U S N E S E N Í. 1/ Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 16. června 2011 insolvenčním návrhem jednoho z dlužníkových věřitelů.

Transkript

1 NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY KSPL 29 INS 10493/ NSČR 46/2012-B-37 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníka Františka Straky, narozeného 28. května 1961, bytem v Klatovech, Procházkova 267, PSČ , vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 29 INS 10493/2011, o způsobu řešení úpadku, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Jiřím Štanclem, advokátem, se sídlem v Klatovech, Čs. legií 172, PSČ , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března 2012, č. j. KSPL 29 INS 10493/2011, 1 VSPH 248/2012-B-14, takto: Dovolání se zamítá. O d ů v o d n ě n í: Usnesením ze dne 19. ledna 2012, č. j. KSPL 29 INS 10493/2011-B-6, odmítl Krajský soud v Plzni (dále též jen insolvenční soud ) návrh dlužníka (Františka Straky) na povolení oddlužení (bod. I. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku) a rozhodl, že konkurs bude projednán jako nepatrný (bod III. výroku). Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1/ Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 16. června 2011 insolvenčním návrhem jednoho z dlužníkových věřitelů. 2/ Usnesením ze dne 12. července 2011, č. j. KSPL 29 INS 10493/2011-A-7, doručeným 30. července 2011, vyzval insolvenční soud dlužníka, aby se vyjádřil k insolvenčnímu návrhu a pro případ, že je vlastníkem nemovitostí a podá návrh na povolení oddlužení, aby předložil znalecké posudky. 3/ Dlužník podal návrh na povolení oddlužení ve lhůtě 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu; z obsahu návrhu na povolení oddlužení vyplynulo, že dlužník je vlastníkem nemovitostí. 4/ Usnesením ze dne 8. září 2011, č. j. KSPL 29 INS 10493/2011-A-13, doručeným 14. září 2011, insolvenční soud znovu vyzval dlužníka, aby předložil ocenění nemovitostí vypracované znalcem. Nato dlužník požádal o prodloužení lhůty k předložení znaleckého posudku, s tím, že jej předloží cca do 3 týdnů (A-17). Při ústním jednání konaném dne 3. října 2011 (A-19) pak dlužník uvedl, že znalecký posudek předloží v co nejkratší lhůtě. 5/ Usnesením ze dne 7. října 2011, č. j. KSPL 29 INS 10493/2011-A-20, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka.

2 6/ Podáním ze dne 10. října 2011 (A-21) požádal dlužník opět o prodloužení termínu pro dodání znaleckého posudku. Při přezkumném jednání konaném dne 29. listopadu 2011 (B-3) pak insolvenční správce uvedl, že se zpracovává znalecký posudek na ocenění majetku. Na tomto základě dospěl insolvenční soud k závěru, že dlužník přes poskytnuté poučení ani po opakovaných urgencích nepředložil znalecké posudky, které jsou nezbytnou náležitostí návrhu na povolení oddlužení. Proto návrh na povolení oddlužení odmítl podle ustanovení 393 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a současně prohlásil konkurs na majetek dlužníka. S poukazem na ustanovení 314 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona shledal insolvenční soud i podmínky pro tzv. nepatrný konkurs. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. března 2012, č. j. KSPL 29 INS 10493/2011, 1 VSPH 248/2012-B-14, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku. Odvolací soud zdůraznil, že náležitosti návrhu na povolení oddlužení a jeho povinné přílohy, včetně jejich náležitostí, jsou v ustanoveních 391 a 392 insolvenčního zákona vymezeny tak, aby soudu poskytly dostatečný podklad pro rozhodnutí o tom, zda jsou dány podmínky pro povolení (schválení) oddlužení, a aby umožnily věřitelům, popřípadě insolvenčnímu soudu, kvalifikovaně posoudit, kterým ze způsobů stanovených v 398 insolvenčního zákona má být oddlužení provedeno. Požadavek na znalecké ocenění majetku, jenž slouží k zajištění pohledávek insolvenčních věřitelů, je (dle odvolacího