Kdo je ten malý český člověk 2

Transkript

1 49 ROČNÍK XVI. V CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ Rozhovor s Topolánkem 16 V Svede Paroubek Havla? 3 Reportáž ze Singapuru 13 V I Kuba má svého Kafku 22 Kdo je ten malý český člověk 2 SK 39 Sk; DE 2,10 ; AT, BE 2,30

2 2 KOMENTÁŘE PROSINEC 2005 V RESPEKT 49 VE HVĚZDÁCH Těžko si ve dvacátém století představit lepšího analytika zla, než je Hanah Arendtová. Díky ní, Zygmuntu Baumanovi, Erichu Frommovi či Raymondu Aronovi známe nejtemnější části lidského myšlení, sklony k silným vůdcům, ochotu zbavovat se vlastní svobody či podceňovat vlastní odpovědnost. Minulý týden uplynulo třicet let od její smrti. Žena, která pochopila Eichmanna Kdo je malý český člověk V životě ho nenajdeme, ale umělci jej milují. Proč? Život Arendtové, která se narodila a vyrůstala v Německu, významně ovlivnil fakt, že se seznámila a později i zamilovala do filozofa Martina Heideggera. Ten v ní probudil velký zájem o politickou filozofii, tedy o dění ve světě i kolem ní. Tento zájem v ní zůstal i poté, co se s Heideggerem rozešla. V rozvíjení myšlenek jí pomáhal další vynikající německý myslitel Karl Jaspers. V roce 1933 Arendtová prchá před nacisty, kteří se chopili moci, nejdříve do Francie, pak do Spojených států. Během této emigrace se mimo jiné spřátelí s již zmiňovaným Raymondem Aronem. Není náhodou, že zatímco on později napíše knihu Demokracie a totalitarismus, Arendtová Původ totalitarismu. Chtěli pochopit, co to vlastně tak hrozným způsobem ovlivnilo jejich životy. Obě knihy patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo vůbec na toto téma napsáno. Díky Arendtové přesně víme, jak se komunistickým a nacistickým totalitářům podařilo vymýt lidem mozky. Charakteristickým znakem vzestupu nacismu v Německu a komunistických hnutí v Evropě po roce 1930 byla orientace na masu zjevně lhostejných lidí, píše Arendtová. A varováním může být další Arendtové konstatování: Totalitní hnutí užívají a zneužívají demokratických svobod proto, aby je tím snáze posléze zrušila. Což je vysoce aktuální i dnes, kdy v postkomunistické Evropě znovu sílí bolševické strany a hlasy demokratů zvoucí k podílu na moci. Zřejmě nejvíc na sebe Arendtová upozornila na začátku šedesátých let, kdy se vydala do Jeruzaléma, aby pro americký časopis New Yorker psala o procesu s jedním z autorů a strůjců konečného řešení židovské otázky Adolfem Eichmannem. Později o tom napsala i knihu Eichmann v Jeruzalémě o banalitě zla, která vzbudila velký rozruch a kritiku. Zejména proto, že se Arendtová pokoušela ukázat, že Eichmann nebyl nějakou výjimečnou zrůdou z psychiatrických knih, ale obyčejný člověk, který prostě sloužil režimu a nedohlížel konce. Chtěla totiž dokázat, že každý se můžeme stát Eichmannem, protože pro to nejsou nějaké vrozené dispozice. Odtud ona banalita zla. Všechny práce této neobyčejné ženy propojuje snaha o poznání, jak nakládáme s veřejným prostorem, autoritou či svobodou. Bez jejích analýz by svět byl bezesporu nebezpečnější, protože bychom neznali část sebe. Tu nebezpečnější část. Erik Tabery Bez ní by byl svět nebezpečnější. FOTO FRED STEIN Problém je v pohrdání. (Ilustrační foto z filmu Mistři.) FOTO NEGATIV S.R.O. Vosmdesátých letech jsme o prázdninách na Jadranu zaparkovali auto na pobřeží vedle stejně ošumělých českých škodovek. Jeden krajan si tehdy zavedl rituál: v horkém odpoledni je denně všechny obcházel, do každé nahlížel a hledal v jejich interiérech zlepšováky. Plastikové podložky a násady na řadicí páku v podobě lebky v něm probouzely nadšení, zatímco moře a cizina ho celkem nezajímaly. Bylo mi trapně, že máme stejný pas. Přesto se nedalo vyloučit, že ten muž by případně zachránil dítě před žralokem nebo položil život i za jiný ideál než za plyšáka pověšeného na zrcátku. Tohle se nedá předem odhadnout, a proto nelze tvrdit, že to byl malý český člověk. Přízemní a pitomé bylo pouze jeho chování, a nakonec možná i moje reakce. Ing. Karel IV. Dvacet let poté vyhlašuji boj přemnoženému malému českému člověku. V životě se nevyskytuje. Všichni jsme schopni milovat a zabíjet a nikdo není tak malý, aby nedokázal být větší. O to víc se uchytil virtuálně a ovládl domácí filmy a knihy. Za normalizace jeho charakter rozkvetl a v polistopadovém Česku se kupodivu upevnil. Malému českému člověku ze zdejší umělecké dílny je mezi deseti a devadesáti, má problémy s hygienou, s penězi, s rodinou, s autoritami, s cizími jazyky, sám se sebou, s opačným pohlavím, s přistěhovalci, s politikou, se sexem, s minulostí a budoucností, s ubohým zevnějškem, s autem a s pitím. Trvale si stěžuje a za nic nemůže. Jeho žena vypadá jako knokautovaný boxer a rodina je jí vším. Obzory obou začínají a končí u svíčkové se šesti. Někdy je malý český člověk bohatý a umytý. I tehdy ale zná slova jako svoboda nebo věčnost hlavně z reklamy na mobil a pokládá je za zbytečnost. Typičtí malí čeští lidé jsou postavy Petra Šabacha a Jana Hřebejka, ale tihle autoři nejsou škůdci ani ďáblové. Nakonec nikdy neskrývali, že se obracejí hlavně ke konzervativním vrstvám, tak jako před nimi Jaroslav Dietl, před válkou Vladimír Slavínský, před sto třiceti lety Ignát Herrmann. Dovedou být vtipní a nehrají si na proroky. Horší je, že v jejich stopách kráčejí ostatní kandidáti na úspěch, včetně novodobých bojovníků proti establishmentu. Například hrdinové ceněného snímku Mistři jsou tak hnusní a malí, že na ně i na jejich skutky divák raději zapomene dřív, než vyjde z kina. Od klasického malého člověka pivního typu se po Listopadu odštěpil malý člověk alternativní a pravidelně se objevuje v nízkorozpočtových snímcích a undergroundových románech. Alternativní malí lidé pohrdají systémem, válejí se mezi prázdnými lahvemi a mají drsný slovník. Zatímco klasický knedlíkový malý člověk bývá autory oslavován a laskavě ironizován, jeho alternativní bratr bývá buď vykreslen soucitně, anebo nemilosrdně demaskován. Ale nakonec to všechno vyjde nastejno, protože všichni malí hrdinové hlavně soudí, že je všechno předem ztracené. Podle toho je také poznám. I mně se při střetu s nimi zdá, že už nikdy nic nevymyslím, protože to nemá cenu. Malý člověk umrtvuje inspiraci spolehlivěji než tři litry rumu. Ale potřebujeme my Češi velké hrdiny nebo velkou kulturu? Nechci vidět seriál o T. G. Masarykovi z pera Jana Míky, autora Života na zámku, a nepřeji si číst román o soukromém životě Václava Havla. Ve věci malého českého člověka nejde o typ hrdiny ani o téma. Třeba Formanovo Hoří, má panenko je sice o hnusných malých lidech, jenže Formanovi hasiči nejsou konkrétními postavami a nemají ani jména. Jejich drtivá ubohost není typicky česká vlastnost. Je to věčný generální nepřítel každé individuální svobody a inteligence. Jejím nositelem může být stejně tak třeba americký prezident. Dnešního malého českého člověka ale koncipují autoři, jejichž problém je hlavně v pohrdavém přístupu ke skutečné velikosti a hrůze lidské existence. Proto v jejich podání nakonec dopadne stejně zoufale Karel IV. jako normalizační inženýr či polistopadový podnikavec. Kdo je hloupý Honza Současný malý český člověk není nic jiného než výsledek zbytečného komplexu kulturní méněcennosti. Česká záliba v malosti ale není o nic hloupější než třeba obvyklá francouzská láska ke vznešenosti. Obě jsou důsledkem stejného procesu, jsou to šablony, pomocí nichž se utvářelo národní vědomí v druhé polovině devatenáctého století, kdy se knihy začaly číst masově. Tehdy evropská literatura zakládala klišé o typických národních rysech, od ruské duše až po anglický odstup, a tehdy se zrodil i náš malý český člověk. Jedním z méně šťastných rysů domácích obrozenců bylo, že měli tendenci českou mentalitu spíše formovat než pozorovat. Důraz na ryzost českých venkovanů, na přívětivost hloupého Honzy a pýchu rakouské aristokracie měl umělý základ a také přesný důvod: šlo o to vymezit malou českou kulturu vůči německému titánství. Pozdně obrozenecká česká literatura se proto zahemžila malými lidmi a všichni měli jedno společné bez ohledu na kvalitu díla: čeští intelektuálové okouzleně pozorovali život nižších vrstev z docela pohodlného měšťanského rychlíku. Teprve dvacáté století ukázalo, že malý člověk může být zásadním přínosem světové kultuře. Ve Švejkovi či třeba ve strýci Pepinovi pulzuje vesmír a není asi náhoda, že oba vznikli pod tlakem války a totality. V čem je ale rozdíl mezi Švejkem a Pepinem a mezi malým hrdinou z normalizace a současnosti? Například v tom, že Švejk ani Pepin se nepovažují za oběti. Z jejich perspektivy jsou historické vítězství či oficiální velikost relativní, či spíše k ničemu, protože nad nimi stojí věčnost. Prostý pohled zdola je někdy pro uchopení reality přínosnější než traktát Jacquese Derridy nebo učebnice dějepisu. Ale má svá nebezpečí: zakládá fatalistickou, byzantskou představu, že jednotlivec nemůže změnit sebe ani svět kolem. Není to jen český problém. Zvracel jsem do záhonu v parku na náměstí, zní první věta knihy Lászla Darvásiho, jednoho z často překládaných maďarských autorů mladší generace. Východní Evropa je v očích současných západních producentů a nakladatelů právě tohle: klaustrofobní společenství malých a věčně přiopilých lidí, kteří vzácně zajiskří životní moudrostí. Malost Východoevropanů je docela dobrý vývozní artikl, jenže v procesu prudkých změn ve východní Evropě zní stále falešněji a patří minulosti. Zmizel prostě důvod vymlouvat se na poměry. I proto je náš malý český člověk v očích náročnějších čtenářů a diváků přežitý, trapný a nedůvěryhodný. Dobrý autor, i komerční, je schopen reflektovat společenský pohyb a předjímat budoucnost. Jenže polistopadovým autorům obvykle stačí, že lidem se to líbí, a tak dál omílají obrozenecká klišé z poloviny devatenáctého století, někdy v kulisách squatů a popelnic, jindy ve vilách. Je to o to smutnější, že česká kultura ve dvacátém století už jednou ze svých komplexů vyrostla. Naši lenoši V moderním světě zaměřeném na výkon a úspěch může malý český člověk působit jako hrdina všedního dne, jako ten, kdo se zdravě zbavil touhy někam to dotáhnout. Proto se pojem malý člověk tak často druží se slovem lidskost, či ještě hůře člověčina. Ve skutečnosti ale působí na tak trapnou signální soustavu, ke které by nevinná zvířata nikdy neklesla. Obraz malého člověka staví diváka a čtenáře do role chytřejšího. Cizí ubohost potěší podobně jako zpráva, že sousedovi chcípla kráva. Lidé se také rádi společně zasmějí při otřepaných vtipech a cítí povrchní pospolitost. To všechno by mohlo být nakonec jedno, ale není, protože umělý obraz české malosti se volně přenáší mezi zábavním průmyslem a politikou. Jsme jedni z vás, jsme malí lidé, vzkazují čeští politici veřejnosti prostřednictvím reklamních agentur. Vede současná sociální demokracie. Národ má rád pivo a vepřovou, vzkázal premiér Paroubek v jednom z rozhovorů po nástupu do funkce. To ovšem vylučuje z veřejného prostoru každého, komu se tak hloupé klišé protiví. Virtuální malý člověk se proto dnes stává úhlavním veřejným nepřítelem. Je to nebezpečný virus, který v českých hlavách zanechala minulost. Byl zaveden centrálně českými obrozenci. Byl vypiplán komunisty. Otázka ale je, proč se ho český zábavní průmysl, pseudoumění a politika drží uprostřed Evropy třetího tisíciletí. Z lenosti? To je tedy opravdu hodně malé. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

3 RESPEKT 49 V PROSINEC 2005 KOMENTÁŘE 3 Paroubek svádí Havla Úskalí sbližování bývalého prezidenta s premiérem Rozhodně nezůstanu stranou, jsem politický člověk, budu se angažovat i jako občan, tvrdil při odchodu z politiky bývalý český prezident Václav Havel. Jeho sporadické vstupy na politickou scénu většinou vykazovaly klasické občanské rysy, za všechny připomeňme jen Havlovo zapojení do kritiky kubánského režimu a boje za lepší postavení tamějších disidentů. Letošní listopad byl ale v exprezidentových návratech do politiky zlomovým měsícem. Už to není pouze Havel-občan, který váhou svého jména spoluobčanům připomíná, za co má ještě cenu bojovat. Stal se z něj opět Havel-politik, který preferuje jednu ze soupeřících politických stran. Exprezidentova tvář se ČSSD hodí Nemám to štěstí být prezidentem v době, kdy je pan Paroubek premiérem. Ale já myslím, že by to klapalo, kdybychom vládli spolu, řekl Václav Havel na začátku listopadu, když ho deník Právo náhodou přistihl v pražském hotelu Four Seasons, kde posnídal s premiérem Jiřím Paroubkem. Havel dokonce pochválil Paroubkovu neobvyklou personální politiku, spočívající v nominaci takzvaných nepolitických osobností do vlády, což je v případě Davida Ratha, který do politiky vždy směřoval, trochu směšné. Však také mluvčí někdejšího prezidenta toto nadšení později mírnil a vysvětloval, že Václav Havel proti takovému doplňování kabinetu pouze nic nemá. Byl to první náznak nenápadné obrany proti manipulaci: jako by Havel vnitřně cítil, že se možná poprvé v životě dostává do role Leninova užitečného idiota, kterým šikovný politik vrtí přesně tak, jak potřebuje, ale přesto se z mnoha osobních i neosobních důvodu nedokázal vzepřít. Už ze soukromé schůzky ve Four Seasons, kterou premiér nachystal tak, aby se o ní všichni dozvěděli, bylo cítit, jak moc Jiří Paroubek usiluje o to, aby měl Václava Havla na své straně. Ve volbách, v nichž bude ČSSD potřebovat každý hlas, se taková přízeň může skvěle hodit. Ostatně využívání bývalých politiků ve volební kampani není nic nového, snaha amerických demokratů prodávat obličej Billa Clintona v kampani Johna Kerryho je v tomto směru asi nejpříznačnější. Václav Havel pochopitelně nebude vystupovat na mítincích jako hvězda nějaké megalomanské freak show, ale pro lídra sociální demokracie Nakonec se dohodneme, i když na sebe zatím ceníme zuby. Tak to alespoň vypadalo v pátek v Budapešti, kde se sešlo pět evropských lídrů nejvíce toužících po úspěchu nadcházejícího bruselského summitu o evropském rozpočtu na léta 2007 až Premiéři Visegrádské čtyřky potřebují rychlou dohodu proto, aby se jejich země stihly včas připravit na složitou technickou proceduru, která čerpání evropských miliard provází. Tony Blair zase označil rozpočet za prioritu svého předsednictví v Evropské unii a nehodlá z boje odejít poražený. Páteční schůzka sice skončila naoko neúspěchem, odhodlaná gesta na hlavní tiskovce však rychle vystřídala střízlivější hodnocení na chodbách maďarského parlamentu: nováčci prostě dohodu potřebují a jsou v tuto chvíli nejslabším hráčem. Když Britové dokážou navrhované, neoficiálně desetiprocentní škrty v dotacích pro nové členské země nabídnout v nějakém přitažlivém balení tak, aby je středoevropští premiéři mohli dobře prodat domácímu publiku, dohoda bude. Skvělá zpráva to ale není. Ne že by se snad zbořil svět kvůli několika desítkám miliard, o které by Češi mohli utratit více. Tony Blair však na jaře sliboval především modernizaci evropského rozpočtu, na kterém stále visí archaické závaží v podobě neohrabané společné zemědělské politiky a s ní souvisejícího britského rabatu. A tady se nic nemění. Nováčci si za svůj ústupek koupí dotační miliardy spolu se starou strukturou společné evropské kasy. Krátkodobě to pro ně výhodné je, i tak může nepřímo udělat spoustu užitečné práce. Bývalý prezident má v české veřejnosti stále výsadní postavení, zejména u lidí, kteří se snaží vidět Českou republiku ze širšího evropského a globálního pohledu. Havlovi může premiér imponovat právě tím, že myslí na společnou Evropu, náklonnost Havla k Paroubkovi přece připomíná především to, že sociální demokracie myslí na společnou Evropu víc než ostatní. Oběma čerstvě spřáteleným politikům je společný i kritický postoj k současnému vládci nad Pražským hradem. Drobné osobní i politické nenávisti vůči Václavu Klausovi bývalý prezident Havel po odchodu z politiky skrývá daleko méně než dřív; a Paroubek je silný Klausův soupeř, jeden z mála politiků, kteří se mu úzkostlivě neklaní, ale berou ho jako hráče stojícího na straně ODS. Havlovi se nikdy nelíbilo Klausovo omezené pojetí parlamentní demokracie a Klausovo mezinárodní působení, zejména euroskeptický dojem, který zanechává všude, kam v Evropě vkročí (přestože by jako reprezentant státu měl ctít stále ještě proevropskou naladěnost české společnosti). Paroubkovo politické svádění zcela jistě hraje i na tuto strunu. Spojení není bez rizika Premiér si dává záležet, aby na fórech, kde často záměrně vystupuje spolu s Václavem Havlem, nebyl v rozporu s jeho názory, aby se dalo říct, že Paroubek si myslí totéž co Havel, přesněji že Havel má podobný názor jako Paroubek. Stalo se tak ve sněmovně při diskusi o dění v listopadu 1989, kde premiér litoval, že na začátku 90. let bojoval za to, aby byli komunisté zakázáni, zatímco prozíravý Václav Havel a Petr Pithart už tehdy věděli, že porazit komunisty lze jen trpělivou politickou prací. Stalo se to i během veřejné debaty o Evropské unii v obnoveném kostele Sv. Anny. Když Havel kritizoval ekonomické pojetí Unie, která se snaží dohnat USA ve výrobě traktorů, zatímco všelidské ideje a širší geopolitický kontext jí uniká, premiér Paroubek to vzal jako výzvu, aby předvedl, že ani on nemyslí jen na materiální výhody mezinárodní spolupráce, ačkoli všichni z jeho cesty po Číně vědí, že obchod je u něj vždy až na prvním místě. Havlovi se Paroubek přiblížil i ve chvíli, kdy na chodbě sněmovny jen tak mezi řečí o mýtném Bajka o tlustém kaprovi a chudé štice Evropský rozpočet se přiblížil, pro Čechy zůstává stále peněz dost. až však za peníze bohatších zemí postaví vytoužené dálnice či jezy, zjistí, že jsou členy spolku, který pluje jako těžkopádný a obstarožní kapr v rybníce plném štik z Asie nebo v té době už třeba i Latinské Ameriky. Nejsou to však oni, kdo za to může. Klidná síla a o důchodech novinářům sděloval, že lustrační zákon není dobrý nástroj, jak se vyrovnat s minulostí, protože je založen na principu kolektivní viny a 16 let po revoluci už stejně nemá žádný význam. Když v roce 2000 Václav Havel odmítl podepsat prodloužení lustračních zákonů, argumentoval také tím, že to ničemu dobrému nepomůže. O rok později řekl, že největší viníci stejně uniknou, zatímco začasté to odnesou ubožáci, kteří žádné minulé totalitní poměry nezpůsobili. Jsou to třeba lidé vydíráním donucení, aby podepsali jakýsi papír, a tím to skončilo. Premiérova snaha získat Havla na svou stranu je očividná, stejně tak je ale dobře patrné, jak bývalého prezidenta láká představa, že může v politickém boji pořád ještě leccos ovlivnit. Nepřímé spojení s Jiřím Paroubkem ale není pro Václava Havla bez rizika. Premiérovo nadbíhání není motivováno obdivem, ba ani ideově, není to spříznění společnými myšlenkami nebo společným viděním světa, spříznění vycházející z až geneticky pevné chemické vazby. Jde spíše o sbírání záře a kumulaci potenciální politické síly další projev politiky jako technologie moci či politického pragmatismu, k němuž Václav Havel v posledních měsících přidává prefix supra-. Jestli něco premiéra Jiřího Paroubka od nástupu k moci charakterizuje, pak je to ostentativní pragmatismus, dobře prověřený už v časech opoziční smlouvy, kterou Havel nemohl vystát a bojoval proti ní i u Ústavního soudu. Současný politický profil Jiřího Paroubka vyrůstá z opozičněsmluvních kořenů, a možná i proto druhou stranu tohoto proslulého projektu (občanské demokraty) tolik znervózňuje. Nejprve je třeba za každou cenu dojít k moci, teprve pak se začne přemýšlet o tom, co si s tou mocí počneme. Nutkavá potřeba ovlivňovat Václav Havel teď vědomě i nevědomě přispívá k rozkvětu takového pojetí politiky, jež mu, jak sám říkával, bylo vždy z duše protivné. A je úplně jedno, jestli to dělá s představou, že premiér pod jeho vlivem časem přece jen změní styl, nebo je zkrátka potěšen, že o jeho nutkavou potřebu ovlivňovat věci veřejné má zase někdo vlivný opravdu upřímný zájem. Petr Fischer Autor je redaktorem BBC. Vítězem finiše před závěrečným summitem britského předsednictví se zdá muž, jehož jméno v Budapešti nepadlo ani jednou. Francouzský prezident Jacques Chirac zachoval po krachu červnového pokusu o rozpočtovou dohodu ledový klid a nehnutě vydržel půl roku trvat na svém. Jestliže Blair tvrdil, že jakékoliv škrty v britském rabatu a ty byly nutné proto, aby se v rozpočtu našlo dost peněz pro nováčky jsou podmíněny změnami společné zemědělské politiky Unie, Chirac odpovídal jednoznačně: ani omylem. Mohl si to dovolit ze dvou důvodů. Na zakonzervování současné podoby zemědělských dotací se dohodl s bývalým německým premiérem Schröderem už v roce 2002 a ostatní šéfové tehdejší patnáctky mu to s větším či menším ušklíbáním odsouhlasili. Nechyběl mezi nimi tehdy ani Tony Blair. A zadruhé, Francie má čas. Nedojde-li k dohodě o rozpočtu za britského předsednictví, není všem dnům konec: rozpočtový rámec na léta se podařilo domluvit teprve v prosinci 1992 a ten současný, na léta , teprve na jaře Vlak tedy ještě neujel, to pouze nové země mají strach, zda by v takové časové tísni uměly napsat dostatečný počet kvalitních projektů. No a potom Tony Blair, který vše slíbil dohodnout. Jistěže jsou ve hře i další věci Evropa potřebuje zdvihnout sebevědomí, obnovit vzájemnou důvěru, vysekat se z pochmurné nálady, do které se propadla po krachu ústavních referend a rozpočtového referenda letos na jaře. Faktem zůstává, že klíčový hráč Chirac nehnul prstem, neustoupil o píď a teď vítězně přihlíží, jak se jeho záměr naplňuje: Blair se v potu tváře snaží vykřesat dohodu a nováčci, kteří přišli do Unie s prázdným měšcem, si do něj nakonec ještě rádi nechají nasypat o něco méně. Pořád to bude dost. Vzácná shoda Není žádný důvod šéfům Visegrádské čtyřky povolnost vyčítat. Na nutnost provést zásadní reformy celého rozpočtu místo jednoduchých škrtů v jedné jeho části v Budapešti hlasitě upozorňovali a víc ze své pozice asi dělat nemohou. Pokud by se rozhodli jít dále a dohodu zablokovat, nemají vůbec žádnou jistotu, že až ztratí Britové poslední motivaci dosáhnout průlomu, nebude ještě hůř. Za jejich ochotou k ústupkům je kromě hesla Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše i něco státnické odpovědnosti: svou obětí mohou pomoci zajistit alespoň nějakou dohodu mezi jinak zcela neústupnými hlavními soupeři na současné evropské scéně, Francií a Británií. To platí i o českém premiérovi Jiřím Paroubkovi, který stejně jako jeho kolegové doufá, že bude moci výměnou za nižší dotace doma nabídnout výhodnější pravidla pro jejich čerpání. Stínový ministr zahraničí Jan Zahradil zase v pátek potvrdil, že ani ODS nevnímá desetiprocentní škrty jako národní tragédii, zvláště když nám za ně Britové něco slíbí nejlépe podporu našemu úsilí o otevření pracovních trhů a snaze zabránit pokusům o sjednocení daní. Páteční schůzka tedy vzbudila mírný optimismus: vyhlídky na dohodu jsou o něco větší, nováčci se nechovají jako malé děti a peněz je pro ně stále dost. Jiří Sobota, Budapešť EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři, děkuji za zájem a důvěru všem našim předplatitelům, kteří se rozhodli to s námi v příštím roce zkusit. Věřím, že vás dostatečně zajímavým čtením nezklameme. Totéž poděkování se samozřejmě vztahuje na všechny naše čtenáře. Jinak z obsahu nového Respektu vás chci upozornit na články z předvolební politické scény. Jde o rozhovor s předsedou ODS, dále komentář redaktora BBC Petra Fischera o sbližování Jiřího Paroubka a Václava Havla, zatřetí o pohled na jednoho z posledních disidentů ve vrcholné politice Svatopluka Karáska a konečně nepřehlédněte naši analýzu jednoho z hlavních předvolebních slibů ODS. Srdečně zdraví Marek Švehla GLOSY Už se zdálo, že situace je beznadějná a dopadne to stejně jako dřív, ale stalo se něco nečekaného. Umělci v čele s poslankyní Táňou Fišerovou vybojovali v parlamentu minulý pátek pro českou kulturu sto milionů korun navíc, a zastavili tak dlouhodobý pád Sto milionů naděje státní podpory živého umění. Pikantní je, že toho dosáhli navzdory současnému ministru Vítězslavu Jandákovi. Ten s umělci a Fišerovou vůbec nespolupracoval, bál se bojovat a spokojil se s tím, co na něj zbylo. To, co úspěchu Fišerové předcházelo, stojí za přiblížení. Výtvarníci, divadelníci, literáti i hudebníci se letos poprvé spojili, sami vypracovali analýzu stavu svých scén a navrhli dlouho známé řešení: aby přežilo více literárních časopisů, divadel, hudebních festivalů a orchestrů, aby bylo více nových premiér a výstav v regionech, je třeba přidat peníze celkem 300 milionů. Ale systematicky. Ať je rozdělují transparentně grantové komise podle kvality. S analýzou pak umělci přesvědčovali poslance a členy vlády. Jandák je vůbec nepřijal. Iniciativy se nakonec ujala Fišerová. Po tvrdých jednáních vybojovala alespoň třetinu původních požadavků. Může se to zdát jako hořké vítězství. Fišerová je unavená handlováním ve sněmovně, ve které navíc příští rok končí. Umělci zase místo tvorbě věnovali energii obhajování vlastní existence. Ale takový je prostě život ve svobodné společnosti. Důležité a nadějné je, že se našlo dost angažovaných a že se to nakonec podařilo, i když příští rok bude odpor sněmovny možná ještě tvrdší a celý tanec bude potřeba zopakovat. Jaroslav Pašmik To není vtip. Poslanci íránského parlamentu přijeli do Prahy žádat o účast Česka v íránském jaderném programu. Na ministerstvu zahraničí je nepřijali, ve sněmovně ano. Děje se tak chvíli poté, co íránský prezident oprášil předsevzetí vymazat Izrael z mapy. Na jednu stranu se dá pochopit, když poslanci přijímají poslance. Svět je naladěný do atmosféry, kdy každý mluví s každým. Důležité je ale používat jasná slova. Laštůvkova bomba pro Izrael České podniky mají na stavbě íránské atomové elektrárny v Búšehru svůj podíl a je naprosto nepřijatelné, aby v těchto obchodech pokračovaly. Tohle už není trochu akademická debata o lidských právech. Podpořit jaderný program Íránu znamená podpořit útok na Izrael a v důsledku i ohrozit bezpečnostní zájmy českého státu. Bohužel, poslanci jako předseda zahraničního výboru Laštůvka, kteří se atomové spolupráci s Teheránem nebrání a chtějí být u toho, přesně tohle dělají. MŠ

