Sborník etud prvního ročníku KSD FAMU 2011/2012

Transkript

1 Sborník etud prvního ročníku KSD FAMU 2011/2012

2 Filmová a televizní fakulta AMU Sborník etud prvního ročníku Katedry scenáristiky a dramaturgie pro rok 2011/2012 Pedagogické vedení: Prof. Lubor Dohnal, Mgr. Petr Jarchovský 2

3 Očekávání Radek Hosenseidl... 5 Vánoce Adéla Kabelková Národ nad národ Matúš Kmec Amina a Nwanko Klára Kolářová Zvíře Milada Mašinová Samoobsluha Taťána Rubášová

4 4

5 Očekávání Radek Hosenseidl

6 6

7 Obraz 1 Kuchyň, interiér, noc Ženská ruka maže nakrájenou veku, připravuje chlebíček. Přidává na něj salám, vejce a okurku, pokládá ho na veliký, plný talíř na kuchyňské lince. Místnost je osvětlena pouze světlem od kuchyňské linky. Po stole a na lince je rozházena spousta věcí. Obaly od potravin, slané pochutiny k televizi, víno. Kuchyní se míhá postava mladé ženy (29), přechází do obýváku a zpět, pokaždé s novou várkou talířů a misek. Z obýváku se ozývají televizní reklamy. Žena (s mísou chlebíčků v ruce): Tati, pojď dolů! Za chvíli to začíná! Au! Zakopne o dámské bačkory pod schodištěm. Opatrně je odsune na stranu. Nohou je pečlivě urovná v rohu mezi skříní a schody. Potom pokračuje do obýváku. V obýváku hraje televize. Ještě stále dávají reklamy na prací prášky a zubní pasty. Žena odkládá mísu a s rukama v bok se rozhlíží po místnosti. Zdá se, že vše je připraveno. Stůl se prohýbá pod drobným občerstvením (chlebíčky, jednohubky, slané krekry...). Na stole před pohovkou stojí dvě skleničky. Z televize se ozývá slavnostní znělka. Žena (běží do kuchyně pro víno a volá do útrob domu): Tati, no tak, už to začíná! Nalije do obou skleniček víno a posadí se. Ložnice v prvním poschodí. Svítí lampička na nočním stolku, na jedné straně prázdné manželské postele sedí asi pětašedesátiletý muž. Nepřítomně civí z okna. Pak se trochu nekoordinovaně natáhne ke stolku, vezme si svou dávku prášků a zapije je vodou. Chvíli opět sedí. Pak se zvedne a pomalu, šouravě dojde ke dveřím ložnice. Chvíli poslouchá, ale z přízemí není nic slyšet. V obýváku dcera sleduje televizi, trochu se vykloní ke dveřím, aby zjistila, jestli se otec už náhodou neblíží. Pak si bere jednohubku. 7

8 V televizi září rozverný moderátor, v rohu obrazovky je nápis živě. Moderátor: Říká se, že získat Zlatého tygra je vrcholem filmové kariéry. Upřímně doufám, že to není pravda, protože po dnešním předávání by to pak mohli všichni ocenění rovnou zabalit. Proč by taky ne, pokud mají vrchol za sebou a nic dalšího už je nečeká? Publikum se zdrženlivě směje. Dcera před televizí protočí oči, žvýká. Odkládá párátko z jednohubky a vstává. Přechází ke schodišti. Dcera: Tati? Stoupá po schodech. Nahoře chvíli váhá, poslouchá za dveřmi. Nakonec zaťuká a vejde. Otec sedí na posteli, lampička je zhasnutá, civí z okna. Dcera: Už to běží, tati. Otec: No jo. Dcera: Připravila jsem chlebíčky a víno. Pojď si dolů sednout... Otec: Přijdu pak. Dcera: Psala jsem bráchovi, že mu držíme palce. Otec mlčí. Dcera: Pojď se koukat se mnou. Jsou tam ty chlebíčky... Otec: Nemám na ně chuť. Dcera sevře rty, odchází z ložnice, zavírá dveře. Dcera: Prosit se tě nebudu. Naštvaně schází po schodech a jde si zase rychle sednout k televizi. 8

9 Obraz 2 Flashback Supermarket, interiér, večer Dcera nakupuje v supermarketu, kouká do regálu s baleným masem. Zvoní jí telefon, přehazuje si košík do druhé ruky, zvedá mobil. Dcera: Ježiši, ahoj, Marku! Chodí podél regálu, vybírá jídlo, poslouchá volajícího. Je nadšená, dlouho se neslyšeli. Najednou se zastaví. Zalapá po dechu, zakrývá si ústa. Dcera: To si ze mě děláš srandu?! No... no to mě poser! Rozesměje se. Vedle stojící zákaznice se pohoršeně otočí, její děti se smějí. Telefonující žena si znovu zakryje ústa, nepřestává se smát. Vepřové kotlety. Hovězí na polévku. Mleté vepřové... Dcera: No do prdele! Tak to je výborný! To je přece super! To je teda bomba! Hlášení (rozléhá se supermarketem): Paní Černá, pět set třináct. Paní Černá, pět set třináct. Dcera se ubírá trochu stranou od regálu, aby se vyhnula ostatním nakupujícím. Dcera: Hele, já tě tady blbě slyším, ale já ti hnedka zavolám zpátky, jo? No, já jsem v krámě. Kupuju něco k jídlu, no. Maso na večeři. Víš co? Kdy se chystáš přijet domů? Kolem projíždí uklizečka na mycím stroji. Dcera: Cože? Jo, aha, aha. Já že bych koupila nějaký víno. To musíme oslavit! Přesouvá se do oddělení s nápoji. 9

