Jean Liedloffová Koncept kontinua

Transkript

1 Jean Liedloffová Koncept kontinua Hledání ztraceného pro nás i naše děti štěstí $ DharmaGaia Praha 2007

2 Přeložila Bora Berlinger KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Liedloff, Jean Koncept kontinua: hledání ztraceného štěstí pro nás i naše děti / Jean Liedloffová; [z anglického originálu... přeložila Bora Berlinger], - 1. vyd. - Praha: DharmaGaia, s. - (Nová éra) Název originálu: Continuum concept 173.5/. 7 * * * * * ( = 87) - rodiče a děti - rozvoj dítěte - interpersonální vztahy - socializace - životní moudrost - Indiáni Jižní Ameriky - pojednání Vývojová psychologie. Individuální psychologie [17] Copyright by Jean Liedloff 1975, 1986 Translation by Bora Berlinger, 2007 Illustrations Markéta Kotková, 2007 Czech edition by DharmaGaia, 2007 ISBN

3 Adamovi Yarmoinskému, Jonathanu Millerovi, Johnu Horderovi, Jonasi Salkovi, Tarzie Vittachiové a Davidu Hearnovi, kteří koncept pochopili a vzali na sebe zodpovědnost za jeho podporu stejně tak jako já. A s láskou věnováno i Mouse a Janet.

4 Slovo úvodem Je známým faktem, že v západní společnosti ubývá dětí. Mnoho lidí volí bezdětnost, jiní mají jen jedináčka s tím, že další dítě už by nezvládli". Náš svět se pozvolna změnil tak, že v něm děti buďme upřímní trochu překážejí. Když se narodí, odříznou nás od zaměstnání, zúží společenské kontakty, způsobí, že seschnou naše finanční zdroje. Dělají nepořádek, šlapou do psích hovínek a záchvaty zlosti dostávají zásadně na veřejnosti. Vždyť já už jsem jako to moje děcko," postěžovala si mi nedávno jedna známá: Šaty neustále zapatlané, s nekoordinovanými pohyby, a když otevřu pusu, nedám dohromady kloudnou větu! To jsem netušila, že mi dá mateřství takhle zabrat!" Když se podíváme zpět do historie, uvědomíme si, že nikdy nebylo péči o dítě a slaďování práce a rodiny věnováno tolik pozornosti jako dnes. Odborníci chrlí jednu teorii či reformu za druhou. Rodiče si lámou hlavu, jak udělat kariéru a zároveň vypiplat co nejbáječnějšího potomka. A problémů s mládeží neubývá, spíše naopak. Proč je tomu tak? Protože rodič, jehož všední den se točí stále jen kolem dítěte, brzy ztumpachoví, a co hůř, hodnější děcko stejně nezíská. Přirozeností dítěte totiž je, že v rodiči očekává silnou aktivní osobu, která mu věnuje maximální a bezpodmínečnou lásku, ale zároveň nepřestane žít svůj vlastní smysluplný život. 6 Koncept kontinua

5 Protože příliš mnoho z dnešních profesí není dobře slučitelných s rodičovstvím, mimo jiné proto, že se odehrávají mimo domov, a odbornost nejednou spočívá ve vysoce sofistikovaných dovednostech, které potřebují téměř sterilní klid a probíhají jen v hlavě mámy či táty a v počítači, takže malé dítě nemá co pozorovat ani napodobovat a nudí se. Protože rodiče nemají jasno v tom, jak vymezovat hranice. Následuje zlobení a neposlušnost dětí, které tak dávají najevo frustraci z toho, že dospělí jim nejsou nápomocni stanovením jasných pravidel hry. Rodiče tuší, že v jejich vlastním životě i životě dětí cosi podstatného chybí, ale až příliš často nevědí, co to je. Kniha, kterou držíte v ruce, přináší mnoho dalších postřehů a zkušeností k výše nastíněné problematice, a nakonec přichází s překvapivě jednoduchým vysvětlením: Ztratili jsme nastavení parametrů, v nichž se má smysluplný život odehrávat. Smysl nespočívá ani v pochopení a přizpůsobení se složitosti současného stavu věcí, ani v bohatství, ani v pohodlí, ani v bezbřehé svobodě. Smysl je v jednoduchých, leč nutných, zákonitostech, jejichž pochopení nosíme v sobě, ale skryli jsme je pod nánosy civilizačního smogu a snahy vytřískat ze života za každou cenu maximum. Jdi do lesa k mravencům a uč se od nich," radí biblické přísloví. Jdi k jihoamerickým indiánům, možná leccos pochopíš," vyzývá autorka této knihy. Ostatní už záleží jenom na nás. Eva Labusová nezávislá publicistka Slovo úvodem 7

