Katalog k expozici. Oběti komunistické moci v severočeském pohraničí v letech

Transkript

1

2 Katalog k expozici Oběti komunistické moci v severočeském pohraničí v letech Zahajovací řeč: Eduard Vacek Prezident Federace nezávislých spisovatelů Dámy a pánové, vážení hosté, dovolte mi, abych vás jménem Federace nezávislých spisovatelů přivítal na zahájení expozice dokumentů, kterou jsme nazvali: Oběti komunistické moci v severočeském pohraničí v letech Jestliže jsme zvolili pro motto této výstavy, slova Petra Příhody, cituji: Nebyl to výbuch lidového hněvu, nýbrž akt právě vznikající státní moci, pak to nebyl výběr náhodný, ale pečlivý a uvážený. Jak tato výstava deklaruje ve svém názvu, šlo nám o to, doložit politickou i faktickou odpovědnost Komunistické strany Československa za tragický průběh soustřeďování německého obyvatelstva v severočeském pohraničí a jeho odsun z území Československé republiky v letech V uvedeném období ovládali komunisté Vojenské obranné zpravodajství a jeho prostřednictvím velení vznikající Československé lidové armády a rovněž Ministerstvo vnitra včetně utvářejícího se Sboru národní bezpečnosti. Z tohoto důvodu nesou velitelé příslušných jednotek Československé lidové armády, Sboru národní bezpečnosti a funkcionáři Ministerstva vnitra a národních výborů z řad komunistů plnou osobní i stranickou odpovědnost za svoji činnost, která vyvrcholila excesy a násilnostmi daleko za hranicí lidskosti a která z hlediska státní moci vedla k jejímu naprostému selhání. Tato výstava ukazuje, že to bylo možné jen proto, že si příslušníci Svobodovy armády s sebou přivezli na pancířích tanků ze sovětského svazu infekci zla, která vedla nejprve k infiltraci komunistické ideologie do státních struktur a později k explozi nekontrolovaného brachiálního násilí, jež bylo pojmenováno jako český gestapismus. Tento leninský princip brutální jakobínské moci byl nejprve uplatněn proti našim spoluobčanům německé národnosti a později, když se ověřil jako vhodný nástroj k likvidaci politických odpůrců i proti tzv. vnitřnímu nepříteli, kterým se ukázali být všichni ti, kteří kladli odpor komunistické ideologii. Není pochyb o tom, že násilné akty proti všemu německému po ukončení války a porážce nacismu byly pečlivě připravené po stránce ideové i praktické dávno předtím na území Sovětského svazu. Příslušníci

3 NKVD, kteří byli řídícími orgány obraného zpravodajství měli velké množství zkušeností jak s hubením vlastního obyvatelstva, tak i s jejich libovolným přemísťováním a vysídlováním. Leninské a Stalinské vyhlazovací a pracovní tábory byly velkým vzorem pro nacistické funkcionáře, kteří jen vylepšili technologii genocidy. Během sběru dokumentů, archiválií i fotografií jsme si uvědomili, do jaké hloubky měly orgány komunistické moci vypracovaný celý plán. Rád bych se zde zastavil u některých jednotlivostí, které překvapují detailním vypracováním. Obyvatelé podkarpatské Rusi, Rusíni, Volyňští Češi a další, kteří utekli před nacismem do Sovětského svazu byli jako špióni odsouzeni k dlouholetým trestům a deportováni do gulagů, kde byli de facto odsouzeni k smrti. Jen díky tomu, že mohli vstoupit do čs. armádního sboru, mohli přežít. Při obsazení a přivtělení podkarpatské Rusi k SSSR bylo těmto vojákům a jejich rodinám umožněno, aby kooptovali do ČSR. Jejich novým územím měly být Sudety a majetek po vyhnaných Němcích. Není divu, že tito Svobodovci s takovou vervou a osobním nasazením nejen vyháněli, ale i vraždili všechny Němce bez rozdílu, tedy bez ohledu na podíl viny, věk, pohlaví, či další kritéria. Noví obyvatelé Sudet, kterým byl rozdán německý majetek věděli dobře, komu mají být vděční, když ve volbách v roce 1946 volili KSČ v průměru o deset procent více hlasy, než byl celostátní průměr. Dobové dokumenty také přesvědčivě ukázaly, jak bylo zacházeno s antifašisty, kteří prý dobrovolně, v počtu přes osob opustili území Sudet a byli deportováni do oblastí Německa spravovaných Rudou armádou. V celém tom politickém a morálním marasmu té doby jsme objevili i významné osobnosti, které se snažily zabránit anexi komunistické zvůle do poválečného uspořádání naší společnosti. V oblasti vojenské to byl především generál Heliodor Píka, který reprezentoval významnou morální autoritu a který důsledně bránil sovětizaci armády. Za svoji antikomunistickou pevnost byl popraven v inscenovaném procesu. Mezi politiky to byli vybraní poslanci ÚNS, z nich zejména příklad JUDR. Bohumila Bunži ukazuje, že i v obtížném předúnorovém klimatu bylo možné se bránit morální a politické devastaci národa. Ze svého postavení dokázal donutit bezpečností složky, v té době již zcela v moci KSČ, aby vyšetřovaly poválečné excesy, nazvané jako porevoluční události. Díky tomuto významnému muži jsou k dispozici dokumenty, které objasňují excesy proti německému obyvatelstvu, ale i proti nepohodlným osobám české národnosti. Také tento muž byl komunisty odsouzen k smrti v inscenovaném procesu. Naštěstí nemohl být rozsudek vykonán, neboť JUDr. Bunža uprchl z dosahu komunistické trestní justice. Ministr spravedlnosti Prokop Drtina, který zastával nestrannou spravedlnost byl rovněž odsouzen k dlouholetému trestu odnětí svobody. Ne všichni byli služebníky sovětského režimu a komunistické strany. Své hrdinství však často zaplatili životem či dlouhodobým vězněním v nelidských podmínkách. Musím zde říci, že mnohé doklady a historické materiály, které jsme pracně získávali z archivů jsme získali jen díky hrubé nedbalostí orgánů StB, které nezničily vše, co mělo být zničeno, tak jak se to téměř podařilo v případě tzv. postoloprtského masakru. I když byli někteří přímí aktéři a velitelé vojenských akcí později pověřeni vysokými správními funkcemi (mám na mysli např. kapitána OBZ

4 Zíchu, alias Petrova, který byl tajemníkem ONV v Žatci) z archivů i dobového tisku zcela zmizely jejich fotografie i záznamy. Nejen našim vytrvalým úsilím ale také díky spolupráci archivů, muzeí a dalších soukromých spolupracovníků, kteří pro svoji četnost nemohou být jmenovitě uvedeni, jsme však posbírali dostatek střípků do mozaiky, aby obraz odpovědnosti za poválečné hrůzy mohl být úplný. Například ve věci již zmíněného postoloprtského masakru jsme se dostali mnohem dál, než vyšetřovatel policie v devadesátých letech, který tento případ zkoumal na základě oznámení spisovatele Ludvíka Vaculíka a jako nevyřešený odložil. My dnes můžeme přesně určit míru odpovědnosti jednotlivých osob, které se na záležitosti podílely. Chci také poděkovat přímým účastníkům či pamětníkům těchto událostí, bez jejichž pomoci a spolupráce by obraz těchto událostí nebyl úplný. Naše expozice je rozdělena do osmi oddílů, které mají následující názvy: Kořeny zla Ovlivňování vlastenců Uchopení moci Národní nepřítel Internační tábory Akce Postoloprty Zásah poslanců Vzpomínky obětí Při přípravě expozice jsme se setkali s velkým množstvím důkazních materiálů, které nemohly být pro svoji četnost na této výstavě uvedeny. Všechny tyto materiály, dokumenty a fotografie jednoznačně dokazují, že násilí v severočeském pohraničí bylo důsledně připraveno a realizováno pod vedením komunistické ideologie prostřednictvím branné a bezpečnostní moci. Na tomto násilí se podílely především sovětské bezpečnostní speciální složky NKVD, československé bezpečnostní jednotky OBZ a jeho bezprostřední výkon byl svěřen elitním vojenským jednotkám prvního československého sboru tzv. Svobodovy armády. Na násilí se podílely rovněž jednotky RG, partyzánů a jednotlivci s psychopatickými sklony, kteří svévolně zneužívali svěřenou moc. Je varovným mementem a historickou nespravedlností, že nikdo z aktérů tohoto bezprecedentního násilí nebyl potrestán. Násilné skutky zla byly přikryty a pardonovány nemravným zákonem č. 115 ze dne 8. května 1946 O právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků. V 1 tohoto zákona je doslovně uvedeno, že jednání k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů není bezprávné ani tehdy, bylo - li by jinak podle platných předpisů trestné.