10 Dcera: Jaká jenom nominace?! Vždyť to je přece výborný! Moc gratuluju, brácha! Ježiši, to je skvělý! Třese nákupním košíkem. U regálu s vínem stojí opět žena s dětmi, obezřetně telefonující postavu sleduje. Dcera (hledá vhodné víno): Už jsi to volal tátovi? Ale nebude mu to jedno! Ale... ale prosím tě, jasně, no. Já vím, ale stejně... To víš, že ne. Já mu to teda řeknu. Ale měl bys to udělat ty. To víš, že ho to zajímá. Obě ženy vybírají víno z regálu. Telefonující dcera nadšeně: Nominace, Marku! No do prdele! Matka s dětmi se naštvaně otočí. Matka: Můžete si to laskavě vyřídit někde jinde? Jestli jste si nevšimla, nejste tady sama! Dcera: Počkej, chvilku, prosím tě. Obrací se celá zářící štěstím k popuzené ženě. Zničehonic ji chytí za ramena, políbí ji na čelo, popadne víno z regálu a odchází. Košík se jí kýve na předloktí, žena s dětmi za ní nevěřícně zírá. Malé dítě: Ty tu paní znáš, mami? Obraz 3 Stále flashback Kuchyně, interiér, odpoledne Domov, dcera vchází do kuchyně. Otec sedí v křesle před televizí v obýváku Dcera: Jsem doma, tati! Otec (volá na ni z obýváku, tam hraje televize): Ahoj. 10

11 Dcera hodí tašku s nákupem na stůl a jde do obýváku, zastaví se ve dveřích. Dcera: Sedíš, tati? Otec se pomalu otočí v křesle před obrazovkou. Otec: Marek už mi volal. Dcera mlčí. Dcera: Volal ti? Vchází do místnosti. Otec: Jo. Dobrý. Dcera (ironicky, spíš pro sebe): Jo, dobrý. Otočí se a odchází zpět do kuchyně, začne vybalovat nákup. Dcera: A to jsi mu řekl jenom tohle, jo? Otec (dál sleduje televizi): Co říkáš? Dcera: To jsi mu řekl jenom dobrý? Ticho, hraje televize. Dcera přechází do pokoje, sedá si na gauč. Otec (nepřestává sledovat televizi): No, je šikovnej. Dcera: Já ti někdy vůbec nerozumím tati. Ticho. Dcera: Já ti vlastně nikdy nerozuměla. Zvedne se a jde zase vybalovat nákup. Otec v obýváku zvedne ovladač, chce přepnout program, ale nakonec ruku zase spouští na křeslo a zahledí se z okna. V průhledu do kuchyně dcera vyndá další potraviny a pak se opře zády o stůl, hledí směrem k otci. 11

12 Dcera: Víš tati, já jsem prostě nikdy nepochopila... já jsem tě prostě nikdy nepochopila. Otec něco smutně zabručí Dcera přichází z kuchyně, zastaví se ve dveřích. Dcera: Cože? No ne, tak to řekni. Co jsi říkal? Otec: Že to ani nemůžeš pochopit. Dcera (pokývá hlavou): Jasně no, samozřejmě. Tebe totiž nikdo nedokáže pochopit, tati, viď? My jsme všichni úplně blbý a nerozumíme ti. A víš proč? Víš proč ti nikdo nerozumí? Pokročí kupředu. Dcera: Protože tys to nikdy nikomu nedovolil, víš? To je ono. Kouká na jeho hlavu otočenou k ní zády, jak sedí v křesle. Dcera: Kdybys někdy něco řekl! Vždyť tu sakra jsme s tebou, ne? Tak si řekni, když máš nějakej problém! Od čeho jsme tady?! Otec (plačtivě): Nechci vás ničím zatěžovat. Dcera: Jo, jasně. Ty nás sice nechceš zatěžovat, ale to tohle nás zatěžuje! Pokročí dál do obýváku, nejdřív směrem k otci, ale pak se otočí k oknu, odhrne záclonu, kouká ven opřená nataženýma rukama o parapet. Otec: Tak řekni rovnou, že jsem vám na obtíž, no! Dcera (zalapá po dechu): To je právě ono, tati. Ty jsi prostě celej život přesvědčenej, že jsi všem na obtíž. Tak když nám nechceš bejt na obtíž, tak nebuď! Dceři rudnou oči, sleduje cosi za oknem. Je jí do breku. Otec (pro sebe): Tak to bude asi nejlepší, no. Máš pravdu. Dcera se nevěřícně otočí a pobouřeně zavrtí hlavou. 12

