S t r u č n á h i s t o r i e s t á t ů Peru B O H U M Í R R O E D L N a k l a d a t e l s t v í L i b r i, P r a h a

Transkript

1

2

3

4 S t r u č n á h i s t o r i e s t á t ů Peru BOHUMÍR ROEDL Nakladatelství Libri, Praha 2003

5 Na obálce tumi, obřadní nůž kultury Chimú. Rozhodnutím ministerstva školství Peru č ED z roku 1986 byl upraven způsob psaní názvu města Cusco. Toto rozhodnutí mělo ujednotit dosavadní používanou ortografii Cuzco, Cusco, Qusco. Tvar Cusco je dnes používán i ve vědecké literatuře. Vzhledem k tomu, že se v případě publikace Peru jedná o knihu populární, rozhodla se redakce v přepisu názvu města používat starší formu Cuzco, která je české veřejnosti dobře známa. PhDr. Bohumír Roedl, 2003 Libri, 2003 ISBN

6 Obsah První obyvatelé Peru a jejich kultury 7 První Američané 7 Předkeramické období 8 Rané keramické období 9 Kultura Chavín a Huantar 9 Období seňorií 9 Pozdní intermediární období 13 Inkové 15 Podmínky vzniku incké říše 15 Expanze 16 Čas conquisty 19 Doba Francisca Pizarra 19 Neoincká říše Vilcabamba 21 Občanské války 24 Počátky formování koloniálního Peru 24 Nové zákony a enkomendeři 25 Pod habsburskou orlicí 29 Správa místokrálovství 29 Moc církve 32 Rasové a sociální rozdělení 34 Hospodářství 36 Stříbrná horečka v Potosí 37 Kultura za éry místokrálů 39 Kroniky 39 Výtvarné umění 40 Literatura a divadlo 41 Reformy a rebelie 43 Změna dynastie 43 Období nepokojů 43 Období reforem 45 Povstání Túpaka Amaru 47 Vlivy osvícenství 50 Válka za nezávislost 52 Zakládání junt 52 Povstání v Cuzku 54 Vznik Spojených provincií 56 Invaze do Peru 59

7 Pokus o vyjednávání 59 Zahájení vojenských akcí 60 Vyhlášení nezávislosti 61 Vláda San Martína 61 Bolívarův zásah 62 Éra caudillů, ledku a guána 65 Bolívarův odchod 65 Hospodářská krize 65 Vzestup caudillů 66 Éra guána 67 Roztržka se Španělskem a indiánská povstání 68 Válka s Chile 69 Období rekonstrukce a aristokratické republiky 72 Zahraniční investice a hospodářské změny 72 Poválečná povstání indiánů a mesticů 73 Ve znamení revolučního indigenismu 75 Leguova diktatura 75 Generace Bilance Leguíovy vlády 77 Z jedné krize do druhé 78 Povstání a opozice vedená Haya de la Torrem 78 Poválečný vývoj 79 Vláda generála Odríy 80 Teror guerrill a státu 81 Demokratické snahy Manuela Prada 81 Vláda vojenských junt 81 Hospodářský sestup 84 Vláda levicového prezidenta 85 Fujimoriho privatizační program a jeho následky 85 Kultura 19. a 20. století 87 Literatura 87 Indigenismus v literatuře 88 Malířství 89 Hudba 91 Přehled hlavních událostí 94 Česko-peruánské vztahy 97 Doporučená literatura 100 Encyklopedické heslo 101 Základní informace pro turisty 108 Jazyková první pomoc 111 6

8 První obyvatelé Peru a jejich kultury První Američané Dnes už je ve vědeckém světě přijata teorie Čechoameričana Aleše Hrdličky, že americký kontinent osídlili lidé z Asie. Došlo k tomu v závěrečné fázi poslední doby ledové ( až př. n. l.). Růst ledovců tehdy snížil hladinu moře až o sto metrů a došlo ke spojení obou kontinentů, Asie a Ameriky, v místě Beringovy úžiny. Po tomto mostě, pokrytém stepí a tundrou, táhla stáda mamutů, bizonů, karibů a koní. Za nimi putovali ze Sibiře lovci mladší doby kamenné. Aljaška a Yukon zůstaly z větší části bez ledovce a zdejší prérie s bujnou vegetací přitahovala zvířata i lidi. Antropologové a archeologové se rozcházejí v názoru, kdy migrační vlny nomádů po tomto dočasném mostě přešly. Většina z nich se přiklání k datu nebo př. n. l. S koncem poslední fáze doby ledové ustupující ledovec, rozložený na území Rocky Mountains, vytvořil koridor, umožňující migrantům postup ze severní části kontinentu na jih. Do nitra Jižní Ameriky přes tehdy širokou panamskou šíji je za zvěří vedla podélná údolí v andském masivu, směřující od severu k jihu. Archeologický kulturní areál Peru, který se rozkládá od Tichého oceánu až po východní hřebeny And, je poznamenán značnými klimatickými a topografickými rozdíly. Costa pobřežní pás, je převážně písečnou pouští, ve které vodní toky, přitékající z hor, utvořily úrodná údolí s oázami. Sierra je hornatá země mezi costou a svahy východních Kordiller, která má až do výše m n. m. mírné klima s dostatečnými srážkami, avšak s velkými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí. Odtud až do výše m n. m. se nalézá altiplano, součást sierry, která má suché a studené klima. Nejvyšší částí sierry je puna, dosahující výše až m m n. m., je to mrazivá travnatá step. Území na východních svazích And, spadající do amazonské nížiny s vlhkými tropickými pralesy, se nazývá selva nebo také montaña. Rozdílné podmínky těchto regionů a způsob, jak se

