Svatého Tomáše Akvinského Komentář k Evangeliu svatého Jana Úvod Lekce první

Transkript

1 Svatého Tomáše Akvinského Komentář k Evangeliu svatého Jana Úvod Lekce první Pracovní překlad Jakub Brdíčko Jaro

2 Poznámky k pracovnímu překladu Úvodu Historický kontext Tomášova Komentáře k Evangeliu svatého Jana Tomášovo dílo vzniklo patrně někdy mezi lety na pařížské univerzitě. Josef Pieper vyslovil údiv nad rozsáhlostí jeho tehdejší činnosti. 1 Podle Jamese Weisheipla OP tento komentář vznikl ze záznamu pořízeného Tomášovým sekretářem Reginaldem z Piperna (jako reportatio). 2 K pracovnímu překladu Latinský originál jsem použil z databáze Tomášových textů Coprpus Thomisticum, sestavené Enriquem Alarcónem. Editor v něm použil Textum Taurini Můj překlad je bohužel pouze pracovní, poskytující pouze hrubou představu o originálním textu. Nevylučuji četné chyby v pochopení původního smyslu. Přesto jsem usiloval o co možná největší blízkost Tomášovým formulacím, včetně větné stavby. Veškeré nadpisy, podnadpisy i členění do odstavců jsou dílem překladatele. Biblické texty jsem uváděl doslovně podle českého překladu Jeruzalémské Bible 4 nebo podle Českého ekumenického překladu. Originální latinský text Jeronýmova komentáře se mi nepodařilo dohledat. 1 PIEPER, Josef. Tomáš Akvinský: život a dílo. Vyd. ve Vyšehradu 1. Praha: Vyšehrad, Orientace (Vyšehrad). S.23. ISBN WEISHEIPL, O.P., James A. COMMENTARY ON THE GOSPEL OF ST. JOHN: INTRODUCTION. In: Priory of the Immaculate Conception: The Dominican House of Studies [online]. [cit ]. Dostupné z: 3 Sancti Thomae de Aquino Super Evangelium S. Ioannis lectura prooemium. In: ALARCÓN, Enriquo (ed.). Corpus Thomisticum [online]. [cit ]. Dostupné z: 4 Jeruzalémská Bible: Písmo svaté vydané Jeruzalémskou biblickou školou. 1. české vyd. Překlad František X Halas, Dagmar Halasová. Praha: Krystal OP, 2009, 2229 s., 3 l. obr. příl. (mapy). ISBN

3 Svatého Tomáše Akvinského Komentář k Evangeliu svatého Jana Úvod JANOVO EVANGELIUM POUČUJE O KONTEMPLACI Viděl jsem Pána, jak sedí na vysokém a vyvýšeném trůně. Lem jeho roucha naplňoval svatyni. Iz 6,1. 5 O předložených slovech se bude kontemplovat, jako by byla přednesena z úst Jana Evangelisty, a budou chápána jako objasnění jeho evangelia. Jak totiž řekl Augustin v Knize o smyslu evangelií, určití evangelisté nás ve svých evangeliích poučují především o životě aktivním, ale Jan nás ve svém evangeliu poučuje nejvíc o životě kontemplativním. TŘI VLASTNOSTI KONTEMPLACE V těchto předložených slovech je Janova kontemplace popsána ze tří vlastností, neboť u Pána Ježíše se rovněž kontemplují tři vlastnosti. Je popisována jako vysoká, rozsáhlá a dokonalá. Vysoká, protože totiž viděl Pána, jak sedí na vysokém a vyvýšeném trůně. Rozsáhlá, protože totiž jeho sláva naplňuje celou zemi. 6 Dokonalá, protože lem jeho roucha vyplňoval svatyni. a) První vlastnost kontemplace: vysokost U prvního je zřejmé, že vysokost a vznešenost kontemplace nejvíc spočívá v kontemplaci a poznání Boha. Iz 40,26: pozdvihněte oči vzhůru a vizte: Kdo stvořil ty hvězdy? 7 Tehdy tedy člověk pozvedá zrak kontemplace, aby viděl a kontemploval samotného stvořitele všech věcí. Protože Jan překročil vše, co bylo stvořeno (tj. samotné hory, samy nebesa, samotné anděly) a dospěl až ke Stvořiteli samému, jak řekl Augustin, že je zjevné, že Janova kontemplace byla nejvyšší: a proto viděl Pána. A to je také důvod, proč sám Jan říká: Izaiáš to řekl, protože patřil na jeho slávu (to jest Kristovu) a protože mluvil o něm. 8 Tedy Pán sedící na vysokém a vyvýšeném trůně je Kristus. Čtyři rysy vysokosti kontemplace V této Janově kontemplaci o vtěleném Slovu se vysokost popisuje čtyřmi způsoby: jako autorita 9, neboť řekl: viděl jsem Pána, jako věčnost, když řekl jak sedí, jako důstojnost neboli urozenost přirozenosti 10, neboť řekl: na vysokém trůně, a jako nepochopitelnost pravdy, protože řekl: a vyvýšeném. Těmito čtyřmi způsoby totiž starověcí filosofové dospívali k poznání Boha. První rys vysokosti kontemplace: poznání Boží autority Někteří totiž prostřednictvím poznání Boží autority dospěli k němu samému, a to je cesta nejúčinnější. Vidíme totiž na přirozených věcech, že jednají pro svůj cíl, aby dosáhly užitku a jistého cíle, a nemohouce se samy vést rozumem, jen jiným jsou řízeny rozumem a pohybovány. A to je onen důvod, proč sám pohyb přirozených věcí k určitému cíli předpokládá bytí velkolepější, které řídí přirozené věci k cíli a usměrňuje je. A proto když celý běh přírody spořádaně směřuje a je řízen k cíli, z nutnosti je vhodné, abychom předpokládali něco vyššího, co jej řídí a co mu jako pán vládne: a to je Bůh. A tato autorita vládnout je ukázána v Božím slovu, když říká: Pána. Proto je v Žl 89,10 řečeno: Ty zvládáš vypínavost moře, když se jeho vlny zvedají, uklidníš je ty, jako by se tím říkalo: ty jsi Pán a vládneš vesmíru. Toto poznání zjevil Jan, když řekl: Do vlastního přišel, to jest do světa neboť celý svět je jeho vlastní. 5 Překlad Jeruzalémské bible. Tak i nadále. V latinském překladu zní poslední věta poněkud odlišně: věci, jež byly pod ním, vyplňovaly chrám. Slovo velkolepý jsme změnili na vysoký. Ve stejném překladu uvádíme další biblické citáty. 6 Iz 6,3 7 Tomášem užitý překlad: Kdo stvořil toto? 8 Jan 12,41 9 Latinské auctoritas zahrnuje i význam stvořitelské (tvůrčí) moci. 10 Myslí se přirozenost Boží. 3