13 Dcera: Ono by jenom stačilo s náma někdy mluvit, víš. Protože nás to zajímá a potřebujeme od tebe taky někdy něco slyšet. Ale to jsi zase nikdy nepochopil ty. Rychle odchází z pokoje, prochází kuchyní pryč. Bouchnutí dveří. Obraz 4 Obývák, interiér, noc Zpátky v přítomnosti, dcera sedí v obýváku, jí chlebíček, sleduje přenos vyhlašování výsledků prestižní soutěže. Láhev vína na stole je poloprázdná, druhá sklenička je ale netknutá, otec v místnosti stále není. Moderátor: Nominováni byli: Dcera zpozorní, upije ze skleničky. Moderátor: Monica Steelová za film V pasti. Diváci tleskají. Ložnice v horním poschodí. Otec se přehrabuje ve skříních a v šuplících. Na posteli je vyskládána hromádka novin a časopisů. Otec se jimi pomalu probírá, někdy prolistuje pár stránek nebo se začte do nějakého článku. Všechno to jsou periodika, kde se píše o úspěších jeho syna v zahraničí. Titulky článků jako Vše o mé babičce nebo Co nového u Marka Nového? Zpátky v obýváku. Moderátor: A posledním nominovaným je Marek Nový za filmový epos Bříza. Dcera se netrpělivě kýve na pohovce, ruce má sepjaté pod bradou, oči upírá na obrazovku. Moderátor: Vítěze přichází vyhlásit předsedkyně poroty, paní Mona Winfieldová. 13

14 Diváci tleskají. Dívka na pohovce nepřestává sledovat televizi. Před sebou na stolku má mobilní telefon, palce pevně tiskne dlaněmi. V ložnici na posteli sedí otec, kolem sebe má rozprostřené časopisy, je zhasnuto, hledí z okna. Televize. Mona Winfieldová s anglickým přízvukem vyslovuje Markovo jméno, diváci jásají, ozývá se potlesk Dcera na pohovce si zakrývá ústa rukama, přes konečky prstů kouká na obrazovku, pláče a směje se. K řečnickému pultíku roztřeseně přichází její bratr. Slavnostní sál, předávání cen. Na pódiu u pultíku stojí Marek Nový, Mona Winfieldová mu ještě gratuluje a předává mu cenu. On děkuje, staví se k pultíku. Marek dlouho nic neříká. Marek: Asi bych měl něco říct. Publikum se směje. Marek: Chtěl bych... chtěl bych poděkovat hlavně své rodině... Že mě vždycky podporovala a že mi věřili. Sestra nadšeně hltá očima obrazovku. Zpátky v sále. Marek: A hlavně bych chtěl poděkovat své sestře, která kvůli mně minulý týden zapomněla koupit maso k večeři. Děkuju. Diváci propuknou v nadšení, smějí se a tleskají, Marek odchází z pódia. Obývák. Dcera se směje a stále ještě hledí na obrazovku. Dcera: Ty seš blbej... Otírá si oči. 14

15 Ložnice. Otec se potmě zvedá z postele, kde seděl. Přechází místnost, obezřetně vychází na schodiště. Chvíli poslouchá, ale není nic moc slyšet. Schází po schodech. V kuchyni je roztahaná spousta věcí z přípravy občerstvení, světlo nad linkou stále svítí. Otec nerozhodně přešlapuje a nakonec vyráží směrem k obýváku. Vidí, jak dcera zuřivě píše smsku, přenos pokračuje další kategorií. Otec: Tak už... už to vyhlašovali? Dcera překvapeně ztuhne, sedí na gauči, mobil v ruce, otec stojí kousek za ní ve dveřích. Dcera mlčí. Otec (zamračí se): Neříkej, že mu to nedali?! Dcera zavře napuchlé oči a potom sáhne po lahvi vína. Nalije i druhou připravenou skleničku. 15

16 16

17 Vánoce Adéla Kabelková

18 18

19 Sál městské knihovny, interiér, odpoledne V menším sálu zapadlé maloměstské knihovny jsou rozesety stolky s cukrovím a buchtami. Uprostřed místnosti je poházeno několik židlí, z nichž většina je obsazena místními paními a slečnami ve věku od 35 do 87. Jedna židle je postavena v čele a sedí na ní žena, paní Malinová (43). Paní Malinová: Dovolte mi zahájit letošní dvanáctou schůzi Klubu přátel křížkového stehu. Hlavním bodem programu dnes bude projednání vánoční výstavy. Po Půlnoční mši náš spolek připraví drobné občerstvení a předvede občanům naše výtvory. Dáma 1: Podej mi támdleto cukroví. Dáma 2 podává své přítelkyni kokosovou pusinku. Dáma 1 (zašklebí se): Hm, kupovaný. Kdo to přinesl? Dáma 2: Rút Jaskulková. Dámy si vymění významné pohledy. Paní Malinová: Nuže, nyní přejdeme k představení našich výšivek. Začnu pochopitelně u sebe. Paní Malinová rozloží přepečlivě zabalenou látku, na níž jsou drobnými stehy vyšity Marie s Ježíškem. Začne se ozývat nadšené ó a bravo a rozkošný výtvor, paní Malinová! Postarší paní (67) s růžovou halenkou, jejíž odstín by většina dam označila nálepkou nepřiměřený k věku, si nervózně odkašle. Rút Jaskulková má bílé vlasy natočené do lokýnek a velké zlaté brýle. Nejistě se zavrtí a při sledování předvádění výtvorů svých kolegyň, narve složený kousek látky do květované kabelky. Rút Jaskulková: Nezlobte se, ale moje práce ještě není hotová. Paní Malinová (přísně): Jistě. Dámy si opět vymění významné pohledy. 19