4 4 ČESKÁ REPUBLIKA PROSINEC 2005 V RESPEKT 49 P Studenti z Neratovic sobě Po Nově hrozí nájmy Zaplatíme 10 miliard majitelům domů? roslulý chemický městys Neratovice vítá návštěvníka vůní své největší továrny Spolana a k nebi se vypínajícími paneláky. Mezi nimi se krčí Gymnázium Františka Palackého, škola, která právě slaví velký den. Kromě patnáctých narozenin se tu otevírají dveře nového studentského klubu. Ne ledajakého. Neratovický Klub odložených studentů se stal posledním z dvaceti českých členů exkluzivní středoevropské sítě klub-net, kterou charakterizuje především to, že si v jeho pobočkách vládne nad svou zábavou či nudou mládež sama. Dav žáků a učitelů se k té slavné chvíli srocuje vzadu na trávníku za budovou školy. Nejprve zaburácí zpěv místního sboru, pak jsou projevy a konec korunuje zasazení dvou památečních lip. Chvíli potom už mohou zájemci sledovat na počítači v neratovické sborovně, jak mladí účastníci představují svým spolužákům prostor pro volnočasové aktivity. Zavedli jsme to ne kvůli špiclování, ale jen pro bezpečnost, kdyby se někomu něco stalo nebo kdyby se tam něco ztratilo, komentuje přímý kamerový dozor učitelka dramatického kroužku Diana Vysušilová. Program klub-net se rozběhl před třemi lety zároveň v Německu, Polsku a Česku. Výjimečnost této klubové sítě spočívá v tom, že dává dětem nebývalou rozhodovací svobodu a vlastně i odpovědnost. Celý projekt běží totiž nezávisle na zásahu dospělých a školy, jeho zdar tedy záleží výhradně na studentech. Do klubu přitom mají přístup nejen žáci vybrané školy, ale i ostatní zájemci z okolí. Všechno financuje stuttgartská nadace podnikatele a filantropa Roberta Bosche. Proč? Náš zakladatel si ve své závěti v roce 1942 přál, vysvětluje pracovník nadace Witold Gnauck, aby jeho peníze napomohly posílit porozumění mezi národy. Stejně jako všichni ostatní zájemci museli i Neratovičtí projít výběrovým řízením u zdejší Nadace rozvoje občanské společnosti (NROS), která na Boschovu vizi dohlíží v Česku. Uspěli a stali se součástí šedesátičlenné internacionální sítě. Podmínkou přijetí je i slib, že jednou do roka uspořádá klub při Palackého gymnáziu mezinárodní setkání klub-netu a že se na domácí rovině budou správci národních klubů scházet k častým debatám a výměně zkušeností. Neratovický KOS zatím spravuje dvacet lidí. Co je přilákalo? Měl jsem spoustu volna a nechtěl jsem pořád jen sedět u počítače. Chtěl jsem prostě něco dělat. A v tomhle vidím šanci, říká správce Jan Chodík. Je každopádně fajn, že se máme možnost vyjádřit, že nás lidi začnou brát víc vážně a že se o nás začnou zajímat, doplňuje ho spolužačka Zuzana Svobodová. Devatenáct dalších českých klub-netů už funguje delší čas, například DoGa v nedalekých Kralupech nad Vltavou druhým rokem. Jeho členové za sebou mimo jiné mají natáčení filmu v polském Krakově a Štětíně, který zachycuje jejich zážitky z poznávání polských umělců, návštěv koncertů, muzeí a dalších setkání. Naučil jsem se přitom pracovat s digitální technikou a poznal jsem, jaká může být mezinárodní komunikace, říká o tom Jaroslav Heinrich z kralupského Dvořákova gymnázia. V DoGa se dnes ve svých kroužcích scházejí milovníci čaje, šachu, latiny a divadla, je tu filmový klub a loni měli zájemci možnost absolvovat lekce znakové řeči doplněné informacemi o životě nevidomých. Tři měsíce už funguje klub při Gymnáziu ve Slezské Ostravě. Je to fajn, říká jeho člen Marek Kalus, Ti, kdo tam chtějí chodit, se nemusejí flákat po venku a být v partách, které robí neplechu. Tam se můžou zabavit. Je to takové zpříjemnění školy. Jejich klub nabízí kurz vytváření webových stránek a počítačové grafiky, můžete se tam zúčastnit lezení po umělé stěně a nedávno proběhla beseda o putování po Rumunsku. Nadační peníze zajišťují tuzemským klubům výbavu a tříletou existenci. Co bude potom? Pomáháme studentům s přípravou žádostí o grant a radíme jim, u koho je mají podávat, říká Věra Zemanová, vedoucí programu NROS. Doufáme, že se jim podaří sehnat podporu přes krajské školské odbory nebo přes různé nadace anebo že získají dotaci na další činnost od svého města. Jan Kout Autor je studentem na Evropské univerzitě Viadrina ve Frankfurtu nad Odrou. Žalují stát a Brusel rozhodne. (Manželé Kučerovi se synem.) FOTO LUDVÍK HRADILEK Eva a Dalibor Kučerovi z Brna mají zvláštního koníčka: každý měsíc obcházejí partaje ve svém domě a rozdávají jim tisícikoruny. Během let tak sousedům roznesli jeden a půl milionu korun. Ne že by přímo chtěli. Ale patří jim činžák na jedné z nejlepších brněnských adres a oni na něj musí doplácet, protože z nízkých, vládou nařízených nájmů nemohou svůj majetek udržet v chodu. Podobně nedobrovolných dárců je v Česku spousta. A teď se schyluje k účtování. Sněmovna sice právě projednává nový zákon zvedající nájmy do budoucna o desítky procent, ale majitelům to nestačí. Jsou rozhodnuti donutit stát ke kapitulaci před Evropským soudem a vymoci pro sebe spravedlivou náhradu ve výši zhruba deseti miliard korun. Vládní stoupenci regulace možnou prohru glosují fatalisticky: Přinejhorším zaplatíme. Vypni zvonek Je to deprimující pocit, potkávat každý den lidi, kteří hospodaří s vaším majetkem, říká paní Kučerová v kuchyni pod brněnským hradem Špilberk. Činžák, který v roce 1900 postavila její rodina, se dnes skládá z osmi bytů. Donedávna se nás v našem vlastním domě mačkalo pět v dvoupokojovém bytě a sousedi se s námi odmítli vůbec bavit o výměně za jejich stometrový, za který nám někdy zapomněli zaplatit i to regulované nájemné, říká Dalibor Kučera, jinak ekonom na České poště. Opravy a další investice hradí s manželkou, zdravotní sestrou ze svých platů a půjček. Ale místo oprávněné role důstojných dědiců rodinné nemovitosti jim realita českého bytového postkomunismu přiřkla úplně jiné výstupy. Nájemníci s dekretem mají právo užívat byty v domě Kučerových do smrti. Přitom platí nízké regulované nájmy, takže atmosféra v domě by se dala krájet. Schválnost stíhá schválnost a každá ze stran v nich má svoji pravdu. Je mi jasné, že platím málo a klidně bych i platila víc, nabízela jsem jim to. Ale s panem Kučerou se prostě nedá dohodnout, říká osamělá matka Martina Legebová, která se dvěma dětmi obývá velký být za 2258 korun měsíčně. Několikrát jsem ho v noci přistihla, jak mi vyhazuje pojistky. To pan Kučera odmítá: Ale odpojil jsem jí zvonek. V naději na řešení neúnosné situace se zoufalí odpojovači zvonků obrátili na Ústavní soud a současně se připojili k hromadné žalobě majitelů domů k Evropskému soudu. Žalují český stát za to, že nedokáže chránit jejich vlastnická práva a advokát Jaroslav Brož, který manžele zastupuje, považuje situaci za velkou výzvu. Ústavní soud nazval současný stav protiústavním a představitele státu to nezajímá. Je to možné? ptá se řečnicky Brož, podle něhož musí stát složit účet za to, že dopustil situaci, ve které občanům není umožněno nakládat se svým majetkem a domoci se ochrany ve svém státě. Tajné analýzy Otázka činží je jedna z mála věcí, která zůstala od dob komunismu prakticky beze změny. Málokdo si už dnes pamatuje, jak na počátku devadesátých let ovládal společenskou a politickou debatu strach, že po privatizaci obchodů zmizí z ulic pekárny a potraviny a všude budou samé butiky. Podobné obavy tentokrát z horentního, nezaplatitelného zvýšení nájmů, po kterém skončí zástupy lidí pod mostem panují dodnes v debatách o volném trhu s byty. Přestože již patnáct let známe tržní prostředí z ostatních sfér života a přestože u našich sousedů v EU nevyhnaly volné nájmy lidi pod most, ale daly jim bytovou svobodu, tady dál vládne strach. Podobně je na tom sousední Polsko, s jedním důležitým rozdílem: tamní majitelé domů letos vyhráli u Evropského soudu, který polské vládě přikázal, aby jim za své regulační choutky vyplatila miliardové odškodné. Kabinet se ale odvolal s tím, že se ceny regulovaného nájemného již tři roky zvyšují, a dnes se čeká na rozhodnutí nejvyššího senátu Evropského soudu, který má odvolání posoudit. Dá se předpokládat, že verdikt urychlí průběh české, v mnohém podobné stížnosti. Jak se tedy vláda připravuje na riziko prohraného sporu? Nechali jsme si zpracovat právní posudky situace a seznámili jsme s nimi vládu. Jsou ale tajné, protože nechceme naši stranu znevýhodňovat u soudu, říká ministr pro místní rozvoj Radko Martínek, jehož ministerstvo připravilo návrh zákona o nájemném, který jde v současnosti do druhého čtení. Návrh počítá s ročním zvyšováním regulovaného nájmu o 14,2 % po dobu čtyř let. Začít by se mělo v lednu 2007 a v roce 2010 by nájemné mělo tvořit pět procent tržní ceny bytu. Evropský průměr se pohybuje mezi šesti a sedmi procenty. To procento není důležité a musí vzniknout trhem. U ceny bydlení dnes rozhoduje hlavně lokalita, říká Robert Axamit ze Sdružení majitelů domů, který již dnes návrh vlády považuje za prodlužování agonie. My potřebujeme, abychom s nájemcem mohli uzavřít regulérní smlouvu, a když ji nebude plnit, potřebujeme možnost jej bez soudu vystěhovat. To navržená úprava nedovoluje, říká Axamit. V tomto duchu chtěla zákon vylepšit ODS, ale sociální demokracie je zatím proti. Butik poslance Křečka Je to citlivá věc a odpor části našich poslanců je velký. Pro dlouhodobé nájemce je velké trauma odejít z bytu, kde jsou zvyklí, vysvětluje nechuť své strany ministr Martínek. Za tato traumata Česku ale hrozí miliardové pokuty, kdo tedy ponese odpovědnost za případnou prohru Česka u Evropského soudu? Všichni, říká Martínek. My jsme sněmovně navrhovali deregulační zákon, ale poslanci se nebyli schopni dohodnout, takže za to můžeme všichni. Návrh ministerstva z roku 2003, o kterém je řeč, ovšem počítal jen s desetiprocentním zvýšením činží, což nebylo přijatelné pro pravici a samotné majitele. To nebyl žádný návrh deregulace, říká Axamit. K čemu by nám bylo tři roky zvyšovat o deset procent, když někde jde rozdíl cen do stovek procent. Zájmy nájemníků zastupuje nejen v rámci ČSSD poslanec Stanislav Křeček. Copak se dá v Praze najít byt, když vás vyhodí na ulici? vysvětluje své NE výpovědi bez soudu. To, že tahle bytová krize je právě důsledkem regulovaných činží, které drží při životě systém černého trhu, Křeček odmítá. Regulaci prostě nelze najednou zrušit, bez určení cenových stropů. Majitelé domů by okamžitě neúměrně zvýšili cenu. Z čeho v téhle analýze vychází? Z čeho? Ze zdravého rozumu, říká poslanec. Byli by hloupí, kdyby to neudělali, kdyby mohli. Ale pak by přece v jejich bytech nikdo nebydlel. Oni nemají zájem, aby v nich někdo bydlel, chtějí jen víc a víc peněz, končí poslanec rozhovor. Vyjednávání o podobě zákona o nájemném pokračuje tento týden a zástupci ODS hodlají znovu navrhnout zavedení výpovědi bez soudu. O finální verzi zákona budou pak poslanci jednat v polovině prosince. Vzhledem k tomu, že Polsko u první instance Evropského soudu neuspělo, i když již tři roky dereguluje, jeví se šance na eventuální úspěch české vlády jako malá. Podle majitelů domů jim od roku 2002, kdy stát zmrazil ceny regulovaných nájmů, vznikla škoda přes deset miliard korun. Jan Kovalík Pracujeme na změně V Česku je dnes zhruba sedm set tisíc bytů s regulovaným nájemným. V praxi tedy jejich nájemníci platí třetinu, v Praze dokonce pětinu reálného tržního nájemného. Právo užívat tyto byty mají nájemníci na dobu neurčitou, toto privilegium je zakotveno v dekretech z dob komunismu. Mohou je po nich dědit příbuzní nebo lidé, kteří prokážou, že s nájemníkem žijí ve společné domácnosti. Polovinu z těchto bytů spravují obce. Od roku 2000 stát ví, že musí zvýšit regulované nájemné. Tak zněl náš výrok, říká soudkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová. Výše nájmů je totiž tak nízká, že majitelům domů nepokryje ani nutné náklady na provoz. A ti, protože nemají možnost jim zvýšit nájemné, musí jejich bydlení dotovat. Právě v roce 2000 Ústavní soud zrušil vyhlášku o regulovaném nájemném a vláda reagovala vytvořením cenového výměru, který určoval, o kolik procent se mohou zvýšit ceny nájemného. Tyto ceny však stejně nepokryly náklady. Ústavní soud tedy vyhlášku též zrušil a vláda novou nevydala s tím, že vytvoří nový zákon. Bez vyhlášky není od té doby možné zvyšovat regulované nájemné vůbec. Dodnes tak tyto nájmy zůstávají na stejné úrovni jako v roce 2002, protože v Česku neexistuje předpis, který by jejich ceny upravoval. Navíc vláda tím, že nebyla schopna situaci napravit, obchází rozhodnutí Ústavního soudu. Je to strašný signál veřejnosti, když vláda nerespektuje soud, říká Eliška Wagnerová. Politici ale zůstávají klidní. V Polsku ještě nikdo nevyhrál, a my pracujeme na změně, takže nepředbíhejme, říká Martínek na otázku, jestli se rozsudku ze Štrasburku neobává. I po deregulaci v roce 2010 budou ceny bytů s dekretem regulovány výší takzvaného místně příslušného nájemného, které bude určovat ministerstvo.

5 RESPEKT 49 V PROSINEC 2005 ČESKÁ REPUBLIKA 5 Řekni Karáskovi ne Vůdcové liberálů mají problém: vysvětlit, proč je potřebujeme Na zdejším politickém nebi představuje zvláštní úkaz: demonstrativně vstupuje do strany, když ji její členové hromadně opouštějí a chce ji vést v momentě, kdy pro ostatní je už vlastně po smrti. I když se nakonec faráři a bývalému nepříteli státu Svatopluku Karáskovi na víkendovém sjezdu US-DEU nepodařilo dostat se do jejího čela, jeho politický vzestup a pád stojí za podrobnější popis. Je to příběh o tom, jak se v Česku dělá politika a jak se v jejím víru roztáčí i nezpochybnitelná morální autorita. Sváťa napsal dopis Unie z pohody Hotel Top na Jižním Městě. Zvenku jednoduchá bílá budova, vzniklá nejspíš přestavbou komunistického paneláku, jakých jsou okolo stovky. Uvnitř naleštěné dlaždice, mosazné kliky, peršany a také portréty Karla Gotta nebo modelky Ivy Kubelkové. Celkem příznačné místo pro sjezd strany, která ztratila svůj styl. Atmosféra zasedání je vlastně svižná: nepropukají žádné velké vášně a předsedající se všemi silami snaží, aby řečníci byli struční, přímí a nezdržovali zdlouhavými proslovy. Většina z nich se toho drží, jen moravský delegát Balák se pustí do zdlouhavého a útočného spílání za aféry, do kterých se Unie namočila v koaliční vládě s ČSSD. Je vypískán. Svatopluk Karásek hovoří ve svém kandidátském projevu o změně stylu vedení, o nutnosti komunikovat s členskou základnou a odstranit Určitě přijďte, rozhodl jsem se probudit liberály z letargie, chci, abychom se společně pokusili zabránit rostoucímu vlivu komunistů a nabídli voličům dobrý program, odpovídá uprostřed týdne do telefonu na žádost o schůzku Karásek. Mám chuť se do toho pustit a strhnout k tomu i ostatní. Po třiceti letech je Svatopluk Karásek zase v boji. Ostatně má na čem stavět. V sedmdesátých letech si tu získal proslulost jako odvážný rebel proti režimu a ta pověst už mu zůstala: před třemi lety dostal na společné kandidátce unionistů a lidovců rekordních třináct tisíc preferenčních hlasů, a usedl tak do lavic českého sněmu. Tam se etabloval především jako muž morálky a zásadový antikomunista. Svého času nosil i kravatu s obrázkem vztyčeného ostnatého prostředníku a nápisem Fuck the KSČM dar od autorů petice S komunisty se nemluví. Ve sněmovně nepatřil Karásek mezi nejčastější řečníky, svůj podpis připojil k deseti normám, například k novele zákona o střetu zájmů nebo normě umožňující občanům přístup k informacím o kvalitě lékařské péče. Jako poslanec návštěvou podpořil pronásledované příslušníky běloruské opozice a angažoval se ve výboru na pomoc kubánským disidentům. Zřejmě i díky tomuto angažmá se před rokem stal vládním zmocněncem pro lidská práva. Nejvíc mediální pozornosti na sebe ale poslanec Karásek strhl, když ho policisté přistihli, jak v pražských Modřanech projíždí křižovatku na červenou v autě se zhasnutými světly a s jedním a půl promile alkoholu v krvi. Policie mu za to vyměřila zákaz řízení na jeden rok a desetitisícovou pokutu, což provinilec označil za nepřiměřeně tvrdý trest. Když letos na podzim Karásek ohlásil, že se utká s dosavadním šéfem unionistů Pavlem Němcem o předsednické křeslo, část unionistů to přijala jako poslední šanci, jak dát straně nový dech. Za Němcova předsednictví se strana propadla do neznáma. Ani při podrobném listování v internetových vyhledávačích zájemce nenarazí na nějaký zajímavý návrh, který by unie v posledním roce prosazovala. Jediné, co ze svodek vypadne, jsou Němcovy divoké jízdy se služebním majáčkem na střeše a jeho souboj s nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou, která šéfovi unie bránila pustit domů katarského prince podezřelého tady ze sexu s nezletilými dívkami. Nikdo už za nic nebojuje, popisuje atmosféru ve straně její senátor Jan Hadrava. Sám jsem na boj rezignoval podobně jako řada dalších unionistů, když jsme viděli, že nedokážeme vedení přesvědčit, aby nenechalo sociální demokraty prosazovat návrhy s komunisty, což pak před voliči nedokážeme vysvětlit. Do toho nám najednou napsal Sváťa Karásek dopis, že on to tedy vzdát nechce, že ještě máme možnost něco společně dokázat a že ví, jak na to. z vedení strany hmotně motivované pragmatiky. Říká: Chci bojovat o prostor mezi ODS a ČSSD, o prostor, kterému se říká politika Václava Havla, Občanského hnutí a jeho následovníků. Němec kontruje prohlášením, že bez pragmatismu by strana nemohla ve vládě dosáhnout svých cílů. Oba kandidáti chtějí jít do voleb ve větším uskupení se stranami typu Evropských demokratů, a ODA, bude však záležet na dalším jednání. Sama volba postrádá jakoukoli dramatičnost Pavel Němec vítězí poměrem 102 : 53. Svatopluk Karásek to hodnotí slovy: Pavlu Němcovi k vítězství gratuluji, Unii svobody kondoluji. Zbytek sjezdu je už jen formalita potvrzen je jediný kandidát na post prvního místopředsedy Karel Kühnl. O tři posty řadových místopředsedů se ucházejí také jen tři adepti. Když je po všem, zůstává nejmenší vládní partaj s aktuální půlprocentní voličskou podporou personálně i programově téměř beze změn. Na hrachovce u trubek Že to myslí skutečně vážně, ukázal Karásek vzápětí: během posledního měsíce objel všechny regiony a začal mobilizovat zbylou tisícovku unionistů, aby ho v souboji o předsednický post podpořili. Co vlastně poslance Karáska uchránilo od rezignovaného osudu ostatních unionistů a jakou vizi svým kolegům i voličům nabízí? Vydáváme se to zjistit do útrob sněmovny. Místo schůzky: restaurace v poslaneckém žargonu přezdívaná U trubek kvůli svému umístění v podzemních prostorách. Těšíme se na energií sršícího lídra, kterého řada lidí ctí jako ztělesnění důsledných a morálních postojů v politice. První společné vteřiny ale naznačují, že tady něco neklape. Máte hrachovku? Nemáte? Proč ji nemáte, když jste ji inzerovali! zlobí se Karásek. Zaskočená číšnice vysvětluje, že polévku mají o patro výš. Po chvíli dohadování si Karásek rozladěně objednává česnečku; šok z toho, že nedostane oblíbené jídlo ale ještě na nějaký čas poznamenává jeho tvář mrzutou grimasou. A do toho přicházejí naše otázky na kandidátův politický program. Být páteří občanské společnosti, dávat dohromady lidi dobré vůle, dokázat se nadchnout pro evropský sen, odříkává Karásek jako kniha. Když ale zkoušíme zabrousit do podrobností, rozhořčí se víc než předtím u hrachovky. Jak bych chtěl řešit důchodovou reformu nebo problémy ve zdravotnictví? Tak to vám takhle konkrétně říkat nebudu. To přece už zpracovali moji předchůdci v našich programových materiálech, je to na internetu a je to velmi dobré. Co ale voliči, kteří nemají na internet přístup a chtějí znát politikovy konkrétní odpovědi Už se mě na nic neptejte. FOTO GÜNTER BARTOŠ na problémy, které je trápí? Tak si konkrétně napište ty kraviny, jako třeba boj proti korupci, jestli chcete. Já ale prostě nevím, jak proti ní bojovat. Můj přínos je v tom, že ostatním nabízím, že vedle mě můžou řešit, co chtějí a jak chtějí, a to zaštiťuji svým dosavadním životem, důrazem na morálku a slušné chování. Schůze sněmovny běží v plném proudu již třetí den, poslanci mají za sebou řadu náročných bodů, pan Karásek může být přetažený, říkáme si a zkoušíme to ještě jednou. Představte si, že vám v menším městě řekne volič, že je z politiky zklamaný, ale že s vámi by to chtěl ještě zkusit. Co mu nabídnete? Sakra, vy se mě ptáte pořád dokola na to samý. Už to znovu opakovat nebudu! Náš čas vypršel, pan Karásek musí na další schůzky. Pocit, že tohle není ojedinělá zkušenost daná přepracováním později potvrzuje poslancova dlouholetá přítelkyně z disentu Dana Němcová. V minulosti byl velice přátelský a nekonfliktní, vzpomíná. Po tom, co se dostal do sněmovny, jsem si ale všimla, že začal podrážděně reagovat na kritiku své práce a bere ji jako útok na sebe. Zdá se mi, že funkce, kterou zastává, mu dává pocit důležitosti. Vůdce v obecné škole Podle znalců nálad a tužeb zdejších voličů Němcovo víkendové znovupotvrzení do funkce předsedy snižuje unionistům šanci dostat se příští rok opět do poslanecké sněmovny. Ale ani Karáskova sázka na morálku a slušné chování by straně nezaručila přeskočení vytoužené pětiprocentní hranice. Liberální volič chce jasné odpovědi na celý katalog problémů, které považuje za důležité a které ostatní strany nechávají bez povšimnutí ekologii, boj s korupcí, klientelismus, rovné příležitosti, rasismus, říká sociolog výzkumné agentury CVVM Daniel Kunštát. Jenže odpovědi nenabízí ani pan Němec, ani pan Karásek. Ke všemu se vyjadřují jen velmi obecně, a strana je tak pro většinu lidí nečitelná. Podobně to vidí i politolog Jiří Pehe. Vrcholní členové unie mají problém vysvětlit, proč unii potřebujeme, jak a čím může českou politiku obohatit, říká Pehe. Jejich hlavním cílem by teď mělo být, pokusit se co nejdříve dohodnout s ostatními malými stranami na společné volební spolupráci. Zvolení pana Karáska mohlo tu dohodu urychlit, protože opakovaně prohlásil, že o to stojí. Pavel Němec takhle silně tu věc neartikuloval, což může být pro unii osudné. Ondřej Kundra, Ctibor Jappel Autoři jsou spolupracovníky Respektu. Jak se na angažmá posledního disidenta v politice díváte vy? Čím to, že tady po pár měsících v parlamentu stoupá důležitost do hlavy i lidem, jako je Karásek? Debatujme na Čína se valí do Prahy Čeští podnikatelé se těší na velký byznys a Tibet se nedoporučuje. Tenhle čtvrtek přistane v Praze jumbo s rudou vlajkou. Z jeho břicha vystoupí čínský předseda vlády Wen Ťia-pao a stopadesátihlavá svita politiků, podnikatelů a novinářů. Bude to velká sláva. Premiéři podepíšou společné prohlášení, pokochají se českým folklorem a ministři kultury domluví detaily nadcházející výstavy starého čínského hedvábí v Praze. Hlavním účelem návštěvy bude ale byznys. Snad právě proto se zlatý hřeb programu odehraje na plácku před ministerstvem průmyslu, kde Škoda Auto představí svůj nový vůz. Čínský premiér se pak setká s téměř šedesáti českými byznysmeny, kteří v Číně už podnikají nebo se na to chystají. Audience má trvat stejně dlouho jako oficiální jednání politických delegací. Předtím a potom budou navíc probíhat schůzky českých a čínských podnikatelů. Oficiálně se od nich čeká sladění vzájemných zájmů. Není jich málo. ČSA chtějí létat přímo do Pekingu a Šanghaje, Škoda Praha dodávat odsiřovací zařízení pro tamní tepelné elektrárny, České loděnice stavět společně s Číňany říční lodě, Lesy ČR a zlínská firma CE Wood by rády zalesňovaly zplundrovanou čínskou krajinu Všichni tito podnikatelé přitom chtějí, aby jim v jejich snaze byla nápomocna i česká vláda. Někteří tu pomoc vidí jako servis. My máme co nabídnout a nechceme po vládních úřadech, aby za nás dohadovaly kšefty. Měly by nás spíš orientovat v čínském prostředí, dodávat různé statistiky a podobně, říká Radek Hartman z CE Wood. Naopak velké strojařské podniky si bez masivní státní podpory neumějí obchod v Říši středu představit. Dobrým příkladem je Škoda Praha, která tam podnikala již před rokem 1989 a podílela se na smutně proslulé výstavbě elektrárny v Šen-tchou. V Číně je situace jako u nás před rokem Mají tam státně plánované hospodářství. Proto je kromě kvality a ceny rozhodující také politická podpora, říká generální ředitel této firmy Jiří Smola. Projekt elektrárny v Šen-tchou o tuhle podporu nikdy neměl nouzi. K podpisu smlouvy na další dva bloky došlo před šesti lety za návštěvy Miloše Zemana v Číně. Dodnes však není úplně jasné, jestli se nám stavba vyplatila. Číňanům se podařilo českou stranu přitlačit ke zdi a snížit cenu projektu o celou třetinu. A jak se zdá podle analýzy úředníků ministerstva zahraničí, náš hubený zisk nakonec sežraly úroky za bankovní úvěry. A co na to Smola? Neprodělali jsme, ale kolik jsme vydělali, neřeknu. K snížení ceny jenom tolik, že šel dolů objem celkové práce. Ale i prohra je někdy vítězství, říká ředitel tajuplně. Je však zajímavé, že v zájmu udržení těchto dosti pochybných podniků se velcí obchodníci snaží ovlivňovat vládu, aby byla ve vztahu k Číňanům co nejservilnější například aby se vůbec neopovažovala zvedat otázku potlačování lidských práv v Číně. Ano, na zmínky o disidentech nebo o Tibetu jsou Číňané velmi citliví. V těchto otázkách jsme poslali naše doporučení panu Paroubkovi přes ministerstvo průmyslu, říká již zmíněný ředitel Smola. Prozradit, co premiérovi doporučuje, ale nechce. Lustrujte, prosím Lidskoprávní otázku česko-čínské schůzky má na starosti ministerstvo zahraničí. Nátlak podniků pro nás nehraje roli, říká Lubor Stehlík, člen tamního oddělení Asie Pacifik. Některá témata premiérovi doporučujeme, jiná ne, ale je na něm samotném, co řekne. Mezi nepohodlné, a tudíž nedoporučené věci patří Tibet a příběhy konkrétních politických vězňů. Ministerstvo naopak doporučuje Paroubkovi zmínit, že by Čína měla konečně ratifikovat Mezinárodní úmluvu o občanských a politických právech a propouštění politických vězňů z roku Lubor Stehlík je ovšem jako bývalý český obchodní rada v Pekingu větší specialista na čínský byznys než na lidská práva. To, že deficit našeho vzájemného obchodu je tak hrozivý vyvážíme čtrnáctkrát méně než z Číny dovážíme (a průměr EU je zhruba 2:1), není žádná náhoda. Číňané se totiž vyznají, vysvětluje. Jsou skvělí hostitelé, vozí vás po památkách, a když už si myslíte, že máte kontrakt v kapse, začíná se třeba dvě hodiny před odletem jednat znovu. A nastaví takové podmínky, které vám vyrazí dech! Vím o kontraktech, které se podepisovaly až na letišti. Mnohé na vlastní kůži zažila firma České loděnice, která už tři roky připravuje společný podnik v Děčíně s čínskou státní loďařskou korporací. Češi si spočítali, že Číňané chtějí proniknout na evropský trh s loďmi. Jejich studie říká, že v Evropě je poptávka až po 300 velkých říčních plavidlech ročně, především v Holandsku, Norsku a Německu. Cena jedné lodi se může vyšplhat až k 90 milionům korun, takže jde o lákavý podnik. Číňané si ovšem kladou podmínky: chtějí ve společné firmě většinu (52 %) a také zaručený strop svého vkladu. Po třech letech jednání ještě není ruka v rukávě a k podpisu v Praze ještě asi nedojde. A to i přesto, že čínským partnerům na byznysu skutečně záleží. Jak se tedy zdá, české firmy se konečně probouzejí a snad se brzy dočkáme zvýšení našeho vývozu do Číny a také větších čínských investic u nás. Politické návštěvy a rituály k obchodu samozřejmě patří a provádí je většina zemí EU i Spojené státy. Jak však vyplývá z pozorování firem, rozhodujícím kritériem je pro Peking výhodnost nabídky a politická servilita není na místě. Naopak, může ublížit, protože nás přestanou brát jako rovnocenného partnera, říká již citovaný Stehlík. Bohužel se však zdá, že někde o tom nevědí. Jinak by se například nemohlo stát, že český Svaz průmyslu a dopravy společně s Hospodářskou komorou nechá seznam českých firem pozvaných na setkání s čínským premiérem lustrovat pracovníky čínské ambasády. Na tom není nic neobvyklého, seznam schvaluje i naše vláda. Jde o takový formální protokolární úkon, říká mluvčí Hospodářské komory Viktorie Plívová. Mně to ale připadá nehorázné, nepamatuju se, že by při návštěvě v Číně dělala něco podobného naše strana, říká na to Stehlík. Jaroslav Pašmik K tématu též rozhovor na straně 7.

