských práv přinášejí autorům nemalé potíže. Ovšem v případě pořizování rozmnoženin pro soukromou potřebu takové užití nepodléhá souhlasu autora. V takových případech upravují mimo jiné i zákony ČR právo autora na náhradní neboli dodatkovou odměnu, kdy nejde o odměnu za užití díla. V těchto případech se jedná především o tzv. reprografii pořizování tiskových rozmnoženin pro soukromou potřebu, a tzv. home taping pořizování zvukových nebo zvukově obrazových rozmnoženin děl pouze pro soukromou potřebu. Odměny tohoto typu by bylo možné též velice těžko vybírat individuálně. Dle Mezinárodní úmluvy o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových snímků a rozhlasových organizací (dále jen "Římská úmluva") jsou práva související s právem autorským spravována kolektivně. Článek 12 Římské úmluvy zajišťuje právě výkonným umělcům a výrobcům právo na přiměřenou odměnu v případě užití zvukového záznamu vydaného k obchodním ůčelům nebo jeho rozmnoženiny v rozhlasovém vysílání nebo k veřejnému přednesu. 9 9 Hartmannová, D., Kolektivní správa autorských práv, Linde, 2000, str

16 2. Zvláštní část 2.1 Prameny české právní úpravy Mezi základní prameny právní úpravy autorského práva v České republice patří, stejně jako u ostatních právních oborů, samozřejmě Ústava a Listina. Základem pro obecnou úpravu autorského práva je dále zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Zvláštním předpisem v této oblasti je pak zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů a vzhledem k tématu této práce je nutné zmínit též zákon č. 237/1995 Sb. o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných a o změně a doplnění některých zákonů, jehož obsah se s novelou č. 121/2000 Sb. prakticky přesunul do autorského zákona. Významným předpisem, jež mimo jiné dopadá i na oblast duševního vlastnictví je zákon č. 143/2001 Sb. o ochraně hospodářské soutěže. Vzhledem k již několikaletému členství České republiky v Evropské unii je nutné brát v potaz též úpravu komunitární, jež byla z větší části již implementována do našeho práva hlavně prostřednictvím tzv. harmonizační novely autorského práva (zákon č. 81/2005 Sb.). Za zmínku z oblasti komunitárního práva pak stojí Směrnice Rady 92/100/EHS o právu na pronájem a půjčování, jakož i některých právech příbuzných právu autorskému v oblasti duševního vlastnictví, Směrnice Rady 93/98/EHS o harmonizaci ochranné doby práva autorského a některých práv příbuzných, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů práva autorského a práv s ním souvisejících v informační společnosti, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/84/ES o právu autora na odměnu z opětovného prodeje originálu uměleckého díla (tzv. právo na slušné vypořádání, "resale směrnice"), Směrnice 2001/48/ES o prosaditelnosti práv k duševnímu vlastnictví a dále směrnice související se směrnicemi upravujícími autorskoprávní problematiku, zejména Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES o některých aspektech služeb informační společnosti, elektronického obchodu na vnitřním trhu ("směrnice o elektronickém obchodu"), Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES o dodržování práv duševního vlastnictví. K naplnění závazků České republiky vyplývajících z Evropské dohody zakládající přidružení k Evropským společnstvím došlo v posledních letech hlavně přijetím nového autorského zákona v roce

