ŠVÉDSKO DÁNSKO NA KOLE

Transkript

1 ŠVÉDSKO DÁNSKO NA KOLE Pátek Jako vždy ukázněně a zručně nakládáme kola, jako vždy vzorně dodržujeme smluvený čas a bez sebemenšího zpoždění vyrážíme na cestu. V 16 hodin směr Praha Berlín Sassnitz. Vybaveni dobrou náladou, chutí něco pěkného zažít a krásnými tematickými tričky z dílny rodiny Blažků jedeme vstříc několika, pevně doufáme, že krásným, zítřkům. Jestliže zavření dveří autobusu bývalo na školních výletech signálem k vybalení svačiny, nyní je signálem k zahájení koštu vína a buchet. Moučníky jsou jeden lepší než druhý. Paní Lenka kvůli svým vynikajícím koláčkům vstávala už ve tři, její muž dokonce v půl třetí. I vína jsou zajisté kvalitní. Nicméně přední oddíl, tedy Hudečkovi, se cítí ošizen. Je jasné, že doputuje-li k nim láhev poloplná, víno za nic nestojí. Doputuje-li prázdná, víno výborné bylo, ale už není. A jako vždy při vínku, i tentokrát zaznívá spousta perfektních nápadů, postřehů, rad a informací. Petr se podivuje, co že jsme to za společnost, když o pití tu nemají zájem už ani řidiči. V sedm hodin kroutí hlavou nad tím, že jedeme stále do Prahy. Byl totiž přesvědčen, že Praha je podstatně blíž. Také se nám svěřil, že sice neumí německy, ale přeloží všechno. A pak je na přetřesu, jak jinak, politika. Tam každý ví něco a všichni vědí všechno. A jak jsme se postavili k problému zácpy a průjmu? Opět uzavírá Petr: Nejlepší je, když v zácpě dostaneš sračku. Sobota A tak nám cesta pěkně uběhla a nad ránem jsme v německém přístavu Sassnitz. V osm se naloďujeme na trajekt a vyplouváme přes Baltské moře na sever k jižnímu pobřeží Švédska, do Trelleborgu. V poledne jsme tam. Jak vypadá cesta trajektem? Je trochu houpavá, dost jednotvárná, hodně šedivá. Šedé moře, šedivá oblaka, okem není o co zavadit. A tak oko mhouříme a pospáváme. Mami, čí to byl vlastně nápad, jet právě sem?, slyším Hančina slova zděšení, když se blížíme k pobřeží. Mlčím. Není co dodat. Je chladno, je šero, je nevlídně. Nad pevninou se válejí husté těžké temné mraky. A my jsme po cestě nevyspaní. Po troše váhání si připomínáme, že nejsme z cukru, přesvědčujeme se, že tento déšť nám nevadí, a s vírou, že přece nemůže pršet pořád, nasedáme na kola a jedeme. Do kempu vzdáleného 50 km. Přes mírný chlad a občasný jemný déšť je cesta fajn. Přemek se rozplývá. Kdyby totiž měl bydlet jinde, než bydlí, a mohl si vybrat, tak by to bylo právě tady. Tvrdí, že před zimou se ochráníš, před horkem ne. Já, ač zimomřivá, uvažuji, že na tom něco bude. Všem je nám přece dobře známo, že neexistuje špatné počasí, jen nevhodné oblečení. A tak si docela užívám. A pozoruji. Krásné prostorné přízemní domky na předměstí, bílé květináče s bílými orchidejemi za bílými okny bez záclon, v každém okně bílá lampa, bílá váza, v každém domku zimní zahrada s bíle čalouněným sedacím nábytkem za skleněnou stěnou. Světlo do domu, tak bych nazvala filozofii