9 První obyvatelé 8 lidé adaptovali a překonávali překážky kladené přírodou, se staly hlavním faktorem, který ovlivnil hospodářský, politický a kulturní život tamních obyvatel. Dokázali vytvořit kultury, založené na harmonickém soužití s přírodou. Jejímu vykořisťování bránilo božstvo, které chránilo její posvátnost. Bylo třeba ho prosit a přinášet oběti, aby lidem dovolilo z ní čerpat. Člověk se v pokoře nepovažoval za vrchol přírody, cítil se být jen její nepatrnou součástí stejně tak jako zvířata a rostliny. Předkeramické období Rané dějiny Peru jsou dějinami bez písemných pramenů. Ke snazší orientaci ve spleti rozličných kultur a ve snaze rekonstruovat jejich vzájemnou kontinuitu dělí archeologové část peruánské minulosti do tří kulturních fází (tzv. horizontů) s vědomím, že to jsou hranice umělé, vzájemně se prolínající, diskutabilní. Každý z horizontů se dělí na periody neboli intermediární období, zachycující další vývoj jednotlivých regionálních kultur. Nejstarší prehistorický úsek, tzv. předkeramické období, se datuje od 8. tisíciletí př. n. l. do roku 1800 př. n. l. Do této doby spadá nejstarší nález v jeskyni Piquimachay, která se nachází v srdci And mezi městy Ayacucho a Huanta. Vědci vedou spor o stáří nalezených kamenných nástrojů. Dokonce se vyskytly i pochybnosti, zda jsou nástroje vůbec dílem člověka. První stopy po osídlení Peru pocházejí z jeskyně Lauricocha na altiplanu ve výšce m n. m., patrně z 8. až 7. tisíciletí př. n. l. Do stejného časového úseku spadají i jeskynní malby s loveckými výjevy v Toquepala v provincii Tacna. K zásadnímu převratu v životě lovců a sběračů došlo v době až let př. n. l. V období neolitické revoluce se z lovců a sběračů stali usedlí zemědělci. Tehdy vznikala zemědělská společenství v blízkosti obdělávaných polí, došlo ke kultivaci kukuřice, základní rostlinné stravy, a na stepích altiplana k domestikaci alpaky a lamy. Z tohoto přechodného období, kdy zemědělství ještě doplňoval sběr a lov, pocházejí nálezy z jeskyně Guitarrero v pohoří Cordillera Negra a na náhorní plošině Kotosh s nejstaršími úlomky keramiky.

10 9 Rané keramické období Období seňorií První prehistorický úsek vystřídala počáteční perioda (1800 až 900 př. n. l.), uváděná také jako rané keramické období. Výroba a používání keramiky se staly již běžnou součástí života, rozvinula se i metalurgie mědi a s pěstováním bavlny výroba textilu. Zároveň s rozvojem zemědělské produkce narůstal počet obyvatel žijících ve velkých aglomeracích, docházelo k sociální diferenciaci a s ní k organizování hierarchické společnosti. Při pobřeží a na náhorních plošinách řídila malá elita hospodářství, především zavlažovací práce a náboženské obřady. Za jedno z nejstarších měst je považováno Sechín v údolí Casma. Na ikonografii, zachované na stěnách staveb a na keramice, upoutají výjevy hromadných poprav a znetvořená lidská těla, snad rituální oběti bohům při dlouhotrvajícím suchu nebo jiných přírodních katastrofách. Kultura Chavín a Huantar Následný raný horizont ( př. n. l.) je první ze tří horizontů, na které archeologové rozdělili civilizační dějiny Peru do příchodu Španělů. Je to epocha kultury Chavín de Huantar. Zrodila se ve výšce m n. m. na východních svazích Cordillera Blanca. Město Chavín se stalo významným mocenským a kulturním střediskem, šířícím svou náboženskou ideologii do celé andské oblasti. Je reprezentována ikonografií inspirovanou zvířaty a rostlinami amazonského pralesa, mezi kterými dominuje Bůh jaguár a Bůh se žezly. V areálu města zaujímají centrální místo pyramidální chrámy Castillo a Nový chrám. Proslulost získaly tři obelisky: Lanzón, Tellův obelisk a Raimondiho stéla, zdobené antropo-zoomorfními postavami. Příčiny pravděpodobně náhlého zániku chavínského teokratického útvaru a jeho kultury okolo roku 200 př. n. l. neznáme. Období seňorií Rané (první) intermediární období (200 př. n. l. 700 n. l.) je periodou rozkvětu různých regionálních kultur a civilizací na pobřeží, malých nezávislých panství, nazývaných archeology

