VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK. čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska číslo 3 / 2014 / ročník XXIV

Transkript

1 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska číslo 3 / 2014 / ročník XXIV

2 STÁLÁ EXPOZICE Historie Mariánské Týnice a mariánský kult - nejnovější archeologické nálezy - Santiniho stavba barokního objektu - osudy po zrušení kláštera - obnova a rekonstrukce na přelomu 20. a 21. století - mariánské poutní místo (sochy, obrazy) Raně středověké obydlí a archeologické nálezy severního Plzeňska Kultura a vzdělanost severního Plzeňska: - veduty a vyobrazení sídel - kaple jako liturgický prostor - školní třída - galerie světců - oratoř a liturgické předměty - umělecké vybavení prostředí společenských elit 19. století Národopis severního Plzeňska: - lidové zvyky - náves s kaplí a včelařství - selská jizba a komora - stodola - kovárna - slévárna litiny Města, spolky a řemesla severního Plzeňska: - řemeslnické dílny a obchody - kuchyně let 20. století - hostinec Kostel Zvěstování Panny Marie: - rekonstruovaná památka vrcholného baroka, obnovená kupole a interiér s freskovou výzdobou VÝSTAVY PETR BRANDL - restaurované obrazy - Zavraždění sv. Václava, Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory (kostel Zvěstování P. Marie - časově neomezeno) OD SARAJEVA K ČESKOSLO- VENSKU - První světová válka KULTURNÍ AKCE / KONCERTY OŽIVLÁ PROHLÍDKA V MUZEU Jak se žilo za první světové války" sobota od 14 do 17 hodin KŘEST NOVÉ KNIHY Jiřího Franka / Pirátské bratrstvo sobota od 14 hodin EUROPAMUSICALE - MUSICA SACRA - Sedm posledních slov našeho Spasitele na kříži od J. Haydna neděle od 17 hodin SOJKOVO KVARTETO a Štěpán Kos / klavír středa od 19 hodin ADVENT V MUZEU adventní trh, Mikulášská nadílka vánoční tradice v pohádkách sobota od 13 hodin VÁNOČNÍ PĚVECKÝ RECITÁL / Tomáš SUP středa od 19 hodin

3 VÁŽENÍ ČTENÁŘI podzimní číslo Vlastivědného sborníku, které právě čtete, Vám přináší zprávy o dění v muzeu, o nové knize Jana Pelanta, týkající se heraldiky, ale i několik studií k historii regionu severního Plzeňska. Závěr letních měsíců v Mariánské Týnici provázelo několik společenských a kulturních programů. V refektáři byla k vidění výstava obrazů a keramických plastik Jana Eckerta, v kostele Zvěstování P. Marie se v rámci projektu Plzeň 2015 / Šest týdnů baroka konal uprostřed měsíce srpna koncert hudebního uskupení Barocco sempre giovane (baroko pro mladé), které uvedlo díla P. A. Locatelliho, A. Vivaldiho, F. O. Manfrediniho, A. Corelliho a F. Geminianiho. Potěšit se mohli i nejmladší návštěvníci, pro které ochotnický divadelní soubor Kornatice sehrál pohádku Princezna kopřivka. Dne 13. září se uskutečnila druhá repríza úspěšného programu Noc v muzeu, během níž divadelní ochotníci souboru Tyl z Čisté hráli pověsti z okolí. Pro novou koncertní sezónu, překlenující konec letošního a začátek příštího roku, je tradičně připraveno Základní uměleckou školou v Kralovicích několik koncertů. Netradiční, podzimní oživlá prohlídka v muzeu na téma Jak se žilo za první světové války signalizuje nejen blížící se závěr letošní muzejní sezony, ale i souvztažnost se současnou výstavou v muzeu, která připomíná sté výročí začátku první světové války. Výstavu doplňuje i katalog, který přináší řadu dosud nezveřejněných rukopisů a vzpomínek kronikářů i přímých účastníků bojů. Pro Ty z Vás, kteří máte rádi námořnické příběhy, je připraveno na 8. listopad kulturní odpoledne s Jiřím Frankem, který bude křtít svoji novou knihu, pojmenovanou Pirátské bratrstvo, společně s konferenciérem Jiřím Hlobilem a hudebníky Štěpánem Kosem a Kamilem Tichotou. O aktualitách se můžete také informovat na webových stránkách muzea, a jak jsme minule připomínali, nově i na: /marianskatynice Přejeme Vám příjemný čas! Vaše redakce! TÝDEN KNIHOVEN 2014 V MARIÁNSKÉ TÝNICI 2 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV Ve dnech října 2014 proběhl již 18. ročník celostátní akce Týden knihoven, kterou vyhlašuje Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR (SKIP). V letošním roce jsou představovány především knihovny muzeí a galerií. Naše muzeum během tohoto týdne představilo restaurovanou knihu ITINERARIUM SACRAE SCRIPTURAE jako předmět měsíce a u příležitosti Týdne knihoven bylo připraveno sedm besed pro školy s ukázkami knihovního fondu a jedna prohlídka knihovny a knih umístěných v expozici muzea.