20 Obývací pokoj Rút Jaskulkové, interiér, tentýž den Rút sedí ve svém obývacím pokoji. Místnost je zařízena kousky nábytku, které k sobě absolutně neladí, ale vypadají draze a většina z nich se hodně leskne a třpytí. Rút telefonuje. Rút (nešťastně): A pak se ukazovaly ty výšivky a já tam tu svou nemůžu dát. - (cizí hlas) - Ne, ne. Opravdu ne, Karlíčku. - (cizí hlas) - Je to teprve půl roku, co jsem se nastěhovala. Musím přece zapadnout. - (cizí hlas) - Ale zařídíš to, že ano, cukříku? Kancelář, interiér, ráno Snobsky zařízená kancelář. Kožené křeslo, masivní stůl. Na zdi visí grafiky od českých kubistů, jejichž jména majitel kanceláře nezná. V křesle sedí muž a dívá se z okna. Nejde mu vidět do tváře. Světlo z okna procházející skrz rolety mu vrhá temný stín do obličeje. Zmáčkne tlačítko na svém stole. Šéf: Můžete mi je sem poslat. Do místnosti vstoupí dva muži. Karas (37) a Urban (36). Vypadají jako pravý opak svého šéfa. Velmi nudně. Oba mají umorousané obleky s nemoderními kravatami. Šéf(aniž by se odvrátil od okna): Oba dobře znáte paní Jaskulkovou. Moji drahou matku. Šéf ukáže na fotografii na zdi, kde je paní Jaskulková se svým synem. Šéf: Moje matka má problém. O ten se postaráte vy. Karas s Urbanem znervózní. Šéf: Tohle je Julie Hatlapatková. Ukáže fotku asi dvanáctiletého děvčete. 20

21 Šéf: Chodí do sboru s mojí dcerou. To blbý děcko mělo na školní akademii výstavu svých vyšívaných prací. Mně jsou tyhle krámy ukradený, ale prokrista Bůh je mi svědkem, že ty hadříky týhle malý holky jsou neuvěřitelný. Urban s Karasem mlčí. Šéf: Moje mamá potřebuje vánoční výšivku na nějakej charitativní věčírek zaprdlýho babskýho spolku. Vy mi od tý holky obstaráte nejnádhernější a nejpečlivější motiv, jaký jste kdy viděli. Urban: Ehm, pane, a jak to asi máme udělat? Šéf: Skřípnete ji. Budete jí vyhrožovat. Podle potřeby. Ať uděláte cokoli, pozor na ruce. Karas: Cože? My jsme pojišťováci, ne nějaký gangsteři. Děláme úrazový připojištění. A ták. Urban: Životní pojistky třeba taky. Karas: A pojistky proti živelným pohromám. Urban: Jo ty taky. Šéf se poprvé otočí na židli ke svým podřízeným. Je to zavalitý muž s vlhkými dlaněmi. Šéf: Doba je zlá. To víme všichni. Kolego Urbane, co si vaše manželka přeje pod stromeček? Urban: Ruční mixér, pane. Šéf: Výborně. Karasi, co si přeje vaše paní? Karas: Novou soupravu na kolo, pane. Šéf: Báječně. Mimochodem jsem si všiml, že máte v pracovně obrázek svého syna. Jakub, nemýlím se, Karasi? Kolik mu je sedm, osm? Co to nakreslil? Dopis Ježíškovi? Co by asi řekl, kdyby si pod stromečkem rozbalil nesplacenou hypotéku od svého tatínka, který je bez práce? Co kdyby místo blýskavého autíčka, robota a dalších dětských blbostí našel ubrečenou matku, která se musí spokojit s keramickým nožem z tržnice? --- A vy, Urbane. Máte dceru na gymnáziu. Jak by asi její spolužáci vzali to, že nemůže jet na lyžařský kurz? Co by řekla v konverzačním tématu Meine Familie? Že její táta je arbeitslos? --- Moje matka spáchala toto. Šéf pohodí na stůl látku. Karas i Urban si ji prohlíží a vypadají znechuceně. Karas raději výšivku zmuchlá a strčí si ji do kapsy. 21

