ÚVOD DO STARÉHO ZÁKONA

Transkript

1 ÚVOD DO STARÉHO ZÁKONA A) VŠEOBECNÝ ÚVOD DO STARÉHO ZÁKONA 1 BIBLE 1.1 Pojem Bible (řecky: bibli,on [biblion] podle přístavu Byblos, překladiště egyptského papyru) původně znamená list, později kniha ; nakonec se bible stává označením pro Knihu knih. Bible, nazývaná také Písmem svatým, není jednou knihou, ale sbírkou mnoha jednotlivých spisů. 46 knih Starého zákona nebo Staré smlouvy 27 knih Nového zákona nebo Nové smlouvy. 1.2 Význam Božího slova Jeroným ( ): Ten, kdo nezná Písmo, nezná Krista. Augustin ( 430): V modlitbě promlouváme s Bohem, ale v Písmu se Bůh obrací k nám. Řehoř Veliký ( 604): V Božím slově poznáváme Boží srdce Jednou se na něj (Ježíše) lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo (Lk 5,1) Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší slovo Boží a podle toho jednají (Lk 8,21) Blaze těm, kteří slyší slovo Boží a zachovávají je (Lk 11,28). Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. (Žid 4,12) Hospodinovo slovo zůstává na věky (1 Petr 1,25) Nutnost soustavně se seznamovat s Písmem je dána jeho stěžejní důležitostí pro duchovní život, pro kázání a pro teologii. 1.3 Tanach: Písmo svaté židů Tanach je akronym, kterým se v židovství označují posvátné spisy. Tento akronym užívá počátečních písmen názvů jednotlivých sbírek těchto spisů (Tanach bývá někdy označován také jako mikra, tj. čtení ): Tóra Zákon (Gn; Ex; Lv; Nm; Dt) Nebiim Proroci o Jozue, Soudců, 1-2 Samuel, 1-2 Královská (Rozdělení na dřívější proroky [Joz - 2 Král] a pozdější proroky [Iz Mal] je doloženo od 8. stol. po Kr.) o Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel (tři velcí proroci; analogie: tři praotcové Izraele: Abrahám, Izák, Jakub) o Ozeáš, Joel, Ámos, Abdiáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Habakuk, Sofoniáš, Ageus, Zachariáš, Malachiáš (dvanáct malých proroků ; analogie: dvanáct Jakubových synů) Ketubím Spisy o o Žalmy, Job, Přísloví (V seznamu kánonu babylonského talmudu se nachází kniha Rút na prvním místě před Žalmy. Kniha Rút totiž přináší genealogii básníka Davida, skladatele Žalmů.) Rút, Píseň písní, Kazatel, Pláč, Ester (Těchto pět knih je označováno od 6. stol. po Kr. jako sváteční svitky [heb. m e gillót]; Rút = slavnost týdnů, letnice; Pís = pesach, velikonoce; Kaz = slavnost stánků, Pláč = smuteční slavnost na paměť zboření chrámu; Ester = svátky purim) o Daniel, Ezdráš, Nehemiáš, 1-2 Kronik Podle dnešního počítání obsahuje Tanach 39 knih. Josephus Flavius jich počítal 22 a 4 Ezdráš uvádí jejich počet 24. Počet 24 je dosažen tím způsobem, že knihy 1/2 Sam, 1/2 Král, Ezd/Neh, dvanáct malých proroků jsou počítány za jednu knihu. Redukce čísla na 22 je 1

2 dosažena tím, že Sd a Rt, a stejně tak i Jer a Pláč jsou spojeny dohromady. Tyto počty zdůrazňují ideu úplné dokonalosti: číslo 22 vyjadřuje počet písmen hebrejské abecedy, 24 je násobek 12 měsíců, respektive 12 kmenů Izraele. 1.4 Struktura Bible křesťanů Zatímco Písmo svaté židů (Tanach) se dělí na tři části (Zákon, Proroci, Spisy), křesťanský Starý zákon (První smlouva) se rozděluje na čtyři části (Pentateuch, historické knihy, naučné knihy, prorocké knihy). Tato úprava struktury má své teologické opodstatnění. Nový zákon se totiž člení též na čtyři části a se Starým zákonem vytváří paralelní strukturu: I. základ Tóra Pentateuch evangelia II. minulost historické knihy Skutky apoštolů III. přítomnost naučné knihy listy apoštolů IV. budoucnost prorocké knihy Zjevení Janovo Pět knih Mojžíšových Pentateuch Tóra (Gn Dt) vypráví o původním zjevení Boha Izraeli na Sinaji, které má dvě ohniska: přikázání milovat Boha (Dt 6,5) a přikázání blíženecké lásky (Lv 19,18). Tyto dvě přikázání uchovávají svou platnost a důležitost i v evangelní zvěsti (srov. Mk 12,28-34). Skutečnost, že Desatero (srov. Ex 20; Dt 5), jako ohlášení Božího práva a lidského práva, bylo dáno na sinajské poušti před vstupem Izraele do Zaslíbené země, vykládá sama židovská tradice tak, že toto Desatero není dáno pouze pro Izrael, nýbrž, že je životním zákonem pro všechny národy (srov. Mekilta). K životu podle Tóry dané na Sinaji chtějí dovést navazující části SZ. V evangelní zvěsti (Mt Jan) ohlašované Ježíšem Kristem dochází Boží vůle zjevená ve Starém zákoně svého cíle a naplnění. Historické knihy SZ (Joz 2 Mak) ukazují na příkladu Izraele, jak to vypadá se společenstvím, které se snaží žít podle Zákona, jenž byl dán na Sinaji. Novozákonní historická kniha Skutků apoštolů pak vypovídá o životě prvotní církve, o těch, kteří s vírou přijali evangelní poselství a snaží se je uskutečňovat ve svém životě. Naučné knihy SZ (Job Sir) jsou pozváním k hledání pravé, životodárné a spásonosné moudrosti s postojem modlitby v meditaci Božího zákona Tóry. Novozákonní listy (Řím Jud) nejen předkládají teologické úvahy poselství o Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání, ale též vybízí ke křesťanství, které se uskutečňuje činem. Prorocké knihy (Iz Mal) předkládají vizi o dokonání světa a dějin, když budou národy putovat k Siónu, aby se tam učily Hospodinův zákon pokoje (Iz 2,1-5 je kanonickým programovým textem na začátku IV. části). Zjevení Janovo, které je jedinou novozákonní prorockou knihou, pomocí množství obrazů vyjadřuje základní myšlenku, že Bůh je Pánem dějin. 1.5 Úvod do Písma svatého - vědecký obor Úvod do Písma svatého teologická disciplina, která systematicky využívá všech poznatků (historických, literárně kritických, aj.), které souvisejí s poznáním, výkladem a využitím Písma svatého: Všeobecný úvod do Písma svatého pojednává o obecných otázkách týkajících se Písma svatého jako celku (inspirace, kánon, vznik a dějiny textu, pravidla správného výkladu). o Vš. úvod do SZ - pojednává o otázkách týkajících se SZ jako celku. o Vš. úvod do NZ - pojednává o otázkách týkajících se NZ jako celku. Zvláštní úvod zabývá se problematikou jednotlivých knih (autor, adresáti, doba a místo napsání, příčina a účel, charakteristika, použité prameny, celistvost). Pomocné vědy: historie, archeologie, religionistika, zeměpis, filologie, hermeneutika... 2

3 2 INSPIRACE PÍSMA SVATÉHO Jedinečný ráz Písma vyplývá z jeho nadpřirozeného původu, obsahu a zaměření. S pevným přesvědčením církev vyznává, že Bible je Božím slovem. Dogmatická konstituce II. vatikánského koncilu Dei verbum stručně a jasně uvádí: Písmo svaté je totiž Boží řeč, písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého (DV 9). Slovo inspirace se odvolává na terminologii Božího Ducha, privilegovaného titulu, který SZ používá k označení moci Boží v činnosti, aby tak zdůraznil tvůrčí sílu, tajemnost a neustálou novost Božího působení. Boží Duch je duch Boží, který se vznášel nad vodami (Gn 1,2) při stvoření světa; který ponoukal Samsona, aby osvobodil svůj lid (Sd 13,25); který zadul ze čtyř větrů, aby ožily suché kosti (Ez 37,9); který zmírňoval úzkost Eliáše (1 Král 19,12); který se žene jako prudký vítr a má podobu ohnivých jazyků (Sk 2,2-3); v němž voláme: Abba, Otče (Řím 8,15; Gal 4,6); který uděluje duchovní dary a různé služby v církvi (1 Kor 12,4-11). Takto si musíme představit Ducha: mocného a svobodného, aktivního, který působí v nejrůznějších podobách, který je přítomný, a přitom neviditelný. V této souvislosti si musíme též představit inspiraci posvátných knih. 2.1 Boží Duch ve zjevení skrze události a slova Působení Ducha Božího má především účel uschopňovat k jednání a mluvení některé osoby v Božím jménu. Toto je možné objevit v Bibli vyjádřené nejrůznějšími obrazy: Duch Boží působí skrze inspirovanou osobu, je nad ní, spočívá na ní, sestupuje na ni, zahaluje ji. Tyto všechny výrazy připravují technický termín inspirace. Ve Starém zákoně Duch Boží dává úkol Mojžíšovi a starším z lidu, úkol nést břímě lidu (Nm 11,17-25); přebývá v Jozuovi, který obsazuje zaslíbenou zemi (Nm 27,18); vyzbrojuje Gedeona (Sd 6,34); zmocňuje se Saula (1 Sam 10,6) a v něm působí (1 Sam 11,6) a při jeho nevěrnosti od něho odstoupil (1 Sam 16,14) a sestoupil na Davida při příležitosti jeho pomazání Samuelem (1 Sam 16,13). Zde je možné mluvit o jakési inspiraci pastorální, která řídí pastýře vyvoleného lidu a skrze ně celou historii, ve které se připravuje mesiášská spása. Ale Duch Boží nejen uschopňuje k jednání, ale též k mluvení. Proroci jsou těmito posly, kteří předávají Slovo Boží vyvolenému lidu. Duch Hospodinův se snáší na Ezechiela (Ez 11,5); vkládá slova do úst Izaiášovi a jeho potomstvu (Iz 59,21) a naplňuje mocí, právem a bohatýrskou silou Micheáše (Mi 3,8). Ozeáš je muž Ducha (Oz 9,7). Prorocký úřad je dílem Ducha (Neh 9,30; Zach 7,12). Skrze tyto Boží vyvolené si připravuje mesiánský čas, v kterém Duch bude vylit na všechny (Jl 3,2-3), který apoštol Petr vidí naplněn v den Letnic (Sk 2,16-18). Tento dar Ducha, který doprovází a vysvětluje onen dar konání, je možné chápat jako další aspekt inspirace, který je možný nazvat ústní - orální, který provází a doplňuje inspiraci pastorální. Obojí aspekt inspirace, tj. pastorální i prorocký, nachází svoje naplnění ve zjevení Ježíše Krista. Ježíš přikazuje svým učedníkům, aby nepsali knihy, ale aby kázali evangelium a aby zakládali církevní obce. A je to tentýž Duch, který řídí tyto nové pastýře a proroky, kteří jsou apoštoly. Duch řídí misionářskou činnost Filipa (Sk 8,29-39), Petra (Sk 10,19), Pavla (Sk 13,2-4) a ustanovuje strážce, aby byli pastýři Boží církve (Sk 20,28). Jak je vidět ze SZ i NZ, biblické zjevení má v sobě vtisknutou šablonu působení Ducha - užívá inspirace, která ještě není inspirací tzv. biblickou, ale která ji ohlašuje a připravuje. Pouze prostřednictvím této inspirace se biblická historie stává historií spásy. Bible se tak stává privilegovaným místem uchovávání a předávání Zjevení! 2.2 Písmo svaté je Bohem inspirované Úzké spojení mezi Božím Duchem a psaným Božím slovem se již objevuje ve SZ. Podle Iz 34,16 v knize Hospodinově čili v zapsaných prorockých slovech působí ústa Boží a Duch Boží. V kající modlitbě izraelského lidu je kniha Zákona Hospodina (Neh 9,3) připisována Božímu Duchu (Neh 9,20). Stejné najdeme v Neh 9,30: Skrze své proroky jsi 3