soudu) zjevně dán i proto, aby insolvenční soud při zkoumání přípustnosti oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty mohl porovnáním výše přihlášené pohledávky zajištěného věřitele s hodnotou předmětu zajištění učinit předběžný závěr o tom, zda, popřípadě v jaké výši, se ze zajištěného majetku uspokojí i nezajištění věřitelé. Nesplnění požadavků kladených zákonem na formu, obsah a přílohy návrhu na povolení oddlužení brání dle mínění odvolacího soudu jeho věcnému projednání. Co do nutnosti důsledně setrvat na požadavku náležitostí návrhu na povolení oddlužení a předložení všech jeho předepsaných příloh (včetně znaleckého ocenění) odkázal odvolací soud na ustálenou judikaturu, mezi jinými i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. (správně sen. zn.) 29 NSČR 16/2010 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 79/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen R 79/2011, které je /stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná níže, byla-li vydána v době od 1. ledna 2001/ veřejnosti přístupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Odvolací soud přitakal závěru insolvenčního soudu, že dlužník přes řádnou výzvu provedenou usnesením insolvenčního soudu ze dne 8. září 2011 (jež měl odvolací soud za doručené dlužníku 23. září 2011), včetně poučení o následcích nečinnosti, v určené lhůtě (která dle 393 odst. 1 insolvenčního zákona nesměla být delší než 7 dnů) požadovaný posudek nepředložil a neučinil tak ani v dalších 4 měsících. Přitom odvolací soud zdůraznil, že o způsobu řešení úpadku měl insolvenční soud rozhodnout podle 149 odst. 2 insolvenčního zákona samostatným rozhodnutím nejpozději do 30 dnů po rozhodnutí o úpadku, tedy již do 7. listopadu 2011 (a nikoli až 19. ledna 2012). K odvolacím námitkám dlužníka odvolací soud uvedl, že lze lidsky pochopit obtíže dlužníka spojené s obstaráním znaleckého posudku, nelze však akceptovat, aby jeho zpracování trvalo měsíce. V této souvislosti poznamenal, že kdyby dlužník řešil svůj úpadek včas (tedy v letech 2010 nebo 2011) a sám podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, měl by dostatek času na pořízení znaleckého posudku. Za popsaného stavu proto na věci nic nemění ani okolnost, že dlužník předložil znalecký posudek po vydání napadeného usnesení (B - 7 a 8), uzavřel odvolací soud.

3 Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné podle ustanovení 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení otázky: Zda v insolvenčním řízení, jehož klíčovým atributem je široká míra veřejnosti a bezvýjimečné zpřístupňování rozhodnutí účastníkům řízení i třetím osobám prostřednictvím insolvenčního rejstříku, je zveřejnění rozhodnutí momentem, s nímž jsou spojeny veškeré účinky rozhodnutí, či zda zůstávají určité účinky spojeny s formální datací rozhodnutí? Dovolatel zdůrazňuje, že jediným důvodem pro odmítnutí jeho návrhu na povolení oddlužení a pro prohlášení konkursu bylo, že nedodal znalecké posudky nutné pro pokračování v řízení. Přitom připouští, že prodlení s jejich předložením jde k jeho tíži, současně však poukazuje na okolnosti, které mu jejich včasné dodání zkomplikovaly, a namítá, že povinnost doručit ony posudky insolvenčnímu soudu splnil před rozhodnutím o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a o prohlášení konkursu na jeho majetek. Dovolatel - vycházeje z ustanovení 7 a 89 insolvenčního zákona a z ustanovení 154, 167 a 170 o. s. ř. - argumentuje tím, že rozhodnutí insolvenčního soudu bylo vydáno mimo jednání (nebylo vyhlášeno), z čehož dovozuje, že pro takové rozhodnutí musí být rozhodující stav v době jeho zveřejnění. Jde totiž o okamžik odpovídající v insolvenčním řízení doručení rozhodnutí a zároveň o okamžik, který nejblíže následuje po vyhlášení rozhodnutí. Podle dovolatele procesní preference zveřejnění usnesení před jeho vyhotovením plyne i z ustanovení 