Dolomity se synem Pavlem a vnukem Tomášem

Transkript

1

2 Člověk přece musí něco chtít; musí mít před sebou nějakou cestu, o které ví, kam vede. A když věří, že je správná, má po ní jít a třeba i zakopávat o kameny. Dolomity se synem Pavlem a vnukem Tomášem Odměna pro Tomáše za dobré vysvědčení Dolomity označil architekt Le Corbusier za nejkrásnější architekturu na světě a Reinhold Messner za nejkrásnější pohoří v Alpách. Také já je mám ze všech hor nejraději. Někdy se nazývají také Bledé hory, neboť skály se jeví zvláště bledě. Pro mne je to království ticha, krásy a fantazie. Neopakovatelná panoramata skalních útvarů, poklidné husté lesy, na podzim modříny zbarvené do barvy koňaku, v létě prohřáté alpské pastviny a voňavé byliny; mne však lákají horské stezky. Je to pro mne skoro sen, když poprvé v životě jsem provázel v těchto překrásných barevných horách současně svého syna Pavla (40 let) a vnuka Tomáše (10 let). Pánská jízda tří generací a snad i pokračovatelů rodu v tomto čarokrásném pohoří. V neděli ráno v 9.15 hodin jsme odjeli z Újezdu nad Lesy u Prahy přes Mnichov, Brenner a Bolzano, kde jsme opustili dálnici a vystoupali na 1

3 Passo di Costalunga (1758), kde jsme už viděli jedinečnou krajinu pohoří Latemar vpravo a vlevo pohoří Catinaccio, německy Rosengarten (Růžová zahrada), kde jsou nejznámější štíhlé věže Vajoletky. Zastavili jsme v 17 hodin na parkovišti dolní stanice lanovky, která vede přímo na naší chatu Coronelle. Z Prahy to bylo 730 km. Odtud 1 a 1/4 hod. pěšky jsme stoupali za drobného mrholení po rozkvetlých loukách, na kterých se páslo mnoho krav, kterých se Tomáš trochu bál, na chatu A. Fronza alle Coronelle (2339). Zde mne jako starého známého už vítal syn majitele Pierpaolo a kuchař s dotazem, co si přejeme k večeři. Těšili jsme se na výborné jídlo zdejší kuchyně a nebyli jsme zklamáni. Na závěr jsme dostali ještě digestiv, který nám utišil žaludek, což byla upravená chutná grappa. Zatím co na pokoji bylo chladno, jen asi 16 C, v útulné restauraci bylo příjemné teplo. Večer 2

4 jsme společně s německými turisty sledovali v TV finále MS v kopané Německa s Argentinou. Spalo se výborně, neboť každý měl dvě silné teplé deky. Výstup 560 m pondělí Po výborné snídani po půl deváté jsme se rozloučili s chatařem i kuchařem a začali stoupat ve skalách po stezce zabezpečené ocelovými lany na Passo Coronele (2630), kde ležel v horní části průsmyku ještě sníh, naštěstí ale měkký, což nám sdělil předem chatař. I tak jsem měl v batohu lano, úvazky a cepín pro případ, kdyby sníh byl zmrzlý. Tomáš po skále lezl výborně a nebál se ani po strmém sněhu. Zezadu ho jistil táta Pavel a tak se šlo ve velké pohodě. 3

5 Za necelou hodinu jsme byli v sedle, kde se dokonce zatažená obloha začala postupně roztrhávat a bylo vidět do údolí směrem k chatě Vajolet. Asi 350 m jsme sestoupili po kamenité cestě už bez sněhu k rozcestí, kde jsme odbočili vpravo, a začali mírně stoupat po cestě č. 541 přes další průsmyk ve výšce 2550 m k chatě Roda di Vael ve výšce 2280 m, kde jsme obědvali společně s kavčaty žlutozobými, která se přiblížila na několik decimetrů. 4

6 Jen 35 minut trvala cesta k chatě Paolina (2125), odkud Pavel s Tomášem sjeli dolů lanovkou, odkud pokračovali pěšky pro auto, které jsme včera zaparkovali u dolní stanice lanovky. Měli štěstí, když po 2 km jim zastavil řidič s autem BMV a zbývající 4 km jim tak ušetřil. Já mezitím sestoupil za drobného deště po mokré klouzavé blátivé cestě ke křižovatce u hotelu Latemar na Passo di Costalunga (1758), když oni právě přijížděli autem. Při sestupu na kluzké mokré cestě jsem dokonce upadl, naštěstí mimo kravinec; očista byla problematická praní až na hotelu. Odtud jsme společně pokračovali do Canazei (1450) k hotel Aurora, kde jsem se setkal se sličnou majitelkou Teresou, kde budeme bydlet dvě noci s 20 přáteli za 2 týdny. Dále jsme pokračovali 12 km k přehradě u jezera Fedaia (2044), kde je má oblíbená chata Dolomia se šéfkou penzionu Annou, která mne velmi mile přijala a omlouvala se za měsíc nefungující internet. Překrásný 4lůžkový pokoj s koupelnou a terasou byl velmi příjemný pro náš večer, kde Tomáš stále využíval svůj tablet a Pavel mobilní telefon nejen pro spojení s rodinou, ale i pro pracovní účely. Pěkná je zdejší restaurace s jídelním lístkem i v češtině, kde každý den nabízejí výběr z pěti jídel. Volný večer jsme využili k vyprání, zvláště já, který uklouzl při sestupu. Výstup 800 m, sestup 850 m; já sestup 1250 m. 5

