Univerzita Hradec Králové Filozofická fakulta Katedra pomocných věd historických a archivnictví KYŠPERSKÉ CECHY

Transkript

1 Univerzita Hradec Králové Filozofická fakulta Katedra pomocných věd historických a archivnictví KYŠPERSKÉ CECHY Diplomová práce Autor: Studijní program: Studijní obor: Vedoucí práce: Bc. Dagmar Bednářová N7105 Historické vědy Archivnictví PhDr. Jana Vojtíšková, Ph.D. Hradec Králové 2015

2 Univerzita Hradec Králové Filozofická fakulta Zadání diplomové práce Autor: Studijní program: Studijní obor: Název závěrečné práce: Název závěrečné práce AJ: Bc. Dagmar Bednářová N7105 Historické vědy Archivnictví Kyšperské cechy Kyšperk Guilds Cíl, metody, literatura, předpoklady: Stručný obsah: Historie a vývoj cechovního zřízení a řemesel v kontextu dějin města Kyšperka. Prostředí a předpoklady vzniku, založení v roce 1680 a vývoj do jejich zrušení v 19. století ve světle dochovaných pramenů. Metody zpracování: Použití dostupné literatury a především dosud nezpracovaných pramenů z cechovního fondu. Analýza, syntéza, pramenná sonda, ediční zpracování vybraných ukázek. Literatura nebo archivní fondy: František HOFFMAN, České město ve středověku, Praha Zikmund WINTER, Zlatá doba měst českých, Praha Stanislav ADAMEC, Město Kyšperk a jeho obyvatelé v století, Ústí nad Orlicí Stanislav ADAMEC et al., Město Kyšperk / Letohrad , Ústí nad Orlicí Městské muzeum v Letohradě, sbírkový fond Cechy. SOkA Ústí nad Orlicí, fond Archiv města Kyšperka/Letohradu. Garantující pracoviště: Katedra pomocných věd historických a archivnictví Filozofická fakulta Vedoucí práce: PhDr. Jana Vojtíšková, Ph.D. Oponent: doc. PhDr. Věra Němečková, Ph.D. Datum zadání závěrečné práce:

3 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala pod vedením PhDr. Jany Vojtíškové, Ph.D. samostatně a uvedla jsem všechny použité prameny a literaturu. V Hradci Králové.. (podpis)

4 Poděkování: Touto cestou bych ráda poděkovala vedoucí své práce PhDr. Janě Vojtíškové, Ph.D. za odborné vedení, podnětné rady a ochotnou spolupráci při přípravě této závěrečné diplomové práce. Dále bych ráda poděkovala kolegům v archivech a muzeích, kteří mi byli nápomocni zpřístupněním materiálů či odbornými konzultacemi. V neposlední řadě patří velké díky mé rodině, bez jejichž tolerance a zázemí by práce nemohla vzniknout.

5 ANOTACE Předkládaná diplomová práce se zabývá historií cechů v Kyšperku (dnešním Letohradě) v kontextu dějin města. Zkoumá předpoklady vzniku cechů, jejich založení v roce 1680, působení ve městě a postupný zánik, který přesáhl oficiální zrušení cechů v roce Sleduje společné rysy a charakteristiky kyšperských cechů s cechovními organizacemi v rámci českých zemí. Zároveň je práce sondou do řemeslné výroby, způsobu obživy a hospodářských poměrů města. Důležitou součástí je zmapování dostupných pramenů, z nichž je většina uložena v Městském muzeu v Letohradě. Z nich bylo možné alespoň částečně rekonstruovat seznamy mistrů, kteří pocházeli z Kyšperka. Nebylo možné využít prameny ze Státního okresního archivu v Ústí nad Orlicí, diplomovou práci to však výrazně neomezilo. Klíčová slova: cech, Kyšperk, Letohrad, řemeslo, hospodářství ANNOTATION This thesis deals with history of guilds in Kyšperk (Letohrad in present) in context of town s history. It examines the preconditions for formation the guilds, their founding in 1680, the effects in the town and a gradual extinction, which exceeded the official abolition of the guilds in It follows up common features and characteristics of Kyšperk guilds with other Guilds organizations in the Czech lands. The thesis also monitors craft production, livelihoods and economic conditions of the city. The important part of this thesis is the mapping of available sources, which are mostly stored in the Municipal museum in Letohrad. Thanks to these sources it was possible to write lists of the Masters, who came from Kyšperk. It was not possible to use sources from the State county archive in Ústi nad Orlicí, but the thesis was not limited by that. Keywords: guild, Kyšperk, Letohrad, craft, economy

6 OBSAH ÚVOD VÝBĚR Z LITERATURY A SOUČASNÝ STAV BÁDÁNÍ VÝVOJ CECHOVNÍHO ZŘÍZENÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH Trhy a život uvnitř cechu Z HISTORIE MĚSTA KYŠPERKA HOSPODÁŘSKÝ VÝVOJ V KYŠPERKU Trhy v Kyšperku Spektrum řemesel a živností v Kyšperku dle soupisů a sčítání obyvatel CECHY V KYŠPERKU CECH ŘEZNICKÝ Prameny k cechu řeznickému v Kyšperku CECH KREJČOVSKÝ Prameny k cechu krejčovskému v Kyšperku CECH TKALCOVSKÝ Prameny k cechu tkalcovskému v Kyšperku CECH OBUVNICKÝ Prameny k cechu obuvnickému v Kyšperku CECH MLYNÁŘSKÝ A PEKAŘSKÝ Prameny k cechu mlynářskému a pekařskému v Kyšperku CECH ROZLIČNÝCH ŘEMESEL Prameny k cechu rozličných řemesel v Kyšperku.. 80

7 ZÁVĚR Seznam použitých pramenů, literatury a elektronických zdrojů. 84 Seznam použitých zkratek. 91 Seznam tabulek Seznam příloh. 93 Přílohy. 95

8 ÚVOD Cílem této diplomové práce je shrnutí historie cechů v Kyšperku 1 v kontextu dějin města, a to nejen do oficiálního zániku cechů v roce 1859, ale i s mírným přesahem a dozníváním jejich činnosti do konce 19. století, a zmapování dostupných pramenů. V bakalářské práci jsem se zabývala historií sirkařství v Kyšperku. Při jejím psaní jsem našla v archivu písemnost 2, která dokládá prvenství ve výrobě sirek ještě o tři roky dříve než v Sušici. Celé 19. století se městečku říkalo sirkařský Kyšperk, protože podomácká výroba sirek zde byla jedním z hlavních zdrojů obživy. V diplomové práci se proto přirozeně vracím k tématu se snahou rozšířit oblast bádání na ostatní řemesla a způsoby obživy, které se v minulosti v Kyšperku vyskytovaly. Cechy v Kyšperku se zatím nikdo podrobněji nezabýval a dostupné prameny nejsou zpracované. Tato tématika je přitom nesporně zajímavá, jelikož cechy byly v dané době formujícím prvkem ve společnosti a lze na nich sledovat i každodennost života obyvatel. Při zpracovávání byla použita literatura a prameny vztahující se k dějinám českých měst, k městu a regionu samotnému a k problematice cechovního zřízení a vývoji řemesel. 3 Dále jsem provedla sondu do současného stavu bádání v oblasti cechů a zjišťovala, jak dalece jsou cechy zpracované ve městech v okolí Letohradu. K dějinám města byly použity dobové prameny, kroniky a veškerá literatura i nepublikované studie, byť nejčastěji je citována kniha Město Kyšperk/Letohrad 4, na níž jsem se autorsky podílela a která vychází ze všech výše zmíněných zdrojů. Prameny týkající se kyšperských cechů jsou uloženy v Městském muzeu v Letohradě, ve Státním oblastním archivu v Zámrsku a ve Státním okresním archivu v Ústí nad Orlicí. K dějinám města jsem použila i listiny z Národního archivu Praha. V průběhu zpracovávání této diplomové práce se vyskytl problém ve Státním okresním archivu v Ústí nad Orlicí. Fond 1 Městečko Kyšperk (z německého Geiersberg, někdy psáno Geyersberg Supí hora) se v roce 1950 spojilo s okolními obcemi Orlicí, Kunčicemi a Rotnekem a došlo k přejmenování původem německého názvu na Letohrad. (Městské muzeum Letohrad (dále jen MML), Kronika města Letohrad I., s. 295, bez označení.) 2 SOkA Ústí nad Orlicí, fond města Letohrad, č. 193, 4 1/11, Poučení A. Nona ve věci výroby zápalek, (Dagmar BEDNÁŘOVÁ, Historie sirkařství v Kyšperku, bakalářská práce na katedře PVHA, FHS UHK, Hradec Králové 2007.) 3 Konkrétní tituly jsou odcitovány v 1. kapitole. 4 Stanislav ADAMEC (red.), Město Kyšperk/Letohrad , Letohrad

9 města Letohrad byl nepřístupný z důvodu generální inventury a zároveň byla uzavřena studovna. Bylo mi oznámeno, že fond nebude přístupný ještě několik let. Jsem si proto vědoma limitů této práce, protože část cechovních knih je uložena právě v Ústí nad Orlicí, ale přes veškerou snahu mi nebylo umožněno je využít. Nutno ovšem podotknout, že nejstarší archiválie zde uložené byly již v minulosti prozkoumány při zpracovávání publikace Město Kyšperk/Letohrad (2008), gruntovní knihy využil také Stanislav Adamec v knize Město Kyšperk a jeho obyvatelé v století 5 a cechovní knihy v nepublikované studii Řemesla a živnosti v Kyšperku do roku Dále jsem měla v muzeu k dispozici několik přepisů a výpisů z archiválií ze Státního okresního archivu v Ústí nad Orlicí, takže v omezené míře jsem potřebné historické údaje mohla čerpat alespoň z těchto druhotných zdrojů. 6 Ve Státním oblastním archivu v Zámrsku se ve fondu kyšperského velkostatku nachází řada cenných listin k dějinám města, bohužel jen několik málo písemností, které se vztahují k cechům. 7 Jedná se převážně o jednotliviny, korespondenci, například vyřizování různých stížností. Bohužel bez hlubší návaznosti, vytržené z kontextu, takže nebylo možné rekonstruovat konkrétní případy. Hlavním pramenným zdrojem této práce se proto stal zatím nezpracovaný fond Městského muzea v Letohradě, kde jsou uloženy cechovní knihy, některé zakládací listiny cechů, výuční a tovaryšské listy, pokladní knihy a další cenný materiál. V rámci přípravy jsem nejstarší listiny a prameny zdigitalizovala, takže muzeum bude moci snímky využít pro případné další badatele bez nutnosti manipulace s originály. Dále jsem knihy rozdělila a popsala, protože dosud byly zavedeny pod původními přírůstkovými čísly, často s neurčitým popisem cechovní kniha. K několika listinám jsem napsala regesty a přepsala jednu celou knihu cechu řeznického, který měl, v porovnání s ostatními dochovanými prameny 8, nejdůsledněji vedenou agendu. Tato práce se pokouší o komplexní shrnutí všech poznatků, které bylo možné ve světle dochovaných a dostupných pramenů postihnout. 5 Stanislav ADAMEC, Město Kyšperk a jeho obyvatelé v století, Letohrad MML, studijní knihovna, složka kopií a přepisů listin, nečíslováno. 7 SOA Zámrsk, fond Velkostatek Kyšperk. 8 Vycházím z porovnávání knih uložených v MML, nevylučuji jiný závěr při dodatečném prozkoumání materiálu v SOkA Ústí nad Orlicí. 2

10 1. VÝBĚR Z LITERATURY A SOUČASNÝ STAV BÁDÁNÍ Cechy se dostávají nejen v poslední době do popředí zájmu řady badatelů. S trendem zkoumání života každodennosti, městského prostředí a historie řemesel jsou tyto uzavřené specifické skupiny cenným zdrojem mnoha informací. Cechy se proto objevují v řadě současných studentských prací, v tematických monografiích o řemeslech i v obecnějších dílech celorepublikových či k dějinám jednotlivých měst. Téma je to však obsáhlé a většina konkrétních cechů teprve čeká na své zpracování. K problematice cechů a řemesel lze ze starších zpracování, kromě všeobecných dějin a encyklopedií 9, využít stále platné práce Zikmunda Wintera 10. V roce 1927 byla publikována v Českém časopise historickém studie Bedřicha Mendla Počátky našich cechů 11, městskými cechy se také zabýval Josef Sakař v rámci díla Dějiny Pardubic 12. V Archivní příručce vyšla v roce 1948 studie O ceších a jejich archivech od Vladimíra Sedláka. 13 Další hodnotnou prací je kniha Josefa Janáčka, který zpracoval ucelené dílo Přehled řemeslné výroby v českých zemích za feudalismu 14, nebo dvě díla Řemesla našich předků 15 a Zapomenutá řemesla 16 od dvojice autorů Miroslava Janotky a Karla Linharta. Z všeobecných historických studií poslední doby se alespoň částečně cechy, řemesly a městským životem zabývají např. díla Dějiny hmotné kultury I., II. 17, František Hoffman a jeho Středověké město v Čechách a na Moravě 18. Přehled o ceších i s další literaturou podává také Akademická encyklopedie českých dějin Pro české země např. Ottův slovník naučný, Praha Zikmund WINTER napsal několik podrobných zpracování, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v 14. a v 15. století, Praha 1906, Řemeslnictvo a živnosti 16. věku v Čechách: , Praha 1909, Český průmysl a obchod v 16. věku, Praha Bedřich MENDL, Počátky našich cechů 1, 2, in: Český časopis historický 1927, roč. 33, č. 1, s a č. 2., s Josef SAKAŘ, Dějiny Pardubic nad Labem, díl. V. Cechy městské, Pardubice Vladimír J. SEDLÁK, O ceších a jejich archivech, in: Archivní příručka, Sborník přednášek o archivní praxi, Svoboda, Praha Josef JANÁČEK, Přehled řemeslné výroby v českých zemích za feudalismu, Praha Miroslav JANOTKA - Karel LINHART, Řemesla našich předků, Praha Miroslav JANOTKA - Karel LINHART, Zapomenutá řemesla, Praha Josef PETRÁŇ (red.), Dějiny hmotné kultury I, Praha 1985, Dějiny hmotné kultury II, Praha František HOFFMANN, Středověké město v Čechách a na Moravě, Praha Jaroslav PÁNEK (red.), Akademická encyklopedie českých dějin, A-C, Praha 2009, s

11 Mezi díla, která se specializují výhradně na cechy a řemesla, patří Pražská a venkovská stavební řemesla v době renesance a baroka od Ivany Ebelové 20, kde je také podrobný přehled další literatury. Náboženskou činnost bratrstev a cechů sleduje Hana Pátková v monografii Bratrstvie ke cti Božie 21. Cechy v Brandýse nad Labem s obecným úvodem o vzniku a vývoji cechovního zřízení zpracovala Karin Pátrová v roce Tato práce je dalším důkazem zájmu o danou problematiku v poslední době. Potřeba zpracování městských cechů vychází i z nutnosti pořádání muzejních fondů, ve kterých je uložena řada cechovních materiálů. Bez hlubšího poznání souvislostí a života cechu z archivních zdrojů lze jen těžko určit a zařadit i hmotné památky, které jsou v muzeích často od dob jejich vzniku a zapsány jsou jen s pořadovými čísly bez bližšího určení. Výsledkem této činnosti je právě třeba kniha o ceších v Brandýse nad Labem. K jednotlivým řemeslům nebo jednotlivým cechům v konkrétních městech je možné nalézt řadu dílčích článků a studií, které byly publikovány na internetu 23 nebo v místních periodikách 24. Je možné také projít sborníky, které vydávají archivy. 25 Pro region kolem Ústí nad Orlicí byla v roce 2005 vydána souhrnná publikace zabývající se podnikáním na Orlickoústecku, která okrajově mapuje i historii živností a cechů v této lokalitě. 26 Pro porovnání stavu badání a zpracování cechů v nejbližším okolí byla provedena sonda do okolních měst. Ve spolupráci s příslušnými místními muzei se z výstupů ukázalo, že ve většině případů je situace obdobná jako v Letohradě. Cechy nebyly nijak podrobně zpracovány, píše se o nich zpravidla jen stručně v rámci různých souhrnných děl k dějinám daného města. Na některých místech se cechovní památky ani nedochovaly, nebo jen torzovitě. Situace byla zjišťována pro města Žamberk 27, Králíky 28, Jablonné nad Orlicí 29, Ústí nad Orlicí 30 a Chrudim 31. V nejbližším a velikostně srovnatelném Žamberku žádné novější zpracování cechů není. Nějaké informace o řemeslech a ceších v Žamberku lze najít v díle Žamberecké paměti od Alberta 20 Ivana EBELOVÁ, Pražská a venkovská stavební řemesla v době renesance a baroka, Praha Hana PÁTKOVÁ, Bratrstvie ke cti Božie, Praha Karin PÁTROVÁ - Kamil VODĚRA, Řemeslnické cechy v Brandýse na Labem, Brandýs nad Labem Např. František SCHUSSER, Ševci ve Vyšším Brodě v 17. století. Dostupné z www: [cit ], nebo Řezníci a jejich cechy. Dostupné z www: [cit ]. 24 Pro Letohrad lze využít měsíčník Letohradský zpravodaj, v týdeníku Orlický kraj byl v letech pravidelný seriál Kyšperské památky. 25 Pro východní Čechy např. Sborník prací východočeských archivů, vydává Státní oblastní archiv v Zámrsku, nebo Orlické hory a Podorlicko, sborník vlastivědných prací, vydává Muzeum Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou. 26 Václav ŠPLÍCHAL, Historie a současnost podnikání na Ústeckoorlicku, Žehušice Město Žamberk je od Letohradu vzdáleno 7km a má přes obyvatel. 28 Králíky leží 33km od Letohradu a mají cca 4300 obyvatel. 29 Jablonné nad Orlicí leží 8km od Letohradu a má kolem obyvatel. 30 Ústí nad Orlicí je vzdáleno 13km a čítá přes obyvatel. 31 Chrudim leží 60km od Letohradu a má přes obyvatel. 4

12 a Chotovského z roku Nejedná se však o souvislý text, jsou to spíše přepisy jednotlivých listin a pramenů vztahujících se k cechu řeznickému, kovářskému, mlynářskému, pekařskému a perníkářskému a krejčovskému. Kniha také zmiňuje, že byl v Žamberku hojně zastoupen cech obuvnický, avšak žádné památky a prameny se nedochovaly. Ještě horší situace je v Králíkách, tam cechy nebyly zpracovány vůbec. Archivní materiály ke kralickým cechům jsou uloženy ve Státním okresním archivu v Ústí nad Orlicí. Okrajová zmínka o tkalcovském cechu v Králíkách se objevila v článku od Františka Spurného Tovaryšské listy s vedutami některých severomoravských a slezských měst. 33 Podobně je na tom Jablonné nad Orlicí. Cechy zatím zpracovány nebyly a dochované památky jsou jen kusé. Dochovalo se několik hmotných památek a písemnosti jsou uloženy ve Státním okresním archivu v Ústí nad Orlicí. Ústí nad Orlicí také postrádá novější zpracování. Cechy a řemesla však byly v minulosti zpracovány v dílech Jindřicha Nygrína Řemesla a cechy v Ústí nad Orlicí 34 a v ještě starších Zeinerových Města Ústí nad Orlicí dějepisných památkách 35. Z širšího okruhu jsem vybrala město Chrudim, které bylo již k roku 1400 vyspělým řemeslnickým městem. Z 620 měšťanů bylo 548 řemeslníků, což je jistě úctyhodné číslo. 36 Kromě starších děl věnujících se cechům se zde objevují i nová zpracování. O ceších se píše například v Charvátově díle Stará Chrudim: vlastivědné vyprávění o minulosti českého města 37 nebo v knize Chrudim: vlastivědná encyklopedie 38. Několik studií věnovaných danému tématu se objevilo také v Chrudimských vlastivědných listech ALBERT CHOTOVSKÝ, Paměti Žamberské, sešit III., Vídeň (Bez uvedení křestních jmen.) 33 František SPURNÝ, Tovaryšské listy s vedutami některých severomoravských a slezských měst, in: Vlastivědný sborník Severní Morava 54, 1987, s Jindřich NYGRÍN, Řemesla a cechy v Ústí nad Orlicí, Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí, č. 1 a 2, Ústí nad Orlicí Emanuel Karel ZEINER, Města Ústí nad Orlicí dějepisné památky, Ústí nad Orlicí 1880, s J. Janáček, Přehled řemeslné výroby, s Jiří CHARVÁT, Stará Chrudim: vlastivědné vyprávění o minulosti českého města, Chrudim Pavel KOBETIČ - Tomáš PAVLÍK - Ivo ŠULC a kol., Chrudim: vlastivědná encyklopedie, Praha Iva LAUBOVÁ - Petra MALÁ - Adéla ZACHOVÁ, Chrudimské cechy, in: Chrudimské vlastivědné listy, 2000, č. 3, s Dále Veronika PLESKOTOVÁ, Řezníci a uzenáři na Chrudimsku. (1. část), in: Chrudimské vlastivědné listy, 2003, č. 5, s a TÁŽ, Řezníci a uzenáři na Chrudimsku. (2. část), in: Chrudimské vlastivědné listy, 2003, č. 6, s

13 Z výše uvedených poznatků vyplývá, že ačkoliv je patrný rostoucí zájem o cechy, což dokládá i fakt, že například publikace Ivany Ebelové 40 je rozebraná, ve většině měst na své podrobné zpracování teprve čekají. Pokud byla v některém městě zpracována monografie z dějin města, cechy jsou v ní spíše okrajovou záležitostí, což je jistě škoda. 40 I. EBELOVÁ, Pražská a venkovská stavební řemesla. 6

14 2. VÝVOJ CECHOVNÍHO ZŘÍZENÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH Sledujeme-li vývoj cechovního zřízení, je třeba mít na zřeteli, že je neodmyslitelně spjat s dějinami řemesel jako takových. Řemesla vznikala postupně s rozvojem lidské společnosti a se specializací manuální práce. Lidé se této činnosti věnovali za účelem obživy a zisku, zdokonalovali svou zručnost a dovednosti předávali v rodině, takže tradice přetrvávala po dědické linii. Později si přibírali učedníky tovaryše, a tím zefektivnili produktivitu své činnosti. Mistr se mohl věnovat odbornější a náročnější práci, která vyžadovala zkušenosti, zatímco tovaryš vykonával rutinní práce okolo a postupně se do řemesla zaučoval. Charakteristickým rysem každého vznikajícího města byl dostatečný a rostoucí počet řemeslníků. S rozvojem měst se rozvíjela i řemesla a znamenala ekonomický i společenský posun od čistě zemědělské společnosti. Jednotliví řemeslníci z města či regionu se začali postupně sdružovat do společenstev cechů. Mohlo se tak dít z vlastní iniciativy, z popudu vrchnosti či městské rady. Na samotný vznik cechů existují různé názory. Z. Winter předpokládal, že cechy plynule navazovaly na dobrovolná náboženská bratrstva. 41 Naopak B. Mendl považoval cechy za nucenou organizaci, kterou zřizovala městská správa. 42 Ještě jiný názor vyslovil J. Janáček, podle něj pro rozvoj cechovních organizací byl zásadním předpokladem vznik místních trhů. 43 Stejný názor měl ještě dříve V. J. Sedláček v Archivní příručce, za místo zrodu cechů považoval městský trh. 44 I. Ebelová se domnívá, že popudem pro vznik cechů byla vlastní potřeba řemeslníků účinně se bránit konkurenčnímu prostředí a prosazovat své zájmy, což by jim, jako jednotlivcům, šlo jen stěží. 45 Smyslem cechu bylo hájit zájmy svých členů, společně mohli určovat jistá pravidla - regule, jako cenu výrobků, technologické postupy, podmínky tovaryšských zkoušek a do určité míry garantovali kvalitu výrobků. Cech měl také funkci ochrannou, zajišťoval svým členům právo na práci a odbyt, a také byl založen na principech zbožnosti a bratrství. Tato pravidla byla podepřena a úzce spjata s městskými a vrchnostenskými výsadami. Každý cech měl svého voleného představeného, znak a prapor, někdy i zvláštní oltář 41 Z. WINTER, Dějiny řemesel a obchodu, s B. MENDL, Počátky našich cechů, s J. JANÁČEK, Přehled řemeslné výroby, s V. J. SEDLÁK, O ceších a jejich archivech, s I. EBELOVÁ, Pražská a venkovská stavební řemesla, s

15 v kostele. Disponoval cechovní pokladnou, kam se platily poplatky, případně pokuty, takže u každého cechu vznikala jistá agenda. Cechy se chránily tzv. mílovým právem, které zakazovalo obchodovat mimo cech a vykonávat řemeslo v okruhu města všem, kdo nebyli členy cechu. Regule neznamenala jen výhody pro cech samotný, ale jejich dodržování garantovalo i jistou kvalitu zákazníkům. Kontrolovala se kvalita zboží a řemeslníci nesměli šidit nakupující. Např. v letech 1539 a 1546 při obnově cechů kamenického a zednického tří měst pražských konšelé zapsali, že dávají těmto řemeslům cech proto, že jsou nejednou napomínáni, aby v řemesle svém, kteréhož lidé potřebují, řád a spravedlnost zachovali, zvlášť chudí lidé aby nebyli obtěžováni. 46 Pochopitelně ideály a etické kodexy cechů byla jedna věc, ale realita byla trochu jiná a stávalo se, že řemeslníci se snažili pravidla obcházet a vydělávat nepoctivě, takže existují různé záznamy o sporech, které řešila města nebo i soudy. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že na vzniku cechu měli zájem jak řemeslníci samotní, tak i města, potažmo vrchnost. Všechny teorie o vzniku cechů lze tedy pokládat za správné. Domnívám se, že podrobným porovnáním důvodů vzniku v jednotlivých městech by se ukázalo, že někde cech vznikl z vlastní iniciativy řemeslníků, jinde jej nadiktovala městská rada, ve které často přední řemeslníci zasedali. 47 První cechovní organizace se objevuje v Praze v roce Krejčí ze Starého Města pražského si nechali u městské rady potvrdit své společenství a o několik let později je následovali zlatníci, platnéři, sladovníci a soukeníci. 48 Z roku 1339 pochází přísaha staroměstských řezníků o nabytí svých práv od Přemysla Otakara II. 49 Trend zakládání cechů se začal z Prahy šířit i do dalších měst, nejprve královských, a následovala i města poddanská. V průběhu 16. století mělo již takřka každé město i městečko na našem území nějaký cech. Ve Starém Městě bylo k roku 1599 při 53 řemeslech a živností 43 cechů. 50 Dále byly počty cechů v ostatních městech sestupné, zpravidla dle velikosti populace, a to až k městysům, ve kterých byly živnosti seskupeny všechny do jednoho společného cechu, zvaného cech rozličných řemesel. 46 Z. WINTER, Český průmysl a obchod, s Pro potvrzení této domněnky zatím není dostatečný počet studií z historie cechů v jednotlivých městech. 48 K. PÁTROVÁ - K. VODĚRA, Řemeslnické cechy v Brandýse na Labem, s I. EBELOVÁ, Pražská a venkovská stavební řemesla, s Z. WINTER, Český průmysl a obchod, s. 4. 8

16 Jednotlivá řemesla se mohla seskupovat podle příbuznosti oborů, např. koláři, kováři a bednáři, kteří vzájemně spolupracovali. Pokud byl v nějakém městě nedostatek mistrů z určitého řemesla k založení samostatného cechu, sdružili se dohromady nehledě na podobnost oborů. Takovým spojeným cechům se říkalo rajcech (někdy rejcech). 51 Uvnitř spojeného cechu nemusely platit stejné pravomoci. Pokud některé řemeslo mělo výrazně více mistrů, vydobylo si i větší výhody a postavení v cechovní radě 52. Tam, kde byly počty řemeslníků vyrovnané, objevují se i všechna řemesla v samotném názvu cechu a jejich symboly na společné korouhvi. Mezi cechy mohla existovat i určitá hierarchie. Vznikaly nadřazené cechy pro širší oblasti, ve které se slučovaly cechy místní. Pro tato spojení neplatila žádná konkrétní pravidla, u některých cechů se řídily společnými statuty, jinde bylo členství volnější. Jejich funkce byla hlavně poradní, fungovaly třeba v rámci několika měst, kraje i na zemské úrovni. Zemské cechy měli třeba barvíři, mandlíři nebo kožešníci. 53 Zvláštní postavení měly cechy pražské, u některých řemesel byly považovány za hlavní. Nově zakládané cechy si psaly do Prahy žádost o zaslání vzoru pro artikule, cechovní pořádky. Tento systém organizace byl již v 15. století u mlynářů, řezníků, sladovníků, kovářů, kožešníků a dalších. 54 Členem cechu se mohl stát pouze vyučený u některého mistra cechu, zájemce zároveň musel předložit tzv. zachovací list, který prokazoval, že byl dotyčný zplozen v řádně uzavřeném manželství a byl pokřtěn. Podmínkou bylo i to, že je měšťanem daného města. Případně se k cechu mohli hlásit řemeslníci z okolních měst a obcí panství, pokud u nich cech nebyl. V čele cechu stál cechmistr nebo cechmistři, členové byli mistři, kteří mohli přijímat do učení a služby učedníky a tovaryše. Učedník se po několika letech učení a práce u mistra stával tovaryšem. Tovaryšové se také sdružovali do tzv. menších cechů, aby mohli lépe hájit své zájmy vůči mistrům Název rajcech vycházel z německého Reihezeche, Reihezunft. V. J. SEDLÁK, O ceších a jejich archivech, s Cechy si volily své představené, tzv. cechovní radu, v jejímž čele stál volený cechmistr. 53 V. J. SEDLÁK, O ceších a jejich archivech, s K. PÁTROVÁ - K. VODĚRA, Řemeslnické cechy v Brandýse na Labem, s Z. WINTER, Dějiny řemesel a obchodu, s

17 Některé cechy byly tzv. šenkovní 56, což znamenalo, že tovaryš musel jít na vandr na zkušenou, aby se zdokonalil ve svém řemesle. Přesné rozlišení na šenkovní a nešenkovní cechy neexistovalo. Zpravidla více vandrovala kovodělná a textilní řemesla nebo truhláři. Tovaryš se po složení mistrovských zkoušek mohl stát mistrem. Mistrovství bylo kromě zkoušky podmíněno uzavřením manželství, zaplacením poplatku do cechovní pokladny, odvedením stanoveného množství vosku a připravením pohoštění pro ostatní mistry. Takže se jednalo o poměrně nákladnou záležitost. Zvýhodněni zde byli synové mistrů, případně tovaryši, kteří se oženili s mistrovou dcerou nebo vdovou. Tovaryši měli i vlastní bratrské organizace, tzv. menší cechy, aby mohli lépe hájit své zájmy vůči mistrům. Často mezi nimi docházelo ke sporům. Například v Brně se spory vyhrotily do té míry, že v roce 1451 pekařští tovaryši demonstrativně opustili město. 57 Primárním předpisem pro organizaci cechu byly tzv. artikule (někdy artikuly) neboli články, které formulovaly a kodifikovaly pravidla cechu. Ty pro jednotlivé cechy vydávala či potvrzovala vrchnost, v královských městech městská rada, zpravidla na přímou žádost cechu samotného. Nově zakládaný cech si mohl, jak je již zmíněno výše, zažádat o vzor pro artikule k příslušnému řemeslu do Prahy, nebo požádali nejbližší město, kde již cech nějakou dobu fungoval. Propůjčování statut probíhalo pomocí tzv. vidimusů 58. Cech, který obdržel vidimus, mohl začít používat statuta až po jejich schválení vrchností. Jednalo se v podstatě o soubor předpisů, kterými se má cech a jeho členové řídit. Články zahrnovaly předpisy nejen organizační povahy, ale i etické a sankční. Lze z nich vyčíst hlavní principy řemeslné produkce s kladeným důrazem na kvalitu zboží, organizační strukturu a pravomoci uvnitř cechu, způsob přijímání i školení řemeslnických učedníků, vztahy vůči vrchnosti a městské radě. Artikule obsahovaly i informace finančního charakteru, poplatky za výuční zkoušky, členské poplatky, pokuty za porušení předpisů nebo nárok na vypravení pohřbu pro zemřelého člena. Přímo v artikulech byla zanesena i povinnost zbožnosti a morální a etické závazky všech členů. 56 Tovaryš byl opatřen vandrovní knížkou a v každém městě byl u cechu přijat přípitkem. Pokud pro něj byla práce, zůstal, pokud ne, cech ho na další cestu vybavil drobným příspěvkem, z německého Geshenk dar. Odtud název šenk. (V. J. SEDLÁK, O ceších a jejich archivech, s. 198.) 57 František HOFFMANN, České město ve středověku, Praha 1992, s Vidimus je listina, která obsahovala opis práv a jejich potvrzení (Ivan HLAVÁČEK Jaroslav KAŠPAR Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Praha 1988, s. 213) 10