17 V roce 2005 přijala Evropská Komise doporučení, v němž nutnost nové komunitární úpravy odůvodňuje především používáním nových technologií využívaných on-line, které právě na rozdíl od úprav autorského práva a z něj vycházejících licenčních smluv neznají hranic mezi státy. Vzhledem k objemu a ožehavosti otázky se doporuční zaměřuje na díla hudební. Blíže jsem obsah doporučení vzhledem k některým svým průlomovým principům nastínila výše v kapitole věnující se definici a popisu kolektivní správy práv obecně. Česká republika je členem několika mezinárodních dohod v oblasti práv k duševnímu vlastnictví. Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl z roku 1886 je základní úpravou v této oblasti. Je založena na principech národního zacházení, automatické ochrany bez formální registrace, ochrany literárního, vědeckého a uměleckého díla bez ohledu na jeho formu a způsob vyjádření. Lhůta ochrany dle úmluvy činí 50 let po smrti autora. Revidovaným zněním Bernské úmluvy je Česká republika vázána od roku Práva příbuzná k právům autorským upravuje Římská úmluva na ochranu výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací z roku 1961, Ženevská úmluva na ochranu výrobců zvukových záznamů proti nedovolenému kopírování z r a konečně Bruselská úmluva o šíření programů prostřednictvím satelitů z r Mnohostranné mezinárodní smlouvy jsou spravovány Světovou organizací duševního vlastnictví (World Intellectual Propery Organisation, WIPO), která byla vytvořena na základě úmluvy z roku Vyjímku tvoří Všeobecná úmluva o autorském právu uzavřená v Ženevě. Ta byla uzavřena pod patronací UNESCO. Hlavní význam posledně zmiňované úmluvy je zakotvení tzv. copyrightové doložky, jež zajišťuje ochranu ve státech, kde se uplatňuje princip formální ochrany i autorům z členských států, kde se naopak uplatňuje ochrana neformální. Od roku 1996 je Česká republika vázána Dohodou o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví (dále jen "Dohoda TRIPS"). Vychází z výše zmíněných úmluv Bernské a Římské. Předmětem její úpravy jsou mimo jiné některá nově mezinárodně uznávaná práva jako například právo na ochranu počítačových programů. Jako první upravuje Dohoda TRIPS závazky členských států, jež mají tyto státy přijmout v oblasti vymáhání práva. Vzhledem k čl. 10 a 10a odst. 1 Ústavy mají jak mezinárodní smlouvy, tak právo Evrpoských společenství přednost před zákony České republiky. 17

18 2.2 Rozsah kolektivní správy Autorský zákon vymezuje rozsah kolektivní správy práv pomocí vymezení subjektů kolektivní správy, předmětů ochrany a oblastí výkonu kolektivní správy práv. Oproti předchozí právní úpravě v samostatném zákoně AZ v současnosti obsahuje legální definici pojmu nositelé práv. Jsou jimi majitel majetkového práva k předmětu ochrany, kterým může být např. autor, výkonný umělec nebo dědic majetkového práva. Dále je to zákonný vykonavatel majetkových autorských práv, jako příklad lze uvést v případě zaměstnaneckého díla zaměstnavatele nebo např. objednatel. Posledním z nositelů práv je licenční nabyvatel. Co se posledně zmiňované kategorie týká, mohou být tito zastupováni kolektivním správcem pouze za předpokladu, že licence splňuje zákonem stanovené podmínky, tedy licence musí být časově a množstevně neomezená, územně neomezená nebo sice omezená, ovšem účinná minimálně pro celé území České republiky, a s právem podlicence. 10 Jak z výše uvedené charakteristiky vyplývá, jedná se o velice silné licenční užívací oprávnění, které se fakticky rovná pozici majitele autorského práva. Předměty ochrany autorský zákon v současnosti vymezuje taxativně, což je jedním z mnoha dalších rozdílů oproti předchozí právní úpravě. Předměty ochrany tvoří: díla, umělecké výkony, zvukové záznamy a zvukově obrazové záznamy. Z kolektivní správy práv je tedy vyloučeno rozhlasové a televizní vysílání a databáze, jež má za následek nemožnost uplatnění 25 AZ (právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu) a