5 Jen z těchto důvodů přetrvávají neuspořádané mezinárodní vztahy mezi Němci a Čechy. Tato expozice si klade za cíl přispět k diskusi o příčinách vzniku národních nevraživostí tím, že ukáže míru zodpovědnosti a viny jednotlivých subjektů a že ukáže, po léta pečlivě skrývané události ve světle pravdy. Tento záměr byl skutečným úmyslem organizátorů této expozice. Naše expozice je bezpochyby plně v souladu s rezolucí Rady Evropy ze dne , O nutnosti mezinárodního odsouzení zločinů totalitních komunistických režimů. Spolu s Evropským parlamentním shromážděním jsme také i my přesvědčeni o tom, že uvědomění si historie je jednou z podmínek pro to, aby se takové zločiny nikdy nemohly opakovat. Peter Klepsch, Förderverein der Stadt Saaz/Žatec e.v Pravda vítězí Pravda vítězí to bylo volebním heslem první republiky a nyní je pravděpodobné, že se stane i heslem třetí republiky. Německo se již záhy bez omezení a dalších výhrad přihlásilo k pravdě a ke své vině a to po stránce morální i finanční. Dnes otevřená výstava je bezpochyby významným krokem k realizaci této pravdy také v České republice. Česko německé vztahy byly po dlouhou dobu minulého století zatížené uraženou národní hrdostí. Falešná hrdost, nedůvěra a závist, stejně jako arogance, velikášství a touha po moci, vedly během války k prolití krve, ponížení a hrozným zločinům, zvláště na židovských obyvatelích českých zemí. Nahromadění těchto negativních citů a událostí vyvrcholilo v naší společné vlasti v létě roku 1945 a zhmotnilo se v hrozném zločinu, který byl po desítky let zamlčován a který zasáhl jen velmi málo skutečných viníků. Tato výstava věcně a korektně ukazuje tyto události. Díky nám všem, kteří k sobě hledáme společnou cestu se tato křeč ve vztahu mezi dvěma evropskými národy začíná pomalu uvolňovat. Smíření je možné pouze prostřednictvím nedělitelné a bezvýhradné pravdy. Tato výstava jí ukazuje. Přeji této akci takový úspěch, jaký si zaslouží Děkuji.

6 Několik případů z tzv. porevolučních událostí v severočeském pohraničí v roce 1945 Chomutov Začátkem června roku 1945 bylo nařízeno tehdejším vojenským velitelstvím v Chomutově soustředění všech Němců mužského pohlaví na sportovním hřišti, bývalé Jahnturnplatz v Chomutově. Na toto hřiště se museli bez výjimek dostavit všichni Němci ve stáří od roků. Chomutov byl v té době pod vojenským velením a velitelem byl škpt. později pplk. Karel Prášil, z Chomutova. Tento důstojník, jako velitel místní posádky nařídil soustředění Němců. Když se Němci soustředili, bylo vydáno nařízení, aby se dobrovolně přihlásili příslušníci SS. Protože se na výzvu nikdo dobrovolně nepřihlásil, byl vydán příkaz, aby se všichni němci svlékli do půl těla a bylo zjišťováno, zda má některý z nich na svém těle tetování, kterým byli označeni příslušníci SS. Při této kontrole bylo zjištěno asi 10 příslušníků SS. Zjištění byli odděleni od soustředěných Němců a odvedeni asi 30 m stranou, kde se na ně vrhli členové vojenského oddílu škpt. Prášila, známí pod jménem Prášilovi, vysvlékli je do naha a tloukli je. Svědkové uvedli, že viděli, jak je bodali bodáky z pušek, tloukli důtkami, tři vojáci přinesli železné tyče a tloukli je těmito tyčemi. Dále bylo svědecky doloženo, že jim byly železnou tyčí vypíchány oči. Svědek viděl, jak si jeden z mučených poté, když mu byla vražena tyč do oka utřel oko, které měl vyteklé rozmáznuté po ruce a tváři. Všichni SS-mani byli zmučeni tak, že zůstali ležet na zemi. Nejvíce byl trýzněn německý lékař, který měl být rovněž členem SS, avšak nebylo u něj nalezeno tetování, pouze v místech, kde mělo být, byla jakási jizva, která vrhla na lékaře podezření, že si tetování vyoperoval. Přesto, že lékař tuto konstrukci popíral, nikdo mu nevěřil a byl doslova utlučen. Tomuto lékaři byly roztaženy nohy a jeden z vojáků, urazil mu holí podobnou berlí přirození. Když všichni trýznění SS-mani nejevili známky života, byly přineseny svitky filmu a až na tři z nich byli ovinuti těmito svitky a zapáleni. Mučení nebyli zcela mrtví, což bylo zřejmé z toho, že sebou počali na zemi tlouci. Jakmile filmy dohořely, přinesl někdo z přítomných konev s vodou, dal do ní sůl a touto osolenou vodou poléval mučené osoby. Zbylé tři osoby, které nebyly zapáleny počal vyslýchat nějaký člověk. Tvrdilo se, že to byl nějaký novinář. Vyptával se jich, kdo byl v chomutovském okrese členem SS. Při výslechu asistovali členové vojenského oddílu škpt. Prášila, kteří jej ihned, jakmile vyslýchaný neodpověděl, tloukli důtkami. Když jeden z přítomných přistoupil k jednomu z asistujících vojáků, kterého upozornil, že vyslýchaný není schopen výpovědi, neboť pro prožitém trýznění mluví nesmysly, byl vojáky odstrčen. Asi ve hod. téhož dne se dostavil na místo, kde byli týráni Němci, příslušník MNV v Chomutově E. Polášek, člen mezinárodního Červeného Kříže, který energicky proti mučení protestoval. Když prohlásil, že bude případ hlásit mezinárodnímu Červenému kříži, nebude-li trýznění ihned skončeno, byli trýznění ihned zastřeleni. Zastřelení provedli příslušníci vojenského útvaru škpt. Prášila. Zbývající Němci