4 UDÁLOSTI OBRAZEM 1) Koncert hudebního uskupení Barocco sempre giovane (baroko pro mladé) uvedlo v Mariánské Týnici 16. srpna 2014 díla P. A. Locatelliho, A. Vivaldiho, F. O. Manfrediniho, A. Corelliho a F. Geminianiho v programu Concerto grosso v rámci širší akce Plzeň Šest týdnů baroka. 2) V podání ochotnického divadelního souboru Kornatice se 31. srpna 2014 hrála pro dětské obecenstvo pohádka Princezna kopřivka. 3, 4) Tradiční Mariánská pouť v kostele Zvěstování Panny Marie se konala v neděli 7. září ), 6) Výstava Od Sarajeva k Československu - První světová válka a její ohlas na severním Plzeňsku je k vidění v refektáři v Mariánské Týnici do 2. listopadu Výstavu provází kromě zajímavých artefaktů a sbírkových předmětů také autentické texty, vzpomínky přímých účastníků bojů. 3 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV

5 VZPOMíNKA NA TOMÁŠE KUČERU Na sklonku června, , předčasně zemřel Mgr. Tomáš Č. Kučera (* ), publicista, univerzitní pedagog a biolog původem z našeho okresu. Aby se odlišil od svých jmenovců, užíval uprostřed svého jména písmeno Č. Ne však jako zkratku případného druhého jména, nýbrž se svým Č jako patriot hlásil ke svému bydlišti a domovu k České Bříze. Zaměřoval se na hydrobotaniku, ekologii, mykologii i další biologické obory, v nichž také publikoval. Pedagogicky po dlouhá léta působil na katedře biologie Pedagogické fakulty ZČU. Byl též spoluautorem několika učebnic a didaktických publikací nakladatelství Fraus a Scientia. Specializoval se nejenom na floru rodného Plzeňska (či Plzně-severu), případně ČR, nýbrž absolvoval i několik odborných expedic do exotického zahraničí. Opakovaně navštívil např. země Latinské Ameriky. Vzpomínám na něho jako na spolehlivého a svědomitého autora se Tomáš Č. Kučera smyslem pro humor, který byl oblíben studenty své katedry i lidmi, s nimiž spolupracoval na různých projektech. Řízením osudu mu však nebylo přáno pokračovat ve svém úsilí dál a čára jeho života byla i k bolesti jeho nejbližších přetržena v relativně mladém věku pouhých čtyřiceti jedna let. /RL/ NOVÁ KNIHA HERALDIKA JANA PELANTA Radovan Lovčí Na českém knižním trhu se loni v předvánočním čase objevila objemná kniha o 622 stranách z pera Jana Pelanta (*1937), která nese název Erby české, moravské a slezské šlechty. Vývoj erbů a stručné dějiny 610 rodů. V Praze ji vydalo Nakladatelství Lidové noviny. Podle autora, který je známým, renomovaným českým heraldikem a emeritním archivářem Státního oblastního archivu v Plzni, se jedná především o dílo populární. V jeho rámci se čtenář seznámí s výběrem 610 rodů z našich zemí, jak již ostatně zaznělo výše, přičemž každý rod je reprezentován svým rodovým erbem, zpravidla jeho nejstarší vývojovou fází. Vedle ilustrací erbů, jejichž autorem je plzeňský výtvarník Martin Šimek, je každý erb odborně popsán a stejně tak i dějiny příslušného šlechtického rodu: některé stručněji, jiné podrobněji, dle významu, který je danému rodu v dějinách našich zemí obvykle přikládán. Čtenář se v publikaci může obeznámit také s řadou šlechtických rodů, které tu více, tu pouze okrajově zasahovaly i do dějin severního Plzeňska. 4 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV

6 Titul nové publikace Jana Pelanta. Zatímco některé rody zanechaly výraznější stopy a stále zůstávají sou- Knihu rovněž vydalo Nakladatelství J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. částí kolektivní paměti, jiné zde pouze po určitý čas držely dílčí majetky naleznou dílčí zmínky věnované Lidové noviny a případní zájemci v ní a dnes nejsou na veřejnosti příliš našemu okresu, kde měli páni ze známé. Z obou skupin uveďme v knize zmiňované Benedy z Nečtin, Cal- Na druhé straně je třeba po- Svojšína také některé své majetky. ty z Kamenné Hory, Gryspeky dotknout, že žádná obsáhlá kompilační práce jednoho historika nemů- z Gryspachu, pány z Gutštejna, Hrobčické z Hrobčic, Kočovské že postihnout všechny informace do z Kočova, Lažanské z Bukové, Markvarty z Hrádku, Metternichy-Winnetečnost, že o určitém rodu mizejí posledního detailu. Například skuburgy, Pluhy z Rabštejna i pány zprávy či je odsunut ze zřetele vysoké politiky, ještě neznamená, že rod z Rabštejna, Roupovské z Roupova, Stehlíky z Čenkova, Strojetické ze jako takový končí. Mít ovšem podrobné údaje o každém z nich by zname- Strojetic, Šanovce ze Šanova, Širntyngáry ze Širntynku, Vidršpergáry nalo zapojit do práce obrovské množství jednotlivých badatelů, kteří by z Vidršperku, pány z Vrtby, Zádubské ze Šontálu či Zmrzlíky ze Svojšína. Těm ostatně věnoval samostatgickou práci. Např. v knize zmínění dlouze prováděli mravenčí genealonou monografii v loňském roce Sixtové z Ottersdorfu po konfiskacích v době pobělohorské docent Tomáš Velímský z Univerzity určitě 5 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV

7 zcela neodcházejí ze scény (viz stranu 411) a rod pokračuje dál. Jeden z jejich potomků je ostatně mým vyženěným strýcem. Jeho děd Bedřich byl dokonce blízkým spolupracovníkem T. G. Masaryka a stejně jako jeho předci odpůrcem Habsburků i jejich politiky. Tito Sixtové však přestali užívat predikát z Ottersdorfu. Ing. arch. Otakar Sixt (píšící se i s predikátem) byl zase dlouholetým podporovatelem sousedního okresního muzea v Rakovníce. Sixtové byli ostatně s Rakovnickem úzce spojeni a dokonce část dnešního okresu Plzeň sever patřila v letech k Rakovnickému kraji (hranici mezi Plzeňskem a Rakovnickem tvořila mimo jiné řeka Střela). Okresní Muzeum TGM v Rakovníce pak pro zajímavost od roku 2013 vede Mgr. Magdalena Elznicová Mikesková, sňatkem spřízněná se zchudlým rodem Elsniců, který také nemizí ze scény v předchozích staletích (viz stranu 119 Pelantovy práce), nýbrž trvá i nadále. To jsou však jen zajímavosti na okraj. Součástí knihy dr. Pelanta je dále obsáhlý úvod, v němž je čtenář obeznamován s mnoha důležitými pojmy vážícími se ke šlechtě, jejím dějinám i k erbům či heraldickým pravidlům. Knihu jako celek pečlivě zredigoval PhDr. Jan Petr Urban, redaktor, historik, spisovatel a sám odborník na dějiny tuzemské aristokracie. Ten podle vyjádření autora dokonce místy doplnil některé údaje o českých šlechtických rodech ve středověku. K autorovi knihy se sluší ještě poznamenat, že se během své odborné dráhy po desítky let intenzivně a do hloubky zabýval heraldickou problematikou a svoji stopu zanechal i na severním Plzeňsku. V roce 1978 mimo jiné upravil návrh plaského znaku, který vytvořil tehdejší předseda MěNV Josef Palma, a byl také nápomocen při zrodu erbu města Třemošná, jejž navrhl starosta Jaromír Zeithaml a výtvarně zpracoval známý plzeňský grafik a ilustrátor Vladimír Havlic. O HISTORII EVANGELICKÉHO SBORU V KRALOVICÍCH Sepsáním titulu Věž pevná... jsem chtěl čtenářům umožnit vhled do historie evangelického sboru v Kralovicích. Čerpal jsem z kronik a dalších zdrojů. Každá kapitola je psána stylem a rétorikou své doby. Nešlo o to napsat odbornou publikaci, ale o zprostředkování svědectví minulých časů... říká v předmluvě Pavel Tersch, autor nové publikace, která byla právě v těchto dnech vydána. /re 6 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV

8 PŘED STO LETY VYPUKLA PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA Jiří Fák Před sto lety vypukla první světová válka. Tato informace číhá na příznivce historie, a nejen na ně, od léta letošního roku téměř na každém kroku. Výstavy, přednášky, rekonstrukce bitev nebo nové publikace doprovází stoleté výročí vzniku děsivého válečného konfliktu, který se bezprostředně dotkl snad všech obyvatel tehdejšího Rakouska - Uherska. Muži odešli umírat na frontu a válka velmi rychle zasáhla i do života v zázemí, které postupně začínalo trpět hladem. Vedle velkých válečných dějin, které měnily vývoj státních útvarů, přinesly změny na trůnech a nakonec změnily mapu Evropy se odehrávaly každodenní strasti vojáků i civilistů. Jejich osudy jsou zaznamenány v místních kronikách, válečných denících i jiných dokumentech. Zalistujme v nich a připomeňme si na stránkách Vlastivědného sborníku události, které před sto lety zasáhly do života našich předků na válečných frontách i doma na severním Plzeňsku. Sarajevský atentát, který byl impulsem pro vyhlášení války popisuje zajímavě kronika Plané nade Mží: Dne 28. června 1914 prolétla celým světem hrůzná zvěst ze Sarajeva: Zločinnou rukou vražedného výrostka zničen byl v Sarajevu život následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda i jeho choti vévodkyně Žofie z Hohenbergu. U vykonání svého vojenského úřadu přibyl arcivévoda se svou chotí do Bosny k velkým manévrům. Když pak 28. června t. r. oba vznešení manželé jeli automobilem k uvítání do radnice, vržena byla na jich automobil od typografa Gabrinoviče z Trebinic puma, které však šťastně unikli. Po slavnostním přijetí v radnici na zpáteční cestě zastřelil studující Prinčip na nároží v ulici číhající v bezprostřední blízkosti jak arcivévodu, tak i jeho choť. Vypálil dva výstřely z bambitky browningové. První kule zasáhla vévodkyni na levém boku a vnikla do života. Druhá kule vnikla arcivévodovi do krku a prorazila tepnu. Smrt u obou v krátké době následovala. Zpráva o tragickém skonu vznešených těchto osob bolestně dotkla se zvláště národů slovanských v Rakousku, neboť k ni upíraly se zraky všech věrných poddaných doufajících, že silné vůli jejich se podaří zavésti dávno již kýžený pořádek v říši a obhájiti ji proti nebezpečím. Do Plané přišla zpráva o tragédii sarajevské kolem 5. hodiny odpolední téhož dne totiž 28. června. Hned po atentátu zmocnilo se obyvatelstva naší říše rozechvění proti útočníkům, ale zároveň i neblahé tušení nejbližší budoucnosti. Po necelém měsíci diplomatických nót a zákulisních jednání a schůzek vyhlásilo 26. července 1914 Rakousko - Uhersko mobilizaci a o dva dny později vypovědělo válku Srbsku. Do ní se jako spojenec Rakouska - Uherska zapojilo Německo a proti nim 7 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV

9 Mobilizace v Kožlanech. během srpna vedle Srbska stálo Rusko, Francie, Velká Británie, Černá Hora a Japonsko. Mobilizace se dotkla mnoha set mužů ze severního Plzeňska, kteří většinou odcházeli k 88. regimentu do Berouna (z Kralovicka a Manětínska), k 35. regimentu do Plzně (z jejího okolí) a k 73. regimentu do Chebu (ze severozápadní části dnešního okresu z Úterska). Farář ve Strážišti k průběhu mobilizace poznamenal: Bylo na sv. Annu, po mši svaté mnozí oddávali se naději, že se vše zase přežene, jako se to vícekrát již stalo. I ve zdejším hostinci očekávali někteří osadníci budoucích věcí. Když slyšeli, že můj bratr jel na kole do Mladotic pro noviny. Vrátil se po poledni a oznamoval již ve dveřích: Válka vypovězena. Zpráva ta se bleskurychle šířila, zdejší mladíci před požehnáním stáli před kostelem a ti co byli vojáky s neklidem o tom rokovali. Když jsme šli s požehnáním, na vratech u starosty v č. 1. visela žlutá vyhláška, prohlášení částečné mobilizace, osmý a devátý sbor, k němuž i naši patřili. Všude rozčilení, loučení a pláč. Ze Strážiště druhý den ráno ubírali se ke vlaku Vojtěch Šmídl, Václav Koča a čeledín od Bulínů. Výjevy na nádraží nedají se popsati. Když příbuzní doprovázeli své drahé do války. I ta příroda se zdála zasmušilou, těžké mraky proháněly se krajinou a všude jen slzy a nářek. Svůj odchod z domova líčí i Josef Zetek ze Chříče: Vyšel jsem s kamarády kolem 11. hodiny dopoledne z naší dědiny. Déšť nás doprovázel, jakoby snad štěstí nám padalo a zanedlouho slunce probralo se mezi mraky a nastal krásný den. Došli 8 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV

10 jsme na nádraží, kde již mnoho známých z okolí též nastupovalo cestu jako já. Vyjeli jsme z Kožlan do Plzně a odtud k Berounu, zde mne opustili moji kamarádi, kteří patří k 88. pěšímu pluku. Já však ujíždím přes Prahu, kde na nádraží jsme přespal zbytek noci, do Benešova ke svému 102. pěšímu pluku. Již na počátku války se vytvořily tři fronty, ale vojáci Rakouska - Uherska bojovali jen na frontě východní proti Rusku a frontě jižní (srbské, středomořské) proti Srbsku. Válečným plánem Rakouska - Uherska bylo rychlé obsazení Srbska a porážka Srbů a následné přesunutí vojenských sil na ruskou frontu. Jenže boje na srbské frontě se výrazně protáhly. Během srpna a září podnikla rakousko- uherská armáda dvě ofenzívy ( srpna a září - bitva na Drině), které ale Srbové odrazily nebo zastavily. Bojů se zúčastnil i Josef Zetek, který k nim poznamenal: Dne 9. září srazili jsme se s nepřítelem, který střežil pohoří Jagodinu a Černý vrch. Počala střelba a celu noc trvaly přestřelky. Ráno 10. září počal krutý boj mezi námi. Pušky a strojní pušky ozývaly se jako o závod. Dělostřelectvo doprovázelo vše jako děsné hřmění. Od 6. hod. ranní vypálilo srbské dělostřelectvo právě v místa, kde naše setnina byla v úžině, kudy se dopravovalo střelivo pro všechno vojsko... V tomto hrozném rachotu a dešti kulí myslím, že je již konec světa. Přestal jsme mysliti a jen zděšeně hleděl jsem na mrtvé a kolem sebe se válející těla těžce zraněných a kolem belhající se raněné. Krev se řinula ze všech stran na cestu k údolí... Strava naše byla opět švestky ze stromů... Třetí den 13. září dorazili jsme k večeru k naší setnině, kde jsme se po tolika dní hladu najedli. Noc byla špatná, protože celý den pršelo a bláta bylo po kolena rozšlapáno vojskem, koňstvem, dělostřelectvem. Dne 18. září zarazili jsme postup nepřítele na kopcích před Drinou na našem pravém křídle. Levé křídlo bylo zahnáno do Driny, kde nalezlo tisíce svoji předčasnou smrt. Děsné to bylo divadlo, jeden přes druhého chtěl dosáhnouti druhého břehu: polosvlečení, oblečení. s torbami, s puškami, s koni, vozy i dělostřelectvo, vše se hrnulo do proudy řeky, neboť mosty byly už rozbity. Děsný křik se rozléhá na všechny strany. Loučení tonoucích, raněných se svými nemilejšími v dálné domovině, poslední vzdechy jim posílali. Za nimi nepřítel jež pouštěl déšť kulek a šrapnelů mezi nešťastníky do řeky. Mnoho mrtvých pluje po řece. V srpnu a září před sto lety také začaly boje na hranicích Ruska a Rakouska - Uherska v tehdejší Haliči (dnes Polsko a Ukrajina), které se rozšířily na její území a nebyly pro Rakousko - Uhersko na podzim roku 1914 právě příznivé. 2. září 1914 vyklidila armáda hlavní město Haliče Lvov a Rusové po ústupu rakouskouherských vojsk oblehli pevnost Přemyšl. Dne 6. září 1914 odjel na ruskou frontu také Antonín Kožíšek z Kozojed. V jeho zápiscích čteme: Dne 8. září ve 3 hodiny ráno přijeli jsme do Krakova. Cestou sem potkáváme vlaky s raněnými. Lidé, kteří zůstali 9 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV

11 doma zatím netušili co všechno je v následujících letech čeká, ale jednu zkušenost z dob různých krizí a válek měli, a tak jedním z prvních projevů války v zázemí byla tezaurace kovových peněz. K tomu učitel školy v Nekmíři: Hned na počátku války rozneslo se mezi lidem, že peníze budou státem konfiskovány, a cena jejich značně poklesne. Lehkověrný lid houfně vklady ze spořitelen a záložen vybral, a proto c. k. úřady vydaly vyhlášku, aby lid nedopřával sluchu řečem takovým. Lid částečně poslechl, přece domníval se, že papírové peníze budou znehodnoceny a schovával kovové peníze, takže těchto byl velký nedostatek. Chtěl-li někdo proměnit větší papírový peníz, nemohl na něj dostat zpět. Mnohý obchodník propustil z krámu kupujícího, než by mu zpět drobných peněz dodal. Z té příčiny dány do oběhu papírové dvoukoruny [1914]. Nastával podzim roku 1914 a nikdo netušil jak dlouho bude válka trvat. HOLOVOUSY - LIDÉ A DOMY Luděk Hauner První zmínky o obci Holovousy se datují do roku V roce 1447 je zde doloženo 15 obydlí. V době třicetileté války, v březnu 1640, Holovousy i okolní vesnice přepadlo vojsko plukovníka Zahrádeckého a ves byla vypálena, lidé uprchli nebo zemřeli. V roce 1651 byly opět obydleny čtyři domy (P. Houdek, V. Kašpar, V. Hurt, B. Pasák), čtyři zůstaly pusté a osm bylo vypálených. V obci žilo 17 obyvatel. V roce 1713 je už doloženo 88 obyvatel. Nejvíce jich v obci žilo patrně při prvním sčítání v roce Udává se počet 217, ale i 241 v 35 domech. Pak již počty obyvatel neustále klesají. V roce 1930 je to 161 obyvatel, 1950 je počet 107 v 36 domech (469 ha půdy) a na přelomu tisíciletí v roce 2000 jen 72 obyvatel. Číslování domů bylo zavedeno v roce 1734, přečíslování pak proběhlo v roce Číslo popisné 1 (dnes Holovousy. Kaplička a pomník obětem 1. světové války. Hříbal) bylo změněno na č. p. 12, č. p. 2 (dnes Krofta) na č. p.13 atd. Nově 10 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV

12 se č. p. 1 přesunulo na druhou stranu obce (dnes Ryvola) a od něj doprava se odvíjela další čísla. Z toho je jich dnes už osm zaniklých, protože stavení byla zbourána. Až do roku 1848 spravoval obec vrchnostenský úřad, ves patřila pod panství Chříč. Od byly obce samosprávné, ale Holovousy ještě spadaly pod Hlince. Od roku 1889 byla samospráva s voleným starostou i v Holovousích. Po skončení druhé světové války v roce 1945 vznikly Národní výbory. I zde fungoval až do sloučení obcí v roce 1960, kdy správa obce byla přenesena pod sousedící MNV Chříč. Od roku 1990 jsou Holovousy opět samostatné. Naši předkové zažívali kromě radostných událostí při narození dětí, svatbách nebo po vydařených sklizních i události kruté, někdy i likvidující. Pohledem naší poklidné doby zkušenosti naprosto nepřenosné. Války, požáry a nemoci likvidovaly někdy celé rodiny. Jako příklad následně uvádím dvě události, které se staly v Holovousích během jednoho a čtvrt roku. Dne vznikl v domě č.p. 24 u Hurtů (nyní Řenč) požár, údajně při uzení masa. Domy byly v té době dřevěné, střechy doškové a foukal-li zrovna vítr, požár se velmi rychle šířil. V domě zahynuli: Matouš Hurt (74 let), Josef Hurt (35 let), Ludmila Hurtová (30 let), Anna Hurtová (4 roky) a ještě po půl roce, 30. března 1850 zemřel, patrně na následky požáru, také Martin Hurt. Shořely domy: č. p. 5, 6, 7, 8, 9, 10, 24, 25, 27 a stodola u č. p. 4. V č. p. 13 (nyní Krofta) bydlel rychtář Václav Holovousy, náves v roce (foto SoA Plasy) 11 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV

13 Pazák s rodinou. V roce 1850 rodinu postihla epidemie nemocí, která pro ně znamenala smrt v daném roce zemřel Václav Pazák na choleru v 62 letech, zemřela Josefa Pazáková na stejnou nemoc ve věku 56 let, zemřel František Pazák také na choleru ve 28 letech, zemřela Františka Pazáková ve věku 23 let na tyfus. Dcera Marie se krátce (1845) před touto pohromou vdala za Václava Kroftu a tím pádem byla nákaze ušetřena. Další Pazákův syn Josef zemřel v roce 1852 ve věku 22 let na padoucnici. Rod Pazáků v Holovousích vymizel. Při prohlídce Holovous najdeme zbytky původní, roubené zástavby, jen na severozápadní straně obce. Jde o domy, které byly ušetřeny následkům požáru v roce Po tomto datu lidé budovali v obci převážně zděná stavení. Prameny: Kočka, V.: Dějiny politického okresu kralovického, 1930 Kronika obce Holovousy Soa Plasy Vzpomínky pamětníků TOUŠKOVSKÉ CELNICTVÍ V 17. STOLETÍ Václav Chmelíř Některé dosud dochované prameny z provenience městské správy Města Touškova z období raného novověku ukazují na praxi vybírání mýta z mostů, vybudovaných na řece Mži v jeho blízkosti. Jeden most překonával řeku a druhý její rameno. Jejich význam tkvěl v tom, že po nich vedla cesta, která spojovala dvě důležité komunikace údolím této řeky oddělené. Především to byla zemská silnice, procházející sousedními Kozolupy z Plzně dále přes Stříbro, Planou a Cheb do Horní Falce. Dále to byla důležitá cesta, ležící severně od městečka, nade vsí Čemíny. Ta vycházela z Plzně, pokračovala přes Chotíkov, Popovice, Toužim, směrem na Karlovy Vary a dále kolem Lokte. Blíže Plzni sice existovaly i další mosty, ale ty snad svým charakterem příliš neodpovídaly dálkové dopravě zboží nebo přes ně vedly cesty, které nebyly zcela použitelné pro formanské vozy. Proti proudu Mže další vhodný most stál až v královském městě Stříbře. 1) Nevíme přesně, kdy byly ony touškovské mosty vybudovány. Existovaly však již roku Tehdy vrchnost městečka, Kryštof Markvart z Hrádku na Bělé, přenechala zdejší obci vybírání mýta ze dvou těchto staveb. Výnosy měly dle privilegia sloužit k jejich údržbě a opravám 2), ale přinesly zejména posílení příjmů touškovské obce. K posouzení jejich váhy v městských financích máme zdroje až o něco mladší, a to dvě na sebe navazují knihy purkmistrovských 12 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV

14 Celnice a závora před mostem na konci 17. století (ilustrace k dílu Wolfa Helmhardta z Hohbergu, Georgica Curiosa, Nürnberg 1682). počtů, spadající do let 1614 až ) V sousedství mýtného tak mezi příjmy najdeme peníze z městských nájmů, městských várek, židovských pohřbů atd. Struktura těchto příjmů se časem v zápisech obou knih měnila. Mýto však mezi nimi zůstalo stabilní položkou po celé 17. století. Tomuto časovému úseku bude věnována pozornost v tomto článku. Z onoho století také pochází jediný dochovaný touškovský radní manuál, vedený v letech 1666 až 1671, který však přináší jen drobnosti pro naši problematiku. 4) Všechny tři městské knihy používají termín clo, ačkoliv se de facto jednalo o mýto, tedy o poplatek za využívání komunikace. Prameny tohoto 13 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV období však rozlišování mezi těmito dvěma významy ještě neznají. 5) V touškovském případě to byly dva mosty ze kterých se vybírala taxa, jejíž znění neznáme. Je však možné se podívat na příklady jiných míst s tím, že existovaly velké rozdíly mezi praxí jednotlivých měst a městeček způsobené rozdílnými privilegiemi. 6) Za poměrně blízký příklad lze považoval například město Švihov, na jehož mostě se platilo od formanů a z dobytka, který se vedl skrze město na trh. 7) Je téměř jisté, že dobytek byl zpoplatněn také v Touškově, což také alespoň potvrzují prameny pro léta 1656 až 1659 a Jen v těchto letech v účtech najdeme vybrané částky od honáků

15 a kupců vepřů, ovcí a volů, vybrané v období od srpna do listopadu. Podobně tomu bylo i u chmelařů. 8) Transporty těchto komodit se jistě odehrávaly i v dalších letech, ale separátně se objevují v účtech právě jen tehdy. Ale ani tyto údaje samozřejmě nemohou nic říci o veškeré touškovské taxe. Jak ukazují příklady z jiných míst, o výši mýta se mohl tehdejší forman či honák dozvědět z vyvěšené tabule. O její existenci máme z touškovského prostředí kupodivu pár pozdějších zpráv, ač můžeme předpokládat, že tento přehled býval v Touškově vyvěšován již od počátku. Jediný pramen o jeho zhotovení pochází z roku 1685, kdy bylo malíři a truhláři zaplaceno 44 krejcarů. 9) Další událost spojená s tabulí se stala měsíc po zvolení nového celného Zottha roku 1688, kdy účty hovoří o "přibití celný tabulky u p. Jana Zottha", což ukazuje na nějaké neidentifikovatelné změny. 10) Poté ale o ní již neslyšíme. Existovala ještě jiná forma platby mýtného, na kterou narážíme v účtech na dvou místech. Tyto zprávy přinášejí doklady o tom, že mnohé vesnice se nejspíše s touškovskými měšťany dohodly na jeho placení ve formě jakéhosi paušálu. Ten zřejmě alespoň někdy vybírali přímo ve vsích zvláště vyslaní výběrčí. Týkalo se to jistě nedaleké Bdeněvsi a několika dalších nejmenovaných míst. 11) Podobné ujednání existovalo asi i s majiteli statků v okolí, kteří mosty beze sporu také využívali, a dokonce poskytovali na jejich opravu dříví, dopravované na jejich náklady. Na základě této pomoci vrchnost městečka, kladrubský opat, rozhodla o poskytnutí slevy těmto šlechticům, jak je známo z její existence z roku 1668, udělené však již předchozím klášterním představeným. 12) V purkmistrovských účtech většinou nenacházíme mýto odváděné jako jednotnou položku. Zmíněny už byly příjmy od různých kategorií dopravců: od honáků a kupců. Ale mezi lety 1629 až 1671 zdroje uvádějí, že vedle mýta z mostů bylo pravidelně v Touškově vybíráno také horní clo. 13) Jeho povahu nám zastírá nedostatek pramenů. Jistě se vše pohybovalo v rámci vykonávání privilegia z roku To platilo stejně i pro některé výběry od soukromníků, kolem jejichž domu vedla cesta, což byla mýta popisovaná jako od formanův, kteří tak mimo dům jeho jedou nebo od domečku jeho co z týž cesty vybral. 14) Město se dalo projet více směry. Právě zřejmě pro zamezení ztrát bylo na severním konci města snad vybíráno horní clo. Při jeho zavádění vyrobil roku 1629 pro město zámečník cejchy, 15) což zřejmě byly kovové známky, které se na důkaz zaplacení odevzdávaly v celnici v dolní části města. Bohužel nemáme potřebné prameny, abychom celou situaci poznali přesněji a s větší určitostí. Stejně jako začátky tohoto mýta neznáme případnou reorganizaci roku 1671, která měla za následek, že se v účtech pojem horní clo již neobjevuje. V purkmistrovských účtech se mýto vyskytuje vlastně neustále, ale o těch, kteří jej vybírali existují přímé zmínky jen ve velmi malém množ- 14 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV

16 ství. Například v 60. letech 17. století ho mnohokrát odevzdával Mikuláš Miller bez toho, aby ho účty nazvaly jeho výběrčím, jímž pravděpodobně byl. 16) V první půlce 17. století nalezneme výslovnou zmínku o takovém úředníku, celném, jen dvakrát. 17) Jeho volbu zaznamenáme pouze při jedné z obnov městské rady v 80. letech 17. století, kdy se jím stal jeden z konšelů. Jeho funkční období se však nekrylo s dobou úřadování dosazených radních, neboť tehdy zvolený celný zůstal ve své funkci i po další renovaci rady. 18) O jeho případných pomocnících materiály mlčí. Účty připomínají jen spropitné pro osoby vyslané do okolních vesnic, kteří v nich vybírali zmíněný paušál. 19) Sídlem výběrčího mýta byla jistě celnice, nepochybně postavená dříve než vznikla první kniha účtů, z níž jinak můžeme poznat, že tato šindelem krytá stavba byla hrázděná či roubená: na opravách se totiž podílel lepenář, 20) řemeslník, který pokryl stěny stavby vrstvou hlíny smíšenou s plevami - lepenicí nebo mazanicí. Před polovinou století se však použily na opravu střechy celnice také došky. 21) Komfort celného i v chladném počasí zajišťovala kachlová kamna. 22) Ovšem o poloze celnice samotné nic dosud nevíme. Ležela nejpravděpodobněji na jižním okraji městečka hned vedle mostu. Zde mohli celného podřízení obsluhovat zařízení, která regulovala přístup na most. Prameny totiž připomínají na zde stojícím malém mostě šranky či svlak. 23) Zabezpečení těchto dřevěných závor bylo zvýšeno kovovým visacím zámkem. 24) Na mostě mohla být i dvojí taková překážka (zmínka o dolejším šraňku ). 25) Zcela jistě byly další šranky někde ve městě. 26) Nejpravděpodobněji stávaly na cestě u místa, kde se vybíralo "hořejší clo" a na znamení jeho zaplacení se dával kovový cejch. Celného podřízení zde měli jistě nějaký dřevěný přístřešek, který jim zlepšoval podmínky služby. Nevíme přesně jak, ale i touškovské mýto bylo obcházeno. Odraz vymáhání takto ušlého zisku od formanů nalezneme i v jedné z účetních knih. 27) Není tam ovšem vyčtena pokuta či jiný postih, jaký pachatelům hrozil. Je toho však více, co o touškovské celní praxi dosud neznáme, neboť jsme odkázáni jen na velmi stručné prameny, což jsou především dvě knihy purkmistrovských účtů a radní manuál, který navíc zahrnuje jen krátké období. Ale tyto zdroje konstatují, že privilegiem z roku 1570 získalo městečko poměrně výrazný zdroj hotových peněz. Lze to demonstrovat na příkladu období, které se z větší části kryje s rokem 1667 (přesně mezi až ), během něhož mýta tvořila téměř 35 procent jeho příjmů. S vybranými poplatky nahoru nezahýbaly zdejší jarmarky, kdy se z mostů vybralo jednou zhruba polovina průměru a jednou mírně pod průměrem. 28) Samotná praxe vybírání mýta zůstává ve světle výše zmíněných dokumentů ne vždy jasná, a tak toho moc nevíme například o účtě připomínaném tzv. horním cle. Také jen tušíme, jak velký vliv na vybírání 15 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV

17 mýta měla vrchnost městečka. Neznáme ani ve Městě Touškově vybíraný tarif. Přesto jsou zprávy dochované v purkmistrovských účtech hodnotným a v rámci západních Čech ojedinělým pramenem. Jejich informace o mýtě ve Městě Touškově může případně doplnit další výzkum, který se bude věnovat pozdějšímu období jeho existence. Bude jistě založený na jiném spektru archiválií. Poznámky: 1) Např. Müllerova mapa Čech z roku 1720, dostupné z: < 2) Jan WALTER, Město Touškov, Město Touškov 1993, s ) Státní okresní archív Plasy (dále SOkA Plasy), fond Archív města Město Touškov, (dále AM Město Touškov), K67, kniha purkmistrovských počtů ; AM Město Touškov, K68, kniha purkmistrovských počtů ) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K1, radní manuál ) KOLEKTIV, Celnictví v Československu. Minulost a přítomnost, Praha 1982, s. 7. 6) Např. Zikmund Winter, Kulturní obraz českých měst, II, Praha 1892, s ) František TEPLÝ, Františka Zemana Kniha o Švihově a okolí, Přeštice 1927, s ) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K68, s. 29, 42, 47, 57 58, 64, ) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K68, s ) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K68, s ) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K68, s. 303, ) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K68, fol ) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K67, s. 278; K68, s ) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K68, s. 243, ) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K67, s ) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K68, s. 178 atd. 17) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K67, s. 43, ) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K68, s. 521, 552, ) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K68, s. 303, ) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K67, 234, 241, 243, ) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K67, s ) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K67, s. 278, ) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K67, s. 233; K68, s. 84, ) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K67, s. 45, ) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K67, s ) Např. SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K1, fol ) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K68, s ) SOkA Plasy, fond AM Město Touškov, K63, s VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV

18 ŽIDOVSKÁ MINORITA NA PLZEŇSKU Irena Bukačová V letošním roce byla otevřena v Plzni v tzv. staré synagoze expozice, která je věnována historii židovské minority. V rámci projektu 10 hvězd bylo z mezinárodního grantu opraveno celkem deset synagog a modliteben v České republice. V je-jich interiérech našly místo expozice věnované životu Židů v příslušných regionech. V rámci plzeňské instalace byla věnována pozornost i dějinám venkovského židovstva na Plzeňsku v 19. století. Vývoj venkovského židovského obyvatelstva na Plzeňsku, které bylo rozptýleno v 19. století v malých společenstvích v řadě vesnic a osad, byl donedávna badatelsky opomíjen, snad z důvodů, že druhá světová válka jeho historii navždy uzavřela. Zbyla jen řada pomístních jmen jako Židovna, Židovská jáma, které najdeme téměř ve všech katastrálních mapách. Venkovští Židé dodnes patří ke komickému komparsu masopustních průvodů, v nichž se vracejí každoročně jako podomní obchodníci s pytlem na zádech mezi figurami medvědů, šašků, vojáků a venkovské čeledi na návsi do západních Čech, kde bychom je nepochybně ještě před sto padesáti lety mohli vskutku potkat. Torza synagog, často vtělených do modernějších objektů, domy židovských obchodníků a zarůstající venkovské židovské hřbitovy jsou hmotnými stopami, které dokládají osudy i historický pohyb této významné minority. Rozdělení na venkovské a městské Židy, které se objevuje od roku 1724, kdy začala platit restriktivní nařízení, zakazující migraci židovského obyvatelstva, bylo v podstatě neměnné. Ještě 18. století bylo dobou úředního antisemitismu, jehož cílem bylo regulování počtu židovského obyvatelstva v českých zemích, což znamenalo dlouhodobou sociální nejistotu této skupiny obyvatel. Když byl za císaře Karla VI. vydán roku 1726 translokační reskript, který určoval, kde smělo být ghetto, došlo ke koncentraci židovského obyvatelstva do určitých míst. Byl též stanoven povolený počet židovských rodin, k jehož dodržování sloužil familiantský zákon. Podle něho se směl ženit jen nejstarší syn, který se stal hlavou rodiny a mohl získat stálý inkolát, tj. právo žít v zemi a tak počet židovských rodin zůstával regulovaný. Tato situace byla určující pro postavení židovské minority ještě v první polovině 19. století. Reformy roku 1848 zahájily velký pohyb židovského obyvatelstva směrem z venkova do měst. 1) Rovnoprávnost Židů s ostatním obyvatelstvem byla v českých zemích uznána teprve první rakouskou ústavou z roku O rok později bylo židovskému obyvatelstvu povoleno svobodné uzavírání sňatků a byla zaručena rovnoprávnost s křesťany. Od roku 1852 mohli Židé svobodně nabývat domovní majetek, roku 1859 vláda potvrdila právo Židů na vlastnictví půdy, a tak byly odstraněny poslední 17 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV

19 Mosazný, židovský pečetní prsten z 19. století, nalezený u obce Loza. překážky hospodářského podnikání. Ústavou z roku 1867 byla nakonec prohlášena plná občanská a politická rovnoprávnost Židů v Rakousku- Uhersku (zákon č. 134 a č. 135 o právu spolčovacím). Na to ještě navázal říšský zákon č. 57 z roku 1890, který vymezil rozsah náboženských obcí a matričních obvodů. Konec restrikcí nastartovalo migraci židovské populace, která však vedla k ohrožení existence a k zániku malých židovských obcí, jichž ještě v roce 1872 existovalo v českých zemích celkem 327. Již ve 20. letech 20. století žilo téměř 70% osob izraelitského vyznání ve městech nad obyvatel. Židé v nich patřili k vyšší a střední sociální vrstvě a koncentrovali se zvláště do měst s průmyslovým potenciálem (např. Plzeň a okolí). Tím došlo i k zvýraznění rozdílu mezi životem Židů, kteří zůstali na vesnicích, a těch, kteří se usadili ve velkých městech. Daleko konzervativnější venkov měl vliv též na menší míru sekularizace života nejen u židovského obyvatelstva, a tak vedle sebe zůstávali ve venkovském prostředí katoličtí obyvatelé i Židé, vzájemně tolerující své odlišnosti. Proces, který v polovině 19. století vyvrcholil, znamenal především mohutnou vlnu emancipace minority, která po celý svůj historický vývoj byla marginalizována z různých důvodů své jinakosti. Ty spočívaly tradičně na náboženských a zvykoslovných projevech židovské menšiny, jimiž se její život odlišoval výrazně od ostatní společnosti. Emancipace a rychlý a dynamický společenský vzestup této podceňované a často i opovrhované skupiny obyvatel byly vnímány vesměs pozitivně. Tato menšina byla přirozeně sociálně stratifikovaná a zahrnovala jak židovskou chudinu, tak podomní obchodníky i podnikatele v různých oborech (např. sklářství, železářství). Během dvou až tří generací po zákonných úpravách minorita získala postavení mezi špičkami společnosti, která již nehleděla na náboženský či rasový charakter, nýbrž oceňovala bohatství a ekonomické schopnosti jedinců. Reakcí na zákonný rámec právního postavení židovské menšiny byl tedy dvojí pohyb židovského obyvatelstva. První vlna reagovala na uvolnění místa pobytu, kdy z přeplněných ghet odcházeli Židé na venkov, kde vznikaly zvláště koncem 18. a počátkem 19. století drobné náboženské a sídelní komunity, jejichž rozmach doprovázela výstavba synagog, modliteben a škol v rámci židovských 18 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV

20 Plzeň, železářství Carl Klotz na náměstí. Foto ZČM Plzeň. obcí. V 80. letech 19. století sledujeme opačný postup - stěhování venkovských Židů do měst, vznik velkých židovských obcí v průmyslových centrech a rozkvět rezidenčních a průmyslových čtvrtí. Došlo též k přírůstku židovského obyvatelstva, který dosáhl vrcholu v roce 1890, kdy v Čechách žilo Židů a na Moravě ) Až na malé výjimky byli venkovští Židé obchodníky a drobnými podnikateli, kteří bydleli většinou v chudších částech obcí, kde bývalo pohromadě několik domů, které vytvářely enklávy na způsob městských ghett, často v mapách označených jako Judenhäuser. Tato separace židovských obydlí navazovala na tereziánská protižidovská opatření, která stanovila přísná pravidla ve vztahu ke katolíky obývané části obcí. Soužití s katolickou majoritou však bylo vesměs, až na nepatrné a hrubě medializované incidenty, téměř nekonfliktní. Ve sčítacích operátech, které jsou k dispozici od roku 1857, je možné identifikovat židovskou menšinu pouze podle přiznání se k náboženství, které bylo bez jakéhokoli rasového podtextu (zpravidla označované jako israelitické či mojžíšské ). 3) Tyto statistické údaje poměrně objektivně registrují život židovské minority jako rozvíjející se skupiny obyvatel. Členové židovských rodin se vyznačovali sociální dynamikou, mobilitou, touhou po vzdělání. Rodiny byly početné stejně jako u ostatního obyvatelstva, protože v této době byla porodnost všeobecně velmi vysoká. Všichni Židé byli gramotní, často dvojjazyční, i když volba obcovacího jazyka záležela pragmaticky na dominujícím jazyce v okolí. 19 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV