časopis společnosti Darwiniana

Transkript

1 TRIFID časopis společnosti Darwiniana Nepenthes aristolochioides Jaroslav Neubauer - str. 18 Umístění pralesních rosnatek v pokoji pod zářivkama Michal Rubeš - str. 14 Drosera pycnoblasta Václav Lenk - str. 2 Paphiopedilum cv. - Rostislav Kracík - str 6 Utricularia endresii Vít Chudoba - str /2 ročník 12

2 jak také pěstovat Kvetení Utricularia endresii fotografie k článku na straně 4 Vít Chudoba poupě měchýřky II Trifid 2007 / 2

3 Drosera pycnoblasta fotografie k článku na straně 2 Václav Lenk portrét rostliny obr. 1 D. pycnodlasta - celkový pohled obr. 2 D. pycnoblasta - dormantní pupen obr. 3 D. pycnoblasta - detail květu obr. 4 D. pycnoblasta - detail květu obr. 5 D. pycnoblasta - probouzející obr. 6 D. pycnoblasta - detail rosltliny, pupen Trifid 2007 / 2 III

4 Pinguicula lutea a P. pumila fotografie k článku na staně 7 Zdeněk Aksamit P. lutea a její kořenový systém P. lutea vyrostlá z odlomeného listu Paphiopedilum fotografie k článku na straně 6 P. pumila - květ Paphiopedilum sukhakulii - David Frank Paphiopedilum "Rosy Down" - Kateřina Braunová Paphiopedilum primulinum - Michal Rubeš Paphiopedilum appletonianum - Marek Míča IV Trifid 2007 / 2

5 Vážení členové, l é t o j e v p l n é m p r o u d u, n a zahradě i za okny stále něco kvete a v Darwinianě se stále něco děje. V tomto čísle se dočtete mimojiné o úspěšné výstavě masožravek v Litvínově i detaily o chystané podzimní výstavě společnosti. Ráda bych vás proto tímto osobně pozvala, abyste se přijeli do Prahy podívat. Budu rovněž více než potěšena, pokud spojíte příjemné s užitečným a přijedete až poslední den výstavy tj. 9. září, kdy se bude konat valná hromada D (podrobnosti o hodině a místě konání uvnitř na straně 22). Te n t o k r á t e j e n u t n é n e c h a t zvolit prezidenta, viceprezidenta a členy správní rady, jelikož dle stanov je funkční období dvouleté a letos na podzim právě vyprší. P r o t o p o t ř e b u j e m e, a b y ú č a s t členské základny byla co nejvyšší. Samozřejmě bude nutné prodiskutovat t a k é o s t a t n í n e m é n ě d ů l e ž i t é záležitosti společnosti, takže doufám, že dorazíte opravdu ve velkém počtu. Každopádně samotná výstava bude opět zpestřená drobnými překvapeními a inovacemi, takže nudit se určitě nebudete. L e t o s t a k é S t á ň a S r b o v á zrealizovala společný výlet na EEE do Leidenu, takže v příštím čísle si jistě budete moci v teple domova přečíst, jak se vydařil a co tam bylo k vidění. Jelikož je letní období také časem výprav, výzkumů a poznatků, těšíme se na horu vašich článků, na fotky a na osobní vyprávění historek, až se sejdeme na výstavě. Do té doby ovšem nespíme, stále jsme tu pro vás a vaše nápady, jak udělat něco pro to, abychom měli náš společný koníček ještě pestřejší a zajímavější. Užívejte si slunce, teplo a přírodu a brzy na viděnou! JANA RUBEŠOVÁ PREZIDENTKA SPOLEČNOSTI 2 Drosera pycnoblasta (Diels) 4 Kvetení Utricularia endresii 5 Molice 6 Paphiopedilum 7 Pinguicula lutea a P. pumila 8 Kniha Pitcher Plants of the Americas - Stewart McPherson 9 Jarní setkání Darwiniany v Liberci Historie a současný stav pěstování hmyzožravých rostlin rodu Nepenthes L. 14 Pěstování pralesních rosnatek v domácích improvizovaných podmínkáchaneb rostou jak se dá 15 Reportáž z Litvínova 16 Dichotomický klíč rodu Drosera 18 Sumatránské putování aneb hon za láčkovkami 22 Pozvánka na výstavu Trifid 2007 / 2 1

6 Drosera pycnoblasta (Diels) (s barevnou přílohou na straně III) portrét rostliny Publikováno: Bot.Jahrb.Syst.35:207 (1904) Holotyp: E Avon River near Tammin, W.A., AU, , L.Diels 5079 (B) Když mě na začátku května oslovil Richard Pichl, jestli bych nenapsal portrét nějaké rosnatky, tak jsem chvíli přemýšlel, který druh si vybrat. Vědom si toho, že pokud si pořádně prohlédnu starší čísla APMR nebo Trifidu, tak skoro s jistotou už budu pouze opakovat něčí shrnutí informací o rostlině. Protože jsem ale během posledních dvou let získal velké množství nových druhů trpasličích rosnatek, tak se přede mnou objevil i nový problém, který jsem do té doby neznal. Zde narážím na rozdílnost v náročnosti pěstování jednotlivých druhů. Některé trpasličí rosnatky rostou skoro samy a ani nevíte, že je máte ve sbírce (např. Drosera pulchella), a s jinými druhy se ve sbírce pipláte a sledujete každou změnu. Z toho d ů v o d u j s e m v y b r a l p r o p o r t r é t Drosera pycnoblasta. Drosera pycnoblasta byla platně popsána roku 1904 Friedrichem Ludwigem Emilem Dielsem, ředitelem botanické zahrady v Berlíně a zároveň uznávaným odborníkem australské flóry. Rostlina koření vlasovými kořeny a vytváří kompaktní nadzemní růžici o průměru kolem 1,5 cm (ve sbírce jsem naměřil až 1,9 cm). Stonek je 1 cm dlouhý, krytý zbytky listu z předešlého vegetačního období (viz foto č. 1 Celkový pohled Drosera pycnoblasta). Dormantní pupen je tvořen palisty bílé barvy, je hladký, obvejčitého tvaru, 4 mm dlouhý a 5 mm široký u báze. Je natolik odlišný od ostatních druhů trpasličích rosnatek, že jej nemůžete při určování zaměnit (viz. foto č. 2 Dormantní pupen Drosera pycnoblasta přečkávající horké Taxonomické zařazení Řád Caryophyllales (hvozdíkotvaré) Čeleď Droseraceae (rosnatkovité) Rod Drosera (rosnatky) VÁCLAV LENK a suché léto). P a l i s t y m a j í d é l k u 3,5 mm, šířku 2,5 mm, u báze palistu je šířka 0,8 mm. Jsou trojlaločné, v š e c h n y l a l o k y j s o u celokrajné a jen nepatrně zubaté, délka všech tří laloků je stejná. L i s t o v á č e p e l j e kruhovitá, 2 mm v průměru, s malým množstvím žlázek na spodní straně. Po okraji listové čepele jsou dlouhé tentakule zachycující kořist, uprostřed listu jsou krátké tentakule zajišťující trávení kořisti. Řapík je 6 mm dlouhý a 0,5 mm široký u báze, těsně u báze se rozšiřuje na 1,3 mm a směrem k listové čepeli se zase zužuje na 0,5 mm. Síla řapíku je 0,3 mm. Na průřezu je poločočkovitý, spodní strana je kýlovitá po celé délce. Po obou stranách řapíku i na jeho okrajích jsou roztroušené drobné žlázky. Květenství se vytváří jedno, někdy i dvě, výška je asi 9 cm, spodní část květního stvolu je řídce žlaznatá, na horní části je žlázek více. Květů je až osm a jsou neseny 2,5 mm dlouhou stopkou. Plod je polospodní. Kališní lístky jsou eliptické, 2 mm dlouhé, 1,1 mm široké, celokrajné, vrchol je uťatý a nepravidelně zoubkovaný. Povrch je jemně pokryt žlázkami, jejichž stopka je bílá a vrcholek je červený Korunní lístky jsou bílé barvy, vzácně bledě růžové s červenavou skvrnou u báze, žilkování je růžové, celokrajné. Tvar je obvejčitý, jsou 5 mm dlouhé a 3 mm široké (viz foto č. 3 Detail květu Drosera pycnoblasta). Tyčinek je pět, jsou 1,8 mm dlouhé, nitka zelenobílá, prašník je bílý a pyl žlutý. Semeník je zelený, 0,8 mm dlouhý a má 1 mm v průměru. Pestík je trojklanný, bílý, vodorovně rozložený, přechod pestíku v bliznu je šikmý, takže v horní části je vzdálenost mezi bází a bliznou 0,5 mm a ve spodní části je to 0,8 mm, na průměru měří 0,2 mm. Pestík má tvar válce, který se na konci zužuje do špičky, délka je 2,5 mm a na posledním 0,5 mm délky rychle přechází ve špičku. Blizna je bílá. Gemmy jsou široce vejčité, 0,9 mm dlouhé, 0,8 mm široké a 0,5 silné. Výskyt Západní Austrálie - Pingelly, Tammin, Groomalling [1]. Souhrně je tento region označován jako Wheatbelt (oblast pšeničného pásu), protože 2 Trifid 2007 / 2

