Má duše po tobě žízní, Hospodine, Bože můj!

Transkript

1 FARNÍ INFORMÁTOR 22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 31. SRPNA 2014 Má duše po tobě žízní, Hospodine, Bože můj! TABGA - místo, kde Ježíš z pěti ječných chlebů a dvou ryb zázračně nasytil zástupy pěti tisíc mužů kromě žen a dětí. Peregrinatio Ad Fontes Salutis, Izrael, 26. února Eucharistie ve svatyni jeskyni sv. Rozálie na Montepellegrino, Palermo, Sicílie, Peregrinatio Ad Portam Fidei, MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, spolu s Petrem jsme v Krédu katolické Církve vyznali svou víru v Ježíše Krista, Božího Syna. Skrze něj nyní s důvěrou volejme k Otci: L: VĚRNÝ BOŽE, SMILUJ SE NAD NÁMI. Veď Svatého otce Františka, ať je proroctvím tvého evangelia, aby Církev i svět v jeho slovech a činech viděl Tebe, jenž přijdeš, abys odplatil každému podle jeho jednání. K Tvé přímluvě, Královno míru, se utíkáme s naléhavou prosbou za mír na Ukrajině, zvláště se modlíme za mrtvé, jejich rodiny a za všechny, kdo v této zemi trpí. Synu člověka, jenž přijdeš ve slávě Otce, učiň přítrž krutému násilí na obyvatelstvu Iráku, Sýrie, Nigérie, a mezi všemi členy lidské rodiny dej vzejít jitřence pokoje a smíření. Za křesťany, aby cestou upřímného pokání dokázali změnit své smýšlení, a tak rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé. Za ty, jejichž víra v životních zklamáních i osobních selháních zeslábla, aby po příkladu a na přímluvu sv. Rozálie a sv. Augustina hledali Boha ve svém nitru a tak došli k vyznání: Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a naše srdce zůstává neklidné dokud nespočine v tobě. Za mladé lidi, aby se nechali inspirovat životním svědectvím bl. Matky Terezy z Kalkaty, a v její odpovědi na výzvu tvého Syna Pojď, buď mým světlem, zaslechli i tu svou. Aby lidé poznali, že konzumní způsob života zotročuje ducha a je smrtí lásky i naděje. Za věrné zemřelé, ať patří na tvou moc a slávu. K: Nebeský Otče, dej, ať následujeme tvého Syna po cestě kříže, abychom spolu s Ním měli účast na slávě vzkříšení. O to tě prosíme skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

2 FARNÍ INFORMÁTOR 23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 7. ZÁŘÍ 2014 Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce! Eucharistie v kostele Narození Panny Marie v Drysicích. DRYSICE: Radostí zajásám v Pánu. MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Boží slovo nás ujišťuje: Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. S touto důvěrou prosme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Veď Svatého otce Františka, ať je proroctvím tvého evangelia, aby Církev i svět v jeho slovech a činech viděl Tebe Přicházejícího odplatit každému podle jeho jednání. Prosme za nás, kteří slavíme tuto eucharistii, aby nám uznání našich slabostí a hříchů napomáhalo v porozumění a odpuštění bližním. K Tvé přímluvě, Královno míru, se utíkáme s naléhavou prosbou za mír na Ukrajině, zvláště se modlíme za mrtvé, jejich rodiny a za všechny, kdo v této zemi trpí. Synu člověka, jenž přijdeš ve slávě Otce, učiň přítrž krutému násilí na obyvatelstvu Iráku, Sýrie, Nigérie, a mezi všemi členy lidské rodiny dej vzejít jitřence pokoje a smíření. Za křesťanské rodiče, aby je inspirovala, vedla a posilovala bdělá a starostlivá péče Panny Marie, s níž provázela svého Syna od chudoby betlémských jeslí až k ponížení kříže. Za věrné zemřelé, ať ve společenství Nanebevzaté a všech svatých patří na tvou slávu. K: Bože, dej, ať životem v lásce, vzájemném porozumění a trpělivosti, dokážeme získávat srdce našich bratří pro tvé království, a tak zakoušíme, že v nás působí tvůj Duch. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

3 FARNÍ INFORMÁTOR SVÁTEK POVÝŠENÍ SVATÉHO KŘÍŽE 14. ZÁŘÍ 2014 Nezapomínejte na Boží skutky! U Ježíšova kříže na Kalvárii, bazilika Svatého hrobu, Jeruzalém, Izrael, Peregrinatio Ad Fontes Salutis, 1. března Kde domov můj na vlnách Genezaretského jezera, Peregrinatio Ad Fontes Salutis, Izrael, 26. února MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, oslavujme Krista Pána, jehož kříž je pro celý svět znamením spásy, a s důvěrou prosme: L: UKŘIŽOVANÝ JEŽÍŠI, SMILUJ SE NAD NÁMI. Za Svatého otce Františka, aby jeho nadcházející apoštolská cesta do Albánie, zbavené komunistické tyranie, dala národu společně kráčet s Bohem vstříc naději, která nezklame. Aby završená Pouť k zázrakům víry byla poutníkům stálým mementem posvátných míst, a v každodennosti života jim dávala zaslechnout výzvy k modlitbě, pokání a naději. Synu Boží, tys na poušti uzdravil každého, kdo pohlédl na měděného hada, učiň přítrž krutému násilí na obyvatelstvu Iráku, Sýrie, Nigérie, a mezi všemi členy lidské rodiny dej vzejít jitřence pokoje a smíření. Milovaný synu nebeského Otce, tys nepřišel svět soudit, ale spasit: veď naše příbuzné a přátele, ať chodí ve světle víry, aby v den soudu stáli po tvé pravici. Synu člověka, tys byl vyvýšen na kříž, aby žádný, kdo v tebe věří nezahynul, ale měl život věčný: otevři jeho brány všem našim věrným zemřelým. K: Otče veškerého milosrdenství, tys křížem svého Syna vykoupil svět. Shlédni na tuto svou rodinu, a vyslyš prosby které k Tobě vznáší skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