18 Do záležitostí cechů se poměrně dlouho nijak významně nevměšoval stát. S narůstající mocí jednotlivých velkých cechů vznikla potřeba zasáhnout i do jejich pravidel a povinností. V některých odvětvích se totiž začaly objevovat stížnosti na elitářství, cechy nechtěly přijímat nové mistry a držely si monopol. Vznikaly také spory mezi vrchností a cechy v podnikatelských zájmech. Konzervativní a monopolní cechy konkurovaly šlechtě v jejím podnikání a ze strany vrchnosti tak docházelo k porušování městského práva mílového. Ve vsích bylo stále více řemeslníků, kteří stáli mimo cech (říkalo se jim fušeři nebo stolíři), prodávali levněji a cechmistrům tak klesal výdělek. Do tohoto systému začal zasahovat stát a snažil se vzít cechovním korporacím co nejvíce pravomocí. Po neúspěšném stavovském povstání v roce 1547 vydal Ferdinand I. zásadní rozhodnutí o zrušení cechů v královských městech. Jednalo se spíše o snahu omezit města a jejich svobody než cechy samotné. Nenastal však definitivní konec cechů a zavedení volnosti živností. Jejich pozice byla totiž nezastupitelná ve výchově řemeslnického dorostu. Cechy proto nadále v omezené míře a se souhlasem měst fungovaly. 59 Postupně se jim vracela i jejich privilegia, původní moci však již nedosáhly. Špatná hospodářská situace po třicetileté válce se dotkla i cechů. Jejich konzervativní postoje brzdily rozvoj a stát podporoval nově vznikající manufaktury. To vyústilo v další úřední zásah, ve vydání státních výnosů regulujících řemeslnou výrobu v neprospěch cechů, a to v roce Nastalo tak období postupného úpadku cechovního zřízení. Od roku 1708 musela být cechovní statuta předkládána ke schválení panovníkovi 61 a v roce 1731 císař Karel VI. vydal Generální řemeslnický patent pro země Koruny české, který výrazně omezoval a reguloval pravomoci cechů. Ve sbírce Městského muzea v Letohradě se nacházejí dva výtisky patentu z roku 1731 v českém jazyce 62, jeden v německém jazyce 63. Obsahují 15 článků. Hned první článek patentu omezuje autonomii cechů, a to tím, že nařizuje, aby se shromáždění cechu konala pod dohledem vrchnosti. Dalším omezením byl zákaz volné korespondence mezi cechy, mohly si psát jen se souhlasem vrchnosti. Cechmistři ztráceli rozhodující slovo v určování počtu členů 59 I. EBELOVÁ, Pražská a venkovská stavební řemesla, s J. PETRÁŇ (red.), Dějiny hmotné kultury II (2), s I. EBELOVÁ, Pražská a venkovská stavební řemesla, s MML, Sbírka Městského muzea v Letohradě, podsbírka Regionální, př. č. 20/98 a 15/98. (Dále jen Sbírka MML ) 63 Tamtéž, př. č. 21/98. 11

19 a jsou více hájena práva tovaryšů. Druhý článek hájí práva tovaryšů, aby nebyli vypuzováni z cechu, třetí článek se opět věnuje tovaryšům, a sice aby města uznávala jejich vyučení, byť byli vyučeni v jiném městě a tedy podle jiných pravidel, čtvrtý článek určuje, kdo může a je způsobilý vykonávat řemeslo, pátý se zaobírá způsobem řešení rozepří mezi mistry a tovaryši, šestý určuje hierarchizaci v cechu, sedmý hovoří o šenku, osmý řeší sankce, devátý článek popisuje symbolické postupy při udělování výučních listů a propouštění z cechu, desátý řeší z dnešního pohledu autorská práva, tedy povinnost tovaryšů zachování tajemství o výrobních procesech a jejich povinnosti vůči svému mistru. Jedenáctý článek řeší rovnost mezi legitimními a nelegitimními potomky, dvanáctý se zabývá otázkou, jak bude naloženo s nepovedenými řemeslnými kusy, třináctý popisuje způsob potrestání za nepoctivost řemeslníků, za kterou se považovalo vydělávání psích kůží, zabití psa či kočky a dotýkání se mršin, obcování s pohodnými, sebevrahy, nesmí se dokončovat dílo jiného mistra a řada dalších zákazů a pravidel pro život člena cechu, čtrnáctý článek přikazuje mravnost, patnáctý ustanovuje, že předešlé patenty a pořádky cechů jsou nadále platné ve všech případech, kde neodporují těmto novým článkům. Ve sbírce muzea jsou ještě dva výtisky generálních artikulí z roku 1739, nazvané Generální cechovní artykulové pro pořádky královských dědičných zemí českých léta , které Karel VI. vydal pro všechny země habsburské monarchie jako závazný vzor. V deseti bodech jsou vypsána pravidla, jimiž se má každý cech řídit, a navazují samotné vzorové artikuly, kterých je 61. Podle nich musely cechy upravit své stanovy. Pro představu uvedu několik rozdílů, čím se tyto články lišily od artikulů z roku V roce 1739 byla například poprvé konkretizována dobu koštu, po kterou si mistr testoval potencionálního učedníka, na pevnou délku 6 týdnů. Také určují délku doby vandru, který měl trvat stejně dlouho, jako učení, pokud zvláštní artikule neurčí jinak. Cechovní pokladnice musely být opatřeny dvěma zámky a jeden klíč musel mít u sebe vrchnostenský inspektor, což bylo dalším omezením cechovní autonomie. Také se stalo povinností zapisovat do knih vše, co cech projednával a za poplatek měl na žádost mistrů zapisovat i jejich případné spory, aby bylo možné dělat do budoucna z knih opisy. Naopak byl zmírněn zákaz tovaryšských pokladnic z roku Nové artikule z roku 1739 je opět povolily, ovšem s podmínkou, že budou uloženy v mistrovské cechovní truhle. 64 Sbírka MML, Generální artikule pro cechy v Království českém 1739, př. č. 17/98 a 18/98. 12

20 V následujících letech přicházely ještě další omezení a úpravy 65 a vliv i význam cechů stále více klesal. Jejich politika potlačování konkurence a konzervace technologických postupů, které neumožňovaly přirozený rozvoj, postupně směřovaly k definitivnímu zániku. Stalo se tak zavedením svobody živností. Cechy byly nahrazeny dobrovolnými společenstvy, která stála na nových základech. Přesto se setkáváme, hlavně v menších městech, s plynulým dobrovolným pokračováním fungování cechů bez větších změn. Bylo tomu tak i v Kyšperku, kde se udržely ještě několik desítek let. 2.1 Trhy a život uvnitř cechu Cech lze považovat za svébytný organismus, který žil, fungoval a pracoval dle jistých pravidel a zvyklostí. Pro lepší pochopení chodu této organizace se zde pokusíme vymezit a vysvětlit základní pojmy a strukturu cechu, vztahy mezi jednotlivými členy a popsat materiály a artefakty pro cech charakteristické. Tyto charakteristiky jsou vesměs platné pro všechna řemesla. Protože velký význam pro hospodářský život a cechy měly městské trhy, bude pojednáno i o nich. Trhy V českých zemích měly pro uplatnění řemeslné produkce velký význam trhy. Trhy umožňovaly směnu výrobků a byly významným zdrojem příjmů tehdejších obyvatel města. Právo trhu bylo městům a městečkům udělováno panovnickým privilegiem. Od počátku vzniku měst si hospodářský život vynucoval jistou regulaci v zájmu ochrany místních řemeslníků a živnostníků. To také vedlo ke vzniku cechů. Na druhé straně si však vrchnost uvědomovala, že dlouhodobá regulace a omezování škodí samotným obyvatelům, protože nekonkurenční prostředí zvyšuje ceny a omezuje výběr zboží. Tomu měly předcházet právě 65 Například v letech 1742 až 1778 byly vydávány další vzorové pořádky, které zohledňovaly specifika jednotlivých oborů. (V. J. SEDLÁK, O ceších a jejich archivech, s. 211.) 13

21 povolené trhy, na kterých mohli prodávat i řemeslníci a zemědělci odjinud. 66 Samotní obyvatelé města si navíc mohli v době konání trhů přivydělávat prodejem občerstvení pro příchozí obchodníky. Základní formou trhů byl tzv. svobodný nebo týdenní trh. Ten se mohl konat i vícekrát do týdne, ve velkých městech dokonce každý den. Šlo zde hlavně o odbyt potravinářských výrobků a surovin, aby byli obyvatelé dostatečně zásobováni. V některých městech existovaly různé specializované trhy, například dobytčí, obilný, ovocný, koňský atd. Vyšší formou trhů byly trhy oblastní, kam se sjížděli obchodníci z širšího okolí a říkalo se jim výroční, jarmarky. Jejich prvopočátky lze hledat při poutích či posvíceních, kdy se ve městě scházelo hodně obyvatel. Později je povolovala panovnická privilegia. Výroční trhy trvaly několik dní, většinou týden, v Plzni dokonce 17 dní. 67 Brány města se otevřely a obchodníci byli osvobozeni od cel a mýt. Celý průběh jarmarku měl v každém městě svá zvláštní pravidla, na obchodování dohlížel rychtář a biřici. K dispozici byla městská váha a přísně se kontrolovalo, zda někdo nešidí. Nejvyšší formou trhů byly trhy zahraniční, ty se však Kyšperka netýkaly. 68 Cechmistr Jak už bylo uvedeno výše, v čele cechu stál volený cechmistr s radou. Říkalo se jim starší, jejich počet byl různý, někde byli jen dva, jinde třeba pět. Cechmistr byl první starší a musel skládat přísahu. V té sliboval úctu k Bohu a poslušnost vrchnosti a spravedlivou péči o cech. 69 Jeho úkolem bylo řídit cech, zastupovat jej navenek, např. v jednání s městskou radou či vrchností, dohlížet na dodržování pravidel cechu a svolávat pravidelné schůze rady. Měl také soudní pravomoc, ale omezenou jen na členy cechu. Řešil spory mezi mistry, případně tovaryši a učedníky. Mohly se také řešit neshody mezi řemeslníkem a zákazníkem, dluhy apod. Pokud nastal spor mezi členem cechu a jiným měšťanem, spadal již do kompetence městských soudů. 66 F. HOFFMAN, České město ve středověku, s Tamtéž, s O trzích přímo v Kyšperku bude pojednáno později. 69 K. PÁTROVÁ - K. VODĚRA, Řemeslnické cechy v Brandýse na Labem, s

22 Cechmistr měl právo udělovat pokuty, nejčastěji to bylo za porušování stanov cechu, neposlušnost při schůzích, které měly jasně definovaný průběh. Pokuta mohla být udělena i za prostořekost. Volba cechmistra a rady měla probíhat jednou ročně, často se ale konala až po několika letech, nebo když cechmistr zemřel. Zpočátku probíhala volba v rámci cechu. S postupným zasahováním do autonomie a práv cechu státem přešla volba od 16. století na městskou radu a od roku 1547 i na královského rychtáře 70. Volbu potvrzovala také vrchnost. V praxi však cech většinou navrhl své představené a městská rada je jen potvrdila. Od 18. století byl cechmistrovi ještě nadřazen cechovní inspektor, kterého měl za úkol dosazovat magistrát. V Kyšperku se volba či obnova funkce cechmistra zapisovala do zvláštní knihy, kam byly zapisovány také volby městské rady a vesnických rychtářů. 71 Učedník Učedníkem se mohl stát chlapec, který doložil zachovací list. Pro nemanželské dítě byla ještě možnost vyžádat si od zeměpanského úřadu, případně panovníka, tzv. očistný list, díky kterému byl zrovnoprávněn. 72 Rozdíl mezi manželskými a nemanželskými dětmi byl odstraněn Generálním řemeslnickým patentem z roku Do učení nemohl být vzat nikdo, jehož rodiče zastávali práci u krevního práva, v žaláři, byli-li hlídači věží, polí nebo lesů, čističi stok, žlabů a ulic, ponocný, hrobník, ovčák apod. Částečně to bylo také upraveno patentem z roku 1731, potomci katů a pohodných však nadále zůstali pro řemesla zapovězeni. Přijatý učedník musel uložit k úschově osobní doklad do cechovní pokladnice. Věk nástupu do učení nebyl pevně stanoven. Bývalo to kolem dvanácti až patnácti let. Až se zavedením povinné školní docházky byla dána podmínka, že do učení může nastoupit pouze ten, který se prokáže vysvědčením o absolvované školní docházce. 73 Otázka náboženství kopírovala všeobecný vývoj, totiž že po Bílé hoře bylo povoleno pouze katolické vyznání, tudíž do učení mohl být přijat pouze katolík. Změna nastala až s reformami 70 Po prohraném stavovském povstání došlo k omezení řady městských práv. Jedním z nich bylo znovuobnovení funkce královského rychtáře, který byl dosazen panovníkem jako dohlížitel nad městskou radou. 71 SOA Zámrsk, fond Velkostatek Kyšperk, Kniha obnov městské rady městečka Kyšperka a vesnických rychtářů a přísedících , č. inv. 588, sign. AI V. J. SEDLÁK, O ceších a jejich archivech, s Tato podmínka byla stanovena nařízením z roku (Tamtéž.) 15

23 za Josefa II., který Tolerančním patentem z roku 1781 povolil i další náboženství 74. Ve stejném roce bylo povoleno Židům jít do učení ke křesťanským mistrům. Jejich práva byla ještě rozšířena v roce 1797, kdy jim bylo patentem umožněno získat mistrovství u křesťanského cechu a zakládat cechy vlastní. 75 Pokud chlapec splnil všechny základní podmínky pro vstup do učení, dohodl se mistr s rodiči na jakési zkušební době, koštu, ve které se mělo ukázat, zda se pro dané řemeslo hodí. Doba koštu byla pevně stanovena až s generálními cechovními artikuly z roku 1739, a to na šest týdnů. Pokud pak u mistra zůstal, domluvili se na délce učení a na poplatcích. Ti, jejichž rodiče zaplatili poplatek, se mohli vyučit třeba již za jeden rok, u chudých trvalo vyučení několik let. Učedníky musel schválit ještě celý cech na čtvrtletní schůzi. Hlavně se hlídalo, aby byl počet učedníků a tovaryšů rovnoměrně rozprostřen mezi všechny mistry, často kolem toho vznikaly spory. Jakmile cech přijetí schválil a zapsal učedníka do cechovních register, mohl se tento oficiálně začít učit. Kromě učení se řemeslu patřilo mezi jeho povinnosti chození do kostela, slušně se chovat a ctít mistra i jeho ženu. Mistr měl právo na tělesné tresty. Od roku 1774 museli učedníci ještě navštěvovat nedělní školu. 76 Když uplynula stanovená doba pro vyučení, získal učedník výuční list. Na schůzi cechu se probralo jeho chování a kvality v průběhu učení a cechmistr se zeptal přítomných tovaryšů, zda ho přijmou mezi sebe. Pokud všichni souhlasili, stal se z učedníka po zaplacení poplatku a zapsání do register tovaryš. Tovaryš S povýšením tovaryše na učedníka byl spojen obřad dávání nových jmen. Nové jméno mohli navrhnout mistři, ostatní tovaryši, ale mohlo zůstat i vlastní jméno. Tyto přezdívky, většinou posměšné, byly zakázány artikuly z roku Generální cechovní patent z roku 1731 se také snažil zakázat obřad přijímání za tovaryše, byl to ale zakořeněný zvyk a probíhal u řady cechů i nadále. Nový tovaryš byl při něm různě týrán a zesměšňován, mlácen dřevěnou 74 Kromě katolického tak bylo povoleno augšpurské, helvetské a pravoslavné náboženství. 75 V. J. SEDLÁK, O ceších a jejich archivech, s Nedělní opakovací škola byla nařízena školním patentem z a byla povinná pro všechny do 20 let. Učedník nemohl dostat výuční list, pokud se neprokázal vysvědčením z nedělní školy. (V. J. SEDLÁK, O ceších a jejich archivech, s. 213.) 16

24 ferulí, přestrojován a česán a nakonec polit špinavou vodou nebo vhozen do kašny. Smyslem mělo být zbavení se selských mravů. 77 Tovaryš již dostával plat a měl právo dát výpověď, přičemž u různých řemesel byla jiná výpovědní lhůta, ta se pohybovala od osmi dnů až třeba i do půl roku (lazebníci a knihtiskaři). Pokud by tovaryš utekl bez výpovědi, ztratil tím řemeslnickou čest a nesměl být přijat jiným mistrem. Tovaryši se sdružovali do vlastních neoficiálních skupin, měli své zvláštní hospody, kde se scházeli. Pokud některý opouštěl město, ostatní jej vyprovázeli, naopak vítali do svých řad nové tovaryše při zvláštních obřadech. Dodržovali tzv. modré pondělky, což znamenalo, že v pondělí nepracovali. V některých městech se vyskytovaly i tovaryšské stávky a nepokoje. 78 Tovaryš mohl jít na vandr. U některých řemesel byl vandr povinný a trval různě dlouhou dobu. Cech vystavil za poplatek atest, který obsahoval jméno, datum narození, popis postavy a údaje o tovaryšském vyučení, i vysvědčení o chování. Tímto atestem se pak prokazoval, když se ucházel jinde o práci. Pokud někde zůstal pracovat, odevzdal atest do cechovní pokladnice, a když chtěl po nějakém čase zase vandrovat dál, vystavili mu nový. Když byl tovaryš v poměru k vrchnosti poddaný, musel dostat povolení k opuštění panství od vrchnosti. Také nosil rodný list, výuční list a povolení k vandru. Vandrující tovaryš si musel před opuštěním každého města nechat také potvrdit na svůj osvědčující list, že může vandrovat dál. Tyto konskripční poznámky jsou velice cenné a zajímavé, protože na nich jde vysledovat cestu, kterou tovaryš šel a jaká místa navštívil. Od roku 1828 byly povinné vandrovní listiny sloučeny do tzv. vandrovnické knížky. 79 Ty byly po zrušení cechů v roce 1859 nahrazeny čeledními knížkami. Když tovaryš přivandroval do města, ohlásil se, místní tovaryši jej přivítali v hospodě, prověřili a pokud byla u nějakého mistra práce, mohl zůstat. Jestliže žádný mistr tovaryše nepotřeboval, vydali vandrujícímu potvrzení, že se v tom místě o práci ucházel a musel jít dál. Ve městě se nesměl bez práce zdržovat déle jak tři dny. Pokud by se tak stalo, mělo mu to být zapsáno do papírů N. N. nechtěl vstoupit do práce. 80 Tento systém měl zabránit tomu, aby 77 V. J. SEDLÁK, O ceších a jejich archivech, Praha 1948, s Z. WINTER, Dějiny řemesel a obchodu, s Vandrovnickou knížku vydávala vrchnost. Měla mít 80 očíslovaných stran v pěti složkách a pevné desky prošité dvoubarevnou nití, jejíž konce byly připevněny pečetí vydávajícího úřadu. Knížka nahrazovala rodný list, výuční list, osvědčující list, povolení k vandru a povolení k překročení hranic obvodního okrsku. (V. J. SEDLÁK, O ceších a jejich archivech, s. 218.) 80 Tamtéž, s

25 se řemeslníci jen tak toulali mezi městy. Když práci našel, zůstal u mistra po smluvenou dobu a než chtěl jít dál, musel to oznámit týden předem. Ostatní tovaryši se s ním pak opět v hospodě rozloučili a vyprovázeli jej na hranice města. Mistr Ve chvíli, kdy skončil tovaryši vandr, mohl se začít ucházet o to stát se mistrem. Buď se vrátil do svého původního města, nebo mohl zůstat jinde. Uchazeč o mistrovství musel opět předložit řadu dokladů. Jestliže se chtěl přestěhovat do jiného města, musel si u svého mateřského cechu vyžádat originály všech svých dokumentů a přenést je do cechovní pokladnice města nového. Také musel mít jako poddaný výhostní list, potvrzený od vrchnosti. Dále osvědčení o vandru, musel si vyžádat na městské radě potvrzení, že mu bude přiznané ve městě měšťanské právo, a pak také svolení nové vrchnosti, když se stěhoval do poddanského města. Od roku 1773 byla rovněž stanovena povinnost mít nějaké úspory, aby bylo možné pořídit základní nářadí a suroviny. 81 Když tovaryš splnil všechny tyto podmínky, musel zhotovit tzv. mistrovský kus. Byl to každým řemeslem stanovený reprezentativní předmět, na kterém se plně ukáže, jak je dotyčný v řemesle zdatný. Mistrovský kus posuzovali představení cechu. Když jej uznali jako dobrý, nový mistr mohl být po zaplacení poplatku přijat. Mezi povinnosti členů cechu bylo pravidelné placení poplatků do cechovní pokladny, které probíhalo čtyřikrát ročně v tzv. suché dny 82. Další příjmy plynuly z pokut, nájmů, z přijetí učedníků a nejvíce ze složení zkoušek a za vyučení. Výdaje byly na platy cechmistrům, placení písařů či poslů, nájem hospody a pohoštění, zhotovení či opravy cechovních artefaktů, na mše, ale i na pomoc řemeslníkům v nouzi, vdovám, apod. 81 V. J. SEDLÁK, O ceších a jejich archivech, s Suché dny neboli kvatembry byly postní dny, které probíhaly čtyřikrát ročně v týdnech po třetí neděli adventní, po první neděli postní, po svatodušním týdnu a po svátku Povýšení svatého Kříže. (I. HLAVÁČEK J. KAŠPAR R. NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, s. 131) 18

26 Řemeslníci mimo cech Byť měly cechy právy ošetřený monopol na provozování řemesel, existovali i řemeslníci, kteří stáli mimo jejich organizaci. Běžně se provozovala podomácká výroba pro vlastní potřebu rodiny. Nebyl to sice klasický případ hospodářské činnosti, protože z ní neplynul žádný výdělek, přesto tím rodiny ušetřili a naopak cechovním řemeslníkům to ubíralo výdělek. Pro cechy neznamenali velkou hrozbu, byla to běžně tolerovaná praxe. Doma se třeba tkalo plátno a šily oděvy, pekl chleba a další produkty z mouky, lidé si zpracovávali produkty ze svého hospodářství, apod. Větší problém představovali venkovští řemeslníci, tovaryši bez mistrovských zkoušek, kteří řemeslo provozovali mimo cech a židovští obchodníci a řemeslníci. Ti již znamenali konkurenci, protože tím, že nemuseli platit daně a cechovní poplatky, měli nižší ceny. Lidé od nich proto kupovali zboží, i když horší kvality. Mimo cech stáli také vrchnostenští řemeslníci, kteří pracovali přímo pro panský dvůr, manufakturní dělníci a řemeslníci u vojska. Nepořádné a postranní dělníky a řemeslníky oficiálně zakázal generální řemeslnický patent v roce Společenská funkce cechu Jednou z významných funkcí cechu byla společenská, která nejenže po celou dobu existence cechovní organizace přetrvala, ale nakonec i převládla. Cechy se účastnily slavnostní, mší, procesí, poutí, organizovaly pohřby a mše za své členy. Při všech podobných událostech se uplatnily slavnostní cechovní atributy, vyvěšovaly se zdobené rozměrné korouhve. Zvláštní pravidla platila pro průběh pohřbů členů cechu a jejich rodin. Všichni ostatní členové měli povinnost účasti na pohřbu, mistři nesli rakev, v kostele se konala zádušní mše. Rakev s nebožtíkem byla zakryta příkrovem, což byl velký kus vyšívaného černého sukna, a ozdobena cechovními atributy, křížem, patronem cechu, apod Touto problematikou se zabývá Zdeněk MARTÍNEK, Necechovní řemeslníci v Čechách v polovině 18. století, in: Český lid 83, 1996, s K. PÁTROVÁ - K. VODĚRA, Řemeslnické cechy v Brandýse na Labem, s

27 Cechovní předměty a písemnosti Za nejdůležitější cechovní předmět lze pokládat cechovní pokladnici. Tu musel vlastnit každý cech, někdy se jí také říkalo matka. 85 Do pokladnice, která měla podobu truhly, se kromě cechovních financí ukládaly i písemnosti, jako cechovní artikule, zakládací listina a další. Generální cechovní artikule z roku 1739 stanovily, že pokladnice musí mít dva zámky, z nichž jeden bude u cechmistra a druhý u vrchnostenského inspektora. 86 Písemnosti, které vznikaly z vlastní správy cechu lze rozdělit na mistrovská registra a knihy počtů. Záleželo na velikosti a majetnosti cechu kolik knih vedl. Některému cechu stačila jedna jediná kniha na veškeré zápisy, pro které měly buď rozlišené oddíly v knize, nebo psaly zápisy všechny dohromady v časové posloupnosti. U větších cechů vznikala širší písemná agenda. Mohla být kniha na zápisy ze schůzí, zaznamenání smluv a důležitých události, dále registrační knihy o přijetí mistrů, tovaryšů a učedníků. Finanční knihy se týkaly příjmů a vydání cechu, záznamy o výběrech pravidelných poplatků a poplatků za mistrovské zkoušky. Vedle těchto knih se mohly u cechů objevit i knihy tovaryšů, které si vedla tovaryšská bratrstva. V nich byly zápisy o jejich jednáních, o pomoci vandrujícím tovaryšům apod. Generální řemeslnický patent z roku 1731 zakázal tovaryšům zakládat vlastní organizace. Tento zákaz byl zmírněn roku Další písemnosti, které se mohly u cechů objevit, byly listy posélací z korespondence cechu, různé osobní doklady, třeba listy zachovací prokazující manželský původ, vandrovní listy, výuční listy apod. Listiny cechy pečetily vlastním pečetidlem. Dalším významným předmětem cechu byla bohatě zdobená korouhev, většinou s vyobrazením patrona cechu. Korouhve byly velmi rozměrné 88, k jejich stavění a vyvěšení bylo potřeba několika mužů. Používaly se při různých slavnostech. V Kyšperku je na svoje náklady pořídil pro každý cech hrabě Vitanovský. Rozměrné korouhve neboli prapory byly opatřeny obrazem patrona příslušného řemesla. Byly vystavovány při zvláštních příležitostech, církevních slavnostech Božího těla, Vzkříšení, při procesích o mariánských svátcích k soše Panny Marie na náměstí a o pouti k vítání poutnických procesí. Zvykem bylo, 85 Tamtéž, s V. J. SEDLÁK, O ceších a jejich archivech, s Tamtéž, s Josef II. nařídil z bezpečnostních důvodů zmenšit jejich velikost, takže většina dochovaných korouhví má podobný rozměr. (K. PÁTROVÁ - K. VODĚRA, Řemeslnické cechy v Brandýse na Labem, s. 12.) 20

28 že hlavní žerď praporu držel cechmistr (pokud již nebyl příliš starý a stačily mu síly), vedlejší tyče drželi mistři a tovaryši a učedníci natahovali dlouhé šňůry se střapci. Bohatší cechy si nechaly vyrobit i vlastní cínové nádobí, které používaly při společných sezeních, a bylo opatřeno znakem cechu. 21

29 3. Z HISTORIE MĚSTA KYŠPERKA Město Kyšperk, od roku 1950 Letohrad, vznikalo v podhůří Orlických hor u pravého břehu řeky Tiché Orlice jako podhradí hradu Geiersberg (někdy psáno Geyersberg) Supí hora. Ke správě hradu byl zapotřebí nějaký personál k hospodářské, zemědělské a řemeslné činnosti, takže v jeho blízkosti se začaly stavět chalupy. Problematikou osídlování této oblasti se velmi podrobně zabývá práce Františka Musila 89, proto se zde zmiňujeme jen okrajově. O samotném hradu se nedochovaly téměř žádné doklady, první zmínka pochází z roku 1308 ze Zbraslavské kroniky. Petr Žitavský si stěžuje, jak je pleněn klášterní majetek na lanšperském panství a mezi loupeživými rytíři jmenuje i Jeniše z Kyšperka. Hrad byl brzy opuštěn a zpustl a od roku 1421 o něm již prameny mlčí. Traduje se, že zbytky jeho zdiva byly v 18. století použity na stavbu kaple sv. Jana Nepomuckého, která stojí na protějším vrchu Kopečku. Podrobnější historie hradu a jeho majitelů je zpracována v knize Město Kyšperk / Letohrad Bývalé podhradí se nadále rozvíjelo a pozvolna vznikalo městečko, které spadalo pod žampašské panství. O jeho počátcích se ví také jen velmi málo. Z období cca nejsou o Kyšperku dochovány žádné zprávy. Zprávy nejsou ani o hradu, který v té době již nejspíš ztratil svůj význam, ani o osadě, která byla v té době zřejmě zanedbatelná. Nedostatek pramenů si lze vysvětlit tak, že panství nebylo dlouhou dobu prodáváno nebo zastavováno, takže písemné doklady prostě neexistují, případně se ztratily při požáru desek zemských v Praze 91. Nepodařilo se ani zjistit, kdy byla osada povýšena na město, resp. městečko, ale v nejstarších dochovaných pramenech a pak nadále po celou dobu feudalismu se o Kyšperku mluví jako o městysu, takže byl poddanským městečkem. Město provádělo podrobný průzkum roku 1907 ve snaze zjistit nějaké datum k založení nebo povýšení Kyšperka. Zemský výbor království Českého však po tříměsíčním pátrání konstatoval, že v Zemském archivu se nenacházejí žádné listiny, které by udávaly, kdy byl Kyšperk povýšen na město. 92 První zmínka o městečku je uváděna k různým datům. Antonín Profous ji klade do roku , v témže roce jsou také poprvé doloženy vsi Jankovice a Rotnek, dnešní místní části 89 František MUSIL, Osídlování Poorlicka v době předhusitské, Ústí nad Orlicí S. ADAMEC (red.), Město Kyšperk/Letohrad, Stalo se tak při velkém požáru Věra SEKOTOVÁ, Kyšperk, Oftis Antonín PROFOUS, Místní jména v Čechách, Praha 1949, díl II., s

30 Letohradu. 94 Místní kronikář F. Skála uvádí rok Rozdílné datování k letům 1513 a 1514 se vztahuje k tehdejší zástavě části žampašského panství, ve které je jmenován i Kyšperk a ke kterému došlo dne Vklad do desek zemských byl proveden až Kolem roku 1500 držel žampašské panství Jan mladší Žampach z Potštejna z rodu Drslaviců, a ti s původními pány ze Žampachu již neměli nic společného. Od roku 1510 byl Jan mladší Žampach královským mincmistrem, ale velmi se zadlužil 97 a postupně nebyl schopen celé panství udržet. Důsledkem toho bylo výše uvedené zastavení části panství. Roku 1516 postupuje Mladkov a Kyšperk svým bratrům, Mikulášovi a Otíkovi z Bubna. Mikuláš poté sídlil v nedaleké Lukavici, protože v Kyšperku ještě žádné vhodné sídlo nebylo. Syn Jana mladšího, Zdeněk, získal roku 1539 žampašské panství, které však bylo z doby jeho držení věřiteli značně zpustošené. Postupně chtěl získat zpět i další zastavené části panství včetně Kyšperka, což se mu nakonec podařilo. Ve druhé polovině 16. století již městečko získávalo na významu. V roce 1554 zde nechal Zdeněk Žampach z Potštejna v místech dnešního zámku postavit nové sídlo, jednopodlažní tvrz. 98 Syn Zdeňkův, Jan Burjan, přenechal Kyšperským, Jankovickým, Rotneckým a Dolnolukavickým právo odúmrťi. 99 Konkrétnější představy a informace o tom, jak městečko Kyšperk a jeho okolí v 16. století vypadalo, získáváme díky listině z roku 1568, kterou se dělilo žampašské panství na čtyři díly mezi čtyři syny Zdeňka Žampacha z Potštejna, tedy Jana Burjana, Viléma, Karla a Čeňka, kterému připadl kyšperský díl. 100 Je to vůbec nejstarší známý popis panství, protože gruntovní kniha pro kyšperské panství je dochována až od roku Vcelku podrobně je v listině popsáno celé panství. Je zde seznam poddaných a jejich povinných robot a dávek, popis majetku jako lesy, rybníky, apod. Listina například také upravuje podmínky odběru piva z kyšperského pivovaru, který zásoboval celé panství. 94 Jankovice a Rotnek, s dnešním názvem Červená, byly původně samostatné obce, od roku 1950 jsou to místní části Letohradu. 95 František SKÁLA, Kyšperk, Kyšperk, Augustin SEDLÁČEK, Hrady zámky a tvrze království českého II, Praha, 1883, s František SKÁLA, Kyšperk II., MML, studijní knihovna SK 344, s. 30, nepublikováno. 98 František SKÁLA, Kyšperk I., MML, studijní knihovna SK 343, s. 7, nepublikováno. 99 František SKÁLA, Kyšperské památky, in: Orlický kraj, roč. VIII., č. 1, SOA Zámrsk, fond Velkostatek Kyšperk, č. inv. 1, sign. N 35. Titulní strana listu je v obrazové příloze č SOA Zámrsk, fond Velkostatek Kyšperk, Gruntovní kniha 17. st., č. inv. 2, sign. N

