Časopis Mladých sociálních demokratů 1/2013

Transkript

1 Časopis Mladých sociálních demokratů 1/2013 Rozhovor s Bohuslavem Sobotkou / Kouzlo a tajemství regionalistiky / Kalouskův důchodový tunel? / Státní zakázky jako cesta ke snížení nezaměstnanosti / Neznalost zákona neomlouvá / Komu prospěje důchodová reforma / Svět očima mladého odboráře / Českem obchází strašidlo komunismu / O volebním systému / Sociální demokracie musí splnit očekávání voličů / V Praze se sešlo vedení ECOSY / Na Praze 8 zvítězil duch / MHD zdarma / Střípky ze života MSD / Amnestie / a další...

2 Rozhovor s Bohuslavem Sobotkou Jsem rád, že mezi delegáty našeho sjezdu bude hodně mladých lidí. Určitě by bylo dobré, aby hodně mladých lidí nebylo jen mezi různými delegáty, ale časem i mezi kandidáty. Bohuslav Sobotka, str. 3 Neznalost zákona neomlouvá Dnešní vláda vydává tolik pozměňujících ustanovení, že není možné sledovat jejich kvalitu ani přínos. Marie Nenutilová, str. 8 Dalibor Fadrný: Svět očima mladého odboráře Nezaměstnanost mladých je kruciálním problémem a časovou bombou dnešní EU. Mít vysokoškolský titul už prostě k jistotě slušného výdělku nestačí. Dalibor Fadrný, str. 10 Sociální demokracie musí splnit očekávání voličů Supervolební rok bude pro všechny parlamentní strany, včetně ČSSD, skutečnou výzvou. Již v tuto chvíli je jisté, že minimálně jedna parlamentní strana, nikým nevolena LIDEM, skončí v propadlišti dějin. Lukáš Kaucký, str. 14 V Praze se sešlo vedení ECOSY V průběhu letošního roku plánujeme vytvořit programový dokument, který bude obsahovat stanoviska Mladých sociálních demokratů k Evropské unii. Stijn Croes, str. 14 V první polovině března jsme byli svědky historické události. Nejenže po dlouhých deseti letech opustil pozici hlavy státu Václav Klaus, ale především byl inaugurován první přímo volený prezident, Miloš Zeman. Zatímco se na Hradě uskutečnilo očekávané střídání stráží, dole v podhradí pokračuje agónie vládního kabinetu, který je při životě udržován jen existencí nejrůznějších finančních závazků vládních poslanců, kteří mají své měsíční příjmy vypočítané přesně do konce legislativního období. Mnozí z nich přitom správně usoudili, že už možná do poslaneckých lavic nikdy neusednou a že je tedy v jejich nejlepším zájmu tento vládní kabaret udržet nad vodou co možná nejdéle. Již dnes je přitom zřejmé, že minimálně jeden koaliční partner, nikým nezvolená pidistrana LIDEM, se bude poroučet do propadliště dějin. Že ji budou následovat původně vládní Věci veřejné je rovněž jisté. Jestli se však někde řádně zapotí a budou se snažit strhnout kormidlo těsně před útesem, tak ve straně modrého ptáka. Bylo by totiž historickým paradoxem, kdyby její místo zaujala TOP 09, která byla vymyšlená právě představiteli ODS. Čeká nás zajímavý rok. Úspěšný projekt ČSSD ve Frýdku Místku Na konci března to budou již 2 roky od zavedení MHD zdarma ve Frýdku Místku. Projekt, který je v naší zemi velmi neobvyklý se svými výsledky bourá zažité představy o fungování a financování veřejné dopravy. Jan Širc, str. 17 Lukáš Kaucký Předseda MSD Amnestie historie a současnost Přeci jen je ČR parlamentní republikou, kde hlava státu plní funkci zejména reprezentativní, a nemyslím si, že by mu měla být svěřena práva, jakými disponoval panovník. Markéta Pospíšilová, str. 19 Ventil - magazín Mladých sociálních demokratů / Ročník XXI / Číslo 1 / Vydává MSD, Lidový dům, Hybernská ulice č. 7, Praha 1 / Šéfredaktor Jakub Štědroň / Členové redakční rady Lukáš Kaucký, Tomáš Meisner, Lucie Válová, Monika Hermannová, / Grafická úprava David Gruževský / Tisk Cíl a.s. v Praze / Články, podněty, připomínky, komentáře zasílejte na jstedron@seznam.cz / 2.

3 Rozhovor s předsedou ČSSD Bohuslavem Sobotkou Pane předsedo, sociální demokracie je favoritem příštích sněmovních voleb. Co v této souvislosti očekáváte od březnového sjezdu? Sociální demokracie se musí na sjezdu představit jako dospělá, silná, sjednocená a moderní levicová politická síla, která je schopna úspěšně vyřešit hlavní problémy, které stojí před naší zemí po létech dramaticky neúspěšného vládnutí ODS a TOP 09. Ze sjezdu by mělo vzejít výrazné, jednotné a přesvědčivé vedení sociální demokracie, které se vzápětí s potřebnou energií pustí do personální a programové přípravy na supervolební rok V situaci, kdy je většina politických stran v personálním a programovém rozkladu, roste odpovědnost ČSSD za demokratický vývoj v našem státě doslova každým dnem. Poslední průzkumy jasně ukazují, že jenom ČSSD bude schopna porazit spojené síly ODS a TOP 09. Komunisté (se svými agenty Stb v krajských radách) oproti roku 2012 oslabují a těžko říci, kdo další nakonec bude mít vůbec sílu prosadit se do příští Poslanecké sněmovny. Nesmíme udělat žádné zbytečné chyby. Naše země nás naléhavě potřebuje. Výzvy a úkoly tu budou asi vždycky. Které konkrétní Vás ale teď okamžitě napadnou? Musíme představit zevrubný, nepopulistický a věrohodný program obnovy země, který bude respektovat naše tradiční voliče a sympatizanty, ale který bude zároveň natolik atraktivní, že nám přiláká voliče nové. Lidé od nás očekávají následující: 1. Nastartování ekonomiky a řešení vysoké nezaměstnanosti. 2. Kompetentní vládu, která zajistí řádné fungování státu. 3. Korekci nespravedlivých reforem Topolánkovy a Nečasovy vlády v sociální oblasti, zdravotnictví a v daních. Musíme se prezentovat jako moderní levicová strana, která s pojetím politiky jako byznysu nemá nic společného, která není propojena, nebo ještě hůř tvořena kmotrovskými pavučinami, nebo alespoň se tvrdě snaží takovou nebýt. Teď je na to nejvyšší čas, pokud nechceme skončit jako ODS. Jistá míra atraktivity a důvěryhodnosti přitom pochopitelně hraje roli i v personálním obsazení. Náš program budou prezentovat skuteční lidé. V čele strany, a to jak v nejužším kruhu, tak v jejím širším vedení, by měli být lidé, kteří mají nezpochybnitelnou minulost, kteří se těší důvěře a respektu nejen svých spolustraníků, ale i široké veřejnosti. Nerad se odvolávám na průzkumy, protože jejich vypovídací hodnota je často pochybná, ale objektivně jsme jediná strana, jejíž čelní představitelé se pravidelně objevují i na čele žebříčků popularity. Zúročit tuto popularitu ve volbách je ale druhá věc. A co uděláte pro to, abyste tuto popularitu zúročili? Především je potřeba vyvarovat se malérů v regionech. Ty nás na podzim stály vítězství ve dvou krajích Ústeckém a Libereckém. Kauzy, které ČSSD vloni poškodily, se nesmí opakovat. Lidé citlivě reagují na chování představitelů stran i v místě svého bydliště. Pokud máme třeba někde starostu za ČSSD, lidé v místě vnímají celou stranu mimo jiné i podle jednání tohoto starosty. Někde se z problémů dokázali poučit, jinde ne. Potom to tak dopadlo. Upřímně copak vy byste podpořili kandidátku, na jejímž předním místě straší člověk, který v době konání voleb sedí ve vyšetřovací vazbě? Já jsem před krajskými volbami objel celou republiku, hovořil jsem osobně, a to nepřeháním, se stovkami, možná tisíci lidí. Jejich názory beru vážně. A je mi jasné, že za nezodpovědnost některých regionálních představitelů by mohla ve volbách do sněmovny strana klidně zaplatit i na celostátní úrovni. Druhou a neméně důležitou věcí je již zmiňovaný program. Ani sympatický a oblíbený politik nemá šanci přesvědčit voliče, pokud není schopen předložit jasné a srozumitelné argumenty. Proto na dolaďování našeho programu musíme klást zejména v příštích měsících obzvláštní důraz. Bude to samozřejmě klást nároky na naše stínové ministry, kteří musí tvrdě pracovat, aby za rok z opozičního stínu mohli vstoupit do Strakovy akademie. A jak chcete na jednotlivé kraje působit? Zavedete kontroly? Nebo si je budete nějak prověřovat? Vedení strany přece nemůže stát každému za zády, koukat mu pod prsty. Kontroly ani razie dělat nebudeme, nejsme na základní škole. Nechci také zavádět ve straně nějaký demokratický centralismus, či vůdcovský režim. Všichni, jak se na sjezdu v Ostravě sejdeme, si musíme uvědomit, že můžeme udě- 3.

4 lat další krok k posílení sociální demokracie. Regionální funkcionáři ČSSD musí nést v budoucnu jasnou odpovědnost za volební výsledky ve svých okresech a krajích. Zejména tehdy, pokud navrhují konkrétní personální složení kandidátních listin. Také lokální skandály musí mít odvahu řešit naše místní a okresní organizace a nečekat na zásahy politického grémia. Vedení strany naopak může pomoci tam, kde je potřeba potlačit velrybářské praktiky, či zajistit dodržování našich vnitřních pravidel. My Vám budeme fandit, pane předsedo. Na začátku jste zmiňoval výzvy a nelehké úkoly, toto je určitě jeden z nich. Podařilo se Vám ale už během těch posledních dvou let něco, o co jste usiloval před svým zvolením do čela strany? Jsem rád, že se povedla celá řada dobrých věcí. Jsme nejsilnější parlamentní stranou v zemi. Vyhráli jsme senátní a komunální volby v roce 2010 i senátní volby loni na podzim. V Senátu jsme získali nadpoloviční většinu. Uspěli jsme znovu v krajských volbách a udrželi 11 soc. dem. hejtmanů. Zavedli jsme elektronický informační zpravodaj pro všechny naše členy, ustavili Klub starostů a primátorů, vrátili jsme se do povědomí levicové inteligence, jejíž představitelé, přední čeští sociologové, filozofové, politologové, ale i ekonomičtí experti nás berou jako seriózní partnery. Máme velmi dobré vztahy s odboráři. Když se podívám na fungování ústředí strany a jednotlivých sekretariátů, neshledávám tam zásadní problémy, daří se nám hospodařit v černých číslech a díky tomu stabilizujeme i mírně umořujeme úvěry, které měla ČSSD z předchozích období. Nemáme žádné skandály na centrální úrovni. Samozřejmě se nesmíme nechat ukolébat. Pořád bude co zlepšovat. ČSSD je tu 130 let a dalších minimálně 130 let tu určitě ještě chce být. Tak snad vydržíme. Zkusme teď otázku z jiného soudku. Jak hodnotíte průběh a výsledek prezidentské volby? Čím si třeba vysvětlujete zájem mladých lidí o tuto volbu? Mladí lidé mají rádi novinky. Prezidentská volba byla v našich poměrech novinkou, při třetí a čtvrté v pořadí už to bude asi nudnější... Co se týče průběhu, za prvé jsem bytostně přesvědčen, že bylo správné postavit do volby sociálnědemokratického kandidáta. ČSSD je nejsilnější politickou stranou v naší zemi a jako taková má povinnost nabídnout občanům svého člověka coby kandidáta na prezidentský úřad. Za druhé jsem rád, že do tohoto boje, který byl zejména v závěru chvílemi hodně vypjatý, Jiří Dienstbier šel. Jednal jsem jako předseda s celou řadou potenciálních kandidátů, mezi nimiž byly i respektované osobnosti, kterých si velmi vážím, ale nikdo nakonec nabídku kandidovat za ČSSD na prezidenta nepřijal. Až Jiří Dienstbier. Svého nelehkého úkolu se zhostil výborně, myslím, že lepšího kandidáta jsme si jako sociální demokraté těžko mohli přát. Jeho výsledek vidím jako úspěch vždyť v absolutních číslech získal víc hlasů než celá ČSSD v krajských volbách na podzim. Že to nestačilo na postup do druhého kola je fakt a je to samozřejmě škoda. Myslím si, že ve druhém kole by býval svého rivala, ať by jím byl kdokoliv, porazil. Ale víte, co se říká: kdyby chyby. Do příštích voleb musíme více počítat s tím, že média mají tendenci si své kandidáty vybrat sama a pak je občanům prostě servírovat formou reklamy jako nová auta, jogurty, nebo pěnu na holení. Taky mě mrzelo, že se náš kandidát nemohl opřít ani o plnou podporu vedení vlastní strany, což určitě jeho výsledku částečně ublížilo. Z toho všeho se musíme poučit, to jsou chyby, které si nesmíme dovolit opakovat. A není nic, co byste kampani Jiřího Dienstbiera vytknul? Všechno se dá dělat lépe. A nikdo není neomylný. Až Jiří Dienstbier bude příště kandidovat na prezidenta, jistě bude některé věci dělat jinak :-). Každopádně mě velmi potěšila podpora a angažovanost Mladých sociálních demokratů v prezidentské kampani, a ostatně i v kampani před krajskými volbami. Pozoruji, že obecně zájem mladých o politiku narůstá. Když mluvíme o výzvách, pro MSD je právě toto velkou výzvou. Ten zájem mladých ale pořád není tak velký jinde, třeba v severských zemích, ze kterých, jak jste několikrát tvrdil, by si levice u nás mohla brát příklad. Jsem rád, že i mezi delegáty našeho sjezdu bude hodně mladých lidí. Určitě by bylo dobré, aby hodně mladých lidí nebylo jen mezi různými delegáty, ale časem i mezi kandidáty. Zároveň však platí, že je potřeba dodržovat jakousi posloupnost, to znamená, že nikdo nemůže získat funkci ve straně nebo místo na kandidátce jen proto, že je mladý, a už vůbec ne proto, že si ho koupí, byť třeba planými sliby. Nejsme ODS. Ani Věci veřejné, či SPOZ. Tohle se prostě nesmí stávat. Pokud se to někde děje, je potřeba s tím přestat. Mladým i ženám dáváme šanci, pokud si to samozřejmě zaslouží. Co se týče srovnání se 4.