6 Slovo překladatelky Tato kniha se dotýká bolestivých témat. Pokud nemáte děti, zjistíte, jak odlišné mohlo být vaše dětství. Jak to, co jste považovali za normální, smutně ovlivnilo vaši šanci být šťastni v dospělém životě. Pokud děti máte, zjistíte, že zatím žádná z výchovných knih, žádný z odborníků v oboru péče o dítě ani vaše tchýně vám nenabízejí takové informace, které by zaručovaly šťastné soužití s dětmi. Anebo odhalíte oboje. Poznáte, jak dětem předáváte zažité vzorce, které jste nikdy nepodrobili kritickému zkoumání a které vás i vaše děti činí nešťastnými. Na cestu zpátky ke štěstí není nikdy pozdě a tato kniha nabízí i řešení. Její autorka strávila dva a půl roku v pralese Jižní Ameriky u Yequánů a Sanemů, kteří žijí na úrovni doby kamenné. Jsou neustále vyrovnaní a šťastní. Jejich děti jsou veselé, obětavé, poslušné a naprosto spokojené. Odpověď na otázku proč" však autorka nenašla hned. A my se můžeme kjejímu hledání připojit. Tato kniha v sobě totiž skrývá tolik, co jihoamerický prales. Já jsem po první expedici, tedy po prvním přečtení, tušila, že jsem našla odpovědi na otázky, které jsem ještě dokonce ani nestihla zformulovat. Pokusila jsem se některé postřehy uplatnit v životě. Ale coby prvorodička jsem se tenkrát jen zmítala mezi tím, co 8 Koncept kontinua

7 tvrdili odborníci (chytré knihy, porodní asistentky nebo dětský lékař), a tím, co jsem cítila. Z každé další expedice-četby jsem si odnášela více a více. A na mých dětech je to poznat. Druhé a třetí si užívaly daleko více tělesného kontaktu. Daleko více kojení podle potřeby. Daleko více nošení v šátku. Daleko více důvěry v jejich schopnosti a instinkty. Od ostatních dětí se odlišují jen částečně. Nemohou být stejně vyrovnané jako děti Yequánů. Společnost, ve které vyrůstají, je vůči dětem odmítavá, až nepřátelská. Ani já, jejich máma, se nechovám vždy správně. Ale přesto se odlišují. Návštěvy se mě ptají, čím to je. Výtisků Konceptu kontinua už jsem rozdala bezpočet... Ale naštěstí existují i v naší společnosti lidé, kteří žádnou knihu nepotřebují, a přesto se nejen vůči dětem chovají správně. Pokud se totiž rozhodnete s dětmi splupracovat a necháte se unést jejich přirozeností, začnou se probouzet i vaše instinkty. Bora Berlinger Slovo překladatelky 9

8 Úvod Rodičům V roce 1975, tři měsíce předtím, než tato kniha vyšla, mě jeden přítel požádal, abych korektury půjčila jeho známým, kteří čekali miminko. Millicent i její muž Mark, kterýje lékař, je okamžitě přečetli. Millicent i jejich tříměsíčního syna Sethajsem poznala osobně, když k nám později přišli na oběd. Millicent mi vyprávěla, že byli oba přesvědčeni, že mé názory mají smysl, protože odpovídaly jejich vlastním pocitům. Velice jí záleželo na tom, aby se kniha dostala do rukou i ostatním rodičům, ale zároveň jí dělalo starosti, že mnohé z nich určitě odradí, že by měli své miminko po několik měsíců nepřetržitě nosit. Smysl jsem pochopila," vyprávěla, ale byla jsem si jistá, že nebudu ve dne v noci něco tahat jako pytel brambor. Myslím, že tím lidi úplně odradíš. Proč prostě nenapíšeš: strčte nákup do kočárku a miminko do šátku? Takjakjsi to řekla v rádiu? Většina by to tak určitě udělala. A když pak přijdou domů, budou v nošení určitě pokračovat. Já jsem Setha nikdy neodložila, protože se mi nechtělo." No to je ono!" odpověděla jsem. Ono to funguje, až když máte miminko a neignorujete to, co k němu cítíte. Ne proto, že vám to někdo tak řekl. Určitě by se vám nechtělo starat se tak intenzivně o,ňáký bejby', dokud ho neuvidíte a nezamilujete se do něj." Problém s koupáním jsem vyřešila tak, že si Setha vezmu do vany a koupeme se spolu. Pokud Mark přijde domů včas, 10 Koncept kontinua