170 o. s. ř., podle něhož u doručovaného usnesení je jím soud vázán v okamžiku doručení a nikoliv jeho vyhotovení. Obdobný závěr pak (podle mínění dovolatele) plyne a contrario z ustanovení 89 odst. 3 insolvenčního zákona, které ukládá soudu zveřejnit vyhlašovaná rozhodnutí v insolvenčním rejstříku nejpozději následujícího pracovního dne po vyhlášení, zjevně ve snaze minimalizovat prodlevu mezi vyhlášením a zveřejněním. Toto ustanovení se nevztahuje na nevyhlašovaná rozhodnutí, neboť u nich jsou veškeré účinky a následky spojeny se zveřejněním usnesení. Z uvedeného je podle dovolatele zřejmé, že povinnost předložit znalecké posudky (doručené insolvenčnímu soudu 23. ledna 2012) splnil 20. ledna 2012 (kdy je předal k poštovní přepravě), kdežto účinnost, zveřejnění i stav rozhodující pro vydání usnesení nastaly 26. ledna Dovolatel má za to, že odvolací soud pochybil, jestliže onu skutečnost nezohlednil a nebyl ochoten rozlišit rozdílné účinky, které zveřejnění v insolvenčním rejstříku znamená pro soud na straně jedné a pro účastníka řízení na straně druhé. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 30. června 2012 (tj. naposledy ve znění zákona č. 466/2011 Sb.). Podle ustanovení 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo neníli takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání aplikovatelná dle 7 odst. 1 insolvenčního zákona.

4 Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., pro zodpovězení otázek dovoláním předestřených a dovolacím soudem dosud nezodpovězených. Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 241/2010 Sb.), zrušil ustanovení 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení 88 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční soud rozhoduje v insolvenčním řízení usnesením. Dle ustanovení 89 insolvenčního zákona není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení jsou účinná okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku (odstavec 1). Rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení v průběhu jednání nebo hned po skončení jednání, jsou proti všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci účinná, jakmile jsou vyhlášena účastníkům a insolvenčnímu správci, kteří byli při jednání přítomní; rozhodnutí ve věci samé jsou v takovém případě proti všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci účinná, jakmile je insolvenční soud vyhlásí veřejně (odstavec 2). Ukládá-li zákon insolvenčnímu soudu vyvěsit rozhodnutí podle odstavce 2 na úřední desce insolvenčního soudu, zveřejnit je v insolvenčním rejstříku nebo je vyvěsit na úřední desce insolvenčního soudu a současně zveřejnit v insolvenčním rejstříku, učiní tak nejpozději do konce pracovního dne nejblíže následujícího po dni jednání, při kterém bylo rozhodnutí vyhlášeno (odstavec 3). Ustanovení 392 insolvenčního zákona dále určuje, že k návrhu na povolení oddlužení musí dlužník připojit seznam majetku a seznam závazků, popřípadě prohlášení o změnách, ke kterým v mezidobí došlo v porovnání se seznamy, které v insolvenčním řízení již dříve předložil (odstavec 1 písm. a/). V seznamu majetku dlužník kromě náležitostí uvedených v 104 odst. 2 u každé položky tohoto seznamu uvede údaj o době pořízení majetku, o jeho pořizovací ceně a odhad obvyklé ceny majetku ke dni pořízení seznamu. Nejde-li o nemovitosti nebo o majetek, který slouží k zajištění, ocenění znalcem se nevyžaduje (odstavec 2 věta první a druhá). Podle ustanovení 393 insolvenčního zákona, neobsahuje-li návrh na povolení oddlužení všechny náležitosti nebo je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud usnesením vyzve osobu, která jej podala, k jeho opravě nebo doplnění v určené lhůtě, která nesmí být delší než 7 dnů. Současně ji poučí, jak má opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Podle odstavce 1 postupuje insolvenční soud i tehdy, nejsou-li k návrhu na povolení oddlužení připojeny zákonem požadované přílohy nebo neobsahují-li tyto přílohy stanovené náležitosti (odstavec 2). Návrh na povolení oddlužení insolvenční soud odmítne, není-li přes jeho výzvu řádně doplněn a v řízení o něm nelze pro tento nedostatek pokračovat nebo nejsou-li k němu přes jeho výzvu připojeny zákonem požadované přílohy anebo neobsahují-li tyto přílohy přes jeho výzvu stanovené

