SYNDROM VYHOŘENÍ U PRACOVNÍKŮ POMÁHAJÍCÍCH PROFESÍ

Transkript

1 M a s a r y k o v a u n i v e r z i t a P e d a g o g i c k á f a k u l t a K a t e d r a s o c i á l n í p e d a g o g i k y Adam Kutěj SYNDROM VYHOŘENÍ U PRACOVNÍKŮ POMÁHAJÍCÍCH PROFESÍ Diplomová práce Vedoucí práce: PhDr. Jana Veselá, Ph.D. Brno 2007

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a použil jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. Brno, Adam Kutěj 2

3 Anotace Diplomová práce se zabývá syndromem vyhoření u pracovníků v pomáhajících profesích, v úvodní části přibližuje různé pohledy odborníků na tuto aktuální problematiku včetně její historie, popisuje zájemcům o bližší poznání burnoutu rizikové faktory, srovnání s jinými zátěžovými situacemi a psychickými stavy člověka. Důležitou součástí diplomové práce jsou kapitoly o prevenci vzniku a terapie již poznaného syndromu vyhoření. Závěrečná část této práce je věnována výzkumu provedeného ve druhé polovině roku 2006 u zaměstnanců Diecézní charity Brno. Annotation The diploma work deals with the burnout syndrome in people working in assistant professions. The introductory part outlines different expert views on this topical issue inclusive of its history, describes risk factors to those who are interested in burnout details, comparing them with other stress situations and mental conditions in humans. Chapters about burnout prevention and already recognized burnout syndrome treatment form an important part of the diploma work. The closing part of the work describes the research carried out in the second half of 2006 among the Diocesan Charity Brno staff. Klíčová slova Syndrom vyhoření, pomáhající profese, stres, deprese, únava, neurastenie, existenciální neuróza, alexithymie, vyčerpání, frustrace, konflikt, trauma, krize, existenciální psychoterapie, daisensanalýza, logoterapie, psychoanalýza, behaviorální psychoterapie, rogersovská psychoterapie, Gestapy terapie, charita. Bibliografický záznam KUTĚJ, Adam. Syndrom vyhoření u pracovníků pomáhajících profesí: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra sociální pedagogiky, l. 4l. příl. Vedoucí diplomové práce Jana Veselá. 3

4 Pokud zapálíte oba konce svíčky, získáte tím 2x více světla. Svíčka však zároveň 2x rychleji vyhoří. Tímto obrazem je možné věrně ilustrovat proces směřující k vyhoření. Lidé, kteří jím procházejí, zjišťují, že veškerá jejich duševní, emocionální a fyzická energie je vypotřebována. Jejich síly jsou vyčerpané a ztrácejí vůli vytrvat... Rush, M. D. Syndrom vyhoření. Přel. Čejková, M. 1.vyd. Praha: Návrat domů, ISBN str. 7 4

5 Obsah Anotace 3 ÚVOD 8 1.VYMEZENÍ POJMU SYNDROM VYHOŘENÍ Historie syndromu vyhoření 14 2.RIZIKOVÉ FAKTORY VEDOUCÍ KE VZNIKU SYNDROMU VYHOŘENÍ Rizikové prostředí Riziková osobnost Rizikové profese FÁZE A PŘÍZNAKY SYNDROMU VYHOŘENÍ Fáze syndromu vyhoření Příznaky syndromu vyhoření ODLIŠENÍ SYNDROMU VYHOŘENÍ OD JINÝCH ZÁTĚŽOVÝCH SITUACÍ A NEGATIVNÍCH PSYCHICKÝCH STAVŮ Stres Deprese Chronická únava Neurastenie Existenciální neuróza Alexithymie Vyčerpání Únava Frustrace Konflikt Trauma Krize Zvládání zátěžových situací PREVENCE SYNDROMU VYHOŘENÍ Prevence syndromu vyhoření ze strany jedince Prevence syndromu vyhoření ze strany organizace TERAPIE SYNDROMU VYHOŘENÍ Existenciální psychoterapie Daseinsanalýza Logoterapie Psychoanalýza Behaviorální psychoterapie Rogersovská psychoterapie Gestalt terapie Medikamentózní terapie PRAKTICKÁ ČÁST Diecézní charita Brno Domov sv. Markéty pro matky s dětmi v tísni Cíl šetření a stanovení hypotéz Metodologie a organizace výzkumu Charakteristika zkoumaného souboru Výsledky šetření a interpretace výsledků Diskuse 80 ZÁVĚR 81 Resumé 84 5

6 VYUŽITÁ LITERATURA 85 Přílohy 89 6

7 7

8 ÚVOD Učitelská profese je prakticky už dlouhou dobu předmětem zvýšeného zájmu celé společnosti, a to nejen v naší republice. Tento zájem je různě motivován, ale v zásadě vyplývá ze stále rostoucího významu vzdělání jak pro jedince, tak i pro celou společnost. 1 Sociální práce je obor, který má v současné době k sociální pedagogice vůbec nejblíže. Je to obor, který nejenom v České republice zaznamenal v posledních deseti letech značný rozvoj, podobně jako sociální pedagogika. Vztah mezi těmito dvěma vědami je pojímán různě, především v souvislosti s genezí obou oborů. V rámci svého studia sociální pedagogiky jsem se zaměřil na problematiku syndromu vyhoření u pracovníků pomáhajících profesí. Domnívám se totiž, že i sociální pracovníci a pedagogové jsou v tomto směru ohroženou skupinou. Jsem přesvědčený, že informace o syndromu vyhoření by měly být součástí přípravy na budoucí povolání v pomáhající profesi. Nikdo není imunní a nikdo nemůže předem říci, že jemu se to nemůže stát. Pedagogika, včetně sociální, je podobně jako sociální práce, o práci a vztahu k lidem. Je tedy důležité o syndromu vyhoření znát co nejvíce informací, které pomohou se s jeho nebezpečím lépe vyrovnat. Se změnami, které se staly po roce 1990, vzrostla v naší zemi potřeba kvalitní sociální práce a péče. Objevily se nové problémy a náročné životní situace, které v minulosti buď nebyly, nebo byly jen okrajovou záležitostí. S tím roste také počet sociálních pracovníků jak ve státním, tak nestáním sektoru; rozšířily a zkvalitnily se také možnosti jejich profesní přípravy. S rostoucími nároky na pracovníky v pomáhajících profesích se začalo více hovořit o syndromu vyhoření, který ovlivňuje jejich pracovní výkon. Informace o tomto problému se stávají nezbytnou součástí studijní přípravy budoucích sociálních pracovníků, sociálních pedagogů, psychologů, duchovních, lékařů a jiných pracovníků, které může syndrom vyhoření v budoucí praxi ohrozit. Sociální práce je jedna z pomáhajících profesí, středem jejíž pozornosti je člověk, práce s lidmi a zvláště pro lidi a syndrom vyhoření často vzniká tam, kde je práce se 1 Srov. Vašina, B.- Valošková, M. Učitel pracovní zátěž zdraví. In: Učitelé a zdraví I. Řehulka, E.- Řehulková, O.(Eds.) Brno: Psychologický ústav AV ČR, str. 16 8