11 První obyvatelé 10 seňoríe. Prožívala po dlouhá staletí pozoruhodný vývoj sociální, umělecký a technický. Jejich společnou mystickou bytostí byl Kočkovitý bůh Bůh jaguár, který sestoupil z Chavínu k moři. Sídelní útvary se rozrůstaly okolo malých pevností prozrazujících prostředí trvalého válečného soupeření mezi jednotlivými seňoríemi. V čele hierarchicky uspořádané společnosti stáli vládci válečníci. Na severním pobřeží dosáhla největší rozsahu kultura Moche, nazvaná podle údolí, kde se nacházelo její centrum. Největší z nalezených obrovských pyramidálních chrámů jsou známé pod názvy Chrám slunce a Chrám měsíce. Jejich stěny zdobí barevné reliéfy. Nejznámější z nálezů je hrob Pána Sipánu, vládce, kterého doprovodili do záhrobí obětovaní otroci, konkubíny, lamy a psi. Značnou vypovídací hodnotu mají nalezené keramické předměty, znázorňující bitevní scény, lovecké výjevy, ale i každodenní život prostých lidí, pro archeology jakýsi ilustrovaný slovník. Nechybí ani nádoby se sexuálními scénami, označované za huacas pornográficos, spojované s rituálem plodnosti. Kolem roku 600 n. l. dochází k zániku mochické kultury. Zatímco na severním pobřeží dominovala kultura Mochica, na jihu mezi pobřežím a úpatím And ovládla prostor dnešního departamentu Ica kultura Nazca. Její společenská struktura i kultura je srovnatelná s mochickou. Vynikala stavbami zavodňovacích zařízení, textilem a keramikou vysoké umělecké úrovně s charakteristickou ikonografií tzv. trofejních hlav a nestvůrných hybridních postav. Pozornost široké veřejnosti dnes na sebe upoutala záhada pouštního údolí El Ingenio s obrovskými obrazci geoglyfy, připisované kultuře Nazca. Jsou to rýhy vyhloubené do kamenité půdy až do hloubky, kde začíná vrstva spodního světlého písku. Tyto rýhy tvoří přímé linie a geometrické vzory, dosahující délky několika kilometrů, i stylizované obrazy zvířat, rostlin a lidských postav o velikosti patnácti až tří set metrů. Pro svou velikost jsou zřetelně viditelné jen z výšky. Zda představují uctívaná božstva, zobrazovaná podobným způsobem na keramice, nebo zda se jedná o velký astronomický kalendář, kde každý obrazec je symbolem určité hvězdy, sestrojený ke zjišťování rovnodennosti a průběhu zemědělského roku, na to dosud nikdo nedal uspokojivou odpověď. Lidská postava připomínající mimozemského astronauta

12 11 Období seňorií vedla k různým fantastickým výkladům o díle mimozemšťanů. Vedle kultur Mochica a Nazca vznikly při pobřeží další regionální kultury. K nejvýznamnějším z nich patří naleziště na poloostrově Paracas. Na jeho jižním výběžku odkryli archeologové několik set hrobů s mumiemi, zabalenými do nádherných bavlněných i vlněných látek se vzory kondorů, jaguárů a různých mytologických bytostí. Jsou považovány za nejdokona lejší textilie předkolumbovské Ameriky. Lidé z Paracasu byli i schopnými chirurgy, dokázali s anestezí i trepanaci lebky za pomoci obsidiánových nožů. Soustavou zavlažovacích kanálů proměnili zdejší poušť v úrodnou krajinu. Také mimo pobřeží, v jižní části altiplana u jezera Titicaca ve výšce m n. m., rozkvetla kultura nazvaná Pucará. Rozší řila se na sever až k údolí Cuzka. Její architekti stavěli stupňovité pyramidy, obklopené pohřebními mohylami, umělci zanechali množství velkých i malých kamenných soch a terakotových stél. Opakují se na nich v ostatních kulturách rozšířené motivy trofejních hlav, kočkovitých jaguářích postav s antropomorfními rysy, člověka s ptačím obličejem a stylizovaná zvířata: hadi, kondoři, ryby. Okolo roku 200 n. l. Pucará zanikla a předala svůj kulturní přínos nové civilizaci, která vznikla na její jižní hranici, Tiahuanaku. Ve středním horizontu ( ) malé státní útvary (seňoríe) zanikly. Pohltily je první dvě vysokohorské říše Jižní Ameriky: Huari (Wari) a Tiahuanaco. Altiplano ovládlo přímořskou nížinu. Počátky Tiahuanaka jsou kladeny do třetího století n. l., i když nechybějí domněnky, že jsou o 500 let starší. Byly vysloveny i fantastické dohady, podle kterých jsou tvůrci této kultury uprchlí obyvatelé potopené Atlantidy. Relativně příznivé klimatické podmínky regionu okolo jezera Titicaca umožnily zdejším lidem pěstovat brambory, ocu, quinou (merlík chilský) a na chráněných místech i kukuřici. Jezero poskytovalo ryby a rozsáhlé pastviny umožnily chov lam a alpak. V blízkých horách byla naleziště zlata, stříbra i mědi a v metalurgii se poprvé objevila výroba bronzu. Z nejstarší fáze stavební činnosti ve městě Tiahuanaku pocházejí čtyři obrovské chrámové stavby: Kalasasaya, Polopodzemní chrám a pyramidy Acapana a Pumapunku. Kalasasaya má půdorys m a připisuje se jí význam observatoře. U vchodu do jejího patia stojí proslulá Brána slun-