5 severskými zeměmi, máte pravdu, ale ve střední Evropě nikde nenajdete mládežnické politické organizace, které by byly aktivnější a viditelnější než u nás. Svou roli hrají jistě i sdělovací prostředky, kdy mediální scéna v České republice je stále vychýlená v neprospěch levice. Dokonce i po té katastrofě, kterou předvedla Nečasova pravicová vláda. Daří se tedy podle Vás ČSSD oslovovat mladé voliče? V čem případně vidíte největší rezervy? Jak třeba vnímáte činnost Mladých sociálních demokratů? Vrátím se k prezidentské kampani. Jiří Dienstbier na poměry ČSSD u mladých relativně bodoval. Ale on má mediální nálepku rebela a bojovníka za rovnost a spravedlnost. ČSSD se těžko podaří identifikovat se s protestem proti establishmentu, jehož je sama díky vládní historii nebo třeba pozicích na krajích součástí. TOP 09 a Věci veřejné měli před volbami v roce 2010 nespornou výhodu v tom, že díky chytrému marketingu představovaly změnu, rebelii, vzdor proti zavedeným stranám. A kde jsou véčka teď? TOP 09, kdyby neměla svého předsedu, bude mít preference někde mezi Suverenitou a SPOZ. My nemůžeme snaze zalíbit se za každou cenu mladým, popř. nejmladším voličům obětovat náš tradiční elektorát, mezi který patří rodiny s dětmi, středně- a nízkopříjmové skupiny zaměstnanců a senioři. Ti od nás také očekávají zastání. Jako předseda ČSSD a bývalý člen MSD se snažím mít k mladým blízko a činnost této organizace podporuji. Jsem rád, že MSD pořádají demonstrace, semináře a akce pro své členy, a kdyby se jim podařilo mladé více mobilizovat, bylo by to skvělé. Očekával bych, že do příštího supervolebního roku 2014 přijdou MSD třeba s komplexním návrhem vlastní volební kampaně. Myslím, že mají svým vrstevníkům co nabídnout. Tato vláda a pravice obecně mladé lidi zradila. Toho byste měli využít. Je to jako s tím jogurtem poprvé na rafinovanou, byť hloupou, reklamu člověk skočí. Možná někteří naletí i podruhé. Ale pokud je ten výrobek nedobrý, vodnatý a zapáchá, potřetí si ho koupí jen člověk bez chuťových buněk, nebo jen opravdový blázen. Děkujeme za podporu a budeme se snažit něco vymyslet. Poslední věc, na niž bychom chtěli slyšet Váš názor, je rostoucí nezaměstnanost mladých v celé EU. Ve Španělsku nemá práci polovina absolventů. Jak by měla sociální demokracie přispět k řešení tohoto problému? Evropské vlády v období krize na mladé lidi zapomněly. Tuším, že v polovině ledna ale Evropský parlament schválil návrh, který má mladým lidem pomoci. Záruky pro mladé lidi bez práce, které vypracovala Evropská komise, nabízejí za pomoci prostředků z Evropského sociálního fondu mladým do 25 let práci nebo rekvalifikaci po ukončení studia, či pracovního poměru. Měl by se tak absolventům zajistit hladký přechod ze školy do pracovního procesu. Přitom nejde o nějaké nezodpovědné rozhazování financí. Unie poskytne členským státům z Evropského sociálního fondu 21 miliard eur, což je ve srovnání s tím, co stojí podpora v nezaměstnanosti, částka mnohonásobně nižší. Nás jen těší, že celý program vzešel z iniciativy evropských sociálních demokratů. Teď je potřeba ho spustit u nás doma. Pane předsedo, děkujeme Vám za rozhovor a přejeme hodně zdaru na sjezdu i v přípravě na supervolební rok 2014! Ptaly se Lucie Válová a Marie Nenutilová Kouzlo a tajemství regionalistiky Nejčastěji prezentované makroekonomické ukazatele hodnotící ekonomickou výkonnost jsou agregáty za celou ČR, které popis ekonomické situace podstatně zjednodušují. Výkonnost všech částí země však není z různých důvodů stejná a napříč regiony existují výrazné rozdíly. Nejpoužívanějším ukazatelem ekonomické výkonnosti je hrubý domácí produkt (HDP), který vyjadřuje celkovou peněžní hodnotu statků a služeb vytvořenou za dané období na určitém území. Pro efektivnější srovnávání je používán HDP na obyvatele. Regionalistika je tak pro své studenty královskou multioborovou vědou. Jejím cílem je řešit regionální disparity a hledat potenciál růstu jednotlivých regionů. Regiony vždy měly své historické místo v českých zemích, svůj význam mají také v novodobé ČR na úrovni krajů, bývalých okresů a mikroregionů. Současná česká statistika používá jako nejnižší možnou administrativní jednotku pro srovnávání pomocí HDP jednotlivé kraje. Z prvního grafu je patrný velký rozdíl mezi HDP na obyvatele Prahy a ostatních krajů. S hlavním městem je spojena řada aktivit, které zvyšují jeho HDP, je sídlem řady ministerstev a dalších úřadů státní správy a zároveň je z pozice hlavního města atraktivnější pro investory. Podobně výhodnější pozici má vnitřní část Středočeského kraje jako zázemí hlavního města a krajské město Jihomoravského kraje jako centrum Moravy. Z grafu, který znázorňuje krajské rozdíly v HDP na obyvatele, je jasně patrné, jak se zvětšily rozdíly mezi jednotlivými kraji v průběhu posledních šestnácti let. V roce 1995, kdy se regionalizované HDP začalo kalkulovat, byla výkonností úroveň všech krajů vyjma Prahy zhruba stejná, o šestnáct let později se nejméně výkonný region od toho nejvíce výkonného liší o Kč na obyvatele. Příčiny rozdílů mezi jednotlivými kraji jsou nejrůznější, mají ale určité společné rysy. Jejich vývoj se často odvíjel od konkrétní odvětvové struktury před rokem V důsledku 5.

6 transformace české ekonomiky na tržní ekonomiku se jednotlivé kraje rozvíjely s rozdílnou dynamikou právě na základě výchozích podmínek. Nevýhodnou pozici měly a stále mají kraje s vysokým zastoupením odvětví, které byly nuceny restrukturalizovat nekonkurenceschopné, neefektivní nebo nepotřebné výroby, které v průběhu 90. let procházely útlumem. Výrazný pokles výroby a zaměstnanosti nastal zejména v odvětví těžby paliv, hutnictví a těžkého strojírenství. Výraznou proměnou prošlo také lehké strojírenství a elektrotechnický průmysl, který se musel zefektivnit a přeorientovat na jiný typ výrobků. Značným útlumem prošel textilní průmysl, který velmi těžko odolával levnému dovozu. Regiony, kde byla tato odvětví významně zastoupena ve struktuře ekonomiky, měly automaticky složitější pozici a často trpěly vysokou mírou nezaměstnanosti. Vyrovnání těchto startovních pozic je složitou otázkou, protože přeorientovat region s určitým způsobem kvalifikovanou pracovní silou a tradicí na jiná odvětví je dlouhodobý úkol. V krajích s minulou a současnou těžkou průmyslovou výrobou často přetrvává nepříznivé životní prostředí, které přispívá k selektovanému vylidňování těchto oblastí a vytváření stigmat, čímž se znesnadňuje nastartování pozitivního vývoje Zdroj: ČSÚ, Regionální účty Tr a n s f o r m a c e znamenala dopad také pro sektor zemědělství, neboť došlo k poklesu produkce a tedy i zaměstnanosti, což dolehlo především na venkovské oblasti. Tento propad v množství pracovních míst v globálu částečně kompenzoval vzestup sektoru služeb, který byl Regionální HDP na obyvatele před rokem 1990 značně poddimenzován. Terciární sektor služeb se ale alokoval zejména ve velkých městech a také pracovníci zemědělství a upadajících průmyslových odvětví měli nižší vzdělanostní kvalifikaci, než jakou terciární sektor poptával. Stále však platí, že atraktivní a zpravidla také nejlépe placené obory terciárního sektoru stahují nejkvalifikovanější pracovní sílu do větších měst a zejména do hlavního města. Vzdělanostní struktura obyvatelstva je také dnes významným lokalizačním kritériem pro investory. Značnou výhodu mají regiony, v nichž historicky sídlí zavedené univerzity a vysoké školy v potřebné struktuře oborů. Dalším významným faktorem pro získání investic je poloha regionu v rámci ČR, úroveň infrastruktury a dopravní dostupnost daného regionu, dále pak St edo eský kraj Jiho eský kraj Plze ský kraj Karlovarský kraj Ústecký kraj Liberecký kraj Královéhradecký kraj Pardubický kraj Kraj Vyso na Jihomoravský kraj Olomoucký kraj Zlínský kraj Moravskoslezský kraj 0 Regionální HDP na obyvatele bez Prahy podmínky, které jsou pro investice ochotny vytvořit lokální samosprávy (pozemky, doprava zaměstnanců), svou roli hraje úroveň mezd v daném regionu. Důležitá je i celková image některých oblastí, která často odrazuje některé potenciální tuzemské, či zahraniční investory. Po více než dvacetiletém vývoji se ekonomická úroveň značně diverzifikuje a stále výrazněji se vymezují hospodářsky slabé oblasti. Většinou se jedná o venkovské oblasti, které zaostávají a často následně trpí depopulačními tendencemi, ale také o velká města v lokalitách s nepříznivým životním prostředím. ČR tak může do budoucna přijít o kulturu i kolorit menšího městského i venkovského osídlení a po vzoru USA koncentrovat obyvatelstvo ve velkých měst se všemi nevýhodami, které taková struktura osídlení přináší. Těmto procesům může stát a územní samosprávy zabránit společnou efektivní regionální politikou a dostatečným množstvím financí, která zajistí ve srovnatelné kvalitě infrastrukturu, služby, vzdělání, kulturní vyžití, pracovní místa a životní prostředí. Monika Hermannová Hlavní sto Praha St edo eský kraj Jiho eský kraj Plze ský kraj Karlovarský kraj Ústecký kraj Liberecký kraj Královéhradecký kraj Pardubický kraj Kraj Vyso na Jihomoravský kraj Olomoucký kraj Zdroj: ČSÚ, Regionální účty je studentkou VŠE a PF UK, pracuje jako asistentka náměstka hejtmana pro finance a ekonomiku Plzeňského kraje. Je místopředsedkyní ÚKK MSD. 6.