4 Druhý rys vysokosti kontemplace: poznání Boha z jeho věčnosti Jiní došli pravdivě k poznání Boha z jeho věčnosti. Viděli totiž, že veškeré z věcí jsou proměnlivé a čím je něco ve stupních věcí vznešenější, tím méně má proměnlivosti: na příklad nižší tělesa jsou co do substance a místa proměnlivá, tělesa skutečně nebeská, která jsou vznešenější, jsou co do substance neměnná, ale jsou pohybována jen vzhledem k místu. Podle toho je zřejmě možné shrnout, že by první princip všech věcí, nejvyšší a vznešenější, měl být neměnný a věčný. I tuto věčnost Slova prorok naznačil, když řekl: jak sedí, to jest beze vší proměny i předsedající věčnosti. Viz též Žl 45,7: Tvůj trůn je od Boha navždy a navěky, Žid 13,8: Ježíš Kristus je týž včera i dnes a tak bude i na věky. Tuto věčnost ukázal Jan, když říká: Na počátku bylo Slovo. 11 Třetí rys vysokosti kontemplace: poznání Boha z jeho důstojnosti Jiní však došli k poznání Boha z důstojnosti jeho samého: a těmi byli platonici. Domnívali se totiž, že vše, co je skrze participaci, může být redukováno na něco, co by bylo skrze svou esenci, jako na něco prvního a nejvyššího. Jako vše ohnivé prostřednictvím participace je redukováno na oheň, který je takový prostřednictvím své esence. Jestliže tedy vše, co je, participuje na bytí, aby bylo jsoucí skrze participaci, nutně musí být jakési bytí na vrcholu všech věcí, které by bylo samotným bytím skrze svou esenci, to jest, co by bylo svou esencí svým bytím: a to je Bůh, jenž je zcela dostatečná, nejdůstojnější a nejdokonalejší příčina celého bytí, a vše, co je, participuje na bytí. A tato důstojnost byla ukázána, když se řeklo: na vyvýšeném trůně, což také zmiňuje Dionysios v knize O Boží přirozenosti nebo Žl 113,4: Výše než všechny národy je Jahve! Tuto důstojnost nám ukázal Jan, když řekl: a to Slovo bylo Bůh. 12, tedy Slovo bylo Bůh, přičemž Slovo je užito jako podmět, zatímco Bůh jako přísudek. Čtvrtý rys vysokosti kontemplace: poznání Boha z nepochopitelnosti pravdy Jiní došli k poznání Boha z nepochopitelnosti pravdy. Každá pravda, kterou je náš intelekt schopen pochopit, je totiž konečná, neboť podle Augustina všechno poznané je omezeno pochopením ze strany věd, a tak je úzce vymezené a rozkouskované, a proto je nutná první a nejvyšší pravda, která přesahuje každý intelekt nepochopitelné a nekonečné bytí: a to je Bůh. Jak je řečeno v Žl 8,2: (Tvé jméno) znovu a znovu promlouvá o tvé vznešenosti, vyšší nežli nebesa, totiž než každý stvořený intelekt, andělský či lidský. A proto, jak řekl apoštol v 1 Tim 6,16, přebývá v nedostupném světle. Tato nepochopitelnost pravdy je nám ukázána, když se říká a vyvýšeném, to jest nad veškerým poznáním stvořeného intelektu. Tuto nepochopitelnost nám naznačil také Jan, když říká: Boha nikdo nikdy neviděl. 13 Tak tedy tato Janova kontemplace byla vysoká, nakolik nám Jan ve svém evangeliu představil autoritu, věčnost, důstojnost a nepochopitelnost Slova. b) Druhá vlastnost kontemplace: rozsáhlost Byla však také rozsáhlá. Kontemplace je tehdy rozsáhlá, do jaké míry je někdo s to uvažovat o všech následcích samotné příčiny, to jest poznávat nejen esenci příčiny, ale též její působení, podle něhož se rozlévá v mnohé. O tomto rozlévání mluví Sir 24,25: On působí, že Moudrost je hojná jako vody Pišonu, jako Tigris v údobí ovoce. Nebo Žl 65,10: Boží potok je naplněn vodou. Protože božská moudrost má vysokost v tom, že se týká všech věcí. Mdr 9,9: S tebou je Moudrost, jež zná tvá díla a jež byla při tom, když jsi dělal svět. Protože byl tedy Jan Evangelista vyzdvižen v kontemplaci přirozenosti božského Slova i esence, když řekl: Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha, okamžitě nám naznačil působení samotného Slova, které se rozlévá všem, když řekl: vše bylo skrze ně. 14 Proto jeho kontemplace byla rozsáhlá. A proto bylo k vyjádření o autoritě, v němž prorok řekl: viděl jsem Pána, jak sedí, připojeno další o jeho působení: jeho sláva naplňuje celou zemi. To znamená, že veškerá plnost věcí a vesmíru pochází z jeho slávy a z Božího působení a že vše bylo skrze něho a že jeho světlo, které osvětluje každého člověka, přicházelo na svět. Žl 24,1: Jahvova je země i vše, co ji naplňuje. 11 Jan 1,1 12 Jan 1,1 13 Jan 1,18 14 Jan 1,3 4

5 c) Třetí vlastnost kontemplace: dokonalost Jeho kontemplace byla též dokonalá. Kontemplace je tehdy dokonalá, do jaké míry je kontemplující pozvednut a vyzdvižen k výšce kontemplované věci: pokud by totiž zůstal u nejnižších věcí (i kdyby sám kontemploval sebevíc vysoká témata), nebyla by kontemplace dokonalá. K tomu tedy, co je dokonalé, je třeba vystoupit a následovat samotný účel kontemplované věci, když s kontemplovanou pravdou souzní a bude ji následovat citem a intelektem. Job 37,16: Víš, v jaké rovnováze zavěšuje mraky - to jsou kontemplace chválících - zázrakem dokonalého poznání? Tak mocně je v citu a intelektu naplní nejvyšší kontemplované pravdy. Tak tedy Jan nejen poučil o tom, jak je Ježíš Kristus, Slovo Boží, Bůh nade vše pozvednutý a jak bylo vše skrze něho, ale také o tom, jak můžeme být skrze něho posvěceni a náležet mu díky milosti, kterou do nás vlil. Řekl totiž: Z jeho plnosti jsme obdrželi všichni, a to milost za milost. 15 Tímto se tedy ukazuje, že jeho kontemplace byla dokonalá. A tato dokonalost byla ukázána, když prorok dodal: Lem jeho roucha naplňoval svatyni, 16 Neboť jak říká 1 Kor 11,3: hlavou Krista je Bůh. Věci, které jsou tedy pod Kristem, jsou svátosti lidskosti 17, díky kterým jsou věřící naplňováni plností milosti. Tak tedy: Lem jeho roucha naplňoval svatyni, což představuje věřící, kteří jsou svatý chrám Boží (jak bylo řečeno v 1 Kor 3,17 18 ). To platí však jen tehdy, pokud Kristovi věřící přijímají z plnosti této milosti vše, a to díky těmto svátostem lidskosti. Janova kontemplace tedy byla rozsáhlá, vysoká a dokonalá. Poznámka ke třem vlastnostem kontemplace ve vědách Ale musí být ještě poznamenáno, že jiné vědy rozlišují tyto tři způsoby kontemplace rozdílně: dokonalost kontemplace má totiž věda morální, která se zabývá posledním cílem; plností 19 se však zabývá věda přírodní, jež uvažuje o věcech vycházejících od Boha; vysokost kontemplace má mezi fyzikálními vědami metafyzika. Ale Janovo evangelium to, co mají řečené vědy rozděleně, drží pohromadě zároveň, a proto je nejdokonalejší. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA JANOVA EVANGELIA a) Látka Tak tedy z předloženého již vyplývá látka tohoto evangelia; zatímco jiní evangelisté pojednávají především o tajemstvích Kristovy lidskosti, Jan ve svém evangeliu zvlášť a především naznačuje Kristovo božství, jak bylo výše řečeno; přesto však tajemství lidskosti nevynechal. Proto se tedy stalo, že jakmile jiní evangelisté napsali svá evangelia, vzrostly hereze proti Kristovu božství, podle nichž byl Kristus pouhý člověk, jak se mylně domnívali Ebion a Cerinthus. A proto Jan Evangelista, který načerpal pravdu božského Slova přímo z pramene tohoto božského Srdce, na prosby věřících, napsal toto evangelium, v němž nám předal nauku o Kristově božství, a tím vyvrátil všechny hereze. b) Uspořádání a cíl Z předložených slov se pak odhaluje uspořádání tohoto evangelia. Nejprve nám totiž v první části naznačuje, že sedí na vysokém a vyvýšeném trůně, když řekl: Na počátku bylo Slovo. Ve druhé části pak naznačuje, že jeho sláva naplňuje celou zemi, když řekl: vše bylo skrze ně. Ve třetí části odkrývá, jakým způsobem lem jeho roucha naplňoval svatyni, když sám řekl: A Slovo se stalo tělem. Rovněž se odhaluje cíl tohoto evangelia, jímž je, aby se věřící stali chrámem Božím i naplněnými slávou Boží, jak totiž napsal sám Jan (20,31): A tato byla zapsána proto, abyste uvěřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží. Tak se také odhaluje látka tohoto evangelia, jíž jest poznání božství Slova. Odhaluje se uspořádání i se odhaluje cíl. 15 Jan 1,16 16 Ve Vulgátě se nepíše o lemu roucha, ale o jakýchsi věcech, které byly pod Panovníkem. 17 Svátosti lidskosti jsou liturgické obřady, při nichž se věřící mohou lidským způsobem setkat s Ježíšem (zejm. svaté přijímání). Jsou možné jen díky Ježíšovu vtělení. 18 Neboť Boží chrám je posvátný a tím chrámem jste vy. 19 Plnost zde Tomáš chápe jako synonymum pro rozsáhlost kontemplace. 5