22 Karas (otřeseně): Chápu. Jaký motiv byste si přál? Šéf: Takovej, aby dvacátého čtvrtého ty její svíčkový báby nezavřely hubu nadšením a sám posranej Ježíš Kristus z toho spadnul z kříže. Byt Julie, interiér, den Julie Hatlapatková je sama doma. Prohlíží si atlas hmyzu a jí u toho cukroví. Leží na zemi. Otočí se a lehne si na záda. Pečlivě odkousne vršek lineckého a líže část s marmeládou. Najednou se ozve zvonek. Julie jde otevřít. Za dveřmi na ni čeká Karas s Urbanem. Karas drží pistoli, kterou sebral svému synovi. Karas: Máš problém, mladá dámo. Urban zastrčí Julii zpátky do bytu a zabouchne dveře. Byt Julie, ten samý den Julie sedí v křesle. Karas má pistoli u její hlavy. Julie: A vy jste jako kdo? Urban (snaží se, aby to znělo přesvědčivě): Moc zlí pánové. Karas: Něco na způsob nájemnejch vrahů. Julie: V okresním městě? Urban se podívá na Karase. Karas: Doba pokročila, smrade. Julie: Máte nějaký tetování? Karas: Cože? Julie: Mafiáni mají tetování. A umí švindlovat v kartách. A taky maj bazuku. Doufám, že to všechno ovládáte. --- Nechcete cukroví? Máma mi ho před Štědrým dnem zakazuje jíst, ale návštěvám dává. Julie si vstane z křesla a jde do kuchyně. Karas: Počkej, kam jdeš? Vždyť tě můžem zastřelit! 22

23 Julie (ušklíbne se): Do toho. Můj bratr se o to snaží už čtyři roky. Tou samou zbraní. Karas zahanbeně stáhne nataženou ruku s pistolí. Urban: Cože? Julie mu podává tác s cukrovím. Julie: Vždyť je to plastový! Byt Julie, ten samý den Julie ukazuje Karasovi s Urbanem svou sbírku breberek. Julie: A tohle je střevlík zlatohlávek. Chytli jsme ho s tátou. A tady mám už motýly, ale ti mě moc neberou. Motýly sbírá každej. Karas a Urban jsou zaujati. Na stole je miska s posledními třemi kousky cukroví. Urban: A vyšiješ nám to teda? Karas: Šéf je idiot, ale určitě za to něco dostaneš. Urban: Hlavně po nás ale nechtěj někde lovit brouky. Julie: Né, fakt né. Navíc s broukama končím a chci dlouhošíjky. Hele a co teda mám jako vyšít? Urban: Něco vánočního. Julie: Mám to orámovat? Mám teď nové bavlnky, jakou byste chtěli? Lososovou, starorůžovou, masovou nebo krémovou? Karas s Urbanem na ni šokovaně koukají. Julie se zachichotá. Náměstí, ráno Na náměstí stojí vánoční strom, pod ním jsou stánky s punčem, znějí koledy. Je Štědrý den. V postranní uličce se setkává Julie s Karasem a Urbanem. Julie nese balíček. Julie: Tadááááá. Tady to je. 23

24 Karas rozbaluje balíček. Společně se dívají na vyšitou betlémskou hvězdu. Je nádherná. Julie zvolila různé odstíny stříbřité a zlaté bavlnky, z nichž některé se při natáčení proti světlu lesknou. Karas (dojatě): Julie, to je krásné. Urban: Neměla bys lovit brouky, ale dělat jenom tohle. Karas: Nikdy jsem neviděl nic tak úžasného. Proboha No doprdele. Fakt je to moc pěkný! Julie: Tak jo no. Já už musím jít, ať máma nemá řeči. Jo. A co dostanu? Karas: Cokoli si řekneš je tvoje. Julie: Mohli byste mi unudit bráchu! Tak šťastný a veselý! Kostel, interiér, večer Po Půlnoční mši se schází lidé v místnosti za sakristií. Je nazdobená, na stolech je jídlo a na zdi visí výrobky Klubu přátel křížkového stehu. Paní Malinová: Paní Jaskulková. Marně vyhlížím váš výtvor! Rút se nadšeně procpe za ní a rozváže sametový papír se zlatou mašlí. Rút: Je to velkolepé Rozhrne látku a ukáže všem obsah balíčku. Lidé se zájmem přijdou blíž. Najednou vidíme jejich postupnou proměnu od počátečního zájmu k šokovanému výrazu. Do místnosti vtrhne malá skupinka dětí oblečených jako andělíčci. Vrchní andělíček: Přišli jsme vám zvěstovat radostnou novinu. Dnes v Betlémě se narodil náš budoucí pán, vládce nebes a pastýř Ježíš Kri Dítě zpozoruje stojící Rút, protočí se mu oči a omdlí. Rút drží v ruce svou původní kreaci, na které je křivým stehem růžovou a zelenou bavlnkou vyšitá Panna Marie, která drží zelený chuchvalec. Nad zeleným cosi je vyšita šipka s nápisem Ježíšek. U bohorodičky stojí osel, který je nešikovně vyšit tak, že vypadá jakoby Pannu Marii chtěl zezadu trknout nebo 24

