V novém kabátě, a k volnému čtení ;)

Transkript

1 V novém kabátě, a k volnému čtení ;) 05 G-Listy strana /10

2 Obsah: Úvodem 3 My, ti druzí 4 Kdo nás vyučuje? Zdeněk Železný 5 Hitler v Dlouhé 8 Gympl v Alpách 9 Naše šílená věda 10 Příběh planety Země 12 Zákon a pořádek 13 Co je to krása? 15 Věčně mrtvý Štěpán Benoni ( r ozhovor ) 16 Věc denní potřeby: Hodinky 18 Imaginárium Dr. Parnasse 19 Š těstí je momentální dispozice nevidět tragiku života. Miroslav Švandrlík šéfredaktor: Jindřich Škripko korektury: prof. Štěpánková, Jindřich Škripko sazba: Petra Voráčková cenné rady: Roman Hájek kontaktovat nás mů.ete na g-listy@ .cz webové stránky: G-Listy strana 2

3 Úvodem... Ozvalo se staré dobré hlášení školního rozhlasu. Profesorka se chytila za hlavu. Zástupce promluvil. Profesorka začala mlátit hlavou o zeď. Ţe to neznáte? Tak to se na fakt, ţe se ve školním rozhlase hlásí průběţné výsledky hokejových utkání, takhle reaguje jenom u nás. Nicméně to očividně dokazuje, ţe olympiáda byla ústředním tématem února. Kladeňák sice nedovedl náš tým do finále, ale i tak se bylo na co dívat (zvláště ve čtyři hodiny ráno před dnem plným úţasných zkoušení a ještě skvělejších písemek). Učitelé jistě zaznamenali více absencí, a to zvláště po ránu, kdy někteří nestíhali a jiní to prostě potřebovali dospat. Nicméně našim více či méně úspěšným sportovcům můţeme jen děkovat a velkolepě oslavovat jejich umístění (ať uţ bylo jakékoli!). Na řadu přichází myšlenka, zdalipak i nějaký gymplák tady od nás bude jednou pozorován drobnohledy celého národa na televizních obrazovkách. Vloţíme někdy své naděje do některého ze svých spoluţáků? Kdo ví! Zatím naši píli a bojovného ducha vloţme do učení, ať alespoň neztratíme svou úroveň v intelektuální rovině. Stojí v půlkruhu, muži v oblecích, ženy v šatech. Mžouravě pozorují veselí odehrávající se mezi nimi tleskají a ráno si to pamatuje přibližně polovina. Hola hej! Tak máme za sebou i druhý maturitní ples. Počet mozkových buněk v našich hlavách výrazně klesl, ale všichni si to uţili více o téhle velkolepé události najdete na straně XYZ. Atmosféra téhle akce se nám bohuţel nepodařila zachytit do slov (slovník spisovného jazyka českého pro to nemá vhodné výrazivo). Ráda bych se zmínila i o afterparty, ale nemám k tomu potřebné informace, neb jsem byla akorát svědkem aktuálního hokejového skóre, jakéhosi rozbitého nádobí a pak rychlého vyhoštění (na mou obhajobu s tím nemám nic společného! ). Dále není od věci zmínit, ţe dost lidí z našeho ústavu (včetně jedné pártymilující profesorky, která tímto slavila velký úspěch) zamířilo den po plese do Stodo (pokud nedoplňovali svůj kulturní deficit na maturitním plese konkurence, nebo nedospávali probdělou noc) a bylo svědkem opravdu megalomanské akce, která bez větších spekulací vstoupila do dějin. Klobouk dolů! A jak to půjde s námi dál? Jistě jste zaznamenali, ţe Váš milovaný časopis jiţ dvakrát nevyšel v termínu. Také jste si mohli všimnout, ţe jsme to pěkně ochcali a termín na toto číslo vůbec nevyhlásili proč? Neptejte se, máme líného grafika, kterému prostě dělá hrozný problém dodrţet termín. Jsem to já. Pokud byste tedy měli nějaký zájem na ukamenování té osoby, co tak bezostyšně (ostyšně, hodně ostyšně!) zdrţuje nová vydání, najdete ji v O6.A. Šťastný lov a hlavně šťastné čtení! Petra línej grafik Voráčková G-Listy strana 3

4 My, ti druzí... Teodora Draškovičová Po naší škole se potuluje mnoho vetřelců a jedním z nich jsem i já. Uvědomuji si, že pro rodilé Čechy musí být velmi frustrující, když zaslechnou exotické jméno v souvislosti s tajemným cizincem a nemohou se ho jen tak zeptat: Kdo jsi? Výhodou je, že některé poznáte podle vzhledu, ale co ti ostatní, ti maskovaní? A proto jsme tu my, váš časopis! Vezmeme na sebe to břímě a odhalíme pro vás všechny záhady spjaté s rozličnými kulturami studentů gymnázia. Zajímá vás jejich životní styl, zvyky, pokrmy nebo legendy? To vše pro vás zjistíme. Prozatím vám prozradím, že nezůstaneme u jednoho kontinentu, ale víc odhalit nemůžu. Těšte se na další číslo a sledujte své spolužáky. Nikdy nevíte, který z nich není Čech. A kdybyste se nudili, můžete nám napsat pár otázek, které byste chtěli položit studentům cizí národnosti, a my se zeptáme. A teď vzkaz pro cizince : Nemějte strach, jsme jedni z vás a brzo vás navštívíme. Nemá cenu se schovávat, pravda musí vyjít najevo.. Nebo navštivte vy nás G-Listy strana 4