4 jim dával výstrahu svým duchem, ale neposlouchali. NZ dědí od SZ pouto mezi psaným Slovem Božím a Božím Duchem a výslovně je aplikuje na knihy SZ. Ve Skutcích apoštolů se mluví: je nezbytné, aby se naplnilo slovo Písma, kde Duch Svatý již ústy Davidovými mluvil (Sk 1,16; srovnej s Sk 4,25). Sám Ježíš cituje jeden žalm a uvádí jej formulací: Sám David řekl v Duchu Svatém (Mk 12,36; Mt 22,43). V NZ máme ještě dvě místa, ve kterých se výslovně mluví o působení Ducha svatého v psaném Slově: Buďte si však především vědomi toho, že žádné proroctví v Písmu není ponecháno soukromému výkladu. Neboť proroctví nebylo nikdy proneseno z lidské vůle, nýbrž Duchem svatým vedeni (řecky: feromenoi; lat. inspirati) mluvili lidé (poslaní) od Boha. (2 Petr 1,21). Od dětství znáš svatá Písma; ta tě mohou naučit moudrosti ke spasení vírou v Krista Ježíše. Všechno Písmo (je) vdechnuto Bohem (řecky: theopneustos) a hodí se k poučování, usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu. (2 Tim 3,15-17). Řecké slovo theopneustos (qeo,pneustoj) je hapax legomenon (tj. objevuje se jen jednou) v celé Bibli; jeho význam nejlépe vystihuje překlad Bohem inspirovaný (RSV: inspired by God; TOB: inspirée de Dieu; CEI: inspirata da Dio; DEÜ: von Gott eingegebene). O které všechno Písmo se jedná? Text 2 Tim 3,16 se jasně přímo vyjadřuje o SZ, který Timotej poznal od své matky (2 Tim 5,15), která byla židovka (Sk 16,1). Nepřímo je možné pod tímto termínem chápat každou knihu, která je označována jako Písmo. Je jisté, že v období, kdy byl napsán 2 Petr (konec prvního století nebo počátek druhého století), existovala úplná (nebo téměř úplná) sbírka Pavlových listů. Autor 2 Petr staví na stejnou úroveň Pavlovy listy jako ostatní Písmo : Shovívavost našeho Pána považujte za svou spásu! Tak vám to psal i náš milovaný bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána, a mluví o tom ve všech svých listech. Jsou v nich ovšem místa, kterým není snadno porozumět, a lidé nevědomí a neutvrzení (ve víře) je překrucují, jako i ostatní Písmo ke své vlastní zkáze (2 Petr 3,15-16) NZ se vyslovuje formálně o Boží inspiraci Písma svatého, tj. o božském původu nejen pouze obsahu knih Bible, Božího zjevení, ale též privilegovaném nástroji, který ji uchovává a předává. Sám Bůh je přítomen při zrodu posvátných knih. Jeho Duch v nich působí. 2.3 Církev a inspirace Bible Jak církev vysvětlovala tajemství Písma svatého během své historie; jak chápala Boží inspiraci; na tyto otázky se nyní pokusíme dát odpověď Helénismus, židovství a autoři Nového zákona Řekové viděli v to, pneu/ma (to pneuma) sílu božského vánku, který se zmocňoval kněze (kněžky), a uváděl ho do stavu raptus estatico, čímž byl tento divotvůrce ve stavu vytržení a byl tak schopen provolávat ve jménu bohů božské výroky (např. výroky v Delfách). Toto však nemá nic společného s Boží inspirací theopneustos v NZ. Podobné pojetí inspirace jako u Řeků je možné objevit též u židů. Filón Alexandrijský, když uvádí známou legendu o vzniku LXX, vyjadřuje se o překladatelích: prorokovali, jakoby uchvácení (Bohem), všichni stejnými slovy a stejnými větami, jakoby každý z nich byl pod diktátem neviditelného inspirátora (De vita Mosis II, 37). Josephus Flavius se zmiňuje o inspiraci proroků: proroci se z božské inspirace dozvěděli o událostech pradávných a vzdálených a jasně popsali, co se událo za jejich doby (Contra Apionem I, 37). Existují tedy v židovské teologii dva modely inspirace. První model chápe inspiraci jako událost nadpřirozeného zjevení, která proměňuje biblické autory v nástroje Božího diktátu prostřednictvím Božího Ducha, který se jich zmocní a eliminuje jejich rozum a učiní je schopné komunikovat božské zjevení. Druhý model chápe inspiraci jako proces vyvolení a autorizování člověka být svědkem sepsání Božího zjevení. O prvním modelu inspirace není zmínky jak ve SZ, tak v NZ; tato extatická teorie se objevuje až v pobiblickém období. Druhý model je možný nalézt v Bibli, avšak není možné i zde oddělovat působení Ducha od lidské historie biblických svědků a jejich svobodné a vědomé literární aktivity. Ze SZ můžeme vzít přiklad proroků, 4

5 kteří nejsou jediní inspirovaní, ale u kterých je zjevné s větší silou a jasností působení Ducha. Analyzováním literárního díla a osobitého stylu klasického Izaiáše, romantického Jeremiáše a barokního Ezechiela, nemůžeme vyvodit, že prorok píše pod diktátem, nebo že opakuje nazpaměť nebo doslovně poselství, které přijal prostřednictvím zjevení. Boží a lidské je stále přítomné: Boží pozvedá lidské, nepotlačuje. Povolání pozvedá osobnost proroka, neničí ji; polarizuje její literární citlivost (viz Jer 20,7-9). V NZ apoštolé přijímají jako proroci poslání hlásat Boží Slovo, které se zcela zjevilo v osobě Ježíše Krista: v jeho bytí, konání a mluvení. Hlásání apoštolů se uskutečňuje prostřednictvím vzpomínání, chápání a svědčením - tj. prostřednictvím lidských schopností. Duch Ježíše Krista, který byl jím samým přislíben apoštolům (Jan 14,25-26; 15,26-27; 16,13-14), má právě tento úkol: uschopnit je si vzpomenout, chápat, svědčit, tj. oživit do hloubky paměť a rozum Období církevních otců Církevní otcové dosvědčují svou víru v božský původ Bible, poněvadž je Bohem inspirovaná. Origenes dosvědčuje: Posvátné knihy jsou napsány pod vlivem inspirace Ducha svatého, z vůle Otce, skrze Ježíše Krista. Ambrož dodává: Celé Písmo je nazýváno theopneustos, protože Bůh inspiruje to, co vyslovil Duch. Církevní otcové se ve svých spisech také snaží vysvětlit vztah mezi Slovem Božím a lidským slovem v Bibli, vztah mezi Bohem, který inspiruje, a lidským pisatelem, který je pod vlivem Ducha svatého. Církevní otcové prohloubili nauku NZ v několika klíčových pojmech: Bůh autor - proti dualistickým herezím, které stavěly proti sobě SZ a NZ se zdůrazňuje jednota obou; člověk jako nástroj - proti montanistickému pojetí inspirace jako extáze (úplné popření vědomé lidské činnosti) se zdůrazňuje uvědomělý charakter nástroje (Jeroným); Boží blahosklonnost - pojem rozvinutý zvláště Janem Zlatoústým znamená připodobnění se Božího slova lidem co do způsobu jejich řeči; Boží dopis - Augustinův výraz vyzvedající osobní komunikaci Boha s lidmi Středověk a Tomáš Akvinský Do konce 12. století pojetí inspirace se drží učení církevních otců. Pouze se vznikem scholastiky je znovu vztah mezi působením Boha a přičiněním pisatele Písma svatého podroben kritické analýze. Scholastika přebírá obraz nástroje, který přepracovávají podle aristotelovského systému a užívají pojmy jako: příčina působící, základní a nástrojová. Pro Tomáše je základním autorem Písma svatého Duch svatý (causa principalis /hlavní příčina/ Bůh), zatímco člověk je jeho nástrojovou příčinou (causa instrumentalis). Nástroj koná dvojí činnost: vlastní i tu, která přísluší hlavní příčině (např. pohyb pera). Specifický přínos Tomáše pro biblickou inspiraci je v jeho pojetí proroctví : Prorocké charisma zahrnuje dva aspekty: acceptio sive repraesentatio rerum, tj. souhrn materiálu, který vytvoří proroctví, a iudicium de acceptis, tj. konečný úsudek ohledně obsahu proroctví. Když Duch svatý působí v obou aspektech, pak se jedná o proroctví v pravém slova smyslu Florentský a Tridentský koncil Florentský koncil (4. února 1442) neopakuje pouze tradiční formulaci, že Bůh je autorem SZ a NZ, ale zavádí poprvé do dokumentů Magisteria kategorii inspirace, která je důvodem a základním božským charakterem Písma svatého: (církev) vyznává jednoho a téhož Boha jako autora Starého a Nového zákona, neboť svatí jak jednoho tak druhého zákona mluvili z vnuknutí téhož svatého Ducha (eodem Spiritu Sancto inspirante) (EB 47). Tridentský koncil (8. dubna 1546) znovu potvrdil ve stejné linii jako Florentský koncil skutečnost biblické inspirace; avšak proti tezi: Sola Scriptura reformátorů, se koncil snažil definovat působení Ducha svatého mimo Písmo svaté na nezapsané tradice o Ježíši Kristu a o apoštolech, na které použil formulaci dictare, která nemá zde význam doslovného diktátu, ale je chápáno jako synonymum slovesa inspirovat. (viz EB 57). Termín dictare, 5