7 úterý Až v půl osmé nás probudil Pavel ke snídani, kde jsme měli opět bohatý výběr jídel. Před 9. hodinou jsem je doprovodil k lanovce, kterou odjeli k ledovci pod Marmoladou u chaty Pian dei Fiacconi (2625), zatím co já na dobrý návrh Pavla odvezl auto přes Canazei na Passo Pordoi (2239), odkud jsem se vrátil k jezeru Fedaia autobusem s okamžitým přestupem v Canazei. Bylo 11 hodin, když jsem začal stoupat od přehrady po tzv. Bindelwegu - (Bindelova cesta) k chatě Viel del Pan (2436). Nádherná a pohodlná je vyhlídková cesta od jezera Fedaia na Passo Pordoi s překrásnými pohledy na nejvyšší horu, královnu Dolomit, věčně zaledněnou Marmoladu (3343). 6

8 Na svazích se většinou pasou ovce a žije zde mnoho svišťů. Na druhé severní straně je vidět vrchol Piz Boe (3152). Pavel s Tomášem však zvolili nesprávnou cestu ihned od jezera a stoupali na tzv. Porta Vescovo k chatě (2478) a odtud ke stanici lanovky a sjeli do Arabby, kde si dopřáli výborný oběd. Cesta se jim moc líbila a hlavně byla mnohem méně frekventovaná než můj Bindelweg. Já za nimi přijel z Passo Pordoi autem, když si pochutnávali na dobrém obědě a ještě něco zbylo i pro mne. Překrásnou horskou dolomitickou silnicí jsme se přesunuli přes Passo Falzarego (2105), kde jsme potkávali mnoho cyklistů směrem na Cortinu, následně odbočili vpravo, a po velmi úzké a strmé silničce dojeli k horské 7

9 chatě Cinque Torri (Pět věží 2137), kde jsme auto zaparkovali. Jen 20 minut trvala cesta pěšky k předem zajištěné a velmi pěkné chatě Scoiattoli (2280), kde jsem pravidelným hostem více jak 20 let. Guido a Claudia Lorenzi mne přivítali velmi srdečně a mrzelo je, že za 14 dní se skupinou nemůžeme být jejich hosty, neboť celou chatu si už dříve objednala skupina Američanů. Nyní zbývala poslední tři místa na desetilůžkovém pokoji, kde už byli Francouzi a Italové, což nám nevadilo. Tomáš byl hlavně spokojený, že má lampičku a zásuvku na tablet přímo u polštáře. Před večeří jsme poseděli na prosklené terase, odkud byly nádherné výhledy, zvláště na bizarní skaliska Pěti věží; nejvyšší je Torre Grande (Velká věž) 2361 m, Torre Seconda (Druhá) je nižší; Torre Latina je třetí, čtvrtá Torre Alta (Vysoká) a pátá Torre Inglese (Anglická). Jako vždy byla výborná večeře o dvou chodech a moučník nakonec. Tentokrát jsme si objednali bílé víno místo červeného. Výstup 450 m, sestup 350 m. 8

10 středa Po výborné snídani jsme už v 8 hodin začali klesat k autu, odkud jsme přejeli na Falzarego (2117) a začali stoupat za krásného slunečného počasí s teplotou asi 20 C k tunelu směrem na Lagazuoi. Asi po hodině cesty jsme došli k tunelu, kde jsme nasadili čelovky a pokračovali výstupem 1100 m dlouhým tunelem z 1. světové války na 9 chatu Lagazuoi (2752) s úžasnými výhledy ze skalních oken. Tato strmá štola je vybavena kamennými stupy, občas i ocelovými stupni a zajištěna ocelovým lanem, překonává výšku 350 m. Je to lahůdka pro vysokohorské turisty.