6 6 ČESKÁ REPUBLIKA PROSINEC 2005 V RESPEKT 49 PŘIPOMEŇME SI Pět měsíců po rozehnání letošního Czech- Teku se jeho účastníci začínají scházet před soudem. Policisté na lavicích svědků, technaři jako obvinění. A nad závěrečným dílem celé události roztáhla opět svá křídla informační válka o náklonnost veřejnosti. Ombudsman Motejl: Zákrok na CzechTeku byl zákonný oznámil například čtenářům i náhodným kolemjdoucím míjejícím trafiky palcovým titulkem na první straně deník Právo. Udivený obhájce lidských práv sice CzechTek a tajemné něco Vysoká hra Tomáše Pitra Příběh úspěšného prodavače rumu druhý den tuto zprávu dementoval, o to se ale Právo se čtenáři podělilo až uvnitř listu. Podobné úniky informací a podivnosti provázely CzechTek od chvíle, kdy se policie (respektive premiér Paroubek) rozhodla poslat proti tancující mládeži tisícovku těžkooděnců. Nejprve kvůli nelegálně obsazené louce. Když vyšlo najevo, že louka je pronajatá, vypustila policie do médií dezinformaci, že vlastník od smlouvy s technaři odstoupil. Majitelovo dementi pak vyšlo v novinách až druhý den, to už ale bylo po zásahu. I technaři nabídli své informace: většina účastníků byla vybavena foťáky a kamerami a akci sledovala většina médií, takže veřejnost dostala zásah jako na talíři prakticky v přímém přenosu. To byl také důvod, proč se proti policejnímu masakru ohradili i ti obyvatelé, kteří nemají s dredy, technem a rituálními tanci pranic společného. Také proto se z CzechTeku stalo politické a společenské téma. Sledovat, jak skupina strážců zákona vztekle kope do hlavy a bodá tonfami do hrudníku znehybněného, k zemi jinými dvěma policisty přikurtovaného mladíka, znechutí i otrlé fanoušky pořádku a pevné ruky. Podobných scén bylo víc, ale skupina těchto konkrétních policistů se po odvysílání scény v televizi sama přihlásila nadřízeným. Dodnes nebyl nikdo z nich obviněn. Plzeňská okresní státní zástupkyně Antonie Zelená, která má kauzu CzechTek na starosti, si totiž není jistá, co tomuto incidentu předcházelo, proto nechce trestní stíhání zahájit. Předchozí děj je důležitý, vysvětluje ten postoj Lumír Žabovský z Inspekce ministra vnitra. Policisté často uvádí, že poškozeného k něčemu vyzvali a on je neuposlechl, proto ho pak museli pacifikovat fyzicky. No a když toho poškozeného neznáte, případ končí. V případě uvedeném výše je ale poškozený známý, po jedné výpovědi na inspekci už však o další nejeví zájem. Podle aktivistů z iniciativy Policejní stát, která dění kolem CzechTeku sleduje, to byl pro svědka psychicky náročný zážitek. Řvali na něj, obviňovali ho, že vše bylo jinak, a nakonec chtěli, aby podepsal zápis, ve kterém bylo úplně něco jiného, než vypověděl, říká David Čermák z Policejního státu. Nelze samozřejmě vyloučit, že ještě nějaké obvinění vůči policistům padne státní zastupitelství dodnes shromažďuje fotky a videonahrávky z července a na konci roku je všechny chce poslat do Plzně. Trestní oznámení na organizátora letošní párty Václava Šrouba již žalobce dávno zastavil, protože policie nedokázala předložit důkazy o jeho vině, blíží se ale soud s údajným organizátorem CzechTeku 2004 Tomášem Vainerem. Tomu stále hrozí tři roky vězení za to, že se snažil odklízet odpadky a přesvědčoval policisty, aby proti přítomné mládeži nezasahovali. Jan Kovalík Usvědč si svoji policii. FOTO RICHARD BAKEŠ Ústavní pořádek si může oddechnout. (Pitr před soudem, duben 2004.) FOTO LUDVÍK HRADILEK Tomáš Pitr dnes nepůsobí tak suverénně jako ještě před pár týdny, kdy v roli velkého hybatele skandálu Unipetrol s novináři uvolněně žertoval na adresu politiků a jejich bezedných úplatkářských kapes. Jsem na horách v Německu. Potřeboval jsem vypadnout a dát si myšlenky do pořádku, zní z telefonu bezbarvý hlas muže, který den předtím dostal u soudu osm a půl roku vězení za podvod starý jedenáct let. Tak prudce se zlomil osud teprve čtyřiatřicetiletého podnikatele, který se dokázal s pomocí význačných představitelů ČSSD přeměnit z drobného veksláckého čachráře v jednoho z nejvlivnějších a nejbohatších průmyslníků v zemi. Jenže teď v létě zkřížil cestu svým ještě vlivnějším kolegům a karta se obrátila. S pány na led Osm a půl roku je hodně za věc spáchanou tak dávno. České soudy přitom běžně vyznávají zásadu, že společenská nebezpečnost zločinů se léty smazává někdejší střelci do lidí na komunistické hranici by o tom s osvobozujícími rozsudky v kapse mohli vyprávět. Koneckonců i Pitr byl loni tímtéž soudem za tentýž podvod osvobozen. Takže se samozřejmě nabízí spekulace, že vysoký trest padl jako odplata za podnikatelovo nedávné protivládní angažmá. Jenže to tak úplně nesedí: vrchní soud totiž při odvolání státního žalobce doporučil nižší instanci Pitra potrestat už loni, dávno předtím, než se průmyslník proslavil v aféře Unipetrol a rozzlobil politiky natolik, že jej premiér označil za hrozbu ústavního pořádku této země. Nicméně úplně se vyhnout úvahám o politickém vlivu na Pitrův konec nelze: jeho dosavadní dráha totiž o ničem jiném než o sepětí mezi světem moci a světem peněz nevypovídala. Nedostudovaný žák strojní průmyslovky Tomáš Pitr se mezi zdejší podnikatelskou elitu vyšvihl rychle. Jako dvacetiletý začal potravinovým krámkem v pražských Vysočanech a první velké peníze vydělal jak aspoň rád znovu a znovu opakuje na prodeji rumu v první polovině devadesátých let. Koupil jsem půllitr za dvacet korun v Tuzexu a prodal za čtyřicet pět, říká Pitr. S rumovými penězi se pak spojil s Miroslavem Provodem, zkušeným esem ekonomického polosvěta, který si za totality odseděl pět let za pašování elektroniky. Dvojice spolu provozovala potravinové velkosklady, balírny, vstoupila do několika velkých podniků. Svět velkého obchodu a kontaktů s nejvyšší politikou jim otevřela ústecká továrna na jedlé oleje Setuza. Pitr a jeho společníci byli dlouho menšinovými vlastníky podniku. Nicméně jejich vliv na chod podniku byl obrovský. Spojili se totiž s Investiční a poštovní bankou, dalším menšinovým vlastníkem Setuzy. Pitr se chlubí, že to byl on, který koncem devadesátých let získal pro Setuzu od IPB skoro dvoumiliardovou půjčku na rozvoj firmy. Setuza dluh dodnes nesplatila, úroky a pokuty jej zvýšily o další dvě a půl miliardy. Tento dluh hraje důležitou roli je hlavní příčinou toho, že ústeckou firmu (opravdový zlatý důl, odhlédneme-li od zadlužení) nedávno definitivně ovládli Pitrovi lidé. S minimálními náklady a pomocí vládních politiků. Tu je ta historka v kostce. Když v roce 2000 padla polostátní IPB a vláda její ruiny za korunu prodala ČSOB, využil Pitr chvíle, a než se noví majitelé v propletenci smluv a závazků Setuzy zorientovali, svolal valnou hromadu, na které složitou výměnou bezcenných akcií za akcie Setuzy získal (ne on, ale firma, kterou zastupoval) v podniku většinu. Už tehdy mohl stát narůstající Pitrově moci v Setuze zabránit, ale neudělal to. ČSOB, které zůstal dvoumiliardový setuzácký dluh, chtěla vyhlásit nad podnikem konkurz, ale vláda se postavila proti. Stát vlastnil přes Podpůrný rolnický a zemědělský garanční fond v Setuze 38 % akcií a Zemanův kabinet převedl dluh na Konsolidační agenturu. A ta konkurz definitivně odmítla, což prosadil člen její dozorčí rady Josef Hojdar, muž, který měl s Pitrovými společníky velmi dobré kontakty. Konsolidační agentura pak dluh po Setuze nevymáhala ministr zemědělství Jaroslav Palas ve vládě prosazoval, že by dluh měl odkoupit za čtvrtinu ceny Podpůrný fond a že on se pak s Pitrem a jeho společníky nějak domluví. A Palas zároveň podepsal už před třemi lety další smlouvu, která byla pro pitrovce nesmírně výhodná. Akcie Setuzy patřící fondu jim prodal s tříletým splátkovým kalendářem za necelou polovinu jejich tržní hodnoty. Jakou logiku mělo, aby pak kupoval fond od Konsolidační agentury čtyřmiliardový dluh Setuzy? A proč Palas podíl v Setuze vlastně prodal? Zapáchá to tu po korupci, problém je, jak ji vyvrátit či dokázat. Policie, honící Pitra kvůli dávným a nejasným machinacím s DPH při obchodech s jakýmsi ztraceným Čechoaustralanem, tohle nevyšetřuje. Samotný bývalý ministr se zahalil do mlčení a své kroky nevysvětluje, Josef Hojdar si na okolnosti dluhu Setuzy nevzpomíná a Pitr ty transakce jak jinak považuje za úplně normální. Ať tak či tak, Pitr se v žebříčku souznění politiků a obchodu dostal hodně daleko a jeho vliv rostl. Bylo to překvapivé i v Česku s jeho proslavenými tuneláři, protože společnost, která Pitra obklopuje, má ze všeho nejblíž k tradiční mafii (rámeček). Po ovládnutí Setuzy rozjel Pitr další podnikatelský plán. Cítil politickou podporu a rozhodl se (tedy ne on, ale společnosti, které zastupuje) koupit Chemopetrol, součást holdingu Unipetrol. A to byl počátek jeho problémů a pádu. Narazil totiž na zkušeného lva politických salonů Andreje Babiše a navíc sám své vlivné zastánce ztratil: Jaroslav Palas musel odejít na jaře z vlády a Hojdar byl v červnu vyloučen ze sociální demokracie a jeho slovo ztratilo v Konsolidační agentuře váhu. Uklouznutí a pád To už hrál Pitr velmi vysokou hru s názvem zpochybněná privatizace Unipetrolu. Jedním z mediálně nejslavnějších dílů této hry bylo video odvysílané televizí Nova, na němž si šéf Grossovy a posléze Paroubkovy kanceláře Zdeněk Doležel říká skrytě o úplatek. Tyto a mnohé další indicie otevřely podezření, že privatizace našeho petrochemického gigantu Špidlovým kabinetem do rukou polské fimy Orlen a Andreje Babiše byla gigantickou korupcí, v níž se do různých rukou rozpustila až miliarda v českých. K tomuto závěru dospěla polská parlamentní vyšetřovací komise a stejné podezření údajně naznačují důkazy, které má v rukou polská prokuratura. Pitr se tedy teoreticky ocitl na krok od úspěchu: chybí už jen sebrat korupčníkům privatizovaný majetek a cesta k Chemopetrolu je otevřená. Jenže to se mu už nepovedlo. Místo toho jej čekal strmý pád z výsluní. Zkompromitovaného Grosse totiž na postu premiéra vystřídal Jiří Paroubek a začal bít na poplach. Jde o manipulaci, intriky, které mají očernit sociální demokracii, korupci vylučuji, tvrdil hned v září. Pak vyřkl památnou větu: Za intrikami stojí Pitr a je to pokus o útok na ústavní pořádek naší země. Na Pitra začala vypracovávat zprávu BIS, policie začala prověřovat jeho podnikání, vláda opakovala, že privatizace proběhla čistě a že celou aféru vyvolal jenom jeden hochštapler. Nicméně tohle už nebude tak jednoduché. Do věci se totiž s vervou vložili Poláci a zdá se, že skandál tím pádem neskončí jako mnoho předchozích podezřelých privatizačních kauz v zapomenutí. Polská prokuratura trvá na svém: jde o podezření z korupce. A tamní policie chce vyslechnout více než desítku českých politiků a vysokých úředníků, kteří se na privatizaci podepsali. Chce je vyslechnout v Praze, ale tuzemská policie se zatím k jejich požadavku staví záporně. Nevíme, že by byl spáchán trestný čin, a proto zatím nemůžeme výslechy zprostředkovat, tvrdí představitelé policie. Nicméně i když Pitr svou hru o Unipetrol s mocnými protihráči nevyhrál, zbavit se polských strážců zákona nebude pro zdejší moc tak jednoduché. A kdoví, třeba v rámci šetření Pitrových aktivit prověří policie i jeho kšefty s vládou. Tedy že si kromě Pitrových lidí z představenstva Setuzy pozvou vyšetřovatelé například i Palase nebo Hojdara, kteří dosud nebyli ani u výslechu. To je vlastně jediná Pitrova šance na přijatelný výsledek jeho kombinací. Jaroslav Spurný Kryjte se, pane kolego Miroslav Provod, František Mrázek, Jan Gotwald, Radovan Krejčíř, Jaroslav Starka, to jsou nejbližší Pitrovi obchodní spolupracovníci, s nimi se prokousal v devadesátých letech k velkým penězům, s nimi podnikal a dodnes se s nimi přátelí. Do roku 2003 mezi ně patřil také Zdeněk Šebesta. Do chvíle, než jej našli popraveného ranou do hlavy s nábojnicí v dlani jako mafiánským varováním. Starku letos někdo postřelil ze samopalu v garáži jeho příbramské vily, Provodovo luxusní auto vybuchlo před deseti lety, postřelen byl před třemi lety Mrázek. Šebesta není jediný zavražděný v jejich okolí, jiní jejich společníci beze stop mizí. Všichni se angažovali ve stovkách podezřelých obchodů, bankovních tunelů, řádově v nich zmizely miliardy korun, ale nikdo z nich nebyl za nic odsouzen, pokud v to nepočítáme třímilionovou pokutu pro Gotwalda za stamilionové daňové úniky a tunely (až teď slyšel odsuzující verdikt Pitr a Provod).

7 RESPEKT 49 V PROSINEC 2005 ČESKÁ REPUBLIKA / INZERCE 7 Asijský vektor posiluje Písemný rozhovor s Jiřím Paroubkem o návštěvě čínského premiéra v Praze Tak vysoká státní návštěva z Číny u nás nebyla celou generaci 18 let. Jak se vám podařilo čínského premiéra přesvědčit, aby tento čtvrtek přijel? Nebo je to jen shoda okolností? Jede prostě kolem a spolu s Francií, Portugalskem a Slovenskem sfoukne i Česko? Z vašeho dotazu mám dojem, že byste byl nejradši, kdyby do Prahy čínský premiér nepřijel. Od Respektu mne to nepřekvapuje. Máte-li pocit, že návštěvu České republiky můj čínský partner jaksi sfoukne, když už jede do Evropy, pak to prozrazuje zásadní neznalost Čínské lidové republiky. ČLR nedělá nic náhodně. Stejně jako my. Má pečlivě formovanou a cílevědomou zahraniční politiku odpovídající její roli globálního hráče světové politiky. A do tohoto rámce opatří systematické rozvíjení vztahů s Evropou, Evropskou unií a jejími členskými zeměmi. A Česká republika (jak jste snad informován) je od května loňského roku členskou zemí EU. Často jsem říkal a vy to asi kupodivu nevíte, že členství v EU násobí naše možnosti na úseku zahraniční politiky. V pětadvaceti se zahraničněpolitické cíle dosahují snadněji než na národní úrovni. Členství v EU zvyšuje náš význam pro ČLR a je jen logické, že toho obě strany chtějí využít. Podívejte se aspoň trochu do faktografie, jen té nedávné. A tam zjistíte, že nedávno byl prezident ČLR na státní návštěvě ve Velké Británii, už druhé za 6 let. Co byste říkal tomu, kdybychom Prahu na příjezd čínského hosta připravili tak jako Britové? Z té faktografie též uvidíte, že prezident ČLR současně navštívil další evropské země. Že počátkem podzimu proběhl v Pekingu další pravidelný summit EU a ČLR. A že teď můj čínský protějšek navštíví ty země, včetně České republiky, které jste jmenoval. To, myslím, odpovídá na vaše označení návštěvy mého čínského protějšku v Praze jako sfouknutí či shody okolností víc než přesvědčivě. ného při návštěvě tehdejšího premiéra Miloše Zemana v ČLR v r Podtrhne též významnou úlohu, kterou obě země připisují OSN, posílení její role a potřeby její reformy. To zcela odpovídá Programovému prohlášení mojí vlády. Společné prohlášení rovněž osloví tematiku boje s mezinárodním terorismem. Z toho výčtu je zřejmé, že obsahově se tento dokument ústrojně začlení do naší zahraniční politiky jako členské země Evropské unie a viditelně potvrdí náš zájem na posilňování asijského vektoru naší zahraniční politiky. V tomto trendu chci pokračovat jak víte, byl jsem letos v Japonsku, v příštím roce se chystám do Indie, hledám v této souvislosti též časové možnosti pro návštěvu Korejské republiky. INZERCE Bývá dobrým zvykem západních politiků, že při jednání s Číňany zmíní otázku lidských práv, konkrétně politické vězně v Číně (50 studentů z náměstí Nebeského klidu je stále za mřížemi), perzekvování náboženských menšin a otázku Tibetu. Zmíníte se o těchto věcech při jednání? Jestli ne, tak proč? Zmínil jsem se o lidských právech při své červnové návštěvě, zmíním se o nich i teď. Jako základní rámec pro diskusi o tomto tématu s ČLR vidím mechanismy Evropské unie, kde tento dialog již probíhá. Současně jsem toho názoru, že k těmto věcem je třeba přistupovat citlivě a s rozvahou. Univerzální hodnoty lidských práv a svobod je třeba prosazovat při respektování zejména odlišných civilizací a kultur. Chce to čas a trpělivost. Navíc musím říci, že to nelze dělat selektivně. Stav např. elementárních lidských práv a svobod Srbů v Kosovu je žalostný. A to jsme v Evropě, vlastně kousek od nás. Myslíte si, že Evropa a svět věnují této otázce tolik pozornosti jako lidským právům v ČLR? Konečně tematika lidských práv bude zakotvena i ve Společném prohlášení, o kterém už byla řeč. Stále se vám to zdá málo? Jaroslav Pašmik Víte o tom, že jsme v Unii? FOTO GÜNTER BARTOŠ Číňanům slibujete, že Česko by se mohlo stát jejich základnou pro byznys v Evropě. Co jim konkrétně nabídnete? Věc je daleko od slibu, ale takový záměr tady je. Máme zájem o čínské investice, o vytváření společných podniků, ale i o čínské turisty. A současně o naši obchodně-ekonomickou i investiční expanzi do ČLR. To vyžaduje mimo jiné smluvní základny našich vztahů, přímé letecké spojení mezi Prahou a Pekingem a další praktické kroky. Obchodně- -ekonomický segment našich vztahů bude těžištěm našich jednání s premiérem Wen Ťia-paem. Vztahy s ČLR přitom nechceme omezovat jen na obchod a ekonomiku. Čínská kultura je fenoménem sama o sobě a bylo by určitě užitečné poskytnout nejširší české veřejnosti možnost se s ní seznámit. Asi by to pomohlo překonávat u nás stále ještě existující předsudky vůči Číně, zbytky chcete-li studenoválečnického myšlení. Co od nich budete naopak požadovat? Zájem obou stran o prohloubení a rozšíření vzájemné spolupráce je oboustranný. Jak už jsem říkal, chceme dosáhnout vytvoření co nejlepších podmínek pro působení našich firem a podniků v ČLR, dynamizovat širokou škálu obchodních, ekonomických a dalších vazeb s tímto největším trhem světa. Co je obsahem memoranda, které budete ve čtvrtek podepisovat? Bude to jakási cestovní mapa, podle níž, obrazně řečeno, pojedeme v dalších letech. A to jak při rozvíjení politického dialogu, rozvíjení kontaktů na všech úrovních, v už zmiňované oblasti obchodu, ekonomiky a investic apod. Toto společné prohlášení bude pokračováním analogického dokumentu podepsa-

8 8 EKONOMIKA PROSINEC 2005 V RESPEKT 49 TŘIKRÁT NA OKRAJ Litohoř se má, zase Nomura a fotbal za miliardu Rovná daň dobývá Česko Jak bude doopravdy tlustá Tlustého peněženka Malá obec Litohoř na Třebíčsku, která nemá ani 500 obyvatel a její roční rozpočet činí pouhé tři miliony korun, i příští rok poruší ekonomické zákony a opět utratí dvojnásobek. Za ekonomický zázrak mohou jako každý rok poslanci, a zatímco letos do obce, bez pomoci přespolních nepostaví ani fotbalovou jedenáctku, poslali devět milionů na rekonstrukci fotbalového hřiště a koupaliště, příští rok jí pošlou další tři miliony na rekonstrukci místní komunikace. Litohoř je právě ukázkou toho, jak si poslanci na poslední chvíli ještě dokážou do svých volebních okrsků poslat miliony. Třebíčsko má silné zastání: z více než sedmi set návrhů na poslanecké pomníčky, které prošly, jich je z Třebíčska čtrnáct a polovinu tvoří opravy církevních památek (aby ne, když je odtud lidovec Jiří Karas). Méně úspěšní byli představitelé Mělnicka s třemi prosazenými návrhy ale díky nim bude mít mělnický fotbalový stadion například umělý trávník či se opraví zimní stadion v Neratovicích. Ostatně dotace do sportovních klubů jsou jedny z nejčastěji prosazovaných malých domů: například korupcí proslavený prvoligový fotbalový oddíl Synot Uherské Hradiště, který za stamilionovou státní dotaci postavil fotbalový stadion, dostane v příštím roce dalších 13 milionů, tentokrát na rekonstrukci tréninkového areálu. A jak tedy v pátek schválený rozpočet vypadá? O tom, že je špatný, jsme psali už v minulém čísle. V době, kdy se zemi daří neobyčejně dobře a je šance začít šetřit, politici utrácejí plnými hrstmi a schválili schodek 74 miliard. Každého občana tak příští rok zadluží více než šesti tisíci korunami. A ještě jedna věc ukazuje na to, jak jsou naši zvolení zástupci ochotni šetřit, a to i ti opoziční, kteří zadlužování země kritizují. Zatímco každý rok si takto v posledním čtení přerozdělí do svých regionů miliardu korun, loni to byly již miliardy dvě a letos jich je dokonce šest. - Minulý týden, víc než pět let po krachu Investiční a poštovní banky, přišlo nečekaně další obvinění. Vyslechl si je tentokrát tuzemský zástupce Nomury Eduard Onderka za svůj podíl na vytažení plzeňských pivovarů a přibyl tak k dalším osmi obviněným v této kauze, které stíhá policie již od února Nomura okamžitě vytáhla do útoku a obvinění označila za snahu ovlivnit právě probíhající arbitráž mezi Nomurou a státem. Což o to, o podílu Nomury na krachu IPB a na tom, že zdarma vytáhla z banky Prazdroj a Radegast, aby je obratem prodala za více než 20 miliard jihoafrické společnosti SAB, asi málokdo pochybuje, ale nešlo by to přece jen rychleji? Tímto tempem se definitivního rozsudku a účtu za krach IPB jen tak nedočkáme. - Čím se liší olympijské hry od mistrovství světa ve fotbale? Zatímco olympijské hnutí má své symboly a emblémy zákonem napořád chráněné, pro kopanou a její šampionáty to neplatí alespoň to připomíná deník FAZ před blížícím se mistrovstvím v Německu. Vše se tak musí vyjednávat pokaždé znovu. FIFA si nyní pojistila copyright na obchodní značky WM 2006 a Fußball WM Samotné jednorázové užití těchto log může přijít zájemce jen na právních poplatcích na více než 10 tisíc eur. Například před posledním šampionátem investovala FIFA do ochrany svých exkluzivních práv na 14 milionů švýcarských franků. Tehdy mělo o její loga zájem 1900 podniků v 88 zemích, nyní, půl roku před šampionátem, je to už 1000 podniků v 50 zemích. FIFA argumentuje tím, že peníze jsou nezbytné pro privátní organizaci mistrovství v Německu, která přijde na 1 miliardu eur. Takže když si budete kupovat tričko či pivní sklenici s emblémem mistrovství a budou se vám zdát zatraceně drahé, už víte proč. MP, ZP Slovensku pomohla nejen rovná daň, ale i snazší propouštění z práce. FOTO TOMKI NĚMEC Stínový ministr financí ODS Vlastimil Tlustý minulý víkend na sjezdu své strany představil nový daňový a sociální systém postavený na rovné 15% dani a z těch čísel přechází zrak: průměrná rodina, v níž alespoň jeden člen pracuje, si domů přinese o třetinu až čtvrtinu více peněz než dosud. Kromě toho ale klesne nezaměstnanost a zrychlí se hospodářský růst. Stručně pokud příští volby vyhraje ODS, nastane v Česku ráj na zemi. Sedm tisíc navíc Pavel Novák z Kolína dnes přinese domů měsíčně 17 tisíc čistého. Teď mu občanští demokraté slíbili, že pokud příští rok v červnu vyhrají volby, jeho měsíční konto samo od sebe pořádně nabyde: o plných sedm tisíc korun. Zázrak způsobí Tlustá peněženka, kterou jako předvolební heslo své strany představil právě stínový ministr financí. Pan Novák žije se ženou a dvěma dětmi; děti chodí do školy, žena je v domácnosti. Pobírá průměrnou mzdu necelých 19 tisíc hrubého, na daních zaplatí devět stovek a na sociálním a zdravotním pojištění dalších 2400 korun; od státu pak dostane tisícikorunu jako přídavek na děti a k tomu má ještě nárok na třísetkorunový sociální příplatek. Pokud ODS zavede svoji daňovou reformu, Novákův hrubý příjem rázem poskočí na více než dvojnásobek: na korun. Nejdříve se panu Novákovi na výplatní pásce připočítá 6600 korun, které za něj teď na zdravotním a sociálním pojištění platí zaměstnavatel, a páska to číslo neukazuje. K tomu ovšem dostane dalších 14 tisíc korun jako státem zaručený příjem : tento nový pojem zavádí právě reforma ODS a má nahradit prakticky všechny sociální dávky kromě mateřské a nemocenské. Jeho výpočet je trochu složitější. Pan Novák i jeho manželka mají totiž ve slibech ODS každý nárok na existenční minimum šest tisíc korun a na poloviční sumu i jejich děti tedy celkem 18 tisíc korun. Aby tuto sumu ovšem celou nedostávali i bohatí, tak se ji ODS rozhodla zmenšit o 15 procent jeho platu. Pak už zbývá maličkost: od výsledné sumy korun odečíst 40 procent po 15 procentech spolkne rovná daň a sociální pojištění, zbylých deset procent pak zdravotní a vyjde nám uvedených 24 tisíc čistého. Pravda, na zvýšené DPH především za potraviny zaplatí Novákovi o 1200 korun měsíčně více, ale i tak si pokud by Tlustá peněženka opravdu splnila své sliby polepší o čistou třetinu. Pokud by ale pan Novák ztratil práci, bude na tom jeho rodina mnohem hůře. Zatímco nyní má nárok na podporu a sociální dávky včetně příspěvku na bydlení přes 15 tisíc korun, od Topolánkovy vlády by získal jen necelých 11 tisíc. Pokud by ovšem vzal jakoukoli práci, třeba za 8 tisíc, tedy jen těsně nad hranicí minimální mzdy, už si za Topolánkovy vlády výrazně polepší. Zatímco za Paroubka by měl stejný příjem jako na dávkách, tedy 15 tisíc korun, podle vzorce ODS již dostane na ruku A naposledy: pokud panu Novákovi děti odrostou, tak mu ze současného příjmu 19 tisíc hrubého nyní zbude 15 tisíc čistého, za vlády ODS pak o pět tisíc víc. Bacha, zloději Uvedená čísla ovšem vyvolávají jednu otázku. Když se průměrný příjem většiny rodin zvedne o čtvrtinu, kde se ty peníze vezmou? Vynálezce zázračné peněženky Vlastimil Tlustý je přesvědčen, že v prvním roce sice bude v erární kase kvůli reformě chybět 18 miliard korun, v druhém bude ale schodek prakticky nulový a v dalších letech již potečou do státní pokladny desítky miliard ročně. Reforma totiž podle něj nastartuje ekonomický růst a prakticky okamžitě sníží půlmilionovou armádu nezaměstnaných. Teď se nezaměstnaným život na dávkách vyplatí. My je donutíme pracovat, říká Tlustý a odhaduje, že se během prvního roku při opatrném scénáři sníží nezaměstnanost o sto tisíc lidí z dnešních 503 tisíc, a během dvou tří let o dalších až dvě stě tisíc. Není ovšem jasné, jak k těmto číslům došel. Spočítali nám to nezávislí experti, ukazuje z dvoumetrové dálky obsáhlou publikaci plnou čísel a barevných grafů z ruky ji dát nechce a jména expertů také neprozradí. Musí vám stačit, že to vidíte. Své produkty, know-how, si musíme chránit, ukradení je v českých podmínkách úplně standardní, říká Tlustý. Experti jsou ovšem k číslům ODS skeptičtí. Know-how je myšlenka, ale ne samotný výpočet. Ten by naopak měli zveřejnit, jinak je to nezkontrolovatelné, říká ekonom ČSOB Petr Dufek, podle něhož jsou přínosy Tlustého peněženky nadnesené o desítky miliard korun jakékoliv číslo si ovšem kvůli nedostatku informací netroufá říct. Není sám. Respekt oslovil další tři renomované ekonomy, ani jeden však nebyl schopen stejně jako Dufek výpadek financí či naopak jejich příliv odhadnout. Jediný, kdo je schopen říct nějaká čísla, je ministr financí Bohuslav Sobotka. Znamenalo by to zvýšení zadlužení o 180 miliard ročně, říká o výpočtech svého ministerstva. I tato čísla jsou ovšem nedůvěryhodná: vznikla ještě před zveřejněním přesných parametrů reformy, neberou v úvahu možný růst ekonomiky a navíc počítají jen výdaje a nezapočítávají škrty, které chce ODS udělat například zrušením takřka všech sociálních dávek a podpor v nezaměstnanosti. Ještě jedna věc je důležitá, a tou je důchod. ODS chce totiž zavést rovné penze ve výši zhruba dvaceti procent průměrné mzdy tedy poloviny současných. Systém ODS přitom počítá s tím, že by každý důchodce jako bonus dostal deset procent ze sociálních odvodů dětí, které vychoval, jinými slovy, čím lépe vychováš a vzděláš své děti, tím bys měl mít i vyšší důchod. Nicméně i s tímto přilepšením rozhodně nepůjde o horentní sumy, a pokud lidé budou chtít více, musí si sami spořit právě z peněz, které dostanou navíc v podobě státem zaručené dávky. Jenže i to může být úskalí. Nemyslím, že většina lidí bude tak zodpovědná a peníze místo toho, aby si spořila, utratí, upozorňuje ekonom Dufek, podle něhož se nabízí otázka, zda stát potom nechá tyto lidi bez pomoci. Tuto otázku však zatím nikdo řešit nemusí, protože se projeví nejdříve až za deset let a naplno dopadne až na současné třicátníky. Přechod totiž bude velmi pozvolný a například státem zaručená penze dnešních čtyřicátníků bude složena napolovic ze starého a napolovic z nového systému a bude tvořit okolo 30 procent průměrné mzdy. Marek Pokorný Tygr rád halušky První středoevropskou zemí, která zavedla rovnou daň, bylo před dvěma roky Slovensko. Pohled na tamní hospodářské výsledky vypadá impozantně: nezaměstnanost během tří let klesla ze 17 na 11 procent, ekonomika roste tempem 6,2 % ročně a na daních z příjmu vybralo loni o třetinu více peněz, než očekávalo. Jen rovná daň by ovšem nepomohla, protože sjednocením na 19% hranici celkové daňové zatížení příliš nekleslo. Mnohem větší vliv má například liberalizace zákoníku práce, který usnadňuje propouštění i nabírání nových lidí, či zpřísnění sociálních dávek. Ti, co nechtějí dostávat úplné minimum, tak musí alespoň deset hodin týdně strávit při veřejně prospěšných pracích. Míst je kupodivu dost nezaměstnaní pracují většinou pro obce, ale také pro charitu či sociální ústavy a 1500 korun k minimálnímu příjmu si přivydělává každý čtvrtý z nich.