9 neodolá a vleze si k nám. Navíc vedle Setha spí Mark stejně rád jako já. Naštěstí jsem nemusela opustit zaměstnání. Máme s kamarádkou tiskárnu. Pracuji vestoje a už jsem si zvykla mít Setha ve vaku na zádech nebo na boku. Když chce nakojit, přešoupnu ho dopředu. Vůbec nemusí plakat, jenom zamrouká a začne hledat. V noci taky stačí, že se začne vrtět, a já vím, že má hlad. Tak dostane prs a vůbec se nemusí probudit. Našla jsem způsoby, jak udělat všechny práce doma i na zahrádce, aniž bych ho musela odložit. Vytahuji ho ze šátku, jen když ustýlám postele. Roluji ho mezi dekami a polštáři, a to se mu hrozně líbí. A když musím nanosit uhlí ze sklepa, počkám si na Marka, aby mi pomohl. Jsme od sebe odloučeni, jedině když si vyjedu na koni. Ale to ho má v náručí kamarádka. Stejně se ale nemohu dočkat, až si ho po projížďce zase vezmu. Když ho mám u sebe, cítím, že tak to má být." Během oběda byl Seth velice vyrovnaný a klidný, takjako yequánské děti, o kterých píšu v knize. Nebylo těžké ho chovat. Je pochopitelné, že v západní civilizaci nejsou malé děti vítány v obchodech, kancelářích či na oslavách. Obvykle vřískají, kopou a máchají rukama, propínají tělíčka, takže je potřeba držet je oběma rukama a neustále je mít pod dohledem. Mám pocit, že mají nashromážděno hodně nevybité energie, protože většinu času tráví bez kontaktu s aktivní osobou, skrze kterou by mohly tuto energii vybít. Když je vezmete z postýlky, jsou ztuhlé napětím a pokoušejí se tohoto nepříjemného pocitu zbavit tak, že ohýbají končetiny nebo signalizují osobě, která je drží, abyje houpala na koleně nebo vyhazovala do vzduchu. Millicent byla překvapená, že je Sethův svalový tonus odlišný od tonusu ostatních dětí. Jeho tonus je příjemně uvolněný. Ostatní miminka mají svalový tonus jako pohrabáč. Musíme si uvědomit, že pokud budeme s miminky zacházet tak, jak se to dělo po tisíciletí, budou z nich klidná, vyrovnaná stvořeníčka. Jen tak se mohou matky zbavit krutého konfliktu vy- Rodičům 11

10 cházejícího ze střetu zájmů: buď pracovat, nebo sedět doma, izolované, znuděné a bez jakéhokoli kontaktu s dospělými osobami. Děti, které vezmete do práce, jsou tam, kde mají být s maminkou. A maminky jsou tam, kde mají být mezi sobě rovnými. Náplní jejich práce není starat se o miminka, ale činnost hodná inteligentního dospělého. Ale zaměstnavatelé této myšlence nakloněni nebudou, dokud se pověst miminek nezlepší. Časopis Ms se pokusil uvést do praxe miminko v kanceláři". Moc hrdinský čin to však nebyl miminka si neužívala tělesného kontaktu, ale ležela v kočárku vedle stolu. Ne každému se povede uvést principy kontinua do praxe tak rychle jako Millicent a Markovi, kteří už stihli stejným způsobem vychovat několik dalších dětí. Napsala mi také Anthea, maminka, která si po přečtení knihy uvědomila, že by měla víc poslouchat vlastní instinkty než názory odborníků. Její čtyřletý syn Trevor byl vychovaný naprosto špatně". Byla těhotná a rozhodnutá vychovávat další dítě v souladu s kontinuem, ale co Trevor? Je těžké nosit čtyřleté dítě v šátku, aby se tak srovnaly nedostatky fáze v náručí". Je přece důležité, aby si mohl hrát, učit se a objevovat, takjak to odpovídá jeho věku. Navrhla jsem Anthei a jejímu muži Brianovi, aby vzali Trevora do manželské postele a přes den jej nechali na pokoji, jen mu občas navrhli, aby si k nim sednul na klín, a byli mu vždycky k dispozici, když bude potřebovat tělesný kontakt. Taky jsem je poprosila, aby si vedli deník. Bylo to krátce poté, co kniha vyšla, a já myslela, že by jejich zkušenosti mohly být užitečné. Anthea si vedla deník velmi poctivě. Několik prvních nocí se nevyspal ani jeden z nich. Trevor se mlel a kvíkal, kopali si do obličeje a šťouchali lokty do žeber. Trevor chtěl v nejnemožnější hodinu napít. Pak si lehl napříč a rodiče vytlačil na samý okraj postele. Brian často odcházel do práce s červenýma očima a celý nevrlý. Ale vydrželi, na rozdíl od rodičů, kteří po prvních třech čtyřech nocích prohlásili, že to nefunguje, tak se nedá spát", a vzdali to. 12 Koncept kontinua