7 Kalouskův důchodový tunel? V posledních týdnech roku 2012 se především v tištěných médiích roztrhl pytel s články o důchodové reformě. Už i média si všimla zjevné nevýhodnosti druhého pilíře důchodového systému pro občany s nižšími, průměrnými a dokonce i lehce nadprůměrnými příjmy. Ideálním pokusným subjektem (ano, toto laboratorní oslovení se pro účastníky experimentu s názvem důchodová reforma opravdu hodí) je svobodný muž s měsíčními příjmy nad Kč měsíčně. Slovy klasika kdo z vás to má? Cílem důchodové reformy má být co největší nezávislost výdajů finančních prostředků ze státního důchodového účtu na demografickém vývoji české společnosti. Pojďme se tedy podívat, co bude druhý pilíř znamenat pro bilanci důchodového účtu. Podle vyjádření ministra Kalouska ze srpna 2012 se i přes zjevnou nevýhodnost do systému zapojí přibližně 50 % obyvatel. Celkový úhrn vyplacených důchodů se pohybuje kolem 380 miliard korun. Pokud budeme brát slova ministra Kalouska vážně (vím, že jde o těžkou představu), potom druhý pilíř důchodové reformy ovlivní důchody poloviny pojištěnců tzn. důchody ve výši 190 miliard korun. Pro druhý pilíř platí pravidlo, že z dnešního odvodu 28 % na sociální pojištění se část (3 % platu) převede z prvního pilíře do druhého. Vzniká tedy ztráta pro první pilíř ve výši 11 % (3 28) z celého odvodu na sociální pojištění. Pokud tedy aplikujeme těchto 11 % na důchody pojištěnců, kteří budou chtít vstoupit do druhého pilíře, dostáváme se na 21 miliard (11 % ze 190 miliard) dalšího deficitu prvního pilíře ročně! Stát tedy bude každý rok hledat 21 miliard korun na sanaci současného průběžného systému. Tato sanace potrvá minimálně 35 let, než se současní třicátníci dostanou do důchodu a začnou reálně využívat druhý pilíř. Celkový náklad vytvořený touto operací je 735 miliard korun! To je přibližně polovina současného státního dluhu České republiky. Tak pro koho je to tedy výhodné? Samozřejmě že pro třetího hráče v tomto systému. Penzijní fondy. Dle znění zákona č. 426/2011 Sb. jsou pro penzijní fondy připraveny odměny za správu penzijních účtů občanů. Tyto odměny jsou dvě první je odvislá od úspěšnosti hospodaření fondu a je pochopitelná. Ale druhá odměna je vpravdě manou nebeskou. Fond si bude účtovat 0, 3 0, 6 % (dle typu fondu dluhopisový, konzervativní, vyvážený, dynamický) z celkového obhospodařovaného majetku. Počítejme s průměrnou odměnou 0, 45 % a podívejme se, kolik si vydělají naše penzijní fondy v průběhu let: Roky Kolik spravují fondy? Jakou mají odměnu? 1 21 miliard korun 94,5 milionů korun 2 42 miliard korun 189 milionů korun miliard korun 3,3 miliardy korun Bez toho, aby fondy vyplatili jedinou korunu a garantovaly výnosy, dostanou během následujících 35 let odměnu 60 miliard korun!!! A každý následující rok další 3, 3 miliardy. Samozřejmě z našich kapes. A proč vůbec reforma? Akcent na realizaci důchodové reformy přinesla Topolánkova vláda. Jediným jejím relevantním argumentem byl předpokládaný demografický vývoj české společnosti. ČSSD před unáhleností a výběrem nevhodného řešení varovala a žádala širší diskusi. Měla totiž v ruce silný argument státní důchodový účet každý rok končil s přebytkem několika miliard. Žádný akutní problém nehrozil. V tu chvíli ale nastoupil Miroslav Kalousek a svou klasickou účetní operací provedl zázrak. Na jedné straně rozpočtu snížil odvod za státního zaměstnance na důchodové pojištění a na druhé straně mu krásně vyskočil deficit důchodového účtu ve výši miliard korun ročně. Od roku 2009 tedy máme o argument víc, proč je akutně nutné přijít s důchodovou reformou. Ať se na danou věc dívám z jakéhokoli úhlu, připadá mi to jako dlouhodobě připravovaný plán. Již od roku As jediným možným vítězem penzijními fondy. Motivaci Topolánkovy i Nečasovy vlády raději nebudu domýšlet, ale budu stoprocentně podporovat úmysl ČSSD na úplné zrušení takto nastaveného druhého důchodového pilíře. Tomáš Meisner vystudoval VŠE v Praze a je místo - předsedou MSD pro finance. Státní zakázky jako cesta ke snížení nezaměstnanosti Jako člověk sledující dění ve svém okolí se v současné době, kdy nezaměstnanost přesahuje hranici 8 % (což pro představu znamená více než 500 tis. osob bez práce), zamýšlím nad tím, proč se vláda nesnaží s tímto stavem razantněji bojovat? Současnou situaci můžeme nazvat cyklickou nezaměstnaností, která souvisí s ekonomickou recesí. Je však nutné, aby recese a s ní související nezaměstnanost byly tak vysoké? Že by se ukazovalo, že volná ruka trhu není všemocná? Současná vláda by měla vyslyšet názory levicových ekonomů opírajících se o myšlenky keynesiánství, potažmo jejího zakladatele Johna Maynarda Keynese. Měla by začít pomocí státních zakázek realizovat veřejně strategické projekty, jako jsou například stavby silnic. Právě doba ekonomické recese mi 7.

8 připadá jako nepříhodnější pro jejich realizaci. Vždyť všichni víme, v jak špatném stavu je dopravní infrastruktura a kolik ekologických zátěží je třeba zlikvidovat! Současná vláda však raději stavby a projekty zakonzervuje a budoucím generacím je tak značně prodraží. Jako první argument pro započetí realizace těchto projektů vidím možnost vysoutěžit levnější koncovou cenu. Firmy vzhledem ke své nevytíženosti budou mít větší motivaci dostat se k zakázkám, a tak ve výběrových řízeních nabídnou co nejnižší ceny. To se samozřejmě projeví na možnosti realizovat větší množství projektů a zlepšit tak prostředí, ve kterém žijeme. Tím, že firmy budou kvůli zakázkám aktivní, nebude docházet mimo jiné k zaostávání jejich knowhow, což je všeobecný trend ekonomických krizí, kdy firmy přicházejí částečně o svou konkurenceschopnost a následně jsou doslova zlikvidovány firmami z vnějšího prostředí. Logicky pak firmy mající zakázky nabídnou práci mnoha lidem, kteří pak budou mít k dispozici finanční prostředky na nákup zboží a služeb. Tato poptávka umožní zaměstnat další osoby. Pro stát je výhodnější, když lidem nemusí platit podporu v nezaměstnanosti a jiné sociální dávky a naopak od těchto lidí dostává příjmy v podobě přímých a nepřímých daní. Multiplikační efekt je zde myslím značný. Je třeba brát v potaz také psychické a sociální aspekty, které s sebou nezaměstnanost nese a které v konečném důsledku mohou vést u některých jedinců k propuknutí různých patologických jevů. Mohli bychom najít mnoho dalších argumentů pro to, aby se v maximální možné míře začaly právě nyní realizovat státem financované strategické projekty. V konečném důsledku to pro všechny obyvatele České republiky může být výhodnější. Pavel Machala Vystudoval na Ostravské univerzitě v Ostravě, obor Sociální geografie a regionální rozvoj, místopředseda MSD, zastupitel Statutárního města Frýdek- Místek, OSVČ v oblasti telekomunikací Neznalost zákona neomlouvá Jedním ze základních právních pravidel je, že neznalost zákona neomlouvá. Toto pravidlo nenajdete v žádné zákonné ani podzákonné normě, ale náš stát se jím řídí, a tím pádem je vyžadováno od všech občanů naší republiky i lidí pobývající na našem území v rámci zásady teritoriality, tj. nutnosti řídit se pravidly státního celku, na jehož území se daná osoba nachází. Za této situace je na místě otázka, zda má člověk nemající právní vzdělání šanci žít podle všech ustanovení, která obsahuje právní řád našeho státu, tedy nepřekračovat svým jednáním nevědomě hranice zákona. V dřívějších dobách byl vymyšlen nespočet způsobů, pomocí nichž vládnoucí skupina umožnila prostému lidu poznání zákonů. Například ve starém Římě byli pontifikové, tedy kněžský sbor, přesněji patricové pro Římskou říši byli ustanoveni tři lidé, kteří měli pravomoc vysvětlit římským občanům, jak mají postupovat při řešení svých záležitostí. Časem se jejich počet zvyšoval pro velkou potřebu vykládat zákony a kněžské obřady. Naproti tomu za komunismu byla ražena myšlenka, že zákony jsou pro lidi a i prostý rolník by měl pochopit, co přesně ustanovení v zákoně znamená a jaký na něj má dopad. Proto byli soudci z lidu, bez právního vzdělání, což se nám částečně dochovalo doposud, kdy při jednodušších procesech jako přísedící zasedají bezúhonní občané splňující určité podmínky. Po těchto dvou odstavcích si můžete udělat představu, jestli by oba systémy mohly být uplatněny i v této době. Nyní existuje několik modelů, podle nichž by měl zákonodárce postupovat při tvoření kvalitního zákona. Například švýcarský právník Ernest Roguin řekl, že zákon by se měl obměňovat každých 25 let. Vezmeme-li v potaz, že za první republiky přes veškeré snahy zákonodárců nebyly dokončeny ani základní kodifikace, tak se během komunistické dvouletky toho stihlo schválit tolik, že rozum zůstává stát, jak mohli legislativci vymyslet tolik zákonů, kdy některé v podstatných novelizacích platí dodnes. Dnešní vláda vydává tolik pozměňujících ustanovení, že není možné sledovat jejich kvalitu ani přínos, když některá ustanovení se zruší dříve, než nabydou účinnosti, u jiných nabytí účinnost nesmyslně odkládá. Zákony se šíjí horkou jehlou, aby zklidnily napětí ve společnosti, což je však na úkor kvality jejich znění, které se musí kvůli nedostatečné pokrytí dané problematiky často novelizovat, a tento proces je mnohdy neúnosně zneprůhledňuje. Jediní, kdo z tohoto uspořádání mohou mít užitek, jsou odborná nakladatelství, která vydávají úplná znění zákonů, či k těmto právním textům píší potřebné pro právní veřejnost tolik potřebné komentáře kromě legislativců, kteří zákony vytvářejí, a zákonodárců, jimž jsou vypracovávány odborné analýzy navrhovaných zákonů, nikdo nemůže kolikrát pochopit zákon tak, jak ho zamýšleli navrhovatelé. Například nový občanský zákoník schválený touto vládou i přes značné protesty odborné veřejnost, obsahuje již tolikrát zmiňovaná slova, která jsou již dávno vyřazená z běžného užívání, ale i další zákony jsou schváleny bez zamyšlení nad tím, zda s nimi veřejnost souhlasí, např. nechvalně proslulé církevní restituce. Tímto činem nám předkladatelé zákonů dávají jasně najevo, že obyčejní lidé jsou jim lhostejní a že je jim jedno, 8.

