MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ. Postoj československé diplomacie k anšlusu Rakouska v roce 1938

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní vztahy Postoj československé diplomacie k anšlusu Rakouska v roce 1938 Bakalářská práce Josef Kovařík Vedoucí práce: PhDr. Vladimír Černý, Ph.D. UČO: Obor: MV - EVS Imatrikulační ročník: 2011 Brno, 2014

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci s názvem Reakce československé diplomacie k anšlusu Rakouska v roce 1938 vypracoval samostatně pod vedením PhDr. Vladimíra Černého, Ph.D. a uvedl jsem v ní veškerou použitou literaturu a zdroje. V Brně dne 12. prosince Josef Kovařík 2

3 Poděkování Na tomto místě bych chtěl poděkovat PhDr. Vladimíru Černému, PhD. za trpělivost, vstřícný přístup a veškeré cenné rady, které vedly k vypracování této práce. Dále bych chtěl poděkovat své rodině za podporu během celé doby studia. 3

4 Obsah Úvod Aktéři československé zahraniční politiky Vztahy Rakouska a Německa po první světové válce Konec války a podpis mírových smluv Nástup Hitlera k moci a pokus o převrat Německo-rakouská smlouva Hodžův plán a postoj Československa Cesta k Anšlusu a mezinárodní situace Anšlus Jednání v Berchtesgadenu a Hitlerův projev Reflexe anšlusu v československém tisku Lidové noviny (LN) Právo lidu Venkov Zahraniční politika Naše doba Zprávy z vyslanectví PZ Vídeň PZ Berlín Reakce československé diplomacie Reakce na jednání Velké Británie a Německa Anšlus a snaha o získání podpory Jednání s SdP...43 Závěr Seznam zdrojů...50 Obrazová a textová příloha

5 Úvod Pravděpodobně nikdy ve světové historii nebyl svět změněn jedním válečným konfliktem tak, jako tomu bylo po první světové válce. Nejvíce změn pak zasáhlo Evropu, kde se do té doby největší světový konflikt v dějinách primárně odehrával. V podstatě celý kontinent doznal obrovských změn, když zanikla čtyři císařství (Rusko, Rakousko-Uhersko, Německo, Osmanská říše) a řada dalších zemí utrpěla obrovské ztráty na životech a infrastruktuře. Ve střední a jihovýchodní Evropě vzniklo následkem rozpadu Rakouska-Uherska několik nových států a v Rusku v důsledku války vypukl státní převrat, který vyústil až v občanskou válku mezi bílými a rudými. K tomu, aby se podobný konflikt již nikdy neopakoval, pak vítězné mocnosti přijaly systém tzv. kolektivní bezpečnosti. Byla vytvořena Společnost národů (SN), která měla sloužit k udržování světového míru. Tyto změny dosavadního systému však paradoxně vytvářely podmínky pro ještě nepřátelštější atmosféru, než jaká panovala před první světovou válkou. Celá koncepce udržení míru totiž byla založena na oslabení poražených států do takové míry, aby v budoucnu neměly zdroje k vyprovokování války. Proto byly poražené státy záměrně oslabeny jak územními ztrátami, tak uložením reparací ve značné výši, které rozvoj jejich ekonomik notně brzdily. Za takového stavu poražené státy nebyly schopny reparace splácet. Není tedy překvapením, že frustrace lidí nad neutěšenou situací vzrůstala a zároveň s ní rostla nenávist k versailleskému systému. Právě toto byla kombinace, která vedla k rozvoji extremistických myšlenek a názorů. Hospodářská krize ve 30. letech pak rozvoj těchto idejí jenom urychlila. Na politické mapě Evropy tak začalo čím dál více přibývat nedemokratických režimů. Postupem času navíc vycházelo najevo, že slova představitelů velmocí o udržování míru a kolektivní bezpečnosti byla pouhými frázemi, protože se ukázalo, že jednotlivé demokratické státy mezi sebou nejsou schopny spolupracovat. Tato skutečnost skýtala šanci pro autoritativní režimy a jejich expanzivní politiku. Proto se bez výrazné protiakce obešel např. japonský vpád do Mandžuska nebo italský útok na Habeš (dnešní Etiopie). Těmito akcemi si autoritativní režimy navíc čím dál více posilovaly své sebevědomí. Nejinak tomu bylo v případě Německa. Od nástupu Adolfa Hitlera k moci v lednu 1933 Německo prakticky neustále zkoušelo hranice, kam až může zajít, aniž by vyvolalo odvetnou reakci demokratických mocností. Nejprve tedy Německo vystoupilo ze Společnosti národů, následně Hitler oznámil brannou povinnost a začal v rozporu s Versailleskou smlouvou znovu budovat armádu. Když pak německé jednotky prakticky bez reakce velmocí vpochodovaly do 5

6 demilitarizovaného pásma v Porýní, začal si i Hitler uvědomovat, že Společnost národů nefunguje způsobem, jakým by měla. Německu se nyní v Evropě začínaly otevírat dveře pro svoji expanzivní politiku. Zhoršující se mezinárodní situací bylo samozřejmě ovlivněno i Československo. Pozice Československa byla o to horší, že se během 30. let stalo prakticky jedinou výspou demokracie ve střední Evropě a téměř se všemi sousedními státy mělo nějaký územní spor. Československo si navíc bylo dobře vědomo Hitlerových snah o sdružení všech Němců do jednoho územního celku, což pro něj kvůli početné německé menšině v pohraničí znamenalo vážné nebezpečí. Mladá republika tak byla nucena o svoji budoucnost bojovat. Úvod práce se věnuje vývoji vzájemných rakousko-německých vztahů mezi dvěma světovými válkami a představuje jejich hlavní milníky. Tato část je důležitá zejména pro pochopení všech souvislostí, které k anšlusu vedly a které měly podíl na formování postoje Československa. Důraz je kladen především na dobu od nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 do samotného anšlusu v březnu 1938, přičemž je nahlíženo i na pozici Československa a případně i ostatních států, které ovlivňovaly vývoj situace. Další část práce se věnuje již samotnému anšlusu Rakouska a reakcí československého diplomatického aparátu. Nahlíženo přitom bude i na reflexi anšlusu ve vybraných dobových periodikách. Z hlediska časového vymezení bude hlavní část práce věnována období od listopadu 1937 až po březen 1938, kdy došlo k nejdůležitějším událostem bezprostředně vedoucích k anšlusu. Pozornost však bude věnována i jarním měsícům roku 1938, kdy bylo jednání československé diplomacie anšlusem bezprostředně ovlivněno. Cílem této práce je analýza postoje tehdejšího československého diplomatického sboru k anšlusu Rakouska v roce Práce se přitom bude snažit vyhodnotit i hlavní aspekty, které tento postoj formovaly. K tomuto účelu budou sloužit zejména dochované diplomatické zprávy, které jsou uloženy v Archivu ministerstva zahraničních věcí České republiky (AMZV) v Praze. Jedná se především o fond Politické zprávy (PZ), dále pak příslušné svazky edice Dokumenty československé zahraniční politiky vydávané Ústavem mezinárodních vztahů v Praze a také relevantní sekundární odborná literatura věnující se jak mezinárodní situaci, tak situaci v Československu i Rakousku. 6