13 První obyvatelé 12 ce, vytesaná z monolitu tvrdého andesitu, vysokého přes dva metry a čtyři metry širokého. Bránu zdobí reliéfy 48 okřídlených figur s ptačími nebo lidskými hlavami. Centrální postavou uprostřed vlysu je Bůh se žezly. Některé kamenné bloky staveb váží až sto tun a byly dopravovány ze vzdálenosti až pěti kilometrů. Mocenská expanze Tiahuanaka, provázená jeho náboženskou ideologií, dosáhla na severu k údolí Cuzka, k tropickým pralesům na východních svazích And a na jižním pobřeží ovládla území od pouště Atacama až k dnešnímu přístavu Camaná. Početné pevnosti, vybudované vládci Tiahuanaka v přímořských údolích, naznačují, že expanze říše probíhala v dobyvatelských válkách. Po roce 1000 z neznámých příčin Tiahuanaco zaniklo. Ve střední části altiplana vyrostlo druhé sjednocující impérium Huari (Wari). V době své největší expanze sahalo na severu až ke Cajamarce, na jihu ke Cuzku a na pobřeží ovládalo území od Camaná až po Piuru, zemi, kde zanikly kultury Nazca a Moche. Střediskem této militaristické mocnosti bylo město Huari, ležící severně od Ayacucha. Svou rozlohou 20 km 2 a s předpokládanými obyvateli je považováno za jedno z největších měst prehistorické Ameriky. Jeho základem už nebylo obřadní centrum, ale skutečné město, založené uspořádaně s ulicemi na pravoúhlém půdorysu. Za mohutnými hradbami vyrostly vedle chrámů a jedno- až dvoupodlažních veřejných budov i domy obytné, četná náměstí a tržiště se skladišti. Vodou zásoboval město deset kilometrů dlouhý akvadukt. Podle vzoru střediska říše vyrostla řada dalších měst, nejvýznamnější byla Piquillacta, Pachacamac, Cajamarquilla a Viracochapampa. Vývoj státního útvaru a kultury Huari probíhal ve stejném časovém horizontu jako vývoj Tiahuanaka, ze kterého převzala všechny dominantní rysy do té míry, že se jen obtížně mezi oběma rozlišuje. Hovoří se o peruánském Tiahuanaku a bolivijském Tiahuanaku. Nejvýraznějším projevem této symbiózy je společný nejvyšší bůh Viracocha v podobě Boha se žezly, jak je zpodobněn na Bráně slunce. Také dobu zániku kolem roku 1000 mají obě říše společnou.