9 budou-li pro pochopení mnoha ustanovení muset prosedět mnoho hodin nad předraženou odbornou literaturou, nebo se jít informovat k odborníkům, kteří samozřejmě nejsou bezplatní. Zákony by se měly vytvářet tak, aby bylo již od začátku zřejmé, že obsahují současnou problematiku, čímž je nebude nutné několik let pozměňovat. Dále by se měly zákony vytvářet způsobem srozumitelným pro všechny ty, kteří se jimi budou řídit, a také by se měli předkládat v podobě, jež je přijatelná alespoň pro většinu parlamentních politických stran a hnutí. V posledních letech se čím dál tím víc ukazuje, že souhlas prosté většiny v Poslanecké sněmovně ještě nesvědčí o kvalitě a perspektivnosti schváleného zákona. Zákony by se neměly předkládat jen pro právě probíhající mandát vlády, resp. vládní koalice v Poslanecké sněmovně, nýbrž s přesahem, který je časově daleko za čtyřletým funkčním Marie Nenutilová obdobím sněmovny, nebo šestiletým, resp. dvouletým obdobím Senátu. je studentkou PF ZČU. Pracuje v advokátní kanceláři. Je místopředsedkyně MSD. Komu prospěje důchodová reforma? Z důvodů demografických změn probíhají ve všech vyspělých evropských zemích v současnosti větší či menší reformy důchodového systému. V České republice řešení této situace doposud spočívalo především ve zvyšování věku odchodu do penze. Vláda Petra Nečase se však rozhodla přijít s podivnou změnou průběžného důchodového systému v naší zemi, kterou nazývá reformou. Od ledna letošního roku tedy došlo k zavedení nového, tzv. II. pilíře penzijního systému. Co nám tato reforma přináší? Lze říci, že II. pilíř zavádí vlastní individuální spoření na důchod. Možnost vstoupit do druhého pilíře bude dobrovolná pro lidi mladší 35 let. Do druhého pilíře budou moci vstoupit i občané starší 35 let, kteří se budou muset rozhodnout do konce prvního pololetí Toto rozhodnutí však nebude možné vzít zpět. Všechny prostředky, které občan bude vkládat do vybraného penzijního fondu v rámci dobrovolného penzijního spoření, bude mít na vlastním individuálním účtu. Občan musí každý měsíc odvést 5 % ze své hrubé mzdy, přičemž 2 % dává občan ze svého a o 3 % odvede méně na sociálním pojištění. Tyto 3 % pak samozřejmě budou chybět ve státním rozpočtu (a průběžném systému). Peníze na účtu budou zhodnocovány v závislosti na hospodaření fondu a jeho vybrané investiční strategii. Občan na toto nebude mít vliv. Nejprve si položme otázku, zda je současný průběžný důchodový systém opravdu neudržitelný, jak se nám snaží namluvit vláda. V ČR tvoří odvody do průběžného systému přibližně 8 % HDP (na rozdíl od Polska, kde je to cca 12 %, v Maďarsku je to 10 %), přičemž evropský průmět je asi 11 % HDP. Odborné modely průběžného systému ukazují, že za 80 let nepřekročí náklady na průběžný důchodový systém 13 %. Stále tedy bude průběžný systém udržitelný. Zavádění II. pilíře v době, kdy průběžný důchodový systém je schopen vydržet ještě mnoho let, lze považovat za podivné a podezřelé. Největší problém lze spatřovat v tom, že peníze občanů ČR budou směřovat do soukromých fondů, které většinou sídlí v zahraničí. Tím dojde k vyvedení peněz z České republiky. Spoření je sice dobrovolné, avšak pokud lidé do nového pilíře vstoupí, nebudou již moci přestat spořit. Čerpání důchodu bude možné pouze formou penze, a to buď doživotně, nebo po dobu 20 let. Jednorázové výběry na rozdíl od současného penzijního připojištění nebudou možné. Další ze slabin reformy je nepředvídatelnost jejího vývoje. Je těžké odhadnout, jaký bude její ohlas u občanů. Například na Slovensku se po zavedení důchodové reformy rozjela obrovská reklamní kampaň a nakonec začalo v dalším pilíři spořit mnohem více lidí, než vláda předpokládala, což způsobilo mnoho komplikací. Něco podobného se snadno může stát také u nás, koneckonců každodenně se setkáváme s mnoha příklady toho, jak reklama dovede přesvědčit lidi ke koupi něčeho, co vůbec nepotřebují. Dalším závažným nedostatkem reformy je fakt, že výnosy ze soukromých fondů nejsou vůbec jisté. Státu navíc budou peníze chybět v průběžném systému, už se do něj nikdy nevrátí. I podle expertů se druhý pilíř vyplatí pouze lidem s vysoce nadprůměrnými příjmy. Kolik takových lidí u nás žije? A nebudou právě jejich peníze chybět v průběžném systému pro lidi nízkopříjmové? A nepřesvědčí reklamní kampaň i nízkopříjmové občany, aby k nim své peníze uložili, i když to pro ně nebude výhodné? Kdo tedy na této reformě opravdu vydělá? Budou to opravdu poctiví lidé, nebo pouze soukromé společnosti, kterým naši občané odevzdají své peníze? Na tyto otázky nechť si každý zkusí odpovědět sám. Michal Škerle, je doktorandem na PrF MU, člen Zastupitelstva Jihomora vského kraje a předseda KK MSD Jihomora vského kraje 9.

10 Dalibor Fadrný: Svět očima mladého odboráře Mladí sociální demokraté uspořádali na konci minulého roku celorepublikový seminář Od štemplu k občanovi aneb Spravuje stát stát správně?, kde jsme mimo jiné, řešili problematiku odborů. Na jaké pozici v odborech působíš, v jakém svazu? Můžeš čtenářům krátce přiblížit hierarchii v odborech, členění na jednotlivé svazy atp.? Coby zaměstnanec České správy sociálního zabezpečení jsem členem Odborového svazu státních orgánů a organizací (OS SOO) sdružujícího v jednotlivých sekcích zaměstnance institucí veřejného sektoru, např. ministerstev, městských a krajských úřadů, finančních úřadů, úřadů práce atd. Předsedové sekcí jsou členy řídících a pracovních orgánů Odborového svazu. Chod jednotlivých sekcí je určován Podnikovým výborem, který tvoří zvolení předsedové základních odborových organizací fungujících na jednotlivých pracovištích. Základní odborové organizace představují nejnižší, ale klíčový stavební prvek pro zdárnou existenci odborů. OS SOO je členem největší odborové centrály Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) v ČR, ta sdružuje cca 30 odborových svazů pro jednotlivé sektory (strojírenství, zdravotnictví, školství, doprava atd.). Aby toho nebylo málo, tak vedle ČMKOS existují i další, menší, odborové centrály. Organizace odborů je dost poznamenána roztříštěností a zbytečně vysokým počtem odborových svazů. Samozřejmě nejefektivnějším způsobem konsolidace odborů by byla existence jedné odborové centrály sdružující přiměřený počet odborových svazů. MSD téma odborů zajímá, kromě výše zmíněného semináře jsme na letním setkání uspořádali workshop, kde přednášel problematiku odborů Jan Horecký, člen mladých odborářů. Ty jsi koordinátorem skupiny mladých odborářů při OS SOO jak tato skupina funguje a jaké jsou její priority a cíle? Při vstupu do odborů mě trápilo, že jsem od svých vrstevníků slyšel na adresu odborů kritiku kvůli jejich staromódnosti. Mnohdy se takto vyjadřovali jedinci, jejichž sociální postavení neodpovídalo kovanému individualismu, který prezentovali. Nezájem mladých zaměstnanců o odbory má v globálu za následek nízký podíl mladých zaměstnanců (do 35 let) na členské základně OS SOO. Přitom odbory přestavují na úrovni pracovišť jediný transparentní, legitimní a realistický způsob, jak měnit pracovní podmínky zaměstnanců k lepšímu a jak s vedením instituce dohodnout pozitivní změny, či jak se efektivně bránit negativním opatřením typu propouštění, šikany nebo diskriminace. S několika angažovanými vrstevníky z jiných sekcí jsme se za vydatné podpory vedení OS SOO dohodli na vytvoření iniciativy Mladých odborářů OS SOO, která se již přes rok pokouší aktivizovat členskou základnu tak, aby se podařilo mladým zaměstnancům ukázat odbory v jiném světle. Primárním cílem je posílení členské základny zejména o mladé zaměstnance, kteří přitom mají z mnoha důvodů (finančních, pracovní poměry na dobu určitou atd.) nejslabší postavení. V tuto chvíli se soustředíme na vytvoření kompaktní sítě spolupracovníků Mladých odborářů z jednotlivých krajů a sekcí OS SOO. Když se vrátím k názvu MSD semináře: máš pocit, že současný stát spravuje stát správně? Myslím si, že jsme v současnosti svědky zatím nepoznané eroze státní správy, a jsem přesvědčen, že je cílená. To má za následek klientelismus, korupci, šlendrián a spoustu dalších negativních jevů. A kdo je tím vším nejvíce postižen? Poctivý a slušný občan ČR, ať už z hlediska nehospodárného nakládání s penězi daňových poplatníků, které by mohly být účelně vynaloženy jinak, nebo v podobě nekvality služeb poskytovaných státní správou. Jen za poslední rok bychom mohli vyjmenovat mnoho takových selhání. Na objektivních datech lze přitom doložit, že v rámci evropského srovnání není česká státní správa přebujelá a úřednicí nejsou přeplacení (až na veřejně známé výjimky). Selhání vlády při správě státu je trestuhodné a něco vypovídá o její kompetenci při řešení klíčových problémů této země. Bez kvalitního zákona o úřednících a nastavení maximální transparence a kontroly se nezlepší ani servis poskytovaný občanům. Je mezi mladými lidmi o odbory zájem? Mladí zaměstnanci, ať už absolventi či ženy v předmateřském či pomateřském věku, jsou nejohroženější skupinou zaměstnanců. Mají nejnižší platy, nejmenší zkušenosti, mnohdy pracovní 10.

11 smlouvy na dobu určitou, složitou sociální situaci, proto se logicky mohou nejméně bránit. Mladí lidé by si měli uvědomit, že právě pro ně je členství v odborech významnou ochranou a sociální sítí. Mladí lidé jsou konfrontováni s mediálními a společenskými odsudky na adresu odborů, musí si však sami vyhodnotit, co více odpovídá jejich osobní situaci a sociálnímu prostředí, ve kterém žijí. Mohou uvěřit neoliberálním poučkám o silném jedinci, který si vždy a za všech okolností najde dobře placenou práci, nebo si reálně zhodnotit vlastní možnosti a postavení na trhu práce. Také mohou realisticky zhodnotit vlastní postavení a možnosti. Myslím, že pro drtivou většinu mladých zaměstnanců představují odbory realistickou alternativu poskytující jim větší ochranu, ale i možnosti seberealizace. Z hlediska mladých lidí nejsou odbory in, proto je nutné udělat maximum pro zvýšení jejich atraktivity nejen z hlediska obsahu, ale je nutné zvýšit také jejich vnější přitažlivost a umožnit tak mladým identifikaci s touto značkou. Jak bys okomentoval médii opakovaná dogmata o tom, že odbory jsou komunistický přežitek, že jsou placeny ze státního rozpočtu, popř. přímo politickými stranami? Odbory a soukromá média stojí na opačné straně barikády. Nemůžeme očekávat, že kavárenský pisálek z Prahy placený z peněz mediálních koncernů bude psát objektivně či fundovaně o podstatě činnosti odborů nebo obsahu jejich protestů. Závislost médií ve vztahu k odborům musíme přijmout jako konstantu a podle toho s tím pracovat. Přiznejme si však, že bychom jako odboráři měli vystupovat erudovaně, být pracovití a snažit se aktivně ovlivňovat mediální prostor přes blogy, sociální sítě, zkrátka publikační činností a dalšími moderními prostředky propagace a komunikace. Mít pravdu nestačí. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. To je má odpověď na všelijaká pseudodogmata, jejichž vyvracením se nemá smysl zabývat. Kdo hledá pravdu, může se z veřejných zdrojů dozvědět, jak věci stojí a leží. Vidíš nějaké možnosti spolupráce mezi odbory a MSD? Jsem přesvědčen, že spolupráce odborů a MSD by mohla být vzájemně obohacující, ať už personálně, nebo informačně. Odbory mají ve svých řadách velké kapacity a odborníky na různé oblasti, kteří by mohli na seminářích či akcích organizovaných MSD přednášet o zajímavých tématech typu důchodové reformy, zákona o úřednících, makroekonomických souvislostech a dalších. Na druhou stranu MSD jsou profesionálně organizováni a řízeni, disponují velkým potenciálem mladých, kvalitních lidí. Právě ti odborům chybí, proto by odbory rádi usilovali o získání jejich sympatií. Občanský aktivismus a aktivita na různých úrovních je, podle mého názoru, těžištěm fungující demokracie. Lidem byl po roce 1989 intenzivně indoktrinován pseudoindividualismus, v českých podmínkách okořeněný strachem z aktivního, veřejného angažmá. To je zase dědictvím totalitních režimů. Jedině kolektivní pojetí hry, ono známé táhnutí za jeden provaz vede k úspěchu. To platí pro fotbal i pro efektivně fungující demokratický stát. Jak hodnotíš médii často kritizovanou účast ČSSD (popř. jiných politických stran) na odborářských demonstracích? Nejen média, ale asi ani značná část společnosti si neuvědomují, že žijeme v demokratickém, svobodném státě, kde se může kdokoliv účastnit veřejných, povolených demonstrací. Pokud se ČSSD rozhodne aktivně podpořit demonstraci organizovanou odbory, je to její svaté právo, stejně jako odbory se nezříkají jakýchkoliv příznivců a podporovatelů. Kdo chce psa být, hůl si vždycky najde. Stotisícová demonstrace z loňského května byla zářnou ukázkou reprezentativního zastoupení různých složek společnosti, a tak to má v demokracii být. U některých jedinců je bez ohledu na jejich věk, profesi či přesvědčení silně zakořeněno neobolševické vidění světa, to je otázka jejich charakteru, nikoliv vina odborů a jejich přívrženců, ať už je to kdokoliv. Souhlasíš s tezí, že odbory mají být apolitické? Odbory jsou ze své podstaty apolitické. Považuji za velmi přínosné, pokud jsou v odborech příznivci různých politických stran, občanských sdružení či světonázorů. Odbory jsou otevřené všem, kterým leží na srdci obhajoba práv zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců. Jak se díváš na problém nezaměstnanosti mladých v Evropě? Co říkáš na návrh EK dotovat pracovní místa absolventů? Nezaměstnanost mladých je kruciálním problémem a časovanou bombou dnešní EU. Mít vysokoškolský titul už prostě k jistotě slušného výdělku nestačí. Je potřeba na sobě pracovat tak, abych měl zaměstnavateli co nabídnout. Jazyková kompetence a praxe při studiu je elementárním základem. Mladí lidé jsou zejména oběťmi školského systému s bezprecedentním počtem soukromých, nekvalitních vysokých škol, které produkují absolventy nepřipravené na pracovní proces. Pak jsou většinou dvě možnosti: buď se o absolventa postará klientelistická síť, nebo je vystaven vlastnímu osudu. Rolí odborů je proto tlačit na transparentnost výběrových řízení, kdy budou uchazeči postaveni na stejnou startovní čáru. Dále je nutné rozšířit možnosti flexibilních forem zaměstnávání, stáží atd. Dotace sami o sobě nejsou samospasitelné, ale v tomto případě bych s dotování pracovních míst absolventů souhlasil. Neřešení problému nezaměstnanosti mladých může způsobit dlouhodobé strukturální potíže. Ptala se Lucie Válová Mgr. Bc. Dalibor Fadrný Koordinátor iniciativy Mladých odborářů a místopředseda Podnikového výboru sekce správ sociálního zabezpečení Odborového svazu státních orgánů a organizací. Vystudoval právo a právní vědu a mezinárodní vztahy-evropská studia na Právnické fakultě, resp. Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Pracuje na ústředí České správy sociálního zabezpečení v Praze, kde se zabývá zejména právem sociálního zabezpečení s mezinárodním prvkem. Ve volném čase rád sportuje, cestuje a čte zajímavé knihy. 11.