9 druhými lidmi hlavní náplní pracovní činnosti. Vyhoření neovlivňuje pouze postiženého, jeho kolegy, rodinu, ale především se negativně podepisuje na vztahu pracovník klient a může vést k neprofesionálním a neodborným zásahům do klientova života. Pojem sociální pedagogika pochází v německy hovořícím prostředí od Karla Magera ( ) a Adolfa Diesterwega ( ). Sociální pedagogika pocházející od Karla Magera a rozpracovaná koncem 19. století Paulem Natorpem ( ) označuje bez ohledu na své stáří teorii výchovy a vzdělávání skrze společenství a společnost. Sociální pedagogika je tak praktickým rozměrem obsaženým ve všech pedagogických oblastech: jako podmínka, objekt, cíl, nositel nebo prostředek praxe. Pojetí sociální pedagogiky uvedené Adolfem Diesterwegem a ve 20. letech 20. století rozvinuté Hermannem Nohlem ( ) reprezentuje výchovu a vzdělávání dětí a mladých lidí, kteří jsou označováni pro svoje sociální znevýhodnění a odlišné chování za sociálně neintegrované. Odpovídající opatření vyžadují zvláštní intenzitu. 2 Sociální pedagogika se tedy stala jednou z dalších pomáhajících profesí, kde syndrom vyhoření ohrožuje její pracovníky. Proto jsem se zaměřil v diplomové práci na tuto oblast. Jak vyhoření vzniká, co ho způsobuje, jak se projevuje, jak zabránit jeho vzniku a jak ho léčit? Na tyto otázky se snažím hledat odpověď. V teoretické části vysvětluji pojem vyhoření a jeho historii. Rizikové faktory vedoucí ke vzniku vyhoření dělím do tří skupin, a to na rizikové prostředí, osobnost a profesi. Vyhoření má celý soubor příznaků, z nichž mnohé jsou patrné již v počátečních fázích. Jejich znalost může pracovníka pomáhající profese včas upozornit na ohrožení syndromem vyhoření a přimět k léčbě v ranných fázích. Jednu z dalších kapitol věnuji podobnosti a odlišnosti syndromu vyhoření a jiných negativních psychických stavů. Stěžejními kapitolami této práce jsou prevence vzniku syndromu vyhoření jak ze strany jedince, tak i organizace a také následná léčba a terapie. V praktické části uvádím dotazníkové šetření určené sociálním pracovníkům, sociálním pedagogům a jiným pracovníkům sociální péče věnujícím se osamělým matkám s dětmi v tísni a jiným pracovníkům Diecézní charity Brno, kteří ochotně 2 Papenkort, V. Co znamená sociální pedagogika v Německu? Přel. Bernard,J.-Malíková, J.-Neudorflová, J.- Ortová, M.-Záleská, L. Sociální práce/sociálna práca. 3/2006. str

10 spolupracovali při vyplňování dotazníků uvedených v příloze této práce a následným opakovaným rozhovorům. Oblast péče o osamělé matky s dětmi v tísni jsem si vybral, protože jsem s nimi jako dobrovolník více než tři roky pracoval právě v Oblastní charitě Brno. Znám tak náplně práce zaměstnanců, chod zařízení a klientelu. Popíši zde také metody a postupy při dotazníkovém šetření výskytu a intenzity vyhoření. Cílem této práce je upozornit na nutnost informovat o vyhoření připravující se budoucí pracovníky pomáhajících profesích, protože následky způsobené neodborným zásahem pracovníka trpícího vyhořením do klientova života mohou být nezvratné. Chci zdůraznit zejména prevenci vyhoření, hlavně zařazením preventivních programů do výuky budoucích sociálních pedagogů a jiných pracovníků pomáhajících profesí, ale také pracovníků v přímé praxi s klienty. 10

11 1. VYMEZENÍ POJMU SYNDROM VYHOŘENÍ Skutečně, on byl nepostradatelný! Všude, kde se něco dělo pro blaho obce, byl činný, byl tady. Slavnosti a bály, dostihy i udílení cen, hostiny i zkouška hasičské stříkačky - bez něho to prostě nešlo. Bez něho se nic neudálo, ani chvíli neměl volno. Ani včera, když ho pohřbívali, u toho nemohl chybět. (Wilhelm Busch) 3 Syndrom vyhoření je českým ekvivalentem anglického sousloví syndrom burnout. Syndrom burnout je možno popsat jako reakci na chronické emocionální přetížení v souvislosti s výkonem profesí, jejichž náplní je práce s lidmi. Syndrom vyhoření je často výsledkem dlouhodobé pracovní zátěže, nevzniká ze dne na den, vyvíjí se v průběhu chronického pracovního stresu. Akutní stres však k vyhoření nevede. Syndrom vyhoření se objevuje u angažovaných pomahačů. Projevuje se tělesným a emocionálním vyčerpáním, únavou, popudlivostí, nedůvěřivostí, depresivitou a negativním a cynickým postojem k vlastní práci a ke klientům. Bývá označován jako fenomén prvních let v zaměstnání, kdy po vysokých očekáváních nastává zklamání, frustrace, bezmoc a rezignace. Jakou roli hrají při vyhoření osobnostní proměnné, je zatím nejasné. 4 Vyhoření má škodlivé důsledky nejen pro své oběti, ale i u lidí pracujících v pomáhajících profesích má velký vliv na kvalitu jimi poskytovaných služeb. Tito lidé vidí často své klienty jako stereotypní opakující se případy, špatně se soustředí na rozhovor, přestávají být vůči klientům tolerantní, uchylují se k anonymitě. Výsledkem vyhoření jsou negativní postoje k sobě samému, ke klientům, ke kolegům, přátelům, rodině a v neposlední řadě také ovlivňuje partnerské soužití. 3 Tošner, J.-Tošnerová, T. Burn-Out Syndrom, Syndrom vyhoření. Praha: Hestia, 2002, dostupné také na [on-line] [ ] 4 Mallotová, K. Burn-out neboli syndrom vyhoření. Psychologie dnes, roč.6., č.2, r str