5 kdo NÁs učí? 5. díl Jidřich Škripko, Jana Wiesnerová Zdeněk Ţelezný Pan profesor Železný vyučuje na naší škole dějepis a zeměpis. Přišel sem v roce 1985 a následujících pět let zde byl ředitelem. Protože je již v důchodovém věku, můžeme ho ve škole zastihnout jen dva dny v týdnu. Sídlí ve velkém kabinetě číslo 19, má zde však svoji malou místnůstku, kterou sdílí s velkým množstvím všelijakých dějepisných map. Jaký je Váš oblíbený stát nebo město? Oblíbené město je Praha a oblíbený stát je Česko. Ne že by se mi nelíbila místa, která jsem navštívil sympatické byly Benátky, Florencie nebo Paříž - ale pořád se rád vracím zpátky. Praha už je dána tím, že jsem narozen na pražském Karlově. Jaké je Vaše oblíbené historické období? Jednak středověk a jednak nejnovější dějiny, to znamená zhruba tak od druhé poloviny devatenáctého století. Chtěl byste si vyzkoušet, třeba jen na krátkou dobu, život obyčejného člověka ve středověku? Podle toho, co jsem z různých materiálů poznal, tak už jsem dost pohodlný a nechtěl bych. I když je to přirozeně zajímavé. Kdo byl Váš nejoblíbenější český panovník? Možná čekáš, že řeknu Karel IV. ( zrovna ho probíráme pozn. red. ), ale nebyl Já na to nemám jednoznačný pohled Ono jich bylo hodně Ano Asi bych podpořil spíše Václava II. Přemyslovce, byť byl velice složitou osobností a přirozeně měl své mouchy, ale přece jen byl jeho způsob správy země - abych tak řekl - typicky český. Proč učíte zrovna dějepis a zeměpis? Jako kluk jsem poslouchal velké seznamování s cestou dvou českých cestovatelů Hanzelky a Zikmunda. Jejich cesta mě inspirovala k zájmu o zeměpis. Na jedenáctiletce ( tehdejší obdoba gymnázia ) jsme měli v prvním ročníku profesora na staré dějiny, díky kterému jsem se začal zajímat o dějepis starověk a středověk. p a r t i e k t e r é t ř e b a udat na mě ba- Co učíte raději? To se nedá říct. Jsou zeměpisné i dějepisné, učím raději, jiné zase nerad. Když bych to měl příkladu, tak třeba ví fyzická geografie a v dějepise středověké o b d o b í nebo nejn o v ě j š í dějiny. Dějepis se přece jen v průběhu let učil trochu jinak. Myslíte si, že se dnes G-Listy strana 5

6 vyučuje v dějepise vše tak, jak se skutečně stalo, nebo podle Vás stále dochází k tomu, že se některá fakta překrucují? To je zajímavá otázka Leccos bylo jinak, ale ne naopak. V tomto duchu by měl postupovat učitel. Politik si to vykládá po svém. V komunistické době byly tendence vykládat to z pohledu marxistického, z pohledu revoluční dělnické třídy, dnes zase pochopitelně existují tendence zvýraznit to z pohledů jiných, což je ovšem věc politiků. Já to celkem chápu, ale myslím si, že historie je jedna a její znalost znamená neopakovat chyby. To je podle mě vůbec to nejpodstatnější. V čem se Vaše výuka během let změnila? Jste teď mírnější, nebo přísnější? Změnila se snad především ve větší volnosti při výkladu historie. Člověk není svázán ideologismy. A jestli jsem přísnější Jsem přísný? ( smích ) Tak středně Snažím se vždy pochopit dotyčného žáka, takže přísnost je někdy větší, někdy menší. Byl pro Vás větší problém udržet kázeň, když jste byl mladší? Udržet kázeň je důležité. V mladším věku to bylo vždycky složitější. Myslím si, že kázeň není v tom, že je třída zticha, že sedí a ani nedutá. Stává se, že se někdo baví. Kdybych měl zkoumat, proč se baví tahle dívčí dvojice nebo támhleta pánská dvojice, tak bych z toho zkoumání asi celou hodinu nevyšel. Takže pídit se po tom Já mám rád takovou tu pracovní kázeň, když třída něco tvoří, na něčem pracuje. Bavila Vás víc práce učitele, nebo ředitele? Přirozeně mě baví víc učení. Administrativu jsem zažil nejen jako učitel, ale i v dalších jiných G-Listy strana 6 funkcích, a byl jsem rád, že se mohu vrátit zpátky ke kantořině. Jaký je Váš názor na finanční ohodnocení učitelů? Jako důchodce se na to už dneska dívám trošku s odstupem, ale přirozeně můj názor je, že společnost kantory nedoceňuje. Finanční ohodnocení by mělo být odpovídající, aby se učitel mohl volněji vzdělávat, cestovat, poznávat A to pochopitelně za daných podmínek možné není. Nehledě na to, že ani sama škola nemá dostatek prostředků, aby učitelům dala co nejlepší technické pomůcky a možnosti. Co si myslíte, že si o Vás myslí studenti? Tohle já těžko mohu zkoumat. Každý má právo si něco myslet. Já se chci v první řadě soustředit na to, jak studentům předám látku, kterou budu vykládat. Přirozeně mám zájem, aby každý měl co nejlepší výsledek. Tam, kde vidím problémy, se snažím určitým způsobem pomoci, ale v první řadě je to na samotném studentovi. Co Vám u žáků nejvíc vadí? Myslím si, že dneska mi u žáků vadí přílišná suverenita a malá sebereflexe. Možná to bude znít tvrdě, ale i určitá povrchnost, snaha co nejrychleji všechno zvládnout, nejít k podstatě. To není záležitost jenom žáků, ale tak trochu celého společenstva. Když se vrátíte do svých studentských let, co byste sám sobě jako studentovi vytkl? Přesně to, co vytýkám současným žákům, neboli také ten nedokonalý přístup k přípravě, povrchnost, pohodlnost, Že mě k tomu museli kantoři přinutit. O jakém povolání jste snil v mládí?