4 Římskokatolická farnost Pustiměř, bankovní spojení: ČS a.s., Vyškov, č.ú.: /0800 CHRÁM SV. BENEDIKTA V PUSTIMĚŘI ÚTERÝ, 16. ZÁŘÍ 2014 V HODIN LAUREÁTA SERENADE CHORAL FESTIVAL WASHINGTON, D.C., USA, 2014 dětského pěveckého sboru ONDRÁŠEK první světice českého národa KONCERT K POCTĚ SV. LUDMILY Přijměte pozvání na

5 LITURGICKÉ TEXTY 22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ JER 20,7-9 Čtení z knihy proroka Jeremiáše. Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější než já a přemohls mě! Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají: Kdykoli mluvím, musím křičet, ohlašovat násilí a zpustošení; Hospodinovo slovo se mi stalo pohanou a posměchem po celý den. Řekl jsem si: "Nebudu se již o něho starat, nebudu již mluvit jeho jménem." Tu se (Hospodinovo slovo) stalo v mém nitru hořícím ohněm, zavřeným v mých kostech; snažil jsem se ho snést, ale nebylo to možné. ŽALM 63 Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země. Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá milost je lepší než život, mé rty tě budou chválit. Tak tě budu velebit ve svém životě, v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, plesajícími rty zajásají ústa. Neboť stal ses mým pomocníkem a ve stínu tvých křídel jásám. Má duše lne k tobě, tvá pravice mě podpírá. 2. ČTENÍ ŘÍM 12,1-2 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba. A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé. EVANGELIUM MT 16,21-27 Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, a třetího dne že bude vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: "Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!" On se však obrátil a řekl Petrovi: "Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!" Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši? Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání." 3

6 Skryté znamení (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře) Chlapec šel ke zkoušce na Universitě, celý se třásl, nechtěl ani snídat. Co když propadnu! lamentoval. Slyšela to matka a dozlobila se. Tak se ke zkouškám nechodí. Myšlenku na propadnutí si nesmíš vůbec připouštět. Ta nesmí mít v tvé hlavě místo. Jenom tak se dá žít. Občas se sice přihodí neúspěch, ale i ten se musí co nejdřív zapomenout a ne na něj myslet předem. Nezdá se nám, že projevil tento zdravý optimismus i sv. Petr, když napomenul Ježíše, aby nemluvil o svém umučení? Zvláště se tyto řeči nehodily k tomu, co předcházelo. Sestoupili z hory, kde se Ježíš před očima učedníků proměnil, kde ho viděli ve slávě a slyšeli z nebe svědectví o jeho božím synovství. A teď zčista jasna začne Ježíš dávat učedníkům najevo, že musí jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží i vykladatelů Písma a být zabit a třetího dne být vzkříšen. Evangelium k tomu dodává, že si Petr vzal Ježíše stranou a začal mu to rozmlouvat: Bůh uchovej, Pane! To se ti nesmí stát (Mt 16,22). My ovšem dnes vidíme události v jiné perspektivě. Ale to neznamená, že by šlo o pravdy lehko přijatelné. Zkusme si to osvětlit příkladem z křesťanského umění. Tu je přirozeně hlavním tématem zobrazení kříže. Ale jak jej podat, aby vyjadřoval skutečně tajemství víry. Východní autoři někdy kritizují realistické podání smrti Kristovy, jaké je časté na Západě. Dodávají, že při pohledu na takový kříž každého mimoděk napadne myšlenka podobná jakou měl sv. Petr: Probůh, ať se nám něco podobného nestane! Realistické zobrazení muk budí strach, protože tu vidíme jenom neštěstí. Na to pak je lépe nemyslit. Ve staré době a dodnes na Východě zobrazují proto kříž jako oslavený, neoddělitelný od tajemství vzkříšení a oslavy. Byly časté typy nazvané crux gemmata, kříž s perlami, plný zlata a ozdob. Nebývá tam osoba Krista, je to jenom symbol a to vítězství, života a ne smrti. Takový kříž ovšem nevzbuzuje strach a nosí se jako ozdoba. sou ovšem ve staré době také obrazy realističtější s osobou rozpjatého Spasitele. Ale malíři si dávali pozor, aby nezašli příliš daleko. Na nejstarších malbách je Kristus sice na kříži, ale je oblečený v bílé roucho, colobium, korunu má na hlavě zlatou, je bez známek utrpení, protože z kříže kraluje světu. Po stranách je slunce a měsíc. Nad jeho říší slunce nezapadá. Co tím chtěli malíři vyjádřit? Nutnost vidět kříž ve světle víry. Kristovo umučení není tím, čím se jeví očima profánníma, není to porážka a neúspěch, ale vítězství 4