5 náležitosti (odstavec 3). Rozhodnutí podle odstavce 3 doručí insolvenční soud dlužníku, předběžnému správci nebo insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru a osobě, která návrh na povolení oddlužení podala; odvolání proti němu může podat jen osoba, která návrh na povolení oddlužení podala (odstavec 4). Z ustanovení 168 odst. 1 o. s. ř. se pak podává, že usnesení vyhlašuje předseda senátu přítomným účastníkům. Dle ustanovení 170 o. s. ř. soud je vázán usnesením, jakmile je vyhlásil; nedošlo-li k vyhlášení, jakmile bylo doručeno, a není-li třeba doručovat, jakmile bylo vyhotoveno (odstavec 1). Usnesením, kterým se upravuje vedení řízení, není však soud vázán (odstavec 2). Nejvyšší soud úvodem zdůrazňuje, že i v insolvenčním řízení je nutno rozlišovat mezi vydáním rozhodnutí a okamžikem, kdy rozhodnutí nabývá účinnosti. Ustanovení 89 insolvenčního zákona upravuje toliko okamžik, kdy insolvenční rozhodnutí (jež mají ve smyslu 88 odst. 1 insolvenčního zákona formu usnesení) nabývají účinnosti (kdy se stávají vykonatelnými) a to odlišně od úpravy v občanském soudním řádu (srov. 171 o. s. ř.). K vydání insolvenčního rozhodnutí se toto ustanovení nevyjadřuje. Srov. v tomto ohledu např. též důvodovou zprávu ke zvláštní části vládního návrhu insolvenčního zákona, kterou projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 4. volebním období jako tisk č Tam se k ustanovení 89 osnovy (jež bylo přijato v nezměněné podobě) uvádí, že jako obecnou zásadu pro insolvenční řízení zavádí v odstavci 1 (není-li stanoveno jinak) bezprostřední účinnost rozhodnutí, jež insolvenční soud vydá v insolvenčním řízení (dnem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku). Odstavec 2 pak konstruuje účinnost rozhodnutí vydaného v průběhu jednání insolvenčního nebo ihned po jeho skončení vůči přítomným účastníkům a insolvenčnímu správci, jakmile jim je vyhlášeno. Ustanovení 89 insolvenčního zákona tedy konstituuje účinnost insolvenčních rozhodnutí odlišně podle toho, zda jde o rozhodnutí vydaná v průběhu jednání nebo hned po jeho skončení ( 89 odst. 2 insolvenčního zákona) nebo o rozhodnutí ostatní. Toto členění vychází z logiky úpravy obsažené v ustanovení 168 odst. 1 o. s. ř. (přiměřeně uplatnitelném i pro insolvenční řízení), podle kterého se v případě, že soud přijal (vydal) usnesení při jednání, popřípadě při jiném soudním roku prosazuje požadavek, aby předseda senátu vyhlásil usnesení přítomným účastníkům (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1998, sp. zn. 2 Cdon 1035/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 15, ročníku 1998, pod číslem 105). Jinak řečeno, ustanovení 89 odst. 1 insolvenčního zákona upravuje obecně účinnost těch insolvenčních rozhodnutí, která se účastníkům nevyhlašují. Platí pak, že u usnesení, které se nevyhlašuje, se jeho vydání provádí záznamem do spisu (srov. v literatuře např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 /dále jen Komentář /, str. 1131). Nepředchází-li takový záznam písemnému vyhotovení rozhodnutí, považuje se soudní rozhodnutí, které se nevyhlašuje, za vydané na základě podepsaného originálu rozhodnutí, jenž musí obsahovat také údaj o dni vydání rozhodnutí (k tomu srov. i ustanovení 169 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je datum vydání usnesení předepsanou náležitostpísemného vyhotovení usnesení; toto ustanovení přiměřeně platí i pro insolvenční řízení, když insolvenční zákon nemá odchylnou úpravu. Výše formulované závěry se v této věci prosadí (s přihlédnutím k obsahu insolvenčního spisu) následovně. Usnesení o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a současném prohlášení konkursu na majetek dlužníka vydal insolvenční soud již dne 19. ledna 2012 (což je patrné i z obsahu elektronického insolvenčního spisu, v němž byl uvedeného dne zaznamenán výrok zkoumaného rozhodnutí