31 Z listiny 102 se dozvídáme, že v Kyšperku byla tvrz, kyšperský dvůr, Panský dům, který vlastnil Jíra Pozbyl, šenk, ve kterém byl šenkýřem Vávra z Písečný a rychta s rychtářem Jiříkem Kuchařem. Na gruntech seděli: Martin Brázda, Jiřík Kovář, Matěj Macháček, Jakub Bohdanecký, Jiřík Fousek, Ondřej Ukvapil. Na obci seděli: Jakub Farářů, Vítek Krajanů a Tomáš Bednář. Dále tu byli dva poddaní s výsadami, Martin Hubálek a Jakub Vysmek. Kromě pivovaru, sladovny a spilky je ve městě uváděna také štěpnice a chmelnice při dvoře a mlýn náchlební 103, ten ale ležel ve vsi Jankovice. Kyšperk disponoval rovněž třemi rybníky. Těsně nad ústím Šedivského potoka do Lukavického byl rybník Sádka, ve kterém chovali ryby a je po něm pojmenována dnešní městská část Na Sádkách. V místech divadla (Dvorany) se nacházel rybník Starej, který sloužil hlavně na ledování pro pivovar. Třetí rybník, Na Martinově popluží, byl v místech dnešního kamenného mostku přes Vitanovského ulici. Ke Kyšperku patřily dva lesy, Hradiště a březinka Rezek, u které se nepodařilo vypátrat, kde přesně se nacházela. 104 Ze samotného Kyšperka bylo krom robot odváděno ve dvou dávkách (na sv. Jiří a sv. Havla) celkem 3 věrtele žita, 3 věrtele ječmene, 4 korce a 1 věrtel ovsa, 18 slepic, 82 vajec, 152 grošů českých úroku a 1 kopa a 30 grošů českých nájmů. Vzhledem k tomu, že v době dělení žampašského panství byli bratři Čeněk a Karel ještě nezletilí, spravoval za ně jejich díly nejstarší z bratrů, Jan Burjan. Ten však zřejmě nezvládal tak rozsáhlé panství dobře obhospodařovat, a tak některé části zadlužil. Zemřel před rokem 1574 a bratři nebyli schopní zadlužené díly dále udržet. Proto byly prodány jejich věřitelům. Kyšperský díl koupil dne Jan mladší z Valdštejna, s jehož rodem byli Žampachové z Potštejna spřízněni. Tato kupní smlouva z roku opět podrobně popisuje rozsah panství, které od dílčího listu z roku 1568 zaznamenalo výrazný růst. K panství nyní patřila tvrz Kyšperk s městečkem, pivovarem a sladovnou, mlýnem v Jankovicích, cihelnou, dvorem poplužním při tvrzi ležícím, druhým dvorem poplužním ve vsi Dolní Lukavici, dvorem v Šedivci, pustinou rychetní Nekořskou, poplužím, jež slove Vernířovské, mlýn v Nekoři, vsi Lukavice Dolní a Horní, Jankovice, Rotnek, Šedivec, Nekoř, Sobkovice, Lubník, Těchonín, Vlčkovice, 102 Popis listiny je v knize F. SKÁLY, Kyšperk, s Z mlynářů stáli nejníže mlynáři náchlební, kteří pracovali pro vrchnost za mzdu. 104 F. SKÁLA, Kyšperk, s Národní archiv Praha, DZV 62, H25. 24

32 Petrovice České, Celné, Mistrovice co tu má, krčma výsadní v Mladkově, v ceně kop míš. 106 Kyšperk se stal sídelním městem panství, a proto je patrný rychlejší rozvoj. V roce 1576 věnoval městečku Jan mladší z Valdštejna místo pro radnici, kterou hned postavili. 107 Významným mezníkem pro řemesla byl rok 1577, kdy Kyšperk získal od Rudolfa II. právo na týdenní trhy a dva výroční jarmarky, v pondělí po svatořečení, tj. 2. pondělí po Velikonocích Město mělo také právo hrdelní a útrpné. Tresty smrti byly vykonávány po schválení apelačním soudem v Praze buď mečem, nebo oběšením. Kyšperk měl i vlastního kata. Popravní místo bylo při cestě z města směrem k Písečné. Právo hrdelní zrušila městům císařovna Marie Terezie v roce 1765, přesto je v Kyšperku dochován záznam o poslední provedené popravě Jana Poláka z Klášterce za krádež v roce Dochovalo se několik záznamů výslechů 109 a v městských účtech jsou doklady o obnovování šibenice, které bylo vždy spojeno se slavností. Kamenný pranýř byl postaven v roce 1693 na náměstí a klec pro pekaře roku Od roku 1615 byla ve městě škola. 111 Panství vystřídalo několik majitelů, až jej v roce 1650 koupil za rýnských zlatých Adam Mikuláš Vitanovský z Vlčkovic. Ten držel sousední statek orlický a byl přísedícím purkrabského soudu, a od roku 1641 hejtmanem hradeckého kraje. Kupní smlouva opět popisuje rozsah panství, ke kterému patřil zámek Kyšperk s ovocnými a chmelovými zahradami, pivovar a sladovna s veškerými provozy a také všemi městečky a vesnicemi, výčepy a krčmami, se šesti poplužními dvory, ovčíny, čtyřmi mlýny, lesy, rybníky, potoky a čtyřmi filiálními kostely (Horní Lukavice, Nekoř, České Petrovice, Těchonín). 112 Adam Mikuláš Vitanovský pak přesídlil z orlického zámku do Kyšperka. Zde stála jako sídlo stále tvrz postavená roku 1554 Zdeňkem Žampachem z Potštejna. Brzy poté však manželé Vitanovští zemřeli a majitelem panství se tak v roce 1653 stal jejich syn, Hynek Jetřich Vitanovský z Vlčkovic, narozený Bylo mu tedy pouhých 9 let, proto se nařízením zemského soudu stal správcem panství a poručníkem nezletilých dětí po 106 S. ADAMEC (red.), Město Kyšperk / Letohrad, s Dnešní čp. 56 na náměstí. 108 F. SKÁLA, Kyšperk, s F. SKÁLA, Kyšperk II., s. 85, Kyšperk III., s S. ADAMEC (red.), Město Kyšperk / Letohrad s Alois KLÍČ, Monografie Kyšperka, MML, studijní knihovna SK 345, opis, s S. ADAMEC (red.), Město Kyšperk / Letohrad, s

33 Vitanovských jejich strýc, Vilém Alexandr Vitanovský, a to až do roku 1661, kdy dosáhl Hynek Jetřich plnoletosti. Od roku 1666 byl hrabě Hynek povýšen do panského stavu. 113 Hynek Jetřich Vitanovský z Vlčkovic byl nejvýznamnějším majitelem panství. Byl dvakrát ženatý, poprvé s komtesou Sylvií Kateřinou Morzini, se kterou měl syna. Manželka i syn však krátce po porodu zemřeli. Podruhé se Hynek oženil v roce 1670 se svobodnou Johannou Magdalenou Hrzánovou z Harasova, která pocházela se starého českého rodu a byla dvorní dámou císařovny Eleonory. Toto druhé manželství však zůstalo bezdětné. 114 Hynek Jetřich Vitanovský se o panství velice dobře staral a usiloval o jeho prospěch. Zachoval se jeho rozsáhlý testament 115, ve kterém udává celou řadu výhod pro město. Pro samotné městečko Kyšperk se snažil získávat stejná práva, jaká měla ostatní města. Bylo ekonomickým a správním centrem panství, ostatně i z prestižních důvodů měla šlechta zájem o to, aby jejich poddanská a hlavně sídelní města vzkvétala. Pro vrchnost znamenalo město nejen tržní zázemí, ale plnilo i celou řadu funkcí. Hynek se proto snažil zvýšit počet obyvatel samotného Kyšperka a podporoval jeho stavební růst. V roce 1666 osvobodil obyvatele města od roboty za poplatek 25 zlatých o sv. Havlu a o sv. Jiřím a zůstaly pouze tři robotní dny. Zároveň získal potvrzení týdenních a dvou výročních trhů a povolení třetího výročního trhu, který připadal na pondělí po svátku Obětování Panny Marie. 116 Testamentem udělené svobody ještě rozšířil na zrušení poddanství a všech robot za roční poplatek 40 rýnských zlatých. Ve své závěti rovněž uvedl 16 domů i se jmény majitelů, tedy měšťany. Na své náklady nechal postavit nové domy na náměstí, čímž se dokončila velká strana náměstí. Dle gruntovní knihy pak byly domy prodány novým majitelům. Malou stranu náměstí naopak nechal posunout dozadu, na úkor panské zahrady, aby se náměstí zvětšilo. 117 Nejvýznamnějším stavebním zásahem ve městě však bylo přebudování panského sídla (tvrze) na raně barokní zámek a postavení zámecké kaple (pozdějšího farního kostela) v jeho těsné blízkosti. Dodnes jsou to určující dominanty města. Vyrostl zde dvoupatrový zámek s věží, 113 Národní archiv, DZV 113, M26, SM W 21/2, karton Stanislav ADAMEC Pavel HRDINA, Majitelé panství Kyšperk a statku Orlice, Letohrad 2006, s Sbírka MML, inv. č. H S. ADAMEC (red.), Město Kyšperk/Letohrad, s A. KLÍČ, Monografie Kyšperka, opis s. 14. Tyto stavební zásahy do náměstí nepotvrzuje žádný dochovaný dokument nebo zápis v gruntovní knize. Mohla by je však potvrzovat událost, která je zapsána v Pamětní knize města Kyšperka, a sice že se roku 1843 před domem čp. 6 propadl celý povoz do starého sklepa. (MML, Pamětní kniha města Kyšperka, založena 1916, bez označení.) 26

34 jehož přízemí, druhé patro a hlavně kapli zdobí ojedinělé štuky italského mistra Giovanniho Maderny. 118 Stavby zámku se ujal stavitel Andreas Castelli 119. V této době se Kyšperk stává také sídlem královského výběrčího ungeltu 120. Byl jím Vilém Maxmilián Hottmar. V Kyšperku koupil dům a pod jeho kompetenci spadalo celé východní území chrudimského kraje, včetně královského věnného města Vysokého Mýta. Byl to významný a bohatý občan, který svým nákladem 121 nechal za městem postavit od Andrease Castelliho, stavitele zámku, malou kapličku Panny Marie Bolestné. Kaplička se dodnes podle něj nazývá Hottmarova. Dalším z počinů Hynka Jetřicha bylo například zřízení hřebčína s chovem italskošpanělského hřebce, který však po jeho smrti upadá. Městu udělil právo vaření 1 várky piva ročně (12 čtvrtvěderních sudů) a právo pálení kořalky. Testamentem nechal také založit špitál pro chudé a nemohoucí, o které se již neměl kdo starat. Bylo to vždy 5 mužů a 5 žen, kteří dostávali ošacení, jídlo a vše, co k životu potřebovali a měli za to jedinou povinnost každý den se modlit za spasení hraběte. Dalším významným krokem bylo založení šesti cechů v roce O nich pojednává samostatně následující kapitola. Hynek Jetřich zemřel a nezanechal po sobě žádného potomka. Vdova Johanna Magdalena se znovu provdala za Norberta Leopolda Libštejnského z Kolovrat, majitele panství Rychnov nad Kněžnou, c.k. komořího a tajného rady, který je pak na Kyšperce uváděn do roku V samotném Kyšperku nechal postavit městskou část Nové město pro potřebné místní i nově přistěhovalé a nově vystavěl pivovar. V roce 1686 založil v Kunčicích dvůr Ovčín a nový dvůr ve Verměřovicích. Tím se panství opět rozrůstalo a zvelebovalo. 122 Roku 1717 vznikl nový urbář panství. Podle něj k panství patřilo již 17 vsí, městečko Kyšper, Podměstí, Jankovice, Rotnek, Lukavice, Šedivec, Nekoř, Údolí, Studené, Vlčkovice, 118 Stanislav ADAMEC - Iva MARKOVÁ, Sakrální stavby a motivy v obcích farnosti Letohrad, Letohrad 1999, s. 5. Giovanni Maderna (nar. 1653) byl italský stavitel, který působil v Čechách. Podílel se také na stavbě Černínského paláce v Praze. 119 Andreas Castelli pocházel z okruhu italských stavitelů a kameníků, kteří se usadili v Chrudimi. Po dobu výstavby se v Kyšperku usadil a zakoupil na náměstí dům čp. 76. (Věra SEKOTOVÁ, Italský Baumeister Castelli v Letohradě a v regionu východních Čech, in: Vlastivědné listy Pardubického kraje, roč. 3, č. 3/2006.) 120 Jednalo se o královské clo za zboží dovezené z ciziny do Čech. Takových celních center bylo po Čechách deset. 121 SOA Zámrsk, fond Velkostatek Kyšperk, č. inv MML, Pamětní kniha města Kyšperka 1916, s

35 Petrovice, Celné, Těchonín, Sobkovice, Lubník, Mistrovice, Orlice, Kunčice a Verměřovice. V Kyšperku je zapsáno 42 měšťanů na Podměstí 35 zahradníků a chalupníků. 123 V době držení panství pány z Harrachu byl v roce 1724 postaven ve středu náměstí morový sloup se zlacenou sochou Panny Marie 124 a roku 1726 byla přenesena fara z nedaleké Lukavice do Kyšperka. Původně zámecká kaple se tak stala od roku 1727 farním kostelem. 125 Roku 1728 koupil panství Jan Václav Breda. Obdobím jeho působení se podrobně zabývala Věra Sekotová ve své práci Kyšperský velkostatek 126, zmíním proto jen nejdůležitější milníky té doby. Hrabě Breda si vzal za cíl zvýšit výnos z kyšperského panství a nechal si pro tento účel vypracovat ekonomickou studii. Hospodařil na 10 dvorech, byl zde pivovar, vinopalna, koželužna, cihelna a pila. Hlavní zisky byly ze zemědělství a z chovu dobytka. Ke zvýšení výnosů mělo přispět i zakládání nových vsí, tak byly roku 1734 založeny vsi Bořitov a Bredůvka, dále úprava hospodaření a změna poddanských podmínek. To vedlo ke stížnosti, kterou napsalo město Kyšperk roku 1731 krajskému úřadu. Vadilo jim zvyšování cen, povinné odvody od řezníků a pekařů, zákazu přijímání nových měšťanů a posílání dětí jinam na studia. Spor se dořešil až v roce 1738, kdy se obě strany dohodly. 127 V Kyšperku nechal postavit nad městem na vrchu Kopeček vrcholně barokní kapli sv. Jana Nepomuckého 128. Zemřel v roce Po jeho smrti držela panství jeho manžela Josefa Františka Bredová, roz. Bořitová z Budče. Ta nechala přestavět v Kyšperku areál Nového dvora. Za období její vlády byl celý kraj zasažen právě probíhajícími válkami s Pruskem. Kyšperkem dokonce roku 1742 projížděl sám pruský král Fridrich II. se svým doprovodem. Celý průběh události je zaznamenám v městské kronice pamětní knize. 129 Průvod ve městě zastavil, a regent s hejtmanem panství složili králi poklonu s žádostí od hraběnky, aby pruské vojsko nepáchalo na jejím panství nějaké škody. Král pak vyslovil uctivé pozdravení hraběnce s ujištěním, že se žádného ublížení od pruského vojska nestane. Přesto městem vojska často procházela, nocovala zde a pro město to byla velká zátěž. 123 S. ADAMEC (red.), Město Kyšperk / Letohrad, s Mariánský sloup je dílem sochaře Antonína Appellera z Litomyšle a byl slavnostně vysvěcen v roce (MML, Pamětní kniha města Kyšperka 1916.) 125 S. ADAMEC I. MARKOVÁ, Sakrální stavby a motivy v obcích farnosti Letohrad, s Věra CIBULKOVÁ-SEKOTOVÁ, Kyšperecký velkostatek za Jana Václava Bredy v letech , s , in: Orlické hory a Podorlicko, Sborník vlastivědných prací 5, Rychnov nad Kněžnou S. ADAMEC (red.), Město Kyšperk / Letohrad, s Kapli na pětibokém půdorysu s uprostřed stojícím pětibokým oltářem postavil D. T. Morazzi z Chrudimi. (MML, Pamětní kniha města Kyšperka 1916.) 129 MML, Pamětní kniha města Kyšperka, založena 1836, bez označení. 28

36 Z doby hraběnky Bredové pochází také potvrzení všech městských privilegií císařovnou Marií Terezií ze dne Po ní převzal panství roku 1753 syn Jan Nepomuk Breda. Měšťanům udělil právo o výročním trhu, zvaném hlučném, prodávat příchozím lidem kořalku, pivo a jídlo. Konec 18. a počátek 19. století se nesl v duchu osvícenství. Vzrůstal počet obyvatel a reformy Josefa II. zrovnoprávnily náboženská vyznání tolerančním patentem a roku 1782 bylo zrušeno nevolnictví. Také v oblasti kultury lze spatřovat pokrok. To se odráželo v městském prostředí i životě jeho obyvatel. V Kyšperku se stal v roce 1828 justiciárem vrchnostenského úřadu Václav Josef Štolovský, který měl za manželku Ludmilu, dceru národního buditele F. V. Heka. Celá rodina Štolovských byli aktivními vlastenci, scházel se u nich kroužek vlasteneckých přátel v čele s Magdalenou Dobromilou Rettigovou z nedalekého Ústí nad Orlicí a pořádali čtenářské dýchánky. Také se podíleli na divadelních představeních místních ochotníků. 131 V roce 1815 se po smrti hraběte Cavriani ujala panství jeho dcera, Anna Marie, provdaná za hraběte Petra Marcolini Feretti. Jeho otec Camillo Marcolini byl saským státním ministrem a také ředitelem míšeňské porcelánky. Právě u něj nocoval císař Napoleon a zanechal tam saně, na kterých přijel, když prchal v roce 1812 z Ruska. Petr pak v roce 1823 nechal Napoleonovy saně přivézt do Kyšperka. 132 Petr Marcolini se také zasloužil o stavební rozkvět města, nechal budovat nové cesty, rozšířil a upravil panskou zahradu zámecký park a zakládal nové lesy. Za jeho vlády vypukl roku 1824 v Kyšperku rozsáhlý požár, při kterém shořelo 53 domů a 9 stodol, tedy téměř celé náměstí. Začaly se hned budovat domy nové, již zděné a bezpečnější. 133 Se zavedením regulovaných magistrátů v roce 1783 byly zřízeny v každém městě úřady pro výkon správní a soudní moci, kam měli být za úředníky dosazováni lidé s patřičným vzděláním. Původní úřady tím byly zrušeny. Magistrát vedl úředník, který měl u sebe gruntovní knihu. V Kyšperku ji nejdříve vedl místní učitel pan Ungrát, až od roku 1818 byl 130 Národní archiv, ČDK, sign. IV D 7, kart Josef JOHANIDES, Magdalena Dobromila Rettigová, Rychnov nad Kněžnou Jednalo se o jednoduché dřevěné selské saně. Napoleon na nich jel inkognito, aby nebyl poznán. Od hraběte Marcoliniho pak pokračoval v kočáře. Saně zůstaly v rodině Marcolini a syn Petr pověřil svého osobního lesního pana Zappa, aby je jako významné dědictví přivezl za ním do Kyšperka. Dochovala se zpráva o převozu saní. Ta je, společně se saněmi, vystavena v Městském muzeu v Letohradě. (MML, expozice.) 133 F. SKÁLA, Kyšperk, s

37 dosazen vzdělaný úředník, listovní V. Skalický, po něm přišel Jan Rojek a v roce 1826 bylo zřízeno vlastní místo zkoušeného listovního, kterým se stal Václav Uhlíř. 134 Nový úředník Václav Uhlíř se zasloužil ve městě o řadu změn, krom uspořádání městského archivu třeba přeměřil všechny městské pozemky a napravil nesrovnalosti, spolupracoval s vrchností na úpravě cest, náměstí a v roce 1836 začal psát první městskou kroniku. 135 V ní také popisuje, jak tehdejší úřad vypadal. Rada měla 12 členů, kteří si ze svého středu volili primátora. Později se počet radních snížil. Ve vedení města byl primátor, čtyři radní, městský písař a městský soudce. Od roku 1828 byl zřízen post zkoušeného písaře městských knih. Městský soud v Kyšperku zanikl k roku 1850, kdy byla jeho agenda přenesena na okresní soud v Žamberku. 136 Od roku 1834 držela panství jediná dcera majitelů, Tereza Marcolini, od roku 1828 provdaná za Karla Nimptsche. Po nich převzala kyšperské panství dcera Marie Anna, která si roku 1856 vzala Josefa Stubenberga. V důsledku napoleonských válek se v první polovině 19. století opět zhoršily životní podmínky. Výrazně zdražily životní potřeby, základní potraviny a lid sužovaly vysoké daně. V Orlických horách i Podorlicku se tak rozmohlo pašeráctví, kterým si lidé alespoň trochu přilepšovali. Celková nespokojenost v monarchii i s politickou situací pak vyústila v roce 1848 v revoluci. Ta přinesla řadu změn, jednou z nevýznamnějších bylo zrušení poddanství. Ve městech se zakládaly pro udržení pořádku Národní gardy. V Kyšperku byli do Národní gardy zvolení dne Jan Heissig, pachtýř panských dvorů Lukavice a Šedivec, malíř Dominik Umlauf, perníkář Leopold Dušík, obchodník Alois Liebich a řezník Antonín Mencl. Ti si následně zvolili své poddůstojníky, nakonec se jednalo o 64 mužů. Význam gardy ale postupně upadal. Řemeslníci totiž kvůli ní zanedbávali práci, vázl obchod, takže postupně z gardy vystupovali a vraceli se ke své práci. 137 Prvním starostou nově vzniklé samosprávné obce byl v prvních obecních volbách v roce 1850 zvolen hrabě Karel Nimptsch. Mohlo by se zdát zvláštní, že starostou byl zvolen majitel panství. Poukazuje to na to, že byl v Kyšperku oblíbený a o dění ve městě měl velký zájem. 134 S. ADAMEC (red.), Město Kyšperk / Letohrad, s A. Klíč popisuje v Monografii Kyšperka V. Uhlíře jako důležitého a vzdělaného člověka, který se velmi zasloužil o rozkvět a zvelebení města. 136 MML, Pamětní kniha města Kyšperka Bez paginace. 137 S. ADAMEC (red.), Město Kyšperk / Letohrad, s. 44 et A. KLÍČ, Monografie Kyšperka, opis s

38 Mimo jiné usiloval také o to, aby se město pojmenovalo česky, tedy Supí Hora 138. Vzniklo dokonce úřední razítko s názvem Supí Hora 139, a toto pojmenování bylo příležitostně používáno, k oficiálnímu přejmenování ale nedošlo. V dalších volbách roku 1861 se stal starostou Alois Klíč 140. V 19. století rostl počet obyvatel, podle úředního sčítání z roku 1837 měl Kyšperk 1360 obyvatel a 220 čísel popisných, v roce 1854 již bylo 1712 obyvatel. Závěrem si zmíníme několik událostí, které ovlivňovaly život v Kyšperku ve druhé polovině 19. století. Velký význam sehrála ve městě výroba sirek, o té však bude podrobněji pojednáno v následující kapitole. Dne 20. prosince 1859 byl vydán patent, který uzákonil nový živnostenský řád a podmínky pro svobodné podnikání. Tím oficiálně zanikly cechy a jejich význam. Přesto se v Kyšperku řemeslníci i nadále v cechu sdružovali, již jako v dobrovolném společenstvu, a to ještě několik desítek let. V roce 1866 postihly Kyšperk a okolní obce průchody vojsk. Válka mezi Rakouskem a Pruskem opět vyčerpávala zemi. V kronikách města a okolních obcí Orlice a Kunčic 141 jsou záznamy, že zde bylo tolik vojáků, že nebylo možné ani procházet. Lidé měli povinnost armádu zásobovat, všude se porážel dobytek a v důsledku toho pak nebylo k dostání maso ani za peníze. Situace se ještě zhoršila po prohrané bitvě u Hradce Králové, kdy Pruské vojsko táhlo přes Kyšperk a ničilo, na co přišlo. 142 A posledními zajímavými mezníky byla stavba železnice s velkým nádražím v roce 1874 a roku 1871 byla v Kyšperku na náměstí v čp. 208 u řezníka Viléma Kryštofka zřízena první četnická stanice. Ta se často stěhovala. V roce 1883 se přestěhovala k pekaři Františkovi Kubíčkovi do čp. 6, pak sídlila v Lukavské ulici v čp. 29 a nakonec v čp. 42, kde zůstala do jejího zrušení roku Překladem z němčiny, z Geiersberg Kyšperk. 139 Typář s vyobrazeným supem na pahorku je ve sbírkách Městského muzea v Letohradě, inv. č. H Alois KLÍČ (někdy psáno Glietsch) se zajímal o historii města a sepsal již dříve citovanou Monografii Kyšperka. Originální rukopis je uložen v MML. Pro studijní účely je k dispozici opis knihy. 141 MML, Pamětní kniha Orlice et Pamětní kniha Kunčice, bez inv. č MML, Pamětní kniha města Kyšperka Bez paginace. 143 S. ADAMEC (red.), Město Kyšperk / Letohrad, s

39 4. HOSPODÁŘSKÝ VÝVOJ V KYŠPERKU V Kyšperku a jeho okolí se obyvatelé věnovali především zemědělské činnosti, přadláctví, plátenictví a soukenictví. U Králík a Nekoře byly dobývány železné rudy. Obchodní ruch podporovala také zemská stezka, která vedla z Kladska přes Orlici a Kunčice do Chrudimi a Prahy a silnice přes Rychnov nad Kněžnou, Kyšperk, Kunčice a Svitavy, která se napojovala na Trstenickou stezku. 144 Nedostatek pramenů z počátků historie města se odráží i v oblasti hospodářského rozvoje a informace z nejstaršího období jsou jen útržkovité. Z listiny z roku 1568, dle které se dělilo žampašské panství, se dozvídáme o existenci pivovaru a šenku. Významným mezníkem byl rok 1577, kdy Rudolf II. udělil městu právo týdenních trhů a dvou výročních jarmarků. Vzhledem k významnosti trhů pro řemesla a cechy o nich bude podrobněji pojednáno v samostatné podkapitole. Z následujících let nejsou dochovány žádné materiály, které by poodkrývaly hospodářský vývoj a podobu Kyšperka. Až k roku 1617 jsou zmiňovány dvě obecní dílny, které město pronajímalo, neví se však, pro jaká řemesla, a v roce 1654 zde byla obecní kovárna s milířem na pálení dřevěného uhlí. 145 V roce 1680 učinil významný krok v oblasti řemesel a živnostenského podnikání hrabě Hynek Jetřich Vitanovský z Vlčkovic. Ve městě nechal založit šest cechů. Řeznický, mlynářský, tkalcovský, krejčovský, obuvnický a rozličných řemesel a pro každý cech pořídil pokladnice, pečetě, knihy a velké cechovní prapory - korouhve. Smyslem cechů byla snaha o zavedení určitého řádu a pořádku do podnikání, a hrabě Vitanovský tak následoval vývoj v ostatních českých městech. Řemeslníci výrazně ovlivňovali život ve městě. Obsazovali důležité funkce v městské radě, organizovali obranu města a podíleli se na průběhu městských slavností. O tom, jak vypadal život v Kyšperku v 17. století si lze udělat představu i z urbáře panství, ze kterého čerpala Věra Sekotová pro svou knihu Kyšperk. 146 Mezi vrchnostenské povinnosti obyvatel v té době patřilo odvádění naturálních dávek (slepic, vajec, ječmene, žita a ovsa). Ve městě byli čtyři řezníci, kteří museli ze svých masných krámů odevzdávat přepuštěný lůj. Později se naturální dávky změnily na finanční a robotní. Měšťané mohli pálit a šenkovat 144 V. ŠPLÍCHAL, Historie a současnost podnikání na Ústeckoorlicku, Žehušice 2005, s F. SKÁLA, Kyšperk, s V. SEKOTOVÁ, Kyšperk, s

40 kořalku za poplatek a vařit jednu várku piva ve vrchnostenském pivovaru. Museli však dodat obilí a zaplatit zemskou taxu. Následující 18. století je pro Kyšperk ve znamení často vedených sporů města s vrchností, které výrazně ovlivňovaly hospodářské a životní poměry obyvatel. Od roku 1725 byl majitelem panství hrabě Václav Breda, který si vzal za cíl zvýšit výnos z kyšperského panství. 147 Bylo to na úkor místních obyvatel, kterým upíral řadu jejich svobod. Například k roku 1728 měli poddaní za povinnost sepříst bez odměny veškerý vypěstovaný len a vrchnost pak přízi prodávala prostřednictvím překupníků, v Kyšperku jím byl měšťan Václav Hanus. 148 Začala se pak série vleklých sporů, které trvaly celé 18. století. Například v roce 1750 podala městská rada stížnost na hradecký krajský úřad. 149 Vadila jim řada nespravedlností, třeba že nová vrchnost nepřiznává řadě obyvatel městské právo osedlých, které jim bylo již dříve přiznáno, dále zabrání městské chalupy bez náhrady, větší robotní povinnosti nad rámec předešlých dohod, omezování obchodů a pálení kořalky, zákazy prodávání jídel při jarmarcích. Vrchnost nutila řezníky a pekaře kupovat suroviny pouze od nich. Městečko také chtělo zpět šenk s vínem a obchod se solí. Celý případ řešila vyslaná komise, nakonec se však dohodla se zástupci vrchnosti a spor vyřešila v neprospěch města. 150 Na počátku 19. století byl Kyšperk stále poměrně malým městečkem. Odráželo se to ve špatných hospodářských poměrech. Město mělo dokonce méně obyvatel, než řada okolních vesnic. Vyplývá to z daňového sumáře 151 z roku Placení daně podléhalo jen 97 osob. Skoro polovina obyvatel byla chudých. Většina řemeslníků a obchodníků nebyla schopna platit výdělkovou daň, nebýt vlastních hospodářství a různých přivýdělků, neuživili by se ani sami. Kyšperští si toho byli vědomi, a tak je znát snaha o nárůst obyvatel a přijímání nových měšťanů za úplatu. Její výše nebyla pevně stanovena. 152 V první polovině 19. století se stala zajímavá událost, tykající se členů kyšperských cechů. Alois Klíč zaznamenal 153 padělatelskou aféru, související s provozováním státní loterie. Na její provozování se udělovala licence a tu získal v roce 1835 krejčovský mistr Josef Leder, 147 V. CIBULKOVÁ-SEKOTOVÁ, Kyšperecký Velkostatek za Jana Václava Bredy, in: Orlické hory a Podorlicko, Sborník vlastivědných prací 5, s V. ŠPLÍCHAL, Historie a současnost podnikání na Ústeckoorlicku, s V. SEKOTOVÁ, Kyšperk, s Dokumenty k těmto sporům jsou uloženy v SOkA Ústí nad Orlicí, ke kterým jsem neměla přístup, ale jsou zpracovány právě v knize V. Sekotové, Kyšperk. 151 SOA Zámrsk, fond Velkostatek Kyšperk, Daňový sumář r. 1815, č. kart V. SEKOTOVÁ, Kyšperk, s A. KLÍČ, Monografie Kyšperka, opis s

