Andrej Zubov: Istorija Rossii kak sostavnaja časť istorii Jevropy (komentovaný překlad veřejné přednášky)

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky Překladatelství ruského jazyka Martina Kovaříková Andrej Zubov: Istorija Rossii kak sostavnaja časť istorii Jevropy (komentovaný překlad veřejné přednášky) Vedoucí práce: doc. PhDr. Jiří Gazda, CSc. 2015

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.... Podpis autora práce

3 Na tomto místě bych chtěla poděkovat panu doc. PhDr. Jiřímu Gazdovi, CSc., za vstřícné a trpělivé odborné vedení mé práce, Děkuji za vše i mé rodině.

4 OBSAH ÚVOD...6 TEORETICKÁ ČÁST Text psaný vs. mluvený Styl publicistický a řečnický Styl publicistický Jazykové prostředky publicistiky Dělení publicistického stylu Mluvená publicistika Styl řečnický Jazykové prostředky řečnického stylu Dělení řečnického stylu Překlad definice a základní dělení Příprava textu k překladu Překladatelské postupy Lexikální transformace Gramatické transformace Andrej Zubov Kritika zahraniční politiky Ruska...23 PRAKTICKÁ ČÁST Zápis a překlad Příprava textu přednášky k překladu Odchylky od pravidelné větné stavby Slovosled Vynechávky Hovorové výrazy Organizace informací Členění do odstavců Komentář k vybraným překladatelským problémům Lexikální transformace Vlastní jména

5 7.1.2 Termíny Výrazy typické pro publicistický a řečnický styl Gramatické transformace Překlad pasivních konstrukcí Transpozice Univerbizace a multiverbizace Slovosledné transformace Slovesné kondenzátory Všeobecný podmět...74 ZÁVĚR...76 РЕЗЮМЕ...81 Seznam použité literatury...87 Seznam příloh

6 ÚVOD Profesor Andrej Borisovič Zubov je ruský historik, pedagog a intelektuál, jež se dostal v České republice i jinde v Evropě do centra mediálního zájmu poté, co byl vyloučen z moskevského Institutu pro mezinárodní vztahy, neboť existuje důvodné podezření, že byl propuštěn na politickou objednávku. 1. března 2014 totiž profesor Zubov publikoval článek s názvem To už tu bylo, ve kterém kritizuje ruskou anexi Krymu dokončenou v březnu Jeho názory snad mohou být někomu v Rusku nepohodlné, o to zajímavější jsou ale pro ty, kdo se chtějí seznámit s originálním a inteligentním pohledem na dění v současné východní Evropě a pochopit roli Ruska v evropské historii. Proto jsme si pro diplomový překlad vybrali přednášku История России как составная часть истории Европы, se kterou Andrej Zubov vystoupil 15. října 2014 na půdě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy u příležitosti představení českého překladu knihy Dějiny Ruska, 20. století, na níž se podílel jako hlavní redaktor. Přednáška byla proslovena ústně, nicméně my jsme se rozhodli pro překlad písemný. Domníváme se totiž, že písemná forma umožní čtenáři snazší orientaci v relativně složité struktuře argumentů. Ze všeho nejdříve bylo tudíž potřeba mluvené slovo transkribovat a poté připravit zápis z přednášky. Teprve tehdy jsme mohli přistoupit k samotnému překladu. Práce je rozdělena na dvě části, a to na teoretickou a praktickou. Teoretická část zahrnuje několik témat. Prvním z nich je charakteristika psané a mluvené formy komunikace a publicistického a řečnického stylu, neboť náš výchozí text se vyznačuje rysy všech těchto kategorií. Dále se budeme věnovat základním otázkám teorie překladu, přičemž zvláštní důraz bude kladen na překladatelské transformace. Nakonec krátce představíme osobnost a dílo profesora Andreje Borisoviče Zubova. Jádrem praktické části je naše řešení písemného záznamu a překladu řečené přednášky. V dalších podkapitolách budeme podrobněji komentovat jak stylistické úpravy provedené při přípravě zápisu, tak i překladatelské problémy, s nimiž jsme se následně potýkali. 6

7 TEORETICKÁ ČÁST 7

8 1 Text psaný vs. mluvený Problém charakteristiky psaného a mluveného textu je pro nás klíčový, neboť se budeme pokoušet výchozí, ústně přednesený text nejdříve transformovat do písemné podoby a až následně přeložit. V první fázi práce se sice budeme snažit zachovat žánrové znaky veřejné přednášky, na druhou stranu ale bude nutné některé prvky typické pro mluvenou komunikaci potlačit v zájmu plynulosti psaného textu a komfortnosti pro čtenáře, jiné se v procesu transformace ztratí nevyhnutelně, protože již samotná povaha média neumožňuje jejich přenos. Konkrétně půjde o takzvané parajazykové prostředky, tj. síla hlasu, tempo a rytmus, užívání pauz a zámlk, díky nimž je mluvená řeč výrazově bohatší (Čermák 2011, 39). Tyto rysy se do určité míry dají v psané formě kompenzovat graficky, změnou velikosti nebo fontu písma, pomocí interpunkce, členěním textu do odstavců atp. Oblast kinesiky, tj. použití gest a posunků, mimika, postoj, držení a pohyby těla zůstane nenahraditelná. Tyto neverbální složky komunikace v sobě kódují hlavně emocionální a evaluativní informaci, mnohem řidčeji obsahují informaci základní. Dalším, v rámci naší práce již méně důležitým aspektem mluvené komunikace je prostorová vzdálenost participantů, jíž se zabývá obor proxémiky (Čermák 2011, 42-43). Mluvený text, a to zejména pokud je nepřipravený anebo se realizuje v dialogu, je proti psanému spontánní, rychlý, méně předvídatelný a mnohem variabilnější. Promluva se odehrává v reálném čase, takže mluvčímu se nemusí vždy ideálně podařit zformulovat myšlenku. Zároveň ale umožňuje přímý kontakt s posluchačem a okamžitou zpětnou vazbu. V případě nedorozumění je tak možná oprava, upřesnění či přeformulování. S tím také souvisejí skladební specifika mluveného projevu. Obecně lze říci, že syntaktická struktura je volnější a méně složitá. Často se vyskytují elipsy (tj. výpustky) a apoziopeze (tj. neukončené výpovědi). Typická je přítomnost pozdravu a oslovení, opakování slov, užívání deiktických výrazů a výplňkových výrazů, tzn. různých citoslovcí, částic, ale i nejazykových zvuků (Čermák 2011, 40-41). 8