14 13 Pozdní intermediární období Pozdní intermediární období Pozdní (druhé) intermediární období ( ) je doba, ve které je již možné konfrontovat archeologické nálezy s historickými prameny. Jde o zprávy nejen španělských, ale i indiánských kronikářů ze 16. století, kdy některé předincké státní útvary ještě přežívaly pod nadvládou Inků. Jejich vypovídací hodnota je však poznamenána mytickými legendami a interpretacemi minulosti vládnoucích Inků. Jako všichni vítězové se považovali za tvůrce kultury a minulost účelově zamlžovali a zkreslovali. Nálezy archeologů se shodují s písemnými zprávami kronikářů v tom, že po rozpadu říší Tiahuanaco a Huari došlo na jejich území k politickému zemětřesení, ze kterého vzniklo až třicet nezávislých panství, seňoríí, menších i větších státních útvarů. Indiánský kronikář z konce 16. a začátku 17. století, Guamán Poma de Ayala, nazval tuto epochu dobou války, ve které bojovali všichni proti všem o půdu a vodu. Nešlo však o dobu kulturního úpadku, naopak umění vzkvétalo, zdokonalovala se technika zavodňování, rozvíjel se obchod mezi pobřežím a sierrou, ale i po moři, na balsových člunech pluli obchodníci až k břehům dnešního Ekvádoru. Největší a nejmocnější říše Chimú vyrostla na severním pobřeží Peru. V průběhu let ovládla území v délce tisíc kilometrů, od Tumbesu na severu, kde se zmocnila seňoríe Sicán, až po Paramonga na jihu. Tam její expanzi zastavilo panství Chincha. Legenda uvádí jméno jejího prvního panovníka, Ñaymlap Vodní pták a vypráví, že připlul se svým doprovodem na velkém balsovém člunu z cizí země. Hlavní město říše Chan Chan, ležící osm kilometrů od Trujilla, se rozkládalo na 24 km 2 a předčilo svou velikostí město Huari. Každý z deseti mohutných stavebních komplexů nazvaných citadely, tvořící na osmnácti hektarech střed města, byl obklopen až dvanáct metrů vysokou zdí. Za ní se nalézaly paláce se spletitými chodbami, jednodušší budovy pro úředníky a služebnictvo, chrámy, hroby, skladiště, zbrojnice, studny a dílny umělců. Město obklopovaly malé dvorce a chatrče, obývané proletariátem zemědělců a řemeslníků. Jako nejvyšší božstvo uctívali měsíc a moře, kterým přinášeli lidské oběti. Chimuové prosluli výrobou zlatých a stříbrných šperků, masek i nádob neobyčejné

15 První obyvatelé 14 dokonalosti. Většina peruánského zlata, které se dnes nalézá v uměleckých sbírkách muzeí i soukromníků, pochází z dílen chimúských zlatotepců. Inkové si po dobytí jejich říše tyto umělce odvezli do Cuzka. V severní a centrální sieře nalézáme početnou mozaiku různých etnik nestejné kulturní úrovně. V prostoru Ayacucho Huancavelica vytvořili bojovní Čankové (Huancas) z okolních kmenů federaci. Jejich výboje vedly do údolí řeky Apurímac, do regionu obyvatel hovořících jazykem kečua. Dosáhli až údolí Cuzka, kde je porazili Inkové pravděpodobně roku Na západním břehu jezera Titicaca vznikla dvě menší panství, kde se hovořilo jazykem aymara: Colla a Lupaca. Byly vysloveny domněnky, že tyto státy přispěly k zániku říše Tiahuanaco. Mezi oběma seňoríemi docházelo k častým ozbrojeným konfliktům, podle některých kronikářů měla v určité fázi i společného vůdce mallku. Jejich spory ukončila až expanze Inků.

16 Inkové Podmínky vzniku incké říše Poslední horizont (incký), který je datován do let , je epochou založení, rozmachu a zániku posledního předkolumbovského státního útvaru, říše Inků Tahuantinsuyu. Průběh jejího vývoje je doložen z části hmotnými, z části písemnými prameny z pera španělských conquistadorů, kronikářů, úředníků a misionářů. Většina informací v těchto pramenech si často protiřečí, neboť tyto údaje pocházejí od různých soupeřících stran uvnitř incké elity nebo vládnoucí vrstvy etnik poražených Inky. Španělé nedokázali ani zcela pochopit to, co se jim sdělovalo: příliš hluboká byla propast mezi evropským a indiánským vnímáním reality světa. Kromě rozdílné optiky zkreslovala obraz i jazyková bariéra. Jazyková struktura a pojmy neodpovídaly indiánským výrazovým prostředkům. Rozdílné bylo i vnímání času, který indiáni vnímali v cyklech, ve střídání chaosu a řádu. Také lidský věk nepočítali na léta, neměřili ho slunečním rokem, ale biologickými cykly života. To přispělo ke zmatku v chronologii kronikářů, kteří do událostí násilně vkládali židovsko-křesťanské pojetí lineárního času. Incká představa o minulosti se vytvářela jen z ústní tradice. Archeologické nálezy umožňují předpokládat, že po zániku říší Huari a Tiahuanaco došlo ke střetům mezi stávajícími a novými seňoríemi. Z dědictví jejich politické a sociální organizace těžilo i malé panství Inků. V polovině 13. století byli Inkové jen jedním z více etnik, obývajících údolí Cuzka a hovořících převážně jazykem kečua. Původní jméno etnika, nazývaného dnes Inkové, neznáme; inka byl titul udělovaný jeho vládcům. Legendy, kterými vysvětlovali Inkové svůj původ, se shodují v tom, že skupina příbuzných rodin pod vedením Manco Cápaka hledala místo, kde by se mohla usadit. Jedna z pověstí vypráví o čtyřech bratrech jménem Ayar, kteří vyšli z jeskyně Pacari Tampu se svými sestrami manželkami, do třicet kilometrů vzdáleného Cuzka. Tam došel jen Ayar Manco Cápac a jeho