6 který Tridentský koncil použil pouze pro ústní podání, byl převzat a použit pro Písmo svaté encyklikou Providentissimus Deus (Lev XIII.; EB 89 a 124) stejně též encyklikou Spiritus Paraclitus (Benedikta XV.; EB 448). Poněvadž přece jen může vést takováto formulace k dvojsmyslnosti, nebyla už znovu použita I. a II. vatikánským koncilem a neobjevuje se též v encyklice Divino Afflante Spiritu (Pius XII.) Od Tridentského koncilu do I. vatikánského koncilu Po Tridentském koncilu se objevili teologové, kteří znovu začali projednávat otázku přirozenosti biblické inspirace, jejichž reflexe přijala dva různé směry. První směr mluví o verbální (slovní) inspiraci; jejím nejvýznačnějším představitelem byl dominikán Domenico Banes ( 1604), který tvrdil: Duch svatý nejen inspiroval obsah Písma, ale i diktoval a napovídal (vnukal) jednotlivá slova. Banes tak chtěl zdůraznit božský původ Písma, ale svým výrokem popřel skutečnou lidskou aktivitu svatopisce. Tím pak se stalo obtížné mimo jiné vysvětlit rozdílnost jazyka, mentality, které existují mezi svatopisci v Bibli. Druhý směr je možné nazvat reálnou (skutečnou) inspirací, která je limitovaná na obsah Písma a tedy ne na doslovné vyjádření; je reprezentovaná jesuitou L. Lessio ( 1623). Stejným směrem pokračoval J. Jahn ( 1816), který ztotožnil inspiraci s bezchybností posvátných knih; benediktin D. B. Haneberg ( 1886) se domníval, že jako jedna z možných inspirací, vedle inspirace předcházející, existuje inspirace následující, tj. následující schválení knihy církví jako knihy posvátné. 24. dubna 1870 byla promulgována I. vatikánským koncilem dogmatická konstituce Dei Filius. Ve druhé kapitole této konstituce, která je věnována zjevení, se prohlašuje ohledně Písma svatého: Církev je však považuje za svaté nikoli proti, že by byly vytvořeny pouhou lidskou dovedností a potom její (tj. církve) autoritou schváleny, ani ne proto, že obsahují zjevení bez chyb, nýbrž proto, že (byly) sepsány z vnuknutí Ducha svatého a mají Boha za autora a jako takové byly církvi předány (EB 77). I. vatikánský koncil především ve svém prohlášení odmítá dvě teorie o inspiraci, předložené od J. Jahna a od D. B. Haneberga a znovu potvrzuje Božský původ Písma ve své inspiraci Od I. vatikánského do II. vatikánského koncilu Encyklika Lva XIII. Providentissimus Deus z roku 1893, jejímž vlastním tématem byla neomylnost Písma (která byla v období rozvíjejících se společenských a přírodních věd ostře napadána), je prvním dokumentem Magisteria, který se pokouší opsat přirozenost inspirace pomocí psychologické analýzy svatopisce z hlediska tří dimenzí: intelektuální, volní a činné: (Bůh svatopisce) svou nadpřirozenou silou tak podnítil a pohnul ke psaní a tak jim při psaní pomáhal, aby všechno to a pouze to, co on sám přikázal, správně v mysli pochopili, věrně chtěli sepsat a přiměřeně to vyjádřili s neomylnou pravdou; vždyť jinak by nebyl on sám autorem celého Písma svatého (EB 125). Encyklika Spiritus Paraclitus Benedikta XV. (EB 448), vydaná v roce 1920 ke příležitosti 1500 let úmrtí Jeronýma, popisuje přirozenost z psychologického hlediska svatopisce ve stejné linii jako Providentissimus Deus. Konečně encyklika Divino Afflante Spiritu Pia XII. (EB 556) z roku 1943 užívá terminologie: svatopisec - nástroj a zdůrazňuje, že osobní vlastnosti pisatele nejsou eliminovány ani zmenšeny působením Ducha svatého. Dogmatická konstituce II. vat. koncilu Dei Verbum z roku 1965 přebírá terminologii nástrojovosti a ji aplikuje na svatopisce - On působil v nich a skrze ně - avšak nenazývá je nástroje, ale pravými autory. Zde je použit text Divino Afflante Spiritu: Bůh si vybral lidi a použil jich s jejich schopnostmi a silami : Svatá matka církev totiž považuje podle apoštolské víry všechny knihy jak Starého, tak Nového zákona se všemi jejich částmi za posvátné a kanonické, protože jejich původcem je Bůh, neboť byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého (srov. Jan 20,31; 2 Tim 3,16; 2 Petr 1,19-21; 3,15-16), a jako takové byly církvi předány. K sepsání posvátných knih si však Bůh vybral lidi a použil jich s jejich schopnostmi a silami, působil v nich a skrze ně, aby jako praví autoři zapsali všechno to a pouze to, co on chtěl. (DV 11) 6

7 3 KÁNON POSVÁTNÝCH KNIH 3.1 Základní pojmy Slovo kánon (řecky: kanón [kanw,n]) má základní význam měřítko, norma, pravidlo. Svědectví NZ: Apoštol Pavel používá tento termín, když mluví o bezvýznamnosti obřezání ke spasení: Nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření. A všem, kdo se budou řídit tímto pravidlem (řecky: kanón), Izraeli Božímu, pokoj a slitování. (Gal 6,15-16). V prvních třech stoletích slovem kánon bylo označováno nádherné a vznešené pravidlo tradice (Klement Římský, 1 Kor 7,2), podle kterého má žít každý křesťan. Podle Eusebia Klement Alexandrijský napsal dílo s titulem Církevní kánon, v kterém zahrnul pod tímto termínem (kánon) jak křestní vyznání víry považované za pravidlo pravdy, tak také církevní nauku. Od 4. století získává slovo kánon další význam a to normativní seznam inspirovaných knih. Laodicejský koncil ve Frýgii (kolem roku 360) stanovil ve svém kánoně 59: Při církevním shromáždění se nesmí používat vlastní žalmy nebo nekanonické knihy, ale pouze knihy kanonické Starého a Nového zákona (EB 11). Po Tridentském koncilu Sixtus ze Sieny ( 1569) zavedl do katolické církve terminologii protokanonické a deuterokanonické knihy, aby tak rozlišil knihy, které byly přijaty do kánonu reformátorů od ostatních knih Bible. Proto- a deuterokanonické knihy - termíny vyjadřující pouze dobu, kdy byly knihy definitivně zařazeny do kánonu, nikoli stupně jejich kanonicity. Protestanté se přidržují židovského kánonu a označují deuterokanonické knihy SZ jako apokryfy. Apokryfní knihy - (z řec. skrytý ) mají příbuzné rysy s knihami kanonickými, ale do kánonu nebyly pojaty (v protestantské terminologii se tak označují naše knihy deuterokanonické, tj. Bar, Tob, Jdt, Sir, Mdr, 1 a 2 Mak, deuterokan. části Est a Dan). Agrafa - výroky, které část tradice připisuje Ježíši Kristu, ale nejsou neuvedené v kanonických evangeliích (viz např. Sk 20,35; JUSTIN, Dial. 47). 3.2 Historie kánonu Starého zákona Kánon SZ převzala církev od Krista a apoštolů, kteří se zřejmě drželi židovské tradice - vyvstává však otázka rozdílu mezi židovským a katolickým kánonem Kánon Starého zákona v prostředí židovském Kánon SZ se utvářel postupně a zřejmě dost složitě. Je možné předpokládat, že sbírka Zákona, tj. pěti Mojžíšových knih, se stala normativní již záhy po exilu (srov. Ezd 7,14.25; Neh 8.10). Přesné ukončení formování sbírky Proroků sice nelze stanovit, nicméně se můžeme domnívat, že to nebylo později než ve 3. stol. př. Kr. Sirachovec, jenž vytvořil své dílo na začátku 2. stol. před Kr. jmenuje ve své chvále slavných předků (Sir 44-50) postupně významné postavy minulosti v pořadí, které odpovídá velice dobře sbírce Proroků. Z tohoto důvodu se tedy usuzuje, že její konečné uspořádání už znal. Nejproblematičtější skupinou vzhledem ke kánonu je sbírka Spisů. První náznak trojího dělení židovského Písma snad uvádí řecký úvod k Sirachovcovi: Můj děd Ješua se horlivě oddal četbě, Zákona, Proroků a ostatních knih otců a získal si jejich značnou znalost (LXX Sir 1,7-10). Rozsah této třetí skupiny spisů však ještě v době Sirachovcově nebyl stanoven. Ostatně i nejmladší kniha Spisů, Daniel, vzniká až kolem poloviny 2. stol. př. Kr. Zdá se, že ještě v době vzniku křesťanství nebyl závazně stanoven rozsah židovského kánonu, i když nechyběly snahy o jeho vymezení. Na začátku křesťanské éry asi existovaly dvě sbírky: palestinská (hebr. kánon užšího rozsahu - Tóra, Proroci a Spisy) a alexandrijská (řecký překlad - LXX - s deuterokanonickými knihami a několika dalšími, které později nebyly zahrnuty ani do křesťanského kánonu, např. 3. knihou Ezdrášovou, 3. a 4. Makabejskou, Žaltářem 7