7 a sláva. Není divu, že vznikla tato zobrazení v prvních dobách křesťanských. Kříž byl donedávna ještě obvyklý popravní nástroj a sám v sobě nemohl budit nic jiného než hrůzu. Před křížem zlaceným a ozdobeným perlami se ten odpor ztrácel. Ale i tento způsob podání měl nevýhody. Před zlaceným křížem se snadno zapomene na to, že je to opravdu kříž a že jím zůstává, i když se ozdobí perlami. Ve středověku proto začali zobrazovat umučení Kristovo realisticky. Vznikají křížové cesty, Boží muka, sloupy bičování, apod. Pobožnosti a modlitby nás povzbuzují, abychom si uvědomili, kolik a jak pro nás Ježíš trpěl, abychom tedy snášeli i my trpělivě utrpení naše. Je tedy jakoby druhá strana téže mince. Na jedné je zobrazeno vzkříšení, na druhé smrt, která k němu vede. Přesto všechno si dovedeme těžko představit ty dvě stránky současně. Abychom viděli jednu, musíme obrátit stranu. Nejlépe si to představíme, když obojí oddělíme časově: napřed smrt a utrpení, potom přijde vzkříšení a věčné štěstí v Bohu. Tak tomu přece bylo podle vypravování evangelia. Tak to viděli očití svědkové, apoštolé. Ale viděl to tak i sám Ježíš? Před jistým časem vedli spolu dva římští teologové dlouhou a živou diskusi o Kristově vědomí. Jako Bůh a člověk viděl všechno z dvojí perspektivy: božsky a lidsky. Jak se ty dva pohledy prolínaly, o tom si těžko dovedeme udělat dokonaly obraz. Ale přece jenom jsme si jistí, že jeden doplňoval druhý. Jako člověk viděl Ježíš své utrpení lidsky a lidsky se ho i děsil. Vždyť se potil i krvavým potem úzkosti. To však, že své utrpení svobodně a s tak neobyčejnou silou nesl, nám ukazuje, že našlo jeho lidské vědomí oporu vyšší ve vědomí Božím. Jak jsme řekli, těžko se můžeme vžít do vědomí Bohočlověka. Ale přesto pozorujeme v životopisech svatých odlesky tohoto spojení. Cítí, vnímají životní události přirozeně a nadpřirozeně současně. To se nejlíp projeví v bolestech a pronásledováních. Příklad toho druhu, který bychom skoro nazvali klasickým, je v životě patronky nemocných, sv. Lidvíny. Začátek je celkem banální. Holandské děvče, plné života, se klouzalo na ledu. Holanďané bruslili už ve středověku. Dělali to na rybích kostech uvázaných na boty. Mládež se přitom šťouchá, padá se, nějaký nos se i rozbije. V případě Lidvíny se zlomilo žebro. Dnes je to jeden z nepatrných sportovních úrazů. Ale tenkrát se vinou zmýleného ošetřování vyvinula tragédie: vnitřní hnisání spojené s postupným odumíráním celého organismu a prudkými bolestmi. Myšlenka na sebevraždu v takových okamžicích není daleko. Lékaři nepomáhali, ale pomohl kněz. Přinesl nemocné kříž se slovy: Tu máš knihu a čti ji stále! A četba pomohla. Nemocná se neuzdravila, bolesti nepřestaly, ale z úst trpící vyšla neuvěřitelná slova: Kdybych věděla, že si jedním Zdrávasem vyprosím zdraví, tak bych se ten Zdrávas nepomodlila. Máme tu něco, co se v lidské logice a psychologii nedá spojit: z jedné strany živelný odpor k utrpení a z druhé strany hluboké přesvědčení o jeho smyslu a o jeho nesmírné hodnotě před Bohem. Spojuje se tu lidské a božské a může to pochopit jenom ten, kdo to zažil. Nejsou to jenom velcí světci. V menší míře to prožívají všichni křesťané v hlubokých zážitcích své pouti. Vědí, že musí trpět, ale nelekají se toho, neříkají, že se to nesmí stát, ale modlí se: Buď vůle tvá! Mluvil jsem o malířích. Znám jednoho moderního, který často zobrazuje Krista. Jeho touha pak je podat jej jako trpícího, bez znaků slávy, ale přitom tak, aby samo utrpení se jevilo jako symbol krásy a vítězství. Taková je totiž podstata radostného poselství evangelia. Kříž i bez zlata a perel je symbol slávy. 5

8 LITURGICKÉ TEXTY 23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ EZ 33,7-9 Čtení z knihy proroka Ezechiela. Toto praví Hospodin: "Nuže, synu člověka, ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům. Když uslyšíš z mých úst slovo, napomeň je mým jménem. Když řeknu bezbožnému: Zemřeš!, a ty mu nebudeš domlouvat, aby se odvrátil od svého chování, umře on, bezbožník, pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky. Když se však budeš snažit odvrátit bezbožného od jeho chování, aby se změnil, ale on nezmění své chování, zemře pro svoji nepravost, ty však sám sebe zachráníš." ŽALM 95 Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme! Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou. Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy." 2. ČTENÍ ŘÍM 13,8-10 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Nebuďte nikomu nic dlužni jen vzájemnou lásku. Neboť kdo druhého miluje, splnil zákon. Vždyť přikázání "nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý", a je-li ještě nějaké přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: "Miluj svého bližního jako sám sebe." Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je tedy láska. EVANGELIUM MT 18,15-20 Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš řekl svým učedníkům: "Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi. Opět vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." 6

9 LITURGICKÉ TEXTY 24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ SIR 27,33 28,9 Čtení z knihy Sirachovcovy. Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci. Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení? S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí? Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, vzpomeň na hnilobu a smrt a dbej přikázání! Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, vzpomeň na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu! ŽALM 103 Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina, a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní! On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním. Nechce se přít ustavičně ani se hněvat navěky. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí. Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti. 2. ČTENÍ ŘÍM 14,7-9 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými. EVANGELIUM MT 18,21-35 Slova svatého evangelia podle Matouše. Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát? Ježíš mu odpověděl: Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát. Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal prodat ho i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím. A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: Zaplať, co jsi dlužen! Jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to. On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a všechno to pověděli svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože ji mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou? A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte. 7

10 Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život (Jan 6,63) SLOVO + P. FRANTIŠKA BENÍČKA Vzpomeňme na nebeského Otce, který nám odpouští královsky a odpouštějme Zhruba za měsíc, 16. října, si připomeneme výročí zvolení papeže bl. Jana Pavla II. Tento římský biskup vešel do dějin jako neúnavný hlasatel Božího slova po celém světě, jako ochránce důstojnosti a práv člověka. Papežovo hlásání však nespočívalo jen ve slovech, on promlouval činem, příkladem, životem. V roce 1983 přichází o vánocích do římské věznice, kde došlo k setkání v lidských dějinách ojedinělému: oběť se setkává se svým vrahem. Papež usedl vedle útočníka a půl hodiny spolu mluvili. Agentury nabízely za fotografie a televizní snímek miliardy lir. Byla to jistě velká senzace pro diváky, dokazující, že evangelium není fráze, ale život. Svatý otec naplnil do důsledku Ježíšova slova, že každý musí svému bratru ze srdce odpustit. Pokud jsme naslouchali pozorně evangeliu, byli jsme vtaženi do dvou těžko pochopitelných skutečností. Služebník je zadlužen stamiliónovou částkou, kterou není schopen vlastními silami zaplatit. Lze očekávat, že král ho pošle do vězení, aby svůj dluh nahradil. Následuje ovšem něco nepochopitelného: král mu odpouští celý dluh a dává mu možnost nového začátku. Druhé těžko pochopitelná skutečnost: služebník není ochoten odpustit banální, zanedbatelnou částku svému kolegovi v práci. Tyto silné kontrasty jasně ukazují na postoje Boha a člověka. Před Bohem jsme všichni miliónovými dlužníky. Dnes a denně hřešíme a Bůh nám odpouští velkoryse všechno beze zbytku, protože má bezbřehou lásku ke každému z nás. Nejde jen o kvantitu, ale i o kvalitu odpuštění. Bůh nám odpouští všechno a k tomu ještě v nás vytváří nové lidi, obnovuje křestní milost, probouzí v nás lásku, naplňuje radostí a pokojem. A jaká je naše reakce tváří v tvář této velké Boží skutečnosti? Podobáme se Bohu anebo tomu ničemnému služebníku? Kolik ješitnosti, neochoty, pýchy, liknavosti k tomu, abychom druhého přijali a odpustili! Jaké malichernosti nás vzdalují od našich bližních! Tady je důležité si uvědomit, že jde o naši spásu. Svým odpuštěním či neodpuštěním rozhodujeme o své spáse či 8