41 který ihned nechal řemesla a doufal, že jej loterie uživí. Roku 1840 se začalo sázet méně a jeho příjem se tak zmenšil. Leder mezitím přivykl zábavám a společnosti, které stály víc, než mohl vydělat. Bydlel v té době u obchodníka Antonína Lorence v čp. 50, který byl velmi pověrčivý, hledač pokladů a loterii obětoval velkou sumu peněz. Leder pro zábavu jednou obkreslil jednozlatku, která se povedla, později se v kreslení značně zdokonalil a vyráběl a předával padělky panu Lorencovi, který mu za ně platil. Okolí bylo divné, kde bere Leder peníze, když se vědělo, že loterie nevynáší, a o záležitost se začala zajímat finanční stráž a žamberský vrchní Pelikán. V roce 1844 přijela silně obsazená finanční stráž s komisařem Seydlem a obsadili Lorencův dům. Lidé si mysleli, že se to děje kvůli nějakému pašovanému zboží, protože nikdo nevěřil, že Lorenc, prostý člověk, by byl schopen padělání. Komise hledala a nic nenacházela, až najednou v jedné knize se našla knížečka, kde bylo napsáno: Obdržel od pana Ledra 100 zl., dal jsem mu 50 zl., tak se to opakovalo několikrát. To byl důkaz. Pan Lorenc byl již letitý muž a během vyšetřování zemřel. Leder dostal 6 let na Špilberku, vězení přestál a sám celý příběh A. Klíčovi vypravoval. Jak už bylo zmíněno v předešlé kapitole, v 19. století se říkalo městečku sirkařský Kyšperk. Úpadek cechů, málo obyvatel a celkové hospodářské poměry nutily obyvatele k hledání různých možností přivýdělku. Výroba sirek byla relativně jednoduchá, nevyžadovala velké vstupní investice a zvládly ji i ženy. Podomácká výrobna pak mohla zaměstnat širokou rodinu. Někdo se ujal zpracování dřeva 154, další máčení hlaviček, ženy hotové sirky balily do balíčků a prodej obstarával tzv. hauzírník, který balíčky napakoval do pytle a obcházel dům od domu široké okolí a prodával. O sirky byl velký zájem, a tak nebyla nouze o odbyt. V malých výrobnách, které byly primitivně vybaveny, se však mnohem více projevovaly zdravotní potíže způsobené prací s fosforem 155. Většina dílniček neměla odvětrání a veškeré zázemí bylo v jedné místnosti, kde dělníci i svačili. Navíc vysoce hořlavý fosfor způsobil ve městě řadu požárů. Úřady proto brzy začaly vydávat různá nařízení a omezení provozů. 156 Většina podomáckých výroben tak zase začala zanikat. Stalo se tak i v důsledku toho, že se v Kyšperku objevily nové pracovní příležitosti. V tomto směru byla velkým mezníkem stavba železnice s velkým nádražím a topírnou, a to v roce Od roku 1881 fungovala v Kyšperku tovární výroba nábytku. 154 Z dřevěných špalků se hoblíkem nakrouhaly dlouhé špejle, ty se sekáčkem nasekaly na požadovanou délku sirek, poté se dřívka upevnila mezi destičky, až vznikla deska cca 30x40cm, a ta se ručně omáčela ve sloučeninách fosforu. (D. BEDNÁŘOVÁ, Historie sirkařství v Letohradě, s. 18.) 155 Způsoboval nekrózu tkání, vypadávaly vlasy, zuby, dělníci měli dýchací a kožní potíže. Tamtéž. 156 Tamtéž. 34

42 Firma Matouš a spol. se specializovala na výrovu koster čalouněného nábytku, otomanů, pohovek a luxusních i obyčejných židlí. Na svou dobu moderně vybavený závod vyvážel zboží i do Ameriky a do Německa. 157 V roce 1894 byla postavena velká mechanická tkalcovna na Orlici. Tady našlo mnoho lidí zaměstnání a to v lepších podmínkách, než jaké nabízely sirkárny. Výrobny, které dostály úředním nařízením na technologické zabezpečení dílen, pak mohly exportovat po celé republice. Nakonec se rozhodli investovat do modernizace svých provozoven František Kryštofek a Jan Novotný, obchodníci z Kyšperka, a Jan Reinelt, rolník a sirkař z Kunčic. Do konce roku 1890 byly postaveny nové předpisové budovy s vysokými komíny. K roku 1893 činila produkce místních sirkáren asi bedniček 158 sirek a zaměstnáno bylo 120 dělníků. 159 Nejdéle se udržela továrna Jana Reinelta, která zanikla v roce Vedle sirkařství se v Kyšperku v 19. století také hojně vyráběly kartáče, nejčastěji rýžové, podlahové. Kartáčnictví se věnovala téměř každá rodina ve Svatojánské ulici. Dílnu na vrtání dřívek na kartáče měl Antonín Slavík v domě čp. 19 v Komenského ulici a ve mlýně pana Petříka. Takto upravená dřívka pak rozvážel daleko po kraji k dalšímu zpracování. Další z možností přivýdělku, kterým se zabývaly hlavně ženy a děti, bylo šití nitěných knoflíků a pletení síťek z vlasů. 160 V 19. století již význam cechů postupně upadal, až byly formálně zrušeny vydáním nového živnostenského řádu v roce 1859, který zavedl svobodu živností. Cechovní společenstva však na většině míst nadále fungovala, i když již na jiných, dobrovolných základech. Řemeslníci v Kyšperku se také nadále sdružovali, dále vedli stejným způsobem cechovní knihy a stále se podíleli na chodu města jako jeho významná společenská součást. Účastnili se poutí 161 a slavností města, bohoslužeb, podnikali společné akce 162 apod. Prohlédnutím dostupných cechovních knih není v jejich vedení po roce 1859 patrný žádný rozdíl. Dokonce ani přímo k roku 1859 není v knihách žádný zápis, který by mluvil o zrušení cechů. Stále se zapisovali přistupující mistři, tovaryši i učedníci, v pokladních knihách jsou 157 V. ŠPLÍCHAL, Historie a současnost podnikání na Ústeckoorlicku, s Jedna bednička obsahovala padesát krabiček po sto sirkách. 159 Josef MIKYSKA, Historie Kyšperk a okolí, Sbírka MML př. č. 496/99, rukopis, s MML, Pamětní kniha města Kyšperka Bez paginace. 161 Pouť v Letohradě (Kyšperku) probíhá v polovině května ke sv. Janu Nepomuckému. 162 Například v účetní knize cechu řeznického jsou ve výdajích údaje jako odpolední pohoštění při vycházce cechu. (Sbírka MML, Pokladní kniha řeznického cechu v Kyšperku , př. č. 90/93.) 35

43 záznamy o společenských akcích cechu, vydáních na opravy cechovních korouhví, takže zavedení svobody živností nemělo na život cechů v Kyšperku velký vliv. Toto tradiční pojetí přetrvalo až do počátku 20. století. 4.1 Trhy v Kyšperku Kyšperk měl od 27. března 1577 právo na týdenní trhy a na dva výroční. O právo na trhy požádal císaře Rudolfa II. Jan z Valdštejna, majitel panství v letech 1574 až První výroční trh se konával v pondělí po svatořečení a říkalo se mu Velikonoční a druhý výroční trh byl v pondělí po sv. Matouši, který připadal na 21. září a vžil se pro něj název Václavský. Týdenní trhy se konaly každé pondělí. 163 Hynek Jetřich Vitanovský z Vlčkovic zažádal ještě o třetí výroční trh, který byl městu udělen císařem Leopoldem I. 24. března 1666 a byl stanoven na pondělí po obětování Panny Marie, kteréžto datum připadá na 21. listopad a říkalo se mu Kateřinský. 164 František Skála uvádí 165, že řečené povolení bylo opatřeno dodatkem, ve kterém se píše, že toto právo na trh je uděleno proto, aby si lidé mohli polepšit v živobytí po dlouhotrvajících potížích po třicetileté válce. Žádost od hraběte Vitanovského tedy zřejmě obsahovala vylíčení přetrvávajícího špatného hospodářského stavu po válce. Trhy jednou týdně však zřejmě stejně nestačily, proto se prý v Kyšperku konaly i nepovolené trhy každý čtvrtek. 166 O těch se obchodovalo se lnem a přízí, zatímco o pondělních trzích hlavně s obilím a sušeným ovocem. I v městské kronice je záznam, že čtvrteční trhy se udržely do zavedení týdenních trhů v Rokytnici, a že po požáru města roku 1824 samovolně zanikly Antonín HAAS, Soupis privilegií měst a městeček ve Východočeském kraji od r. 1526, in: Sborník východočeských archivů 2/1972, s Tamtéž. 165 F. SKÁLA, Kyšperk II., s F. Skála měl ve své době přístup k mnoha archivním materiálům, které se bohužel do dnešní doby nedochovaly. Zapracoval je do svých rozsáhlých studií, které obsahují i celé přepisy listin, a díky tomu se o nich dozvídáme. 166 Tamtéž. 167 MML, Pamětní kniha města Kyšperka Bez paginace. 36

44 Špatnou hospodářskou situaci obyvatel na poč. 19. století měly vyřešit další povolené trhy. Dne 25. listopadu 1836 dostalo město povolení o výročních trzích pořádat i trhy s dobytkem a čtvrtý výroční trh včetně dobytčího byl povolen 30. listopadu 1837, listinu však město obdrželo až po zaplacení příslušné taxy den 6. července Tento trh připadal na den sv. Markéty 13. července. Pokud by tento den vyšel na neděli nebo svátek, měl se konat v den následující. Ve skutečnosti jej Kyšperk pořádal v pondělí po sv. Markétě, tedy vlastně ve špatný den, než jak byl povolen. 168 Pátý výroční trh byl povolen dne 25. března 1848, listinu město obdrželo 2. prosince Trh byl povolen na pondělí po druhé neděli postní, ale ve skutečnosti se konal v pondělí po Hromnicích (2. února), takže také jinak, než jak znělo povolení. 170 V Kyšperku se konal ještě šestý, nepovolený trh, v pondělí po posvěcení chrámu, na sv. Havla. 171 V roce 1883 dostalo město povolení přeložit týdenní trhy, povolené od roku 1577, z pondělí na sobotu. Snad proto, že obchodníci a kramáři z okolních obcí byli zvyklí do Kyšperka docházet na trhy v pondělí, zůstaly souběžně se sobotními i pondělní trhy. Největším a nejhlučnějším trhem býval trh konaný o posvícení, který však také neměl oficiální povolení. Je celkem zvláštní, že se o tyto nepovolené trhy nijak nezajímaly úřady, nebo se o tom alespoň nedochovala žádná informace. Až v roce 1903 si město chtělo nechat schválit tržní řád. Při projednávání místodržitelství zjistilo nesrovnalosti mezi povolenými a skutečně konanými trhy. Kyšperk nakonec nechal situaci být a o schválení řádu již neusiloval a trhy se mohly nadále konat podle místních zvyklostí. 172 Výroční trhy v Kyšperku trvaly osm dní. Během konání trhu byly zavedeny zvláštní podmínky, měšťané si mohli přivydělávat vařením a pečením pro přespolní, kteří sem na trhy přicházeli a také nesměli být zatýkáni dlužníci. Důvod byl jednoduchý, pokud byl někdo dlužníkem, potřeboval možnost vydělat někde peníze. Kdyby mu však hrozilo zatčení, do města by se bál přijít a jiná legální příležitost k prodeji řemeslných výrobků by nebyla. Kněží, učitelé, úředníci a chudí žáci dostávali jarmareční příplatky. O výročním trhu směl prodávat každý, ať byl odkudkoliv F. SKÁLA, Kyšperk II., s V. SEKOTOVÁ, Kyšperk, Ústí nad Orlicí 2000, s F. SKÁLA, Kyšperk II., s Tamtéž. 172 Tamtéž, s Tamtéž. 37

45 Trh začínal na znamení, např. vztyčením praporce nebo ruky s mečem. V Kyšperku byl upevněn na pranýři planoucí meč, který měl být výstrahou, aby se nikdo nepral. Znamení bylo vyvěšeno po celou dobu konání trhu. U pranýře stál kat a vyvolával, aby všichni prodávající poctivě měřili a vážili. Po zrušení katovského místa zastával tuto funkci pohodný. Bylo zvykem, že za tuto službu dostával od všech prodávajících po jednom krejcaru. Z toho plynuly časté spory, protože řada obchodníků odmítala tuto taxu platit. Až v roce 1850 bylo vybírání poplatku definitivně zrušeno, a jako náhradu dostal pohodný slevu na povinných odvodech obci. 174 Skála také zmiňuje, že v roce 1892 proběhlo jednání o přeložení dobytčích trhů ve městech v žambereckém okresním hejtmanství z náměstí na jiná místa. V zápise z jednání je mj. soupis návštěvnosti trhů v dotčených městech. V Králíkách byla návštěvnost kolem lidí, v Rokytnici , v Žamberku osob a v Kyšperku Z toho je jasně vidět, že kyšperské trhy byly v rámci okresu vyhlášené a nejvíce navštěvované Spektrum řemesel a živností v Kyšperku dle soupisů a sčítání obyvatel O typech a spektru povolání v jednotlivých městech si lze udělat obrázek ze soupisů obyvatelstva. V Městském muzeu v Letohradě je k dispozici výpis ze Soupisu poddaných podle víry z roku 1651 a dále výpisy ze sčítání obyvatel z let 1797, 1813 a Pro potřeby této práce byly dostupné seznamy využity a roztříděny podle řemesel či povolání, která byla do soupisů zanesena. Pro přehlednost a možnost porovnání jsou zapracovány do tabulek. Tento přehled by měl pomoci udělat si představu nejen o spektru živností a počtech obyvatel, které se v Kyšperku vyskytovaly, ale i pomoci dalším badatelům v případném genealogickém či demografickém bádání. 174 Tamtéž. 175 Tamtéž. 176 MML, složka kopií a opisů archivních materiálů, studijní knihovna, nečíslováno. Výpisy ze SOkA Ústí nad Orlicí provedl Stanislav Adamec v nepublikované studii Řemesla a živnosti v Kyšperku do roku 1950, Letohrad 1998, MML, studijní knihovna SK

46 První konkrétní představu o tom, jaká řemesla byla v Kyšperku zastoupena, si můžeme udělat ze Soupisu poddaných podle víry z roku V Kyšperku a Podrychtí (Podměstí) bylo zapsáno 70 rodin, 15 vdov a 10 sirotků. Dohromady asi 317 obyvatel nad 10 let. Tabulka č. 1: Přehled řemesel k roku 1651 Povolání 9x sedlák 9x krejčí 8x řezník 8x švec 5x tkadlec a soukeník 2x bednář další povolání 11 nádeníků/chalupníků a podruhů Jmenný seznam Jan Jankovský, Václav Blecha, Vávra Plocek, Jan Vyhnálek, Václav Šťovíček, Václav Brožek, Jiřík Dočkal, Václav Postler, Jan Maryška Jiřík Dub, Jan Postler, Václav Tomiška, Václav Hotmar, Václav Holeček, Jan Bednář, Martin Pazderník, Jakub Sklenář, Jan Slavík Mikuláš Nyč st., Petr Pejcha, Jan Bachman, Melichar Hartman, Jan Kytner, Mikuláš Nyč ml., Jiřík Kozelka, Frydrych Trešer Petr Hexsler, Jakub Ulrych, Jan Horáček, Lorenc Šrom, Michal Slavík, Mikuláš Suchomel, Václav Horáček, Martin Hotmar Jan Vagner, Jiřík Šmidler, Jan Mandl, Matheus, Václav (uvedeno bez příjmení) Jiřík Kolomý, Václav Sobotka pekař Balcer Albl, barvíř Kryštof Bernkopf, řezač Václav Skála, provazník Jan Frymel, kovář Jan Vondra, kolovratník Jan Sprostý, tesař Mikuláš Tomášek, kožešník Jan Votava, chmelař Jan Jirucha, rychtář Martin Koláček, 3 konšelé Jan Hubálek, Mikuláš Hubálek, Adam Horáček, 2 hajní Václav Koláček st., Jan Šťovíček, učitel Jiřík Mathiehes, 2 žebráci Martin Nastoupil, Jiřík Postler Jan Brhel, Jan Skála, Václav Smrček, Martin Jakeš, Adam Suchomel, Jan Čirův, Martin Čirův, Matěj Vyhnálek st., Matěj Brožek st., Jan Macháček, Václav Pacholík Z tabulky vyplývá, že v polovině 17. století byla zastoupena hlavně všeobecně potřebná řemesla (řezník, krejčí, švec). Většina obyvatel se řadila mezi sedláky nebo nádeníky. Je třeba připomenout, že tabulka ukazuje zastoupení řemesel ještě před oficiálním založením cechů v Kyšperku. Následující výpisy ze sčítání obyvatel obsahují již více informací, kromě jména a povolání také číslo popisné 177 a pravděpodobný rok narození (odečtením uvedeného věku od roku, kdy se soupis pořizoval). Je zde také rozděleno Město Kyšperk a Podměstí, které bylo a je součástí 177 Uváděno je nové číslo po přečíslování, pouze v případě nedohledání současného čísla je za číslem poznámka staré. 39

47 Kyšperka, avšak mělo vlastního rychtáře a je doložena i vlastní pečeť. 178 První z těchto výpisů je z roku Dle tohoto sčítání měl Kyšperk 454 obyvatel a 75 čísel popisných a na Podměstí je uváděno 460 obyvatel v 72 číslech popisných. Tabulka č. 2: Přehled řemesel k roku 1797 povolání Jmenný seznam pro Kyšperk Jmenný seznam pro Podměstí 15x krejčí František Barvínek (čp. 3, *1742) Antonín Hybel (čp. 76, *1731) Jan Vondra (čp. 72, *1750) Bernard Barvínek (čp. 71, *1745) Dominik Střebský (čp. 37, *1764) Josef Fogl (čp. 31, *1728) Václav Faltus (čp. 28, *1765) Mathias Klohna (čp. 98, *1729) Martin Tacl (čp. 121, *1719) František Kopecký (čp. 127, *1772) Silvestr Barvínek (čp. 128, *1739) Jan Kubelka (čp. 84, *1768) Jan Barvínek (čp. 144, *1736) Bruno Vondra (čp. 96, *1764) 14x tkadlec Jan Studený (čp. 73, *1748) Ignác Horáček (čp. 69, *1736) Antonín Studený (čp. 54, *1750) Leopold Vanžura (čp. 63, *1766) Josef Adlt (čp. 40, *1742) Antonín Faltus (čp. 33, *1741) Jan Poláček (čp. 25, *1766) Adam Dušík (čp. 15, *1765) František Faltus (čp. 67, *1764) 13x švec František Dušík (čp. 66, *1772) Josef Hejzlar (čp. 64, *1768) Martin Tauc (čp. 59, *1767) Jan Svoboda (čp. 53, *1746) František Bernkopf (čp. 48, *1733) Josef Bernkopf (čp. 43, *1776) Václav Hejzlar (čp. 41, *1737) Jan Hejzlar (čp. 45, *1728) Jan Doleček (čp. 27, *1732) František Toman (čp. 13, *1744) Josef Barvínek (čp staré, *1750) Václav Kopecký (čp staré, 40 Václav Baláš (čp staré, *1761) Jan Faltus (čp. 106, *1753) Josef Jestřábek (čp. 131, *1776) Antonín Horáček (čp. 137, *1757) Václav Kovařovic (čp. 139, *1738) Antonín Kosek (čp. 150, *1757) Jan Svoboda (čp. 111, *1741) *1762) 10x mlynář, Anna Tomišková (čp. 65, *1739) Antonín Tomiška (čp. 89, *1763) pekař Jáchym Vajrauch (čp. 52, *1732) Karel Málek (čp. 115, *1747) Kateřina Lebedová (čp. 51, *1759) František Petřík (čp. 81, *1759) Václav Vondra (čp. 8, primas 1751) Jan Sobel (čp. 149, *1741) Antonín Regnard (čp. 7, *1744) Josef Kabelka (čp. 110, *1764) 12x řezník Jan Mencl (čp. 58, *1760) Antonín Baláš (čp. 90, *1728) 178 Jan F. KŘIVOHLÁVEK, Znaky, vlajky, pečeti a správní vývoj obcí okresu Ústí nad Orlicí, Ústí nad Orlicí 2005, s. 63.

48 10x kovář a tesař 23x další povolání Jan Mencl otec (čp. 55, *1730) František Kittnar (čp. 50, *1746) Petr Hanus (čp. 46, *1756) Josef Kittnar (čp. 44, *1741) František Najman (čp. 36, *1728) Antonín Baláš (čp. 18, *1748) Jan Etler (čp. 15, *1757) Libor Cimprich (čp. 9, *1764) Antonín Kubka (čp. 30, *1749) Antonín Ulrich (čp. 60, *1741) Ignác Ungrád, učitel (čp. 77, *1766) Josef Dušík, voskař (čp. 76, *1730) František Hejzlar, hodinář (čp. 80, *1765) Jan Kopecký, zedník (čp. 61, *1727) František Klíč, chirurg (čp. 47, * 1762) Augustin Kleiner, kloboučník (čp. 45, *1732) Václav Horneček, hadrník (čp. 39, *1766) Jan Štěpánek, řemenář (čp. 38, *1716) Antonín Kopecký, kožešník (čp. 14, *1757) Jáchym Vajrauch, hospodský (čp. 10, *1771) Josef Dušík, voskař (čp. 4, *1761), František Faltus, sedlář (čp. 3, *1738) Andreas Müller, jirchář (čp staré, *1769) Josef Etler (čp. 130, *1761) Ignác Baláš (čp. 153, *1759) František Musil (čp. 87, *1750) Petr Poslušný (čp. 118, *1736) Jan Pejcha (čp. 136, *1752) Josef Šimáček (čp. 140, *1737) Antonín Vondra (čp. 83, *1757) Jan Leder (čp. 82, *1731) Jan Kubíček (čp. 152, *1762) Jan Suchomel (čp staré, *1717) Václav Paterka, zedník (čp staré, *1754) Jan Vyhnálek, chirurg (čp. 148, *1759) Antonín Stejskal, hospodský (čp. 101, *1746), Jan Liebich, hospodský (čp. 151, *1757) Bernard Hampl, hrnčíř (čp. 91, *1762) Ignác Smrček, kolář (čp. 99, *1738), Antonín Hrdina, bednář (čp. 135, *1730) Mikuláš Řehák, bednář (čp staré, *1754) Václav Kabelka, voják reg. Colloredo (čp. 88) Jan Sedlář, voják reg. d Alton (čp. 107) Oproti roku 1651 je vidět výrazný nárůst počtu řemeslníků i širší spektrum řemesel. Objevují se také nová povolání, jako učitel, chirurg, kožešník nebo kloboučník. 41

49 V roce 1813 měl Kyšperk 482 obyvatel a 80 čísel popisných a na Podměstí bylo 457 obyvatel a 79 čísel popisných. Od předchozího sčítání uplynulo pouze 16 let, proto nejsou patrné výraznější změny. Objevují se však opět nová povolání, jako lazebník nebo tabáční dohlížitel. Tabulka č. 3: Přehled řemesel k roku 1813 Povolání Jmenný seznam pro Kyšperk Jmenný seznam pro Podměstí 12x krejčí Josef Píč (čp. 28, *1772) Dominik Střebský (čp. 37, *1764) Jan Malý (čp. 40, *1790) Antonín Najman (čp. 56, *1760) František Barvínek (čp. 78, *1774) Václav Faltus (čp. 80, 1765) Antonín Barvínek (čp. 102, *1769) Josef Čada (čp. 105, *1790) Silvestr Barvínek (čp. 128, *1777) Václav Faltus (čp. 133, *1761) Antonín Valenta (čp. 137, *1785) Antonín Barvínek (čp. 146, *1767) 19x tkadlec Adam Dušík (čp. 15, *1765) Jan Baláš (čp. 18, *1782) Josef Pacholík (čp. 22, *1772) Jan Poláček (čp. 25, *1766) František Vencl (čp. 32, *1788) Antonín Faltus (čp. 33, *1781) Antonín Studený (čp. 54, *1750) Leopold Vanžura (čp. 63, *1766) František Faltus (čp. 67, *1764) Ignác Horáček (čp. 69, *1736) Jan Studený (čp. 73, *1748) 17x švec František Dušík (čp. 5, *1772) Václav Kopecký (čp. 20, *1762) František Doleček (čp. 27, *1772) František Tauc (čp. 29, *1744) Antonín Šťovíček (čp. 30, *1766) Martin Hejzlar (čp. 34, *1770) Václav Hejzlar (čp. 41, *1777) Josef Bernkopf (čp. 43, *1776) Antonín Bernkopf (čp. 48, *1763) Leopold Svoboda (čp. 53, *1776) Josef Hejzlar (čp. 64, *1768) František Bernkopf (čp. 71, *1767) 8x pekař a mlynář Václav Vondra (čp. 8, *1751) Gilbert Hanus (čp. 46, *1786) Josef Vajrauch (čp. 52, *1780) 10x řezník Libor Cimprich (čp. 9, *1764) Antonín Baláš (čp. 18, *1748) Vendelín Najman (čp. 35, *1764) František Najman (čp. 36, *1756) Josef Kittnar (čp. 44, *1741) 42 Josef Faltus (čp. 99, *1762) Jan Kovařovic (čp. 100, *1769) Josef Faltus (čp. 106, *1783) Jan Faltus, rychtář (čp. 109, *1753) Kašpar Čada (čp. 122, *1782) Václav Tacl (čp. 134, *1769) Václav Kovařovic (čp. 139, *1763) Antonín Kuneš (čp. 153, *1771) Martin Tauc (čp. 90, *1767) Antonín Ulrich (čp. 95, *1780) Antonín Lorenc (čp. 97, *1791) Jan Macháček (čp. 111, *1780) Jan Ulrich (čp. 120, *1786) Antonín Tomiška (čp. 89, *1763) Josef Kabelka (čp. 110, *1789) Josef Baláš (čp. 149, *1777) František Petřík, mlynář (čp. 81, *1759) Ignác Fišer (čp. 115, *1765) Ignác Baláš (čp. 153, *1759)

50 Jan Kittnar (čp. 50, *1784) Josef Liebich (čp. 51, *1781) František Faltus (čp. 58, *1783) Jan Liebich (čp. 62, *1756) 3x kovář Antonín Vondra (čp. 83, *1757) Josef Šimánek (čp. 140, *1735) Alžběta Kubíčková, vdova (čp. 152, *1766) 5x bednář Michal Kopecký (čp. 26, *1779) Jan Hrdina (čp. 125, *1765) Antonín Hrdina (čp. 135, *1730) Josef Kryštofek (čp. 142, *1775) Anna Řeháková, vdova (čp. 157, *1767) 4x truhlář Jan Pecivál (čp. 23, *1781) Jan Mikyska (čp. 31, *1782) 3x kožešník Antonín Kopecký (čp. 14, *1757) Antonín Kopecký, (čp. 38, *1786) Jan Šimek (čp. 75, *1788) 35x další povolání Josef Faltus, sedlář (čp. 3, *1769) Josef Dušík, perníkář (čp. 4, *1761) Antonín Regnard, malíř (čp. 7, *1744) Jáchym Vajrauch, hospodský (čp. 10, *1770) Josef Ulrich a Václav Fencl, vojáci reg. Gyulay (čp. 11) Josef Stejskal, sklenář (čp. 13, *1764) Řehoř Dušek, zámečník (čp. 16, *1773) Ondřej Müller, jirchář (čp. 17, *1769) Josef Kupka, zámečník (čp. 31, *1785) Augustin Kleiner, kloboučník (čp. 39, *1732) Fabián Kleiner, kloboučník (čp. 45, *1777) František Klíč, ranhojič (čp. 47, *1762) Ignác Ungrád, učitel (čp. 56, *1766) Ignác Hochmann, tabáční dohlížitel (čp. 59, *1768) Benjamin Jakeš, koželuh (čp. 66, *1770) Vincenc Dušík, perníkář (čp. 76, *1775) Ignác Peška, mydlář (čp. 79, *1776) Josef Stejskal, sklenář (čp. 13, *1764) 43 Antonín Svoboda (čp. 138, *1752) Jan Svoboda (čp. 150, *1783) Karel Stejskal, hospodský (čp. 101, *1782) František Liebich, hospodský (čp. 151, *1784) Jan Šparlink, voják (čp. 94) Jan Šťovíček, voják, oba reg. Gyulay (čp. 98) Antonín Malý, grenadýr (čp. 114) Karel Kubelka, sklenář (čp. 88, *1781) Josef Faltus, zámečník (čp. 82, *1771) František Jakeš, koželuh (čp. 116, *1782) Bernard Hampl, hrnčíř (čp. 91, *1762) Václav Dostálek, krupař (čp. 92, *1760) Josef Faltus, zedník (čp. 98, *1787) Petr Poslušný, zámečník (čp. 118, *1736) Václav Peterka, zedník (čp. 156, *1754) František Motyčka, hodinář (čp. 126, *1763) Jan Hájek, kominík (čp. 143, *1788) Jan Vyhnálek, lazebník (čp. 148, *1759) Antonín Kosek, barvíř (čp. 155, *1757)

51 K roku 1843 je uváděno v Kyšperku již 916 obyvatel ve 150 číslech popisných, na Podměstí 589 osob v 87 číslech popisných. Oproti roku 1813 výrazně vzrostl počet obyvatel, což se odrazilo i ve spektru povolání. Zvýšil se počet lidí označených jako podruh či nádeník, z 10 na 67 osob. Nárůst počtu řemeslníků je patrný u všech řemesel, nejvíce však u tkalců, z 19 na 28, a nově se objevuje také s tkalcovstvím spojené řemeslo přadláctví (přástevnictví). Tabulka č. 4: Přehled řemesel k roku 1843 Povolání Jmenný seznam, pro Kyšperk Jmenný seznam pro Podměstí 19x krejčí Josef Prokopec (čp. 4, *1796) Josef Ulrich (čp. 11, *1803) Dominik Střebský (čp. 34, *1805) Josef Bříza (čp. 39, *1799) Josef Doleček (čp. 59, *1805) Josef Kittnar (čp. 60, *1814) Josef Kreigner (čp. 70, *1815) Vincenc Faltus (čp. 80, *1812) Jan Střebský (čp. 178, *1800) František Mikyska (čp. 179, *1795) Libor Ardelt (čp. 186, *1803) Leopold Poláček (čp. 190, *1806) Ambrož Nastoupil (čp. 204, *1815) Vincenc Poláček (čp. 215, 1807) František Střebský (čp. 103, *1797) Josef Čada (čp. 105, *1793) Antonín Čada (čp. 110, *1815) Josef Novák (čp. 111, *1804) Gilbert Baláš (čp. 133, *1795) 28x tkadlec Josef Regnard (čp. 7, *1782) Jáchym Dušek (čp. 15, *1808) František Jakeš (čp. 16, *1804) Josef Zedník (čp. 20, *1798) Jan Hrdina (čp. 22, *1808) František Mencl (čp. 32, *1788) Antonín Faltus (čp. 38, *1815) Jan Barvínek (čp. 69, *1784) Jan Oberštat (čp. 164, *1814) Petr Střebský (čp. 172, *1799) Jan Poláček (čp. 173, *1801) Antonín Zářecký (čp. 180, *1810) Josef Klohna (čp. 200, *1793) Josef Šípek (čp. 226, *1801) Karel Marků? (čp. 229, *1803) Josef Faltus (čp. 237, *1814) 15x švec Jan Ulrich (čp. 12, *1803) Jan Kleiner (čp. 19, *1816) František Doleček (čp. 27, *1775) Jan Vychytil (čp. 28, *1814) Václav Hluchý (čp. 37, *1798) Martin Vejrauch (čp. 65, *1816) David Musil (čp 87, *1782) Jan Kryštofek (čp. 87, *1813) Antonín Kuneš (čp. 90, *1802) Štěpán Faltus (čp. 99, *1795) Jan Faltus (čp. 100, *1798) Josef Faltus (čp. 106, *1783) Vojtěch Kovařovic (čp. 114, *1806) Leopold Kovařovic (čp. 116, *1799) Antonín Vencl (čp. 119, *1804) Ignác Čada (čp. 140, *1806) Josef Slavík (čp. 141, *1799) Josef Kovařovic (čp. 125, *1810) Josef Pospíšil (čp. 108, *1790) František Pittman (čp. 127, *1814) Jan Kubíček (čp. 231, *1801) Jan Macháček (*1785) 44