2 architektury zdejších domů. Ale jak tam dostanou teplo, mi moc jasné není. Hodně skla a málo izolace, to je to, co vidím. A že jsou domky obklopeny zelení ze všech stran, je nasnadě. Místo určitě není to, čím by Švédové museli šetřit. Vždyť je jich právě tolik, co nás, ale mají k životu pětkrát větší plochu. A kromě osobitých milých domků sleduji přírodu. Odmyslím-li budovy, mám pocit, že jsem doma. Tytéž stromy, tytéž keře, tytéž kytky jako u nás. Jen ne jako u nás v létě, ale jako u nás na jaře. Ale za chvíli si uvědomuji, že nejsem doma. Je tu totiž moře. A současně si uvědomuji, že toto moře nelze spojovat s představou koupání. Je studené, je špinavé. Zdejší moře, to je nejvíc znečištěné moře vůbec. To se musí vidět zblízka láká nás Petr a my odbočujeme přímo na pobřeží. Vidíme a cítíme. Další smysly raději nezapojujeme. I to málo stačí, abychom byli trochu smutní. A udiveni. To že má na svědomí člověk? Docela civilizovaný severský člověk? Trelleborg První den ve Švédsku Neděle Pokračujeme vnitrozemím na sever, do kempu u městečka Röstänga. Provází nás déšť, vítr a chlad. Je šero. Přesto je to krásné. Jsme celí mokří. Přesto je to krásné. Šlapeme-li, zima není. Ač by nám mnozí nevěřili, opravdu je to fajn. Nevidíš před sebe, nevidíš za sebe, narazíš-li na cyklistu, víš určitě, že je náš. Kolona třiceti bláznů řítící se na kolech v pláštěnkách a helmicích v 11 stupních, větru a hustém dešti vzbuzuje nemalou pozornost místních obyvatel. Ustávají v činnostech v tomto počasí pro ně zřejmě zcela běžných, pouštějí lopaty, zastavují sekačky na trávu a s otevřenými ústy nás provázejí pohledy plnými údivu. Asi budeme i v místních zprávách. Podle některých z nás je však právě toto počasí pro cyklistiku ideální. Vždyť přece nesněží, takže to neujíždí, ani není vedro, takže nepraskají duše. Příští rok jedeme do Norska. Do místa určení však nakonec dojela na kole jen hrstka, tedy devět, statečných. Nás většinu ostatních donutil silný liják absolvovat poslední etapu autobusem. Pro někoho potupné, pro jiné rozumné. Stejně asi pozdě. Nevím, kde a jak usušíme oděv a nevím, zda ještě někdy použiji mé, jako houba nasáklé, boty. Přemýšlím o tom, že prádlo odteď nebudu dělit na čisté a špinavé, ale na suché a mokré. Jsme promoklí až na kost, je nám zima. Snad teprve z autobusu však vidíme, jak je tu kolem jezer krásně. Svěží zelená tráva, ocelově šedivé nebe, stříbřitá hladina jezera, druhý břeh v tajemném oparu, růžový asfalt, to vše dohromady působí opravdu zajímavým, lahodně zklidňujícím dojmem. A koneckonců ani v autobuse nezahálíme. Vymysleli jsme několik teorií o tom, kdo vypil Hudečkům

3 roséčko a kdo snědl Blažkům bábovku. Pes? Liška? Králík? Ptáci? Nejvíc pravděpodobnou se jeví verze, že Mirek (není ale vyloučeno, že to byl Petr) vypil roséčko a pak viděl lišku, jak nese králíčka, když si předtím pochutnala na bábovce. Až na to, že Přemek měl malou krizi, se již nic mimořádného nestalo. Dokonce pršet přestalo a my můžeme postavit stany, povečeřet a jít spát. Zvířatům déšť nevadí nám trochu ano Pondělí Jedeme do Malmö. Ukázněně a všichni, pod vedením vůdce a jeho neomylné GPS. Jinak bychom byli ztraceni. Jak vypadá první červenec ve Švédsku? Neprší, je sedmnáct stupňů, na sluníčku dvacet. Že dorazilo léto, poznáváme podle jedné slečny v plavkách a několika žen v letních šatech. Nám podobné cyklisty turisty nepotkáváme. Nepotkáváme ani jiné cyklisty. Vlastně nepotkáváme žádné lidi. Ve městě jich ale několik je. Jsou milí, uctiví, jsou z