8 Šalomounovým), ovšem hranice mezi nimi nebyla nijak ostrá. Rovněž v Palestině byly deuterokanonické knihy ctěny a uznávány za posvátné. Na území Palestiny v Kumránu a na Masadě byly nalezeny zlomky deuterokanonických knih (Sir a Tob). Po r. 70 (zničení chrámu) se dominující farizejská strana (s centrem v Jabne neboli Jamnia, leží západně od Jeruzaléma, blízko pobřeží Středozemního moře) přiklání k hebrejskému kánonu. Jako odůvodnění lze uvést: starobylý ráz knih (doba sepsání do Ezdráše), jazyk a místo vzniku (hebrejština, Palestina), duch blízký farizejské náboženské praxi. Kromě toho sehrála svou roli též polemika s křesťanstvím a s židovskými sektami. Církevní otcové z konce 2. stol. a ze začátku 3. stol po Kr. svědčí o tom, že v jejich době již existoval ujasněný židovský kánon. První židovský podrobný výčet knih Proroků a Spisů uvádí Babylónský Talmud (jehož tradice sahá až do 2. stol. po Kr.) v traktátu Bava Batra 14b Starozákonní kánon v rané církvi Biblí mladé církve se stala LXX. Řečtina byla blízká helénským žido- i pohanokřesťanům, navíc tento překlad do jisté míry usnadňoval návaznost NZ, tedy kánon obsahující i knihy, které židé nepřijali. Na základě novozákonních citací a narážek však nelze přesně zjistit, které z knih byly opravdu uznávány za posvátné. Zdaleka ne všechny starozákonní knihy jsou v Novém zákoně citovány (např. chybí narážky na Ezd, Neh, Est, Kaz aj.). Časté odvolání se na Zákon (či Mojžíše) a Proroky svědčí o tom, že knihy těchto dvou skupin byly považovány za Písmo. Dále Nový zákon přiznává bez váhání statut Božího slova Žalmům (srov. Mt 4,6; 22,43-45; Sk 1,16; Řím 4,6; Žid 4,9 atd.). Přímé citace z deuterokanonických knih v Novém zákoně nejsou, ale některé texty mohou naznačovat jejich znalost (srov. Řím 1,19-21 a Mdr 13,1-5; Žid 11,34-35 a 2 Mak 7,20-41; Jak 1,19 a Sir 5,11; Mt 6,19 a Sir 29,10-13). Novozákonní kniha Jud 1,14-15 prozrazuje znalost tradic z apokryfní knihy Henoch (srov. Hen 1,9). Některé prvokřesťanské spisy ze stol. citují deuterokanonické knihy. Spis Didaché cituje Sir a Mdr. Klement Římský v 1 Kor cituje Jdt, Mdr, Sir, i dodatky k Dan a Est. Ve 2. a 3. stol. kontakty s židovským prostředím, hlavně na Východě, vyvolaly u části církevních otců příklon k užšímu kánonu (Atanáš, Cyril Jeruzalémský, Jeroným); část zůstává věrná kánonu širšímu (Jan Zlatoústý, Augustin) Rozhodnutí církve ohledně biblického kánonu Nejprve plenární africké synody (393 Hippo, 397 a 419 Kartágo) se vyslovují pro širší kánon, následně i papež Inocenc I. v roce 405. Žádné z těchto prohlášení však ještě nebylo považováno za definitivní. Pro tentýž seznam se vyslovil pak Florentský koncil v roce Proti protestantům stanovil Tridentský koncil 1546 definitivně rozsah kánonu závazný pro katolíky (s úplným výčtem knih), stvrzuje jejich stejnou autoritu a uvádí dvě kritéria - užívání v liturgii a přítomnost knih ve Vulgátě. I. i II. vatikánský koncil přejímají definici kánonu dogmatická konstituce Dei Verbum navíc podtrhuje úlohu posvátného podání a iniciuje studium vnitřní artikulace kánonu (vztah SZ a NZ apod.) Biblický kánon v některých křesťanských vyznáních Kánon v protestantské teologii: Nejednota v této otázce pramení z rezignace protestantů na princip tradice a magistéria; kritéria kanonicity jsou různá - vnitřní svědectví Ducha sv., spásné účinky posvátných knih (Kalvín), obsah a forma vzhledem k principu sola fides (Luther) - převládá jednoznačně subjektivní hledisko. Kánon ve východních církvích: Některé mají starozákonní kánon bez deuterokanonických knih (řecká a ruská), jiné k úplnému kánonu připojují některé apokryfy (koptská, etiopská, arménská); kánon syrské církve se shoduje s katolickým Starozákonní apokryfy Jako apokryfy bývají označovány staré židovské a křesťanské spisy z biblického nebo alespoň údajně biblického období, které se zabývají podobnými tématy a motivy jako biblické 8

9 knihy a předstírají autoritu Božího zjevení. Protestantská a katolická terminologie se ovšem liší. U protestantů výraz apokryfy označuje deuterokanonické knihy, zatímco apokryfní knihy v katolickém slova smyslu jsou nazývány pseudoepigrafy. Řecký termín apokryfos znamená skrytý, tajný. Spis 4. kniha Ezdrášova z konce 1. stol. po Kr. zmiňuje knihy, které údajně měly být uchovány v tajnosti a neměly být veřejně čteny, neboť byly určeny jen pro skupinu moudrých (srov. 4 Ezd 14,44nn). Časem se tento výraz stal hanlivým, protože se používal k označení děl heretiků. Starozákonní apokryfy vznikaly v intertestamentárním období (2. stol. př. Kr. 2. stol. po Kr.) a sledovaly dva hlavní cíle: povzbudit k naději (apokalyptické spisy podnícené pronásledováním) a upevnit tradice náboženského života mezi židy (důvodem byl namnoze neblahý vliv helénismu). Starozákonní apokryfy možno rozdělit na dějepisné (Kniha Jubileí, 3. kniha Ezdrášova, 3. Makabejská, Aristeův list), naučné (4. kniha Makabejská, Modlitba Manaseho, Žalmy Šalamounovy, Závěti dvanácti patriarchů) a prorocké/apokalyptické (Kniha Henochova, Knihy Sibyliny, Nanebevzetí Mojžíšovo, 4. Ezdrášova). List Aristeův spis asi ze 2. století př. Kr., obsahuje legendu o vzniku Septuaginty. Henoch spis asi z 1. stol. př. Kr. Tajemná zmínka o Henochovi v Gn 5,24 dala vzniknout různým legendám. Podle některých tradic byl tento spravedlivý, sedmý po Adamovi, vzat do nebe (srov. Sir 44,16; 49,14). Zachovalo se více verzí knihy Henoch, nejznámější je tzn. Etiopský Henoch. Kniha obsahuje různá vidění, v nichž je Henochovi odhalováno tajemství dějin. Zároveň tento vyvolený putuje nebeskými sférami a poznává jejich tajemství. Kniha Jubileí popisuje dějiny od stvoření do vyjití z Egypta, rozděluje přitom historii světa do jubileí, tj. 49 období po 49 letech (o jubileu nebo milostivém roce, viz Lv 25,8). Jedná se o převyprávění a rozšířenou interpretaci biblických příběhů z Geneze a ze začátku Exodu. Znalost obsahu apokryfních knih není nikterak potřebná pro život víry. Studium této literatury může být přesto užitečné, neboť napomáhá lépe pochopit myšlení doby a duchovní ovzduší, ve kterém vznikal Nový zákon. Tradice zaznamenané v apokryfních knihách tvořily nedílnou součást kulturního bohatství vyvoleného národa a jako takové ovlivnili do určité míry i představy novozákonních autorů. 4 HISTORIE TEXTU STARÉHO ZÁKONA 4.1 Starozákonní jazyky, písmo a psací materiál Starozákonní jazyky Hebrejština semitský jazyk severozápadní skupiny; jejímu vzniku předcházelo několik vývojových forem, které lze souhrnně označit jako kananejština (2. pol 3. tis. př. Kr.), ugaritština (1. pol. 2. tis. př. Kr.), jazyk dopisů z El-Amarna (14. stol. př. Kr.). Mezi semitské jazyky patří např. akkadština (literární jazyk staré Babylónie a Asýrie; v ní se nám dochovaly známe spisy jako Chammurapiho zákoník, epos o Gilgamešovi, epos Atrachasis, epos Enuma eliš atd.), syrština, aramejština, féničtina, ugritština, arabština, etiopské jazyky (např. amharština) atd. Lze hovořit o třech hlavních vývojových stadiích biblické hebrejštiny - 1) cca př. Kr. - nejstarší starozákonní texty (např. Debořina píseň); 2) cca př. Kr. zlatý věk hebrejštiny (např. nejstarší části Iz); 3) stol. př. Kr. - pozdní fáze (vlivy aramejské a řecké). Aramejština semitský jazyk příbuzný hebrejštině; počátky snad v části amorejské migrace kolem r př. Kr. V 1. pol. 1. tis. př. Kr. se stává aramejština úřední řečí celého Předního Východu - po babylónském zajetí začne jako hovorový jazyk pomalu vytlačovat hebrejštinu (ta se posléze stane jen řečí liturgickou a jazykem vzdělanců). Převážná většina SZ v originále napsána hebrejsky; aramejsky pouze malá část (Gn 31,47: dvě slova; Jer 10,11: jedna věta; Ezd 4,8-6,18; 7,12-27; Dan 2,4-7,28). Hlavní charakteristické rysy starověkých semitských jazyků: 1) základní význam slova je dán kořenem (skupinou 3 souhlásek, z níž se odvozují všechny gramatické tvary); 2) skloňování je nahrazeno předložkami nebo speciálními vazbami; 3) přivlastňování se vyjadřuje příponami. 4) sloveso označuje v prvé řadě nikoli čas, nýbrž vid (dokonavost a 9

10 nedokonavost); 5) větná skladba je jednoduchá (bez složitých souvětí); 6) slovník není příliš bohatý kvantitativně, ale kvalitativně (široké významové spektrum). Písmo, které hebrejština používala, bylo souhláskové, samohlásky se původně nezapisovaly. Hebrejská abeceda obsahuje 22 znaků. V dochovaných rukopisech Písma svatého je použito tzv. kvadrátové písmo, ale před exilem se užívaly i jiné, starší typy. Biblická řečtina je odlišná od řečtiny řeckých klasiků. Jedná se o pozdní řečtinu, která od doby Alexandra Velikého, tj. od poloviny 4. stol. před Kr., se stala mluveným a psaným jazykem nejen v celém východním Středomoří, ale i v západní části římské říše (Sicílie; Řím; Lyon). Tento jazyk, který byl používán až do konce 6. stol. po Kr., je označován jako koiné dialektos (h` koinh. dia,lektoj), tj. všeobecný, obecný jazyk. Vzhledem ke klasické řečtině, především pokud se týká syntaxe, koiné má tendenci zjednodušovat jazyk: užívá spíše vět hlavních než vedlejších. Dává přednost kratším větám. Biblická řečtina není pouze jednoduchou koiné, avšak je koiné ovlivněnou semitskými jazyky Psací materiál První svědectví užívání písma pochází od Sumerů z města Warkah, které se nacházelo jižně od Babylónu. Sumerové jsou tak pokládáni za vynálezce písma (kolem roku 3500 před Kr.). Psali na hliněné tabulky a užívali klínové písmo. Písmo se vyrývalo do měkkých hliněných tabulek pomocí dřívka nebo úlomku železa, které se nechávaly sušit na slunci a pak se vypalovaly jako cihly. Hliněné tabulky tak měly téměř neomezenou trvanlivost. Tyto tabulky popsané klínopisem byly nalezeny při archeologických vykopávkách: Ninive, Mari, Chatuša, Ugarit a Ebla. Podobným materiálem byla ostraka (střepy, užívané ke stručným záznamům). Zvyk vyrývat (vytesávat) písmo do velkých kamenů (ve formě obelisků nebo desek) byl pro Egypťany a pro všechny obyvatele Blízkého východu (též i pro židy) používán pro důležité krátké dokumenty: např. smlouvy, zákony (Ex 31,18; 34,1; Joz 8,32). Egypťané používali na psaní papyrus (asi od roku 3000 př. Kr.). Rákos papyru (Cyperus papyrus), který roste hojně na břehu Nilu, se řezal na proužky, které se pokládaly na sebe do kříže a pod tlakem se spojovaly dohromady. Tak se získávaly listy papyru, na které se psalo inkoustem (vyrobeným ze sazí) pomocí pisátka ze třtiny. Jednotlivé listy mohly být lepeny nebo sešívány dohromady a dosahovaly tak délky i několika metrů. Na konce byla připevňována dřívka, aby tento dlouhý pruh papyru mohl být srolován. Vznikl tak svitek papyru (délka: 6-10 m; šířka asi cm). Zpravidla se psalo na vnitřní stranu svitků, na které měly proužky papyru horizontální směr. Papyrus se dostal do Palestiny z Egypta prostřednictvím pobřežních měst Fénicie, která s Egyptem obchodovala. Stal se běžným materiálem ke psaní v Izraeli (např. Jer 43,2.4.6). Teprve později židé poznali od Peršanů nový trvanlivější a dražší materiál ke psaní - kůži zvířat. Příprava kůže ze skopců, ovcí, telat a koz ke psaní byla zdokonalena ve městě Pergamon kolem roku 100 př. Kr. Z názvu tohoto města bylo odvozeno jméno pro tento materiál ke psaní: pergamen (srov. 2 Tim 4,13). Protože byl pergamen značně drahý, začalo se využívat nepotřebných pergamenových rukopisů tím způsobem, že se z nich napsaný text odstranil nožem nebo houbou a pergamen se znovu popsal. Takové rukopisy se nazývají palimpsesty (řec. palin znovu + pséstos odvozeno od psaó škrábu ), lat. codices rescripti. Vyškrábaný text je možné přečíst pomocí ultrafialových paprsků, při nichž pergamen fluoreskuje a písmo zůstává temné. Pergamen i papyrus se nejdříve natáčely na hůlku, čímž vznikaly svitky (u papyrových dosahovala délka až 10 m), popsané zpravidla jen na vnitřní straně. Od 1. pol. 2. stol. po Kr. se objevuje kodex - papyrové či pergamenové listy úsporně popsané v několika sloupcích po obou stranách a na hraně spojené, takže několik dvojlistů vytvořilo sešit a několik sešitů knihu. 10