11 věčném zavržení. Stojí nám to za to hněvat se na někoho, kdo nás třeba pomluvil nebo nějak ublížil na cti nebo majetku, abychom tak ztratili věčnost? V prvním čtení jsme slyšeli, že pomsta a hněv jsou ohavnosti, a jen hříšný člověk je chová v srdci. Jsou naše slova, která dost často bezmyšlenkovitě odříkáváme v modlitbě Otče náš - odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme.. pravdivá? A jsme tady v kostele skutečně správně? Nespletli jsme si místo? Máme-li totiž vytvořit společenství Církve, pak není možné, aby v našem středu byl někdo, kdo se nesmířil se svým bratrem či sestrou. Přinášíš-li svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar a jdi se napřed smířit se svým bratrem.... Kdo nemá srdce otevřené k odpuštění, ať do kostela nechodí, protože tím škodí celé farnosti! Bratři a sestry, odpouštějme ve všech oblastech, všechny druhy provinění, dávejme šanci stále našim bližním a když nám to nepůjde, vzpomeňme na nebeského Otce, který nám odpouští královsky. Jak je tomu s křesťanským odpouštěním a neodplácením zlého? (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře) Typický obrázek z venkovského života. Jsem v horské vesničce v Alpách. Sedlák horního dvoru se modernizuje. Už neběhá po stráni dolů a nahoru, ale má auto. Volkswagen tam vyjede. Ale potřebuje spravit a rozšířit cestu. Na jednom místě je pro auto nebezpečná zatáčka, zvlášť v zimě. Bylo by potřeba odkopat kus hrbolaté meze, na které stejně nic neroste. Ale mez patří sousedu a ten nedovolí. Proč? Odprodáním kousku jalové půdy by nic neztratil. Ale důvody nepomáhají. Soused nepovolí, cesta se nespravuje. Slyšíme ovšem nářek a žaloby od sedláka, kterému se hatí bezdůvodně plány. Ale pak se o tom mluví na jiném místě, před jinými. A tam se ozve sympatie pro tvrdého souseda: Jen ať si ten horní vzpomene! Nepovolný soused kdysi potřeboval podobnou službu. Ale otec dnešního horního sedláka mu řekl: Ani milimetr ti nepopustím! Divíte se, že se dnes vrací stejná odpověď nazpět? Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Nevím před kolika lety byla první tvrdohlavost, nevím, kolik let bude trvat druhá. Ale známe dobře, jak se takové vzájemné neústupnosti přenášejí z otců na syny, jak se množí a 9

12 posilují a jaké důsledky mají pro vzájemné soužití. Stačilo by jednou odpustit, aby se linie msty přetrhla. Ale kdo se k tomu odhodlá? A pak tu je stálá námitka: Proč to mám být zrovna já, který mám ustupovat? Neodplácet zlé zlým ale dobrým (srov. Mt 5, 38násl.). Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem. Jak krásně se čtou povídky L. N. Tolstého o neodporování zlému. Ale máme přitom dojem neskutečného světa, který není ani pohádkový. V pohádkách se totiž neodpouští, ale trestá. Nedá se pak říci, že by pohádky nevyjadřovaly přirozenou touhu lidí po štěstí, po míru, ale po takovém pokoji, který se zakládá na spravedlnosti. Opus justitiae pax. Mír je důsledek spravedlnosti a ne nějakého slabošského ustupování zlému. Kromě toho předpoklad Tolstého, že se každý zlý napraví, když se mu nebude odporovat, je morálně i psychologicky nedokazatelný. Jak je tomu tedy s křesťanským odpouštěním a neodplácením zlého? Smíme se proti zlému bránit? Nesmí-li to křesťané dělat, pak jsou všechny soudy, policie, vojsko a úřady zásadně amorální. Tím spíš jsou nedovolené rozsudky smrti a vězení. Tolstoj se sice opovážil o takové sladké anarchii snít, ale sám cítil, jak je to utopické. Všichni lidé se nějak hájí, zastat se pak druhého, kdo je pronásledovaný, proti násilníku, to chválí a obdivují všichni. Ale kam až má tato obhajoba jít? Katoličtí moralisté si pomáhají dvěma výrazy, které dost dobře vyjadřují dvojí vnitřní postoj: zákonná obhajoba a pomsta nebo trest. Toto rozlišení vešlo i do státního zákonodárství. Kdo je nespravedlivě napaden, musí se hájit všemi prostředky, které jsou k obhajobě nutné. Ale nesmí svou obhajobu překročit tak, aby se mstil, aby trestal. Určit trest si totiž vyhrazuje společnost, stát, podle soudního rozsudku. Ale i tu se ptají: jakým právem stát trestá. Moralisté odpovídají: Říkáme tomu trest, ale ve skutečnosti je to zase obhajoba, druh kolektivní ochrany. Kdyby nebyly tresty za zločiny, společnost by se rozložila. Tím se stává reakce proti zlu nejenom dovolená, ale dokonce povinná. Stát, který spravedlivě práva svých občanů nehájí, nekoná svou povinnost. Považujeme také za správné, že se zákonně stíhá i soukromník, který mohl zločinu zabránit, ale neudělal nic k obhajobě napadeného. Ale zase tu je otázka hranice. Kam až tato povinnost sahá. Dávají obyčejně tuto dobrou radu do života: Buď vždycky ochoten hájit práva jiných; jde-li však o tvé vlastní právo, můžeš se ho zříci. Budeš tím větší, čím víc dovedeš odpouštět. Ale tím se vracíme k otázce, jaký je z toho užitek? Nejenom Tolstoj, ale i náš Jaroslav Vrchlický v eposu Hilarion podává tento jednoduchý důvod. Zlo se nemůže přemoci zlem, ale jenom dobrem. Kdo odpustí, dělá dobro a proto přemáhá zlo opravdu a nejenom zdánlivě a na čas, jak se to děje při obhajobě. Úvaha 10