7 Létat Pilot, ať už vojenský nebo civilní. Chtěl jsem na důstojnickou leteckou, ale nešlo to kvůli zdravotnímu stavu oči mě tam nepustily. Pak v podstatě přišla studijní éra, kdy jsem volil něco, co bylo blízké zeměpisu a dějepisu, a šel jsem tedy na pedagogickou fakultu. Jaké bylo vaše mládí? Dobré, ale přirozeně bylo z dnešního pohledu c hudší, nebylo tolik technických vymožeností, ale dalo se hodně sportovat, takže jsem se vyžíval sportem fotbal, kolo, později přišel basket, který mě vlastně držel po celou dobu studií až do manželství, pak už nebyl čas. Dále pak kultura podle možností. Praha nabízela hodně příležitostí - divadlo, kino, Člověk přečetl i daleko více knih. S televizí jsem se seznamoval až od konce padesátých let. Prvních dvacet let televize ještě nebyla. Ale i potom byly jen dva programy, takže nás televize ani moc nelákala, ačkoliv jsme ji doma měli. Jaké máte koníčky? Teď s věkem spíše klidové, to znamená přečíst si nějakou dobrou knihu, pak turistika, a to jak pěší, tak i autoturistika, takže návštěvy přírodních scenérií nebo historických míst a tak podobně. Sport už bohužel jenom odpočinkový při televizi. Jakou hudbu posloucháte? To je trošku složitější. Mám rád dobrou hudbu, ale je takové obligátní, když člověk řekne d obrá hudba. Takže řeknu, že se jedná hlavně o jazz. Z moderních například Norah Jones, která je mi velice blízká kvůli propojování různých proudů, protože tam není jenom jazz, ale třeba i country a modernější rockové prvky. A navíc mě ta hudba do značné míry uklidňuje. Ale poslechnu si i vážnou nebo klasickou popovou hudbu. Jaká je Vaše oblíbená kniha? Těch je moc Ale vlastně ano! Byla tady nedávno soutěž v oblíbenosti knih a x-krát jsem podporoval a stále bych podpořil jednu jedinou: Zdeněk Jirotka: Saturnin. Ale pochopitelně jich G-Listy strana 7 je víc. Jsou to takové knihy, které by měly být člověku vzpruhou a potěšením. Máte nějaký oblíbený film? Teď jsi mě zaskočil. Hledám, hledám Člověk viděl tolik filmů. Velice sympatické mi byly filmy z francouzské a italské produkce. A pak některé britské komedie, například Tři muži ve člunu nebo Doktor v domě. Francouzské pak zejména ty s Jeanem Gabinem. Co třeba Louis de Funes? Rád se na něj podívám, ale nemusím ho. Tam je ideální, jak ho nádherně namluvil pan Filipovský. Já mám na mysli spíše francouzskou vlnu padesátých, šedesátých let například Mzda strachu s Yvesem Montandem. To jsou filmy, které se dneska moc často neobjeví, a když se něco takového nabídne, tak se rád podívám. Jaké sporty rád sledujete? Basketbal, čímž asi neuspokojím českou klasiku - fotbal a hokej, i když se na ně také rád podívám. Velice často se dívám na anglickou fotbalovou Premier Leugue a pak na kanadskou nebo ruskou hokejovou ligu, ale nerad se dívám na český hokej. Takže se nechodíte dívat přímo na stadion? Chodil jsem, navíc syn na Kladně hrával hokej jako žák v PZ Kladno, ale pak mě to přestalo lákat. Vzpomenete si na závěr na nějakou nejvtipnější odpověď z písemky nebo ze zkoušení? Co jsme měli dneska za vtipné odpovědi? Dneska asi nic Nepíšete si někdo náhodou tyhle věci? Já vím, že jsou třídy, kde si to evidují. Teď si asi nic nevybavím Je to vždycky záležitost okamžiku, pak to člověk zapomene. Ale mám takovéhle věci rád, ono to osvěží a pročistí hodinu. Stále mi leží v hlavě takový zážitek, kdy jsem na obchodní akademii v Klatovech vykládal Kolumbovy zaoceánské plavby a na konci hodiny jsem vyvolal jednu žákyni, aby mi to zopakovala. A ona povídá: Tak přesvědčil panovníka, dostal tři lodě a odplul s nimi přes moře na záchod.

8 Jan Cíza Hitler v dlouhé Hra Arnošta Goldflama U Hitlerů v kuchyni si klade za cíl bojovat proti fašismu zbraní, již všechny diktatury nenávidí - humorem. Představení se skládá ze šesti scén z Führerova života. V první se mladý Hitler, jedoucí na přijímací zkoušky na vídeňskou akademii, setkává na brněnském nádraží se Stalinem. V dalších pak Hitler vymýšlí vtipy, Eva Braunová jde k paní Goebbelsové pro cibuli a vůdce s Himmlerem, Göringem a Goebbelsem nacvičují sebevraždu s lentilkami místo jedu. V závěrečné scéně se pak Hitler po válce objevuje pod změněnou identitou malíře v Jižní Americe. V hlavní roli se vystřídá pět herců a jedna herečka. Mezi jednotlivými příběhy jsou zařazeny operetní písně a sám autor uvádí následující výstupy. Podle autora má hra ukázat, že zárodek diktátora se skrývá v mnoha normálních lidech kolem nás. Osobně jsem však z inscenace zdaleka tak nadšen nebyl. Snahy zesměšnit totalitní vůdce, představit je jako průměrné či duševně narušené jedince ( netvrdím, že takoví nebyli ) se hojně objevují již před válkou. Ale svůj účel mohou jen těžko plnit, pokud nenabízejí humor skutečně inteligentní. Bohužel to o košilatých vtipech o poslání Velkého rozsévače, razítku v trenýrkách ani dopředu odhadnutelných situacích říci nelze. Podivně rovněž působí, když paní Goebbelsová tutéž, rádoby humornou narážku ( na chleba s jedem pro děti ) pronese během několika minut dvakrát. Celkově hra zůstává při zobrazení pohlavárů pohodlně na povrchu, spokojí se s jednoduchým obrazem zakomplexovaných brutálních hlupáků s mesiášskými sklony. Pravděpodobně zní vysvětlení internetového kritika, že záměrem bylo parodovat ubohou úroveň prvorepublikových kabaretů. Přesto se tentokrát v Dlouhé divák možná zasměje, ale bude se muset obejít bez jakékoliv hlubší myšlenky. Tento dojem jen podtrhává divadelní program. V něm se sice našlo místo pro množství reklam, kuchařských receptů i pexeso s účinkujícími, zato Goldflamova povídka zastupující obsah má se skutečným dějem hry pramálo společného. U Hitlerů v kuchyni, Divadlo v Dlouhé, premiéra Režie: Jan Borna Režijní spolupráce: Jan Vondráček Scéna: Jaroslav Milfajt Kostýmy: Petra Goldflamová-Štětinová Hudba a hudební nastudování: Milan Potoček Jevištní kresby: Petr Hloušek Asistent režie a dramaturgická spolupráce: Barbora Futerová Účinkují: Pavel Tesař, Miroslav Hanuš, Jan Vondráček, Čeněk Koliáš, Magdalena Zimová, Vlastimil Zavřel, Marie Turková, Ivana Lokajová, Arnošt Goldflam a další G-Listy strana 8

9 gympl v Alpách Redakce Naše škola každoročně pořádá pro žáky vyššího gymnázia lyžařský zájezd do rakouských Alp. Nejinak tomu bylo i letos. Pravda, oproti loňskému roku byl tentokrát o pětidenní zájezd poměrně malý zájem, ale nakonec jsme přece jen dali dohromady potřebný počet studentů. Celkem nudnou cestu autobusem zpestřoval pan profesor Beran soutěžními otázkami. Kdo správně odpověděl, dostal čokoládu Milka. Otázky byly vcelku snadné, vesměs znal odpověď pouze pan profesor ( připomínám, že sám otázky vymýšlel a pokládal ) a získal tak s přehledem velkou část nabízených čokolád. Poté následovala soutěž v psaní básní na téma j edeme na hory, o kterou byl obrovský zájem - zúčastnili se jí celkem dva lidé a vítězem se stal malý Jiříček, syn pana profesora. Další soutěž byla ve zpívání jedné české a jedné německé písně. Dlouho to vypadalo, že se nikdo nezúčastní, nakonec však jeden odvážlivec předvedl dokonalou parodii české státní hymny!! a pokusil se i o Du hast od Rammsteinů. Upřímně řečeno, celý autobus při tom dostával šílené záchvaty smíchu a zděšení. Po večeři na naší ubytovně v městečku Sankt Gilgen pak ještě všichni vyfasovali dvě tabulky Milky ano, většina z nás teď nemůže čokoládu ani vidět. Následující tři dny byly téměř totožné a náramně vydařené, alespoň co se počasí týče. Největší slabinou zájezdu byla vzdálenost mezi naší ubytovnou a lyžařským areálem Gaissau- Hintersee, která činila asi půl hodiny jízdy autobusem. To znamená, že prostě nesmíte ráno při odjezdu nic důležitého zapomenout. A že toho nebylo málo: bez lyží, lyžáků či helmy ( v Rakousku je povinná ) byste si asi moc nezalyžovali, bez lístku na oběd byste se zase nenajedli. U obědů jsme byli předem upozorněni, že se jedná jen o lehká jídla. Výsledek byl takový, že jídla byla doslova lehoučká a navíc se od sebe v jednotlivých dnech moc nelišila ( jednou jsme dokonce měli pocit, G-Listy strana 9