7 1. Aktéři československé zahraniční politiky Hlavními aktéry, kteří měli spojitost s událostmi v březnu 1938, bylo Německo, Rakousko a samozřejmě samotné Československo. Dále byli zainteresováni především českoslovenští spojenci. Nejdůležitějším spojencem v té době pro Československo byla Francie, s níž mělo podepsanou spojeneckou smlouvu z roku Dalším, i když bezpochyby poněkud problematickým spojencem, byl Sovětský svaz (dále jen SSSR), s nímž naopak ČSR pojila smlouva z roku V případě Velké Británie se sice nejednalo přímo o spojence, ale československá diplomacie dlouhodobě usilovala o bližší přimknutí se obou států. 3 Dále mělo Československo spojenecké svazky ještě v rámci Malé dohody (Jugoslávie a Rumunsko), ale v roce 1938 byla již kooperace Malé dohody, hlavně z důvodu hospodářského pronikání Německa do Rumunska a Jugoslávie, značně problematická.4 Z toho důvodu se představitelé republiky orientovali hlavně na západní mocnosti v podobě Francie a Velké Británie, případně pak na východ k SSSR. Zahraniční přesah měla rovněž německá menšina nacházející se na území Československa. Jako hlavní aktér zde pak vystupoval Konrad Henlein a jeho Sudetoněmecká strana SdP (Sudetendeutsche Partei). Dále bude v práci přihlédnuto k postojům dalších států jako Itálie či Maďarsko, které svým jednáním rovněž ovlivňovaly celkovou situaci. V případě jednotlivých osobností měli největší vliv v zahraniční politice hlavně političtí vůdcové daných zemí. V Německu to byli hlavně kancléř a vůdce nacistické strany Adolf Hitler, ministr zahraničí Konstantin von Neurath a jeho nástupce Joachim von Ribbentrop, případně ještě říšský maršál a ministr letectva Hermann Göring či ministr propagandy Joseph Goebbels. V Rakousku pak kancléři Engelbert Dollfuss a Kurt von Schuschnigg, případně ještě předák rakouských nacistů Arthur Seyss-Inquart, který se ujal moci po anšlusu. U západních mocností pak hlavně britský premiér Neville Chamberlain a ministři zahraničí Anthony Eden a jeho nástupce lord Edward Halifax. V případě Francie to bylo trochu složitější, neboť se zde často střídaly vlády, ale důležitou roli hráli např. premiéři Édouard Daladier a Leon Blum či ministři zahraničí Yvon Delbos a Joseph-Paul Boncour. Významnou pozici měl ale např. také italský vůdce Benito Mussolini Klimek, Antonín a Eduard Kubů: Československá zahraniční politika Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1995, s. 48. Tamtéž, s. 71. Dejmek, Jindřich: Nenaplněné naděje: politické a diplomatické vztahy Československa a Velké Británie od zrodu První republiky po konferenci v Mnichově ( ). Praha: Karolinum, 2003, s Jančík, Drahomír: Německo a Malá dohoda: hospodářské pronikání Německa do Jugoslávie a Rumunska v první polovině 30. let. Praha: Univerzita Karlova, 1990, s

8 Z československých představitelů měli hlavní roli pro formování postoje k anšlusu Rakouska především prezident Edvard Beneš a ministr zahraničí Kamil Krofta. Beneš působil již od vzniku samostatného státu v roce 1918 jako ministr zahraničních věcí a v této funkci vydržel plných 17 let, než se v roce 1935 stal po abdikaci Tomáše Garrigua Masaryka v pořadí druhým prezidentem Československa. Společně s T. G. Masarykem a Milanem Rastislavem Štefánikem měl právě Beneš největší podíl při vedení zahraničního odboje během 1. světové války a nemalou mírou tak přispěl ke vzniku samostatného Československa. Beneš byl proto již v roce 1918 považován nesporně v diplomatickém řemesle nejzběhlejším mužem prvního odboje. 5 Svůj velký vliv na formování zahraniční politiky si dokázal zachovat i po převzetí prezidentského úřadu. K tomu přispěl hlavně fakt, že ministrem zahraničí se 29. února 1936 stal jeho blízký přítel a spřízněnec Kamil Krofta. Tento profesor historie, který mimo jiné předtím působil jako vyslanec ve Vídni či Berlíně, byl popisován jako zkušený diplomat, kdysi národní demokrat, vždy ale věrný Hradu. Vysoce schopný, výkonný a přesný vykonavatel Masarykova odkazu reprezentovaného nyní Benešem.6Jeho jmenování do funkce znamenalo pokračování dosavadní zahraničněpolitické linie Československa, jejíž základem byla československo-francouzská a československo-sovětská spojenecká smlouva.7 Zahraniční politika tak byla v podstatě nadále vedena Edvardem Benešem prostřednictvím Kamila Krofty. Dalším představitelem majícím vliv na vedení zahraniční politiky, byl ministerský předseda Milan Hodža, který do Kroftova jmenování fakticky vykonával i funkci ministra zahraničí. Jeho agrární strana si činila ambice na vedení vnitrostátní i zahraniční politiky. Hodža si připisoval zásluhy na zvolení Edvarda Beneše prezidentem, protože prý měl podporu hlavně jeho strany. Na oplátku Hodža doufal, že zůstane trvalým premiérem s vlivem na zahraniční politiku. 8 Hodža se tedy na několik týdnů skutečně stal ministrem zahraničí. Beneš ale mínil, že větší zásluhu na jeho zvolení měla spíše Hlinkova Slovenská ľudová strana a zároveň neměl pak v úmyslu Hodžovi trvaleji uvolnit ruce v diplomacii, naopak mu dal najevo, že očekává jeho rychlý odchod z ministerstva zahraničí, zvláště když jednání o Dunajský pakt nepřinášelo valných výsledků.9 Po několika týdnech byl tedy Hodža v Černínském paláci nahrazen Kamilem Kroftou Dejmek, Jindřich: Diplomacie Československa: Díl I., Nástin dějin ministerstva zahraničních věcí a diplomacie ( ). Praha: Academia, 2012, s. 19. Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XIV. Praha: Paseka, 2002, s Olivová, Věra a Robert Kvaček.:Dějiny Československa od roku 1918 do roku Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1967, s Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XIV, s Tamtéž. 8