7 soustředění na hřišti byli seřazeni a vedeni pod vojenským dozorem na hranice republiky k obci Reisenheim, okres Chomutov. Při této akci bylo odvedeno veškeré mužské obyvatelstvo německé národnosti z Chomutova. Po odchodu němců však bylo zjištěno, že v Chomutově nezůstaly ani nejnutnější pracovní síly, který by udržovaly v chodu vodárnu, elektrárnu a jiné důležité podniky a proto člen MNV p. Davídek jednal s pplk. Prášilem o kritické situaci v městě a požádal ho, aby mu uvolnil některé Němce, kteří by mohli být zařazeni do pracovního procesu. PPlk. Prášil vystavil Davídkovi písemné potvrzení pro velícího důstojníka transportu, aby bylo uvolněno 10 Němců na nejnutnější práce. S tímto potvrzením jeli kromě Davídka i O. Skolil, A. Skůra a autodopravce Bartoníček automobilem za transportem. Dle jejich prohlášení se všude podél cesty po které transport šel, se nacházely mrtvoly. Bylo napočítáno 27 mrtvých, všichni byli střeleni do týla. Tito svědkové prohlásili, že když chtěli pokračovat v cestě, museli nejprve ze silnice odklízet mrtvé. Eskortovaní Němci však nebyli na hranicích převzati příslušníky RA a proto se celý transport vrátil od hranic zpět a Němci byli odvedeni do internačního tábora v Záluží, okres Most, kde byli ubytováni. Mezi obyvatelstvem v Chomutově se traduje, že transportovaným Němcům byly odebrány po cestě všechny cennosti a také i potraviny, které si s sebou vzali na cestu. Ženy německé národnosti z Chomutova byly soustředěny a odvezeny auty na zemědělské práce do Kladna, kde byly internované v táboře. Podle odhadů se jednalo asi o žen. V některých případech bylo s ženami německé národnosti zacházeno surově, často byly znásilňovány. Němcům obojího pohlaví bylo v prvních revolučních dnech zakázáno chodit do sadů, navštěvovat divadla, biografy, lázně, restaurace apod., stejně jako jezdit v autobusech nebo po železnici. Tyto zákazy byly nařízeny bývalou správní komisí v Chomutově a jednotlivé druhy omezení byly dodržovány až jedem a půl roku. Přestupky proti těmto nařízením byly administrativně trestány příslušným referátem ONV v Chomutově. V prvních revolučních dnech byl v Chomutově v bývalé sklárně zřízen internační tábor pro Němce, který se nazýval Sklárna Jeho velitelem byl ustanoven šstržm. SNB František Průcha. V tomto internačním středisku byly prováděny nezákonnosti. Na zvěrstvech spáchaných v tomto internačním táboře se podíleli strážní a velitel F. Průcha, četař M. Voráček, svobodník J. Skalický a dále nezjištění členové strážního oddílu. Podle údajů svědků bylo v tomto táboře z libovůle strážního oddílu popraveno osob německé národnosti. Tyto osoby byly ledabyle pohřbeny za jednou z budov sklárny; některé mrtvoly pouze 30 cm, jiné 50cm - 1 m hluboko. Tyto osoby byly nejprve trýzněny - když utrpěly zranění takového rázu, že léčení bylo marné, byly popraveny. Tlučení vězňů bylo v tomto táboře na denním pořádku a bylo takového druhu, že trýzněným byly přerážena žebra a způsobena jiná těžká zranění. V jednom případě bylo muži, který byl stlučen do bezvědomí, omotáno přirození papírem, který byl potom zapálen. V důsledku popálení naběhlo mu přirození tak, že nemohl chodit a za několik dnů zemřel. Řezníku Mittelbachovi z Chomutova byla rozřezána nožem záda, do řezných ran mu byla nasypána sůl a ostatní vězňové museli olizovat jeho krev.

8 Na toto úděsné divadlo se dívalo asi 60 osob z řad civilního obyvatelstva, za přítomnosti stráže. Když se o těchto zvěrstvech v internačním středisku Sklárna začalo všeobecně mluvit, bylo toto středisko zrušeno a byl zřízen tábor v bývalém zajateckém táboře Angličanů, kde však byl opětovně ustanoven velitelem F. Průcha. Také v tomto středisku byla porušována lidská práva a bylo tam popraveno 6 osob. Mrtvoly těchto osob byly pohřbeny u plotu, který ohraničoval tento tábor na severovýchodní straně. Po odvolání F. Průchy a ustanovení velitelem internačního tábora J. Cimmera, praporčíka SNB v Chomutově tyto exekuce ustaly. Do internačního tábora Sklárna se jednoho dne dostavilo více příslušníků Svobodovy armády, kteří provedli popravu 68 osob německé národnosti. Velitel tábora F. Průcha objednal nákladní automobily pro jejich odvoz. Mrtvoly byly odvezeny někam do hor. Podle sdělení I. Wandemira, Rusína z Podkarpatské Rusi bylo popraveno Němců, kteří byli ve vazbě okresního soudu v Chomutově. Také tyto mrtvoly byly odvezeny do hor. Případ násilných aktů proti osobám německé národnosti v okrese Liberec v roce 1945 V době kolem 20. května 1945 přišla do Liberce skupina revoluční gardy (RG) z Mladé Boleslavi pod vedením akademického malíře P. Hložka z Jablkenic, okr. Mladá Boleslav. Tato skupina se rozrostla z původních asi 25ti partyzánských bojovníků až na osob, které se k ní postupně připojily až po ukončení druhé světové války. P. Hložek byl jmenován podplukovníkem RG. Ve skupině byl zřízený policejní oddíl pod vedením R. Rokose, který zůstal samovolně ve své funkci a který i po úřední likvidaci RG, pokračoval ve své činnosti a své zákroky tajil před bezpečnostními složkami. Proto musel být násilně odzbrojen. Členové oddílu využívali svých postavení pro vlastní obohacení, týrali a stříleli Němce na ulici i v prostorách své vyšetřovny v Liberci, Jablonecká 22. Případ byl vyšetřen a oznámen Krajskému trestnímu soudu v Liberci. Trestní řízení pro 5 a 134 tr. z. vedení proti R. Rokosovi a spol., bylo podle 112 zastaveno v říjnu roku Ihned druhý den po svém příjezdu do Liberce provedla tato jednotka větší akci před veřejností. Provedla tzv. očištění města a kontrolu osob na nejfrekventovanějším náměstí, kdy došlo k bezdůvodnému tlučení občanů německé národnosti. Podle svědectví došlo v několika případech i k zastřelení Němců na ulici, což však vzhledem k časovému odstupu při vyšetřování nebylo možné přesně zjistit. Uvedený případ, zvláště jeho neodůvodněnost a surovost, byl tehdy českou veřejností nepříznivě kritizován a byl ukončen přímým zákrokem tehdejšího sovětského místního vojenského velitelství. Na místo se osobně dostavil major Lykov, který vydal striktní zákaz dalšího podobného postupu proti Němcům. Těmto jednotkám velel P. Hložek, který byl jmenován podplukovníkem RG.