12 Českem obchází strašidlo komunismu Každý měsíc naservíruje s téměř železnou pravidelností vládní pravice české veřejnosti nějakou tu politickou krizi. Na pokyn svých majitelů pak sloupkaři a komentátoři většiny českých periodik bijí na poplach, aby náhodou nedošlo k rozpadu současné křehké sněmovní většiny a aby v dolní komoře parlamentu nebyla po případných nových volbách převaha levicových poslanců. Dá se však očekávat, že brojení proti levici, které se naplno odehrává zatím pouze regionálně a pod rouškou hrozby návratu starých komunistických pořádků, nabere s blížícími se volbami na síle. Jistý sloupkař v Hospodářských novinách při poslední vládní krizi, jež hrozila vyústit v nové volby, označil kabinet Petra Nečase, Miroslava Kalouska a Karolíny Peake za volbu menšího zla. Byl k nim sice poměrně kritický, ale pouze v intencích toho, že skutečnou tragédií by byla teprve vláda opřená o komunistické hlasy. Mohlo by se sice jednat o vládu, která by byla složená ze seriózních odborníků a prosazovala by reformy, jejichž břímě by bylo rozloženo spravedlivě na všechny obyvatele a nejen na střední vrstvy. Mohla by zavést reformy, které by měly výhledově pozitivní dopad na českou ekonomiku. Mohla by nastartovat hospodářský růst, podpořit naše podnikatele, přivést do naší země zahraniční investory a zvýšit zaměstnanost obyvatel. Mohla by to být vláda, v níž by nebyli lidé zatížení korupčními skandály. Jeho článek ale vyzněl tak, že ani při splnění všech těchto podmínek by v jeho očích neměla tato osvícená vláda právo na existenci, pokud by se opírala o komunisty. Takový názor skutečně vyžaduje notnou dávku pravicové zaslepenosti. Nota bene když autor sám nepřichází s žádnou alternativou současného vládního hnusu. Je ale jasné, proč nepřichází. Na pravici totiž žádná alternativa neexistuje. Loňské krajské i senátní volby ukázaly, že ani dřívější podporovatelé pravicových stran jim už nevěří. Buď volit nešli, protože si na pravici nedokázali vybrat mezi nulou a ničím, nebo volili alternativně podle krajů. Tu se dostali do krajských zastupitelstev nezávislí starostové, tu lidovci, jinde SPOZ. Vyšlo najevo, že marketingový produkt TOP09 založený na kultu osobnosti svého předsedy, či dokonce Věci veřejné nemají šanci, pokud nenasadí do boje své ikony. Radek John lidi dnes už spíš odpuzuje, než láká, Karla Schwarzenberga pak částečně resuscitovala jeho fanatická prezidentská kampaň. Média však zřejmě po podzimním debaklu pravice dostala pokyn oprášit staré dobré strašidlo komunismu a hned s ním pro jistotu začít hlasitě chrastit. Laboratořemi nové kampaně ve stylu Přemluv bábu se staly Jihočeský a Zlínský kraj, jako marketingový tester posloužila zmiňovaná prezidentská kampaň Karla Schwarzenberga. Vůdcové protikomunistické fronty vyhrožují demokraticky zvoleným zastupitelům, kteří pod tlakem odstupují z funkcí, vymýšlejí poutavé happeningy s klecemi a oběšenci a je otázkou, zda si neuvědomují, nebo si až moc dobře uvědomují, že poslední, kdo komunisty (obrazně, či ve skutečnosti) věšel, byli nacisté. Některá média pak operují s falešnou myšlenkou, že sociální demokraté jsou nadšení ze spolupráce s komunisty a snaží se tuto zcestnost opakovaně servírovat čtenářské veřejnosti. Takovou argumentaci může naprostá neznalost dějin částečně vysvětlit, nicméně ji neomlouvá. Mediální paušalizace levice je nebezpečná a účelová. Komunisté nebyli nikdy pro sociální demokraty žádnými kamarády ve zbrani. Vždy šlo o konkurenční politické subjekty. V nešťastném roce 1948 komunisté uzurpovali moc, obsadili Lidový dům a donutili vedení tehdejší sociální demokracie k násilnému sloučení obou stran. Sociální demokraté, kteří se komunistům znelíbili, byli perzekuováni stejně jako příslušníci dalších politických stran. Komunisté v padesátých letech z rakouského exilu unesli a ve vězení umučili bývalého předsedu sociální demokracie Bohumila Laušmana. Ani nejzarputilejší pravicový fanatik na historii nic nezmění. Stejně jako nezmění fakt, že pravicového guru Václava Klause vynesly dvakrát po sobě na Hrad hlasy komunistických poslanců. Bez nich by prezidentem nebyl Ani pravice, ani média proto nemají právo moralizovat sociální demokracii, že to po krajských koalicích s komunisty přehání. ČSSD nevynesla komunisty do krajských zastupitelstev a členové ČSSD velmi pravděpodobně komunistickou stranu nevolili. KSČM v demokratických volbách získala protestní hlasy lidí, kteří nesouhlasí s vládní politikou (a není se co divit). ODS, TOP09 a Věci veřejné přispěly svým diletantstvím k výsledku komunistů větší měrou než kterýkoliv sociální demokrat. Jediné, nad čím by se ČSSD měla s ohledem na volební výsledky zamyslet je, proč protestní hlasy nesesbírala ve větší míře právě ona. Jako strana, jež má možná potenciál korigovat stávající neutěšené poměry k lepšímu, a přitom je tradičním veskrze demokratickým politickým subjektem, s jehož tradicemi se žádná jiná velká pravicová ani levicová strana v Česku nemůže zdaleka měřit. Pokud někdo v očích veřejnosti rehabilituje komunistickou stranu, není to ČSSD, ale naopak pravicové strany a jejich sdělovací prostředky, kteří si tím uměle vytvářejí předvolebního strašáka na středové, nerozhodnuté voliče. Před jakým výběrem budou tito voliči za rok a půl stát? Miroslav Kalousek, nebo Vojtěch Filip? Karolína Peake, nebo Marta Semelová? Saša ProMoPro Vondra, nebo Jiří Dolejš? Nebo někdo úplně jiný, nový a ještě horší? V některých případech skutečný oříšek. Jak ale nevolit vládní strany a zajistit, aby po příštích volbách, které beztak budou zřejmě až v řádném termínu za rok a půl, ani v případě vítězství levice komunisté neměli podíl na exekutivě? Středoví voliči, nebo voliči pravice, které zklamaly ODS, TOP 09 a Věci veřejné a kteří by nepřekousli vládu opřenou o komunisty, alternativy mají. Je to zcela prosté. Jednak existují koaliční partneři pro soc. dem., se kterými by mohla bez velkých problémů spolupracovat 12.

13 a na komunisty by se spoléhat vůbec nemusela. To by ale právě od bývalých voličů TOP 09 a ODS museli dostat hlasy zelení a lidovci. Druhou šancí je výrazné vítězství středolevicové sociální demokracie, která by byla sama schopná sestavit vládu bez podpory kohokoliv. Každý musí uznat, že v takovém případě by strach z návratu komunistů k moci byl zcela bezpředmětný. Takový scénář by však byl možný v případě, že sociální demokracie posbírá voliče pidistran, jako jsou SPOZ, Věci veřejné nebo Suverenita. Letos v březnu si ČSSD bude volit nové vedení, které má tento nelehký úkol splnit a které má stranu připravit na případnou vládní odpovědnost. ČSSD musí být jiná, než levicové strany pohříchu tvořené jejími odpadlíky, bude muset využít veškeré možnosti, jak prezentovat svůj program i středovým voličům, kteří k volbám často vůbec nechodí, a oslovit i některé bývalé voliče pravice, kteří jsou znechuceni politikou natolik, že by tentokrát třeba už volit nešli. Každý hlas se bude počítat, zvlášť pokud pomyslíme na to, že pravicoví ideologové již teď ve svých podzemních kuchyních vaří smrtící koktejl nenávisti vůči levici postavený na bezzubém antikomunismu, neznalosti a klipovitém myšlení mládežníků odchovaných pravičáckou kulturní frontou a zaujatými médii obecně. Zároveň nesmí ČSSD ztratit žádného ze svých tradičních voličů a především si musí zachovat tvář i s ohledem na to, že čím více se bude zdát, že sociální demokracie ve volbách uspěje, tím více se kolem ní bude točit smečka hochštaplerů, kteří se budou snažit získat vliv na rozhodování v případě jejího volebního vítězství. V posledních měsících se ČSSD obraz moderní levicové strany daří poměrně úspěšně vytvářet, tak doufejme, že se tento trend nezvrátí. Jen silná a opravdu (nejen rádoby) moderní a atraktivní ČSSD bude schopná porazit jak pravicové strany, které v současnosti prožívají krizi důvěry, jejich přisluhovače a nohsledy z řad tzv. celebrit a mediální scény, tak zejména své konkurenty na levici. Pak budou obavy z komunistů zcela bezpředmětné. Petr Šelepa vystudoval filologii na Palackého univerzitě v Olomouci, pracoval jako učitel a zástupce ředitele střední školy. V současnosti působí jako poradce předsedy Poslaneckého klubu ČSSD a projektový koordinátor pro ČSSD. Je též statutární místopředseda MSD. O volebním systému - volební reforma jako klíč k nápravě? Volební systém, tedy způsob převodu voličských hlasů na konkrétní mandáty v zákonodárném sboru, je oprávněně považován za jednu z nejdůležitějších proměnných politického systému. Těžko ale lze označit některý typ volebního sytému za nejlepší a tím univerzálně vhodný pro všechny státy záleží totiž vždy na podmínkách, které jsou dané zemi vlastní. Přitom z hlediska politologie řeší ústavodárci sartoriovské dilema, zda upřednostnit spíše reprezentativnost voleného shromáždění na úkor akceschopnosti vládnutí, či opačně. Obecně můžeme rozlišit dva základní typy (rodiny) volebních systémů většinový a poměrného zastoupení. V posledních měsících jsme byli (a pravděpodobně ještě budeme) svědky argumentace ve prospěch zavedení většinového systému v rámci voleb do Poslanecké sněmovny (PSP). Jedna z iniciativ usilující o tuto změnu vystupuje pod jménem Přímá volba poslanců. To je sám o sobě nesmysl, jelikož poslanci jsou ve volbách vybíráni přímo a nikoli delegováni. Tento název je ovšem apelem pro silnější vazbu poslanec-volič, resp. malý obvod s jediným reprezentantem, a tedy většinový volební systém. Esenciální charakteristika většinového systému spočívá v tom, že vítěz bere vše, a typ tohoto systému obecně přispívá k větší akceschopnosti a odpovědnosti vlády, ale také k personalizaci voleb. Systém poměrného zastoupení ve svých čističích variantách naopak vede k větší reprezentativnosti, jeho výstupy v podobě počtu mandátů lépe vyjadřují vůli voličů jako celku, přispívá také ke koaličním vládám na úkor vládní akceschopnosti. Záleží ovšem na nastavení parametrů tohoto systému čím méně se v jednotlivých obvodech rozděluje mandátů, tím jsou jeho výstupy méně proporční. Pro volby prvního řádu v Česku, tedy do PSP, je používán právě tento typ, ačkoli proporcionalita jeho výstupů je snižována většinotvornými prvky, konkrétně existencí několika malých obvodů. Dalším neduhem používané volební formule je nerovnoměrnost jednotlivých obvodů v hlavním městě se např. v posledních volbách rozdělilo pětkrát více mandátů než v Karlovarském kraji, ten však jde napravit změnou nastavení obvodů. Osobně se domnívám, že případná změna volebního systému do PSP z poměrného na většinový by neblahé poměry české politiky nezlepšila a dost možná jen zhoršila. Problémy české politiky totiž pramení jinde v politické kultuře, nedostatečné schopnosti politických elit ke kompromisnímu vyjednávání. A dále jako jejich možné příčiny můžeme uvést fenomény antipolitiky a antistranictví, které jsou v českém diskurzu tradičně přijímané a které v současnosti ztělesňuje tzv. pravdoláskařství. V neposlední řadě fungování českého politického systému škodí instrumentální využití antikomunismu, které způsobilo zablokování levého spektra stranického systému. Milan Maděra, Je student politologie Filosofické fakulty UK, člen MSD v Praze 8. Věnuje se dobrovolnictví. 13.