6 c) Autor Čtyři autorovy vlastnosti Nyní budeme sledovat autorovy vlastnosti, které byly jaksi popsány v tvrzeních v počtu čtyři: pokud jde o jméno, ctnost, zpodobnění a výsadu. První vlastnost: jméno Pokud jde o jméno, jež je Jan, jímž byl autor tohoto evangelia, Jan se vykládá jako ten, v němž je milost, neboť tajemství božství nemohou vidět žádní, kteří by v sobě neměli milost Boží, jak bylo řečeno v 1 Kor 2,11: nikdo neví, co je v Bohu, leda Boží Duch. Druhá vlastnost: ctnost Pokud jde o ctnost: Jan totiž uviděl sedícího Pána, protože byl panic takovým pak náleží vidět Pána, Mt 8,8: blahoslavení čistého srdce. 20 Třetí vlastnost: zpodobnění Pokud jde o zpodobnění, jímž je Jan vyjádřen jako orel: A zde je vidět, že když jsou označováni evangelisté, u nichž je pojednán Ježíš v těle, děje se tak prostřednictvím živočichů, kteří se pohybují po zemi, to jest člověka, telete a lva; zatímco Jan, vznášející se jako orel nad mračnem lidských nejistot, 21 uzřel světlo nejvyšší neproměnné pravdy, a sice nejjistějšíma očima srdce, ba dokonce uzřel samo božství našeho Pána Ježíše Krista, který je roven Otci, aby toto božství ve svém evangeliu svěřil všem. O této Janově schopnosti se vznášet mluvil Job 39,27: Vznesl se na tvůj příkaz orel? To je Jan a dále: jeho oči zdaleka zpozorují, 22 čímž se myslí, že uzřel zrakem mysli samo Slovo Boží v lůně Otcově. Čtvrtá vlastnost: výsada Pokud jde o výsadu, kterou měl Jan proti jiným Pánovým učedníkům: byl milovaný Kristem, jeden z jeho učedníků, ten kterého Ježíš miloval. 23 A tedy jako se tajemství sdělují jen přátelům, jak bylo napsáno v Jan 15,15: nazývám vás přáteli, protože všechno, co jsem slyšel od svého Otce, jsem vám dal poznat, obzvlášť sděloval svá tajemství tomuto obzvlášť milovanému učedníkovi. Jak řekl Job 36,32: sevřenýma rukama, to jest hrdostí, pozvedá blesk, to znamená Kristus pravdu svého božství, a zvěstoval svému příteli, to jest Janovi, co je v jeho moci atd. 24, což je totéž, jako že spatřil dokonaleji světlo vtěleného Slova a naznačil nám je, když řekl: bylo tím pravým světlem atd. 25 Tak se tedy odhaluje látka, cíl i autor tohoto evangelia blahoslaveného Jana, jež máme před rukama. CO O JANOVĚ EVANGELIU NAPSAL V KOMENTÁŘI SVATÝ JERONÝM Dva body Jeronýmova výkladu Jeroným 26 vystihl dvě věci: autora evangelia a to, že byl vhodný k tomu, aby jej napsal. Tak je věc rozdělena do dvou částí. V první popsal Janův život, ve druhé smrt (část a to je Jan.). Pokud jde o první téma, učinil dvě věci. Nejprve popsal autora díla, nakolik ve svém životě přijal dary, za druhé poukázal na příhodnost napsaného evangelia tam, kde uvádí: zjevující pak v evangeliu. a) První bod: autor evangelia Dva Jeronýmovy pohledy na autora Janova evangelia Pokud jde o první téma, učinil dvě věci. Nejprve poukázal na autorova hlásání, za druhé se zabýval tím, že se jeho panictví v evangeliu vyskytuje ve dvojím svědectví. 20 Celý verš: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha. 21 Srov.: Homilie na Prolog Janova evangelia. ERIUGENA, Johannes Scotus. Homilie a Komentář k Janovu evangeliu. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2005, 7/8. Krystal (Vyšehrad), sv. 8. ISBN Job 39,29 23 Jan 13,23 24 Job 36,33. Jde o překlad Vulgáty. V Jeruzalémské Bibli: Jeho hřmotem oznamuje svůj příchod, proti nepravosti vzplane hněvem. Český ekumenický překlad: Ohlašuje ho jeho hromový hlahol, dokonce i stádo ohlašuje jeho příchod. 25 Jan 1,9 26 V předmluvě k Janovu evangeliu. 6