nesplnění požadavků vyplývajících ze směrnice Rady 93/83/EHS, aby právo na kabelový přenos vysílání předmětů ochrany bylo povinně kolektivně spravováno. Kolektivní správu lze vykonávat pouze k předmětům ochrany zveřejněným nebo ke zveřejnění nabídnutým, což vyplývá z povahy výlučného osobnostního autorského práva a práva výkonného umělce. V případě děl ke zveřejnění nabídnutým měl zákonodárce na mysli takové předměty ochrany, které jsou na základě tzv. ohlášky písemně kolektivnímu správci nositelem práva oznámeny. Představuje tak možnost, aby ke zveřejnění díla došlo právě až prostřednictvím kolektivního správce. Na rozdíl od úpravy v zákoně č. 237/1995 Sb. v původním znění autorský zákon v současné době ovšem nestanoví taxativní výčet oblastí výkonu kolektivní správy. 10 Telec, I., Tůma, P., Autorský zákon Komentář, C. H. Beck, 2007, str

19 Nevýhodou takového přístupu je, že pokud dojde k opomenutí některé z oblastí, nebude se jednat o kolektivní správu dle zvláštního zákona, což se v minulosti konkrétně u některých oblastí opravdu projevilo (veřejný přednes zaznamenaných výkonů výkonných umělců). 11 Jednotlivé způsoby výkonu autorského práva dílo užít jsou dnes právě na rozdíl od úpravy dřívější vyspecifikovány v 12 odst. 4 autorského zákona. Zákon rozumí právem dílo užít právo na rozmnožování díla, právo na rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla, právo na pronájem, půjčování a vystavování originálu nebo rozmnoženiny díla a právo na sdělování díla veřejnosti. Nejedná se ovšem o výčet taxativní jak vyplývá z odst. 5 téhož paragrafu, jež stanoví, že dílo lze užít i jiným způsobem. V části věnované kolektivní správě práv autorský zákon upravuje pouze omezení, dle něhož je možno vykonávat kolektivní správu k majetkovým právům, jestliže jiný než kolektivní výkon práv je nedovolený nebo neúčelný a je ku prospěchu nositelů práv. Taxativní výčet oblastí výkonu kolektivní správy se uplatňuje pouze u práv povinně kolektivně spravovaných. V případě uplatňování kolektivních práv autorských či jiných mimo rámec stanovený autorským zákonem není kolektivní správou ve smyslu tohoto zákon, což se může projevit hlavně ve spojení s úpravou týkající se ochrany hospodářské soutěže nebo například živnostenského práva. Je ovšem třeba si uvědomit, že činnosti vykonávané mimo rozsah kolektivní správy dle autorského zákona mohou být vykonávány kolektivními správci jako jejich činnost vedlejší. Za výkon kolektivní správy se například nedá považovat zprostředkování uzavření licenční smlouvy a poskytování dalších služeb organizačních nebo právních. Kolektivní správu nelze vykonávat k výlučným osobnostním právům autorským a výkonného umělce. 2.3 Práva povinně kolektivně spravovaná Autorský zákon opět na rozdíl od úpravy předchozího zvláštního zákona stanoví taxativní výčet majetkových autorských práv a práv s právem autorským souvisejících, jež jsou výlučně svěřena kolektivnímu spravování. Individuální správa je tedy v těchto případech vyloučena. Takovéto omezení vůle nositelů práv vyplývá především z charakteru těchto práv. Jedná se o práva, jejichž obsahem je nárok na zaplacení odměny, nikoliv však již nárok na zdržení se užití předmětu ochrany. Významný užitek přináší tento způsob úpravy uživatelům předmětů ochrany. Je jim tím totiž poskytována 11 Hartmannová, D., Kolektivní správa autorských práv, Linde, 2000, str