17 Inkové 16 sestra Mama Ocllo a založili budoucí hlavní město říše. Podle jiné legendy vystoupili oba z vod jezera Titicaca a na pokyn svého otce, Boha slunce, přinesli do Cuzka mezi barbary civilizaci. Expanze Současný stav výzkumů naznačuje, že Inkové se objevili na historické scéně Cuzka kolem roku Ale až o sto let později se stali seňorií a začali ovládat své sousedy. Závoj nad jejich minulostí se zvedá až s rokem 1438, kdy společně se svými severními kečujskými sousedy porazili bojovnou konfederaci Čanků. Častá povstání poražených proti incké okupaci donutily Inky přesídlit část nepoddajných Čanků na území obývané jejich bývalými nepřáteli a vysídlené kraje kolonizovat pod ochranou vojenských posádek. Vítěz nad Čanky Cusi Yupanqui přijal titul inka a změnil jméno na Pachacútec Reformátor světa. Legendární není jen původ etnika nazývaného dnes Inky, ale i větší část jejich panovníků. Z legend sestavená chronologie třinácti inků začíná Manco Cápakem. Historicky doložen je však až devátý, Pachacútec, po kterém následovali v letech Túpac Inka, Huayna Cápac, Huascar a Atahualpa. O následovnictví nerozhodovalo prvorozenství. Nový inka se vybíral z vládnoucí dynastie podle schopností a zájmů soupeřících stran, mohl se jím stát i syn sestry zesnulého. Okruh uchazečů chtěli proto poslední vládci omezit incestními sňatky se svými sestrami. Volba nového panovníka probíhala vždy bouřlivě v ovzduší intrik a docházelo i k vraždám. Spor mezi Huascarem a Atahualpou vedl k občanské válce a ulehčil Španělům jejich invazi. V průběhu několika desetiletí, od vítězství nad Čanky, vytvořili Pachacútec a jeho nástupce Túpac Inka největší indiánský státní útvar na americkém kontinentu, Říši čtyř světových stran, Tahuantinsuyu. Další obětí expanze vládců z Cuzka se stala panství Colla a Lupaca na březích jezera Titicaca. Přes území dnešní Arequipy dosáhli Inkové jižního pobřeží až k poušti Atacama. Na severu obsadilo jejich vojsko Cajamarku, v roce 1463 dobylo Chan Chan, hlavní město říše Chimú, podél pobřeží postoupilo do dnešního Ekvádoru a dosáhlo jižní hranice dnešní Kolumbie.

18 17 Expanze Túpac Inka ovládl na konci své vlády také větší část dnešní Bolívie a severní Argentiny. V Chile zastavili Inky bojovní Mapučové Araukáni na řece Maule. Huayna Cápac, který nastoupil po zavražděném Túpaku Inkovi, vynakládal značné úsilí, aby udržel rozsáhlou říši pod kontrolou. Časté vzpoury podrobených etnik ohrožovaly celistvost říše. Soudržnost striktně hierarchicky uspořádané společnosti a centralizovaného státu, složeného z mozaiky různých etnických skupin, udržovala disciplinovaná a dobře organizovaná armáda. Vojáky získávala převážně z podmaněných etnik, velitelská místa zastávali Inkové. Úlohu ozbrojené moci doplňovala početná byrokracie se značnou správní a soudní pravomocí vykonávající i ekonomickou kontrolu jednotlivých provincií. Statistické informace pro Cuzko byly zaznamenávány pomocí provázkového písma, tzv. quipu. Byly to uzly pro čísla v desítkové soustavě na řadě dlouhých, různě barevných šňůr, vyjadřujících ekonomické nebo jiné údaje. Unifikační cíl sledovalo zavedení jednotného jazyka kečua, kterým hovořili Inkové, pro administrativní elitu a kuraky vůdce podrobených etnik. Oficiální náboženství Boha slunce Inti, nevylučovalo možnost uctívat i místní božstva, jakým byl Viracocha, Bůh stvořitel. Silný pocit lokální identity etnik nedovolil, aby ve státě Inků vznikl pocit sounáležitosti s velkou říší. Místní odlišnost mělo narušit přesídlování celých obcí do nově získaných oblastí a vytváření kolonií, ovlivňujících sousedy kulturou Inků. Významným pilířem, upevňujícím jednotu státu, se stal princip reciprocity, na kterém byla založena celá andská kultura. Tvořil podstatu sociální struktury ayllu, rodového klanu, ve kterém příbuzenské svazky byly základem organizace produkce založené na kolektivním vlastnictví půdy a jejím individuálním využívání. Princip reciprocity upravoval i rozdělování statků a vztah mezi vůdcem kurakem a ostatními členy rodu. Tento systém zavedli inkové na celostátní úrovni. Půda náležící inkovi byla obdělávána příslušníky ayllu a jeho vlastními dělníky janakony. Z výnosu této půdy byl inka povinen obdarovávat své vojenské velitele, úředníky a bývalé vládce panství, kteří se podřídili bez boje. Reciprocita zavazovala inku i k pořádání různých oslav a zajišťování obživy poddaných v dobách neúrody. S rostoucí velikostí říše přibýval i počet povinně odměňovaných. S tím rostly i požadavky na vyšší produkci na státních