9 Velmi důležitými aktéry zahraniční politiky byli dále především vyslanci na zastupitelských úřadech v zahraničí. Pro formování postoje československé reprezentace k anšlusu měla význam hlavně zastupitelství ve Vídni a v Berlíně. Na zastupitelství ve Vídni došlo právě v roce 1938 k vystřídání vyslanců. Jako první zde do začátku února 1938 působil Ferdinand Veverka. Tento vystudovaný právník již během 1. světové války působil na konzulátech Rakouska-Uherska v Turecku a Německu. Po válce pak krátce působil jako vyslanec v Londýně a následně zamířil do Rumunska, kde se významnou měrou podílel na uzavření spojenectví s touto zemí v dubnu 1921, což se stalo základem pro spojenectví v rámci Malé dohody. 10 Během své kariéry ještě působil např. i v USA či ve Švýcarsku, než v roce 1936 přišel na vyslanectví do Vídně. Zde působil až do 3. února 1938, kdy byl vystřídán Rudolfem Künzlem-Jizerským. Tento původním povoláním voják, měl již za sebou vedení československých zastupitelských úřadů v Rumunsku ( ) a ve Švýcarsku ( ).11 Na začátku jeho mise ve Vídni ho jistě nenapadlo, že zde vydrží pouze několik týdnů, než bude vyslanectví po anšlusu zrušeno. Je zřejmé, že KünzelJizerský nastupoval do Rakouska v nezáviděníhodné situaci, kdy se tlak ze strany Německa neustále stupňoval. Přesto se v zemi dokázal rychle adaptovat a během února a března 1938 poslal do Prahy celkem 11 vesměs velmi podrobných zpráv o situaci v zemi. Rovněž na vyslanectví v Berlíně působil velmi zkušený diplomat Vojtěch Mastný. V té době měl za sebou již působení na vyslanectvích v Londýně ( ) a v Římě ( ). Mastný byl vynikající právník s hlubokým politickým i historickým vzděláním, jenž pravidelně zasílal své centrále obsáhlé analytické referáty o důležitých projevech vůdců III. Říše, o svých rozhovorech s německými diplomaty i členy berlínského diplomatického sboru, a v neposlední řadě tajné informace, získané od tamních československých důvěrníků. 12Důkazem o tom, že byl tento diplomat ve své zpravodajské činnosti velmi aktivní, je 16 obsáhlých zpráv zaslaných jen během druhé půlky března, v nichž analyzoval situaci po anšlusu. 13 Nutno podotknout, že hned na úvod roku 1938 správně odhadl vážnost situace, když tvrdil: Po pětiletí příprav a předstírané mírumilovnosti nastává akce výbojná, jejíž etapou jest vtělení Rakouska a po něm vyřízení Československa, jež na programu Hitlerově bylo od samého nastoupení diktátorské jeho vlády, jak známo mi bylo již jeho vlády, jak známo mi bylo již v lednu 1935, kdy o záměrech Kolář, Josef: Politická elita meziválečného Československa: : kdo byl kdo. Praha: Pražská edice, 1998, s Tamtéž, s Dejmek, Jindřich: Historik v čele diplomacie: Kamil Krofta. Praha: Nakladatelství Univerzity Karlovy, 1998, s. 28. Mastný, Vojtěch, Petr Luňák, Otto Novák a Eduard Kubů: Vzpomínky diplomata: ze vzpomínek a dokumentů československého vyslance. Praha: Karolinum, 1997 s

10 Führerových proti nám jsem prezidentu republiky referoval.14 V práci bude rovněž přihlédnuto ke zprávám i z jiných relevantních vyslanectví. Další aktéři, kteří proto budou bráni v potaz, jsou především československý vyslanec ve Velké Británii Jan Masaryk a vyslanec ve Francii Štefan Osuský. 14 Tamtéž, s

11 2. Vztahy Rakouska a Německa po první světové válce 2.1 Konec války a podpis mírových smluv Konec první světové války znamenal pro dvě největší poražené mocnosti: Německo a Rakousko-Uhersku, katastrofu. Obě země se nacházely na pokraji hospodářského zhroucení. I když podmínky Versailleské mírové smlouvy byly pro Německo zvlášť tvrdé, v některých ohledech na tom bylo Rakousko ještě hůře. V říjnu 1918 se totiž rozpadlo Rakousko-Uhersko. Z monarchie, jež ještě v 19. století byla jedním z nejmocnějších státních útvarů na kontinentě a před vypuknutím války v roce 1914 i jedním z územně největších a nejpočetnějších v Evropě 15, zbylo jen torzo. Zanechala po sobě několik nových státních celků ve střední a jihovýchodní Evropě a taky dva malé a vojensky i politicky celkem bezvýznamné státy v podobě Rakouska a Maďarska. Po skončení války se v Evropě uchytila poměrně ušlechtilá myšlenka tzv. práva na vlastní sebeurčení národů.16 Rakousko, jež nyní bylo v podstatě homogenní stát, kde se většina obyvatel přihlásila k německé národnosti, se rozhodlo tohoto práva využít. 17 Prakticky ihned po skončení války byl 12. listopadu vyhlášen nový stát s názvem Německé Rakousko. Političtí představitelé tohoto státu, stejně jako drtivá většina obyvatel, ihned deklarovali svůj úmysl připojit jej k Německu.18Plány vítězných mocností však byly jiné. Jelikož jejich hlavním cílem (obzvlášť cílem Francie) bylo trvalé oslabení Německa, přirozeně nemohly sjednocení dvou německých států podpořit. Zákaz připojení Rakouska k Německu tedy figuroval jako jeden z bodů Versailleské mírové smlouvy, podepsané s Německem.19 Jakmile úmysl spojenců vešel v Rakousku ve známost, vyvolal značně negativní reakce. Plán na vytvoření samostatného Rakouska byl totiž bezprostředně po válce kategoricky odmítnut, jelikož nikdo nevěřil v životaschopnost tohoto malého státního útvaru. 20 Rakousku, jako poraženému státu, však nezbylo nic jiného než se podrobit vůli vítězů. Po podpisu mírové Jeřábek, Martin: Konec demokracie v Rakousku : politické, hospodářské a ideologické příčiny pádu demokracie. Praha: Dokořán, 2004, s. 22. Hlavním zastáncem tohoto konceptu byl americký prezident Woodrow Wilson, jenž jej aktivně prosazoval při mírových jednáních ve Versailles a zahrnul jej i do svých 14 bodů. Idea vytvoření jednotného státu má kořeny již na počátku 19. století. V té době mezi sebou soupeřily dvě možné řešení, jak provést sjednocení. Říkalo se jim tzv. maloněmecké a velkoněmecké řešení. Maloněmecké řešení počítalo se spojením všech německých států z bývalé svaté říše římské, bez účasti Rakouské monarchie, pod vedením Pruska. Velkoněmecké řešení mělo naopak zahrnovat všechny německy mluvící země. Veber, Václav: Dějiny Rakouska. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2007, s Článek 80 Versailleské mírové smlouvy, Bukey, Evan Burr: Hitlerovo Rakousko: jedna říše, jeden národ. Praha: Rybka Publishers, 2002, s