13 vypadá logicky a přesvědčivě. Ale přece je tu jeden slabý bod. Zlo se přemáhá dobrem. Souhlasíme. Ale právě tu je problém: Nehájit se? je to skutečně dobro nebo slabost ke zlu? Na to se stále ptáme. Aby se dokázalo, že jde opravdu o dobro, uvádí se tento přesvědčivý důkaz. Porovnejme dvojí dobro: soukromé a veřejné, chvilkové a trvalé. Soukromé a chvilkové dobro vyžaduje, abych se hájil. Pro dobro celé společnosti a tedy nakonec i pro moje vlastní trvalé dobro je lepší, když odpustím. Proč bych tedy nesnesl menší zlo, plyne-li z toho větší a trvalejší dobro. Vždyť tento princip aplikujeme v životě stále. Ale aplikujeme jej v jednotě jedné osoby. Ruka zachytí ránu, která by měla udeřit do tváře; dáme si operativně vyjmout část, která by nakazila jiné části. Já sám teď volím menší zlo pro své vlastní větší dobro. Odpustím-li však druhému, zůstává mně přes všechny úvahy pocit, že já trpím pro někoho cizího, který si to popřípadě vůbec nezaslouží. Aby tedy úvaha o dobru celku skutečně platila, bylo potřeba, aby dostala nový základ. Ten jí pak dalo křesťanství svou naukou o mystickém těle Kristově. Všichni, kteří jsme přijali jednoho Ducha svatého, tvoříme jedno těla, jakoby jedno společné já. Morální závěr z toho čteme jasně rozvinutý v prvním listu ke Korinťanům (12, 26): Trpí-li jeden úd, cítí tu bolest všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují. A o něco výše píše apoštol: Tělo se přece neskládá z jedné části, ale z mnoha. Kdyby řekla noha: Nejsem ruka a proto nepatřím k tělu, proto ještě k tělu patří! A kdyby řeklo ucho: Nejsem oko a proto k tělu nepatřím, proto ještě k tělu patří! Kdyby bylo celé tělo jenom oko, kde by byl sluch? Kdyby všechno bylo jen jeden úd, kam by se podělo tělo? Takto však je sice mnoho údů, ale jenom jedno tělo (1 Kor 12, 14-20). Na tomto základu je ovšem nauka o odpuštění bližnímu docela jasná. Odpouštíme vlastně sami sobě. Udeří-li se někdo při běhu pravou nohou do levé, jistě ho nenapadne, aby to napravil tím, že levou nohou udeří do pravé. Udělá-li to, je to projev nerozumného vzteku, ne spravedlnosti. Můžeme tedy právem říci, že je nauka o odpuštění bližnímu typicky křesťanská proto, že má typicky křesťanský základ: jednotu všech v Kristu. Kdo jí neprožívá, pochybujeme, že by dokázal opravdu vědomě a přitom čestně a mužně odpustit. Odpustit bližnímu je požadavek křesťanského života tak základní, že si jej připomínáme v Otčenáši: Odpusť nám naše viny, jako i my, tj. do té míry jak my odpouštíme našim viníkům. V životě reformátora východního mnišského života v Bukovině Paisija Veličkovského čteme, že vykázal z kostela před recitací Otčenáše dva mnichy, kteří se povadili a nechtěli si odpustit. Považoval za nemožné, že by v tom stavu mohli modlitbu Páně recitovat bez toho, že by uráželi Boha. Terminologie Otčenáše vypadá na první pohled juridicky. My máme dlužníky. Odpustíme jim a tím si zaplatíme své vlastní dluhy u Boha. Máme tedy z odpuštění samé výhody a to rozhodně větší. Tak to zdůrazňuje i Ježíšovo podobenství o sluhovi, který nechtěl odpustit malý dluh svému společníkovi a proto pán odvolal odpuštění, které poskytl jemu (Mt 18, 23násl.). Tak to potvrzují i slova, která u sv. Matouše následují hned po Otčenáši: Proto když odpustíte lidem jejich poklesky, také váš nebeský Otec vám odpustí, ale když lidem neodpustíte, ani váš nebeský Otec vám neodpustí vaše poklesky (Mt 6, 14-15). Tato právnická mluva tedy vyjadřuje velmi jasně důsledky, které z odpuštění bližnímu plynou pro mne samého. Ale není to jenom nějaká juridická fikce. Je to, abychom to tak nazvali, právní vyjádření hluboké skutečnosti jednoty všech v Kristu. 11