52 11x pekař a mlynář Josef Poláček (čp. 68, *1790) František Kleiner (čp. 162, *1812) Josef Šťovíček (čp. 167, *1794) Josef Bernkopf (čp. 168, *1817) Bernard Svoboda (čp. 175, *1779) František Faltus (čp. 3, *1807) Jan Koloušek (čp. 24, *1796) Jan Vejrauch (čp. 29, *1805) František Poláček (čp. 75, *1804) Josef Bednář (čp. 181, *1816) Leopold Baláš (čp. 192, *1794) Jan Malý, mlynář (čp. 164, *1791) 13x řezník Petr Mencl (čp. 20, *1796) Antonín Sobl (čp. 43, *1806) Pavlína Liebichová, vdova (čp. 44, *1794) Josef Mencl (čp. 45, *1817) František Faltus (čp. 46, *1783) Josef Bibus (čp. 51, *1781) Jan Mencl (čp. 55, *1788) František Najman (čp. 59, *1819) Jan Mencl (čp. 61, *1814) Antonín Kryštofek (čp. 189, *1804) Josef Bernkopf (čp. 207, *1805) 45 Kateřina Tomišková (čp. 89, *1795) Jan Faltus (čp. 89, *1817) Josef Berkman (čp. 107, *1815) Jan Petřík, mlynář (čp. 115, *1813) Josef Dušík (čp. 81, *1805) Jan Klesl (čp. 101, *1799) 3x kovář Josef Plocek (čp. 230, *1812) Antonín Vondra (čp. 83, *1783) Antonín Kubíček (čp. 1510, *1796) 7x bednář Václav Slavík (čp. 172, *1798) František Kryštofek (čp. 202, *1811) Josef Kryštofek (čp. 211, *1801) Josef Kryštofek (čp. 87, *1775) Jan Hrdina (čp. 135, *1801) Vincenc Vorlický (čp. 139, *1806) 14x zedník Antonín Fišer (čp. 30, *1788) František Mikyska (čp. 37, *1804) František Toman, polír (čp. 41, *1796) Antonín Doleček (čp. 175, *1818) Antonín Fišer (čp. 194, *1801) Kilián Plha (čp. 197, *1798) Ambrož Pacholík (čp. 214, *1799) Josef Vanžura (čp. 216, *1794) Matěj Hruška (čp. 218, *1802) 5x krupař, jirchář Jan Štverák (čp. 6, *1788) Josef Müller (čp. 17, *1799) František Novotný (čp. 49, *1797) Tomáš Střebský (čp. 58, *1796) Ignác Müller (čp. 176, *1808) 9x truhlář Alex Stou (čp. 9, *1805) František Suchomel (čp. 30, *1820) Josef Ulrich (čp. 31, *1800) Pavel Dušek (čp. 166, *1814) Jan Kroul (čp. 170, *1814) Bernard Řehák (čp. 157, *1795) Václav Greger (čp. 81, *1794) Antonín Vondra (čp. 121, *1819) František Zedník (čp. 134, *1801) František Vosilka (čp. 136, *1799) Jan Vencl (čp. 220, *1801) Jan Čada (čp. 105, *1813) Antonín Svoboda (čp. 138, *1817) František Lux (čp. 198, *1808)

53 Alois Lux (čp. 179, *1816) 5x kožešník Antonín Kopecký (čp. 14, *1796) Václav Kopecký (čp. 25, *1791) Jáchym Faltus (čp. 33, *1811) Antonín Kopecký (čp. 38, *1812) Josef Poláček (čp. 72, *1818) 3x koželuh František Jakeš (čp. 66, *1803) František Jakeš (čp. 92, *1782) Josef Fiala (čp. 235, *1810) 4x zámečník Filip Dušík (čp. 177, *1804) Josef Poslušný (čp. 118, *1804) Filip Střebský (čp. 199, *1810) 8x přadlák Antonín Martínek (čp. 191, *1797) Václav Vyhnálek (čp. 210, *1794) 3x kupec Josef Lorenc (čp. 50, *1783) Josef Šubert (čp. 77, *1818) Ambrož Tomek (čp. 165, *1794) 3x tesař Josef Škach (čp. 174, *1798) Tomáš Hurt (čp. 213, *1796) Vendelín Mikyska (čp. 236, *1789) 29x další povolání Filip Kabelka, voskař (čp. 4, *1802) Antonín Vajrauch, hospodský (čp. 10, *1793) Antonín Hostinský, hospodský (čp. 74, * 1798) Jan Hájek, kominík (čp. 201, *1817) Josef Kleiner, kloboučník (čp. 26, *1802) Jan Kryštof, kloboučník (čp. 36, *1797) Antonín Krusa, kloboučník (čp. 161, *1816) František Doleček, sedlář (čp. 27, *1811) Dominik Prokop, sedlář (čp. 73, *1800) Ignác Mazáč, provazník (čp. 52, *1802) Josef Betlach, mydlář (čp. 54, *1806) Ignác Dušek, mydlář (čp. 77, *1776) Josef Mačát, pilař (čp. 72, *1814) Leopold Dušík, perníkář (čp. 76, *1818) Pavel Suchomel, řemenář (čp. 163, *1814) Antonín Mencl, soustružník (čp. 178, *1820) 46 František Čammr (čp. 148, *1802) Antonín Vyhnálek (čp. 112, *1796) Josef Baláš (čp. 113, *1799) Josef Čada (čp. 122, *1808) Antonín Barvínek (čp. 128, *1802) František Kovařovic (čp. 129, *1801) Josef Kubíček (čp. 153, *1799) Jan Fiala, sedlář (čp. 100, *1813) Dominik Umlauf, malíř (čp. 151, *1792) Jan Filip, řemenář (čp. 82, *1800) Johana Hamplová, hrnčíř (čp. 91, *1795) Karel Kubelka, sklenář (čp. 88, *1782) František Motyčka, hodinář (čp. 126, *1794) František Motyčka, hodinář (čp. 131, *1766) Jan Lehký, kolář (čp. 152, *1802), Antonín Brožek, barvíř (čp. 155, *1804)

54 František Mazura, klempíř (čp. 205, *1818) František Hampl, hrnčíř (čp. 208, *1803) Josef Šedivý, fabrikant-sirkař (čp. 212, *1798) František Poláček, sklenář (čp. 240, *1809) Pro přehledné porovnání vývoje v 19. století následuje srovnávací tabulka z předchozích let, doplněná ještě o rok Počty jsou uváděny dohromady pro Kyšperk i Podměstí. Rok 1890 je uveden pro dokreslení vývoje živností a řemesel. V tomto roce se vyskytovaly profese jako kolář, kleštič dobytka, 8x hostinský, 2x klempíř, 7x zelinář, cukrář, barvíř, řezbář, krupař, jirchář, voskař, 2x povozník, 2x sedlář, 4x zahradník, koželuh, 5x soustružník, hodinář, opravář varhan, výrobce vaty, 2x sklad mouky, dále jsou uvedeni lékaři, stavitel, učitelé, poštmistr. Dělníci v sirkařství, které se v Kyšperku výrazně rozmohlo ve druhé polovině 19. století, jsou označeni jako podruh. Řada obyvatel je psána jako občan, obyvatel a podobně, z čehož není jasné, čím se dotyčný živil. Z přehledu je patrné, že se nijak výrazně neměnil počet řemeslníků vůči počtu obyvatel. Tyto údaje je třeba brát jako orientační, jistě ne jako směrodatný ukazatel. Neznáme totiž kupní sílu města a okolí, ani počty potencionálních zákazníků. Některá povolání či řemesla mohla být jen deklarovaná. Dotyční tedy sice byli takto vyučeni, ale mohli se živit jinou činností, nádenickou, podružskou, později výrobou knoflíků, kartáčů, v továrnách a dílnách na sirky, jak jsme se již dozvěděli výše. Nezanedbatelnou součástí obživy musela být i zemědělská činnost, protože místní měšťané byli také majiteli zemědělských pozemků. Co však lze na přehledech s jistotou pozorovat, je spektrum řemesel, které je stále širší, a vyskytují se nová řemesla a činnosti, které obohacovaly rozmanitost nabízených služeb ve městě. S rozvíjející se společností ve druhé polovině 19. století vzrůstá zároveň počet inteligence, jako lékaři a učitelé a počet kupců. Zajímavé je také sledovat, jak do těchto počtů zasáhl, respektive spíše nezasáhl, kyšperský fenomén výroby sirek. Většina výroben vznikla v polovině 19. století, ale do dalšího sčítání obyvatel v roce 1890 kvůli nevyhovujícím podmínkám zase zanikla. Proto se v přehledu k roku 1890 již velké množství sirkařů neprojevilo. 47

55 Tabulka č. 5: Přehledné porovnání let 1797, 1813, 1843 a 1890 Povolání/řemeslo Rok 1797 Rok 1813 Rok 1843 Rok 1890 švec tkadlec řezník krejčí mlynář + pekař kovář + tesař kožešník zedník bednář zámečník truhlář kloboučník voják přástevník kupec mydlář perníkář podruh + nádeník pro dráhu polní práce kartáčník ostatní Celkem rodin Z toho řemeslnických Počet obyvatel Zajímavým srovnáním s předešlými údaji je tabulka, kterou vytvořila V. Sekotová pro knihu Kyšperk 179, a proto ji zde také uvádím. Tabulka vychází z volebních seznamů z let 1848, 1864 a 1867, je tedy založena na jiném principu, než tabulky předchozí. Jsou zde uvedeni i zaměstnanci velkostatku, města a další profese. Výčet obyvatel však není úplný, protože volební právo podléhalo majetkovému cenzu. To také způsobuje rozdíly při porovnávání s tabulkou předešlou. 180 Tabulka zahrnuje strukturu voličů podle profesí v abecedním pořadí, bez rozlišení pohlaví a bez uvedení honoračních hlasů. Toto srovnání také poukazuje na majetkové poměry jednotlivých řemeslníků. Například krejčích je dle sčítání obyvatel v roce 1843 uvedeno 19, k volbám 1848 jich mohlo jít 13, takže lze konstatovat, že se většině dařilo poměrně dobře. Tabulka rozšiřuje povědomí 179 V. SEKOTOVÁ, Kyšperk, s Například počet řezníků dle sčítání obyvatel je mnohem vyšší, než kolik jich mohlo volit. 48

56 o spektru nejen živností, ale i dalších povoláních. Úpravou volebních podmínek je patrný výrazný nárůst počtu chalupníků, kteří původně vůbec nevolili, ale v roce 1867 jich mohlo jít k volbám 49. Většina kyšperských voličů spadala do třetí volební kurie. V první kurii mohla volit jen majitelka velkostatku, měšťan, kupec, hospodský, sládek a vinopalník. Tabulka č. 6.: Profese dle volebních seznamů (podle V. Sekotové 181 ) profese kurie I. II. III. barvíř bednář cestář domkář důchodní (hraběcí) fajfkař faktor hajný handlíř hodinář hokynář hospodský hrnčíř chalupník jirchář klempíř kloboučník kočí kolář kominík korbář kostelník košař kovář koželuh kožešník kramář krejčí krupař kupec lékař majitelka velkostatku malíř V. SEKOTOVÁ, Kyšperk, s

57 máselník měšťan mlynář mydlář nadlesní obchodník obuvník (švec) pekař perníkář písař pohodný policajt pokrývač polír poštmistr provazník přadlák představený obce rolník rotařka řemenář řezník sedlář sirkař sklenář sládek sluha městský soustružník správce velkostatku sukař šiftař švekař tesař tkadlec truhlář učitel vápeník varhaník vatař vinopalník voskař vrátný zahradník zámecký zámečník zedník zelinář neuvedeno

58 5. CECHY V KYŠPERKU Již jsme si nastínili vývoj cechovního zřízení, historii i hospodářský rozvoj města Kyšperka a stručný přehled výskytu řemesel a živností, a nyní přistoupíme k samotným cechům. Od roku 1680 jich bylo ve městě šest. Hrabě Hynek Jetřich Vitanovský z Vlčkovic tak oficiálně spojil řemeslníky a vznikl cech řeznický, krejčovský, obuvnický, tkalcovský, mlynářský, ke kterému patřili i pekaři, krupaři a perníkáři a všechna zbývající řemesla pak vytvořila cech rozličných řemesel. Pro každý cech vydal statuta, kterým se stala vzorem statuta cechů z okolních měst. Nově vzniklým organizacím pořídil pokladnice, pečetě a rozměrné prapory korouhve. Každá korouhev byla opatřena obrazem patrona příslušného řemesla. 182 Ty byly používány při různých slavnostech. Cechy se s nimi účastnily církevních slavností, např. Božího těla, Vzkříšení, procesí o mariánských svátcích k sousoší Panny Marie na náměstí a při Kopečkové pouti. Hlavní žerď praporu nesl cechmistr, mistři a tovaryši vedlejší tyče a učedníci měli za úkol natahovat dlouhé šňůry se střapci. Život kyšperských cechů probíhal obdobně, jako v jiných městech, jak je již popsáno výše. V 19. století jejich význam postupně upadal, až byly formálně zrušeny vydáním nového živnostenského řádu v roce 1859, který zavedl svobodu živností. Cechovní společenstva však na většině míst nadále fungovala, i když již na jiných, dobrovolných základech. Řemeslníci v Kyšperku si podali žádost k místodržitelství, aby jim bylo cechovní zřízení ponecháno. Žádost byla vyřízena kladně. 183 Tak se nadále sdružovali, dále vedli stejným způsobem cechovní knihy, a stále se podíleli na chodu města jako jeho významná společenská součást. Účastnili se poutí 184 a slavností města, bohoslužeb, podnikali společné akce, apod. V dostupných cechovních knihách není po roce 1859 patrný žádný rozdíl. Dokonce ani přímo k roku 1859 není v knihách žádný zápis, který by mluvil o zrušení cechů. Stále se zapisovali přistupující mistři, tovaryši i učedníci, v pokladních knihách jsou záznamy o společenských akcích cechu, vydáních na opravy cechovních korouhví, takže zavedení svobody živností nemělo na život cechů v Kyšperku velký vliv. Toto tradiční pojetí přetrvalo až do počátku 20. století. 182 F. SKÁLA, Kyšperk II., s Tamtéž, s Pouť v Letohradě (Kyšperku) probíhá v polovině května a podle kaple sv. Jana Nepomuckého, která stojí na vrchu Kopeček, se jí říká Kopečková. 51

59 Následující podkapitoly budou věnovány jednotlivým kyšperským cechům. U každého cechu se nejprve uvede stručný vývoj daného řemesla v rámci českých zemí a následovat bude již samotný cech v Kyšperku a soupis dostupných archivních materiálů. Z těch byla vytvořena pro každý cech tabulka s přehledem mistrů, kteří pocházeli z Kyšperka. Kyšperk byl totiž spádovou oblastí pro širší okolí a ke kyšperským cechům patřili také mistři z okolních vsí. Jsou zde zastoupeny Mistrovice, Orlice, Celné, Sobkovice, Údolí, Písečná, Lukavice, Jankovice, Nekoř, Verměřovice, Kunčice, Rotnek, Studené, Petrovice, Hnátnice, Pustiny, Vlčkovice, Pastviny. U některých řemesel, například u tkalců, byla dokonce většina mistrů z okolních vsí, jen zlomek z Kyšperka. Pro čtyři cechy jsou materiály uloženy v Městském muzeu v Letohradě, pro mlynářský a pekařský a cech rozličných řemesel jsou v SOkA Ústí nad Orlicí. Proto budou tyto dvě podkapitoly méně obsáhlé, protože bylo možné čerpat pouze z druhotných zdrojů. Jak již bylo uvedeno v úvodu diplomové práce, ve Státním oblastním archivu v Zámrsku je jen několik málo jednotlivin týkající se cechů. Budou uvedeny u příslušných cechů. 5.1 Cech řeznický Řeznické řemeslo patřilo v českých zemích k těm nejpřednějším a k jedněm z nejstarších. Zásobovalo lid jednou z nejdůležitějších komodit masem. Řezníci se zpočátku zabývali pouze porážkou dobytka a původně ani nebyli zařazeni mezi privilegovaná řemesla. Řeznictvím se zabývali tzv. svobodníci, obyvatelé venkova, kteří dováželi maso do měst v době konání trhů. 185 S rozvojem měst však ten způsob přestal dostačovat a zpracováním masa se začali zabývat i přímo ve městě. Každé město i městečko mělo zájem na tom, aby v něm byl zastoupen řezník. Podle toho si také řezníků vážili a byli dobře placeni. Z řeznictví se postupně vyvinula další řemesla, např. vázaná na zpracování kůže, jako koželuzi, brašnáři nebo ševci. Své výsadní postavení mezi ostatními řemesly si vydobyli za doby Jana Lucemburského. V roce 1310 pomohli králi a jeho choti Elišce Přemyslovně dostat se do Prahy, která byla obsazena Jindřichem Korutanským. Řeznickými sekerami prosekali bránu sv. Františka 185 Historie řemesla řezník, uzenář. Dostupné z www: [cit ]. 52

60 a přispěli tak k vítězství nad korutanským vojskem. Za tento hrdinský čin jim Jan Lucemburský udělil právo užívat ve znaku českého lva a kráčet v čele průvodu naproti králi, za nimi pak šla ostatní řemesla. 186 Lev ve znaku se pak stal charakteristickým atributem pro české řeznické cechy, na Moravě užívali dvě zkřížené sekery. Ve městech byli řezníci vázáni na tzv. masné krámy. V Praze bylo v 15. století již 214 privilegovaných řeznických krámů, což odpovídalo 1 krámu na 18 měšťanských domů. 187 V menších městech jich pak bylo přiměřeně počtu obyvatel. Pokud někde řezník chyběl, městečko se snažilo nějakého získat. Sdružovali se do cechu, jehož členy se často stávali i významní občané města, například úředníci, lékaři či hostinští. Vymohli si přísná pravidla, ve velkých městech hlavně nechtěli, aby se zakládaly nové masné krámy, a tím nerostla konkurence. Řezník proto často musel čekat, až se nějaký krám uvolní. Mohl jej dědit, nebo odkoupit. 188 V menších městech nebyla tak velká konkurence. Řezníků bylo méně, stačilo jich tolik, aby pokryli poptávku. Tak tomu bylo i v Kyšperku, kde byl řeznický cech ustanoven roku 1680 hrabětem Vitanovským, a fakticky vznikl roku 1681, kdy byly vydány jeho zakládací regule. 189 Z nich se podrobněji dozvídáme, jak život v cechovním společenství řezníků vypadal a jakými pravidly se museli řídit. Proto si zde uvedeme stručný obsah jednotlivých článků regulí. 1) První článek vybízí k uctívání Boha, slušnému chování vůči ženám i sobě navzájem a slušnému, nevulgárnímu, mluvení. Pokuta za porušení tohoto nařízení je určena na 1 kopu grošů vrchnosti a 2 libry vosku pro cech. 2) V čele cechu mají stát jako představení dva volení cechmistři, kteří musí složit přísahu před vrchností. Členové cechu jsou povinni cechmistry poslouchat a cechmistři mají cech spravovat spravedlivě, dohlížet na dodržování pravidel a nedělat rozdíly mezi chudými a bohatými, aby si členové vzájemně nekonkurovali. Zároveň tento článek zakazuje prodávání a používání masa z nemocného nebo nakaženého dobytka a nabádá k poctivému vážení a kontrolování prodávaného masa. Pokud by bylo prokázáno, že někdo toto nedodržuje a prodává nekvalitní maso, veškeré maso mu má být zabaveno a dáno do špitálu chudým, do osmi dnů musí zaplatit vrchnosti pokutu 1 kopu grošů. Pokud by nespolupracoval, cechmistři 186 Tamtéž. 187 Z. WINTER, Řemeslnictvo a živnosti 16. věku, s Tamtéž. 189 Sbírka MML, Zakládající artikule cechu řeznického z r. 1681, př. č. 95/93. 53

61 jej mají vsadit na jeden týden do šatlavy a dohlédnout na to, aby maso bylo po tu dobu zpracováno. 3) Cech smí používat pečeť se znakem bílého lva, nesoucího v pravé přední tlapě sekyru. Pečetit listiny však může jen s povolením vrchnosti. Za porušení musí cechmistři zaplatit do vrchnostenské pokladny 4 kopy míš., a neprávem zpečetěná listina je neplatná. 4) Pokud cechmistři svolají členy na shromáždění, nebo povolají jen některé na jednání, jsou členové povinni se dostavit pod pokutou 1 libry vosku. Pokud se odmítají dostavit a nepodají patřičné vysvětlení, je na zvážení cechu, o kolik liber vosku navýší pokutu. 5) Pokud chtěl přistoupit k cechu jako tovaryš obyvatel panství, musel složit do cechovní pokladny 1 kopu grošů a 2 libry vosku, připravit pro mistry svačinu a sud piva a ukázat svou zručnost na teleti. Pokud se k cechu hlásil někdo z cizího panství a chtěl se přistěhovat, musel také předložit list zachovací, povolení od vrchnosti, svobodný člověk výhostní list a výuční list. 6) Učedníci musejí být hlášeni na pravidelných shromážděních cechu. Přespolní, kteří mají zájem stát se učedníkem, musí doložit zachovací list, poddaní musejí mít povolení od vrchnosti, že mohou vstoupit do učení. Další povinností je složení 2 kop grošů a 2 liber vosku do cechovní pokladny. Aby mohl být vyučen, musí dodržet předem s mistrem domluvenou dobu učení a složit 1 kopu grošů a 1 libru vosku. 7) Sedmý článek řeší židovskou otázku. Pokud by se v Kyšperku nebo na panství zdržovali Židé, nemají právo porážet maso, a ani místní řezníci od nich nemají maso překupovat. 8) Nikdo mimo cech nemá právo kupovat dobytek, ten porážet a dále prodávat. Výjimkou bylo pouze posvícení, nebo pokud vrchnost dala poddaným k výdělku panský dobytek. Pokuta za porušení byla 1 kopa grošů do panské pokladny. Zároveň se nesmí maso nakupovat z cizích panství, ale pouze od místních členů cechu řeznického pod pokutou 30 kr. Pokud by přece maso odjinud vozili, kromě pokuty jim má být maso zabaveno a dáno do špitálu. Členové cechu mají na takové nepoctivce číhat a mohou jim maso sami odebírat. 9) Pokud by se stalo, že budou v Kyšperku zároveň dva mistři, nemají si konkurovat, ale poctivě se střídat, jeden týden bude jeden porážet velký dobytek a druhý malý a příští týden naopak. O výročních svátcích a posvíceních mají všichni (i mimo cech) právo prodávat maso. 54

62 Pokud by se někdo provinil a dobytek porážel v rozporu s těmito ustanoveními, má být pokutován cechem a vrchnosti uhradit pokutu 1 kopu grošů. 10) Cechmistři mají dohlížet, aby při jarmarcích a trzích měli všichni mistři připraven dostatek masa k prodeji, aby nedocházelo ke konfliktům mezi nakupujícími. Pokud by toto zanedbávali, mají sami cechmistři zaplatit pokutu 1 kopu grošů vrchnosti. Pokud by některý z mistrů nemohl z nějakého důvodu určitý týden maso porážet a připravit, musí to včas cechu oznámit a odůvodnit pod pokutou 1 kopa grošů vrchnosti a trestem 1 týden v šatlavě. 11) Každý mistr má povinnost odvádět v sudé dny do cechovní pokladnice 2 groše. Pokud někdo odmítal platit, má být z cechu vyloučen, neb kdo se protivným proti dobrému řádu staví, Bohu všemohoucímu se protiví. 12) Pokud zemře mistr, či jeho manželka nebo děti, všichni členové cechu se mají se svíčkami zúčastnit pohřbu, vyprovodit rakev s černým příkrovem a se symboly cechu. Pokud by se někdo této křesťanské povinnosti nezúčastnil, a včas se neomluvil, má cechu zaplatit pokutu 1 libru vosku. 13) Pokud se prokáže, že jeden mistr druhého zhaněl a pomluvil, nebo se poprali, mají být povoláni před cechmistry k výslechu. Ten, který spor zavinil, má být potrestán šatlavou a pokutou 1 kopa grošů vrchnosti a ¼ kamene vosku cechu. To se týká i tovaryšů, jak místních, tak vandrovních. Místní rychtář se nemá do těchto sporů cechu vměšovat, vyřešit je musí cechmistři. Pokud by si však nevěděli se sporem rady, mohou rychtáře povolat a požádat o pomoc. 14) Poddaní mohou chovat dobytek, i maso z něj při posvíceních a jarmarcích prodávat, ale nesmějí jej sami porážet, K tomu musí povolat mistra cechu řeznického a za tuto službu mu řádně zaplatit pod pokutou ½ kopy grošů vrchnosti a ½ libry vosku cechu. Cena za porážku je stanovena za velký, hovězí dobytek 4 groše, za drobnější polovinu. Pokud někdo o tuto službu požádá, mistři mu musejí vyhovět. Zároveň mají dohlížet, aby pak maso nebylo prodáváno po sousedech, mimo povolené dny, pod pokutou 1 kopa grošů vrchnosti a 1 libra vosku cechu. Každý mistr cechu má povinnost každoročně vrchnosti odvádět 1 kámen přepuštěného loje ve městě, polovinu z vesnic, celý cech společně 1 kopu skopových jazyků a dvacet hovězích, dobře uzených, a od vrchnosti nakupovat dobytek. Pokud by cech včas neuhradil své povinnosti, zakazuje se mu provozovat řemeslo, dokud vše neodvede v dvojnásobné výši. 55

63 Budoucí vrchnost nemá řezníkům nijak navyšovat stanovené odvody a upírat jim jejich práva, leda by cech sám nedodržoval uložené povinnosti. Hrabě Vitanovský tedy myslel i na časy budoucí a na závěr regulí nechal zapsat, aby jeho nástupci řezníkům neupírali jejich práva. Záznamy cechu jsou dochovány z let 1681 až Zapisovali především jmenování mistrů, představitelů cechu s rokem jejich nástupu do funkce, přijímání tovaryšů a učedníků. V některých letech jsou zápisy poměrně řídké. Zatímco k některým po sobě jdoucím letům je několik záznamů ke každému roku, následují odstupy třeba tři až čtyři roky, kdy nebyl učiněn zápis žádný. Mohlo to být způsobeno tím, že v některých letech cech více stagnoval, mistři měli plný počet tovaryšů i učedníků a nebylo potřeba přijímat nové. Ve jmenném rejstříku cechu 190 je zápis o průběhu oslav 200 let od založení cechu v roce Zde je uvedeno, že cech měl dosud 18 cechmistrů (hlavních představených). Posledním cechmistrem byl jmenován Vilém Kryštofek. Poslední volba proběhla roku 1886, další cechmistr už pak není uveden. Do roku 1881 měl cech podle záznamu o průběhu oslav celkem 169 členů. Soupis mistrů pak končí rokem 1899 a konečným číslem 183. Číselná řada soupisu tovaryšů končí číslem 219 v roce 1889, číselná řada jmen učedníků číslem 200 k roku Toto jsou souhrnné počty členů cechu ze všech obcí, které k cechu patřily, tedy nejen z Kyšperka. U všech jmen není uvedena obec, odkud dotyční pocházeli, takže nelze s jistotou dopočítat, kolik jich bylo přímo z Kyšperka. Stanislav Adamec, který dělal soupis obyvatel Kyšperka 191, uvádí, že v Kyšperku patřilo k cechu 81 členů. Jak je již uvedeno výše, k řeznickému cechu nepatřili jen řezníci samotní, ale i významní obyvatelé, městská inteligence a obchodníci. O tom, jaký byl život bohatého kyšpereckého měšťana v první polovině 18. století, vypovídá soupis zboží obchodníka Václava Hanuse. 192 Ten v obavách o svůj majetek v době vpádů pruských a ruských vojsk své zásoby sepisoval a ukrýval. Václav Hanus, pocházející z Kunčic, koupil roku 1738 dům čp. 54 na náměstí. Zároveň vlastnil chalupu na Podměstí. K oběma domům patřila pole, zahrady a stodola. K tomu ještě přikoupil dva pruty role a louku. Doma měl uloženo obilí v zrnu žito, pšenici, ječmen, smíšené obilí, lněné semeno. V chlévě choval tři krávy. Dále měl uloženo v komoře 9 štandlíků másla, u Martina Duška v Čermné měl 14 hrnců smetany a 10 hrnců putru 193. Příze 190 Sbírka MML, Cech řeznický v Kyšperku jmenný rejstřík , př. č. 13/ S. ADAMEC, Město Kyšperk a jeho obyvatelé. 192 S. ADAMEC (red.), Město Kyšperk / Letohrad, s Slovem putr se označovalo máslo. 56

64 měl nakoupené 45 kusů doma a u Martina Dušíka 10 ½ kusů. Plátno vlastnil domácí na bílení a režné ke koupení. Ovčí vlny měl 10 kamenů, 5 kamenů nové vlny, dále konopí a len v kloubech. Na skladě měl také 16 větších suchých hovězích kůží a 4 menší a suché kůže telecí a kozí. Také měl uskladněno železo za 112 zlatých. Dále ručníky, plachty, košile, ubrusy, flórové černé šátky, mušelínové šátky, bílé, bavlněné, letní rukavice. Několik druhů cvilinku 194, dlouhý ženský kabát a krátké kabátky, černý a bílý fěrtoch, bílý a modrý lajblík 195. Tenké bílé plátno, ubrusy malé i hrubé, plátno bílé i zelené, aksamitové černé čepice, ale i zelené a čepice různých barev. Sukna šedivá, kvalitnější černá, popelatý sukno i zelený a červený, látku štráfovanou červenou, flanel sprostý červený. Plátno z Mezilesí zelené a světle zelené. Kůže z teletiny černé vydělané, malé i velké a juchtu. Také měl na skladě stříbrné nože a lžíce, cínové zboží a lžíce. 196 Na velikost tehdejšího Kyšperka byly jeho zásoby jak množstvím, tak širokou škálou sortimentu obdivuhodné Prameny k cechu řeznickému v Kyšperku O chodu kyšperského řeznického cechu se nejvíce dozvíme z dochovaných cechovních knih a listin. V městském muzeu jich je uložena celá řada. Zatím nebyly nijak roztříděny ani blíže popsány. Představují však cenný studijní materiál a mají nepochybnou využitelnost i pro další badatele, proto zde budou postupně všechny uvedeny. První důležitou listinou jsou Zakládající artikule cechu řeznického z r Listinu vydal hrabě Hynek Jetřich Vitanovský z Vlčkovic, je opatřena jeho pečetí. Následuje konfirmace od dalšího majitele panství, hraběte Marquarda, Ferdinanda Harracha (podpis s pečetí) a dále přípis z roku 1732 a konfirmace hrabětem Bredou. Listina má 9 folií a je psaná česky, německou novogotickou kurzivou. Písemnost čítá 14 článků, artikulů, podle kterých se měl nově založený cech řídit. 198 Obsah jednotlivých článků, který jasně vymezuje práva a 194 Jako cvilink se označovala dvojitě tkaná látka z hrubé příze. 195 Lajblík byla součást oděvu v 19. století, označoval se tak krátký kabátek s nabíranými rukávy. 196 S. ADAMEC (red.), Město Kyšperk / Letohrad, s Sbírka MML, Zakládající artikule cechu řeznického z r. 1681, př. č. 95/ Přepis listiny je v textové příloze č