11 Po třech měsících už Anthea referovala, že nemají problémy. Všichni tři spí v noci výborně. Nejenže se výrazně zlepšil jejich vztah k Trevorovi, ovlivnilo to i jejich vztah partnerský. A navíc, Trevor přestal být ve školce agresivní," napsala Anthea na konci své zprávy. Za několik měsíců se Trevor sám od sebe přestěhoval zpátky do své postýlky. To, co bychom mohli popsat jako kojeneckou potřebu společného spánku, bylo uspokojeno. Jeho nová sestřička je také v manželské posteli a Trevor ví, že může kdykoli přijít. OPRAVDU NEMUSÍTE MÍT VÝČITKY SVĚDOMÍ, ŽE JSTE TO VŠECHNO NEDĚLALI SPRÁVNĚ UŽ DŘÍV Jiná maminka, Ráchel, která má dvě odrostlé děti, mi napsala: Vaše kniha byla jednou z nejhnusnějších věcí, jaké jsem kdy četla. Nechci tím říct, že neměla být nikdy napsána. Ani nelituji toho, že jsem ji přečetla. Jenom mě krutě zasáhla, hluboce zranila. Nechce se mi postavit se tváří v tvář vaší teorii, snažím se vyhnout možné konfrontaci s ní... (bůh vám odpusť tu část o tom, co prožívá novorozenec, neboť vyjádřeno slovy Noela Cowarda já vám neodpustím nikdy). Je mi záhadou, že vás ještě nikdo nepolil dehtem a nevyválel v peří. Každá matka, která si knihu přečte, musí učinit, co je v jejích silách, aby zabránila důsledkům vaší teorie... Víte, já jsem přesvědčená, že to bylo tím, že jsem si tenkrát myslela, že všecko to rozčilování, kterým jsme si prošli, bylo normální a nevyhnutelné,přirozené', abych použila slovo, kterým se vás snaží uklidnit ostatní maminky, dětští psychologové a literatura aby se to dalo snést. Vy jste mi nasadila do hlavy myšlenku, že by to mohlo být jinak. Víte, nebudu se stydět a přiznám vám, že jsem po přečtení knihy nemluvě o době během četby byla v takové depresi, že jsem pomýšlela na sebevraždu." Rodičům 13

12 Naštěstí se Ráchel nezastřelila a časem jsme se spřátelily. Je z ní zanícená zastánkyně konceptu kontinua a já hluboce obdivuji její upřímnost, s jakou píše. Ale nálady, které popsala deprese, pocit viny, lítost, se u čtenářů s odrostlými dětmi opakovaly až moc často. Ano, samozřejmě je to strašné, když si představíte, co jste napáchali lidem, které máte nejradši, a to navíc s nejlepšími úmysly! Ale nezapomeňte, co naši milující rodiče stejně nevinní a nevědoucí způsobili nám a co bylo bezpochyby spácháno i na nich. Většina dostupné literatury nám radí, jak ničit důvěřivého novorozence: stalo se to zvykem (o důvodech proč" tu nebudu spekulovat). Má tedy někdo z nás právo vzít vinu na sebe? Nebo podat žalobu za podvod? A na druhé straně, pokud máte strach z toho neodůvodnitelného pocitu osobní viny, ale neuvědomíte si, co si navzájem pácháme, jak doufat ve změnu k lepšímu? Vezměte si například Nancy, krásnou bělovlasou ženu, která navštívila mou přednášku v Londýně. Vyprávěla mi, že poté, co si ona i její pětatřicetiletá dcera knihu přečetly, sblížily se takjak nikdy předtím. Jiná maminka, Rosalind, mi povídala o tom, že po přečtení knihy upadla na několik dnů do takových depresí, že jenom plakala. Její manžel to chápal a trpělivě se staral o jejich dvě dcerky. Rosalind byla tak zesláblá, že ve světle nových informací nebyla schopná žít dál. V jistém bodě jsem si uvědomila, že jediný způsob, jak z toho ven, je přečíst si knihu ještě jednou, tentokrát abych načerpala sílu." NAŠE ZVLÁŠTNÍ SLEPOTA Jednoho dne mi vzrušeně telefonoval známý, co se mu přihodilo v autobuse. Všiml si, že sedí za dámou indického původu, jejíž malé dítě se těšilo nenuceného vztahu plného respektu, jaký se v Británii vidí zřídka. Bylo to nádherné," říkal. Právě jsem dočetl tvou knihu a oni byli živou ilustrací. Dřív jsem takové lidi 14 Koncept kontinua