12 smlouvy v Saint Germain 10. září 1919 tak proti vůli většiny obyvatel vznikla Rakouská republika. Tento trend, kdy si většina obyvatel přála připojení k Německu, zůstal v Rakousku zakořeněný prakticky po celou třetí dekádu 20. století. 2.2 Nástup Hitlera k moci a pokus o převrat Průběh 20. let byl v Rakousku hodně chaotickým obdobím hlavně na vnitropolitické scéně. Mladá republika se v zahraniční politice ve 20. letech mnoho neangažovala. Bylo na ní až příliš patrné, že nevěřila své schopnosti ovlivňovat běh zahraničních událostí. Po období 19. a začátku 20. století, kdy měla v evropských záležitostech jedno z hlavních slov, se to ostatně dalo předpokládat. Omezila se tedy hlavně na sblížení vztahů se sousední Výmarskou republikou. Všechny tyto snahy však byly potlačovány Společností národů a mimo jiné i Československem, které vidělo ve spojení s Německem ohrožení malodohodové aliance.21 Na začátku 30. let se však vývoj v Rakousku začínal vyostřovat. Všechno bylo spojeno s dvěma událostmi, které zasáhly svět na začátku 30. let. První byla celosvětová hospodářská krize, šířící se od krachu newyorské burzy v roce 1929, přičemž v Rakousku bylo na začátku 30. let až z celkového počtu 7 milionů obyvatel nezaměstnaných. 22 Podobně jako v Německu, tedy i v Rakousku (i když zdaleka ne v takové míře) během hospodářské krize počet sympatizantů nacismu vzrůstal. Významnější událostí však byl nástup Adolfa Hitlera k moci. Od této chvíle se dalo předpokládat, že nacisté v Rakousku mohou být a pravděpodobně i budou tzv. pátou kolonou německé NSDAP.23 Hitler své úmysly připojit Rakousko k říši vyjádřil již ve své knize Mein Kampf. I když byl původem Rakušan, nikdy se netajil svým pohrdáním rakouským univerzalismem či habsburskou dynastií. Rakousko mělo v jeho očích představovat předmostí pro vpád do střední a jihovýchodní Evropy.24 Paradoxem však je, že Hitlerovo uchopení moci v Německu sice způsobilo i vzestup nacistického hnutí, na druhou stranu výrazně přibylo skupin obyvatelstva, které se začaly od Německa vlivem nacismu distancovat. Výjimkou nebyly ani politické strany, kdy např. sociální demokracie, jež byla po celou dobu od konce 1. světové války známá svými kladným postojem k anšlusu, najednou spojení s Hitlerem odmítala. Rakušanství začalo být mezi vrcholnými představiteli chápáno jako lepší forma němectví. To svými slovy podpořil i ministr vnitra hrabě Veber, Václav: Dějiny Rakouska, s Kvaček, Robert: Nad Evropou zataženo. Praha: Svoboda, 1966, s. 54. Národně socialistická německá dělnická strana (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei). Jeřábek, Martin: Konec demokracie v Rakousku , s

13 Ernst von Starhemberg: Je tragické, že musíme říci: v boji proti německému nepříteli ze Třetí říše museli padnout rakouští Němci...Musíme mít odvahu říci, že Třetí říše ohrožuje naši existenci a naše němectví...tito samozvaní obnovitelé Německa se musí od nás nejprve naučit, co to znamená být německý. Jestliže někde na světě existuje nefalšované němectví, tak je to v Rakousku. 25Podobného názoru byl i nový rakouský kancléř Engelbert Dollfuss se svojí křesťansko-sociální stranou. Dollfuss si v žádném případě nepřál anšlus ani jakékoli vměšování Německa do vnitřních záležitostí státu. Jeho ambicí totiž bylo vytvoření vlastního autoritativního režimu. Z protichůdných názorů obou státníků bylo jasně patrné, že je zaděláno na konflikt. V podstatě celý rok 1933 se tak mezi Dollfussovou nově vytvořenou Vlasteneckou frontou a nacisty odehrávaly ostré střety. Samotné Rakousko by však jen stěží delší dobu odolávalo tlaku Německa. Dollfuss tedy nutně potřeboval proti Hitlerovi spojence. I když to nebylo vzhledem k územním sporům příliš pravděpodobné, našel ho v sousední Itálii. Benito Mussolini měl totiž své vlastní plány, spočívající ve využití Rakouska pro svou expanzivní politiku v Podunají, kde chtěl vybudovat vlastní sféru vlivu. Rakousko bylo pro Itálii klíčovou zemí i z hlediska propojení s Maďarskem, které chtěl Mussolini rovněž získat na svou stranu. Pro odražení německého náporu tedy bylo velmi důležité, že Mussolini v té době ještě nebyl ochotný s Hitlerem spolupracovat. Duce se totiž ještě cítil být nad Hitlerem nadřazený a nepočítal s budoucí kooperací. Dollfuss tedy na cestě za vytvořením svého diktátorského režimu měl v té době poměrně mocného spojence. Zatímco vše směřovalo k vytvoření spojenectví Itálie, Rakouska a Maďarska, musel se Dollfuss vypořádat se stupňující nacistickou brutalitou. Nacisté totiž po celé zemi vyvolávali demonstrace s cílem svrhnout dosavadní režim. Situace se nakonec vyhrotila do té míry, že kancléř byl nucen v únoru 1934 podat stížnost Radě Společnosti národů ohledně vměšování se Německa do vnitřních záležitostí státu.26 Velká Británie, Francie a Itálie reagovaly prohlášením, ve kterém se stavěly za nutnost zachování rakouské nezávislosti. Faktem je, že Velká Británie a Francie si hlavně přály zachovat samostatnost Rakouska, i kdyby zde měl vládnout autoritativní režim.27 Nacisté se proto museli stáhnout a Dollfuss tak mohl na cestě za svým cílem v podobě ustavení autoritativního režimu porazit svého největšího rivala na domácí scéně - sociální demokracii. V únoru 1934 se mu totiž povedlo potlačit jím vyprovokované dělnické povstání, z Jeřábek, Martin: Konec demokracie v Rakousku , s Tamtéž, s Tamtéž. 13