7 pěstování pšenice a chov ovcí na vlnu je v této oblasti důležitým zdrojem obživy. Před přeměnou divoké krajiny na zemědělskou půdu byla tato oblast plná vzácných rostlinných druhů z rodů Eucalyptus, Protea, Banksia a mnoha dalších. Původní divoká flora je nyní silně zredukována do několika málo ostrůvků, které leží na soukromých pozemcích [2]. To naštěstí nic nemění na tom, že tento druh je běžný a ve své domovině roste v bílém křemičitém písku nebo směsi křemičitého písku a žluté písčité země na otevřených vřesovištích. Období kvetení připadá v Austrálii na říjen až listopad, v našem klimatickém pásmu rostliny kvetou od března do dubna. Do té doby také rostliny nejvíce rostou. S příchodem kvetení rostlina pomalu přestává tvořit nové zelené listy a postupně se začíná zmenšovat listová růžice. Na konci kvetení pak zůstává pouze dormantní pupen a rostlina je připravena na letní období sucha. (viz. foto č. 2). Klimatické podmínky oblasti Wheatbelt Srážky jsou nízké až průměrné, jejich množství se zvětšuje od východu na západ. Prší pravidelně na podzim a v zimě (od března do října), což je důvodem, proč je zde možné pěstovat pšenici. Déšť většinou přináší mraky, které jdou před frontálními systémy přicházejícími z Indického oceánu od západu a severozápadu. Studené fronty přicházející od oceánu z jihu ovlivňují v této oblasti počasí také, ale nepřinášejí s sebou spolehlivě déšť. Léto je horké a suché. Úhrn ročních srážek je proměnlivý, od 300 mm na východě až k 500 mm na jihozápadě. Letní denní teploty jsou vysoké a p o h y b u j í s e m e z i C (maximální teplota byla naměřena 46,2 C). Pšeničný pás je už daleko od jižního pobřeží, aby mohl být ovlivněn letními frontálními systémy, a proto ty vysoké teploty. Zima je studená až mírná a denní maxima se pohybují mezi C. Teploty se většinou ještě snižují, pokud do oblasti přijde od jihu studený oceánský vzduch. V zimě může mrznout, ale nikdy ne silně (minimální teplota byla naměřena 3,4 C). Sníh zde nepadá, ale občas se objeví přívalové deště s kroupami [3]. Pěstování: K d y ž j s e m z í s k a l t y t o g e m m y předminulou zimu od Honzy Nováka, tak jsem je vysel stejným způsobem, jako všechny předešlé druhy. Substrát jsem namíchal ze dvou dílů rašeliny a jednoho dílu perlitu. Protože gemm bylo asi deset, zvolil jsem kvůli úspoře místa květník cm. Vyseté gemmy jsem přenesl do skleníku, kde na přirozeném osvětlení a při 13 C bez problémů vzešly. Na počátku léta už byl květník plný dospělých rostlin. Až sem se nijak výrazně chování rostlin nelišilo od ostatních druhů trpasličích rosnatek. Pak ale následovalo horké a dlouhé léto a ve skleníku vystupovaly teploty na 38 až 40 C a všechny rostliny se dostaly do stadia dormance. Na povrchu květníku se v mechu krčily jen zářivě bílé kuličky, které z celé rostliny zbyly (viz foto č. 2). Hladinu vody v podmisce jsem přes léto stále držel kolem 1 cm a snažil jsem se předejít tomu, že na rostliny zapomenu a usuším je. Léto skončilo, vysoké teploty pominuly a já se už pomalu připravoval na příchod podzimu a s ním i na sklizeň gemm. Jenže polovina rostlin v květníku byla stále ve stádiu dormantního pupenu a nejevila nijaké známky života. Druhá polovina populace květníku začala tvořit gemmy. Na nic jsem nečekal a většinu gemm jsem z rostlin sebral a ihned je vysel do květníku cm. V průběhu l e t o š n í m í r n é z i m y s e p o s t u p n ě probudily z dormance ještě dvě rostliny. Do jara letošního roku se tak probudilo sedm rostlin, ale tři stále setrvávaly v dormantním stavu. Zajímalo mě, zda jsou tyto spící rostliny ještě živé a hlavně jak je probudit k růstu. Literatura toho moc neuvádí a spíš jsem nabyl dojmu, že příroda prostě se ztrátami počítá. Rozhodl jsem se tedy, že jeden pupen obětuji kvůli zjištění, zda se uvnitř ještě ukrývá nějaký život a jestli mám ještě co probouzet. Když jsem pupen za pomoci pinzety a žiletky rozpůlil, zjistil jsem, že je uvnitř stále živý. Zbylé dva pupeny jsem se tedy rozhodl přesadit do nového substrátu. Nevěděl jsem, jestli to pomůže, ale od změny prostředí jsem si sliboval, že by to mohlo na rostliny zapůsobit. Po měsíci se skutečně jedna rostlina probudila k životu (fotografie č. 4 Drosera pycnoblasta probouzející se po devíti měsících dormance). Poslední rostlina se do dnešního dne stále neprobudila. Konzultoval jsem tento problém s RNDr. Miloslavem Studničkou při letošním setkání Darwiniany v Liberci a dozvěděl jsem se, že tento stav způsobuje kyselina abscisová. Tato chemická látka způsobuje zpomalování růstu nadzemní části rostlin či opadávání listů (někdy i plodů). Dále v době sucha způsobuje uzavírání průduchů a hlavně má na svědomí při stresu, což vysoké letní teploty jsou, přechod rostlin do stavu dormance. Rostliny je možné probudit postřikem připraveným z vody a pudrového stimulátoru AS1 (je možno použít i jiný stimulátor užívaný k zakořeňování okrasných rostlin), který obsahuje auxiny potlačující působení kyseliny abscisové. Účinek kyseliny abscisové ruší fytohormony gibereliny. Ale v pudrovém stimulátoru jsou jen auxiny. Protože jsem si nebyl přesně jistý, poprosil jsem o vysvětlení autora myšlenky RNDr. Miloslava Studničku. Odpověď přišla rychle a byla jasná. Proti inhibičnímu účinku působí skutečně jiný hormon nežli ty obsažené v pudru. Funguje to totiž nepřímo. Inhibici kyselinou abscisovou lze skutečně překonat jednak giberelátem, ale také jakýmkoli tzv. cytokininem (například zeatin, furfurylaminopurin aj.). Když se ale roztok cytokininu naleje na rostlinu nebo do půdy, zřejmě není přijat, tudíž nefunguje. A tedy ptáme se, který rostlinný orgán produkuje nejvíce cytokininů? Je to kořenová špička rostoucího kořene. Vidíte, a právě stimulátor na zakořeňování podporuje vznik a růst nových kořenů. Potom tedy nepřímo i produkci žádoucího cytokininu přímo uvnitř rostlinného organismu. Pudr obsahuje jinou skupinu fytohormonů, a sice některý z auxinů. Roztok kteréhokoli auxinu (např. kys. alfa-naftyloctové aj.) je dobře přijímán celým povrchem rostliny. Aplikuje se opakovaně. Bývá přidávána kyselina nikotinová, jež sama není fytohormonem, ale působí synergicky (součinně): Znásobuje účinek auxinu, i když sama (bez auxinu) nezmůže nic. Vysvětlím ještě, proč se fytohormony dělí na cytokininy a auxiny. Ty prvé podporují dělení buněk. Ty druhé zase objemový růst již vzniklých mladých buněk. Ostatní účinky (na organogenezi) jsou vlastně vedlejší: Cytokininy podporují zakládání náhradních pupenů (případně odnoží), auxiny zase tvorbu kořenů a tzv. apikální dominanci (aby rostl jeden hlavní vrchol, kdežto postranní jsou potlačovány - opačně než u cytokininů). Ještě poznámka: U fytohormonů nezáleží Trifid 2007 / 2 3

8 ani tak na absolutní koncentraci, jako na jejich vzájemném poměru. Dodáváme-li tedy fytohormon z vnějšku, vždy se jen přičítá k tomu všemu, co si produkuje rostlina sama. Účinek tedy je potom jiný u rostliny stagnující v růstu a jiný u bujně rostoucí. Když se například k řízku z právě bujně rostoucí láčkovky (nadupané auxinem od přírody) použije pudru s dalším auxinem na podporu kořenění, důsledkem je předávkování auxinem a celkové zastavení jakéhokoli růstu (je z toho vlastně herbicid). Proto jsem Vám radil aplikaci auxinu, a sice na stagnující rostliny. Tuto metodu jsem bohužel nestačil do vydání tohoto Trifidu odzkoušet. K d n e š n í m u d n i s e p r o b u d i l a i poslední spící rostlina. Jak jsem toho docílil? Jednoduše, květináč jsem postavil do stínu na zídku před skleník, kde do něho pršelo. Během posledních 3 týdnů propršel květináč se spící rostlinou alespoň 6. Vysvětlení, proč se rostlina mohla tak rychle probudit, přisuzuji vyplavení přebytečné kyseliny abscisové deštěm [4] a rovnoměrnějšímu průběhu teplot v průběhu dne ve venkovní kultuře. Možná, že je to jedna z cest, jak přimět i ostatní druhy upadající snadno do letní dormance, aby na konci léta obnovily růst. Pokud bych měl zhodnotit náročnost pěstování Drosera pycnoblasta, pak bych řekl, že to není trpasličí rosnatka pro úplné začátečníky právě kvůli problémům s letním klidovým obdobím. Rostliny jinak nejsou problematické, s n á š e j í s t e j n ě d o b ř e j a k o b ě ž n é druhy aplikaci Mospilanu v případě výskytu smutnic. Zvýšenou náchylnost k houbovým onemocněním během zimních měsíců jsem také nezaznamenal. Jen bych u těchto rostlin doporučil více kontrolovat zálivku, rostliny nepřelévat a pěstební nádoby volit raději větší než menší z důvodu pozvolnějšího vysychání. LITERATURA: [1] LOWRIE A., CARNIVOROUS PLANTS OF AUSTRALIA VOL. 2, UNIVERSITY OF WESTERN AUSTRALIA PRESS, 1989 [2] OZTHUNDER/OZ/SWB.HTML [3] [4] STUDNIČKA M., MASOŽRAVÉ ROSTLINY, OBJEKT BADATELŮ DOBRODRUHŮ A SNÍLKŮ, ACADEMIA 2006 STR. 22 ODBOURÁVÁNÍ KYS. ABSCISOVÉ ZE SEMEN TUČNIC. Kvetení Utricularia endresii (s barevnou přílohou na straně II) Utricularia endresii patří do skupiny epifytických, tzv. orchidejokvětých bublinatek. Její domovinou je střední a jižní Amerika. I když byla nalezena v různých nadmořských výškách, vyhledává spíše hornatý terén. Roste o b y č e j n ě v m e c h o v ý c h k a p s á c h v korunách stromů. Patří do stejné skupiny bublinatek, jako je např. U. quelchii a U. alpina. Má bohatý systém podzemních prýtů, které nesou několikamilimetrové pasti. Nadzemní asimilační prýty mohou dorůstat délky až 20 cm. Její květ vyrůstá na stonku dlouhém až 35 cm a je velký až 4 cm na délku a 4 cm na šířku. Svým vzhledem je květ velmi podobný U. alpina s tím rozdílem, že je světle fialový (květ U. alpina je bílý). Podobný květ má také např. U. longifolia. Tuto rostlinu mám již asi pět let. Pěstuji ji ve vitríně s ostatními bublinatkami (jako je např. U. alpina, U. calycifida), láčkovkami (jako je N. ampullaria, N. bicalcarata, N. gracilis a mnoho dalších) a heliamphorami (jako H. nutans, H. minor). Na dně vitríny mám kamínky, které jsou skoro celé ponořené ve vodě. Květináče s rostlinami (s dobrou drenáží) stojí přímo na těchto kamíncích. Tím mají dostatečný přísun vláhy, ale zároveň nestojí kořeny přímo ve vodě. Vitrína stojí u východního okna a odpoledne, kdy na ni nejde přímé světlo, přisvěcuji zářivkami. Teplota se pohybuje od cca 18 C v zimě v noci až po hodnoty kolem 30 C v letních měsících. Takto pěstuji heliamphory, bublinatky i láčkovky úspěšně již řadu let. Rostlinu U. endresii jsem dostal od přítele Jardy Neubauera v květináči se dvěma asi 5 cm velkými asimilačními prýty. Když se ani po roce její vzhled nijak rapidně nezměnil, usoudil jsem, že bude zřejmě na vině substrát, a tak jsem ji přesadil do vzdušnějšího substrátu, který používám na láčkovky. Odvděčila se mi tvorbou nových asimilačních prýtů, které ale nerostly nikterak bujně. Byly ale svěže zelené a též podzemních prýtů bylo dost, VÍT CHUDOBA a tak jsem usoudil, že je tento stav asi normální, a dál jsem se tím nezabýval. Mrzelo mě jen, že nekvete. Zkoušel jsem také trochu čarovat s množstvím světla, ale ani to nepomohlo. Až před rokem jsem kdesi v šuplíku vyštrachal jeden článek od Christopha Belangera, který jsem si kdysi stáhnul odněkud z internetu. V tomto článku jsem se dozvěděl, že tato rostlina potřebuje ke kvetení přísušek, a to v letních měsících. Vyplývá to z umístění její domoviny, kde v době, kdy máme my léto, je tam zima. Řekl jsem si, že nemám co zkazit, a začátkem července jsem ji přesunul ze dna vitríny na parapet ve vitríně, takže neměla stálý přísun vláhy zespoda, ale substrát zůstával stále částečně vlhký díky vysoké vzdušné vlhkosti ve vitríně. Povrch substrátu, který je pokrytý rašeliníkem, jsem v intervalu asi jednou za týden lehce mlžil. Díky vyšším teplotám v létě přišla během jednoho týdne po mém zákroku o všechny asimilační prýty. Už jsem se s ní v duchu loučil. V polovině září navzdory snížené vlhkosti substrátu vyhnala asimilační prýt. Zdá se, že tím chtěla naznačit, že přišla její doba a chce zpátky na dno vitríny. Umístil jsem ji tedy na původní stanoviště a asi po měsíci vyhnala k mé radosti květní stvol. Asi další dva měsíce trvalo, než se z tohoto květního stvolu rozvinul květ do celé své krásy. Vykvetla v polovině prosince a kvetla až do začátku ledna. Květ U. endresii je tvarem stejný jako u U. alpina, také má žlutou skvrnu uprostřed, ale jinak je světle fialový. Zajímavostí je, že na rozdíl od U. alpina, kde není problém, aby na květním stvolu, který je navíc docela silný, bylo i několik květů, U. endresii má jen jeden květ na stvolu tenkém asi jako u terestrické bublinatky (U. livida, U. sandersonii atd.). Příští rok bych chtěl uvedený postup zopakovat a potvrdit tak údaje z článku a mé loňské zkušenosti. Myslím si, že U. endresii není tak častou rostlinou v našich sbírkách, a pokud máte s touto rostlinou nějaké zkušenosti, budu rád, když se o ně podělíte. 4 Trifid 2007 / 2