12 Syndromem vyhoření se zabývá mnoho autorů, hlavně v anglicky mluvících zemích. V české literatuře se této problematice samostatně dosud věnuje jen pár autorů. Většinou bývají informace o syndromu vyhoření jen samostatnou kapitolou nebo podkapitolou psychologických nebo zdravotnických publikací. Následující definice vymezují syndrom vyhoření, ale vždy z jiného pohledu. K. Kopřiva termín syndrom vyhoření definuje takto: Je-li naše energetická bilance dlouhodobě záporná (nemáme-li zdroje radosti v životě a nejsme-li dobře zakotveni v těle), dostaneme se do stavu, pro který se ustálil termín syndrom vyhoření. K hlavním projevům patří deprese, lhostejnost, cynismus, stažení se z kontaktu, ztráta sebedůvěry, časté nemoci a tělesné potíže. Není to obyčejná únava... Není to ani přechodná krize, u které můžeme věřit, že čas momentální depresi vyléčí. Ale není to ani tendence stěžovat si, naříkat a postonávat jako charakterový rys. Do syndromu vyhoření je vždy vpletena otázka po smyslu vlastní práce. Když se práce daří, je zážitek smysluplnosti práce pomáhajícího silnější, než by byl v mnoha jiných povoláních. Když se nedaří, je zrovna tak silnější i pochybnost. 5 Nejznámější definice syndromu vyhoření pochází od A. Pinesové, kterou ve své publikaci uvádí C. Hennig a G. Keller: Syndrom vyhoření lze popsat jako duševní stav objevující se často u lidí, kteří pracují s jinými lidmi. Tento stav ohlašuje celá řada symptomů: člověk se cítí celkově špatně, je emocionálně, duševně a tělesně unavený. Má pocity bezmocnosti a beznaděje, nemá chuť do práce ani radost ze života. Vyhoření není důsledkem izolovaných traumatických zážitků, nýbrž se objevuje jako plíživé psychické vyčerpání. 6 E. Libigerová uvádí také různé pohledy a definice ostatních autorů na syndrom vyhoření, a to např. od C. Chernise: Vyhoření je proces, který začíná nadměrným a dlouhodobým pracovním zatížením, které vede k pocitům napětí, podrážděnosti, vyčerpanosti. Když pracovník pasivně překoná tyto příznaky stresu pomocí emoční nezainteresovanosti, osamocením v zaměstnání a stává se netečným, někdy i cynickým a krutým, je proces vedoucí k vyhoření završen a od Brilla: Vyhoření je 5 Srov. Kopřiva, K. Lidský vztah jako součást profese. 3. vyd. Praha: Portál, str Hennig, C.- Keller, G. Antistresový program pro učitele. Přel. Vrátilová, J. 1. vyd. Praha: Portál, str. 17 Přel. z. Anti-Stress-Programm für Lehrer. 12

13 postupně se prohlubující, pracovně podmíněný dysforický a dysfunkční stav (stav špatné, snížené nálady a pocit nedostatečného výkonu) u osoby vez výrazné psychopatologie, která byla dříve schopna normálního, přiměřeného výkonu v běžném duševním rozpoložení v té samé pracovní situaci a která není schopna se dostat zpět na původní úroveň bez pomoci zvenčí nebo změny prostředí. 7 Další možnosti a přístupy k syndromu vyhoření jiných autorů uvádí ve své knize prof. Křivohlavý: 8 Henrich Freudenberger: Burnout je konečným stadiem procesu, při němž lidé, kteří se hluboce emocionálně něčím zabývají, ztrácejí své původní nadšení (svůj enthusiasmus) a svou motivaci (své vlastní hnací síly). Cary Cherniss: Burnout je výsledkem procesu, v němž lidé velice intenzívně zaujatí určitým úkolem (ideou) ztrácejí své nadšení. Edelwich a Richelson: Burnout je proces, při němž dochází k vyčerpání fyzických a duševních zdrojů (energií), k vyplenění celého nitra, k utahání se tím, že se člověk nadměrně intenzívně snaží dosáhnout určitých subjektivně stanovených nerealistických očekávání nebo že se snaží uspokojit takováto nerealistická očekávání, která mu někdo jiný stanoví. Agnes Pines a Elliott Aronson: Burnout je formálně definován a subjektivně prožíván jako stav fyzického, emocionálního a mentálního vyčerpání, které je způsobeno dlouhodobým zabýváním se situacemi, které jsou emocionálně těžké (náročné). Tyto emocionální požadavky jsou nejčastěji způsobeny kombinací dvou věcí: velkým očekáváním a chronickými situačními stresy. Syndrom vyhoření byl popsán z hlediska různých teoretických koncepcí. Základ tvoří multidimenzionální přístup, který vyplynul z prací Ch. Maslachové. Při výzkumu burnout se nejčastěji používá definice, která byla vyvinuta v roce 1981 Ch. Maslachovou a S. E. Jacksonovou: Burnout je psychologický syndrom emočního 7 Srov. Libigerová, E. Syndrom profesionálního vyhoření. Praktický lékař, roč.79, č.4, r str Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, str.49 13

14 vyčerpání, citového stažení (tzv. depersonalizace) a pokles osobní výkonnosti, který se může objevit u osob, jejichž profesí je práce s lidmi. 9 Syndrom vyhoření lze popsat jako duševní stav objevující se často u lidí, kteří pracují s jinými lidmi a jejichž profese je na mezilidské komunikaci závislá. Tento stav ohlašuje celá řada příznaků: člověk se cítí celkově špatně, je emocionálně, duševně i tělesně unavený. Má pocity bezmoci a beznaděje, nemá chuť do práce ani radost ze života. 10 I když každý z autorů má svůj pohled na syndrom vyhoření, dá se v jejich definicích vypozorovat spoustu společných charakteristických znaků pro syndrom vyhoření: jedná se hlavně o vyčerpání, které může být psychické a fyzické a příčinou zde může být nadměrné nadšení pro povolání, vysoká motivace, velké očekávání a následný kontakt s realitou, že ne vše je podle vysněného a představovaného. Objeví se překážky, které jsou více či méně řešitelné, člověk musí přejít ke kompromisům, opustit své představy a vyrovnat se se skutečnou situací a možnostmi, které mu jeho profese nabízí. Vyskytuje se u zcela psychicky zdravých lidí, nejedná se tedy o psychologicky nenormální osobnost Historie syndromu vyhoření Pojem burnout (původně v podobě burn-out ) byl uveden do literatury americkým psychoanalytikem H. J. Freudenbergerem v roce 1974, a to v podstatě v rozměrech současného pojetí. Příznaky syndromu vyhoření se objevovaly už koncem 60. let u amerických poradců a diskutovalo se o vyhaslosti, o vyhaslém plameni. 11 Termín burnout (vyhoření) byl původně používán pro označení stavu lidí, kteří propadli alkoholu a ztratili o vše ostatní zájem. Později se tento termín začal používat i pro toxikomany, pro ten jejich stav, kdy jejich zájem je soustředěn jen na danou drogu a vše ostatní jim je zcela lhostejné. Posléze se termínu burnout začalo 9 Srov. Libigerová, E. Syndrom profesionálního vyhoření. Praktický lékař, roč.79, č.4, r str Tošner, J.-Tošnerová, T. Burn-Out Syndrom, Syndrom vyhoření. Praha: Hestia, 2002, dostupné také na [on-line] [ ] 11 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd., Praha: SZÚ, str. 6 14