7 První pohled: šest Jeronýmových charakteristik autora Janova evangelia Popsal totiž autora vzhledem ke jménu, a to slovy: a to je Jan, v němž je milost; 1 Kor 15,10: milostí Boží jsem, co jsem. Za druhé ve vztahu ke službě, když řekl: evangelista. Iz 41,27: Prvotiny ze Sionu: tady, tady jsou, do Jeruzaléma vypravuji posla. 27 Za třetí k důstojnosti, když řekl: z učedníků Pána ; Iz 54,13: Všechny tvé děti budou Jahvovými učedníky. 28 Za čtvrté k čistotě ctnosti, když řekl: který byl panic. Za páté ve vztahu k výběru: vybral ho Pán. Podle 15,16: ne vy jste si vyvolili mne. Za šesté ve vztahu ke způsobu povolání, když řekl, že od svatby byl povolán, čímž se myslí na svatbě, na kterou byl pozván Ježíš se svými učedníky, kde proměnil vodu ve víno. 29 Ale tomu protiřečí to, co řekl Mt 4,21, že povolán byl se svým bratrem Jakubem z lodi, ne však od svatby. K tomu je třeba říci, že povolání apoštolů byla rozdílná. Nejprve byli povoláni k tomu, aby se stali Kristovými příbuznými, 30 ale naposledy byli povoláni k tomu, aby se stali učedníky, když bylo zřejmé, že jsou pozůstatkem všech, 31 ti, kteří následovali Ježíše. Proto tedy Jeroným řekl, že by se první Janovo povolání mělo chápat jako povolání od svatby k příbuzenství s Ježíšem, zatímco druhé, jež popsal Matouš jako povolání z lodi s bratrem Jakubem, je třeba chápat jako poslední povolání k tomu, aby se stal pozůstatkem všech a následoval Krista. Druhý pohled: znamení Janova panictví Následně se pak Jeroným zabývá dvěma znameními Janova panictví, když říká, že se jeho panictví v evangeliu vyskytuje ve dvojím svědectví. Nejprve znamením větší lásky. A k tomu říká jeho, to jest Janovo, a v evangeliu, tedy se jeho panictví v evangeliu vyskytuje ve dvojím svědectví, to jest ze slov evangelia neboli je obsaženo v evangeliu, protože byl označen před jinými učedníky jako Bohem milovaný, podle 21,24: To je ten učedník, který svědčí o těch událostech a který je zapsal. Příčinou této mimořádné lásky byla jeho čistota, která vyzývá k lásce, jak říká Př 22,11: Kdo miluje čistá srdce, kdo má milost na svých rtech, má za přítele krále. Za druhé se Jeroným zabývá znamením, při němž byla Janovi svěřena matka, když říká: a jemu, to jest Janovi, Pán, tím se myslí přibitý na kříži, svěřil matku, jak je řečeno v Jan 19,27, aby panic, to jest Jan, sloužil Panně, to jest matce. b) Druhý bod: zda byl Jan vhodný k tomu, aby napsal evangelium Čtyři důkazy Janovy způsobilosti Potom Jeroným ukázal, když řekl: zjevující pak v evangeliu., že Jan byl vhodný k tomu, aby napsal evangelium, a to ve čtyřech bodech. První důkaz: podle začátku evangelia Za prvé podle začátku evangelia, jež začíná neporušitelným Slovem, z něhož nemůže pocházet něco porušeného. A k tomu řekl: zjevující pak, to jest Jan, v evangeliu, jež samo bylo započato neporušitelným Slovem, se samo Slovo stalo tělem, aniž by toto světlo bylo pohlceno temnotou. Druhý důkaz: podle mimořádných zázraků Za druhé podle mimořádných zázraků. Posloupnost zázraků se totiž začíná rozplétat od zázraku, který Bůh ukázal na svatbě, kde proměnil vodu ve víno, jak je patrno z Jan 2,1-11. Jakmile svatbě došlo víno, bylo nahrazeno novým vínem, to jest panenstvím. A proto se mu říká první znamení, to jest zázrak a princip ostatních zázraků, při němž Pán na svatbě ukázal, jaký on sám je, to jest panic, aby čtenářům ukázal, že Pán je hostem tam, kde svatbě chybí víno, to jest láska ke sňatku, staré, které se proměnilo, tedy stará voda v nové víno, ukázalo se vše nové, které bylo založeno Kristem, čímž se míní obrácení lidí ke Kristu, spočívající ve svlečení starého člověka a obléknutí nového, jak bylo řečeno v Kol 3,10 32, a v Zj 21,5: A Ten, jenž sedí na trůně, prohlásil: 27 V latinském překladu stojí místo slova posel slovo evangelista. 28 V latinském překladu je místo Jahve slovo Pán. 29 Srov.: Jan 2, Srov. např.: Mt 12,46-50 ( Ježíšovo pravé příbuzenstvo ) 31 Pozůstatkem se patrně rozumí Zbytek Izraele v duchu starozákonních proroků: srov.: Iz 4,3; 11,11; 28, Kol 3,9-10: Svlékli jste starého člověka i s jeho skutky a oblékli jste nového, který směřuje k pravému poznání a obnovuje se k obrazu svého Stvořitele. 7

8 Hle, všechno tvořím nové. Ale proti tomu je tvrzení, v němž Jeroným říká, že kam byl pozván Pán, musí chybět svatební víno, že kdokoli má Boha v lásce a miluje ho, musí přerušit sňatek: nemůže se oženit. Odpovídám: musí se říci, že člověk může být Bohem povolán dvěma způsoby. Buď k obvyklé milosti pak není nutné, aby svatební víno chybělo. Nebo k vrcholu mimořádné kontemplace: a pak je třeba, aby svatební víno chybělo. Na tento důvod upozorňuje apoštol v 1 Kor 7,34: žena bez manžela se stará o věci Páně. 33 Nebo by mělo být řečeno, že těm, kteří milují Boha a mají ho skrze milost, by mělo chybět svatební víno jen co do jeho účinku, aby nebyli otráveni tělesným potěšením a nerozdmýchávali spolu s ním choutky, protože by v takovém spojení mohly být smrtelným hříchem. Třetí důkaz: podle pořadí, v jakém byly knihy Bible napsány Za třetí podle pořadí, v jakém byly knihy napsány. Neboť toto evangelium bylo napsáno po všech ostatních knihách Svatých Písem. Když totiž kanonická Písma začínají knihou Genesis a končí Knihou zjevení, toto evangelium bylo sepsáno, až když byl Jan zavolán zpět z asijského ostrova Patmu, aby toto evangelium sepsal na prosby biskupů Asie. Nebylo však zařazeno jako poslední, i když bylo poslední napsáno. Na tomto evangeliu byla ukázána shoda napsaného, jak na počátku kanonickém, to jest svatých Písem, kde bylo řečeno: na počátku stvořil Bůh nebe a zemi 34 - neporušitelný počátek, předznačený v Genezi, se k němu také navrací jako neporušitelný konec skrze pannu v Knize zjevení. 35 Tolik k pořadí knih, nikoli k pořadí Písem. Čtvrtý důkaz: podle osoby autora a jeho shody s vírou Potom když Jeroným řekl: a to je Jan, popsal autora, a to ve dvou bodech. Za prvé mu složil chválu, pokud jde o smrt. Za druhé usoudil z uspořádání shody tohoto evangelia, že ho napsal po všech evangeliích. Obdivuhodná a mimořádná jeho výsada byla ta, že při smrti nezakusil bolest. A tak to Bůh učinil, že tomu, jenž byl nitrem vzdálen od porušení těla, oddělil smrt od bolesti. Shodu autora s vírou Jeroným ukázal, když řekl: že ho napsal po všech evangeliích. V knihách Svatých Písem lze uvažovat dvojí uspořádání: první podle času, v němž byla sepsána, a jiné podle rozmístění, jak jsou uspořádána v Bibli. 33 V Tomášově latinském překladu: jakým způsobem by potěšila Krista. 34 Gn 1,1 35 Srov.: Zj 12 8

9 Lekce první K Jan 1,1 USPOŘÁDÁNÍ JANOVA EVANGELIA A PROLOGU Evangelista Jan, jak už bylo řečeno, zamýšlel především ukázat božství vtěleného Slova, a proto toto evangelium rozdělil do dvou částí. Nejprve totiž postihuje Kristovo božství, pak je odkrývá skrze činy, jež Kristus uskutečnil v těle a to od 2. kapitoly: Třetího dne Pokud jde o první část, činí dvě věci: nejprve pojednává o Kristovu božství, pak o vtělení Božího Slova, když píše: byl člověk poslaný od Boha. 37 Protože však o jakékoli věci lze uvažovat ve dvou ohledech, to jest z hlediska bytí a činnosti (neboli jejího působení), pojednává nejprve o bytí Slova z hlediska božské přirozenosti, potom o působení (neboli o jeho činnosti), když píše: Vše bylo skrze ně. 38 Pokud jde o první bod, činí čtyři věci: nejprve ukazuje, kdy bylo Slovo, neboť na počátku bylo Slovo, 39 zadruhé, kde bylo, totiž u Boha," když říká: a to Slovo bylo u Boha, 40 zatřetí, co bylo, totiž Bůh, když dodává: a to Slovo bylo Bůh, 41 začtvrté, jakým způsobem bylo, totiž: bylo na počátku u Boha. 42 První dva body souvisejí s otázkou, zda je, druhé dva souvisejí s otázkou, co je. PRVNÍ OTÁZKA: KDY BYLO SLOVO? Tři problémy Ohledně první otázky je pak nutné vidět, co to znamená, když je řečeno: na počátku bylo Slovo. Zde se sbíhají tři problémy, které musí být pečlivě vyřešeny, a to podle tří výroků této pasáže. Zaprvé, co se myslí, když se říká: Slovo, zadruhé, co se myslí, když se říká na počátku, zatřetí, co se myslí, když se říká: Slovo bylo na počátku. a) První problém: Co je Slovo? Vnitřním slovem poznávající formuje to, co má být poznáno K intelektu, který je tu uveden jako Slovo, je nutné vědět, že podle Filosofa jsou hlasové projevy znakem pohybů, které se odehrávají v duši. 43 Také v Písmu bývá obvyklé, že označované věci jsou pojmenovány podle jejich znaků, jako v 1 Kor 10,4: a tou skálou byl Kristus. Je nutné tedy vyložit, že slovem nazýváme to, co je uvnitř naší duše a co je navenek vyjádřeno naším slovem. Zdali se však v pronesené řeči toto označující slovo sbíhá se samotnou vnější věcí, nebo jen s pojmem v mysli, není v tuto chvíli důležité. Je však jasné, že věc, která je vyjádřena hlasovým projevem, existuje uvnitř v duši ještě dříve, než proneseme navenek hlasem samotné slovo. To je tedy jeho příčina. Pokud proto chceme vědět, co je vnitřní slovo mysli, můžeme vidět, že vyjadřuje věc, kterou pak mysl projeví navenek hlasem. 44 V našem intelektu jsou tedy tři věci, totiž: (1) samotná potence intelektu, (2) intencionální obrazy 45 poznávané věci které vlastně formují samotný intelekt, jako intencionální obraz barvy vychází z oční panenky, a (3) samotná činnost intelektu, kterou je poznávání. Žádná z těchto věcí však není vyjádřena navenek slovem hlasového projevu. Neboť slovo kámen nevyjadřuje 36 Jan 2,1 37 Jan 1,14 38 Jan 1,6 39 Jan 1,3 40 Jan 1,1 41 Tamtéž. 42 Jan 1,2 43 Srov.: ARISTOTELÉS (De interpret. I,1 (16 a 3)) 44 O vnitřním slovu viz např. AKVINSKÝ, Tomáš. Kompendium teologie. Vyd. 1. Praha: Krystal OP, 2010, přeložil Tomáš Machula; kap , s. 71/72. Aquinata, sv. 11. ISBN Podrobněji o úloze vnitřního slova (=formálního pojmu) viz PEROUTKA, David. Tomistická filosofická antropologie. Praha: Krystal OP, 2013; zejm. Část VII., kap.3, s ISBN Species překládáme podle českého vydání Josepha Gredta jako intencionální obraz. Srov.: GREDT, Joseph. Základy aristotelsko-tomistické filosofie. Vyd. 1. Praha: Krystal OP, ISBN