25 i něco horšího Vedle ještě stojí dvě postavy, z nichž nejde dobře poznat, která je vůl a která Josef. Náměstí, pozdě večer na Štědrý den U stánku s punčem stojí Karas a Urban. Karas: Dám si jeden andělskej. Prodavač: Chcete dvojitou dávku rumu? Karas: Ne díky. Urban: Už začínáš šetřit jo? Karas (odfrkne si): Tak bude to ještě průser. Oba muži uvidí v davu na náměstí Julii s rodiči. Urban (k prodavači punčů): Dáte nám ještě jeden dětskej? Karas a Uran jsou po náměstí směrem k Julii. Karas: Hele, co kdybychom se fakt stali gangstery? Aspoň okresními? Kamera zabírá plné náměstí lidí a skončí záběrem noční oblohy. 25

26 26

27 Národ nad národ Matúš Kmec

28 28

29 Ulica, jeseň A: Kámo? Kámo no hej ty! Sa tváriš, jak keby si ma nepočul. B: No prosím? A: Nemáš nejaké drobné naviac? B: Sory, nemám drobné, akurát teraz som bol v bankomate a A: Jasne do riti, všetci sa vykecávajte, že nemáte drobné boha. B: Ale ja fakt nemám. A: Piči kríza je, vraj ľudia nemajú čo do huby, ale bankovkami im to len tak šuští, chápeš. B: Mne to ani nešuští, ja som študent. A: Kurva práca nikde ani za drobné, ale hen študentovi to šuští. B: Nešuští, tu mám dvojkilo, menej si vybrať neviem a viac už tak či tak nemám. A: Dobre, dobře, šak nehovorím len o tebe. Všetci sú tu bez drobných. Čo si tí ľudia nenechajú vydávať či kiu mater? B: V tomto vám moc nepomôžem. A: Kľudne mi tykaj ale, my slováci musíme držať spolu. Jak keby sme sa poznali, chápeš. Cudzinecká légia alebo tak, chápeš. B: No jasne že. Tak teda nazdar. A: Nazdar, ja som Jožo. A: Mi ani ruku nepodáš, čo? Boha jak špine poslednej. No ale nič to, chápem ťa boha. Tiež by som si ruku nepodal. B: Ja už musím ísť, celkom sa ponáhľam. A: Kurva a nemáš aspoň cigu? B: Cigu, jasne. Dakde tuto, počkaj a hen. Nech sa páči. A: Ti jebe marska! Ty máš marsky. Boha to je zázrak toto. Máš aj oheň? Díki moc. A šak čo tam tak stojíš, daj si jednu so mnou. B: Ja sa ale ozaj ponáhľam. A: Ale nehuč už a sadaj sem. Každý sa tu len ponáhľa, si aspoň ty sadni nachvíľu, keď už. Tuto Džekson ťa nekusne. On sa len tvári drsno, vieš ako... B: Viem, viem. A: Piču vieš. Si nikdy nežil na ulici. Biznis riešim dvadsaťštyri sedem, žiadne voľno. B: A hlad šéfuje, že? A: Ale, chlapec sa vyzná teda. To odkiaľ vieš? B: Som z Bratislavy, tam to melú všetci dookola. 29

30 A: Jáj, tak z Bratislavy boha. To je možné, že sa aj poznáme. Michalská brána vieš, kde je? B: Každý deň som chodil okolo. A: Vážne? Ja som pod ňou stával kedysi. Kým som ešte tuto Džeksona nemal. Potom ma už dekovali fízli odtiaľ. Kurvy riadne sú to tiež. Tuto v Praze sú o inom, chápeš. Ešte aj prikrývku ti nechajú, keď si ju raz ukradneš. B: Hej hej to som si všimol, že tu ľudí až tak nebuzerujú. A: Že nebuzerujú? To zas ako odtiaľ potiaľ. Ale sú lepší jak na Slovensku, to hej. Lepšie sa tu žije, chápeš. B: Krajšie ulice či čo? A: Né, ale rýchlejšie si zarobíš na víno aj psovi konzervy. Výpredaje, blšák, bohatšie koše a Ti jebe, fakt že marska. Odkiaľ boha? B: Som tu iba týždeň, tak ešte mám z domu. A: Marsky. To je to jediné, prečo by som sa ešte vrátil. Né domov, len do prvej trafiky na hraniciach, chápeš. Títo nevedia, čo je to pravá ciga. B: Majú startky. A: Ale čo tam startky? Móžem im osrať startky. Tie sú nič, chápeš? Nič! Aj Džekson by ti povedal. On tiež kedysi fajčil. B: Dá sa uznať. Dobře, hm, Jožo, tak sa vidíme hádam. A: Jasne, ja som tu vždycky. Kámo čakaj ešte. B: No čo? A: Máš ešte marsky? By som od teba aj kúpil. B: Vieš čo, tu máš celú krabičku a teš sa. A: Ti jebe fakt že celú krabičku? To čakaj hneď. Tu máš daj si z vína. B: Nie diki, nechcem a už fakt sa ponáhľam. A: Nerob drahoty hen, chápeš. Ťa núkam najcennejším, čo mám. Hen aj pohár ti dám. B: Pohár na stopke, skapem. To čo všetko máš v tom batohu? A: Všetko boha. Celý život. Gitaru mi rozdupali dáki holohlaví chuji, minule, jak som driemal tuto takto. Tak na gitaru, nazdravie boha. B: Nazdravie, nazdravie. A: Jáj piči, ten deň hneď chutí inak, keď má človek marsky, chápeš. Ani to víno neni také kyslé, že? B: Šak je úplne sladké. A: Však sladké, sladké. Ti dám ešte aj z bieleho ochutnať, čo povíš? B: Nie diki, nestíham prednášku. 30