15 používat i pro lidi, kteří byli tak opojeni svou prací, že nic jiného, než to, co dělali, je nezajímalo. Pro nic jiného nebyli s to žít. V práci se doslova utápěli. Začal se pro ně razit termín workholici - v odkazu na obdobu, kterou je možno vidět u alkoholiků. 12 V. Kebza a I. Šolcová uvádějí, že hlavní vlna zájmu o tuto problematiku začala na přelomu 70. a 80. let, a to ve vztahu k převážné většině pomáhajících profesí, u nichž lze výskyt syndromu vyhoření předpokládat. Burnout syndrom se objevuje na přelomu 80. a 90. let 20. století jako něco nového v zemích, které procházely transformačními změnami. Je to v souvislosti se stresem občanů, který souvisí s těmito transformačními kroky. 13 V současné době označujeme syndromem vyhoření emocionální zátěž spojenou s dlouhodobým zaměřením na druhé a vydáváním své energie do pracovní činnosti vůči klientům. Dle mého názoru se vyskytuje hlavně u pracovníků v pomáhajících profesích jako jsou sociální pracovníci, zdravotní sestry, lékaři, psychologové, ale také sociální a speciální pedagogové. Syndromem vyhoření může trpět např. i podnikatel či právník, ve sféře pomáhajících profesí je to však nejvýraznější, neboť pracovník svým neodborným zásahem do klientova života může více ublížit než pomoci. Podle W. Schmidbauera 14 je vyhoření důsledkem tzv.syndromu pomáhajících, který je charakterizován neschopností vyjádřit vlastní potřeby a pocity a celkově (nevědomě) narcistickým laděním osobnosti. V současné odborné literatuře je syndrom vyhoření zpracováván zejména v anglicky mluvících zemích, představiteli jsou Ch. Maslach, A. Pines, E. Aronson, Ch. Kyriacou, H. Freundberger, B. Farber, H. Vollmer. V českém odborném písemnictví se jedná pouze o okrajově zmiňovaný problém v publikacích autorů zabývajících se psychologií zdraví, psychosomatikou nebo psychoterapií. Nejviditelnější autoři jsou A. Hladký, J. Vymětal, I. Fialová, V. Kebza, I. Šolcová, J. Křivohlavý, K. Kopřiva, T.Tošnerová. 12 Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, str Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, str Schmidbauer, W. Psychická úskalí pomáhajících profesí. Praha: Portál, 2000 in Orsáková, P. Jak se bránit syndromu vyhoření. [on-line] [ ] 15

16 2. RIZIKOVÉ FAKTORY VEDOUCÍ KE VZNIKU SYNDROMU VYHOŘENÍ Vyhoření není výsledkem izolovaných traumatických zážitků, nýbrž se objevuje jako plíživé psychické vyčerpání, jako dlouhodobé působení stresujících podnětů. 15 Ve své nejvýraznější podobě se projevuje až po delším působení faktorů ovlivňujících jeho vznik. V pracovním procesu je mnoho podnětů, které se při větší kumulaci a spolu s ostatními stávají příčinou vzniku vyhoření a jsou považovány za rizikové faktory Rizikové prostředí Výskyt syndromu vyhoření ve společnosti neustále roste. Je to např. vzhledem ke zvýšenému životnímu tempu, rostoucím nárokům na ekonomické, sociální a emoční zdroje člověka v dnešní relativně rozvinuté a spotřebně orientované společnosti. Prodlužuje se též životní etapa, po kterou musí člověk těmto nárokům společnosti čelit. 16 Původně převažovala představa, že určující charakteristikou pracovní činnosti, která může vést k vyhoření, je především práce s lidmi. K tomu se dnes již připojuje vysoké pracovní tempo, nekolísavý, standardní výkon, s malou možností úlevy a odpočinku, práce bez chyb a omylů. 17 Dále se člověk vystavuje kritice ze strany nadřízených. Pokud je jejich kritika oprávněná, pomáhá zlepšit pracovní výkon, je motivující. V případě, že je pracovník kritizován neustále a bez ohledu na vykonanou práci, stává se nesnesitelná. Jedinec ztrácí motivaci k práci. Začíná cítit, že neexistuje způsob, kterým by uspokojil své nadřízené. S nadměrnou kritikou také souvisí nedostatek uznání, který potlačuje nadšení a zájem o práci a může se projevit nejen na finančním hodnocení, ale především v přímém kontaktu s nadřízenými. Ti často šetří pochvalou a uznáním při dobře odvedeném pracovním úkolu, nechávají ho bez povšimnutí a považují ho za samozřejmost. Na sebemenší zhoršení nebo chybu ze 15 Tošner, J.-Tošnerová, T. Burn-Out Syndrom, Syndrom vyhoření. Praha: Hestia, 2002, dostupné také na [on-line] [ ] 16 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, str Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, str. 9 16

17 strany pracovníka reagují velice ostře. Riziko vyhoření zvyšuje také přesvědčení o neodpovídajícím společenském uznání, ekonomickém ohodnocení a práci neodpovídající kvalifikaci pracovníka. 18 Na druhé straně i když je práce a pracovní prostředí namáhavé a stresující, pracovníci nevyhoří, jestliže se jim dostává pocitu úspěšnosti a potřebnosti. 19 Požadavky kladené v dnešní době na zaměstnance, úkoly bez konce, přebujelá byrokracie sice vedou k pracovnímu vyčerpání, ne však k samotnému syndromu vyhoření. Pokud mají lidé pocit, že mohou věci kolem sebe ovlivnit, pokud dostávají za svoji práci odpovídající odměnu, pravděpodobnost vyhoření se snižuje. Na druhé straně přetížení spojené s nejasnostmi, káráním nebo jinými negativními situacemi se může stát počátkem cesty k vyhoření. Neslučitelné nebo nesmyslné požadavky, jeden z rizikových faktorů, znamenají předem prohranou situaci. Další příčinou jsou požadavky, které nemůže pracovník splnit např. vzhledem ke krátkému termínu, nebo je jejich splnění zcela nereálné. 20 J. Křivohlavý dále uvádí, že příčinou vyhoření může být také extrémní míra svobody a kontroly. Ukazuje se, že člověku není dobře, když nemá téměř žádnou svobodu (volnost) rozhodování, není mu však ani tehdy dobře, když má svobody (volnosti) tolik, že neví, co s ní. Podobně je tomu i s kontrolou. Nikomu není jistě příjemné, když ho někdo neustále kontroluje a mluví mu do činností, které vykonává a na druhou stranu, když kontrola chybí zcela, má člověk pocit, že jeho práce nikoho nezajímá. Další možnou příčinou vyhoření je nesmyslnost požadavků kladených na pracovníka. To, co se např. vedení může zdát zcela smysluplné, může se tomu, kdo to dělá, zdát zcela nesmyslné. Ke zrodu burnout přispívá také řada problémů s autoritou. Ta může být centralizovaná nebo roztříštěná. Někdy se v kolektivu vytvoří neformální autorita, kterou většina nebo všichni uznávají více než tu formální, a tím dochází ke střetům a konfliktům. S tím souvisí také problémy se sociální komunikací. Problémy vznikají při komunikaci horizontální i vertikální. Často se jedná o špatnou nebo žádnou informovanost nadřízených podřízenými a samozřejmě obráceně. Na 18 Srov. Potterová, B. A. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. Olomouc: Votobia, str Libigerová, E. Syndrom profesionálního vyhoření. Praktický lékař, roč. 79, č. 4, r str Srov. Potterová, B. A. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. Olomouc: Votobia, str