10 substanci intelektu, protože ten, kdo pojmenovával, toto nezamýšlel říci. Ani neoznačuje intencionální obraz, skrze něhož intelekt poznává, ani toto nebylo úmyslem toho, kdo pojmenovává. Neznamená také ani samo poznávání, vždyť poznávání není pohyb ven vycházející z poznávajícího, ale naopak v poznávajícím setrvává. To je tedy to, čemu se říká vnitřní slovo, jímž poznávající formuje to, co má být poznáno. Intelekt však formuje dvěma způsoby podle dvou jeho činností. Tedy podle své činnosti, které se říká nerozdělitelná inteligence, utváří definici. Dále podle své činnosti, skrze kterou skládá a rozděluje, vytváří výroky nebo něco podobného. A tak to, co intelekt zformoval a svou činností také pojmenoval (neboli definoval, posoudil), potom vyjadřuje navenek hlasem. Proto Filosof řekl, že pojem, který je vyjádřen slovem, je definice. Co je tedy takto vyjádřeno (tedy utvořeno v duši), se nazývá vnitřní slovo. A tak ve vztahu k intelektu nelze říci, že vnitřní slovo je to, skrze co intelekt poznává, ale v čem intelekt poznává protože ve vyjádřeném a formovaném vidí přirozenost poznávaných věcí. Tři typy poznávajících bytostí: lidé, andělé a Bůh Takto tedy máme vysvětlení tohoto označení slovo. Z toho, co bylo právě řečeno, můžeme pochopit, že slovo je vždy něco vycházejícího z intelektu, který je v aktu. Pak také, že slovo je vždy pojmem a podobou poznávané věci. A pokud by nějaká věc byla poznávající a poznávaná zároveň, pak by slovo bylo pojmem a podobou toho intelektu, z něhož vychází. Jestliže by však byl někdo jiný poznávající a něco jiného poznávaná věc, pak by slovo nemohlo být podobou a pojmem poznávajícího, ale jen poznávané věci. Jako pojem, který má někdo o kameni, je podoba takového kamene. Ale když intelekt poznává sám sebe, pak stejným způsobem slovo je podoba a pojem intelektu. A proto Augustin ukazuje podobnost duše s Trojicí podle toho, že mysl poznává sama sebe, ne však podle toho, že poznává jiné věci. Je tedy zjevné, že je nutné do jakékoli rozumové přirozenosti klást slovo: protože rozumové poznání spočívá v tom, že intelekt formuje něco určeného k poznání. Tomuto formování se říká slovo. A proto je nutné do všech poznávajících bytostí klást slovo. Přirozenost poznávajících bytostí je trojí to jest lidská, andělská a božská. A stejně trojí je též slovo. Tedy lidské, o němž se zmiňuje Žl 14,1: Bloud si v srdci říká: Bůh tu není. Pak také andělské, o němž se píše v Zach 1,9 a v mnoha jiných místech Svatých Písem: Boží posel mi odvětil. a tak dále. Třetí je Slovo 46 božské, jako v Gen 1,3: I řekl Bůh: Buď světlo! a tak dále. Jan hovoří o Slovu Božím Když tedy evangelista řekl, že na počátku bylo Slovo, nemohl myslet lidské ani andělské slovo, neboť obě tato slova jsou stvořena a člověk i anděl mají počátek a příčinu svého bytí a své činnosti. Vždyť slovo lidské ani andělské nemůže preexistovat. 47 Jaké slovo měl tedy evangelista na mysli, ozřejmuje tím, že o tomto Slovu netvrdil, že je stvořené, nýbrž že všechno bylo stvořeno skrze ně. Tak tedy jde o Slovo Boží, o němž zde hovoří Jan. Tři rozdíly mezi Slovem Božím a slovem lidským Musíme si však uvědomit, že se toto Slovo od našeho slova rodově liší. a) První rozdíl: Boží Slovo je vždy v aktu První rozdíl spočívá podle Augustina v tom, že naše slovo je nejdříve připravené se zformovat a až pak zformované. Neboť když chci vytvořit pojem kamene, musím k němu dojít myšlením a tak je to se všemi věcmi, které poznáváme (kromě prvních principů, jež jsou jednoduché a známé a úsudkem rozumu rychle poznané). Dokud však usuzování ještě dokonale nezformovalo pojem věci, je intelekt vlečen sem a tam. Pouze když vytvoří pojem věci dokonale, získá její výstižný pojem, a tedy má ono slovo. A proto je v naší duši myšlení, jímž je označován samotný průběh zjišťování, jehož výsledkem je toto slovo, zformované dokonalou kontemplací pravdy. Tak tedy je naše slovo dříve v potenci než v aktu, ale Slovo Boží je vždy v aktu. A proto se nehodí spojovat výraz myšlení s Božím Slovem. Augustin přece říká v 15. kapitole O Trojici, že se používá spojení Slovo Boží, a nikoli myšlení z toho důvodu, aby se Bohu nepřipisovalo 46 Velké písmeno ve slově Slovo píšeme, pokud jde o označení druhé Osoby Trojice. 47 Preexistence je existence Krista (Slova) před stvořením světa. 10