11 4.2 Dějiny hebrejského textu SZ a příslušné rukopisy Jelikož nemáme autografy (prvopisy) žádného biblického textu, jsme odkázáni pouze na opisy, které obsahují velké množství variant. Ty se však v naprosté většině případů týkají jen gramatické a stylistické formy biblickým textům chybí sice integrita kritická, ale nikoli dogmatická, tzn. že nauka v nich obsažená se uchovala neporušená. V dějinách hebr. textu SZ lze rozlišit 3 období: od prvopočátku do 1. stol. po Kr.; od 2. do 5. stol. po Kr.; od 6. do 10. stol. po Kr První období Existuje mnoho rukopisů s relativně velkou variabilitou textu, který je psán pouze v souhláskách. Zdá se však, že krystalizují 3 hlavní typy textů: premasoretský, Samaritánský Pentateuch a text, který zřejmě sloužil jako předloha pro LXX. Doklady všech těchto typů byly nalezeny v jeskyních blízko Kumránu při severozápadním okraji Mrtvého moře. Až do r byl nejstarším fragmentárním biblickým rukopisem papyrus Nash, nalezený v Egyptě (úryvky z Dt: 2. stol. př. Kr.); po náhodném objevu r začíná průzkum 11 kumránských jeskyní, který vynesl na světlo množství rukopisů (asi z 1/4 biblických), datovaných mezi 3. stol. př. Kr. a 1. stol. po Kr. Rukopisy zřejmě ukryli do jeskyní členové komunity esénů sídlící v Kumránu a zlikvidované Římany v r. 68 po Kr. Mezi nalezenými biblickými rukopisy jsou zlomky všech protokanonických knih kromě Est a z deuterokanonických Tob a Sir. Nejznámějším kumránským rukopisem je zachovalý svitek Iz. Kromě Kumránu stojí za zmínku rukopisy nalezené ve Wádí Muraba at při Mrtvém moři útočišti vzbouřenců za Bar Kochbova povstání v letech po Kr. (např. svitek 12 malých proroků) a rukopisy z Masady, bývalé pevnosti Heroda Velikého na vrcholu izolovaného skalního útesu na východním okraji judské pouště nedaleko Mrtvého moře, kde se až do r. 73 po Kr. bránila skupina odbojných židů proti Římanům (např. hebr. svitek Sir). Zmíněné nálezy mají pro poznání dějin hebrejského textu SZ nesmírný význam nejen tím, že nás výrazně přibližují době, kdy tyto dějiny začínají, ale především jako doklad faktu, že text, který dnes máme v rukou je autentický, tj. dochoval se nám od nejstarších dob bez podstatných změn Druhé období Od 2. do 5. stol. po Kr. se prací zákoníků sóferím (v době izraelských králů sofer označoval člověka vysokého politického úřadu, v židovství nabývá významu učitele zákona ; Josephus Flavius používá toto slovo již s významem pisatel ) ustaluje jednotná podoba souhláskového textu. Tito židovští učenci shromažďovali dochované biblické rukopisy, prováděli systematickou selekci rukopisů určitého (premasoretského) typu, psali vlastní konsonantní text, počítali slova a verše biblického textu a tak bděli nad autentičností textu v rukopisech. Biblický text rovněž opatřovali vysvětlivkami nejasných míst. Začali tedy provádět jeho kritickou recenzi. Dotyčná selekce ovšem způsobila, že rukopisy z tohoto období prakticky chybí Třetí období Masoreté ( tradenti ; jméno pochází pravděpodobně od slova masora = tradice) byli vědci, kteří prováděli dva typy práce na textu: text opatřovali vokalizací a připojovali poznámky k jednotlivým slovům nebo větám. Celek těchto poznámek - masora se nachází na okrajích rukopisů nebo v seznamech na konci biblického textu. Masoreté často pocházeli ze stejné rodiny, pracovali ve velkých střediscích židovství: Babylónu a Palestině. Nejproslulejšími rodinami se staly Ben Naftali a Ben Asher. Rukopisy rodiny Ben Asher jsou pokládány za nejvěrnější texty biblické tradice. Velké rukopisy (ve formě kodexu, ne svitku) z této doby obsahují text rodiny Ben Asher. Pět nebo šest generací této rodiny se věnovalo masoretské práci v Tiberijadě od druhé poloviny 8. století do poloviny 10. století: 11

12 Codex Cairensis (C) byl pravděpodobně napsán Mosche ben Asherem, otcem Aarona ben Ashera, v roce 895 po Kr. Obsahuje pouze knihy proroků. Codex z Aleppa (A) původně obsahoval celý Starý zákon, nám se však dochoval až se začátkem v Dt 28,17; pak v textu chybí ještě některé části. Od mnohých biblistů je pokládán za nejvěrnější rukopis školy Ben Ashera. Tento rukopis je použit k vydání textu The Hebrew University Bible (doposud byl publikován text Iz 1-44). Codex Leningradensis (L) je nejstarším rukopisem celé hebrejské Bible. Pochází z roku 1008 po Kr. a byl napsán Aaronem ben Asherem. Tento kodex byl použit pro text Kittlovy Biblia Hebraica (3. vydání) a pro text Biblia Hebraica Stuttgartensia ( ). Systém vokalizace, který se nachází v těchto rukopisech je tiberijadský. Avšak existovaly ještě další systémy před-tiberijadské, které zanikly pod vlivem popularity tiberijadského systému. Na konci minulého století byly nalezeny rukopisy s těmito systémy vokalizace v Geníze v Káhiře. Tyto rukopisy pochází z 6. až 9. století Starověké překlady SZ a nejvýznamnější rukopisy Překlady řecké Nejstarším řeckým překladem je LXX (Septuaginta). Vznikla v Alexandrii pro účely řecky mluvící židovské diaspory ve stol. př. Kr. Podle legendární zprávy apokryfního Aristeova listu bylo vybráno 72 odborníků, aby přeložili Tóru pro krále Ptolemaia II Filadelfského ( př. Kr.). Zatímco se však zdá, že spíše se jedná o překlad, který vytvořili židé pro ty, kteří z nich žili v diaspoře v Egyptě a neznali už hebrejsky. Nejlépe je přeložen Pentateuch a dějepisné knihy. LXX znamená i kulturní a teologickou transpozici SZ (např. překlad hebr. JHVH řec. Kyrios, vysvětlující glosy, vyhýbání se antropomorfismům). LXX se stala v 1. stol. po Kr. pro svou jazykovou blízkost Biblí rané církve. Kromě zlomků z Kumránu (dokazujících užívání LXX i v Palestině) a egyptských papyrů Chester Beatty (ze stol. po Kr., v Dublinu) patří k nejdůležitějším rukopisům majuskulní kodexy obsahující rovněž NZ Vatikánský (B, ze 4. stol. po Kr.; Vatikánská knihovna), Sinajský (S, ze 4. stol., objevený K. von Tischendorfem 1844 a 1859 v klášteře sv. Kateřiny na Sinaji; Britské muzeum v Londýně), Alexandrijský (A, z 5. stol.; Britské muzeum v Londýně), Efrémův (C, z 5. stol., ve 12. stol. přepsán traktáty Efréma; Národní knihovna v Paříži). Jako reakce na přijetí LXX křesťany vznikají ve 2. stol. po Kr. v židovském prostředí další překlady Aquilův (až otrocky doslovný), Theodotionův (volnější, bližší LXX), Symmachův (spojuje Aquilovu věrnost hebr. textu s jazykovou ušlechtilostí Theodotiona). V křesťanském prostředí vznikají recenze LXX (potřeba recenze je dána množením chyb v opisech). Origenes ve 3. stol. vytváří pro polemiku se židy Hexaplu, kde v 6 paralelních sloupcích porovnává hebrejský text, týž přepsaný řeckými písmeny, Aquilu, Symmacha, LXX, Theodotiona. Origenova recenze byla používána v Palestině. Ze 3. stol. rovněž pochází Hesychiova recenze, která byla rozšířená v Alexandrii a Egyptě, a Lukianova recenze, která byla používaná na území od Konstantinopole až k Antiochii Aramejské targumy a Samaritánský Pentateuch Aramejské targumy jsou volné překlady (někdy spíše parafráze) hebrejského textu do aramejštiny, které vznikly pro potřeby aramejsky mluvících židů v Palestině (počínaje poexilní dobou). Zpočátku byly tradované ústně v synagogách, později (cca od 1. stol. po Kr.) dostávají písemnou formu. Nejvýznamnější je Onkelův targum k Pentateuchu (z 1. či 2. stol. po Kr., pís. podoba z. 5. stol.) a targum Jonathana ben Uzziela k Prorokům (písemná podoba asi ze 6. stol.). Hebrejský Pentateuch v osobité samaritánské verzi byl koncem 1. stol. př. Kr. přeložen do samaritánského dialektu, blízkého aramejštině. Při porovnání Samaritánského Pentateuchu s MT nalezneme kolem 6 tisíc variant, z nich se asi 1600 shoduje s LXX. Jedná se především 12