9 RESPEKT 49 V PROSINEC 2005 INZERCE 9

10 10 ZAHRANIČÍ PROSINEC 2005 V RESPEKT 49 Euromed není žádný med I po Barceloně zůstává Středozemní moře spíše dělítkem než pojivem Středomoří. V antické éře centrum tehdejší globalizace. V minulém půlstoletí turistická destinace evropské střední třídy. V posledních letech zdroj hlavních rizik pro Evropu terorismu, nekontrolovaného přistěhovalectví i narkobyznysu. I takto zjednodušeně lze popsat posun ve významu Středozemního moře pro starý kontinent. Realita však nikdy není černobílá. Mnoho komentátorů například zdůrazňuje, jak moc stárnoucí Evropa potřebuje mladé pracovní síly přicházející přes toto moře. Jak ale oddělit přínosy od rizik? A jak rizika omezit? Právě proto se před deseti lety sešli v Barceloně zástupci obou břehů, a nyní toto setkání zopakovali. Vedlo to k něčemu konkrétnímu? V praxi bohužel nikoliv. Evropsko-mediteránní summit (Euromed) skončil bez hmatatelného výsledku. EU má zájem Před týdnem se v Barceloně měli sejít nejvyšší představitelé evropské pětadvacítky, Izraele, Turecka a osmi arabských zemí ležících u Středozemního moře. Avšak většina arabských lídrů vůbec nedorazila. Přitom pro Evropu jsou vztahy s jižním břehem společného moře existenčně důležité, jak doložila přítomnost Tonyho Blaira coby předsedajícího EU a Josého Zapatera coby pořadatele. Vždyť arabské sousedství představuje významný zdroj ropy a na území Evropské unie žije již desetimilionová arabská diaspora. EU se proto už deset let snaží formulovat společnou politiku, a předcházet tak živelnému vývoji. V roce 1995 se v Barceloně sešli ministři zahraničí 15 členů EU a 12 středomořských zemí, aby společně vytvořili rámec pro partnerství, který se vžil jako barcelonský proces. Přijali deklaraci, jež zakládala spolupráci v oblasti bezpečnostně-politické, finančně-hospodářské a kulturně-sociální. Obecný cíl byl definován jako vytvoření prostoru míru, stability, prosperity a kulturního porozumění. Dnes se barcelonského procesu účastní evropská pětadvacítka na jedné straně a deset partnerských zemí na straně druhé. Mezi ně se řadí osm zemí arabských, Maroko, Alžírsko, Tunisko, Egypt, Sýrie, Jordánsko, Libanon a Palestinská samospráva, dále Izrael a konečně Turecko se speciálním statusem kandidátské země EU. Současná realita se ale od cílů deklarovaných před deseti lety značně liší. Zájmem Evropské unie je především stabilizace regionu. Na prvním místě jde o politickou transformaci více demokracie a právního státu. Následují hospodářské reformy, jež by zajistily každý rok 5 milionů nových pracovních míst pro stále vzrůstající počet mladých nezaměstnaných Arabů za mořem. Zásadní reformu vyžaduje i školství se zvláštním důrazem na rovné vzdělání dívek. EU postupně uzavírá s jednotlivými partnerskými státy dohody o přidružení a podněcuje Otázka vskutku mediteránní. Plují k nám máme je považovat za uprchlíky, možné teroristy, nebo možné plátce evropských daní? FOTO PROFIMEDIA.CZ hospodářskou liberalizaci a ekonomickou integraci v regionu. Evropští politici dokonce chtějí do roku 2010 vytvořit zónu volného obchodu mezi euro-středomořskými státy. Ale i to se ukazuje jako nereálný cíl. V rámci nejrůznějších projektů Evropská unie investovala do regionu za posledních deset let na 20 miliard eur. I díky těmto fondům se ekonomická situace oblasti v posledních letech zlepšila. V politické rovině však pozorovatelé konstatují spíše zhoršování. Jižní břeh váhá Výroční summit byl považován za velkou šanci. Státníci měli zhodnotit dosavadní partnerství, vytyčit program na dalších pět let, formulovat rámcové řešení ilegální imigrace, a především společně odsoudit terorismus. Jenže z deseti lídrů partnerských zemí dorazil jen turecký premiér Recep Tayyip Erdogan a palestinský prezident Mahmúd Abbás, takže de facto nebylo co a s kým řešit. Oba zmínění přijeli pak hlavně proto, aby prosazovali své specifické zájmy: Erdogan členství Turecka v Evropské unii a Abbás řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Egyptský prezident Husní Mubárak se omluvil z vnitropolitických důvodů, alžírský prezident Abdel Azíz Buteflika se prý musel léčit ve Francii a marocký král Abdulláh měl jakési zařizování v Japonsku. Za všechny ale nejspíš mluvil tuniský prezident Ben Ali, když se nechal slyšet, že raději zůstane doma, než aby se nechal od Evropanů poučovat o demokracii, lidských právech a svobodě vyjadřování. Konference sama se omezila na deklarativní prohlášení a ukázala, jak těžko překonatelné jsou limity euro-středomořského partnerství. Za ilustraci poslouží licitace o protiteroristickém prohlášení. Evropa prosazovala variantu, že terorismus nelze ospravedlnit právem na sebeurčení či bojem proti okupaci. To ovšem arabští reprezentanti odmítli přijmout a žádali, aby text výslovně uznal právo obyvatel pod cizí okupací na boj. Konečný výsledek tedy úspěchem není. Definice terorismu se prostě vynechala a všichni se shodli, že je potřeba teror odsoudit ve všech jeho formách bez ohledu na to, že si každý tyto formy nadále představuje po svém. Nejde tu o samoúčelnou hru se slovíčky, ale mimo jiné o to, zda ta či ona organizace pro jedny teroristická, pro druhé národně osvobozenecká bude odříznuta od peněz z evropských fondů. Signatáři se ovšem zavázali, že budou teroristům bránit v získávání peněz a zbraní, že budou mařit jejich plány, rozvracet jejich sítě a že je v rámci mezinárodní spolupráce budou vydávat spravedlnosti. I sami politici se v hodnocení akce dost liší. Oba předsedové, premiéři Blair a Zapatero, trvali na tom, že konference byla ohromně úspěšná. Předseda Evropského parlamentu Josep Borrel byl o poznání skeptičtější, když se zmínil o nedostatku jakéhokoli významného pokroku. Marná sláva. Na autokratické arabské státy na rozdíl od kandidátského Turecka nebo i postkomunistických evropských zemí v 90. letech nemá Evropská unie žádný donucovací nástroj. Radko Hokovský, Brusel Autor působí v Asociaci pro mezinárodní otázky. Dohodněte se, nebo zapomeňte Dárfúr zmizel ze světových médií, ale krize se naopak vyhrocuje. Přitom vojáci Africké unie jsou tam ponecháni napospas osudu. Ztrácíme kontrolu, tvrdí vyslanec Africké unie pro Súdán Salim Ahmed Salim. Hrozí nebezpečí úplné bezzákonnosti a anarchie, řekl ve své zprávě o zářijovém a říjnovém dění v Dárfúru Kofi Annan. Situace je beznadějnější než kdy dříve, prohlásil koordinátor pomoci OSN v západním Dárfúru Andy Pendleton. Děje se v oblasti největšího afrického krveprolití něco nového? Před rokem patřil Dárfúr ke klíčovým tématům světové politiky. Média plnily učené debaty o tom, zda tam za podpory centrální súdánské vlády v Chartúmu probíhá genocida, nebo pouze vážné zločiny proti lidskosti. Podle střízlivých odhadů OSN zemřelo v důsledku násilností a hladu ve zchudlé oblasti nekonečného písku a kamení 180 tisíc lidí a další dva miliony obyvatel vyhnaly nepokoje z domovů. Po roce zájem o Dárfúr opadl. Jak ovšem naznačují úvodní citace, nyní se krize nově vyhrocuje. Afriku řešit po africku Mnozí vojenští vůdci v Dárfúru ani nevědí, oč vlastně při jejich bojích jde, napsal loni v měsíčníku Le Monde Diplomatique autor knihy o kořenech dárfúrské krize Alex de Waal. Poslední události jeho argumenty posílily. Příčiny války na západě Súdánu jsou spletité: vedle sebe žijí kmeny s pasteveckým a kmeny s usedlým způsobem života. Obě skupiny vyznávají islám, pastevci se však považují za Araby a jejich soupeři více lpí na svých afrických kořenech. Odvěké latentní konflikty o půdu a vodu se v suchých a hladových 80. letech postupně začaly vyhrocovat až do krveprolití za podpory centrální vlády. Příčinu násilností tedy hledejme ve sféře politické a ekonomické, nikoli etnické a náboženské. Stále více se však zdá, že se boje pro vojenské vůdce staly pouze samoúčelem. Klid v oblasti měla v posledním roce zajišťovat mise Africké unie (AU) první vojenský pokus o africké řešení afrických problémů. Od září se však její vojáci stávají stále častěji oběťmi útoků. Vrcholem tohoto trendu byla říjnová vražda čtyř Nigerijců. Úspěch operace ohrožují hlavně podmínky, za kterých musí vojáci své mírové poslání uskutečňovat. S naší výzbrojí se nemůžeme ani bránit. Pro dobře vybavené síly súdánské armády, arabských milicí a rebelů jsme jen drobnou překážkou, cituje zpráva organizace Refugees International rwandského příslušníka sil AU. Území o velikosti Francie spravuje necelých sedm tisíc vojáků. Navíc tito muži nemají solidní finanční podporu a chybí jim především vrtulníky či letadla. Naposledy v říjnu škrtla americká sněmovní komise slíbený padesátimilionový příspěvek pro africkou misi. Žádní jiní vojáci, třeba OSN nebo NATO, by nebyli ponecháni takhle napospas, stěžoval si listu Washington Post britský vojenský poradce Africké unie Brian Johnstone. Z množících se útoků na mírové sbory a také na konvoje humanitární pomoci obviňuje Africká unie především rebely bojující proti súdánské vládě. Rebelové z organizací SLA a JEM se v roce 2003 v zájmu usedlých Afričanů vzbouřili proti politice centrální vlády, která odpověděla vzdušnými nálety a vyzbrojením džandžavídů bojových milic Arabů. Co přinese jih Z bývalých bojovníků za práva utlačovaných lidí se stala součást celého problému. Těmito slovy popsal proměnu pohledu na rebely súdánský zpravodaj BBC Jonah Fisher. Především neshody mezi jejich frakcemi způsobily podle pozorovatelů krach dosavadních šesti kol mírových rozhovorů k cynické spokojenosti Chartúmu. Pověřenec generálního tajemníka OSN pro Súdán Jan Pronk už dokonce rebely varoval, že nepřestanou-li destabilizovat Dárfúr a překážet mírovému procesu, mohou zapomenout na politickou a morální podporu mezinárodního společenství. Největší organizaci dárfúrských rebelů, SLA, ochromuje spor o vůdcovství. Počátkem listopadu se do čela organizace dostal vojenský velitel, v mírových časech učitel angličtiny, Minni Minnawi. Bývalý vůdce Abdul Wahíd, který byl kritizován především kvůli dlouhodobému pobytu v exilu, však jeho volbu neuznává. SLA tedy hrozí rozštěpení, obyvatelům Dárfúru další vzájemné nepřátelství a vnějšímu pozorovateli další zkomplikování už beztak zamotané situace. Minulé úterý začalo v nigerijské Abuji sedmé kolo mírových rozhovorů. Pod vnějším tlakem OSN, Spojených států a Evropy se oba znesváření vůdci SLA i představitelé menší JEM dokázali sjednotit na společném postoji. V plénu hodlají hovořit jedním hlasem, a získat tak zpět mezinárodní podporu. Ústupek udělala i súdánská vláda. Na její straně se jednání budou účastnit i zástupci bývalých rebelů z jihu Súdánu, s nimiž Chartúm v lednu po dvacetileté občanské válce podepsal mírovou dohodu. Rebelové z Dárfúru a bojovníci z jihu spolu vždy měli dobré vztahy, což by nyní mohlo přinést tolik důležitou atmosféru větší důvěry. Tomáš Lindner Autor je student FSV UK.

11 RESPEKT 49 V PROSINEC 2005 ZAHRANIČÍ 11 Vrátit Tatrám tvář Nejmenší evropské velehory rok po katastrofě Shlížím ze Starého Smokovce dolů k Popradu. Tisíce světel blikají do noci. Svit, Matejovce, Štrba a samozřejmě Poprad. Obce pod nejvyššími slovenskými horami viditelně ozařují široké okolí, nic romantického na tom ale není. Připomíná to pohled ze zámku Jezeří v Krušných horách do povrchových hnědouhelných dolů. Žárovky na velkorypadlech a dopravnících, lustry v podtatranských domácnostech. Ale ještě loni na podzim by takový pohled možný nebyl. Do osudného listopadového dne roku 2004 bylo všech patnáct částí města Vysoké Tatry schováno v převážně smrkových lesích. Automobily a autobusy s návštěvníky kousek nad Popradem zmizely v zelených tunelech, pasažéři typické električky si ve směru na Štrbské pleso či do Tatranské Lomnice připadali jako v říši Krále železnic. Teď si kupují jízdenky do Apokalypsy. Nechat to jako dnes Vysoké Tatry vypadají jako rok po kalamitě. Jsou smutné. A protože se ta obrovská zničená plocha nachází vedle Cesty svobody, vnímají to lidé velmi intenzivně, říká ředitel Správy ochrany přírody Tatranského národního parku Tomáš Vančura. 75 % popadaných stromů už bylo odklizeno, zůstaly jen kořeny. K nebi trčí tisíce pahýlů, jeden vedle druhého. Stráně vypadají jako nahé, dodává ředitel Vančura. Byl to zásah z vyšších míst, myslí si 85letá Rosálie Bekešová ze Ždiaru, obce pod Belianskými Tatrami. Řádění přírodního živlu zůstal Ždiar, stejně jako celá tato východní část Tater, ušetřen. O dani přírodě ovšem mluví i obyvatelé nejvíce zasažených částí. Chovali jsme se tu více než macešsky, je přesvědčena paní Adriana ze Starého Smokovce. Vinu mají i lesníci. Oblast zničených lesů totiž nespadala do nejvzácnějších a klidových částí TANAP. Od samého počátku byla určena k rekreaci. Krutá pravda o stavu Vysokých Tater proto vyplula po zásahu z vyšších míst jasně na povrch. Včetně necitlivých zásahů mocipánů bývalého režimu, panelákových hotelů, velkokapacitních jídelen a ubytoven pro odboráře, soch oslavujících nového člověka. Na holých pláních tak nyní vyčnívají mnohé stavby, které do Vysokých Tater vůbec nepatří a které smrkový porost dlouhá léta zakrýval. K největším zrůdnostem patří nedokončený komunistický palác ve Starém Smokovci, kde se měl konat sjezd strany. Mezi neoklasicistními a secesními památkami uida Hoepfnera a Gedeona Majunkeho vypadá jako stavba z vesmíru. Pochopitelně dodnes nevyužitá. Osady ve Vysokých Tatrách včetně Smokovce vznikaly u minerálních pramenů a na lázeňství by se opět měly zaměřit. Některé vily a hotely z přelomu 19. a 20. století zejí prázdnotou, jejich rekonstrukce by určitě vrátila tatranským střediskům jejich ducha. Velké finanční skupiny, zejména J/T, která chce do projektu rekonstrukce investovat dvě miliardy slovenských korun, však ucítily šanci. A stejně tak i podnikatelé z oblasti cestovního ruchu: Krátce po katastrofě jsme měli slzy v očích, po vystřízlivění jsme si ale uvědomili velkou příležitost pro zvýraznění jména Slovenska, pro oživení cestovního ruchu, který tu upadal, myslí si Miroslav Mikloš, ředitel hotelu Grand ve Starém Smokovci. O ochráncích přírody mluví jako o ekoteroristech bránících rozvoji turismu. Uvědomuje si, že z Vysokých Tater se nikdy nestane středisko srovnatelné se Sestriere v Itálii či Chamonix ve Francii, přesto by si dovedl představit prodloužení dosavadních sjezdovek. Rozhodně by ale chtěl vybudovat zázemí pro hosty. Chybí totiž večerní vyžití a ve chvíli, kdy se tatranská střediska ponoří do tmy, vypadají jako mrtvá. Žádný bowling, žádná kasina, žádný noční život. Starosta Vysokých Tater Ján Mokoš nahlas říká, že sjezdovky by měly zůstat v současné podobě, a to jak ve Smokovci, tak i na Štrbském plese a v Tatranské Lomnici. Lobbistický tlak je ovšem velký a promítl se i do tzv. Studie udržitelného rozvoje Vysokých Tater. Například snaha města postavit 150 nových rodinných domů je ale pro TANAP nepřijatelná. Ti, kteří jen štvou Rok od kalamity tedy bitva o budoucnost Vysokých Tater pokračuje a svědčí o tom i nynější titulky ve slovenských médiích: Tatry, jaké už nebudou. Nad Tatrami se blýská. Varuji. Naštěstí stále všem těmto aktivitám svítí červená, maximálně oranžová. A to i díky občanských sdružením, kterým není osud velehor lhostejný. I když premiér Mikuláš Dzurinda označil nevládní organizace za ty, které jen provokují a štvou. Zelená však celých dvanáct měsíců svítí těžařům a prodejcům dřeva. Každodenně vyjíždějí z Popradu plně naložené vlaky té nejkvalitnější suroviny. Nekončí ale ve slovenských dřevozpracujících závodech či nábytkárnách, jak by se předpokládalo a jak velí i selský rozum. Jako polotovar míří do zahraničí, zejména do Itálie. Někdo si neuvěřitelně mastí kapsu, jsou o korupci přesvědčeni obyvatelé Vysokých Tater. Připomíná to dobu nedávno minulou, kdy se vytěžené dřevo z Čech levně vyváželo do Rakouska a zpět se dovážel drahý nábytek. Hlavní otázkou nyní je, jak vrátit Vysokým Tatrám jejich tvář. Určitě ne stavbou nových moderních zařízení. Stejného názoru je i ředitel Tomáš Vančura, který nesouhlasí s budováním lyžařského střediska srovnatelného s těmi alpskými. Proč chtějí Tatranci nabízet zahraničním návštěvníkům Tatry jako lyžařské středisko, Tatry jako středisko cestovního ruchu? Vždyť takových jsou desítky a stovky a většina z nich na lepší úrovni, diví se. Tatry by měly lákat něčím úplně jiným. Návratem k lázeňství a divokou nedotčenou přírodou. Umělých zábavních parků jsou západní turisté přesyceni, čím dál více je láká původní architektura i panenská krajina a z toho by měly Vysoké Tatry vycházet. Nejmenší velehory v Evropě. Poslední tiché místo na starém kontinentu, takové slogany by podle Vančury měly charakterizovat Vysoké Tatry a lákat zájemce. Jejich symbolem je už po staletí medvěd hnědý. V současnosti jich ve Vysokých Tatrách žije kolem padesáti kusů, hlavně v Tiché a Koprové dolině, kde se největší slovenská volně žijící šelma nejčastěji rozmnožuje. Právě tam se ale krátce po loňské kalamitě vrhli lesníci a v jedné z nejcennějších lokalit začali těžit dřevo. Na protest proti tomu odešli pracovníci šumavského parku, kteří ve Vysokých Tatrách pomáhali odstraňovat následky přírodní katastrofy. Kromě medvěda se ve slovenských velehorách vyskytují i další vzácná zvířata a rostliny. Vlci, rysi a pochopitelně kamzík, který je vyobrazen i v logu TANAP a stejně tak i parku z polské strany Tater. Kamzík tatranský se liší od svých alpských příbuzných tím, že žije jen nad úrovní lesa, ve skalnatých částech. Při horských túrách, třeba na Tériho chatu v Malé Studené dolině, na ně opět narazíte. Počet kusů tohoto donedávna ohroženého druhu se totiž konečně zvyšuje. Uvidíme za sto let A co dál? Jak vysvětluje Tomáš Vančura z TANAP, je potřeba jasně vymezit zóny A, do kterých člověk nebude vůbec zasahovat, a v těch dalších zalesňovat, aspoň 15 let. Problémem zůstává, jakými dřevinami. Určitě se budou vysazovat i listnaté stromy, je ovšem jasné, že v některých místech budou opět jen smrky. Odpověď na otázku, jestli je jehličnan vhodnější než listnatý nebo smíšený les, nezná nikdo. Podle lesníků je nutný experiment, Tomáš Vančura na to odpovídá, že konečný rozsudek o správném řešení vydá až příroda sama. Za sto let se prý sejde zvířecí parlament spolu s lesníky, ochranáři a ekonomy a na něm se porovnají výsledky v divoké zóně, kde k žádné regulaci nedošlo, se stavem lesa v místech umělých zásahů. Robert Mikoláš, Vysoké Tatry Autor působí v ČRo 1-Radiožurnál. Do loňska to skrývaly smrky. Teď vidíme krutou pravdu bez závoje. (Starý Smokovec, listopad 2005.) FOTO ŠTĚPÁN MIKOLÁŠ Komunisté v salonech: jak kde V době, kdy je KSČM pod tlakem na změnu názvu, se maďarská mimoparlamentní strana přejmenovala na komunistickou. Například v Polsku by to nešlo. Co z toho plyne? Přejmenování krajně levicové Dělnické strany na Maďarskou komunistickou dělnickou stranu (MKMP) nepřekvapilo. Proč? Rozhodně totiž neznamenalo posun její politiky. Vždyť od počátku byla nefalšovanou komunistickou formací, která vznikla v roce 1989 z ortodoxního křídla kádárovských bolševiků (Maďarská socialistická dělnická strana, MSZMP). Z jejich reformního křídla naopak vypučeli dnes vládnoucí socialisté. V kmenové rezervaci Dnešní maďarští komunisté názorově zhruba odpovídají českým. Díky tomu, že jsou méně na očích (od roku 1990 se nikdy nedostali ani do parlamentu), a tudíž i pod menším tlakem, však působí ještě zastydleji. Mnohem více připomínají rezervaci malého domorodého kmene, jehož podivné zvyky a mluva již zajímá pouze pár fanatických antropologů, a do médií se dostávají spíše formou kurziv než seriózního zpravodajství. Stranu již 16 let vede týž muž, absolvent moskevského MGIMO, bývalý pracovník ministerstva zahraničí a diplomat v Moskvě Gyula Thürmer (52). Chová se stejně, jak je to v našich končinách u krajně levicových stran zvykem: požaduje vystoupení z NATO a podporuje statečný boj iráckého lidu proti americkým okupantům. Minulý týden se dokonce objevily informace, že šéf komunistické, marxisticko-leninské, revoluční mládežnické organizace MKMP Péter Székely je zároveň šéfem maďarské pobočky Výboru svobodného Iráku, organizace podezřelé z podpory iráckých povstalců. Na rozdíl od českých či slovenských kolegů maďarským komunistům ani nehrozí, že by se mohli stát významnější politickou stranou nebo se dostat do parlamentu. Přitom Slovenská komunistická strana, vedená zetěm Vasila Biľaka, je parlamentní a podle průzkumů by jí měla zůstat i po volbách koncem příštího léta. Naproti tomu v Polsku komunistická strana neexistuje. Už z historických příčin je slovo komunismus v podstatě synonymem pro ruskou mocenskou hrozbu z východu. Nelze tedy házet do jednoho pytle. I když je MKMP zřejmě třetí nejsilnější neparlamentní stranou v Maďarsku, v praxi má nyní v průzkumech kolem 1 % preferencí a často se v nich samostatně ani neobjevuje. V posledních parlamentních volbách v roce 2002 získala 2,16 %. Velcí se rozkročili, malí se vyhraňují Přejmenování komunistů by tedy nebylo až tak zajímavé, kdyby v současném Maďarsku nezapadalo do obecnějšího trendu. Za poslední rok změnu jména uskutečnila nebo o ní alespoň vážně uvažovala prakticky každá významnější formace. Obecně platí, že obě velké strany, vládní socialisté (MSZP) a opoziční Fidesz, hledají spíše zamlžující jména, která mají zdůraznit jejich otevřenost různým politickým ideologiím a směrům, malé strany naopak taková, která se zaměřují na menší, ale ideově pevnou a mobilizovatelnou skupinu voličů a pomohou jim právě v úporné snaze vymezit se vůči stranám větším. Mistrem na tomto poli je Fidesz, u kterého už pomalu přestává být jasné, jak se zrovna aktuálně jmenuje. Původní Svaz mladých demokratů (zkratkou tohoto jména je právě Fidesz) si nejdříve přibral přídomek Maďarská občanská strana. V roce 2003 vypustili slovo strana, které prý mnoho voličů a aktivistů odrazovalo a bránilo Fidesz prezentovat jako široké hnutí sdružující mnoho ideových směrů. Tak vznikl Fidesz Maďarský občanský svaz. Na posledním sjezdu v listopadu však už všude visela loga s nápisem Fidesz aliance budoucnosti a politologové se dnes dohadují, zda jde pouze o volební heslo, nebo základ dalšího přejmenování. Vládní socialisté naopak již dlouho uvažují, že se z Maďarské socialistické strany stanou Maďarskou sociálnědemokratickou stranou, a tím se zbaví dalšího pojítka se svou minulostí. Naopak dvě malé parlamentní strany, jimž hrozí, že v květnových volbách neuspějí, se chtějí definovat co nejúžeji a tím se odlišit od svých velikých spojenců. Taktéž vládní Svaz svobodných demokratů (SZDSZ) si proto v březnu k původnímu jménu dodal Maďarská liberální strana. Opoziční Maďarské demokratické fórum naopak stále zvažuje, jak si ke jménu vhodně připojit přídomky konzervativní nebo křesťanský. Petr Morvay Autor působí v slovenském deníku SME.