19 Inkové 18 pozemcích a na stále větší odvody janakonů z rodových ayllů. Reciprocita tak vedla k rostoucí nespokojenosti rolníků, zvětšovala destabilizaci, zranitelnost státu a v neposlední řadě pomohla hrstce španělských dobrodruhů zničit říši Tahuantinsuyu. Její zánik se přiblížil v době, kdy inka Huayna Cápac pobýval ve své rezidenci Tomebamba v dnešním Ekvádoru se svým synem z vedlejšího manželství Atahualpou. Tam ho zastihla zpráva, že na severu, daleko od jeho země, se objevili vousatí bílí muži s podivnými zvířaty a s velkými plavidly. Nestačil se již s nimi setkat, zemřel v roce 1527 pravděpodobně na černé neštovice, zavlečené z Evropy novými příchozími. Cápaakovým nástupcem provolali nejvyšší kněží v Cuzku jeho syna Huascara. Proti němu se v Ekvádoru postavil Atahualpa, jehož matka pocházela z vládnoucí elity v Ekvádoru. Rivalita obou bratrů vedla k válce, ve které zvítězila zkušenější armáda Atahualpy. Poslední slovo však připadlo Španělům.

20 Čas conquisty Doba Francisca Pizarra Panama, založená v roce 1519 jako první španělské město na březích Tichého oceánu, se stala základnou pro španělskou expanzi v západní části kontinentu. První cestu na jih podnikl roku 1522 kapitán Pascual de Andagoya. Nedoplul daleko, nemoc ho donutila k návratu, ale přivezl zprávu o velké říši Pirů kdesi daleko na jihu, o které mu vyprávěl jeden indiánský náčelník. Po této informaci, které málokdo v Panamě uvěřil, rozhodl se Francisco Pizarro a jeho přítel Diego de Almagro indiánskou říši dobýt po vzoru úspěšného Hernána Cortése v Mexiku. Oba před časem sloužili jako kapitáni v houfcích Vaska Núñeze de Balboa, s kterým dosáhli poprvé břehů Tichého oceánu. Španělská conquista Nového světa probíhala jako soukromý podnik jednotlivých dobyvatelů, na kterém se koruna odmítala finančně podílet. I když oba muži patřili mezi bohatší kolonisty v Panamě, nestačil jejich majetek na tak nákladný podnik. S pomocí půjčky od soudce Gaspara de Espinosa, zbohatlého obchodem s indiánskými otroky, a díky iniciativě vikáře Hernanda Luque, který dokázal svým vlivem získat nezbytnou koncesi guvernéra, mohli konečně po delší přípravě přistoupit k uskutečnění Levantského podniku, jak byla conquista nazvána. Ve třech expedicích, uskutečněných v letech , převzal Pizarro velení armády. Almagro organizoval zásobování, dopravu a nábor nových mužů, Luque zůstal v Panamě, aby hledal další investory. Při první výpravě, která směřovala k břehům dnešní Kolumbie, přišel Almagro při potyčce s indiány o levé oko. Po návratu z druhé cesty odmítl nový guvernér Panamy Pedro de los Ríos prodloužit koncesi k pokračování expedice. Sotva čtvrtina ze 160 Pizarrových mužů se vrátila do Panamy, a to ještě na lodi, kterou guvernér vyslal k jejich záchraně. Nedal proto souhlas k náboru nových mužů, neboť nechtěl připustit vylidnění a ztrátu své kolonie jen proto, aby vznikla jiná. Nepřesvědčila ho ani Pizarrova zpráva, že se zby-