13 potkával docela často, ale nikdy jsem si toho nevšiml. Ani jsem netušil, co všechno bychom se od nich mohli naučit, kdybychom pochopili, proč jsou takoví. A kdybychom pochopili, proč nevidíme." Jsme tak slepí, že v Británii dokonce existuje Národní asociace pro rodiče dětí s poruchami spánku. Patrně funguje stejným způsobem jako Anonymní alkoholici rodiče plačících dětí posiluje a uklidňuje je větami typu oni z toho vyrostou", střídejte se s manželem, aby se každý z vás aspoň trošku vyspal", miminku to neublíží, když ho necháte řvát, pokud víte, že mu nic není". To poslední, co vám mohou nabídnout, je: Když už nic jiného nepomůže, opravdu to miminku neuškodí, když ho vezmete k sobě do postele." Nikdo nepřijde s návrhem válku ukončit a důvěřovat miminku, které hlasitě a naprosto jasně dává všem najevo, kde je jeho místo. O DÍTĚTI VE STŘEDU POZORNOSTI A O LIBERÁLNÍCH RODIČÍCH Rodič, jehož den se točí výhradně kolem péče o dítě, se bude s největší pravděpodobností nejen nudit, ale bude nudný i pro ostatní. Navíc bude nejspíše pečovat o dítě škodlivě. Miminko očekává, že se bude nacházet v centru života aktivní osoby a bude s ní v neustálém tělesném kontaktu. Očekává, že bude svědkem naplněného života, jaký čeká i na něj samotné. Během fáze v náručí" má za úkol být pasivní a pozorovat. Má radost z občasné přímé pozornosti, z pusinek, lechtání, vyhazování do vzduchu apod. Ale jeho základní náplní práce je vstřebávat činnosti, jednání i okolí osoby, která o ně pečuje, ať je to dospělý či dítě. Tyto informace je připravují na to, aby jednou zaujalo místo mezi svými. Pomáhají mu pochopit, co se děje. Pokud budete zkoumavým pohledem sledovat miminko, které zkoumavě pozoruje vás, bude to tuto velice silnou potřebu mařit a zároveň mu to způsobovat hlubokou Rodičům 15

14 frustraci, svazovat vědomí. Miminko očekává silnou, aktivní centrální osobu, na jejíž periferii je jeho místo. Rodič, který je emocionálně nejistý, poddajný, který hledá souhlas a uznání, toto očekávání nenaplňuje. Miminko bude své potřeby dávat najevo stále silněji, ale to neznamená, že potřebuje ještě víc pozornosti. Potřebuje správný druh zážitků. Velká část jeho frustrace je způsobena tím, že se mu nedaří svými signály (pozor, něco je špatně!) uvést situaci na správnou míru. Antisociální chování mnoha zlobivých a neposlušných" dětí je v podstatě jen prosbou, abyjim někdo konečně ukázal, jak se chovat. U liberálních rodičů jsou děti neustále ochuzovány o ukázky dospělého života, jež by jim pomohly najít své místo, které v přirozené hierarchii zkušenějších a nezkušených hledají. Místo, kde jejich vhodné chování akceptováno je a nevhodné chování akceptováno není, zatímco ony samy jsou akceptovány vždy. Dítě potřebuje vědět, že od něj očekáváme přirozeně sociální chování, dobré úmysly, snahu správně jednat a touhu řídit se spolehlivými reakcemi svých rodinných příslušníků. Hledá informace o tom, co se dělá a co se nedělá. Například když rozbije talíř, potřebuje zažít, že se zlobíme nebo jsme smutní, protože je talíř rozbitý. V žádném případě ale nepotřebuje, abychom ho za to snižovali samo je přece smutné či nazlobené, že nebylo opatrnější a nechalo talíř upadnout. Pokud liberální rodiče nerozlišují mezi vhodným a nevhodným chováním, snaží se je dítě dotlačit do jejich správné role a často se chová o to rušivěji a destruktivněji. Pak se stává, že rodiče ztratí trpělivost, všechna jejich potlačená zloba na dítě exploduje, nejspíše mu předhodí, že už ho mají dost", a pošlou ho pryč. Dítě si z toho odnese následující poselství: celé mé chování, které dosud tolerovali, bylo de facto špatné, jejich pocity byly nevěrohodné a má nenapravitelná špatnost dovedla jejich předstírání ke konci. Takto se tato hra odehrává v mnoha domácnostech a děti postupně pochopí, co se od nich očekává: pokusit se, abyjim pro- 16 Koncept kontinua