9 Naproti tomu text psaný je časově i lokálně přenosný a předem připravený. Přímý kontakt je vyloučen a zpětná vazba přinejmenším omezena, což autora nutí používat přesnější, explicitní formulace. Syntaktické struktury jsou komplikovanější, častý je výskyt termínů (Čermák 2011, 41). Prototypické charakteristiky textu psaného tedy mohou být chápány jako opak prototypických vlastností textu mluveného. Neplatí to samozřejmě absolutně, neboť existují případy smíšené. Za příklad si můžeme vzít text naší přednášky, ve kterém můžeme jednoznačně pozorovat všechny výše zmiňované syntaktické i jiné zvláštnosti. Pokud ale budeme hovořit o stránce obsahové, je jasné, že přednesený text je složitý, velmi komplexní a argumentace byla předem pečlivě promyšlená. Monologická povaha přednášky též do velké míry omezuje okamžitou zpětnou vazbu (pokud nebudeme brát v potaz případnou neverbální výměnu informací mezi řečníkem a publikem), neboť prostor pro korekce a nápravu nedorozumění se otevírá až po skončení monologu, tj. během diskuze. 9

10 2 Styl publicistický a řečnický V následujících dvou podkapitolách rozebereme zvláštnosti publicistického a řečnického stylu. Je zapotřebí se věnovat oběma, neboť přednášku, kterou hodláme překládat, nelze jednoznačně zařadit buď do toho, anebo onoho stylu leží totiž na pomezí. Publicistický a řečnický styl se standardně řadí mezi základní funkční styly. Kromě řečených dvou rozlišujeme ještě například styl hovorový, odborný, administrativní, umělecký či esejistický (Minářová 2009, 42). Samozřejmě ale neexistuje jediná jednoznačně správná klasifikace funkčních stylů, už jen z toho důvodu, že jazyk a spolu s ním i styly jsou v neustálém vývoji. 2.1 Styl publicistický Primární funkcí publicistického stylu je funkce sdělná, nicméně stejně tak důležité jsou i funkce ovlivňovací, přesvědčovací a získávací. Komunikáty tohoto stylu mají ohromný společenský dopad, neboť jejich cílem je účinně informovat a případně přesvědčit o sdělovaných myšlenkách co nejširší počet čtenářů různého věku, pohlaví, vzdělání, pocházejících z různých sociálních vrstev. Publicistiku můžeme rozdělit podle média komunikátu na mluvenou (rozhlasová a televizní zpravodajství, publicistické pořady, besedy k aktuálním událostem atd.) a psanou (žurnalistický styl denního a periodického tisku) (Minářová 2009, 56). Dnes bychom mohli pochopitelně do seznamu přidat on-line zpravodajské deníky, blogy, videoblogy, některé mikroblogy nebo sociální sítě. Jako je dynamický rozvoj médií, stejně tak rychle se mění i výrazové prostředky publicistiky, které jsou hluboce propojeny se svou dobou. V daný moment se sice jazykové výrazy zdají velmi stabilní, rychle však zastarávají (Minářová 2009, 56). 10

11 2.1.1 Jazykové prostředky publicistiky Jazyk publicistiky je značně heterogenní, neboť se v něm vyskytují výrazy z nejrůznějších jazykových vrstev (slova spisovná, nespisovná, neologismy, slangové a knižní výrazy atd.). Přesto lze jazykové prostředky systematicky rozčlenit do dvou skupin, a to na automatizované a aktualizované (Minářová 2009, 57). Automatizace výrazu je konvenční užívání určitého jazykového prostředku, které nebudí pozornost adresáta. Pro publicistický styl je tento proces typický, s jazykem ještě více automatizovaným se můžeme setkat pouze v administrativním stylu či ve specializovaných sférách, například v oblasti vojenského jazyka. Aktualizace, neboli neočekávaný výskyt výrazu v určitém kontextu, probíhá opačně, jejím účelem je výrazněji zapůsobit na čtenáře a vzbudit zájem. I tento děj je ve stylu publicistickém velmi aktivní, což souvisí se silným sepětím stylu s dobovými reáliemi, které jsou samozřejmě proměnlivé (technologický pokrok, politická situace, společenské a ekonomické dění atd.). Aktualizované výrazy se časem stabilizují a podléhají automatizaci (Čechová 2008, ). Nyní se budeme zabývat některými konkrétními jazykovými prostředky, kterými je publicistický styl v rámci funkčních stylů osobitý. Začneme od takzvaných obrazných vyjádření, jež si běžně spojujeme s básnickými tropy, tzn. od metafor, metonymií, přirovnání, personifikací, synekdoch aj. Stejně jako ve stylu uměleckém je jejich hlavní funkce estetizující. Sdělení se stává emocionálnějším a odhaluje postoj autora k obsahu sdělení. Rozdíl spočívá v tom, že publicistický obraz je vždy snadno dešifrovatelný a jednoznačný, neboť zastření či víceznačnost významu nemůže být cílem publicisty (Čechová 2008, ). Jak jsme již naznačili, jedním se základních rysů publicistických textů je jejich aktuálnost. S tím souvisí častý výskyt výrazů odrážejících svou dobu. Z velké části jde o původně terminologická slova vzniklá v jiných oborech. Nejčastěji se takto do publicistiky přenášejí termíny z politologie, ekonomiky, sociologie a dalších společenských věd, nicméně i výrazy z přírodních věd najdou své uplatnění, ovšem vždy v novém spojení (artikulovat problémy, stimulovat ekonomiku, ústavní mechanismus). Existují také příklady jako utahování opasků, což je výraz pocházející ze slovníku Václava Klause, jež se nyní dostal do 11

12 běžného použití, nebo žurnalismy typu společenská objednávka či hospodářský zázrak, které jsou původně publicistické (Čechová 2008, ). Tím se dostáváme k frazémům. Někdy je jen těžko lze odlišit od módních žurnalismů, což jsou vlastně zárodky nových frazémů, většinou ale do publicistických textů pronikají ustálené obraty lidové frazeologie (Minářová 2009, 59). Se syntaxí souvisí specifický shodný atribut. Takový přívlastek by byl v jiných komunikačních situacích vyjádřen nejspíše vysvětlující vedlejší větou, v textech publicistického stylu však vznikají samy o sobě nepochopitelná slovní spojení jako mléčné kvóty, tlačítková demokracie, farmářské ceny. Důvodem je snaha o stručnost a syntaktickou průhlednost (Čechová 2008, ). Dalším typickým skladebním jevem je hromadění genitivních vazeb, které taktéž vyplývá se snahy o syntaktickou kondenzaci, a některé typy vsuvek (jak oznámil zdroj, jak se vyjádřila prezidentská kancelář atp.), jimiž se autor dovolává svědectví nebo připomíná veřejné mínění (Minářová 2009, 61). Rozental mezi specifika jazykové vrstvy přidává ještě několik dalších příznaků, a to autorské neologismy, rétorické otázky, zvolací věty, inverzní slovosled, paralelní větné konstrukce, opakování, jednočlenné věty podmětné, převahu jednoduchých vět nad souvětími a několik dalších (Розентал 2001, 34-45). Kromě toho zmiňuje, až na specifický shodný přívlastek, všechny rysy, s nimiž jsme pracovali dosud, byť terminologie se v některých případech rozchází. Z toho můžeme usuzovat, že stylistické prostředky ruské a české publicistiky si zejména v oblasti lexikální budou do určité míry podobné Dělení publicistického stylu Publicistický styl můžeme diferenciovat podle toho, jaká je převažující funkce komunikátu, na zpravodajský, beletristický a publicistický v užším slova smyslu (neboli analytický). První z nich se vyznačuje největší mírou stabilizace slovníku a modelovosti vyjádření, je nasycen fakty, sloh je srozumitelný a stručný, neboť cílem zprávy je efektivně informovat adresáty o aktuálních událostech. Hodnotící aspekt není žádoucí. Beletristický podstyl se vyděluje na základě estetické funkce, kterou mimo jiné plní. Od čisté beletristické 12