9 Molice (s barevnou přílohou na straně V) Molice řadíme spíše k obtížněji hubitelným škůdcům. Najdeme u nich výraznou paralelu k jiným hmyzím protivníkům, o nichž jsme již v Trifidu detailně referovali v minulých číslech. N e j č a s t ě j i s e o p ě t v y s k y t u j í v e skleníkových či bytových prostorách na okrasných a plodinových kulturách. Oblíbeným cílem bývají okurky, rajčata a papriky, obecně pak preferují rostliny s měkkou tkání. V případě jejich absence však neopovrhnou ani tužšími listy třeba pelargonií. Molic jsou známy na celém světě stovky druhů. Jejich výčet se neustále doplňuje, poslední odhady uvádí až druhů především v pásu (sub)tropů, v ČR je nejrozšířenější molice skleníková (zavlečená k nám z Ameriky) a tabáková. Primárně tento hmyz škodí rostlinám sáním prakticky ve všech stadiích vývoje (pochopitelně vyjma prvotního vaječného), sekundárně pak přenosem různých chorob. Molice také vylučují na listech sladkou medovici. Jak již bylo řečeno dříve v pojednání např. o mšicích, ta je vyhledávána mravenci, kteří pak na oplátku poskytují takovýmto škůdcům ochranu proti případným predátorům. Pro nás naopak může být jejich nadměrný výskyt varovným signálem. Lepkavá hmota, která se postupem času zbarvuje až dočerna, je živnou půdou pro desítky virových a houbových onemocnění, navíc zabraňuje fotosyntéze. Dospělí jedinci dosahují délky přibližně dvou až tří milimetrů, žlutavému tělíčku dominují dva páry střechovitě složených křídel. Na konci zadečku se nachází žlázky vylučující bílý vosk, kterým si za pomoci končetin pravidelně pokrývají celý povrch těla včetně tykadel, viz obr. 1. Výsledkem toho je sněhově bílé vzezření a odtud Taxonomické zařazení Třída: Hmyz Insecta Řád: Molice Aleyrodinea Čeleď: Molicovití Aleurodoidae MARTIN SPOUSTA & PATRIK HUDEC anglické pojmenování whiteflies, neboli bílé mušky. Ve volné přírodě přezimují např. na hluchavkách, jsou však citlivější k chladu. Vymrznutí je proto jedním z používaných postupů, jak se pěstitelé snaží jejich populace redukovat. Letošní mírná zima ovšem molicím významně nahrála. Za vhodných teplotních podmínek v uzavřených prostorách probíhá vývoj samozřejmě nepřetržitě mnoha generacemi za rok v závislosti na vstupních podmínkách. Jedna samice naklade na spodní okraje listů desítky až stovky vajíček. To je podmíněno jednak druhem hostitelské rostliny, jednak teplotou atp. Z nich se líhnou pohyblivé, zploštělé, dospělcům nepodobné larvy žlutozelené barvy, pokryté voskovými šupinami, které začnou parazitovat na rostlině sáním. Proti vyšší vlhkosti si okolo sebe vytvarují ochrannou schránku z vosku. Toto útočiště už pak neopouštějí, v důsledku čehož se jim zredukují nohy a tykadla, oči zaniknou zcela. Nakonec se úplně uzavřou do oválné voskové schránky, viz obr. 2, uvnitř které dochází k finální proměně v relativně dobře létajícího dospělce. Tu opouští noví jedinci zhruba 3 týdny od nakladení (tato doba je velmi proměnlivá, proto ji berte prosím pouze jako řádový odhad). Molice jsou schopny namnožit se v poměrně krátké době do mnohačetných rojů a schovávají se na spodní straně listů, které v důsledku ztráty živin a tekutin především ve slunných dnech rychle uvadají. Při vyrušení bílý mrak rostlinu houfně opouští, brzy však opětovně zalézá do stínu listů okolních rostlin. C o č i n í t e n t o h m y z o b t í ž n ě vyhubitelným, je fakt, že vajíčka jsou prakticky nezničitelná chemickým postřikem a i ostatní stadia jsou mimořádně odolná, proto musí být aplikace opakovaná, jinak dojde k obnovení populace. Nejúčinnější jsou Mospilan, Actellic, Applaud, Neudosan, Furadan, Karate nebo Talstar, příp. nejedovatý Biool. Podle zkušeností pěstitelů žel získávají molice rozmanitou rezistenci, proto je použití konkrétních přípravků do značné míry individuální a i výsledek variabilní. Stejně jako smutnice je také tento škůdce lákán žlutými lepovými deskami. Při přemnožení však ani tyto nejsou dostačující, rychle se totiž obalí bílými křidélky a ztrácejí na efektivitě. Pro větší uzavřené plochy bývá nasazován přirozený predátor Encarsia formosa, asi půlcentimetrová drobná parazitická vosička, jejíž samice klade denně vajíček přímo do larev molic. Ty po deseti dnech ztmavnou, u molice tabákové dohněda, u skleníkové zčernají. Za dalších deset dní se líhne nová generace, která napadá dosud přežívající larvy. Prodávány jsou v baleních, dvousetkusové vystačí na přibližně dvacet čtverečních metrů a pro svůj vývoj vyžadují teplotu nad 17 C při vyšší RVV. Aplikace musí být okamžitá, vzhledem k výše uvedenému je skladování nemožné. Teoreticky další možnou ochranou je vysazení vábničky k tomuto účelu se používají fuchsie nebo tabák. Molice se na ně slétnou a takto napadených rostlin se zbavíme zabalených v igelitovém pytli. LITERATURA: škůdci a nemoci Trifid 2007 / 2 5

10 Paphiopedilum (s barevnou přílohou na straně IV) Rozšíření Rod Paphiopedilum se vyskytuje v Indii, Číně a v jihovýchodní Asii až po Novou Guineu. Nejvíce druhů se vyskytuje ve stinných nižších a horských lesích, kde rostou v malých koloniích, zakořeněných v listovém humusu. Značná většina druhů je endemická s velmi omezeným rozšířením. Často se vyskytují na vápenatých půdách. Mohou se vyskytovat ve výšce m n. m. i výše. V mnoha z těchto oblastí jsou vysoké srážky a vlhkost, avšak déšť je sezónní. Silné kožovité listy umožňují rostlině dobře se vypořádat s p e r i o d i c k ý m i o b d o b í m i s u c h a a vysušené rostliny se rychle zotaví, jakmile opět nastanou deště. Popis R o d P a p h i o p e d i l u m, č e s k y střevíčníkovec, obsahuje asi šedesát druhů stálezelených orchidejí. Nemají žádné zásobní orgány (hlízy apod.). Listy z přízemní růžice vyrůstají d v o u ř a d ě. K a ž d á l i s t o v á r ů ž i c e rostlin rodu Paphiopedilum kvete jen jedinkrát za život, pak vytváří boční výhon a postupně odumírá. Do začátku období květu musí být nový výhonek dostatečně velký, jinak rostlina vykvete až příští rok. Pysk květu je vytvarován do charakteristického vakovitého pantoflíčku. Postranní vnější květní lístky srůstají do útvaru zvaného synsepalum. Vnitřní květní lístky se nazývají petaly. Pyl prašníku je spojen lepivou látkou (viscinem) v kyjovité hrudky zvané brylky. Taxonomické zařazení Říše: Plantae (rostliny) Podříše: Tracheobionta (cévnaté rostliny) Oddělení: Magnoliophyta (krytosemenné) Třída: Liliopsida (jednoděložné) Řád: Orchidales (vstavačotvaré) Čeleď: Orchidaceae (vstavačovité) KATEŘINA BRAUNOVÁ Ochrana Mnohé druhy jsou v přírodě ohrožené nadměrným sběrem a v poslední době ničením životního prostředí kácením a lesními požáry. Díky svým unikátním květům jsou přitažlivé pro sběratele a nové naleziště je často zcela vybrakováno ihned po objevení. Příloha I CITES zakazuje mezinárodní obchod s volně rostoucími druhy. Zmíněny byly mezi prvními rostlinami, chráněnými na této úrovni. Uměle množené druhy jsou uvedeny v Příloze II CITES a může se s nimi obchodovat. Pěstování Střevíčníkovce jsou oblíbené nejen proto, že velmi dlouho kvetou, ale také z toho důvodu, že se snadno pěstují. Druhy s jednoduchými, úzkými, zelenými listy by se měly pěstovat při větším chladu než orchideje s měkkými, mramorovanými listy. Například Paphiopedilum insigne roste na vápencových skalách v Himálaji (Nepál) v nadmořské výšce m n. m. na místech s dostatkem světla. Snadno se vypořádá s chladným prostředím, kde ale nemrzne. Má úzké, tuhé, světle zelené listy. Naproti tomu Paphiopedilum callosum roste v Thajsku, Kambodži a Laosu. Musíte pro něj zvolit polostinné a teplé místo, jako bývá obvykle v obývacím pokoji. Tento druh má mramorované, široké a měkké listy. Výjimkou jsou kříženci a mnoho vícekvětých druhů. Velkokvěté a vícekvěté hybridy snášejí více tepla, do bytů se hodí výrazně lépe. Světlo Zásadně potřebují méně světla než jiné orchideje. Velký nedostatek světla jim však škodí stejně jako velký nadbytek, protože narušuje fotosyntézu. Teplota V domovské oblasti střevíčníkovců nehrají roční teplotní výkyvy žádnou roli. Noční teplotní pokles či pobyt na slunci je u studenomilných druhů přesto smysluplný. Většina střevíčníkovců se pěstuje při pokojové teplotě. Všechny druhy špatně snáší teploty přesahující 30 C (ve skleníku nebo v zimních zahradách), je tedy potřeba jim zajistit stín. Rostliny nejsou vhodné k letnění. Substrát Substrát pro rod Paphiopedilum by měl být jemnější. Na stanovištích většiny střevíčníkovců prší téměř po celý rok, kromě několika málo suchých měsíců. To znamená, že tyto rostliny mají rády celoročně vlhký substrát, přitom je ale potřeba zajistit jim dobrou drenáž, aby nevznikal nedostatek kyslíku u kořenů. P o u ž í v á m e s m ě s i s l o ž e n é n a p ř. z nastříhaného rašeliníku, nadroleného polystyrenu, rašeliny, bukových hoblin, nastříhaného bukového listí či hrubého perlitu. Zalévání Lepší je měkká voda na zalévání, pokud možno dešťová, kterou však nesmíte nechat dlouho stát, aby se v ní nerozmnožily bakterie vedoucí k uhnívání. Voda na zalévání by nikdy neměla být studená, to platí především v zimě, a nesmí zůstávat v listových kapsách stejně jako v srdíčkách rodu Phalenopsis, neboť to také přispívá ke vzniku hniloby. Střevíčníkovce vyžadují především během růstu v letních měsících vysokou vlhkost vzduchu, kterou lze vytvořit pomocí rozprašovače. Hnojení P r a v i d e l n ě, a l e s l a b ě. V h o d n á jsou běžně dostupná hnojiva pro orchideje; některým střevíčníkovcům prospívají lépe organická hnojiva (např. Paphiopedilum lowii). Velké rostliny vyžadují více hnojiva než druhy s menším olistěním. V zásadě by ale všechny druhy a odrůdy rodu Paphiopedilum měly být zásobeny 6 Trifid 2007 / 2