15 šlo co nejvíce nevhodného chování, než padne sekyra, než bude odhalena jejich pravá tvář neakceptovatelný. V některých extrémních případech jsou rodiče, kteří měli první dítě v pozdějším věku, tak zbláznění do svých miláčků, že jim ani náznakem neukáží rozdíl mezi tím, co se dělá, a tím, co se nedělá. Jejich děti jsou frustrované až k zbláznění. Bouří se při každé nové otázce: Chtěl bys tohle?", Máš chuť dělat ono?", Co bys ráda k jídlu?... na sebe?... na hraní?", Co chceš, aby teď maminka udělala?" atd. Znala jsem jednu nádhernou dvouapůlletou holčičku, se kterou rodiče tímto způsobem jednali. Ta se ani neusmála. Vždy, když sejí pokusili takto podlézavě navrhnout něco, co by jí náhodou mohlo udělat radost, nespokojeně se zamračila a zarputile opakovala Ne!". Její odmítnutí vedlo k dalšímu ponižování a zoufalá hra tak pokračovala. Holčičce se nepovedlo donutit rodiče, aby jí aspoň jednou dali příklad, ze kterého by se mohla učit. Pořád sejí ptali na vedení. Mohla dostat cokoli, o co by si řekla, ale její skutečná potřeba zůstala nepochopena: žít uprostřed rodiny, kde dospělí žijí svůj dospělý život. To, s jakou energií se děti pokoušejí na sebe upozornit, neznamená, že potřebují pozornost ony samy. Je to známka toho, že trpí, a snaha upozornit osobu, která o ně pečuje, aby situaci napravila. Pokud se to dítěti dlouhodobě nedaří, stane se z této nenaplněné potřeby cíl sám o sobě, který se projevuje jako nutkavá touha stát ve středu pozornosti po celý život. Z toho vyplývá, jak nevhodná je ta forma rodičovské pozornosti, která dítě nutí k dalšímu a dalšímu signalizování. Přirozená logika zakazuje věřit v evoluci živočišného druhu, jehož charakteristikou je to, že miliony mláďat přivádějí své rodiče na pokraj šílenství. Mimo Evropu a Ameriku naštěstí najdeme miliony rodin žijících v míru. Rodiče neměli privilegium" vzdělání, takže se nenaučili, jak nedůvěřovat a nerozumět vlastním dětem. A jejich děti se s radostí podílejí na rodinném životě. Rodičům 17

16 NOVÉ POZNÁMKY K PSYCHOTERAPII Můj přístup k léčbě efektů, způsobených deprivacemi z dětství, se vyvíjel. Nejdřív jsem se pokoušela zopakovat chybějící zážitky, později jsem přešla k práci s negativními výpověďmi, vědomými i nevědomými, které v psychice zůstávají coby výsledky těchto neprožitých zkušeností. Ve své psychoterapeutické praxi jsem zjistila, že je možné nízké či negativní nároky na sebe sama a na svět změnit, když pochopíte, jaká očekávání to jsou, jak vznikla a proč jsou chybná. Na počátku nejhlubšího pocitu neschopnosti je prapůvodní niterné poznání vlastní pravé důstojnosti. Toto poznání je později zrazováno a vymíláno zážitky, které vedou k mylným představám, k představám, o kterých v dětství nemáme šanci pochybovat. Strachy bezejmenné, beztvaré hrozby toho, co přijde, až hrůza pomyslet paralyzují naše svobodné jednání. Lidé jsou těmito strachy kolikrát tak omezeni, že jsou schopni žít pouze v jakési osobní bublině podobné vězení. Pokud budeme sledovat tyto děsy až k jejich počátkům, zjistíme, že se jedná o zážitky, které jsou konečně viděno očima dospělého hrůzostrašné jen pro dítě. Neustálé vyčerpávající úsilí vyhýbat se jim nakonec skončí. A ta část života, která byla v zajetí, se konečně může projevit. Najednou tedy můžeme být tím, čím jsme být nemohli, a dělat věci, které byly zakázané; být úspěšní nebo naopak chybovat; být hodní" nebo konečně přestat být tak hrozně hodní; milovat nebo přijímat lásku; riskovat nebo konečně s riskováním přestat. A to bez nemístného tlaku, který nám brání co nejlépe využít našeho úsudku, instinktů a intelektu. Na konci 70. let jsem se v anglickém Nottinghamu připojila k Dr. Frankovi Lakeovi, který právě dokončoval svou třicetiletou objevitelskou práci v oblasti výzkumu abreaktivní (regresní) terapie. Přečetl si mou knihu a chtěl mi ukázat, že negativní vlivy na lidskou psychiku, které mě tak znepokojují, nezačínají až 18 Koncept kontinua