14 Církev. 3. Nová smlouva a nový lid (katecheze papeže Františka při středeční generální audience, aula Pavla VI. ve Vatikáně, 6. srpna 2014) Dobrý den, drazí bratři a sestry! V předcházejících katechezích jsme viděli, jak církev tvoří lid, s trpělivostí a láskou Boží tvoří lid, do něhož jsme povoláni patřit. Dnes bych rád poukázal na novost, která tento lid charakterizuje. Jde vskutku o nový lid založený novou smlouvou, kterou ustanovil Pán Ježíš darem svého života. Tato novost nepopírá předcházející cestu, ani se s ní nekříží, ale pokračuje v ní a dovršuje ji. 1. Existuje jedna velmi příznačná postava, která je styčným bodem Starého a Nového zákona, totiž Jan Křtitel. V synoptických evangeliích je předchůdcem, který připravuje Pánův příchod přípravou lidu na konverzi srdce a k přijetí nadcházející Boží útěchy. V Janově evangeliu je svědkem, poněvadž nám umožňuje rozpoznat v Ježíši Toho, který přichází shůry, aby nám odpustil hříchy a učinil ze svého lidu svoji nevěstu, prvotinu nového lidstva. Jako předchůdce a svědek má Jan Křtitel ústřední postavení v rámci celého Písma, protože spojuje příslib Starého zákona a jeho naplnění, všechna jeho proroctví a jejich uskutečnění v Ježíši Kristu. Jan nám svým svědectvím ukazuje Ježíše, vybízí nás, abychom Jej následovali, a bez obalu nám říká, že to vyžaduje pokoru, pokání a obrácení. Je to výzva k pokoře, pokání a obrácení. 2. Jako Mojžíš uzavřel smlouvu s Bohem mocí zákona obdrženého na Sinaji, tak Ježíš na hoře u Galilejského jezera podává svým učedníkům a zástupům nové učení, které začíná blahoslavenstvími. Mojžíš dává na Sinaji Zákon a Ježíš, nový Mojžíš, dá Zákon na oné hoře u břehů Galilejského jezera. Blahoslavenství jsou cestou, kterou ukazuje Bůh jako odpověď na touhu po blaženosti vepsanou do člověka, a jsou zdokonalením Poutníci na Hoře blahoslavenství, Izrael, Peregrinatio Ad Fontes Salutis, 26. února přikázání Starého zákona. My jsme zvyklí umět desatero přikázání - a vy jste se je všichni jistě v katechismu naučili a znáte je - ale neumíme zopakovat blahoslavenství. Zkusme si je však připomenout a vtisknout do srdce (papež pak navrhne, aby přítomní každé z blahoslavenství opakovali po něm): Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. (lidé opakují) 12

15 Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. (lidé opakují) Blahoslavení tiší, neboť dostanou zemi za dědictví. (lidé opakují) Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. (lidé opakují) Blahoslavení milosrdní, neboť dojdou milosrdenství. (lidé opakují) Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. (lidé opakují) Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. (lidé opakují) Blahoslavení, kdo jsou pronásledování pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. (lidé opakují) Blahoslavení jste, když vás budou tupit kvůli mně, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost (papež nabízí pomoc a opakuje spolu s lidmi); radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu. (lidé opakují) Výborně! Dám vám však ještě něco za domácí úkol, totiž vzít si evangelium, to malé, které máte stále s sebou. Pamatujete si, že máte mít evangelium vždy při sobě? A v Matoušově evangeliu, myslím páté kapitole, jsou blahoslavenství. A přečtěte si je dnes i zítra. Souhlasíte? (lidé odpovídají: ano!) To abychom je nezapomněli, protože je to Zákon, který nám dal Ježíš. Uděláte to? (znovu přitakání) Děkuji. V těchto slovech je veškerá novost, kterou přinesl Kristus. Blahoslavenství jsou totiž Ježíšovým portrétem, formou jeho života a jsou cestou opravdové blaženosti, po níž se s milostí, kterou nám Ježíš dává, můžeme také ubírat. 3. Kromě nového zákona nám Ježíš zanechal také protokol, podle kterého budeme souzeni na konci světa. A jaké otázky tam dostaneme? Jaké to budou otázky? Co říká protokol, podle něhož nás bude soudce posuzovat? Nacházíme jej ve 25. kapitole Matoušova evangelia. Dnešním úkolem je tedy četba páté kapitoly Matoušova evangelia, kde jsou blahoslavenství, a také dvacáté páté kapitoly, kde je onen protokol otázek, které nám budou kladeny v den soudu. Nebudeme si moci zakládat na titulech, postavení či privilegiích. Pán nás rozpozná jedině, pokud jsme jej rozpoznali v chudém, hladovějícím, v potřebném a vyděděném, v trpícím a osamoceném... To je jedno ze základních kritérií, která ověřují náš křesťanský život a s nimiž nás Ježíš vybízí denně se měřit. Přečtu si blahoslavenství a přemýšlím o tom, jaký má být můj křesťanský život, a potom zpytuji svědomí podle oné dvacáté páté kapitoly Matoušova evangelia. Drazí přátelé, právě v tom spočívá nová smlouva: abychom se rozpoznali v Kristu jako ti, kdo jsou zahrnuti milosrdenstvím a soucitem Božím. To naplňuje naše srdce radostí a činí náš život krásným a věrohodným svědectvím Boží lásky ke všem bratřím, které denně potkáváme. A pamatujte na úkoly! Pátá a dvacátá pátá kapitola z Matouše. Děkuji. 13

16 Již dva dny před svou třetí zahraniční cestu, která vedla do Jižní Koreje, zaslal Petrův nástupce Korejcům videoposelství, které bylo odvysíláno jihokorejskou státní televizí: Drazí bratři a sestry. Za pár dnů budu s pomocí Boží mezi vámi v Koreji. Už nyní vám děkuji za přijetí a zvu ke společné modlitbě, aby tato apoštolská cesta přinesla dobré plody církvi i korejské společnosti. Vstaň, rozsviť se! (Iz 60,1) těmito slovy, jimiž se prorok Izaijáš obracel k Jeruzalému, se obracím na vás. Pán nás zve, abychom přijali Jeho světlo, přijali jej do srdce a rozjímali o něm v životě plném víry, naděje a lásky, plném radosti evangelia. Jak víte, přicházím u příležitosti 6. asijského dne mládeže. Zvláště mladým přinesu Pánův vzkaz: Mládeži Asie, vstaň! Sláva mučedníků ať se rozsvítí nad tebou. Světlo vzkříšeného Krista se jako v zrcadle odráží ve svědectví Paul Yun Ji-chunga a 123 druhů mučedníků víry, které prohlásím za blahoslavené v Soulu 16. srpna. Mladí lidé jsou nositeli naděje a energie pro budoucnost. Jsou však také oběťmi morální a duchovní krize naší doby. Proto bych rád sdělil jim a všem, že jediné jméno, ve kterém můžeme být spaseni, je Pán Ježíš. Drazí korejští bratři a sestry, víra v Krista zapustila ve vaší zemi hluboké kořeny a přinesla bohaté plody. Staří jsou strážci tohoto dědictví. Bez nich by mladí postrádali paměť. Setkání starých a mladých lidí je pro lid zárukou cesty. A církev je velká rodina, v níž jsme v Kristu všichni bratři. V Jeho jménu přicházím, abych s vámi v radosti sdílel evangelium lásky a naděje. Pán ať vám žehná a Panna Maria ochraňuje. Ve středu, 13. srpna 2014 v 16 hodin se papež František vydal na svou třetí zahraniční cestu, která vede do Korejské republiky. Ještě předtím však v jedenáct hodin dopoledne navštívil baziliku Santa Maria Maggiore, kde, jak má ve zvyku před svými apoštolskými cestami, setrval asi 20 minut v mariánské kapli s milostným obrazem Salus Populi Romani v tiché modlitbě. 14