9 Ukázalo se, že u této jednotky bude nutné zřídit zvláštní oddíl, který by byl oprávněn provádět domovní prohlídky, zatýkání osob a další činnosti, které mají charakter policejních úkonů. Hložek tedy ve své vlastní působnosti zřídil tzv. policejní oddíl, do jehož vedení ustanovil R. Rokose z Mladé Boleslavi, kterého jmenoval podplukovníkem RG. Velmi brzy po ustanovení tohoto zvláštního oddílu si Rokos osvojil od původních oddílů RG značnou neodvislost a samostatnost. Důvodem byly konflikty a třenice mezi členy jeho jednotky a normálními členy oddílů RG, kteří neměli tolik volnosti pohybu a také nemohli nosit občanský oblek, jako policejní jednotky. Proto byl policejní oddíl od této jednotky odloučen a přestěhoval se do budovy bývalé služebny SS v Liberci v Jablonecké ulici 22. Oddíly RG opíraly svoje legální existenční působení v na Liberecku o přípis velitelství generála Alexe, podle kterého byl tento ozbrojený oddíl přidělen k velitelství úseku Turnov k použití v prostoru Liberec - Frýdlant. Tento oddíl měl tedy z hlediska organizačního fungovat jako pomocný vojenský útvar. Podřízené určení však zřejmě nebylo pro velitelství oddílu RG plně uspokojující, neboť dne velitelství RG v Mladé Boleslavi vydalo výnos, podle kterého by bezpečnostní oddíly v Mladé Boleslavi prováděly všechna opatření, jichž bylo třeba k udržení klidu a pořádku v územní oblasti Liberec - Frýdlant v Čechách. Současně s tímto vojenským pověřením byl oddíl RG rovněž zmocněn k tomu, aby zřizoval oddíly RG v místech, kde toho bude třeba. Tato opaření mají svá vysvětlení v revoluční potřebě v době, kdy dosud nebyly zřízeny pravidelné bezpečnostní sbory. Uvedený policejní oddíl RG pod vedením Rokose neprováděl svoji činnost pouze v prostoru Liberec - Frýdlant v Čechách ale také i v okrese Jablonec nad Nisou a svoji policejní činnost vykonával i v době, kdy již v místě fungovaly řádné policejní složky. K těmto složkám se nepřipojil a také s nimi nevyhledával žádnou spolupráci. Dokonce se podle dobových policejních hlášení považoval za složku jim nadřízenou, nebo nad nimi vykonávající kontrolní pravomoc V době od 12. do došlo z nařízení vyšších úřadů k rozpuštění složek RG. V Liberci však i nadále operoval policejní oddíl, vedený Rokosem, který do té doby používal jak podlouhlé, tak i kulaté razítko, které mělo nápis: Policejní oddíl RG - velitelství Mladá Boleslav. Asi dva dny po ukončení likvidace RG, tzn. po konečném dnu určeném k zániku složek RG ode dne připojoval tento oddíl pod uvedená razítka ještě speciální doložku: Politicko zpravodajský oddíl při ministerstvu vnitra. Členům tohoto oddílu jeho vedení s jistotou slibovalo, že po konečné likvidaci budou jako oddíl převedeni do působnosti ministerstva vnitra.. Tento svérázný policejní oddíl si zcela svéprávně a bez jakéhokoli pověření osvojoval ve své domnělé působnosti práva bezpečnostního úřadu, neboť prováděl všechny policejně zajišťovací, bezpečnostní a vyšetřovací úkony bez omezení: osoby předváděl, vyslýchal, zatýkal a také podle svého uvážení propouštěl. V době, kdy byl oddíl RG zákrokem tehdejšího Ředitelství národní bezpečnosti v Liberci likvidován, bylo ve sklepě budovy v Liberci, Jablonecká 22, kde se nacházelo velitelství tohoto oddílu a kterého bylo používáno také jako věznice, nalezeno uvězněných 13 osob. Vězněni byli společně ženy i muži. Všichni uvěznění byli pak

10 převedeni do řádné policejní vyšetřovací vazby Ředitelství národní bezpečnosti v Liberci. V místnosti tohoto oddílu byly při likvidační akci zajištěny i kartotéky o zatčených osobách a z nich bylo zjištěno, že policejním oddílem RG plukovníka Rokose bylo zatčeno asi 100 osob, z nichž bylo, pokud se podařilo zjistit, 34 osob předáno k řádnému úřednímu projednání ŘNB v Liberci, 48 osob bylo propuštěno, 3 zemřely a 1 dodána do nemocnice. Z toho měla zemřít jedna osoba a to MUDr. B. Werner, kterého ranila mrtvice. Jmenovanému bylo kladeno za vinu, že členům SS operativní cestou odstraňoval vytetované znaky o příslušnosti ke zbraním SS. Po jmenovaném bylo pátráno i tehdejším Ředitelstvím národní bezpečnosti (ŘNB) v Liberci, ale i jako v jiných případech marně, neboť Rokosův oddíl své zákroky před legálními bezpečnostními sbory tajil. Stávalo se, že osoby, po kterých bylo pátráno povolanými bezpečnostními jednotkami, byly neoprávněně drženy ve vazbě tohoto oddílu bez jejich vědomí. Skupina Rokose dokonce prováděla nejméně ve dvou zjištěných případech přímé popravy Němců. (O. Blasiho z Liberce a G. Benesche z Liberce) K zadržení obou mužů policejním oddílem Rokose došlo údajně proto, že byly u nich při domovní prohlídce nalezeny zbraně. Při vyšetřování se Rokos doznal k tomu, že k exekuci došlo dle všeobecných pokynů ruského velitelství v Liberci a že poprava byla provedena z jeho osobního příkazu. Později doplnil svoji výpověď v tom smyslu, že k vynesení rozsudku smrti nad uvedenými dvěma Němci došlo v tzv. kolegiu a že rozsudek byl vykonán na základě rozhlasové výzvy, že ti Němci, kteří neodevzdají zbraně do 24 hodin v den vydání vyhlášky, budou potrestáni smrtí. K vlastní popravě došlo dne ve sklepě budovy, kde se nacházelo velitelství a poprava byla vykonána zastřelením z revolverů několika členy kolegia. Mrtvoly obou popravených byly druhého dne převezeny do libereckého krematoria a zde bez jakýchkoliv ohlášení u matričních či jiných příslušných úřadů, na příkaz této policejní skupiny RG, spáleny. Nelegální postupy samozvaného vyšetřujícího oddílu s sebou nesly hrubé porušování lidských práv a nelidské týrání zadržených osob. Vězňům, mimo přímé tlučení pěstmi, holemi a důtkami, byly vráženy pod nehty i vidličky, aby, jak Rudolf Rokos tvrdil, byla z nich dosažena výpověď o činech, jim přisuzovaných. Jedině tímto způsobem, bylo prý možno z nich výpověď vyzískati, neb prý se jednalo o osoby, které byly odborně pro případ výslechů školeny a jejich oddanost nacistické ideologii jim nedovolila třeba pod ztrátou vlastního života vypovídati. Zadržení byli nejčastěji vyslýcháni ve spojitostí s akcí Wehrwolfu a byla jim s routo organizací předběžně přisuzována spoluúčast bez jakýchkoli podkladů, což bylo později prokázáno pozdějším provedeným šetřením. Ve sklepě velitelství tohoto oddílu byly nalezeny krvavé stopy, které byly způsobeny týráním vězňů. V průběhu vyšetřování bylo získáno podezření, že příslušníci tohoto policejního oddílu zneužívali své závadné činnosti i k vlastnímu obohacení odcizeným státním majetkem. Proto byly průběžně za pomoci velitelství stanic SNB podle míst bydlišť jednotlivých členů oddílu v jejich bytech provedeny domovní prohlídky. Většina domovních prohlídek se setkala s předpokládaným

11 výsledkem a byla tak nalezena velká část předmětů pocházejících z německého zcizeného majetku. K ukončení činnosti tzv. policejního oddílu RG v Liberci došlo v důsledku jednání meziministerské komise, zatímco jeho přímá likvidace byla provedena býv. ŘNB v Liberci. Celá řada členů této skupiny spolu s jejím velitelem P. Rokosem byla dodána do soudní vazby krajského soudu, odkud byl Rokos z příkazu ministerstva po dvou dnech vazby převezen do Prahy. Ministerstvu byla současně podána o činnosti slupiny RG v Liberci řada samostatných a podrobných zpráv. Bojová skupina Skuteč Bojová jednotka Skuteč vznikla sloučením několika malých partyzánských jednotek v prostoru u Skutče. Jednotka zahájila svoji činnost ve frýdlantském okrese dne , kdy obdržela rozkaz k přesunu do tohoto prostoru od generála Klapálka, tehdejšího vojenského velitele v Hradci Králové. Této jednotce velel nadporučík Špirk, (který byl později posádkovým velitelem v Hejnicích), jeho pobočníkem byl rotmistr Matras. Celá bojová jednotka se skládala ze 7 čet, z nichž 2 byly pod vedením četaře Prchaly a byly ubytovány v Raspenavě, další 2 čety byly pod velením rotmistra Matrase a byly detašovány v Bílém Potoce a zbývající 3 čety byly pod vedením podporučíka Kabeleho a nacházely se v Hejnicích, kde bylo rovněž i hlavní velitelství jednotky. Celkový počet bojovníků činil asi 300 mužů - dobrovolníků. Z příslušníků bojové jednotky Skuteč byla pouze nepatrná část skutečných předrevolučních a revolučních bojovníků, či partyzánů, většinou se jednalo o osoby, které šly do pohraničí z dobrodružných důvodů, nebo z důvodů morálně pochybených. Ihned po příchodu této skupiny vypukla mezi místními Němci panika, neboť se obávali perzekučních opatření. Velitel Špirk nařídil obsazení všech klíčových míst v obcích, kde skupina uplatňovala svůj vliv, čímž zamezil jakémukoli pohybu Němců. Zároveň vydal vyhlášku o povinnosti odevzdání zbraní a střeliva a pohrozil zastřelením každému, kdo by neuposlechl. Podezřelí Němci byli zajišťováni, vyšetřováni a propouštěni, v četných případech i popravováni. Rozsudky smrti podepisoval Špirk a vykonávala je 8 členná popravčí četa. Opisy rozsudků byly velením skupiny Skuteč odesílány zvláštními posly jednak posádkovému velitelství do Liberce, jednak velitelství divize v Mladé Boleslavi, takže vojenská správa byla o těchto exekucích informována.ve velké míře byly též prováděny domovní prohlídky. Větší počet poprav byl proveden zvláště v obcích Hejnice, Bílý potok, Raspenava. V době výročí vyhlazení obce Ležáků, se konala pietní akce, které se zúčastnil jeden z příslušníků skupiny. Jako dodatečná represálie bylo popraveno 17 Němců za Ferdinandovem nedaleko hájovny Dubina. Mezi těmito popravenými měl být také i ing. Rudolf Rotter z Liberce, jehož rodina byla přibližně v době jeho