13 literatury se liší tím, že texty se opírají o fakta a jsou konkrétní (Čechová 2008, ). Poněkud podrobněji se nyní budeme věnovat analytickému podstylu, neboť právě do této kategorie bychom mohli začlenit naši přednášku. Analytické texty komentují, analyzují a hodnotí, jejich dominantní funkce je tedy persvazivní. Nové faktografické informace nemusí být nutně přítomny. Z toho také vyplývá velká míra vědomého narušení automatizace výraziva pomocí prostředků, o nichž jsme hovořili v předchozí kapitole, jelikož je tímto postupem možné vzbudit zájem adresáta. Text dostává větší emocionální náboj a projevuje se v něm, i když někdy nezáměrně, subjektivní názor autora. Proto se také často můžeme setkat s formulacemi domnívám se, nemyslím si, ptám se atd. Přesvědčující jsou vyjádření apelující na občanské povinnosti, morální zásady, lásku k zemi a rodišti, na solidárnost atp. Všechny tyto faktory spolu s důkladnou argumentací dělají z kominkátů analytické sféry nižší stupeň manipulativních textů. K útvarům analytického stylu řadíme úvodník, komentář, glosu, recenzi, kritiku, polemiku, debatu, diskuzi, proslov a projev, o kterých ještě bude řeč v následujícím oddílu (Čechová 2008, ) Mluvená publicistika Podle Čechové je mluvená publicistika souhrn komunikačních činností, které vyvíjejí pracovníci hromadných sdělovacích prostředků a představují ji jak komunikáty oficiální, tak nevázané, bezprostřední. (Čechová 2008, 272) Podle této definice bychom tedy veřejnou přednášku do mluvené publicistiky zahrnout nemohli, neboť Andrej Zubov není pracovník sdělovacích prostředků. Co je ale důležité, že s pasážemi mluvené publicistiky se setkáváme také v některých řečnických projevech. Tento typ komunikace je díky bezprostřednosti podání velmi působivý a vytváří dojem hodnověrnosti. Jazyk vychází zejména ze spisovné hovorové češtiny. Jelikož ale mluvčí hovoří spontánně, mohou do jeho projevu snadno přimísit i prvky nespisovné, a to jak lexikální, tak i morfologické, zejména pokud vystupuje v méně formálním prostředí (například zábavné moderované soutěže, debaty, besedy). Syntakticky se mluvená publicistika nemusí příliš lišit od psané, což svědčí o tom, že řeč byla nejspíš předem připravena v písemné formě a při přednesu potom působí hyperkorektně. V druhém extrému převládají krátké věty, řazené v posloupnosti momentálních asociací a můžeme se setkat i se 13

14 syntaktickými defekty. Pochopitelně se nelze vyhnout ani negativním vedlejším efektům, které vycházejí ze samotné mluvené formy. Máme na mysli různé řečové vady, přeřeknutí, nadbytek výplňkových výrazů, časté opakování apod., což posluchači vnímají při překročení určité meze nepříznivě (Čechová 2008, ). 2.2 Styl řečnický Rétorika, neboli řečnictví, je jedna z nejstarších filologických nauk pocházející až z antického Řecka. Její název znamená v překladu buď řečnické umění nebo nauka o řečnickém umění (Волков 2001, 11). Slovo rétorika můžeme proto chápat jako praktickou dovednost kultivovaně mluvit na veřejnosti, nebo jako teoretickou jazykovědnou disciplínu zabývající se správným řečněním a komunikací vůbec. Zejména moderní teoretická rétorika se zabývá především úspěšnými metodami komunikace ve sféře řídící, personalistické, obchodní, manažerské a podnikatelské (Minářová 2009, 65). Je třeba mít na paměti, že ne každý mluvený komunikát automaticky spadá čistě do řečnického stylu, jelikož některé mohou mít rysy publicistické, odborné i umělecké, což se týká i naší přednášky. Obvykle je řečnický styl reprezentován slohovými útvary proslovu, projevu a řeči (Minářová 2009, 65). Tyto komunikáty se v některých aspektech liší od typických mluvených textů tak, jak jsme si je popsali v kapitole 1, a to hlavně tím, že jsou předem připravené, oficiální a monologické. Řečník s přirozenou, oficiální nebo delegovanou autoritou se při přednesu obrací ke kolektivnímu adresátu, jenž je vždy přítomen, ať už bezprostředně, nebo prostřednictvím rozhlasu, televize atd. (Čechová 2008, 285). Většinou však nejde o náhodnou skupinu lidí, publikum spojují společné zájmy, cíle nebo názory. Velikost auditoria hraje roli na celkové provedení řeči. Zatímco při malém počtu účastníků je otevřen prostor pro dialog a jsou kladeny velké nároky na improvizační schopnosti řečníka, interaktivní kontakt s počtem účastníků nad několik set je v podstatě vyloučen. Nejideálnější je střední publikum, protože v takovém počtu je možné naplno využít hlasové možnosti a rétorický řečový registr, který umožňuje vytvořit žádoucí hranici mezi řečníkem a posluchači (Bолков 2001, 39). 14

15 2.2.1 Jazykové prostředky řečnického stylu Jazykovým základem řečnických textů je vrstva spisovného jazyka, zatímco nespisovné jazykové prostředky jsou příznakové a měly by být používány pouze s konkrétním záměrem působení na posluchače. Fakt, že je přítomen kolektivní adresát je také významným slohotvorným faktorem, neboť autor na něj musí při přípravě řeči brát ohled při výběru argumentů a příkladů, musí zvolit přiměřené množství srozumitelných termínů a cizích slov apod., aby naplnil kritéria kvalitní řeči, kterými jsou jasnost, přiměřenost, srozumitelnost, působivost a účinnost. Kvůli snazší orientaci posluchače v textu se také často v řečech vyskytují fráze podtrhující nejdůležitější fakta (znovu opakuji, nejdůležitější je..., je třeba říci, zvláště upozorňuji na, atd.); ze stejného důvodu se používá doslovné nebo synonymní opakování již řečeného, vyjmenovávání, paralelní struktury. Časté je v řečnictví propojení s dalšími texty a autory, takzvaná intertextovost. (Čechová 2008, ). Z estetizujících prvků se ve řečnictví můžeme setkat s tropy (metafora, metonymie, synekdocha, personifikace...) a stylistickými figurami (anafora, epifora, epanastrofa...) známými ze sféry uměleckých textů, nicméně existují také figury typicky řečnické. Nejcharakterističtější z nich je řečnická otázka. Je to specifický druh otázky, který nevyžaduje odpověď posluchače, neboť ta je buď zřejmá, nebo na ni odpovídá řečník sám. Její zařazení řečníkovi však umožňuje pracovat s modulací hlasu a tím rozrušit monotónnost zvukového projevu a vzbudit pozornost publika. Korekce, která opět slouží ke zvýraznění informace a má formu opravy řečeného (např. Chtěl bych poděkovat organizátorům. Vlastně ne poděkovat, ale vyjádřit hlubokou úctu a vděčnost... ) (Minářová 2009, 65-67). Další z řečnických figur je ironie, neboli úmyslné užití slov takovým způsobem, že význam sdělení se odlišuje od jejich významu doslovného (obvykle je jeho protikladem) 1 1 Ironie, 15