18 pracovištích téměř neexistují skupinové rozhovory o tom, co zaměstnance trápí, o čem by chtěli hovořit apod Riziková osobnost V této kapitole se dá položit otázka proč někoho syndrom vyhoření potká a někoho, byť i při větší zátěži, ne? Někteří lidé pokládají určité činnosti za vyčerpávající a druzí je zvládají bez větších obtíží. Je to individuální a je to dáno naší osobností. Důležité je, jak se na problém díváme, jak k němu přistupujeme, jak a zda ho řešíme, jaká motivace nás vede a jaké vidíme perspektivy. Jako přitěžující faktor působí, že se vlastní jednání jedince a osobní stanoviska mění. Každý člověk je více či méně závislý na náladách, vnějších vlivech, dobrých či špatných dnech, což ovlivňuje jeho chování a reakce. Kromě toho je důležité, koho člověk pokládá za původce svého problému. 22 Podle autorů V. Kebzy a I. Šolcové je vnitřním klíčovým faktorem, který ovlivňuje rezistenci člověka vůči negativním účinkům stresu, osobnost jedince. Za klíčový vnější (sociální) faktor je pokládána tzv. sociální opora, tj. systém sociálních vztahů a vazeb, jež člověk jednak produkuje ve vztahu k okolí, jednak z tohoto okolí přijímá. K tomu přiřadili definici od psychologů N. Bolgera a E. Schillinga - tři způsoby ovlivňující zdraví a psychickou pohodu: 1. Osobnost může být vysvětlením toho, proč se někteří lidé dostávají do stresogenních situací a jiní ne. 2. Osobnost může ovlivnit způsob, jakým lidé reagují ve stresogenních situačních podmínkách. 3. Osobnost může ovlivňovat zdraví a psychické procesy mechanismy, které nesouvisí se stresem navozeným z vnějšího prostředí. Osobnostní charakteristiky se v podmínkách stresu promítají do procesů zvládání stresu (coping), a to tak, že rozhodujícím způsobem ovlivňují hodnocení 21 Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, str Srov. Vollmerová, H. Pryč s únavou. Přel. Kufnerová, Z. 1. vyd. Praha: Motto, str. 52. Přel. z Ich fühle mich fix und fertig. 18

19 stresogenních situací a výběr strategií k jejich zvládnutí, a tím i následné psychické procesy (např. emoce) a jejich neuroendokrinní složku. Určité osobnostní charakteristiky tak predisponují k určitému stylu hodnocení a zvládání stresu a mohou být vysvětlením odlišné zranitelnosti různých osob vůči stresu. 23 K. Kopřiva také uvádí tři různé cesty, které vedou k syndromu vyhoření: 24 1.) Ztráta ideálů Na počátku je nadšení. Na konci studia nebo na konci předcházející profesní dráhy se člověk těší na zaměstnání nové. Ztotožní se s novými úkoly, s týmem kolegů, nevadí mu pracovat přesčas. Práce je zábavou a je smysluplná. Postupně však narůstají potíže. Mnohé z velkolepých cílů se oddalují, mnohé se ukážou jako nedosažitelné. Ztráta důvěry ve vlastní schopnosti jde ruku v ruce se ztrátou smysluplnosti práce samé. Zatížení víc a více vyčerpává a nakonec vede k vyhoření. Povolání ztratilo veškerý smysl. 2.) Workaholismus můžeme říci, že se jedná o závislost na práci. Jde o propadnutí se do práce stejně jako propadnutí droze nebo alkoholu. Workaholismus neznamená jen to, že někdo hodně pracuje. Jde o nutkavou vnitřní potřebu hodně pracovat. 3.) Teror příležitostí tento obrat popisuje životní pocit mnoha lidí v postsocialistickém období. Některým lidem práce neubývá. Není to dáno jejich neschopností, ale tím, že již k plněnému úkolu přibude další a další, které představují lákavou příležitost, které se musí využít. Pak pracovník nemůže dostát všech svých závazků, ze všech činností spotřebovává čas a energii. Neschopnost slevit vede po čase k syndromu vyhoření. Nejde zde o nutkavost workaholika, spíše o nedostatek řádu v životě, o horší kontakt s realitou a někdy též o neschopnost odmítnout. Další autoři V. Kebza a I. Šolcová se syndromem vyhoření zabývají ve dvou rovinách, a to filozoficko-psychologické, kdy se jedná o zdroje z oblasti existenciálně orientované filozofie a psychologie. Z mnoha podnětů byly pro psychology nejpodstatnější otázky vztahující se k prožitkům, jež se vyskytují v souvislosti s krizí osamělého jedince. Tato krize je způsobena pocitem totálního osamění, vykolejení z dosavadního zaběhnutého každodenního režimu a nutností spoléhat se pouze na své vlastní síly. Značný důraz je kladen na pocity úzkosti, jejíž zdroje jsou spatřovány 23 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, str Kopřiva, K. Lidský vztah jako součást profese. 3. vyd. Praha: Portál, str

20 v prožívané odpovědnosti, a na pocity beznaděje vztahující se k nutnosti spoléhat jen na sebe. Úzkost je jedním z ústředních pojmů existenciálního přístupu: je hlavní hybnou silou prožívání reality, díky ní si člověk uvědomuje fakt konečného postavení v celku okolního světa. Druhá rovina, psychologicko-medicínská, přispěla ke koncipování poznatků o vyhoření dlouhodobým studiem stresu a jeho důsledků. V této rovině se poukazuje na stres. Ten je nejčastěji pojímán jako výsledek nerovnováhy mezi hodnocením požadavků a hodnocením zdrojů k jejich zvládnutí. Na straně požadavků je hodnocena intenzita nároku a předpokládané důsledky selhání se s ním vyrovnat. Na straně zdrojů je hodnocena jejich přiměřenost a dostatečnost. 25 Pocit, že požadavkům nelze dostát, je důsledkem vyčerpání rezerv a zdrojů ke zvládání stresu. Jedná se o repertoár vrozených dispozic a dovedností, které jedinec získal v průběhu svého života v procesu střetávání se s nejrůznějšími stresory. 26 Lidé, kteří jsou postiženi syndromem vyhoření, jsou zaujatí hlavně svojí prací. Pracují až fanaticky. K tomuto fanatismu může vést právě strach před nepříjemnými situacemi. 27 Obecně lze říci, že k vyhoření mají blíže lidé úzkostliví a bojácní než odvážní a aktivní. Často trpí nedostatečným sebevědomím, mají sklon k depresím a ke stresu. Nejsou schopni zvládat zátěž a zároveň neumí odpočívat a relaxovat. Jedinec má v této době snížené sebevědomí, negativní mínění o své osobě, zejména pokud jde o pracovní kompetenci a hlavně má pocit profesního neúspěchu. 28 Podle E. Libigerové jsou vyhořením nejvíce ohrožení ti lidé, kteří mají vysokou motivaci a jsou ochotni se cele věnovat své práci, která je jejich jediným smyslem. 29 K vyhoření jsou také náchylné osoby, které si vždy musí udělat vše samy, odmítají jakoukoliv pomoc, vytyčují si vysoké cíle, dostávají se pod tlak, který vede k vyhoření. 25 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, str Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, str Srov. Potterová, B. A. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. 1. vyd. Olomouc: Votobia str Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, str Srov. Libigerová, E. Syndrom profesionálního vyhoření. Praktický lékař, roč.79, č.4, r str