65 povinnosti cechu, dává návod na chování jednotlivých členů a zároveň ukládá konkrétní sankce za provinění, je již popsán výše. Nejstarší kniha, která se dochovala v původním originále, je Rejstřík učedníků pro vyučení řemesla cechu řeznického v Kyšperku 199. Kniha je nadepsána Pro náležité a pořádné zápisy učedníků po vyučení řemesla našeho poctivého řeznického Má 41 folií, hustě popsaných z obou stran. Kniha je poškozená, psaná velmi zběžným, místy hodně špatně čitelným písmem, objevuje se několik písařských rukou i typů písem. Střídá se německá novogotická kurziva, kreslené písmo fraktura a humanistické písmo. Obsahem jsou různé stručné zápisy ze zasedání cechu, týkající se přijímání učedníků, tovaryšů a přijetí členů za mistra. Z 19. století pochází opis, který vychází z předchozího rejstříku. Je nazván Cech řeznický v Kyšperku jmenný rejstřík Jedná se o jmenný rejstřík, ze kterého lze vyčíst počty cechmistrů, tovaryšů a učedníků, jejich jména a roky, případně i dny, kdy se stali mistrem/tovaryšem, nebo kdy nastoupili do učení. Záznamy se co do informací různí, některé jsou podrobnější a uvádějí i místo, odkud dotyčný pocházel, úmrtí nebo příbuzenský vztah. Díky tomu je možné udělat si představu i o okruhu vsí, které patřily ke kyšperskému cechu. Kniha obsahuje také zápis z Oslavení 200leté památky založení cechu řeznického. 201 Písemnost má 236 folií, písmo je humanistické s prvky německé novogotické kurzívy. Jsou v ní oddělené části, ve kterých byli zvlášť vedeni cechmistři, přistupující mistři, tovaryši a učedníci. Podle jmen se potvrzuje fakt, že se řemeslo předávalo v rodině z generace na generaci. Často byl syn pojmenován podle otce, takže se opakují stejná jména, někdy s dovětkem, že se jednalo o otce. Také napříč příbuzenstvem se vyskytovala hojně stejná jména, tak si lze vysvětlit, že je ve stejném období zaznamenáno několik totožných jmen, byť v danou dobu jistě nezapisovali do číselné řady totožnou osobu. Zápisy jsou číslovány, nelze však hovořit o čisté chronologické posloupnosti. Záznamy byly pravděpodobně prováděny nárazově při schůzích cechu a občas i zpětně za nějaké období, proto se v datové řadě občas objeví údaj z dřívějšího roku. Je možné si povšimnout, že tyto anomálie se vyskytovaly často u přespolních. To si lze vysvětlit tak, že mistři z okolních vsí nahlašovali své údaje pro zápis zpětně, až když měli cestu do Kyšperka. U některých jmen je uvedeno i řemeslo, např. řemenář, koželuh, apod. 199 Sbírka MML, Rejstřík učedníků pro vyučení řemesla cechu řeznického v Kyšperku, př. č. 89/ Sbírka MML, Cech řeznický v Kyšperku jmenný rejstřík , př. č. 13/ Tamtéž, fol

66 V knize je zapsáno celkem 18 cechmistrů, 183 mistrů, 219 tovaryšů a 200 učedníků. Vyskytují se tato řemesla či povolání: řezník, hostinský, řemenář, koželuh, jirchář, mydlář, kupec, doktor, městský tajemník, postmistr, nájemce dvora, tělesný myslivec u arcivévody Leopolda. Vzhledem k tomu, že celá kniha je v příloze 202, nebude zde uvedena tabulka mistrů z Kyšperka jako u následujících cechů. V muzeu jsou dále uloženy Stanovy spolku řeznického v Kyšperku Jedná se o opis stanov s nadpisem Stanovy pořádku řezníků, mydlářů, koželuhů, jirchářů, řemenářů a čalouníků. Mají 7 folií v pevných deskách a obsahují 27 článků. Byly sepsány 1. srpna 1863, potvrzeny c.k. místodržitelstvím dne 9. ledna 1864 a okresním úřadem v Žamberku dne 11. března Pod stanovy se podepsal představený Martin Faltus a výboři Jan Vaníček, Josef Bettlach a Alois Kryštofek. V pokladní knize cechu (př. č. 90/93) je k roku 1883 záznam, že svázání těchto stanov stálo 15kr. Pokladní kniha řeznického cechu v Kyšperku má 41 folií. Je psaná česky kurentem, později se objevuje písmo humanistické. Jedná se o účetní knihu s klasickým sumářem příjmů na jedné straně a vydání na straně druhé. Z knihy lze vyčíst, že hlavním zdrojem příjmů cechu byly poplatky za učňovské, tovaryšské a mistrovské zkoušky, přijímání učňů a tovaryšů, dále za různé služby, třeba půjčení praporu nebo jiných klenotů cechu na pohřby. Výdaje se týkaly pohřbů členů cechu (pohřby se objevují i na straně příjmů), dále měli vydání při různých slavnostech, o pouti, za služby při církevních svátcích, ale i na nákup nábytku (nová almara pro prápory), korouhví, šití ozdob, světla do kostela, potvrzení statut, často se objevuje i výdaj za pivo v hospodě nebo oběd, k roku 1885 je také výdaj při řeznickém výletu do Kunčic dámám za kávu. Je zde i vydání za střelný prach do hmoždířů, ze kterých se střílelo o pouti. Z pokladní knihy je patrné, jak cechmistři dbali na poctivé zapisování a pravidelné vedení cechovní agendy. Zajímavostí je, že není patrný žádný rozdíl ve vedení po roce 1859, kdy byly cechy oficiálně zrušeny. V knize není k tomuto roku ani jakákoliv poznámka, která by na zánik cechů poukazovala. Život uvnitř cechu tedy běžel nadále ve svých zaběhnutých kolejích, byť již na základě dobrovolného společenského uskupení. 202 Přepis celé knihy je v textové příloze č Sbírka MML, Stanovy spolku řeznického v Kyšperku 1883, př. č. 91/ Sbírka MML, Pokladní kniha řeznického cechu v Kyšperku , př. č. 90/93. 59

67 Další knihou finančního charakteru je Kniha počtů cechu řeznického v Kyšperku Je vázaná v pevných deskách, má 92 folií, 52 popsaných. Písmo je české, kurentní, později humanistické. Starší záznamy jsou psány velmi zběžným písmem, místy špatně čitelným. Zápisy jsou psány všechny za sebou, příjmy, vydání i výkazy. Pod výkazy se objevují podpisy mistrů. Při porovnání zápisů k jednotlivým letům s předchozí knihou se zápisy shodují. Nejedná se o přesnou kopii, spíš byly záznamy psány duplicitně. V této knize je trochu jiný systém uspořádání a liší se hlavně tím, že jsou v ní podpisy, tudíž docházelo k jakémusi pravidelnému schvalování finančních záležitostí představiteli cechu. V době po zrušení cechů vznikla další dochovaná kniha, a sice Kniha počtů výběr potravní daně Kniha má 107 folií, popsaných jich je 92. Jsou zde předkreslené tabulky pro jednotlivé členy, v nich je uvedeno jméno, rok, měsíc a počty zdanitelných komodit (voli, krávy, jalovice, telata, prasata) a obnosy, kolik se má zaplatit. Tabulky střídají řádkové zápisy se soupisem o výběru např. čtvrtletní výběr, jmenný rejstřík, kolik bylo celkem uhrazeno. Při porovnání jmen z této knihy se jmenným rejstříkem cechu se k příslušným letům nenašly žádné rozdíly nebo nesrovnalosti, jména v rejstříku jsou totožná se jmény v této knize počtů. Zachovalo se také několik listin, výučních listů. Některé jsou jednoduché, jiné hodně zdobné, v 19. století už byly používány i předtištěné diplomy, do kterých se jen dopsalo jméno, datum a podpisy. Cechovní truhla obsahovala i výuční listy vandrujících nebo příchozích řezníků, případně obyvatel kyšperského panství, kteří šli do učení jinam. Ve sbírce MML se tedy nacházejí výuční listy z různých měst Sbírka MML, Kniha počtů cechu řeznického v Kyšperku , př. č. 93/ Sbírka MML, Kniha počtů výběr potravní daně , př. č. 49/ Na ukázku je několik výučních listů v obrazové příloze č. 15 až

68 5.2 Cech krejčovský Odívání bylo od pradávna jednou ze základních potřeb člověka. Oděvy se většinou vyráběly podomácku, až postupně se rozvinula specializovaná oděvnická řemesla. Ještě před vznikem cechů existovaly při sídlech feudálů oděvnické řemeslné dílny, tzv. gynecea 208, kde se předly, tkaly a barvily látky a z nich se šily a vyšívaly oděvy. Postupně se krejčí spojovali v řemeslnická bratrstva, což byly soukromé organizace založené na principech zbožnosti a s cílem hájit zájmy svých členů. Se vznikem cechů ještě nějakou dobu souběžně existovala i bratrstva. Cech však postupně přebral veškerou agendu a bratrstva již pozbyla svého významu a do konce 14. století zanikla. 209 První krejčovský cech byl založen v Praze v roce 1318 a jsou k němu dochována vůbec nejstarší řemeslnická statuta, a sice statuta pražských krejčí z roku Ta například stanovovala, že mistr nesmí mít skladem více než dva oděvy a za přijetí nového mistra chtěli vysoký poplatek. Také zakazovali tovaryšům, aby pracovali u necechovních mistrů, kteří měli dílny u dvorů feudálů. Krejčí patřili mezi vandrovní řemesla. Posílali své tovaryše vandrovat, aby získali zkušenosti a zručnost i u jiných mistrů z různých koutů země. Po pražském vzoru byly zakládány krejčovské cechy i v dalších městech, v Kyšperku až v roce V literatuře jsem bohužel nenalezla žádné zajímavosti, které by se týkaly cechu krejčovského v Kyšperku. O tom, jak cech fungoval, jaká měl pravidla a jaké členy se dozvíme z dostupných místních pramenů. Cenným zdrojem jsou dochované regule cechu krejčovského 211, které opět nejvíce poodkrývají život uvnitř cechu: 1) První článek ustanovuje cech. 2) V čele cechu budou stát dva volení cechmistři, kteří jsou povinní příkladným chováním a dohlížením na dodržování pravidel. V případě, že by se sám cechmistr provinil proti pravidlům, má mu být vyměřena dvojnásobná pokuta a dvojnásobný trest. 3) Každý člen je povinen se dostavit na cechovní shromáždění, v případě zmeškání platí pokutu 1 groš český. Pokud by se vůbec nedostavil, platí pokutu 1 libru vosku. Členové cechu 208 Josef WAGENKNECHT, Krejčí v Praze od založení města až po dnešní doby I., Praha 1932, s Tamtéž, s J. JANÁČEK, Přehled řemeslné výroby, s Sbírka MML, Zakládající artikule cechu krejčovského v Kyšperku 1680, př. č. 522/81. Přepis je v textové příloze č

69 platí pravidelné poplatky, mistři z města za sudé dny každoročně 1 groš český, mistři z vesnice 2 groše české (s odůvodněním, že mají při cechovních záležitostech méně práce a povinností, protože se nemohou často účastnit jednání cechu). Shromáždění cechu musí být vždy v dopoledních hodinách a nikdo nesmí na setkání nosit zbraň. Pokud by někdo vyrušoval a mluvil bez vyzvání, platí pokutu 1 groš český za každé porušení. Cechmistři jsou povinni na toto dohlížet pod pokutou 15 grošů českých. Nikdo nesmí bez povolení cechmistrů ze shromáždění odcházet, pod pokutou 2 groše české. 4) Cech krejčovský má mít k dispozici a užívání vlastní pečeť. Před jejím přitištěním mají předkládat listy ke kontrole vrchnosti. 5) Zájemce o vstup k cechu musí 1. předložit list zachovací, dále výuční, a pokud by vyučený nebyl, je povinen jít k některému mistrovi do učení. Tomu zaplatí 6 grošů českých a do pokladnice cechu 1 kopu míš. a 2 libry vosku. U mistra pak zůstává dle domluvy. 2. Pokud je již řádně vyučen a má zájem stát se mistrem a smět používat řemeslo, musí se oženit a cechu zaplatit 6 grošů českých za obeslání a do pokladnice 1 kopu míš. a 2 libry vosku, dále za uhrazování řemesla 2 kopy míš. a pak půl sudu piva a připravit svačinu pro mistry. 6) Pokud by měl zájem o řemeslo syn nebo přítel mistra, který se zatím řemeslu neučil, má se prokázat listem zachovacím, zaplatit poplatky jako učedník, rok zůstat u mistra a poté předstoupit před cech, kde o něm mistr podá vysvědčení. Za obeslání cechu 6 grošů českých. 7) Synové mistrů jsou oproštěni od některých povinností, jako ukazování řemesla, aby se mohli stát mistry, stačí, aby cechu odvedli půl sudu piva a svačinu mistrům a náležitě poděkovali. Stejné právo mají mít i dcery a vdovy mistrů. 8) Ve městě a okolí je zakázáno provozovat řemeslo nečlenům cechu. Porušení má být trestáno vězením. Pokud by někdo po někom, kdo není členem cechu, chtěl vykonat práci nebo od něj nakupoval, má být trestán dle práva rychtářského a vzat do vězení, kde bude do doby, než zaplatí cechu pokutu 2 kopy míš. Pokud by někdo na panství přechovával takového řemeslníka, je povinen dát pokutu 1 velkou bečku, nevyjímaje nikoho, ani šafáře nebo mlynáře. 9) Mistři si nemají přetahovat učedníky, nebo jim záměrně platit více než u ostatních, pod pokutou 1 kopy míš. 62

70 10) Je zakázáno dodělávat bez povolení cechmistrů práci, kterou začal někdo jiný, pod pokutou 15 grošů českých. S povolením takovou práci mohou přijmout. 11) Mistři jsou povinni příkladného a poctivého chování. Kdo by se zachoval tak, že by to bylo na újmu jeho poctivosti nebo proti poctivému řádu, bude z cechu vyloučen a do druhé dne povinen zaplatit pokutu 1 hrubou bečku soli a 6 liber vosku. 12) Pokud některému mistru někdo odmítl zaplatit, může dotyčného před cechem obvinit a ostatní mistři pro takového člověka nebudou pracovat, dokud dluh nesplatí. 13) Žádný mistr nemá brát u někoho na dluh. 14) Mistr nemá druhému zdržovat čeládku pod pokutou 4 groše české. Ten, kdo již má tovaryše, nemá od jiného mistra lákat dalšího pod pokutou 2 groše české. Mistr nesmí trpět u tovaryšů a čeledi zahálku, pokud by tak činil a přesto tovaryšovi platil, musí zaplatit pokutu 2 groše české. Pokud by tovaryš zahálel svému mistru na truc, má být potrestán a pokutován 1 grošem českým. 15) V případě úmrtí některého člena cechu nebo jeho manželky, případně dětí, jsou ostatní povinni jít na pohřeb pod pokutou 1 libry vosku. 16) Peníze, které cech vybere na pokutách a poplatcích, nesmějí být bez souhlasu všech mistrů utráceny. Cechmistři jsou povinni vést zápisy o výdajích. S povolením celého cechu mohou být peníze použity ve prospěch cechu. 17) Mistrova vdova téhož řemesla smí řemeslo nadále vykonávat, dokud zůstává vdovou, pokud se znovu provdá za mistra stejného řemesla. Pokud se provdá za tovaryše stejného řemesla, ten musí zaplatit cechu 1 kopu míš., 1 libru vosku, svačinu a sud piva. Pokud by se provdala za někoho jiného řemesla, právo na řemeslo krejčovské ztrácí. 18) Nashromážděný vosk má být používán k průvodům zemřelých a do kostela. 19) Tyto artikule (pravidla) jsou závazné pro všechny mistry i cechmistry a jejich porušení bude přísně trestáno vrchností pro výstrahu ostatním. 63

71 5.2.1 Prameny k cechu krejčovskému v Kyšperku V Městském muzeu v Letohradě se dochovalo několik knih a listin. Mezi nimi i Zakládající artikule cechu krejčovského v Kyšperku , a jejich pozdější opis z roku Ustavující artikule mají 13 stran a na poslední straně je pět přitištěných pečetí a podpisů. Pečeti patřily Hynku Jetřichu Vitanovskému z Vlčkovic, dále svědkům, jimiž byli Arnošt Oldřich ze Zahrádek a Jindřich Vilím Vitanovský z Vlčkovic. Další dvě pečeti náležely pozdějším majitelům panství, kteří jimi listinu konfirmovali. Byli to Ferdinand Marquart von Harrach a Joachim Harrach. Listina je psána česky, německou novogotickou kurzívou. Začíná intitulací Hynka Jetřicha Vitanovského z Vlčkovic, následuje promulgace, arenga a narace. Dispozice listiny obsahuje 19 článků, ve kterých jsou uvedena konkrétní pravidla, jakými se má cech řídit a která jsou již popsána výše. Nejstarší dochovanou knihou je Pamětní kniha cechu krejčovského 214. Byla založena v roce 1680, je opatřena zdobenou koženou vazbou. Byla psána česky, objevuje se fraktura - písmo kreslené a německá novogotická kurziva. Jsou zde útržkovité záznamy, informace se týkají hlavně jmenování cechmistrů. První dvě strany obsahují tyto zápisy: Léta Páně V úterý Velikonoční, tedy dne 23. dubna, založena jsou tato lejstra mistrovská, poctivého cechu krejčovského, majíce toho času závazek poctivý cech, podle obdarovaný nám od J. M. vysoce urozeného pana Hynka Jetřicha Vitanovského, svobodného pána z Vlčkovic, dědičného pána na Kyšperce, Orlici, Uhersku, Čepřovicích, Miloňovicích a Hosticích, J.M.C. skutečného komorníka a nařízeného královského hejtmana kraje Prácheňského, vrchností naši milostivě uděleného. Léta Páně 1680, 22. dubna, zvolení od milostivé vrchnosti, též od poctivého cechu cechmistry: Jan Hádek, Jan Hottmar, Václav Hubálek, Václav Matyáš, Mikuláš Barvínek. 215 Další dochovanou knihou jsou Celoroční počty cechu krejčovského v Kyšperku Kniha má 35 folií, které jsou oboustranně popsané účetními záznamy cechu. V tabulkách jsou vedeny příjmy a vydání cechu. Příjmy jsou hlavně za mistrovské zkoušky. Ve vydáních je například poplatek vrchnostenskému inspektorovi, který je zároveň uveden 212 Sbírka MML, Zakládající artikule cechu krejčovského v Kyšperku 1680, př. č. 515/ Sbírka MML, Zakládající artikule cechu krejčovského v Kyšperku 1689, př. č. 120/ Sbírka MML, Pamětní kniha cechu krejčovského, př. č. 522/ Fotodokumentace ke knize je v obrazové příloze č Sbírka MML, Celoroční počty cechu krejčovského v Kyšperku , př. č. 525/81. 64

72 v úvodu knihy za přítomnosti inspektora, což poukazuje na skutečnost, že inspektor v této době skutečně dohlížel na chod a finance cechu. Ve vydáních se objevují kromě různých oprav, pohoštění, pohřbů, také příspěvky chudým nebo platby za různé služby, např. malířovi. Navazující knihou jsou Celoroční cechovní počty cechu krejčovského v Kyšperku Tato kniha má 40 folií, 34 popsaných. Opět se jedná o účetní záznamy příjmů a vydání v předkreslených tabulkách. Ty mají stejný charakter jako v předešlé knize. Dochoval se i Protokol na vydání cechu krejčovského v Kyšperku , bez bližšího určení, o jaká vydání se jedná. Po bližším prozkoumání jsem zjistila, že kniha byla mylně pokládána za knihu účetní. Ve skutečnosti eviduje vandrující tovaryše a bylo do ní zaprotokolováno vydání nové vandrovní knížky (zde pojmenovány jako rundskarty ). V tabulkovém přehledu je řada údajů, které měly charakterizovat tovaryše. Jednak jméno mistra, u kterého tovaryš byl, jméno tovaryše, postava, barva vlasů, oči, nos, zručnost, zvláštní znamení, apod. Také jak dlouho u mistra zůstával a datum, kdy obdržel novou knížku. Nadpisy tabulek jsou česky, ale zápisy jsou většinou německy. Celkem je zapsáno 12 tovaryšů. Cech měl také zaveden zvláštní sešit na evidenci dluhů, ten je uložen pod názvem Rejstřík cechu krejčovského v Kyšperku (dluhy a jiné) Má 8 folií, nejdříve je tabulkový přehled, ze kterého lze vyčíst jméno mistra, odkud byl, a u každého tabulka k jednotlivým létům a zapsané číslo dlužné částky. U většiny je psána 0. Následuje rejstřík tovaryšů a učedníků s uvedením, u kterého mistra se učili. Tato kniha se dá dobře využít k evidenci členů cechu. Dále je k dispozici Kniha poznamenání všech přijímaných při cechu krejčovském v Kyšperku Kniha má 127 folií a eviduje volby cechmistrů, mistry, tovaryše i učedníky, ale i příjmy a vydání. Oproti obdobné knize od cechu řeznického je psána méně pečlivě a je hůře čitelná. Systém zápisů navíc není jednotný. Různé tabulkové přehledy střídají i zápisy jiného charakteru, např. zápis, že byl pořízen sváteční procesní prapor, nebo že roku 1882 byl pořízen pohřební prapor z příspěvků od mistrů a následuje zápis vybírání 217 Sbírka MML, Celoroční cechovní počty cechu krejčovského v Kyšperku , př. č. 92/ Sbírka MML, Protokol na vydání cechu krejčovského v Kyšperku 1827, př. č. 94/ Sbírka MML, Rejstřík cechu krejčovského v Kyšperku (dluhy a jiné) , př. č. 526/ Sbírka MML, Kniha poznamenání všech přijímaných při cechu krejčovském v Kyšperku , př. č. 517/81. 65

73 příspěvků. Střídají se i další záznamy účetního charakteru, do knihy tedy bylo zapisováno vše. Výdaje jako truhlářovi, zámečníkovi, na plátno a pentličky, při obědě na pivo, střelný prach na pouť, papír a inkoust, čištění praporů, atd. pohřby se objevují na straně příjmů i vydání. Seznam členů není jen klasickým jmenným seznamem, ale spíše evidencí o výběru pravidelných příspěvků od mistrů, za přijetí učedníků, apod. Vtahující 221 kniha cechu krejčovského v Supí hoře má 86 folií. Tato kniha navazuje na předešlou, je velmi zběžně psaná bez nějaké úpravy (nejsou předkreslené tabulky). Eviduje přistupující mistry, tovaryše a učedníky a poplatky, které uhradili. Písmo je místy špatně čitelné, zápisy jsou často přeškrtané. Opět jsou zde i příjmy a vydání cechu. K cechu krejčovskému opět patřili i mistři z širokého okolí, z obcí, které jsou uvedeny v úvodní kapitole. Z dochovaných pramenů bylo možné pro léta 1784 až 1888 vypsat mistry, kteří pocházeli přímo z Kyšperka. Tabulka zaznamenává mistrovo jméno a rok, kdy je v pramenech poprvé zmiňován. Krejčovský cech nevedl knihy tak důsledně jako řeznický, proto jsou zápisy nesouvislé a rok se vztahuje zpravidla k udělení mistrovství, složení poplatku za udělení mistrovství nebo k zápisu o vzniku dluhu. Tabulka č. 7: Přehled mistrů z Kyšperka u cechu krejčovského Rok Jméno mistra 1784 Václav Baláš 1787 Václav Faltus Dominik Střebský 1797 Antonín Barvínek 1799 Silvestr Barvínek Karel Stejskal Antonín Valenta 1810 Jan Malý 1815 Gilbert Baláš 1816 František Mikyska Jan Pospíšil 1821 František Střebský 1823 Jan Střebský 1824 Jan Mikyska Libor Ardelt 1825 Josef Bříza, Josef Ulrich Josef Novák 221 Vtahující kniha ve smyslu kniha přijímaných. 222 Sbírka MML, Vtahující kniha cechu krejčovského v Supí hoře , př. č. 518/81. 66

74 Leopold Poláček 1829 Vincenc Poláček, Josef Vítek 1833 Vincenc Faltus, Josef Čada, František Stejskal 1835 Josef Ledr, Josef Prokopec 1836 Jan Doleček 1837 Jan Bernkopf 1840 Anton Čada, Ambrož Nastoupil 1841 Dominik Střebský 1843 Jan Beršík 1846 Jan Mikyska 1847 Josef Dušek 1848 Anton Podhájecký 1850 Johan Dušek 1851 Vincenc Faltus Vincenc Mikyska 1852 Josef Ulrich, Eman Bříza, Josef Dušík, Josef Prokopec 1853 Josef Slavík, Jan Adamec, Jan Faltus, Petr Šípek 1854 Jan Novák, Petr Zedník 1856 Jan Maleček, Franz Slavík, Adolf Valenta, Ignác Vondra, Jan Valenta 1857 Libor Ardelt 1858 Josef Nastoupil 1863 Anton Ardelt, Jan Ardelt 1865 Jan Podhájecký Anton Mačát Václav Černohous 1867 Vilém Hubálek Karel Matyáš Augustýn Klohna, pokladník 1880 Jan Novák ml Antonín Šimáček 1883 Rudolf Fišer 1884 Vincenc Antonín Mačát 1885 Anna Kubová, Anna Hamplová, Terezie Lehková, Julie Nováková 1887 Franz Vencl 1888 František Horyna, rozený v Borohrádku, Vincenc Karel Matyáš, Jan Dušek, Jan Novák, Vilém Novák 67

75 5.3 Cech tkalcovský Tkalcovství je činnost, při níž se vyrábějí látky a ve středověku byla především ženskou prací. Ženy se učily příst, tkát a vyšívat. Na výrobu látek bylo třeba upříst obrovské množství nití. Hlavně v podhorských oblastech bylo tkalcovství rozšířené a pro mnohé lidi se stalo hlavním zdrojem obživy. Od 15. století se tkaní látek na tkalcovských stavech stalo mužskou záležitostí a postupně vznikly i tkalcovské cechy. 223 Vůbec první zmínka o tkalcovském cechu v Čechách pochází z roku 1382 z České Lípy, a od roku 1403 je doložen cech v Olomouci. 224 Hlavní surovinou pro tkaní byl len, používalo se i konopí a ovčí vlna. Tkalcovské řemeslo tak obnášelo i přípravu přírodního materiálu, sepředení a samotné tkaní. Poté bylo ještě potřeba upravit vzniklé tkaniny. Postupným zdokonalováním tkalcovské výroby došlo k dělení a specializaci na další obory. Byli tak třeba tkalci plátna jednoduchého, jejichž dílu se říkalo kolč, později kanafas, pruhovaného, vzorovaného, smíšeného a tkalci vlny. Smíšené dílo, zvané barchan, vzniklo zanášením bavlněného útku do lněné osnovy. Těmto tkalcům se říkalo barchaníci nebo barchentníci, a první zmínka o nich pochází ze 14. století z Hradce Králové. 225 Barchan se používal hlavně na šití cích. Nejrozšířenější bylo plátenictví, jehož těžiště spočívalo v domácké práci a rozmohlo se hlavně v podhorských oblastech. Produkce pokryla jak místní potřebu, tak se plátno vyváželo i do vzdálenějších měst. Tkalci pláteníci patřili k slabším sociálním vrstvám, a tak jim odbyt často zprostředkovávali obchodníci, tzv. nakupovači. Textilní výroba na ústeckoorlicku měla dlouhou tradici a byla v tomto podhorském regionu velmi rozšířená. Pěstoval a zpracovával se zde len, a plátno se vyváželo do širokého okolí. První tkalcovské cechy vznikly v roce 1512 v Ústí nad Orlicí, 1542 v Jablonném nad Orlicí, v Lanškrouně Třicetiletá válka trochu zbrzdila rozvoj, ale od roku 1650 je možné pozorovat další rozmach tkalcovství. 223 Petr ONDRYÁŠ, Tkalcovství. Dostupné z www: [cit ]. 224 Roman REIL, O tkalcích a tkalcování. Dostupné z www: [cit ]. 225 Tamtéž. 226 V. ŠPLÍCHAL, Historie a současnost podnikání na ústeckoorlicku, s

76 V Kyšperku vznikl cech v roce Ke kyšperskému tkalcovství bylo možné z literatury zjistit několik zajímavostí. Například roku 1728 nařídil hrabě Breda poddaným na kyšperském panství sepříst všechen len bez odměny, což vedlo k velké nespokojenosti. Přízi pak vrchnost prodávala pomocí překupníků. V Kyšperku byl takovým překupníkem obchodník Václav Hanus. Další zajímavost se váže k roku 1739, tehdy byla kyšperská příze prodávána židům do Rokytnice v Orlických horách. 227 Místní produkce lnu pro Kyšperské panství nestačila, proto nakupovali len na chrudimsku a na Moravě. Selo se pobaltské semeno, které nakupovali ve Vratislavi. Na panství nebylo žádné bělidlo a stavy nakupovali v Kladsku. Nejlepší přízi prodávali do Mladkova na kralické panství a hrubé plátno do Slezka. Kyšperský obchodník prodával plátno do Vratislavi a do Prahy Prameny k cechu tkalcovskému v Kyšperku Cech tkalcovský v Kyšperku vedl své knihy méně pečlivě než cech řeznický. Záznamy jsou z let 1680 až 1910 v jediné dochované knize, a sice v Knize památní cechu tkalcovského v Kyšperku 229. Od konce 18. století je již většina členů z okolí, ne přímo z Kyšperka. Kniha je psána velmi zběžně a poměrně nepřehledně, místy je nečitelná. Eviduje mistry s rokem mistrovské zkoušky. V uvedeném časovém období je v knihách zapsáno 95 členů cechu tkalcovského. Na dvanáctém foliu je zápis z 25. června 1882 o opravě knihy. Zní Památní kniha jest, jak nám první strana ukazuje, 202 roků stará, totiž v Pročež jsme se usnesli o valné schůzi, že ji dáme opraviti, a což se také stalo v roku 1882, 8. června. Faltus Antonín, t. č. předseda, Jan Hrdina, t. č. výbor, Josef Vrbický, t. č. výbor a písař. V Kyšperku dne 25. června v r Zároveň prosím, jenž po mně bude, by vše v pořádku pro památku potomkům vedl. Díky tomuto zápisu se dozvídáme také jméno písaře, který byl oproti svým předchůdcům v zápisech pečlivější. Do knihy zaznamenal také zápis O zřízení smutečního praporu. Ten poměrně podrobně pojednává o snaze cechu zřídit fond, do kterého by členové 227 V. ŠPLÍCHAL, Historie a současnost podnikání na ústeckoorlicku, Žehušice 2005, s S. ADAMEC, Řemesla a živnosti v Kyšperku, s Sbírka MML, Kniha památní cechu tkalcovského v Kyšperku, př. č. 522/81. 69

77 přispívali, dokud by se nevybrala částka, ze které by bylo možné pořídit prapor pro cech. Když se po několika neúspěšných jednáních konečně v roce 1880 odhlasovalo, že se fond zřídí, mistři ustanovili, že příspěvky budou dávány jednou měsíčně, ale jejich výše nebude stanovena. Záleželo tedy na každém, kolik mohl dát. Potřebná částka, necelých 32 zlatých, byla vybrána za jeden rok a dva měsíce. Poté řešili, jak nejlépe sehnat vhodnou a kvalitní látku, až se nabídl Jan Beran, že pojede do Vídně a látku opatří. Když ji dovezl, členové cechu se opět sešli a vymýšleli, jak by měl prapor vypadat. Na jeho výrobě se podíleli Augustin Klohna, Antonín Doleček, Karel Vrbický, Alois Dušek a Václav Jandera z Ústí. Hotový prapor pak posvětil místní vikář Antonín Buchtel 230 dne 11. září Hned další den byla v kostele smuteční mše za všechny zemřelé členy cechu, při níž poprvé držel nový prapor Antonín Večeř, který byl hlavním iniciátorem jeho výroby. Dále jsou zde sepsána také pravidla používání praporu a stanoveny poplatky za jeho užití, jmenný seznam zakládajících členů fondu smutečního praporu, a také seznam zaznamenání dobrosrdečnosti našich členů, kde je výčet darů pro cech. Zajímavý je také zápis Poznamenané památnosti. V něm je mimo jiné napsáno, že ač je spolku již přes 200 let, tak naši předkové nebyli tou snahou vedeni, by nám nějaké spisy byli zanechali. To patrně dokazuje, že jiná kniha ani v minulosti nebyla vedena. Následují záznamy účetního charakteru a rejstřík přijímaných mistrů s posledním zápisem z roku V zadní části knihy je ještě seznam přijímaných učedníků. Z knihy lze alespoň částečně vyčíst seznam mistrů. Většina z nich byla z okolních obcí, ale v tabulce je opět přehled těch, u kterých je záznam, že pocházeli z Kyšperka. Všichni členové cechu nebyli jen tkalci, vyskytovala se i povolání jako kartáčník, zedník nebo obchodník se zeleninou. V tabulce je uvedeno jméno a rok udělení mistrovské zkoušky. Tabulka č. 8: Přehled mistrů z Kyšperka u cechu tkalcovského Rok udělení Jméno mistra mistrovské zkoušky 1680 Václav Jan Poláček, Václav Ferdinand Šindler, Jan Hartman, Tobiáš Příborský, Jiří Albel, Jiří Vajner, Jan Jirucha 230 Antonín Buchtel patří k významným osobnostem z historie města. Byl velkým milovníkem hudebnin a za svůj život nashromáždil obrovskou sbírku. Tu nakonec odkázal Národnímu muzeu v Praze. Dnes je sbírka, nazvaná po sběrateli Buchtelium, součástí Českého muzea hudby. (MML, Dagmar BEDNÁŘOVÁ, Průvodcovský text zámecké expozice.) 70