nás vyvedeni z míry, nevěřícně na nás civí. A pro mě překvapivě nejsou vůbec světlí. A to zdaleka nemám na mysli jen černošské přistěhovalce, kterých je zde navzdory odlišným životním podmínkám opravdu hodně. Švédové a Švédky jsou k mému překvapení nádherně do zlatova opálení. Jejich pleť považuji za velmi přitažlivou, svěží, zdravou, čistou, severním sluncem krásně zbarvenou. A jsou hezcí. Ne oslnivě nádherní, ale tak nějak obyčejně hezcí. Vyzařují vnitřní krásu a ve mně vzbuzují sympatie. Vůbec nepůsobí chladně, jak jsem snad čekala. V krásném slunečném počasí jsem si o to víc uvědomila, jak se krajina podobá té naší. Stejné obilí, stejné vlčí máky, topoly, keře kvetoucího černého bezu, dokonce stejní chrousti a stejní ptáci. A co je jiné? Například o dopravní značku Pozor kachny u nás nezavadíš. A také vrány a vlaštovky pospolu u nás nepotkáš. Jedny se objeví, když druhé zmizí. V Malmö jsme si dali i krátký rozchod, prohlédli starou historickou část města a opět se vydali na cestu zpět. Fotek jsem moc nepořídila. Kdybych totiž fotila, fotím tam dodnes. Měla bych sice obrázky, ale ostatní by mi ujeli.

4 Malmö Úterý Míříme k západnímu pobřeží. Během asi 50 km cesty chvíli prší, chvíli neprší, svítí, hned zase nesvítí, jen vítr je všudypřítomný. Z přístavního města Helsingborgu se trajektem přeplavujeme přes úzký, pouze čtyřkilometrový mořský průliv na dánský ostrov Sjaelland, do Helsingoru. Jestliže švédský Helsingborg je považován za jedno z nejstarších měst země, dánský Helsingor je známý coby dějiště Shakespearova dramatu Hamlet. Působivá silueta městského hradu Kronborgu nás vítá již z dálky. Pohled zblízka, procházka po nádvoří a po hradbách a trocha letní hradní atmosféry místních atrakcí a kavárniček, to vše je velmi milé. A potom se vydáváme dál, podél pobřeží směrem k jihu do již jen asi 20 km vzdáleného kempu Niva. V Dánsku nám už nejen svítí, ale také hřeje tolik očekávané sluníčko. A my konečně potkáváme opravdové cyklisty. A pak také ty městské. Jedna dáma na kole se včleňuje do naší řady, vůbec se nenechává vyvést z míry a jede, jako by byla jednou z nás. Její městské elegantní žluté kytičkové kolo s košíkem, její vzpřímený posed, volně vlající, helmou nepokryté vlasy, punčošky, balerínky a lehoučký, zcela volný dech ve mně budí dojem, že ji musíme každou chvíli ztratit. Nestalo se tak. Jede s námi hodný kus cesty, neomylně naším tempem, a já uvažuji, jestli se nám, jak jí funíme do zad, tak trochu nevysmívá. Kronborg

5 Středa Řečeno oblíbenými slovy ranních rozhlasových hlasatelů, probouzíme se do slunečného rána. Je 17 stupňů, postupně až 27, i když díky permanentně foukajícímu větru se to vůbec nezdá. Jedeme po pobřeží k jihu, do Kodaně. Jestliže ve Švédsku jsme nezavadili o člověka, tady do nich přímo vrážíme. Je vidět, že lidé jsou tu na cyklisty zvyklí. Ovšem tak na jednoho až čtyři. Z našeho třicetičlenného řetězu jsou přece jen trochu vedle. Kodaň je hodně živá, což se samozřejmě u hlavního města dá očekávat. Hledáme si životní prostor v davu lidí, abychom v krátkém čase, který jsme si vymezili, navštívili aspoň to nejdůležitější, co město nabízí. A tak nemůžeme minout Malou mořskou vílu, vidíme krásnou fontánu, hrad