20 jistota, že v případě užití díla nebudou vůči nim uplatňovány nároky jednotlivými nositeli práv. Nárok na odměnu bude uplatňován pouze kolektivním správcem. Licence udělená uživatelům kolektivním správcem je opravňuje k užití určitých předmětů ochrany nositelů práv bez ohledu na to, zda se jedná o nositele práv smluvně zastoupené či nikoliv. Výhody povinné kolektivní správy práv se projevují například v případech, kdy uživatel objektivně nemůže dopředu určit, které předměty ochrany užije, typicky v případě kabelového přenosu rozhlasového nebo televizního vysílání. 12 Povinná kolektivní správa může být negativně vnímána nositeli práv, jelikož zde objektivně dochází k omezení jejich svobody rozhodování týkající se užití díla a jejich práva jsou tak omezena na pouhé právo na odměnu. Na druhé straně povinná kolektivní správa práv přináší značné výhody uživatelům, čímž umožňuje výkon některých hospodářských činností, při kterých dochází k užívání předmětů chráněných autorským právem a podporuje též veřejný zájem na šíření tvůrčích výkonů společnosti. Výčet práv povinně kolektivně spravovaných obsahuje 96 odst. 1 AZ. Jedná se vždy o tzv. náhradní odměnu, přiměřenou odměnu nebo odměny, jež jsou poskytovány v souvislosti s užitím díla při zhotovení rozmnoženiny pro osobní nebo vnitřní potřebu v případě podnikatelské činnosti, při prodeji, půjčování či pronájmu originálu či rozmnoženiny, při užití díla kabelovým přenosem 13, užití výkonu umělce zaznamenaného na nosiči či užití záznamu vysíláním v rozhlasovém či televizním vysílání, při výkonu zákonné úplatné licence a při prodeji originálu uměleckého díla. V zákoně je též patrné rozlišení, zda se jedná o odměnu za užití díla v oblasti práva autorského, práva výkonného umělce, práva výrobce zvukového a výrobce zvukově obrazového záznamu, a v oblasti práv nakladatele. Zákon v případě práv povinně kolektivně spravovaných stanoví zastoupení kolektivním správcem právě i vůči nositelům práv, jež tímto správcem nejsou zastoupeni na základě smluvního ujednání. Zastoupení v těchto případech je, jak už sám název této kapitoly napovídá, povinné a nositel práv je nemůže vyloučit ani právním úkonem. Jedná se o ustanovení kogentní. Zastoupení je dáno ex lege. Kolektivní správce je vykonává 12 Telec, I., Tůma, P., Autorský zákon Komentář, C. H. Beck, 2007, str Provozovatel kabelového přenosu rozhlasového nebo televizního vysílání má vůči kolektivnímu správci informační povinnost týkající se vzniku jeho veřejnoprávního oprávnění k provozování kabelového přenosu vysílání. 20

21 vlastním jménem na účet nositele práv. Kolektivní správce v souvislosti se zastupováním nositelů práv v případě kolektivní správy práv povinně kolektivně spravovaných dle zákonného ustanovení 96 odst. 2 AZ pro ně vykonává i činnost zajišťující domáhání se nároku na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného výkonu takto kolektivně spravovaného práva. Kolektivní správce dle zákona při rozdělování výnosů z kolektivní správy práv povinně kolektivně spravovaných přihlíží pouze k nositelům práv, jež jsou kolektivním správcem zastoupeny smluvně pří správě jiných práv v témže oboru kolektivní správy a k dalším nositelům práv pouze v případě, že se u kolektivního správce za tímto účelem zaevidovali. Zákonodárce zde vycházel ze zásady ekonomie výkonu kolektivní správy a zásady vigilantibus iura scripta sunt. Nebylo by účelné a též vůči ostatním nositelům práv, jež se u kolektivního správce zaevidovali, ekonomicky spravedlivé požadovat po kolektivním správci, aby dohledával informace o neevidovaných a pro něj tedy neznámých nositelích práv. Takovýto přístup by neúměrně zvyšoval náklady na činnost kolektivního správce a tím úměrně snižoval výnosy ostatních kolektivně spravovaných. Kolektivní správce nepřihlíží též k dílům dosud nezveřejněným. Z logiky věci vyplývá, že v takových případech vůbec není k výplatě důvod. Ačkoliv tak zákon výslovně nestanoví, je k výplatě výnosů z kolektivní správy nutné kromě evidence samotného nositele práv přihlášení předmětu ochrany. "Podmínka náležitého přihlášení nositele práv, resp. i jeho předmětu ochrany, u kolektivního správce je stanovena pouze jako podmínka pro rozúčtování a vyplácení výnosů ze správy povinně kolektivně spravovaného práva, nikoli jako podmínka pro samotný výkon kolektivní správy práv". 