78 1705 Martin Vyhnálek 1706 Jiří Picz 1708 Jan Picz, Jan Čada 1710 Jan Šitina 1711 Honzirk Richtr, Honzirk Horáček, Václav Maleček, Matěj Horáček, Honzirk Hubálek 1753 Václav Kovařovic, Franz Poláček, Antonín Čada 1754 Antonín Horáček 1761 Josef Adlt, Ignác Horáček, Antonín Faltus 1762 Jan Faltus 1767 Antonín Studený 1775 Antonín Horáček 1790 Jan Poláček, Václav Kovařovic, Jan Kovařovic 1794 Adam Dušek 1796 Antonín Kuneš 1800 Josef Pacholík 1806 Jan Baláš, David Musil, Antonín Faltus, Josef Regnard 1807 Josef Faltus 1813 Franz Čada 1814 Franz Poláček 1818 David Kabelka, Jan Horáček 1821 Jan Faltus 1824 Josef Slavík, Josef Vorlíček 1825 Jan Majer 1826 Antonín Kusý, Leopold Kovařovic, Antonín Kuneš 1827 Antonín Bartoš, František Jakeš 1829 Josef Kopecký, Jan Baláš 1835 Jan Kryštofek 1839 Antonín Faltus 1840 Anton Faltus 1841 František Hrdina 1846 Josef Vrbický 1847 Josef Regnard, barvíř 1848 Josef Studený 1851 Jan Vychytil 1856 Jan Beran 1858 Antonín Kytnar, Jan Faltus 1859 Ludvík Regnard, František Morkes 1865 Antonín Kalousek 1867 Jan Hrdina, šenkýř 1869 Antonín Faltus, Josef Stehlík 1870 Ignác Bárnet 1871 Josef Kryštof, zedník 1872 Řehoř Poláček, Antonín Faltus 1873 Jan Dittrich 1874 Josef Vrbický 1878 František Chalupník 1879 Jan Kovařovic, Benedikt Neugebauer 71

79 1880 Antonín Šubrt, Jan Halbrštát, obchodník se zeleninou 1881 Antonín Večeř, Leopold Šubert, kočí, Filip Bernkopf, obchod se zeleninou, Eduard Flessler 1883 Leopold Kopecký 1884 Antonín Vencl, Moric Mencl, Josef Regnard, kartáčník 1885 Karel Vencl, zelinář 1887 Václav Matoušek, kartáčník 1894 František Kovařovic 1901 Jan Poláček 1907 Jan Vencl, zahradník 1910 Josef Šendorf 5.4 Cech obuvnický Tak jako odívání, i obuv byla pro lidi velmi důležitá. Již od středověku se řemeslníci, kteří se obuví zabývali, dělili na dvě skupiny. Prvním se říkalo novotníci, ti šili boty nové, naopak vetešníci opravovali staré boty. Protože mezi nimi docházelo ke sporům, nakonec byli sloučeni pod jeden cech a práci si rozdělili tak, že mistr vykonával náročnější práci, tovaryš dával botu dohromady a učeň opravoval staré boty. 231 Ševci neboli obuvníci také patřili mezi vandrovní řemesla a vandr trval zpravidla dva roky. Pokud se chtěl tovaryš stát po vandru mistrem, musel koupit kůže, hovězí a telecí, a z nich ušít jeden pár vysokých holínek s přehybem, tzv. škorní, vysoké šněrovací boty, tři páry bot na podrážce a z telecí kůže vysoké boty ke kolenům a dámské boty, které se šněrovaly na kovové háčky. Ostatní mistři pak hotové boty hodnotili, a pokud byly dobré, mohl se dotyčný stát mistrem. Ještě byl povinen zaplatit poplatek a připravit ostatním mistrům pohoštění. 232 V rámci Čech bylo ševcovské řemeslo hojně zastoupeno ve městě Skutči, kde byl cech založen 1534, později mělo obuvnictví velkou tradici ve Zlíně. V Kyšperku se ševci spojili do obuvnického cechu v roce O kyšperských ševcích jsem v literatuře ani kronice žádné zajímavosti nenašla, proto si lze udělat obrázek o jejich životě jen z dochovaných pramenů. 231 M. JANOTKA - K. LINHART, Zapomenutá řemesla, s Lenka BUZKOVÁ, Milevské cechy. Dostupné z www: [cit ]. 72

80 5.4.1 Prameny k cechu obuvnickému v Kyšperku V muzeu je dochována listina z roku , která se týká ševcovského cechu. V minulosti byl její úvod částečně přepsán, bohužel s chybou, a tím došlo k mylnému zařazení, a sice jako žádost cechu ševcovského. Přečtením listiny jsem zjistila, že slovo požadavek je ve skutečnosti v originále pořádek. Listinu vydali sami cechmistři a mistři cechu ševcovského pro své tovaryše, uznávají v ní jejich spolek, a nařizují jim ve dvanácti artikulech pravidla, kterými se mají řídit. Na konci je koroborace a datace, následuje svědečná řada s podpisy. V dataci je dne v Ústí nad Orlicí. Takže tato listina se vůbec netýká Kyšperka, ačkoliv sem byla chybně přiřazena. Listina začíná: Ve jménu Blahoslavené a nerozdílné Trojice Amen. My cechmistři spolu s mistry všemi řemesla našeho ševcovského uznavše toho potřebný a slušný pořádek, kterýžto se i jinde v městech od starodávna mezi tovaryši řemesla našeho zachovává, aby též i zde zachován býti mohl. A tak aby teď dole položené artikule jim společného našeho uvážení na jich někdejší snažnou žádost, ano i pro jejich poctivé a také naši nařizujem a vydáváme. Následuje 12 článků, datace a podpisy. Je pravděpodobné, že si ji kyšperští vypůjčili, aby podle ní vyhotovili vlastní listinu. Dochovaly se totiž Artikule pro cech obuvnický v Kyšperku, opis z roku Dle zápisu jde o opis artikulí pro tovaryše z roku Jedná se o 12 článků, které upravují pravidla spolku tovaryšů. Nabádají ke zbožnosti, slušnému chování, úctě k mistrům a cechmistrům, ale i k ostatním lidem. Tovaryši mají slušně zdravit, nesmějí pomlouvat a mají slušně vychovávat a vést ke zbožnosti děti. Pokud chce tovaryš na vandr, musí to mistrovi oznámit týden předem. Mají chodit na pravidelné schůze a starat se o učedníky, kteří jsou jim svěřeni. Pokud by tovaryšský spolek byl ke škodě cechu a tovaryši nedodržovali pravidla, mají mistři a cechmistři právo tento spolek zrušit. Dále se dochovaly pouze dvě knihy. První je Protokol počestného pořádku cechu obuvnického zde v Kyšperku 235. Ta čítá 43 folií, z toho 36 popsaných. Jedná se o zběžně psanou knihu, ve které jsou zápisy různého charakteru. V knize zřejmě chybí nějaké úvodní stránky, Těžko lze proto určit, od kdy je kniha vedena. Hned v úvodu je tabulka se seznamem mistrů s uvedením, odkud dotyčný pochází, kdy obdržel mistrovské právo a kdy mu byl 233 Sbírka MML, Listina cechu ševcovského 1708, př. č. 56/ Sbírka MML, Artikule pro cech obuvnický v Kyšperku, opis z roku 1880, př. č. 53/ Sbírka MML, Protokol počestného pořádku cechu obuvnického zde v Kyšperku, př. č. 521/88. 73

81 vystaven mistrovský list. První záznam uvádí rok získání mistrovství 1812 a vydání listu Dále je evidence různých poplatků do cechovní pokladnice od členů. Kniha je psána méně pečlivě, místy špatně čitelná. Díky uvedení obce, odkud členové pocházeli, se však dozvídáme o okruhu obcí, které ke kyšperskému cechu patřily. Je zde opět Rotnek, Mistrovice, Šedivec, Verměřovice, Lukavice, Orlice, Celný, Kunčice, Písečná, Jankovice, Petrovice, Nekoř, Sobkovice, Studené, Vlčkovice, Pustiny, Údolí, Klášterec. Na foliu 6 je zápis Protokol a účty ze dne 1. června 1880, obnovená kniha pro pořádek obuvnický v Kyšperku. Náš pořádek založen byl r února. 1. cechmistr Josef Bernkopf, 2. Karel Večeř, 1. výbor Josef Richter, 2. výbor Libor Lux. Pochválen Pan Ježíš Kristus a vítáme Vás vespolek. Drazí páni, bratři! Milujte se všecky vespolek a jeden druhému slovem neubližujme a mnějme se vespolek všichni rádi! A co jeden druhému má, tak pokud pokladnice otevřena je, tak se jeden druhému domluvit může, a jak pokladnice se zavře, nesmí žádnej jeden druhému nějaké výčitky činit. A nejdříve se vespolek za mrtvé bratry pomodlete a mějte vzpomenutí. A neodlučujte se, drazí bratři, od spolku, a pokud živí jsme, jak jest to krásný, již se dohromady na Boží Tělo sejdem a proslovujem jednohlasně. S Pánembohem, drazí bratři, již odcházíme. Dále je výpis různých vydání cechu, např. na mše svaté, zlacení kříže, šití praporu a vydání při jeho svěcení. Následuje tabulkový přehled o platbách příspěvků od jednotlivých členů, příjmy a vydání cechu, evidence a placení dluhů, poplatky za přijímání učedníků. Také je zde evidence tovaryšů zhruba od poloviny 19. století. Poslední zápisy jsou z roku Další knihou je Protokol počestného pořádku cechu obuvnického v Kyšperku Ta má 63 folií a jedná se o knihu účetního charakteru. Jsou zde tabulky s příjmy a vydáními cechu. Ty jsou obdobné jako u jiných cechů. Příjmy hlavně za přijímání členů a vyučení. Na straně výdajů je pokaždé i částka za vyhotovení těchto počtů, takže ten, kdo knihu vedl, si za tuto službu také nechával platit. Pod vyúčtováním je podepsán Leopold Svoboda, starší cechmistr, občas i další představení cechu. Je to jediná v muzeu dochovaná kniha, ve které je patrný nějaký rozdíl ve vedení po roce Od oficiálního zrušení cechů spolek sice fungoval dál, ale kniha je vedena výrazně méně pečlivě. Následující tabulka zahrnuje mistry cechu obuvnického pocházející z Kyšperka v letech 1808 až Vzhledem k tomu, že knihy nebyly vedeny tak pečlivě a není v nich ucelený rejstřík, rok před jménem nemusí vždy znamenat rok udělení mistrovství, ale i rok zápisu, ve 236 Sbírka MML, Protokol počestného pořádku cechu obuvnického v Kyšperku , př. č. 520/81. 74

82 kterém se dotyčný zmiňuje. Jeden zápis vyjmenovává představenstvo cechu v roce Byli to Michal Kopecký, inspektor, Franz Barvínek, starší cechmistr, Josef Vogel, mladší cechmistr, Antonín Šťovíček, cechovní písař. Tabulka č. 9: Přehled mistrů z Kyšperka u cechu obuvnického Rok Jméno mistra 1808 Antonín Bernkopf 1809 Antonín Suchomel 1812 Antonín Lorenc 1815 Jan Barvínek, Jan Dušek 1816 Josef Poláček 1820 Vincenc Šťovíček, Václav Kopecký 1823 Jan Lux 1824 Josef Novák, Vincenc Kupka 1826 František Reinelt 1827 František Vyhnálek, Josef Jakel 1829 Jan Kučera, Antonín Lorenc 1832 Franz Šípek 1834 Jan Stejskal 1835 Josef Macháček 1836 Josef Bernkopf 1837 Václav Šafář, Jan Svoboda, Václav Hluchý, Jan Tauschl, Jan Ulrich 1838 Josef Mikyska, Jan Vychytil 1839 Josef Svoboda, Ignác Vinkler, Vendelín Vejrauch, Jan Šťovíček 1841 Josef Nováček, Josef Hajzler 1842 Franz Tauc, Josef Dostál 1843 Josef Dušek 1844 Klement Hejzlar, Josef Jaška 1847 Jan Tacl 1848 Ambrož Stejskal 1850 Josef Šťovíček, Jan Křístek, Jan Střebský, Antonín Hotmar 1851 Josef Mikyska 1852 Josef Vyhnálek 1853 Josef Čada, Anton Baláš, Petr Poláček, Josef Pospíšil, Jan Lux 1854 Vilém Maleček, Karel Macháček 1855 Antonín Faltus 1856 Antonín Pácha 1857 Jan Čada 1858 Jan Kryštof, 1859 Libor Lux 1860 Josef Jaška, Václav Kitnar, Leopold Regnard 1861 Josef Bernkopf 1864 Petr Mencl 1865 Jan Vyhnálek, Josef Tauschl 1869 Josef Faltus, Antonín Novotný, Vilém Lux 1870 Libor Lux 75

83 1872 Josef Kitnar, Vilém Malý, Josef Jareš, Josef Richtr 1873 Josef Novotný, Václav Lorenc 1874 Karel Večeř, Jan Faltus 1875 Franz Martínek, Josef Hajzler 1880 Antonín Baláš, 1882 Jan Majvald 1883 František Baláš 1886 Josef Jaška 1887 Jakub Šendorf, Josef Vanžura 5.5 Cech mlynářský a pekařský Pekařství bylo prastarým řemeslem. Výrobky pečené z mouky patřily k základním potravinám. V Čechách se objevují pekaři jako dvorští řemeslníci od 11. století. 237 Ve 13. a 14. století již byli hojně zastoupeni. Dělili se podle specializace, a každý směl péct jen svůj druh určeného pečiva. Byli to např. pecnáři, kteří nebyli vyučeni a směli péct jen režný chléb, koláčníci, oplatečníci, kobližníci, caletníci, kteří pekli sladké placky, nebo perníkáři. Od 16. století se od tohoto přísného členění upouštělo a pekař mohl péct různé druhy pečiva. 238 U pekařů bylo považováno za umění správně roztopit pec. Ta se stavěla z cihel a hlíny a jako palivo se používalo smolné dřevo. První pekařský cech je doložen z roku 1338, kdy byly vydány první artikule cechu v Netolicích. Často byl cech pekařský spojován s mlynářským, protože obě řemesla spolu úzce souvisela. Poprvé je takový spojený cech doložen v Novém Městě v 15. století. 239 K tomuto cechu se často řadila i další související řemesla, například krupař nebo perníkář. První statuta z roku 1338 si pekaři sepsali sami. Pekaři byli vedle řezníků dalšími významnými a bohatými měšťany. Ve statutech cechu v Litomyšli se dokonce uvádí, že pekaři mají vyšší postavení než ostatní měšťané. 240 V pekařských statutech bývalo kromě 237 Kateřina VOBOŘILOVÁ, Vůně chleba a perníku. Dostupné z www: [cit ]. 238 Tamtéž. 239 M. JANOTKA - K. LINHART, Zapomenutá řemesla, s L. BUZKOVÁ, Milevské cechy. Dostupné z www: [cit ]. 76

84 obvyklých nabádání ke zbožnosti, slušnosti a úctě také určeno, jak má být velká pec, kolik pečiva a jaké váhy mají péct. 241 Často se stávalo, že se pekaři snažili ušetřit a šidili své zákazníky. Proto bylo všude přísně hlídáno nejen cechmistry, ale i vrchností a městskou radou, jestli nepečou menší pečivo. Protože pokuty a šatlava jako trest často nestačily, měli pro pekaře také tzv. trest košem. Pekař si musel stoupnout do koše, který pak byl zavěšen nad řekou nebo nad nějakou nádrží. Tento trest se vykonával většinou, když byl trh a kolem bylo více lidí. Viník mohl být v koši i přes hodinu. Poté mu dali do ruky tupý nůž, on musel odřezat lano, na kterém visel v koši a spadl do vody. 242 V Kyšperku byla pro tento účel na náměstí klec u kašny, ve které byli nepoctiví pekaři veřejně máčeni. 243 Takové trestání bylo ostudou pro celý cech. Jak už bylo zmíněno výše, cech pekařský byl často spojován s cechem mlynářským. Dějiny mlynářského řemesla sahají hluboko do minulosti. První vodou poháněný mlýn se udává v Žatci již v roce Mlýny původně vlastnila vrchnost, a ta je dávala mlynářům do nájmu, buď dočasného, nebo dědičného. Nejníže stáli mlynáři náchlební, kteří pracovali přímo pro vrchnost. Vyšší postavení měli mlynáři pracující za určitou mzdu, a nejlépe na tom byli mlynáři, kteří z mlýna platili tzv. úrok. Ten se vyměřoval podle počtu mlýnských kol. 245 Protože byli mlynáři roztroušeni po celé zemi, často se přidávali právě k cechu pekařskému do nejbližšího města. V Kyšperku se v rámci tohoto cechu sdružovala řemesla jako krupař, mlynář, pekař a perníkář. Cech mlynářský si vypůjčil jako předlohu pro své artikule vzor pořádku cechu mlynářského, pekařského a perníkářského z Vysokého Mýta, kam pro něj jel mlynář Jan Leder v roce 1681 s pekařským mistrem Vilímem Poláčkem. 246 Podle těchto artikulí cech řídili dva cechmistři, kteří dohlíželi na dodržování pravidel, aby mlynáři poctivě mleli a nebrali větší měřičné, než bylo dovoleno, a pekaři aby dávali poctivou váhu. Když se mistr nezúčastnil pohřbu nebo zasedání, platil pokutu. Pokuty byly dávány i za pozdní příchody, 241 M. JANOTKA - K. LINHART, Zapomenutá řemesla, s L. BUZKOVÁ, Milevské cechy. Dostupné z www: [cit ]. 243 MML, Pamětní kniha města Kyšperka Dějiny mlynářského řemesla. Dostupné z www: [cit ]. 245 Tamtéž. 246 F. SKÁLA, Kyšperk II., s

85 odchody ze shromáždění bez dovolení, vyrušování, když mluvil cechmistr nebo prozrazení důvěrných informací Prameny k cechu mlynářskému a pekařskému v Kyšperku V Oblastním archivu v Zámrsku je protokol o přísaze nových cechmistrů z roku , žádost mlynářů z roku 1819, aby bylo pekařům zakázáno provozování krupařství 249 a žádost pekařského tovaryše Josefa Hartmanna z roku 1839 o úřední licenci, aby byl přijat k cechu jako mistr. 250 V městském muzeu se bohužel žádné knihy k tomuto cechu nedochovaly. Ty jsou uloženy v SOkA v Ústí nad Orlicí. Tam z nich čerpal S. Adamec, takže následující údaje bylo možné získat z jeho práce. 251 Uvádí, že jsou v archivu útržkovité záznamy ve více knihách, nejstarší z roku Přehled mistrů pocházejících z Kyšperka vychází také z výše uvedené práce. Mistři jsou evidováni v letech 1765 až V tabulce je uvedeno jméno mistra, rok udělení mistrovství, a ještě jsou rozděleni dle svého oboru. Tabulka č. 10: Přehled mistrů z Kyšperka u cechu mlynářského a pekařského Řemeslo Mlynáři Krupaři Jméno mistra a rok udělení mistrovství Josef Hanych 1765, Karel Malek 1777, Josef Kubelka 1790, Franz Petřík 1790, Josef Střebský 1795, Ignác Fišer 1803, Anton Kalousek 1811, Jan Fišer 1815, Josef Lorenc 1816, Franz Novotný 1820, Jan Dostálek 1820, Vojtěch Coufal 1821, Tomáš Střebský 1827, Josef Novotný 1827, Franz Regnard 1833, Jan Petřík 1835, Josef Matyáš 1846, Franz Petřík 1850, František Novotný 1850, Jan Barvínek 1850 Jan Cejnar 1850, Karel Faltus 1850, Anton Vondra 1853, Jan Štwerak 1853, Anton Zoubl 1853, Karel Petřík 1853, Josef Barvínek 1855, Filip Faltus 1855, Leopold Lesák 1860, Jan Střebský 1865, 247 F. SKÁLA, Kyšperk II., s SOA Zámrsk, fond Velkostatek Kyšperk, Protokol o přísaze nových cechmistrů cechu pekařského a mlynářského, č. kart. 4, č. inv. 2081, sign SOA Zámrsk, fond Velkostatek Kyšperk, Mlynářský cech žádá zákaz provozování krupařství pekařským mistrům, č. kart.8, č. inv. 2508, sign SOA Zámrsk, fond Velkostatek Kyšperk, Josef Hartmann, pekařský tovaryš žádá o úřední licenci, č. kart. 31, č. inv. 3943, sign S. ADAMEC, Řemesla a živnosti v Kyšperku, s

86 Josef Kleiner 1865 Pekaři Anton Vejrauch 1765, Jáchym Vejrauch 1765, Václav Vondra 1777, Anton Tomiška 1790, Jáchym Vejrauch 1793, Jan Klohna 1798, Franz Tomiška 1801, Petr Vejrauch 1802, Josef Bednář 1803, Josef Vejrauch 1803, Gilbert Hanus 1805, Josef Kubelka 1806, Franz Studený 1815, Jan Kalousek 1818, Vincenc Tauc 1819, Leopold Baláš 1821, Jan Vejrauch 1825, Anton Bednář 1826, Franz Poláček 1827, Josef Kittnar 1827, Franz Faltus 1830, Josef Bednář 1839, Josef Hartman 1834, Jan Faltus 1841, František Kubíček 1863, Josef Bednář 1863, Antonín Kuneš 1865, Jan Barvínek 1865 Perníkáři Adolf Mikyska 1864, František Petřík 1864 V roce 1864 při vybírání příspěvku na cechovní prapor jsou uvedeni tito přispívající mistři z Kyšperka: Jan Petřík mlynář, Franz Poláček pekař, Jan Kalousek pekař, Leopold Baláž pekař, Jan Svoboda mlynář, Leopold Dušík perníkář, Anton Sobl mlynář, Anton Bednář pekař, Josef Hartman pekař, Jan Faltus pekař, Karel Petřík mlynář, Karel Faltus mlynář, Josef Bednář pekař, Franz Novotný mlynář, Jan Fišer mlynář, Franz Liška mlynář, Filip Faltus mlynář, Josef Martínek mlynář, Tomáš Střebský mlynář, Josef Matoušek sládek, Leopold Lesák mlynář, Jan Barvínek mlynář, Josef Barvínek mlynář, František Kubíček perníkář, Adolf Mikyska perníkář 79

87 5.6 Cech rozličných řemesel Cech rozličných řemesel spojoval řemeslníky, kteří neměli ve městě tak početné zastoupení, aby si mohli vytvořit samostatný cech. V některých menších městech dokonce existoval jen tento cech, pod který se začlenila všechna přítomná řemesla. V Kyšperku se pod tento cech řadila řemesla jako kovář, bednář, truhlář, zámečník, kožešník, soustružník, sklenář, kolář, sedlář, kominík, kloboučník, barvíř, cvočkař, klempíř, provazník, hrnčíř, nebo pokrývač Prameny k cechu rozličných řemesel v Kyšperku V Oblastním archivu v Zámrsku je uložena žádost sklenářů z roku Ti požadují vydání úředního rozkazu vůči tesařům, kteří u sebe měli větší počet učedníků, než jaký jim povolovala cechovní statuta. 252 Také pro cech rozličných řemesel nejsou v muzeu dochovány žádné prameny. S. Adamec uvádí 253, že v SOkA ÚO je uložena Kniha mistrů při cechu rozličném, která začíná rokem 1775, a nějaké další písemnosti, bez bližšího určení. Starší knihy se tedy nedochovaly. V letech 1775 až 1857 je uvedeno celkem 212 mistrů ze všech obcí, z toho 62 z Kyšperka. Z výpisu mistrů mohla být vytvořena následující tabulka, která eviduje řemeslo, jméno mistra a udělení mistrovství. Opět jsou uvedeni pouze mistři pocházející z Kyšperka. Tabulka č. 11: Přehled mistrů z Kyšperka u cechu rozličných řemesel Řemeslo Jméno mistra a rok udělení mistrovství Kováři Anton Vondra 1799, Josef Šimáček 1812, Anton Kubíček 1852, Josef Šimáček 1853 Bednáři Jan Hrdina 1792, Josef Kryštofek 1793, Jan Hrdina 1823, Bernard Řehák 1824, Franz Kryštofek 1832, Vincenc Vorlický 1840 Truhláři Jan Pecivál 1800, Jan Mikyska 1812, Alois Nun 1828, Jan Poláček 1831, Anton Hostinský 1832, Franz Lux 1833, Franz 252 SOA Zámrsk, fond Velkostatek Kyšperk, Žádost spojeného cechu sklenářského, č. kart. 5, č. inv. 2155, sign S. ADAMEC, Řemesla a živnosti v Kyšperku, s

88 Zámečníci Kožešníci Hanus 1834, Václav Czuba 1835, Pavel Dušek 1837, Josef Čada 1838, Anton Svoboda 1838, František Suchomel 1842, Franz Skrčený 1849, Mikuláš Baláš 1851, Jan Šedivý 1857 Filip Střebský 1837, Filip Dušík 1839, Josef Poslušný 1842 Anton Kopecký 1841, Kašpar Kopecký 1841, Jáchym Faltus 1841, Anton Kopecký 1841, Franz Kopecký 1850 Soustružníci Antonín Mencl 1842, Ignác Poláček 1852, Franz Hostinský 1852 Ostatní Vendelín Stejskal (bez určení řemesla) 1791, Karel Kubelka sklenář 1810, Bartoloměj Kubový (bez označení) 1818, Jan Lehký kolář 1832, František Toman vrchnostenský polír 1835, Dominik Prokopec sedlář 1836, Jan Hájek kominík 1838, Franz Poláček sklenář 1838, Anton Krása kloboučník 1840, Franz Doleček sedlář 1840, Martin Urban barvíř 1840, Anton Brožek barvíř 1841, Franz Mazura klempíř 1841, Anton Mikyska kolář 1849, Jan Vondra sklenář 1851, Johan Satrapa cvočkař 1852, Adolf Mazáč provazník 1852, Josef Šendorf hrnčíř 1853, Josef Smrček kolář 1854, Anton Novák pokrývač

89 ZÁVĚR Cílem této práce bylo zmapování historie cechů v Kyšperku ve světle dochovaných pramenů. I přes jisté překážky, jako uzavření Státního okresního archivu v Ústí nad Orlicí, se podařilo nashromáždit poměrně velké množství informací jak z literatury tak z dosud nezpracovaných pramenů uložených v Městském muzeu v Letohradě. Zkoumáním městských cechů se prokázalo, že jsou jedinečným zdrojem informací a tvoří neoddělitelnou součást historie města. Proto jsem přesvědčená, že předkládaná studie bude přínosem pro budoucí badatele jak v oblasti historie města Kyšperka (Letohradu), tak pro studium cechovní problematiky. Na počátku bádání se nabízela otázka, zda cechy v Kyšperku nebyly založeny již dříve, než v deklarovaném roce V kontextu vývoje v českých zemích, kdy městské cechy vznikaly již od 14. století, by to bylo možné. Obsahovou analýzou pramenů se však tato hypotéza vyvrátila. Většina řemesel sice v Kyšperku již prokazatelně existovala, ale na založení oficiálních cechů se domluvila až s hrabětem Hynkem Jetřichem Vitanovským z Vlčkovic právě v roce Vývoj cechů v Kyšperku byl pak shodný se všeobecným vývojem cechovních organizací v rámci českých zemí. Komparací s historií cechů, organizační strukturou a zvyklostmi se kyšperské cechy nijak nevymykaly všeobecnému povědomí o systému této organizace. Spektrum řemesel bylo v Kyšperku odpovídající velikosti města. Hojně byla zastoupena především základní potřebná řemesla jako řezník, pekař, švec nebo krejčí. Úzce specializovaná řemesla se objevovala ojediněle a byla zastoupena třeba jen jedním či dvěma řemeslníky. Mezi taková povolání patřil například kloboučník nebo lazebník. Snad jedinou anomálií bylo výjimečné postavení sirkařství v 19. století, které sice nespadalo pod cechovní agendu, ale vzhledem k tomu, že Kyšperk byl jedním z krystalizačních center tohoto řemesla, výrazně ovlivnilo život ve městě, tedy i cechy. Když byly v roce 1859 cechy oficiálně zrušeny zavedením svobody živností, cechy v Kyšperku nezanikly, ale podaly si žádost, aby mohly nadále existovat. To dokládá, jak byla v Kyšperku silně zakořeněná úcta k tradičnímu pojetí podnikání. Žádost byla kladně vyřízena, a tak kyšperské cechy fungovaly až do počátku 20. století. Významně se podílely na chodu města a plnily společenskou a sociální funkci. 82

90 Za úspěch lze považovat, že se podařilo při průzkumu dochovaných pramenů odhalit některé nesprávně určené cechovní knihy a listiny ve sbírce Městského muzea v Letohradě a jejich následné správné zařazení. Umožnila to podrobná analýza a nabyté vědomosti o historii a životě cechů. Užitečným přínosem práce je také popis a digitalizace listin a knih, jelikož tyto evidenční pomůcky dosud v muzeu chyběly. Tabulky, které mapují jména mistrů vyskytujících se v Kyšperku, by mohly být pro badatele cenným zdrojem a odrazovým můstkem pro další genealogická pátrání. Do budoucna bude vhodné práci doplnit o materiály, které jsou uloženy v SOkA v Ústí nad Orlicí, aby byl přehled pramenů kyšperských cechů kompletní. Také se nabízí možnost hlubší pramenné sondy do finančních knih, která by se zaměřila na hospodaření a ekonomickou situaci cechů. 83

91 Seznam použitých pramenů, literatury a elektronických zdrojů PRAMENY Městské muzeum Letohrad (MML) Kronika města Letohrad I., bez inv. č. Pamětní kniha města Kyšperka, založena 1836, bez inv. č. Pamětní kniha města Kyšperka, založena 1916, bez inv. č. Pamětní kniha Kunčice, bez inv. č. Pamětní kniha Orlice, bez inv. č. složka kopií a opisů archivních materiálů, studijní knihovna, nečíslováno. Sbírka Městského muzea v Letohradě, podsbírka Regionální : Artikule pro cech obuvnický v Kyšperku, opis z roku 1880, př. č. 53/99. Cech řeznický v Kyšperku jmenný rejstřík , př. č. 13/98. Celoroční počty cechu krejčovského v Kyšperku , př. č. 525/81. Celoroční cechovní počty cechu krejčovského v Kyšperku , př. č. 92/93. Generální řemeslnický patent pro země Koruny české, př. č. 20/98, 15/98, př. č. 21/98. Generální artikule pro cechy v Království českém 1739, př. č. 17/98, 18/98. Kniha památní cechu tkalcovského v Kyšperku, př. č. 522/81. Kniha počtů cechu řeznického v Kyšperku , př. č. 93/93. Kniha počtů výběr potravní daně , př. č. 49/98. Kniha poznamenání všech přijímaných při cechu krejčovském v Kyšperku , př. č. 517/81. 84