21 S větším výskytem vzniku vyhoření souvisí problém, kdy lidé své fyzické problémy zjednodušují a nezabývají se jimi. 30 Podle vlastností člověka jsou rizikovější skupinou lidé úzkostní, fobičtí, perfekcionalisté, pedanti. 31 Myslím si, že ženy mají k syndromu vyhoření blíže než muži. Je to dáno např. konfliktem rolí, kdy žena musí plnit roli manželky a matky a proti tomu je role zaměstnankyně. Požadavky kladené na jednotlivé role mohou být často v konfliktu, a tím vedou i k bezmoci Rizikové profese Na počátku výzkumu syndromu vyhoření se mělo za to, že rizikovými profesemi jsou ty, jejichž podstatou je práce a pomoc lidem. S rozvojem výzkumu se rozrostla i skupina profesí, která je riziková pro vznik syndromu vyhoření, burnoutu. Jako první na syndrom vyhoření upozornilo zdravotnictví, a to především profese zdravotních sester sloužících převážně v hospicích, na onkologických odděleních, na jednotkách intenzívní péče, ale i na pooperačních pokojích. Syndrom vyhoření se však nevyhýbá ani lékařům. Tito lidé se téměř denně setkávají se smrtí a bolestí, kterou pacient prožívá. Tím pádem je namáhavé neustálé utěšování a soucítění s pacientem i případně s rodinou. 33 V České republice se odborníci zabývají syndromem vyhoření i v profesní kategorii učitelů. Vyhoření ohrožuje zejména učitelky a učitele základních a středních škol včetně škol učňovských atp. Ve vyšší míře mu podléhají učitelky speciální pedagogiky, zvláště pak ty, které pracují s dementními školáky a psychiatricky postiženými dětmi. Mimořádně náročné z tohoto hlediska je učitelství odborného 30 Kebza, V.- Šolcová I. Burnout syndrom: Teoretická východiska, diagnostické a intervenční možnosti. Československá psychologie, č. 42, r. 1998, č.5. str Kebza, V.- Šolcová I. Burnout syndrom: Teoretická východiska, diagnostické a intervenční možnosti. Československá psychologie, č. 42, r. 1998, č.5. str Kebza, V.- Šolcová I. Burnout syndrom: Teoretická východiska, diagnostické a intervenční možnosti. Československá psychologie, č. 42, r. 1998, č.5. str Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, str

22 školství. Větší sklony k němu mají jedinci, kteří přišli do školství s velkým nadšením a jasnou představou, co chtějí dokázat, setkání s odlišnou realitou však vede k prvním příznakům vyhoření. 34 Rovněž sociální pracovnice a pracovníci ve všech sférách patří mezi nejohroženější skupinu výskytem syndromu vyhoření. Je to dáno každodenním střetáváním se s problémy, konflikty, bezvýchodnými situacemi klientů, nutností dodržovat předpisy, příkazy nadřízených a snahou pomoci, minimálními výsledky jejich práce zapříčiňující napětí, chronický stres, od kterého je již krátká cesta k vyhoření. 35 J. Křivohlavý, ale také i V. Kebza s I. Šolcovou řadí mezi další profese s výskytem syndromu vyhoření například psychology, psychoterapeuty, sociální pracovníky a pracovnice ve všech oborech, učitele a učitelky na všech stupních škol, pracovníky věznic, duchovní a řádové sestry, právníky (zvláště advokáty), dispečery záchranné služby, zaměstnance policie, kriminalisty, příslušníky zásahových jednotek a další. Za určitých okolností to mohou být také nezaměstnanecké kategorie, vždy však u osob, které jsou v jakémkoli kontaktu s druhými lidmi, jsou závislé na jejich hodnocení a mohou být vystaveny působení chronického stresu - např. u výkonných (špičkových) umělců, sportovců, ale také u osob samostatně výdělečně činných. 36 K psychickému vyhoření dochází také u vedoucích pracovníků všech stupňů. 37 V. Kebza a I. Šolcová považují za významné rizikové okolnosti či faktory pro vznik burnoutu např. samostatný život v současné civilizované společnosti s neustále rostoucím tempem a nároky na člověka, vysoké až nadměrné požadavky na výkon, nízkou autonomii pracovní činnosti, monotonii práce, průvodně vysokou empatii, obětavost, zájem o druhé, neschopnost relaxace, úzkostné, fobické a obsedantní rysy, permanentně prožívaný časový tlak, nízké či nestabilní sebepojetí a sebehodnocení, chronické přesvědčení o neodpovídajícím společenském uznání a ekonomickém hodnocení vykonávané profese Srov.Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, str Srov.Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, str Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, str Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, str Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, str. 8 22

23 S výkonem jednotlivých profesí je do určité míry spojen také stres vyplývající z náplně práce. Je-li však práce vykonávána, jak píše L. Míček 39, se zájmem a braná dokonce jako hobby, vyčerpává podstatně méně než ta, kterou charakterizuje zvýšená osobní zodpovědnost, náhlost úkolů a krátkodobost jejich termínů, zvýšený podíl administrativně organizačních prací a nebo neúměrné množství povinností. Nejvíce zatěžující úkoly a povinnosti jsou ty, jež jsou spojeny s co největší osobní zodpovědností. Přepracovanost je podstatně zvyšována neuspokojivými meziosobními vztahy. Mezi zaměstnanci jsou na tom nejhůře tzv. střední kádry, kteří jsou vystavováni tlaku nadřízených i podřízených. Největší energetickou náročnost představují úkoly nové, dosud nezaběhnuté, krátký časový termín na splnění, vzájemná kooperace ostatních spolupracovníků. Jiným faktorem vyvolávajícím přetížení je nedostatek odpočinku a citového uspokojení z práce. Někdy se hovoří o sysifovském komplexu u lidí, kteří se věnují stálé usilovné práci bez dostatečného uspokojení Míček, L. Duševní hygiena. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, str Míček, L. Duševní hygiena. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství,1984. str