14 Jak výše zmíněno mezi činnosti kolektivního správce v souvislosti s právy povinně kolektině spravovanými patří přerozdělování odměn za zhotovení rozmnoženiny pro osobní potřebu na podkladě zvukového nebo zvukově obrazového záznamu nebo jiného záznamu přenesením jeho obsahu pomocí přístroje na nenahraný nosič nebo zhotovení rozmnoženiny pomocí přístroje ke zhotovování tiskových rozmnoženin na papír a to i v případě rozmnožování pro vnitřní potřebu právnické osoby nebo u fyzické osoby v případě podnikání. Právní úpravy jak v Evropě tak ve Spojených státech již od poloviny minulého století v souvislosti s technickým vývojem byly nuceny řešit situaci, kdy dovolené rozmnožování děl pro soukromou potřebu narostlo do dříve 14 Telec, I., Tůma, P., Autorský zákon Komentář, C. H. Beck, 2007, str

22 nepředstavitelných rozměrů a autoři začali vyvýjet snahu tím směrem, aby takovéto rozmnožování bylo znemožněno nebo přísně kontrolováno. Výsledkem této situace a dlouhých sporů týkající se v zásadě otázky, zda by autor sám mohl zakázat rozmnožování pro osobní potřebu, bylo zavedení poplatků na přístroje a teprve později i na nosiče, které takovéto rozmnožování (nahrávání) umožňují. Poplatky byly poprvé zavedeny v 60. letech v Německu na základě dvou rozhodnutí německého Vrchního federálního soudu (Grundig Reporter a Personalausweise). K zákazu rozmnožování děl pro soukromou potřebu, jak navrhovali někteří autoři nedošlo a většina zemí světa tuto problematiku řeší formou zákonných licencí spojených právě s vybíráním poplatků. Při rychlosti dnešního technického vývoje ovšem nastává situace, kdy ne veškeré takovéto rozmnožování je zatíženo poplatky, a to i přes to, že je zpolatnění rozšiřováno i na další technologie. Existují již formy rozmnožování, kdy není nutné pořizovat další hmotný nosič, z něhož je příslušný poplatek vybírán. Uživatel například hudbu zkopíruje na svůj přenosný flash disk a dále do svého PC. Bylo by milné domnívat se, že zde probíraný způsob kompenzace odměny autorům byl tvořen s vědomím, že problematiku plně vyřeší. Od počátku bylo jasné, že se jedná o jakési náhradní řešení. Plného a uspokojivého řešení se s největší pravděpodobností nikdy v této oblasti nepodaří dosáhnout a to nejen vzhledem k technickému pokroku, ale též vzhledem k tomu, že nikdy dopředu nemůžeme vědět za jakým účelem přesně bude zpoplatněný nosič využit, zda bude sloužit k rozmnožování díla pro soukromou potřebu nebo pouze k zálohování dat (například práce osoby, jež nosič zakoupila). Tato problematika patří k situacím, kdy regulace, vzhledem k principům, na kterých autorské právo stojí, a vzhledem k rozmnožování, jež je logicky možné takto volně umožnit pouze pro osobní potřebu, je vytvářena i s vědomím, že problém řeší jen částečně a že mnoho rozmnožování jevících se pro osobní potřebu, je prováděno ve skutečnosti ve velké míře i za účely jinými. Mám tak na mysli další distribuci rozmnoženiny díla a to ať již za účelem dosažení zisku či nikoliv. V této souvislosti je nutné alespoň zmínit kličový evropský právní předpis, jímž je směrnice č. 2001/29/ES Evropského parlamentu a Rady o harmonizaci aspektů autorského práva a práv souvisejících v informační společnosti (dále jen "informační směrnice"), jež umožňuje členským státům závest vyjímku z autorksého práva právě pro rozmnožování pro osobní potřebu. Podmínkou dle informační směrnice je, že rozmnoženiny nesmějí být použity přímo, nebo nepřímo pro komerční účely. Nezbytnou 22