16 2.2.2 Dělení řečnického stylu Řečnický styl může být jemněji rozdělen do podstylů, které se liší délkou, hloubkou propracování a nároky na dodržování norem, na styl řeči politické, styl řeči soudní, styl řeči církevní, styl odborného řečnictví a řeči příležitostné (Minářová 2009, 64). Politické řeči mohou být dvojího druhu. U prvního z nich převažuje informativní funkce a rysy odborného stylu, jde o různá programová prohlášení a oficiální vyjádření. Politická řeč v pravém slova smyslu se nazývá agitace, kde jednoznačně převažuje funkce persvazivní, jež může přecházet až do manipulace. Takové řeči bývají krátké, názorné, jednoznačné, snadno pochopitelné, objevují se v nich stylisticky snížené jazykové prostředky a klišé. Argumentace nebývá sofistikovaná, struktura je nekomplikovaná. To vše se děje pro snadné navázání kontaktu s velkou masou publika a pro silné působení na jeho emoce. Žánrů řečí příležitostných je mnoho (např. řeči svatební, smuteční, zahajovací, přípitky aj.), vyznačují se ustálenou strukturou, ojedinělé není ani používání vzorů. Hlavní funkci je nejlépe pojmenovat formální, neboť účelem tohoto druhu řečí je především navodit určitou atmosféru (Čechová 2008, ). Řeči stylu církevního a soudního se omezují na úzkou oblast, jejich specifiky se zabývat nebudeme, protože pro nás nejsou natolik důležitá. V odborném řečnictví může být persvazivní funkce upozaděna, pokud má být hlavním cílem odprezentovat určité téma. Přednášející si většinou připravuje text písemně, a není tak vlastně řečníkem v původním slova smyslu (Čechová 2008, 293). 16

17 3 Překlad definice a základní dělení Slovo překlad v jeho terminologickém významu můžeme chápat dvěma způsoby, a to za prvé jako myšlenkovou operaci, při níž se předává informace kódovaná v jednom jazyce pomocí prostředků jiného jazyka (překódování). Za druhé lze překlad chápat jako výsledný text. Hovoříme tedy buď o procesu nebo o výsledku tohoto procesu (Виноградов 2001, 4). Překlad není proces přírodní, je to tvůrčí lidská činnost. Z toho vyplývá, že překladatel má určitou svobodu při výběru z variant řešení, právě díky jeho osobnosti je výsledný text neopakovatelný originál. Tato svoboda je však omezena variantními zdroji jazyka, typem překladu a výchozího textu (Алексеева 2004, 5-7). Naprostá překladatelská svévolnost je samozřejmě nemyslitelná i z jiného důvodu. Úkolem překladu je totiž vytvořit text takzvaně ekvivalentní. Definovat tento pro teorii překladu nejzákladnější termín, který je také měřítkem kvalitního překladu, není snadné. Podle Vinogradova je ekvivalentnost zachování relativní stejnosti obsahové, smyslové, sémantické, stylistické i funkčně-komunikativní informace v originálu i překladu. Je třeba zvlášť podtrhnout, že ekvivalentnost originálu a překladu spočívá především v souhlasném porozumění informací obsažených v textu, včetně těch, které působí nejen na rozum, ale i na city recipienta a které nemusí být v textu vyjádřeny explicitně, ale mohou mít implicitní vztah k podtextu. 2 (Виноградов 2001, 18-19). V současném překladu se kladou velmi vysoké nároky zejména na ekvivalentnost obsahovou, což souvisí s tím, že oproti minulosti mnohonásobně vzrostl objem překladů odborných textů. Faktické chyby v technickém, komerčním nebo diplomatickém překladu mohou mít fatální následky, a proto je volný překlad v těchto oblastech nepřípustný (Комиссаров 2011, 88). Z toho tedy vyplývá, že na různé typy textu nelze uplatňovat tutéž překladatelskou strategii. Na tomto předpokladu můžeme vydělit dva základní typy překladu: 2 Přeloženo z originálu: «На наш взгляд, под эквивалентностью, в теории перевода следует понимать сохранение относительного равенства содержательной, смысловой, семантической, стилистической и функционально коммуникативной информации, содержащейся в оригинале и переводе. Следует особо подчеркнуть, что эквивалентность оригинала и перевода это прежде всего общность понимания содержащейся в тексте информации, включая и ту, которая воздействует не только на разум, но и на чувства реципиента и которая не только эксплицитно выражена в тексте, но и имплицитно отнесена к подтексту.» 17

18 překlad umělecký a informativní, které se zásadně liší svým překladatelským cílem. U překladu uměleckého může překladatel ignorovat obsahové detaily, důležité je vytvořit totožný umělecko-estetický dojem, vyvolat svým textem u čtenáře podobné asociace jako originál (Комиссаров 2011, 117). O charakteristice odborného překladu jsme se už zmínili. Ještě připomeneme členění na překlad ústní a písemný, které je založeno na formě materializace výsledného textu. Také u těchto dvou typů se liší míra ekvivalentnosti, (Виноградов 2001, 20), do hlubších detailů však zabíhat nebudeme. Stejně tak se nebudeme zabývat podrobnější kategorizací druhů překladů, neboť tato problematika je příliš komplexní a zdaleka přesahuje rámec našeho zájmu. 3.1 Příprava textu k překladu V některých situacích, jako například v našem případě, je nutné ještě před začátkem samotné překladatelské práce upravit výchozí text. My budeme muset transformovat mluvenou přednášku do psané formy, existují však i mnohé další druhy předběžného zpracování textu. Tato činnost je v překladatelské praxi poměrně běžná. Při této práci překladatel zasahuje do struktury informací, ovlivňuje komplikovanost jejich podání nebo mění styl a vlastně tak vytváří nový text. Proto je možné hovořit nikoliv prostě o překladu, ale o jazykovém zprostředkovatelství (Алексеева 2004, 23). První z postupů, kterým se budeme nyní věnovat, se nazývá adaptace. Text adaptovaný je vlastně text zjednodušený, a to jak v plánu formálním, tak i obsahovém. Odborná slova jsou nahrazena obecně rozšířenými výrazy (nebo alespoň vysvětlena v poznámkovém aparátu), komplikované syntaktické struktury jsou zaměněny za jednodušší a kratší věty a v případě adaptace krásné literatury mohou být redukovány také poetické obrazy. Obvykle se tato technika používá při zprostředkování odborných textů laickému publiku anebo literárních děl dětem. S úpravou literárního (případně publicistického) textu souvisí i autorizovaný překlad, jenž se potom považuje za dílo překladatele, nikoliv původního autora, neboť zásahy se zdaleka netýkají pouze stylu. Překladatel mění dokonce syžet, hrdiny a vnáší své vlastní umělecké prostředky. Při výběrovém překladu jsou překládány pouze určité pasáže, které je potřeba spojit do plynulého celku, zatímco při sumarizujícím překladu musí překladatel celý původní text 18