12 popravy v Liberci vyvražděna. Dne po jedné hodině v noci byla v Liberci, v Ehrlichově ul. Č. 26. spáchána osminásobná loupežná vražda. Vrahové, kteří byly členy větší skupiny uškrtili šňůrou od elektrického vedení M. Kaiserovou, M. Streubelovou, její dceru I. Streubelovou, H. Streubelovou, J. Streubela, A. Rotterovou, E. Meissnerovou a E. Rotterovou manželku ing. Rottera zabili ranou sekery do hlavy. Krátkou dobu před provedením hromadné vraždy byl ing. Rotter unesen z bytu neznámými pachateli. S odstupem času vzniklo odůvodněné podezření, že účastníky této hromadné vraždy je nutné hledat mezi členy některých revolučních jednotek, zvláště v policejním oddíle RG z Liberce, který byl veden Rokosem. Ve svědeckých výpovědích přímých svědků se ing Rotter nacházel mezi skupinou 17 Němců, kteří byli vyšetřování policejním oddílem Rokose a která byla v měsíci červnu 1945 předána k likvidaci bojové skupině Skuteč a také v blízkosti chaty "Smědava" popravena. Státní zastupitelství v Liberci učinilo pouze trestní oznámení na neznámé pachatele a případ nebyl tehdejší oblastní kriminální úřadovnou objasněn. Ministerstvo vnitra však bylo tehdejším Ředitelstvím národní bezpečnosti v Liberci vyrozuměno podrobnou zprávou. V širším prostoru okresu Frýdlant v Č. také působila bojová skupina, označená jako Čs. jednotka Nový Bydžov, někdy též nazývaná jako partyzánská jednotka Mája Stará. Skupině velel Alois Hlavatý, administrativní ředitel odboru záložen ve všeobecném družstevním svazu v Praze II. Této jednotce, mimo trestných činů kriminálního rázu, (krádeže státního majetku) je kladeno za vinu, že provedla popravy nejméně dvou Němců. Ke konci roku 1946 začaly pronikat do veřejnosti zprávy, že je ve frýdlantském okrese větší počet hrobů, ve kterých se nalézá velký počet popravených Němců, kteří byli zastřelení příslušníky partyzánských a civilních bojových jednotek. Němci měli možnost si zjistit a označit před svým odsunem jednotlivé hroby a šachty, kde byli pohřbeni jejich příbuzní a známí. Na úřady docházely dotazy o osudech různých osob. Lipský rozhlas odvysílal relace, týkající se zmizení osob německé národnosti, zvl. hudebního skladatele Kolmera, současně s přehráváním jeho hudebních skladeb. Ze zahraničí přicházely zprávy o asi dvou stech popravených osobách ve Frýdlantském okrese. Vyšetřováním, které bylo prováděno v součinnosti Oblastní úřadovnou státní bezpečnosti v Liberci, Oblastní kriminální úřadovnou v Liberci, složkou SNB a bezpečnostním referentem ONV ve Frýdlantu v Čechách bylo zjištěno, že exekuce Němců prováděla bojová skupina Skuteč. Dne bylo započato s exhumací popravených Němců. Jako první hroby byly odkryty dvě jámy poblíž turistické chaty "Na Smědavě", v katastru obce bílý Potok, kde bylo nalezeno celkem 12 mrtvol, následujícího dne dalších 5 mrtvol, které tvořily skupinu 17 osob, jež byla dříve převzata od policejního oddílu RG - pplk. Rokose z Liberce. Téhož dne bylo pokračováno s exhumací mrtvol západním směrem k obci Bílý Potok, kde byly objeveny další dva hroby a exhumovány 4 mrtvoly, z nichž byla jedna žena. Tito Němci pocházeli z Bílého Potoka a z Hejnic. Dne bylo pokračováno v exhumaci mrtvol v katastru obce Bílý Potok a Hejnic. Bylo odkryto celkem 5 společných hrobů a exhumováno 11 mrtvol, z nichž

13 byla jedna žena. Jednalo se o popravené Němce z Hejnic a Lázní Libverdy. Dne byl otevřen další hromadný hrob v katastru obce Hejnic a bylo z něho vyňato celkem 8 mrtvol, mezi nimi 3 ženy. Zde byla nalezena pivní láhev, ve které byl na kousku papíru německy napsaný záznam tohoto znění: Zde je zakopáno 8 Němců, kteří byli dne zastřeleni českými partyzány. Pod tímto nápisem následovala jména popravených osob. Dne byly otevřeny další 3 hromadné hroby v katastru obce Raspenava a exhumováno celkem 10 mrtvol, z nichž byly 3 ženy. Z dalšího samostatného hrobu byl exhumován hledaný hudební skladatel Kolmer. Dne byl odkryt v katastru obce Hejnice poslední hrob s jednou popravenou osobou. Podle svědectví bývalého člena skupiny Skuteč J. Benátského však podepsal npor. Špirk celkem 216 rozsudků smrti. Někteří členové skupiny této skupiny byli podle svého vyjádření v době likvidace Němců opilí a nemohli se upamatovat na přesný počet popravených Němců. Celkem bylo nalezeno a exhumováno 52 mrtvol osob, které byly popraveny bojovou skupinou Skuteč bez soudního rozsudku. Pozůstatky popravených byly každého dne po provedení exhumace převezeny autem do krematoria v Liberci a zde byly spáleny. Internační tábor č v Záluží u Mostu V Záluží u Mostu byl v době okupace zřízen Němci zajatecký tábor, který byl po květnové revoluci v roce 1945 použit jako koncentrační tábor pro osoby německé národnosti, které se v době nesvobody českého národa provinily proti Československé republice a česko - slovenským občanům. Uvedený tábor byl označen jako Internační tábor č a byl ke konci května a začátkem června 1945 místem, kde byli shromažďováni Němci z Horního a Dolního Litvínova, ze Záluží a z ostatních obcí ležících kolem tábora. Zajištění Němci zde byli internováni pro Mimořádný lidový soud v Mostě a byli do tohoto tábora dodáváni příslušníky armády a revolučními gardami MNV. Dozor nad mini prováděli nejprve příslušníci cizích států, kteří zde byli v době okupace drženi jako váleční zajatci. Byli to především Jugoslávci, Rumuni, Italové, Slováci, ale také Češi. Mezi zajištěnými Němci zde byli internováni také příslušníci SS jiných národností než německé. (hlavně Rumuni a Jugoslávci) s nimiž si novodobí dozorci stejné národnosti vyřizovali své osobní účty. Do tohoto tábora byli často přiváděni Němci ztýraní a zbití. V táboře byl ustanoven velitelem K. Vlasák z Horního Lomu, který obdržel od správy Stalinových závodů několik členů závodní milice, kteří byli pověřeni v táboře vykonáváním dozoru a také předváděli a doprovázeli vězně do zaměstnání. Asi do 15. června 1945 byla strava v tomto táboře velmi špatná. Pracovní doba v táboře byla stanovena vedením závodu, který