21 Čas conquisty 20 lými třinácti nejvěrnějšími, proslulými muži z Kohoutího ostrova, dorazil až k Tumbesu, k branám hledané velké říše. Pizarro proto odjel do Španělska, aby o dalším osudu conquisty rozhodl král. Aby se cesta mohla uskutečnit, získal Almagro půjčku pesos. Karel V., císař Říše římské a španělský král Karel I., poskytl Pizarrovi audienci v Toledu. Conquistador se dostavil v doprovodu několika indiánů, vzbuzujících dojem, že přicházejí z kulturní země. Přivedl i podivná zvířata, lamy, a ukazoval výrobky zručných indiánských řemeslníků. Bylo to skromné představení ve srovnání s oslnivým vystoupením Hernána Cortése, který právě dorazil z Mexika obtěžkán zlatem. Ale mladý král vyslechl nadějné zprávy Pizarra, odhadl dobře jeho schopnosti a jeho žádost postoupil ke kladnému vyřízení Radě pro Indie. V Toledské smlouvě mezi králem a kapitánem Pizarrem z 26. července 1529 je vysloven souhlas s pokračováním conquisty. Bylo mu povoleno naverbovat 250 mužů, z toho 150 ve Španělsku, a odvézt 200 černošských otroků, ale vše na vlastní náklady. Pizarro byl znovu odkázán na další půjčky a jedním z věřitelů se stal i zbohatlý Cortés. Žadatel byl jmenován guvernérem na území sahajícím od severní hranice dnešního Ekvádoru až k místu Chincha jižně od Limy a země byla nazvána Nová Kastilie. Vikář Luque získal příslib biskupství v městě Tumbesu a titul protektor indiánů. Nejmenší odměnu přivezl Pizarro svému příteli Almagrovi. Měl se spokojit se správou budoucí pevnosti v Tumbesu, s povýšením do stavu hidalgů a s uznáním legitimity svého nemanželského syna Diega, kterého měl s indiánkou z Panamy. Výsledek Pizarrovy cesty považoval Almagro za zradu, neboť se spolu před jeho odjezdem do Španělska dohodli, že titul guvernéra získají oba. Pizarro se hájil, že král odmítl po špatných zkušenostech jmenovat pro jednu zemi dva guvernéry. Ujišťoval Almagra, že při nejbližší cestě ke dvoru požádá krále, aby i jeho jmenoval guvernérem v zemi na jih od Nové Kastilie. Ani po usmíření však nepřestalo podezřívavé napětí mezi oběma muži. Ještě dříve, než započalo dobývání Peru, rozdělili se conquistadoři do dvou táborů, pizarristy a almagristy. Toledská smlouva stála ve svých konečných důsledcích oba rivaly život a vedla k první občanské válce v Peru. Třetí expedice byla zahájena v lednu Až do září násle-

22 21 Vilcabamba dujícího roku postupoval Pizarro zvolna podél pobřeží k Tumbesu, do bývalé říše Chimú. V místě dnešního města Piura se konečně rozhodl se třiceti sedmi jezdci a sto padesáti pěšáky překročit Andy směrem na východ. Už v Tumbesu se Pizarro dozvěděl o válce mezi dvěma uchazeči o uvolněný trůn inky Huayna Cápaka. Kraj, kterým zvolna postupoval, nalézal zpustošený vojskem obou soupeřů a obydlený etniky, připravenými svrhnout nadvládu inků. Bez větších nesnází vstoupili conquistadoři do Cajamarky, kde se v té době zdržoval Atahualpa se svou armádou, jejíž stav byl odhadován na třicet tisíc mužů. Inka podcenil hrstku Španělů a těm se podařilo Atahualpu snadno zajmout. Jeho vojenským velitelům se mezitím podařilo zajmout a popravit i druhého pretendenta trůnu, Huascara. V dobytém Cuzku pokračovali v likvidaci všech jeho dětí a příbuzných. Huascarovi stoupenci, kteří ušli vraždění, očekávali záchranu od neznámých cizinců věznících Atahualpu. Španělé požadovali za jeho propuštění vysoké výkupné. Atahualpa souhlasil a do Cajamarky sváželi indiáni zlato a stříbro z celé říše. V dubnu 1533 dorazil z Panamy Almagro se dvěma sty muži, naverbovanými v Nicaragui. O dva měsíce později, když došlo poslední požadované zlato z Cuzka, rozhodli se Španělé inku popravit. Zatímco prý Pizarro váhal, Almagro požadoval se svými lidmi jeho smrt. O dělení kořisti ve výši zlatých pesos a stříbrných marek (hřiven) pořídil zápis guvernérův sekretář. Po odečtení královské pětiny rozdělil Pizarro největší část mezi své muže, kteří se zúčastnili zajetí Atahualpy. Sám se odměnil částkou zlatých pesos a stříbrných marek. Almagro v seznamu uvedený nebyl. Jeho vojáky Pizarro odbyl dvaceti tisíci pesos a získal tak pro svého rivala spolehlivé spojence. Tehdy se začalo mluvit o chudých a bohatých conquistadorech. Neoincká říše Vilcabamba Po smrti Atahualpy se zvedla vlna povstání etnik podmaněných Inky. Vyhlašovala svou nezávislost a zbavovala se kuraků náčelníků dosazených inky. Ve Španělích viděla své osvoboditele. Přesídlenci, usazovaní vládci z Cuzka do jiných regionů ke kontrole tamních obyvatel, utíkali před jejich hněvem do svých

23 Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti ereading.