11 něco nestálého. A ze stejné pohnutky řekl také Anselm, že se nesluší nejvyššímu duchu připisovat nic jiného než zřít myšlenky. b) Druhý rozdíl: Boží Slovo je dokonalé Druhý rozdíl mezi naším slovem a Slovem Božím spočívá v tom, že naše slovo je nedokonalé, ale Slovo Boží nejdokonalejší. Neboť nejsme schopni vyjádřit všechny naše pojmy jedním slovem, a tedy musíme vytvářet mnoho slov, abychom vyjádřili všechny rozdílné poznatky našeho vědění. U Boha je tomu však jinak: když totiž poznává (sama sebe nebo cokoli skrze svou esenci), činí tak jedním aktem jedním Božím Slovem je vyjádřeno vše, co je v Bohu, nejen Osoby, ale i stvoření (jinak by bylo jeho poznání nedokonalé). Proto řekl Augustin, že kdyby bylo ve Slovu něco méně než, co je ve vědění hovořícího člověka, pak by toto Slovo bylo nedokonalé. Je známo, co je nejdokonalejší: veškeré Jedno. Job 33,14: Bůh mluví tak. c) Třetí rozdíl: Boží Slovo je totožné s Bohem Třetí rozdíl spočívá v tom, že naše slovo není totožné s naší přirozeností, zatímco Boží Slovo je přirozeností totožné s Bohem: a tak je něčím subsistujícím v božské přirozenosti. 48 Neboť poznávaný pojem, který si intelekt utváří o nějaké věci, má inteligibilní bytí v naší duši. 49 Poznávat totiž není u naší duše totéž co její přirozenost, protože duše není svou činností. A proto slovo, které utváří náš intelekt, není esencí duše, ale jejím akcidentem. V Bohu je naproti tomu poznávání a bytí totéž, a tak Slovo božského intelektu není něco akcidentálního, ale náležejícího k jeho přirozenosti: protože cokoli je v přirozenosti Boží, je Bůh. A z tohoto důvodu říká Damašský, že Slovo je podstatou Bůh a v hypostazi jsoucí 50, zatímco naše slova jsou jen výtvory duše. Z těchto premis je tedy zřejmé, že Slovo je vlastně v božství přijímáno vždy jako Osoba (i když nepřichází jinak než jako zplozené intelektem). Rovněž lze stejnou věc doložit tím, že v božství je Slovo podobou toho, z koho vychází a je se svým původcem souvěčné vždyť není nejprve připravené se zformovat a až pak zformované, ale je vždy v aktu. Co je rovné Otci, musí být dokonalé a celým bytím vyjádřením Otce. A co má stejnou esenci a substanci s Otcem, musí být jeho substancí. Je přece zjevné u jakékoli přirozenosti, že to, co z ní vychází, má s ní podobnost, je jejím potomkem (synem). A toto Slovo vychází svou přirozeností v podobnosti a identitě s tím, z koho vychází. Vhodně a přesně se říká syn a jeho následníkům potomstvo. Čtyři otázky k Janovu pojetí Slova Tak se tedy vysvětluje první bod, v němž se pojednávalo o významu slova. Ale k němu se ještě vztahují čtyři otázky. Dvě od Zlatoústého. Další Augustinova a Origenova. a) První otázka: Proč není zmíněn Otec? První zní, proč Jan Evangelista vypustil zmínku o Otci, když hned začíná od Syna slovy: Na počátku bylo Slovo. K tomu lze podat dvě odpovědi: (1) První je, že Otec všech byl představen už ve Starém zákoně, i když nikoli pojmem Otce, nýbrž jako Bůh. Syn tu však byl zcela přehlížen. A proto v Novém zákoně, v němž jde o poznání Slova, se začíná Slovem neboli Synem. (2) Druhá odpověď je, že prostřednictvím Syna jsme vedeni k poznání Otce viz níže 17,6: Oznámil jsem jméno tvé lidem, kteréž jsi mi dal. Když tedy evangelista chce dovést věřící k poznání Otce, obratně začíná Synem, ale hned ho podřizuje Otci prohlášením: a Slovo bylo u Boha. b) Druhá otázka: Proč se uvádí Slovo, a nikoli Syn? Druhá otázka je také od Zlatoústého. Proč se totiž, jak bylo řečeno, objevuje Slovo ve významu Syna, proč se říká Slovo, a nikoli Syn? Na tuto otázku existují dvě odpovědi: (1) V první jde o to, že výraz Syn se používá pro něco zplozeného, a když si někdo představuje takové plození, nakolik ho dokáže pojmout, pak v něm vidí něco tělesného a vyvolaného vášní. A tak tedy neříká Syn, nýbrž Slovo, čímž vnáší představu inteligibilního vycházení, aby nebylo pochopeno jako plození tělesné a vyvolané vášní. Tak tedy ukazuje, že se Syn zrodil z Otce bez vlivu vášně, a jeho pojmenováním jako Slova odstranil představu o něčem hříšném. (2) Jinak 48 Subsistující mající svou substanci, podstatu. Věc, která není součástí něčeho, ale je sama sebou. 49 Inteligibilní poznatelný, zde spíše týkající se poznání, duchovní. 50 Hypostaze samostatně existující osoba. 11

12 vysvětleno: Evangelista probral Slovo jako to, které přišlo, aby zvěstovalo Otce. A protože pojem zvěstování lze lépe vystihnout pojmenováním Slovo než Syn, použil raději pojmenování Slovo. c) Třetí otázka: Proč ne raději Pojem? Třetí otázka je Augustinova z Knihy otázek, č. 83, a zní: V řečtině tam, kde máme slovo, mají logos. Když tedy logos znamená v latině 51 pojem nebo slovo, nebylo by vhodnější vyjádřit vnitřní povahu logu překladem pojem? Odpovídám: Musí se říci, že pojmem se nazývá koncept mysli, protože se nachází v mysli, i když by bez něho nebylo navenek nic jako slovo je tedy Syn označován s ohledem k jeho vnějšímu působení: a proto evangelista (když říká: logos ) zamýšlel nejen ukázat aspekt existence Syna v Otci, ale též Synovu aktivní schopnost: skrze něhož bylo vše stvořeno. Největší staří překladatelé použili výraz Slovo, aby ukázali aspekt působení navenek, místo výrazu pojem, který se vztahuje pouze ke konceptu uvnitř mysli. d) Čtvrtá otázka: Proč se uvádí jen Slovo, a ne Slovo Boží? Čtvrtá otázka je od Origena a zní takto: Písmo na mnoha místech hovoří o slovu Božím, a přitom nepoužívá jen jedno slovo, ale vždy s přidáním, to jest Boží, když říká Slovo Boží nebo Páně : Sir 1,5: Pramen moudrosti je slovo Boha na výsostech a Zj 19,13: a jeho jméno je Slovo Boží. Proč tedy evangelista, když hovoří o tomto Slovu Božím, neříká: na počátku bylo Slovo Boží, ale jen Slovo? Odpovídám: Musí se říci, že existují mnohé participované pravdy 52, ale přesto také existuje jedna absolutní Pravda, jež je Pravdou skrze svou esenci, to jest samo božské bytí, jehož Pravdou jsou všechna slova pravdivá. 53 Stejným způsobem je jedna Moudrost vyzdvižena nade všechny, to jest božská Moudrost, skrze kterou jsou všichni moudří lidé moudří prostřednictvím participace. A tak tedy je Slovo Boží, skrze něž mají všichni slovo prostřednictvím participace tedy ti, kteří hovoří. A tímto způsobem je tedy Slovo Boží, které je Slovem samo sebou a je nade všechna slova vyzdvižené. Aby tedy evangelista tuto výjimečnost Božího Slova přiblížil, předložil nám samotné Slovo bez jakéhokoli přídavku. Řekové, když chtějí označit něco odděleného a vyzdviženého od všech jiných věcí, mají ve zvyku k podstatnému jménu přidávat člen. Tak jsou, jak chtějí Platonici, označovány oddělené substance, 54 například oddělené Dobro nebo oddělený člověk, a nazývají se Dobro o sobě nebo člověk o sobě. Stejně tak chtěl evangelista zdůraznit oddělenost ode všeho a vyzdviženost tohoto Slova, a tedy k výrazu logos připojil člen, jak by se řeklo latinsky: to Slovo. b) Druhý problém: Co znamená na počátku? Různé významy výrazu počátek Druhou věcí k uvážení je, co to znamená, když se říká na počátku. Nejprve je nutné vědět, že podle Origena může mít výraz počátek více významů. Počátek jako princip vnáší jakýsi řád do jiných věcí pak ve všech věcech, které mají řád, snadno najdeme jejich počátek. Řád se tedy nachází ve věcech, které mají kvantitu, a podle toho se říká počátek v číslech a v délce, například v pořadí. Řád se rovněž nachází v čase a podle toho se hovoří o počátku času nebo o počátku trvání něčeho. Řád se nachází také v učení se něčemu, a to dvojí: podle přirozenosti a podle nás a v obou případech se hovoří o počátku. Žid 5,12: Za takovou dobu už byste měli být sami učiteli. A tímto způsobem se říká podle stejné přirozenosti, že u křesťanského učení je původem a počátkem naší moudrosti Kristus, 55 který je Moudrost a Slovo Boží tedy podle božské přirozenosti. Proto naším počátkem je tento Kristus, který je Slovo, jež se stalo tělem tedy podle jeho vtělení. Řád se nachází také v původu nějaké věci, a tedy podle něho se říká počátek s ohledem na početí nebo vznik: tak se nazývá první započatá nebo vytvořená část, jako základy domu nazýváme počátkem. Nebo též s ohledem na tvůrce zde jsou tři různé počátky. Totiž počátek v úmyslu, jímž je cíl, který 51 Tomášův omyl, správně: v řečtině. 52 Participované pravdy pouze mající podíl na Pravdě, pravdivé skrze nejvyšší Pravdu; částečné pravdy, nikoli absolutní. 53 V originále. omnia verba sunt verba. Tedy: všechna slova jsou slovy. 54 Oddělené (separované) substance běžně jako netělesné bytosti andělé či duše po smrti před vzkříšením těla. Zde spíše platónské ideje (pravzory). 55 Srov.: 1 Kor 1,24 12