10 že obědváme zbytky z předchozího dne ), takže část účastníků neváhala sáhnout hlouběji do kapsy a koupit si ještě nějaké normální jídlo. V oblíbenosti asi zvítězil knedlík plněný povidly s vanilkovou omáčkou. Našli se však i odvážlivci, kteří si z německy psaného jídelního lístku vybrali něco jiného, nevyzkoušeného. Čas od času však někdo udělal drobnou chybičku v překladu a pak se divil, že například místo smaženého sýru, jak si to mylně přeložil, dostal sýrovou klobásu. Ale tento nešťastník v tom nebyl sám - večeři na třetí den pan profesor Beran přeložil jako rybí filé, nakonec se z toho vyklubal kuřecí řízek s rýží!! Poslední den nás potkalo špatné počasí pršelo a byla mlha, takže většina z nás pouze vyjela lanovkou nahoru a zbytek dopoledne strávila v chatě, kde čekala na oběd. Jen někteří odvážní ( v četně obou pánů profesorů ) lyžovali, čímž si vysloužili náš obdiv. Cestou zpátky do Kladna se už žádné soutěže nekonaly ( asi došly Milky ), místo toho jsme viděli Účastníky zájezdu a Pidihajzlíka. Celkově musím zájezd hodnotit velice pozitivně, protože první tři dny bylo lyžování opravdu skvělé. Naše Šílená věda Eskymák Aromatická je každá látka, kterou cítíme (ať už smrdí, nebo voní ). Jenže když řeknete, že kyselina máslová je aromatická látka, tak vás chemik požene ( v tom horším případě od tabule s pětkou v sešitu ). Proč? Vždyť ji přece cítím ( jestli někdo tvrdí pravý opak, nechť si čuchne ). V chemii se označení aromatická látka vžilo pro naprosto jinou skupinu látek ( v konečném důsledku vůbec nemusí být aromatické ). Když byla ještě chemie mladá věda ( a lchymii nyní nepočítám ), tak se spoustě chemiků podařilo izolovat z přírodních materiá- lů aromatické látky, které se svými vlastnosti navzájem podo- baly a lišily se od všech ostatních. A protože byly aroma- tické ( zapáchaly ), tak je nazvali aromatickými sloučeni- nami. Časem dospěli k závěru, že musí být něco, co mají tyto sloučeniny společného. Zjistili, že všechny mají něco, co nazvaly aromatickou skupinou G-Listy strana 10

11 ( b enzen ( viz obr. 1) je nejznámější ). Samotný benzen se už předtím podařilo získat z vyhořelého oleje londýnských lamp ( v dnešní době se získává z černouhelného dehtu stejně jako jiné aromatické sloučeniny ). Takže chemik má aromatickou sloučeninu. Zná její vlastnosti a začne se ptát proč ( v ětšina slušných chemiků to tak dělá )? Stanoví teorii a začne ji ověřovat. Na konci, když už se nenajde nic, co by mohlo jeho teorii vyvrátit, prohlásí, že objevil pravidla aromatici- ty ( podmínky pro aromatickou skupinu ). Řekne několik ošklivých vět o vaznosti uhlíků, o počtu volných elektronů a o tvaru ( a všichni chemici mu rozumějí a jsou nadšeni jeho prací ). Poté někdo jiný ( n ejspíš jiný chemik) řekne, že v aromatické skupině nemusí být pouze atomy uhlíku, pokud budou platit ostatní pravidla. A tak se dosta- nou až někam ke sloučenině nazvané borazan ( viz obr. 2 ), která žádný uhlík neobsahuje. Ale to už je opravdu extrém. Jinak mezi takzvané aromatické heterocykly ( různoatomové, kruhové ) patří například furan ( O ), thiofen ( S), pyrrol ( N H ), pyridin ( N ) aj. A nakonec se najdou tací, kteří začnou tvrdit mnoho dalších věcí. Už jsem zmínil benzen, borazan. Ale aromatických sloučenin je obrovské množství ( m atematik by řekl nekonečno, chemik by řekl hodně ). Můžou to být různé deriváty benzenu ( s loučeniny, kde vodí- kový atom nahradím něčím jiným ) - fenol ( OH ), trinitrotoluen ( viz obr. 3 ), kumen ( isopropyl ), ky- selina benzoová. Jindy může být více benzenových skupin u sebe. Vzniká tak naftalen, anthracen, ko- ronen, bifenyl. A poté třeba inden nebo azulen ( u kterého benzenová skupina vůbec není ). A poté tu jsou sloučeniny, které vedle aromatické skupiny obsa- hují spoustu jiných věcí. Třeba estrogeny ( ženské po- hlavní hormony ), morfin ( a no, morfin ), diaze- pam, ibuprofen, aspirin, naproxen, celebrex ( posledních pětice jmenovaných jsou léčiva ). Když jsme u těch léků, víte, že Chinin obsahuje aromatickou skupinu nazvanou chinolin? G-Listy strana 11