14 Sociální demokracie musí splnit očekávání voličů Nadcházející rok a půl bude pro budoucí pozici sociální demokracie na české politické scéně určující. Ukáže se, zda voliči kladně ohodnotí kombinaci několika let vládnutí sociálních demokratů na krajích, práci na půdě Senátu a především opoziční činnost ve Sněmovně a po osmi letech dají zelenou střídání ve Strakově akademii. Příští rok si navíc nebudeme moci rozhodně stěžovat na nedostatek příležitostí jít k volebním urnám a dát najevo svůj názor na stav naší země. Prvními budou přitom nejdůležitější volby, a to do Poslanecké sněmovny, které proběhnou v těsném propojení s opomíjenými, podceňovanými, ale z hlediska zájmů České republiky extrémně významnými volbami do Evropského parlamentu. Jsou to právě Evropský parlament a Rada ministrů EU, kteří ovlivňují náš život a legislativu v řadě aspektů více než český parlament. Na podzim nás budou následně čekat volby komunální, do třetiny Senátu a v Praze i volby krajské, tedy na pražský magistrát. Supervolební rok bude pro všechny parlamentní strany, včetně sociální demokracie, skutečnou výzvou. Již v tuhle chvíli je jisté, že minimálně jedna parlamentní strana, nikým nevolené uskupení LIDEM, jehož celá členská základna by se vešla do zájezdového autobusu, skončí v propadlišti dějin. Následována bude s vysokou pravděpodobností Věcmi veřejnými, na které měl meteorit jménem ABL stejný dopad jako na vyhynutí dinosaurů, proti jejichž výskytu v politice tato firemní strana bojovala. Velký otazník nyní visí nad vývojem preferencí strany modrých ptáků, která se usilovně snaží probojovat k nejhoršímu volebnímu výsledku od svého založení. Bylo by opravdovým historickým paradoxem, kdyby ODS následovala svého bývalého koaličního partnera ODA a její místo zaujala TOP 09, strana, kterou vymyslely moudré hlavy ve vedení ODS v čele s Mirkem Topolánkem a jeho věrným druhem Markem Dalíkem. Na levé části politického spektra však není situace o nic přehlednější. Volební výsledek komunistů, věčně těžících z pohodlné opozice a sbírajících protestní hlasy, se dá pouze odhadovat. Je otázkou, do jaké míry se na něm podepíší rétoricky i osobním profilem pozoruhodné osobnosti KSČM v radách některých krajů, které jsou snem každého pravicového novináře. Ještě obtížnější je predikovat vývoj preferencí u tzv. hradní strany SPOZ. Pokud bychom hledali příklad pro srovnání v posledních dvaceti letech, či sáhli až do období první republiky, neměly nikdy podobné strany zvlášť silné postavení. To ovšem neznamená, že by tentokrát nemusela nastat jiná situace. Velká očekávání jsou však vkládána voliči primárně na bedra ČSSD, která má v tuto chvíli největší šanci vyhrát sněmovní volby. Z hlediska sociální demokracie je však nezbytné, aby dokázala zmobilizovat své voliče, kteří vysokou volební morálkou zrovna neoplývají. Aby však voliči ČSSD nezůstali ve volební dny sedět doma, či nejeli na chaty a chalupy a přišli k volebním urnám, musí je sociální demokracie přesvědčit, že jim stojí za to jít volit. Musí svým voličům nabídnout jasnou vizi a vyslat k nim jednoznačné poselství, že je to právě ČSSD, která je připravená hájit jejich zájmy na bázi moderního sociálního státu 21. století. V rámci systému, kde má každý poctivě pracující občan právo přístupu ke kvalitním sociálním službám, k moderní zdravotní péči a vysokoškolskému vzdělání. Jsou to právě sociální demokraté, kteří musejí dát jasně najevo, že chtějí stát, který nelikviduje, ale naopak podporuje silnou střední třídu jako oporu společnosti, stát, který pomáhá mladým absolventům najít své profesní uplatnění a vytváří vhodné podmínky pro mladé rodiny s dětmi, stát, který si váží svých seniorů, bez jejichž celoživotní usilovné práce bychom nyní neměli co spravovat. Pokud však chtějí sociální demokraté prosadit svoji vizi a úspěšně projít příštím volebním rokem s maximálním bodovým ziskem, musejí se zejména v kontrastu se současnou největší vládní stranou ODS prezentovat jako konsolidovaná, vnitřně jednotná politická strana, která bude oproštěná od malicherných mocenských sporů a bude dostatečně imunní vůči vnějším vlivům nejrůznějších mocenských skupin a organizací. Zároveň musí být ČSSD stranou, která bude mít odborně i Lukáš Kaucký mediálně schopné lídry s čistým profesním i morálním profilem. Mezi těmito lídry by přitom měli být nejen zkušení parlamentní harcovníci, ale i res p e k t o v a n í a úspěšní regionální i komunální politici. vystudoval historii se specializací na světové dějiny 20. století na FF UK. Poté pracoval na Úřadu vlády ČR a v Evropském parlamentu. Byl radním hl. m. Prahy pro oblast kultury. Od roku 2010 je předsedou Mladých sociálních demokratů. V Praze se sešlo vedení ECOSY Na pozvání zahraniční oddělení MSD se o víkendu února v prostorách Lidového domu konalo jednání předsednictva Mladých evropských sociálních demokratů ECOSY. Hlavním bodem jednání byla příprava na volební sjezd organizace, který se uskuteční ve švédském Bommershviku. Součástí předsjezdové agendy pražského setkání bylo projednání programových a politických dokumentů, které budou prezentovány delegátům švédského sjezdu ECOSY. Neformálně proběhla jednání o personálním obsazení volených pozic v této organizaci v mandátu Mladí sociální demokraté nominovali v lednu na své Ústřední radě Josefa Sátoru na pozici kandidáta na místopředsedu pro mandát 14.

15 ve vedení ECOSY. Josef Sátora chce navázat na dosavadní práci Pavla Šíleného, který působil v předsednictvu ECOSY v mandátu Jeho agenda zahrnuje oblast sociální politiky, která se zaměřuje na nezaměstnanost mladých v Evropské unii. Hlavní cíl Josefa Sátory pro nadcházející období bude propagace iniciativy záruk práce pro mladé v Evropské Unii (tzv. Youth Guarantee). Tento soubor opatření by mohl efektivně přispět k vyřešení současné tíživé situace mnoha mladých lidí v Evropě. Proto společně držme Jožkovi palce, ať úspěšně obhájí pozici místopředsedy ECOSY pro MSD na švédském sjezdu. V sobotu večer v restauraci Hybernia proběhlo neformální setkání obou předsednictev MSD, ECOSY a členů zahraničního klubu. Večerní setkání bylo ideální příležitostí k vzájemnému poznání a přátelským rozhovorům mezi českou delegací a zahraničními hosty. Úspěšná organizace zasedání předsednictva ECOSY v Praze přispělo k pozitivnímu vnímání Mladých sociálních demokratů v České republice jako spolehlivého a důvěryhodného partnera pro hnutí Mladých evropských sociálních demokratů ECOSY. Zasedání zahraničního klubu MSD V sobotu 23. února uspořádalo zahraniční oddělení MSD první zasedání zahraničního klubu v tomto volební mandátu předsednictva MSD, které bylo zvoleno na plzeňském sjezdu. Jednání zahraničního klubu se konalo v zasedací místnosti Baroko v Lidovém domě. Společného setkání se zúčastnilo přes dvacet mladých sociálních demokratů z celé České republiky. Hlavním bodem jednání byla diskuze nad programovými dokumenty, které budou projednávány na sjezdu Mladých evropských sociálních demokratů ECOSY ve švédském Bommershviku. Další významný bod programu tvořila diskuze nad programovými prioritami zahraniční politiky MSD. Na závěr jednání byl věnován prostor debatě nad přípravou na nadcházející volby do Evropského parlamentu v roce Během zasedání zahraničního klubu proběhla živá diskuze a věcná výměna názorů mezi členy zahraničního klubu. Poměrně ostrý spor se vedl nad budoucí podobou společné evropské energetické politiky, zejména nad úlohou jaderné energie a nad pozicí obnovitelných zdrojů v koncepci. Mezi další projednávané body programu bylo stanovisko MSD k zavedení kvót pro ženy na kandidátních listinách politických stran formou zipového systému nebo návrh evropské komise na zavedení kvót na počet žen ve vedení státních a soukromých firem. Účastníci zahraničního klubu také řešili bud o u c n o s t společné zemědělské pol i t i k y E v r o p s k é unie a možnosti řešení nezaměstnanosti mladých lidí v Evropě. Debaty vedly k formulování pozměňovacích a doplňovacích návrhů pro naše delegáty, kteří budou zastupovat MSD na sjezdu ve Švédsku. Zahraniční oddělení MSD plánuje v tomto roce minimálně dvě další setkání klubu. V průběhu letošního roku plánujeme vytvořit programový dokument, který bude obsahovat stanoviska Mladých sociálních demokratů k Evropské unii. Dalším cílem je také vytvoření zahraničně politických stanovisek MSD, které budou pravidelně předkládány na jednáních BUREAU ECOSY. Zahraniční oddělení chce poděkovat všem účastníkům diskuze a těší se na další společné setkání, které je plánováno v červu na Moravě. Stijn Croes je místopředseda MSD pro zahraničí. Pracuje jako tajemník ČSSD v Evropském parlamentu. 15.