17 Po takřka jedenácti a půl hodinovém letu přistálo letadlo s Petrovým nástupcem v hlavním městě Soulu. U nás bylo čtvrt na čtyři ráno a v Koreji čtvrt na jedenáct dopoledne. Tento asijský stát ležící na jihu Korejského poloostrova je z hlediska přítomnosti a působení katolické církve nejdynamičtěji se rozvíjející asijskou zemí. 50 milionů jejích obyvatel žije na území asi o třetinu větším než Česká republika a téměř 11% z nich tvoří katolíci. Víru přinesli do své vlasti samotní Korejci ze sousední Číny, tedy nikoli misionáři, v roce Věřící laici si udělovali svátost křtu mezi sebou. Rozpoutalo se však krvavé pronásledování, které trvalo s různou intenzitou do roku 1886, kdy byla vyhlášena náboženská svoboda. Během tohoto období dosvědčilo katolickou víru 10 tisíc mučedníků, mužů i žen. V první generaci křesťanů byli všichni laici, ale objevilo se mezi nimi několik kandidátů kněžství. Obrátili se proto na papeže, aby jej požádali o biskupa. Ten roku 1831 založil první diecézi a když přijeli roku 1836 první francouzští misionáři čítalo katolické společenství pět tisíc duší. Dnes žije v Korejské republice něco přes pět milionů katolíků. Každý rok přijme svátost křtu přibližně 100 tisíc dospělých a asi 25 tisíc dětí. Místní církev má 15 diecézí a vojenský ordinariát a slouží jí 35 biskupů, kněží a laických katechetů. V seminářích se připravuje 1489 bohoslovců, každý rok přibude více než stovka nových kněží. Katolických škol prvního a druhého stupně je 294, vyšších škol a univerzit je 34. Katolické školy prvního stupně mají žáků, druhého stupně a katolické vysoké školy studentů. Charitativní činnost je další charakteristickou vlastností jihokorejské církve, která provozuje 49 nemocnic, 513 domovů pro důchodce a postižené lidi, 277 sirotčinců a jeslí, a dalších 300 různých sociálně prospěšných center. Samozřejmostí je také velký počet misionářů, kněží i laiků, kteří působí za hranicemi Koreje. Během jedenáctihodinovému letu Svatý otec oslovil přítomné novináře. Požádal je o modlitbu za jejich kolegu, pětatřicetiletého italského videoreportéra. Simone Camilli spolu s dalším novinářem a třemi palestinskými zbrojními techniky ve středu zemřel v pásmu Gazy při deaktivaci izraelské výbušniny. Pomodleme se za Simona Camilliho, jednoho z vás, který dnes zemřel při práci. Takové jsou důsledky války Děkuji vám za vaši službu, za vše, co v těchto dnech budete dělat. Nebude to pouhý zájezd, ale velmi náročná práce. Kéž vaše slovo napomáhá tomu, abychom se spojili se světem. A prosím vás, snažte se vždy předávat poselství pokoje. To, co se nyní děje, je velmi zlé. Po této společné modlitbě papež František přislíbil novinářskému doprovodu tiskovou konferenci při zpátečním letu. Papežský speciál mohl díky zvláštnímu povolení pekingské vlády poprvé v historii proletět čínským vzdušným prostorem. Petrův nástupce proto zaslal pozdravný telegram čínskému prezidentu Xi Jinpingovi a hlavám dalších deseti přelétaných států, včetně Slovenské republiky. 15

18 Oficiální státní přijetí proběhlo na soulském vojenském letišti po desáté hodině dopolední místního času. Za zvuku jedenadvaceti dělových salv papeže Františka uvítala jihokorejská prezidentka Pak Kun-hje, státní a církevní představitelé. Svatého otce na letišti očekávala také katolická komunita. V delegaci, která papeže vítala po jeho příletu, byli kromě státních a náboženských představitelů také mnozí zástupci katolického společenství. Dozvěděl jsem se, že mezi nimi byli rovněž příbuzní mučedníků, kteří budou v těchto dnech blahořečeni. Můžeme si tak uvědomit, nakolik je korejská katolická církev jednou rodinou a nakolik je mučednictví reálně přítomné v životě katolických komunit. Pro nás je to velmi zajímavé a dojemné, - vysvětlil při odpoledním brífinku v Soulu vatikánský tiskový mluvčí, otec Federico Lombardi, S.I. Papež na letišti také pozdravil pozůstalé tří set obětí, které si letos v dubnu vyžádalo ztroskotání jihokorejského trajektu Sewol. Toto setkání je pro korejskou veřejnost důvodem k naději, neboť napomáhá k tomu, aby tragédie neupadla v zapomnění, dodal tiskový mluvčí Svatého stolce. Papežská delegace se po příletu odebrala na soulskou apoštolskou nunciaturu, kde Svatý otec soukromě slavil mši a později poobědval. Velice mne těší, že jsem mohl přijet do Koreje, země jitřní svěžesti V Modrém paláci, sídle jihokorejských prezidentů, papež dnes odpoledne nejprve soukromě rozmlouval s nynější hlavou státu a první ženou v tomto úřadě. Poté v reprezentačním sále oslovil zhruba dvě stě zástupců státních institucí a členů diplomatického sboru. Papež vzpomenul na násilí, pronásledování a válku, kterým byl korejský národ vystaven : Paní prezidentko, vážení vládní a občanští představitelé, vážení členové diplomatického sboru, Velice mne těší, že jsem mohl přijet do Koreje, země jitřní svěžesti a poznat nejenom přírodní krásy této země, ale především její lid a její kulturní a historické bohatství. Tento národní odkaz byl během let vystaven zkouškám násilí, pronásledování a války. Navzdory těmto zkouškám však horko dne a temnota noci vždycky daly prostor svěžesti jitra, tedy neměnné naději ve spravedlnost, pokoj a jednotu. Naděje je veliký dar! Nesmíme malomyslnět při sledování těchto cílů, které nejsou dobrodiním pouze pro korejský lid, ale pro celý region a celý svět. 16