6 insolvenčního soudu). Na tom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že podle ustanovení 89 odst. 1 insolvenčního zákona toto rozhodnutí nabylo účinnosti (až) dne 26. ledna 2012 v hodin, kdy bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku a kdy nastaly (v intencích 245 odst. 1 insolvenčního zákona) účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Dovolatel se proto mýlí, jestliže tvrdí, že povinnost doručit znalecké posudky insolvenčnímu soudu splnil před rozhodnutím o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení. Znalecký posudek byl předán na poštu k přepravě 20. ledna 2012 a doručen insolvenčnímu soudu 23. ledna 2012, tedy (v obou případech) po vydání rozhodnutí insolvenčního soudu. Otázka vázanosti soudu vydaným rozhodnutím ( 170 o. s. ř.) zde po dokončení procesu zveřejnění rozhodnutí v insolvenčním rejstříku (srov. 74 odst. 1 insolvenčního zákona) již samostatného významu nemá (úkolem odvolacího soudu již bylo prověřit jen věcnou správnost vydaného usnesení). Zbývá vypořádat se s otázkou, zda odvolací soud měl při posuzování věcné správnosti rozhodnutí insolvenčního soudu přihlédnout k tomu, že dovolatel předložil zákonem požadovanou přílohu návrhu na povolení oddlužení (znalecké posudky) po vydání usnesení insolvenčního soudu. Nejvyšší soud předesílá, že soudní judikatura se již ustálila ve výkladu ustanovení 128 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení 43 občanského soudního řádu se nepoužije. Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2008, sen. zn. 1 VSPH 5/2008, uveřejněného pod číslem 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 11/2009 ), se podává, že vady insolvenčního návrhu může insolvenční navrhovatel odstranit, jen dokud insolvenční soud nerozhodne o odmítnutí insolvenčního návrhu podle 128 odst. 1 insolvenčního zákona a že k odstranění vad insolvenčního návrhu provedenému až v odvolacím řízení se nepřihlíží. K závěrům obsaženým v R 11/2009 se Nejvyšší soud výslovně přihlásil v usnesení ze dne 20. května 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, uveřejněném pod číslem 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž také doplnil, že podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (vládní návrh insolvenčního zákona projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 4. volebním období jako tisk č. 1120), se ve vazbě na ustanovení 128 návrhu (ustanovení 128 insolvenčního zákona) vychází z přesvědčení, že zahájení insolvenčního řízení (lhostejno, zda se k němu připínají účinky popsané v 109 a násl. osnovy) je tak závažným zásahem do postavení dlužníka, že je rozumné očekávat, že insolvenční navrhovatel bude při jeho podání postupovat s náležitou pečlivostí. Jde-li o osobu natolik nedbalou, že není způsobilá podat projednatelný insolvenční návrh, je plně opodstatněné na danou situaci neprodleně reagovat odmítnutím takového návrhu tak, aby újma způsobená podáním vadného návrhu byla co nejmenší. Přestože důvody, které vedly soudy k výkladu, že k odstranění vad insolvenčního návrhu provedenému až v odvolacím řízení se nepřihlíží, se při výkladu ustanovení 393 insolvenčního zákona v plné míře neuplatní, dospívá Nejvyšší soud k závěru, že ani vady návrhu na povolení oddlužení a jeho povinných příloh nelze odstraňovat po vydání usnesení o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Z insolvenčního zákona je zřetelně patrný záměr zákonodárce, aby po rozhodnutí o úpadku bylo co možná nejdříve rozhodnuto o způsobu jeho řešení. V případě, kdy dlužník společně s insolvenčním návrhem podá návrh na povolení oddlužení, měl by insolvenční soud spojit s