19 převyprávět, ale zároveň dramaticky snížit jeho objem. Někdy vyvstane požadavek na vylepšení nekvalitního originálu. Tehdy se během přípravné práce obnovuje stylová soudržnost a logická návaznost složek obsahu. Těmto úpravám říkáme stylistické (Алексеева 2004, 23-25). 3.2 Překladatelské postupy V následující podkapitole rozebereme konkrétní překladatelské postupy nahrazování struktur výchozího jazyka strukturami cílového jazyka tak, aby byl co nejdokonaleji naplněn požadavek funkční ekvivalentnosti. Obecně je ekvivalentnost trojího druhu, a sice ekvivalentnost přímá, kdy existuje slovníkový ekvivalent vyjadřující v obou jazycích stejnou ideu, ekvivalentnost kontextová, kdy výrazu originálu odpovídá několik ekvivalentů v cílovém jazyce a výběr vhodné varianty je závislý na textovém okolí a nakonec ekvivalentnost funkční, což je případ, kdy ekvivalent v cílovém jazyce chybí, a proto je nutné daný výraz nahradit jiným prostředkem při zachování stejné informační hodnoty (Žváček 1995, 23-24). Při hledání vhodného ekvivalentu překladatel využívá různých lexikálních a gramatických transformací, s jejichž přehledem se nyní seznámíme a později se k nim vrátíme při analýze našeho překladu Lexikální transformace Některé výrazy musí při překladu být konkretizovány, neboť jednotka má ve výchozím jazyce širší význam, který v daném kontextu cílového jazyka nefunguje. Proto je například české slovo škola do ruštiny překládáno jako университет, факультет, институт, занятия, уроки apod. Opačný postup užití slova s obecnějším významem se nazývá generalizace. Některé výrazy je vhodné přeložit pomocí antonym, přičemž je často potřebné kompletně přestavět strukturu věty. Komplexní transformace spočívá v kompletní záměně výrazu za jiný, samozřejmě opět za předpokladu zachování stejné informační hodnoty. Tento postup se uplatňuje při překladu 19

20 ustálených slovních spojení, tj. hovorových obratů, konvenčních výrazů, frazeologismů atd. (Žváček 1995, 26-27). Pokud určité slovo v cílovém jazyce vůbec neexistuje, což se v praxi týká hlavně vlastních jmen, nabízí se několik možností. Lexikální jednotku můžeme transkribovat, čili rekonstruovat zvukovou podobu původního slova pomocí písma jazyka překladu, nebo transliterovat, tj. reprodukovat jeho grafickou podobu. Kromě toho lze podle morfologické struktury původního slova vytvořit slovo nové (případně analogicky podle původního slovního spojení nové slovní spojení). Této metodě říkáme kalkování. Bezekvivalentní lexikum se dále překládá opisem, vytvořením neologismu, nebo přibližným překladem (Vysloužilová 2002, 12-16) Gramatické transformace Gramatická transformace je operace, při níž se určitá věta změní v jinou, tzn. ve svůj transform, a to při zachování stejné lexikální náplně (Žváček 1995, 27). To znamená, že překladatel mění syntaktickou strukturu, ale zachovává původní lexikální obsazení, což se děje proto, že gramatiky různých jazyků se navzájem liší. My se teď budeme věnovat transformacím typickým pro překlad z ruštiny do češtiny. Zejména v odborných textech se často zaměňují pasivní gramatické konstrukce za činné. Kolektivní činitel se totiž v češtině, na rozdíl od ruštiny, běžně vyjadřuje pomocí obecného (příp. nevyjádřeného) podmětu. Transpozice, neboli záměna slovních druhů, patří mezi nejčastější transformace. Je vyvolána neexistencí daného slovního kmene v určitém slovním druhu nebo jeho jiným fungováním. Čeština preferuje shodný přívlastek před neshodným, proto se například slovní spojení процесс производсва bude překládat jako výrobní proces. Dalším typickým případem změny slovního druhu je desémantizace, neboli přechod některých slov s oslabeným lexikálním významem, které plní funkci předložky, do kategorie prosté předložky v českém jazyce (привлечь на свою сторону bude česky získat pro apod.). S faktem, že ruština mnohem více využívá analytického způsobu tvoření pojmenování, souvisí proces univerbizace při překladu, při němž se ruská víceslovná pojmenování 20

21 překládají do češtiny jedním slovem. Opačná operace se nazývá multiverbizace. Rozdíly ve slovosledu, jichž je mezi ruštinou a češtinou relativně mnoho, vedou přirozeně k takzvaným slovosledným transformacím (Žváček 1995, 27-29). V ruštině jsou velice frekventované slovesné kondenzátory, které připomínají větu tím, že vyjadřují obsahově závažný vedlejší děj závislý na ději hlavním, ale vyjadřují jej zkráceně, zhuštěně (Žaža 1999, 81). Patří mezi ně obraty s přechodníky a se slovesnými adjektivy (participii). V češtině jsou přechodníky považovány za archaické, i když v textech odborného stylu mohou někdy být vhodnou překladatelskou variantou. Nejčastěji se ovšem transformují do vedlejších vět, a to buď přívlastkových, nebo příslovečných. Další možnost je překlad pomocí různých předložkových frází či podstatných jmen slovesných. Co se týká participií, ty v češtině již nezní vysloveně nepřirozeně a setkáváme se s nimi poměrně hojně. Přesto ale dává čeština oproti ruštině mnohem častěji před jmenným vyjadřováním přednost souvětím. Nejtypičtějším, i když zajisté ne jediným, překladatelským řešením tak bude překlad pomocí vedlejší přívlastkové věty uvozené spojkami který, jenž (Žaža 1999, s ). 21