13 motivuje činitele. Zadruhé představa, kterou je forma v mysli umělce. Zatřetí z hlediska provedení, u něhož je počátkem potence jednajícího. Tyto možnosti počátku lze tedy nalézt, jestliže uvažujeme, co vše může znamenat slovo počátek, o němž se hovoří ve větě na počátku bylo Slovo. Shrnutí tří významů výrazu počátek Je nutné tedy říci, že tyto významy lze shrnout do tří: (1) Jeden význam, jímž se počátek používá pro Osobu Syna, jenž je počátek stvořeného. (2) Podle pojmu činné síly. (3) A význam, jímž je moudrost jakožto důvod všech věcí, které vznikají. Jak říká 1 Kor 1,24: Kristu Božímu sílu a Bohu moudrost. Dokonce i Pán o sobě říká v Jan 8,25: já jsem počátek, který vám říká. 56 Tři výklady počátku v Jan 1,1 a) První výklad: Počátek ukazuje božství Slova. Jestliže tedy chceme pochopit onen počátek, musíme si uvědomit, že když je řečeno, že na počátku bylo Slovo, říká se tím, že v Synu bylo Slovo. Tím se míní: samo Slovo je počátek. A z vyjádření, že život byl v Bohu, plyne, že není ničím jiným než samotným Bohem. A k tomu je Origenův výklad: Evangelista zde proto říká na počátku, aby hned v úvodu ukázal božství Slova (jak řekl též Zlatoústý) podle názoru, že počátek všech věcí je nejvznešenější, zdůraznil počátek samého bytí. b) Druhý výklad: Počátek je Osoba Otce Druhým způsobem lze chápat počátek, když ho ztotožníme s Osobou Otce, který je počátek nejen stvořených věcí, ale celého božského vycházení tak se chápe v Žl 110,3: V den tvého zrození je ti dána vláda. Podle toho se tedy říká na počátku bylo Slovo, jako by se tvrdilo: v Otci byl Syn. A takto tomu rozumí Augustin i Origenés. Je však řečeno, že Syn je v Otci, protože je svou esencí s Otcem totožný. Kdyby totiž Syn byl svou esencí, pak by kdokoli s esencí Syna, musel být Synem. Proto je tedy s Otcem Synova esence stejné podstaty (substance), což je v souladu s tím, že Syn je v Otci. Jak je řečeno v Jan 14,10: Já jsem v Otci a Otec je ve mně. c) Třetí výklad: Počátek ukazuje věčnost Slova Třetím způsobem lze chápat počátek jako počátek trvání a pak by na počátku bylo Slovo znamenalo, že Slovo bylo přede všemi věcmi, jak vykládal Augustin, a tímto Slovem by se vyjadřovala věčnost, podle Basila a Hilaria. Když se tedy říká, že na počátku bylo Slovo, ukazuje se, že cokoli, co přijalo počátek trvání věcí časných (jímž je čas anebo věčnost jakožto nekonečné trvání) - tedy počátek celého světa (čehokoli, co si lze představit trvající v řadách let) v tom všem už počátkem bylo Slovo. Proto říká Hilarius v 7. kapitole O Trojici: Přejdou časy, přejdou věky, zůstává věčnost. Polož cokoli, co chceš, aby bylo počátkem tvého rozhodování, Slovo už dávno bylo, jak bylo zvěstováno v evangeliu. A to je to, co říká Př 8,22: Jahve mě stvořil jako prvotinu svého díla, dříve nežli svá díla nejdávnější. 57 Co je však ještě před počátkem trvání, to je věčnost. Shrnutí tří výkladů počátku v Jan 1,1 Tak se tedy v prvním výkladu zdůrazňuje kauzalita Slova, kdežto ve druhém stejnost podstaty Slova s Otcem, který Slovo vyslovil, a ve třetím výkladu věčnost Slova. c) Třetí problém: Co znamená, že Slovo bylo na počátku? Proč se říká, že Slovo bylo Nyní je také nutné uvažovat nad tím, proč se říká: Slovo bylo. To je minulý čas imperfekta. A zde je vidět snahu popsat věčnost, jestliže sledujeme přirozenost času a věcí, které jsou v čase. Co bude v budoucnosti, to ještě není v aktu; co je v přítomnosti, už však v aktu je, a proto o tom, co je v aktu, říkáme, že je to přítomné, nikoli, že to bylo. Minulý čas vyjádřený perfektem označuje něco, co už bylo, je už ukončené a co nyní už schází. Ale minulý čas vyjádřený imperfektem označuje něco, co bylo, ale co není dosud ukončené, ani to neschází, nýbrž dosud zůstává. A proto Jan všude, kde chce vyjádřit věčnost, říká: bylo, a když chce vyjádřit něco časového, říká, že to stalo a podobně. 58 Pokud jde o pojem přítomnosti, přítomný čas se nejlépe 56 Toto místo lze překládat více způsoby, je záměrně dvojznačné i v řeckém originále. Uvádíme Tomášův překlad. Lze také číst: od počátku vám říkám. 57 Ve Vulgátě: mě vlastnil. 58 Český jazyk nerozlišuje mezi perfektem a imperfektem. Tento nedostatek nahrazuje rozlišováním dvou slovesných 13