a střídání stráží, ulice, katedrálu, divadlo, náměstí a prostě všechno to, co zhlédnout lze, aby si člověk udělal představu o městě. Myslím, že jsme si ji udělali. Předtím, než definitivně opustíme město, je vhodné zakoupit lego, kterážto stavebnice je s městem nerozlučně spjata. A pak už jedeme dál. Dál, tedy z města ven. Tato jízda mi rozhodně neučarovala. Žár a přímá silnice bez zákrut ztrácející se někde, ne-li v nekonečnu, tedy alespoň v nedohlednu. Snad podle pravítka, rovná ve směru horizontálním, rovná ve směru vertikálním. Neslibuje změnu. A že bychom ji uvítali! Je parno, slunce žhne, jsme vyprahlí, oko se nemá o co opřít, pokud nepočítám proudy aut a tovární budovy obrovské průmyslové aglomerace. Po třiceti km jízdy jsme stále ještě ve městě. A pak už se zdá, že nejsme, ale my stále jsme. Až pak najednou už nejsme. Tedy nejsme v Kodani. Jsme v krásném historickém městě Roskilde. Městečko je milé, má krásné budovy, nádhernou katedrálu. Potkáváme hloučky živých, živočišných mladých lidí. Uvažuji, zda tu není univerzita, ale jsou přece prázdniny. Teprve večer a zítra odhalujeme pravý důvod zdejší kumulace mládeže. Ne univerzita, ale technopárty. Teď ještě roztomilé, střízlivé, svěží mládí tu žije, tepe, udává rytmus. Dýchá tu na mě příjemná atmosféra. A my ji můžeme díky prvnímu defektu na tomto výletě nasávat o několik chvil déle. A pak už se vydáváme do kempu s výhledem na moře. Hodně tu fouká, máme daleko do koupelny, ale máme spoustu prostoru a opravdu nádherný výhled. A poslech. Kodaň Čtvrtek Den defektů. Noc je teplá, vítr ustal, jedni ptáci trylkují, jiní skřehotají, všichni jsou hluční. Dnes nás čeká dlouhá etapa, etapa na ostrov Mon. Cesta vede střídavě vnitrozemím a střídavě po pobřeží. Krajina je klidná, lidí málo, domky se mi líbí. Stojí daleko od sebe, jsou nízké, šedé nebo bílé, cihlové, jsou obehnané pečlivě udržovanými živými ploty a v krásně upravených předzahrádkách si hoví lidé. Připadám si,

6 jako bych míjela zahradní domky u nás, samozřejmě v dokonalejším provedení. Jedeme zvolna, čeká nás 120 km. Že až tak zvolna nemusíme, si uvědomujeme po první vynucené přestávce způsobené defektem jednoho z nás. Po další přestávce je nad slunce jasné, že touto rychlostí dnes do kempu nedorazíme. A to ještě netušíme, že defektů bude celkem šest. Velmi oceňuji solidaritu a trpělivost všech členů naší skupiny, ochotu šikovnějších pomoci těm méně zručným a schopnost rychlejších přizpůsobit se bez reptání pomalejším. Cestu do vzdáleného kempu jsme tedy nakonec zvládli bez ztráty kytičky. Tak, že jsem si stačila uvědomit a postřehnout zvláštnosti dánské krajiny. I když je to rovina bez lesů, nepřipadá mi nudná. Je milá, rozkvetlá, svěží, voňavá. Pole zrajícího obilí střídá pole heřmánku a bíle kvetoucího jetele. Na jeho vůni jsem snad již pozapomněla, v takovém množství jsem jej doma neviděla, ani nepamatuji. A pak jsou tu pro mé oko nezvyklá pole cíleně pěstované vysoké trávy, asi na seno. A také spousta moderních větrných elektráren a občas i starý kouzelně vyhlížející větrný mlýn, jako u nás v Kuželově. Je třeba chytat vítr, když tu nejsou řeky a potoky. Tekoucí voda chybí. Prostě nemá odkud kam téct. Jen sem tam