12 Příběh planety Země Jan Cíza v Národním muzeu Hlavním výstavním projektem Národního muzea pro tento rok je Příběh planety Země, který bude k vidění až do 6. července. Klade si za cíl popřát Zemi k narozeninám ( můžete za ni i sfouknout pár tisíc virtuálních svíček ) a seznámit návštěvníky se vším, co se na planetě odehrálo, od tunguzské katastrofy přes obnovitelné zdroje elektřiny až po vývoj života na Zemi. To samozřejmě neznamená, že stačí výstavu projít a poté s čistým svědomím maturovat ze zeměpisu, ale i tak nabízí výstava na 900 m2 přinejmenším slušné opakování. Nemluvě o tom, že ve škole můžete jen těžko spatřit horniny zemského jádra nebo změřit, jak silné zemětřesení vytvoříte dupáním. Již po vstupu do muzea na výstavu upozorňuje téměř tunový meteorit, který musel být do muzea dopraven speciálním transportérem. Právě část věnovaná meteoritům je velmi rozsáhlá a obsahuje několik unikátních exemplářů. První expozice provádí zemským nitrem, další se zaměřuje na planety sluneční soustavy. Následující sál téměř celý zaplňuje hřmící model sopky, vedle něj se nachází simulátor zemětřesení s promítáním skutečných záběrů i již zmíněné seismografy. Každé období vývoje života je v následující místnosti znázorněno velkým modelem, kromě desetimetrového Amargasaura je tu například poprvé v České republice vystaven odlitek slavné kostry australopitéka jménem Lucy. Opomenuty nejsou ani pohyby kontinentů, lidské zásahy, členění hornin či klimatické jevy. Výstava se snaží zaujmout i děti. Ty mohou zkusit paleontologický výzkum, popřípadě vyzkoušet všudypřítomné dotykové obrazovky a poskládat planety sluneční soustavy nebo se ukrýt před tsunami. Jediným problémem Příběhu planety Země je paradoxně vysoká návštěvnost, kvůli které si mnoho exponátů nelze dostatečně prohlédnout. Proto doporučuji se na tuto výstavu vypravit během pracovních dní nebo mimo nejfrekventovanější návštěvní hodiny. Výstavní prostory: Národní muzeum hlavní budova na Václavském náměstí, sály v 1. poschodí G-Listy strana 12

13 Zákon a pořádek Ve skutečnosti se přece nic takového stát nemůže, přiznejme si to. Už jsem tu nějaký ten pátek a ten stereotyp mě už opravdu unavuje. Pro ty, co ještě nepochopili, rozebereme si náš problém. V první řadě jde o to, jak studenti v bufetu předbíhají. Ať už jde o mazáky, nebo primány, kteří se tu sotva zabydleli, je to děsné. Nevím, jestli mají tak velkou potřebu se co nejdříve zaplnit, nebo jestli je v tom nějaký vyšší cíl. Začnu tedy s postupným rozborem. Tak zaprvé si podáme primu. Nejde mi do hlavy, jak si takoví malí špunti mohou vůbec dovolit nacpat se až k pultu. To, že jim to jejich výška umožňuje, ještě přece neznamená, že toho musí využívat. A pak že jsou lidé malého vzrůstu diskriminovaní! Nevím, odkud k nám ti školáčci přišli, ale zřejmě je tam nenaučili dobrému vychování ( a to nemluvím o vyjadřování, kdy některá slova, která jim v yklouzla z úst, překvapila i mě ). Studenti druhého ročníku nižšího stupně by už měli snad být s naší školou sžití, a proto se divím, že i po roce stále nechápou, že fronta je znamení, aby se zařadili, ne aby se ji snažili předběhnout. Ale jsou tu i horší případy, tak proč se zabývat touto m aličkostí. Podíváme se, jak na tom budou za rok. Tercie není výjimkou, nesmí přece vybočovat z řady. Takhle to vlastně napsat nemůžu, protože v řadě nikdy nebyli. Raději použiji: musí splynout s davem. Tím, že se budete řídit ostatními, rozhodně výjimečnost nezískáte, vážně. G-Listy strana 13 Alina Zingerová Procházím se suterénem a jdu přímo k našemu bufetu. Přemýšlím, jestli to dnes bude mít cenu. Vzdálenost se zkracuje, už vidím fialové dveře a vstupuji dovnitř. Něco je jinak. Dnes žádná tlačenice? Vidím řádnou frontu, kde k pultu každý přistupuje tak, jak má, tedy až na něj přijde řada. Zatřesu hlavou, protože se mi tomu nechce věřit a rozhlédnu se okolo. Hledám náznaky nějakého výtržnictví mezi dveřmi, za které mohou nedočkavci, jak tomu bylo vždycky. Ale dnes se nic takového neděje. Pomalu postupuji s frontou a přibližuji se k prodejnímu pultu. A pak jsem se probudila. Od studentů, kteří jsou už v polovině studia této školy, bych rozhodně nečekala, že se budou chovat takovým otřesným způsobem. Nejenže předbíhají, ale ještě se tím baví. Co mě však rozčiluje nejvíc, je to, když mě předběhne d ívčina s povrchností a arogancí vepsanou přímo v jejím velmi milém obličeji a tváří se, jako by ji to tu vše patřilo. Vzpamatuj se, holka, nejsi tu sama a nemáš důvod, proč by sis o sobě měla myslet, že jsi královna světa. Prváci využívají hlavně kontaktních způsobů, které určitě odkoukali od svých starších spolužáků. Je jasné, že jsou velmi známí a oblíbení, když mají tolik přátel, kteří je ve frontě pustí k sobě. Nezamýšlejí se však nad tím, jak nefér je to vůči jiným studentům. Občas by neuškodilo, kdyby se přestali vychloubat tím, kolik mají ve škole kontaktů ( n emusí přece každý vidět jejich stupeň oblíbenosti ), a pěkně si počkali, až na ně přijde řada. Ve druhých ročnících taky nejsou žádní světci. Musím přiznat, že i tady se najde pár lidí, kteří prostě nevydrží vteřinu počkat. Musí to být hned. Ale na druhou stranu jsou tu i ti, kteří si počkají, ačkoliv to znamená, že během velké přestávky už nestihnou nic jiného. I když si jdou koupit jenom pitomou vodu ( na rozdíl od jiných, kteří už taky nevědí, co by si ještě přidali d o košíku ), stojí poslušně celou frontu až do konce, poslouchají bláboly ostatních a musí dělat, že ignorují, jak je ostatní předbíhají. Co jiného můžou udělat? Jakmile totiž řeknete slovo na svou obhajobu, končíte! On si každý myslí,