31 A: Boha študent, čo kvôli prednáške aj chlast zadarmo zaprie. A ešte k tomu zo Slovenska. Ti jeblo z čechov? B: Nie, to zas nie, ale A: Tak potom boha čo robíš drahoty? Tu sadaj ešte, ti dám ochutnať bieleho. Trocha kyslejšie je, človek vypije. Zahrieva jak zahrieva, chápeš. Na a pi! B: A: Skús povedať, že je zlé. Dobré vínko dobré. Ja si ešte zapálim jednu teda. Ale boha budem s nimi šetriť. To je hotová vzácnosť. Šak počkaj, keď ich ukážem hentým na Florenci. Ma zožerú zaživa. B: Dobré je to vínko, fakt. Ale už musím. A: Nemusíš, nemusíš, len dopi. A do dna, chápeš. Chceš cigu? B: Dám si teda A ja si na teba inak aj spomínam. Pod tou Michalskou, jak si stával. A: No jasne šak číre vínko, číra myseľ. Ty tu aj dakde pracuješ? B: Kdeže, popri škole by som to nedával. A: A nevieš o dačom? B: Medzi stanmi, lúka, leto C: Tohle jsme vypěstovali tady s bráchou u nás doma. Docela ujde, že jo? B: Slušné tlaky, slušné. A čo vy vlastne robíte? C: To bych tady nerad nějak zbytečně rozváděl. I když počkej Ty jsi teďka říkal něco o tom, že se chystáš od září do Prahy, že jo? B: No, študovať. C: Hele, tak tobě bych o tom moh něco říct. My totiž tady s bráchou děláme takový kšefty. B: Aké kšefty? C: Sháníme studenty, kteří si chtějí rychle a lehce vydělat, a dohazujeme jim takový mítingy po domovech důchodců, víš. B: Aha, a čo tam akože robia? C: No, jako chce to dávku sebezapření, ale jde to. B: Nerozumiem presne. C: No, nechtěl bys dělat až budeš v Praze zabydlenej společnost starším dámám? Jako né žádné práchnivějící, ale takové ty starší dámy na úrovni, víš. B: A ty si také dačo už robil? 31

32 C: No jasně, oba s bráchou jsme tak začínali. Teďka jsou z nás už obchodní zástupci tí společnosti. Za padesát euro na hodinu, dva až třikrát do týdne, vyděláš si celkem tlustej balík ke studiu. Co ty na to? B: Ja ti ozaj neviem. Takto z fleku na mňa zahučíš. Nie je to trocha choré? C: Choré, choré. Dneska je už všechno choré. Hele, tak já ti na sebe nechám kontakt, a když si to rozmyslíš a budeš u nás, tak zavolej, jo? B: Ozvem sa určite, keď už nie preto, tak aspoň by sme mohli zopár pív niekde popiť Diktuj číslo. C: Počkej, teďka vychutnávám. Ty vole, ta musí bejt Slovenka. Máte opravdu hezký ženský. A hlavně jsou fakt hrozně milý. B: Aspoň niečím sa teda môže Slovák vo svete pýšiť. C: Jako ne že by ty naše byly ošklivější, nebo tak. To jako vůbec. Já mám na to všechno svou teorii. Chceš vědět jakou? B: No to si vypočujem teda. C: Víš co, když jsi se Slovenkou v posteli a nechce to, tak ti to říká tak pěkně: Áh vieš čo, radšej nié. Keď ja neviem, nechajme to ták. A ty pak dostaneš takovou zvláštní chuť, že to ještě zkoušíš, vole. I když pak už je to jenom hra, ale furt aspoň něco. Taková Češka ti v posteli řekne: Víš ty co? Ne vole! a už jsi skončil. No není to sakra krutá pravda? Ulica, jeseň B: Vlastne mám kontakt na chlapca. Ale musel by si sa najprv dať dokopy. Oholiť, ostrihať, umyť A: Bez problémov boha. Ti budem vďačný jak nikto. To tie marsky za všetko môžu. Vidíš, správny človek fajčí správne cigy. Hneď som vedel, prečo som si ťa vytipoval. B: Prosím ťa, veď ty oslovuješ každého. A: O to nejde, tebe som aj víno načapoval, boha chápeš. Tam je ten rozdiel. Slováci musia držať spolu. B: Hej hej, spolu. Len to ešte nevieš, čo ťa čaká. A: Ach, tak ti poviem. Aj keby som staré zámožné vdovy mal chodiť obrábať päťkrát do týždňa 32