12 12 SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ PROSINEC 2005 V RESPEKT 49 D Život je nad plotem Kontrola jako hrom. FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP ění ve Svaté zemi přineslo dvě drobné, leč významné věci. Od zprovoznění přechodu Rafáh mezi Egyptem a pásmem Gazy pod palestinskou kontrolou a dohledem EU byl zaznamenán průchod již druhého vysokého činitele Hamasu. Prvním byl Rafík al-hasanat, jehož vydání coby teroristy požadoval Izrael od roku Do Gazy prošel hned 18. listopadu. Druhým byl Fádil Zahar, vysoký činitel Hamasu deportovaný z Gazy v roce 1991 a od úterka opět v Gaze. Kontrola jako hrom. O dva dny dříve přinesl deník The Jerusalem Post článek o Janě Hybáškové s bohatými citacemi. Šéfka delegace EP pro Izrael tam vedla první návštěvu od rozšíření EU a Izraelci (tradičně spíše skeptičtí k Unii) se nestačili divit. Hybášková se nechala slyšet, že protiteroristický plot šetří lidské životy. Ačkoliv návrh směrnice EU považuje tuto stavbu za ilegální, ona sama mluvila jasně: Zastaví-li teroristé zabíjení, plot lze odstranit, ale lidský život nahradit nelze. Rovněž prohlásila, že tzv. zelená linie, tedy hraniční čára mezi Izraelem a Jordánskem z let , není hranice, nýbrž linie příměří. Něco podobného si v Evropě nedovolil snad nikdo a v USA pouze George Bush při uvítání Ariela Šarona v Bílém domě loni 14. dubna. Jako vzděláním arabistka pak pronesla, že školní učebnice užívané v palestinské samosprávě jsou nemístné, neboť pouze glorifikují OOP. Libye versus Francie Summit EU a Středomoří nedosáhl ničeho konkrétního, ale v jeho rámci se odehrálo leccos zajímavého. Například taková Libye. V barcelonském procesu má sice pouze status pozorovatele, ale své si uhrála. Její ministr zahraničí Abdar Rahmán Šalgham se na okraj summitu sešel se svým bulharským kolegou Ivaljo Kalfinem a sdělil mu, že by se dal ihned vyřešit případ pěti bulharských ošetřovatelek, které jsou v Libyi od roku 1999 drženy ve vazbě a čekají na trest smrti. Údajně v zemi infikovaly malé děti virem HIV. Nepomohlo ani to, když sám objevitel viru Luc Montagnier sestavil pro libyjskou vládu analýzu, v níž doložil, že děti byly infikovány už dříve, a sice kvůli špatným hygienickým poměrům v nemocnici. Nyní však Libye vyrukovala s nabídkou: poskytne-li Bulharsko humanitární pomoc rodinám dotyčných dětí, rozsudky smrti nad sestřičkami budou automaticky zrušeny. Automaticky! řekl Šalgham. Vyděračství jako hrom. A teď zase jedno minus pro Evropu. Těsně po zmíněném summitu na téma partnerství s jihem přijala francouzská vláda opatření proti přistěhovalcům. Komplikuje se slučování rodin, protahuje se lhůta k získání občanství a podobně. Dnes je to ve světě sice téměř trend, ale k partnerství to má daleko. Němečtí lídři z východu S novou kancléřkou soupeří nový šéf SPD Matthias Platzeck Patnáct let po sjednocení Německa převálcovala Spolkovou republiku bývalá NDR. To by si mohl říct pozorovatel při pohledu na vedení tamní pravice i levice. Ale zatímco Angelu Merkelovou pěstoval pro nejvyšší příčky konzervativců už Helmut Kohl, Matthias Platzeck působí spíše jako nepopsaný list. Jak ovlivní jeho osobnost německou levici a jak se na její špici vůbec dostal? Platzeck měl telefon Začátek kariéry nejednoho politika se může zpětně jevit jako výsledek souhry náhod či schopnosti být ve správný čas na správném místě. V případě Platzecka by se to dalo rozšířit: za svůj vstup do politiky vděčí možná i takové drobnosti, že na podzim roku 1989 patřil mezi vlastníky telefonu. V té době se hroutil komunistický režim a schylovalo se k rozhovorům mezi vládou a opozičními skupinami. Platzeck pracoval v ústavu pro čistotu ovzduší v Postupimi, o skutečném stavu přírody v Honeckerově státě dělníků a rolníků věděl své, a tak patřil už v roce 1988 k spoluzakladatelům občanské iniciativy, která v Postupimi usilovala o lepší životní prostředí. V listopadu 1989 se stal jedním z mluvčích nově založené Zelené ligy. A protože byl k zastižení na telefonu a navíc to neměl z domovské Postupimi do dějiště rozhovorů u kulatého stolu ve východním Berlíně daleko, stal se nejenom jedním z účastníků těchto jednání, ale nakonec jako ministr bez portfeje i členem zrekonstruované vlády v čele s reformním komunistou Hansem Modrowem. Revoluční fáze Platzeckova politického života ovšem skončila po prvních svobodných volbách v NDR následovaly normální koleje zastupitelské demokracie. Jako nestraník na kandidátce koalice Zelených a Spojenectví 90, jež zastřešovalo skupiny původních východoněmeckých disidentů, byl Platzeck zvolen poslancem posledního parlamentu NDR. Při prvních zemských volbách na východě se pak stal členem sněmu v Braniborsku a krátce nato ho braniborský premiér Manfred Stolpe (SPD) povolal do vlády jako nestranického ministra životního prostředí. Kariéra v malé NDR Braniborsko mělo před patnácti lety tak trochu zvláštní charakter. Zatímco ve všech nových spolkových zemích vyhráli křesťanští demokraté kancléře sjednotitele Helmuta Kohla, pouze v Braniborsku zvítězili sociální demokraté. SPD zde na podzim 1990 vytvořila vládu se Spojenectvím 90 a liberály. Navíc se tam hned dokázala uchytit i nástupkyně komunistické SED v podobě Strany demokratického socialismu (PDS), která aspirovala na roli druhé nejsilnější strany. Takovéto rozložení sil se velmi výrazně promítlo nejenom do místního politického života, ale též do textu braniborské ústavy: ta dodnes klade silný důraz na sociální záležitosti, rovná práva mužů i žen a také například deklaruje, že každý občan má nárok na práci. I kvůli tomu se o Braniborsku brzy začalo hovořit jako o malé NDR, přičemž tento dojem posilovaly i klíčové osobnosti sociálnědemokratické vlády: premiér Manfred Stolpe, bývalý evangelický kněz, který nikdy nedokázal uspokojivě vyvrátit obvinění, že spolupracoval s komunistickou státní bezpečnosti Stasi, a zejména pak legendární ministryně práce a sociálních věcí Regine Hildebrandtová, která se profilovala nejenom jako sociální svědomí své strany, ale jejíž názory a požadavky se v mnohém kryly se stanovisky postkomunistů. Právě od těchto dvou osobností převzal Platzeck jejich metodu hledání co nejtěsnějšího kontaktu se spoluobčany, kteří strádají v důsledku sjednocovacího procesu. Poprvé dokázal tento přístup zužitkovat při katastrofálních povodních na Odře v roce Jako ministr životního prostředí tenkrát koordinoval stavbu protipovodňových hrází. A jak se na politika v televizní éře sluší, byl Platzeck vidět vždy v holínkách a pláštěnce, za což si vysloužil přezdívku Deichgraf (volně pán nad hrázemi ). Úspěšné zvládnutí povodní mu zajistilo značnou popularitu, a protože už předtím vstoupil do SPD, stal se zároveň i rezervou braniborských sociálních demokratů pro případ Stolpeho odchodu. Své vládní křeslo opustil Platzeck na nějakou dobu v roce 1998, když kandidoval na primátora braniborské metropole Postupimi. Tenkrát hrozilo reálné nebezpečí, že ve volbách zvítězí zástupce postkomunistů. Populární Platzeck ovšem ve druhém kole překvapivě jasně vyhrál, a stal se tak nejenom primátorem, ale s definitivní platností také korunním princem braniborských sociálních demokratů. Když potom premiér Stolpe v červnu 2002 po sporech s tehdejší koaliční CDU skutečně odstoupil, Platzeckovo nástupnictví nikdo nezpochybňoval. Socialista s rysy konzervativce O svém profilu Platzeck jednou prohlásil, že je rudo-zeleným politikem s konzervativními rysy. Potvrzují to i zdánlivě bezvýznamné detaily. Například v roce 2003 vstoupil znovu do evangelické církve, ačkoli většina jeho spolustraníků je nábožensky spíše vlažná. Podobně je Platzeck členem vedení konzervativní nadace Deutsche Nationalstiftung, která si klade za cíl přispět k vnitřnímu sjednocení Německa. Spolu s bývalým kancléřem Helmutem Schmidtem je v nadaci jedním z mála členů, kteří mají stranickou legitimaci SPD. Kořeny Platzeckova konzervativismu jsou ale mnohem hlubší a hodně souvisejí s rodinou, v níž v dobách NDR vyrůstal. Jeho otec byl lékař, matka zdravotní laborantka, která pocházela z rodiny evangelického pastora. Obraz rodiny, která měla podle tehdejších komunistických kritérií jasně buržoazní charakter, dokresluje skutečnost, že v dětství se o Matthiase Platzecka starala vychovatelka. Rodinné prostředí a určitý kritický postoj vůči komunistickému režimu v jeho případě v podstatě vylučovaly studium práv nebo nějakého humanitního oboru. A tak se dal podobně jako dnešní kancléřka a šéfka CDU Angela Merkelová na přírodovědeckou dráhu: vystudoval technickou kybernetiku a automatizační techniku na Technické univerzitě v Illmenau. Stejně jako Merkelové i Platzeckovi chybí zkušenost s prostředím západoněmecké studentské politiky, pro kterou bylo charakteristické, že vazby, spojenectví nebo rivality, které se v dobách studií vytvořily, přetrvávaly ještě o několik desítek let později. Díky tomu dnes Platzeck v porovnání se svými předchůdci nepatří ani k žádnému stranickému křídlu SPD, ani k žádné politické generaci. Znamená to také, že je pro všechny přibližně stejně přijatelný. Nepřekvapuje proto, že když byl na mimořádném stranickém sjezdu v polovině listopadu zvolen do čela SPD, hlasovalo pro něj 99,4 % všech delegátů. Až nečekaně upřímný Neznamená to ale, že je-li někdo považován za všeobecně přijatelného, bude lavírovat mezi jednotlivými frakcemi a jeho vedení bude postrádat jasný směr? Platzeck by mohl skeptiky přesvědčit o opaku. K politickému stylu nového předsedy SPD totiž patří až nečekaná upřímnost hlavně pokud je třeba sdělit voličům nepříjemné pravdy. Podporoval například Schröderův program Agenda V době, kdy se v nových spolkových zemích konaly demonstrace proti rudo-zeleným reformám, se Platzeck jako jediný z východoněmeckých premiérů postavil za kancléře a ze svého postoje neslevil ani v okamžiku, kdy se v roce 2004 sám ucházel o přízeň voličů v Braniborsku. Podobně jako při volbě primátora Postupimi čelil i tentokrát sociálnímu populismu postkomunistů a stejně jako v roce 1998 dokázal znovu vyhrát a obhájit prvenství. Gerhard Schröder si to zapamatoval, a proto začal v kruhu svých nejbližších spolupracovníků hovořit o Platzeckovi stále častěji jako o svém možném nástupci. Když pak po letošních volbách a startu koaličních rozhovorů s CDU hledali sociální demokraté někoho, kdo by mohl být vicekancléřem a případně ministrem zahraničí, padla volba lídrů Schrödera a Münteferinga právě na braniborského premiéra. Tenkrát ještě odmítl s tím, že chce zůstat dál v Braniborsku. Od té doby se leccos změnilo. Platzeck byl zvolen předsedou SPD a v podstatě přes noc se stal nejoblíbenějším německým politikem. Pokud neudělá nějakou výraznou chybu, povede zřejmě SPD do příštích voleb s dobrými vyhlídkami na to, že splní Schröderovo přání. Robert Schuster Autor je šéfredaktorem Mezinárodní politiky. Matthias Platzeck Narozen 29. prosince 1953 v Postupimi. Je rozvedený a má tři dcery; studuje technickou kybernetiku a automatizaci na Technické univerzitě v Illmenau; vědeckým pracovníkem v okresním ústavu pro hygienu v tehdejším Karl-Marx-Stadtu; technickým ředitelem v okresní nemocnici Bad Freienwalde; vedoucím oddělení pro hygienu ovzduší v Postupimi; 1988 spoluzakladatel občanské iniciativy za lepší životní prostředí v Postupimi; 1989 zakládající člen Zelené ligy NDR, kterou zastupoval při rozhovorech u kulatého stolu; 1990 ministrem bez portfeje v přechodné vládě reformního komunisty Hanse Modrowa; 1990 při prvních svobodných volbách zvolen poslancem; ministr životního prostředí v Braniborsku; 1995 vstupuje do SPD; primátorem Postupimi; od roku 2002 premiérem Braniborska; od roku 2005 předsedou SPD. Zbyněk Petráček

13 RESPEKT 49 V PROSINEC 2005 TÉMA 13 Zralá na pětadvacet? Bejvávalo. FOTO PROFIMEDIA.CZ/AFP Ostrov bohatých dětí Reportáž ze supermoderního státu, kde se trestá rákoskou Je to podivná zem. Všichni jsou tu bohatí a spokojení, ale když přejdou špatně ulici, může je úředník seřezat rákoskou. Internet zadarmo a veřejné počítače jsou tu na každém rohu, ale za žvýkání žvýkačky vám hrozí kriminál. Lidé jsou samý úsměv a atmosféra překypuje přátelstvím, ale za nesouhlas s vládou se vyhazuje z práce. Protestovat je zakázáno ale zdá se, že nikdo ani nemá proč. Tahle diktatura, kam se svět jezdí poučit o blahobytu a úspěšném soužití moci s občany, se jmenuje Singapur. Singapur je ostrov, a pokud náhodou nejedete po některém ze dvou dálničních mostů směrem z Malajsie, začíná cesta do tohoto asijského ráje na letišti. Už vstup do jeho haly dává leccos tušit. Uprostřed je orchidejová zahrada s jezírkem, o kus dál les pultíků s počítači a internetem zadarmo. Na rychlé projetí mailu a posledních novinových zpráv je tu automatem odměřeno patnáct minut, pak obrazovka zhasne a na řadě je další cestující. Návštěvník ze středu Evropy si rychle ověří, že ani v Singapuru není počítač vševědoucí, a dopřává si druhé kolo, byť jen do chvíle, kdy se střetne se zrakem opodál stojícího domorodce, který jako by dával najevo, že tohle se tady prostě nedělá. Naštěstí vzájemný úsměv první náznak civilizačního střetu rychle vyžehlí. Slovan bratry neděsí Na singapurské letištní hranici se stejně jako v Londýně či New Yorku stále víc bojí teroristů, od kulatého slovanského obličeje tady ale evidentně nikdo nic zlého nečeká, odbavení tedy probíhá okamžitě. Hned po něm se do návštěvníka opře vlhko a příjemných pětadvacet stupňů Celsia (to se přes rok moc nemění). U některého z řady kiosků s mapami a propagačními letáky každé singapurské čtvrti stačí naplnit si kapsy, opětovat široký úsměv a vykročit na nedaleké metro, první z divů singapurského ráje. Dává totiž odpověď na otázku, jak přežít v ostrovním městě, které nemá žádný obchvat, a podle evropských měřítek tu přitom každý disponuje dostatkem peněz na vlastní auto. Ostrov má nějakých čtyřicet kilometrů na délku a dvacet na šířku a celý je prošpikovaný supermoderní, levnou rychlodráhou, v centru podzemní, mimo centrum nadzemní. Lístek stojí zhruba stejně jako v Praze a tam, kde náhodou není v dohledu zastávka metra, jezdí městský autobus. Navíc auto je tu čestně povýšené na luxus, za který se draze platí. Už od devadesátých let tu funguje systém mýtného, navíc kvůli speciální dani stojí pořízení auta dvakrát víc než v Evropě a kupující musí přesvědčit úřady, že má kde zaparkovat, jinak mu vůz nedovolí koupit. Kdo se přijel do Singapuru divit (a tomu se úplně neubrání nikdo), může začít už ve zmíněném metru. Svojí dokonalou čistotou budí dojem, jako by ho teprve před hodinou uvedli do provozu. Království skla a kovu září novotou, všude kolem visí plány podzemí i všeho nad ním, vysvětlující nápisy, displeje, obrazovky, z nichž se cestující dozví, za kolik minut dojede do jakékoliv další stanice, ale také to, že pokud uvidí něco podezřelého, má volat na číslo 99 nebo se hlásit u dozorce stanice. Na chvíli pak znervózní při zjištění, že pokud náhodou zavadí o knoflík na zastavení jezdících schodů, zaplatí pokutu v hodnotě čtyř průměrných českých platů anebo dostane rákoskou výprask a možná obojí. Do údivu pak znova upadá u stěny s automaty na lístky, do kterých se musí hodit víc peněz a které po odjetí jízdy cestujícího odmění vrácením části jízdného. Uklidnění přichází až uvnitř vozu. Po běžné asijské zvědavosti z pohledu na bílého muže není v Singapuru ani památky. Cestující mají ipody na uších a koukají do prázdna nebo na displeje mobilů, ti malí ve svých ručkách drtí elektronické kapesní hry. Bizarní dojem z ostrovního města stvrzuje poznání vyčtené z bedekru už před cestou: tahle pestrá směs Číňanů, Malajců a Indů tady v zapadákově na konci světa mezi sebou skutečně mluví anglicky. Pozor na zebry Vstup na území supermoderního státu, kde má žít podle tabulek na jednom kilometru čtverečním přes šest tisíc obyvatel (skoro třikrát víc než v Praze), není tak drtivý, jak by možná člověk čekal. Auta jezdí i po širokých silnicích krokem a chodníky od nich oddělují hradby tropické zeleně, takže chodit po ulici je na rozdíl od jiných asijských velkoměst radostí. Město je poseté mrakodrapy, ale také řadami patrových koloniálních domů s čerstvě omítnutými fasádami. Celodenní ruch je i kolem nově otevřené Národní knihovny v samotném centru. Lidi proudí nahoru do čítáren, divadel a desítek výstavních sálů. Zrovna začíná pršet, a tak u vchodu půjčují igelitové obaly na promáčené deštníky, aby si je lidi mohli vzít nahoru. Díky celoročnímu teplu se v přízemí přímo na dvoře prodávají knížky, pije kafe a pojídají vysoké dorty. Okolní ulice jsou vystavěné z prosklených stěn moderních domů nebo patrových koloniálních domků, hned za nimi v druhé řadě už se ale tyčí monstra ze skla a betonu. Na mnoha místech se domy rozestupují a střídají je palmové háje v noci osvětlené reflektory stejně jako v Praze kostely. Pouliční kavárny jsou obestavěné květináči se zelení, nad nimi se vrtí větráky, u těch luxusních horký vzduch rozhání pouliční klimatizace. Západní fastfoody střídají indické jídelny a čínské vývařovny, podobně jako kostely střídají mešity nebo buddhistické a hinduistické temply. Blíž k pobřeží shonu ubývá, silnice se rozšiřují, mrakodrapy rostou a plochu mezi nimi protínají kanály spojené s mořem, po kterých se šinou nízké čluny. Teprve cedule hlásající zákaz přecházení ulice mimo přechod posunou pozornost návštěvníka z Evropy k tomu, na co je možná nejvíc zvědavý. Singapur je nejen město blahobytu, ale i zákazů, rigidní morálky a tělesných trestů třeba za odhození papírku na zem. I tady se ale časy mění. Ne, to není Husák Malý ostrůvek vklíněný mezi Malajsii a Indonésii, osídlený převážně Číňany a indickými Tamil, hledal svoji cestu desítky let. V padesátých letech se zbavil britské koloniální uzdy, zkusil federaci s Malajsií a pak se vydal na cestu samostatného městského státu. U zrodu toho stál čínský politik Lee Kuan Yew, který si vytkl velký cíl: vyrovnat se svým bývalým kolonizátorům. Za tím účelem narýsoval bizarní cestu k modernizaci (viz rámeček). Zavedl angličtinu jako úřední jazyk, začal tvrdě trestat nešvary jako nepořádek a vandalství, nekompromisně trval na dodržování zákonů a začal říkat a prosazovat to, že chudí lidé nemohou mít volební právo, protože jsou nevzdělaní a neumí se zodpovědně rozhodnout. Zároveň ale začal dělat všechno pro to, aby chudých žilo v Singapuru co nejméně. Prosadil maximálně příznivé podmínky podnikání a zemi otevřel zahraničním investorům. Obklopen východoasijskými

14 14 TÉMA PROSINEC 2005 V RESPEKT 49 Jazyk, kterým se tihle Číňané, Indové a Malajci mezi sebou baví, je opravdu angličtina. FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS diktaturami začal udržovat výborné vztahy s Amerikou, Austrálií a Británií a dnes jeho ostrov pravidelně zaujímá některé z čelních míst v žebříčcích zemí, v nichž se nejsnáze žije. Chudí jsou tedy dávno minulostí, skutečně svobodného volebního práva se ale dodnes nedočkali. Ekonomický premiant zamrzl na pozici autokratického státu nesvobodných občanů, byť nutno dodat, že tahle nesvoboda vypadá výrazně jinak, než na jakou jsme byli zvyklí v komunistickém Československu. Nikoli bez rizika Čtyřicátník Salman, bývalý učitel, provozuje vyhlášenou jemenskou restauraci nedaleko centra. Přitom jeho podnik ukazuje, jak se atmosféra v přísném Singapuru mění. Vyhlášená restaurace má otevřeno dlouho přes půlnoc a chodí sem převážně mladí lidé různých etnik. Poměry jsou vskutku uvolněné. Hosté si přenáší židle a stolky v širokém okruhu kolem restaurace, dokonce i na protější chodník, do noci vyhrává hlasitá arabská hudba. Občas přejede kolem policejní auto, ale bez zastavení. Život v Singapuru je snadný, jen je tu trochu nuda. Proto jsem si otevřel tuhle restauraci, říká Salman. Do východní Asie přijel kdysi jeho otec z jemenské pouště, Salman už se ale narodil tady. Muslimové tvoří v Singapuru sotva patnáct procent obyvatelstva, Salman má ale kousek od restaurace několik mešit, prodejny koberců, látek a dalšího tradičního arabského zboží. Nedávno pověsil na stěny restaurace fotky Jásira Arafáta, policie mu Být jako Angličan Otec moderního Singapuru Lee Kuan Yew se narodil v roce 1923 v Singapuru jako příslušník třetí generace Číňanů usazených na ostrově. Vystudoval singapurskou univerzitu a také právo (Cambridge), kde si podle svých vzpomínek usmyslel, že se musí vyrovnat jakémukoliv Angličanovi. Po válce se zapojil do protikoloniální opozice, vyjednal s Brity nezávislost ostrova a v roce 1959 se stal premiérem a de facto vládcem ostrova. V této funkci byl vystřídán až v roce Ekonomiku postavil na japonském vzoru, byť mnohem více otevřeném. Razil také koncept, že asijská společnost je založena na jiných hodnotách (především rodinných) než západní, a že se proto pro ni nehodí model liberální demokracie. O této zásadě zůstal přesvědčený dodnes. je ale nařídila sundat, protože v jejích očích to je nepřípustná politická propagace. Sám se označuje za loajálního občana Singapuru pěstujícího svůj arabský původ, to má ale své limity. Chtěl bych učit i syna arabsky, snazší by to bylo, kdyby mohl sledovat arabský program, to ale bez satelitní antény nejde a koupit si ji nesmím, říká restauratér. Právě zákaz satelitních antén je jednou z charakteristických tváří dnešního Singapuru. V rámci obrany proti západní zhýralosti se vláda snažila občany izolovat a uzákonila nejen zákaz satelitních antén, ale i časopisu Cosmopolitan, tancování v hospodě na stole, skákání na gumě známé jako bungee jumping. Jiné obskurní zákazy, třeba jako slavné žvýkání žvýkaček, směřují k udržení čistoty a pořádku na ulicích. Proto se také tvrdě trestá řada drobností, jako například odhazování odpadků na zem nebo přecházení silnice mimo přechod. Tresty mohou být velmi tvrdé: vysoká pokuta nebo výprask rákoskou. Postupem doby se ale i tahle přísnost zmírňuje. Cosmopolitan se už smí prodávat, skákat na gumě už se smí také, stejně jako tancovat na stole. Žvýkačka je pořád ještě v obchodech tabu, je ji ale možné získat od zubaře na předpis a žvýkat na ulici tedy dovoleno je. A pokud jde o stále přetrvávající zákaz satelitních antén, je to opravdu podivné. Časy, kdy byli zdejší obyvatelé informačně izolováni od okolního světa, patří do prehistorie. Obyvatelé Singapuru čile cestují do ciziny a podíl lidí napojených tady na internet patří k nejvyšším na světě. Také s disciplínou na ulicích to není tak smrtelně vážné: hlavně ve čtvrti Malá Indie se čile přechází na červenou, mimo přechody pro chodce, a dokonce i odpadky sem tam končí jinde než v koších. Oficiálně zakázaný a podle litery zákona tvrdě trestaný je také homosexuální styk, přitom ale ve městě existují bary pro gaye a lesby, o nichž referují i turistické průvodce. Podle místních lidí jde o pravidla, z nichž vláda nemůže a nechce ustoupit, obrovské otevření Singapuru světu a světa obyvatelům Singapuru však nutí vládce ostrova k mírné toleranci. Třicátnice Eleanor Wong učí práva na singapurské univerzitě a kromě toho píše divadelní hry s lesbickou tematikou. Střídavě, vždy když úřady poleví v bdělosti, se její hry uvádí v divadle a knižní přepis scénářů prodává v obchodech. Být homosexuálem v Singapuru není bez rizika, žádné limity ve svobodě vyjadřování ale necítím a ani nemohu cítit, jinak bych jako umělkyně nemohla tvořit, říká Wong. Majitel má trochu strach Na druhou stranu malé opatrné kroky směrem ke svobodě nic nemění na tom, že v Singapuru vládne jedna strana, která se zatím nehodlá dělit o moc. Všechny televize, rádia a noviny má pod kontrolou vláda, takže její fundamentální kritiku v médiích nenajdeme. Pro občany platí zákaz pouličních protestů, kdy každé shromáždění nad pět osob potřebuje povolení úřadů, které se ale pro jakékoliv kritiky poměrů nevydává. K volbám se sice chodí, na podstatě to však nic nemění. V parlamentu sedí jen dva opoziční poslanci, zbytek jsou členové vládní Strany lidové akce. V Singapuru se volí většinově v 84 obvodech a ve většině z nich spojená opozice ani nikoho nestaví. Jednou z hlavních a nejdůvěryhodnějších opozičních stran je Singapurská demokratická strana, která existuje od roku Jejím generálním sekretářem je pan Chee Soon Juan, který úřaduje v sídle strany na rušné ulici asi pět kilometrů od centra. U nenápadných otlučených dveří do běžného patrového domu není žádná cedule, žádný nápis na zvonku. Dveře spíš vypadají, že už je roky nikdo nepoužívá. Jste tu správně, uklidňuje do mobilu pan Chee, přichází otevřít a vyvádí hosta po strmých schodech do místnosti bez oken. Majitel domu má z politiky trochu strach, vysvětluje svoji pečlivou konspiraci. Pan Chee je psycholog a před lety učil na univerzitě. Když jsem vstoupil před třinácti lety do opoziční strany, propustili mě z práce. To víte, univerzita je státní a stát rozhoduje, koho bude zaměstnávat, popisuje svoji anabázi. Od té doby ho živí strana a příjem z politických knížek, které vydává. Je to jedna z cest, jak lidem říct, o co nám jde a jaký máme program, říká Chee. Noviny se nás občas zeptají na názor, do televize ani rádia se ale nedostaneme. Stejně jako všichni ostatní obyvatelé Singapuru ani opozičníci nemohou pořádat pouliční mítinky. Podle vlády jde o demonstrace, na které se vztahuje povinnost požádat o povolení. Mnohokrát jsme žádali, ale marně, říká Chee. Jediná výjimka politického vystupování na ulici je devět dní před volbami. Pan Chee a jeho kolegové ale čas od času zákaz ignorují a končí pak ve vězení. Vždy jen na několik dní, horší jsou však podle něj vysoké pokuty, které soudy za porušování předpisů udělují. Zatím jsme platili nějakých sto padesát tisíc eur, bilancuje svoji občanskou neposlušnost. A jak se opozice dívá na tvrzení zakladatelů a dosud i výhradních vládců Singapuru, že se do Asie západní liberální demokracie nehodí? Podívejte se na Japonsko, Tchaj-wan, Koreu a teď už i Indonésii, namítá pan Chee. Copak oni nejdou cestou demokracie? Dokonce i opozice v Malajsii smí protestovat. Korzo s premiérem Tomu, že by mohlo dojít k politickým změnám, zatím v Singapuru nic nenasvědčuje. Formálně je všechno v pořádku, v zemi existuje parlament, běžná ústava, systém politických stran, chodí se k volbám. Ve skutečnosti ale rovná politická soutěž neexistuje. Každopádně i kdyby začala postupně vznikat, opozičníci jako pan Chee to budou mít

15 RESPEKT 49 V PROSINEC 2005 TÉMA 15 Přání se jim splnilo, žijí si jako ti ze Západu. Jen se u toho nesmí zbytečně řečnit. FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS s lákáním voličů hodně těžké. Průměrný plat je v Singapuru blízký západoevropským poměrům, ceny v obchodech (kromě výjimek jako auta) jsou přitom podstatně nižší. Neexistují tu sice žádné sociální podpory, minimální mzda ani odbory, lidem se ale daří velmi dobře, vyložená chudoba i díky rodinné solidaritě téměř neexistuje. Investice do silnic, životního prostředí, veřejné dopravy, škol, kultury či zdravotnictví jsou obrovské a člověku přijíždějícímu ze střední Evropy dávají pocit naprostého luxusu všude, kamkoliv vkročí. Veřejnost vládu podporuje a k nějakým protestům nevidí důvod, říká Tay Tsen Waye, mluvčí ekologické organizace Singapurský výbor pro životní prostředí. Ostatně i mně se ty důvody hledají těžko. Českému čtenáři, který netrvá na přesných sociologických datech, může Tay posloužit jako příklad zástupkyně mladé singapurské generace. Není žádnou ekologickou bojovnicí po vzoru Greenpeace (ti ostatně v Singapuru působit nesmí), pracuje pro organizaci zabývající se osvětou ve školách, propagací recyklování odpadků, vysazování stromů a podobně. Výborně ovládá angličtinu, kterou používá v práci, s kamarády i doma, zatímco svojí druhou rodnou řečí, čínštinou, mluví prakticky jen se starými lidmi. Absolvovala kvalitní singapurskou univerzitu a s ruksakem projela západní Evropu. Kritické informace o světě nebo Singapuru čerpá z internetu a západního tisku, který je ke koupi všude kolem ní, zatímco na cenzuru domácích novin už si zvykla. Nechybí jí ani politická soutěž. Osmdesát procent lidí je s vládou spokojeno, namítá. Není to tak, že by vláda nechtěla slyšet, co si lidi myslí a co chtějí, vláda se snaží být víc komunikativní, hodně se využívá internet. Na vládní stránky může každý napsat, co si myslí, a podle toho se pak problémy řeší. Vše se řeší domluvou a demonstrace byly zakázané proto, že se vláda bojí vystupňování náboženské otázky. Vláda má také pocit, že k protestům nejsou důvody, a to je do značné míry pravda. Kromě internetu jako spojnice s občany singapurský premiér, ministři i poslanci podle starého zvyku vychází v neděli ven do ulic, kde je lidé mohou oslovit. Ano, nebo ne? Přes blahobyt a spokojenost obyvatel ale opoziční politici jako Chee Soon Juan věří, že se jeho straně podaří pozornost lidí dřív či později upoutat. Ekonomika by se měla reformovat. Singapuru se teď daří ekonomicky velmi dobře, když se ale podíváte pozorně, vidíte počínající problémy. Náš úspěch stojí na zahraničních investicích, investoři jdou teď ale spíš do Číny nebo Indie. Otec singapurského zázraku pan Lee překročil osmdesátku, ve vládě ovšem pořád zůstává v pozici jakéhosi ministra-dohlížitele. Premiérem je od loňska jeho syn, bývalý vojenský důstojník, který pokračuje ve vládě osvíceného diktátora, velebícího prosperitu svého státu, dnes nejbohatšího v celé Asii. Mladší syn pak vede největší firmu Singapurské telekomunikace a další příbuzní jsou činní na vlivných ekonomických postech. Všude jinde by takové propojení vyvolalo strach z korupce, v Singapuru ale tohle slovo (s nadsázkou řečeno) skoro neznají a svým vůdcům důvěřují. Lee a jeho rodina nejsou v jejich očích žádní prvoplánoví despotové, ale pragmatici, kteří svůj stát řídí spíš jako manažeři přesvědčení o svých mimořádných schopnostech a nezastupitelnosti, a se spoustou věcí, třeba že by neměli dodávat zbraně brutálnímu barmskému režimu, si nelámou hlavu. Je večer a ulice se plní mladými lidmi. Indové vysedávají ve svých jídelnách nad hromadami rýže s pálivými omáčkami, singapurští Číňané zase nad masem, saláty a porcemi těstovin. Coca-colu k tomu ale pijí všichni. Po ulicích začínají jezdit staré rikši, které tu ale na rozdíl od zbytku Asie vozí už jenom turisty. Od hinduistických chrámů zní píšťaly, bubny a zvonce, kterými se dav lidí pro dnešek loučí s bohem. Zato chrámy konzumu obří obchodní domy mají rozlučku naplánovanou až po desáté, takže ruch pokračuje i po setmění. Po chodbách se prohánějí děti vybavené hitem poslední sezóny botami s kolečky v podrážce, zatímco rodiče nakupují a nakupují. Singapur má štěstí na osvícené despoty. I bez svobody projevu zažívá zlatý věk, který momentálně kazí jen výbuchy na nedalekém Bali a aktivity indonéských teroristů, kterým úspěch a prozápadní orientace ostrova leží v žaludku. Zatím se ale nic nestalo a jak s oblibou říkají jeho obyvatelé, život v Singapuru je tak snadný. Návštěvník, který to všechno zažije během několika dní, odjíždí se zmatkem v hlavě: Chtěl by tady při všech těch velkých výhodách a drobných nevýhodách žít, nebo ne? Marek Švehla, Singapur A jak to cítíte vy? Líbil by se vám život v singapurské oáze zákazů a spokojenosti? Debata na INZERCE