16 Na Praze 8 zvítězil duch aneb Ohlédnutí za loňskými senátními volbami Rozhodl jsem se napsat blog o loňských senátních volbách s určitým odstupem, abych se mohl s chladnou hlavou zamyslet nad jejich průběhem a výsledkem. Osobně jsem byl totiž v rámci kampaně angažován jako volební manažer pana prof. Potůčka a volební výsledek jsem vzhledem k okolnostem nesl velmi těžce. Ve volebním obvodu 23 (SO Praha 8, Letňany, Čakovice) kandidovalo v roce 2012 celkem 12 osob, a to několik reprezentantů politických stran a pár nestraníků. Prof. Martin Potůček, který je politickým nestraníkem, nakonec kandidoval hned za 3 politické strany, ač se v první fázi připravoval na kandidaturu pouze za ČSSD, jejímž je dlouhodobým spolupracovníkem. Jeho výsledná širokospektrální kandidatura nevznikla proto, že by byl nějak názorově neukotven, ale naopak chtěl ukázat, že je možné hledat řešení napříč politickým spektrem. Že je v dnešní polarizované společnosti potřeba umět sjednocovat, nikoli rozdělovat. Po nelehkých začátcích Martin Potůček dokázal, že je možné najít převažující shody nad zásadními tématy u všech tří politických stran, za které kandidoval, a sice ČSSD, KDU-ČSL a SZ. Tento fakt potvrdila i tisková konference předsedů všech tří jmenovaných stran, která se uskutečnila na téma kandidatury prof. Martina Potůčka a jejich možné budoucí spolupráce. Tato do jisté míry přelomová beseda byla uspořádána Sekcí vztahů s veřejností a marketingu ČSSD na téma Je možná koalice v opozici?. Jádrem předvolební kampaně Martina Potůčka byla prezentace propracovaného předvolebního programu, který by prosazoval na půdě senátu. Hlavní problémy soudobé společnosti a možnosti jejich řešení byly obsaženy již v jeho knize Cesty z krize, která vyšla těsně před začátkem volební kampaně a která vznikla z výsledků práce Centra pro ekonomické a sociální strategie (CESES), který Martin Potůček založil a dlouhodobě vede. Pan profesor byl zároveň připraven naslouchat občanům a vnímat problematiku volebního obvodu v celé jeho rozmanitosti. Iztoho důvodu vzniklo celkem 6 mutací předvolebních časopisů, ve kterých byl představen program pro jednotlivé subobvody. Tento program byl Martin Potůček připraven realizovat přímo na komunální úrovni jednáním s radou městské části, zastupiteli, neziskovými organizacemi a občany. V rámci kontaktní fáze strávil pan profesor mnoho dnů v ulicích, kde se svým týmem debatoval s občany. Kromě toho, že přes 30 let bydlí v Libni, procestoval v rámci kampaně podrobně celý volební obvod. První kolo senátních voleb dopadlo zcela nečekaně. Hned tři kandidáti získali přes hlasů, přičemž mezi prvním a třetím byl rozdíl pouze 198 hlasů! Naprosto nečekaným vítězem se stal Jiří Dolejš z KSČM, druhá skončila Daniela Filipiová z ODS, o 98 hlasů za ní se na třetím místě umístil Martin Potůček (ČSSD, KDU- ČSL, SZ). Na čtvrtém místě pak s velkým odstupem (3 340 hlasů) skončil Viliam Buchert, který kandidoval za TOP09. Výsledek nejen prvního, ale velmi pravděpodobně i druhého kola ovlivnilo vysoké procento protestních hlasů ve prospěch Jiřího Dolejše, který v prvním kole naprosto nečekaně zvítězil, což sice jistě udělalo radost mnoha voličům KSČM a na chvíli také voličům, kteří volbou Jiřího Dolejše vyjádřili onen protestní hlas, nicméně jsem přesvědčen, že u mnoha z nich došlo záhy k vystřízlivění. Celé to totiž bohužel vedlo ve výsledku pouze k neuvěřitelné eliminaci většiny hlasů nespokojených se současnou vládní koalicí a celkovým přístupem Daniely Filipiové. Její vítězství ve druhém kole nad Jiřím Dolejšem nebylo překvapivé. V zásadě všem bylo jasné, že ve druhém kole bude většina volit proti KSČM. I ve druhém kole si tak paní Filipiová vystačila s jednoduchým sloganem, tentokrát Filipiová versus KSČM. Volby do Senátu PČR tak nakonec vyhrála ta, která si vítězství dle mého nejhlubšího přesvědčení zasloužila v podstatě nejméně ze všech kandidátů. Paní Daniela Filipiová z ODS doposud vykonávala senátorský mandát za volební obvod sestávající z Prahy 2 a Prahy 3. Před volbami v roce 2012 byla delegována na Prahu 8 a okolí nejspíše zcela arbitrárně s cílem zvítězit, ač nemá k Praze 8 žádné pouto. Sama reagovala na otázky týkající se jejího bydliště tím, že se cítí být Pražanem a hranice jednotlivých městských částí nerozlišuje. Jaký protiklad k údajům obsaženým v jejím volebním materiálu z roku 2006, kde byly naopak zdůrazňovány její přednosti spočívající v tom, že na hranici městských částí Prahy 2 a Prahy 3 bydlí a dané oblasti a jejím občanům dobře rozumí. Pokud se podíváme na distribuci hlasů jednotlivým kandidátům v prvním kole, vidíme velký posun směrem ke středo-levým a levicovým hodnotám. Už i na pražském obvodu mnoho lidí negativně vnímá politiku škrtů a rozvratu veřejných a sociálních služeb prezentovanou touto vládou, přičemž právě Daniela Filipiová je velkým reprezentantem této politiky. Bohužel kvůli volebnímu výsledku prvního kola vyhrála kandidátka, která nejen že reprezentuje výše uvedený styl politiky, ale především vůbec nefungovala v kampani. V ní se chovala velmi podobně jako v posledních letech na půdě Senátu PČR, kde měla vůbec nejnižší účast ze všech senátorů (zúčastnila se pouhé třetiny hlasování!). Její zdůvodnění, že nehlasovala proto, aby měla čas jednat s lidmi, kteří za ní jezdí, je skandální. Stejně tak v rámci kampaně s občany v zásadě nekomunikovala a nezúčastnila se ani jedné diskuze protikandidátů s veřejností. Její taktika Vyvěsím všude mraky billboardů a lidi mě zvolí vinou shody náhod vyšla. Stačilo 100 hlasů a do druhého kola by se vůbec nedostala. A naopak, pokud by do něj postoupila s Martinem Potůčkem, jsem přesvědčen, že by lidé rozeznali kvality a angažovanost obou kandidátů a většinově podpořili právě Martina Potůčka. 16.

17 Na volebních materiálech paní Filipiové bylo jasně vidět, že nerozlišuje nejen Prahu 8 od ostatních městských částí, ale že nerozlišuje ani žádná specifika v rámci volebního obvodu. Přitom Praha 8 a přilehlé oblasti vytváří několik rozmanitých suboblastí, které je třeba chápat v celém kontextu. Její nic neříkající a neznamenající slogany typu Jenom řeči nestačí, naprostá absence specifického programu a absence jakékoli komunikace s občany, která mimochodem velmi připomíná chování rady Městské části Praha 8 složené z ODS, TOP09 a nově i z Volby pro Prahu 8, vedla k bizarní situaci, kdy i bývalá disidentka (!) a protikandidátka z prvního kola, paní Lenka Procházková, podporovala ve druhém kole komunistu Jiřího Dolejše. Tato kampaň naznačila mnohé. Pevně věřím, že se na našem milovaném obvodu již nikdy nebude opakovat podobná situace, kdy vyhraje ten, kdo Vít Céza nemá připraven kompetentní program, není ochoten decké fakultě Univerzity Karlovy v vystudoval zoologii na Přírodově- diskutovat s lidmi Praze. Od té doby na této katedře a nemá ani odpovídající znalosti vo- doktorského stu- působí jako student lebního obvodu. dia a vědecký Loni zvítězil duch, pracovník. Od který se neobjevuje konce roku 2012 ani na půdě Senátu je místopředsedou KK MSD PČR, ani mezi občany, které žádá Praha. o podporu. MHD zdarma, to je úspěšný projekt ČSSD ve Frýdku Místku Na konci března to budou již 2 roky od zavedení MHD zdarma ve Frýdku Místku. Projektu, který je v naší zemi velmi neobvyklý a svými výsledky bourá zažité představy o fungování a financování veřejné dopravy. Město Frýdek Místek již dlouhá desetiletí trpí nadměrnou tranzitní dopravou, neboť kvůli absenci obchvatu projíždí centrem města 45 tis. aut denně. Když se dnešní primátor Michal Pobucký před volbami v roce 2010 zamýšlel nad tím, jak situaci ve městě alespoň částečně zlepšit, přišel s netradičním nápadem zavést MHD zdarma. Důvodem bylo nejen omezení automobilismu, ale také snaha finančně ulevit svým občanům v době, kdy Nečasova vláda začala zdražovat základní potřeby. Projekt se povedl. Po opatrných začátcích začal strmý růst p o č t u přepravených cestujících, který pokračuje i dnes. V roce 2010, před zavedením MHD zdarma, přepravila frýdeckomístecká MHD 3, 8 mil. cestujících. V roce 2012 to už bylo skoro 5, 3 mil. cestujících, což je úctyhodný nárůst skoro o 40 % během dvou let! S nadsázkou lze říct, že zatímco ostatní města dnes uvažují nad tím, co dělat s prázdnými autobusy, ve Frýdku Místku se řeší problém úplně opačný. Samozřejmě že takový úspěch není zadarmo. A to nejen po finanční stránce. Hlavním otázkou před zavedením MHD zdarma bylo, jak zajistit, aby i po zavedení tohoto projektu neztratila MHD svou kvalitu, zejména aby se nesnížila úroveň bezpečnosti a pohodlí ve vozidlech. Proto byl hned na začátku odmítnut systém nástupu všemi dveřmi, který by do MHD přilákal nežádoucí osoby. Dále byla přijata opatření, která zajistí přesnou evidenci zdarma přepravovaných cestujících (což je pro budoucí vyhodnocení projektu velmi důležité). Nakonec bylo přidáno 20 % výkonů tak, aby byla kvalitně obsloužena každá městská část a posílena doprava uvnitř města. Díky tomu se předešlo nepříjemnostem v podobě přeplněných autobusů. Jak může občan jezdit zdarma? Každý občan EU má možnost využívat tento systém, pokud není dlužníkem města. Kontrola bezdlužnosti se provádí při podání žádosti o vydání čipové karty. Tato podmínka je zcela na místě, neboť proč by mělo město platit dopravu zdarma lidem, kteří mu dluží. Za 14 dní po podání žádosti si cestující vyzvedne novou čipovou kartu. Za vydání čipové karty zaplatí 299 Kč. Na tuto čipovou kartu si následně nahraje roční časovou jízdenku, která stojí 1 Kč. Tuto jízdenku poté každý rok obnovuje každý rok tedy zaplatí 1 Kč. Proč 1 Kč? Důvod je jednoduchý. Předchází se tak diskuzím, jakou daň platit z nulové jízdenky. U jízdenky v ceně 1 Kč je výše daně jasná. 17.

18 Pro cestující, kteří čipovou kartu nevlastní, zůstal v platnosti původní tarif. Tento tarif je poměrně levný, za základní jízdenku u řidiče zaplatí cestující pouhých 10 Kč. Pro 25 % cestujících je i tato cena jízdného přijatelná (dobře se platí), a proto nevyužívají možnosti jezdit zdarma. Díky tomu zůstaly příjmy z jízdného stále vysoké. Kolik zaplatilo město? Tržby před zavedením projektu MHD zdarma byly 23 mil. Kč, dnes se díky stále platícím cestujícím pohybují okolo 14 mil. Kč. Projekt tedy stojí pouhých 9 mil. Kč ročně. Těchto 9 mil. Kč ovšem nezmizí někde ve vzduchoprázdnu. To jsou peníze, které ušetřili občané za jízdné a které jim zůstaly v peněženkách. Pro mnohé rodiny to znamená úsporu až 6 tis. Kč ročně. Rodiny si však tyto peníze nenechají utratí je. Nejspíše za služby místních firem. Město tak podporuje také vyšší spotřebu domácností. Druhý nárůst dotací do systému MHD znamenalo navýšení výkonů o 20%. Město za toto zlepšení dopravní obslužnosti vydá ročně asi 10 mil. Kč. Je však důležité zmínit, že do té doby byly mnohé městské části bez obsluhy linkami MHD, takže musely vzniknout nové linky, aby systém MHD zdarma mohli využívat všichni občané města. Na zvýšení četnosti spojů uvnitř města šly pouze asi 3 mil. Kč. Další zvýšení nákladů si vyžádaly stále stoupající ceny pohonných hmot a také zvýšení DPH. Tyto komplikace ovšem potkaly všechny města v zemi. Jelikož se město rozhodlo podporovat veřejnou dopravu před individuální, zvýšilo po zavedení MHD zdarma parkovné více než dvojnásobně. Řidiči jsou tak ještě více motivování k tomu, aby nechali svá auta doma a do práce jezdili veřejnou dopravou. Navíc zvýšené příjmy z parkovného pomáhají dotovat ztrátu MHD. Nechali lidé auta doma? Nikdo nemohl čekat, že lidé okamžitě nechají auta doma. Tento proces je dlouhodobý, a tak teprve dnes můžeme říct, že denně ubylo na území města asi 5 tis. jízd automobilem. S velkým úspěchem se setkala MHD zdarma u občanů pravidelně dojíždějících do průmyslových zón v okolí města. Tito občané začali houfně opouštět od cestování autem a přešli do MHD. Mnohé spoje již musely být kvůli vysokému zájmu posíleny. Díky přesné evidenci cestujících však víme, jak jsou jednotlivé spoje vytíženy. Největší nárůst zájmu o přepravu autobusem byl zaznamenán u zaměstnanců Dolu Staříč 3. Před zavedením MHD zdarma dojíždělo autobusem do práce asi 200 horníků týdně, dnes jich jezdí 200 denně. Podpora turistického ruchu. Po úspěšném zavedení MHD zdarma se objevily další nečekané možnosti, jak tento systém využít ku prospěchu nejen obyvatel města, ale také turistů. Po dohodě s krajským úřadem Moravskoslezského kraje byly loni v červnu prodlouženy linky MHD do turisticky atraktivních lokalit v okolí města na Visalaje a na Hukvaldy. Provoz je zajišťován pouze o víkendu a má motivovat občany, aby do hor jezdili veřejnou dopravou. Zájem cestujících o tyto linky je až nečekaně velký. Linka na Visalaje přepravila 2 více cestujících než dříve, linka na Hukvaldy dokonce 3,5 více cestujících. Důvodem je zejména razantní snížení ceny jízdného. Zatímco dříve rodina se dvěma dětmi zaplatila za výlet autobusem na Visalaje a zpět 240 Kč, dnes zaplatí pouze 60 Kč a v případě, že vlastní čipovou kartu, mohou jet zcela zdarma. Občané tak mají možnost trávit svůj volný čas na čerstvém vzduchu na horách a nejsou při tom limitováni nedostatečnými finančními prostředky. Město Frýdek Místek přispívalo na provoz krajských linek do těchto lokalit i dříve. Po začlenění do MHD se čekal pokles tržeb, ale díky zvýšenému zájmu cestujících nakonec nebylo nutné navyšovat dotaci na provoz těchto linek. A co dál? Město Frýdek Místek si uvědomuje, že velká část automobilů přijíždí do města z nejbližšího okolí, a že pokud chce ještě více redukovat počet jízd autem ve městě, bude nutné začlenit i nejbližší okolí do systému MHD a zajistit tak levné cestování do města i občanům okolních obcí. Město již začalo připravovat projekt rozšíření MHD do okolních obcí, na kterém spolupracuje zejména s krajským úřadem Moravskoslezského kraje, který dopravu v okolí města dnes financuje. Okolní obce samozřejmě na bezplatnou dopravu svých obyvatel slyší a rády by se do systému zapojily i za cenu vyšších výdajů z obecních rozpočtů. Závěrem. Projekt MHD zdarma ve Frýdku Místku ukázal, že to jde. Díky tomuto konceptu jezdí po městě méně aut, občané města ušetřili peníze a stále se zlepšuje nejen životní prostředí, ale i spokojenost obyvatel. Přitom roční dotace na MHD, 60 mil. Kč, je v průměru mezi obdobně velkými městy v České republice. Tento systém by mohl být vzorem pro mnohá další města v České republice, která řeší problém, že za čím dál vyšší peníze přepravují čím dál méně cestujících. Zejména u malých měst, kde výše tržeb dosahuje s bídou 25% nákladů, a počty p ř e p r a v e n ý c h Jan Širc cestujících jsou nízké, se nabízí otázka, zda by nebylo lepší vozit cestující zdarma. Je to přece investice do vlastních obyvatel. dopravní inženýr, tvůrce projektu MHD zdarma, předseda krajského klubu MSD Moravskoslezského kraje. 18.