nějaký rybníček, kaluž či močál jsou zde k vidění. A závěrečná etapa cesty vede již přes vodu mořskou, po mohutném železobetonovém mostu na ostrov Mon. Dánští důchodci relaxují My také Pátek Dnešní den tráví každý po svém. Většina z nás míří do národního parku. Přeci ještě musíme zdolat nejvyšší horu Dánska! Je vysoká celých 127 m.n.m. Jedeme individuálně, tedy po skupinkách. Ve snaze, aby konečný počet defektů naší výpravy činil šťastných sedm, zahajuje naše rodinná skupinka jízdu defektem. Kdybychom věděli, že zítra bude ještě jeden, snad bychom se tolik nesnažili. Ale jelikož jsme to nevěděli, kolo jsme spravili a s malým zpožděním vyrážíme. Já se doslova tetelím. Je krásně, slunečno, sem tam mráček, příjemných asi dvacet stupňů. Opájím se volným dnem, dopoledním svěžím počasím, opájím se vůní. Nevím, jak je to jindy, ale teď, v červenci, mi Dánsko připadá jako země tisíce vůní. Omamnou vůni růží a domov připomínající vůně květů černého bezu střídá jemná vůně heřmánku, zapomenutá vůně jetele, živočišná vůně obilí, čerstvě posečené louky a také divokého česneku. A do toho všeho mi voní med. Po troše záměrného i nechtěného bloudění bez GPS a s velmi zevrubnou mapou ostrova, vedeni více či méně srozumitelnými směrovkami u cesty a intuicí jsme nakonec dosáhli kýženého cíle.

7 V národním parku nejdřív absolvujeme několikakilometrový okruh lesem ve stylu Chytrá horákyně : cestou necestou, na kole i pěšky, po souši i kalužemi, po mechu i po kamení. Do turistického středu parku přijíždíme, když jej ostatní opouštějí. Absolvujeme pěší, trochu krkolomný, asi hodinový okruh po zdejším krásném, vápencovými skalisky tvořeném, pobřeží. Cesta po dřevěném schodišti dolů k moři a po jiném zase zpět nahoru je ve spalujícím horku docela úmorná. Odměnou jsou nám ale vskutku krásné pohledy na nádherné vápencové skály majestátně se tyčící nad hladinou a příkře spadající do moře pod námi. Cestou zpět nás spaluje slunce, toužíme po stínu, po vodě, po chladu. Po asi 65 km už vše máme. Stan stojí, voda v moři je chladivá, krátká koupel v ní příjemná. A po večeři naposled sedíme, popíjíme a povídáme, jsme rádi, že jsme celí, je nám dobře, jsme spokojeni s tím, co bylo, a už trochu přemýšlíme o tom, co bude. Podělit se o prožitky, o plány a také o zkušenosti je příjemné. Je potěšující zjistit, že nejsme sami, kdo zápasíme s výdobytky moderní doby, že mobil máme pouze na volání, SMS píšeme neradi a pomalu, a že si někdy ani televizi neumíme pustit. A bude hůř. Ale teď je ještě dobře. Mon Sobota Člověk míní a plány se mění. Krátíme dnešní cestu na kole a po 65 km volným tempem nasedáme příliš neznaveni, dobře naladěni do autobusu a jedeme domů. Ve tři odpoledne vyjíždíme, v osm ráno jsme v Kyjově. Bylo to krásné. Díky této cestě jsme poznali zase kousek světa: Zima, déšť, šero. Slunce není, tma není. Ve dvě v noci se ještě nesetmělo, ve čtyři ráno už se rozednívá. Moře páchne. Domy touží po světle. Lidé touží po světle. Jsou bronzoví a je jich málo. To je pro mě Švédsko. Vůně. Mnoho vůní. Pole, ptáci, vítr, sluníčko. Vychází téměř tam, kde zapadá. Moře, ostrovy, mosty. Mořská panna. To je pro mě Dánsko. Díky za vše, za milou společnost. A někdy zas. Helena Černá