23 součástí vyjímky je zajištění přiměřené náhrady. Blíže se zde nastíněnou problematikou tato práce zabývá v kapitole pojednávající o vyplácení vybraných odměn. Výše poplatků vybíraných kolektivními správci vychází z vyhlášky Ministerstva kultury č. 488/2006 Sb., jež konkrétně stanoví typy přístrojů ke zhotovování rozmnoženin, typy nenahraných nosičů a výši paušálních odměn. 15 V souvislosti s náhradními (dodatkovými) odměnami byl zákonem č. 216/2006 Sb. novelizován AZ. Nový odstavec 7 98 AZ nyní stanoví, že právě k vybírání těchto odměn za rozmnožování pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu dle 25 AZ a výkon tzv. veřejné půjčovatelské licence dle 37 odst. 2 AZ bude uděleno oprávnění pouze jednomu kolektivnímu správci. Při vybírání odměn je tak vlastně stanoveno nucené zastoupení. Vybírající kolektivní správce v tomto případě jedná vlastním jménem a na účet příslušného jiného kolektivního správce, jež ovšem nemá oprávnění k činnosti inkasní. Takovému kolektivnímu správci ovšem zůstavají všechna ostatní oprávnění. Tato oprávnění byla dosud udělena Ochrannému svazu autorskému pro práva k dílům hudebním a kolektivnímu správci Dilia. Na tomto místě považuji za nutné zmínit zákonné omezení, kdy při rozmnožování předmětů ochrany na nenahraný nosič zvukového, zvukově obrazového nebo jiného záznamu a jedná-li se současně o předměty ochrany, jež jsou vybaveny technickými prostředky ochrany ( 43 AZ), rozmnožování i pro osobní potřebu je v těchto případech vyloučeno buď úplně nebo částečně. Není tedy pro kolektivního správce důvod, aby nositele práv z takového předmětu ochrany zahrnul do pravidelného rozúčtování. Novelizace tohoto ustanovení do současné podoby uvedla další část našeho právního řádu do souladu s evropským komunitárním právem Práva dobrovolně kolektivně spravovaná Jedná se o ta autorská práva, u nichž má autor právo výběru, zda si tato práva bude spravovat sám nebo uzavře smlouvu s kolektivním správcem. Pro názornost lze uvést například v případě správy autorských práv k hudebním dílům právo na výrobu a prodej zvukových nebo audiovizuálních nosičů, právo na zpřístupňování hudebních děl na 15 Petr Dobeš, Rozmnožování autorských děl pro soukromou potřebu II, Právní Rádce, 5/2007, str Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů práva autorského a práv s ním souvisejících v Informační společnosti 23

24 internetu a v mobilních sítích, právo na veřejné provozování hudebních děl živě, právo na vysílání hudebních děl rozhlasem nebo televizí, právo na veřejné provozování hudebních děl prostřednictvím technických zařízení a právo na pronájem a půjčování rozmnoženin hudebního díla. 2.5 Kolektivní správce Autorský zákon v 97 stanoví, že kolektivní správu u nás mohou vykonávat právnické osoby, jímž bylo uděleno administrativní oprávnění k výkonu této činnosti správním orgánem. Tím je Ministerstvo kultury. Ministerstvo následně nad výkonem kolektivni správy vykonává dohled. Dalším dozorovým orgánem je úřad na ochranu hospodářské soutěže (popřípadě též Komise ES). Ten kontroluje dodržování pravidel hospodářské soutěže při výkonu kolektivní správy. Stejně jako stanoví například německá úprava, podléha výkon kolektivní správy práv u nás veřejnoprávní regulaci. Dle 98 odst. 7 AZ může Ministerstvo kultury udělit oprávnění k výkonu kolektivní správy ve stejném oboru pro vybírání odměn pro všechny autory nebo pro všechny nositele práv souvisejících s právem autorským pouze jednomu žadateli, jedná se zde o