14 že čím déle tu jste, tím máte větší privilegia, ale zamyslete se nad tím, v jaké kategorii jste teď vy. Opravdu si můžete dovolit předbíhat starší a zkušenější studenty ( pokud předbíháte )? Opravdu si můžete nechat líbit, aby vás předbíhali malí caparti ( p okud jste předbíháni)? Vážně nemám náladu, abych trávila celé přestávky v bufetu kvůli nadutcům a ignorantům, kteří musí být všude první. Jen za dobu mého studia už jsem tam prostála vteřin. Tak si to spočítejte. Další třída do počtu - O7.A. Pamatuji si, když pár studentek z této třídy psalo do Goblina, školního časopisu té doby, a jedna z nich narazila na toto téma. Přirovnala to k jedné velké neorganizované džungli. Měla pravdu, protože takhle se přece lidé nechovají. Takhle se tedy nechovají ani primáti, naši předkové ze živočišné říše. Takhle se totiž chová jen jeden druh hospodářských zvířat, který je kvůli jídlu schopen všeho. Bohužel její kritika nepřispěla k žádné změně a nepřiměla její spolužáky a další studenty, aby se nad sebou zamysleli. Když se na předbíhání hodně zaměříte, všimnete si, že kluci předbíhají víc. Nevím, co tím sledují, jestli si náhodou nevymysleli další vábící rituál pro holky. Pozor! Ten rozhodně nebude fungovat, pokud se nenajde slečna, která by chtěla jen využít vašeho postavení ve frontě. Nic víc bych od toho nečekala. A jestli předbíhají i holky, pak je to ještě bizarnější, protože pokud chtějí ukázat rovnoprávnost mužů a žen, určitě existuje spousta jiných, lepších a mnohem efektivnějších triků. Musím se zmínit i o dalších třeťácích, aby to septimě nebylo líto. Podle mého názoru by se mazáci měli začít připravovat na život. K maturitě už mají jen kousek a uteče to jako voda. Škola základ života. Jenomže pokud stále nebyli schopni pochopit, jak se ve společnosti chovat, bude se jim vést těžko. Vážně bych moc ráda viděla někoho z nich, jak se za pár let bude s nějakou stařenkou na poště hádat, protože ji předběhl ve frontě, nebo jak zapadne do kolektivu kolegů ve své nové práci, když se na obědě pokaždé bude tlačit před ně. Hodně štěstí! Vím, že maturanti teď toho mají moc. Vážně musí být peklo stíhat tolik věcí najednou. Jenže to není důvod, proč by měli předbíhat i oni. Věk je jen číslo, které NEUDÁVÁ, co dotyčný může a co ne, alespoň v tomto případě. Kdyby to totiž v bufetu fungovalo, tak jak má, nemuseli bychom řešit, že nestíháme. Fronta by měla řád, který by nikdo z výše uvedených nenarušoval, a šlapalo by to jako švýcarské hodinky. Na každého by se dostalo, to si pište. Jenže aby tomu tak bylo, musí do toho zasáhnout i někdo jiný. Nechápu, proč je tak těžké, aby paní prodavačka poslala ty, co předbíhají, pěkně dozadu. V čem je problém? Bojí se snad, že nebude mít dost nakupujících? Z toho bych rozhodně strach neměla. Není řešením předstírat, že všechno je v pořádku, a ignorovat tlačenice u pultu. A jsem si jistá, že si už dávno všimla, jak to na druhé straně pultu funguje. Je na čase s tím něco udělat. Viděla jsem nedávno jeden pokus, kdy student urputně stál ve dveřích a propouštěl jen ty, co už měli nakoupeno. Tím násilně vytvořil frontu a hle byl klid. Myslím si, že kdyby se chtělo, můžeme mít klid i bez obětování jedince ( který to mimochodem vydržel jen pár minut, než se dostal na řadu, ale to je zase jiné téma ). Možná by třeba pomohlo, kdybychom na Facebooku vyhlásili událost: Tvoříme fronty na dobu neurčitou. Pro lidi, kteří jdou rádi s davem, by to bylo to pravé, protože jejich problém je hlavně v tom, že se bojí vybočit, aby náhodou nebyli out. V tomto případě nebudou zase to bude stádo stupidních ovcí ale teď to aspoň bude užitečné. Pokud jsem se někoho dotkla, nebudu se omlouvat, svoje slova nebudu brát zpátky a svůj názor nezměním. Můžete mě nenávidět i pomlouvat, ale předtím se zkuste vžít do situace těch pár lidí z celé školy, kteří opravdu stojí tu imaginární frontu a čekají. Dalo by se to přirovnat k čekání na smrt, je dlouhé a děsivě mučící. Pokud si to ani nedokážete představit, zřejmě nevíte, co je empatie. Asi to ani nepoznáte, když dál potáhnete se svými ovečkami. G-Listy strana 14

15 Co je to krása? Muţ X ţena Na krásu se každý dívá trochu jinak, proto tu tentokrát máme pohledy od dvou lidí. Přemek Adamec Je vůbec pojem krása definovatelný? Pravděpodobně odpovíte ano, ale dle mého názoru ne úplně zcela. Každý vnímá krásu jinak - básník vám krásu popíše ve verších a zcela odlišně než například stavební dělník, o zhulených fanoušcích životního stylu hippies nemluvě. Pro každého znamená krása něco úplně jiného a v první asociaci při vyslovení slova krása se bude většina lidí také rozcházet. Když k tomu navíc přidáme rozdíly plynoucí z pohlaví, nebudeme už vůbec vědět, co to ta krása vlastně je. Jeden nejmenovaný básník popsal krásu takto: K rása je jako raní slunce, jako ladný pohyb srnce, jako sličné tělo ženy, jako celonoční snění. Krása je neznatelný náznak i střemhlav dolů let, krása to je celičký tenhleten svět. Ty verše podle mě říkají naprosto všechno, co je ke kráse potřeba říct. Krása má mnoho forem a je jen na nás, kterou si vybereme. Pokud si pro dnešní pohled muže vyberu krásu žen, pak se k této kráse vyjádřím opět pomocí slov jednoho nejmenovaného autora: Ženy jsou jako ořechy. Musíte je nejdříve rozlousknout, abyste zjistili, jak krásné a leckdy i chutné jsou uvnitř. Jak ale víme, náš mozek ( a to nejenom ten mužský ) se nechová moc často jako louskáček, nezaobírá se každou ženou ( u čtyř procent z naší populace každým mužem ) a výběr o řechu, který se pokusí rozlousknout, nechává ovlivňovat mnoha faktory - vůní, postavou, barvou vlasů, kvalitou chrupu, barvou kůže a podobně. K tomu všemu přispívá i naše psychika, která se snaží najít partnerku, popřípadě partnera i podle společenského postavení apod. Navíc zde máme jeden velmi silný faktor a tím je médii vytvořený ideál krásy, který zjednodušeně zní V pravěku, ale částečně i ve středověku jsme se však mohli setkat se zcela odlišným vnímáním krásy. Věstonická Venuše je toho dokladem. I z tohoto zjištění však opět plyne, že krása je jednou velkou proměnnou a nelze ji ohraničit ani vzorcem, ani definicí, a už vůbec ne módními trendy či módní policií. Krása se svým způsobem skrývá jak v ranním slunci, tak v běhu srnce, tak v těle ženy, tak ve střemhlavém letu, květině, úsměvu, obrazu, vůni nebo v ( d oplňte si sami ) Jiří Houšť Krása je individuální snaha k dosažení úcty či úspěchu ve světě. Je to nástroj typicky čistě lidský. Mnoho lidí se pyšní svou fyzickou krásou a v nemalém množství ji využívají pro ten příjemný pocit obdivu, který jim dokazuje, že mají pro co žít. Je to snaha, jak dosáhnout svých cílů a ukázat ostatním, že na to mám. Ovšem kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Všichni jednou zestárneme a fyzická krása s námi. Proto je důležité myslet i na to krásno, které není vidět, které se ukrývá v každém z nás. Je to jediná cesta, jak ve stáří pochopíme, pro co jsme žili a pro co mělo cenu žít. A snažit se každého utvrdit, že krásní mají být vždy spolu, je absurdní. Lidský vztah založený na kráse postupně uhasíná, a proto si troufám tvrdit, že být krásný znamená ve společném soužití jen obohacující složku neboli takové koření pro všechny druhy jídla. Pokud máme možnost využít,,koření, tak jen v přiměřeném množství, protože čeho je moc, toho je příliš, a přesolené jídlo nikomu nechutná. G-Listy strana 15