16 16 ROZHOVOR PROSINEC 2005 V RESPEKT 49 Nejvíc vyčítám této vládě dluhy S Mirkem Topolánkem o tom, co chce dělat, a o cestě do pekel Aféra s Unipetrolem taky byla zprvu jen mediálním podezřením. Stejně to začalo s Grossem, Zgarbou. U socialistů vám k obvinění články v médiích stačí, ale u ODS ne? Ctím presumpci neviny. Pokud jde o aféru Unipetrol, my jsme Doležela neodsoudili. Řekli jsme, že chceme všechno prošetřit. Jenže jak bude postupovat komunistou vedená komise? Snaha to nevyšetřit je evidentní. Vy byste si podezřelého ministra nechal ve funkci, dokud by nebyl odsouzen? To se máme na co těšit. Pokud by podezření bylo silné a byly k dispozici indicie, tak bych se toho člověka zbavil. Ale tím to nemůže končit: lidé, kterým se prokáže, že nic neudělali, jsou pro mě znova akceptovatelní. Pokud nebudeme věřit, že soudy rozhodují nezávisle, tak se náš systém zhroutí. Náš systém je motivační FOTO GÜNTER BARTOŠ Jak by mělo Česko vypadat za vlády ODS? Řekl bych, že s ODS a její vládou by se měla vrátit důvěra v politiku, politické strany, instituce, systém. Že bychom měli vrátit politice obsah, který se z ní vytratil. Že by neměla zůstat jen technologie moci. Že ODS přináší ve volebním programu řešení problémů, které jako problémy označují čeští občané, ale i instituce k tomu určené Světová banka, Mezinárodní měnový fond, evropské instituce, analytici... Chceme odplevelit přebujelý byrokratický systém, zmenšit stát, a tím fakticky zlevnit jeho výkon. Chceme opravdu bojovat s korupcí, nebudeme odstraňovat její následky, ale příčiny. S ODS přichází změna motivace člověk, který chce pracovat, se podle nás nemůže mít hůř než člověk, který nepracuje. Ale zároveň náš systém pomáhá i bezmocným, těm, kteří se nemohou bránit. Mirek Topolánek (1956) vystudoval Vysoké učení technické v Brně. Později pracoval v OKD Ostrava jako projektant, po listopadu 1989 byl generálním ředitelem společnosti VAE. V roce 1994 vstoupil do ODS a o dva roky později byl zvolen do Senátu, kde se brzy stal šéfem stranického klubu a byl zvolen místopředsedou horní komory parlamentu. Na podzim 2002 se stal po Václavu Klausovi předsedou ODS. Mirek Topolánek je ženatý, má tři děti. Na kongresu ODS jste prohlásil, že je pro vás povolební velká koalice nepřijatelná. Co vám na ní vadí? Její nemožnost. Ti, co o ní spekulují, nepočítají se současným stavem: už dnes přece existuje velká koalice socialistů a komunistů a zásadní věci probíhají na tomto půdorysu. Pokud by po volbách bylo možné dát dohromady 101 hlasů ČSSD a KSČM, každý, kdo s nimi do takové koalice vstoupí, bude stejným rukojmím, jako je dnes lidová strana a unionisté, kteří stojedenáctce dělají křoví. Ale pokud bude mít 101 hlasů středopravice, vznikne koalice na bázi ODS a KDU-ČSL nebo dalšího subjektu. O tom nepochybuji ani na vteřinu. Takto se ten souboj vyostřil. Přesto si mnoho lidí velkou koalici dovede představit. To je, myslím, důsledek opoziční smlouvy. Jenže ta byla v dané chvíli asi unikátním řešením na jedno použití. Dlouhodobě, jak je to vidět třeba v Rakousku, deformuje celý systém. A co když to bude jediné řešení na obranu proti silným komunistům? Kdyby komunisté měli 25 a víc procent, pak by bylo možné, že vznikne koalice nekomunistických stran v parlamentu, kterou bych nazval vládou národní záchrany. To ale nepředpokládám. Karty jsou celkem jasně rozdány. V případě velké koalice je přání otcem myšlenky, a pokud by ji někdo sestavil, poškodí zájmy republiky. V Německu je to něco jiného můžu si o Schröderovi myslet cokoliv, ale on ani na vteřinu nepřipustil spolupráci s Lafontainem. Nechci mobilizovat jako někteří mí kolegové na kongresu, ale faktem je, že komunisté u nás vyšli z ghetta a podílejí se na vládnutí. Tvrdíte, že pro skupinu lidí, i uvnitř ODS, je velká koalice primárním cílem. Můžete říci nějaká jména? Nejde o to jmenovat, ale neumožnit jim to. Prezident Václav Klaus nedávno znovu mluvil o potřebě změny volebního systému. Je to ve hře? Jde o dlouhodobý zájem ODS. Kvůli tomu dokonce podepsala opoziční smlouvu, což byl krok, který ji poškodil. Většinový volební systém musí být nakonec v zájmu všech stran a myslím, že nepoškodí ani lidovce, kteří mají dnes silné postavení ve třech čtyřech krajích. Je to věc další diskuse a ochoty otevřít Ústavu a změnit to, co selhalo. Já se opravdu snažím Jedním z vašich hlavních témat je boj s korupcí. S tím ale přišla v roce 1998 už ČSSD a víme, jak to dopadlo: víc skandálů než předtím. Navíc si podle průzkumů 75 % lidí myslí, že zkorumpované jsou všechny strany. Jak chcete tohle změnit? To není jednoduchý úkol, nicméně jsme se pokusili o protikorupční balíček, kde navrhujeme mj. průhledné zadávání zakázek, využívat internet k podávání formulářů a umenšit rozhodování státu. Budeme prosazovat zákon o střetu zájmů. Mnoho lidí s ním bude mít problém, ale každý, kdo kandiduje do sněmovny i do komunálních funkcí, by měl mít jasno v tom, že s tím zákonem bude muset žít, a měl by se na to připravit. Nesouhlasíme ovšem s řešením, které opticky útočí na parlament. Mezi poslanci se možná korupce objevuje, ale zdaleka ne tolik jako u jiných skupin. Navrhujeme, aby zákonnou povinnost oznamovat příjmy měla i státní správa, právě tady vzniká korupční prostředí. Nebude to jednoduché prosadit ani v ODS: máme řadu starostů a hejtmanů a lidí v krajích. Podezření z korupce by řešily správní soudy, každý občan by jim mohl dát podnět. Navrhujete, aby majetková přiznání nebyla veřejně dostupná. Proč bychom to nemohli mít jako v Británii? Tam jsou přiznání členů parlamentu přístupná veřejně (u regionálních politiků jen pro správní úřad). Nemyslím si, že by poslanci měli mít jiné povinnosti a jiná práva než ostatní. Kdyby ale váš návrh zákona platil před dvěma roky, byl by ještě teď premiérem Stanislav Gross. Jeho pád začal přece ve chvíli, kdy si novináři přečetli jeho majetkové přiznání. Snad si nemyslíte, že Stanislav Gross odešel kvůli financování svého bytu? Přirovnal bych to k tomu, když byl Al Capone souzen za daňové úniky, a ne proto, že byl mafián. To je jiná věc, ale nemůžete popřít, že novináři díky tomu, že přiznání příjmů byla přístupná, mohli splnit svou veřejnou roli. My navrhujeme, aby podnět k prošetření mohl podat každý občan. Správní soud by se tím musel zabývat, a ten se k majetkovému přiznání dostane. Mám rád mechanismy, které umožňují napadeným lidem se bránit. Je strašně jednoduché někoho nařknout. ODS dlouho zákon o střetu zájmů odmítala, proč jste s návrhem nepřišli dřív? U nás se to děje často, třeba u zákona o konkurzu a vyrovnání, že takto zásadní normy předkládá opoziční strana. Nikde v Evropě to není běžné. Je to věc vlády a její většiny. Jak vám máme uvěřit, že proti korupci budete bojovat, když jste nebyli schopni se postavit k některým kauzám uvnitř vlastní strany? Pokud jde o mě, vždycky budu stát za lidmi, kteří jsou vystaveni šikaně nebo které někdo nařkne, ale nedoloží to důkazy. V žádném případě však nebudu chránit, nikdy jsem to nedělal, zjevně korupční chování. Já se opravdu snažím. Tedy tam, kam dosáhnu nemůžu nikomu nařídit, aby odešel třeba ze zastupitelstva. Odmítám ale převzít odpovědnost za osobní selhání, na to musí mít instituce i společnost mechanismy, aby se s tím vypořádala. U nás ty mechanismy nejsou. A jestli jsou pravdivé informace, že policie odloží kauzu Zdeňka Doležela s těmi jeho pěti na stole v českých, je to jeden ze signálů, že je všechno dovoleno. Představte si, že jste premiér a na vašeho poradce nebo ministra padne vážné podezření. Jak byste postupoval? Co to je vážné podezření? Nemyslíte tím článek v novinách? Zvykli jsme si, že mediálně se dá obvinit kdokoliv, a nakonec se často nic neprokáže. Jak chcete přesvědčit voliče, aby podpořili reformy, když ekonomika roste, rostou i platy a lidé si vlastně nežijí špatně? Program bude jednoduchý a bude zaměřen na jednotlivé skupiny: jiné problémy má důchodce, jiné rodina s dětmi, živnostník, vysokoškolák, nezaměstnaný. Všem budou jasně představeny reformy a vliv, jaký budou mít na jeho život. Jsem přesvědčený, že se nám podaří voliče přesvědčit, že to je jediná cesta k tomu, aby se jejich životní úroveň zvyšovala, aby měli pocit bezpečí a aby byl v zemi pořádek. Často jako vzor zmiňujete Slovensko, nicméně tamní příklad vzbuzuje i obavy. Jak zaručíte, že se sjednocením DPH nezvednou třeba ceny potravin? Výhody, které jednotná sazba DPH přináší, jsou jasné i Evropské unii, která má v programech sice postupné sbližování sazeb, ale na realizaci bohužel rezignovala. Případné nevýhody jsou eliminovány: dnes máte 84 % komodit v základní devatenáctiprocentní sazbě, ta se sníží na 15 % a pro všechny příjmové skupiny, kromě možná nejchudších a důchodců, to více než vyrovná zdražení některých potravin a léků ze sazby 5 % na 15 %. A co lidé s nízkými příjmy? To řeší nově koncipovaný systém sociálních dávek. A důchodci, pokud bychom reformy hned po volbách prosadili v parlamentu, by se k dočkali jednorázově zvýšení důchodů, které bude kopírovat předpokládaný nárůst cen potravin. Navíc jim dáváme bonus valorizace nejen podle cen, ale i podle průměrné mzdy. Od poslední Klausovy vlády se poměr mezi starobním důchodem a průměrnou mzdou snížil ze 46 na 40 %. My chceme vazbu na průměrné mzdy vrátit, protože mzdy rostou rychleji než ceny. Jak daleko je podle vás důchodová reforma? Musí být naplněna dohoda parlamentních stran, která pořád nebyla podepsána. K základním čtyřem bodům, na nichž se strany shodly tedy vytvoření rezervního fondu, posílení penzijního spoření státní podporou, solidární veřejný pilíř zůstává zachován a pozdější věk odchodu do důchodu přidá ODS tři body a důchodová reforma je hotová. Nebude to příliš velká finanční zátěž? Při startu reformy lze očekávat výpadek kolem třiceti až padesáti miliard, ale to by se stalo při každé změně systému. Proto musí být vytvořen rezervní fond. Není pravda, že není z čeho, jen je to třeba udělat transparentně, nabízí se třeba prodej ČEZ. U sociální reformy předpokládá ODS nižší výdaje: v našem systému lidé, pro které je výhodnější ležet na sociální matraci, vezmou místo, i kdyby mělo být méně kvalifikované a bylo to na kratší úvazek. Náš systém je motivační. Nemám z reforem obavu, je to otázka podrobných propočtů, které budeme prezentovat. Nikdy bych nešel do nějakého dobrodružství.

17 RESPEKT 49 V PROSINEC 2005 ROZHOVOR / INZERCE 17 NROS hledá PR manažera Nadace rozvoje občanské společnosti vypisuje výběrové řízení na pozici manažera public relations a fundraisingu. Náplní práce bude vytváření a zajišťování strategie public relations a vztahů s médii, vytváření a zajišťování strategie fundraisingu a vztahů s dárci nadace, spravování a pravidelná aktualizace mediální databáze, monitoring a analýza mediálních výstupů. Kdy můžete postavit vyrovnaný rozpočet? Máme to dopočítané na šest let. Vyrovnaný rozpočet není jen náš cíl v materiálech EU se to bere jako meta. Nedávno se Jiří Paroubek chlubil, že oni (keynesiáni) umějí hospodařit se schodkovým rozpočtem. Jenže i jejich guru říkal, že v dobách ekonomické deprese je možno změnit trend pomocí zadlužování, nicméně v letech bohatých je třeba dluhy splácet. Přestože máme slušný ekonomický růst, vyrovnanou bilanci zahraničního obchodu a další parametry, zvyšujeme svoje zadlužování. A to vyčítám této vládě snad nejvíc. Myslíte, že najdete partnera, s nímž reformy prosadíte? Miroslav Kalousek už řekl o změnách DPH, že poškozují střední třídu. Pokud si Miroslav Kalousek přečte, co navrhujeme, a jeho experti to propočítají, nemůže ani na vteřinu říci, že by to poškozovalo jakoukoli skupinu. Cesta do pekel Současný premiér by chtěl měnit tiskový zákon. Uvažujete o něčem takovém? Já po četbě novin sice pět minut kopu do nějaké skříně, ale pak se uklidním. Zasahovat do svobody tisku je naprosto nepřijatelné, už nyní probíhá řada nátlakových akcí, je tendence média vydírat a stavět do latě, což je cesta do pekel. Něco jiného je bavit se o veřejnoprávních médiích, o ČTK. U veřejnoprávních médií byste byl pro privatizaci? To je na velkou diskusi. Digitalizace celého prostoru přinese daleko širší nabídku. Dnes tzv. veřejnou službu nabízejí komerční televize a nedostávají za to žádné peníze. Nevím, jaký by měl být přechodný model, ale v budoucnu by se podle mých představ na balíky veřejné služby dělalo licenční výběrové řízení. Pod čí kontrolou by to bylo, nemám vymyšleno. Odvažuju se tvrdit, že multimediální digitální střet rozbije standardní mechanismy, na něž jsme zvyklí, a že se vše vyřeší samo. Nemyslím, že je možné držet instituci, když budou stejnou službu poskytovat jiní zdarma a bez veřejné podpory. To ale asi mluvíte o daleké budoucnosti. Máte představu, jaký podíl by digitální televize musely na trhu mít? Dnes sleduje TV přes terestrické vysílání 95 % diváků, kteří by se k veřejné službě nedostali. V tuto chvíli vám neřeknu žádné detaily, protože je to živé téma. Ale vidíme například, že z televize Prima, která byla nezávislá, se stala Paroubkova televize. To přece není náhoda! Předpokládám tedy, že existuje tlak v rámci zákona o digitalizaci. Jsem velmi nervózní z toho, co se děje. V době opoziční smlouvy šly soukromé televize na ruku ODS, to vám nevadilo a nechtěli jste nic měnit. Teď jsou podle vás proti ODS, a tak protestujete. Proč zákon nezměníte, aby se média nedala zneužívat? Největší problém je, že jde o citlivé téma, a všichni kulturtrégři, jakmile se na zákon sáhne, mluví o politickém nátlaku. Kdyby bylo po mém, mluvím za Topolánka, ne za ODS, zrušil bych všechny politické mediální rady. Poslední skandální případ, Paroubkův nohsled, dosazený do rady ČT, mluví za vše. Tak znovu: Paroubkův poradce v radě je podle vás skandál. Ale co Dědečková, Štěpánek, Žantovský, Macková a další, kteří zastupovali ODS v minulých radách? Jak byste na postu premiéra garantoval, že se v radách neobjeví vám blízcí lidé? Dobře víte, že celá řada věcí je výsledkem kolektivního rozhodnutí. Já jsem se pokusil mediální mágy ODS kultivovat. Myslím, že se mi to daří. Pokušení moci je tu vždy, ale za sebe mohu to, na co se ptáte, garantovat. Chci, aby se systém rad změnil. Jsem přítelem normální správní rady s plnou odpovědností, ať si potom ředitele jmenuje, kdo chce. Na internetu vás napadl Petr Štěpánek, bývalý člen mediální rady, považovaný za vašeho poradce: že prý jste se zbavil poradců, zradil pravé odéesáky a angažoval televizního revolucionáře Schmarze. Nemám žádné poradce. Jsem v tomto smyslu velmi těžce ovlivnitelný a zajímá mě větší spektrum názorů, než se pro něco rozhodnu. Takže třeba mé názory na zahraniční politiku pomáhá formovat skupina asi dvaceti lidí: Tomáš Pojar, Saša Vondra, Jan Zahradil a řada lidí v zahraničí. Můj názor zapadá do koridoru ODS, nicméně je podložen množstvím setkání. V tomto smyslu jsem ODS otevřel a bylo to vidět i na kongresu. Byl to úmysl, že tam vystoupili se zásadními projevy sociální demokrat Chudoba a kandidát za lidovce Drábek. Jestli ODS nebude s těmi lidmi komunikovat, odhání od sebe skupinu voličů, ale i přirozených podporovatelů, opinion makerů, kteří mají vliv na další lidi. V nedávné reportáži v týdeníku Reflex jste říkal, že ačkoli nejste mstivý, najdete si policisty, kteří vyšetřovali vašeho kolegu Dalíka v kauze Kořistka. Byla to nadsázka. V té aféře jde o jiný problém: od začátku byly porušovány zákony, a když říkám, že si někoho najdu, myslím tím, že budu chtít přešetřit postupy, kterých se dopustila pražská a ostravská expozitura, mluvím o systémovém řešení. Řekl jste také, že některé noviny píšou podle daného scénáře tak, aby poškodily ODS. To je taky nadsázka? Kdo se pohybuje v mediálním světě, ví, že do posledních českých novin, Práva, se musí nalejvat peníze. A je to dnes stranický list ČSSD. To, co jsem řekl o scénářích, byl spíš postesk. V tom byl článek nekorektní: vytržený z kontextu a nahozený v lehkém tónu vypadá ten výrok hrozně. Zkušenosti ale hovoří o tom, že často máte dojem, že jsou novináři naladěni proti vám. To není pravda. Jestliže o vás někdo neustále píše, že jste tak trochu hloupý, neschopný, málo sofistikovaný, tak ve vás vzniká pocit, že jde o úmysl. Já bych ale řekl, že je to spíš lenost: nedají si ani tu práci, aby si se mnou sedli a promluvili si. Nemám pocit, že bych měl s novináři problém. Když se ke mně někdo chová slušně, chovám se taky tak. Našel bych ovšem pár novinářů, s nimiž komunikovat nechci, a je to moje právo. Jednoduchý recept Je EU pro ODS důležitou organizací? Členství v EU i NATO byl náš cíl, formulovaný už při vzniku ODS, přičlenění jsme nastartovali a fakt, že nás tam dovedli socialisté, je paradox. My jsme nejproevropštější strana s naprosto realistickým pohledem, který se často potvrzuje. Jestli třeba Blair prosadí svoje škrty ve fondech, dojde přesně na naše slova. Ústavu jsme odmítali mimo jiné proto, že je těžké ji prosadit není možné nadekretovat shora pravidla, která nás posunují někam, kde to lidé necítí. Naše evropská politika je velmi vyvážená. Říkáte, že v Evropě máte řadu partnerů, kteří přijímají vaše názory. Není to ale i díky tomu, že ODS už tolik nezní jako izolacionistická strana? Náš názor se nezměnil, spíš se vyčistil: máme zkušenosti z působení v EU, máme tam nejsilnější reprezentaci z ČR. Už se ví, co se dá od nás čekat. Na kongresu jste mluvil o rakovině multikulturalismu. Kde vidíte zdroj nemoci? Mluvme o Evropě. Na rozdíl od USA tu byly minoritní skupiny utvrzovány v tom, že jsou něco jiného, dostávaly řadu výhod, a tak vznikla armáda lidí, kteří nemají zájem participovat na evropském modelu. Zajímavé je, že multikulturalismus nejspíš v Evropě vůbec není a paradoxně tam, kde to zavedly konzervativní vlády, v Kanadě a v Austrálii, funguje. To se pak musíme bavit o tom, co kdo tím pojmem myslí. Mluvme o principech, ne o nálepkách. Tak dobře. V časopise 51 pro, který je spojen s ODS a byl rozdáván na vašem kongresu, napsal Karel Kříž: typický Afrofrancouz ze severní nebo střední Afriky prostě vstát pravidelně ráno do práce nedokáže, není systematický a důsledný, neučí se nové věci, nemá vztah k majetku a klidně ničí cizí i ten svůj, není tolerantní, má sklon krást a není šance to změnit. Souhlasíte s takovou definicí menšiny? Je to nadsázka a velké zjednodušení. Novinový článek, který chce říci, že skupiny mají společné znaky. Podobně můžeme říci, že moji přátelé Romové, já se romskou otázkou zabývám intenzivně, mají taky společné znaky: v Ostravě třeba devadesátiprocentní nezaměstnanost, daleko vyšší drogovou závislost. Jak byste řešil situaci Romů? Na to je jednoduchý recept, který se bude realizovat dlouho. Diskriminace se dá řešit, ale jestliže se někdo nebude chtít vzdělávat a pracovat, tak mě nezajímá, je v sociální síti. Zní to velmi tvrdě, ale jinak to nejde. Celá řada lidí si to uvědomuje. Vědí, že se Romové dostávají do sociální pasti. Pokud je systém hladí po hlavě a dává jim nejrůznější skupinové výhody, zadělává si na problémy, které byly ve Francii. Erik Tabery, Silvie Blechová Požadujeme: VŠ, 2 roky zkušenost v oblastech PR, média, komunikace nebo marketingu, komunikační a organizační schopnosti, redakční a stylistické dovednosti, schopnost pracovat v týmu, znalost AJ, samostatnost a zodpovědnost, řidičský průkaz B. Nabízíme: Zajímavou a tvůrčí práci v mladém kolektivu, samostatnost a odbornou podporu, možnost dalšího vzdělávání. Motivační dopis a standardní strukturovaný EU životopis v českém a anglickém jazyce zasílejte na adresu jana.trombikova@nros.cz do Nástup leden únor Kontakt: Nadace rozvoje občanské společnosti, Jelení 15, Praha 1, tel , fax: NROS hledá hlavního ekonoma vedoucího finanční sekce Nadace rozvoje občanské společnosti vypisuje výběrové řízení na pozici hlavní ekonom vedoucí finanční sekce. Náplní práce bude řízení finanční sekce, zodpovědnost za kompletní finanční agendu organizace, rozpočtování, controlling, cash flow, příprava finančních reportů pro vedení nadace, Evropskou komisi, komunikace s bankami, dárci, příjemci grantů, auditory. Požadujeme: VŠ ekonomického směru, praxi na obdobné pozici, znalost finančního řízení, účetnictví, MS Office, AJ, samostatnost a zodpovědnost, řidičský průkaz B. Nabízíme: Samostatnou a odpovědnou práci, dobré platové podmínky, možnost osobního rozvoje a vzdělávání, práci ve stabilní a zavedené neziskové organizaci, příjemný kolektiv. Motivační dopis a standardní strukturovaný EU životopis v českém a anglickém jazyce zasílejte na adresu jana.trombikova@nros.cz do Nástup leden únor Kontakt: Nadace rozvoje občanské společnosti, Jelení 15, Praha 1, tel , fax: Právnická fakulta Masarykovy Univerzity v Brně otevírá další běh postgraduálního studia LLM obchodní právo dvouleté studium obchodního a podnikového práva pro manažery i právníky jedinečná možnost studia LLM (Master of Laws) v České republice akreditováno Nottingham Trent University (Velká Británie) zaměření na české právo s rozšířením o evropský právní kontext úspěšný absolvent získá mezinárodně uznávané vzdělání, diplom a titul LL.M. udělený Nottingham Trent University výuka v českém jazyce vyučují přední odborníci z Právnické fakulty Masarykovy univerzity předpokladem pro studium je ukončené vysokoškolské vzdělání a praxe v managementu či právu víkendová forma studia: jedno soustředění za měsíc, šest soustředění v roce zahájení výuky: 10. března 2006 poslední termín pro podání přihlášky přijímací řízení formou motivačního pohovoru: a podrobné informace a registrace na Kontaktní adresa: Odd. vědy, výzkumu a zahraničních styků Právnické fakulty MU v Brně Veveří 70, Brno llm@law.muni.cz Tel , fax Sdružení česká katolická charita hledá pro humanitární misi Caritas Internationalis v Čečensku a Ingušsku finančního manažera Požadujeme: SŠ vzdělání, dobrou znalost RJ a AJ, zkušenost s přípravou a vedením (resp. s finančním managementem) humanitárních, rozvojových či sociálních projektů, samostatnost a komunikační schopnosti. Nabízíme: Podnětnou práci s vysokou mírou samostatnosti pro mezinárodní humanitární organizaci s dlouhodobou zkušeností v dané oblasti. Motivační dopis a strukturovaný životopis v AJ i ČJ zasílejte na adresu: michal.synek@charita.cz. Nástup v lednu Více informací na

18 18 CIVILIZACE PROSINEC 2005 V RESPEKT 49 KALEIDOSKOP Jak proměnlivé jsou lidské chutě! Vědecký tým vedený dánským ekologem Poulem Holmem zkoumal vývoj populací mořských živočichů mimo jiné podle menu v restauracích. Co zjistil? Třeba to, že ještě na začátku druhé poloviny 19. století nikdo nechtěl jíst humry, a koloniální služebnictvo dokonce bojovalo Proměnlivé chutě, psí hromádky a Saro-Wiwa Aby nebylo pozdě Německo přemýšlí, jak zlepšit integraci přistěhovalců za to, aby je dostávalo maximálně dvakrát týdně. Naopak u jiných ryb vedla jejich obliba k nadměrnému rybolovu už v dobách římské říše a podobné přelovení Středozemního moře se prý opakovalo i v renesanci. I dnes je spousta rybích druhů ohrožena, v Evropě bychom si měli co nejrychleji zošklivit hlavně tresky. Vědci už léta navrhují, aby se v Severním moři přestaly lovit, Evropská komise k tomuto nepopulárnímu kroku zatím nenašla odvahu. Příklad z počátku 90. let, kdy se kvůli nadměrnému rybolovu zhroutila tresčí populace u kanadského ostrova Newfoundland a dodnes se z toho vzpamatovávají jak ryby, tak celý navazující průmysl, přitom ukazuje, že otálení se může pěkně vymstít. - Nejrozšířenější rekreační sport Pražanů slalom mezi psími výkaly se ukazuje jako kratochvíle proti tomu, co trápí obyvatele holandského Kampenu. Městečko je totiž oblíbeným jezdeckým střediskem a při vyjížďkách po městě koníci sem tam něco utrousí. Znečištění ulic došlo tak daleko, že od října musejí majitelé koní po svých miláčcích uklízet. Jezdcům se nařízení městské rady nelíbí než prý slezou a uklidí, kůň jim může utéct. Pražanům i dalším měšťanům psi neutíkají, a neuklízejí stejně. Co s tím? Největší díl odpovědnosti leží na samotných pejskařích, víc snažit by se ale měla i vedení měst. Málokterý pes dá totiž přednost asfaltu nebo betonu před hlínou nebo trávou, takže dostatečné množství psích záchodů by hromádky na chodnících pomohlo řešit. Jenomže ve městech je trend právě opačný a nezastavěných ploch neustále ubývá. - Desátého listopadu si lidé po celém světě připomněli 10. výročí zavraždění nigerijského spisovatele a aktivisty Kena Saro-Wiwy. Ten se stal na přelomu 80. a 90. let neformálním vůdcem lidu Ogoni proti drancování jejich území ropnými giganty v čele se společností Shell. Nigerijská vojenská diktatura protesty krvavě potlačovala (občas s pomocí Shellu) a Saro-Wiwu s dalšími osmi disidenty ve vykonstruovaném procesu popravila. Nepochybuji, že ekologická válka, kterou Shell rozpoutal, neupadne v zapomnění a její zločiny dojdou zaslouženého trestu, prohlásil Saro-Wiwa krátce před exekucí. Spravedlnost ale bývá slepá. Shell podepsal jen pět dní po popravě dohodu s nigerijským vojenským režimem o výstavbě závodu na zpracování zemního plynu v hodnotě 3,8 miliardy dolarů a dnes patří mezi nejbohatší korporace světa. Naproti tomu Ogoniové žijí dál ve zničeném prostředí a velké chudobě. Byznys über alles. Jan Stejskal Autor je šéfredaktorem Ekolistu. Aby váš protest skvěle Shell. FOTO LAMBON, GREENPEACE Střet kultur, nebo výsledek špatné školy? FOTO PROFIMEDIA.CZ Nepokoje na předměstích francouzských měst opět oživily v Německu diskusi o integraci místních přistěhovalců a jejich potomků. Komentátoři a politikové si často kladou otázku, zda se něco podobného jako ve Francii nebo v Nizozemí může stát i zde. V drtivé většině se shodují v tom, že v Německu neexistují předpoklady pro masové nepokoje mladistvých (potomků) přistěhovalců, žijících společensky na okraji. V německých velkoměstech totiž nenajdeme sociálně a etnicky striktně segregované čtvrti bez potřebné městské infrastruktury, kam by se slušný občan stěží odvážil. Nicméně Němci už teď začínají pracovat na tom, aby se jednou pařížské nepokoje neodehrávaly i v nitru jejich země. Tolerantní nevšímavost Zmocněnkyně spolkové vlády pro integraci Marie- -Luise Becková, ve zjevné narážce na francouzská banlieue, nevidí žádná pevná centra beznaděje. Vypálení několika aut v Berlíně je připisováno izolovaným napodobovatelům francouzských vzorů. Rušná čtvrť Kreuzberg s největší koncentrací přistěhovalců je pro rozmanitost svých restaurací a barů jedním z oblíbených center nočního života. Přes rozšířené vzájemné předsudky a excesy pravicových extremistů nepřevládá mezi většinovou společností a přistěhovalci podezíravost, či dokonce nenávist, ale spíše jistá netečnost a izolace. Ze srovnání problémů integrace ve Francii, Nizozemí i Velké Británii nevychází Německo nijak špatně, nicméně místní pozorovatelé se shodují v tom, že francouzské nepokoje mohou být i pohledem do vlastní budoucnosti, pokud se věci budou vyvíjet špatným směrem. Policie je sice na podobné případy dobře připravena, tvrdí nastupující ministr vnitra Wolfgang Schäuble (CDU), ale bylo by už pozdě, kdyby musela zasahovat. Tím shrnuje svůj prvořadý cíl prevence francouzských poměrů. Německo v poslední době nezažilo otřes důvěry v ideál multietnické společnosti jako Nizozemí či Velká Británie. Na rozdíl od těchto zemí se k němu s výjimkou liberálů nikdy nehlásilo a nemělo ani přehnané iluze o bezproblémovosti soužití většinové společnosti a různých přistěhovaleckých komunit pod egidou republikánské rovnosti. Donedávna bylo ostatně těžko možné mluvit o existenci integračního modelu, a tedy i o jeho případné krizi. Téma integrace přistěhovalců a jejich potomků bylo dlouho relevantní pouze pro levicově-liberální Zelené či redukováno na jejich sociální problémy a dobrovolnou separaci. Zákon o udělování občanství byl až do reformy předchozí rudo-zelené vlády před pěti lety vůči přistěhovalcům neněmeckého původu velmi restriktivní a cílená integrační politika v podstatě neexistovala. Dřívější malá ochota německé politiky a společnosti zabývat se integrací se stále projevuje jistou tolerantní nevšímavostí k odlišnostem. Až nový přistěhovalecký zákon přináší od ledna tohoto roku aktivnější přístup a integraci původních gastarbeiterů a jejich potomků definuje jako žádoucí cíl. Jazykové a integrační kurzy jsou nově plošně určeny všem přistěhovalcům, a nejen těm německého původu z Ruska či Kazachstánu, jejichž integrace (navzdory podcenění obtížnosti) nebyla jako cíl nikdy zpochybňována. Jazykové problémy Problémy mezi přistěhovalci jsou přitom již dlouho nepřehlédnutelné a z velké části stejné povahy jako ve Francii či jinde v západní Evropě. Šest z deseti násilných trestných činů ve velkoměstech spáchají osoby přistěhovaleckého původu. Vysoká dvanáctiprocentní nezaměstnanost je v jejich řadách dvojnásobná a zvláště silně postihuje mladistvé. Za nejlepší prostředek integrace a prevence společenských problémů je přitom považován právě fungující pracovní trh. Vyhlídky na zlepšení situace na pracovním trhu nejsou pro málo kvalifikovanou většinu z nich příliš reálné. Výsledky tzv. Pisa studie srovnávající úspěšnost vzdělávacích systémů v Evropské unii ukázaly, že německé školy nedokážou dostatečně kompenzovat jazykové a sociální handicapy dětí přistěhovalců. V důsledku toho jich velké procento vstupuje na pracovní trh pouze se základním vzděláním a potýká se s problémy při hledání práce. Přes vysokou nezaměstnanost, deficity ve vzdělávání a nedostatečnou pozornost k některým problémům přistěhovalců není situace zásluhou aktivit obcí, občanských sdružení i vlastní iniciativy v rámci přistěhovaleckých komunit až tak špatná. Uvnitř více než dvoumilionové turecké komunity sice chybějí populární a mediálně viditelné vzory úspěšné integrace, desetitisíce drobných živnostníků a podnikatelů ale vytváří pracovní příležitosti pro mnohé ze svých krajanů. Ani slabší znalost jazyka či nízká míra integrace do většinové společnosti se nestala nepřekonatelnou překážkou v jejich ekonomickém a sociálním vzestupu v nové vlasti. Přes existenci mnoha paralelních světů tak nemusí být život migrantů v nich automaticky bezperspektivní a poznamenán frustrací. Existence bezpočtu zájmových spolků a sportovních klubů etnických komunit nevede jenom k izolaci od většinové společnosti, ale pomáhá najít i smysluplné uplatnění volného času pro ty, kteří ho mají nejvíc. Problém ale nastává tehdy, je-li jejich život již od dětství uzavřen pouze ve vlastní komunitě. Děti vyrůstající v etnickém či kulturním ghettu ve většině případů nezvládnou školu a skončí s nedokončeným či pouze základním vzděláním a s malou šancí najít uplatnění i mimo svoji komunitu. Žádat a dávat Liberálové a konzervativci vedou politické spory především o tom, jak správně namíchat podporu a nabídku integrace ze strany státu (fördern) s jasnými podmínkami jejího poskytování a sankcí v případě jejího odmítání (fordern). Zejména někteří politici CDU/CSU opakují tezi, že v zájmu úspěchu integrace stávající přistěhovalecké komunity a s ohledem na špatnou situaci na trhu práce musí být další migrace státem více omezena a pečlivě řízena. Tento postoj jasně souvisí s odmítnutím perspektivy členství Turecka v EU, jež by mohlo zesílit imigraci anatolských Turků do Německa a dále zkomplikovat integraci místní komunity. Pravidelně se objevují výtky a stesky nad obecným nedostatkem patriotismu v Německu a teze o mlhavě definované vůdčí hodnotové orientaci neboli Leitkultur, kterou by měli všichni přistěhovalci bez výjimky akceptovat. Obecně ale převládá spíše střízlivý a věcný pohled na praktické problémy života mnoha přistěhovalců. Vytvoření velké koalice CDU/CSU-SPD, která ve vládní politice vyrušuje krajní postoje obou stran, nedává ostatně ani příliš prostoru pro vášnivé debaty či experimenty. Ministr vnitra Wolfgang Schäuble (CDU) v reakci na šokující události ve Francii zdůraznil především potřebu obecného zlepšení vzdělávání a vytvoření více míst pro odbornou přípravu na zaměstnání pro ty, kteří nechtějí či nemohou trávit čas studiem. Za toto chápání příčin problémů si křesťansko-demokratický politik vysloužil pochvalu od Zelených, což nebylo v minulosti při kontroverzích v otázkách integrace a občanství příliš časté. Vládní zmocněnkyně pro integraci Marie-Luise Becková vyzvala spolkové země, aby více podporovaly výchovu a péči o děti přistěhovalců již v předškolním věku, protože v rodině se často německy dobře nenaučí a ve škole pak od počátku zaostávají. Hlavní odpovědnost leží na komunách, které mohou vykonat nejvíce pro integraci a zamezit formování sociálních ghett. Přísaha na hodnoty I díky francouzským událostem se v Německu více uvažuje o rizicích selhání integrace. Prosazuje se názor, že neúspěšná integrace přistěhovalců je spíše než dokladem střetu kultur důsledkem nedostatečného vzdělání, neúspěchu při hledání práce a společenské izolace. Pouze pokud se úsilím obou stran podaří zmírnit tyto problémy, lze doufat, že plánovaná povinná přísaha na hodnoty republiky při udělování občanství bude třešničkou na dortu úspěšné integrace, a nikoliv vyprázdněným rituálem. Karolína Sieglová Autorka je historička.