14 jehož vypuknutí obvinil právě sociální demokracii, což mu posléze posloužilo jako záminka k tomu, aby ji vypudil u vlády.28 O měsíc později, 17. března 1934, byly podepsány tzv. Římské protokoly, které znamenaly spojenectví Maďarska, Rakouska a Itálie. Dollfuss s Mussolinim tedy dosáhli svých cílů, zatímco Hitler musel uznat, že jeho ofenziva proti Rakousku selhala. Bez ohledu na Hitlerův postoj se však rakouští nacisté odmítali s porážkou smířit. Neustále plánovali puč, který nakonec provedli v červenci. Režim tento další pokus o svržení přežil, ovšem Dollfuss za své ambice nakonec zaplatil životem. Dne 25. července 1934 ho přímo v budově kancléřství zastřelil atentátník Otto Planetta, který byl později za tento čin i se svými společníky popraven.29 Výše nastíněný vývoj událostí v Rakousku sledovali s nevolí českoslovenští představitelé. Nijak se jim nezamlouvalo, že Rakousko v podstatě balancuje mezi Berlínem a Římem. V Praze byl případný anšlus považován za německé řešení rakouského problému a pakt s Mussolinim za italské řešení, přičemž tehdejší ministr zahraničí Edvard Beneš odmítal obě dvě. 30 ČSR hledělo s nedůvěrou i na vznikající trojúhelník Řím-Vídeň-Budapešť. Mussolini totiž dával územní záruky Maďarsku především vůči Československu, což samozřejmě bylo pro Prahu nepřijatelné. Konečně celý trojúhelník znamenal nebezpečí pro Malou dohodu, které by vnikla v prostoru střední a jihovýchodní Evropy aliance potenciálně nepřátelských států.31 ČSR proto usilovalo o vytvoření užší spolupráce mezi středoevropskými státy, která by je ochránila před tlakem autoritativních režimů. Nejpřesněji to vyjádřil prezident Tomáš Garrigue Masaryk při audienci u rakouského vyslance Ferdinanda Marka v září 1933: V nynějším stavu nelze zůstávat a evropské státy budou koneckonců donuceny se vzájemně dohovořit. Pro naše státy a pro celou střední Evropu může a mohlo by být nejlepším heslem, kdybychom se my tři, tj. Rakousko, ČSR a Maďarsko, se znovu sjednotili. 32 To se však vzhledem k územním požadavkům Maďarů a vnitropolitickému vývoji v Rakousku, kde všechno směřovalo k vytvoření autoritativního Dollfussova režimu, nedalo předpokládat. 2.3 Německo-rakouská smlouva 1936 Rok 1934 znamenal pro Hitlera osobně těžkou porážku. Od nezdařeného pokusu o nacistický puč se proto rozhodnul změnit vůči Rakousku svou politickou strategii. V březnu 1934 na jedné Veber, Václav: Dějiny Rakouska, s Tamtéž, s Jeřábek, Martin: Konec demokracie v Rakousku , s Kvaček, Robert: Nad Evropou zataženo, s Tamtéž, s

15 z porad prohlásil: Nepřejeme si ani anšlus ani zglajchšaltování 33 Rakouska. Jde o to se zapojit a čekat na vhodný okamžik. 34 Z jeho slov je patrný odvrat od násilného řešení rakouské otázky. Německo si nejprve mělo připravit půdu na mezinárodním poli a až poté usilovat o anšlus. Místo přímého použití síly tak přišla na řadu diplomatická hra. Hitler se tedy začal soustředit na překonání mezinárodní izolace, ve které se Německo nacházelo po svém vystoupení ze Společnosti národů.35 Primárně to znamenalo získat na svou stranu Itálii. Nutno podotknout, že příležitost se nabídla poměrně záhy. Koloběh všech událostí, který vyústil až v podepsání dohody, začal již v říjnu 1935, kdy Itálie napadla Habeš. Společnost národů reagovala tak, že na italského agresora uvalila hospodářské i politické sankce.36 Rakousko se tak dostalo do nezáviděníhodné situace, kdy jako člen SN řešilo, zda se přidat k sankcím a riskovat tak spory s Itálií (na které byla závislá i hospodářsky), či sankce ignorovat a podpořit tak svého spojence. Nástupce Dollfusse ve funkci kancléře Kurt von Schuschnigg se rozhodl pro druhou možnost, čímž se však dostal do mezinárodní izolace i on a zároveň jen umocnil závislost na Itálii, která, jak se později ukázalo, nebyla zdaleka tak loajálním partnerem, jak Schuschnigg doufal. Mussolini totiž svým útokem dával najevo odklon od svého zájmu o podunajský prostor, který tedy přesunul do východní Afriky.37 Tuto šanci na sblížení s Itálií Hitler okamžitě vycítil a nabídl Mussolinimu pomocnou ruku v rámci jeho vojenského tažení. Výměnou za výpomoc dostal Hitler možnost vyjednávání s Rakouskem o vzájemné smlouvě.38 Ke sbližování Německa s Itálií nyní upíral zrak hlavně Schuschnigg, který měl obavu o odklon svého italského spojence směrem k Hitlerovi. V červnu se proto v Itálii setkal s Mussolinim, aby zde provedl sondáž ohledně vzájemných vztahů a hlavně jej zajímal názor Mussoliniho na obsah smlouvy. Na schůzce jej Mussolini ujistil o nezměněných přátelských vztazích k Rakousku a zároveň kancléři smlouvu doporučil podepsat. Pro Schuschnigga bylo Mussoliniho slovo klíčové, a proto se rozhodl jednání o smlouvě s Německem urychlit.39 K podpisu rakousko-německé dohody nakonec došlo 11. července Jádro smlouvy nepředstavovaly ani tak samotné její články, ale spíše tajné dodatky. V nich se Rakousko Zglajchšaltovat- usměrnit, nasměrovat. Zde myšleno usměrnit k nacistické ideologii. Jeřábek, Martin: Konec demokracie v Rakousku , s Kvaček, Robert: Nad Evropou zataženo, s Olivová, Věra a Robert Kvaček: Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945, s Tamtéž, s Klimek, Antonín: Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa, s Kvaček, Robert: Historie jednoho roku, Praha: Mladá fronta, 1976, s

16 zavázalo např. k přijetí nacistických ministrů do vlády, amnestii nacistických zločinců majících podíl na puči v roce 1934, či úpravě postavení říšských občanů v Rakousku.40 Schuschnigg se mylně domníval, že podpisem smlouvy zmírní tlak ze strany Německa, které na čas sleví ze svých požadavků. Nacisté totiž podpis smlouvy považovali za první fázi přípravy anšlusu. To ostatně dokládají slova říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse při rozhovoru s novináři bezprostředně po podpisu smlouvy: Tak a brzy se postaráme o to, aby také Rakousko prožilo svůj 30. leden.41 Daleko horší však byl fakt, že Rakousko se podpisem smlouvy v podstatě vzdalo mezinárodních záruk a garancí v případě, kdyby bylo v budoucnu Německem skutečně napadeno.42 Německo se sice zavázalo nezasahovat do vnitropolitických záležitostí Rakouska, ale dle chování rakouských nacistů (s ohledem na jejich zřejmé napojení na Německo) bylo zřejmé, že tento bod bude jen stěží dodržován. Bylo zjevné, že se Rakousko ocitlo prakticky v područí Německa. Na druhou stranu je pravdou, že mnoho alternativ v dané situaci nemělo. Jako jednu z mála ji nabízel plán československého ministra zahraničí a zároveň i předsedy vlády v letech , Milana Hodži Hodžův plán a postoj Československa Ze sféry německého vlivu se Rakousko ještě před podpisem smlouvy snažilo vymanit Československo. O sblížení s Rakouskem se snažili jak prezident Beneš, tak ministerský předseda Milan Hodža. Rakousko v Hodžových představách figurovalo jako jeden z členů tzv. středoevropského hospodářského prostoru.43 Tento smělý plán měl zahrnovat státy Malé dohody a signatáře Římských protokolů Maďarsko, Rakousko a Itálii. Celá aliance měla jednat pod patronátem Velké Británie a měla představovat jakousi platformu pro jednání s Německem.44 Hodža věřil, že existence společného nepřítele může Rakousko a Československo sblížit. V lednu 1936 tak Kurt von Schuschnigg na pozvání Hodži navštívil Prahu. Kancléř se na schůzce ale v zásadě vyhýbal otázkám týkajících se připojení Rakouska k dohodě. Schuschnigg byl toho názoru, že přistoupení k plánu by pro Rakousko znamenalo výrazný zvrat v jeho zahraniční politice. Kancléř dal rovněž najevo svou neochotu úplně se odloučit od Německa. Ani samostatné Rakousko se nikdy nemělo octnout v zásadě protiněmecké frontě. Svazky krve, dějinných spojení a společných životních zvyků, ale též hospodářské nutnosti stály proti tomu Kvaček, Robert: Nad Evropou zataženo, s Kvaček, Robert: Historie jednoho roku, s. 96. Jeřábek, Martin: Konec demokracie v Rakousku , s Dejmek, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992): vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky. Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2002, str Klimek, Antonín a Eduard Kubů: Československá zahraniční politika , s Jeřábek, Martin: Konec demokracie v Rakousku , s