16 Věčně mrtvý? :) Přemek Adamec, Petra Voráčková, Jana Wiesnerová štěpán benoni Jen málo dívek se nepousmálo nad jeho tváří na televizní obrazovce Štěpán Benoni tvořil jednu z ozdob nováckého seriálu ULICE, v současné době ho ale můžeme vidět spíše v divadle. Každý Kladeňák, který má alespoň trochu kulturního ducha, ví, že právě v tom našem Středočeském divadle v Kladně! A tam jsme se taky vypravili popovídat si s tímhle idolem náctiletých slečen. V pruhovaném triku, šedých martenskách a kovbojském klobouku vypadal jako kdokoliv z nás. I přes to, že byl o pár centimetrů nižší Až překvapivé bylo, jak byl ve skutečnosti skromný. Rozhodně si na nic nehrál, a ačkoliv každou chvíli odbíhal na zkoušku představení Čtyři vraždy stačí, drahoušku ( kde hraje sérii mrtvol, jak sám komentoval ), tak ochotně zodpověděl všechny naše otázky. Herectví bere jako práci a netají se tím, že by si rád zase zahrál před kamerou Štěpáne, ukaž se! Připadáš si jako sexbomba? To se říká o ženských, ne? ( smích ) Kolega Dolanský mi to sice říká pořád, ale připadá ti, že si tak připadám? To jsou blbosti, to vůbec takhle nejde brát. Já se tomu možná zasměju, ale jinak to vůbec nedomýšlím. Co si myslíš, že si o tobě lidé myslí? Tak nad tím radši asi nepřemýšlet co si o mě myslí kolegové nebo diváci? Těžko říct. Jsou lidi, které mám rád, a nad tím zbytkem nepřemýšlím. Občas mě poznávají lidé na ulici, protože jsem tajtrdlíkoval v nějakém seriálu, ale tady v divadle ani moc ne. Nedávno jsem byl v obchodě a nějaká paní po mně chtěla podpis a ptala se: Co tady děláte? Tak říkám, že jsem tady už tři roky v angažmá v divadle a ona se akorát vyjeveně tvářila Tady je nějaké divadlo? Jak ses dostal do ULICE? Je to výhoda, že jsi hrál v ULICI? Dostal jsem se k tomu přes casting. V té době se to tak dělalo dával jsem hrozně najevo, že je mi to blbý, ale nakonec to bylo vlastně úplně jedno. Těm lidem, kteří se na to koukají, se tam vesměs líbím. Takže si na to můžu stěžovat, ale ono to nikoho nezajímá. Ono v té době se to bralo tak, že herec, co hraje v seriálu, se v podstatě ponižuje. Všichni ho pomlouvali, ale to už se hrozně změnilo. Teď to bohužel funguje tak, že fakt, že mě lidi poznávají na ulici ( b yť je jim třináct ), je vlastně dobrá věc. Mě to tam taky nebavilo, proto jsem odešel, ale teď se budu zase vracet, protože to potřebuju. Ono je to taky podstatně líp placené. Jak ses dostal do Kladna? Já jsem šel na konzervatoř a pak jsem přijal první nabídku, co přišla. A to bylo sem. Znal jsem se tehdejším ředitelem. Paradoxně odešel asi G-Listy strana 16

17 týden po mém nástupu. Ale kolektiv mi vyhovuje, nemám problém. Říkáš si po představení sakra, tohle jsem pěkně podělal, nebo něco takového? Pokaždé. Na jevišti to mám každých pět minut. Jenže ono si to řekneš a pak to hned zase zapomeneš. Jak se hraje s depkou? Já se toho na jevišti vždycky zbavím. Třeba jednou jsem byl nemocný a přišel otec se slovy Štěpáne, za půl hodiny máš představení. Tak jsem se převlékl, jelo se, odehráli jsme to, a odcházel jsem zdravý. Na tom jevišti je to prostě jiné, tam to necítíš. Nebo jednou jsem hrál s kocovinou. Celou dobu jsem vymýšlel, jak se kolegům omluvit, ale oni to poznali a byli na mě naopak hrozně hodní. Máš rituál před začátkem představení? Občas akorát na premiéru vyjdu pravou nohou, ale pokaždé? To ne. Ani jsem tady neprošel žádným příjicím rituálem. Žádná ulička, kde by mě mlátili Když jdeš do divadla, tak koukáš na představení z profesního nebo diváckého pohledu? Já mám teorii, že když je to představení dobré, tak nad tím vůbec nepřemýšlím. Pravda je, že když jdu do divadla, tak tam mám většinou nějaké známé, takže není lehké se od toho odprostit. Ale já taky do divadla moc nechodím. Hraješ radši ve verších nebo v próze? Já hraju strašně rád ve verších! Ale nikdy jsem nikde ve verších nehrál mně se ve verších podstatně líp mluví. Ono záleží na překladu Sládkův překlad! Tomu nerozumí nikdo. To si čteš a vůbec netušíš, o co tam jde. Co si myslíš o modernizaci starých her? Když to není na úkor toho textu, tak se s tím dá dělat všechno a je úplně jedno, jestli mají ti lidé v rukou bouchačky nebo kordy. Ty hry jsou obsahově dobře napsané a vlastně hotové Některá nová pojetí jsou ale bohužel na úkor textu a to je hrozné. Máš vysněnou roli? Jistě, ale to se neříká. Co děláš, když ti vypadne text? Mně se to stalo zatím snad jen dvakrát. Ono si myslíš, jak je to lehké vypadne ti text, tak se odplazíš na stranu, tam je nápověda a je to v pohodě jenže ono to tak není. Já jsem byl okamžitě jako rajče, lilo ze mě a začal jsem mlít blbosti o tom, jaké je pěkné počasí. Každá vteřina se ti najednou zdá delší, ono je to třeba jenom půl minuty a v konečném efektu si toho nikdo nevšimne, ale pro tebe je to věčnost. G-Listy strana 17