22 4 Andrej Zubov Andrej Zubov se narodil v roce 1952 v Moskvě. V roce 1973 absolvoval Institut pro mezinárodní vztahy v Moskvě (MGIMO), v roce 1989 obhájil disertační práci Parlamentní demokracie a politická tradice východu. Pracoval jako generální ředitel Centra pro církev a mezinárodní vztahy při MGMIO (Центр «Церковь и Международные отношения» МГИМО) a jako vedoucí katedry historie náboženství Ruské pravoslavné univerzity apoštola Jana (Православный университет апостола Иоанна Богослова). Byl jedním z předních spolupracovníků Ústavu orientalistiky Ruské akademie věd (Институт востоковедения РАН) 3. Nejvýznamnější akademickou publikací, na níž se Andrej Zubov podílel jako hlavní redaktor, jsou Dějiny Ruska, 20. století, která mapuje období od roku 1894 do roku 2007, což znamená, že se věnuje interpretaci období ruských revolucí, občanské války, sovětské éry a nakonec i období restaurace demokracie po rozpadu SSSR. Kniha není poplatná sovětské historické tradici, snaží se předestírat holá historická fakta, jak pro Českou televizi uvedl sám profesor Zubov: "Bylo třeba poskytnout poctivé dějiny, ne mýtus, ne pohádky, ne sladké vyprávění, že všechno bylo za všech režimů krásné, nýbrž povědět pravdu, jakkoli je těžká nebo bolestivá" 4. Český překlad prvního dílu byl představen 15. října 2014 na půdě Filozofické fakulty Karlovy univerzity, kdy byla také proslovena přednáška Dějiny Ruska jako součást dějin Evropy Kritika zahraniční politiky Ruska 1. března 2014 publikoval profesor Andrej Zubov v ruském deníku Vedomosti článek s názvem To už tu bylo, ve kterém kritizuje ruskou anexi Krymu, jež byla dokončena v březnu Ruský postup přirovnává k počínání nacistického Německa v letech , kdy 3 Зубов Андрей Борисович, 4 Moderní dějiny Ruska by neměly být pohádkou, 5 Přednáška prof. Andreje Zubova, 22

23 došlo k anšlusu Rakouska a připojení Sudet a litevské oblasti okolo Klajpedy k Německé říši. Mimo jiné v článku píše: Přátelé! Historie se opakuje. Na Krymu skutečně žijí Rusové, utlačoval je ale někdo? Byli snad druhořadými lidmi, bez práva na svůj jazyk a své náboženství? Před kým je musí chránit ruská armáda? Kdo je ohrožoval? Přítomnost cizích vojsk na území jiného státu bez jeho souhlasu není nic než agrese. Zábor parlamentu uniformovanými osobami bez označení není nic než zvůle. Za takových podmínek jsou jakákoliv rozhodnutí přijatá parlamentem Krymu pouhou fraškou. Nejdříve se zmocnili parlamentu, dosadili proruského premiéra, který potom požádal Rusko o pomoc. A když už jsou pomocníci tu, mohou rovnou začít kontrolovat poloostrov. Jako vejce vejci se tato situace podobá anšlusu roku Dokonce i plebiscit se koná během měsíce pod dohledem přátelských bodáků. V Rakousku 10. dubna, na Krymu 30. března. 67. Za tento komentář byl Andrej Zubov propuštěn z MGIM, podle svých slov na nátlak Kremlu. Do situace se vložila Ruská rada pro lidská práva a Zubov byl přijat zpět, nesměl však přednášet, ani se stýkat se studenty. Od 30. června 2014, kdy mu vypršela a nebyla prodloužena smlouva, je bez stálého zaměstnání, přestože přišly nabídky ze zahraničí 8. Místo mu nabídla i Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, rektor Mikuláš Bek situaci komentoval slovy: Akademická obec Masarykovy univerzity je citlivá na situace, kdy je akademikům ukončen pracovní poměr pro kritiku státu, která je vedena v duchu demokracie a svobody. Máme za sebou historickou zkušenost, kdy celé generace našich učitelů měly zničené kariéry jen proto, že akademici byli kritiky státu. Z úcty k osudům vlastních 6 Přeloženo z originálu: «Друзья! История повторяется. В Крыму действительно живут русские. Но разве кто-нибудь притеснял их там, разве там они были людьми второго сорта, без права на язык, на православную веру? От кого их надо защищать солдатам российской армии? Кто нападал на них? Ввод войск иностранного государства на территорию другого государства без его разрешения - это агрессия. Захват парламента лицами в униформе без опознавательных знаков - это произвол. Принятие каких-либо решений парламентом Крыма в таких обстоятельствах - фарс. Сначала парламент захватили, премьера сменили на пророссийского, а потом этот новый премьер попросил у России помощи, когда помощники уже тут, уже день как контролируют полуостров. Как две капли воды похоже на аншлюс 1938 г. И даже референдум-плебисцит через месяц под дружественными штыками. Там - 10 апреля, здесь - 30 марта.» 7 Это уже было, 8 Sankce Putina zastavily, 23

24 pedagogů, kteří byli takto postiženi, nabízíme pozici profesorovi, který je excelentním historikem s mezinárodní reputací a zároveň člověkem s originálními kritickými názory na dění kolem sebe. 9. Andrej Zubov však za své poslání považuje vyučování ruských studentů. Proto, i přes nepříjemnou situaci, ve které se ocitl díky své angažovanosti, zůstává působit v Rusku Ruský historik Zubov dostal nabídku místa na MU, 10 Sankce Putina zastavily, 24

25 PRAKTICKÁ ČÁST 25

26 5 Zápis a překlad Андрей Зубов: История России как составная часть истории Европы Andrej Zubov: Dějiny Ruska jako součást dějin Evropy Дорогие друзья, моя лекция посвящена теме, которая очень важна не только для России но, как я думаю, и для Европы. Во многом ей посвящена и наша книга и во многом именно в связи с этим она была написанна. Это история России, как факт истории Европы. Сейчас в России многие пытаются сказать, что русская история совершенно своеобразна и что в России существует какая-то особая цивилизация. Их цель проста: они хотят объяснинть миру, почему не надо вмешиваться в дела России, почему нельзя давать России советы и почему всякие мерзости, которые делаются в России должны приниматься, ибо это факт отечественной культуры и с этим ничего сделать нельзя. Недавно, председатель Конституционного Суда России, господин Зорькин, осмелился просто открыто сказать о том, что крепостное право, это важная скрепа российского общества. Понимаете, за такое мнение его бы избили в конце 19- ого века. Теперь оно произносится чело- Vážení přátelé, moje přednáška se bude věnovat tématu, které je podle mého důležité nejen pro Rusko, ale i pro Evropu. Z velké části se jím zabývá i naše kniha. Tím tématem jsou dějiny Ruska jako součást dějin Evropy. Nyní se nás mnozí snaží přesvědčit o tom, že ruská historie je naprosto svérázná a že zde existuje jakási osobitá civilizace. Jejich záměr je jasný. Chtějí dát světu najevo, proč se nesmí vměšovat do ruských záležitostí, radit, a proč musí nejrůznější hanebnosti, které se v Rusku dějí, považovat prostě za místní kolorit. Předseda Ústavního soudu Ruské federace, pan Zorkin, si nedávno dovolil otevřeně prohlásit, že nevolnické právo je důležitým pojidlem ruské společnosti. Rozumějte, za takový názor by jej na konci 19. století ztloukli. Dnes však tato slova pronáší někdo, kdo má coby předseda 26