13 o ortografické varianty nebo morfologické změny. Existují však též varianty, které ukazují teologické zájmy samaritánů (např. v Ex 20,17 a Dt 5,21 nalezneme dlouhou vsuvku od Dt 11,29). Výstavba oltáře na hoře Gerizím se stává součástí Dekalogu. Rukopisy Samaritáského Pentateuchu pochází ze středověku Latinské překlady Pro latinsky mluvící křesťany v severní Africe a na Apeninském poloostrově byla ve stol. po Kr. přeložena celá Bible ze LXX do latiny. Existovaly zřejmě 2 verze starolatinského překladu (Vetus Latina) africká a evropská. Dochovaly se však jen ve zlomcích a v citátech církevních otců. Kritické vydání připravují v současnosti benediktini z Beuronu. Revizí značně rozrůzněných latinských překladů pověřil koncem 4. stol. papež Damasus svého sekretáře Jeronýma ( ), který po Damasově smrti pokračuje v práci v Betlémě. Provedl revizi starolatinského překladu na základě několika řeckých kodexů, následně přešel k revizi překladu Žalmů. Při této revizi Písma přihlížel Jeroným nejen k existujícím latinským textům, ale i k řeckým rukopisům. Z hebrejštiny přeložil všechny protokanonické knihy. Z deuterokanonických knih se věnoval pouze Tob a Jud, které přeložil z aramejštiny. Ostatní deuterokanonické knihy (1-2 Mak, Bar, Sir, Mdr) byly později do Vulgáty převzaty z Vetus latina. Z jazykového hlediska se Jeroným ve svém překladu přizpůsobuje zčásti lidovému rázu starolatinského překladu, ale jeho latina je plynulá a elegantní, jednoduché hebrejské věty vyjadřuje souvětími, stejné výrazy synonymy, nejkvalitněji jsou přeloženy dějepisné knihy. NZ převzat velmi brzy, SZ se však prosazoval dosti těžko, 200 let se zároveň používala Vetus Latina. Začátkem 7. stol. preferuje Jeronýmův překlad v Římě Řehoř Veliký; od té doby se stává obecně rozšířeným a užívaným překladem Vulgáta. Tridentský koncil rozhoduje r o vydání opravené Vulgáty dochází k tomu však až za Sixta V. r (Vulgata Sixtina) resp. definitivně za Klementa VIII (Vulgata Sixto-Clementina). Tridentský koncil zároveň r prohlašuje Vulgátu za překlad z juridického hlediska autentický, tj. spolehlivý co do víry a mravů a jako takový vhodný k veřejnému užívání (v rámci latinských překladů, vzhledem k latině jakožto oficiálnímu jazyku církve). Papež Pavel VI. Po 2. vatikánském koncilu vytvořil komisi pro revizi Vulgáty podle textů Písma v originálních jazycích. Na základě práce této komise vzniklo dílo nazývané Neovulgáta (r. 1979), které získalo statut oficiálního latinského textu Písma v katolické církvi Překlady syrské a koptské V Sýrii (území na sever a severovýchod od Palestiny, kam se křesťanství rozšířilo už v apoštol. době) byly ve 2. stol. po Kr. přeloženy posvátné knihy do místního jazyka syrského dialektu aramejštiny. Překlad byl pořízen z originálu a brzy byl všeobecně užíván odtud jeho jméno: Pešitta, tj. obecná (syrská Vulgáta). Nejstarší kodex Pešitty je ze 6. stol., uložen v Londýně. Ve 3. stol. v Egyptě (tehdejší kolébce mnišství, sv. Antonín [ asi 356]) začínají vznikat překlady Písma sv. do koptštiny (kpt. gyptios < řec. aigyptios), která je dědičkou staré egyptštiny. Překlady byly pořizovány ze LXX, a to v několika dialektech podle příslušných oblastí: dva hlavní jsou bohairický (Dolní Egypt) a sahidický (Horní Egypt) Překlady staroslověnské a české Nepatří mezi starověké pro své poměrně pozdní datum vzniku nemají pro textovou kritiku tak velký význam, ale jsou důležité pro brzké rozšíření Bible ve slovanské oblasti. Cyril a Metoděj přinášejí na Moravu překlad evangelií v lidové slovanské řeči a na Moravě překládají (převážně z řečtiny) žaltář a knihy čtené při liturgii. Metoděj na sklonku života údajně přeložil celé Písmo sv. (kromě 1 a 2 Mak); Ze staroslověnského překladu dochována evangelia v hlaholských kodexech z 11. stol. 13

14 Formace češtiny jako samostatného jazyka si vyžádala brzy též český překlad. Ve 12. stol zřejmě už existoval překlad evangelií, žaltáře a dalších bohoslužebných textů; ve 14. stol. shromažďuje dotud pořízené překlady první kompletní český biblický rukopis: Bible Leskovecko-Drážďanská (shořela r v Lovani). Zač. 15. stol. vznikají další rukopisy: Bible Litoměřicko-Třeboňská, Hlaholská a Olomoucká. Po vynálezu knihtisku vychází velmi brzy NZ, žaltář a r kompletní Bible Pražská (spolu s Kutnohorskou z r jediná slovanská biblická inkunábule, tj. prvotisk). Mezníkem v českých překladech je Kralická Šestidílka dílo Jednoty bratrské z let ; jde o překlad z originálních jazyků po stránce jazykové dosti kvalitní. V 17. a 18. stol. vzniká v katolickém prostředí Bible Svatováclavská překlad 3 jezuitů z Vulgáty, literárně souměřitelný s Biblí Kralickou. Ve 20. stol vzniká několik katolických překladů: Hejčlův, Hegerův, Bognerův (kompletní jen knihy rozjímavé a prorocké). Významným plodem ekumenické spolupráce je Český ekumenický překlad celé Bible z r DĚJINY IZRAELE 5.1 Země úrodného půlměsíce Staroorientální civilizace se soustřeďují na území, které kvůli dostatku srážek, příp. vodě z protékajících řek umožňuje zemědělství. Jde o území tvaru půlměsíce, které sahá od Egypta po Mezopotámii. Kanaán leží uprostřed mezi těmito dvěma starověkými velmocemi, tzn. v oblasti neustálého střetu jejich zájmů Egypt Egypt představuje poměrně úzké (5-25 km) a dlouhé (cca 1200 km) pásmo kolem Nilu, který přináší každoročně na podzim úrodné náplavy; toto pásmo je z obou stran obklopeno pouští, pouze na jihu hraničil Egypt s dalším obydleným územím. Kolem r spojil král Menes Dolní a Horní Egypt v jednu říši. Dějiny starověkého Egypta se obvykle periodizují takto: Tinitská říše (1.-2. dynastie): ; Stará říše (3.-6. dynastie): ; 1. mezidobí ( dynastie): ; Střední říše ( dynastie): ; 2. mezidobí ( dynastie): ; Nová říše ( dynastie): Období Staré říše je proslulé výstavbou velkých pyramid. Ve 2. mezidobí se vlády v Egyptě zmocnili semitští Hyksové situace, která mohla být příznivá pro příchod předků Izraele. Amenofis IV. ve 14. stol. provádí náboženskou reformu (výlučný kult boha Atona) z té doby pochází archív nalezený v El Amarně. Ve 13. stol. vyniká dlouhá vláda Ramsese II. bojujícího s Chetity snad doba, kdy Izraelité vycházejí z Egypta; z období vlády Ramsesova nástupce Merenptaha (kolem r. 1220) pochází obelisk s první zmínkou o Izraeli Mezopotámie, Malá Asie a Sýrie Mezopotámie (řec. Mesopotamiá, pův. význam slova je země mezi řekami ; Arabové tuto oblast nazývali Džezíra) označuje celou rovinu, kterou protéká Eufrat a Tigris. Obě řeky jsou splavné jen v posledním úseku a poblíž moře se spojují (ve starověku se možná vlévaly do moře samostatně). Vzhledem k malému množství srážek se vláha od nejstarších dob získávala zavodňovacími kanály. První známou (nesemitskou) civilizací na jihu Mezopotámie byli Sumerové (již před r. 3000) vynálezci klínového písma, žijící v městských státech pod vládou knížat a se silným vlivem kněžské vrstvy Kolem r byli podrobeni semitskými Akkady (král Sargon), ale ti podlehli asi po 200 letech vpádu barbarských Gutejců. Zmatku využili Sumerové a na 100 let obnovili svou vládu doba sumerské renesance. Počátkem 2. tisíciletí zaplavují Mezopotámii Amorité, kteří budují vlastní říši s hl. městem Babylónem. Nejvýznamnějším panovníkem je Chamurapi (konec 18. a začátek 17. stol.) 14

15 známý svým zákoníkem a ovládající také město Mari na stř. Eufratu (s významným archívem). Starobabylónskou říši vyvrátili kolem r Chetité národ obývající Malou Asii a mocensky kulminující ve 14. a 13. stol. (nejvýznamnějším panovníkem byl Šupiluliumaš) při své expanzi do Sýrie narazili na Egypt a jejich bitva s Ramsesem II. skončila mírovou dohodou. Chetité žili roztroušeni také v okolních zemích v Gn 23 čteme o jejich přítomnosti v Kanaánu a později ve 2 Sam se vyskytují v Davidově vojsku. V Mezopotámii se po období vlády barbarských Kassitů dostává kolem r k moci Asýrie, která si podrobuje Babylón ten zůstává kulturním a náboženským centrem. Největšího rozkvětu dosahuje asyrská říše koncem 8. století a dále pak v 7. stol. (Tiglatpilesar III., Sancherib, Ašurbanipal), kdy ovládne Sýrii, Palestinu a pronikne až do Egypta. Koncem 7. stol. však získal Babylón ve spojení s Médy převahu nad Asýrií (r. 612 padlo Ninive; r. 606 zničen a asyrská říše) a na více než půl století znovu ovládl Mezopotámii i oblast Sýrie a Palestiny (Nabuchodonosor). Médové získali Malou Asii (kromě Lydie), ale brzy byli přemoženi Peršany (Kyros), kteří si postupně podmanili menší okolní říše, až nakonec r. 539 snadno dobyli oslabený Babylón. Oblast mezi Egyptem a Mezopotámií, na severovýchod od Kanaánu, označovaná později jako Sýrie, se vzhledem ke své malé úrodnosti nestala nikdy centrem velké říše. Skládala se z více malých městských států, mezi nimiž vynikl v 8. stol. Damašek, ale prakticky stále byla pod vlivem okolních velmocí Kanaán a) Geografie Kanaán (někdy též Kenaan, Kanán apod.) jméno nejistého původu (svažující se země, nebo země purpuru?), které označovalo oblast ohraničenou na západě Středozemním mořem, na východě Jordánem, na jihu negebskou pouští, na severu masivem Hermonu (předizraelský Kanaán zahrnoval i fénickou pobřežní oblast). První výskyt tohoto slova pochází z města Elby z konce 3. tisíciletí př. Kr. v akkadské formě kinahhu. V 5. stol. se (u Hérodota) vyskytuje poprvé jméno Palestina země Filišťanů (Palestina: rozloha asi 30 tisíc km 2 tj. přibližně rozloha Moravy). Ve Starém zákoně se termín Kanaán používá jednak neutrálně jako označení zaslíbené země, která byla dána Bohem izraelskému národu, jednak negativně jako území obývaná okolními, pohanskými a Izraeli nepřátelskými národy. Reliéf krajiny je značně členitý pobřežní rovina pozvolna přechází ve střední horské pásmo (hora Tábor: 588 m n. m.; Jeruzalém: 760 m n. m.; Betlém: 777 m n. m.; Hebron: 927 m n. m.), táhnoucí se od severu k jihu a na východě prudce spadající do údolí Jordánu, který protéká Genezaretským jezerem a ústí do Mrtvého moře. Nejúrodnější je Jezreelská rovina, která se nachází mezi galilejskou vrchovinou a Samařskem. S členitostí terénu souvisí též rozdíly v množství srážek vláha přichází od moře, nejvíce prší na západní straně hor, které srážky zadrží, takže oblast kolem Mrtvého moře je velmi suchá, zajordánská vrchovina má opět dostatek vláhy. Podnebí na většině území je subtropické se 2 ročními obdobími suchým a horkým létem a deštivou zimou (dešťové srážky v Jeruzalémě 509 mm za rok; spadnou ale během dvou měsíců; pro srovnání: např. Praha má 491 mm srážek za rok). Kromě dešťové vody, která se odedávna zachycovala v cisternách, dávala malé množství vláhy v létě rosa. Jordán má malý spád a tvoří četné meandry, Genezaretské jezero (v obvodu měří asi 53 km; je dlouhé 21 km, široké 13 m a dosahuje hloubky až 43 m; nachází se 209 m pod hladinou moře) je bohaté na ryby a dnes bohatě využívané pro zavlažování, Mrtvé moře (nejhlubší proláklina na zemském povrchu: 408 m pod hladinou moře) má vysoký obsah soli a postupně vysychá; teploty v létě i v zimě jsou nejvyšší v judské poušti, léto je snesitelné v Jeruzalémě, méně při pobřeží, kde je velká vlhkost, zima v Jeruzalémě bývá sychravá a 15