17 Nutno podotknout, že ani ostatní státy si sbližování Rakouska s ČSR nepřály. Kromě Německa to byli rakouští spojenci z Římských protokolů, Maďarsko a Itálie. Maďarsko totiž již od konce 1. světové války bylo politicky výrazně protičeskoslovensky zaměřeno a těžce neslo ztrátu Slovenska a Podkarpatské Rusi. Itálie to naopak vnímala jako ohrožení svých zájmů v Podunají. Dokonce i československý spojenec v rámci Malé dohody Jugoslávie se dívala na jednání s nedůvěrou. Hodžův plán nakonec definitivně pohřbilo podepsání tajných dodatků k Římským protokolům v březnu 1936, jež iniciovala Itálie. Hlavním bodem byla klauzule, která ukládala signatářům Římských protokolů povinnost dosáhnout jednomyslného souhlasu v případě jednání s některou se zemí Malé dohody. 46 Vzhledem k okolnostem bylo tedy plánované sblížení států Malé dohody se signatáři Římských protokolů již od začátku značně problematické a zůstalo spíše jen Hodžovým přáním, než že by se vznik aliance blížil realitě. Podpisem německo-rakouské smlouvy se tedy výrazně zhoršila situace pro Československo, protože hranice s Rakouskem na jihu byla dosud považována za klidnou, což se ale nyní změnilo a německý nápor se dal očekávat i odtud. Přesto se zdálo, že dohoda v Československu vyvolala jen mírné a občas dokonce i kladné reakce. Prezident Beneš tehdy např. tvrdil: Raději ve Vídni Hitler než Habsburk.47 Ministr zahraničí Krofta navenek zaujal vcelku pozitivní stanovisko. Při slavnostní večeři na počest svých šedesátin 15. července prohlásil, že (smlouva) může přinésti aspoň na čas zvláště střední Evropě jisté uklidnění a že ani vzdálenější účinky dohody nemusí býti nepříznivé.48 Při zpětném pohledu je obtížné tvrdit, nakolik svá slova myslel vážně, protože již na začátku září při poradě úředníků ministerstva tvrdil něco zcela odlišného: Dohoda znamená otevřenou bránu nacismu do Rakouska, takže lze očekávat, že za nějakou dobu bude Rakousko úplně ve vleku Německa.49 I tyto Kroftovy protichůdné výroky mohou být přisuzovány stavu československé diplomacie v té době, která byla dle Klimka plná falešného, křečovitého optimismu, jenž byl výrazem bezmoci Cesta k Anšlusu a mezinárodní situace Po faktickém sblížení s Rakouskem se nyní Hitler soustředil na získání mezinárodní podpory. Nevěděl totiž, jak se v případě napadení Rakouska zachovají ostatní velmoci. Situace se ale pro něj jevila vcelku příznivě. V roce 1937 převzal křeslo britského ministerského předsedy Neville Dejmek, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992), s Klimek, Antonín: Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa, s Dejmek, Jindřich: Historik v čele diplomacie: Kamil Krofta, s. 53. Tamtéž. Klimek, Antonín a Eduard Kubů: Československá zahraniční politika , s

18 Chamberlain, který si jako jeden z hlavních cílů vytyčil zlepšení vztahů s Německem.51 Velká Británie se navíc v této době mnohem více než o střední Evropu zajímala o své zájmy na Dálném východě a jako hrozbu považovala spíše japonskou armádu v Číně, tedy v blízkosti britských kolonií, než Hitlera ve střední Evropě. Stále více proněmecký kurz britské zahraniční politiky potvrzovala i návštěva Berlína britským vyslancem lordem Edwardem Halifaxem v listopadu Halifax na setkání s Hitlerem vcelku otevřeně naznačoval, že Velká Británie nebude zasahovat proti případné úpravě hranic německé říše ve střední Evropě. 52 Chamberlain pak 29. listopadu 1937 vyzval francouzskou vládu, aby naléhala na Československo kvůli vyrovnání Čechů se sudetskými Němci. Zároveň zdůraznil, že se Velká Británie nedá zatáhnout do války kvůli vzdálené zemi, se kterou nemá nic společného.53 Francie se naproti tomu nacházela uprostřed jedné z četných vládních krizí, což pro vnitropolitický vývoj této země po 1. světové válce nebyla žádná výjimka. Ve vzdálenějším Sovětském svazu se pro změnu připravoval poslední z tzv. moskevských monstrprocesů a SSSR tedy byl pohroužen hlavně do vnitřní politiky. Rakousko se nemohlo spolehnout ani na pomoc svých spojenců z Římských protokolů, jelikož Itálie i Maďarsko již dříve nabrali proněmecký kurz. Zde je vidět asi největší rozdíl oproti roku Tehdy si totiž Dollfuss dokázal zařídit podporu fašistické Itálie, zatímco Schuschnigg o čtyři roky později zůstal proti Německu osamocen. Navenek sice duce několikrát Schuschnigga ujišťoval, že postoj Itálie k Rakousku je stále stejný, 54 jenže zároveň byl čím dál více spojen s Německem a uvědomoval si, že silné Německo ke svým expanzivním plánům potřebuje. I když nerad, tak se v konečném důsledku rozhodl podpořit svého silnějšího spojence z Osy.55 Německu se tedy otvíraly volné dveře k připojení Rakouska bez odporu. Předtím, než se Hitler rozhodl provést svůj vpád do Rakouska, zaměřil se ještě na upevnění své absolutní moci v říšské vládě. Vůdce začal na klíčové pozice ve vládě i v armádě dosazovat jemu naprosto loajální členy NSDAP. Odvolal mj. dosavadního ministra války Wernera von Blomberga a taky vrchního velitele pozemních vojsk Wernera von Fritsche. Na základě rozkazu ze 4. února zrušil ministerstvo války a sám sebe jmenoval nejvyšším velitelem Wehrmachtu Tamtéž, s. 84. Olivová, Věra a Robert Kvaček: Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945, s Klimek, Antonín: Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa, s Schuschnigg, Kurt von: Requiem v červeno-bílo-červené. Praha, Aventinum, 1947, s. 77. Osa Berlín-Řím existující od roku 1936 Dejmek, Jindřich: Historik v čele diplomacie: Kamil Krofta, s