11 jednou za půl roku dávkou vápna asi jedna čajová lžička uhličitanu vápenatého na deseticentimetrový květináč. Při zalévání se vápno vsákne a květina jej dlouhodobě využívá. Přesazování Rostliny je vhodné přesazovat jednou za dva roky, lépe každý rok. Přesazují s e v ě t š i n o u n a j a ř e p o o d k v ě t u. Střevíčníkovce mají raději menší květináče. Přitom oddělujeme jen rostliny, které odpadnou samy. Rostliny nesnášejí trhliny nebo poškození na kořenovém krčku. Nikdy bezdůvodně nepoškozujte pletiva, hnilobné bakterie snadno proniknou i sem. Preventivně je ošetřujte práškem z dřevěného uhlí. Velké rostliny dávají v poměru s malými více květů, pokud možno je tedy nedělte. Množení Množíme vegetativně při přesazování, pokud je to nutné, dělením větších trsů. Na tomto odkaze naleznete podrobný popis při opylování: CatalogAndInfo/pollinating.html Choroby Všechny druhy střevíčníkovců jsou náchylné k napadení sviluškami, především u mramorovaných listů je pěstitel často objeví příliš pozdě, proto jsou nutné průběžné kontroly. Jiní škůdci se objevují spíše zřídka. Napadení bakteriemi a houbami je také poměrně časté. Preventivně zajistěte hodně čerstvého a proudícího vzduchu. POUŽITÁ LITERATURA: JANET MARINELLI: ROSTLINY (EUROMEDIA GROUP K. S. KNIŽNÍ KLUB, PRAHA 2006) JÖRN PINSKE: ORCHIDEJE (BLV VERLAGSGESELLSCHAFT MBH, MNICHOV 2001) ZDENĚK JEŽEK: ENCYKLOPEDIE ORCHIDEJÍ (REBO INTERNATIONAL, B. V.NIZOZEMÍ 2003) KAREL HIEKE: POKOJOVÉ ROSTLINY (STÁTNÍ ZEMĚDĚLSKÉ NAKLADATELSTVÍ, PRAHA 1988) JIŘÍ R. HAAGER, ROMANA OTTOVÁ: ORCHIDEJE V BYTĚ (OTTOVO NAKLADATELSTVÍ, S.R.O., PRAHA 1999) Jak snadno pěstovat... Pinguicula lutea a P. pumila (s barevnou přílohou na straně IV) V roce 2004 byla v nabídce semenné banky semena severoamerických tučnic, a to Pinguicula lutea, P. planifolia, P. pumila. Tato semena jsem si objednal po jedné dávce. Poté, co mi semínka byla doručena, jsem namíchal substráty podle toho, jak je nastínil ve své knize David Švarc jsem semínka vysel a umístil do plastového skleníčku, kde jsem do té doby pěstoval jen P. lusitaniku. Skleníček je umístěn na okně směrem na severozápad, kde sluníčko svítí jen v létě odpoledne asi od 16 hod. do západu. Zhruba za tři neděle vyklíčila dvě semínka P. lutea, která pomalu narůstají až na dnešní průměr listové růžice devět centimetrů. Letos na jaře obě P. lutea vypadaly, že odejdou - rapidně zmenšily listové růžice. Listy byly žlutozelené a lehce zkrabatělé (jakoby přischlé), proto jsem jednu s obtížemi vyjmul ze substrátu. Velmi mě překvapily sedm centimetrů dlouhé a siné drátovité kořeny dosahující až na dno květináče (viz foto). Při manipulaci s rostlinou se mi odlomily čtyři listy, které jsem položil na substrát. Dva vzápětí zavadly. Z jednoho mám skoro centimetrovou rostlinku a na tom posledním se u kořene listu vytváří základy pro další dvě rostliny. Před časem mě jeden známý upozorňoval, že mu P. lutea vždy uhynula, když dosáhla určité velikosti. Podíváme-li se pozorně na fotografii P. utea, zjistíme, že nejdelší kořeny, které dosáhly na dno, jsou stočeny do spirály, jak narazily na dno květináče. Je docela možné, že P. lutea potřebuje ke svému zdravému růstu a květu vysoký květináč, kde bude mít mohutný kořenový systém dostatek prostoru pro svůj vývin. Další dva výsevy zarostly jen jemným mechem a do jara se nic nedělo. A až v květnu 2005 jsem při běžné kontrole rostlin našel čtyři semenáčky ve výsevu označeném P. pumila. Nebyl jsem si jistý, co mi zde ve skutečnosti vyklíčilo, protože v sousedním květináči pěstuji P. lusitaniku a při sběru semen mohlo dojít k nechtěnému výsevu. V této nejistotě jsem zůstal zhruba dva měsíce, než bylo zřejmé, že rostliny vytváří jiný ZDENĚK AKSAMIT tvar listové růžice. V listopadu 2005 jsem na jedné rostlině objevil v listové růžici poupě. Bohužel vlivem nedostatku světla, zaviněného krátkým dnem, byl květní stvol nepřirozeně vytáhlý 23 cm až nitkovitý. I tak se na jeho konci (26. prosince) rozvinul krásný bleděmodrý květ. Rostlina, která kvetla již v zimě, letos v červenci uhynula. Ostatní kvetou dvěma až třemi květy najednou. Bohužel všechny pokusy o opylení zatím skončily nezdarem. Barva květů je u každé rostliny jiná, od bílé přes bleděmodrou až s nádechem fialové barvy. Květináč s výsevem P. planifolia zůstal až do května 2006 prázdný, a tak jsem ho vysypal. Došlá semena byla již uváděna jako neklíčivá. Podle mého názoru je nutné výsev umístit hned do ledničky, aby prošla chladovou periodou jako semena mucholapek a saracénií, s nimiž sdílejí některé lokality. Letošní zimu jsem přišel skoro o všechny P. l u t e a. N a s e t k á n í D a r w i n i a n y v botanické zahradě Liberec jsem využil možnosti a na toto téma promluvil s panem Studničkou. Informací, kterou jsem dostal, mě zarazil, protože odporuje běžnému způsobu pěstování tučnic. A proto se o ni chci s vámi podělit. Pan Studnička mi potvrdil mohutnost kořenové soustavy a rukama naznačil asi tak délku kořenů cm. Upozornil nás na to, že P. lutea nesnáší přesazování. Po přesazení začne pomalu zahnívat od špiček kořenů, i když na povrchu stále roste. Celá zkáza rostliny ve velké míře závisí na její velikosti. Proto uhynutí mladých rostlin vypěstovaných z listů byla otázka asi pěti týdnů a u dospělých, které jsem fotil, trvalo odhadem neděl. Tuto informaci jsme ještě na místě probrali s Radkem Kastnerem a došli k závěru, že nejlepší nádobou pro pěstování luteí budou vysoké květináče cm, ve kterých se prodává vinná réva. Doufám, že tato informace Vám pomůže v pěstování a v budoucnosti se dočkáme velkého množství žlutých květů, a že tato tučnice nebude jen pro pár náhodných a šťastných pěstitelů. Trifid 2007 / 2 7 jak také pěstovat

12 Kniha Pitcher Plants of the Americas - Stewart McPherson RADEK KASTNER 2007, The McDonald & Woodward Publishing Company, Blacksburg, Virginia ISBN , cena pro Evropu - hardcover/autographed - vázaný výtisk s přebalem a podpisem autora, 1600 Kč včetně poštovného 320 stran, křídový papír, 205 barevných fotografií v textu, 4 na přebalu, 2 nákresy rostlin, 28 map výskytu rostlin, 10 nákresů anatomie rostlin, květů, semen a vnitřní stavby pastí web: Zajímavá a komplexní kniha mladého autora Stewarta McPhersona, který se zabývá studiem a popularizací masožravých rostlin. V této knize shrnuje poznatky o severo- a jihoamerických masožravých rostlinách s gravitačními pastmi/láčkami a listovými růžicemi, které získal za posledních 6 let svého života při cestách po přírodních lokalitách masožravých rostlin, jejich studiem a získáváním informací od renomovaných vědců, pěstitelů a popularizátorů. Kniha, začínající stručným obsahem a poděkováním, je věnována 5 rodům rostlin, které autor zařadil pod souhrnný název American Pitcher Plants, tzn. Brocchinia, Catopsis, Heliamphora, Darlingtonia a Sarracenia. V úvodu popisuje autor v krátkosti tyto rody a jejich rozšíření, ohrožení přírodních lokalit a snahu za zachování rostlin v různých pěstírnách. Následuje k a p i t o l a v ě n o v a n á m a s o ž r a v ý m rostlinám obecně, jejich rozdělení a krátkému popisu rodů. Načež začínají ty pravé orgie pro zájemce o bližší poznání amerických rostlin. Hlavní část knihy potom uvádí k a p i t o l a o v ý v o j i l á č k o v ý c h m a s o ž r a v e k n a a m e r i c k ý c h kontinentech. Probírá jejich příbuznost, odlišnosti, rozšíření, zabývá se teoriemi o přizpůsobení se různému prostředí, rozmanitosti druhů v jednotlivých rodech, hybridizací, základními podmínkami na přírodních lokalitách a jejich vlivu na evoluci rostlin. Tato kapitola, stejně jako i zbývající části knihy jsou podávány čtivým a přehledným způsobem a byť jsou probírány i vědecké poznatky a popisy, jsou přepracovány tak, aby kniha nebyla nepřístupnou pro nejširší vrstvy nadšenců a amatérských pěstitelů, stejně jako si v ní své najdou i vědečtěji zaměření lidé. Jednotlivé kapitoly věnované potom 5 rodům jsou potom uspořádány stejným způsobem a tak umožňují jednoduché následné hledání informací. Kapitola je vždy uvedena popisem a rozšířením rodu, stavbou a popisem rostlin, s názorným nákresem rostliny, květů, výhonů a semen a s přidáním zjednodušeného anatomického nákresu s vnitřní stavbou pasti rozdělenou na jednotlivé sekce. Následuje popis rozšíření, životního prostředí jednotlivých rostlin (nadmořská výška, teplota, vlhkost, srážky, půda. Poté je rozebrána obecná ekologie, tzn. Způsob lovu hmyzu, způsob trávení kořisti, symbiotika, životní cyklus a poznatky z kultivace i když naprostá většina informací se vztahuje k poznání rostlin a jejich přirozeného prostředí. Stejně tak i téměř všechny fotografie rostlin a rostlinných společenstev pochází z volné přírody a to z knihy vytváří sourodý unikát textu a obrazu. Každá kapitola (řazeny jsou abecedně dle názvu jednotlivých rodů) je následně ukončena výčtem všech jednotlivých druhů, poddruhů, variet a některých přírodních hybridů v současné době známých. Některé z nich jsou uvedeny, i když nebyly ještě široce uznány a přijaty. Každý druh je v krátkosti popsán z botanického pohledu - stavba, rozměry, květy a dalším velkým plus knihy je to, že všechny popisované druhy jsou vyobrazeny na fotografiích, mnohé z nich na několika různých. Fotografie rostlin jsou následně doprovázeny i fotografiemi přírodního prostředí. Několik fotografií také dokumentuje pěstitelské školky masožravých rostlin, kupodivu tyto fotografie jsou málo kvalitní, naštěstí jich je jen několik. C e l o u k n i h u p o t o m u z a v í r a j í kapitoly o mizejícím přírodním prostředí a lidském vlivu na něj, o pěstování v malém i velkém s uvedením kontaktů na největší zahradnictví/pěstírny, které se zabývají komerčním i záchranným pěstováním. Následuje glosář použitých botanických a cizích výrazů, konverzní tabulka měr, seznam použité literatury, informace o autorovi, autorství fotografií (drtivá většina však byla pořízena samotným autorem) a na závěr potom věcný rejstřík Plusy + přehlednost + rozsah a obsah kapitol + kvalita a množství fotografií + obsahuje všechny v současnosti známé druhy, poddruhy a variety + mapky a nákresy + informace podané srozumitelným způsobem + exkluzivní vazba a křídový papír Mínusy - pouze v angličtině - cena - chybí záložka - málo informací o tučnicích :c) Popisované rody a druhy rostlin, všechny mimo dvou druhů heliamfor (H. exappendiculata a H. sarracenioides - pouze kresby) doprovázené nádhernými fotografiemi: 1. B r o c c h i n i a r e d u t a, Brocchinia hechtioides 2. Catopsis berteroniana 3. Darlingtonia californica 4. H e l i a m p h o r a c h i m a t e n s i s, H. elongata, H. exappendiculata, H. f o l l i c u l a t a, H. g l a b r a, H. heterodoxa, H. hispida, H. ionasii, 8 Trifid 2007 / 2