19 RESPEKT 49 V PROSINEC 2005 INZERCE 19 11

20 20 DISKUSE PROSINEC 2005 V RESPEKT 49 INZERCE Kupovat akcie ČEZ, nebo ne? Výber z čtenářské diskuse na Článek Akcie ČEZ: nekupovat vyvolal na internetových stránkách mimořádně zajímavou debatu. Uvádíme zde jen malý segment, takže kdo by rád nahlédl do celé diskuse, ať prosím navštíví náš web. Nejdříve ale ve zkratce, o co v článku Marka Švehly šlo. V éře mocných antimonopolních úřadů a starostlivého poměřování síly jednotlivých podniků na trhu vznikl v Česku podnik, který má opravdu královský život. Když si umanul koupit zásoby a těžbu severočeského uhlí, vláda mu je bez soutěže a pod cenou prodala. Také ceny si firma diktuje podle svého: navzdory bezcenným slibům se rychle zvyšují Stát jde stále zřetelněji proti logice. ČEZ tyje, domácnosti a firmy platí stále vyšší účty a Česko zůstává odstrašujícím příkladem v neoficiální soutěži o rozumné využívání energií. Jedna možnost tedy opravdu je: koupit si podle rady Hospodářských novin akcie ČEZ. A druhá? Právě navzdory téhle ČEZké podobě kapitalismu si je nekupovat. Alternativní energie nepřicházejí Společnost ČEZ tyje z toho, že nemá prakticky konkurenci. Ohlášené zdražení elektřiny až o 13 % je nehoráznost a nechápu, k čemu vůbec existuje Energetický regulační úřad, když něco takového odsouhlasí. Přitom ČEZ, podle nedávno zveřejněných údajů, je nejziskovější firmou v ČR. A zdražení obhajuje mluvčí ČEZ takovými nesmyslnými argumenty, jako je např. to, že v Německu je elektřina o 30 % dražší. Jaksi zapomíná, že koupěschopnost našeho obyvatelstva je proti Němcům zhruba třetinová. ČEZ u nás vyráběnou elektřinu z našich zdrojů (uhelné elektrárny, jaderné elektrárny i vodní elektrárny) vyváží do zahraničí a podle některých údajů ji dokonce do zahraničí prodává i levněji než na našem trhu. Co nastane, až se zvedne znovu cena energií, hlavně elektřiny a plynu? Obyvatelstvo se začne chovat ekonomicky a přejde na levnější druhy energií, hlavně pro vytápění domovů. Alternativní energie nepřicházejí, vzhledem ke své drahotě, v úvahu, a tak se vytáhnou staré sporáky a kotle a začne se spalovat všechen sajrajt, který se dá spálit. Nejen dřevo, ale i domácí odpad včetně plastů. Co na to vzduch a životní prostředí, to je jasné každému, kdo nejezdí ve vládní limuzíně a projde se v současnosti po některých vesničkách a městech. Ten smrad už je cítit všude, a to ještě nenastala pořádná inverze. Nejsem nepřítelem jaderné energie, naopak si myslím, že ta má největší budoucnost. Hubert Proč jsme pro ČEZ stavěli Temelín? Nechápu, proč daňový poplatník investoval přes 100 miliard do Temelína, když na jeho elektřině vydělává ČEZ a daňový poplatník musí platit za elektřinu stále víc. Připomíná mi to situaci sedláka, který si koupí krávu (za své peníze), tu mu ale dojí někdo jiný... a když stoupne cena mléka všude okolo, musí si i sedlák připlácet, aniž by mohl podojit svou krávu. Boris Cvek Politici se nechtějí zbavit monopolů Souhlasím. Když se politici odmítají zbavit monopolů, nezbývá než se chovat jako za komunismu. Komunismus se přece vyznačuje monopolem moci a absolutním potlačením volného trhu. Lída ČEZ stále víc vyváží a zdražuje ČR je na prvním místě v Evropě ve vývozech elektřiny v přepočtu na obyvatele a samozřejmě vyvážíme tam, kde je energie dražší, čili za dumpingové ceny. A nikoho to nezajímá. Teď nám ČEZ suše oznámí, že elektřina bude od 1. ledna 2006 dražší o 13 procent, a regulační ani jiné kontrolní orgány státu na to nic? Marie Dubanová ČEZ není monopol ČEZ vyrábí asi 65 procent elektrické energie v České republice. Jsou tady významní nezávislí výrobci. V rozvodu elektřiny je jeho pozice lepší, konkurenci představuje jenom EON a PRE. Navíc se od nového roku odděluje obchodní část od distribuce, takže i tady bude situace jiná. Jinak ČEZ těží z toho, že je kromě EdF prakticky jediným výrobcem elektřiny v Evropě, který má významné volné kapacity. Celkem logicky se snaží vyvážet tam, kde je cena vyšší. Ale nechci říct, že s článkem nesouhlasím. Potíž je v tom, že honí příliš mnoho zajíců. Autor se nedokáže zbavit fobie z jaderných elektráren, splétá kritiku monopolního chování s proražením těžebních limitů atd. Není divu, že nakonec se nevyhne evidentním nesmyslům, jako např. tomu, že jsme všichni zákazníci ČEZ. To tedy rozhodně nejsme. Od roku 2006 může i domácnost (která to asi dělat nebude, ale firmy to dělají už letos) koupit elektřinu od nezávislého obchodníka a distribuční poplatek uhradit PRE nebo EON (pokud je z Prahy nebo z jihu Moravy a Čech). Martin Zažalujme stát Co takhle, přátelé, podat žalobu na stát, že nechrání naše zájmy tam, kde si je my občané z důvodu monopolů hájit nemůžeme? Jedná se o již zmiňovanou elektřinu, plyn a pražské vodárny. Marie Dubanová Trochu soudnosti Daňoví poplatníci? Co je to za blábol! Temelín se stavěl za peníze ČEZ a ty, které si vypůjčil. Stát byl maximálně garantem, ale ani tomu nevěřím. Pokud se jedná o ten monopol, tak si představte, že tady bude spousta prodejců a ti budou prvně prodávat ven a zbytek zůstane tady, a my budeme dokupovat zvenku. Pak se teprve prohneme. Honza Kupovat akcie ČEZ je morální otázka To, zda kupovat akcie ČEZ, není ani tak otázkou ekonomickou, ale morální. Je bez diskuse, že ČEZ je monopolní firma, která zneužívá svého postavení jak při nastavování cen, tak k ovlivňování výkonné moci na všech úrovních včetně vládní, a jako taková musí u každého slušného člověka vzbuzovat žaludeční nevolnost. K nákupu jejích akcií je pak možno zaujmout dvojí postoj: buď ten, že s tím stejně nic nenadělám a vlastnictvím akcií se alespoň mohu na (čert vem, že nemorálních) ziscích podílet, nebo být za hlupáka, jehož svědomí nelze koupit. Já osobně volím druhou možnost. Cynyc Vcelku správně Autor článku Marek Švehla se netají svým odmítáním atomové energie, což je ovšem na závadu celému vyznění článku. Jinak má naprostou pravdu, co se týče monopolu ČEZ a úvah o šetření uhlím. Když vyrábíme víc energie, než spotřebujeme, jsou jen dvě možnosti: buď snížit výrobu, nebo přebytek prodávat do zahraničí. Naše energetická síť je jednotná, všechny elektrárny jsou propojené. Ovšem výrobní cena je v každé elektrárně jiná. Tedy v případě snížení výroby by bylo nutné nikoliv zrušit Temelín, ale některé nejvíce zastaralé elektrárny uhelné. Ovšem ty jsou v kraji s vysokou nezaměstnaností, takže to by mohlo dělat problémy. Pokud elektřinu vyvážíme, tak by měla být její prodejní cena vyšší než výrobní cena v té nejdražší a nejméně moderní elektrárně. Je? Asi ano, jinak by ČEZ nepřipravoval budování dalších uhelných elektráren. Toto však už není rozumné (ani v případě velkého zisku), protože zásoby uhlí se ztenčují, naftu ani zemní plyn nemáme, a ostatní možné zdroje nemají zdaleka potřebnou kapacitu. Vždyť i velmi optimistický odhad Ministerstva životního prostředí mluví o 20 % energie z alternativních zdrojů snad někdy v roce A dál? Jedině šetřit uhlím, po roce 2020 postavit možná další atomovou elektrárnu a doufat, že bude objevena nová vhodná technologie na výrobu elektřiny. jstr@ig.cas.cz Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1 Vojtěch Omasta, Stanislav Ravik: Karty, hráči, karetní hry 99 Kč DOPISY Klaus může všechno V Respektu č. 48 vyšel článek Václav Klaus má tyfus rád od Petra Třešňáka. Týká se cikánského tábora v Letech u Písku v období , kde byli Romové týráni, kde umírali a odkud šly transporty do plynu do Osvětimi. Vše v režii protektorátní policie a četníků. Tuto účast Čechů na nacistické genocidě Romů mnozí popírají, a někteří, jako europoslanec Miloslav Ransdorf (KSČM) nebo prezident Václav Klaus (ODS) dokonce tvrdí, že v Letech vlastně žádný koncentrační tábor nebyl. Ano, podal jsem na Ransdorfa trestní oznámení pro zlehčování genocidy, to je i v ČR trestným činem. Proč jsem však do oznámení nezahrnul také Václava Klause? Imunita Miloslava Ransdorfa je odstranitelnou překážkou, Evropský parlament by ho mohl vydat trestnímu stíhání. Parlament, který velkou většinou hlasoval na jaře pro usnesení o romském holocaustu a pro výzvu odstranit z místa někdejšího koncentračního tábora velkovepřín, by Ransdorfa imunity zbavil rád a se znalostí věci. Imunita prezidenta republiky je na rozdíl od poslanecké absolutní, prezident se tak řadí mezi osoby trestně neodpovědné, ve smyslu říšského občanského zákoníku z roku 1811 osoby šílené, blbé a nedospělé. Jediný způsob, jak ho zbavit mandátu, je rozhodnutí Ústavního soudu o žalobě Senátu pro velezradu. Ovšem trestné činy velezradou nejsou. Ctím právo a majestát, a nedovolil bych si proto domáhat se stíhání někoho, pokud to ústava vylučuje. Petr Uhl, komentátor deníku Právo Pazourek asi ostrouhá Reaguji na článek Kateřiny Mahdalové Minulost není mandarinka o výuce moderních dějin na českých školách (Respekt č. 48/2005). Především na hrubou nepřesnost...(dějepis) má být totiž společně s výchovou k občanství sloučen do předmětu nazvaného Člověk a společnost. To je, bohužel, nesmysl. Pokud by se autorka podívala na stránky zjistila by, že se tu nejedná o jeden předmět, ale o modul, v jehož rámci jsou oddělena samostatná témata historie a společenských věd. Nehrozí tedy, že by občanská výchova mohla nad historií dominovat. Učitelé, kteří z toho mají strach (zajímalo by mě, s kolika autorka mluvila), se obávají zbytečně, čehož se mohli vyvarovat, kdyby se byli bývali podívali na výše zmíněné stránky nebo kontaktovali výzkumný ústav, který projekt připravuje. Chyba je ale také na straně ministerstva, které, zdá se, značně podcenilo potřebu seznamovat pedagogy se svými záměry, a to nejlépe bez ustání. Závěrem poznámka k nestíhání, kvůli kterému se dobere maximálně rok Považuji za zřejmé, že probrat celé dějiny ve škole nelze. Učitelé tedy musejí nutně vybírat, co studentům předloží jakožto podstatné. Krom toho také není nikde psáno, že se musí začít u pazourku, projít vozovou hradbu a Bastillu a skončit u pádu komunismu. Co tedy brání zaměřit se na klíčové děje 20. století jaksi přednostně, když víme, jaké nám naše neznalost působí potíže? Mám ovšem silné podezření, že potom třeba tolik oblíbený pazourek asi ostrouhá. Robert Müller, Gymnasium Jana Keplera, Praha 6 Evropské normy neomezí naše zájmy Přečetl jsem si se zájmem článek v Respektu č. 48/2005 o problematice pravidel na ochranu před nebezpečnými chemikáliemi REACH. Článek mi dal jistý náhled na tuto problematiku, o které se člověk dovídá jen tu a tam různě zaujaté či předpojaté názory. Souhlasím s autorem, že u nás má chemická lobby jasně navrch, i když ekologičtí aktivisté se snaží být vidět a burcovat veřejnost. Je škoda, že mnozí zdejší politikové a také velká část veřejnosti vnímají evropské normy a zákony jako omezování našich zájmů a navyšování byrokratického aparátu. Přičemž v případě REACH jde o ochranu spotřebitele, tedy přímo lidí samotných, a uškodí nanejvýš chemickému průmyslu. Mějme ale na paměti, že změny k lepší a čistší budoucnosti budou VŽDY (někoho) něco stát. Hnát se pouze za prosperitou a pokrokem bez smyslu zkvalitnění života a životních podmínek je směšné. Matěj Hála, Brno

21 RESPEKT 49 V PROSINEC 2005 KULTURA 21 Muž, který vyfotil svět Začala výstava díla Wernera Bischofa Ten snímek je trochu k neuvěření: mladý muž s fotoaparátem stojí uprostřed ulice a zamyšleně pozoruje motýla, který mu sedí na prstu. Kouzlo téhle chvíle ale nevyčaroval žádný počítačový program, fotografa Wernera Bischofa tak v roce 1950 na pařížském Montmartru zachytil kolega z agentury Magnum Photos. Tou dobou už švýcarský reportér devět let cestoval světem a zbývaly mu ještě další čtyři roky než se jeho džíp zřítí do propasti v peruánských Andách. Na snímku, jehož obrovská zvětšenina uvítá diváky v průčelí Bischofovy rozsáhlé retrospektivy v pražském Obecním domě, fotograf vypadá, jako by si ve svém překotném životě právě vybral krátký oddechový čas. Ven z ulity Ti, které bohové milují, umírají mladí. Okřídlená věta na Wernera Bischofa sedí dokonale a neilustruje jen jeho nesporný vizuální talent. Vyšší přízeň jako by provázela i fotografovy životní kroky, které se skládají v příběh inspirativní vnitřní proměny člověka 20. století. Vyrůstal ve 20. letech v harmonickém prostředí švýcarského venkova, odmala měl rád přírodu, chodil po horách, lyžoval, maloval. Zatímco nad Evropou se stahovaly černé mraky nacistické katastrofy, Werner v oáze neutrálního státu vystudoval uměleckoprůmyslovou školu a plnil si jeden životní sen za druhým. Okouzlen avantgardisty meziválečné epochy si zamiloval výtvarnou abstrakci, fotografoval kompozice ze šnečích ulit, mušlí nebo stonků vinné révy. Po škole si otevřel v Curychu módní studio, po vzoru Man Raye experimentoval se světlem a počítal se mezi vyznavače švýcarské Nové objektivity, kteří razili heslo Svět je krásný. Jenže nebyl. Werner Bischof to pochopil s posledními výstřely druhé světové války a rozhodl se švýcarskou idylu opustit. Chtěl jsem poznat skutečnou tvář světa, protože náš vlastní život v blahobytu způsobil, že mnoho lidí už přestalo vnímat neštěstí a bídu za našimi hranicemi, komentoval své rozhodnutí. Mušle a ulity letěly do šuplíku a s Rolleiflexem na krku se mladík vydal dokumentovat poválečnou Evropu. Projel poražené Německo, Francii, východ i Středomoří a brzy se ukázalo, že průprava salonního estéta vůbec nebyla na škodu Bischof se na svět nedíval popisně. Tak jako k sobě skládal ve vytříbených kompozicích tvary a stíny, teď dokázal v chaosu a troskách starého kontinentu najít souvislosti, proměnit aktuální zmatek v obecnější symbol. Opuštěná vojenská helma, ležící v louži před zničeným Říšským sněmem v Berlíně stojí na začátku dlouhé řady záběrů, na které se nedá zapomenout. Jako by svět byl ještě ohlušený poslední ránou z děla a nevěděl, co si počít s hrobovým tichem, které se náhle rozhostilo. Generace Henri-Cartier Bressona a Roberta Capy, k nimž se Werner Bischof záhy připojil v nově založené agentuře Magnum Photos, měla na takové záběry šťastnou ruku, Bischof ovšem vynikl i v téhle konkurenci. Pane, umírám Lidsky a profesně nejvýznamnější chvíle prožil reportér na počátku padesátých let v Indii, kam ho poslal americký časopis Life. Fotograf se dostal do provincie Bihár, sužované hladomorem. Přivezl ho džíp s potravinovou pomocí. Lidé ke mně natahovali ruce a říkali,pane, umírám. Tuhle větu nikdy nezapomenu, zapsal si do deníku Bischof. Člověk znalý zákonů dnešního mediálního trhu může být překvapen, jak hluboce byli humanističtí fotografové poloviny minulého století přesvědčeni, že svými záběry změní svět. Švýcarský reportér uprostřed hladovějících Indů cítil fotografování jako tu nejsamozřejmější věc, nikdy předtím prý nepracoval s takovou jistotou a sebedůvěrou. Je to znát: reportáž z Biháru, publikovaná v časopisu Life 18. června 1951, vešla do dějin a traduje se, že zásadně ovlivnila následné rozhodování amerických senátorů o potravinové pomoci pro Indii. Úspěšný fotograf má ale už tou dobou problém. Citlivá duše švýcarského umělce se pomalu dostává do konfliktu s šéfredaktory v zámořských kancelářích. Redakce ho posílají z války do války se stále cyničtější objednávkou. Američané by rádi viděli svůj zajatecký tábor pro severokorejské bojovníky v růžovějších barvách, francouzský Paris Match posílá telegram, aby Bischof zachytil hrdinství francouzských vojáků v Indočíně. Unavený a rozmrzelý fotograf se někdy hádá, jindy snaží vyhovět, občas uniká. Při cestě vlakem napříč územím Vietkongu, kde měl zaznamenat žádané hrdinství francouzské stráže, například v polovině vystoupí a stráví pár dní fotografováním vesničanů. Smrt, válka a politika se mu čím dál víc příčí, vyhledává obyčejný život. Nebo také klid klášterů, mnichů a zenových zahrad v Japonsku, s nimiž jako by se do jeho tvorby vracela harmonie starých zátiší s lasturami. Kruh se uzavírá. Jako krystal Werner Bischof v poločase své pouti. (Snímek z roku 1950, Paříž.) FOTO ERNST HAAS Chci tak daleko od civilizace, jak jen to půjde. Zpátky k přírodě, píše si do deníku počátkem roku 1954 a vychází mu jediná možná destinace, Jižní Amerika. Fotografuje tu Indiány, náboženská procesí a nedaleko inckého města Maccu Picchu ještě stihne poslední ze svých věčných záběrů: kráčející chlapec s píšťalou a ruksakem jako by symbolizoval nekončící putování člověka. To Bischofovo se na této zemi uzavře o pár dní později, když džíp jeho domorodého průvodce nevybere zatáčku na strmé vysokohorské silnici a pod fotografem se otevře propast. Můj život s ním byl krátký. Ale čistý a jasný jako krystal, říká Wernerova manželka Roselina, jemu nejbližší bytost. V tom krystalu najdeme také odpověď na otázku, v čem je pro nás dědictví humanistických fotografů dnes důležité. Bischofova generace stojí na začátku obrazového zpravodajství. Týdeník Life před příchodem televize prodával 5 milionů výtisků týdně a jako jediné obrazové médium měl obrovský vliv na společnost. Spoluvytvářeli ho lidé, kteří paličatě věřili svému poslání a tomu, co cítí. Jejich misionářský zápal byl možná naivní, ale rozhodně ne cynický a povrchní. Ač se nám může zdát, že tenhle odkaz se dnes vytratil, u kolébky mají obrazová média dobré kmotry. A to se počítá. Petr Třešňák Cronenberg znovu překvapil Muž na plátně vypadá jako poctivý americký táta v kovbojských džínách a košili. Dokud ho neuvidíte v akci. Hrdinům filmů kanadského režiséra Davida Cronenberga se většinou nedějí moc hezké věci. Překonávají limity lidského těla, vstupují do kybernetických světů televize nebo počítačových her, utápějí se ve své schizofrenii. Dějiny násilí jsou dalším z Cronenbergových snímků, jejichž natočení si u režiséra podle dodaného scénáře objednalo velké hollywoodské studio. To znamená, že nejsou extrémním, experimentálním, zmateným ani radikálním filmem a mnoho režisérových skalních příznivců mohou svou uhlazeností zklamat. I když pokud je uhlazený Cronenberg, neznamená to, že z plátna nepoteče krev a že nebude o čem přemýšlet. Dobře a rychle Scénář k filmu napsal Josh Olsen podle stejnojmenného komiksu Johna Wagnera a Vince Locka. Sledujeme příběh Toma Stalla (Viggo Mortensen), majitele kavárny z amerického zapadákova, který žije svůj poklidný život až do chvíle, kdy si na jeho kavárnu udělají zálusk dva zabijáci. Už to skoro vypadá, že všichni hosté i personál přijdou o život, ale Tom se zabijákům s vervou postaví a oba je poměrně krutým způsobem sprovodí ze světa. Ze dne na den se stane ikonou města, do něhož se ovšem začínají sjíždět podivní lidé. Náš hrdina nemá úplně čisté svědomí a televizní spoty o jeho odvážném činu viděli i lidé, na které by nejradši zapomněl Cronenberg opět velmi cílevědomě pracuje s diváckým očekáváním, takže by bylo škoda z děje filmu příliš prozrazovat. Důležitější než příběh je totiž způsob, jakým ho režisér divákům servíruje, a suverenita, s jakou pracuje s herci. Když letos Cronenberg film uváděl v rámci soutěže na festivalu v Cannes, řekl: Je to určitým způsobem mainstreamový film, ale má v sobě cosi zneklidňujícího, a tím pro mne velmi zajímavého. Je to jako nějaký Hitchcockův příběh o nevinném muži, kterého stíhá vlastní minulost. Zneklidňujících věcí je na tomto filmu několik. Dějiny násilí začínají scénou poměrně radikálního placení v motelu. Dva prchající desperáti s klidem postřílejí jeho osazenstvo a ujíždějí dál. Znovu se s nimi setkáme, až když míří do Tomovy kavárny. Mezitím sledujeme obyčejný den ze života průměrné americké rodiny. Chápavá manželka, tvrdě pracující muž, inteligentní syn, který je samozřejmě obětí šikany od hloupějších spolužáků. Cronenbergův poněkud zvrácený smysl pro humor se ve filmu projeví právě ve chvíli, kdy dojde ke konfrontaci v kavárně. Razantnost, s jakou Tom likviduje oba padouchy, je v přímém kontrastu k jeho původně velmi klidnému naturelu. Postavy desperátů, u kterých by člověk čekal, že budou v příběhu hrát zásadnější roli, jsou odstraněny během několika vteřin. A tak je to pořád dokola. Když už se něco zdá být jasné, přijde rychlá dvouminutová scéna a vše se zase mění. Právě tyhle nečekané a emocionálně velmi intenzivní předěly dokážou diváka velmi znejistět. Spolu s celkovou atmosférou a rostoucím napětím se mění i hlavní hrdina. Po sérii podivných událostí a dalších vražd mu už skoro nikdo nevěří. Tom už není laskavý taťka, pro kterého se při erotických hrátkách manželka převléká za středoškolskou basketbalovou fanynku, ale probuzené zvíře, jehož jediným cílem je dobře a rychle odstraňovat své protivníky. Syn jde v jeho šlépějích a překvapí své nabubřelé spolužáky několika dobře mířenými ranami pěstí do obličeje svého hlavního trýznitele. Moucha bez mejkapu David Cronenberg si hraje s archetypy amerického venkova, westernu, klasického thrilleru a třeba také rodinného melodramatu. Film sice nemá takový filozofický přesah jako jeho předchozí snímky, ale i tak vyniká jasným režisérským rukopisem. Cronenberg vždy točil filmy o jedincích, kteří se dostávají do extrémní situace. U Dějin násilí je to obráceně. Několik extrémních jedinců se nabourává do života normálních lidí a mění ho k nepoznání. Krize identity je ostatně také téma, které se u autora objevuje s železnou pravidelností. I tentokrát jako bychom se k hrdinovi dostali až několik let po skončení toho pravého cronenbergovského příběhu, tak jako v jeho slavném hororu Moucha sledujeme hybridního muže, jak se dobře maskovaný v dřevařské košili a kovbojských džínách pokouší začít svůj život jinde a jinak, ale rozmaže se mu přitom mejkap. Mortensenova tvář se postupně rozpíjí, stává se grimasou, skoro až šklebem. To ironický Ed Harris v roli Tomova starého známého, který děsí celé město, má skleněné oko a znetvořenou tvář již od začátku a působí jako nepříjemná připomínka věcí, které se skrývají pod povrchem. To, co Cronenberga ještě pořád odlišuje od mnoha jiných režisérů, je právě jedinečnost a propracovanost charakterů postav jeho filmů. Thrillery většinou pracují s tím, že nechávají hodného a dobrého hrdinu bojovat proti bezpráví, mstít se ve jménu dobra a spravedlivě trestat. Cronenberg však takhle nikdy nepostupuje. Jeho hrdinům je těžké fandit nebo je nenávidět, chtít jejich smrt nebo se naopak bát o jejich život. Kvalita, kterou režisér neopouští ani ve svém posledním filmu, je jiná do poslední chvíle nepřestat diváka překvapovat a zneklidňovat. Přemysl Martinek Autor studuje filmovou vědu na FF UK.