92 Listina cechu ševcovského 1708, př. č. 56/2010. Josef MIKYSKA, Historie Kyšperk a okolí, rukopis, př. č. 496/99. Pamětní kniha cechu krejčovského, př. č. 522/81. Pokladní kniha řeznického cechu v Kyšperku , př. č. 90/93. Protokol na vydání cechu krejčovského v Kyšperku 1827, př. č. 94/93. Protokol počestného pořádku cechu obuvnického zde v Kyšperku, př. č. 521/88. Protokol počestného pořádku cechu obuvnického v Kyšperku , př. č. 520/81. Rejstřík cechu krejčovského v Kyšperku (dluhy a jiné) , př. č. 526/81. Rejstřík učedníků pro vyučení řemesla cechu řeznického v Kyšperku, př. č. 89/93. Testament Hynka Jetřicha Vitanovského z Vlčkovic, inv. č. H21. Stanovy spolku řeznického v Kyšperku 1883, př. č. 91/93. Vtahující kniha cechu krejčovského v Supí hoře , př. č. 518/81 Zakládající artikule cechu krejčovského v Kyšperku 1680, př. č. 515/81. Zakládající artikule cechu krejčovského v Kyšperku, opis z roku 1689, př. č. 120/93. Zakládající artikule cechu řeznického z r. 1681, př. č. 95/93. Státní oblastní archiv Zámrsk, fond Velkostatek Kyšperk: Daňový sumář 1815, č. kart. 4. Dílčí listina žampašského panství 1568, č. inv. 1, sign. N 35. Gruntovní kniha 17. st., č. inv. 2., sign. N 60. Josef Hartmann, pekařský tovaryš žádá o úřední licenci, č. kart. 31, č. inv. 3943, sign Kniha obnov městské rady městečka Kyšperka a vesnických rychářů a přísedících , č. inv. 588, sign. AI

93 Mlynářský cech žádá zákaz provozování krupařství pekařským mistrům, č. kart.8, č. inv. 2508, sign Protokol o přísaze nových cechmistrů cechu pekařského a mlynářského, č. kart. 4, č. inv. 2081, sign Stavba kapličky Viléma Hottmara, č. inv Žádost spojeného cechu sklenářského, č. kart. 5, č. inv. 2155, sign Národní archiv Praha Zápis kupní smlouvy na kyšperské panství 1574, DZV 62, H25. Povýšení Hynka Jetřicha Vitanovského z Vlčkovic do panského stavu, DZV 113, M26, SM W 21/2, karton Potvrzení městských privilegií císařovnou Marií Terezií ze dne , ČDK, sign. IV D 7, kart LITERATURA Stanislav ADAMEC, Město Kyšperk a jeho obyvatelé v století, Letohrad Stanislav ADAMEC (red.), Město Kyšperk/Letohrad , Letohrad Stanislav ADAMEC, Řemesla a živnosti v Kyšperku do roku 1950, Letohrad 1998, nepublikováno. MML, studijní knihovna SK 450. Stanislav ADAMEC Pavel HRDINA, Majitelé panství Kyšperk a statku Orlice, Letohrad Stanislav ADAMEC Iva MARKOVÁ, Sakrální stavby a motivy v obcích farnosti Letohrad, Letohrad ALBERT CHOTOVSKÝ, Paměti Žamberské, sešit III., Vídeň (Bez uvedení křestních jmen.) 86

94 Věra CIBULKOVÁ-SEKOTOVÁ, Kyšperecký Velkostatek za Jana Václava Bredy v letech , s , in: Orlické hory a Podorlicko, Sborník vlastivědných prací 5, Rychnov nad Kněžnou Dagmar BEDNÁŘOVÁ, Historie sirkařství v Kyšperku, bakalářská práce na katedře PVHA, FHS UHK, Hradec Králové Dagmar BEDNÁŘOVÁ, Průvodcovský text zámecké expozice, MML. Ivana EBELOVÁ, Pražská a venkovská stavební řemesla v době renesance a baroka, Praha Ottův slovník naučný, Praha Antonín HAAS, Soupis privilegií měst a městeček ve Východočeském kraji od r. 1526, in: Sborník východočeských archivů 2/1972. Ivan HLAVÁČEK Jaroslav KAŠPAR Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany: H&H, František HOFFMANN, Středověké město v Čechách a na Moravě, NLN Jiří CHARVÁT, Stará Chrudim: vlastivědné vyprávění o minulosti českého města, v Chrudimi, Okresní muzeum Chrudim, Josef JANÁČEK, Přehled řemeslné výroby v Českých zemích za feudalismu, Praha Miroslav JANOTKA - Karel LINHART, Řemesla našich předků, Praha Miroslav JANOTKA - Karel LINHART, Zapomenutá řemesla, Praha JOHANIDES, Magdalena Dobromila Rettigová, Rychnov nad Kněžnou Josef KLÍČ, Alois: Monografie Kyšperka, MML, opis, studijní knihovna SK 345. Pavel KOBETIČ Tomáš PAVLÍK Ivo ŠULC a kol.: Chrudim: vlastivědná encyklopedie, Praha Jan F. KŘIVOHLÁVEK, Znaky, vlajky, pečeti a správní vývoj obcí okresu Ústí nad Orlicí, Ústí nad Orlicí

95 Iva LAUBOVÁ Petra MALÁ - Adéla ZACHOVÁ, Chrudimské cechy, in: Chrudimské vlastivědné listy, 2000, č. 3. Zdeněk MARTÍNEK, Necechovní řemeslníci v Čechách v polovině 18. století, in: Český lid 83, Bedřich MENDL, Počátky našich cechů 1, 2, in: Český časopis historický 1927, roč. 33. František MUSIL, Osídlování Poorlicka v době předhusitské, Ústí nad Orlicí Jindřich NYGRÍN, Řemesla a cechy v Ústí nad Orlicí, Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí, č. 1 a 2, Ústí nad Orlicí Jaroslav PÁNEK (red.), Akademická encyklopedie českých dějin, A-C, Praha Hana PÁTKOVÁ, Bratrstvie ke cti Božie, Praha Karin PÁTROVÁ - Kamil VODĚRA, Řemeslnické cechy v Brandýse na Labem, Brandýs nad Labem Josef PETRÁŇ (red.), Dějiny hmotné kultury I, Praha 1985, Dějiny hmotné kultury II, Praha Veronika PLESKOTOVÁ, Řezníci a uzenáři na Chrudimsku. (1. část), in: Chrudimské vlastivědné listy, 2003, č. 5. Veronika PLESKOTOVÁ, Řezníci a uzenáři na Chrudimsku. (2. část), in: Chrudimské vlastivědné listy, 2003, č. 6. Antonín PROFOUS, Místní jména v Čechách, Praha 1949, díl II. Josef SAKAŘ, Dějiny Pardubic nad Labem, díl. V. Cechy městské, Pardubice Augustin SEDLÁČEK, Hrady zámky a tvrze království českého II, Praha, Vladimír J. SEDLÁK, O ceších a jejich archivech, in: Archivní příručka, Sborník přednášek o archivní praxi, Svoboda, Praha Věra SEKOTOVÁ, Italský Baumeister Castelli v Letohradě a v regionu východních Čech, in: Vlastivědné listy Pardubického kraje, roč. 3, č.3/2006. Věra SEKOTOVÁ, Kyšperk, Oftis

96 František SKÁLA, Kyšperk, Kyšperk František SKÁLA, Kyšperk I., nepublikováno. MML, studijní knihovna SK 343. František SKÁLA, Kyšperk II., nepublikováno. MML, studijní knihovna SK 344. František SKÁLA, Kyšperské památky, in: Orlický kraj, roč. VIII., č. 1, František SPURNÝ, Tovaryšské listy s vedutami některých severomoravských a slezských měst, in: Vlastivědný sborník Severní Morava 54, Václav ŠPLÍCHAL, Historie a současnost podnikání na Ústeckoorlicku, Žehušice Josef WAGENKNECHT, Krejčí v Praze od založení města až po dnešní doby I., Praha 1932, s. 15. Zikmund WINTER, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v 14. a v 15. století, Praha Zikmund WINTER, Řemeslnictvo a živnosti 16. věku v Čechách: , Praha Zikmund WINTER, Český průmysl a obchod v 16. věku, Praha Emanuel Karel ZEINER, Města Ústí nad Orlicí dějepisné památky, Ústí nad Orlicí ELEKTRONICKÉ ZDROJE Lenka BUZKOVÁ, Milevské cechy. Dostupné z www: [cit ]. Dějiny mlynářského řemesla. Dostupné z www: [cit ]. Historie řemesla řezník, uzenář. Dostupné z www: [cit ]. Petr ONDRYÁŠ, Tkalcovství. Dostupné z www: [cit ]. 89

97 Roman REIL, O tkalcích a tkalcování. Dostupné z www: [cit ]. Řezníci a jejich cechy. Dostupné z www: [cit ]. František SCHUSSER, Ševci ve Vyšším Brodě v 17. století. Dostupné z www: [cit ]. Kateřina VOBOŘILOVÁ, Vůně chleba a perníku. Dostupné z www: [cit ] 90

98 Seznam zkratek č. číslo č. kart. číslo kartonu č. kn. číslo knihy č. p. číslo popisné fol. folio gr. groš inv. č. inventární číslo kr. - krejcar míš. míšeňský MML Městské muzeum Letohrad Pag. pagina př. č. přírůstkové číslo r. rok red. redakce sign. signatura SOA Státní oblastní archiv SOkA Státní okresní archiv t. č. - toho času ÚO Ústí nad Orlicí FHS Fakulta humanitních studií UHK Univerzita Hradec Králové 91

99 Seznam tabulek Tabulka č. 1: Přehled řemesel k roku Tabulka č. 2: Přehled řemesel k roku Tabulka č. 3: Přehled řemesel k roku Tabulka č. 4: Přehled řemesel k roku Tabulka č. 5: Přehledné porovnání let 1797, 1813, 1843 a Tabulka č. 6.: Profese dle volebních seznamů (podle V. Sekotové). 49 Tabulka č. 7: Přehled mistrů z Kyšperka u cechu krejčovského.. 66 Tabulka č. 8: Přehled mistrů z Kyšperka u cechu tkalcovského Tabulka č. 9: Přehled mistrů z Kyšperka u cechu obuvnického Tabulka č. 10: Přehled mistrů z Kyšperka u cechu mlynářského a pekařského.. 78 Tabulka č. 11: Přehled mistrů z Kyšperka u cechu rozličných řemesel

100 Seznam příloh Obrazová příloha 1. Výřez z Aretinovy mapy Čech z r. 1619, na které se poprvé objevuje Kyšperk. Reprodukce historických map, MML, nečíslováno SOA Zámrsk, fond Velkostatek Kyšperk, Dílčí listina žampašského panství 1568, sign. N 35, inv. č. 1. Titulní strana Jan Venuto: Zámek a město Kyšperk, Originál v Oesterreichische Nationalbibliothek, Wien, (Reprodukce v MML) František Alois Halbig, Pohled na Kyšperk od Nového Dvora, , SOA Zámrsk, fond velkostatek Kyšperk, inv. č , mapa č Sbírka MML, Typář cechu řeznického, př. č. 95/98. Pečetní obraz s nápisem GEIERSBERG Sbírka MML, Cechovní prapor cechu řeznického, bez označení Sbírka MML, Výroční trh v Kyšperku v létě roku 1893, inv. č. K Sbírka MML, Kyšperk, náměstí u morového sloupu, cechovní prapory při procesí. Konec 19. st., inv. č. K Sbírka MML, Cechovní procesí na náměstí v Kyšperku, nedatováno, inv. č. K Sbírka MML, Prapor cechu rozličných řemesel v průvodu v Komenského ulici, Kyšperk, kolem roku 1920, inv. č. K Sbírka MML, Cechovní procesí na náměstí v Kyšperku, kolem roku 1935, inv. č. K Sbírka MML, Poslední postavení cechovních praporů v Kyšperku na náměstí před kostelem v roce Hrabě Ernst Stubenberg vítá Mořice Píchu, biskupa z Hradce Králové. Inv. č. K Sbírka MML, Pamětní kniha cechu krejčovského 1680, př. č. 522/ Sbírka MML, Listina cechu ševcovského 1708, př. č. 56/ Sbírka MML, výuční list cechu řeznického 1687, př. č. 92/ Sbírka MML, výuční list cechu řeznického 1709, př. č. 92/

101 17. Sbírka MML, Vysvědčující list cechu krejčovského 1812, př. č. 90/ Sbírka MML, Výuční list cechu řeznického 1870, př. č. 90/ Textová příloha 1. Sbírka MML, Zakládající artikule cechu řeznického z r. 1681, př. č. 95/93. Obrázek a přepis Sbírka MML, Zakládající artikule cechu krejčovského v Kyšperku 1680, př. č. 515/81. Obrázek a přepis Sbírka MML, Cech řeznický v Kyšperku jmenný rejstřík , př. č. 13/98. Přepis

102 Obrazová příloha Obr. 1 Výřez z Aretinovy mapy Čech z r. 1619, na které se poprvé objevuje Kyšperk. 95

103 Obr. 2 Titulní strana listiny, kterou se dělilo žampašského panství v roce

104 Obr. 3 Kolorovaná kresba Jana Venuta ukazuje městečko Kyšperk před rozsáhlým požárem, který v roce 1824 zničil téměř celé náměstí. Po požáru byly postaveny domy nové, již kamenné. Obr. 4 František Alois Halbig, Pohled na Kyšperk od Nového Dvora,

105 Obr. 5 Typář cechu řeznického, 17. st. Pečetní obraz s nápisem GEIERSBERG. Obr. 6 Cechovní prapor cechu řeznického, 19. st. 98

106 Obr. 7 Výroční trh v Kyšperku v létě roku Obr. 8 Kyšperk, náměstí u morového sloupu, cechovní prapory při procesí, konec 19. st. 99

107 Obr. 9 Cechovní procesí na náměstí v Kyšperku, nedatováno. Obr. 10 Prapor cechu rozličných řemesel v průvodu v Komenského ulici, Kyšperk, kolem roku

108 Obr. 11 Cechovní procesí na náměstí v Kyšperku, kolem roku Obr. 12 Poslední postavení cechovních praporů v Kyšperku na náměstí před kostelem v roce Hrabě Ernst Stubenberg vítá Mořice Píchu, biskupa z Hradce Králové. 101

109 Obr. 13 Pamětní kniha cechu krejčovského Vazba a první tři folia. Fol

110 Fol. 2 Fol

111 Obr. 14 Listina cechu ševcovského z Ústí nad Orlicí Stručný regest: Mistři cechu ševcovského z Oustí nad Orlicí potvrzují svým tovaryšům pravidla, v Oustí nad Orlicí roku

112 Obr. 15 Listina cechu řeznického 1687, výuční list. Stručný regest: Cechmistři starší a jiní mistři poctivého řemesla řeznického města Jičína nad Cidlinou vydávají vysvědčení o vyučení Václava Šafáře z Lukavice, poddaného kyšperského panství, dne , Jičín nad Cidlinou. 105

113 Obr. 16 Listina cechu řeznického 1709, výuční list. Stručný regest: Výuční list řemesla řeznického, vydává řeznický cech města Biely pro Jana Jiřího Dostálka dne 22. února

114 Obr. 17 Listina cechu krejčovského 1812, vysvědčující list. Stručný regest: Vysvědčující list pro Jana Pospíšila, vandrujícího tovaryše řemesla krejčovského, vydaný mistry cechu krejčovského v Kyšperku dne 13. července

115 Obr. 18 Listina cechu řeznického 1870, výuční list. Stručný regest: Výuční list cechu řeznického pro Karla Hottmara, narozeného v Pustinách. V Kyšperku 26. září 1870, podepsáni Vilém Kryštofek mistr řeznický, starosta města Neškudla, Martin Faltus cechmistr, Vilém Kryštofek výbor, František Hlaváček spoluúd. Zajímavostí je razítko města s opisem Supí hora. 108

116 Textová příloha Příloha 1 Zakládající artikule cechu řeznického z r První strana Přepis listiny: Já, Hynek Jetřich Vitanovský, svobodný pán z Vlčkovic, dědičný pán na Kyšperku, Orlici, Uhersku, Čepřovicích, Miloňovicích a Hošticích, JMC skutečný komorník. Známo činím tímto listem obecně přede všemi, jak nynějšími, tak dobře budoucími, kdež jej uzří aneb čtoucí slyšeti budou, že jsou přede mě předstoupili opatrní mistři a sousedé města Kyšperka i celého panství kyšperského a orlického, poctivého řemesla řeznického, věrní a poslušní poddaní moji, žádajíce mě v tom poníženě, abych jim níže psané, při řemesle tom užívající a zachovávající articule, vedle se ve spolek ctně zříditi a spravovati, též jinším království tohoto českého měst a městeček poctivý cech majícím mistrům rovný bejti mohli potvrdil, kdež poznavše žádost jejich slušnou, bejt jakožto pán jich dědičný, jsouce k nim milostivě nakloněn, tomu dokonale chtěje, aby se tím snázeji, jak chudí tak bohatí pode mnou živiti mohli, tu milost svrchu psaným mistrům řemesla řeznického věrným poddaným mým, nynějším i budoucím činím a ode mne i budoucích potomkův a držitelův 109

117 panství kyšperského a orlického v tomto listu psané articule potvrzuji a míti chci, aby na budoucí časy, oni i jich potomci nimi se řídili a spravovali bez překážky mé, dědiců a budoucích mých a držitelův panství kyšperského a orlického. 1) Předně a nejprve všichni ctí a chválí všemohoucího Pána Boha, aby vyhledávali zlořečenství jak proti Bohu, tak také jeden každý proti svému bližnímu, též i proti poctivým ženského pohlaví osobám oplzlého mluvení aby se varoval, a kdož by se proti tomuto articuly dopustil, ten aby předně vrchnosti své 1 kopu grošův čes. pokuty propadl v tým dni pořad zběhlým na právo položil, a k tomu vedle uznání od cechmistrův ztrestán byl a 2 libry vosku do cechu položil kolikrát koliv se toho dopustil. 2) Aby toho dobrý pořádek mezi nimi zachován byl, má na budoucnost vždy od vrchnosti jeden a druhej od společného cechu za cechmistry zvoleni býti a přísahu před vrchností aneb k tomu zřízeným hejtmanem vykonati, nimižto všichni jinší téhož pořádku řeznického se říditi a jich poslušni bejti maj, oni však ze všech a všelijakých důchodův a příjmův k tomu cechu přináležejících pořádný počet dávati povinni budou. Přitom oni cechmistři se sami věrně a právě v svém ouřadu chovati, k spravedlivému dohlížeti, tak aby jak chudý tak bohatý obstáti mohl a jeden druhému v živnosti překážky nečinil, ani koupi dobytka nehyndroval a nepřekupoval, nýbrž vždy dobrý a zdravý dobytek mistři bíti hleděli a nezdravého dobytka jakož jest hlízy mající, vrtohlavý a nad kolenem zlámanou nohu anebo jinší všelijaký nemoci majícího, odkudby lidé se nakaziti mohli, na prodej nebili, rovně jinam přes pole nejlepšího dobytka na živě neprodávali a neodháněli, lidem maso bez ublížení na dobrou a spravedlivou váhu dle slušnosti prodávali, vše bedlivě a pilně prohlíželi, a na to opatrný pozor dáti zavázaný jsou, a jestli že by kdo co proti tomu učinil, přistižen a dosvědčen byl, tehdy předně maso jemu vzato a do špitálu chudým dáno býti má, k tomu do důchodu vrchnosti 1 kopu grošů čes. pokuty, nejdéle v osmi dnech složiti povinen bude, a kdyby takový přestupník na cechmistry dbáti a jejich napomenutí sobě vážiti nechtěl a se nejméně protivil, ten každý jeden tejden v šatlavě seděti a nicméně pokutu vrchnosti složiti zavázán jest, v městě pak Kyšperku ouřad dle cechmistrův též pozor na to dáti a maso vždy zpracovati povinen bude. 3) Dovoluje se jim také pečeť cechovní, totiž bílého lva v přední pravé noze sekyru držícího míti, však takovou pečeť, bez vůle a vědomí vrchnosti, buďto k listům zachovacím, aneb listům, které by učedníkům řemesla vydávali, dřívěj přitisknouti nemají, dokudžby se u vrchnosti kyšperské neohlásili a povolení nedosáhli, a jestli že by se tak nezachovali, tehdy jeden každý z cechmistrův pokuty 4 kopy míš. složiti a takový nepořádně zpečetěný list vrchnosti do rukou spatkem navrátiti, a od toho, komuž by dán byl vyzdvihovati má, sice k ostatním cechovním potřebám bez ohlášení se při vrchnosti pečeť potřebovati mohou. 4) Kdykoliv cechmistrové zapotřebí uznali buďto celý pořádek, anebo toliko některé z mistrův k sobě povolati tehdy povinni budou, k tomu určitou hodinu se buďto všichni společně aneb ti, jenž povoláni 110

118 byli, se postaviti sejíti pod pokutou 1 libry vosku a kdož by se tak nezachoval a příčiny dostatečné svého postavení nepřednesl, tehdy mimo ty libry vosku dáleji dle uznání plného cechu ztrestán býti má. 5) Jestliže by kdo z domácích spolu tovaryšů k cechu přistoupiti a jeho užívati chtěl, ten má dáti do cechu 1 kopu grošů čes. a 2 libry vosku a k tomu řemeslo ukázati na teleti i jakž za právo to jest, podobně mistrům svačinu a sud piva. Pakliby odjinud z cizopanství se přistěhoval a s nimi cech držeti chtěl, ten má nejprve list svůj zachovací, jakož i od cechu, kde jest se vyučil ukázati, a že vrchnost panství kyšperského k tomu povolilo písemně přinést, jakož i kdyby svobodný člověk byl, vejhost svůj vrchnosti složiti a tak do cechu přijat bude. 6) Učedníci, který se témuž řemeslu učiti chtíti budou, maj se u přítomnosti cechu, kterýž ve Smrtedlnou neděli a každej Quatember držen býti má, ohlašovali a mistr ten i kdožby se učiti chtěl, má jej celému cechu oznámiti i cechmistrové každou Smrtedlnou neděli obnovováni anebo potvrzováni od vrchnosti bejti maj. Přespolní pak učedníci, jenž by k cechu přistoupiti chtěli, maj předně list od rodu, jakož i dobře zachovalý, a jestliže by poddací byli, od vrchnosti své povolující k řemeslu předukazovati, když to učiní, též do cechu 2 libry vosku a 2 kopy grošů čes. složíc, tehdy přijati bejti maj. Což i když se učedníkům za vyučenou dávati bude, zachováno bejti musí a jeden každý 1 libru vosku a 1 kopu grošů složiti a svůj čas dle uznání mistrů, jakby se dlouho učiti měl zůstati povinen bude. 7) Když by se přihodilo, že by židé buďto v městě aneb na panství kyšperském se zdržovali a zakoupení měli, tehdy nemaj řezu neb košeru dělati, leč i řezníkův kterýžto sobě by od nich, však dle slušnosti koupili krompostu?, tenkráte se jim hájiti nemá. 8) Co se velkého aneb drobného dobytka kupování tejče, ten každý v pořádku řeznickém nebyl, nemá žádné moci, takového od domácích neb přespolních řemeslu řeznickému k újmě kupovati, bíti a na libry prodávati, krom posvícení aneb jestliže by panský dobytek poddaným na peníze vystaven byl, pod pokutou 1 kopa grošů na kohokoliv by se to proneslo, kterážto vrchnosti do důchodu složena býti má. Naproti tomu chci, aby odjinud masa z cizopanství nevozili a nekupovali, nýbrž takové od řezníkův poddaných v cechu tomto pozůstávajících, od kterých tak v slušnosti, jaké jinde maso dostati maj nebrali a nekupovali, pod pokutou 30 kr. a, kteří by se toho dopustili, maso od řezníků pobráno a do špitálu, aneb vrchnosti, též i vyměřená pokuta od přestupníků složena býti má, na což bedlivý pozor cechmistři a společní mistři dáti, a na takové, jenž by z cizopanství masa nosili, čekati a číhati a jim maso bráti mají, nechtějli sami od vrchnosti ztrestáni a pokutováni bejt. 9) Kdyby se trefilo, že by víc nežli 2 mistři v městu Kyšperku byli, nemaj všichni najedenkrát auhrnkem všelijakého dobytka bíti a takové prodávati a skrze to jeden druhému překážky činiti, ale mají se na 2 díly rozděliti a vždy jednu polovici dobytek velký, druhý pak drobný bíti a na prodej jmíti a to vždycky jeden tejden podruhém; Co se pak vejročních svátkův, frejdunkův a posvícení dotejče, mohou všichni 111

119 všelijaké maso míti a takové veřejně prodávati, neb to se tu patrně vynímá. Kdyby se pak kdo proti tomuto articulu dopustil a jak ustanoveno jest nepořádně dobytek bil, ten má od celého cechu ztrestán a zpokutován býti, jakož i vrchnosti do důchodu 1 kopu složiti. 10) Má též i od cechmistrův vždy zaopatřeno bejt, aby obzvláště při jarmarcích i jinších dní trhových, totiž v pondělí a pátek, důstatek všelijakého masa od spolumistrův zaopatřeno a prodáno bylo, tak aby lidé neměli příčiny oč se domlouvati, což jestli že by cechmistrové vždy neopatřili a nedbanliví byli, mají oni sami 1 kopu do důchodu vrchnosti pokuty složiti. Pakliby kterej z mistrův, jenž by na něm pořádek byl, masa neopatřil a své povolání zanedbal, jakož i časně proč by ten tejden masa bíti nemohl při cechmistřích se neohlásil, má též podobně vrchnosti do důchodu 1 kopu složiti, od cechmistrův vězením šatlavním za 1 tejden ztrestán býti. 11) Bude povinen každý mistr vždy na sudé dny k potřebám cechovním do pokladnice 2 groše čes., kdyby pak dáti se zpěčoval a sporoval, má od cechu vyvržen býti a víc řemesla řeznického na gruntech mých neprovozovati, neb kdo se protivným proti dobrému řádu staví, Bohu všemohoucímu se protiví. 12) Kdyby kterýkoliv mistr neb manželka a děti jeho z tohoto světa Pán Bůh skrze prostředek smrti povolal, budou povinni všichni mistři společně jej pořádně svíčkami v rukách držícíma k hrobu doprovoditi, jakož i celý cech pod erbem svým, k takovým potřebám černý pokrov sobě opatřiti a jestliže by kdo nemajíce důležité příčiny nepostavení svého, k takovému křesťanskému skutku, když se od cechmistrův časně věděti dá a určitá hodina jmenovati bude, se nepostavil a poslušenství nezachoval, má pokuty 1 libru vosku do cechu složiti. 13) Kdyby se přitrefilo, že by mistr jeden druhého zhaněl a nenáležitě na cti zplundroval, aneb spolu se servali, jak doma tak kdekoliv jinde přes pole, a na ně to dostatečně prokázáno a dosvědčeno bylo, tehdy takové maj časně cechmistrové před sebe předvolati a vyslyšeti, a ten jenž by příčinou byl takového nepořádku, má nercili šatlavou ztrestán býti, ano i vrchnosti 1 kopu do cechu pak ¼ kamene vosku složiti. Což i při tovaryších vandrovních a domácích zachováno buď, kdežto rychtář žádný v těch případnostech do moci cechu sahati a jich pokutovati neb trestati nemá, neb to zrestání ne jemu, nýbrž cechmistrům přináleží, lečby cechmistrové, vida koho neposlušného a tvrdošíjného býti, rychtáře se k tomu dožádali a na něj to vynesli a zdali. 14) Jestli by kdokoliv ze sousedův aneb poddaných mých jakékoliv dobytky doma sobě vychoval, i také kdyby co stavěl aneb stavěti chtěl a dal, aneb k jarmarkům a posvícením koupil a koupiti chtěl, má svobodu míti, však ale pod propadnutím pokuty vrchnosti ½ kopy a cechu půl libry vosku, nemá sám sobě takového dobytka bíti a spravovati, nýbrž k zabití takovýmu z cechovních mistrů jednoho povolati a jemu dle slušnosti zaplatiti, totiž: od velkého neb hovězího dobytka 4 groše čes., drobnýho pak polovici, načež cechmistrovi bedlivě pozor dáti a jednomu každému tej svobody příti maj, a mistři, který by koliv k tomu dožádáni neb povoláni byli, takovou práci bez odkladu vykonati povinni budou. 112

120 Nemá toho žádný z takového doma zabitého dobytka masa prodávati a neb sousedy, krom posvícení aneb vejročních svátkův, kdež se s sousedem svým rozděliti může, však na žádný způsob prodávati a na libry sekati nemá, a kdyby toho se dopustil a na něj pronešeno bylo, má vrchnosti 1 kopu pokuty, cechu pak 1 libru vosku propadnouti, čemuž cechmistři pilně dohlížeti mají. Za kteraužto teď společnému cechu ode mě učiněnou a prokázanou milost povinni jsou a bejti maj, jeden každý mistr, co by jich koliv bylo, na panství kyšperském a orlickém buďto v městě aneb jinde v vesnicích, kteří by řemeslo provozovati chtěli, každoročně jeden kamen přepuštěného loje v městě a v vesnicích polovic, celý pak cech společně jednu kopu jazykův skopových a dvacet hovězích dobře uzených, beze všech odkladův do důchodu odváděti a dobytek všelijaký, jenž by vrchnost kyšperská na prodej měla, dle slušnosti bráti a ten, kdo by se tomu sporoval aneb při určitém čase, totiž při vyjití roků takového kamene loje, jakož i cech těch uzených jazykův nesložil, má nercili pokuty ještě jeden kamen složiti a řemesla dotad nedělati a neprovozovati, dokad by povinnost svau nepopravil, nýbrž i cech takové jazyky in duplo odvést, nemá také žádná budoucí vrchnost a potomkové moji nižádným způsobem od týchž řezníků větších platův z krámův žádati a ukládati, nýbrž při tom mém nadání pozůstaviti a zanechati; však s tou obzvláštní vejminkou, jestli že by cechmistři a mistři téhož řemesla řeznického nynější i budoucí, tak jakž v tomto listu doloženo jest se nezachovali a platů svých časně neodvozovali, aneb proti těmto articulům svrchu položeným pořádně se nechovali, z nich vystupovali a to na ně dostatečně prokázáno bylo, tehdy toto obdarování jich skrze to samé ode mě vyzdviženo a sacirováno bejti má a svou platnost ztratí, čehož sobě maj, dědicům a budoucím mým dle libosti mé a jejich takové změniti, sacirovati aneb do něho ještě víc jenž bych zapotřebě uznal připsati dáti, ponechávám. Pro čehož lepší důvěření a potvrzení toho obdarování jsem mou vlastní rukou podepsal a pečeť mou přirozenou k němu přitisknouti dal. Čehož jest datum na zámku mém Kyšperce dne 3. měsíce February leta šestnácti stého osmdesátého prvního. Hynek Jetřich Vitanovský z Vlčkovic 113

121 Příloha 2 Zakládající artikule cechu krejčovského v Kyšperku 1680 Titulní a závěrečná strana Přepis listiny: Já, Hynek Jetřich Vitanovský, svobodný pán z Vlčkovic, dědičný pán na Kyšperku, Orlici, Uhersku, Čepřovicích, Miloňovicích a Hošticích, J.M.C. skutečný komorník a nařízený královský hejtman kraje Prácheňského. Známo činíme tímto listem obecně přede všemi a jednomu každému kdež by čten anebo čtoucí slyšen byl, že jsou přede mě předstoupili poddaní věrní moji milí, poctivého řemesla krejčovského, obytní v městě a na panství Kyšperku, mně v učiněné poddanosti snažně prosili a žádali, abych, nakloníce se k nim jakožto pán dědičný k poddaným svým, tu milost jim učinil, aby při řemesle jich cech míti a ním se spravovati mohli, jakž v jinších městech a městečkách království tohoto se řídí a spravují. Když slyše a poznávaje slušnou potřebnou žádost jejich a dobře pováživše při sobě, jsa k nim milostivě nakloněn, též chtěje k tomu, aby se pode mnou a na budoucí časy lépe vzdělávali a 114