13 H. macdonaldae, H. minor, H. neblinae, H. nutans, H. pulchella, H. sarracenioides, H. tatei, H. chimatensis pulchella, H. elongata ionasii, H. exappendiculata glabra, H. glabra nutans a hybridy H. hispida 5. Sarracenia alata, S. alata Typical Variant, S. alata Areolated Variant = var. areolata - nepopsaná, S. alata Copper Top Variant (podobně jako S. flava var. cuprea) - nepopsaná, S. alata Green Variant (var. heterophylla) - nepopsaná, S. alata Pubescens Variant - nepopsaná, S. alata Purple Black Variant (var. nigrapurpurea nebo také black tube) - nepopsaná, S. alata Red Lid Variant - nepopsaná, S. alata Red Variant - nepopsaná, S. alata Veined Variant - nepopsaná, S. alata White Flowered Variant - nepopsaná, S. flava, S. flava var. flava, S. flava var. atropurpurea, S. flava var. cuprea, S. flava var. maxima, S. flava var. ornata, S. flava var. rubricorpora, S. flava var. rugelii, S. leucophylla, S. leucophylla Typical Variant, S. leucophylla Green and White Variant - nepopsaná, S. leucophylla Pubescent Variant - nepopsaná, S. leucophylla Purple and White Variant - nepopsaná, S. leucophylla Red Tube Variant - nepopsaná, S. leucophylla Red and White Variant - nepopsaná, S. leucophylla White Variant = var. alba - nepopsaná, S. leucophylla Yellow Flowered Variant = var. Schnell s Ghost - nepopsaná, S. minor var. minor, S. minor var. okefenokeensis, S. minor Green and White Variant - nepopsaná, S. oreophila, S. psittacina, S. psittacina Typical Variant, S. psittacina Green and White Variant, S. psittacina Yellow Flowered Variant, S. purpurea ssp. purpurea, S. purpurea ssp. purpurea f. heterophylla, S. purpurea ssp. Purpurea Veinless Variant - nepopsaná, S. purpurea ssp. venosa, S. purpurea ssp. venosa var. burkii, S. purpurea ssp. venosa var. burkii f. luteola, S. purpurea ssp. venosa var. montana, S. rubra ssp. rubra, S. rubra ssp. rubra Green Varian - nepopsaná, S. rubra ssp. alabamensis, S. rubra ssp.gulfensis, S. rubra ssp. gulfensis Green Variant - nepopsaná, S. rubra ssp. jonesii, S. rubra ssp. jonesii Green Variant - nepopsaná, S. rubra ssp. wheryi, S. rubra ssp. wheryi Green Variant - nepopsaná, S. rubra ssp. wheryi Yellow Flovered Variant - nepopsaná + 17 přírodních a 28 nejznámějších hybridů. Jarní setkání Darwiniany v Liberci Ani jsem nemohl dospat, jak jsem se těšil na setkání členů Darwiniany a na skleníky v Liberci. Z Plzně jsme museli vyjet již časně ráno, abychom dorazili na místo do plánovaných 9:30. Před vchodem do botanické zahrady už postávala skupinka lidí a zaujatě se bavila o všem možném a hlavně o masožravých rostlinách. Po příchodu mi byla přidělena cedulka se jménem a nápisem Letní setkání Darwiniany Co na tom, že není léto... hlavně že jsme zdraví. Po přesunu členů před budovu ředitele botanické zahrady pana Studničky, nás nasměrovali do jedné místnosti, kde se měla konat přednáška o Brazílii. Odbila 10. hodina a dost členů ještě chybělo. Asi v 10:15 se dovnitř začalo hrnout velké množství dalších lidí, což donutilo paní prezidentku k rozhodnutí o rozdělení do dvou skupin. Pan Studnička tedy přednášel dvakrát... Vyprávěl o výpravě do Brazílie do města Rio de Janeiro a následných pokusech o zdolání dvoutisícové hory. Součástí přednášky byla i obrázková prezentace z dataprojektoru, kde jsme poznali masožravé i nemasožravé rostliny tamních končin jako například Vrisea atra, Vrisea regina, Utricularia r e n i f o r m i s, U. n e l u m b i f o l i a, U. geminiloba a další. Přednáška skončila a my, tedy naše první skupina, jsme vyšli ven, vstříc jarnímu slunci, čekání a vyměňování rostlin. Cca po půl hodině se k nám připojila i další skupina. Následovalo krátké informační oznámení prezidentky o společnosti, Trifidech, knihovně, tričkách atd. Pak jsme půl hodiny čekali, jedli a tak nějak nic nedělali, než se nás ujal Mirek Srba a druhé skupiny pan Studnička a prováděli nás zákulisím. J á a n a š e g r u p a s v e d o u c í m, komentátorem a klíčníkem Mirkem jsme se vydali do civilistům nepřístupných místností se všemi možnými rostlinami. První místnost, v níž si vegetily nížinné láčkovky a nějaké orchideje, byla teplá a na hlavu nám cákala voda. Další skleník, s vrisejemi, tillandsiemi, broméliemi, vodními druhy masožravek, MARTIN BROUSEK kaktusy a dalšími sukulenty, jsme si prohlédli poněkud ve spěchu, protože očekávání slibovaných horských láčkovek a heliamphor bylo velké. Strmá chodba nás dovedla ke dveřím, které nám Míra odemkl a my se dostali do již všem přístupných míst. Ne však na dlouho. Proplétali jsme se mezi skotačícími a povykujícimi dětmi až k expozici nížinných láčkovek (tj. N. truncata, N. bicalcarata, N. ampullaria, N. Mizuho...) a pralesních queenslandských rosnatek ( t j. D. s c h i z a n d r a, D. p ro l i f e r a a D. adelae). Za dalšími zamčenými dveřmi byly dvě vitríny z neprůhledného plexiskla. V první na nás pouštěl mlhu ultrazvukový mlžič a shlížela na nás monumentální Heliamphora ionasii a nějaké další druhy. V druhé jsem byl velmi překvapen hlavně láčkovkou N. v i l l o s a a N. t a l a n g e n s i s odpočívajícími spolu s heliamphorami, bublinatkami a D. roraimae ve velmi chladném vzduchu klimatizované a zvlhčované vitríny. Ale co tam bylo nejdůležitější; jak mi již předem prozradil Martin Spousta, kvetoucí k l e n o t s t o l o v ý c h h o r Ve n e z u e l y Utricularia campbelliana. Dal jsem na jeho rady a nafotil ji. Jaká je už můžete posoudit sami. Trvalo mi dlouho, než jsem se nabažil pohledem i fotoaparátem tohoto klimatronu. Hned za rohem byla ona známá expozice špirlic, dále tučnic, mucholapek a rosnatek. Ty byly spíše nenápadné oproti vysokým láčkám hlavně S. leucophylla, ale samozřejmě i dalších stožárovitých trubek, které se zde tyčily jako výstražné prsty. Foťák neměl chvíli klid. To nejhorší ho ale teprve čekalo. Opustili jsme tuto část budovy a vydali se zpět k sídlu ředitele. Čekal nás zásobní skleník plný toho nejlepšího. U vchodu do něj jsme však museli počkat. Předchozí skupina byla ještě uvnitř a hltala každé slovo botanika a velkého biologického nadšence pana Studničky ochotného se rozhovořit úplně o všem. Chtě nechtě se museli rozloučit s kytičkami a jít za Trifid 2007 / 2 9

14 Účastníci setkání se scházejí před správní budovou BZ. Fotografie Michal Rubeš dalšími jinam. My se dovnitř nahrnuli jako velká voda. Nedbaje malého prostoru jsme se snažili každý najít místo u svého favorita masožravky a popřípadě fotit. Mě nejvíce zaujala asi 3 metry dlouhá, 2 metry široká a 1 metr vysoká vitrína; chladný klimatron s otevřenými dveřmi z plexiskla. Zevnitř na mě koukaly nejrůznější láčkovky, rosnatky a bublinatky. Na první pohled nepřehlédnutelná a gigantózně monumetnální Nepenthes rajah byla opravdu velkolepá. V těsném závěsu za ní stála Nepenthes hamata, mnou nejvíce obdivovaná Rádža měla sice asimilační plochu kolem 60cm a láčku cca 30cm, ale pro mě zůstaly zuby a štětiny bezmála 20 centimetrů vysoké láčky N. hamata tím nej. To ovšem nebylo všechno. Většina rostlin splňovala kritéria na svůj největší možný vzrůst. N. ramispina s láčkou 15 cm, stejně tak jako N. spectabilis. Též okouzlující byly láčky N. burbidgeae, N. lowii a N. ephippiata vynikající svou barevností a v případě ephippiaty a lowii svými štětinovitými výrůstky na spodní straně víčka. Nepřehlédnutelnou byla též Nepenthes aristolochioides s láčkami šplhavého prýtu, podle mě těmi hezčími než s láčkami bazální růžice. Překvapila mě ale také sice malá, ale s již dobře vyvinutými láčkami N. jacquelinae objevená na Sumatře teprve nedávno. S mírným potěšením jsem objevil malinkou N. mikei, která se mi zdála trochu mimo formu a myslím, že mám doma svoji v poněkud lepší kondici. Jako ve snu a s plnou hlavou horských láčkovek jsem si rychle nafotil kvetoucí U. longifolia a U. nelumbifolia a šel do další místnosti. Tam Mirek něco zaujatě vyprávěl pár členům pravděpodobně o špirlicích a já si prohlížel kvetoucí mexičanky, špirlice, hlíznaté a tropické rosnatky, z nichž stojí za zmínku určitě D. admirabilis nasazující na květ, několik rosnatek královských a pár novinek ve křížení špirlic, z nichž jedna byla (aspoň se domnívám) Sarracenia Kateřina. Cestou zpět jsem se ještě na 10 minut zastavil u již zmiňovaného klimatronu s láčkovkami a kochal se. Pak se všichni ještě shromáždili před budovou ředitele a probírali mezi sebou záležitosti týkající se MR. Celou tu dobu jsem nějak zapomněl na čas a najednou bylo půl čtvrté. Po rozloučení jsem se tedy vydal zpět k našemu autu, s přepravkou plnou kytek, hlavou plnou dojmů z uliček mezi regály masožravých rostlin, klimatizovaných vitrín a povídání pana Studničky o Brazílii. Domů jsem dorazil v šest hodin večer středoevropského času a čekalo mě ještě dost práce s přesazováním 11 nových druhů kytek. Závěrem bych chtěl za všechny poděkovat všem, kdo se podíleli na organizaci této akce a hlavně panu Miloslavu Studničkovi za poskytnutí perfektního zázemí pro naše setkání, dovolení vstoupit do jiným lidem nepřístupných míst a za hromadu i n f o r m a c í, k t e r ý m i n á s z a h r n u l. Doufám, že příště nám bude toto opět umožněno, protože na takovéto zážitky se nezapomíná Trifid 2007 / 2