24 3. FÁZE A PŘÍZNAKY SYNDROMU VYHOŘENÍ Vyhoření není výsledkem izolovaných traumatických zážitků, nýbrž se objevuje jako plíživé psychické vyčerpání, jako dlouhodobé působení stresujících podnětů Fáze vývoje syndromu vyhoření Burnout syndrom může být chápán jednak jako stav, vznikající v důsledku řady okolností, zvláště pak chronického stresu, jednak jako permanentně se vyvíjející proces 42 trvající mnoho měsíců až let. Probíhá v několika fázích, které mohou být různě dlouhé. V literatuře bylo publikováno několik přístupů ke stanovení fází syndromu vyhoření. Podle Edelwiche a Brodského lze v dynamice průběhu procesu vyhoření u většiny případů rozlišit pět stádií: 43 1.) Nadšení naprostá většina nováčků přichází do práce s nadšením, nadějemi a nerealistickými očekáváními. Na plno se vrhají do práce, o které nemají ještě jasnou představu. Velmi často práce přináší takové naplnění, že pro nováčka není v životě nic důležitějšího, v práci pro druhé vidí svůj smysl života. Největším nebezpečím v tomto stádiu je identifikace s klienty a neefektivní vydávání energie. 2.) Stagnace následuje po fázi nadšení. V této době dohasíná počáteční nadšení, práce již není tak přitažlivá. Člověk již slevuje ze svých požadavků, je konfrontován s realitou. Začíná si uvědomovat, že práce není už to hlavní v jeho životě, touží mít také volný čas, více peněz, partnera, rodinu. Do popředí se dostává právě uspokojení těchto potřeb, pracovní doba, profesionální vzestup. 3.) Frustrace do této třetí fáze se pozvolna prolíná stagnace. Typické jsou otázky po smyslu vlastní práce a její efektivitě. Mohou se objevit emocionální a fyzické obtíže. Vyskytují se i problémy ve vztazích na pracovišti, např. s nadřízenými. 4.) Apatie je reakcí na dlouhodobou frustraci. Člověk je v práci dlouhodobě frustrován a nemá možnost tuto situaci změnit a zároveň práci potřebuje, neboť je 41 Tošner, J.-Tošnerová, T. Burn-Out Syndrom, Syndrom vyhoření. Praha: Hestia, 2002, dostupné také na [on-line][ ] 42 Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, str Mallotová, K. Burn-out neboli syndrom vyhoření. Psychologie dnes. Roč.6., č.2, r str.15 24

25 zdrojem jeho obživy. Pracovník dělá jen to, co má v náplni práce. Dominuje snaha udržet si jisté místo a přitom se příliš nenamáhat. 5.) Intervence 44 je posledním stádiem, jak ho vymezili autoři a znamená jakýkoliv krok, který je reakcí na vyhoření a vede k přerušení koloběhu zklamání. Intervence může znamenat, že se člověk více zaměří na svůj soukromý život, odjede na dovolenou, najde si nové přátele, odstěhuje se, může se začít vzdělávat, a nebo může znamenat přehodnocení svého vztahu k práci, ke klientům, spolupracovníkům a přátelům. V. Kebza s I. Šolcovou v obecné rovině uvádí iniciační fázi, již definují jako původní zapálení pro věc, po níž dojde k prozření, vystřízlivění či náhledu, že ideály nejsou plně realizovatelné. Následuje období první frustrace, kdy jde o zklamání tématem, řešeným problémem či celou profesí, klienti začínají být vnímáni negativně. Ve třetí části vývoje syndromu vyhoření nastupuje apatie, ve které propuká již nejen plná hostilita vůči klientům, ale i vůči všemu, co souvisí s profesí či vykonávanou činností. Fáze úplného vyhoření je posledním stádiem, objevuje se vyčerpání, provázené cynismem, odosobněním a ztrátou lidskosti 45. Jedním z dalších přístupů ke stanovení fází vyhoření je také koncepce čtyř základních fází burnoutu reprezentovaná pracemi Ch. Maslachové: 46 1.) Idealistické nadšení a přetěžování podstatou této fáze je prvotní nadšení pro věc, spojené s déletrvajícím přetěžováním. 2.) Emocionální a fyzické vyčerpání v této fázi se již částečně objevuje vyčerpání psychické i fyzické. 3.) Dehumanizace ve třetí fázi se objevují počátky dehumanizované percepce okolí jako obranného mechanismu před vyčerpáním. 4.) Terminální stádium v poslední fázi převažuje totální vyčerpání, negativismus, lhostejnost a nezájem, je to stavění se proti všemu a všem a objevení se syndromu burnout v celé jeho pestrosti. 44 Manželé Tošnerovi uvádějí jako 5.fázi syndrom vyhoření, kdy již došlo k úplnému vyčerpání- ztrátě smyslu práce, cynismu, odosobnění, odcizení, vymizení reflexe vnitřních norem- Tošner, J.-Tošnerová, T. Burn-Out Syndrom, Syndrom vyhoření. Praha: Hestia, 2002, dostupné také na [on-line] [ ] 45 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, str Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, str

26 V. Kebza s I. Šolcovou uvádějí koncepci R. Schwaba vývojových fází syndromu vyhoření, kdy se jedná o nerovnováhu mezi požadavky zaměstnání práce a schopnostmi jedince těmto nárokům dostát, dále jde o bezprostřední krátkodobou emoční odpověď na tuto nerovnováhu (pocity úzkosti, napětí, únavy, vyčerpání) a na závěr se jedná o změny v postojích a chování (tendence jednat s klienty neosobně a mechanicky) Příznaky syndromu vyhoření Člověk postižený syndromem vyhoření se brání jakýmkoliv inovacím. Dělat věci jinak a možná lépe považuje za zbytečné, vždyť to nejde a kdyby to i šlo, je to tak jak tak k ničemu. 48 Neustálý negativně prožívaný stres může vést k syndromu vyhoření, který je provázen řadou příznaků. Pro jeho výskyt jsou charakteristické: 49 I. Subjektivní příznaky mimořádně velká únava, snížené sebecenění a sebehodnocení (self-esteem), vyplývající z pocitů snížené profesionální kompetence (schopnosti a dovednosti něco dělat a udělat), špatné soustředění pozornosti (koncentrace), snadné podráždění (iritabilita) a negativismus (vidění všeho v černých barvách). Patří sem i celá řada příznaků stresového stavu při absenci organického onemocnění. II. Objektivní příznaky zahrnují po řadu měsíců trvající sníženou výkonnost. Tato okolnost je zjistitelná i spolupracovníky nebo přijímateli služeb. Z burnoutu se vylučují případy, kdy některý z výše uvedených příznaků je způsoben psychiatrickým onemocněním, nedostatečnou kvalifikací pro danou práci nebo do zaměstnání promítnutými rodinnými problémy. Nepatří sem ani únava z monotónní práce, neboť ta není spojována s pocity neschopnosti. 50 Symptomy vyhoření tedy zahrnují stav fyzického, psychického i emocionálního vyčerpání. Fyzické vyčerpání se projevuje výrazným snížením energie, chronickou únavou a celkovou slabostí, psychické vyčerpání je vyjádřeno negativním postojem 47 Kebza, V.- Šolcová, I. Burnout syndrom: teoretická východiska, diagnostické a intervenční možnosti. Československá psychologie, roč. 42, r. 1998, č. 5. str Capponi, V. Úskalí profesionality. 1. vyd. Brno: Rozrazil. str Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, str K dalším negativním psychickým stavům viz. následují kapitola této diplomové práce 26