27 веком, который должен, как председатель Конституционного Суда, хранить истину и правду в нашей стране. До этого доходят мысли о том, что история России и история Европы разные вещи. Не так давно господин Путин заметил, что православие ближе к исламу, чем к западному христианству. Опять же, совершенно безобразнa с точку зрения богословия мысль. За такое высказывание бы его в 1880 году даже не побили, а просто смеяли бы его все. Tеперь такое говорит человек претендующий на то, что он возглавляет Российским государством. Это совершенно не случайная вещь, a желание отделить Россию от Европы, чтобы делать в ней все, что угодно. Но не как полемист, не как публицист, как ученый я могу твердо сказать, что это далеко не соответствует истине. Россия как культурное явление, безусловно, часть европейской цивилизации. Но какая часть? В этом заключается проблема от понимания которой собственно зависит понимание и наших сложностей и наших путей в будущее. Почему часть европейской цивилизации? Так называемая европейская цивилизация выросла на основании Римского Ústavního soudu chránit prаvdu a právo v naší zemi. Až sem dospěly úvahy o tom, že historie Ruska a Evropy jsou dvě diametrálně odlišné věci. Není to tak dávno, co pan Putin poznamenal, že spíše než k západnímu křesťanství má pravoslaví blíže k islámu. Samozřejmě je to z teologického pohledu opět zcela nepřípustná myšlenka. Za takové tvrzení by jej v roce 1880 ani nebili. Prostě by se mu vysmáli. Teď toto říká člověk, který si nárokuje post hlavy státu. Je třeba zdůraznit, že vůbec nejde o náhody. Za tím vším stojí plán oddělit Rusko od Evropy, aby zde bylo možné beztrestně páchat cokoliv. Já však mohu pevně říci, a to ne jako polemik nebo publicista, ale jako akademik, že to ani zdaleka není pravda. Rusko jako kulturní fenomén je nepochybě součástí evropské civilizace. Ale jakou součástí? V tom spočívá problém, který musíme pochopit, chceme-li rozumět našim současným nesnázím i budoucím křižovatkám. Proč bychom vlastně měli Rusko považovat za součást evropské civilizace? Takzvaná evropská civilizace vznikla na bázi Římské říše a ta zase vyrostla na 27

28 государстваа и то основано на двух фундаметах: латинском и на фундаменте культуры с восточными корнями древней минойской Греции второго тысячелетия до рождества Христова. С этой общей базой развивается греческая философия, затем римское право и персонализм античности, внимание к человеку, которое в первые привлекли софисты, потом, отвечая им, Сократ. Tо есть, к человеку относятя как личности, как к высшей ценности. И этот процесс происходил в пределах всей Римской империи, от Пальмиры, от границ с Ираном до Британии, до Атлантического океана, до Испании, и мы даже по остаткам городов можем видеть это внимание к социальной организации граждан. Не просто толпы народа, но граждан. Человек высшая ценность, но хотя, конечно, часто забываемая, попираемая, превратная, но тем не менее высшая ценность в основных философских и политических системах античности. Из антического персонализма вырастает христианский персонализм, который, соединяясь с мистицизмом еврейского народа и его пониманием человека как образа божьего, производит совершенно новое понимание человека. Теdvou fundamentech, a sice na latinském a na fundamentu starověké mínojské kultury s východními kořeny, datované do druhého tisíciletí před naším letopočtem. Na tomto společném základě se rozvíjí řecká filozofie, poté římské právo a antický personalismus, pozornost k člověku, kterou tímto směrem poprvé obrátili sofisté a vzápětí v odpovědi na ně i Sokrates. To znamená, že člověk je chápán jako osobnost, jako nejvyšší hodnota. K tomuto procesu docházelo na území celé Římské říše od Palmýry a hranic s Iránem až po Británii, Atlantický oceán a Španělsko. Dnes nám archeologické pozůstatky měst ukazují tu pozornost k sociální organizaci občanů. Ne jen obyčejné masy lidí, ale právě občanů. A ačkoliv byl v dějinách člověk hodnotou často opomínanou, popíranou, proměnlivou, byl zároveň stále hodnotou nejvyšší ve všech nejdůležitějších antických filozofických a politických systémech. Z antického personalismu vyrůstá personalismus křesťanský, který se slévá s mysticismem židovského národa a jeho chápáním člověka jako obrazu božího, a tím vytváří zcela nové pojetí člověka. Nyní již člověk není hodnotou jen sám o sobě, není 28

29 перь человек ценен не сам по себе, не как просто гомо сапиенс, а ценен как образ божий в этом нашем тварном мире, что возможно было только на античном фундаменте, без которого бы не прирасло. Надо понять, что традиция римского государства тогда не распространялась на территории периферийных провинций центральной и восточной Европы, заселенной варварскими племенами, и невходившими или вовсе, или входившими только очень короткое время в эпоху императора Траяна. Поэтому ясновидна была разница между культурным массивом центральной Европы (те. бывшей Римской империей) и европейской периферией, которaя этой империей никогда не являлась, но которая постепенно втягивалась в орбиту единой культуры. Прорывом этой первой культуры была христианизация внутренней Германии в 6-7 веке и следующим очень важным прорывом была христианизация славянской периферии, т.е. Польши и Чехии из Рима и Руси и Балкан из Константинополя. Наряду с Русью была христианизирована и Скандинавия. Можно сказать, что есть внешняя, периферийная Европа и в 10-ом веке после рождества Христова ее частью являлась и древняя русская jen pouhý homo sapiens. Od teď je božím obrazem v tomto našem vezdejším světě. Bez antického fundamentu by se nikdy nemohl tento nový pohled na člověka ujmout. Musíme pochopit, že tradice Římské říše se tehdy nešířila na území periferních provincií střední a východní Evropy osídlené barbarskými kmeny, které buď vůbec, anebo jen na velmi krátkou dobu, spadaly do éry vlády císaře Trajana. Tím pádem byl očividný rozdíl mezi kulturním masivem evropského střediska (tj. bývalé Římské říše) a evropskou periferií, jež se nikdy nestala součástí impéria, zároveň se však postupně dostávala do sféry jeho kulturního vlivu. Primární římská kultura se za svými hranicemi poprvé prosadila při christianizaci vnitřního Německa a dalším důležitým krokem byla christianizace slovanské periferie, tj. pokřtění Polska a Čech z centra římského a Rusi a Balkánu z centra konstantinopolského. Současně s Rusí křesťanství přijala i Skandinávie. Můžeme tedy říci, že existuje vnější, periferní Evropa a v 10. století našeho letopočtu byla její součástí i Rus, neboť Byzanc není pouhou 29