15 Historie a současný stav pěstování hmyzožravých rostlin rodu Nepenthes L. JOSEF MAZUREK Vážení čtenáři, rádi bychom vám v tomto čísle prezentovali první část bakalářské práce našeho člena Josefa Mazurka, kterému bych tímto chtěl moc poděkovat za souhlas k uveřejnění a drobným zásahům do jeho dílka (samozřejmě spíše strukturálním a nikoli faktickým). Je to delší, ale zajímavé a jistě přínosné pojednání na téma Historie a současný stav pěstování hmyzožravých rostlin rodu Nepenthes L., doslova jako stvořené do našeho časopisu. Celkově je plánujeme vydat ještě na další dvě pokračování, takže se máte nač těšit. Dnešní díl bude stručnou charakteristikou rodu a dozvíme se něco z jeho bohaté historie. PATRIK HUDEC 1. Úvod Rostliny rodu láčkovka (Nepenthes) L. byly vždy obdivované pro své zvláštní schopnosti a nebývalou krásu. V 19. století patřily mezi rostliny, které nesměly chybět v žádném skleníku renomovaných zahradnických firem. Zejména Anglie druhé poloviny 19. století a později i USA se nejvíce zasloužily o rozvoj pěstování a šlechtění láčkovek. Mezi nejznámější a nejslavnější pěstitele té doby lze zařadit jména Veitch, Taplin, Domini či Williams. Bohužel s první a poté i s druhou světovou válkou obliba rostlin tohoto rodu upadla a už nikdy nenabyla svého původního věhlasu. Cílem mé práce tedy je sledovat šlechtění a pěstování láčkovek ve druhé polovině 19. století a v současnosti a zhodnotit množení a pěstování láčkovek u nás a v zahraničí s prognózou nejbližší budoucnosti. 2. Charakteristika rodu Rod Nepenthes L. s českým názvem láčkovka patří do řádu láčkovkotvaré (Nepenthales), čeleď láčkovkovité (Nepenthaceae). Rodové jméno je odvozeno od slova népenthés čili žal ztišující z klasické řečtiny. Podle jednoho výkladu tento název souvisí s konvicemi láčkovek, jež nikdy nezůstávají prázdné a domorodci z nich prý pili jejich lehce alkoholický obsah. Zřejmě právě tato skutečnost inspirovala C. Linného k pojmenování tohoto rodu. Připomněla mu totiž dodnes neidentifikovanou stejnojmennou drogu ze starověkého Řecka, kterou údajně namíchala Helena s vínem námořníkům pro zažehnání smutku v Homérově Odysei. Zpravidla se jedná o liány dlouhé jeden až dvacet metrů, kořenící na zemi. Vyskytují se ale též jako příležitostní epifyti kořenící v korunách stromů v korunovém humusu nebo na skalách ve vrstvě mechu či rašeliníku. Výluční epifyti, jako je například N. veitchii Hook., jsou vzácní. Některé druhy vytvářejí také kromě šplhavých výhonů až několikametrové lodyhy, plazící se po mokré půdě. Velmi často takto roste N. ampullaria Jack, N. melamphora Fern. nebo N. tentaculata Hook. Některé láčkovky, jako je například N. mirabilis Druce, mohou růst i jako nízké keře na otevřených výslunných místech. Listy láčkovek mohou mít na konci láčky neboli ascidia. Některé druhy rodu Nepenthes L. mohou mít lapací konvice téměř na každém listu, zatímco jiné mají jen jednu nebo dvě. Závisí to nejen na genetických vlohách druhu, ale i na prostředí. Celý, plně vyvinutý list se skládá z asimilační plochy zpravidla kopinatého t v a r u, ú p o n k y a k o n v i c e. P o d l e nejnovějších názorů je asimilační plocha přeměněným spodkem listu, zatímco úponka vznikla z řapíku a konvice je přeměněnou čepelí. U listů na pozemních plazivých lodyhách je někdy asimilační plocha zakrnělá. Ascidia se vytvářejí až na konec, kdy asimilační plocha a úponka jsou již plně vyvinuty. Mladé ascidium je uzavřené víčkem, které je po celém obvodu přirostlé k základům obústí. Později se víčko od obústí oddělí a oboje se vytvaruje do konečné podoby. Tehdy je růst láčky dokončen. Úponky jsou sice tenké, ale mohou mít nosnost až několik kilogramů. V mládí jsou citlivé na dotyk, otáčejí se kolem každé opory a ukotvují rostlinu. U některých druhů láčkovek s krátkými lodyhami zůstávají však úponky rovné a slouží jen k upevnění konvic, například u rostlin druhů N. rajah Hook. nebo N. veitchii Hook. Druh N. bicalcarata Hook. má úponku se ztlustlou bazální částí, v níž žijí mravenci. Úponky láčkovek bývají opatřeny nektarovými žlázami a slouží jako přístupová cesta k pastem. Pasti láčkovek jsou uzpůsobeny k lapání větší kořisti než u jiných karnivorních rostlin. Největší láčkovky uchvátí výjimečně i malé hlodavce, žáby a ptáky. Běžnou kořistí je však hmyz a jiní drobnější bezobratlí. V láčkách rostlin pěstovaných ve sklenících jsou nalézány vždy stovky chitinových částí těl mravenců, kteří jsou častou obětí láčkovek i v přírodě. Celá láčka je tuhá a pružná. Láčky mohou být dlouhé jen 3 až 5 cm jako je tomu u N. ampullaria Jack, ale i 30 cm u N. rafflesiana Jack. Za největší se pokládají láčky Nepenthes rajah Hook., jejichž délka může údajně přesáhnout 40 cm. Běžná délka jejích láček je však 30 cm, průměr hrdla je 10 cm. Hrdlo láčky je lemováno tuhým, příčně rýhovaným, avšak směrem do nitra láčky velice kluzkým obústím, neboli peristomem. Po vnější přední straně láčky mohou sbíhat dolů dvě ozubená nebo obrvená křídla. Pozemní láčky mívají křídla mnohem mohutněji vyvinutá než horní, visuté láčky. Nad hrdlem je nepohyblivé víčko, chránící obsah láčky před zřeďováním dešťovou vodou (což nebývá pravidlem- u některých druhů je víčko výrazně redukované a nad obústím se neklene, např. spodní láčky N. lowii či N. ampullaria). Víčko dále může posloužit i jako přistávací plocha pro létavý hmyz. Po pádu do konvice Trifid 2007 / 2 11