27 sama k sobě i ke světu. Tyto příznaky se objevují jako důsledek chronické emocionální zátěže spojené s dlouhodobým a intenzivním nasazením v práci. Ačkoliv syndrom vyhoření nepostihuje jen lidi pracující v pomáhajících profesích, právě u nich se projevuje nejčastěji a nejnápadněji. U angažovaných pomáhačů bývá označován jako fenomén prvních let zaměstnání, kdy po vysokém očekávání entuziasmu nastává zklamání, frustrace, bezmoc a rezignace. V této souvislosti bývá zmiňován tzv. syndrom pomahač, kdy se člověk prostřednictvím pomoci druhým snaží zakrýt a odvrátit vlastní emocionální bezmoc. Přístupy zaměřené na pracovní a organizační hledisko zdůrazňují, že příčiny syndromu vyhoření většinou nespočívají v osobnosti jednotlivce, ale v podmínkách pracoviště, okruhu spolupracovníků a sociologických faktorech. 51 Jednotlivé příznaky syndromu vyhoření můžeme rozčlenit podle úrovní, v nichž se projevují: 52 Na úrovni psychické: Dominuje pocit, že dlouhé a namáhavé úsilí o něco již trvá nadměrně dlouho a efektivita tohoto snažení je v porovnání s vynaloženou námahou nepatrná. Výrazný je pocit celkového, především duševního vyčerpání, v duševní oblasti je pak prožíváno především vyčerpání emoční, dále vyčerpání v oblasti kognitivní spolu s výrazným poklesem až ztrátou motivace. Únava je popisována dosti expresivně ( mám toho po krk, jsem k smrti unaven, cítím se jako vyždímaný ), což je v rozporu s celkovým utlumením a oploštěním emocionality. Dochází k utlumení celkové aktivity, ale zvláště k redukci spontaneity, kreativity a iniciativity. Převažuje depresivní ladění, pocity smutku, frustrace, bezvýchodnosti a beznaděje, tíživě je prožívána marnost vynaloženého úsilí a jeho nesmyslnost. Objevuje se přesvědčení o vlastní postradatelnosti až bezcennosti. Projevy negativismu, cynismu a hostility ve vztahu k osobám, jež jsou součástí profesionální práce s lidmi (k pacientům, klientům, zákazníkům ) a jejich vnímání jako objektů ( dehumanizovaná percepce ). 51 Mallotová, K. Burn-out neboli syndrom vyhoření. Psychologie dnes, roč. 6, č. 2, r str Kebza, V.-Šolcová, I. Burnout syndrom teoretická východiska, diagnostické a intervenční možnosti. Československá psychologie, roč. 6, č. 42, r. 1998, č.5. str

28 Pokles až naprostá ztráta zájmu o témata související s profesí, často negativní hodnocení instituce, v níž profese byla až dosud vykonávána. Sebelítost, intenzivní prožitek nedostatku uznání. Redukce činnosti na rutinní postupy, užívání stereotypních frází a klišé. Na úrovni fyzické: Stav celkové únavy organismu, apatie, ochablost. Vegetativní obtíže: bolesti u srdce, změny srdeční frekvence, zažívací obtíže, dýchací obtíže. Bolesti hlavy, často nespecifikované. Poruchy krevního tlaku, poruchy spánku, přetrvávající celková tenze. Zvýšené riziko vzniku závislosti všeho druhu. Na úrovni sociální vztahů: Celkový útlum sociability, nezájem o hodnocení ze strany druhých osob. Výrazná tendence redukovat kontakt s klienty, často i s kolegy a všemi osobami majícími vztah k profesi. Zjevná nechuť k vykonávané profesi a všemu, co s ni souvisí (plán či harmonogram práce, zpracování výsledků ). Nízká empatie (projevuje se často či téměř vždy u osob s empatií původně vysokou). Postupné narůstání konfliktů (většinou však nikoli v důsledku jejich aktivního vyvolávání, ale spíše v důsledku nezájmu, lhostejnosti a sociální apatie ve vztahu k okolí). Prof. Křivohlavý ve své publikaci uvádí tři složky procesu syndromu vyhoření od autorské dvojice Leiter a Maslachová: 53 Nejprve se podle tohoto zjištění objevuje emocionální vyčerpání (EE) jako odpověď na mimořádné požadavky okolí, kladené na daného člověka. Zvýšená míra vyčerpanosti vede k depersonalizaci (DP). Člověk se snaží odpoutat od druhých lidí, distancuje se od nich a stahuje se do samoty (sociální izolace). Oba tyto faktory vedou ke snížené efektivitě práce (PA). Je to proto, že práce sama za těchto 53 Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, str

29 okolností pozbývá významu a smyslu. Zároveň emocionální vyčerpanost znemožňuje dosahování obvyklého (normálního) výkonu. Tento model Leitera a Maslachové byl později doplněn zjištěním, že na objevení se PA-snížené efektivity práce má samostatný negativní vliv řada charakteristik pracovního prostředí. Velký vliv přitom hraje to, co nazýváme sociální oporou. Nedostává-li se jí danému člověku v tomto období v dostatečné míře, je propad do DP (nízkého pracovního výkonu) děsivý. Proto se může stát, že se někdy objeví PA (snížená výkonnost) již dříve, zároveň např. s EE (emocionální vyčerpaností). 54 Stejně jako existují konkrétní faktory, které na vyhoření působí, je možné určit i jasné symptomy, které nás na její přítomnost upozorní. Myron D. Rush uvádí dva druhy symptomů vyhoření: 55 Mezi vnější symptomy patří: - skutečnost, že aktivita vzrůstá, ale produktivita zůstává zpočátku stejná, - podrážděnost, - fyzická únava, -neochota riskovat. Vnitřními symptomy bývá: - ztráta odvahy, - ztráta osobní identity a sebeúcty, - ztráta objektivnosti, - emocionální vyčerpanost, - negativní duševní postoj. Pocity vyhořelého člověka Člověk, který se propadá do stavu psychického vyhoření, prožívá celou řadu negativních citových stavů a těžkých myšlenek. Nejen to. Tam, kde se setkává s druhými lidmi, projevují se u něho stavy a myšlenky, které dříve neměl. Podle J. Křivohlavého sem patří například skutečnost, že: 56 se cítí tělesně vyčerpán, 54 Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, str Srov. Rush, M., D. Syndrom vyhoření. Přel. Čejková, M.1. vyd. Praha: Návrat domů, str. 40. Přel. z Practical help for lives under pressure. 56 Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, str