16 nevlídná. Klimatickými podmínkami se řídí zemědělství v pobřežní rovině a při Jordánu se dnes pěstuje tropické ovoce, v Jezreelské rovině obilí a bavlna, na kamenitých horských svazích a v judské poušti je rozšířen chov ovcí a koz. b) Politická a náboženská situace před příchodem Izraele Podle Gn 10,6 je Kenaan, praotec Kananejců, jeden ze synů Chámových snad poukaz na egyptskou nadvládu; Gn 10,15 uvádí Kenaanovy syny, z nichž 5 je později jmenováno mezi obyvateli Palestiny, ostatní obývají fénické pobřeží a oblast Sýrie. Chámovi synové podle Gen 10,6: Kúš (tradiční identifikace s Etiopií), Misrajim (takto označován v hebrejštině Egypt), Put (tradiční identifikace s Libyí) a Kenaan. O jazyku Kananejců svědčí jednak písemnosti nalezené v Ugaritu, jednak glosy v akkadských dopisech z El Amarny šlo o jazyk semitský, jehož pozdější vývojovou fází byla hebrejština. Kanaánem procházely stezky obchodní (fénické přístavy umožňovaly mořeplavbu, pozemní cesty spojovaly Mezopotámii, Malou Asii a Egypt) a často i válečné. Ve 2. tisíciletí byl Kanaán ovládán Egyptem jeho území bylo rozděleno do mnoha městských států, které se mezi sebou spojovaly a válčily, čas od času některé z nich získalo nad druhými převahu. O náboženství Kananejců se dozvídáme zvláště ze SZ, z hmotných archeologických nálezů v Palestině a z písemných nálezů v Ugaritu. Nejvyšším bohem, stvořitelem, byl El, který však předal vládu Baalovi, mladému, mocnému knížeti, bohu plodnosti, vláhy a bouře; manželkou Elovou byla Ašera, manželkou Baalovou Aštarta (Anat) i tato ženská božstva byla spojována s plodností. Velký význam měly v kananejském náboženství mýty spjaté s vegetačním cyklem (zejména každoroční sestup Baala, zabitého Motem [ Smrt vládl v podsvětí], do říše mrtvých, odkud byl vždy znovu Aštartou vyveden); kult se prováděl na výšinách pod posvátnými stromy a spočíval v přinášení obětí, jistou roli v něm hrála také sakrální prostituce, která měla napodobivou magií zajistit plodnost. 5.2 Stručný přehled hlavních období izraelských dějin Období patriarchů Patriarchové jsou předkové Izraele Abrahám, Izák, Jakub a jeho 12 synů, od nichž odvozovalo svůj původ 12 izraelských kmenů (je třeba vzít v úvahu velmi těsné pouto, které vázalo potomky s jejich předky). I když se hovoří o praotcích jako o jednotlivcích, myslí se tím často celý početný klan. Příběhy o praotcích se odehrávají mimo tehdejší velké dějinné události mezinárodního významu, takže chybí jakýkoli opěrný bod pro jejich dataci. Přesto v nich nacházíme řadu zvyklostí, které vykazují podobnost s životními podmínkami zemí předního orientu v 1. pol. 2. tisíciletí př. Kr. (neplodná manželka dá svému muži otrokyni, aby s ní zplodil syna, který je legitimním synem manželky ustanovení známé z Chamurapiho zákoníku atd.). Abrahámovo stěhování mohlo být součástí přílivu Amorejců nebo pozdějších Aramejců (viz Dt 26,5) kolem pol. 2. tisíciletí. Praotcové patřili zřejmě k polokočovníkům, kteří chovali ovce a kozy a pobývali na rozhraní mezi pouští a trvale osídleným územím, přičemž udržovali styky s usedlým obyvatelstvem. Abrahám je svým původem spjat spíše s Haranem než s Chaldejským Urem (pouze Gn 11,28). K jeho příchodu do Kanaánu se váže významný náboženský obrat od polyteistické idolatrie k monoteismu Abrahámova odpověď víry na Boží povolání Exodus a Sinaj Příchod Izraelitů do Egypta mohl souviset s invazí Hyksů nebo s pozdějšími pohyby tzv. Habiru (známých z dopisů v El Amarně) zřejmě nízké sociální vrstvy spjaté etnickým svazkem. Novela o Josefovi (Gn 37-50) neumožňuje tuto událost datovat, Ex 1 však předpokládá delší časový úsek, během nějž se Jakubův rodový klan rozrostl v početný národ. 16

17 Centrální osobou exodu je Mojžíš (jméno pravděpodobně egyptské). Lze ho považovat za historickou postavu. Byl původem Izraelita, ale s egyptským vzděláním a vazbou na Midjanity. Byl vůdce, osvoboditel a zákonodárce, stojící u duchovních kořenů svého národa. Biblická zpráva o exodu není neutrálním faktografickým záznamem, nýbrž vyrostla ze 3 hlavních zdrojů: 1) z vyznání víry Izraele (které se týkalo spásných Božích zásahů v minulosti); 2) ústně tradovaných vyprávění o jednotlivých epizodách a 3) každoroční liturgické oslavy, kdy se dávná událost ve zdramatizované podobě znovu prožívala jako přítomná. S naprostou jistotou nelze lokalizovat ani biblickou horu Sinaj (Horeb) itinerář exodu je spíše duchovního rázu, ale stará křesťanská tradice ji ztotožňuje s Džebel Musa; událost, vztahující se k Sinaji má stěžejní význam pro celé dějiny Izraele jde o vyhlášení Zákona, které je součástí smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem (forma této smlouvy se podobá smlouvám staroorientálních vládců s jejich vazaly: plnění příkazů bylo důsledkem dobrodiní, které panovník svému vazalovi prokázal) Obsazení Kanaánu a doba soudců Proces obsazení Kanaánu, zachycený v Joz, je viděn z teologické perspektivy jako jednorázové vítězné válečné tažení, jímž se Izrael kompletně zmocňuje země, kterou mu Hospodin dává do vlastnictví (dobytí Jericha, Aje a 2 strategicky důležité bitvy, které znamenají ovládnutí severu a jihu). Zmínky o neobsazených územích v Sd 1 však naznačují, že zřejmě šlo o postupné obsazování, kterého se asi neúčastnily stejnou měrou všechny kmeny (Joz věnuje největší pozornost kmenům středopalestinským, kdežto jižní kmeny mohly proniknout do Kanaánu z jihu a severní kmeny snad obsadily území zprvu bez bojů). Z archeologických nálezů zjišťujeme, že nejdříve bylo obsazeno méně přístupné horské pásmo a odtamtud byly podnikány útoky proti opevněným městům v rovině; obsazování ovšem nebylo jen akcí vojenskou, nýbrž dálo se zčásti také pokojnou infiltrací prostřednictvím sňatků, smluv apod. V době soudců (zhruba , tj. konec doby bronzové a začátek doby železné) ještě neexistovala politická jednota Izraele jednotlivé kmeny nebo skupiny kmenů byly spojeny poutem náboženským (kolem několika svatyní, z nichž hlavní byla ta, ve které se uchovávala archa) a odporem proti vnějšímu tlaku (jak ze strany Kananejců, tak i ze strany okolních národů Filišťanů, Midjanitů, Amonitů atd.). Soudci byli Bohem povolaní vůdci, kteří izraelské kmeny vysvobozovali z cizí poroby období jejich působení se asi vzájemně překrývala a jejich počet 12 symbolicky odpovídá počtu kmenů Počátky izraelské monarchie Konflikt s Filišťany, který vyvrcholil kolem r bitvou u Afeku (viz 1 Sam 4), ukázal potřebu politického stmelení dosud akefálního svazku izraelských kmenů žádost o ustanovení krále se inspiruje obdobnou institucí okolních národů; dvojí verze 1 Sam zrcadlí 2 různá prostředí a 2 různé doby promonarchická spíše Judu a počáteční období, antimonarchická spíše sever a dobu pozdější. Saul byl více vojevůdcem odrážejícím tlak nepřátel nežli skutečným králem jeho sídlo Gibea bylo jen malou pevností; po jeho smrti v bitvě s Filišťany v pohoří Gilboe (přes formální volbu jeho syna Išbaala) přešla moc de facto do rukou vojevůdce Abnera; jižní kmeny si však zvolily Davida, který byl nakonec přijat i severem a stanul v čele celého národa. Davidovi se podařilo několika vítěznými válečnými taženími zajistit relativní mír, přičemž si podrobil některá okolní království, a volbou Jeruzaléma (neutrálního území), kde se usídlil a kam přenesl archu úmluvy, vytvořil politický i náboženský střed národní jednoty, k níž přispěl mj. také svým respektováním kmenové struktury. 17