16 se kořist utopí ve slizovité tekutině, vyloučené žláznatým pletivem v dolní polovině láčky. Tato tekutina hostuje specializovanou mikrofaunu, pomáhající natrávit lapený hmyz. Velké trávicí žlázy jsou uloženy v kapsičkovitých, směrem dolů otevřených jamkách. Případné pokusy oběti o únik ztroskotají na voskové zóně, která je nad tekutinou v celé horní části láčky. V krajním případě může únik znemožnit ještě dovnitř převislý okraj obústí láčky. Ve stavbě konvic existuje mnoho odchylek. Například u několika druhů s konvicemi zanořenými v substrátu z a k r n ě l o v í č k o v b e z v ý z n a m n ý přívěsek bez nektarových žláz, jako je tomu například u N. ampullaria Jack nebo N. ventricosa Blanco. Dále jsou láčkovky různolisté, což znamená, že na jedné rostlině se vyskytují dva nebo i tři druhy láček tvarově a většinou i barevně odlišných, například u N. boschiana Miq. nebo N. maxima Reinw. Spodní láčky se nacházejí při zemi, na zemi nebo částečně zapuštěné v humusu. Jsou zavalité, soudečkovité nebo džbánovité. Mají mohutná zubatá křídla na straně přivrácená k úponce. Tím se liší od horních láček s křídly na straně odvrácenými od úponky. Horní láčky bývají nálevkovitého nebo rohovitého tvaru (cornucopoidní) s křídly slaběji vyvinutými a dole často přecházejícími jen ve vystouplé nervy. Přechodem mezi horními a dolními konvicemi jsou válcovité láčky, běžné například u N. maxima Reinw. a jejích hojně pěstovaných kříženců N. mixta Masters a N. neufvilliana. Popsaná různolistost není u všech rostlin stejně výrazná a u několika druhů a kříženců je zcela nezřetelná, například u N. reinwardtiana Hook., N. villosa Hook. a jiných. L á č k o v k y j s o u d v o u d o m é. Ve sklenících se pěstují zpravidla samčí rostliny, neboť snáze tvoří l á č k y [ S t u d n i č k a, ]. K v ě t y jsou v cymosních i racemosních květenstvích, bývají cylindrické a h o m o i o c h l a m y d e i c k é, s v o l n o p l á t e č n ý m s e p a l o i d n í m perianthem P 2+2 s medníky, samčí mívají androecea A 8-24 (vzácně jen s A 2-4), s tyčinkami srůstajícími v jednostranné sloupky, samičí vyvíjejí synkarpní gynaeceum G4 o svrchním semeníku, dozrávajícím v tobolku [Uher, 2001]. Květy jsou většinou čtyřčetné, jen N. pervillei Blume, izolovaný druh ze Seychel, má květy zpravidla trojčetné. Doba květu je v kultuře i v přírodě značně nepravidelná a není známo, které faktory ji nejvíce ovlivňují. Samičí květy mohou čekat na opylení až několik týdnů, avšak samčí odkvétají již po několika dnech. Opylení obstarává hmyz, lákaný pachem připomínajícím myšinu. Semena dozrávají asi za dva až tři měsíce po opylení. Jsou dlouhá asi 5 až 15 mm, úzce vřetenovitá a slámově až kávově hnědá. Roznášena jsou větrem, duté konce osemení tvoří létací zařízení. 3. Stručný přehled pěstování rodu Nepenthes do konce 19. století Catalani uvádí následující: 1658: Zde je první záznam o rostlinách rodu Nepenthes. Etienne de Flacourt, guvernér francouzské kolonie na Madagaskaru, pojmenovává rostlinu Anramitaco. Dnes tuto rostlinu známe jako N. madagascariensis Poir. 1677: Bartholinus popisuje rostlinu, kterou nazývá Miranda herba. Dnes tuto rostlinu známe pod jménem N. distillatoria L. Záznamy o ní jsou možná o několik let mladší nebo starší než uvedené datum, ale spíše uběhlo od popisu N. madagascierensis skoro dvacet let, než byl znám popis druhé rostliny. V roce 1680 Jacob Breyn nazval tuto rostlinu Bandura zingalesium. Jméno jí zůstalo dalších šedesát let, dokud C. Linné nevytvořil jméno, které má dodnes: Nepenthes. Roku 1683 Grimm pojmenoval rostlinu Planta mirabilis distillatoria, čímž myslel zázračnou destilační rostlinu. To bylo předtím, než začaly být láčkovky podezřelé z toho, že jsou karnivorní a věřilo se, že ve svých pastech destilují vodu pro lidskou spotřebu. Což nebylo daleko od pravdy, protože mnoho cestovatelů včetně F. W. Burbidge pilo tekutinu z pastí, pokud nebylo možno najít jiný zdroj vody : R u m p h i a s d o k o n č u j e p o velkém soužení svou práci na díle nazvaném Herbarium Amboinensis, šestisvazkovým rukopisem. V roce 1687, kdy se práce na díle blížila k závěru, si oheň vyžádal okolo poloviny ilustrací, které měly být v díle použity. Rumphias a jeho pomocníci dokončili knihu roku V ní Rumphias nazývá rostliny s pastmi Cantherifera. Pod výrazem Cantherifera je míněno to, co dnes známe jako láčkovka N. mirabilis Druce. Rumphias zapisuje do seznamu také druh Cantherifera alba, který je dnes znám pod názvem N. maxima Reinw. Svazky jeho díla byly poslány guvernérovi generálu Johannesu Camphuijsovi předtím, než byly zaslány do Nizozemí a vydány. Camphuijs, velice zaujat Herbarium Amboinensis, si dílo nechal okopírovat pro svou vlastní potřebu. Budoucnost ukázala, že šlo o jasnozřivý zásah štěstěny, neboť loď, která přepravovala svazky, byla napadena Francouzy, potopena a s ní šlo ke dnu i šest dílů. O pět let později přijíždí Herbarium Amboinensis konečně do Nizozemí. Dílo nebylo publikováno ihned. Kdyby bývalo vyšlo během třiceti následujících let, rod Nepenthes L. by se podle pravidel botanické nomeklatury jmenoval Cantherifera. Dílo však nebylo ještě celých dalších čtyřicet pět let publikováno. 1737: C. Linné reorganizuje vědeckou nomenklaturu do systému, který dnes používáme. Uvádí v něm rod Nepenthes. Popisuje N. madagascierensis Poir. a N. distillatoria L. To vše čtyřicet let po Rumphiovu nazvání rodu Cantherifera v díle Herbarium Amboinensis, které mělo teprve vyjít. Rumphiovo dílo Herbarium Amboinensis je konečně publikováno. Linnéovo rodové jméno už ale láčkovkám samozřejmě zůstalo. Linnéova práce byla publikována jako první, a to je důvod, proč je jméno Nepenthes platné. C. Linné přišel s tímto pojmenováním při studiu N. distillatoria L., jednoho z druhů s nejcharakterističtějším vzhledem pro láčkovky. Byl překvapivě uctivý k tomuto prostému členu rodu, neboť jej pojmenoval Nepenthes podle jednoho nápoje z Homérovy Odysey. Odysea líčí smísení drogy zvané nepenthé s vínem v láhvi a Linné to komentoval s l o v y : N e j d e - l i z d e o H e l e n i n lektvar nepenthé, určitě jím bude pro všechny botaniky. Kterého botanika by nenadchlo, kdyby po dlouhém putování objevil tuhle pozoruhodnou rostlinu. Při spatření tohoto obdivuhodného díla Stvořitelova by při svém žasnutí zapomněl na všechny uplynulé strasti! (Veitchův překlad z latiny, 1897). 1789: N. distillatoria L. se stala první pěstovanou láčkovkou. Introdukována byla v Královských zahradách v Kew 12 Trifid 2007 / 2

17 sirem Josephem Banksem. 1790: Otec Joao Loureiro, portugalský mnich, popsal Phyllamphora mirabilis, která pocházela z Vietnamu. Dnes tuto rostlinu známe jako N. mirabilis Druce : P o i r e t p o p i s u j e l á č k o v k y N. m a d a g a s c a r i e n s i s P o i r. a N. distillatoria L. pro Encyclopedie Methodique Botanique. Je těžké si představit, že od doby, kdy Etienne de Flacourt popsal druh láčkovky, k t e r ý d n e s z n á m e p o d j m é n e m N. madagascariensis Poir., uplynulo sto třicet let, než byly první druhy vypěstovány ze semen. Vlastně tomu bude téměř dvě stě let po prvním objevu, než se do Evropy dostanou první živé vzorky láčkovek. Začátek 18. století: Obrovské množství semen láčkovek bylo posláno do několika zahradnictví. Sazenice byly široce distribuovány. Semena byla pravděpodobně sbírána na Ceylonu, takže se dá předpokládat, že se jednalo o N. distillatoria L. 1819: Dr. William Jack objevuje N. rafflesiana Jack a N. ampularia Jack. N. rafflesiana Jack se stává největší a nejkrásnější objevenou láčkovkou do tohoto data. 1825: Je publikována první ilustrace pěstované láčkovky v Lodgies Botanical Caberet. Rostlina je popsána jako N. distillatoria L., kterou však dnes známe jako N. khasiana Hook : N a t h a n i e l Wa r d v y n a l é z á ochrannou přepravku. Jednalo se o pouzdro, ve kterém se jednotlivé druhy udržely naživu během dlouhých cest. Popsané přepravky se staly jedním ze základních kusů vybavení potřebného k introdukci láčkovek z Bornea. 1837: Augustiniánský mnich Blanco objevuje na Filipínách láčkovky N. alata Blanco a N. ventricosa Blanco. 1839: P. W. Korthals publikuje první monografii o láčkovkách. Popisuje devět druhů: N. boschiana Korthals, N. g r a c i l i s K o r t h a l s, N. b o n g s o Korthals, N. gymnamphora Reinw., N. ampullaria Jack, N. mirabilis Druce, N. rafflesiana Jack, N. madagascariensis Poir. a N. distillatoria L. Do této práce nebyly zahrnuty dva druhy, které objevil a popsal o dva roky dříve Blanco. 1841: Nepenthes rafflesiana Jack přichází do Evropy, speciálně do Loddiges Nursery. Za ní následují láčkovky N. ampullaria Jack a N. hookeriana Lindley. 1843: Nepenthes rafflesiana Jack a Nepenthes ampullaria Jack jsou vystaveny na výroční přehlídce Royal Horticultural Society. 1845: Anglie zrušila daň ze skla. To znamenalo obrovský rozvoj skleníků, rozmach pěstování tropických rostlin a tím v neposlední řadě i láčkovek. 1847: Ve firmě Hugh Low & Company vykvétá N. hookeriana Lindley. 1851: Hugh Low pořádá výpravu na Mt. Kinabalu na Borneo. Další dvě poté v roce Během těchto výprav objevuje nové druhy: N. lowii Hook., N. rajah Hook., N. edwardsiana Hook. a N. villosa Hook. 1858: Je publikována kresba N. veitchii Hook. z Veitchových skleníků. Je nesprávně označena jako N. villosa Hook. 1859: Sir Joseph Hooker popisuje a kreslí čtyři nové druhy objevené právě na Mt. Kinabalu. 1862: Je vypěstován první hybrid N. dominii Veitch. 1870: Marianne North se navrací do Anglie ze svých cest po světě. Cestovala rovněž přes Kuching v Sarawaku. Zde namalovala kresbu láčkovky, kterou později zhlédl sir Harry Veitch a popsal ji jako nový druh, který na počest paní M. North pojmenoval Nepenthes northiana Veitch. 1872: Ve firmě Veitch je pěstováno již deset druhů láčkovek a pět jejich kříženců. 1873: Sir Joseph Hooker zjišťuje, že na začátku 18. století široce distribuovaná N. distillatoria L. je nový druh, který popsal a pojmenoval jako N. khasiana Hook. Mimo jiné publikuje druhou monografii o láčkovkách a uvádí třiatřicet druhů. 1878: F. Burbidge sbírá na Borneu již podruhé pro firmu Veitch N. rajah Hook. Pro svou ženu objevuje N. burbidgeae Hook., kterou po ní pojmenovává N. d i s t i l l a t o r i a L. j e n y n í známá v kulturách jako N. zeylanica Raf. N. khasiana Hook. je nejčastěji pěstovanou láčkovkou. The Gardener s Chronicle začíná publikovat popisy a postupy pěstování nových druhů, kříženců a variet láčkovek : J e p u b l i k o v á n o b r á z e k N. hookeriana. Z Burbridgeovy druhé cesty na Borneo je oficiálně introdukována do kultur N. rajah Hook. a poprvé je do kultury zavedena N. bicalcarata Hook. 1882: Charles Curtis posílá zpět ze své expedice na Borneo semena N. northiana Hook. Mimo jiné také posílá N. stenophylla Masters a semena rostliny, která bude později známá jako N. curtisii Masters. Poprvé jsou v tomto roce vystaveny mladé rostliny N. rajah Hook. na výroční přehlídce Royal Horticultural Society. V Gardener s Chronicle je uveden obrázek N. atrosanguinea Masters Jamese Taplina. Taplin v té době pracuje pro firmu George Such v USA. 1883: F. Burbidge popisuje hybrid N. m a s t e r s i a n a Ve i t c h. B y l pojmenován na počest Maxwella Masterse, který se stal vydavatelem časopisu Gardener s Chronicle v roce : G a r d e n e r s C h r o n i c l e vyjmenovává sto třicet jedna druhů, variet a hybridů láčkovek pěstovaných v kulturách. Později bude tento výčet redukován. Např. N. curtisii Masters na N. maxima Reinw : Ti v e y v y p ě s t o v a l h y b r i d N. mixta Masters. 1894: H. Veitch začíná pěstovat N. pervillei Blume. 1895: Beck reviduje rod Nepenthes L. Pokračování příště... Trifid 2007 / 2 13