7 rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu jeho řešení ( 148 odst. 3 insolvenčního zákona). Podal-li dlužník návrh na povolení oddlužení v insolvenčním řízení zahájeném na základě insolvenčního návrhu jiné osoby, měl by insolvenční soud o způsobu řešení úpadku rozhodnout do 30 dnů od rozhodnutí o úpadku ( 149 odst. 2 insolvenčního zákona). Uvedenému záměru plně odpovídá i úprava týkající se odstraňování vad návrhu na povolení oddlužení a jeho (zákonem požadovaných) příloh. Insolvenční zákon dlužníku umožňuje, aby tyto vady odstranil (přiměřené použití ustanovení 43 o. s. ř. pro tyto případy na rozdíl od úpravy v ustanovení 128 odst. 1 insolvenčního zákona nezapovídá), avšak zároveň stanoví, že lhůta k odstranění vad nesmí být delší než 7 dnů. Pominout v této souvislosti nelze ani ustanovení 396 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož platí, že jestliže insolvenční soud návrh na povolení odmítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Insolvenční zákon tedy vychází z koncepce, že o návrhu na povolení oddlužení by měl insolvenční soud rozhodnout zpravidla současně s rozhodnutím o úpadku (to v případě, kdy dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení), nejpozději pak do 30 dnů od rozhodnutí o úpadku (podal-li dlužník návrh na povolení oddlužení v řízení zahájeném návrhem věřitele). S ohledem na krátkou lhůtu k odstranění případných vad návrhu a jeho příloh by měl mít insolvenční soud v uvedené době již k dispozici buď návrh na povolení oddlužení prostý vad, které by bránily věcnému projednání návrhu, anebo již marně uplynula lhůta k jejich odstranění. Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že judikatura již vyložila, jak je pro další průběh insolvenčního řízení důležité důsledně trvat na tom, aby před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení měl insolvenční soud a věřitelé k dispozici projednatelný návrh včetně všech zákonem požadovaných příloh. Podle usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2008, sen. zn. 1 VSPH 9/2008, uveřejněného pod číslem 60/2009 Sbky soudních rozhodnutí a stanovisek, jsou náležitosti návrhu na povolení oddlužení a jeho povinné přílohy, včetně jejich náležitostí, v ustanoveních 391 a 392 insolvenčního zákona vymezeny tak, aby soudu poskytly dostatečný podklad pro rozhodnutí o tom, zda jsou dány podmínky pro povolení (schválení) oddlužení, a aby umožnily věřitelům (popř. soudu) kvalifikovaně posoudit, kterým ze způsobů stanovených v 398 insolvenčního zákona má být oddlužení provedeno. Proto zákon určuje jako podmínku projednatelnosti návrhu na povolení oddlužení i předložení jeho řádných předepsaných příloh a s nesplněním tohoto požadavku přes výzvu soudu spojuje následek spočívající v odmítnutí návrhu. Na tyto závěry navázal Nejvyšší soud v R 79/2011, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že skutečnost, že insolvenční soud oddlužení (nesprávně) povolil, ačkoliv návrh na povolení oddlužení (a jeho povinné přílohy) neobsahoval náležitosti vyžadované insolvenčním zákonem, znamená jen to, že otázku případného neschválení oddlužení již nelze poměřovat procesními důsledky stále (z pohledu předepsaných náležitostí návrhu na povolení oddlužení a jeho příloh) neprojednatelného návrhu na povolení oddlužení. Určující je, zda absence těchto údajů, jež měly být (při řádném splnění požadavků kladených na obsah návrhu na povolení oddlužení a jeho povinných příloh insolvenčním zákonem) k dispozici věřitelům a následně i insolvenčnímu soudu v procesu posouzení věcné opodstatněnosti oddlužení (v procesu schvalování povoleného oddlužení), bránila věřitelům a následně i insolvenčnímu soudu v kvalifikovaném posouzení věcné opodstatněnosti oddlužení.