11 Po 2.5 hodinách jsme přišli na velikou dřevěnou terasu chaty a kochali se pohledem na zasněženou Marmoladu a dále vlevo na hřeben Civetty, je odsud vidět Monte Pelmo tvaru komolého kužele, za Cortinou vystupuje Sorapis, potom překrásný hřeben mnou pravidelně navštěvovaného pohoří Cristallo, a zcela vlevo mohutné Tofany. Zatím co já 10 popíjel bílé víno, Pavel s Tomášem si přidali výstup na vrchol Piccolo Lagazuoi (2778). Dopřáli jsme si i malé občerstvení; uherák s čerstvou zelenou okurkou a já poté přistoupil na návrh,

12 že dolů pojedu s nimi společně lanovkou. Bylo to asi rozumné rozhodnutí vzhledem k mé stále bolavé a nateklé pravé noze. Jen 4 minuty trvala jízda lanovkou dolů, kde lano nemá žádnou podporu mezi koncovými stanicemi! Z parkoviště jsme sjížděli do Cortiny a sledovali vojenské cvičení horských myslivců a pozorovali několik vojenských helikoptér. Před prohlídkou města Cortina (1237) jsme si dopřáli oběd v pěkné pizzerii, kde bylo příjemně; zato na ulici byla teplota 28 C. Další zastávka byla u jezera Misurina, kde jsme popíjeli kávu a bílé víno. Den jsme ukončili výjezdem po soukromé silnici k chatě Auronzo (2333), kde se platí 11

13 mýto, které se nás však jako klientů VIP netýkalo (předem nahlášená SPZ a jméno). Zde nás přivítala slečna Paola a přidělila pokoj pro 6 osob, ale byl k dispozici pouze nám. Večeře v 19 hodin nám moc chutnala. Já se zdržel přes večerku ve 22 hodin déle, neboť jsem dlouho hovořil s horolezci z Děčína a poté nás ještě napájel speciální grappou barman jménem Branislav z Chorvatska, který rozuměl více češtině než italštině. Jako zajímavost uvedu, že občas u chaty ve výšce 2333 m končí některá etapa cyklistického závodu Giro d Italia. Výstup 680 m, sestup 150 m čtvrtek Snídali jsme po sedmé hodině mezi prvními, a před osmou hodinou se vydali pohodlnou cestou kolem kapličky, kde je též busta rakouského horolezce Paula Grohmanna. Malé stoupání po cestě č. 104 začíná u chaty Lavaredo do sedla Büllellejoch (2522). Zde jsem čekal na Pavla a 12

14 Tomáše, kteří mne mezitím podešli spodní cestou a byli tak na chatě Locatelli (2405) o pět minut dříve. Stejně pohodlný byl návrat kolem Tre Cime di Lavaredo, což je impozantní skupina skalních věží, symbolu Dolomit. Nejvyšší je Cima Grande (2999); první výstup na ni vedl Rakušan Paul Grohmann v roce 1869; nižší je Západní (2973), ale nejtěžší, nazývána Střecha světa ; asi 550 m nad terénem, kde je prvních 220 m převislých (asi 30 m); nejnižší je Cima Piccolo (2875). 13

15 Cesta mírně klesala a poté stoupala kolem baity (salaše), kde jsme si udělali malý piknik u čisté říčky, kterou Tomáš stále přeskakoval, ale boty zůstaly překvapivě suché. V jednom okamžiku říčku znečistila pouze překračující kráva, čemuž jsme se moc nasmáli. Také jsme pozorovali dva horolezce na hraně nejtěžší Západní stěny. Jen 35 minut zbývalo přes sedlo Paternsattel (2457) k chatě Auronzo, kde jsme měli auto. Zde nás předběhl Tomáš a přišel na chatu skoro o 3 minuty dříve. Ve hodin jsme začali cestu domů přes Misurinu do Bressanone, kde jsme se napojili na dálnici. Velmi rychle a dobře jel Pavel přes Rakousko a Německo do Mnichova, kde ještě zajel ke 14

16 stadionu Bayernu Mnichov, což bylo přání fotbalově zapáleného Tomáše. V okolí Mnichova jak při cestě tam, tak i zpět byla obvyklá fronta na dálnici s obvyklým značením STAU. Poslední byla zastávka před Berounem v restauraci KFC, kde jsem byl já poprvé v životě, a chutnal zde obalovaná kuřata a smažené brambůrky, což moc nemusím. Ve 21 hodin jsme se spokojeni navrátili do domu mého syna a jeho rodiny, kde nás přivítala Pavlova manželka Jitka s čerstvě upečeným koláčem a dokonce se probudila malá Kateřina. Bylo to šťastné shledání po pěti dnech putování v překrásných horách. Splnilo se tak mé další velké přání, i když noha stále bolela. Výstup 400 m, sestup 400 m. Jsem rád, že se výlet líbil jak synovi Pavlovi, tak dokonce i Tomášovi, přestože chození není zrovna jeho koníček. Pavlovi navíc děkuji za úhradu všech nákladů. V Jičíně PS: rád bych podobný výlet příští rok zopakoval. I v a n Jitka Press Jičín Copyright Jitka