19 Rád bych poděkoval paní prezidentce Park Geun-hye za její srdečné uvítání. Zdravím ji i vážené členy vlády. Chtěl bych také poděkovat členům diplomatického sboru a všem přítomným, kteří svým úsilím pomáhali při přípravě mojí návštěvy. Jsem vám velice vděčný za vaši pohostinnost, která mi ihned umožnila cítit se u vás jako doma. Moje návštěva Koreje se koná u příležitosti VI. Asijského dne mládeže, který shromažďuje mladé katolíky z celého tohoto rozlehlého kontinentu k radostnému slavení společné víry. Během své návštěvy také prohlásím za blahoslavené některé Korejce, kteří zemřeli jako mučedníci křesťanské víry: Paula Yun Ji-chunga a 123 jeho druhů. Tyto dvě slavnosti se vzájemně doplňují. Korejská kultura dobře chápe důstojnost a moudrost, jež jsou vlastní starým lidem, a váží si jejich role ve společnosti. My katolíci ctíme předky, kteří podstoupili mučednictví pro víru, protože byli ochotni darovat život za pravdu, v níž uvěřili a podle níž se snažili žít. Oni nás učí žít plně pro Boha a pro dobro bližních. Velký a moudrý lid miluje nejenom svoje staré tradice, ale cení si také mladých lidí a snaží se jim předávat odkaz minulosti a uplatňovat jej ve výzvách přítomnosti. Kdykoli se setkávají mladí lidé jako při této příležitosti, nabízí se nám všem možnost naslouchat jejich nadějím a starostem. Jsme také povoláni zamýšlet se nad adekvátností způsobu, jakým předáváme své hodnoty budoucím generacím, a nad tím, jaký typ společnosti jim chceme odevzdat. V tomto kontextu pokládám za obzvláště důležité, abychom se zamysleli nad nutností předávat naší mládeži dar pokoje. Tato výzva má zcela zvláštní význam tady v Koreji, zemi, která dlouho trpěla nedostatkem míru. Cením si snah o smíření a stabilitu na Korejském poloostrově a povzbuzuji tyto snahy, které představují jedinou bezpečnou cestu k trvalému míru. Úsilí Koreje o mír mi opravdu leží na srdci, protože ovlivňuje stabilitu celé oblasti a celého světa znechuceného válkou. Úsilí o mír je výzvou každému z nás a zvláště těm z vás, jejichž posláním je usilovat o dosažení obecného dobra lidské rodiny trpělivou diplomatickou prací. Jde o stálou výzvu ke zboření zdí nedůvěry a nenávisti a k prosazování kultury smíření a solidarity. Diplomacie jakožto umění možného se totiž zakládá na pevném a ustavičném přesvědčení, že míru lze dosáhnout dialogem a pozorným a diskrétním nasloucháním, spíše než vzájemným obviňováním, zbytečnými kritikami a manifestacemi síly. 17

20 Mír není pouhá absence války, ale působí spravedlnost (srov. Iz 32,17). A spravedlnost jako ctnost se dovolává houževnaté trpělivosti; nevyžaduje zapomenutí na minulé nespravedlnosti, ale jejich překonání odpuštěním, tolerancí a spoluprací. Vyžaduje vůli rozlišovat a dosahovat vzájemně výhodných cílů pokládáním základů vzájemné úcty, porozumění a smíření. Je žádoucí, abychom všichni usilovali o mír, modlili se za mír a utvrzovali se ve snaze o jeho uskutečnění. Drazí přátelé, vaše snahy politických a občanských lídrů směřují k vybudování lepšího, mírumilovnějšího, spravedlivějšího a prosperujícího světa pro naše děti. Zkušenost nás učí, že v globalizujícím se světě musí naše chápání obecného dobra, pokroku a rozvoje mít nejenom ekonomickou, ale také lidskou povahu. Jako většina rozvinutých zemí se Korea střetává s vážnými sociálními problémy, politickým rozdělením, ekonomickými nerovnostmi a starostmi spojenými se zodpovědnou péčí o životní prostředí. Důležité je, aby hlas každého člena společnosti byl slyšen a aby se prosazoval duch otevřené komunikace, dialogu a spolupráce! Je rovněž důležité věnovat zvláštní pozornost chudým, zranitelným a těm, kdo nemají hlas, a to nejenom tím, že vyjdeme vstříc jejich bezprostředním potřebám, ale pomocí v jejich lidském a duchovním růstu. Doufám, že korejská demokracie bude nadále sílit a že tento národ prokáže prvenství také při globalizaci solidarity, které je dnes obzvláště zapotřebí, tedy oné solidarity, jejímž cílem je integrální rozvoj každého člena lidské rodiny. Během své druhé návštěvy v Koreji před dvaceti pěti lety svatý Jan Pavel II. dal najevo své přesvědčení, že budoucnost Koreje bude záviset na tom, zda v jejím lidu bude dostatek moudrých, ctnostných a hluboce duchovních mužů a žen (říjen 1989). Poukazem na tato slova vás dnes chci ujistit o trvalé touze korejského katolického společenství plně se podílet na životě národa. Církev touží přispívat k výchově mládeže, k růstu ducha solidarity vůči chudým a znevýhodněným a k formaci mladých generací, ochotných nabízet svoji moudrost a prozíravost zděděnou po svých předcích a zrozenou z jejich víry, aby bylo možno čelit velkým politickým a sociálním otázkám této země. Paní prezidentko, dámy a pánové, ještě jednou vám děkuji za vaše uvítání a vaši pohostinnost. Pán ať žehná vám a milovanému korejskému lidu. Zvláště pak ať žehná starým a mladým lidem, kteří uchovávají paměť a vlévají nám odvahu, a jsou naším největším pokladem a naší nadějí do budoucna. 18