33 33

34 34

35 Amina a Nwanko Klára Kolářová

36 36

37 Obraz 1 Interiér, den Sledujeme nestylizované, takřka dokumentární záběry z vánočně přezdobených obchodních center, které praskají ve švech. Hordy lidí se přesunují z obchodu do obchodu. Vidíme jejich pohyb, oblečení, nákupní tašky. Kamera občas spočine na nějaké lidské tváři. Záběry nákupních center jsou na začátku tiché, po chvíli se k nim přidá zvukový záznam rozhovoru dvou lidí, muže a ženy. Žena: Já myslim, že by z toho moh mít radost. U něj sice nikdy nevíš, to je fakt, ale mám takovej pocit, že tohle by ho mohlo potěšit. Muž: Neměli jsme mu ale přece dát spíš nějakou knížku? Žena: Těch má doma dost, celý tři knihovny. A ještě jednu v kuchyni. Muž: A jak ty to víš? Žena se na chvíli odmlčí. Žena: Říkal to. Muž: Tys byla někdy u něj doma? Žena (zaváhá): Ne. Odmlčí se oba, slyšíme jen jejich tiché dýchání. Žena: Dám ten poukaz do obálky a hodíme mu to do schránky. Ten dárek jim pak pošlou jeho jménem. Muž: Takže tři knihovny. Žena: Snad to těm chudákum pomůže. Vždyť oni tam žijou v hroznejch podmínkách. Muž: A ještě jednu v kuchyni. Obraz 2 Interiér, den Chatrč. Uvnitř je udusaná podlaha z hlíny. Vybavení je prosté, ale čisté. V rohu rohože na spaní, uprostřed nízká dřevěná 37

38 krabice sloužící coby jídelní stůl. Do chatrče proniká zvenku ostré slunce. V rohu sedí žena s tmavou barvou pleti, Amina (24). Loupe arašídy, sem tam nějaký schroupe. Občas zlobně střelí pohledem po muži, Nwankovi (27), který se rozvaluje na rohoži v rohu naproti a chrápe. Obraz 3 Interiér, den Amina a Nwanko sedí u skromného stolku uprostřed chatrče a obědvají. Nwanko: Zdá se mi to trochu přesolený. Amina: Sůl nám došla před třema tejdnama. Nwanko: To maso neni moc dovařený. Amina: To jsou sladký brambory. Obraz 4 Interiér, noc Nwanko leží v rohu na rohoži a chrápe. Amina sedí ve svém rohu a zašívá díru na Nwankových kalhotách. Obraz 5 Exteriér, den Nwanko a Amina stojí naproti sobě se založenýma rukama. Oba vypadají rozzuřeně, jsou zrůžovělí ve tvářích, prudce oddychují. Amina: Na co ty lidi, do prdele, myslej? Co my s ní tady teď budem dělat? Nwanko: A nemohli bysme si ji nechat? Přece bysme ji nějak uživili. Amina: Ty se nepostaráš ani sám o sebe! Celý dny chrápeš. Nejsi schopnej sehnat si žádnou práci. Tohle je jen další hladovej krk. 38

39 Kamera švenkuje z rozdurděného páru na vedle stojící kozu. Ta vypadá trochu zaraženě. Čučí do kamery, pak k ní přistoupí a olízne ji. Poté slabě zamečí. Kamera odšvenkuje zas zpátky na Aminu a Nwanka. Nwanko: Mně přijde roztomilá. Každý ráno bysme měli mlíko. Dokážeš si to představit? Amina: Beztak za chvilku pojde. Nwanko: Dám na ni pozor. Každý ráno s ní budu chodit nahoru na kopce, aby se napásla. Amina: Kecáš. Zejtra po tom ani nevzdechneš. Nwanko: Slibuju! Amina: Co si ty lidi o sobě myslí? Proč nám posílaj něco takovýho? Nwanko: Budou brzo Vánoce. Na poslední chvíli se páchaj dobrý skutky. Amina: Ten chlap, co nám to poslal musel bejt pěknej debil. Víme aspoň, jak se jmenoval? Nwanko(vytáhne z kapsy kartičku): Byl u toho vkaz, že je to od Pet-ra Hál-ka. Amina: Ten se ještě bude divit. Nwanko: Dojdu jí pro vodu, vypadá nějak špatně. Amina: Ta nám došla dneska ráno. Zkus zajít k jezeru. Nwanko: Ale dyť to je hrozně daleko! Obraz 6 Interiér, noc Amina na sešitou látkovou figurku připichuje cedulku s jménem Petra Hálka. Chvíli se na ni nežně dívá, pak vytáhne špendlík a zapíchne ho figurce do hlavy. Slabě se usměje. Obraz 7 Exteriér, den Koza hbitě vybíhá na kopce, které jsou jediné zelené široko daleko v kraji. Slyšíme, jak kozu stíhají těžké šouravé kroky. Po chvíli vidíme, že je to Amina (vejde do záběru). Stírá si pot z čela. V dlouhých záběrech sledujeme kozu, jak se pase. Amina usedá vedle do trávy, pak ulehá a zavírá oči. 39