22 22 KULTURA PROSINEC 2005 V RESPEKT 49 Dva tuláci kotví v Praze Písničkáři James Harries a Jamison Young oživili místní scénu Bydlí na Kačerově chodí do michelské hospody a k Dylanovi mají blíž, než by se zdálo. Jamison Young (vpravo) zahraje v KD Kaštan. FOTO ARCHIV AUTORA Vnímaví posluchači, kteří se za dobrou muzikou neváhají vydat do méně propagovaných klubů, barů a kaváren, si už toho fenoménu určitě všimli. V Čechách a obzvláště v Praze se totiž jako houby po dešti vyrojili talentovaní písničkáři, které spojuje fakt, že pocházejí z anglicky mluvících zemí. Jeden den hrají v Balbínově poetické hospůdce a další večer baví stejným způsobem publikum v Paříži, Londýně či Hannoveru. Přitom bydlí na Andělu nebo Kačerově, mají české přítelkyně, případně manželky, a tudíž tu čím dál víc zapouštějí kořeny. Ukázkovým příkladem takových napůl usazených světoběžníků je Angličan James Harries a Australan Jamison Young. Zítra v Londýně Oba kolem třicítky, každý s jiným životním příběhem, ani jeden z nich se ale netouží vrátit do míst, kde vyrůstali. O stavu světa a zdejší společnosti si nedělají žádné iluze, ačkoli bez jistých sympatií ke svému okolí by v cizím prostředí jistě dlouho nevydrželi. Na otázku, proč se usadil právě tady, odpovídá Young bez obalu: Protože západní Evropa je moc drahá. A Harries své kosmopolitní myšlení dokládá mimoděk v michelské hospodě u krušovického piva. Zítra hraju v londýnském rádiu s Fun Lovin Criminals, říká, jako by si opakoval, co všechno musí koupit cestou domů v koloniálu. Tyto bezesporu nadané a pozoruhodné osobnosti staví svou pomalu, ale jistě rostoucí popularitu na jiných základech než třeba irská skupina Frames, které ke zdejšímu věhlasu hodně pomohl její moravský manažer. James Harries, rodák z anglického města Bath, přirovnávaný kvůli naléhavému zpěvu k Jeffu Buckleymu, Pearl Jam či Oasis, se obešel bez reklamy. První album Chapter IV si tu před třemi lety vyprodukoval a vydal sám způsobem, nad nímž musejí zkušení producenti nevěřícně kroutit hlavou. Natáčel jsem ve studiu a potřeboval pianistu. Zvukař mi poradil Emila Viklického, který zrovna na něčem pracoval v téže budově. Pustil jsem mu pár věcí a on to vzal, vypráví. S Viklickým a kontrabasistou Petrem Dvorským James nakonec utvořil trio a odehrál pár výborných, vesměs improvizovaných folkjazzových koncertů. Plodná spolupráce vedla v roce 2003 k podepsání smlouvy s brněnským vydavatelstvím Indies a realizaci dalšího alba The Straight Street Session, natočeného živě ve zrušené kapli zámku v Brandýse nad Labem. Zviditelňování skrze jiné lidi je však Harriesovi cizí, takže už při práci na první desce klidně hodil do koše písničku, na níž mu hostoval světoznámý trumpetista Laco Deczi: Ne že by se mi nelíbilo jeho sólo, spíš jsem zanevřel na svůj text. Glen Hansard z Frames se pyšní tím, že si ho vybral za předskokana sám Bob Dylan, nicméně Harries se americké legendě možná přiblížil ještě víc způsobem, jakým umí rozvinout příběh nebo jak dokáže propojit obyčejné s všeobjímajícím. Zatím největšího komerčního úspěchu dosáhl, když jeho písnička Don t Pinch Me zazněla ve filmu Snowboarďáci. Autor chytrých milostných balad, umocněných vypjatým zpěvem, před nímž nelze nikam uniknout, by díky hlasovým dispozicím dobře zapadl kamkoli od hardrocku přes muzikály až po střední proud. Do světa popkultury však zatím naštěstí nepatří, a díky bohu za to. Na zemi, a přece v oblacích Můžeme-li Harriese v oblasti malých klubů považovat za relativně zavedenou značku, Jamison Young tu zčásti díky své introvertní povaze působí stále dojmem outsidera. To je ovšem také jeho největší plus, neboť poloha plachého zpěváčka s kytarou zabírá na spoustu lidí otrávených sebevědomým vystupováním velkých hvězd. Young za každý koncert poděkuje a jeden by mu málem dal korunu. Ale zdání klame. Pochází ze staré dřevěné horské chaty, ležící v polovině cesty ze Sydney do Melbourne na úpatí hory Crackenback v srdci australských Alp. Dům zvaný Crackenback Farm byl postaven kolem dokola velikánského stromu a během zlaté horečky v 19. století sloužil jako nákupní centrum pro celé okolí. Po škole měl Jamison nakročeno do světa financí, jednoho dne se mu to však nadobro zošklivilo. Sbalil si batoh a kytaru a vyrazil do Evropy. Do Čech poprvé přicestoval loni v létě, půl roku nato odjel na tři měsíce do Paříže a poté se sem znovu vrátil. Když má štěstí, odehraje dva koncerty denně. Sem tam si někdo koupí jeho CD Shifting Sands Of A Blue Car, natočené před třemi lety v Sydney za asistence producenta známé australské kapely The Church, ale i tak je to dost nejisté živobytí. V undergroundové komunitě soustředěné kolem vrchu Parukářka před časem působil italský trubadúr Doménico, který zpíval italské písničky o Žižkovu. Doménico měl deprese a nakonec skočil z okna svého žižkovského bytu, nicméně jeho texty, pojednávající v cizím jazyce o každodenní české realitě, žijí na Paruce dodnes. Podobně i Jamison Young začíná psát skladby inspirované místem, kde právě pobývá. Výsledky pro nás bohužel nejsou příliš lichotivé, viz píseň Strangest Dream o pražském taxikáři, který autora nejdřív dovezl jinam, než měl, pak mu rozbil aparaturu a nakonec ho ohrožoval nožem... Žiju na Měsíci, nesu si svět na hřbetě, jsem na zemi, a přece v oblacích tak znějí refrény některých Jamisonových textů, jež dobře vystihují jeho zvláštní naturel. Své jistě dělají i buddhistické meditace a pokora venkovského kluka před přírodou, v jejímž kontextu jsme pouhými červy. Zadumané melodie s překvapivě krásnými a originálními verši podává důvěrným stylem à la Roger Waters, někde v pozadí rovněž tušíme odborný dohled Becka, Cohena a Waitse. Přestože Youngovo cédéčko v australském rádiu zabodovalo, v Praze je tento sympatický samotář zatím neviditelný, a to ho, podobně jako Jamese Harriese, činí zároveň nesmírně silným. Neboť jak řekl výše zmíněný Dylan: Když jste pozorován, nemůžete pozorovat. Michal Bystrov Autor je hudební publicista. I Kuba má svého Kafku Spisovatel Virgilio Piñera se dodnes počítá mezi nepřátele revoluce. Po přečtení jeho Studených povídek pochopíte proč. Jeden schod, druhý a pak ten poslední. Tajuplný kubánský klasik Virgilio Piñera stoupá po schodech do pátého poschodí v domě svého přítele lékaře, aby si zahrál čtvrteční partičku domina. Je vlahý havanský podvečer a schody zdolává sedmašedesátiletý spisovatel ztuha. Nakonec musí přivolat pomoc a na sestupu dolů umírá na srdeční selhání. Stala se tato smutná příhoda před dvaceti šesti lety opravdu takhle, nebo je naopak pravdivá zpráva, že nepohodlného autora nechala zavraždit kubánská tajná policie? Jako mnoho jiných příhod ze života Virgilia Piñery nelze ani tuhle po letech doložit. Také kvůli tomu, že na Ostrově svobody pořád vládne diktátorský režim, který Piñerovu literaturu od poloviny šedesátých let ostrakizuje a zakazuje. Navýsost normální kanibal V Čechách vychází tento autor poprvé a kniha Studené povídky se zásadně liší od představy, jakou ve čtenáři obvykle vyvolá spojení latinskoamerická nebo kubánská literatura. U nás známí autoři, jako je Zoe Valdésová a její žhavě drásavé Havana Blues či novinářsky laděný axulant Raúl Rivero, podávají o Kubě úplně jinou zprávu než Piñera. Přes veškerou krutost místních poměrů se tito spisovatelé neubrání svodům exotičnosti prostředí, o němž píší. Do jejich textů vždy chtě nechtě prosakuje a dělá je přitažlivé a barvité, přestože oba především pozorují život v komunistickém režimu. Virgilio Piñera ve svých prózách nejen obžalovává nesvobodu všeho ražení a vyznání, ale zároveň zaživa pitvá jakési všeobecné zlo, s nímž se člověk může potkat. A také to, s nímž se třeba ani nikdy nepotká. Hrdinou Studených povídek je za každých okolností normální člověk, většinou muž. Nemá v oblibě žádná velká gesta či vzrušení, ani toho od života příliš mnoho nečeká. Jenže Piñera ho staví do surreálně laděných situací vykazujících zlověstně pokroucenou komiku. Ze spořádaného občana, jakéhosi mravence zaklesnutého v systému, je najednou těhotný muž, který se se svým stavem musí vypořádat, nebo mu spisovatel dopřeje jinou drobnou úchylku vášeň pro křehké dětské masíčko. Jako by autor ani nebyl příslušník lidského druhu, ale nějaký návštěvník z jiné dimenze zkoumající pod svými přístroji homo sapiens jako neznámý hmyz. Jeho hrdinové jsou však za každých okolností spořádaní. Děti k večeři si opatřují vždy slušným způsobem. Při četbě těchto podivně hrůzných snů člověk střídavě nevěří tomu, co čte, a zároveň se neubrání pocitu, že kdesi v nejtemnější komnatě své duše to všechno chápe. Přísně střídmé kulisy povídek mohou být vztyčeny stejně v Praze jako v Havaně, a kdyby nebyl Nejsmutnější muž z cizí planety. FOTO CUBA LITERARIA v jedné povídce zmíněný tropický cyklon, těžko říct, zda by se člověk vůbec dovtípil, že se jedná o kubánského autora. Jeho jazyk není ani v nejmenším košatý, naopak. Věty jsou osekané na kost a ve své nekomplikované bizarnosti dosahují takřka anestetického účinku. Může být proveden zásadní řez na našem vnímání věcí, jež někdy není schopné pochopit zlo jako fenomén vyvěrající především ze surreálna banální existence. Jeho spořádaní lidožrouti jako by z oka vypadli nacistickým velitelům noblesně stolujícím pod oblakem dýmu z pecí Osvětimi. Guevara se diví Další historka, jež se o Piñerovi traduje, se prý odehrála na kubánské ambasádě v Alžíru, kterou v roce 1965 přijel navštívit Che Guevara. V knihovně uviděl Piñerovu knihu a zaburácel:. Co tady dělá ta teploušská knížka? Ambasador prý odpověděl, že patří jeho ženě. Svou sexuální orientací se spisovatel a básník nikdy nijak netajil. Rozpoznal ji už v pubertě, když celý zrudnul při pohledu na to, jak se jednomu z početných strýců nadouvá pod kalhotami přirození. Z područí malého městečka Cárdenas se dostal díky studiím v Havaně, kde podle vlastních slov mohl ve čtyřicátých letech masturbovat a recitovat ve společnosti. Napsalo se mnoho stran odborných statí o tom, kdo Virgilia Piñeru ovlivnil. Byl to Borges ve čtyřicátých letech, když nějaký čas žil v Argentině, Kafka, podle něhož pojmenoval některé své povídky, či blízký přítel Witold Gombrowicz, Polák žijící v argentinském exilu? Pováleční a předváleční surrealisté, překládání afrických autorů nebo jiný slavný kubánský souputník Lezamo Lima? Či dokonce kubánská spiritualita původně černošských magických obřadů santería? Vlivy se míchají a překrývají, zůstává však Piñera se svými Studenými povídkami plnými pochopení pro lidské tíhnutí ke zlu a záhadám. Jeho pohrávání si s nemocemi, smrtí, ošklivostí a tajuplnými návštěvníky odkudsi z nicoty připomíná marťanský výsadek na zem. Podivné bytosti přivezly nejsmutnějšího muže jejich planety, aby nám osvětlil, v čem spočívá naše vlastní temnota. Markéta Pilátová Autorka je hispanistka. Virgilio Piñera: Studené povídky, přeložil Petr Zavadil, nakladatelství Julius Zirkus, Praha 2005.

23 RESPEKT 49 V PROSINEC 2005 SCÉNA 23 TELEVIZE KNIHY HUDBA KULTURNÍ TIP Muzeum romské kultury v Brně otevřelo první část své stálé expozice. Může to znít jako ne právě záživná zpráva, ale skrývá důležitou věc. Po polském Tarnowě je totiž Brno teprve druhým místem v Evropě, kde se divák může kdykoli seznámit s pohnutou historií nejperzekvovanějšího etnika kontinentu. Minulý týden otevřená expozice je zatím jen částí zamýšleného projektu. Ve finále by měla výstava pokrývat celé dějiny Romů od Romové poprvé nastálo Láska na grilu (2001) patří k nejzajímavějším německým filmům nového milénia. Režisér Andreas Dresen ho natáčel s minimálním štábem a bez pevného scénáře, takže všechny scény jsou vlastně improvizované. Pojednává o dvou manželských dvojicích v postkomunistické zóně, které nastalou krizi řeší výměnou partnerů. Snímek vysílá ČT 2 v neděli od Debut Jaromila Jireše Křik (ČT 2, čtvrtek 21.45) z roku 1963 je základním kamenem české nové vlny. Přestože je ve srovnání se soudobými díly Juráčka, Němce či Chytilové krotký a poplatný dobové ideologii, uchoval si velké kouzlo. Film líčí nejdůležitější den v životě mladého páru: Ivana odjíždí do porodnice, Slávek prožije všední pracovní den opraváře televizí a přitom napjatě čeká na zprávy. Křik nemá děj, je sledem symbolických setkání a epizod. Tíha stáří, rasistické předsudky, utažené společenské normy. Na svět se dere dítě a každá událost dostává v očích rodičů nový význam. Film má jemnou, komplikovanou strukturu a jeho formální krása přetrvala také díky kameře Jaroslava Kučery a hudbě Jana Klusáka. Rovnocenným a možná prvořadým autorem filmu je ale scenárista Ludvík Aškenazy, spisovatel, z jehož obsáhlého díla neprávem přetrvalo jen pár dětských knížek. Jeho idealizované, pohádkové vidění je dnes kupodivu živější než většina soudobých pokusů o realismus. Z prostého motivu snímku Křik vznikla díky Aškenazymu optimistická romance o síle života. Zlatou éru zažil český venkovský román v druhé polovině 19. století, stříbrnou pak za první republiky díky tzv. ruralistům, kteří měli blízko k agrární straně. S žádnou jinou poetikou komunisté po svém nástupu k moci tak mstivě nezúčtovali: nejenže básníky venkova umlčeli, ale většinu poslali na dlouhá léta do věznic. Nijak si tím ovšem nepomohli, neboť místo kýženého kolchoznického étosu ovládl české země spíš zaoceánský country styl. Spisovatel Jiří Hájíček (nar. 1967) ve svém novém románu Selský baroko navázal na ryze tuzemské tradice, a to nejen tematikou, ale také poctivou, lehce staromilskou formou vyprávění. Skoro detektivně přitom odkrývá viny a hříchy nedávné minulosti, aby se s nimi pokusil alespoň literárně vyrovnat. - Příběh generace, jež dospívala v nadějných šedesátých letech, ale vzápětí se musela vyrovnat s návratem neostalinismu, má celkem málo autentických vypravěčů. Tím cennější je sugestivní, syrově autentický románový debut Věry Noskové (nar. 1947) Bereme, co je. Vypravěčka, kterou autorka obdařila autobiografickými rysy, líčí své dětství a mládí v jihočeském maloměstě. Příběh poznamenala tísnivá atmosféra velkých dějin i soukromá historie rodiny s narušenými vztahy, jádrem však zůstává starý známý konflikt nekonformního jedince s okolím. Hudba britské kapely Simply Red v čele se zpěvákem Mickem Hucknallem je šťavnatá a hutná již dvacet let. Přesně od vydání první desky Picture Book (1985). Hucknall se na obalu prvotiny stylizuje do pozice dělníka z Manchesteru a připomíná trochu přerostlého Olivera Twista. Pro styl jeho kapely se tehdy vžil výraz soul s modrýma očima. Ty časy jsou ale dávno pryč a Simply Red se posunuli směrem k vícestylovosti. Vlastně to nikdy nebyla čistě soulová kapela. V její hudbě se mísily vlivy soulu, funku, diska a v devadesátých letech přibyl ještě nádech world music s trochou elektroniky. Poslední deska Simlified je posunutá do energizující karibské hudby, chvíli zní santánovsky a jedno aranžmá dokonce připomíná Gipsy Kings. Její druhá polovina je ve znamení již méně podařené jazzové polohy. Hucknallův hlas je v soulu skvělý, rafinovanost jazzu však nezvládá. Balady zpívá sice procítěně, ale dost toporně, i když se snaží opisovat od velkého Sinatry. Přes kritiku však můžeme návštěvu koncertu doporučit. Kapela hraje výtečně a při poslechu repertoáru z posledních dvaceti let si lze skutečně užít. Simply Red vystoupí v pražské T-Mobile Areně 6. prosince. - Cross klub v pražských Holešovicích začíná mít v naší metropoli dobrý zvuk. Tento pátek se promění v ráj dýdžejů. Svůj drum&bass a breakbeaty tam v rámci večera Drumstation představí celkem deset osobností včetně brita Ray Rampage a české dýdžejky Babe LN. Koncert začíná v osm večer a končí v šest ráno. putování z Indie, usazování na evropském kontinentu a dlouhá staletí diskriminace přes plynové komory Osvětimi až po dnešní ghetta. V tomto rozsahu ale bude expozice zpřístupněna nejdříve na konci příštího roku. První otevřená část, jejíž realizaci zaplatil grant holandské vlády, pokrývá dějiny československých Romů od konce druhé světové války po dnešek. V prvním sále se věnuje poválečnému období a komunismu, zejména s ohledem na přístup státu k romské minoritě. Zákaz kočování, asimilační politika, pak krátké uvolnění 60. let a následné stupňování tlaku na vygumování svébytné romské identity tyhle momenty tvoří páteř diskriminace, jež byla více či méně zjevná, ale na Romy měla devastující účinek. Paralelně expozice představuje pohled do romské kultury samotné a v závěru pak porevoluční mozaiku: bez hodnocení i komentářů se tu míhají novinové články a zpravodajské šoty, ilustrující soužití českých Romů s majoritou. A ještě na totéž téma odjinud: Člověk v tísni vydává knihu (Ne)bolí. Vzpomínky Romů na válku a život po válce. Titulem je řečeno vše, až na vysvětlení, že publikace je výsledkem několikaletého zaznamenávání výpovědí romských pamětníků 2. světové války pro účely jejich odškodnění. Z 1600 vyprávění nakonec editorka Jana Kramářová vybrala osm nejpoutavějších. PT MIMOCHODEM TB, PT CO SE DĚJE VE SVĚTĚ Norsko: ministr pohrozil boháčům Není to tak dávno, co se dánští sociální demokraté vzpěčovali přijmout od bohatého rejdaře Mærska McKinney Møllera dar v podobě nové kodaňské opery, a už tu máme další zajímavý příklad financování kultury na severu. Tentokrát ovšem opačný tradiční nechuť socialistů k soukromému sponzoringu v něm bere za své. Norský ministr kultury Trond Giske ze Strany práce nedávno prohlásil, že je zděšen, jak málo boháči vracejí zpátky společnosti. Movitým pohrozil, že pokud nepřispějí do nově zřizovaného fondu pro umění a vědu, budou vyloučeni z dobré společnosti. Apeloval na jejich strach ze smrti a dodal: Chcete vejít do dějin jako ten, co srazil cenu másla na korunu, nebo ten, co z Norska udělal lepší zemi? Poznámka mířila na nejbohatšího obyvatele Trondheimu Odda Reitana, muže, který z podniku svých rodičů udělal mezinárodně veleúspěšný řetězec obchodů s levnými potravinami REMA Ministrovo napomenutí zní sice dost neomaleně, s kritickým ohlasem se ale ministr setkal jen kvůli formě, nikoli obsahu. Ať už jsou totiž v Norsku u moci konzervativci či socialisté, jedno slovo zůstává v této zemi posvátné: společenství. Názorně to ilustruje třeba skutečnost, že se tu na podzim každoročně povinně zveřejňuje, kdo kolik odvedl do společné kasy na daních. Ačkoli si Norové uvědomují, že veřejný přehled příjmů všech osob i podniků může šikovně nahrávat zločincům a seznamy rovněž podněcují nezřízenou zvědavost obyvatel (letos zaznamenala daňová webová stránka 19 milionů návštěv) VŠ Ne všichni jsou z jejího bestselleru nadšení (válečná korespondentka Åsne Seierstadová). FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS i bulvární spády tamního tisku, argumenty pro zveřejňování soupisů převažují. Jak napsal v komentáři deník Aftenposten: Pro veřejnou debatu je klíčové, aby informace, kolik každý z nás přispěl společenství, byly přístupné všem. Milionáři to tedy v Norsku nemají jednoduché; tíží je vysoké daně, dohled společnosti a teď si je vzal na mušku i ministr kultury. JP - Šáh Mohammad Rais, hlavní postava bestselleru norské válečné korespondentky Åsne Seierstadové Knihkupec v Kábulu, právě požádal o vízum do Norska a byl odmítnut. Netajil se totiž tím, že v zemi hodlá žádat o azyl, a tak mu úřady vzkázaly, ať to raději udělá z Islámábádu, kde nyní většinou pobývá. Celá kauza je ale dosti spletitá. Seierstadová přišla do Afghánistánu s americkou invazí v roce 2001 a v Kábulu našla zázemí u Raisovy rodiny známý knihkupec ji pět měsíců hostil, aby mohla sledovat všední život Afghánců. Její dokumentární román zaznamenal v Norsku závratný úspěch, záhy byl přeložen do angličtiny a autorka na něm vydělala miliony, z nichž část věnovala na vybudování školy pro šest set afghánských dívek. Když se ale anglický překlad dostal do rukou protagonistovi, rozlítil se a autorce teď vyhrožuje soudem. Jeho portrét v knize totiž není příliš lichotivý. Seierstadová popisuje nedůstojné postavení afghánských žen a odsuzuje například knihkupcovo zapuzení oddané manželky i jeho svatbu s šestnáctiletou dívkou, kterou si coby movitý muž koupil od jejích rodičů. Na druhou stranu novinářka zdůrazňuje, že vzdělané lidi, jako je Rais, afghánská společnost potřebuje a prodejem knih dělá velice důležitou práci. Nedávno mělo knihu vydat íránské nakladatelství v jazyce farsí, a právě proto se knihkupec, který k sobě původně norskou novinářku pozval proto, aby jeho milovanou vlast propagovala ve světě, prý bojí perzekuce. Eugene Schoulgin z vedení norského PEN klubu postup úřadů rezolutně odsoudil. Naše úřady i tisk se k němu zachovaly hanebně. Nejdřív jsme ho potupili a zkompromitovali a nakonec zesměšnili. Myslím, že Norsko má morální povinnost se k tomu člověku chovat důstojně. Neudělení víza je skandální. Knihkupec Rais zamýšlí v Norsku shromáždit novinové články o svém sporu se Seierstadovou a dopsat knihu, v níž vylíčí svůj pohled na věc. Dodejme ještě, že kniha Knihkupec v Kábulu v těchto dnech vychází v českém překladu v Nakladatelství Lidové noviny. Helena Březinová Autorka je skandinavistka. Kulturně historická revue Dějiny a současnost si od nejžhavějších mediálních debat uchovává noblesní odstup. Pokud tam pronikne téma eutanazie, pak nejdřív v příštím roce. V posledním letošním čísle jsem zato našel malou zprávu o anketě, jež nedávno Úsměvy věčnosti proběhla v anglickém listu Current Archeology. Na otázku, co by se mělo stát s vaší kostrou, kdyby ji archeologové vykopali za 5000 let, odpovědělo nejvíc respondentů, že by byli šťastni, kdyby byla vystavena v muzeu. Lidské kostry vskutku obvykle vypadají, jako by se šťastně usmívaly. Jejich výraz pochopitelně neodráží, co se jim honí hlavou. To jen my, prozatím živí a ostražití, zkoušíme uhádnout, jak se co tváří. Čumáky některých aut působí jako žraločí tlamy, jiné se zas laškovně uculují, zamračené nebe k nám zjevně valné sympatie nechová, ale potůčky zurčí docela vesele, drahý časopis o ničem se nejlépe prodá, má-li na obálce vyzývavou tvář. U lebek jde jen o vnější efekt odhalených dásní, básník by z něj nicméně mohl vytěžit povznášející verše o tom, že člověk je už architekturou skeletu uzpůsoben spíš k úsměvům než k nářku. Místo toho patří zubící se kostlivci k nejpříšernějším přízrakům kulturních dějin. V éře morových ran se účastnili ponuře bujarých tanců smrti, později se ironicky cenili z barokních zátiší, do moderního umění vstoupili jako rekvizity expresionistické úzkosti a v současnosti se často píše o všelijakých kostlivcích ve skříních. Lidé si odedávna přejí, aby po nich něco zůstalo. Lebka je materiální věc, ale také symbol: jejími čelistmi se smrtelníkům směje sama věčnost. Představa, že bych je takto strašil ještě za pět tisíc let, je škodolibě zábavná, jenže ti chudáci, kteří se tu budou pachtit jako my, si to nejspíš ani nezaslouží. To eutanazie, v překladu dobrá smrt, má tradičně podobu anděla. Viktor Šlajchrt

24 24 MINULÝ TÝDEN PROSINEC 2005 V RESPEKT 49 Poslanci schválili nový trestní zákon. Česká republika rozhořčeně odmítla britský návrh na seškrtání rozpočtu Evropské unie v položkách určených na rozvojovou pomoc novým členům. Zemřel George Best. Ministerstvo životního prostředí dalo souhlas ke stavbě meziskladu jaderného paliva v prostorách atomové elektrárny Temelín. Průměrná mzda vzrostla na korun měsíčně. Meteorologové oznámili, že současné noční mrazy budou pokračovat, ale protože sv. Kateřina byla na ledě, nelze vyloučit, že Vánoce budou na blátě. Monacký kníže Albert II. zhlédl v Praze fotbalový zápas Slavia versus AS Monaco. Třicet tisíc odborářů demonstrovalo v Praze za urychlené přijetí zákoníku práce, který se nelíbí zaměstnavatelům, neboť podle nich přenáší na odbory příliš velkou moc ovlivňovat osud firmy, aniž by to doprovázela zvýšená dávka odpovědnosti. Jsou velmi tolerantní a ohleduplní jednou se nám s manželkou stalo, že jsme se vraceli strašně unavení z práce, zastavili jsme na křižovatce na červenou a usnuli jsme; spali jsme asi půl hodiny a za tu dobu na nás vůbec nikdo nezatroubil, všichni nás v klidu a s respektem objížděli, odpověděl restaurátor a dlouholetý emigrant ve Švédsku František Mikeš na otázku deníku Mladá fronta Dnes: Jací jsou Švédové? Tři skinheadi zbili a zkopali jednoho afrického studenta v Plzni. Pod náporem žadatelů o bezplatnou výměnu občanského průkazu staršího deseti let zkolabovaly úřadovny radnic. Muzeum v Chotěboři vystavilo Bohuslava Reynka. Za jedenáct let staré transakce dostal u pražského soudu osmiletý žalář podnikatel Tomáš Pitr, který byl původně ve stejné obžalobě osvobozen, ale kterého krátce před odvolacím procesem označil kvůli jeho zatím nevyjasněné roli v aktuálním skandálu kolem privatizace Unipetrolu premiér Paroubek za nepřítele státu. Ministerstvo spravedlnosti a Soudcovská unie ČR zahájily výrobu počítačové hry, která by měla zdejší občany zábavnou a srozumitelnou formou poučit, jak vlastně v demokratickém Česku fungují soudy. Po trati Brno Praha jel poprvé s pasažéry rychlík Pendolino. Auto vracím, abych předešla pochybnostem, i když vím, že bylo vždy používáno v souladu se zákonem, který mi umožňuje využívat oba vozy, a to jak s řidičem, tak i bez něj, k soukromým i pracovním účelům, prohlásila místopředsedkyně sněmovny Miroslava Němcová (ODS) poté, co po několikatýdenním váhání vrátila jeden ze svých služebních, daňovými poplatníky hrazených vozů, o kterém vyšlo najevo, že jej místo ní využívá k vyjížďkám a cestám do práce její podnikavý syn. Premiér Jiří Paroubek se v Berlíně sešel s německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Noviny přinesly zprávu, že od ledna zdraží o desítky procent energie a voda. Vedení ČEZ oznámilo, že jejich firma letos vydělala 14 miliard korun čistého. Teď už nemusíš chodit za automaty daleko pořiď si vlastní a zažij stejné vzrušení u sebe v pokojíku, vzkázal dětem ve svém reklamním sloganu hračkářský řetězec Sparkys, který dal před Vánoci na trh tréninkový hrací automat určený gamblerům od tří let. Za zneužití monopolního postavení na trhu dostal Telecom od antimonopolního úřadu pokutu 205 milionů korun. Nenazývejte takto poslance, pane ministře, protože odpovědný jste vy jim, a ne oni vám, napomenul místopředseda sněmovny Jan Kasal ministra zdravotnictví Davida Ratha poté, co tento člen vlády ztratil sebeovládání a na adresu opozičních poslanců vyzývajících jej k okamžité rezignaci řekl, že se chovají míň důstojně než chovanci psychiatrické léčebny. V Brně shořel sklad se zbožím z Asie. Koruna posílila vůči euru na rekordní poměr 28,88 ku jedné. Inspektoři obchodní inspekce při kontrolách zjistili, že v Česku vedle hospodských a obchodníků okrádají zákazníky i majitelé pohřebních ústavů: účtují si například dražší rakve či nakonec nerealizovaný pobyt v mrazicím boxu. Vedení katolické církve oznámilo, že napříště se už nebudou světit homosexuálové za kněze. Jako první žena zdejší historie dostala titul Sládek roku Jana Rostová, vrchní sládková pivovaru ve Velkém Březně. Zemřel Petr Jakeš. Ústavní soud rozhodl, že půda a polnosti na Blanensku zůstanou Salmům. Mykologové pro letošek zamkli les. lamper@respekt.cz INZERCE Rytmus, občanské sdružení, přijme finančního manažera na plný úvazek. Potřebujeme člověka přesného, flexibilního a motivovaného, se zkušenostmi s neziskovým sektorem. Nabízíme vstřícné prostředí, možnost dalšího vzdělávání. Nástup: leden 2006 Kontaktní osoba: Pavla Baxová, rytmus@rytmus.org, tel.: , adresa: Křemencova 10, Praha 1 telefon: , redakce@respekt.cz, dopisy@respekt.cz respekt on-line: předplatitelský servis: (zelená linka) Ročník XVI. Fax: , na jednotlivé redaktory: prijmeni@respekt.cz. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika (reporteri@respekt.cz): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Jan Kovalík, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). Dtp a grafická úprava: (dtp@respekt.cz): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: (inzerce@respekt.cz): Milan Greguš, Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) tel./fax Distribuce: (distribuce@respekt. cz): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel , fax Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne MIČ 47254, ISSN , ev. č. MK ČR E Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování Uzávěrka: , Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.