14 byl v té době pod správou ruské okupační armády. Po převzetí závodu českými vedoucími byla stanovena normální pracovní doba, takže Němci pracovali denně 10 hodin, včetně cesty do práce a z práce. Práce byla velmi těžká, neboť bylo prováděno znovuvybudování závodu, který byl bombardováním a válkou těžce poškozen. V internačních táborech č. 27 a 28 měli být umístěné především osoby, na které bylo podáno trestní oznámení podle retribučních dekretů, nebo jejichž spisy byly ztraceny. V listopadu bylo provedeno důkladné prošetření všech internovaných a ti, proti kterým nebylo podáno trestní oznámeni byli propuštěni. Protože rodiny zadržovaných Němců již byly zpravidla mimo ČSR, odešli propuštění většinou dobrovolně do Německa. Ubytování Němců bylo v tomto táboře následkem velké fluktuace a značného přílivu internovaných osob naprosto nedostatečné. Správa tábora neměla k dispozici dostatek slámy a slamníků, mnoho Němců proto muselo spát na holé zemi. Internovaní byli denně podrobováni osobním prohlídkám, stráž procházela dnem i nocí táborem, přičemž neustále nahlížela do ubikací, ve kterých Němci spali. Zajišťování Němců a jejich odvádění do věznice krajského soudu v Mostě prováděli příslušníci RG, také dozor ve věznici byl vykonáván výpomocnými silami, které mírně řečeno, nezacházeli s Němci tak, jak stanovují předpisy pro soudní dozorce. Velitel tábora K. Vlasák byl sám pět let v koncentračním táboře v Německu a Němce, kteří se provinili proti kázni a pořádku v táboře trestal způsobem, který sám viděl a zažil. V podnapilém stavu Němce týral a jeho oblíbenou zábavou bylo, že některému z internovaných postavil na hlavu nějaký předmět, který pak sestřeloval. Při sestřelování cylindru, který postavil na hlavu jednoho zadrženého Němce tohoto muže zastřelil. Úmrtnost v těchto táborech byla vysoká. Do tábora přicházeli nemocní a týraní Němci, jejich stav se zhoršoval, takže mnozí z nich zemřeli, jiní spáchali sebevraždu. Přibližně se odhaduje, že v táboře zemřelo asi osob německé národnosti, z toho asi 40 přirozenou smrtí, ostatní byli zastřelení nebo ubiti. Všichni mrtví byli pochováni pohřebním ústavem z Horního Litvínova. V táboře č. 28 byla provedena veřejná poprava, kterou nařídil praporčík V. Berkovič, tehdejší vojenský velitel Stalinových závodů. Na rozkaze k provedení popravy byl také podepsán velitel závodní stráže Stalinových závodů J. Vácha ze Záluží. Šlo o exekuci provedenou na jednom Němci, který se dopustil sabotáže pro výstrahu. Internovaný Němec měl v továrně přeřezat nějaké popruhy. Exekuci provedli tři příslušníci vojenské posádky Stalinových závodů. Přibližně v téže době se dostavil nezjištěný poručík čsl. zahraniční východní armády slovenské národnosti, který si dal vybrat asi 10 Němců stižených tuberkulózou, odvedl je za doprovodu stráže za tábor, kde byli u nějaké jámy zastřeleni a zahrabáni. Zbývajících asi 29 Němců bylo podle šetření zastřeleno nebo ubito při výslechu vyšetřujícími vojenskými orgány, nebo velitelem tábora Vlasákem a jeho pomocníky - táborovými dozorci. Kromě zmíněných 10 Němců pohřbených v šachtě za táborem jsou všichni ostatní pohřbeni na hřbitově v Horním Litvínově.

15 Po 5. květnu v roce 1945 bylo propuštěno na Litvínovsku z táborů kolem cizích státních příslušníků, kteří zde byli jako političtí vězni, váleční zajatci nebo tzv. Arbeitsvertragsbrüchige a dělníci z východu nasazení na práci v dolech v bývalém HYDRIAWERKU (pozdější Stalinovy závody). Tito osvobození vězňové, kteří byli bez oděvů a zásob se vrhli po svém propuštění do bytů Němců, které drancovali. Tento stav trval do doby, než za pomoci orgánů RG, revoluční ozbrojené složky Pěst, policie a MNV v Mostě byl opět zavedený pořádek. 1 Podbořany V květnu roku 1945 byly v Podbořanech a okolí zajišťovány osoby německé národnosti, zejména členové a funkcionáři nacistických organizací. Tyto osoby byly dodávány do věznice v Podbořanech a do zajišťovacího tábora bez jakýchkoli seznamů a osobních spisů. Zajišťování prováděly pro nepřítomnost pravidelných bezpečnostních orgánů různé ozbrojené skupiny bez oficiálního pověření. Koncem měsíce května roku 1945 se dostavili do zajišťovacího tábora v Podbořanech příslušníci sovětské armády vedení důstojníkem, kteří podle nezjištěného klíče vybrali 70 Němců a oznámili, že je odvádějí do Ruska na práci. Němce odvedli směrem na Očihov a zde je u lesa, po pravé straně silnice Pobořany Očihov, u polní cesty asi 150m od lesa na poli, po pravé straně polní cesty postříleli a v poli, po levé straně polní cesty zakopali do jámy veliké asi 5 x 4m. Svědkem tohoto masakru byl jeden z Němců, kterému se podařilo uprchnout do lesa a dále do Německa, kde případ oznámil Mezinárodnímu Červenému kříži. Místo, kde byli Němci pohřbeni bylo podle zprávy Oblastní úřadovny státní bezpečnosti z 25. srpna 1947 dobře znatelné podle vyvýšeného náspu u polní cesty a propadliny. 1 Čj.min. vnitra: VII/C /taj IX.1947

16 Výpovědi svědků a obětí Případ Postoloprty Výpověď Friederike Goetschelové, rozené Mockerové Jmenuji se Friederike Goetschel, rozena Mocker, Narodila jsem se v roce 1927 v Rudig (Vroutku), to je obec nedaleko Žatce. O dva roky později se můj otec přestěhoval do Žatce a zde si otevřel autodílnu. Mimo jiné značky zde bylo také zastoupení firmy Škoda. Měla jsem hezké dětství. Když přišla nacistická vojska Hitlera, bylo mi teprve 11 let, neměla jsem tedy nic společného s politickým režimem. Pro mne to byla velmi špatná doba, neboť má nejlepší přítelkyně byla poloviční Židovka a já jsem zažila, jak její otec nejprve odešel a později zahynul v Terezíně. Později, když přišli Češi a Rusové, nikdo se nás neptal, zdali jsme byli pro politický systém nebo ne. Museli jsme také do tábora. Dne 13. června v roce 1945 k nám přišel jeden Čech s puškou a dal nám do ruky lístek, podle kterého jsme měli nastoupit do tábora. Bylo mi tehdy 17 let. Mohli jsme si vzít něco málo s sebou, zaopatření na tři dny. Přišli jsme do tábora, a tam nás ubytovali. Byla to bývalá kasárna. Můj otec sice byl ve válce, předtím však sloužil u československého námořnictva v Bratislavě. V táboře jsme byly přidělené na práci. Můj otec přišel až později. Měla jsem malého bratra, kterému tehdy bylo pět let. Bylo to pro nás hrozné. Už jsme se nikdy nevrátili zpět do našeho bytu. My, mladé dívky jsme byly určeny k loupání brambor a potom, protože uměla má matka dobře vařit, pracovala jako kuchařka a já jako obsluha. Byla jsem tehdy mladá a byla jsem ráda že jsem byla svobodná a bez závazků. Pro moje rodiče to však bylo hrozné. Žádná existence, nebyla ani postel, do které si mohl člověk lehnout. Ale my jsme to zvládli. Své 18té narozeniny jsem slavila v táboře. Pro některé České vojáky a velitele tábora jsme byli lovnou zvěří. Mě chtěli zastřelit. Jeden český důstojník chtěl jít se mnou, ale já jsem nechtěla, protože jsem věděla, co to znamená. Schovala sem se, ale moje matka mi řekla: Jdi, ty musíš jít. On mi přiložil ke spánku pistoli a moje matka si přede mnou poklekla a řekla. Ty musíš jit, abys přežila. Velitel tábora se tehdy jmenoval Marek, ale jak se jmenoval ten důstojník, to nevím. Musela jsem s ním jít, aby mne nezastřelil. Byla to hrozná doba, ale přežili jsme to a dostali se prvním transportem v roce 1946 do Bavorska. V Norimberku jsem se vdala a daří se mi dobře. Mezitím jsem již dvojnásobnou vdovou. Ale na svou vlast člověk nikdy nemůže zapomenout. Často si říkám, že již nikdy nesmí být válka a nenávist. Já osobně jsem nikdy nepociťovala vůči lidem nenávist. Ale to, co s námi udělali, to bylo hrozné. To se nesmí již nikdy opakovat.