19 Na ministerstvu zahraničí pak Hitler odvolal dosavadního šéfa resortu Konstantina von Neuratha, o kterém bylo známo, že si nepřál v dohledné době válku a netajil se svými pochybnostmi ohledně připravenosti Německa na válečný konflikt.57místo von Neuratha pak obsadil dosavadním vyslancem v Londýně a zároveň horlivým nacistou Joachimem von Ribbentropem. Tento scénář, kdy nestraníci a zastánci tradičního kurzu německého vojenství a diplomacie byli nahrazeni spolehlivými členy NSDAP, se opakoval i na mnoha jiných vrcholných místech. Nakonec bylo také reorganizováno německé hospodářství, kde hlavní úlohu Hitler svěřil jednomu ze svých nejbližších spolupracovníků Hermannu Göringovi. Nacionální socialisté tedy během pouhých několika dní výrazně posílili své vnitropolitické postavení uvnitř Třetí říše. Tuto tezi ostatně potvrzuje i zpráva z československého vyslanectví z Berlína, ve které se mj. píše: Mocenská pozice ne toliko Führera, nýbrž i strany NSDAP byly vysoce posíleny...a začíná po pěti letech nové období nacionálně socialistického režimu Tamtéž. Dejmek, Jindřich (ed.): Československá zahraniční politika Svazek I. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, Zpráva č. 27, s

20 3. Anšlus 3.1 Jednání v Berchtesgadenu a Hitlerův projev Po těchto změnách Hitlerovi již nic nebránilo v cestě, aby se zaměřil na své primární cíle ve střední Evropě, kde jako první tedy bylo na řadě Rakousko. Německý vyslanec ve Vídni Franz von Papen na Hitlerův příkaz zprostředkoval cestu rakouského kancléře Schuschnigga na Berghof k jednání s německým diktátorem.59 Dalo by se říct, že právě datem schůzky 12. února, byla zahájena finální fáze Hitlerovy cesty k anšlusu. Rakouský kancléř byl mimo jiné donucen přijmout nacistu Arthura Seysse-Inquarta na pozici ministra vnitra a státní bezpečnosti ve svém kabinetu, nebo se zavázat ke spolupráci rakouské armády s německým wehrmachtem.60 Mimo tyto požadavky pak Hitler zavalil Schuschnigga hromadou urážek a hrozeb v případě nesplnění svých požadavků.61 O Hitlerově chování na schůzce se zmiňovali i někteří rakouští představitelé. Např. politický ředitel ministerstva zahraničí Theodor von Hornbostel referoval československému vyslanci ve Vídni Künzlovi-Jizerskému 16. února, že se Hitler choval jako nepříčetný velikáš, byl stále nesmírně rozčílený a rozkřikoval se chvílemi jako smyslů zbavený. V této situaci viděl Schuschnigg jako nejlepší taktiku couvat, tím spíše, že Francie a Anglie jsou považovány za impotentní a Řím pro vlastní starosti nejde Vídni na ruku. 62 Schuschnigg se pod tíhou všech hrozeb a vědomí izolace své země rozhodl Hitlerovi raději ustoupit a prakticky ihned po návratu domů začal po rozmluvě s prezidentem Wilhelmem Miklasem všechny požadavky realizovat. Od tohoto okamžiku se Hitler dostal do ofenzivy. Ve svém projevu z 20. února se ostře ohradil proti osudu 10 milionů Němců žijících v Rakousku a Československu, kterým bylo proti jejich vůli zabráněno spojit se s Německem.63 Mimo jiné Hitler pronesl, že pro světovou moc, která má nějaké sebevědomí je dále nesnesitelné dívat se na příslušníky svého národa, jímž jest pro jejich sympatie nebo pro jejich spojitost s mateřským národem, s jeho osudem a jeho světový názorem, činěno nejvážnější příkoří Kvaček, Robert: Československo a anšlus Rakouska. In: Pátek, Jaroslav a Věra Šádová: Studie z obecných dějin. Sborník k sedmdesátým narozeninám prof. dr. Jaroslava Charváta. Praha: Univerzita Karlova, 1975, s Dejmek, Jindřich: Historik v čele diplomacie: Kamil Krofta, s Klimek, Antonín: Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa, s Kvaček, Robert. Československo a anšlus Rakouska. In: Pátek, Jaroslav a Věra Šádová: Studie z obecných dějin, s Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část druhá, prezident republiky a vůdce národního odboje ( ). Praha: Karolinum, 2008, s. 98. Tamtéž. 20

21 Podle mnohých se jednalo o vůbec nejagresivnější Hitlerův projev od 30. ledna 1933, kdy se ujal úřadu kancléře. Není tedy divu, že projev vyvolal velkou odezvu v Rakousku a Československu, jichž se primárně týkal. Sám Schuschnigg se k Hitlerově řeči vyjádřil v rozhlasovém vysílání 24. února. Svůj projev zakončil burcujícím zvoláním: Červeno-bíločervená až do smrti! Rakousko!. 65I když Schuschniggův projev vyvolal doma i v zahraničí vesměs kladné reakce, sám o sobě mohl jen těžko něco změnit. Ačkoliv vládnoucí strana Vlastenecká fronta dále prohlašovala, že má situaci v zemi pod kontrolou a její síly jsou větší než ty nacistické, začínalo být zřejmé, že Schuschnigg již nemá situaci plně ve svých rukou. Od konce února se tak začínali bouřit rakouští nacisté, kteří od této chvíle pořádali po celé zemi obrovské demonstrace proti vládě a označovali již sami sebe za vedoucí představitele země.66 Ze stále se zhoršující situace Schuschnigg neviděl už v podstatě žádné východisko, a tak se odhodlal k poslednímu zoufalému pokusu udržet stávající režim v Rakousku a zabránit anšlusu. Paradoxně tím však jen celý proces anšlusu urychlil. V noci z 8. na 9. března se tajně přemístil do Innsbrucku, kde v rozhlasovém projevu vyhlásil na 13. března plebiscit. Předmětem hlasování bylo, zda většina obyvatelstva chce svobodné, nezávislé, německé a křesťanské Rakousko.67 Když se Hitler dozvěděl, co se v Rakousku chystá, rozhodl se urychlit svou expanzi. V Berlíně totiž panovala z plebiscitu obava. S největší pravděpodobností by při něm totiž vyšlo najevo, že podpora nacismu v Rakousku není tak vysoká, jak tvrdil ministr propagandy Joseph Goebbels v Německu. Hitler se tedy rozhodl využít nátlaku pomocí síly, když nechal několik svých vojenských divizí rozmístit v bezprostřední blízkosti bavorsko-rakouských hranic a dal Schuschniggovi ultimátum, že pokud do několika hodin nerezignuje ve prospěch SeysseInquarta, dojde k invazi německých vojsk na rakouské území.68 Schuschnigg byl tedy nucen 11. března zamýšlený plebiscit v zemi odvolat. Prakticky ihned poté rezignoval a ještě tentýž den byla jmenována nová vláda v čele s Arthurem SeyssInquartem, která se skládala kompletně již z členů nacistické strany. Po tzv. zvacích telegramech této vlády bylo dosaženo naoko legálního vstupu Wehrmachtu do Rakouska, který jej začal, zcela bez odporu, obsazovat 12. března. 69 Od tohoto dne tak Rakousko přestalo existovat jako stát. Pro formální potvrzení anšlusu se ještě konalo hlasování ohledně souhlasu Jeřábek, Martin: Konec demokracie v Rakousku , s Nejagresivnější nacistické manifestace proběhly ve Štýrském Hradci a Linci, kde byla podpora nacismu největší. Kvaček, Robert. Československo a anšlus Rakouska. In: Pátek, Jaroslav a Věra Šádová: Studie z obecných dějin, s Moravcová, Dagmar, Marek Pečenka a Pavel Bělina: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1994, s Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata, s