18 Věc denní potřeby Přemek Adamec HODINKY Čas jsou peníze. Velmi známý a ve skrze i pravdivý výrok. Pokud by ale lidé neměli čím přesně měřit čas, protékaly by jim mezi prsty každou vteřinou doslova mraky peněz. Výsledkem této jednoduché logické řady je vynález hodin. Pokud přeskočíme historii slunečních hodin, jejichž první užití je takřka neodhadnutelné, a hodin přesýpacích, dostaneme se až do roku 1500 našeho letopočtu, kdy světlo světa poprvé spatřily hodinky, které bychom už, s ohledem na vzhled a funkce dnešních hodinek, za hodinky i považovali. Sestrojil je Peter Heinlein a přezdívalo se jim Norimberské vajíčko. Rozměry se podobaly přibližně pět centimetrů vysokému zaoblenému pivnímu tácku a jejich spolehlivost byla trochu zavádějící. Velký pokrok znamenal vynález setrvačky roku 1675 Christianem Huygensem, který vedl k větší spolehlivosti a funkčnosti tehdy vyráběných hodinek. Postupně v průběhu 17. a 18. století docházelo k různým technickým inovacím strojku setrvačky uvnitř hodinek. Vynálezci se ale snažili i o rozvoj vzhledu a zmenšování velikosti. Posléze se hodinky staly velikostně natolik malými a zároveň spolehlivými, že byly čím dál více běžnou součástí každodenního života. Sériová tovární výroba hodinek se rozběhla v 19. století, kde jinde než v zemi hodinkám zaslíbené - Švýcarsku. Dnešní hodinky se od svých předchůdců nijak zvláště neliší, budeme-li tedy brát v úvahu ručičkové hodinky. Jsou pouze o malinko menší a liší se v použitých materiálech k jejich výrobě a ve způsobech fungování. Jediným novodobým převratným vynálezem jsou hodinky s displejem, tzv. digitální hodinky, které mají ve výbavě i stopky nebo třeba kalendář. G-Listy strana 18

19 Imaginárium Dr. Parnasse Teodora Draškovičová Tentokrát jsem vybrala poněkud zvláštní film. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o další zfilmovanou pohádku se speciálními efekty, ale ve skutečnosti je to mnohem složitější. Cirkusák Dr. Parnassus ( C hristophe Plummer ) uzavřel kdysi dávno smlouvu s ďáblem panem Nickem ( Tom Waits ). Ten mu pomohl získat ženu, kterou miloval, ovšem pouze pod podmínkou, že dostane jeho prvorozené dítě přesně v 16 letech. Narodila se mu dcera Valentina ( Lily Cole ) a jeho žena zemřela. Mezitím uzavíral nové a nové sázky ve snaze oddálit osud. V každé sázce šlo o to, získat na svou stranu co nejvíce duší a k tomu sloužilo tajemné zrcadlo vstup do kouzelného světa fantazie. Svět za zrcadlem se utvářel přesně podle představ a přání člověka, který vešel. Ďábel se ho snažil zlákat všemožnými způsoby a bylo jen na něm, jestli odolá. Pokud ne, jeho duše patří ďáblu, a pokud ano, může si ji nechat. Ovšem lidé mají slabou vůli, takže ďábel téměř vždy vyhraje. V den před šestnáctými narozeninami Valentiny je Parnassus zoufalý, a tak s ďáblem uzavře novou, poslední sázku o Valentinu. Kdo první získá pět duší, vyhrává. Najednou záhadně objeví oběšeného Tonyho ( H eath Ledger ), který ale není mrtvý. Zachránila ho jeho šťastná píšťala, kterou si zasunul do krku, aby nezemřel. Tony nežil zrovna počestný život - kradl, lhal a podváděl, a aby se to nikdo nedozvěděl, předstírá amnézii. Přidá se k dr. Parnassovi, jeho dceři, jež se do Tonyho zamiluje, a pomocníku Antonovi ( A ndrew Garfield ), který mu jediný nevěří. S pomocí Tonyho se Parnassovi konečně podaří přilákat pár duší. Tonyho samozřejmě nezajímá nic jiného než vlastní prospěch a zisk, takže zrcadlo využívá jako úkryt před ruskou mafií, která ho chce dostat. Více o ději nemohu prozradit, jen si zajděte do kina. Tony je poměrně rozporuplná postava. Na jedné straně Parnassovi pomáhá a svým způsobem má Valentinu rád, ale je sobecký, bezohledný a před ničím se nezastaví. Anton má narozdíl od Tonyho Valentinu opravdu rád a štve ho, že ona má oči jen pro Tonyho. Imaginárium Dr. Parnasse je posledním filmem zesnulého Heatha Ledgera, který jako vždy odvedl skvělý herecký výkon. Bohužel zemřel uprostřed natáčení, takže se uvažovalo, že film vůbec nebude dokončen. Režisér Terry Gilliam ale přišel se zajímavým nápadem obsadit do role Tonyho další tři herce Johnnyho Deppa, Jude Lawa a Colina Ferrella. Je to štěstí nebo osud, že Heath s tihl natočit všechny důležité scény mimo zrcadlo. A jelikož svět za zrcadlem zcela podléhá fantazii člověka, nic nestálo v cestě tomu, aby se podoba Tonyho mohla měnit. Za prvé, svět fantazie se formuje podle představ silnější mysli a různí lidé mohou Tonyho vnímat různě, a za druhé, Tony sám má mnoho tváří a podob. Dává to filmu kapku záhady a tajemna. Nikdy nevíte, jak bude Tony v příští scéně vypadat. Dle mého názoru to není žádný obyčejný film. Velkou roli zde hraje filozofie a psychologie člověka. Autoři chtěli upozornit na povrchnost a lehkovážnost lidí, kteří se snadno nechají zlákat. Zároveň je tu znázorněn klasický boj dobra a zla. Máme tu zástupce nevinnosti, odvážnosti a rytířskosti, ale i padoušství a vychytralosti. To zlé musí být vždy po zásluze potrestáno. Mně se film moc líbil. Zanechal ve mně dojem jakési mystiky a přinutil mě o tom přemýšlet i mimo kinosál. Musím přiznat, že jsem velký příznivec Heatha Ledgera, a také proto mě upřímně dojal nápis na konci filmu: A film from Heath Ledger s friends ( Film od přátel Heatha Ledgera ). Rozhodně tento film doporučuji každému, kdo do kina nechodí jen kvůli salvám smíchu nebo potokům krve. Režie: Terry Gilliam Scénář: Terry Gilliam, Charles McKeown Kamera: Nicola Pecorini Hudba: Jeff Danna, Mychael Danna G-Listy strana 19

20 Nezapomeňte se na Vyjádřit k novému vzhledu g Listů! Na příští číslo se můţete těšit jiţ brzy. G-Listy strana 20