tzv. zákonný monopol. Přestože model kolektivních správců jako faktických monopolistů na trhu je v Evropě běžný, zakonný monopol stanovený přímo v právní normě již běžný není. Je tudíž možné, že by toto ustanovení "mohlo být orgány ES shledáno v rozporu s principy evropského komunitárního práva. Na tuto možnost již byla navíc Česká republika úředně upozorněna ze strany Komise ES." 17 Opět se tímto problémem zaobírala Komise ES v listopadu 2008 a zákonné monopolní postavení shledala býti v rozporu se svobodou usazování a svobodou volného pohybu služeb, tedy omezující hospodářskou soutěž v rámci Společenství. Jako jednu z dalších podmínek stanoví odstavec 5 98 AZ, že v řízení o udělení oprávnění se přihlíží zejména k tomu, zda lze předpokládat, že žadatel je způsobilý k řádnému a účelnému výkonu kolektivní správy, což vlastně přiznává správnímu orgánu při rozhodování o této podmínce relativně širokou diskreční pravomoc. Na udělení oprávnění pak existuje právní nárok, a to v případě, že žadatel splní všechny stanovené podmínky. Ministerstvo kultury je povinno rozhodnout o udělení oprávnění ve lhůtě 90 dní, jedná se ovšem pouze o lhůtu pořádkovou. Pokud žádost o udělení oprávnění k 17 Telec, I., Tůma, P., Autorský zákon Komentář, C. H. Beck, 2007, str

25 výkonu kolektivní správy v témže oboru podá více žadatelů, měli by být dle rozhdovací praxe vrchního soudu v Praze všichni učástníky správního řízení. Rozhodnutní Ministerstva kultury o žádosti je dále přezkoumatelné ve správním soudnictví. Svá rozhodnutí je Ministerstvo kultury povinno zveřejňovat způsobem umožňujícím dálkový přístup. Konkrétně se zveřejňuje výroková část rozhodnutí a údaj o právní moci rozhodnutí. Jak stanoví 99 AZ má Ministerstvo kultury možnost kolektivnímu správci oprávnění k výkonu kolektivní správy práv za určitých podmínek též odberat. Jedná se o případy, kdy kolektivní správce nedodržuje povinnosti uložené mu zákonem, a to pokud v době udělení nesplňoval všechny stanovené předpoklady nebo v případě, že o to kolektivní správce sám požádá. K výkonu kolektivní správy není nutné žádné další podnikatelské oprávnění, ovšem stejně jako právě podnikání dle obchodního zákoníku je kolektivní správa dle autorského zákona činností soustavnou. Sám autorský zákon výslovně stanoví, že výkon kolektivní správy podnikáním není. S tímto ustanovením koresponduje i živnostenský zákon, jež stanoví prakticky totéž. Důležitou charakteristikou kolektivní správy je její nevýdělečná povaha. Kolektivní správce může po zastupovaných nositelích práv z vybraných odměn požadovat pouze náhradu účelně vynaložených nákladů. Na rozdíl od úpravy v zákoně o hromadné správě autorských práv, kdy zákonodárce tyto právnícké osoby nazýval ochranné organizace, používá současná právní úprava termínu kolektivní správce. Konkrétní podoba právnícké osoby není autorským zákonem stanovena. Co se podoby osoby kolektivního správce týká, nabízejí se tak nyní mimo jiné možnosti dle ustanovení obchodního zákoníku, ovšem všichni kolektivní správci, jež v současné době dle autorského zákona působí, mají podobu spolku dle zákona 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Přestože kolektivní správce potřebuje k výkonu své činnosti oprávnění správního orgánu, mají tyto právnické osoby povahu soukromoprávní a svou činnost realizují též v rámci vztahů soukromoprávních. Nejedná se o orgány veřejné moci a nemohou tudíž ani jakkoliv rozhodovat o právech a povinnostech ostatních subjektů. Pokud se jedná o vybírání poplatků od uživatlů spravovaných práv a určování výše poplatků, děje se tak na základě zákona a vyhlášky a pouze za předpokladu naplnění skutečností, jež stanoví zákon. 25