14 hodí pro vyjádření věčnosti, když označuje něco jsoucího v aktu, co se vždy sbíhá s věčností: tak je řečeno v Ex 3,14: Jsem ten, který jsem. A Augustin k tomu říká, že ten, který sám opravdu je, má bytí nezakoušející minulost ani budoucnost. Co znamená, že Slovo bylo věčné spolu s Otcem a) Formulace otázky Je také nutné uvažovat nad tím, že toto sloveso bylo (podle Glosy) zde nezahrnuje význam pohybu v čase (jako jiná slovesa), ale označuje existenci věci, což obvykle vyjadřuje podstatné jméno. Ale někdo může přemýšlet nad tím, jak může být Slovo věčné spolu s Otcem, když je zplodil Otec vždyť u lidí je syn zplozený otcem, a tedy pozdější než otec! b) Tři různé počátky něčeho, co trvá K tomu je třeba říci, že se objevují tři různé počátky vzniku něčeho, co trvá. (1) Nejprve takový počátek, při němž vznik nějaké věci časově předchází činnosti, kterou bude započatá věc vykonávat. Například jakmile je člověk, nemůže hned začít psát, a tedy časově předchází napsanému. (2) Zadruhé takový počátek, skrze který může nějaká činnost pokračovat. Pokud tedy současně s činitelem začíná, bude s výpadkem tohoto činitele končit. Například rozdělání ohně je závislé na palivu. Musí tu být něco před ním, neboť pohyb, jímž jeho plameny šlehají vzhůru, je časově omezen. (3) Třetím způsobem, podle něhož je vůlí vymezen začátek trvání věci. Například z vůle Boží je vymezen začátek trvání stvořených věcí: a tak byl dříve Bůh než stvořené věci. c) Proč se tyto tři počátky nehodí pro Boží Slovo Z těchto tří různých počátků se však žádný nehodí pro zrození Božího Slova. Ad 1) Bůh totiž nebyl dříve, než začal plodit Slovo. Pokud tedy plození Slova není nic jiného než inteligibilní vytvoření pojmu, vyplývalo by z toho, že Bůh by byl dříve poznávající v potenci než v aktu, což je nemožné. Ad 2) Stejně tak by bylo nemožné, aby zrození tohoto Slova probíhalo v časové posloupnosti. 59 Tak by totiž Boží Slovo bylo dříve nezformované než zformované, jak se děje u nás, když formujeme myšlená slova ale to je u Boha chybné, jak už bylo řečeno. Ad 3) Stejně tak se nemůže tvrdit, že Otec svou vůlí zajistil začátek trvání svého Syna, neboť Bůh Otec nezplodil Syna vůlí (jak tvrdí ariáni), ale přirozeně: aby totiž Bůh Otec poznal sám sebe, počal Slovo, a tedy nebyl Otec dříve nežli Syn. d) Kterými příklady lze přiblížit Boží Slovo Tento zvláštní způsob se objevuje u ohně a v záři, která z něho vychází. Tato záře totiž vychází přirozeně a bez časové následnosti. Kdyby byl oheň také věčný, zář by s ním byla věčná. Proto se také o Synovi říká, že je zář Otce; Žid 1,3: jenž je třpytem jeho slávy a tak dále. Ale v této podobnosti chybí stejná přirozenost. Co má stejnou přirozenost, tomu říkáme syn, ale v lidském synovství zase chybí shoda ve věčné existenci. Tak se ukazuje, že se lze přiblížit k božskému poznání jen z mnohých smysly uchopitelných podobností, protože není žádná, která by jediná postačovala. A to je to, co bylo řečeno v Knize Efezského koncilu, že Syn vždy existoval s Otcem zář (světlo) ukazuje na početí bez vlivu vášně, Slovo ukazuje na porod a jméno Syn naznačuje opravdovou shodu v substanci. Mluvíme tedy o Synu rozličnými jmény, abychom vyjádřili jeho dokonalost, neboť tu nelze vystihnout jedním výrazem. Abychom ukázali stejnou přirozenost s Otcem, říkáme Syn. Abychom ukázali, že se v ničem neliší, říkáme Obraz. Abychom ukázali, že je s Otcem věčný, říkáme Zář. Abychom ukázali, že je zplozený netělesně, říkáme Slovo. vidů. 59 Sukcesivně. 14

15 DRUHÁ OTÁZKA: KDE BYLO SLOVO? Dvě důležitá slova druhé věty Prologu: Bůh a u Pak říká: a Slovo bylo u Boha. K první větě tedy evangelista ve svém líčení ještě připojil dvě další. Nejprve se musí uvažovat, jaký význam mají dvě slova, která chyběla v první větě, a to: Bůh a u. Co znamená slovo a co počátek, už bylo vyloženo. Tak tedy bedlivě promýšlíme, co znamenají slova Bůh a u, která se poprvé vyskytují ve druhé větě. A abychom lépe pochopili výklad této druhé věty, musí být něco řečeno o významu obou slov, tedy o tom, čeho se týkají. Co zde znamená slovo Bůh Musí se ozřejmit, že toto slovo Bůh označuje božství, a to jako subjekt a v jeho konkrétnosti. Naproti tomu slovo božství označuje božství v jeho abstraktnosti a zároveň absolutnosti a proto se do něho nemůže vkládat význam osoby. Tak tedy ze způsobu pojmenování u slova Bůh přirozeně vyplývá, že do něho vkládáme význam nějakých osob (jako do slova člověk vkládáme subjekt lidskosti). A tak se tedy do slova Bůh vkládá význam osoby myslí se tím osoba, jako když říkáme, že Bůh zplodil Syna. A když je řečeno: u Boha, je nutné, aby se do slova Bůh vkládal význam Osoby Otce, protože tato předložka u označuje odlišnost od Slova (vždyť bylo řečeno: u Boha ). Přitom je potřebné vyjádřit rozdíl v Osobě, ne však v přirozenosti, neboť přirozenost Otce a Syna je táž. Když tedy evangelista hovořil o Bohu, chtěl tím pojmenovat Osobu Otce. Co zde znamená předložka u Předložka u naznačuje rozdíl Osob Musí se ozřejmit, že tato předložka u nese význam jakéhosi přímého připojení označené věci, zatímco význam nepřímého připojení nese předložka v. Tedy proti této druhé předložce, která vyjadřuje jakési vnitřní připojení, spojka u vyjadřuje připojení vnější. A obojí používáme v případě Boha tak, že Syn je v Otci a u Otce. Co je uvnitř, to je součástí stejné substance. A co je zvnějšku, zase zachovává význam rozdílu mezi Osobami Otec a Syn se sami odlišují svým původem. (Výraz zvnějšku, který vyjadřuje něco, co se týká místa, jsme však v případě Boha použili jen v přeneseném významu!) Pokud tedy jde o obě formulace, v jedné se zdůrazňuje shoda v substanci že mají oba stejnou přirozenost, a jsou tedy spojeni; zatímco ve druhé se zdůrazňuje jejich rozdíl, jak už bylo výše řečeno. A protože tato předložka v (jak bylo řečeno) zdůrazňuje hlavně shodu v substanci, nese s sebou význam vnitřního spojení. A z toho tedy vyplývá rozdíl mezi Osobami (každá předložka je totiž tranzitivní). Ale přesto předložka u vyjadřuje rozdíl Osob lépe, než když se naznačuje shoda v substanci, vyjadřuje totiž jakési připojení zvnějšku. A tak na tomto místě použil evangelista právě tuto předložku u, aby vnesl význam rozdílu v Osobách Syna a Otce, když řekl: a Slovo bylo u Boha - tedy Syn u Otce, jedna Osoba u jiné. Čtyři různé významy předložky u Musí se však ozřejmit, že se touto předložkou u mohou označovat čtyři různé významy, a tím se vyloučí čtyři typy nesourodých předmětů. (1) Nejprve se předložkou u označuje subsistence nějaké věci, 60 protože o věcech, které nemají subsistenci o sobě, se neříká, že mají u něčeho vlastní bytí. Jako neříkáme, že je bělost u těla a podobně o jiných věcech, které nesubsistují o sobě. O věcech, které o sobě subsistují, však říkáme, že mají u něčeho vlastní bytí. Například o člověku, že je u kamene, nebo že je nějaký kámen u jiného kamene. (2) Zadruhé předložkou u nepřímo označujeme nějakou autoritu, neříká se totiž správně, že král je u vojska, ale naopak, že vojsko je u krále. (3) Zatřetí jejím prostřednictvím označujeme rozdíl, neříká se totiž správně, že někdo je u sebe sama, nýbrž že je jeden člověk u jiného. (4) Začtvrté se jí označuje jakési spojení a společenství: když je totiž řečeno, že někdo je u někoho jiného, naznačuje se tím, že je mezi nimi jakési společenské spojení. Závěr o použití předložky u Tedy použitím předložky u evangelista příhodně vyjádřil tyto uvedené významy, když řekl: Slovo bylo u Boha a když tuto větu podřídil větě první, v níž se říká: Na počátku bylo Slovo. 60 Subsistence věci věc není součástí jiné věci, má samostatné bytí. 15