17 Výpověď Kristíny Brückenerové, rozené Müllerové Jmenuji se Christiane Brückener, rozená Müller, je mi 80 let a narodila jsem se v Totzau, (v Tocově) vesnici, která ležela asi 11 km od Doupova (tato vesnice již neexistuje). Povoláním jsem lékařka všeobecného lékařství. V Doupově jsem chodila na gymnázium, které jsem ukončila maturitou. Potom jsem začala studovat na Karlově universitě v Praze. Bohužel jsem musela studium přerušit, protože jsem byla určena k totálnímu válečnému nasazení. Potom přišel rok 1945, ve kterém jsme zažili hrozné věci. Mé svědectví o zastřelených mužích nepochází z osobní zkušenosti, ale mám je od obyvatele vesnice, který všechny tyto zážitky sepsal. Tyto zápisy nyní předávám podle skutečnosti. Jsem osobním svědkem událostí, které se odehrály dne 5. června roku 1945 v Tocově. Je to malá obec, která leží 6oo m vysoko v doupovském pohoří. Tocov měl tehdy 600 obyvatel. V roce 1945 se tam odehrávaly hrozné věci. Byl jsem svědkem toho, že zde bylo před našima očima zastřeleno 20 mužů z naší vesnice. Všichni byli náhodně vyhledaní, postavení ke zdi, brutálně zmláceni a týráni. Jednomu 17letému hochu opakovaně potápěli hlavu do vody a potom ho zase vytáhli a pak přišel rozkaz k zastřelení. Partyzáni také stříleli z ulice do oken. Muži padli a ostatní obyvatelé vesnice je museli všechny pohřbít v masovém hrobě na hřbitově. Střelci na sobě nenosili žádné korektní vojenské uniformy. Měli kolem krku rudé šátky a část z nich měla německé uniformy. Nebyli to čeští vojáci. Sami se nazývali REVOLUČNÍ GARDY. Tito muži byli mrtví, ale popravdě musím říci, že mé osobní zážitky z 2. června byly ještě o hodně horší. Museli jsme nastoupit a bylo nám řečeno, že budeme téhož dne všichni zastřeleni. Tak jsme stáli a čekali a protože jsem byla o něco vyšší než druzí, měla jsem strach, že mne zastřelí jako první. Proto jsem se pokrčila v kolenou, abych byla stejně vysoká jako ti druzí. Nechtěla jsem padnout jako první. Trvalo to dlouhou dobu, Velitel k nám měl projev, že dnes budeme všichni zastřeleni a že celé Sudety musí být dnes vyčištěny. Mluvil o tom, že má rád krev, že je rudá krev jeho bratrem a znamením, že nemá z ničeho strach a vedl podobné řeči. Stáli jsme tam a třásli se hrůzou. Museli jsme nastoupit do útvaru a já jsem si myslela, že nás povedou k nějakému masovému hrobu a že nás tam zastřelí. Vedli nás k poslednímu domu ve vesnici. Zde ležela na zemi na chodbě celá rodina, tři děti a rodiče, celkem 5 zastřelených osob. Museli jsme kolem nich těsně projít. Mrtvoly byly osvícené a já nikdy nezapomenu na mnoho průstřelů v jejich tělech, kde byli zasaženi kulkami, pravděpodobně byli postříleni z kulometu. Kdo se na to nedíval, ten se musel vrátit a projít ještě jednou kolem. Později jsme se dozvěděli, že v jednom výletním hostinci, který se jmenoval Kottelshof byli zastřeleni dva muži ze statku spolu s jejich celou rodinou. Byli zastřeleni také i jejich sousedé. Jejich 3leté dítě bylo později nalezeno v nádrži na močůvku.

18 Toto byly mé osobní zážitky, které jsem osobně zažila a které mohu dosvědčit. Vedle mě stála moje sousedka, sedlákyně která byla těhotná, měla vedle sebe tři male děti a její muž stál před ní. Má přítelkyně stála vedle mě spolu se svou sestrou a její otec stál před ní. Proč česká vláda neřekne,: Byla to msta. V tom slově msta je již zdůvodněno, že bylo předtím něco špatného učiněno z německé strany. To nemůžeme a nesmíme pominout a velice toho litujeme. Ale Češi by mohli také říci: To co se stalo, toho velmi litujeme. A to by mi stačilo. Oni však stále pouze polemizují o míře a velikosti zavinění a mnoho lidí pochybuje o tom, že se toto všechno stalo a že tomu tak skutečně bylo. V roce 1945jsem přišla do Bavorska. Nejdříve jsem pracovala a potom jsem dokončila svá studia a graduovala jako doktorka medicíny na universitě v Erlangenu. Mám dodnes ještě svoji praxi v malém měřítku. Jsou to moji staří pacienti. Výpověď Eriky Denglerové Soukupové Jmenuji se Erika Dengler - Soukup, rozena Köstler, narodila jsem se 23. září, roku 1929 v Chebu. Můj otec byl zaměstnaný v Žatci, pracoval v továrně na výrobu betonu. S námi také bydlela moje matka a později i můj bratr. Rodiče se přestěhovali v roce 1927 z Chebu do Žatce, kde otec, spolu se svým šéfem, postavili továrnu na cement a beton. Rodiče měli v Žatci k dispozici služební byt. V Žatci jsem chodila do základní školy, později na gymnasium. Potom přišla válečná doba. V roce 1945 jsme byli rádi, že je konečně válka u konce. 3. června však byli všichni němečtí muži shromážděni a museli se podrobit tzv. Postoloprtskému pochodu, zatímco ženy a děti zůstaly samy doma. Do továrny již byl v tuto dobu přidělený český vedoucí. Moje matka mu dávala kávu a byl také v naší rodině na stravu. U firmy jsme měli rampu, která sloužila ke skládání betonový trubek a betonových produktů. Z té rampy bylo dobře vidět na Staňkovickou ulici. Onoho 3. června, vím to naprosto přesně, jsme na vlastní oči viděli velkou kolonu německých mužů, jak byli hnáni okolo nás. Tehdy jsem měla pocit, že tito lide byli hnáni jako koně. Pohůnky nebyli vojáci, ale civilisté a někteří z nich měli v rukou biče. Byli rozestavěni okolo pochodujícího útvaru a my jsme se dívali na to, jak s našimi muži špatně zachází. Pokaždé, když jsme slyšeli výstřel, jeden z nich řekl: Zase jeden Němec. Moje matka začala křičet. Ženy jsou samozřejmě emocionálně velice citlivé v situaci, když je jejich muž ohrožený a ony jsou samy z dvěma dětmi. Moje matka tehdy řekla: Jdu se utopit". Já jsem ji řekla: Já s tebou nepůjdu. To byl můj první tísnivý pocit a tušení přicházejícího konce.