22 obyvatel s připojením k Německu vyhlášené na 10. dubna. Tato akce, plně vedená novým režimem, již byla jen pouhou formalitou a skončila v dané situaci očekávaným výsledkem. 70 Rakousko se tak oficiálně stalo součástí Třetí říše jako tzv. Východní marka (Ostmark). 3.2 Reflexe anšlusu v československém tisku Lidové noviny (LN) První komentáře věnující se anšlusu Rakouska přinesly LN již v ranním čísle 12. března Je zde uvedeno, že vývoj v Rakousku nabral rychlý spád a situace je nyní poměrně nepřehledná. Zároveň však poukazují na jediný jasný fakt, který z událostí vyplynul, že plebiscit byl pod nátlakem Německa odvolán a Rakousko tak kapitulovalo na celé čáře pod hrozbou německé intervence a nezávislost Rakouska je tak těžce porušena, že sotva lze dále o ní mluvit.71 V témže čísle se pak píše o projevu Schuschnigga ve vídeňském rozhlase z večera 11. března, kde kancléř popisuje bezvýchodnou situaci po uložení ultimáta a zároveň vyzývá brannou moc i občany, aby nekladli odpor při možném vstupu německých vojsk do země. Vysvětluje to tím, že si nepřeje, aby byla zbytečně prolévána německá krev. Svůj projev pak zakončil slovy: A tak se loučím v této hodině s rakouským lidem německým slovem a srdečným přáním Bůh ochraňuj Rakousko.72 Lidové noviny pak poukazují na paradox, že jedny z největších nacistických oslav anšlusu nyní probíhají v tyrolském Innsbrucku, který Schuschnigg považoval za jednu z bašt svého režimu a kde před pouhými dvěma dny ohlásil konání plebiscitu.73 O den později jsou již na stránkách deníku popisovány změny, které nyní Rakousko prožívá. Lidové noviny poukazují na obrovskou rychlost, s jakou je obměňován celý státní aparát bývalého režimu, kdy hned na úvod jednoho z článků se píše: Ještě nikdy se neodehrál politický převrat tak rychle jako včerejší převrat v Rakousku a ještě nikdy nebyla politická soustava smetena z povrchu tak rychle, jako autoritární režim stavovského Rakouska.74 Stejné číslo nabízí i jednu z prvních analýz situace Československa po zabrání Rakouska. V podstatě je poukazováno na fakt, že se pozice republiky příliš nemění, protože v případě války s Německem se počítalo s tím, že Rakousko bude Německem stejně zabráno. V tomto ohledu tedy nebylo Podle oficiálních výsledků se více než 99% voličů vyslovilo pro připojení Rakouska k Německu. Viz. Ort, Alexander: Evropa 20. století. Praha: Arista, 2000, s. 88. Německé vojsko vtrhlo do Rakouska. Lidové noviny, roč. 46, 12. března 1938, č. 128, s. 1. Schuschnigg: ustupujeme násilí. Lidové noviny, 12. března, č. 128, s. 1. Překotný vývoj událostí. Lidové noviny, 12. března, č. 128, s. 1. Hitler úplným pánem Rakouska. Lidové noviny, 13. března, č. 130, s

23 nikdy považováno za bezpečné neutrální pásmo. Článek dále nabízí porovnání československé pozice oproti pozici Rakouska, která je prý výrazně lepší, protože Rakousko bylo bezbranné, naše branná mohutnost je úměrná naší obtížné politické a strategické posici. O tom, že útok na nás by způsobil konflikt útočníkův s Francií, nenechalo nedávné hlasování ve francouzské sněmovně nikoho v pochybnostech.75 Rozdílů je však mezi oběma zeměmi ještě více, jako např. v tom, že Rakousko bylo v podstatě německý stát, Československo má na rozdíl od něj spojence, kdežto Rakousko bylo izolováno apod. Zároveň je vzbuzována naděje, že osud Rakouska vyburcuje světovou veřejnost, která přijme taková opatření, aby se již podobný případ neopakoval. V dalším čísle Lidových novin ze 14. března je však oproti této optimistické předpovědi podáno poměrně střízlivé hodnocení stávající situace. Důraz je kladen na fakt, že až čas ukáže, jakým způsobem zareaguje na stávající události evropská politika a nyní je především nutné vyvarovat se unáhlených závěrů. Doslova se zde píše: Dnes, kdy mysl všech je zaujata ohromujícím účinkem úderného činu, není ještě vhodná doba na probírání perspektiv. 76 Nutno však podotknout, že tento článek je v rámci reakce Lidových novin na anšlus poměrně ojedinělý a v dalších článcích je opět vyjadřován spíše optimismus a ujišťování, že není důvod k panice, protože pozice Československa se od té rakouské zásadně liší. V jednom z článků je pak popisováno i vysoké odhodlání v případě nutnosti bojovat za osud Československa: Viděli jsme jak, cizí vojsko překročilo rakouské hranice, bez potíží a odporu, jako by šlo o pouhý weekendový výlet bavorských pluků. Naše hranice jsou však střeženy naší armádou a tato armáda je dokonale vyzbrojena a vycvičena- to není věřte fráze, a vědí- li to dobře Francouzi a Angličané, uvědomují si to dobře i ti druzí.77 V podobném optimistickém duchu je líčena i Chamberlainova řeč v Dolní sněmovně ze dne 14. března, kdy prohlásil, že stanovisko Československa k anšlusu je věcí obecného zájmu a zároveň v ní odsoudil německou akci v Rakousku.78 Chamberlain sice opět nedal žádné zvláštní záruky v případě napadení, ale s tím se prý ani nedalo počítat, protože je pochopitelno, že Anglie nemůže dle svých tradic podat žádný otevřený projev na ochranu Československa. Proto se zde připisuje značný význam tomu, že anglický ministerský předseda o věci mluvil Tamtéž. Rakousko připojeno k Německu. Lidové noviny, 14. března, č. 131, s. 1. Naše jistota. Lidové noviny, 15. března, č. 133, s. 1. Anglie neopouští střední Evropu, 15. března, č. 133, s. 1. Berlínská ujištění v Londýně, 15. března, č. 133, s