18 jak také pěstovat Pěstování pralesních rosnatek v domácích improvizovaných podmínkách aneb rostou jak se dá (s barevnou přílohou na straně V) JANA A MICHAL RUBEŠOVI Všechny tři druhy pralesních rosnatek (Drosera adelae, Drosera prolifera, Drosera schizandra) jsme vždy chtěli mít. Často jsme slýchali mýtus, že pokud se někde daří jedné či dvěma z nich, nedaří se tam třetí a obráceně. Rozhodně jsme chtěli vědět a zkusit, jak se bude praleskám dařit u nás doma. Naše sbírka je umístěna v pokoji starého severního bytu v centru Prahy a je kompletně osvětlená zářivkami. Dá se říci, že je zde nastoleno celoročně stejné klima, a to cca C, cca 55% rvv a minimálně 13 hodin denně osvitu (od podzimní rovnodennosti do jarní) a pak podle východu a západu slunce (přes léto). Trvalý podmok je zajištěn hlubší podmiskou stále plnou vody z reverzní osmózy. Jelikož jsme na začátku žádné zkušenosti s těmito druhy neměli, snažili jsme se nastolit podmínky co možná nejpodobnější přírodním. Pralesní rosnatky se vyskytují na severovýchodě Austrálie a jsou velice ojedinělé ve svých nárocích. Rostou v podrostu v tropických deštných lesích, takže mají rády polostín až stín a velmi vysokou vzdušnou vlhkost. Jelikož s akváriem bychom měli trošku problém v našich stísněných podmínkách, rozhodli jsme se pro Malá dóza na potraviny ve které množíme D. schizandra. Foto Michal Rubeš improvizaci. Napadlo nás využít uzavíratelných průhledných plastových nádob na potraviny. Pořizovací cena je přibližně 20 Kč. Ve dně jsme udělali asi pět otvorů a nádobu naplnili asi 6 cm substrátu (čistá rašelina, na dně malinko písku), do něhož jsme zasadili rostliny. Nízká vrstva rašeliny zajišťuje výrazné podmáčení až bahno. Když řádně naplníme podmisku vodou, rostliny prakticky plavou. Víko nádoby jsme zvolili neprůhledné, takže rostlinám dopřává příjemné odstínění od osvitu zářivkami. Celé je to umístěné v podmisce s vodou s ostatními květníky. Voda v podstatě necirkuluje, případně jen velmi málo. Odpar není žádný. Takto se u nás začalo dařit všem třem druhům těchto vymykajících se rosnatek. Pouze Drosera prolifera se nám stále zdála být mírně neduživá a nechtělo se jí ani po letech odnožovat. Nakonec jsme se rozhodli k té naší pořídit jinou (asi jiný klon) od Martina Spousty a ten je velmi životaschopný, větší a již odnožuje. Sice jsme za cca 6 let, co všechny tři druhy dobře celoročně prosperují, nedosáhli ani u jedné kvetení, za to se všechny neuvěřitelně dobře množí vegetativně. U všech tedy zachováváme stejné podmínky a všechny tvoří nové rostliny. Drosera adelae z kořenů, Drosera prolifera z odnoží a Drosera schizandra z kořenů a starých listů. Jelikož jsme byli příjemně p ř e k v a p e n i a s p o k o j e n i s tím, jak se rosnatkám u nás daří, začali jsme přebytky schválně podrobovat různým stresovým faktorům, abychom zjistili, kam je možné v jejich p ě s t o v á n í z a j í t. Z j i s t i l i j s m e, ž e D ro s e r a a d e l a e i Drosera schizandra snáší i prudké osvětlení, to jest vzdálenost od zářivek přibližně 30 cm. Vzdušná vlhkost je podle vlhkoměru jen asi 55 %, ale předpokládám, že přímo nad substrátem je vyšší. Také celkově poměrně velká plocha květníků a podmisky, ze které se stále odpařuje voda, jistě zajišťuje mírně snesitelnější klima. Zde tedy Drosera schizandra zbarvuje tentakule do sytě červena, hodně se rosí a rychle roste. Svůj průměr zdvojnásobuje asi po měsíci. Bohužel je v tomto prostředí stresovaná a stačí několik dní tropických veder, kdy teplota v pokoji dosahuje 30 C a dojde k okamžitému úhynu zplesnivěním. Bohužel, taková vedra jsou u nás každým rokem, takže rostlinky nikdy léto nepřežily. Drosera adelae je ještě odolnější a na výsluní ji máme již třetím rokem, celá plocha listů je karmínově červená a jiné stresy ji dosud nezahubily, dokonce odnožuje. Drosera prolifera nebyla těmto pokusům vystavovaná, protože jsme dlouho žádné velké přebytky neměli, ale jak jsme psali výše, nový klon se bohatě rozrůstá, takže bude materiál na pokusy. K j i n é z a j í m a v o s t i d o š l o u Drosera adelae. Několik rostlin jsme měli v květníku v umělohmotném pařníčku. Květináč přebujel a rostlina na šlahounu přepadla přes okraj do vody. Tam se uchytila a vyrostla v pěknou rostlinku, která okamžitě vytvořila šlahoun po celé délce dna obdélníkového pařníčku. Na dně se nachází jen troška zelené řasy, přesto zde rostlina prosperuje a dokonce z onoho kořene vyrůstají další rostlinky, které svůj růst zahajují zcela pod vodou a teprve ve velikosti cca 2-3 cm se dostávají první lístky nad hladinu. Matečná rostlina byla dávno od květináče oddělena a dno bylo i vyčištěno od řasy, ale na rostliny v této hydroponii to nemělo vliv. P o k u d m á m e t e d y n a š e zkušenosti shrnout, daří se rostlinám 14 Trifid 2007 / 2

19 v nádobách velmi dobře, prosperují v těchto podmínkách všechny tři a Drosera schizandra dorůstá okolo 12 cm v průměru. Všechny se dobře vegetativně množí, takže tvoříme další potravinové nádoby, kde si pěstujeme nové matečné rostliny. Naše Drosera schizandra byla rozdána už mnoha lidem a až na výjimky každému dobře roste. Jedná se pravděpodobně o zvláště životaschopný klon. Protože se nám dobře rozrůstá jak z kořenů, tak i ze starých listů položených na substrát, hodláme si vytvořit farmu několika dospělých kvočen, které budou produkovat dostatek malých rostlinek nejen pro členy společnosti, ale pro všechny pěstitele. T í m t o č l á n k e m j s m e c h t ě l i poskytnout návod, jak lze také pěstovat všechny druhy pralesních rosnatek ve stejných podmínkách v bytě poměrně nenáročně a bezúdržbově. Na poslední den výstavy se přijelo podívat několik členů společnosti. Foto Michal Rubeš Reportáž z Litvínova V neděli 1.7. jsme si udělali rodinný výlet na výstavu masožravek do Litvínova. Hlavní organizátor Michal Porteš si dal na realizaci záležet a myslím, že to bylo vidět. Výstava byla velmi dobře mediálně podpořena, vchod do gymnázia se díky obrovitému poutači nedal přehlédnout a již při příchodu od auta jsme si nemohli nevšimnout rodičů s dětmi s podezřelými pytlíčky idylicky trávící sobotní odpoledne nenásilně vzdělávací akcí. Ovšem nečekala jsem, že i při přesunu na oběd narazím na reklamu na výloze květinářství na náměstí, které mimojiné také prodávalo masožravky a odkazovalo na výstavu. Vlastní expozice vypadala opravdu skvěle, každého musely upoutat nádherné exempláře špirlic, které byly tedy obzvláště narostlé, ale ani ostatní druhy masožravek by neudělaly žádné botanické zahradě ostudu. Výstava byla dost komplexní, laikům i zasvěceným se nabídl průřez skoro všemi rody JANA RUBEŠOVÁ doprovázený textovými tabulemi i upoutávkou na Darwinianu. K nahlédnutí byla k dispozici kompletní sada literatury o masožravkách, ale organizátoři se návštěvníkům věnovali individuálně a ochotně odpovídali na všechny všetečné dotazy. Nakonec si spokojení noví i ostřílení masožravkáři odnášeli domů také nějaké ty přírůstky, jelikož se jednalo o výstavu prodejní. Vstupné bylo dobrovolné, odměnou pro Michala Porteše, Mirka Srbu a ostatní budiž velké díky za celou Darwinianu za tuto ojedinělou osvětu v podkrušnohorském regionu. Byli bychom rádi, kdyby se tato předprázdninová výstava stala tradiční. Za sebe na závěr vzkazuji všem členům, kteří pochybují o svých případných možnostech a schopnostech, že pokud je vůle, chuť a nápad, je možné uskutečnit hodně a Michalovi přeji krásné, odpočinkové prázdniny a hodně štěstí na podzim na Přírodovědecké fakultě UK! Trifid 2007 / 2 15

20 Dichotomický klíč rodu Drosera Část VI. taxonomie (sestaveno podle klíče dr. Jana Schlauera uveřejněného v CPN 3/1996, upraveno) JAROSLAV LIŠKA 126a. Listeny přítomny, květenství až s 5 květy, čnělky nepravidelně dělené....drosera bulbigena C. Morrison 126b. Listeny chybí, květenství s více než 5 květy, čnělky dělené k bazi do cca 18 oploštělých nitkovitých částí, cca 12 je vodorovných a obrácených, ostatní vzpřímené....drosera radicans N.Marchant 127a. Listeny při špičce zubaté, stonkové listy zřídka vyvinuté....drosera insolita Taton 127b. Listeny nejsou při špičce zubaté, stonkové listy vyvinuté a. Čepel listů při bazi rostliny je příčně eliptická, plochá, květenství s 5-20 květy, vzpřímená lodyha rovná b. Čepel listů při bazi rostliny je vějířovitá, složená, květenství s 1-2 květy, vzpřímená lodyha vlnící se.... Drosera salina N.Marchant & Lowrie 129a. Řapíky dolních stonkových listů přitisknuté k lodyze, 1,0-1,5 mm dlouhé, řapíky horních cauline listů polovzpřímené, 4-7 mm dlouhé....drosera bicolor Lowrie & N.Marchant 129b. Řapíky stonkových listů všechny polovzpřímené, 12 mm dlouhé.... Drosera peltata Thunb. 130a. Semena obvykle úzká elipsoidní 0,3-0,5 mm dlouhá, bazální nevětvené části čnělky jsou 0,1-0,3 mm dlouhé, kališní lístky 2-4 mm dlouhé, ochlupené nebo holé, okvětní lístky 5-6 mm dlouhé..... Drosera peltata subsp. peltata Thunb. 130b. Semena úzká čárkovitá, 0,5-1 mm dlouhá, bazální část čnělky 0,3-0,5 mm dlouhá, kališní lístky 3-6 mm dlouhé, holé, okvětní lístky 5-8 mm dlouhé.... Drosera peltata subsp. auriculata (Backh. ex Planch.) Conn 131a. Lodyha a nebo i květenství obvykle větvené, kališní lístky nejsou duhově zelené b. Lodyha a nebo i květenství obvykle není větvené, čepel okrouhlá, kališní lístky nejsou duhově zelené.... Drosera microphylla Endl. 132a. Čepel srpečkovitá či ledvinitá b. Čepel okrouhlá a. Čepel zřetelně srpečkovitá, více než 4 mm široká, nejhořejší listeny bez čepelí, kališní lístkyvíce než 2 mm dlouhé, čnělky do 0,8 mm délky...drosera gigantea Lindl. 133b. Čepel široce ledvinitá, méně než 2 mm široká, nejhořejší listeny s nevivinutými čepelemi, kališní lístky více než 2 mm dlouhé, čnělky delší než 1 mm....drosera graniticola N.Marchant 134a. Listy a boční větve jsou skloněné k vrcholu větví nebo lodyhy, lodyha vzpřímená....drosera gigantea var. gigantea Lindl. 134b. Listy a boční větve jsou někdy skloněné k bazi větví nebo lodyhy, lodyha vlnící se....drosera gigantea var. geniculata N.Marchant & Lowrie 135a. Květenství větvené, okvětní lístky 4-6 mm dlouhé, hlízka vyjádřena....drosera myriantha Planch. 135b. Květenství není větvené, okvětní lístky nanejvýš 4 mm dlouhé, hlízka zjevně chybí nebo nenápadná.... Drosera subtilis N.Marchant 136a. Čnělky dělené u baze a na hrotu víceklaně b. Čnělky dělené u baze nikoli na hrotu a. Přítomna bazální listová růžice....drosera andersoniana Fitzg.ex Ewart & White 16 Trifid 2007 / 2