30 земля, потому что Византия не только часть, но в некотором смысле даже центральная часть европейской цивилизаци. Когда Рим и западная часть Европы находились под набегом варваров в ужасающем состоянии, тогда центром европейской культуры безусловно был Константинополь, который тогда понимали как столицу имерии Римплян. Тогдашняя страна Византией не называлась, это была Римская империя и ее жители, хотя и говорили на греческом языке, использовали латынь как официальный государственный язык и сами называли себя Ромеями, т. е. Римлянами. Поэтому христианизация через Византию сделала Русь частью не просто европейского материка, а частью культурной Eвропы. И так, дорогие друзья, практически можем сравнить пути Польши и Скандинавии с Россией. Все эти три пространства были христианизированы, то есть включены в Европу, в одно и то же время. Но пути их дальше разошлись. Почему? Некоторые ученые, в том числе и глубоко мной уважаемый профессор Пайпс, считают, что виновато в этом православие. Я с этим глубоко не согласен. Богословски мы это объяснить не можем и анализировать прошлое částí, nýbrž v určitém smyslu ji můžeme považovat dokonce za ústřední část evropské civilizace. Když se Řím a západní Evropa pod nájezdy barbarů nacházely v otřesném stavu, byla centrem evropské kultury bezpochyby právě Konstantinopol, hlavní město impéria Římanů. S termínem Byzanc přišla až moderní historiografie, pro tehdejší svět to byla Ŕímská říše a její obyvatelé, ač mezi sebou komunikovali řecky, používali latinu jako oficiální státní jazyk a sami sebe pokládali za Romáje (řecky ρωμαιοι), tedy za Římany. Přijetím křesťanství z byzantského centra se tudíž Rusko nestalo pouze částí evropského kontinentu, nýbrž součástí kulturní Evropy. Z toho plyne, že prakticky můžeme porovnávat historickou cestu Polska, Skandinávie a Ruska. Všechna tato území byla christianizována, to znamená začleněna do Evropy, současně. Ovšem dále se jejich osudy rozešly. Proč k tomu došlo? Někteří historikové, včetně profesora Pipese, jehož si velice vážím, se domnívají, že na vině je pravoslaví. S tím musím hluboce nesouhlasit. Teologicky to odůvodnit nelze a analyzovat minulost vycházeje z budoucnosti není postup logicky 30

31 исходя из будущего, по образцу «Россия другая, в России православие, следует православие и причина того, что Россия другая», это неверное логическое построение. Дело в том, что православная Византия до последнего вздоха оставалась культурным центром Европы. Ренессанс во многом следствие бегства греческих ученных в Италию после разорения Константинополя Турками. Поэтому говорить о православии как о причине особости России нет никаких основании. Причина в другом. Но многие политологи, пользуясь такими внешними формальными моментами, говорят: «Вот смотрите православная Болгария, Сербия, Греция, но все-таки это какая-то отсталая часть.» Ну да, сейчас отсталая, но сравните с Византией. Тогда было все иначе. Причина даже не в монгольском нашествии, которое было в 13-ом веке. Когда Европа входила в ренессанс, когда было в Италии это замечательное дученто и потом треченто, когда творил Джотто, в России в то же время была практически уничтожена культура. Но не всюду. Значительная часть русских земель (нынешняя Украина) была примерно через сто лет довоевана správný. Vzorec Rusko je jiné, v Rusku je pravoslaví, z toho tedy vyplývá, že právě kvůli pravoslaví je Rusko jiné nemůžeme přijmout. Problém je v tom, že pravoslavná Byzantská říše do poslední chvíle zůstávala kulturním centrem Evropy. Renesance je z velké části důsledek útěku řeckých učenců z Konstantinopole zpustošené po nájezdu Turků. Není tedy proč hledat příčinu ruské jinakosti v pravoslaví. Ten důvod totiž leží jinde. Mnozí politologové s ohledem na některé povrchní, formální faktory tvrdí: Vždyť se podívejte na pravoslavné Bulharsko, Srbsko nebo Řecko. Vždyť jsou to všechno dost zaostalé země. Ano, zaostalé jsou nyní, ale vzpomeňme si na Byzanc. Tehdy přece bylo vše jinak. Vymlouvat se nemůžeme ani na vpád Mongolů, k němuž došlo ve 13. století. Právě když se v Evropě rodila renesance, v Itálii se rozvíjelo vynikající umění duecenta a trecenta, když tvořil Giotto di Bondone, v Rusku byla tou dobou kultura prakticky zlikvidována během mongolské nadvlády. Ovšem ne docela. Významná část ruských zemí (dnešní Ukrajina) byla přibližně za sto let dobyta litevskými 31

32 литовскими князьями и Русь и Новгород был вообще нe завоеван. Примерно до 15-ого века Россия развивалась по обычным законам периферийной части европейской культуры, примерно на одном уровне сo Скандинавией. С отставанием лет в России возникали те же тенденции, в своеобразном православном обрамлении, которые существовали в других регионах мира. Например западной готике соответствовал православный исихазм. По основным идейным формам они идентичны. В середине 15-го века происходит, я думаю, главная катастрофа русской жизни, которая является и причиной ее своеобразности. При чем эта катастрофа распространяется только на Русь называющуюся к тому времени Московской, т. е. на восточную часть бывших русских земель. В это время, после целого ряда военных неудач, завоевывается в 1453 году Константинополь и до этого Константинопольская церковь соглашается на унию на флорентийском соборе с Римом, от которой потом опять отказывается, но это теперь для нас неважно. Важно то, что в Москве с энтузиазмом объявляют себя независими от Константинопольской церкви и мечтают knížaty a Rus a Novgorod nebyly podmaněny vůbec. Přibližně do 15. století se Rusko vyvíjelo podle normálních zákonitostí periferních částí evropské kultury, přibližně na stejné úrovni jako Skandinávie. Se zpožděním let v Rusku vznikaly stejné tendence, ve zvláštní pravoslavné verzi, které existovaly i v dalších evropských regionech. Západní gotice například odpovídal pravoslavný hesychasmus. Jejich základní myšlenková schémata jsou totožná. V polovině 15. století dochází podle mého k největší tragédii Ruska, jež je zároveň i příčinou jeho odlišnosti. Tato katastrofa se přitom týká pouze území tehdy nazývaného Moskevská Rus, tj. východní části bývalých ruských zemí. V té době byla po dlouhé řadě vojenských neúspěchů v roce 1453 dobyta Konstantinopol. Ještě předtím Konstantinopolská církev na Florentském koncilu přistupuje na unii s Římem, které se poté opět zříká, což ovšem pro nás v tomto momentě není tak důležité. Důležité je to, že v Moskvě nadšeně vyhlašují nezávislost na Konstantinopolské církvi a nyní touží mít pravomoc volby 32