18 Ze sporů o nástupnictví po Davidovi vyšel vítězně jeho syn Šalomoun, proslulý svou moudrostí (alespoň část přísloví pochází z prostředí jeho dvora) a bohatstvím, které získal svou mimořádnou schopností hospodářského organizátora (svými sňatky a obchodem výrazně rozvinul také mezinárodní styky). V Jeruzalémě postavil velkolepý chrám, avšak ke konci života sám podlehl pohanským vlivům svých žen. Velké daňové zatížení a pompézní styl Šalomounovy vlády vyvolaly značnou nevoli severních kmenů vedoucí k odtržení Rozdělené království až do pádu Samaří Arogance Šalomounova syna Roboama byla r. 932 podnětem k vytvoření severního, izraelského království v čele s králem Jeroboamem. Důsledky rozpadu se projevily jak v oblasti politicko-hospodářské (ztráta kontroly nad okolními národy) tak i náboženské (vzdorosvatyně v Danu a v Betelu). Obě království se vyvíjela rozdílně v izraelském se vystřídala řada dynastií (zakladateli 2 nejvýznamnějších byli Omri, který vybudoval hl. město Samaří, a Jehu, který provedl radikální náboženskou očistu), kdežto v judském se udržela dynastie davidovská (vztahy se severním sousedem byly střídavě přátelské i nepřátelské). Nábožensky se izraelské království dostalo pod silný vliv baalismu za Achaba, který se oženil s fénickou princeznou Jezabel (tento vliv se přenesl pak i do Judska působením královny Atalji). Reakcí byla horlivá aktivita proroků usilujících o obnovení čistého monoteismu (Eliáš a Elizeus). Po hospodářském rozkvětu, ale též sociální nerovnosti za Jeroboama II. (pol. 8. stol.), ostře kritizované proroky Amosem a Ozeášem, přichází úpadek za posledních rychle se střídajících králů. Asyrský král Tiglatpilesar III. zahájil r. 740 intenzivní expanzi na západ, ovládl Sýrii a jeho nástupci Salmanasar V. a Sargon II. pak oblehli a r. 722 dobyli Samaří důvodem nebyl jen tento vnější útok, ale také značná vnitřní nestabilita. Izraelské obyvatelstvo bylo deportováno do Asýrie a na jeho místo přišli cizinci etnické i náboženské smíšení dalo základ samaritánské populaci Judské království až do pádu Jeruzaléma Také judští králové musí čelit asyrskému tlaku Achaz se r. 732, vzdor Izaiášovu povzbuzování, raději podrobuje Tiglatpilesarovi III. (včetně náboženských důsledků), aby odvrátil hrozbu protiasyrské koalice izraelského Pekacha a damašského Rezina. Asyrský panovník Sancherib, který za vlády Ezechiášovy r. 701 oblehne Jeruzalém, odchází s nepořízenou. Po dlouhém období synkretismu (za proasyrských králů Manasse a Amona) uskutečňuje r. 622 Joziáš důslednou náboženskou reformu, inspirovanou Deuteronomiem jejími 3 hlavními principy jsou: čistý monoteismus (návrat k němu umožnilo oslabení asyrské moci), centralizace kultu (likvidace místních svatyň a výlučnost jeruzalémského chrámu), zvnitřnění náboženství (proroky zdůrazňovaný obrat od formalismu k opravdovosti projevované skutky). Joziáš se neprozíravě postaví do cesty faraónu Nechovi, táhnoucímu na pomoc Asýrii, a r. 609 hyne v bitvě u Megidda. Necho sesadí jeho syna a nástupce Joachaze, místo něj dosadí Joachazova bratra Eljakima (Jojakima). Ten se zprvu podrobí babylónskému Nabuchodonosorovi (který mezitím zlomil moc Egypta), ale brzy se mu vzepře jeho syn Jojakin je za to odveden r. 597 při první deportaci do Babylóna. Poslední judský (Nabuchodonosorem jmenovaný) král Matanjáš (Sidkijáš) přes varování Jeremiášovo marně hledá proti Babylónu pomoc v Egyptě a podněcován svými rádci připravuje vzpouru. Nabuchodonosor zareaguje obležením Jeruzaléma, který je nakonec r. 586 dobyt, chrám zbořen a další část obyvatelstva spolu s králem odvedena do zajetí (na pustošení judského území se zřejmě podílejí svým vpádem i Edomité). 18

19 5.2.7 Babylónské zajetí a návrat Těžko lze určit počet deportovaných (údaje ve 2 Král a v Jer nejsou dostatečně jasné), ale v každém případě to byla elita národa. V zemi zůstala poměrně početná chudina a snad i malá část šlechty. Správcem byl ustanoven Godoliáš brzy byl však zavražděn spiklenci, kteří pak uprchli do Egypta a odvlekli s sebou proroka Jeremiáše. Život ve zpustošeném Judsku byl velmi tvrdý, ale snad v určité formě pokračoval i kult na troskách chrámu. Vyhnanci v Babylóně museli zřejmě robotovat na veřejných pracích, ale bydleli společně, ve svých obcích měli samosprávu a mohli se řídit vlastními zákony. Někteří z nich dosáhli časem lepšího postavení a zbohatli, takže se později do vlasti nevrátili. Babylónské zajetí bylo po náboženské stránce těžkou ranou, protože chyběl chrám (zároveň s tím doléhalo pokušení připojit se k babylónskému kultu), ale místo toho se zdůrazňuje význam modlitby a znalosti Zákona vznikají synagogy, ve kterých působí učitelé Zákona; v posílení náboženské identity hraje důležitou roli zachovávání sabatu a obřízka: tím jsou dány základy judaismu. V exilu jsou činní i proroci Ezechiel a Deuteroizaiáš. Perský král Kýros r. 539 dobývá Babylón (poslední babylónský král Nabonid pobýval v Arábii a vládu ponechal svému synu Belsazarovi) a následujícího roku dovoluje svým ediktem židům návrat, vrací jim uloupené chrámové nádoby a přispívá na obnovu chrámu jde o projev prozíravé perské politiky, vyznačující se velkou tolerancí k podrobeným národům. Jen část židů se vrací, a to v několika skupinách (jednu z nich vede Zorobábel, Peršany asi pověřený správou jeruzalémské obce) Poexilní období Po počátečním nadšení navrátilců se dostavuje zklamání chybí prostředky k obnově Jeruzaléma a pracím brání provinční vláda v Samaří. Kromě toho existuje napětí mezi navrátilci a těmi, kdo se mezitím usadili na jejich majetku. Za perského krále Dareba I., na naléhání proroků Agea a Zachariáše, je konečně r. 515 znovu vystavěn chrám. Z stol. nemáme o židech prakticky žádné mimobiblické zprávy. Davidovo království nebylo obnoveno, ale perská tolerance umožnila vznik četných diaspor, zejména v Malé Asii a v Egyptě. O obnovu jeruzalémské obce se v 5. stol. rozhodující měrou zasloužil Nehemiáš (Artaxerxův číšník, který je pověřen rekonstrukcí městských hradeb a získává pro Judsko nezávislost na Samaří) a jeho současník Ezdráš (kněz, který prosazuje náboženskou obnovu v duchu Zákona důsledkem je čistota víry, ale také značný národní izolacionismus). Po pádu Peršanů a brzké smrti dobyvatele Alexandra Velikého ( 323) přechází Palestina za bojů mezi diadochy r. 301 nejprve do rukou egyptských Ptolemaiovců a potom r. 198 (vítězstvím Antiocha III. nad Ptolemaiem V. u Paneasu) do rukou syrských Seleukovců. Rozšíření řecké kultury po celém Orientu (helénismus) znamená nejen převzetí jazyka, ale také přizpůsobení se náboženskému synkretismu a pohanským zvyklostem. Za vlády Antiocha IV. Epifana ( ) dochází k násilné helenizaci (spolu s profanací chrámu [vydrancování jeruzalémského chrámu; na oltáři pro zápalné oběti byla vztyčena Diova socha] i zákaz žít podle vlastních tradic), kterou se vyostřuje též vnitřní spor mezi židy věrnými Zákonu a těmi, kteří helénskému vlivu bez zábran podlehli. Do čela vzpoury podnícené Matatiášem z Modinu se r. 167 staví jeho syn Juda Makabejský. V roce 164 byla Diova socha odstraněna z chrámu, který byl pak znovu posvěcen (tuto událost navždy připomíná židovský svátek Chanukkah). Zde je však nutno dodat, že Seleukovci však v každém případě nebyli schopni věnovat plnou pozornost k potlačení vzpoury v Judsku kvůli tlaku Říma na západě a hrozbě Peršanů na východě a tak v roce 142 poskytli svobodu Izraeli: bylo sňato pohanské jho z Izraele (1 Mak 13,41). Tím začalo téměř jedno století židovské národní nezávislosti dynastie Hasmoneovců do příchodu Římanů v roce 63 př. Kr. (hlavními prameny k historii makabejské vzpoury jsou 1 a 2 Mak). 19

20 B) ZVLÁŠTNÍ ÚVOD DO STARÉHO ZÁKONA 1 PENTATEUCH 1.1 Název Pentateuch - řecké označení ze LXX znamená pět pouzder, sg. charakterizuje pět knih jako jednu, vyjadřuje spíše vnější vzhled. Tóra (v různých variantách) - hebrejský název, který znamená zákon, nauka, směrnice, tedy vyjadřuje spíše obsah (v řečtině: nomos). Názvy jednotlivých knih - v hebrejštině podle počátečních slov, v řečtině resp. latině podle obsahu. 1.2 Teologie a struktura Pentateuch jako Mojžíšova biografie Pentateuch může být především chápán jako Mojžíšova biografie. Mojžíš je od Ex do Dt hlavním aktérem celého děje (Ex 2 narození; Dt 34 smrt). Dt 34,10-12 je dokonce jeho epitaf. Gn je pak v širším slova smyslu dějinami jeho předků (srov. Ex 6,14-25). Z tohoto pohledu je možné Pentateuch též nazvat jako Tóra Mojžíšova Pentateuch cesta Izraele do zaslíbené země Z pohledu roviny vyprávění je možné Pentateuch číst jako napínavou cestu Izraele do zaslíbené země, která začíná povoláním Abraháma z národů světa a končí otevřeným koncem na hranici zaslíbené země - avšak s příkazem obsadit tuto zemi. Tuto cestu plnou utrpení a konfliktů vypravuje Pentateuch jako dramatickou biografii Izraele: Genesis Exodus Leviticus Numeri Deuteronomium stvoření světa a zaslíbení země z Egypta pouští k Sinaji NA SINAJI Izrael na cestě ze Sinaje pouští do Moabu (na hranice zaslíbené země pokyny k životu v zaslíbené zemi Zaslíbená země tvoří tematickou svorku, kterou jsou spojeni oba dva protagonisté této cesty Abrahám a Mojžíš: Gn 12,1.7 Dt 34,1.4 Hospodin řekl Abramovi: Odejdi ze své země... do země, kterou ti ukážu... Hospodin se ukázal Abramovi a řekl: Tuto zemi dám tvému potomstvu. Mojžíš vystoupil na horu Nebó... a Hospodin mu ukázal celou zemi... Hospodin mu pak řekl: Toto je země, o které jsem přísahal Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi: Dám ji tvému potomstvu. Dal jsem ti ji spatřit na vlastní oči. Zaslíbení země jako přísaha praotcům je dokonce jediným tématem, které se jako červená niť táhne všemi pěti knihami Gn Dt (Gn 12,7; 13,15.17; 15,7.18; 17,8; 24,7; 28,4.13; v35,12; 48,4; 50,24; Ex 13,5.11; 32,13; 33,1; Lv 18,3; 19,23; 20,24; 23,10, 25,2.38; Nm 11,12; 14,16.23; 32,11; Dt 1,8.35; 6, ; 7,13; 8,1; 10,11; 11,9.21; 19,8; 26,3.15; 28,11; 30,20; 31,7.20n; 34,4). A naopak v knihách Joz 2 Král se neobjevuje žádný výslovný zpětný odkaz na vyprávěné přísahou přislíbené darování země. Tato skutečnost potvrzuje tvrzení o Pentateuchu jako o kompozičně samostatném celku Pentateuch Leviticus: teologický střed Pět knih Pentateuchu jsou chiasticky sestaveny kolem knihy Leviticus jako jejich teologického středu. Genesis a Deuteronomium vytváří vnější rám: 20