19 Nějaký čas jsme ještě směli bydlet v našem bytě, ale již 13. června jsme se museli vystěhovat s 25 kilogramy potřebných věcí; jejichž složení i počty byly předepsané. Co věděla manželka a maminka, která ještě nikdy nebyla v zaměstnání, co je 25 kilogramů? Moje maminka byla jako bezhlavá. Oblékly jsme si letní šaty a přes to zimní, vzali jsme s sebou vozík malého bratra z polštářem a šli do tábora. Neměli jsme žádných 25 kilogramů, to vím z dnešní zkušenosti. Museli jsme se potom hlásit v bývalých SS kasárnách na Trnovanské ulici v Žatci a byli jsme registrovaní. Byly to zděné baráky s velikou branou. Nahnali nás tam jako krávy z hor. Přišli jsme do místnosti, která byla postavená tak pro dvě osoby. My jsme tam byly tři rodiny. Jedna rodina - moje matka a můj bratr a já, potom paní Bodáčková s dvojčaty, kterým byly tehdy 3 roky, jedna její dospělá dcera, které bylo 19 nebo 20 let a syn, kterému bylo 17 let. Museli jsme chodit pro jídlo na jediné místo. Vždy v poledne byla bramborová polévka s kousky brambor a trochu zeleniny bez soli. Každý dostal jednu naběračku. Bylo to hrozné, každý den stejná polévka, trvalo to 7 měsíců. Ráno a večer jsme dostali kousek čtvercového tmavého chleba, bez možnosti si ho něčím namazat. Moje maminka musela odevzdat klíč od bytu se štítkem, na kterém byla napsaná adresa. Potom jsme musely odevzdat šperky. Ty byly hozeny do truhly. Nebylo to pěkné, ale my jsme věděli, že náš otec žije, což nás posilovalo. I když se mezi ženami proslýchalo, ze jejich muži byli v Postoloprtech zabiti, náš otec žil, to nám bylo řečeno různými oklikami. On nám také vyřídil, abychom se hlásili na vesnici k práci. Vzkázal nám, že když tam budeme pracovat, dostaneme něco k jídlu. To jsme udělali a hlásili jsme se do Staňkovic. Stále přicházeli k bráně kasáren nějací lidé s žádostmi o přidělení buď pěti nebo deseti pracujících. My jsme se přihlásili a mohli jsme do Staňkovic na statek a tam jsme mohli také přenocovat na půdě domu. Pracovali jsme u malých sedláků až do září. Potom přišel z města můj otec. Měl vycházku a řekl: V pondělí pojede transport do Německa a vy s ním pojedete Zabalili jsme si svá zavazadla, moc jsme toho neměli. Říkalo se, že shromáždění bude "U žáby", tak se jmenovala malá hospoda, která byla během války obsazena zajatci, že musíme jít k nádraží, kde byly otevřené nákladní vagóny. Do těch nás nacpali. Bylo tam tolik lidí, že jsme si nemohli ani sednout. Potom zaznělo nějaké hvízdáni a šlo to kousek tam a potom zase kousek tam a potom jsme museli dvě hodiny stát a pak zase někdo volal: "Všichni Raus. Museli jsme znovu nazpět k té hospodě U Žáby a potom do lágru. U Žáby se mezitím shromažďovaly nové skupiny z okolí. Snášeli jsme se bez konfliktů, protože jsme se domluvili a také nás spojoval stejný osud. Pak jsme přišli na Střelnici. Byla jsem dost aktivní. Na Střelnici a také i v táboře v kasárnách vždy vybírali mladá děvčata na úklid. Byla jsem tehdy mladé děvče a protože jsme tehdy uklízely u stráží, tak jsme toho hodně pochytili. Na Střelnici byly občas Rusové a ti dělali takové divné obchody. Za láhev vodky jednu holku. Měly jsme na hlavách šátky a byly jsme špatně oblečené, takže žádné krasavice jsme nebyly a ještě jsme byly plné strachu. Jednou přišel jeden Rus a já jsem byla úplně sama za barákem, a tak si ostatní vojáci udělali takovou legraci a

20 poslali toho Rusa za mnou. On mi nabídl papirosi, byly to cigarety ubalené z novinového papíru. Já jsem začala křičet, že nekouřím. Měla jsem štěstí, nic se mi tehdy nestalo. Ale některé mé kamarádky ze školy byli znásilněny, často i před svými matkami. Také ve škole se kontrolovaly naše vložky, zdali za nimi nemáme něco schované. Musím říci, že jsem prostě měla štěstí. Potom jsme byly přemístěny z SS kasáren do Červeného Hrádku, který stojí nahoře nad evangelickým kostelem v Žatci. Tam jsme se mohly dát duševně dohromady. Říkalo se, že v lednu nebo v únoru pojede první transport do Bavorska. Mezitím byly vždy vyzvednuty ženy k uklízení bytů, které byly nově obsazovány. Nebyly jsme líné a často jsme dlouho pracovaly. Pamatuji se, že dne 4. října jsem byla přidělena k městským řidičům, kteří byli v tu dobu na chmelových statcích. Byl tam jeden poddůstojník se ženou. Oba byli vojáci. Té mladé paní jsem pomohla porazit husu. Bylo mi tehdy 17 let a nikdy jsem nic podobného předtím nedělala. Slavil se František. Husa, byla s knedlíky a se zelím. Bylo toho hodně k jídlu a ona mi dala něco pro mou matku a pro mého malého bratra. Ale my jsme pak byli z toho 14 dní nemocní, protože jsme to nesnášeli, bylo to pro nás nezvykle mastné. Když jsme potom šli do odsunu, žádné šperky nebo peníze jsme neměli, bylo mému bratru 7 let. Nějaká paní z velitelství ho potom osobně prohledala a řekla «nix, nix» A malý hošík tam stál a musel to strpět. Chtěla vědět, jestli jsme u něho něco neschovali, ale my jsme neměli nic. Potom jsme jeli v dobytčích vagónech v zimě do Bavorska. V Domažlicích nesměl vjet náš vlak na nádraží, protože stál na protější koleji vlak z válečnými zajatci vypravený nazpět do Polska. Do Bavorska jsme přišli jako tzv. uprchlíci. Bavorsko bylo částečně vybombardované a po šesti letech války neměli skoro nic. Nic tu nebylo. Nepohlíželi na nás proto příliš přátelsky. Museli jsme si pomoci především sami a začít pracovat. V Bavorsku je to tak, kdo uměl a chtěl pracoval, ten došel dál. A kdo měl navíc nějaké spojení a dobré známosti a vztahy, tomu bylo ještě lépe. Mnoho z těch starších lidí, kteří museli doma zanechat hodnoty, třeba statek a podobně, zde nikdy nepropadli pasivitě a stále něco dělali, aby si znovu něco vytvořili. Před válkou, v roce 1938 byli u nás v sousedství čeští železničáři, kteří měli malé domky. Nevím, kdo je tehdy stavěl, byla jsem ještě příliš malá. Měli jsme spolu hezké vzájemné vztahy. Když se v roce 1938 čeští státní zaměstnanci museli vystěhovat ze Sudet, tak jim můj otec pomáhal se stěhováním a staral se o to, aby si všechno co potřebují mohli vzít s sebou. Ještě mám doma pohlednici, kde mému otci za jeho pomoc poděkovali. S jejich dětmi jsem měla dobré kontakty. Chodili jsme spolu do školy a zpět a vždycky jsme se dobře pobavili. Vždy jsme se přátelsky zdravili a přáli jsme si dobrý den a dobrou noc a měli jsme vždy dobré vztahy. Potom jsme ale byli v roce 1945 tak bezmocní.