19 Střípky ze života MSD aneb fasáda Ventilu má svůj obsah Během svého působení v různých funkcích v MSD jsem mnohokrát přemýšlela nad otázkou, zda je důležitější soustředit se na náš vnitřní život, anebo zda je účelnější ovlivňovat život ve veřejném prostoru. Jako současná místopředsedkyně pro akce a semináře bych měla tíhnout k prvé možnosti. Mladí sociální demokraté jsou občanských sdružením, a to má milou povinnost uspokojovat zájmy svých členů. Politika je řemeslo, učil Vladimír Špidla na Akademii sociální demokracie. V MSD se pohybují mladí lidé, kteří možná jednou zasednou ve významných funkcích veřejného života. Naše organizace vyvíjí mimořádnou aktivitu v organizování vzdělávacích akcí, školení a workshopů, kde se naši členové mohou zdokonalovat v dovednostech a činnostech, které na své budoucí politické dráze uplatní. Od minulého podzimu se nám podařilo uskutečnit řadu takových setkání. V listopadu 2012 hostila Praha seminář nazvaný Od štemplu k občanovi, aneb Spravuje stát stát správně?. Vedli jej profesor Potůček a pan Vladimír Špidla, a to za účasti představitelů odborových organizací, s jejichž mládežnickou odnoží navázalo předsednictvo kontakt. Ještě před Vánoci se naši členové stihli díky tréninku se Štěpánkou Duchkovou přesvědčit, že mediální výchovy není nikdy dost a že vystupování před kamerou je dovednost, která si žádá nácvik. Tento rok se připravují pro naše členy další vzdělávací akce. Těšit se můžeme do středočeského Kácova (nejen na exkurzi do pivovaru) a vhled do aktuální problematiky zdravotnictví a průmyslu. O měsíc později nás přivítají Kouty nad Desnou se svým seminářem Média a jejich aspekty. V Moravskoslezském kraji se dozvíme něco o komunální politice, kde bude jistě také příležitost k výměně zkušeností mladých politiků. Semestr uzavře Plzeňský kraj se zaměřením na dopravu. Vše vyvrcholí tradičním letním setkání, jehož příprava je v plném proudu. Mladí sociální demokraté jsou ale také sdružením politickým a jako takové mají logickou povinnost vystupovat na veřejnosti a vyjadřovat se k politické situaci. I na tomto poli MSD nezaháleli. S naším oranžovým stanem jsme se zúčastnili všech velkých demonstrací. Sami jsme uspořádali několik happeningů, např. proti církevním restitucím anebo proti Klausově amnestii. Naši členové aktivně glosují a komentují veřejné dění na internetu. Naše politické občanské sdružení nepodceňuje ani komunitní život, tj. setkávání na bázi obyčejného přátelství. Vazby, které si mezi sebou vytváříme, mnohdy předčí výhody členství popsané výše. Komunitní život je nezanedbatelnou součástí naší existence. Co se děje uvnitř je stejně důležité, ne-li důležitější než fasáda. Za obrazy se totiž skrývají skuteční lidé, jejich vize či sny a každodenní práce na udržení něčeho, co má smysl. Lucie Válová je místopředsedkyní MSD. Je také zastupitelkou hlavního města Prahy. Pracuje jako projektová koordinátorka v sociálních službách. Amnestie historie a současnost monarchistického přežitku V poslední době nevzbudilo u české veřejnosti téměř nic tolik emocí jako amnestie vyhlášená prezidentem Václavem Klausem v jeho novoročním projevu. Rázem se zvedla vlna debat, zda je v demokratickém státě opravdu možné a vhodné, aby jedna osoba disponovala takovou kompetencí. O otázce vhodnosti lze bezpochyby dlouhosáhle diskutovat, ovšem nezpochybnitelným faktem je, že institut amnestie není záležitostí nijak novou, neboť je v české právní úpravě zakotven již od dob tzv. První republiky. Od roku 1918 bylo uděleno československými a českými prezidenty okolo 44 amnestií, přičemž od vzniku samostatné České republiky v roce 1993 je amnestie prezidenta Klause třetí v pořadí. Právem amnestie disponoval prezident již podle prozatímní Ústavy z roku V 10 je psáno, že má právo prominouti nebo zmírniti tresty i právní následky trestného činu, odsouzení nebo trestu, jakož i naříditi, aby trestní řízení nebylo zahájeno, anebo zahájené trestní řízení aby bylo zastaveno. V tomto ustanovení je více méně obsažena i definice amnestie, neboť amnestie spočívá nejen v hromadném prominutí trestu, ale je také spojena se zahlazením odsouzení pro trestný čin, pro který byl prominutý trest uložen, a může jí být i nařízeno, aby trestní stíhání v amnestovaných případech nebylo zahájeno, a pokud bylo zahájeno, aby v něm nebylo pokračováno. Stejně jako dnes i v době této ústavy vyžadovala amnestie ke své platnosti spolupodpis odpovědného člena vlády. Obdobnou právní úpravu obsahovala i Ústava z roku 1920, Ústava 9. května z roku 1948, Ústava Československé socialistické republiky z roku 1960, ústavní zákon o československé federaci z roku 1968 a amnestie je zakotvená také v současné Ústavě České republiky z roku Od roku 1918 do roku 1960 byl k platnosti amnestie vyžadován spolupodpis odpovědného člena vlády. Od roku 1960 až do účinnosti současné Ústavy bylo udělování amnestie výhradně v rukou prezidenta. 19.

20 Z výše uvedeného výčtu je tedy zřejmé, že amnestie má v našem právním řádu téměř stoletou tradici. Amnestie byla v dobách minulých také hojně využívána. Často uděloval amnestie již prezident Masaryk, první udělil již roku 1918, během roku 1919 následovaly dokonce tři - v lednu 1919, červenci 1919 a říjnu Zajímavou je amnestie z roku 1920, která se vztahovala na přestupky a přečiny spáchané zatajováním zásob obilí a luštěnin ze sklizně z roku Z řady vyčnívá i Masarykova amnestie z roku 1924 týkající přečinů proti výrobě, prodeji a přechovávání radiotelegrafů a radiotelefonů. Amnestie tedy byly v této době udělované opravdu často nejen Masarykem, ale i Benešem a Háchou, a týkaly se širokého spektra trestných činů. V době První republiky bylo prezidenty uděleno celkem 18 amnestií. Institut amnestie přešel po roce 1948 do rukou komunistických prezidentů počínaje Klementem Gottwaldem, který jako jeden z prvních aktů v roli prezidenta v roce 1948 udělil právě amnestii. Největší amnestií v době komunismu byla amnestie prezidenta Antonína Novotného z 9. května 1960, která se týkala 7092 osob. Zaujala mě také druhá amnestie prezidenta Novotného, který ve svém rozhodnutí z roku 1962 prominul nevykonané tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky osobám, které byly před vydáním tohoto rozhodnutí pravomocně odsouzeny pro protistátní trestné činy pobuřování, zneužívání náboženské funkce, hanobení republiky a jejího představitele, hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele, opuštění republiky, vniknutí na území republiky, poškozování zájmů republiky v cizině, násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci, hanobení národa, rasy a přesvědčení, nedovolené ozbrojování nebo šíření poplašné zprávy. Následuje ovšem dle mého názoru jakýsi protimluv, kterým z amnestie vyloučil,,sabotéry naší socialistické výstavby a jejich pomocníky, čímž nejspíš dopad amnestie na mnoho politických vězňů vyloučil. Rekordmanem ovšem je, pokud se týká počtu propuštěných vězňů, prezident Václav Havel, který při svém nástupu do funkce dne udělil amnestii, která se týkala vězňů, což byly v té době asi 2/3 vězňů! Za tuto amnestii byl Havel často kritizován, neboť vedla nárůstu kriminality v důsledku páchání trestné činnosti propuštěnými. Oproti této amnestii, se zdá být amnestie Václava Klause s propuštěnými vězni nesrovnatelnou. Při posuzování aktu Klausovy amnestie je nutné si ovšem uvědomit, že při jejím udílení vycházel prezident Klaus z článku 63 Ústavy. Jedná se tzv. kontrasignovanou pravomoc, což znamená, že tento akt ke své platnosti vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Nejedná se pouze o jakýsi formální klikihák, protože v následujícím odstavci je stanoveno, že za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda. Také předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský ve svých vyjádřeních k amnestii odmítá výklad premiéra Nečase, že podpis na amnestii je pouze pořádkový. Vláda se tedy své odpovědnosti za amnestii zbavit nemůže, neboť je jí ústavně uložena. Není ani povinností premiéra nebo pověřeného člena vlády amnestii podepsat, Ústava ani zákon tak nestanoví, a pokud použiji slova Listiny základních práv a svobod, tak každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. I premiéra lze dle mého názoru zařadit pod termín každý, nevidím tedy důvod, proč by spolupodpis amnestie odmítnout nemohl, přestože se tak v naší historii dosud nestalo. Je ovšem nutno podotknout, že v minulosti také nikdy nebyla amnestie udělena bez konzultace s vládou. Pokud se podíváme, jakým způsobem byla připravována amnestie prezidenta Novotného z 9. května 1960, zjistíme, že návrh amnestie byl rozeslán ministerstvům k připomínkovému řízení s důvodovou zprávou a k návrhu se vyjadřoval i Legislativní odbor vlády. Nejednalo se tedy o žádné překvapení, jakého se dočkal poradce premiéra pro legislativu Petr Bezouška, který uvedl v rozhovoru pro Českou televizi, že se o amnestii dozvěděl až z médií. Podle mého názoru je amnestie natolik závažným rozhodnutím, že by nemělo jít o právo v rukou jediného člověka. Byť je v Ústavě podmíněno aktem kontrasignace, nedomnívám se, že takováto kontrola je dostatečná. Myslím si, že amnestie může mít ve svém důsledku dopady v šíři jakéhokoli zákona. Byť jsem si samozřejmě vědoma, že rozhodnutí o amnestii svými definičními znaky nesplňuje kritéria zákona, domnívám se, že by se rozhodování o amnestii měl účastnit i zákonodárný sbor. Přece jen je Česká republika parlamentní republikou, kde hlava státu plní funkci zejména reprezentativní, a nemyslím si, že by mu měla být svěřena práva, jakými disponoval panovník v dřívějších dobách. Spíše než amnestie jsem zastáncem institutu milosti, který, slovy Ústavy, odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení, ovšem v individuálních případech. Pak se totiž nemůže stát, že si prezident nebude vědom, koho to vlastně z vězení propouští, jako se prezident Klaus v rozhovoru pro televizi Nova podivoval nad tím, že bude osvobozen jakýsi soudce Berka, kterého ovšem vůbec nezná. Markéta Pospíšilová studuje pátý ročník Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a je členkou MSD Přerov. 20.