8 Z uvedeného podle Nejvyššího soudu vyplývá, že zákonodárcem zvolené koncepci by se protivil výklad, jenž by umožňoval dlužníku, který přes řádnou výzvu ve stanovené lhůtě neodstranil vytčené vady návrhu na povolení oddlužení či jeho povinných příloh, aby mohl tento nedostatek odstranit až posléze, po vydání usnesení o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, s nímž je ze zákona ( 396 odst. 1 insolvenčního zákona) spojeno rozhodnutí ve věci samé, tedy že způsobem řešení dlužníkova úpadku bude konkurs. Není zde žádného důvodu, aby dlužníku byla (fakticky) poskytnuta další lhůta (v řádech týdnů či měsíců) k odstranění vad návrhu na povolení oddlužení či jeho příloh, nadto v době, kdy již bylo o způsobu řešení úpadku soudem prvního stupně meritorně rozhodnuto. V této souvislosti Nejvyšší soud poznamenává, že letitá soudní praxe, kdy odvolací soudy přistupují ke změně usnesení o odmítnutí žaloby (či jiného návrhu na zahájení řízení) tak, že se žaloba neodmítá (před novelou občanského soudního řádu provedenou s účinností od 1. dubna 2005 zákonem č. 59/2005 Sb. dávala soudní praxe přednost zrušení napadeného usnesení) v situaci, kdy vady žaloby byly odstraněny až po rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, je odůvodněna nikoliv tím, že by rozhodnutí soudu prvního stupně bylo věcně nesprávné (a byl důvod pro jeho změnu či zrušení z tohoto důvodu), nýbrž zájmem na hospodárném průběhu řízení. Kdyby žalobce (až) v odvolacím řízení doplnil žalobu tak, že se stala projednatelnou, pak by potvrzení usnesení o odmítnutí žaloby vedlo jen k tomu, že by žalobce po právní moci usnesení odvolacího soudu o potvrzení napadeného usnesení podal žalobu opětovně. Jinak je tomu u návrhu na povolení oddlužení. Tento návrh totiž může dlužník podat jen v průběhu (či při zahájení) insolvenčního řízení (srov. ustanovení 390 odst. 1 insolvenčního zákona). V případě odmítnutí návrhu na povolení oddlužení dlužník ztrácí možnost prosadit v insolvenčním řízení tento způsob řešení úpadku; nový (další) návrh podat nemůže. Nadto lze dodat, že porušení procesních povinností účastníkem řízení, vedoucí k vydání správného rozhodnutí o odmítnutí příslušného podání, nelze v pozdějších fázích řízení tolerovat (připustit pozdní nápravu), jestliže v důsledku tohoto porušení bylo přijato věcně správné rozhodnutí, jež mělo hmotněprávní dopady do postavení třetích osob. Takovým rozhodnutím je v daném případě usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, k jehož vydání byl insolvenční soud při odmítnutí návrhu na povolení oddlužení povinen (srov. 396 odst. 1 insolvenčního zákona). K hmotněprávním dopadům usnesení o prohlášení konkursu do poměrů třetích osob srov. např. 248 odst. 2 a 3, 252 nebo 254 insolvenčního zákona. Z toho je zřejmé, že důvody, pro které soudní praxe v civilním řízení přihlíží k odstranění vad žaloby i tehdy, dochází-li k němu po rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, se v insolvenčním řízení při odmítnutí návrhu na povolení oddlužení pro vady neuplatní. Právní posouzení věci odvolacím soudem, který nepřihlédl ke znaleckému posudku, doloženému až po rozhodnutí insolvenčního soudu, je tedy správné. Zbývá dodat, že odvolací soud v dané souvislosti též přiléhavě poukázal na to, že insolvenční soud v posuzované věci poskytl dlužníku lhůtu výrazně překračující limit 7 dnů ( 393 odst. 1 insolvenčního zákona) a o způsobu řešení úpadku rozhodl dokonce později, než jak vyplývá z ustanovení 149 odst. 2 insolvenčního zákona (s ohledem na datum vydání rozhodnutí o úpadku měl o způsobu jeho řešení rozhodnout nejpozději do 7. listopadu 2011). Dovolateli se tudíž prostřednictvím dovolacího důvodu dle 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl dle 243b odst. 2 o. s. ř. jako neopodstatněné.

9 Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 26. září 2012 JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Petra Prachařová