17 po narození, ale ve stejně tak formativní fázi in utero. Musím mu dát za pravdu. Abreaktivní reakci totiž spustil i u mne. A později jsem byla svědkem dramatického znovuprožívání událostí před narozením u mnoha jeho pacientů a dokonce i některých mých pacientů. Leželi stočeni v klubíčku jako bezmocný plod, pohybovali končetinami, prožívali emoce a vydávali zvuky, které jsem rozpoznala jako typické pro toto vývojové období. Stále ještě této techniky využívám, pokud klient dospěje do bodu, kdy je pro něj nutné dozvědět se něco o porodu, jeho novorozeneckých zážitcích či zážitcích z dělohy. Mám dojem, že regrese, jakkoli je dramatická, není terapeutická sama o sobě. Hodnota takového zážitku spočívá v získání informací, které poté klient integruje do nového vnímání reálného stavu věcí ve vlastním životě (jako protiklad toho, jak si doposud myslel, že funguje). Někdy se regrese stane pověstným posledním kouskem puzzle, který umožní přejít od porozumění k realizaci, kdy spontánní chování klienta konečně začíná odrážet objevené pravdy. Ale je to ta pravda samotná, která vede k transformaci, a zdánlivě jen ta pravda, bez ohledu na to, jak se k ní došlo: zarytou detektivní prací za pomoci indukce a někdy i dedukce; přehodnocením našich přesvědčení, která jsme nezkoumali od té doby, co byla v dětství vytvořena (obvykle se týkají kategorií dobrého" a špatného"); ale i regresí či shromažďováním dat od osob, které si vzpomínají na události pro klienta v dané době katastrofické. Osvobozující výsledky tohoto procesu se obvykle začnou projevovat velmi rychle, k výrazným změnám dochází během měsíců. Ve světle konceptu kontinua je každý od počátku správně".* Pokud má problém a hledá pomoc, znamená to, že jeho druhově specifické potřeby nebyly adekvátně uspokojeny. Rodiče na jeho * Výraz správně" zde znamená to, co odpovídá odvěkému kontinuu našeho druhu, poněvadž to je přizpůsobeno sklonům a očekáváním, se kterými jsme se vyvinuli (pozn. překl.). Rodičům 19

18 evolucí precizně vyvinutá očekávání reagovali buď farizejským předstíráním, nebo dokonce zatracováním, místo aby jeho potřeby respektovali či naplnili. Rodiče, kteří nereagují, dítěti zprostředkovávají, že není hodno lásky, že nějak není dost správně". Dítě už ze své podstaty nemůže pochopit, že nemají pravdu: předpokládá, že je to jeho chyba. Když je tedy klient později schopen pochopit, že jeho dětský pláč, vzdor, pochybnosti o sobě samém, apatie nebo vzpoura byly korektní lidskou reakcí na nevhodné zacházení, změní se celé jeho vnímání sebe sama. Je užitečné podívat se na minulost tímto způsobem. Pro člověka, který byl neustále donucován, aby se cítil méněcenný, nechtěný či vinný, to vytváří ozdravující podmínky. Velice mě těší, že koncept kontinua objevilo pro sebe, pro své studenty a klienty i mnoho jiných psychoterapeutů. Během deseti let, co uběhly od vydání této knihy, se zlepšila celková situace pro přijetí jejího poselství v mnoha oblastech porodnictví, péči o dítě, sociálním zřízení, psychologii. I širší veřejnost stále častěji hledá věrohodné principy, jak žít. Velice silně mě motivovalo, když jsem si v posledním vydání Times přečetla v jedné filmové recenzi popis hrdinky: Její smysl pro sociální zodpovědnost je napájen spolehlivým instinktem, ne nějakou podezřelou ideologií." Doufám, že toto nové vydání, stejně tak jako překlady, které budou následovat, pomohou spolehlivému instinktu" informovat a formovat naši velmi podezřelou ideologii. Londýn, Koncept kontinua

19 Kapitola první Jak jsem naprosto radikálně změnila myšlení Tato kniha nevypráví příběh, ale popisuje myšlenku. K tomu vám ale musím povyprávět něco ze své minulosti, aby bylo jasné, jak se půda pro kořeny konceptu připravovala. Snad to pomůže objasnit, jakým způsobem se mé myšlení dostalo tak daleko od názorů, ve kterých jsem v Americe 20. století byla vychována. Do džungle Jižní Ameriky jsem se vydala bez nějaké teorie, kterou bych si chtěla potvrdit. Byla jsem prostě jen zvědavá na indiány a nejasně jsem tušila, že bych se od nich mohla něco důležitého naučit. Když jsem během svého prvního pobytu v Evropě pobývala ve Florencii, dva italští výzkumníci mě pozvali na hon za diamanty do oblasti venezuelské řeky Caroni, přítoku Orinoka. Bylo to pozvání na poslední chvíli a měla jsem dvacet minut na to rozhodnout se, rychle se dostat do hotelu, sbalit si kufry, uhánět na nádraží a naskočit do vlaku, který už se rozjížděl. Bylo to velice dramatické, až děsivé. Pak se situace uklidnila, a já jsem zjistila, že sedím v kupé se zaprášeným okýnkem a přecpaném kufry. Uvědomilajsem si, že jsem na cestě do opravdové džungle. Nemělajsem čas přemýšlet, zjakých důvodů chci jet, má reakce byla ale okamžitá a jistá. Nepřitahovaly mě diamanty, i když Jak jsem naprosto radikálně změnila myšlení 21

20 vykopat si vlastní bohatství z břehů tropické řeky znělo jako ten nejlepší myslitelný způsob, jak si vydělat. Bylo to slovo džungle, které skrývalo celé to kouzlo, možná i kvůli tomu, co se mi přihodilo v dětství. Stalo se to, když mi bylo osm, a zdá se, že to bylo velice důležité. Stále na to myslím jako na klíčovou událost. Ovšem jako většina takových momentů osvícení mi to dalo pouze nahlédnout do existence řádu, neodkrylo to jeho uspořádání ani nenaznačilo, jakjeho odraz udržet ve zmatcích každodenního života. Přesvědčení, že jsem zahlédla prchavou pravdu, mi vůbec nepomohlo se v těch zmatcích orientovat. Byla jsem zklamaná. Ten krátký obraz byl moc křehký na to, aby přežil cestu zpátky do reality. Ta příhoda jistě stojí za zmínku. Musela sice bojovat se všemi možnými každodenními zážitky, a co hůř se silou zvyku, ale byl to první náznak toho pocitu správnosti" (abych se vyhnula neohrabaným popisům), o jehož hledání pojednává tato kniha. Ta příhoda se stala během procházky v lesích v Maine, kde jsem byla na letním táboře. Slajsemjako poslední, trochu jsem se opozdila a spěchala jsem, abych ostatní dohonila, když tu jsem mezi stromy uviděla Mýtinku. Vzadu stála košatá borovice a uprostřed se rozprostírala vyvýšenina pokrytá světlým, skoro svítícím mechem. Osvětlovaly ji paprsky odpoledního slunce odrážející se od temně zelené barvy borovicového lesa a korunovala ji modř oblohy. Celá scéna měla v sobě něco dokonalého, tak silnou a všudypřítomnou kvalitu, až mě to přikovalo k zemi. Vstoupila jsem na její okraj a pakjsem pomalu, jako bych vcházela do kouzelného či svatého místa, došla doprostřed, sedla jsem si a pak položila tvář do svěžího mechu. Tady to je, pomyslela jsem si, a cítila jsem, jak ze mě opadává úzkost, která podbarvovala celý můj dosavadní život. Tady bylo konečně to místo. Všechno tu bylo tak, jak má být. Všechno bylo správně" strom, země pod nohama, kámen, mech. Na podzim tu bude všechno, jak má být. V zimě pod sněhem tu bude všechno, jak 22 Koncept kontinua

21 má být bezchybné ve svém zimním hávu. I na jaře, když zázrak za zázrakem znovu vypučí svým vlastním tempem něco odumře, něco vyraší poprvé, tu všechno bude stejné a naprosto správně". Měla jsem pocit, že jsem objevila chybějící střed všech věcí, klíč ke správnosti" samé. Cítila jsem, že si to poznání, které zde bylo naprosto jasné, musím zapamatovat. Chvíli jsem uvažovala, zda si s sebou mám vzít na památku kousek mechu, ale jakási dospělá myšlenka mi v tom zabránila. Přepadl mě strach, že bych opatrováním amuletu mechu ztratila tu pravou cenu: vhled, kterého se mi dostalo. Mohla bych si třeba myslet, že je má vize v bezpečí, pokud ten kousek mechu mám, a pak bych jednoho dne zjistila, že nemám nic víc než chumáček uschlé vegetace. Tak jsem si nevzala nic, ale slíbila jsem si, že si na Mýtinku vzpomenu každý večer před spaním, a tak se nikdy nevzdálím od její vyrovnávající síly. Bylo mi sice teprve osm, ale věděla jsem, že zmatek v hodnotách, který způsobili mí rodiče, učitelé, ostatní děti, chůvy, vedoucí v táboře a ostatní, bude ještě horší, jak porostu. Roky budou komplikace zhoršovat a bude čím dál tím těžší vyznat se v neproniknutelných motanicích toho, co je správné a co špatné, toho, co se dělá, a toho, co se nedělá. Už jsem si zažila tolik, že jsem si tím bylajistá. Ale pokud si s sebou ponesu Mýtinku, nikdy se neztratím, myslela jsem si. Ten večer jsem si na táborové pryčně Mýtinku vybavila. Naplnil mě pocit díků, a znovu jsem si slíbila, že si tu vizi uchovám. Po léta se její hodnota nesnížila, protože jsem si každý večer vybavovala mech, borovici, světlo tu úplnost. Ale jak léta plynula, občas jsem zjistila, že jsem na Mýtinku zapomněla, tu na několik dnů, tu na několik týdnů. Pokoušela jsem se znovu zachytit ten vysvobozující pocit, který ji předtím naplňoval. Ale můj svět už se zvětšil. Jednoduchý systém hodnot ze školky hodná holka, zlá holka převálcovaly hodnoty, které si často odporovaly. Byly to hodnoty mé kultury a mé Jak jsem naprosto radikálně změnila myšlení 23